509-500

509.

Ol. 67, 4

 

 

Lýsagorás

a. u. c. 245

L. Iunius Brutus a L. Tarquinius Collatinus

L. Iunius Brutus a P. Valerius Poplicola I.

P. Valerius Poplicola II. a Sp. Lucretius Tricipitinus

P. Valerius Poplicola a M. Horatius Pulvillus

************************************************************

První rok římské republiky; zvolený konsul L. Tarquinius Collatinus opustil s celým svým majetkem Řím a odešel do Lavinia, aby uklidnil protietruskou náladu. Patřil totiž ke královskému rodu Tarquiniů. Ostatní Tarquiniové byli vyhnáni a vyvlastněni, královský majetek rozdán lidu, viz rok předešlý. Královy náboženské funkce převzal doživotně volený "obřadní král"/rex sacrorum žijící v regii a podléhající pontifikovi maximovi, další přešly na konsuly a později na censory, viz rok 443.

Tarquinia Collatina nahradil P. Valerius Poplicola, první doplňovaný konsul/consul suffectus (cos. suff.). • Konsulský úřad se pravděpodobně až do roku 367 nazýval praeturou a konsulové praetory. Diktátoři byli praetores maximi, nejvyšší praetoři. Po roce 27 ztratil na významu (viz tam). Zrušen byl císařem Iustinianem I. v roce 534 n. l. (srov. rok 2), čímž zanikl i způsob datace podle konsulů (posledním doloženým „konsulem“ byl však ještě roku 541 n. l. jistý Flavius Basilius Iunior, sine collega, viz v Indexu v seznamu konsulů).

Válka Římanů s Véjskými a Tarquiniemi, které získal na svou stranu exkrál Tarquinius II. V bitvě na římském území s Etrusky, jimž velel Arruns Tarquinius, králův prostřední syn, se s ním srazil konsul L. Iunius Brutus a oba se navzájem prokláli. Římané Véjské porazili, nikoli však Tarquinské. Vyhnaný král nepřestával posílat do Říma agenty, aby získal podporu pro návrat. 

Nově zvolený konsul Sp. Lucretius Tricipitinus, otec Lucretie, po jejíž sebevraždě došlo v Římě k převratu, byl vysokého věku a zemřel v několika dnech. Ve válce s Etrusky pokračoval P. Valerius.

Podle tradičního údaje byl přijat na návrh konsula P. Valeria zákon o právu na odvolání Římana k lidovému sněmu, lex Valeria de provocatione (buď nebyl příliš účinný a respektovaný, takže byl několikrát novelisován, viz roky 449 a 300, také rok 199, nebo to je příliš vysoký časový údaj).

 

************************************************************

508.

Ol. 68, 1

ĺsomachos z Krotónu (poprvé)

 

 

ĺsagorás

a. u. c. 246

P. Valerius Poplicola II. a T. Lucretius Tricipitinus I.

************************************************************

V Athénách vypukly otevřené spory mezi Kleisthenem a ĺsagorou, viz rok 510. Kleisthenés pracoval na ústavních změnách druhým rokem a ohlas na návrhy související s isonomií/rovností před zákonem, tedy démokratií, aktivoval konservativce. Ísagorás, epónymní archón t. r., povolal na pomoc Kleomena (prý měl aféru s Ísagorovou manželkou) a vyzval Kleisthena, aby pro klatbu z kylónovské vraždy, viz rok 631, jako Alkmaiónovec opustil město. Kleisthenés skutečně před příchodem Sparťanů z Athén odešel (podle jiného pramene: utekl) a Kleomenés pak v čele malé spartské hotovosti donutil opustit město sedm set dalších rodin, jak mu je Ísagorás nadiktoval (podle některých úvah k tomu mohlo dojít až v létě 507). Proč vše proběhlo mírovou cestou, nevíme. 

ĺsagorás sestavil vládní orgán o třech stech členech a chtěl odstavit stávající radu/búlé. To se mu nepodařilo, "lid" se vzbouřil (vůdcovo jméno neznáme) a Sparťané s Ísagorou a jeho příznivci utekli na Akropoli, kde byli dva dny Athéňany obléháni. Pak sjednali příměří a Kleomenés opustil s Ísagorou Attiku. Ostatní byli jati a popraveni, snad to bylo oněch tři sta mužů, majetky zabaveny a domy jejich zničeny. Archontem na příští rok zvolen na podzim muž s Kleisthenova klanu jménem Alkmaión, viz.  

Kleisthenés se se svými příznivci vrátil z krátkého exilu a definitivně prosadil nové uspořádání athénského státu, tzv. Kleisthenovy reformy, s nimiž přišel ještě před svým vyhnáním (sám reformátor byl rodem Alkmaiónovec, vnuk Kleisthena, tyranna v Sikyónu, srov. rok 595):

Attiku rozdělil do desíti fýl namísto dosavadních čtyř iónských (srov. rok 700 a zde níže),

ze všech občanů, kteří měli právo zasedat na sněmu, ekklésii (srov. rok 594), zasedalo ve stálé sněmovní radě po padesáti členech z každé fýly - tzv. rada pěti set; předsednictví rady, búlé, měla cyklicky každá fýlé na dobu jedné desetiny roku, tj. 35 nebo 36 dní – období bylo zváno prytanis či prytaneia,

zavedl polní vojenský úřad stratégie; z každé fýly byl jeden stratégos a vrchní velení občanské armády se opět cyklicky měnilo a

byl zaveden tzv. ostrakismos/„střepinování“ jímž mohl být z obce na deset let vypuzen každý, na jehož jménu se shodlo nejméně šest tisíc občanů; bylo to opatření proti možnosti návratu samovlády apod. • První ostrakismos byl použit až roku 487, poslední o osmdesát let později (viz tam).

O předreformní ústavě Athén viz v indexu s. v. Athény a srov. rok 621 a 594. V Kleisthenově době, stejně jako později, byl nejmenší administrativní a splečenskou jednotkou v Attice démos, za Kleisthena jich bylo asi jedno sto. Démy se oblastně sdružovaly v trittýe a tři trittýe (1. p. trittýs/„třetina“) tvořily fýlu (původně rodový svazek, nyní územní).

Attika byla rozdělena na tři pásma, na město, vnitrozemí a pobřeží: každá fýla se skládala z trittýí po jedné z každého pásma, čili fýla nebyla souvislým administrativním celkem, ale volebním sdružením, volebním okrskem, který neměl společných hranic.

Attická společnost byla však členěná mnohem pestřeji. Např. naukrárie v Athénách byla družstva pro stavbu válečných lodí v každém attickém okresu (kterých bylo 48, od Kleisthena padesát). Družstvo opatřovalo jednu loď i s posádkou a se dvěma jezdci. V čele naukrárie stál naukráros.

Později tato státní služba přešla na symmorie, což byly platební skupiny obyvatelstva, vytvořené pro rychlé vybírání mimořádných válečných daní podle výše majetku. Tři sta nejbohatších občanů zaplatilo celou daň a pak finanční částku vyinkasovalo od ostatních (srov. rok 355). Totéž platilo o nákladech na stavbu lodí. • Podle jiného výkladu byly naukrárie nejstarším místním rozdělením Attiky před Kleisthenovou reformou.

Themistoklés zavedl povinnost vystrojovat lodi, tzv. triérarchie, která patřila mezi občanské leitúrgie čili finanční služby občanů státu (např. vypravovat divadelní sbory, soutěže apod.). S leitúrgiemi úzce souviselo právo „výměny majetku“, antidosis: ten, jemuž byla vypsaná leitúrgie nad jeho možnosti, měl právo vyzvat bohatšího Athéňana, aby převzal jeho povinnost. Pokud vyzvaný odmítl, mohl mu vyzyvatel nabídnout výměnu majetku. Z tohoto pak vyzyvatel uhradil náklady spojené s leitúrgií (srov. rok 353).

Moc areopagu zůstala později (srov. rok 594 a viz rok 461) omezena na soudy deliktů morálních a religiosních, jak stanovil již Solón, který zavedl porotní soud občanský, héliaiu. Moc archonta byla nyní omezena úřadem stratéga (srov. rok 501).

Kleisthenovy reformy bývají v novověku pokládány za mezník v historii evropské (parlamentní) demokracie. V roce 1992 si euroamerická civilisace připomněla 2500. výročí „vzniku demokracie“.

 

Téhož roku poslali Athénští posly k satrapovi Artafernovi, synovi Hystaspa a tedy Dáreiovu bratru, s žádostí o pomoc proti Sparťanům. K dohodě nedošlo, třebaže vyslanci slíbili, že se Peršanům poddají; Artafernés se dokonce informoval, kde vlastně Athéňané žijí (viz dále rok 504). • Byl to první pokus o použití perské karty ve vzájemných athénsko-lakedaimonských svárech.

Kleomenés I. se opět vypravil s vojskem do Attiky, kam přišli Dórové po roce 512 již počtvrté. Jako spojenci Sparťanům pomáhali Korinthští, na dalších frontách Boiótové a Chalkidští. Athéňané se obrátili proti Sparťanům a leželi proti nim polem u Eleusíny. Před bitvou opustil spartskou koalici oddíl Korinťanů, neboť měli válku za nespravedlivou, pak opustil ležení druhý z králů Démarátos, ačkoli spolu dosud dobře vycházeli. Kleomenés I. se tedy bez boje vrátil do Sparty. Za to do Megar byla toho roku zavedena dórská kolonie, snad v souvislosti s neúspěšným tažením. • Nepřátelství Athéňanů s Lakedaimonskými už nadále nebylo ozbrojené a skončilo s Dáreiovým tažením roku 490. Lakedaimonští se s vojskem znovu objevili v Attice až roku 446.

Lakedaimonští po fiasku tohoto tažení rozhodli, že v době válečných musí vždy jeden z králů zůstávat doma, což se však často nedodržovalo (srov. např. roky 381 či 380).

 

Porsenna, etruský král z Klúsia/Clusium, měl zálusk na nové území a oblehl ve spojenectví s Tarquiniem Superbem a jeho klanem Řím (viz následující rok). Do tohoto roku spadají bájné hrdinské činy Horatia Coclity při obraně mostu přes Tiber (za což se mu údajně dostalo první sochy smrtelníka v Římě) a C. Mucia Corda, později zvaného Scaevola, "Levičák", v etruském táboře, kde se pokusil zavraždit krále, z neznalosti ale probodl jeho písaře Clusina. Etrusk mu pokus o atentát a smrt písařovu odpustil, když Mucius před ním vložil pravici do ohně a ujistil ho, že je první v pořadí ze skupiny tří set mladíků odhodlaných k čemukoli. V údajném nadšení z římské odvahy přistoupil na mír, viz rok následující. Podobný příběh koloval mezi Hellény o Themistokleově bratrovi Agésiláovi, který se roku 480 vplížil do perského ležení, aby zavraždil Xerxa, ale probodl jeho strážce; jinak se děj, spíše smyšlený, shodoval. Cocles byl údajně trefen šípem do oka a unikl s ranou přes řeku, srov. zranění Filippa II. před Methónou roku 354. 

Římané s Kartháginci údajně uzavřeli svou první spojeneckou smlouvu ze tří nebo čtyř v historii (nebo již 509? viz roky 348, 306 a 279). Podle ní nesměli Římané obchodovat na Sardinii, Sicílii ani v Africe (přímo v Karthágu ale ano), natož zakládat osady; totéž platilo pro Karthágince v Latiu. Přistát směla loď jen v případě nouze v bouři nabo zásobení po dobu nejvýše pěti dnů. • Byla to první římská smlouva s mimoitalským státem, srov. pak smlouvu s Massilií roku 389., a ukazuje, jak mocní v té době byli kartháginští obchodníci.

Údajně v této době byl "lid" zbaven povinností platit přístavní cla a daně, obchod se solí a obilím byl zestátněn; tradiční, zřejmě nadsazený údaj.

 

************************************************************

507.

Ol. 68, 2

 

 

Alkmaión

a. u. c. 247

P. Valerius Poplicola III. a M. Horatius Pulvillus II.

************************************************************

Athénští si vyřizovali účty z loňské války a vypravili se proti jednomu ze spojenců Sparťanů, proti Chalkidským. Přišli jim na pomoc Boióťané, které Athéňané porazili na hlavu u Eurípu a do zajetí vzali sedm set z nich (propustili je po vyplacení dvou min výkupného za muže). Téhož dne se přeplavili na Euboiu a Chalkidské porazili před jejich městem (viz násl. rok). Pak rozdělili pozemky vládnoucí vrstvy v Chalkidě, tzv. jezdců/hippotai, zde zvaných hippobotai, mezi čtyři tisíce athénských kolonistů, kteří se na nich a v Chalkidě usadili; srov. rok 700. Je to první doklad toho, jak pozvolna Athéňané vytvářeli svou říši/arché po Helladě. Kolonisté v tomto případu nezaložili apoikii, tzn. na métropoli samosprávný státní útvar, ale první doloženou klérúchii, tedy osadu Athéňanů s plnými občanskými právy; platili do métropole daně, sloužili v Athénách u vojska apod.

Eubojský rival Chalkidy Eretria byla od této chvíle neustále spojencem Athén. Tím tedy Athéňané ovládli ostrov Euboiu (viz rok 453).

 

Římané uzavřeli mír s králem Porsennou, na něhož údajně udělal dojem sebevražedný atentátník C. Mucius (viz předešlý rok; jeho mučednictví s upálenou pravicí Římané odměnili polnostmi). Řím se stal tributárním státem, vrátil území zabrané Véjským a Etruskové odtáhli. L. Tarquinius II. se však na římský trůn nevrátil, roku 506 odešel od Porsenny, viz tam, a zůstal exulantem; o jeho konci viz rok 495.

Podle jiného starověkého výkladu Etruskové město dobyli a nějaký čas drželi. V tom případě by to bylo první dobytí Říma v historii (srov. rok 753) a konsulové by nebyli ničím jiným než Porsenovými protektorátními úředníky. Ke druhému ve starověku došlo roku 390 (viz tam).

Do této doby spadá bájný příběh o hrdinství Cloelie, jedné z římských rukojmí v rukách Etrusků. Údajně byla odměněna jezdeckou sochou, první v Římě (srov. vůbec první lidskou sochu roku 508).

M. Horatius v Římě o zářijových ídách (13. září) údajně zasvětil chrám Iova Capitolina, Dia Kapitólského (viz rok 510), stavěný na zakázku vyhnaného etruského krále etruskými staviteli a umělci jako chrám nejvyšší trojice etruského pantheónu bohům Tinia (ztotožněný s Diem a Iovem), Uni (Hérá či Iuno) a Menerva (= Athéná či Minerva). • Jiná tradiční chronologie klade událost již do roku 509.

První Iovův chrám v Římě zaslíbil a se stavbou započal pátý z králů L. Tarquinius I. Priscus, dostavěl ho L. Tarquinius II. Superbus. Vyhořel během občanské války roku 83. Chrám po opravě, kterou zahájil diktátor Sulla, nově zasvětil roku 70 Q. Lutatius Catulus. Opět vyhořel a třetí chrám zasvětil po roce 70 n. l. císař Vespasianus. Po jeho smrti roku 79 n. l. však Iovův chrám vyhořel znovu a čtvrtý chrám dostavěl Titus a po roce 81 n. l. zasvětil Vespasianův syn, Titův bratr Domitianus.

Křesťanským císařem Theodosiem byly po seriálu zákazů (první z roku 380) 8. listopadu 392 n. l. definitivně zakázány polytheistické kulty a sama stavba chrámu Iova Kapitólského zanikla v průběhu 6. století n. l. Např. polovinu střešní krytiny z pozlaceného bronzu odvezl s sebou do Karthága roku 455 n. l. král Vandalů Geiserich.

Autorem Iovovy kultovní terrakottové sochy zbarvené na rudo byl na Tarquiniovu objednávku etruský sochař Vulca z Véjí (též tvůrce terrakottového Hérákla pro Tarquinia, ve Véjích zřejmě i tzv. Apollóna z Véjí; někdy mu bývá také přisuzováno autorství tzv. kapitólské vlčice, viz však rok 296). Vulca je jedním z mála etruských umělců, jehož známe jménem. Vulkův Iuppiter byl po vyhoření chrámu roku 83 diktátorem Sullou nahrazen chrýselefantínovou sochou dnes již neznámého Apollónia.

  

************************************************************

506.

Ol. 68, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 248

Sp. Larcius Rufus (Flavus?) a T. Herminius Aquilinus

P. Lucretius

P. Valerius Poplicola IV.

************************************************************

Pokračovala válka Athéňanů s Boióty, hlavně s jejich hégemony, s Thébany. Válčeno na boiótském území, ale otevřené nepřátelství bylo zakrátko přerušeno. K protiathénské koalici z roku 508 se přidali aigínští Aiakovci, kteří loďstvem vyplenili Faléron s okolním krajem. Války Athéňanů s Aigínou vycházejí z dávných kultovních sporů trvaly s přerušeními až do roku 481 (srov. rok 491).

 

Skončila válka Hellénů z Kýmy (lat. Cumae) s Etrusky, v níž byli od roku 524. Porsennův syn Arruns, který po otcově míru s Římany roku předešlého dostal polovinu jeho armády, obléhal druhým rokem Aricii: chtěl ji ovládnout a usadit se tam. Město dostalo pomoc z Antia, Tuscula a od Kýmských, jimž velel Aristodémos Malakos, viz rok 524. Helléni Etrusky před městem porazili a Porsennův syn padl. Část poražených Etrusků se usadila v Římě, ve „čtvrti Tusků“, vicus Tuscus. • Vedle Etrusků žili v té době v Římě hellénští obchodníci a lidé z latinských měst, kontakty uržovali Římané s Púny, od začátku multikulturální město.

Král Porsenna vrátil Římanům rukojmí a odmítl prý nadále podporovat nároky Tarquiniů na vládu v Římě. Véjské území vrácené loni Římany jim nyní připadlo definitivně. Lze to vykládat i jako konec etruského protektorátu, viz rok předešlý. Bezmocný exulovaný Tarquinius II. Superbus odešel od Porsenny do Tuscula k místnímu vládci Mamiliovi Octaviovi (viz předešlé roky a dále rok 501 a 495).

 

************************************************************

505.

Ol. 68, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 249

M. Valerius (Volusus?) a P. Postumius Tubertus I.

************************************************************

Lakedaimonští se dozvěděli, jak to bylo s protipeisistratovskou věštbou delfské věštírny: král Kleomenés I. totiž na athénské akropoli nalezl věštby Pýthie, které tam uložili Peisistratovci. Povolali si ze Sígeia Hippiu s tím, že ho dovedou zpět do Athén (viz rok 512). Proti tomuto záměru se ale na sněmu Peloponnéského spolku ve Spartě postavili všichni spojenci Lakedaimonských, především Korinthští, srov. rok 510. Jejich vyslanec Sósiklés vyzýval Spartské, aby nezaváděli do hellénských států samovlády. 

 

V Gele na Sicílii se dostal k moci samovládce Kleandros (vládl do roku 498). Zničil moc místních aristokratů, dórských gámoroi.

 

První historická válka Římanů se Sabíny; boje s přerušeními trvaly až do roku 449 (srov. tradiční údaj o první válce se Sabíny roku 751-746).

 

V Koreji ve státu Ko-Čoson se na severní hranici vzbouřily barbarské kmeny. Král Jö/Yö (vládl 519-503) proti nim vytáhl, zajal jich tisícovku a rozšířil hranice království. Na pozdvižení hospodářství umístil do každého správního úřadu učitele, aby poddané učili zemědělství a serikultuře/pěstování bource morušového. Viz dále rok 426.    

 

************************************************************

504.

Ol. 69, 1

ĺsomachos z Krotónu (podruhé)

 

 

Akestoridés I.

a. u. c. 250

P. Valerius Poplicola V. a T. Lucretius Tricipitinus II.

************************************************************

Do Athén se vrátili vyslanci, kteří byli odesláni za Velkým králem do Sús, aby dohodli protispartské spojenectví (srov. s poselstvím Artafernovi roku 508, toto odesláno snad roku 507): byli odmítnuti, neboť se nechtěli podrobit perskému protektorátu. V Sardech zase chtěl satrapa Artafernés dosáhnout od vyslanců Hippiova návratu do Athén: ti to odmítli a Hippiás naopak štval Peršana proti Athéňanům. V Athénách se utvrdili protiperské nálady, neboť byly zároveň obranou proti peisistratovskému revanšismu, viz dále rok 499. 

 

V Syrákúsách předčítal v roce 69. olympiády jako první na ostrově homérské epy a díla z trojského okruhu Kinaithos z Chiu, člen cechu homérovců/homéridai sídlících na Chiu, kde se měl Homéros podle nich narodit; srov. rok 522.

 

Pokračovala římsko-sabínská válka, viz předešlý rok. Sabínský šlechtic Attius Clausus, později lat. Appius Claudius Sabinus Inregillensis, předek velkého klanu Claudiů, přešel k Římanům a ve Městě se i usadil.

 

************************************************************

503.

Ol. 69, 2

 

 

 

Hermokreón

a. u. c. 251

Agr. Menenius Lanatus a P. Postumius Tubertus II.

************************************************************

V Římě zemřel P. Valerius Poplicola, první v řadě vyzdvihovaných římských státníků a vojevůdců. Byl mimo jiné prvním z republikánských velitelů, který při triumfu vjel do Říma na voze taženém bílým čtyřspřežím; zvyk zavedl král Tarquinius I. Priscus.

Pro odpadnutí Pometie a Cory zahájili Římané válku s Aurunky, v níž se jim vojensky dařilo (viz následující rok). V sabínské válce mohla dojít k zajmutí konsula P. Postumia, kdyby jeho kolega s legií nepřišel včas a Sabíny nezahnal.

 

************************************************************

502.

Ol. 69, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 252

Opiter Verginius Tricostus a Sp. Cassius Vecellinus I.

************************************************************

Římané se v aurunské Pometii, která se vzdala, krutě mstili: přední mužové sťati, ostatní prodáni do otroctví a město rozvaleno. Aurunkové po této své první válce s Římany uzavřeli mír, který vydržel do roku 345 (viz tam). Obě konsulské armády pak dobyli latinské Camerinum, srovnali ho se zemí a přeživší prodali do otroctví. 

 

************************************************************

501.

Ol. 69, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 253

Postumus Cominius Auruncus I. a T. Larcius Flavus (Rufus?) I.

T. Larcius Flavus (Rufus?) dict.

************************************************************

Část aristokratů z Naxu uprchla do Mílétu; pozadí naxské lidové revoluce neznáme (srov. rok 556). Zde vládl jako perský místodržitel/epitropos, pro Hellény ovšem samovládce, Aristagorás, syn Molpagorův a švagr Lýsagorova syna Histiaia, který byl, snad již od roku 511, pro podezření z pokusu o odpadnutí držen Dáreiem v Súsách v exklusivní internaci, viz rok 512. Aristagorás se stal jeho nástupcem v tyrannidě. Aristokratům z Naxu slíbil pomoc a odešel v jejich věci do Sard k perskému satrapovi Artafernovi. Jemu se nápad s intervencí v Kykladách líbil a čekal na svolení bratrovo ze Sús. 

 

V Athénách byla provedena vojenská reforma: každá fýlé utvořila jednu taxis/šik, tedy něco jako pěší pluk; její velitel, taxiarchos, byl podřízený stratégovi. Kolektiv deseti stratégů tvořil štáb, v jehož čele stál jeden z nich jako stratégos autokratór (srov. rok 508).

 

Válka Římanů s Latiny, první v historii (srov. rok 578). Latin Mamilius Octavius z Tuscula, viz rok 506, se spojil s etruskými Tarquiniemi a vytvořil koalici třiceti latinských státečků. Prvním diktátorem neboli nejvyšším praetorem, praetor maximus, byl v Římě zvolen T. Larcius Flavus nebo Rufus (?) a jeho zástupcem-velitelem jízdy, magister equitum, Sp. Cassius Vecellinus (viz v indexu heslo diktátor a o něm roku 493 a 485). • Války s Latiny byly definitivně uzavřeny ve druhé válce s nimi vítězstvím až roku 338 (viz tam), tato trvala do roku 495, mír roku 493. Viz dále rok 499.

Pokračovala válka se Sabíny a konsulové v Římě zlikvidovali spiknutí otroků, kteří zamýšleli obsadit Capitolium. Následujícího roku zastavili Římané další pokus otroků o povstání, tentokrát ve spojení se svobodným; udavačům se dostalo občanství (další vzpouru viz rok 460). Před válkou s Latiny se plebejové domáhali zrušení dluhů a odmítali narukovat. Proto podle tradičního výkladu ustavil senát instituci diktátora, viz dále rok 495.

 

Karthágo v Hispánii dobylo a obsadilo město Gádés, dn. Cádiz. Při obléhání měl být poprvé v historii použit tzv. beran (řec. knós, lat. ariés), jehož vynálezcem byl prý jistý tyrský technik jménem Pefrasmenos.

 

************************************************************

500.

Ol. 70, 1

Níkasiás z Opuntu

 

 

Smyrnos

a. u. c. 254

Ser. Sulpicius Camerinus Cornutus a M’. Tullius Longus

************************************************************

Na této olympiádě byla přidána další disciplína, závod čtyřkolých vozů/apéné. Místo koní závodili mezkové, jinak to byla vlastně synóris. Prvním olympioníkem této disciplíny byl Thersios z Thessalie. Disciplína byla provozována jen do 84. olympiády. Olympioníkos v pentathlonu Akmatidás ze Sparty dedikoval v Olympii svou kamennou "činku" pro skok do dálky opatřenou nápisem. 

 

Radu Aristagory z Míléta, viz rok předešlý, Dáreios schválil a jeho mladší bratr Artafernés, satrapa v Sardech, vyslal flotilu dvou set lodí pod velením svého příbuzného Megabata (jehož dceru si prý později podle jedné, asi zlomyslné, tradice vzal Sparťan Pausaniás, syn Kleombrota) proti ostrovu Naxos (viz rok předcházející). Perské loďstvo se mělo zároveň zmocnit celých Kyklad. Pro nejednotnost ve velení a poté i pro nepřátelství mezi Megabatem a Aristagorou bylo čtyřměsíční obléhání Naxu, který v té době disponoval armádou sedmi tisíc hoplítů, neúspěšné. Po spotřebování peněz na výpravu postavili Peršané naxským emigrantům pevnost a nechali je na ostrově osudu napospas. 

V téže době poslal ze Sús Histiaios Aristagorovi posla s výzvou vytetovanou otrokovi na ostříhanou (a vzápětí zarostlou) hlavu, aby se vzbouřil proti Velkokráli - s vidinou snadného potlačení vzpoury a tím i vlastního návratu do Míléta (viz rok 496 a srov. obdobnou lest lékaře Démokéda z Krotónu, viz roky 522 a 514). Aristagorás měl kromě toho strach z pomsty Megabatovy a také z nespokojenosti s kykladskou výpravou ze strany Artafernovy. Viz rok následující. K osobním momentům nahrávajícím na první pohled lehkověrné rebelii přistupoval upadající hospodářský význam iónských států, v minulých generacích hellénské námořní a obchodní velmoci ve Středomoří a Černomoří, perský protektorátní systém podřízenosti vůli satrapovy a ovšem falešné naděje ve starou velikost (povstalci dali dohromady úctyhodnou a bojeschopnou flotilu, nedokázali však mobilisovat majetné občany, aby sloužili jako hoplíté, nezískali významných spojenců a neměli co postavit proti perské jízdě): postavili se konsolidované Dáreiově říši.  

V Athénách se začalo někdy v této době se stavbou kamenného divadla.

V letech 500 až 490 zemřel v Metapontiu filosof, zakladatel vlastního učení, prvního z tzv. italské větve hellénských filosofických škol, Pýthagorás ze Samu (podle jedné tradice tomu bylo roku 497, prý násilně; narodil se kolem roku 570). Od roku 532 žil v exilu před Polykratovou tyrannidou. Krátce před smrtí musel uprchnout z Krotónu do Metapontia. Kolem roku 500 zemřel pýthagorejský filosof Alkmaión z Krotónu (rovněž nar. kolem roku 570).

Kolem roku 500 se narodil v Athénách politik Periklés, syn Xanthippův (zemřel na podzim roku 429). Jeho matka Agaristé byla příbuznou Kleisthenovou. Ač aristokrat a ve tváři prý podobný tyrannovi Peisistratovi, připojil se v politice Periklés k dému a díky své řečnické protřelosti dokázal manipulovat sněmem po několik desetiletí. Zatímco jeho sok Kimón rozdával lidu dary ze svého, Periklés ovládl lid, aby se obdarovával penězi na divadlo a na výplaty při výkonech soudních funkcí a na sněmech, přiděloval lidu pozemky v dobytých státech/klérúchie. Na rozdíl od svých konservativních předchůdců Aristeida a Kimóna vedl vůči spojencům politiku agresivnější a vůči Spartě nesmlouvavou. 

Roku 500 se narodil Anaxagorás z Klázomen, který přišel do Athén roku 480 a filosofii se tu věnoval až do r. 432 (viz tam; zemřel roku 428). Někdy v letech 500 až 495 se narodil slavný athénský výtvarný umělec Feidiás (zemřel roku 432)Na přelomu 6. a 5. století působil v Athénách proslulý malíř vás Eufronios z Attiky. V oboru keramiky působil ještě v první polovině 5. století keramik a malíř váz s mythologickými náměty Dúris, keramik Hierón a jeho spolupracovník, malíř červenofigurálních váz Makrón, dále pak Pýthón z Athén, keramik červenofigurálních váz, spolupracovník Epiktétův a Dúridův. Jiný Pýthón byl keramik z Paestu a působil až ve století čtvrtém.

Na začátku 5. století působil logograf a genealog Akúsiláos z Argu; Epicharmos z Hyblajských Megar, který patřil ke dvoru Hieróna I., zavedl jako básník sicilské komédie na divadelní scénu postavu parasíta. V téže době působil propersky orientovaný básník a áthléta Tímokreón z Iálysu na Rhodu, velký jedlík porážející na Králově dvoře Peršany, a z téhož ostrova pocházel epický básník Peisandros z Kameiru, který ve svém epu Hérákleia jako první udělil Hérákleovi za atributy lví kůži a kyj; o Peisandrovu autorství nepanovala jistota již v Augustově době.

Po roce 500 působil slavný sochař Ageladás z Argu, předchůdce Polykleita ze Sikyónu. V době perských válek v téže branži působil předklasický Kalamis.

 

Po roce c. 500 přešli příbuzní Skythů, íránští Sarmaté, přes Tanais/Don (srov. rok 600).

 

V rozmezí let zhruba 500 až 100 vládne v severním a severozápadním Německu raná doba železnáKultura jastorfská se všeobecně připisuje polabským Germánům/Elbgermanen. Totéž ve Skandinávii, viz dále rok 200 a v indexu s. v. Gotové. V téže době dozněla kultura lužická, původně středněbronzová kultura od asi třináctého století, rozšířená od Branibor a Saska do Polska a na západní Ukrajinu, od Čech po západ Slovenska; srov. rok 1300. Od c. 7. století se její železná fáze mezi Labem a Odrou nazývá kultura billendorfská/Billendorfer Kultur.  

 

Kolem roku 500 zničili Karthágiňané Tartéssos, staroibérskou métropoli (srov. rok 530). Od té doby byl Gibraltarský průliv pro Hellény, resp. pro jejich dálkový obchod, v podstatě uzavřený. • Na severoafrickém pobřeží Kartháginci v blíže neurčitelné době mimo jiné založili obchodní přístavy Ikosion (lat. Icosium, dn. Alžír) a Tingé, Tingi (dn. Tandža, Tanger).

 

V Africe jsou z doby kolem roku 500 datovány nejstarší terakotové sochy z osady Noku ve střední Nigérii. Třebaže nejsou známy okolnosti a lokalisace většiny nálezů, hovořívá se o kultuře Nok, nejstarší subsaharské se znalostí tavby železa. Ve střední a severozápadní Nigérii trvala do c. 300-500 n. l. Soudívá se, že tvůrci z Noku byli předchůdci pozdějších národů žijicích na území Nigérie.

V jihoafrickém regionu začaly někdy kolem t. r. růst baobaby/adansonia digitata, jejichž nejstarší exempláře datované radiokarbonovou metodou ze Zambie, Zimbabwe, Namibie, Botswany a Jižní Afriky/RSA žily ještě začátkem 21. století (2500 let starý v Zimbabwe, dřívější Jižní Rhodesie). 

  

V Číně začala kolem roku 500 doba železná (doba bronzová od doby po roce 1800, neolit mezi lety 4000 až 1800).

 

V dnešním Mexiku a Guatemale končí kolem roku 500 střední fáze počátečního období civilisace v Americe (trvá od asi roku 1000; též předklasická doba střední, viz jiné názvosloví a data u roku 1800, kde též o Olmecích), kultura olmecká. Pozdní fáze počátečního období sahá zhruba do roku 100 n. l. Záhadní Olmekové tesali monolithické obří hlavy, stavěli města a první kultovní centra na americkém kontinentu. Navazovali na ně Mayové, Zapotekové, Mixtekové, mnohem později Toltekové a Aztekové (viz rok 1800).

Začátek keramických nálezů v Americe patří do doby kolem roku 2500. • Jiná datace a pojmosloví viz rok 1800.

Na konci střední fáze se začalo se stavbami pyramid, společnost se hierarchicky rozdělila. V nížinné oblasti na konci pozdní fáze stavěli pyramidy i Mayové v Peténu a na Yucatánu.

Jak a zda vůbec souvisí největší monolithická kultura San Augustín (kolumbijský departament Huila) s Mayi, známo není. Pět set soch, největší megalithické uskupení Latinské Ameriky, pochází z doby asi 100 n. l. až 1200, vyšší datace mezi 300 př. n. l. až do 8. století n. l. Neznámá civilisace po obou stranách řeky Magdaleny, která zanikla nejpozději někdy ve 14. století, nebyla dosud systematicky vykopávána.

 

c. 500 Do Karibiku směřovala třetí migrační vlna, tentokrát lidu zemědělského, a to opět z Jižní Ameriky, viz roky 2000 a 4200. Kultura má jméno podle lokality na dolním toku Orinoka ve Venezuele Saladero. Do roku c. 600 n. l. obsadili Malé Antily, Portoriko, Hispaniolu, Jamajku a z většiny Kubu.

Ve spojení s nimi do roku 1200 n. l. další jihoameričtí migranté z velké jazykové rodiny Arawaků (Lokono) od Jamajky po Francouzskou Guyanu splynuli na karibských ostrovech v Tainy (Taíno), obvykle rovněž označované za Arawaky. Tainové žili od Baham po Venezuelu a od Jamajky po Guyany.

Vedle Tainů žili od c. 1200 jazykově příbuzní Karibové, původem rovněž z venezuelského a guyanského pobřeží. Zatímco Tainy vyhubily choroby a hlavně neštovice zavlečené Španěly půl století po "objevení" Ameriky, jazyk Karibů zanikl až po první světové válce. Tainové žili v mnoha "státních" celcích pod náčelníky/knížaty (např. na Kubě jich bylo devatenáct). Od jména Karibů zkomolením povstalo označení kanibalové.