Mo-Mod (1)

Mo, šan-jü Hunů, b. Piho, trůn. jménem Čchiu-fu Ťou-ti/Qiufu Joudi§ 55+ 

Mo-kao/Mogao, mnišské jeskyně u Tun-chuangu v prov. Kan-su§ 366+

Mo Si/Mo Xi, milenka a manž. císaře Ťiea ze Sia§ 1760

Mo Ti§ viz Mo Cu 

Mo'ab, Móabítis, Móab/Móáb, ass. Ma'ába/Mábu, semitský stát jihovýchodně od Mrtvého moře v dn. JOR§ 1448, 1400, 1301, 1298, 1280, 1015, 1005, 933, 880, 854, 732, 701, 645, 587, 573, 101, 84

Sídelním městem Móabů byla Rabba ("velké město") n. Rabbath Móab, hellénistická Areopolis, součást říše nabatajských Arabů, pak součást římské provincie Arabia, dn. Qasr ar-Rabba

Moagetés z Kibyr, tyrannos§ 189

Mobutu Sese Seko, despota v Kongu/Zairu§ před 6000

Mo-c´, též Mo-Cu/Mo-Ce (pinyin: Mozi), lat. Micius, čín. filosof s doktrinou o vše prolínající lásce, tzv. mohismus, moismus: člověk se podrobuje vůli nebes a na rozdíl od konfuciánů, kteří uznávali ve vztahu k rodičům a rodině zvláštní druh lásky, Mo Cu hovořil o jedné universální lásce bez rozlišení; škola mo-ťia, srov. čínská filosofie§ 520, 480, 390
Mo-c´ sepsal pojednání Proti hudbě o tom, jak nepotřebná až špatná disciplina to je: nástroje jsou drahé, hraní odvádí pozornost od práce a poznání kosmického řádu tao, podněcuje touhy...


móda hellénská a římská, šat, účes, doplňky, kosmetika:
Starý věk neměl zvláštní slovo pro oděvní a jinou módu. Hellénské ethos (nikoli éthos) a latinské mós souvisí se zvyklostmi, mravy, „móresy“. Tedy být v módě, „letět/frčet“: en ethei einai, in móre esse. Pro oděvní módu je nejblíže latinský obrat mós vestis. Původ "módy" a jejích trendů zřejmě musíme hledat u fintivosti orientálních prostitutek.

Pozdější hetéry a ženy živící se sexem v římských dobách oslňovaly svým oděvním volnomyšlenkářstvím ctihodné paní a napodobováním vznikly módní trendy, nikoli však novověká móda pravidelné obměny ženských i mužských šatníků: vzácným ženám se nelíbilo, že nemohou nosit krátké tuniky z barevných a drahých látek, ale "přes kopírák" bílou stolu, že musely nosit závoj (což naopak římským prostitutkám bylo zakázáno), že nemohly nosit vysoké boty atd.

Podobné kopírování a sbližování se s vkusem proletářského podsvětí s vyzývavým oblečením, tetováním, násilnickou symbolikou trvá dodnes. Móda zůstala v moderních časech mnohdy součástí provokativních proklamací. Tak roku 1851 Amelia Jenks Bloomerová začala v Seneca Falls ve svém magazínu The Lily propagovat volně střižené kalhoty nad kotníky uvázané nošené k šatům po kolena a bez korsettu. Neujalo se to, po deseti letech svou ranou formu emancipace sama vzdala. Koneckonců za občanské války měli v Americe jiné starosti; říkalo se tomu bloomerismus, módě též turecké kalhoty.   

Ukazovat se na veřejnosti jen se zahalenou hlavou nařizoval ženám středoassyrský zákoník pravděpodobně z doby Tukulti-apal-Ešarry i. (1116-1077). Kdyby se však na ulici objevila chrámová prostitutka charimtu se zahalenou hlavou, dostala by padesát ran holí a hlavu by jí polili asfaltem. Za stejnou věc by otrokyni čekalo uříznutí uší (viz více pod ženy, sex). O první zmínce záměrného zahalování obličejů žen na veřejnosti v "Evropě" viz příběh z Chalkédonu na asijském břehu Propontidy roku 296. 

Předmuslimské Arabky se nicméně nijak přísně nezahalovaly a byly portrétovány. Dnešní "módní" muslimská zahalování žen jsou až mnohem pozdější. Nikáb/niqáb ponechávající škvíru v látce halící hlavu pro oči pochází z Arábie a nosívá se i v Pákistánu, kdežto burka/burqa s látkovou mřížkou před očima je móda afghánská. Burka obvykle zakrývá celý obličej se síťovinou pro oči. Oděv na ven v Afghánistánu, Pákistánu a severní Indii. Hidžáb původně zakrýval jen vlasy, nyní i čelo. Pochází ze slova pro zakrývání, v perské a šíitské oblasti čádor, v koránu chimar. Je-li čelo odkryto, říkají tomu v zemích kolem Perského zálivu šajla, je-li ze dvou částí a bílá, pak al-amíra, "princezna".

Fintivostí vynikali již první civilisovaní, nikoli ovšem změkčilí, Evropané, totiž Kréťané. Muži 17. až 14. století nosili dlouhé vlasy a holili se. Ženy měly složité účesy, líčily se a s muži nosily šperky všeho druhu, pestré vlněné sukně a suknice. Nejstarší evropskou toaletu líčí xiv. zpěv Íliady, když se Hérá chystá lstivě okouzlit svého manžela Dia: první literární šňoření na rande.

Ovšem nejstarší známé zlaté šperky nepatřily ženě, ale muži. V okruhu kultury karanovské (Karanovo u Nové Zagory v BG), eneolitické předindogermánské civilisaci v době c. 6200-4000 žili lidé pochovávající ve varnské nekropoli v pozdním eneolitu c. 4690-4330. Z Varny (doba varnské kultury vrstva odpovídá vrstvě Karanovo VI) pocházejí z několika hrobů nejstarší dosud nalezené zlaté šperky, první známé příklady zpracování zlata na světě. V hrobu č. 43, v němž byl pochován čtyřiceti až padesátiletý muž o 1,70 metru výšky, tu v sedmdesátých letech 20. století nalezli na tisíc zlatých předmětů o celkové váze 1,5 kilogramu. Zlato bylo na jeho oděvu, na svém místě leželo též zlaté pouzdro na penis.

Víceúčelová obuv  

Oděv střihový Hellénové neznali. Podobu šatu určoval materiál a pouze v detailu "móda": po staletí se základní mužský a ženský šat neměnil (!). Šířka látky byla dána šířkou tkalcovského stavu. Látka se nestříhala ani nesešívala. Podle zásad udržení řádu, proporčního uspořádání, symetrie a vhodnosti, z čehož plyne hlavní zásada hellénského umění, architektury atd. vůbec, nezná klasická Hellas žádné módní „výstřelky“.

Což zřejmě souvisí s rolí hetér, jejichž společenský význam vzrostl až za hellénismu. Excentričnost oděvů nespočívala v jejich „střihu“, ale v drahotě materiálu (např. hedvábí, prošívání zlatou nití v císařské době atd.) a v nákladnosti šatových doplňků (šperky).

Helléni jsou tvůrci „oděvního“ společenského kriteria, jak dokládá komický autor Menandros: „Jak člověk žije, poznáš podle chitónu.“ Lidé udávající v módě tón nepatřili mezi chudáky. Kromě několika hejsků výslovně módotvorností v athénském světě proslul aristokrat Alkibiadés a obecně vzato lepší prostitutky.

V draze nebo prostě jen okázale naaranžované bídě, jak vykazuje nejnovější trend novodobých zbohatlíků, se kdysi nechodilo. Teprve o křesťanském císaři Valentiniánovi I. (364-375) se tradovalo, že nesnášel lidi, kteří chodili dobře oblékaní. Žil prý cudně, hostiny měl rád, nikoli ale rozmařilé. Co by asi řekl na oblekové předpisy, dress code, zaměstnanců londýnského finančního průmyslu 20. století? Těm nezáleželo na schopnostech a znalostech uchazeče o zaměstnání, ale na tom, jak je oblečen. Kravaty nesměly být nápadné a vzít si k obleku hnědé boty ocejchovalo nešťastníka jako burana.

Bez ohledu na barvu a tvar bylo možné boty kdysi použít jako demonstraci samo osobě. Roku 359+ si usmyslel augustus Constantius II. uspořádat Sarmatům-limigantům kdesi v oblasti mezi Dunajem a Tiszou přednášku o tom, jak je výhodné poslouchat Řím. Jeden z rozčilených Sarmatů vzal svou botu (byla to bota?) a s pokřikem "marha, marha", což prý byla výzva k boji, ji hodil po císaři. Císař měl štěstí, že během nastálého zmatku nebyl ušlapán a pozdní Řím si ušetřil další ostudu: následovala genocida kočovného loupeživého nárůdku.

Se stejnou se setkal americký president George Bush mladší roku 2008 při své poslední návštěvě Baghdádu, kde po něm botou hodil irácký televisní novinář Muntazar az-Zajdí. Iráčan byl na oné tiskové konferenci méně zdvořilý, neboť křičel: "Tady máš polibek na rozloučenou, pse!" Třebaže americká okupace Iráku trvala ještě tři roky, byla to svým způsobem symbolická tečka za těžkým fiaskem Bushovy vlády a podivných úvah, které k invasi do Mesopotamie vedly.

Stavovské šaty a barvy

Homérský dórský mužský i ženský oděv byl z vlny, těžký, bez jemného řasení. Nazýval se peplos. Iónové přišli s jemným vlněným plátnem, z něhož oděv se nazýval chitón či kitón (pro původ se mu obecně říkalo mílétský oděv, roucho). Chitón byl jeden kus látky sepjatý na rameni sponou nebo knoflíky. Byl nošen úplně všemi, a to přímo na těle; jeho řásnění bylo prý vymyšleno na Chiu.

Slovo a zřejmě i střih je původu mesopotamského, možná již sumerského, západosemitské kittán, kettán, kattán, aram. kittún, kuttína, hebr. kuttónet). Panovnický „pouzdrovitý“ rituální svrchní šat Orientu, ependyma, ependytés, Helléni nepřevzali, s výjimkou archaických bohyní (model polychromovaných „peploskoré“).

Hellénský i římský svět neznal „spodní“ prádlo; pouze ženy napomáhaly tvarům prsů pásy z jemné kůže nebo látky, kterým se říkalo strofion/strophium, tedy předchůdce podprsenky, viz dále níže.

Peplos oživl později v klasické době a v hellénismu jako slavnostní ženský šat, ovšem pak už byl z jemnější tkaniny, bohatě řasený a často i pestrobarevný s geometrickými i figurálními vzory. Na břiše byl přepásaný. Chitón s rukávy nosívaly ženy nehellénské. Kratší a užší chitón, nošení při manuální práci a na poli, se nazýval exomis. Prádlo se pralo šlapáním, vyklepáváním a otloukáním o kameny, jak je dodnes technologickým zvykem ve třetím světu.

Vznešené ženy doby trojské války resp. homérovské nosily na veřejnosti před tváří roušky. Zvyk převzatý z orientu později zapadl; se zákazem ukazovat se jiným mužům zvyk nesouvisel, jak ostatně dokládá celá hellénská mythologie i historie. Byl to vždy prvek „orientální“ a objevil se znovu u Východořímanů/Byzantinců. Rozšíření zvyku zakrývání rouškou např. u Peršanek byl mohl být vysvětlením, proč se tolik drží u muslimů, ačkoli to theologicky nemají přikázáno.

Barvy oděvu měly své stavovské významy i v antice. Vládnoucí vrstvy nosily bílou a nachovou, zelenou, hnědou či šedou venkované. Černá a tmavě zelená patřily smutku. Aristokraté ve starší době pod egyptským vlivem nosila jakýsi svrchní purpurový plátěný plášť přes chitón, kterému se říkalo faros.

Jednodušší model pláště se nazýval chlainá nebo diplax. Všechny byly z jednoho kusu látky z různého materiálu. Vdané ženy nosily šat až na zem, jenom spartské ženy měly právo vysokých „rozparků“, takže ukazovaly stehna, viz pod Sparta.

Pestrobarevností oděvu vynikali kdysi Lýdové. Kvalitou barvení látek vynikaly látky od Foiníčanů, odkud technika pochází, a z Indie. Římští císařové Auréliánus, Probus a Diocletiánus vyslali na východ barvíře, aby něco z indických technologií pochytili, ale k ničemu to prý nebylo. Zatímco pro středomořský svět byla rudá barva znamením noblesy, pro Assyřany to byla barva smrti.

Pro srovnání: koncem 20. a na začátku 21. století je daleko nejoblíbenější barvou umělé indigo. Ročně se ho celosvětově vyrobilo na šestnáct tisíc tun, nejvíce v Německu. 
Tento plášť se dobou prodloužil a stal se samostatným oděvem. Jmenoval se hímation. Ženy ho nosily do nepohody přetaženého přes hlavu, mladší muži přímo na těle, starší muži přes chitón. Stal se základem všech plášťů, tedy i římské togy. Tvořil ho jeden kus látky velké dvakrát tři metry. Řásnění hímatia patřilo k základnímu vybavení např. řečníků.

Bohatí Argívští se oblékali do pestrého tébenna (tébennos i tébenna). Jméno tohoto oděvu se později přeneslo i na jeden ze způsobů nošení římské togy (viz též móda 2). Thessalové a Makedonci přišli v klasické době s pláštěm pro jízdu na koni a na cesty nebo do pole, chlamys. Byl sepnut jedinou sponou na rameni. Druhem chlamydy byl na cesty fainolés, birrhos, efestris, nebo svrchní tlustý vlněný plášť mandyá, „svrchník“. Římané chlamydě říkali palúdámentum, viz níže.

S nápadem odlišovat úředníky státní a císařské správy šatem, genus vestium propium, přišel Sevérus Alexander. Rovněž tak chtěl odlišovat otroky. V zavedení prvních civilních uniforem mu zabránili jeho poradci, právníci Ulpianus a Paulus, aby se prý lidé nehádali ještě více.

Móda do stínu

Před sluncem poutníka chránil široký klobouk, pilos, který byl menší, kulovitý. Nosili ho řemeslníci a lidé od vody. Mělký, plstěný klobouk s řemínkem pod bradu byl tzv. thessalský, petasos (dodnes u křesťanského kléru). Slaměný klobouk byl šitý a jako třetí model pokrývky hlavy sloužila kožešinová či látková čapka, tzv. frygická dávaná propouštěným otrokům (stejně jako v uplynulých dvou staletích dodnes znak antimonarchistů a revolucionářů, poprvé francouzských, srov. zde níže).

Roku 37 n. l. povolil Gáius senátorům nosit do cirku široké klobouky thessalského vzoru, tedy petassos, aby se kryli před sluncem (a zacláněli ve výhledu ostatním), a vznešený stav od tohoto roku směl chránit svůj zadek polštáři, nemusel už seděl přímo na kameni či dřevě lavic.

Čepice nosívali sedláci (možná až antického původu je baret, fr. béret, kulatá a placatá čepice z vlny, filcu, kterou proslavili Baskové, i když „původem“ je z franc. provincii Béarn).

Celý starověk se na cestách chránil před sluncem. Mezi lidmi, kteří vůbec nesnášeli přímé slunce, ač jižané, byl např. Augustus. Nesnášel ve volné krajině i zimní slunce a také doma na procházce chodil vždy s kloboukem. Možná odtud se vyvinul jeho zvyk cestovat pokud možno v nosítkách/lehátkách (sella pro sezení, lectíca pro ležení, cf. rok 41+) v noci, a aby neobtěžoval/ho neotravovali provinciálové, přicházel a odcházel vždy v noci. Naopak Hadrianus chodil v létě zimě prostovlasý.

Antigonos Monofthalmos napodoboval Dionýsa a namísto makedonského purpurového královského klobouku se stuhou, jejíž konce spadaly na záda (srov. kardinálský u křesťanských hodnostářů), nosil na hlavě břečťanový věnec.

Ženy proti horku a slunci, ale též mesopotamští potentáti, nosívaly vějíře (rhípis) či slunečníky-deštníky (skiadion). Ostatně bílá, resp. výrazně světlejší barva pleti byla odedávna barvou vznešenosti a nepřehlédnutelného sociálního statutu.

Urození a majetní se v rámci možností ostrému jižnímu slunci vyhýbali. Např. Hannibalův bratr Hasdrubal si roku 207 všiml, že před ním stojí římská armáda, která se krátce předtím spojila ze dvou vojsk: část vojáků měla unavenější koně a opálenější těla. O snědé pleti viz zde níže.

Hellénský ani římský svět neužíval omotaných látek kolem hlavy nebo kolem vnitřního klobouku. Jejich původ není znám, zřejmě však pocházejí z Mesopotamie, jak patrno na reliéfech např. assyrských. Tvarům smotaných z několika metrů pestrobarevných látek na hlavě dnes říkáme turbany (z tureckého tülbent, odtud italské turbante). Rozpoznáváme dle tvaru turbany sikhské, indické/hindské, arabské, afghánské, čínské apod. Mezi Hellény a Římany se též neuchytily klobouky bez krempy fezy a jejich vyšší obdoba zvaná řecky polos. Byly však mocenskými symboly Kassitů a Assyřanů, se stuhou n. stuhami, volně visícími na záda nebo omotané kolem fezu/pola po třech.  

Mitrá byla u Hellénů na rozdíl od vlasové stuhy, diadématu, pruhem látky turbanovitě stočeným do konického tvaru frygické čapky, srov. zde výše. Klasický starověk „turbanů“ neužíval, ale „módu“ poznal od služebnictva z Frygie (čapka „phrygium“) a další částí Anatolie, kam zvyk přišel zřejmě z Mesopotamie (srov. královské pokrývky hlavy u vladařů babylónských, assyrských a perských).

Domovským kultem sluhů byla Velká Matka bohů, Kybelé, a Mithra. Helléni ani Římané něco podobného nenosili, leda zženštilci oddaní orientálním kultům s nedobrou pověstí (Iuvenalis: „barbara mitra“).

Jako jeden ze symbolů obnoveného mithraismu se čepice stala v polovině druhé století n. l. populární v proletářských vrstvách Říma. Z mitry/frygické čapky mithraistů se stala mitra mnohem později atributem křesťanských hodnostářů. Ryze mužský mithraismus prožíval asi 150 let boom, hlavně mezi vojáky.

Z císařů mu byli nakloněni Commodus, syn M. Aurelia, L. Septimius Severus a jeho syn Caracalla. Diocletianus mu dal roku 307 v Carnuntu na Dunaji postavit svatyni. Křesťané z mithraismu zřejmě převzali také Ježíšovy narozeniny v noci ze 24. na 25. prosince, o nichž není v Novém zákonu slova (a jehož skutečné datum narození se v moderních dějinách často klade do roku 2 př. n. l., mnohými ještě přesněji na 30. srpna kolem 18.30 hod.).

Kudrnaté máničky

Vlasy si mužové přidržovali stužkami a čelenkami při sportování. Homér dává Odysseovi hustý dlouhý vlas, „jenž květům kosatce se rovnal“. 
Od 5. st. se nosili vlasy krátce sestřižené. Účesy žen byl velmi pestré. Světlá barva vlasů byla pokládána za nejkrásnější, a proto se účesy i barvily. V podstatě po celý starověk zůstaly v oblibě účesy zkadeřené. První umělé barvivo prodávala roku 1907 francouzská firma L´Oréal, vlasová vaselina se prodávala od roku 1878. • Na čínskou vlasovou módu ovšem antika neměla. Roku 2003 byl v Si-anu objeven hrob princezny Li Čchuej (25; Li Chui) z 8. st. n. l., jejíž zčásti zachovaný účes s příčesky a šperky byl 55 cm vysoký...

Zřejmě ideálem mužské krásy musel pro Římany být spoluvládce M. Aurélia Antónína L. Vérus a filosofův syn císař Commodus: byli to blonďáci, resp. měli světlé vlasy, popřípadě je měli neustále barvené. Commodus byl totiž kudrnatý blonďák a do vlasů si sypal zlatý prach. Mystik a vynálezce paflagonského kultu hadího boha Glykóna Alexandros z Abónúteichu měl své vlastní dlouhé vlasy a pro zkrášlení do nich vplétal falešné lokny. 

Blond či rusé vlasy byly pokládány od hellénského dávnověku za božské a měli je všichni héróové, včetně Alexandra. Císař Caracalla byl svým způsobem germanofil a nosil blond paruku v germánském sestřihu. Křesťanští mocipáni už s germánskou módou nesoucítili. Třináctiletý Honorius roku 397 a znovu roku 399 zakázal nosit germánské kalhoty, roku 416 pak dlouhé vlasy a kožešinová oblečení. První zmínkou o kalhotách na výše postaveném Římanovi je z roku 69 n. l. je Tacitův výklad o A. Caecínovi Aliénovi, jednom z vojevůdců Vitelliových. Ukazoval se prý v Popádí na jaře t. r. v pestrobarevném plášti a kalhotách, bráca; jeho manželka Salonína jezdila na koni s purpurovou čabrakou.

Gáius chodil často v hedvábí, v pestrobarevných ženských šatech s množstvím drahokamů, nosil hodně náramky a další šperky. Do vousů atd. si dával sypat zlatý prach a na veřejnost chodil s bleskem nebo trojzubcem v ruce. Hrál si někdy na Venuši (sic!) nebo na Alexandra Velikého. Pak nosil jeho štít, který si dal dovést z dobyvatelova hrobu v Alexandreji.

Muži, a především aristokraté, nosili u Hellénů zprvu vlasy dlouhé, stříhané pouze zpředu nad čelem (aby nebyli v boji za vlasy chytáni protivníky). Krácení účesů přišlo až s klasickým obdobím. Plnovousy, bez nichž si dnes neumíme obraz klasického Helléna představit, nosili pouze filosofové, nebo spíše lidé jako filosofové se tvářící (což rovněž vydrželo dodnes).

Obvykleji se nosily od dob Alexandra Velikého bradky a s kontakty na Kelty přišly kníry (ale vojákům Alexandros nařídil bradky oholit, aby je nepřítel v boji za ně nemohl uchopit). Přesto byla nejběžnější formou úpravy obličeje bezvousé oholení. Kudrnaté vousy mezi římskou elitou přišly do módy od Hadriána a dodnes patří k představě obrazu moudrých panovníků. Hadrián byl vůbec první z římských principů, který nosil plnovous (byť voják); zdůvodňuje se to částečně jeho filhellénstvím, částečně tím, že mezi římskou filhellénskou smetánkou byly jednoduše "fousy" na více než století v módě; viz rok 110+.

Prvovous mladého muže byl uchováván jako rodinná relikvie a z jeho prvního holení byla u Římanů rodinná slavnost, barbátória, řec. pógónokúriá. K holení používali Hellénové břitvy, nástroj známý od 5. tisíciletí a proslavený hlavně Egypťany, kteří s vyholovali hlavy (ale také vymysleli paruky). S módou vousáčů zřejmě skoncoval Constantinus I., stále oholený chodil jeho syn, již pevný monotheista Constantius II., vynikající jezdec, zdatný v házení oštěpem a v lukostřelbě.

Břitva vydržela v holení hodně dlouho. Roku 1901 vynašel Američan King C. Gilette bezpečnější „žiletky“ a 6. listopadu 1923 byl patentován elektrický holicí strojek. V Evropě břitva vymizela v devadesátých letech dvacátého století, kdy se šířila obava z nákazy chorobou AIDS.

Vous jako symbol moci v Egyptě od neolitického období Naqáda II. (c. 3500-3200) jako rituální symbol pro kněží, srov. mesopotamské kultury. Šediny odstraňovali Helléni a Římané obvykle pastou z kysličníku olova a hašeného vápna. Beduínky ve vnitřní Arábii si proti lupům a vším ještě začátkem 20. století myly vlasy a hlavy velbloudí močí.

Jiná země jiný mrav. Spoluvládce M. Aurélia L. Vérus (v letech 161 – 169) si dal v Syrii vousy oholit, protože si to přála jeho milenka. Syrští Hellénové se mu smáli. Do Říma se vrátil z Orientu s kejklíři, šašky, kytharistkami atd., a to se zase smáli Římané.

Dlouhé vlasy ovšem nosili mimo jiné Babylónci, Peršané, Indové a Sinhálci na Cejlonu nechávali vlasy růst do neomezené délky a splétali je na hlavách do uzlů a drdolů po způsobu žen. Nejstarší toho doklad je z harrapské kultury z lokality Daimabad na severu Maháráštry z pozdního třetího tisíciletí, kde jezdec na vozíku taženém volským spřežením má vlasy do drdolu. Buddhův drdol dostal i jméno (usnisa). Urský vládce Meskalamdug (c. 2600) užíval zlaté přilby chránící i jeho drdol, lagašský vládce Eannatum (c. 2490) na Supí stéle je s drdolem, vlasy si tak upravovali králové Akkadů. Ovšem mnohem později u Hellénů se v době před třicetiletou válkou šířila z Iónie móda mužských drdolů se zlatými ozdobnými sponami v nich, což bylo pokládáno za zhýralost. V Číně za dynastie Chan viz terrakotovou armádu. 

Král germánských Franků Chlodwig I. měl vlasy po opasek, ačkoli mu novozákonní přikázání Pavlovo nařizovalo vlasy krátké (ovšem Jahwe Mojžíšovi zakázal stříhat si vlasy i vousy). Srov. zde výše Honoriův zákaz. Vojáčtí Římané měli výhrady k dlouhým vlasů, ale to až zřejmě v době, kdy z nich velmocenství vyrobilo maloměšťáky. Třicetiletý P. Cornélius Scipió, megahvězda římského vojenství, už jako vrchní velitel armád v Hispániích roku 206 měl dlouhé splývající vlasy, a jak praví historik, chodil bez ozdob a vypadal mužně. Dlouhý vlas byl v éře nástupu monotheismu pokládán za symbol polytheismu, srov. k tomu událost v Alexandreji a odplatu za to, že křesťanský stavitel dal ostříhat své dělníky s dlouhými vlasy, viz rok 362+. 

K hlavě patří vyjadřování souhlasu a nesouhlasu přikyvováním. V Evropě se udržel zvyk římský, tj. nakloněním n. zakloněním hlavy se vyjadřuje souhlas, pohozením hlavy do strany nesouhlas. Hellénský svět to měl obráceně, což lokálně přežívá lokálně v novodobém Řecku a v Bulharsku.

Co k vodě

O kosmetické péči o zuby toho není mnoho známo, třebaže zubařská náčiní a prothesy z Orientu jsou dochována už ze třetího tisíciletí (zato víme, že Cn. Papírius Carbó se narodil zubatý a M'. Curius dostal od tohoto jevu přízvisko Dentátus/Zubatý, viz rok 284). Na provonění úst se užívaly různě ochucené pryskyřice, vše přírodní materiály. Chemickou zubní pastu uvedl na trh roku 1873 v New Yorku Samuel Colgate. To jízlivý poeta C. Valérius Catullus si verši vyřizoval účty s jistým nesympatickým Egnátiem a sdělil Římanům originální provinční dentistický postup: "No ale ty jsi Keltibér: v Keltibérii (= Hispánii) mají ve zvyku si ráno třít zuby a dásně tím, co každý vymočí/quod quisque minxit. A čím je chrup jasnější, jak Egnátius káže, o to více jsi toho lektvaru vypil." 

Móda lázeňská, střihy plavek apod., nepatřily mezi hellénské nebo římské problémy, srov. pod lázeňství. Ačkoli od prvního století n. l. jsou na mosaikách doloženy dvoudílné ženské plavky, od 50. let 20. století podle jednoho tichomořského atolu, kde probíhaly jaderné pokusy, se jmenují bikini. Do vody lidé z antických kultur polytheistických oblečení nechodili.

Nejznámějším vyobrazením plavek jsou zřejmě cvičící ženy z Villa Romana del Casale, pět km od středosicilské obce Piazza Armerina, provincie Caltanissetta. V Sala dei Dieci Ragazze kromě velmi moderního střihu „plavek“ spatříte děvčata s činkou, pohazující míče apod. Spíše než o plavky šlo o cvičební úbory se strophiem a spodkem zvaným subligar n. subligáculum, bederní zástěrka, "podvázání" (nošeno i pod oděvem ženským a mužským).

Je zajímavé, že ve 4. a 5. století n. l., kdy villa stála, bylo okolí již křesťanské. Zákaz tělesných cvičení jejich ideologa Pavla z Tarsu ovlivnil pohled na nahotu na předlouhá staletí.

Villa o 3500 m2 snad byla postavena po roku 320 n. l. a stála cca. 150 let; má největší známé podlahové mosaiky římského světa. Když se centrum latifundie rozpadlo, vznikla na ní ves Platia – z palátium?, poškozena ve vandalských nebo visigotských dobách, budovy ale byly využívány ještě v dobách arabských.

Opuštěna byla lokalita, o jejíž starší antické minulosti nevíme nic, ve století dvanáctém a lidé odešli do Piazza Armerina. O ville se předpokládalo, že mohla patřit Diocletiánově spoluvládci Maximiánovi, který po 1. květnu 305 odešel do ústraní do Lúkánie (ale jeho syn Maxentius ho prohlásil bohem).

Že s nahotou neměli problémy ještě v časech nastoupivšího křesťanství k moci, srov. pod křesťanství. Mužská nahota patřila k antické androkratické, mužovládné společnosti. Nahotu při sklizni, orbě i setí doporučuje nejstarší evropský popis polních prací a zemědělský kalendář, Hésiodovy Erga kai hémerai, Práce a dni, sportování dorostenců a dospělých mužů bylo ve starém světě vždy nahé, srov. gymnasion.Egypťanky chodily sice v dlouhých suknicích, ale „nahoře bez“.

V kultovní oblasti překonal ostych před lidskou nahotou bohyň teprve umělec. Athéňan Praxitelés se kolem roku 350 př. n. l. jako první odvážil znázornit nahou bohyni. Jeho Afrodíté byla prý nejkrásnější sochou bohyně starého věku a proslavila chrám v maloasijském Knidu.

Věhlasný sochař obdržel státní zakázku od Kójských, aby pro jejich chrám vytesal bohyni. Udělal za stejnou cenu dvě, oděnou a nahou. Delegace z Kóu se rozhodla pro cudnější a nahou si ke své budoucí slávě vzali Knidští. Modelem stála Praxitelova přítelkyně, hetéra Frýné. Její krása byla natolik vyhlášená, že dokázala ovlivnit i soudní rozhodnutí. Když ji jeden z neúspěšných milenců obžaloval z bezbožnosti, obhajoval ji slavný řečník Hypereidés, jiný z jejích klientů. Řečníkova slova však na soudce nezapůsobila, a tak nevinnost obžalované podpořil jiným důkazem: strhl Frýně šat z prsou a oslnění soudci ji osvobodili, neboť je přesvědčil, že není bezbožná, ale kněžkou Afrodíty.

První novodobé dvoudílné plavky odhalující břicho a ramena předvedl v Paříži na módní přehlídce 5. června 1946 designer Louis Reard. 
Ani chodit bosý nebylo znakem chudoby. Děti a všichni v domě pobíhali tak jako tak naboso. Národní obuví pro muže i ženy byly sandály (pedíla), jednoduchá kožená podrážka s řemínky kolem lýtka, resp. jen nad kotníky.

(pokr.)