Mo, šan-jü Hunů, b. Piho, trůn. jménem Čchiu-fu Ťou-ti/Qiufu Joudi§ 55+ 

Mo'ab, Móabítis, Móab, ass. Ma'ába/Mábu, semitský stát jihovýchodně od Mrtvého moře v dn. JOR§ 732, 701, 645, 587, 573, 101, 84

Sídelním městem Móabů byla Rabba ("velké město") n. Rabbath Móab, hellénistická Areopolis, součást říše nabatajských Arabů, pak součást římské provincie Arabia, dn. Qasr ar-Rabba

Moagetés z Kibyr, tyrannos§ 189

Mo-c´, též Mo-Cu/Mo-Ce (pinyin: Mozi), lat. Micius, čín. filosof s doktrinou o vše prolínající lásce, tzv. mohismus, moismus: člověk se podrobuje vůli nebes a na rozdíl od konfuciánů, kteří uznávali ve vztahu k rodičům a rodině zvláštní druh lásky, Mo Cu hovořil o jedné universální lásce bez rozlišení; škola mo-ťia, srov. čínská filosofie§ 520, 480, 390
Mo-c´ sepsal pojednání Proti hudbě o tom, jak nepotřebná až špatná disciplina to je: nástroje jsou drahé, hraní odvádí pozornost od práce a poznání kosmického řádu tao, podněcuje touhy...


móda hellénská a římská, šat, účes, doplňky, kosmetika:
Starý věk neměl zvláštní slovo pro oděvní a jinou módu. Hellénské ethos (nikoli éthos) a latinské mós souvisí se zvyklostmi, mravy, „móresy“. Tedy být v módě, „letět/frčet“: en ethei einai, in móre esse. Pro oděvní módu je nejblíže latinský obrat mós vestis. Původ "módy" a jejích trendů zřejmě musíme hledat u fintivosti orientálních prostitutek.

Pozdější hetéry a ženy živící se sexem v římských dobách oslňovaly svým oděvním volnomyšlenkářstvím ctihodné paní a napodobováním vznikly módní trendy, nikoli však novověká móda pravidelné obměny ženských i mužských šatníků: vzácným ženám se nelíbilo, že nemohou nosit krátké tuniky z barevných a drahých látek, ale "přes kopírák" bílou stolu, že musely nosit závoj (což naopak římským prostitutkám bylo zakázáno), že nemohly nosit vysoké boty atd.

Podobné kopírování a sbližování se s vkusem proletářského podsvětí s vyzývavým oblečením, tetováním, násilnickou symbolikou trvá dodnes.

Ukazovat se na veřejnosti jen se zahalenou hlavou nařizoval ženám středoassyrský zákoník pravděpodobně z doby Tukulti-apal-Ešarry i. (1116-1077). Kdyby se však na ulici objevila chrámová prostitutka charimtu se zahalenou hlavou, dostala by padesát ran holí a hlavu by jí polili asfaltem. Za stejnou věc by otrokyni čekalo uříznutí uší (viz více pod ženy, sex). O první zmínce záměrného zahalování obličejů žen na veřejnosti v "Evropě" viz příběh z Chalkédonu na asijském břehu Propontidy roku 296. 

Předmuslimské Arabky se nicméně nijak přísně nezahalovaly a byly portrétovány. Dnešní "módní" muslimská zahalování žen jsou až mnohem pozdější. Nikáb/niqáb ponechávající škvíru v látce halící hlavu pro oči pochází z Arábie a nosívá se i v Pákistánu, kdežto burka/burqa s látkovou mřížkou před očima je móda afghánská. Burka obvykle zakrývá celý obličej se síťovinou pro oči. Oděv na ven v Afghánistánu, Pákistánu a severní Indii. Hidžáb původně zakrýval jen vlasy, nyní i čelo. Pochází ze slova pro zakrývání, v perské a šíitské oblasti čádor, v koránu chimar. Je-li čelo odkryto, říkají tomu v zemích kolem Perského zálivu šajla, je-li ze dvou částí a bílá, pak al-amíra, "princezna".

Fintivostí vynikali již první civilisovaní, nikoli ovšem změkčilí, Evropané, Kréťané. Muži 17. až 14. století nosili dlouhé vlasy a holili se. Ženy měly složité účesy, líčily se a s muži nosily šperky všeho druhu, pestré vlněné sukně a suknice. Nejstarší evropskou toaletu líčí xiv. zpěv Íliady, když se Hérá chystá lstivě okouzlit svého manžela Dia: první literární šňoření na rande.

Ovšem nejstarší známé zlaté šperky nepatřily ženě, ale muži! V okruhu kultury karanovské (Karanovo u Nové Zagory v BG), eneolitické předindogermánské civilisaci v době c. 6200-4000 žili lidé pochovávající ve varnské nekropoli v pozdním eneolitu c. 4690-4330. Z Varny (doba varnské kultury vrstva odpovídá vrstvě Karanovo VI) pocházejí z několika hrobů nejstarší dosud nalezené zlaté šperky, první známé příklady zpracování zlata na světě. V hrobu č. 43, v němž byl pochován čtyřiceti až padesátiletý muž o 1,70 metru výšky, tu v sedmdesátých letech 20. století nalezli na tisíc zlatých předmětů o celkové váze 1,5 kilogramu. Zlato bylo na jeho oděvu, na svém místě leželo též zlaté pouzdro na penis.   

Oděv střihový Hellénové neznali. Podobu šatu určoval materiál a pouze v detailu "móda": po staletí se základní mužský a ženský šat neměnil (!). Šířka látky byla dána šířkou tkalcovského stavu. Látka se nestříhala ani nesešívala. Podle zásad udržení řádu, proporčního uspořádání, symetrie a vhodnosti, z čehož plyne hlavní zásada hellénského umění, architektury atd. vůbec, nezná klasická Hellas žádné módní „výstřelky“.

Což zřejmě souvisí s rolí hetér, jejichž společenský význam vzrostl až za hellénismu. Excentričnost oděvů nespočívala v jejich „střihu“, ale v drahotě materiálu (např. hedvábí, prošívání zlatou nití v císařské době atd.) a v nákladnosti šatových doplňků (šperky).

Helléni jsou tvůrci „oděvního“ společenského kriteria, jak dokládá komický autor Menandros: „Jak člověk žije, poznáš podle chitónu.“ Lidé udávající v módě tón nepatřili mezi chudáky. Kromě několika hejsků výslovně módotvorností v athénském světě proslul aristokrat Alkibiadés a obecně vzato lepší prostitutky.

V draze nebo prostě jen okázale naaranžované bídě, jak vykazuje nejnovější trend novodobých zbohatlíků, se kdysi nechodilo. Teprve o křesťanském císaři Valentiniánovi I. (364-375) se tradovalo, že nesnášel lidi, kteří chodili dobře oblékaní. Žil prý cudně, hostiny měl rád, nikoli ale rozmařilé. Co by asi řekl na oblekové předpisy, dress code, zaměstnanců londýnského finančního průmyslu 20. století? Těm nezáleželo na schopnostech a znalostech uchazeče o zaměstnání, ale na tom, jak je oblečen. Kravaty nesměly být nápadné a vzít si k obleku hnědé boty ocejchovalo nešťastníka jako burana. Bez ohledu na barvu a tvar bylo možné boty kdysi použít jako demonstraci samo osobě. Roku 359+ si usmyslel augustus Constantius II. uspořádat Sarmatům-limigantům kdesi v oblasti mezi Dunajem a Tiszou přednášku o tom, jak je výhodné poslouchat Řím. Jeden z rozčilených Sarmatů vzal svou botu (byla to bota?) a s pokřikem "marha, marha", což prý byla výzva k boji, ji hodil po císaři. Císař měl štěstí, že během nastálého zmatku nebyl ušlapán a pozdní Řím si ušetřil další ostudu: následovala genocida kočovného loupeživého nárůdku. Se stejnou se setkal americký president George Bush mladší roku 2008 při své poslední návštěvě Baghdádu, kde po něm botou hodil irácký televisní novinář Muntazar az-Zajdí. Iráčan byl na oné tiskové konferenci méně zdvořilý, neboť křičel: "Tady máš polibek na rozloučenou, pse!" Třebaže americká okupace Iráku trvala ještě tři roky, byla to svým způsobem symbolická tečka za těžkým fiaskem Bushovy podivné vlády.

Homérský dórský mužský i ženský oděv byl z vlny, těžký, bez jemného řasení. Nazýval se peplos. Iónové přišli s jemným vlněným plátnem, z něhož oděv se nazýval chitón či kitón (pro původ se mu obecně říkalo mílétský oděv, roucho). Chitón byl jeden kus látky sepjatý na rameni sponou nebo knoflíky. Byl nošen úplně všemi, a to přímo na těle; jeho řásnění bylo prý vymyšleno na Chiu.

Slovo a zřejmě i střih je původu mesopotamského, možná již sumerského, západosemitské kittán, kettán, kattán, aram. kittún, kuttína, hebr. kuttónet). Panovnický „pouzdrovitý“ rituální svrchní šat Orientu, ependyma, ependytés, Helléni nepřevzali, s výjimkou archaických bohyní (model polychromovaných „peploskoré“).

Hellénský i římský svět neznal „spodní“ prádlo; pouze ženy napomáhaly tvarům prsů pásy z jemné kůže nebo látky, kterým se říkalo strofion/strophium, tedy předchůdce podprsenky, viz dále níže.

Peplos oživl později v klasické době a v hellénismu jako slavnostní ženský šat, ovšem pak už byl z jemnější tkaniny, bohatě řasený a často i pestrobarevný s geometrickými i figurálními vzory. Na břiše byl přepásaný. Chitón s rukávy nosívaly ženy nehellénské. Kratší a užší chitón, nošení při manuální práci a na poli, se nazýval exomis. Prádlo se pralo šlapáním, vyklepáváním a otloukáním o kameny, jak je dodnes technologickým zvykem ve třetím světu.

Vznešené ženy doby trojské války resp. homérovské nosily na veřejnosti před tváří roušky. Zvyk převzatý z orientu později zapadl; se zákazem ukazovat se jiným mužům zvyk nesouvisel, jak ostatně dokládá celá hellénská mythologie i historie. Byl to vždy prvek „orientální“ a objevil se znovu u Východořímanů/Byzantinců. Rozšíření zvyku zakrývání rouškou např. u Peršanek byl mohl být vysvětlením, proč se tolik drží u muslimů, ačkoli to theologicky nemají přikázáno.

Barvy oděvu měly své stavovské významy i v antice. Vládnoucí vrstvy nosily bílou a nachovou, zelenou, hnědou či šedou venkované. Černá a tmavě zelená patřily smutku. Aristokraté ve starší době pod egyptským vlivem nosila jakýsi svrchní purpurový plátěný plášť přes chitón, kterému se říkalo faros.

Jednodušší model pláště se nazýval chlainá nebo diplax. Všechny byly z jednoho kusu látky z různého materiálu. Vdané ženy nosily šat až na zem, jenom spartské ženy měly právo vysokých „rozparků“, takže ukazovaly stehna, viz pod Sparta.

Pestrobarevností oděvu vynikali kdysi Lýdové. Kvalitou barvení látek vynikaly látky od Foiníčanů, odkud technika pochází, a z Indie. Římští císařové Auréliánus, Probus a Diocletiánus vyslali na východ barvíře, aby něco z indických technologií pochytili, ale k ničemu to prý nebylo. Zatímco pro středomořský svět byla rudá barva znamením noblesy, pro Assyřany to byla barva smrti.

Pro srovnání: koncem 20. a na začátku 21. století je daleko nejoblíbenější barvou umělé indigo. Ročně se ho celosvětově vyrobilo na šestnáct tisíc tun, nejvíce v Německu. 
Tento plášť se dobou prodloužil a stal se samostatným oděvem. Jmenoval se hímation. Ženy ho nosily do nepohody přetaženého přes hlavu, mladší muži přímo na těle, starší muži přes chitón. Stal se základem všech plášťů, tedy i římské togy. Tvořil ho jeden kus látky velké dvakrát tři metry. Řásnění hímatia patřilo k základnímu vybavení např. řečníků.

Bohatí Argívští se oblékali do pestrého tébenna (tébennos i tébenna). Jméno tohoto oděvu se později přeneslo i na jeden ze způsobů nošení římské toga. Thessalové a Makedonci přišli v klasické době s pláštěm pro jízdu na koni a na cesty nebo do pole, chlamys. Byl sepnut jedinou sponou na rameni. Druhem chlamydy byl na cesty fainolés, birrhos, efestris, nebo svrchní tlustý vlněný plášť mandyá, „svrchník“. Římané chlamydě říkali palúdámentum, viz níže.

S nápadem odlišovat úředníky státní a císařské správy šatem, genus vestium propium, přišel Sevérus Alexander. Rovněž tak chtěl odlišovat otroky. V zavedení prvních civilních uniforem mu zabránili jeho poradci, právníci Ulpianus a Paulus, aby se prý lidé nehádali ještě více.

Před sluncem poutníka chránil široký klobouk, pilos, který byl menší, kulovitý. Nosili ho řemeslníci a lidé od vody. Mělký, plstěný klobouk s řemínkem pod bradu byl tzv. thessalský, petasos (dodnes u křesťanského kléru). Slaměný klobouk byl šitý a jako třetí model pokrývky hlavy sloužila kožešinová či látková čapka, tzv. frygická dávaná propouštěným otrokům (stejně jako v uplynulých dvou staletích dodnes znak antimonarchistů a revolucionářů, poprvé francouzských, srov. zde níže).

Roku 37 n. l. povolil Gáius senátorům nosit do cirku široké klobouky thessalského vzoru, tedy petassos, aby se kryli před sluncem (a zacláněli ve výhledu ostatním), a vznešený stav od tohoto roku směl chránit svůj zadek polštáři, nemusel už seděl přímo na kameni či dřevě lavic.

Čepice nosívali sedláci (možná až antického původu je baret, fr. béret, kulatá a placatá čepice z vlny, filcu, kterou proslavili Baskové, i když „původem“ je z franc. provincii Béarn).

Celý starověk se na cestách chránil před sluncem. Mezi lidmi, kteří vůbec nesnášeli přímé slunce, ač jižané, byl např. Augustus. Nesnášel ve volné krajině i zimní slunce a také doma na procházce chodil vždy s kloboukem. Možná odtud se vyvinul jeho zvyk cestovat pokud možno v nosítkách/lehátkách (sella pro sezení, lectíca pro ležení, cf. rok 41+) v noci, a aby neobtěžoval/ho neotravovali provinciálové, přicházel a odcházel vždy v noci. Naopak Hadrianus chodil v létě zimě prostovlasý.

Antigonos Monofthalmos napodoboval Dionýsa a namísto makedonského purpurového královského klobouku se stuhou, jejíž konce spadaly na záda (srov. kardinálský u křesťanských hodnostářů), nosil na hlavě břečťanový věnec.

Ženy proti horku a slunci nosívaly vějíře (rhípis) či slunečníky-deštníky (skiadion). Ostatně bílá, resp. výrazně světlejší barva pleti byla odedávna barvou vznešenosti a nepřehlédnutelného sociálního statutu.

Urození a majetní se v rámci možností ostrému jižnímu slunci vyhýbali. Např. Hannibalův bratr Hasdrubal si roku 207 všiml, že před ním stojí římská armáda, která se krátce předtím spojila ze dvou vojsk: část vojáků měla unavenější koně s opálenější těla. O snědé pleti viz zde níže.

Hellénský ani římský svět neužíval omotaných látek kolem hlavy nebo kolem vnitřního klobouku. Jejich původ není znám, zřejmě však pocházejí z Mesopotamie. Tvarům smotaných z několika metrů pestrobarevných látek na hlavě dnes říkáme turbany (z tureckého tülbent, odtud italské turbante). Rozpoznáváme dle tvaru turbany sikhské, indické/hindské, arabské, afghánské, čínské apod.

Mitrá byla u Hellénů na rozdíl od vlasové stuhy, diadématu, pruhem látky turbanovitě stočeným do konického tvaru frygické čapky, srov. zde výše. Klasický starověk „turbanů“ neužíval, ale „módu“ poznal od služebnictva z Frygie (čapka „phrygium“) a další částí Anatolie, kam zvyk přišel zřejmě z Mesopotamie (srov. královské pokrývky hlavy u vladařů babylónských, assyrských a perských).

Domovským kultem sluhů byla Velká Matka bohů, Kybelé, a Mithra. Helléni ani Římané něco podobného nenosili, leda zženštilci oddaní orientálním kultům s nedobrou pověstí (Iuvenalis: „barbara mitra“).

Jako jeden ze symbolů obnoveného mithraismu se čepice stala v polovině druhé století n. l. populární v proletářských vrstvách Říma. Z mitry/frygické čapky mithraistů se stala mitra mnohem později atributem křesťanských hodnostářů. Ryze mužský mithraismus prožíval asi 150 let boom, hlavně mezi vojáky.

Z císařů mu byli nakloněni Commodus, syn M. Aurelia, L. Septimius Severus a jeho syn Caracalla. Diocletianus mu dal roku 307 v Carnuntu na Dunaji postavit svatyni. Křesťané z mithraismu zřejmě převzali také Ježíšovy narozeniny v noci ze 24. na 25. prosince, o nichž není v Novém zákonu slova (a jehož skutečné datum narození se v moderních dějinách často klade do roku 2 př. n. l., mnohými ještě přesněji na 30. srpna kolem 18.30 hod.).

Vlasy si mužové přidržovali stužkami a čelenkami při sportování. Homér dává Odysseovi hustý dlouhý vlas, „jenž květům kosatce se rovnal“. 
Od 5. st. se nosili vlasy krátce sestřižené. Účesy žen byl velmi pestré. Světlá barva vlasů byla pokládána za nejkrásnější, a proto se účesy i barvily. V podstatě po celý starověk zůstaly v oblibě účesy zkadeřené. První umělé barvivo prodávala roku 1907 francouzská firma L´Oréal, vlasová vaselina se prodávala od roku 1878. • Na čínskou vlasovou módu ovšem antika neměla. Roku 2003 byl v Si-anu objeven hrob princezny Li Čchuej (25; Li Chui) z 8. st. n. l., jejíž zčásti zachovaný účes s příčesky a šperky byl 55 cm vysoký...

Zřejmě ideálem mužské krásy musel pro Římany být spoluvládce M. Aurélia Antónína L. Vérus a filosofův syn císař Commodus: byli to blonďáci, resp. měli světlé vlasy, popřípadě je měli neustále barvené. Commodus byl totiž kudrnatý blonďák a do vlasů si sypal zlatý prach. Mystik a vynálezce paflagonského kultu hadího boha Glykóna Alexandros z Abónúteichu měl své vlastní dlouhé vlasy a pro zkrášlení do nich vplétal falešné lokny. 

Blond či rusé vlasy byly pokládány od hellénského dávnověku za božské a měli je všichni héróové, včetně Alexandra. Císař Caracalla byl svým způsobem germanofil a nosil blond paruku v germánském sestřihu. Křesťanští mocipáni už s germánskou módou nesoucítili. Třináctiletý Honorius roku 397 a znovu roku 399 zakázal nosit germánské kalhoty, roku 416 pak dlouhé vlasy a kožešinová oblečení. První zmínkou o kalhotách na výše postaveném Římanovi je z roku 69 n. l. je Tacitův výklad o A. Caecínovi Aliénovi, jednom z vojevůdců Vitelliových. Ukazoval se prý v Popádí na jaře t. r. v pestrobarevném plášti a kalhotách, bráca; jeho manželka Salonína jezdila na koni s purpurovou čabrakou.

Gáius chodil často v hedvábí, v pestrobarevných ženských šatech s množstvím drahokamů, nosil hodně náramky a další šperky. Do vousů atd. si dával sypat zlatý prach a na veřejnost chodil s bleskem nebo trojzubcem v ruce. Hrál si někdy na Venuši (sic!) nebo na Alexandra Velikého. Pak nosil jeho štít, který si dal dovést z dobyvatelova hrobu v Alexandreji.

Muži, a především aristokraté, nosili u Hellénů zprvu vlasy dlouhé, stříhané pouze zpředu nad čelem (aby nebyli v boji za vlasy chytáni protivníky). Krácení účesů přišlo až s klasickým obdobím. Plnovousy, bez nichž si dnes neumíme obraz klasického Helléna představit, nosili pouze filosofové, nebo spíše lidé jako filosofové se tvářící (což rovněž vydrželo dodnes).

Obvykleji se nosily od dob Alexandra Velikého bradky a s kontakty na Kelty přišly kníry (ale vojákům Alexandros nařídil bradky oholit, aby je nepřítel v boji za ně nemohl uchopit). Přesto byla nejběžnější formou úpravy obličeje bezvousé oholení. Kudrnaté vousy mezi římskou elitou přišly do módy od Hadriána a dodnes patří k představě obrazu moudrých panovníků. Hadrián byl vůbec první z římských principů, který nosil plnovous (byť voják); zdůvodňuje se to částečně jeho filhellénstvím, částečně tím, že mezi římskou filhellénskou smetánkou byly jednoduše "fousy" na zhruba století v módě.

Prvovous mladého muže byl uchováván jako rodinná relikvie a z jeho prvního holení byla u Římanů rodinná slavnost, barbátória, řec. pógónokúriá. K holení používali Hellénové břitvy, nástroj známý od 5. tisíciletí a proslavený hlavně Egypťany, kteří s vyholovali hlavy (ale také vymysleli paruky). Stále oholený chodil vojácký císař a monotheista Constantius II., vynikající jezdec, zdatný v házení oštěpem a v lukostřelbě.

Břitva vydržela v holení hodně dlouho. Roku 1901 vynašel Američan King C. Gilette bezpečnější „žiletky“ a 6. listopadu 1923 byl patentován elektrický holicí strojek. V Evropě břitva vymizela v devadesátých letech dvacátého století, kdy se šířila obava z nákazy chorobou AIDS.

Vous jako symbol moci v Egyptě od neolitického období Naqáda II. (c. 3500-3200) jako rituální symbol pro kněží, srov. mesopotamské kultury. Šediny odstraňovali Helléni a Římané obvykle pastou z kysličníku olova a hašeného vápna. Beduínky ve vnitřní Arábii si proti lupům a vším ještě začátkem 20. století myly vlasy a hlavy velbloudí močí.

Jiná země jiný mrav. Spoluvládce M. Aurélia L. Vérus (v letech 161 – 169) si dal v Syrii vousy oholit, protože si to přála jeho milenka. Syrští Hellénové se mu smáli. Do Říma se vrátil z Orientu s kejklíři, šašky, kytharistkami atd., a to se zase smáli Římané.

Dlouhé vlasy ovšem nosili mimo jiné Babylónci, Peršané, Indové a Sinhálci na Cejlonu nechávali vlasy růst do neomezené délky a splétali je na hlavách do uzlů a drdolů po způsobu žen. Nejstarší toho doklad je z harrapské kultury z lokality Daimabad na severu Maháráštry z pozdního třetího tisíciletí, kde jezdec na vozíku taženém volským spřežením má vlasy do drdolu. Buddhův drdol dostal i jméno (usnisa). Urský vládce Meskalamdug (c. 2600) užíval zlaté přilby chránící i jeho drdol, lagašský vládce Eannatum (c. 2490) na Supí stéle je s drdolem, vlasy si tak upravovali králové Akkadů. Ovšem mnohem později u Hellénů se v době před třicetiletou válkou šířila z Iónie móda mužských drdolů se zlatými ozdobnými sponami v nich, což bylo pokládáno za zhýralost. V Číně za dynastie Chan viz terrakotovou armádu. 

Král germánských Franků Chlodwig I. měl vlasy po opasek, ačkoli mu novozákonní přikázání Pavlovo nařizovalo vlasy krátké (ovšem Jahwe Mojžíšovi zakázal stříhat si vlasy i vousy). Srov. zde výše Honoriův zákaz. Vojáčtí Římané měli výhrady k dlouhým vlasů, ale to až zřejmě v době, kdy z nich velmocenství vyrobilo maloměšťáky. Třicetiletý P. Cornélius Scipió, megahvězda římského vojenství, už jako vrchní velitel armád v Hispániích roku 206 měl dlouhé splývající vlasy, a jak praví historik, chodil bez ozdob a vypadal mužně.

K hlavě patří vyjadřování souhlasu a nesouhlasu přikyvováním. V Evropě se udržel zvyk římský, tj. nakloněním n. zakloněním hlavy se vyjadřuje souhlas, pohozením hlavy do strany nesouhlas. Hellénský svět to měl obráceně, což lokálně přežívá v novodobém Řecku a v Bulharsku.

O kosmetické péči o zuby toho není mnoho známo, třebaže zubařská náčiní a prothesy jsou známy z Orientu už ze třetího tisíciletí. Na provonění úst se užívaly různě ochucené pryskyřice, vše přírodní materiály. Chemickou zubní pastu uvedl na trh roku 1873 v New Yorku Samuel Colgate. To jízlivý poeta C. Valérius Catullus si verši vyřizoval účty s jistým nesympatickým Egnátiem a sdělil Římanům originální provinční dentistický postup: "No ale ty jsi Keltibér: v Keltibérii (= Hispánii) mají ve zvyku si ráno třít zuby a dásně tím, co každý vymočí/quod quisque minxit. A čím je chrup jasnější, jak Egnátius káže, o to více jsi toho lektvaru vypil." 

Móda lázeňská, střihy plavek apod., nepatřily mezi hellénské nebo římské problémy, srov. pod lázeňství. Ačkoli od prvního století n. l. jsou na mosaikách doloženy dvoudílné ženské plavky, od 50. let 20. století podle jednoho tichomořského atolu, kde probíhaly jaderné pokusy, se jmenují bikini. Do vody lidé z antických kultur polytheistických oblečení nechodili.

Nejznámějším vyobrazením plavek jsou zřejmě cvičící ženy z Villa Romana del Casale, pět km od středosicilské obce Piazza Armerina, provincie Caltanissetta. V Sala dei Dieci Ragazze kromě velmi moderního střihu „plavek“ spatříte děvčata s činkou, pohazující míče apod. Spíše než o plavky šlo o cvičební úbory se strophiem a spodkem zvaným subligar n. subligáculum, bederní zástěrka, "podvázání" (nošeno i pod oděvem ženským a mužským).

Je zajímavé, že ve 4. a 5. století n. l., kdy villa stála, bylo okolí již křesťanské. Zákaz tělesných cvičení jejich ideologa Pavla z Tarsu ovlivnil pohled na nahotu na předlouhá staletí.

Villa o 3500 m2 snad byla postavena po roku 320 n. l. a stála cca. 150 let; má největší známé podlahové mosaiky římského světa. Když se centrum latifundie rozpadlo, vznikla na ní ves Platia – z palátium?, poškozena ve vandalských nebo visigotských dobách, budovy ale byly využívány ještě v dobách arabských.

Opuštěna byla lokalita, o jejíž starší antické minulosti nevíme nic, ve století dvanáctém a lidé odešli do Piazza Armerina. O ville se předpokládalo, že mohla patřit Diocletiánově spoluvládci Maximiánovi, který po 1. květnu 305 odešel do ústraní do Lúkánie (ale jeho syn Maxentius ho prohlásil bohem).

Že s nahotou neměli problémy ještě v časech nastoupivšího křesťanství k moci, srov. pod křesťanství. Mužská nahota patřila k antické androkratické, mužovládné společnosti. Nahotu při sklizni, orbě i setí doporučuje nejstarší evropský popis polních prací a zemědělský kalendář, Hésiodovy Erga kai hémerai, Práce a dni, sportování dorostenců a dospělých mužů bylo ve starém světě vždy nahé, srov. gymnasion.Egypťanky chodily sice v dlouhých suknicích, ale „nahoře bez“.

V kultovní oblasti překonal ostych před lidskou nahotou bohyň teprve umělec. Athéňan Praxitelés se kolem roku 350 př. n. l. jako první odvážil znázornit nahou bohyni. Jeho Afrodíté byla prý nejkrásnější sochou bohyně starého věku a proslavila chrám v maloasijském Knidu.

Věhlasný sochař obdržel státní zakázku od Kójských, aby pro jejich chrám vytesal bohyni. Udělal za stejnou cenu dvě, oděnou a nahou. Delegace z Kóu se rozhodla pro cudnější a nahou si ke své budoucí slávě vzali Knidští. Modelem stála Praxitelova přítelkyně, hetéra Frýné. Její krása byla natolik vyhlášená, že dokázala ovlivnit i soudní rozhodnutí. Když ji jeden z neúspěšných milenců obžaloval z bezbožnosti, obhajoval ji slavný řečník Hypereidés, jiný z jejích klientů. Řečníkova slova však na soudce nezapůsobila, a tak nevinnost obžalované podpořil jiným důkazem: strhl Frýně šat z prsou a oslnění soudci ji osvobodili, neboť je přesvědčil, že není bezbožná, ale kněžkou Afrodíty.

První novodobé dvoudílné plavky odhalující břicho a ramena předvedl v Paříži na módní přehlídce 5. června 1946 designer Louis Reard. 
Ani chodit bosý nebylo znakem chudoby. Děti a všichni v domě pobíhali tak jako tak naboso. Národní obuví pro muže i ženy byly sandály (pedíla), jednoduchá kožená podrážka s řemínky kolem lýtka, resp. jen nad kotníky.

Pod perským vlivem dorazily do Hellady boty uzavřené, holínky, které ale používali převážně jen vojáci, nebo lovci, řidčeji poutníci. Holínky z měkké kůže, kothurny, dostaly později vysoké podpatky, které zvyšovaly postavu. Nejstarší kožené „boty“ se podle sešlapanosti kůstek prstů na nohách odhadují do doby před kolem 45 tisíci roky. Nalezené kožené "boty" nejstarší jsou z doby kolem 3650-3380 (jeskyně Areni v Armenii, viz také rok 4000): nalezena pravá bota s koženým šněrováním o velikosti 24,5 centimetrů, "model", jaký se nosil například v Irsku ještě do roku asi 1950.

Kothurny se vedle chitónu staly součástí divadelních rekvisit tragických herců. Znakem herců komédií byl naopak měkký střevíc soccus, Římany nenošený kromě žen a homosexuálů, Hellény oblíbený jako synchis/sykchis. Po celý starověk však trval názor, že noha je nejkrásnější bosá. Nicméně obchodníci a vojáci sloužící na severních hranicích si zřejmě v zimě na nohy navlékali jakési ponožky.

Prostitutky chodily na vysokých podpatcích a je popsáno, že si dávaly na ně vyrývat nápis Sequere me, Následuj mne! který by byl vidět v prachu.
Valchářství podle starých prý vynašel Níkiás z Megar a s obuvnictvím prý přišel Tycheios z Boiótie. Podle otlačků kůstek prstů na noze u ostatků jedinců z doby kolem 40 tisíc př. n. l. se někteří prehistorici domnívají, že již tehdy nosili lidé pevnou obuv.

V ruinách římského tábora Vindolanda při Hadriánově valu na severu Anglie, slavném popsanými vindolandskými dřevěnými deskami (viz pod epistolografie), byly nalezeny mimo jiné zbytky čtyř tisíc bot z prvního až čtvrtého století n. l. V místech, kde stávala obydlí prostých vojáků, byly zbytky onošených prostých bot, velitelé a jejich děti nosívali obuv nákladnější a dětská kopírovala otcovu včetně železných cvoků.

Ve vnitřku mramorových paláců a dalších architektonických nádher i v nejteplejším létu vládl chládek. I ti nejmocnější ze starých Evropanů ovšem v podobném prostředí pobývali vzácně, a proto neměli potíže s kloubovými chorobami nebo se záněty čelních dutin jako např. v Assyrii.

Pozůstatky tří assyrských královen z osmého století (viz heslo Mesopotamie) dokazují, jak přísně uklizeny žily za cihlovými zdmi harému v nitru královského paláce v Kalchu: mesopotamské paláce byly v létě chladivé, v zimě asi zoufale studené a vlhké. Po smrti se tepla dočkaly: těla byla při pohřbu na několik hodin zahřáta na 150 až 250 °C a takto restována vydržela dodnes.

Šperkařství, jehož znalost přišla do Hellady z několika míst Orientu naráz, dosáhlo u Hellénů jednoho ze svých historických uměleckých vrcholů. Jako nejstarší „šperky“ lze interpretovat „perly“ z pštrosích vajec ze Sahary z doby kolem 200 tisíc př. n. l. Z doby kolem 100 tisíc jsou z Alžírska a Palestiny provrtané ulity a z doby kolem 75 tisíc okrem omalovaná ulita z Jižní Afriky.

Šperky z doby mykénské byly na šest století bez následovníků, protože „doba temna“ na ně neměla. Teprve z konce sedmého a ze začátku šestého století pocházejí nálezy „ostrovních“ šperků z Mélu, kopie foiníckých a egyptských originálů, a od c. 550 začala šperkařská výroba na Samu (včetně pečetidel: c. 500 rytci pečetí Epimenés a Semón).

Sochař Theodóros je též znám jako řezbář drahokamů: jeden jeho prsten vstoupil do dějin literatury v Hérodotově podání o rybě a osudu Polykratově. Na Chiu koncem 5. století proslul řezbář gem Dexamenés (jehož některá dílka se dochovala).

Muži i ženy používali na šatech spínací jehlice a spony, i muži nosili pod orientálním vlivem prsteny, zbohatlíci mnohdy na prstu každé ruky. Jméno tvůrce, mistra šperkařského, bylo vždy vyznačeno (z jedné Menandrovy komédie známe jméno athénského šperkaře Kleostrata). Kroužky v uších nosili Peršané a v hellénském světu to bylo pokládáno za barbarské.

Představu o tom, jak například ovlivnil Egypt hellénistické šperkařství, poskytuje hrob Sathathoriunet, blízké příbuzné krále Senwosreta II. z 19. století. Její šperky nalezené roku 1914 v pohřební komoře v komplexu pyramid v Láhúnu, jsou nejlépe dochovanými šperky z Egypta.

Náušnice, náhrdelníky a náramky nosili u Hellénů pouze ženy. Teprve od hellénismu jsou šperky rozšířenější a z vzácnějších materiálů. Xenofón se v Anabasi vysmívá jednomu z boiótských žoldnéřů jménem Apollónidés za to, že má propíchnuty oba ušní lalůčky „jako Lýdové“.

Klasická doba se k užívání zlata muži stavěla negativně, pro Římany to bylo dlouho odpudivé. Např. první povolil vojákům zlaté spony do šatů teprve císař Auréliánus; stříbrné byly ve druhé polovině třetího století n. l. běžné. Bohaté Římanky dokonce určovaly k hlídání svých šperků sluhy ad margeritás, tj. „k drahokamům“.

Šperky měly své historie a staří autoři často připomínají jejich osud. Tak v případě slavné palmýrské vládkyně Zénobie prameny říkají, že měla náušnice Kleopatry VIII. a její stolovací nádobí a stříbrnou mísu o váze jednoho sta liber. Arab Sardanapallos-Héliogabalos chodil v hedvábí a ověšen šperky. Drahokamy měl i na botách, kameje, řezbářské práce. U Římanů to vzbuzovalo veselí a u žen řetízek na noze byl ještě v raném císařství znamením prostituce.

O drahých kamenech viz také pod ceny. Kameje z vícebarevného sardonyxu s portrétem některé z matron júlsko-klaudijské dynastie se v roce 2004 nabízeli na aukcích za více než 250 tisíc eur. O šperkařství viz také pod zlato.

Původně Římané za republiky ovšem šperky odmítali i u žen a měli zákony na skromné vystupování na veřejnosti. U Hellénů v mateřské Helladě tomu bylo obdobně ještě v dobách hellénistických. Anekdoticky zní příběh Fókiónovy manželky, pro historii anonymní: za to víme, že jejím bratrem byl sochař Kéfísodotos. Byla u ní návštěvou přítelkyně z Iónie chlubící se svými šperky. Athéňanka na to: „Mou ozdobou je Fókión, jenž je už dvacátý rok v Athénách stratégem.“ Známe i jiný přístup. Když po roce 277 rabovali na pozvání několika hellénských států Keltové západ Anatolie, a mimo jiné v okolí Efesu, zamiloval se prý jejich vůdce "brennos" do jisté slečny Démoníky. Slíbila, že mu dá, po čem touží, ale že za to a také za zradu Efesu že bude chtít šperky nošené Kelty. Náčelník tedy nakázal svým lidem, aby Démoníku zaházeli cennostmi, které měli na sobě a děvče se udusilo pod hromadou zlata...  

Jakkoli šperkařské výrobky z drahých kovů a kamenů náležely nejexklusivní presentaci mála jedinců, nikdy se ve starém věku nestaly předmětem, který by hlavu státu připravil o krk. To až v novověku, kdy se vášeň francouzské královny Marie-Antoinetty pro šperky stala jedním z momentů, který spustil roku 1791 antimonarchistickou revoluci. Pokladna jejího manžela Ludvíka xvi. zela prázdnotou, jeho říše byla ve špatném stavu a nákladný chod dvora provokoval; král byl guillotinován v lednu 1793, "vdova Capetová", jak ji revolucionáři jmenovali, o devět měsíců později. Její šperky byly vydraženy v listopadu 2018 v aukční síni ženevské pobočky Sotheby's. Za sto položek zaplatili kupci 47 milionů eur (i s dražebním poplatky) a nejvíce za perlový přívěšek 28,1 milionů eur (s poplatky 32 milionů). Za tolik se ještě žádný šperk z korunovaných majetků nedražil.  

Třebaže se jedno s druhým nevylučuje, vztah ke šperkům byl ještě ve čtvrtém století opravdu odměřený. Athéňan Antisthenés, Sókratův posluchač a zakladatel kynické školy, pokud prý spatřil ženu ozdobenou šperky. Šel za ní domů a manžela vyzval, aby mu ukázal koně a zbraň. Měl-li obojí, byl praotec kynismu (sic!) spokojen (že prý ženu ubrání), když ne, doporučil, aby muž prodal šperky.

Zvláštní posici ve šperkařství měly perly dovážené do Středomoří z dnešního Perského/Arabského zálivu a ze zemí kolem Indického oceánu (vedle smaragdů vynikaly perly z Cejlonu). Lásce k perlám a smaragdům propadla manželka šíleného principa C. Iúlia Caesara zvaného Caligula Lollia Paulína, vnučka po M. Lolliovi. Byla jimi pokrytá od vlasů po prsty a sbírka, kterou nosívala, měla cenu čtyř milionů séstertiů.

Tvrdívá se, že mužský šperk uvedl do módy rhythm and bluesové generace 60. let minulého století kytarista rockové skupiny The Rolling Stones Brian Jones (zemřel 1969). Podobně se říkávalo, že zpěvačka a herečka Madonna (Madonna Louise Ciccone) zavedla z podia v 90. letech nošení spodního prádla navrch.

Jediný známý smaragdový důl hellénistického a římského světa byl v dnešním Wádí Sikajt na Rudém moři na egyptsko-súdánské hranici, na křižovatce silnic z Edfú (stará Apollinopolis Magna) k moři a z Koptu do Bereníké. Smaragdy se tu dobývaly od začátku staré říše do roku c. 500 n. l.

Průsvitné diamanty/adamás, proslulé tvrdostí nad ocel, nebyly u starých pravděpodobně příliš v oblibě jako jiné drahé kameny. Rekord z novověku: Šaty s diamantovou krustou měla na sobě roku 2004 irsko-africká zpěvačka Samantha Mumba(ová) při premiéře fantaskního filmu Spiderman II.

Jiným "rekord" zaznamenala v květnu 2012 ženevská pobočka londýnského aukčního domu Sotheby´s. Prodala diamant Le beau Sancy o váze 34,98 karátů (sedm gramů) za osm milionů švýcarských franků. Drahocennost je vystopovatelná do 15. století a roku 1604 diamant koupil francouzský král Henri iv. a daroval své manželce Marii Medicejské. Později prošel panovnickými majetky holandskými, anglickými a o sto let později skončil u pruských Hohenzollernů, kteří ho po třech staletích vydražili. "Malý/krásný" Sancy se stal nejstarším diamantem, který kdy prošel aukčními síněmi. Jeho větší bratr Le (grand) Sancy váží 55,23 karátů, leží v Louvru a má za sebou podobnou historii.

Největší „diamant“ objevili roku 2004 astrologové v souhvězdí Kentaura. Padesát světelných let vzdálená bílá planetka, „bílý trpaslík“ BPM 37093 o průměru čtyř tisíc kilometrů je „matkou všech diamantů“ vážící deset na třiatřicátou karátů, deset miliard bilionů bilionů uhlíku (deset quintiliard karátů, desítka s třiceti třemi nulami). Od amerických objevitelů dostalo těleso ( BPM 37093) jméno Lucy podle skladby Beatles „Lucy in the sky with diamonds“.

Naše Slunce potká takový osud za sedm miliard let: za pět miliard mu dojde „palivo“ a vznikne bílý „trpaslík“. • Jinou pozoruhodnost objevili astronomové roku 2012 v souhvězdí Raka. Planeta "55 Cancri e" vzdálená od Země 41 světelný rok a osmkrát větší je žhavé těleso, jehož odhadem třetinu tvoří diamant.

Mikroskopické diamanty o velikosti 10-60 mikrometrů obklopené zirkoniem, které byly nalezeny roku 2007 v Austrálii, jsou staré 4,252 miliard let a patří do nejstarší geologické éry Země 4,5-4 miliard let, kdy vznikaly nejstarší známé kameny.

V novověku se nejvíce diamantů těží v Rusku. V roce 2009 bylo dobyto ze země na 35 milionů karátů za 2,341 miliard dolarů. Polovina tohoto množství pocházela z Konga a Botswany, více než patnáct milionů karátů z Austrálie a více než deset milionů z Angoly, Kanady a Jižní Afriky.

Největší diamant, který kdy byl nabízen v dražbě, měl 108,83 karáty, ale 21. listopadu 2003 v ženevské pobočce Sotheby's s vyvolávací cenou 10 milionů CHF (= 6,6 milionu eurů a 7,6 mio USD) nenašel kupce. 

Největším vybroušeným diamantem je Great Star of Africa s 530 karáty, s Lesser Star součást britských korunovačních klenotů: vybroušen byl z diamantu Cullinan nalezeného v Jižní Africe roku 1905 o váze 3106 karátů, největšího nalezeného diamantu vůbec. Druhý největší nález učinila vancouverská společnost Lucara Mining Corp. v dolu Karowe v Botswaně v listopadu 2015. Vzácný předmět vážil 1111 karátů a v únoru následujícího roku byl pojmenován Naše světlo, v jazyku setswana Lesedi lo rona. První synthetické diamanty byly vyrobeny 17. listopadu 1959.

Nefrit v antickém starověku pocházel obvykle z hindúkušských nalezišť na severovýchodu Afghánistánu nebo z Tárímské pánve (srov. pod Tocharové), rubíny a smaragdy (asi ze sanskr. marakatam či z akkad. barraqtu, lesklý kámen, hebr. bareqet) a lapis lazuli přicházely z téže oblasti nebo z Indie a Cejlonu.

Zřejmě jediným vydatným nalezištěm pro modrý lapis lazuli je horní tok Óxu/Amudarji a okolí řeky Kokča, jejího přítoku v Badachšánu na afghánské straně, která je také zlatonosná. Čínský svět zásoboval lapis lazuli zřejmě naleziště u tibetského města Ghiramda, novověká Gyimda, dvě stě km sv. od Lhasy. Lapis lazuli zůstal mezi cennostmi i moderních věků. Kilogram se ho v roce 2016 prodával za dva tisíce dolarů. Největším dolem v afghánském Badachšánu je Sar-i-Sang v okresu Kurán wa Mundžán a obchod s ním dokonale ovládali talibové a nikoli kábulská vláda.

Líčení žen nebylo obvykle tak křiklavé jako v dobách moderních, ale patřilo k módním věcem vždy vyžadovaným. Móda líčení je od Nilu a z Meziříčí, kde si oči, obočí a tváře malovali tradičně i muži. Zmalovaný foinícký obchodník a perský velmož byl pro klasického Hellény symbolem odpornosti, stejně jako po staletích navonění Helléni ze Seleukidy nebo Alexandreie pro Římany.

Klasičtí i hellénističtí muži se nelíčili a tímto pro ně perským zvykem opovrhovali. Klearchos, filosoficky a řečnicky vzdělaný samovládce v Pontské Hérákleji, nicméně prý arogantní a krvelačný, se vydával za Diova syna a obličej si líčil na mnoho způsobů podle toho, jak chtěl zapůsobit: od zářící tváře po zachmuřenost. Stejně tak šatil. Nicméně byl prvním z tyrannů, který založil státní knihovnu.

Hellénky užívaly k líčení obličeje běloby, psimythion (roku 2003 nalezena krabička bílého krému šest centimetrů tlustá a pět centimetrů vysoká z první poloviny 1. st. až poloviny 2. století n. l. při vykopávkách v Londýně) neboli lat. mélinum (sc. pigmentum, "pocházející z Mélu"), dále rumělky, miltos, nebo kořene byliny Anchusa tinctoria, pilát barvířský, řec. enchúsa.

Oči zdůrazňovaly nejlogičtějším líčidlem, černidlem ze sazí, melan, asbolos, k podmalování očí používaly červenavého barviva andreikelon, tedy „podobající se člověku“ (o podmalovávání očí Héliogabalem-Sardanapallem viz pod sex).

Rty si barvily rumělkovou pastou Egypťanky i Egypťané, stejně jako celý Orient. V klasickém hellénském světě malovaní rtů náleželo po orientálním vzoru jen hetairám. Totéž platilo pro Římanky, nikoli však v císařské době. Prostitutky si červenaly purpurem prsní bradavky a jasně červenou hennou barvily klín. K tomu nasazovaly blond paruky, protože Germánky byly "in".

Ve všech dobách „letěla“ jasně červená. Rtěnku starý svět nevymyslel. V březnu roku 1883 představil jistý pařížský voňavkář na světové výstavě v Amsterdamu první „rtěnku“ z jeleního loje, ricinového oleje a včelího vosku zabalenou do hedvábného papíru.

Bílá pleť byla vždy pokládána za znak vznešenosti a vyhlášený výstředník Aristotelés poznamenal, že je také znakem člověka dychtícího po rozkoších. Londýnský nález pleťového krému se skládal ze čtyřiceti procent ze zvířecího tuku, ze stejného dílu škrobu (užívaného dodnes v krémech a pudrech) a z kysličníku zinku dávajícího tváři bělobu.

Móda „chytání bronzu“ se v evropské populaci severně od Alp rozmohla až ve druhé polovině 20. století a jakoby ze solidarity s nebílými ethniky (jejichž ženy, Asiatky i Afričanky, ovšem v kosmetice dávají přednost světlým odstínům). Ochranný krém Niveu vymyslel roku 1911 v Hamburku slezský lékárník Oscar Troplowitz, majitel firmy Beiersdorf AG.

U Sparťanů mělo opálení z pobytu na slunci jiný význam. Král Agésiláos ukazoval roku 395 svým vojákům zajaté Peršany nahé, aby opovrhovali jejich bílými těly – oblečení Peršané působili jinak na Hellény autoritativně. Naopak Gelón Syrákúský roku 480 dal svléknout donaha zajaté Karthágince, a to ještě ty s nejtemnější pletí a z pomocných sborů, a ukazoval je svým lidem, jak jsou Púnové opovrženíhodní.

Tetování také nebylo u Hellénů ani Římanů rozšířené. Oblíbené ale bylo u thráckých žen a hlavně Skythek, viz pod kulinářství a mumifikace. Podle pověsti se Thrákyně musely dávat tetovat (tj. bodat do svého těla) za trest v upomínku na to, že kdysi ubodali Orfea, který si po smrti své Eurydiky již žen nevšímal a miloval chlapce a muže. Předislámští arabští beduíni dávali tetovat své ženy, což se udrželo ve vnitřní Arábii místy do moderních časů.

Parfémů z přírodních zdrojů nebylo užíváno tolik jako dnes, ale pouze nejmajetnějšími vrstvami. Již na přelomu 3. a 2. století, alespoň v latinských překladech hellénských komédií (Plautus), chodí zamilovaní starší muži za voňavkáři a mastičkáři/myropóla, obchod se jmenoval myropólion/-ium, parfumerie a apatyka v jednom. Druhy parfémů a mastí vypočetl ve své poslední, patnácté knize Deipnosofistů Athénaios z Naukrátidy. 

Z Domitiánovy éry známe i jméno jednoho ze slavných výrobců voňavek: Cosmus/Kosmos, "Šperk", asi jméno umělecké. Technologie jejich výroby přišla z Indie. Nejstarší evropská výrobna voňavek a mastí byla objevena roku 2005 na Kypru z doby kolem roku 2000 nebo mladší. V lokalitě, která zanikla zřejmě za zemětřesení, byl nalezen lis na olivy, bronzové nástroje, vinný sklep a podle zbytků v desítkách hliněných nádobách dvanáct různých parfémů, např. esence vavřínu, skořice a myrty smíšené s olivovým olejem.

Kosmetikou vynikali Egypťané (v antických dobách Mendés), Mesopotamci a Peršané, do hellénského světa s ní přišli Foiníčané. Výrobou vynikly Délos, Kýzikos, Fasélis, Rhodos a Kypr. 
Existovala řada lokálních specialit a například o Tarsu poznamenává encyklopedický autor Plínius v 1. století n. l., že se tam vyráběla mast pardalíum, jejíž receptura ale už upadla v zapomnění. V Itálii vynikly kosmetickým průmyslem Neápolis, Capua a Praeneste.

Stěny hrobky krále Semercheta (Horovo jméno) Irejnetdžera, též Semsu, řec. Semenpsés (c. 3008-2990) byly napuštěny vonnými oleji, že voněla ještě pět tisíc let po králově pohřbu. Olej nebyl pouhou mastnotou. Alexandrijský veršotepec Kallimachos v kultovní básni věnované Apollónovi chválí jeho vlasy promaštěné vonným olejem skapávajícím s účesu jako blahodárný lék všude tam, kam dopadne. 

Kosmétiké, umění zkrášlovat, kosmetika, byla od hellénismu průmyslovým odvětvím. Na konci Nerónovy vlády, tedy roku 68 n. l., dorazila do Říma z Alexandreie zásilka pudru pro císařské gladiátory. Zásypu byla celá loď! Tehdy stál flakon šafránové voňavky z Arábie dva tisíc dénáriů, za což se podle některých odhadů pořídilo osm tun pšenice. Nerónova manželka Poppaea Sabina cestovala s pěti sty oslicemi, aby jí služevnictvo mohlo chystat pravidelnou kosmetickou lázeň v oslím mléku i mimo Řím.

Ovidiovy verše Dé medicámine faciéí féminae, O úpravě ženského obličeje, jsou „úpravami“ hellénistických textů. O plastické či kosmetické chirurgii není z antického světa mnoho zpráv, viz pod lékařství.

Římský šat. Všeobecně platí totéž, jako u šatstva hellénského. To, co byl pro Hellény chitón, byla pro Římany tunica intima. Byla to jakási spodní košile, v níž bylo ovšem i pracováno a běžně pobíháno. Senátorská tunika byla bílá s rudým širokým pruhem, jezdci používali pruh užší. Přes tuniku bylo navlékáno svrchní roucho, toga, národní oděv Římanů, vlastně prodloužené hellénské hímation.

První oblékání togy bylo součástí obřadu dospívání a togu nesměl nosit otrok ani cizinec. Hellénský svět z římské togy udělal tébennu či tébennos (údajně z témeneion, prý plášť Hérákleovce Témena). Do pole a na cesty sloužil těžký plášť palúdámentum, řecká chlamys.

Ženy vyšších vrstev přes tuniku navlékali stolu, kus jemné látky na způsob sukně. Při slavnostních příležitostech si ženy přetahovali přes hlavu pallu, svrchní šat obdobný mužské toze. Římská "podprsenka", spíše prsní pás, se stejně jako u Hellénů jmenovala strophium/strofion nebo mamilláre (fascia, taenia/tainia).

V dobách konce republiky a v císařství pod hellénským vlivem se namísto togy hlavně v širších vrstvách začaly nosit pláště: krátká lacerna, přehoz s kapucí (cucullus) i přes togu a na krku s knoflíkem nebo sponou, pallium, červená paenula s kapucí, které se všechny podobaly chlamydě, a caracalla s kapucí, která přišla z Gallií. Za Domitiána byla „levnější“ lacerna purpurová za deset tisíc séstertiů. A to bylo dost peněz, třetina ročního výnosu menšího statku.

Výběr materiálů se řídil vyhlášeností výrobců. Proslulé bylo plátno z Egypta, slavné tkalcovny plátna byly v babylónských Borsippách. Alexandreia ovládala po celý starověk produkci a obchod textilem, stejně jako měla monopolní postavení ve výrobě papyru a téměř monopolní ve výrobě a obchodu sklem. Nejžádanější průhledné nachové výšivky byly z foiníckého Tyru a Sídónu.

Jemností a průsvitností vynikaly látky z Tarentu, proslavené mezi Hellény od 4. století. Nejjemnější vlna byla z Mílétu. Nejlevnější látky se dovážely z Mauretánie. Řím si v době vrcholného principátu cenil plášťů vyráběných u gallských Atrebatů (okolí dn. Arrasu), v ápulském Canusiu (dn. Canosa) a na Girbě („africký Tyros, dn. tuniská Džerba).

Bavlněné látky byly tehdy dováženy z Indie, kde je pěstování bavlníku doloženo už v harappské a mohendžodarské kultuře cca. 2300-1600. Hedvábí se sice vyrábělo v Iónii a přímo v Římě (viz), ale zůstalo materiálem nejluxusnějším. Polohedvábné šaty mužské se začátkem třetího století n. l. sice již nosívaly, ale teprve Sardanapallos-Héliogabalos chodil pouze v hedvábí a dovezené asi přímo z Číny (a nedotýkal se látek lněných).

Za Auréliána se vyvažovalo zlatem: libra hedvábí stála libru zlata (jiný údaj: libra purpurového hedvábí = 150 tisíc dénáriů): Císař Auréliánus, vládl 270-275, sepsul svou choť Ulpii Sevérínu za to, že chtěla nosit purpurové hedvábí: „Není možné, aby se látka vyvažovala zlatem.“

Ve vlasti hedvábí, tomu bylo jinak. Číňané měli několik druhů hedvábí. Hedvábné šaty z Chu-nanu váží nepatrných 48 gr! Nachové látky byly žádány z Puteol, Tyru, Lakónie a Gaetulie. Látky z tradičních přírodních materiálů přetrvaly do moderních dějin: 16. února 1937 si patentoval Dr. Wallace Hume Carothers z americké chemické firmy Dupont umělé vlákno nylon, poprvé vyrobené 23. května 1934.

Klobouky byly nošeny stejně jako v Helladě. V zimě pak kukla původem z Gallií, cucullus.

První holič/tonsor byl prý přiveden do Říma ze Sicílie P. Titiniem Menou roku 300. Holiči nepřistřihovali jen vous a vlasy, stříhali i nehty, dělali manikúru. Jako první se prý u Římanů holil denně P. Cornelius Scipio Africanus. Příběh syrákúského samovládce Dionýsia I., který měl takovou nedůvěru ke svému okolí, že dokonce vyučil své dcery holičskému řemeslu, aby neriskoval cizí břitvu, nemá u Římanů následovníka.

Dionýsios si také vlasy dával zkracovat žhavými uhlíky, protože nedůvěřoval lidem s nůžkami. V císařském Římě ale móda účesů neznala míry. Je přitom pozoruhodné, že o velké části principů, vládců starého světa, je v pramenech uvedeno, že byli bez vlasů, s lysinami, nebo přímo plešatí.

Holiči i ve starověku zasáhli do dějin, byť omezeně. Ktésibios z Alexandreie ze čtvrti Aspendie, jak psal Athénaios, holič/kúreus, se za Ptolemaia Euergeta II. proslavil jako vynálezce vodních varhan a jeho manželka Tháis jako hráčka na ně. Jeho starší jmenovec kolem roku 250 za Euergeta I. byl onen slavný mechanik, autor vodních a vzduchových čerpadel, hasičské stříkačky, vodních hodin, děla na stlačený vzduch (prý nefungovalo) atd. Žákem tohoto staršího Ktésibia se stal Filón z Býzantia, mechanik a autor spisu o technice, mimo jiné i spisu o sedmi divech světa.

Paruky a příčesky, které hellénské ženy nepoužívaly, v císařském Římě zdomácněly. Vyhledávané byly paruky s plavými vlasy, móda, která do Říma přišla v císařské době od Germánek a Keltek. Blond komplex trápil Římanky tak dokonale již ve starověku, že si zlatily vlasy šafránem!

Muži na tom nebyli o moc lépe, jenom dráže: několik císařů třetího století n. l. si do vlasů sypalo zlatý prach (např. Héliogabalos). Římský ideál nepochybně naplňoval syn M. Aurélia Antónína Commodus. Sice trochu během vlády zparchantěl, zato to byl kudrnatý blonďák!

V poněkud jiné situaci byl syn L. Septimia Sevéra Caracalla. Byl přes nízký věk téměř holohlavý a nosíval paruky, hlavně když byl mezi vojáky. Když se mu „civilové“ smáli, dokázal být krutý: v září roku 215 n. l. dal armádou zmasakrovat Alexandrijské za to, že se mu vysmívali (jiní tvrdí, že šlo o nějaké náboženské důvody). Tehdy poprvé povstaly masové hroby, do nichž byli lidé vhazováni ještě živí.

Caracalla ovšem jako jeden z prvních hlav státu prováděl národnostní politiku „blíže k provinciím, blíže k lidu“. V Podunají mezi Germány si oblékal šat germánský zdobený stříbrem a na hlavě měl paruku z rusých vlasů. V Makedonii chodil v šatu makedonském s kloboukem a hrál si na Alexandra.

Paruku jakou součást převleku zřejmě popré použil Hannibal v zimě roku 218 a 217 v Popádí. Používal jich několik, neboť si nebyl jist spolehlivostí keltských spojenců. Prý ho v tom nepoznávali ani vlastní lidé.

Problémy s pleší měl C. Iulius Caesar. Božský Iulius byl po většinu života zdravý, ale trápilo ho, když si někdo dělal z jeho mála vlasů legraci. Přetahoval si zbytky vlasů „na přehazovačku“ přes lebku, pečlivě se holil a po těle si dával vytrhávat chloupky. Tato móda mu byla za jeho doby ještě vyčítána, později se vytrhávání chlupů po těle u mužů stalo v lepší společnosti běžné. Prostředkem na vytrhávání a na vyhlazování kůže bylo psílóthron, psílóthrum.

Vyholování a vytrhávání chloupků doporučovala už v dobách peloponnéské války Aristofanova vůdkyně žen Lýsistraté. Orientální a hellénský zvyk se rozšířil na konci republiky do Říma a stal se módou. Otrok-specialista nad zbavování chlupů se jmenoval álipilus, který kromě pinsety pracoval také s pryskyřičnými obklady apod. Depilovali se i pasivní homosexuálové. O dvoru Filippa II. Makedonského je zaznamenáno, že se tam shromažďovali muži, "krátící si čas odchlupováním a zjemňováním pokožky". Také se prý ve dvou a ve třech milovali. Ovšem o tri století mladší básník P. Ovidius Násó, současník Augustův, ve sbírce veršovaných milostných návodů Umění milovat/Ars amátória, nedoporučuje se před děvčaty ukazovat jako až tak velký fintil: "Ale ty si vlasy železem nekruť, ani svá lýtka netři kousavou pemzou." 

Co do délky vlasů byl pravým opakem Božského Iúlia zloduch Neró. Umělec a literát nosil dlouhé nakadeřené vlasy, které za svého uměleckého pobytu v Helladě (provincii tehdy dal svobodu!) nechával spadávat až na záda. Pro Římanů do té doby nebývalá extravagance. Je zajímavé, že móda řeckých šatů, která se u mládeže římské noblesy uchytila za Gaia, za filhelléna Nerona skomírala.

Ponerónovský vladař Galba měl málo vlasů, pakostnici v nohách a na pravém boku měl tak veliký masitý nádor, že ho musel Galba převazovat, aby nevisel. Přitom jeho stejnojmenný otec měl za ženu Lívii Ocellínu, splňující nejextrémnější nároky na ženu: byla velmi zámožná a vyhlášená krásou.

Po zavraždění Galby legionáři nemohl jeho uříznutou hlavu voják uchopit za vlasy, tak ji odnesl novému vládci s palcem v ústech. Jeho nástupce a nerónovský restaurátor Othó byl v podobné situaci jako Caesar: dával si vytrhávat po těle chlupy a měl pokročilou pleš.

Na rozdíl od Caesara proto nosil paruky a prý tak dokonalé, že nebyly k poznání. Kromě toho měl křivé nohy. Denně se holil, tolik stál o hladkou tvář, odchlupoval se odmlada a na tváři se po holení potíral mokrým chlebem, aby déle vydržela hladká.

Jeden z Othónových předchůdců, Gáius Iúlius Caesar zvaný Caligula měl také řídké vlasy, vzadu pleš, byl vysoký, tlustý a po těle zarostlý. Nesmělo se před ním vyslovovat slovo kozel. Na rozdíl od Othóna si chlupy nevytrhával. A to rád vystupoval na veřejnosti v ženských šatech nebo dokonce jako Venuše. Trpěl zřejmě těžkými komplexy z lidí pohlednějších. Dával vyholovat v týlu dlouhovlasé mladíky, žárlil na originalitu, kterou chtěl uchovávat jen pro sebe.

Krátkozraký, obtloustlý a ke konci vlády plešatý byl Domitiánus. Constantius byl snědý, vlasatý a neustále oholený. Iúliánus po smrti manželky Heleny již s žádnou ženou nežil. Jedl prostě, neměl nepříjemných charakterových vlastností, kromě toho, že vždy toužil po popularitě. Nosil vous se špičatou bradkou.

Vlasatostí prosluli parthští králové z rodu Arsakova. Paruky jsou vynález egyptský. Ačkoli se Egypťané na hlavách vyholovali, cizí vlasy, také ovčí vlna nebo dokonce jen sláma, jim umožnily měnit denně visage.

Podobně nevázaně explodovaly náklady na celou módu i na doplňky. Šperky, náhrdelníky, řetězi a náramky nosili i muži. Jestliže u Hellénů chodit bos nebylo znakem chudoby, Římané považovali bosou nohu za znak nižších vrstev. Sandály, soleae, nosili všichni, majetnější nosili kožené holínkovité boty, calcei, se řemínky na lýtku. Podrážky bývaly korkové, řec. fellos, lat. cortex. Odtud vzešlo označení pro pantofle: z novořeckého pantufla, což je z pantofellos, "celokorek".  

Vojenské boty byly caligae, které měly podrážku vyztuženou cvoky. Herci na podiu nosili buď nízké pantoflové socci, nebo s vysokým šněrováním a vysokou dřevěnou podrážkou kothurni. Ženská obuv byla sandálovitá, pestrobarevná, většinou bílá, zelená, žlutá.

Na rozdíl od uměleckých směrů se evropská móda jako celek již nikdy k antickým vzorům nevrátila. Napodobovány byly sice některé prvky, ale hellénská jednoduchost a střízlivost se až dosud nikomu z tvůrců a stratégů módy nezalíbila. Moderní ženské šaty šly cestou egyptské přiléhavosti. Hellénům i pozdějším Řekům až tolik na módě nezáleželo a nezáleží.

Zato Římanům doby principátu a dominátu a dnešním Italům na oblékání v průměru záleží hodně. Italská střední vrstva drží své klasické střihy, gusto classico. V Itálii patří k dobrému životu i bella figura a v průměru se považuje italský muž za ladněji oblečeného, než cizinci (brutta figura).

Dnešní kalhoty nebyly u Hellénů ani Římanů příliš v oblibě, považovány spíše za oděv barbarů (barbarum tegímen), protože byly nošeny Peršany, Indy, Kelty, Germány. Bráca či brácae byli v císařské době nošeny vojáky a v provinciích, v pozdně císařské době i v Římě, ale koncem 4. st. n. l. bylo jejich nošení u dvora císařem Honoriem zakázáno.

„Frajeři“ totiž chodili ve velmi úzkých kalhotách, přes ramena kožešinové přehozy, indúmenta pellium, dlouhé vlasy na ramena, crínés máiorés. „Vypasované“ kalhoty bývaly často záměrně potrhané (rácána, ráca, rága). I v tomto se tedy móda vrátila.

Nejstarší exemplář vlněných kalhot pochází z pohřebiště Jang-chaj/Yanghai na okraji Turfanské prolákliny na východu Tarimské pánve v čínském Sin-ťiangu. Podle datace archeologů je nosil asi čtyřicetiletý muž někdy ve 13. až 10. století. V Evropě jsou vedle zobrazení Germánů v kalhotách či spíše kalhotových vlněných pletených punčochách na oslavných římských sochařských dílech zachovány nálezy z vřesovišť severního Německa datované do 1. až 3. století n. l. (Marx-Etzel, Damendorfer Moor, Thornberger Hosen). 

Opasků bylo užíváno hlavně u oděvů vojenských. V jednom případu byl použit jako prostředek smrti: (vzdoro)císař císař Gordiánus I. se na něm v bezvýchodné situaci roku 238 n. l. v Karthágu oběsil. Od poloviny 3. století se v císařských kruzích zahnízdil zvyk uléhat k hostině s vojenským opaskem. To prý proto, že vojáci snídali vojenskou snídani prandium (nikoli „civilní“) již ustrojeni. Zvyk vydržel dodnes.

Řemesla kolem oblékání a módy zdanil císař Sevérus Alexander a peníze dal na údržbu veřejných lázní: kalhotáře, tkalce, skláře, kožešníky, zlatníky a stříbrníky, zámečníky atd.

V pozdněřímské době měl dvůr úředníky starající se o císařskou garderobu. V Kónstantínopoli se jmenoval protovestiárius, hlavní komorník byl parakoimomenos.

Módeim/Módain, hebr. Modi'in, ves u Lyddy/Diospole v Iúdě, aram. Moditha, arab. Múdí'ín§ 166, 143, 84

Modena, it.§ = Mutina

moderní dějiny, novověk§ viz pod křesťanství