Hos (2)

  

Ve víru zábavy, svět hostin

Hellénský a románský svět přežívá v evropské tradici jako kolotoč lehkomyslných zábav, velkolepých slavností, uličnických bohů, svérázných skutků a slov mudrujících filosofů a věčně pijících literátů. Řeklo by se, že to není tradice nijak originální a oslnivá. Vždyť velkolepé a lehkomyslné oslavy pořádá kdekdo a u literátů nebo intelektuálů se dodnes snad přímo vyžaduje, aby měli co nejnižší vzdělání a co nejčastěji dopito. 

Co však bude všude jinde scházet, jsou bohové a upovídaní filosofové; něco takového se nedostávalo ani velkolepým slavnostem francouzského Ludvíka xv. Jedni si lidský svět nijak nepřipouštěli k tělu a jen tu a tam se na zemi zapletli. Zato druzí se kromě aristokratických jídelen vladařských paláců povalovali i na tržištích a po přístavních hospodách, které pravděpodobně bývaly z velké části součástí obytných domů.

Nejslavnějšími v tomto ohledu byli nepochybně kynikové, „psi“, hipící starověku, jejichž systémově okázalá společenská otrlost a touha demonstrovat osobní nezávislost nakonec způsobila, že se z nich stali dnešní cynici (magické slůvko pro příměji uvažujícího člověka).

Helléni skutečně milovali slavnosti všeho druhu a když k tomu zrovna nebyla vhodná příležitost v kalendáři, nahrazovali slavnosti soukromými setkáními u vína a slova. Hostit více lidí a bavit je nebyla pochopitelně záležitost pro kohokoli. Naprostá většina obyvatel dávné Hellady si něco podobného s výjimkou kalendářních slavností dovolit nemohla, ale jak už to tak v historii bývá, slávu i ostudu dělá všude především společenská vrstva nejvyšší.

Jeden z nejstarších evropských literátů, zapšklý boiótský venkovan Hésiodos, svému bratrovi Persovi v Erga kai hémerai, Práce a dni, v sedmém století nařizuje: „Hostmi se neobklopuj a nehostinným se nezdej, trhanům přítelem nebuď a nehubuj na urozené.

Zatímco např. u Sparťanů byly hostiny prosté a spočívaly na státní ideologii společné jídelny, nákladností a nezřízeností prosluly v klasických dobách hellénských dějin především hostiny u maloasijských Iónů, u Athéňanů, u dórských Syrákúsanů či Korinťanů.

Vedle literárního vzoru „intelektuální“ hostiny, mužské symposion do rána, v podání fašistoidního athénského aristokrata a za mlada zápasníka Aristoklea alias Platóna a jeho zidealisovaného Sókrata je pravděpodobně pozoruhodným kompromisem pojetí Alexandra Velikého. Makedonský král vyučený v lásce k vědám a literatuře propadl vojenským disciplinám a s nimi souvisejícímu stolování. Vínu zprvu neholdoval, ale opilých historek, v nichž vystupuje, známe řadu a jedna z theorií, proč zemřel, byla, že se s Héfaistiónem upili, srov. jeho smrtící soutěž v pití nezředěného vína/akrátoposiá roku 324 v Súsách.

Rozptýlen prý lovem lišek nebo ptáků, jak praví historik, pobyl v lázni a večeřel až po soumraku (věru královský způsob, jak zahnat nudu). Jeho hlavním masérem mastí a něco jako animátorem, tajemníkem přes zábavu, byl jistý Athénofanés z Athén, první evropský a nesocialistický kulturní referent. Mimo jiné jako legrácku pro pobavení krále roku 331 jako první předvedl moc nafty-petroleje. Na lázeňského eunúcha, prý s překrásným hlasem, Stefana dal nalít petrolej a zapálit. Živá pochodeň všechny vyděsila, ale podařilo se to uhasit, nicméně eunúchos tím ještě dlouho trpěl.

Makedonský lev rád „poleh“ u stolu prodlužoval řečmi dlouho do noci, nezřídka prý ve společnosti filosofů a vědátorů. A pak spal, a to velmi dlouho. Až do poledne, mnohdy celý den. Alexandros Veliký byl veliký spáč: dokonce ho museli budit do bitvy. Po jedné pijatice spal v kusu dva dny a dvě noci. Po návratu z Indie dosahovaly náklady na jeho večeře s přáteli částky prý deset tisíc drachem (srov. pod ceny, náklady).

V Athénách se Alexandros stal po své smrti mírou opilosti: „Jsi opilý jako Alexandros,“ píše v jedné komédii Menandros. S Héfaistiónem prý nezřízeně pili už před začátkem hostin, takže už byli opilí při podávání prvních chodů. Nejbližším z jeho přátel v pití byl nauarchos Próteás, syn Laniky, Alexandrovy kojné, sestry hipparcha Kleita zvaného Melás/Černý. Alexandros prý jídával s šedesáti sedmdesáti přáteli a stálo ho to (denně?) sto min. O perských králích a jejich hostinách psali Helléni působící na dvorech králů králů, že byli i pro patnáct tisíc mužů a že stály čtyři sta talentů. Přepočteno do římských peněz bylo to 2,4 milionů dénáriů, což si nikdo z caesarů nemohl dovolit, není-li samozřejmě to celé smyšlenka, kterou publikoval Athénaios z Naukrátidy.

Od něho též víme, že žáci peripatetika Theofrasta z Eressu Lynkeus, bratr Dúrida, historika a samovládce na rodném Samu, se dohodl se svým makedonských kolegou-posluchačem v Athénách Hippolochem, že si budou psát dopisy o hostinách, jichž se účastní. Byly to zjevně prominentní záležitosti, neboť pojedli a popili na uvítacím banketu dávaném Lamií na počest svého milence Démétria I. Poliorketa v Athénách, na hostině Démétriova syna Antigona II. Gonaty, Ptolemaia Filadelfa; z Makedonie přišlo psaní o svatební hostině Karána, snad syna stejnojmenného Alexandrova hetaira. Lynkeus Samský sepsal též příručku s velmi moderním názvem Jak nakupovat na trhu, Peri tés technés opsónétikés, kde laskavému čtenáři vysvětluje, jaké pasti na něho líčí například obchodníci rybami, ichthyopólai,  na rybím trhu, agorá ichthyopólis.

V hellénismu prosluly nákladností a výstředností především dvorní hostiny ptolemajovských panovníků a panovnic, při nichž se hellénská marnivost snoubila s orientální pompou. Na druhou stranu byli mezi monarchy na Nilu snobové, kteří si pro vystřídání chutí ve Spartě objednali kuchaře, aby jim vařil proslulou vodovou lakónskou polévku.

Vedle vyhlášené spartské málomluvnosti a velmi prostého životního stylu i mužů nejmocnějších přispěla spartská strava k náplni dnešního slůvka lakonický. Stojí však za zamyšlení, jestli ona prostota peloponnéských Dórů nesouvisela s kulturní zaostalostí a trémou z okolního vyspělejšího světa: jev také moderní a nepochybně v Čechách a evropském východu srozumitelný.

Zvyky klasických Sparťanů byly vůbec svérázné. Jako negativní vzor pro spartskou mládež sloužili heilóti, zotročené původní obyvatelstvo předdórské Lakóniky. Sparťanským nadějím čas od času museli na jakýchsi antihostinách živě demonstrovat důsledky špatného životní styly: byli nuceni se opíjet, zpívat a tančit na oplzlé písně, aby ctnostný mladý Sparťan viděl, co nemá, a také aby získal k heilótům ještě větší odpor než pouze stavovský. Podobné praktiky ožily v Americe za otrokářů hlásících se ku křesťanství.

Myjte si ruce, je to drahé
Hostiny byly prapůvodně náboženskou »konsumací« podílů z obětin, o čemž svědčí i původní řecké slovo pro hostinu, dais či daité, tj. něco, co bylo rozděleno a přiděleno. Každá společenská a přátelská hostina měla svůj řád a byla pečlivě organisována. Filosof Aristotelés ze Stageiru, vychovatel Alexandra Velikého, o tom sepsal spisek Zákony společného stolování, dnes již ztracený.

Odjinud také víme, že šišlavý a fintivý myslitel myslel více na sebe než je u lidí dávajících rady druhým zdrávo a důvěryhodno. Kromě drahých a pestrých oděvů dbal na potěšení z jídla. Při dražbě Aristotelových dědiců bylo z jeho pozůstalosti vydraženo šedesát jídelních mís. Na dobu končícího čtvrtého století u soukromníka, jehož vlast zanikla a žil v cizině, údaj velepozoruhodný.

Průběh hostiny se stal předmětem literatury, zachována je slavná část Petróniova Satyriconu Hostina u Trimalchióna z 1. století n. l. Lamiá, jedna z věhlasných přítelkyň krále Démétria, uspořádala za jeho pobytu v Athénách roku 307 „prestižní“ hostinu, na niž vybrala od občanů (vděčných pochopitelně za to, že je král „osvobodil“). Hodování proslulo nádherou na tolik, že o něm sepsal jistý Lynkeus ze Samu spisek a korespondoval si o hostinách (nedochováno, srov. zde níže).

V jiné podobě ale bylo víno pro hellénský dávnověk nápojem afrodisiakálním a jeho pití mělo sexuální kontext. Po „egyptském“ vzoru přidávali homérští hrdinové do vína někdy opium (třebaže pravlastí drogy z makovic je Anatolie). V Odysseji na utišení hořkých vzpomínek vsypala Helena Spartská do vína „prostředek na uklidnění, zbavující starostí“, farmakon népenthes. Srov. pod narkomani.

Přiměřené užití vína vystihl autor komédií Eubúlos: „Pouze tři číše namíchám umírněnému, jednu na zdraví, kterou vyprázdní první, druhou na eróta/lásku a pobavení a třetí na spaní, o níž si lidé myslí, že je moudré ji vypít a jít domů“. • Průpovídka „prósit“ není starověká, ale ze začátku 18. století ze studentského prostředí: „ať prospívá“, lat. na zdraví, prost.

Vlastní hostina začínala a končila sakrální úlitbou čistého vína některému z ochranných bohů (řím. Ceréře se neulévalo víno). Hosté polehávali na lehátkách, před nimiž byly stolky s jídlem a pitím. Antika u jídla a rozprávění od sedmého století většinou ležela; sezením se trůnilo, soudilo, vládlo. Homérovští hrdinové u jídla a pití seděli na židlích nebo v křeslech, často s podnožkou (srov. dar Héry Hypnovi ve xiv. zpěvu Íliady). Zvyk se udržel na dvorech makedonských králů a Alexandros jednou potřeboval šest tisíc židlí pro své muže, když je hostil. Ještě Kassandros, Antipatrův nejstarší syn, při jídle u stolu seděl a byl z těch šlechticů, kteří se Alexandrovy anabase nezúčastnil (do Babylónu dorazil z Makedonie až asi roku 324 n. 323).

Stolky mnohdy nebyly jen tak nějaké. Bohatí Římané z konce republiky a začátků principátu si dávali vyrábět stolky z voňavého dřeva afrického citronovníku za rovný milion sésterciů. V čele lehátek »seděl« hostitel, pán domu, a po jeho boku nejvýznačnější z hostů. V hérójských dobách homérských měl ještě každý hodující svůj stolek (srov. jak Kalypsó hostí Herma), v historických se uléhalo ke stolkům skupinovitě. Ovšemže existovaly výjimky. Konservativec a pompéjovec M. Porcius Cató jedl vsedě (zda se na tom podíleli i jeho přátelé-soustolovníci, nevíme), uléhal pouze ke spánku. 

Kromě lžíce, porcovacích nožů a vidlic se k jídlu příborů nepoužívalo (nápad, aby ruce během jídla zůstaly neumaštěné, byl až arabský). Agorastés, otrok-nákupčí, obstaral na trzích potraviny podle pokynů zásobovače, obsónátor a z toho řec. opsónátór, kuchař, mageiros, lat. magírus n. coquus, a služebnictvo naporcovali jídlo na stůl, epitrapezómata, do velikostí, které další „příborové operace“ nepotřebovaly (není jediného literárního záznamu o použití vidličky u stolu). Pevnou stravu jedli hodovníci rukama a užité způsoby, jak se co nejméně na prstech umastit, prokazovaly dobré manýry strávníkovy. Homérští hodovníci to měli jednoduché, neboť na hostině se podávalo převážně pečené maso.

Po ruce bylo služebnictvo s vodou k umytí rukou. Jinak se ruce otíraly do chleba nebo do zvlášť připraveného těsta. S lněnými ubrousky přišli až Římané: prostírání, mantíle, mantéle, mantélium, si nosili Quirítové na návštěvu sami s sebou. Vlastní ubrousek, do něhož si host utíral ruce, dostával od hostitele (mappa je slovo púnské a dnes ho používáme v administrativě a kartografii ke zcela jiným účelům). Zbytky jídel služebníci odhazovali do látríny, která byla v domě obvykle blízko kuchyně. Antičtí lidé si se stolovací hygienou mnoho starostí nedělali, resp. vůbec žádné. 

Hodovalo se na nádobí representujícím finanční možnosti hostitelovy. Nejjednodušší bylo hliněné nádobí s dřevěnou lžící, ale i zde byly velké rozdíly. V Helladě například proslulo v 5. století hliněné a dřevěné nádobí z dílny Korinťana Thériklea, a proto bylo dokonce drahé (rovněž moderní přístup: čím ošoupanější kalhoty, tím dražší). Římští republikánští hrdinové a zapsané ctnosti školní četby jedli z hliněného etruského nádobí z Arretia, po celém římském Západu italská terra sigilláta.

Oblíbené bylo stolní nádobí ze Samu, hliněné poháry ze Surrenta, hasty, Pollentie, z anatolského Pergamu a ibérského Sagunta, anatolských Trall a hispánské Mutiny (hlína byla místně a v některých dobách šlágrem - hliněné byly sudy a v užívání byly i hliněné rakve: do ní byl pohřben např. Pýthagorás). Slavné byly hliněné lampy z Karthága. Jejich slabé keramické stěny byly průsvitné.

Cn. Mánlius Vulsó, triumfátor nad anatolskými Galaty 5. března 186 (předjul. kal.), získal špatnou pověst toho zlého, který do Říma přitáhl luxus. S ním a jeho vojáky přišla do Říma rozmařilost; o zákonných omezeních pro nákladnost hostin a stolování obecně viz roky 182, 161 a 81. Vojáci si přivezli drahé oděvy, módní východní nábytek (lehátka s uměleckým měděným kováním, stolky o jedné noze), k hostinám se pravidelně zvaly hudebnice, rostly náklady na jídlo a cena kuchařů, dříve prostých nevýznamných otroků; jejich práce začala být pokládána za umění.

Římané ještě dlouho později pokládali víno za luxus. Čtyři druhy vín na jedné hostině (falernské, chíjské, lesbické a mámertínské) poprvé nabízel roku 46 C. Iúlius Caesar. Teprve za Augusta se začali množit snobové jako znalci vín. Plínius tvrdí, že "nobilia vína" jsou tak na osmdesát druhů (z toho dvě třetiny z Itálie) a s odrůdami zhruba dvě stě.

Porcelán (ital. porcellana, něm. Porzellan, angl. porcelain) se v Číně vyráběl od 12. století. Formuli kvalitního porcelánu jako první z Evropanů objevil alchymista Johann Böttger roku 1707, ačkoli se pro saského kurfiřta Augusta II. Silného (d. Starke; 1670 - 1733) snažil vyrobit zlato.

První manufaktura v Míšni/Meissen zahájila výrobu roku 1710. O čtyřicet let později začala výroba francouzského porcelánu v Sèvres, roku 1743 v Chelsea. Podřadnější porcelánocé napodobeniny čínských originálů se v 16. století vyráběli ve Florencii pro vévodu Franceska de Medici.

Keramika byla hlavním materiálem nejen stolovacím v době, kdy bylo z hlíny všechno od přepravních nádob, po stolování, lampičky a lampy i rakve. Hellénové 8. století byli ve srovnání s pozdějším rozmachem tak chudí, že užívali hlínu i v době, kdy celý východ už pracoval s „drahými“ kovy (třebaže techniku lití železa znali z Anatolie a Kypru od 12. nebo 11. století).

Ostatně jejich pole v té době dokázala jen tak tak vyprodukovat pšenici a ječmen, aby bylo na kaše a chléb. Olivové háje dávaly olej pro rituální očistu, pro vaření, „sport“, kosmetiku, svícení a vaření. K tomu ryby čerstvé nebo solené, med, fíky a víno, ale jen importované. Pěstováno je v Helladě od 7. století, doloženy jsou první vinohrady v 6. století.

Římané tradičně drželi hostiny o jídlech ve třech hliněných mísách, tripatinium: v jedné byli murény, ve druhé mořští okouni a ve třetí rybí směs. Latinské rčení o počtu hodovníků, že v sedmi se večeří, v devíti hašteří, rozšířil L. Vérus, spoluvládce M. Aurélia Antónína, protože zavedl poprvé dvanáct hostů u jednoho stolu.

Hostiny u císaře byly povinně v toze, nikdy ne nalehko, např. v palliu. Od poloviny 3. století n. l. se v císařských kruzích zahnízdil zvyk uléhat k hostině s vojenským opaskem. To prý proto, že vojáci snídali vojenskou snídani prandium (nikoli „civilní“) již ustrojeni.

Zvyk vydržel dodnes, alespoň tedy v čs. armádě: po rozcvičce umýt, oholit, obléci a ke kuchyni nastoupit řádně ustrojen. Návyk na stravovací kázeň už rozhodl i bitvu. Ífikratés Athénský někdy po roku 392 využil toho, že jeho protivník jí pravidelně ve stejnou dobu. Vyvedl vojsko do bojového šiku a držel ho s plným žaludkem tak dlouho, až zaskočený nepřítel vyhladověl. Ífikratés se z bojiště stáhl a tudíž nepřátelé mohli totéž. Vrhli se na vaření a tehdy Athéňan vyvedl vojáky do bitvy znovu a zmateného protivníka porazil v jeho táboře.

Roku 405 přineslo špatné rozhodnutí velitelů athénského loďstva v Helléspontu konec peloponnéské války: vojáci a mužstvo se potloukali po okolí, aby koupili něco k snědku a jejich rozptýlenost po pobřeží využil Sparťan Lýsandros.

Na rozdíl od hellénských žen (s výjimkou žen v Sybaře, srov. tam) Etruskyně a ženy za principátu vystupovaly na římských hostinách stejně suverénně jako muži. Rozhodně nebyly domácími pipkami, jak by se na první pohled zdálo. Odpuzovaly společnost, jako dnes, rychlou opilostí a zvracením. Muže strašily ženy, předvádějící na hostinách svou vzdělanost, sečtělost a znalosti filosofické, viz pod ženy. Matróny si mohly dokonce u „stolu“ dělat legraci ze záletů svých mužů, jak ukazuje episoda Hostiny u Trimalchióna.

O nákladnosti stolní výbavy hostin hellénistických a římských mocnářů je dosti těžké si udělat konkrétnější představu, neboť v dnešních cenách jsou mimo naše chápání. Smysl pro marnotratnost širokých vrstev je jedním z rysů doby. Žádný z novodobých zbohatlíků z transformovaného slovanského a čínského světa to nedokáže tak dokonale, jako hellénistické dynastie a římská smetánka. Např. zlaté poháry, tedy nikoli všechno nádobí na stole, z jednoho jediného chodu na jedné z hostin Antóniova syna Antylla na dvoře Kleopatřině v zimě roku 41/40 založilo rodinné štěstí literáta Filóty z Amfissy, který v Egyptě studoval medicínu a právě hýřil ostrovtipem a republikánského magnáta pobavil.

I když: při zahajování provozu hotelu Atlantis a obytného komplexu The Palm/Jumeirah (Džumajra) na umělém ostrůvku před Dubají 20. listopadu 2008 bylo pro hosty připraveno vedle ohromného rekordního ohňostroje (viz pod architektura) 1,7 tun humrů, čtyři tisíce ústřic, padesát kilogramů husích jater, tisíc křepelčích vajec a pět tisíc porcí suši, vše v úhrnné summě dvacet milionů dolarů (v době nastupující recese a přes snižování cen však zel prázdnotou).

U Římanů orientální nemíru co do nádobí v kuchyni zavedl velekněz kultu v syrské Emese a pro dějiny Evropy první arabský císař Héliogabalos/Elagabalus: byl první, kdo dal kuchařům k vaření stoliberní hrnce, tedy více než třicetikilogramové. Tolik míval hostů a celkové výdaje na večeře s hosty prý nebyly nižší než tři miliony séstertiů… Před ním filosofující císař M. Aurélius dal do aukce císařská roucha, nádobí, číše a drahokamy, protože potřeboval peníze na válku s Germány a Sarmaty.

Aukce trvala dva měsíce a na válku vydělal. Později část vydražených cenností vykoupil zpět. Císař Vitellius si dal roku 68 n. l. vyrobit mísu za milion sesterciů. Jiná stolovací mísa tragického herce Aesopa z prvního století n. l. stála neuvěřitelných deset milionů sesterciů (srov. s dluhem Ptolemaia XII.). Kolik stály rytecké a zlatnické práce vyhlášených řemeslníků vyrábějících poháry na vyhlášené stoly, nevíme. Známe pouze některá jména mistrů oboru/toreutés: Athénoklés, Kratés, Stratoníkos, Myrmékidés z Míléta, Kallikratés z Lakedaimonu a Mýs, který podle návrhu Parrhasiova vyril na číši pád Troie. 

V Athénách konce 4. století stál kuchař s pomocníky na přípravu měšťanské hostiny tři drachmy, pomocný „číšník“ drachmu jednu. V Římě již výrazně podražilo. Ne všichni významní lidé hodovali. Théban Epameinóndás měl ve své domácnosti pouze rohož na spaní a jeden rožeň. Hannibal jedl až se soumrakem a spával na zemi. P. Cornelius Scipio Aemilianus, který vyvrátil Karthágo, jídával na procházce s přáteli chléb, což prý praktikoval (ale asi jenom někdy) Veliký Alexandros. Numid Masinissa ještě ve svých devadesáti jedl ve stoje a chodě sem tam. 

Přemíra míry
Po dobu hostiny se hostitel s hosty starali o hudební produkci, taneční vložky, ale také o přednes literárních děl. Na hostině pořádané athénským krézem Kalliou roku 421, jak ji popsal Xenofón, vedle hudebníků a hudebnic vystupovala děvčata a chlapci žonglující a tančící ve výstupech, která dodnes patří mezi základní ze žonglérského umu.

Akrobaté, tanečníci, hudebníci, tanečnice (tanec kordax označován za frivolní), akrobatky a hudebnice byli z našeho hlediska většinou nezletilí a nezletilé, navíc pracující hluboko do noci. V klasických dobách brát umělkyně do pole žádoucí nebylo. Když táhl Filippos do války s Thébany (pravděpodobně myšlen Filippos II. roku 338) si do ležení zaplatili jeho vojevůdci Aeropos a Damasippos kitharistku/psaltria. Když se král dozvěděl, oba vykázal z tábora a z království. Sám přitom miloval opilecké zábavy a měl svou doprovodnou "mokrou" skupinu přátel, viz rok 357, ale do války táhl bez žen.   

Měli svého impresária, který podobné podniky vymetal, aby byl v obraze a dokázal ihned nabídnout služby svého souboru. Co dělali chlapci a děvčata, když mládí pominulo a dospěli? V zábavním průmyslu zřejmě zůstali, ale spíše v branži sexuální. Za to ceny nebývaly, ale například v žonglování už ano. Jistý Theodóros byla v Hestiaji a Óreu poctěn občany sochou s kaménky v ruce. Podobně dostal sochu v Mílétu hráč na lyru Archeláos a v Thébách pěvec Kleón (na Pindara, nejslavnějšího ze svých literátů, však Thébští nemysleli...). 

Někteří podnikatelé v lidském cateringu měli klientelu hodně náročnou, tu nejnáročnější. Nade dvůr alexandrijských Ptolemaiovců nebylo. Kdo tam udělal kariéru, byl slavný po celém hellénském světě. Kleinó, číšnice Ptolemaia Filadelfa, měla několik soch po Alexandreji vyvedených v nedbalkách, v jejím pracovním úboru, s číší v ruce. Po flétnistkách Ptolemaia Filopatora Mnésis, Potheiné a herečce obscénních kousků Myrtion se jmenovaly v Alexandreji výstavné domy.

Athénští astynomové, ročně losovaní úředníci dohlížející na pořádek ve městě, byli něco jako „šedý mor“, a také dohlíželi na to, aby pištkyně na aulos, tanečnice a hudebnice nebraly větší odměnu za akci než dvě drachmy: Když byla po nich vyšší poptávka, museli zájemci losovat. Jinou kategorií byl recitátor mímů Hérodotos a tanečník Archeláos na dvoře Seleukovce Antiocha II., u jehož stejnojmenného otce patřili synové flétnisty Sóstrata do královské ochranky. To ovšem na chanském dvoru bylo možné s tanečnickou kvalifikací dosáhnout i císařské hodnosti: první tanečnicí, která se stala císařovnou, byla pravděpodobně Čao Fej-jan/Zhao Feiyan, do níž se zamiloval chanský "syn nebes" Čcheng, viz rok 33 a 7. První zpěvačkou, která se stala císařovnou, byla Wej C'-fu/Wei Zifu, manželka chanského císaře Wua, viz rok 141 a 91.

Umělci žonglérského kumštu nebyli vždy pouze monooboroví. Potulný žonglér a kouzelník, planos thaumatopoios, Matreás z Alexandreie podivoval Hellény i Římany svou zručností a kromě toho sepsal parodii na Aristotela respektive peripatetiky. Athéňané byli nadšení z kousků jistého Xenofónta a jeho žáka Kratisthena z Fleiúntu, který dokázal kouzlo, jímž se sám od sebe zapaloval oheň. Jistý Potheinos vystupoval s loutkami, neurospastés, a jakýsi šašek Eudikos bavil napodobováním zápasníků a boxerů. Většinu těchto umělců nelze datovat. Zato o Alexandrovi víme, že na jeho výpravě dvůr bavili kouzelníci, thaumatopoioi, Skymnos z Tarenta, Filistidés ze Syrákús a Hérákleitos z Mytilény, i jeho otce to byli šaškové, gelótopoioi, Kéfísodóros, Pantaleón a Xenofón, snad týž výše jmenovaný.

Věhlasný byl šašek Stratón z Athén, jehož syn Mandrogenés bavil hosty na svatební hostině Karánově někdy po roce c. 300, kde též tančil se svou osmdesátiletou manželkou. Vedle nich z Athén či Attiky pocházeli baviči Kallimedón Karabos/"Krab", Menaichmos, Deiniás, Mnásigeitón; Filippos II. jim poslal talent a pozval k sobě ke dvoru. Athénští šaškové tvořili šedesátičlenný cech a výročně se shromažďovali v attické vsi Diomea před chrámem Hérákleovým o svátku hérákleovských diomejí/hérákleia ta diomeia, datum oslav s jistě hlubokými kořeny neznáme. 

Hostiny raně císařských Římanů mezi chody osvěžovaly krouživé bederní tance děvčat z jihohispánských Gád, srov. dodnes v orientu praktikované „břišní“ tance. Texty písní z Alexandrie a Gád/Gádeir byly vyhlášené silným erotickým obsahem.

Takovými věcmi se Kalliás zabývat nemusel, ačkoli mu lidé z entertainmentu později hodně provětrali majetek. Jeho stejnojmenný děd Kalliás, syn Hipponíkův, vyjednal s Peršany roku 449 slavný mír a padl na začátku peloponnéské války roku 432 u Olynthu. Když otec našeho Kalliy Hipponíkos padl u Délia v zimě roku 422, říkalo s Kalliovi prostě a jednoduše Plúsios, Plútos, Boháč. Zdědil totiž majetku za dvě stě talentů stříbra.

Ovšem po několika letech, a vše během tvrdé peloponnéské války Athéňanů se Sparťany, mu zbyly pouhé dva talenty. Umělečkové, děvenky, milenci: uvedenou hostinu dával na počest svého objevu a nové lásky, zápasníka Autolyka, jemuž Leócharés vytvořil sochu (byl zavražděn vládou třiceti roku 404).

Pokud Kleopatrá VIII. jedla sama, stálo to prý jeden milion sésterciů. Tak drahou "malou" večeři už později nikdo nikdy nejedl. Když soutěžila v nákladnosti se svým milencem Antóniem, dala si přinést stolek s jedinou nádobou, v níž byla „v octu“ rozpuštěná velká perla, pití za jeden milion sésterciů. Ostatně soutěž v megamarnotratnosti tehdy rozsuzoval L. Minutius Plancus a vyhrála Kleopatrá. Pro srovnání: roční plat legionáře v té době činil šest set séstertiů. Když se oba seznámili v Tarsu v Kilikii, zvala Antónia s jeho důstojníky k sobě na loď, dávala předkládat a nalévat pouze ve zlatě a Římanům veškeré nádobí pak věnovala. To se dělo po tři dny, ale kolik to stálo, nikdo tehdy nevyčíslil. Za povšimnutí stojí, že Kleopatrá byla ve srovnání se svými předky již velmi, velmi chudá...

Propíjely a prohýřily se majetky. Ktésippos, syn athénského vojevůdce Chabria (padl roku 356) žil „rozhazovačným“ životem; mimo jiné se třikrát denně holil. Aby svůj styl ufinancoval, prodal dokonce kámen pro otcův náhrobek hrazený ze státních peněz. Naproti tomu jednou za měsíc měla šanci hodovat chudina v tzv. Hekatiných hostinách. Poslední den každého měsíce totiž Helléni kladli k soškám a sloupkům Hekaty jídlo a pití (apotropaion, „odvracející“). U Hekaty se také přiživovali potulní kynikové.

Po dobytí Tyru propustil Alexandros jednoho z kyperských vládců Pnytagoru a darem mu dal pevnost kdysi jistého marnotratného Pásikypra, kterou předtím tento král prodal Pygmalionovi z Kitia za padesát talentů. Pásikypros vzal peníze, s nimiž zaniklo též jeho království, a odešel do Amathúntu, kde si dokonce života užíval jako soukromník, viz o tom roku 361. 

Na nákladných hellénistických a římských hostinách o dvě staletí později veřejně i privátně vystupovali baviči/šaškové (řec. gelótopoios, lat. dérísor), břichomluvci (engastrimýthos), provazolezci (kálobatés), lezci po stěnách (teichobatés), akrobaté pracující s holí (kontopaiktés), artisté (skandalistés), ekvilibristé (petauristés, -ista).

Předváděna byla hostům všelijaká zvířata a jejich krocení. Na divadlu, v cirku a na večírcích za Domitiána „svítil“ dérísor Latínus. Šaškové, scurra nebo mórió, řec. móros, museli u Římanů dobře znát na hostinách svou míru. Již od hellénismu a u Římanů od raného principátu si magnátské rodiny takové lidi vydržovaly.

Když si roku 262 n. l. v rámci velkého průvodu Městem dělali legraci z císaře Galliena a pátrali mezi zajatými Peršany, zda mezi nimi není císařův otec Valeriánus, po ztracené bitvě už dva roky (doživotně) v Sápórově perském zajetí, dal je Gallienus upálit. Obecně na římských hostinách císařské doby platilo, co je aktuální dodnes: o politice, fízlech a císařových milenkách se nemluví.

(pokr.)