276-283

 

***********************************************************
276. 
Ol. 263,4

587 SE
523 AE
neznámý
a. u. c. 1029
Imp. Tacitus II a Aemilianus

***********************************************************

Princeps Tacitus (75) jmenoval nevlastního bratra Floriana praefectem praetorio a spolu v Anatolii porazili germánské lupiče najaté pro perské tažení Aurelianem, viz rok předešlý: vysloužil si tím Tacitus přívlastek Gothicus maximus. Z tažení na Peršana na jaře vzhledem k rozsahu bojů s Germány sešlo a při návratu na Západ zemřel někdy v červnu nebo i později 276 v Tyanách přirozenou smrtí, což se dlouho mezi římskými vladaři neudálo (podle jiné verse však byl rovněž zavražděn vojáky).

Nástupcem stihl jmenovat svého příbuzného Maximina, správce Syrie. Ten však byl zavražděn ještě za Tacitova života, motiv zločinu neznáme; pravděpodobně to byl obtížný člověk a vrazi v obavě před trestem se chystali i na císaře. Někteří ze spiklenců se prý podíleli již na vraždě Aurelianově (pokud oba zločiny přímo nesouvisejí).

Po nenadálé smrti Tacitově převzal sám od sebe v poli vládu jeho nevlastní bratr ze stejné matky M. Annius Florianus jako Imp. Caesar Marcus Annius Florianus Pius Felix Invictus Augustus. Senát jeho volbu ignoroval, ačkoli Florianus razil mince s vyznačením senátní autority SC. Pokračoval v Anatolii ve vítězných bitvách proti Herulům, po vítězství na Bosporu je mohl zničit, ale dovolil jim odtáhnout na sever a dosáhl nakonec uznání i v Římě a na celém západu.

Asi v polovině roku provolaly legie ve Foiníkii, Palaistíně, Syrii a Egyptě císařem M. Aurelia Proba n. M. Aurelia Equitia Proba (43). Florianus upustil od války proti Gotům a obrátil vojsko na Kilikii. Měl početní převahu, ale Probus vynikal zkušenostmi a měl vojáky zvyklé na horké počasí, zatímco Florianovi vojáci pocházeli z římského západu. Po několika týdnech potyček obou armád v okolí Tarsu byl Florianus zbaven vojáky z Probova tábora vlády a uvězněn.

Když se rozneslo, že se tak nestalo z vůle Probovy, opět se oděl do purpuru, ale dorazili vyslanci od Proba s tím, že to byla jeho vůle a po 88 dnech vlády byl Florianus asi v srpnu zavražděn vlastními vojáky poblíž Tarsu (dle jiné verse si otevřel žíly po šedesáti dnech vlády).
 Byla to šestá občanská válka imperiální éry, viz roky 68, 193, 238, 260 a 270.

Probus pocházel ze Sirmia z rodiny armádního důstojníka a vášnivého sadaře Dalmatia. Měl sestru Claudii, která ho též v jejich rodném městě roku 282 pohřbila. Byl znám velitelskými schopnostmi, nicméně skončil jako většina předchůdců: zavražděn vlastními vojáky. Narozen roku 19. srpna 232 s armádou strávil celý život. Za Valeriana byl tribunem a zachránil prý před Quády jistého Valeria Flaccina, principova příbuzného. Za Claudia povýšil na legáta Desáté legie. Za Aureliana zřejmě patřil k jeho štábu na východních taženích a ve své karieře dosáhl mnoha vyznamenání.

Tacitus mu pravděpodobně svěřil velení nad Východem/dux Orientis. Ač pučista, patří v literatuře mezi nejchválenější z principů. Pozdní autor Zósimos o něm napsal, že vládl říši kalós kai dikaiós/"se ctí a spravedlivě", a snad to souvisí s Probovým respektem vůči senátu, viz rok následující. 

Bývá zčásti zaměňován s Tenaginonem Probem, který sloužil jako praefectus Aegypti za Aurelia Claudia, viz rok 270, kdy si vzal život. Probovým bratrem měl být Dometius/Dometios, který se dal na křesťanství a odešel za bratrových persekucí monotheistů se svými syny Probem a Métrofanem z Říma do Býzantia. Dali se do učení k biskupovi Titovi (v čele býzantinské obce v letech 242-272) a Dometios se stal jeho nástupcem (do 284).

Po něm stál v čele křesťanů ve městě do roku 293 Rufinus (I.) a po něm nastoupil starší ze synů Dometiových Probus (do 306). Jeho nástupcem se stal mladší bratr Métrofanés, který se roku 325 stal též prvním biskupem Kónstantínopole. Pro vysoký věk se však neúčastnil pamětné níkajské synody a rok na to zemřel. V Níkaji ho zastupoval Alexandros, jeho nástupce ve funkci (do roku 340).

V Persii usedl na trůn Bahrám II. Jako vyznavač zóroastriánství dal zatknout Máního, tvůrce manicheismu; prorok narozený 14. února 216, srov. tam, zemřel ve vězení po 27 dnech ukován k řetězům buď 14. února 276 nebo 26. února 277 v Gundíšápúru v Chúzistánu. Jeho bezhlavé tělo bylo pohozeno na ulici, tvrdí manichejská tradice. Po rodičích patřil do arsakovské královské rodiny a hovořil aramejsky. Bahrám II. vládl do roku 293.

 

***********************************************************
277. 
Ol. 264,1

588 SE
524 AE
neznámý
a. u. c. 1030
Imp. Caesar M. Aurelius Probus Augustus I a Paulinus 

***********************************************************

Probus i na západě pomstil vraždu Aurelianovu (a pravděpodobné spiklence chystající se na Tacita, viz rok předešlý). Uspořádal prý hostinu, kam všechny aktéry pozval a dal je pobít, aniž by se tím pak chlubil. Při cestě z Anatolie, kde zřejmě dokončil Tacitovu a Florianovu práci a vyhnal odtamtud zbytky Gotů a/či Herulů, prošel Balkánem a zde kdesi porazil další plenící Bastarny, viz rok 292, a Goty: t. r. již užíval přívlastku Gothicus. 

Nejprve táhl na Rýn k armádě, pak se teprve obrátil na jih do Říma, aby se ujistil podporou senátu: byl posledním z vojáků, který o něco takového stál a jím končí augustovská tradice zdánlivého soužití armády s římskými elitami, viz rok 284. 

Pustil se do války s Germány na dvou frontách: jeho lidé porazili v Dolní Germánii Franky a pod jeho osobním velením Římané porazili Alamanny a Longiony postupující údolím Neckaru k Rýnu na Gallie. Probus dokonce zajal krále Longionů Semnona, tak mu říkali Římané, se synem. Když Germáni souhlasili s vyklizením římského území a vrácení kořisti, pustil Probus Semnona i s potomkem. K tomu získal velké výkupné v dobytku a obilí, slib, že nebudou nosit zbraně a že při napadení vyčkají římské pomoci; viz však rok následující. Chlubil se Probus v dopisu senátu, je-li autentický, že Germánům zůstala jen práce: "Nechali jsme jim pouze půdu, my vlastníme jejich všechno/illís sola relinquimus sóla, nós eórum omnia possidémus." 

V Mauretánii Tingitánské uzavřel ústní mírové ujednání praeses provincie Clemens Valerius Marcellinus s Iuliem, synem Nuffusia, králem spojeneckého národa Baquatů/gens foederata. Na znamení míru postavil a zasvětil 24. října t. r. oltář/pacis aram statuit et dedicavit. K bojovným Baquatům viz roky 118 a 177. 

Na podporu hospodářského oživení deptaných Gallií a Británií podporoval Probus zakládání vinic, stejně tak Pannonií a Moesií, kde dal legionáři zbudovat vinohrady na svazích pohoří Alma u Sirmia/Fruška gora-Frankenwald v srbské Vojvodině a na úbočích Zlatých hor/Mons Aureus (rovněž kdesi v dn. SRB, tehdy První Moesie). Činil tak údajně po vzoru Hannibalově, který dával vojákům vysazovat olivovníky.

Probus zrušil obchodní výhody, kterých od dob republiky užívali italští pěstitelé. Kromě toho, že to umožňovalo klima, italská produkce pravděpodobně nestačila pokrýt zájem římského Západu a také italští latifundisté už dávno neměli ten správný vliv na říšskou politiku. Třebaže se víno pěstovalo v Porýní již předtím, novodobá sláva zdejších vinic může kořenit v Probových opatřeních. • Zdá se, že v této době neměly dolnodunajské provincie žádné problémy s nájezdy z barbarské strany hranic.

 

***********************************************************

278. 
Ol. 264,2

589 SE
525 AE
neznámý
a. u. c. 1031
Imp. Probus II a […] Virius Lupus II

***********************************************************

Probus na řece Lygis/možná Lech u Augšpurku porazil Burgundy s Vandaly vedené Igillem, snad Burgundem, ačkoli římské vojsko byl početně slabší než germánské. Germáni nesplnili podmínky loňského míru, totiž vydat zajatce a kořist, takže je Probus znovu napadl. Zajatci byli pak zahrnuti v počtu šestnácti tisíc do římské armády a posláni i s jatým Igillem sloužit do Británie, kde dostali i půdu. Pomohli tam později Probovi potlačit vzpouru jednoho z provinčních správců; Igillus však zmizel z kronik. 

Zdá se, že tito Burgundové byli první germánskou komunitou usazenou na keltském ostrově dávno před invasí Sasů a Anglů.  

Burgundové původně sídlící v soudobém Polsku se stali východními a severními sousedy Alamannů, viz rok 291. Ta část národa, která setrvala v původních pobaltských sídlech, srov. jméno dánského ostrova Bornholm/Burgundarholmr, migrovala do ukrajinských rovin až k Maiótidě/Azovskému moři. Zde byli poraženi roku 291 Goty a asimilovali se pak s Hunny.

Údajně se Probovi podařilo zlomit devět "králů", osvobodit na šedesát gallských měst, pobili prý tehdy Římané na čtyři sta tisíc germánských invasorů a vydobyli zpět lup, který nájezdníci ukořistili v době po Aurelianově smrti. Za Proba zahnali Římané germánské národy za řeku Niger, Nicer/dn. Neckar a za pohoří Albu/dn. Schwäbische Alb a území opatřil opevněným ležením. Tradovalo se, že během své sedmileté vlády obnovil na sedmdesát měst, pravděpodobně v Galliích. 

Porazil též Sarmaty po bitvě v Raetii a přijal titul restitutor Illyrici/obnovitel Illyrika. Skupiny Vandalů, Gépidů a Gotů-Greuthungů usadil na římské území při dolním Dunaji, ale Germány to stále táhlo na římské území a za Proba s nimi Římané soustavně válčili v drobných konfliktech: o prvních Gotech usazených na římském území viz rok 269. Táhl pak Thrákiemi, kde se mu poddali usazení ale neklidní Getové, do Anatolie.

V Japonsku pomluvil v létě u císaře Umaši no Sukune hlavního ministra Takečiho, svého bratra. Usiluje prý o vládu a že chce povolat do země Číňany. Císař proto za ním poslal vraha. Jistý Maneko byl Takečimu podobný a obětoval se za něho. Takeči pak měl čas dostat se k císaři a vše vysvětlit. Císař Ódžin vyslechl oba bratry a poněvadž z toho nebyl moudrý, rozhodl o božím soudu vařicí vodou. Takeči uspěl a měl právo Umašiho zabít; neudělal to a Umaši směl odejít ode dvora.

  

***********************************************************
279. 
Ol. 264,3

590 SE
526 AE
neznámý
a. u. c. 1032
Imp. Probus III a Nonius Paternus II 

***********************************************************

Probus nebo jeho velitelé válčili od loňska v Lykii s bandity vedenými vyhlášeným brigantem Lýdiem (jinde: Palfuerius). Obnovil zde římskou moc a stejně tak v Pamfýlii a Isaurii. Založil pevnosti a usadil v zemi veterány jako to kdysi učinil Augustus: dostali půdu výměnou za slib, že i jejich synové budou od osmnácti sloužit v legiích. 

Ze všech stran Římany tísněný Lýdios unikl do těžce přístupného horského městečka Krémna v Pisidii/dn. u vsi Çamlık severně od Antalye v TR. Připravil se na obléhání, dal strhnout řadu staveb, aby na jejich místě vznikla pole, dal prokopat dlouhý tunel vedoucí za linie obléhatelů, přebytečné lidi vyhnal a když se vrátili, dal je naházet do hlubiny pod hradbami, až zbyli jeho nejvěrnější s nezbytnými ženami.

Když se špatně zachoval k jistému muži, který dokázal konstruovat přesné katapulty, neboť se jednou netrefil, postižený bandita přeběhl k Římanům a pak Lýdia na dálku sestřelil. Ostatní se vzdali a isaurská banda vzala za své. Obléhání města je archeologicky doloženo.

 

***********************************************************
280. 
Ol. 264,4

591 SE
527 AE
neznámý
a. u. c. 1033
Messalla a Gratus 

***********************************************************

Probus dorazil do Egypta. Poslal armádu proti loupeživým núbijským Blemmyům, kteří se dostali až k egyptskému Nilu a v koalici s městem Ptolemais Hermeiú dobyli Koptos v Thébaidě. Když byla oblast pacifikována, srov. dále rok 288, nařídil Probus rozsáhlé rekonstrukce vodních nádrží, hrází, kanálů a mostů v celém Ponilí, což naposledy nařídil provést Augustus v letech 27-25 př. n. l. Většinu stavebních prací na komunikacích a chrámech prováděli vojáci. Z vysoušených bažin se opět stala pole a mimo jiné se tím zlepšilo zásobování Říma obilím.

Ptolemais Hermeiú/Hermaiú, dn. al-Manšá u Sauhádže, bylo za Ptolemaiovců správním střediskem Thébaidy/Horního Egypta. Jako Alexandreia a Naukrátis byla hellénistickou polí, vlastně jediná egyptská, a v Thébaidě v hellénismu nejlidnatější město. V římské éře význam upadal a naopak rostlo město Koptos/eg. Geptu, dn. arab. Qift, a mezi Ptolemaidou a Koptem vládla silná rivalita. 

Pravděpodobně v této době porazili Římané Berbery v Marmarice (pokud to nebyla práce již praefecta Aegypti Proba z roku 270, viz, o němž víme, že chystal výpravu proti pirátům v Kýréně). Augustus Probus pokračoval s armádou odtud do Karthága a potlačil v regionu jakési povstání, o němž jinak nic nevíme, stejně jako o jistém Aradiónovi, snad usurpátorovi, jehož porazil v osobním souboji (?). 

Třebaže perský vládce Bahrám II. nabízel roku 280 mír, Probus se nicméně chystal na tažení proti němu; uzavřeli tedy pouze příměří. Vracel se pak na Západ, srov. zde níže, a v Thrákiích dovolil sto tisícům Bastarnů, aby se usadili na římském území. Usadil na dolním Dunaji, nikoli v Galliích, též nějakou skupinu Franků, ale ti odtud prchli k Pontu. Jakýmsi způsobem se dostali k lodím a přepadali hellénská města v Černomoří a Helladě. Dopluli až na Sicílii a krvavě vyplenili Syrákúsy. Dopluli pak do Afriky, kde byli odraženi Probovou armádou pochodující proti nim z Karthága. Frankové na to neohroženě obepluli západní Evropu a vrátili se ke svým na Rýnu.  

Jakkoli vypadá tažení Franků od Dunaje bizarně (jádro národní konfederace sídlilo při dolním toku Rýna), nic bližšího není o jejich pozoruhodné výpravě-vikingu známo: jakoby předběhla éru stěhování národů, srov. vikingy Gotů, Herulů a neznámých Boranů do Anatolie a po ostrovech mateřské Hellady a na Krétu před dvaceti třiceti roky. Římané v této době neznali mechanismus, jak takovým výpravám zabránit a o římské válečné flotile v bojových akcích není žádné zmínky jakoby neexistovala; Římané nikdy neustavili instituci jednotného námořního velení, "admiralitu", srov. v indexu s. v. loďstvo. 

Pravděpodobně šlo o franské skupiny žijící při dolním toku Rýna na území dn. Holandska a NRW, jimž se později říkalo salští Frankové a jejichž jádro zřejmě tvořili Sugambrové: z nich pocházeli Merovejci/Merowinger, kteří se příležitostně též namísto Franků označovali za Sugambry ještě v 6. století. Jejich král Chlodoveg/Chlodwig I. roku 486 porazil a zabil posledního z Gallořímanů hlásícího se k odkazu Západního Říma Syagria a položil základ mocné francké říše Karlovců. 

• Východněji po toku řeky žijící porýnští Frankové, jimž se později říkalo ripuárští, tedy "pobřežní, a rovněž jejich říši zvanou Francia Rhinensis, dostal po svou vládu roku 509 Chlodoveg.

Na západě v okolí Lugduna ale vypuklo povstání jistého Procula, který udržoval styky s Franky, pokud nebyl přímo jedním z nich, a doufal v jejich pomoc. Ti ho však vydali Probovi. Byl ženat s jistou Viturigou alias Samsónou, asi vynikala fysickou silou, a měl nezletilého syna Herenniana. Sám údajně pocházel z Albingauna/dn. Albegna v Přímořských Alpách z rodiny lupičské a disponoval množstvím dobytka a otroků, jichž prý na dva tisíce ozbrojil.

Sám prožil život se zbraní v ruce, velel legiím a vynikal, je-li zpráva autentická, nad sexuální zdatnost nezletilého Sardanapalla. Zajal prý jednou stovku sarmatských panen a první noci souložil s deseti z nich a "do patnácti dnů jsem proměnil v ženy všechny," se měl chlubit. Během své vlády údajně porazil Alamanny, ačkoli proti nim bojoval jen guerrillovým způsobem/latrócinandí pugnáns modó, tedy "jako lupič".

Pak se vynořil jako další usurpátor v CCAA/Kolíně Bonosus, velící důstojník rýnské flotily. Narozen v Hispániích z britského otce a gallské matky vynikl jako pijan. Aurelianus o něm říkal: "Non ut vivat natus est, sed ut bibat/nenarodil se, aby žil, ale aby pil." Princeps ho používal k získávání informací z germánských vyslanců. Zval je ke stolu s Bonosem a pili. Zatímco jeho důstojník snesl jakékoli množství vína, Germáni podléhali... Aurelianus Bonosovi dal za ženu gotskou princeznu/virgo regalis jménem Hunila a její výbavu a svatbu prý zaplatila císařská pokladna. Byla to vzácná žena budící zjevem i vlastnostmi pozornost a s armádním pijanem měla dva syny. Svým způsobem se tak stala první germánskou císařovnou, srov. Gallienovu Markomannku Pipu.

V zoufalém postavení se Bonosus, za něhož se podařilo Germánům vpadnout na římské území a zapálit jeho loďstvo, prohlásil augustem. Měl totiž strach z trestu, který ho čekal. Probus jeho oddíly porazil až po tvrdém boji, jak dlouho válka trvala, nevíme. Bonosus se oběsil a vítězný Probus uchoval životy jeho rodiny a manželce poskytl doživotní důchod: byla to zároveň pravděpodobně první z Germánek s touto výsadou.

V Číně skončila na jaře éra tří království/říší (od roku 220). Císař Wu nové říše Ťin/Jin, dříve Wej, viz rok 263, se v listopadu 279 přepravil s armádou přes Jang-c' a postupoval úspěšně na Ťien-je/Jianye. V dubnu 280 Sun Chao, poslední z císařů státu Wu v sídelním městě Ťien-je, Ťien-kchang/Jiankang, dn. Nan-ťing (trad. č. Nanking), kapituloval a "vlastní" Čína připadla po šesti desetiletích opět vládě jedné dynastie: Ťin trůnila do roku 420.

Císař Wu reorganisoval říši tak, aby omezil moc generálů, aby ji zbavil chronické korupce, chaotické byrokracie a marnotratnosti hlavounů. Zcela pohořel, ostatně luxus zbožňoval i on. Kromě toho byl sexuálním maniakem, který dokonce jeden čas zakázal v říši svatby, aby měl čas si vyhledat přísun do svého harému. Po likvidaci státu Wu si do Luo-jangu dopravil pět tisíc žen sesazeného císaře Sun Chaa a připojil je ke svým ve stejném počtu.

Aby oslabil moc generálů rozdělil okrajové oblasti říše mezi osm svých příbuzných z rodu S'-ma/Sima s vlastními vojenskými silami: jakmile roku 290 zemřel, pustili se do sebe, viz. Tuto část dějin nazývají Číňané "válkou osmi králů/princů". Viz dále rok 290.

 

***********************************************************
281. 
Ol. 265,1

592 SE
528 AE
neznámý
a. u. c. 1034
Imp. Probus IV a C. Iunius Tiberianus 

***********************************************************

Iulius Saturninus, rodem Kelt nebo Maur (?), za Aureliana legát v Syrii, jeden z důstojníků Probových v Syrii a jeho osobní přítel, se pod nátlakem svých vojáků prohlásil císařem. Stejnými vojáky byl ovšem brzy zavražděn, důvody obou akcí neznáme. K jisté vzpouře došlo i v Hispániích a Britániích, kterou zlikvidoval správce jedné z ostrovních provincií Victorinus, rodem Maur. 

Ale t. r. Probus v Římě slavil koncem roku svá vítězství nad Germány, v Anantolii, Egyptě a Libyii velkolepým triumfem. Circus dal tehdy osázet stromy i s kořeny a podepřené trámovou konstrukcí, aby aréna vypadala jako les, do něhož dal vypustit po tísícovce pštrosů, jelenů, daňků, prasat. Druhého dne přišly na řadu šelmy, pak gladiátoři včetně blemmyjských, germánských a isaurských zajatců, srov. rok 272 a pestrý triumf Aurelianův roku 274 a velkolepost oslav Traianových. 

Probus dokončil stavbu městských opevnění, kterou zahájil před deseti roky Aurelianus, viz rok 271. Snad t. r. potlačil po staletí nevídanou vzpouru gladiátorů v Itálii, kteří ruku v ruce s dalšími živly vpadli až do Říma a kradli a ničili, na co přišli; srov. rok 73sqq. př. n. l. Gladiátorů, pravděpodobně těch, kteří byli určeni pro pobavení Římanů o Probových hrách, prý bylo osmdesát a celkový rozsah škod znám není: revoltující muže zlikvidovali vojáci. Důvody a zázemí rebelie neznáme.  


***********************************************************
282. 
Ol. 265,2

593 SE
529 AE
neznámý
a. u. c. 1035
Imp. Probus V a Pomponius Victorianus 

***********************************************************

Probus opustil Řím, aby se konečně vypravil na Peršana. Dorazil však jen do rodného dolnopannonského Sirmia, kde ho zastihla zpráva, že jeho praefectus praetorio M. Carus se dal raetskými a norickými legiemi provolat císařem; podle jiného pramene se dal provolat imperatorem až po Probově smrti a zajistil mu u senátu deifikaci. Důvod revolty neznáme a ani Carovu roli v ní. Když jednotky, které Probus poslal proti vzpouře, přešly na Carovu stranu, zbylí Probovi vojáci v září n. říjnu 282 svého císaře zavraždili v jakési "železné věži/in turre ferrata" u Sirmia, kterou si postavil, aby měl rozhled do kraje. 

Probus, jemuž se dařilo restituovat jednotu říše a ústřední imperátorskou moc, v nadšení ze svých úspěchů měl prohlásit, že "brzy už nebude vojáků zapotřebí". Asi tím myslel, že na světě zavládne mír, nebude třeba válečného hospodářství, že nebude zajatců a že všude zavládnou římské zákony, jak vypočetl nadšený antický životopisec Probův Flavius Vopiscus Syracusius; taková starověká iluse "konce dějin". 

S armádou mírotvornou a kopáčskou se však zle přepočítal. Když totiž legionáře po tisících u Sirmia poslal kopat drenážní příkopy pro nádrž na odvodnění bažin po zimních povodních, vojáci ho zavraždili a opět překazili příležitost k obnově ochabující římské síly. Srov. jeho využívání legií pro kopáčské práce v Egyptě roku 280 a pro zakládání vinic v Pannonii a Moesii o tři roky předtím.

Probův praefectus praetorio M. Numerius (?) Carus, jako císař M. Aurelius Carus (asi 60) byl provolán kdesi Nóriku n. Raetii a do Říma se s velkou pravděpodobností již nevrátil. O jeho původu šly dohady již svého času. Pocházel buď z gallského Narbónu, takže přerušil linii illyrských císařů, nebo z Illyrie, z delmatské Naróny/dn. ruiny u vsi Vid při obci Metković na jihu HR), což by podporovalo složení tehdejších armádních špiček, kde asi převládala illyrská klika. Sám se pokládal za římského rodáka, jedni psali, že nebyl z pannonských rodičů, ale z púnských, jiní, že pocházel z Mediolana. 

Při nástupu na trůn měl dva syny a jednoho vnuka. Není zřejmé, zda se proti Probovi vzbouřil, nebo zda se provolal císařem dlouho po Probově smrti až v září 283. Staršího syna Carina (c. přes 30?) jmenoval caesarem, nobilissimus Caesar et princeps iuventutis. Oba se dali pozdvihnout i do konsulského úřadu pro následující rok. 

Carus se (bezprostředně?) vypravil proti Quádům a Sarmatům a po tažení si dával říkat Germanicus maximus; o expedici a jejím trvání nevíme nic, ani kde vojsko přezimovalo. Pak se vypravil, zřejmě na jaře roku následujícího, proti Peršanům, jak měl nachystáno Probus. Vzal s sebou mladšího syna Numeriana (c. 30?), jehož u té příležitosti rovněž povýšil na caesarství, zatímco starší Carinus zůstal v Římě s augustovským titulem, tedy nyní jako spoluvládce. Numeriana sezdal s dcerou svého praefecta praetorio Flaviem/Arriem (?) Aprem.

 

***********************************************************

283. 
Ol. 265,3

594 SE
530 AE
neznámý
a. u. c. 1036
Imp. Caesar M. Aurelius Carus Augustus II a Imp. Caesar M. Aurelius Carinus Augustus

***********************************************************

Římská armáda pod Carem prošla Armenií a podél Tigridu k jihu do perské Mesopotamie. Ve střední Mesopotamii obsadila Ktésifón a Kóché, jednu z osad na území bývalé Seleukeie Tigridské. Bahrám II., který doma čelil vzpouře, viz zde níže, se Římanům nedokázal účinně postavit. Carus přijal přívlastek Persicus maximus, ale na konci července nebo na začátku srpna neočekávaně kdesi v mesopotamské rovině zemřel, pravděpodobně na nemoc.

Nejčastěji však prameny tvrdí, že byl zasažen ve stanu bleskem, o žádné čině ale nehovoří, jeden údaj praví, že "vzplanul/fulminis táctú conflagrávit".

Armáda na popud praefecta praetorio Apra provolala v Ktésifóntu nástupcem Carova syna a svého zetě M. Aurelia Numeria Numeriana augustem, zatímco jeho starší bratr Carinus vládl Západem: stali se  spoluvládci, říši nijak ovšem nedělili. Numerianus (asi 30) sice ukončil otcovo tažení, ale nikoli nepřátelství s Peršany: mírová jednání se táhla do začátků Diocletianovy vlády. Římská armáda se z okolí Ktésifontu vracela na Západ pozvolna, aniž by byla Peršany napadána.

Carinus byl ženat s Magnií Urbikou a měli spolu (?) syna Nigriniana, který však záhy zemřel; přesto byl od narození caesarem a po smrti zbožněn jako Divus Nigrinianus, jak ukazuje mince s jeho jménem a nápisem Consecratio/Zasvěcení, Zbožnění. 

Princeps si údajně manželky-augusty (41. v zachované řadě august) nevšímal a žil s devíti milenkami či manželkami. Po otcově smrti pokračoval Carinus v tažení proti Quádům v Podunají. Zimu 283/284 strávil Carinus v Římě a s nepřítomným bratrem Numerianem nastoupil svůj druhý konsulát. Zatímco Numerianus byl literárně zdatný, údajně soupeř M. Aurelia Olympia Nemesiana, viz o něm rok 65+, vynikal jako řečník a snažil se krotit svou výbušnou povahu, jeho starší bratr se nekrotil ani v nejmenším. 

Carinova pověst v historiografiích byla mizerná. Obklopil se prý nehoráznými lidmi a v duchu starých výstředníků zaplnil římský palác herci, zpěváky, kurvami a kuplíři, nákladnými hostinami a zábavami. Římany obšťastňoval výpravnými divadelními hrami a hrami v aréně, fandil dostihovému teamu zelených/prasinoi. Své ženy-milenky zapuzoval třeba i těhotné. Z neznámého důvodu nesnášel Carinus podepisování dokumentů, tak to svěřil jednomu ze svých kumpánů, který dokázal napodobit principův podpis.

V perské říši se proti Bahrámovi II. vzbouřil jeho guvernér Adiabény Gufrašnasp, srov. o jeho zemi roku 224. Postavil si pevnost v horách, osadil ji 560 lučištníky a plenil okolí. Králoští jeho hrad nedokázali po měsíce dobýt. Jejich velitel pak užil lsti. Vylákal Gafrašnaspu před hradby pod záminkou jednání o přátelství s králem a o pardonu: guvernéra zajal, poslal králi a ten ho dal stáhnout z kůže a tu napnout na královských hradbách. Rebelovu pevnost, jejíž lokalisaci neznáme, Peršané zbořili. To se událo za arbélského biskupa jménem Achádabhútí, viz rok 241, který zastával úřad osmnáct roků. Po něm se stal biskupem Šerí'a, který se dočkal smrti, jak praví "arbélská kronika", jednoho pátku v létě roku 316/623 SE, za vlády Šápúra II. (od roku 309, dříve než se narodil, viz tam).      

Král Pekče Ahwa poslal podle kroniky Nihongi do Japonska krejčovou Makecu, prabábu všech krejčových na ostrovech, praví kronika. Rok na to vyslal jistého A-čik-kiho/Ačiki, Atogi s darem dvou koní. Vzbudil u Japonců pozornost svými knihami, takže japonský dvůr si vyžádal dalšího daru, viz rok 285 a srov. rok 269.