719-710

719

olympiada  15, 2

mesto  a. u. c. 35

Podle veskrze tradičního a neověřitelného údaje vypukla válka Lakedaimonských s Argem o město Thyrea (trvala až do roku 544, viz tam). • Nepřátelství Sparťanů a Argívských bylo letité a jejich soustavná řevnivost trvala do samého konce obou dórských státních útvarů (srov. rok 669).

V Urartu král Rusa I. přemohl definitivně všechny své domácí odpůrce (srov. roky 733 a 725) a mohl se proto otevřeně postavit Assyřanům. Šarru-kén II. dosadil na začátku své vlády za krále Mannájů Azua, syna Iranzuova. Proti Azovi však podporoval Rusa protiassyrské dynasty Bagdattiho z Wišdiš/Bagadátés a Metattiho ze Zikirtu, vládce Médů (viz dále rok 715). Při Assyřanech držel po celou dobu král Janzu z Nairi a posílal Aššurovi tribut (rodem asi Kassita, nikoli osob. jméno, ale kass. "král", srov. rok 849). 

T. r. pak Rusa I. vpadl do země Mannai jižně od jezera Urmia, král Aza byl poražen a zabit a Rusa dosadil na mannájský trůn jeho bratra Ullusunua. • Jméno Mannájů se objevuje spolu se jménem Médů poprvé roku 835 v době tažení krále Šulmán-ašaréda III.

Zřejmě ještě před tímto datem se obnovila protiassyrská koalice ve východní Anatolii, kterou dali dohromady Mita z Muški (= řec. Midás z Frygie, viz rok 742), s Chetity Urikkim z Qúe, Piširim z Karchemiše/ass. Qarqamiš a Chullem z Tabalu (dále viz rok 717).

 

718

olympiada  15, 3

mesto  a. u. c. 36

Mita, král Frygů/Muški, vpadl po assyrském útoku na východní Kappadokii do assyrskéhho Qúe (srov. rok předešlý a následující). Byl neúnavným protivníkem Assyřanům na západní frontě. 

 

717

olympiada  15, 4

mesto  a. u. c. 37

Na Sicílii byl ze Zanklé osadou Mýlai osídlen poloostrůvek Chersonésos, Chersonésos tés Sikeliás.

Pisiris, vládce v Karchemiši, a Mita (řec. Midás), král v zemi Muški (řec. Frygie), kteří se roku 720 nebo 719 postavili na odpor Assyřanům (viz rok 719), byli zcela poraženi. Karchemiš/ass. Qarqamiš, poslední nezávislý městský stát Chetitů na Eufrátu, ztratil samostatnost a jeho poslední vládce zemřel v assyrském zajetí (srov. roky 765 a 738): jeho území proměnili vítězové ve svou provincii. V Tabalu, ass. Bít Burutaš, sesadili v chetitském "konfederačním království" (srov. rok 738) Assyřané krále Chulla, který se rovněž podílel na koalici s Frygy roku 719 či 720 (vládl od roku 738). Za jeho nástupce Assyřané určili jeho syna jménem Ambariš či Ambaridi (viz rok 713).

V Elamu zemřel král Chumban-nigaš I. (ass. Ummanigaš; vládl od roku 742). Nástupcem se stal syn jeho sestry, jejíž jméno neznáme, Šutruk-Nachchunte II., Assyřany zvaný Ištar-chundu (vládl do roku 699).

 

716

olympiada  16, 1

vitez  Pýthagorás z Lakónie

mesto  a. u. c. 38

Podle jedné tradice sesadil v sídelním městě Lýdů Gýgés (ass. Gugu) s pomocí uražené královy manželky posledního Hérákleovce na lýdském trůnu Kandaula, řec. Myrsila, syna Myrsova, a zabil ho. • Hérákleovci vládli Lýdům podle starověkých údajů od roku 1221 (nebo 1200 či 1183). Starší název pro Lýdy byl Maša, řec. Máiové/Méiové.

Gýgés byl synem Daskylovým z rodu Mermnadů a vládl do roku 678 (viz tam poznámku ke chronologii). Podle jiné verse než hérodotovké (Lýd Xanthos) se Kandaulos (dynast. jméno?) jmenoval Sadyattés (I.) a zamiloval se do dcery mýsského krála Arnóssa Túdóny. Gýgés se ji pokusil na cestě do Lýdie znásilnit, což se mu nepodařilo. ještě téže noci zavraždil krále a Túdónu si vzal za ženu. Během své vlády porazil iónský Mílétos, ale vedl s ním a zjevně se všemi Ióny vleklé války a Smyrnu a obsadil Kolofón. Byl prvním z Lýdů, který posílal do Delf Apollónovi stříbrné a zlaté dary, které tam ve velkém množství byly k vidění ještě v době Hérodotově, srov. rok 742.  • Lýdové žili pod vládou rodu Mermnadů do roku 547.

Podle jiné tradiční datace lýdských dějin se dostal Gýgés na trůn až roku 678 (pak vládl do roku 643; k této tradici srov. rok 721). Moderní historikové kladou dynastickou změnu v Lýdii do let 685 až 675.

Mílétským (město bylo údajně založeno Ióny podle vyšší datace roku 1285, nižší 1077 n. 1044, nicméně osídlení městského typu zde mnohem starší, cf. Millawanda a krétské osady) udělil Gýgés právo založit osadu Abýdos (viz rok 675), v této době založili Mílétští ještě Kýzikos (viz rok 756), Sinópu (srov. tamtéž; poprvé ale město založeno již prý Autolykem, jedním z Argonautů), Amísos, Trapezús a Fásis.

 

V Římě 7. července/červencové nóny zemřel nebo byl senátory zavražděn první král Romulus (narozen roku 769, viz tam o dalších datovacích možnostech, vládl od roku 753, od vzniku města, které sám založil). Oblíbený u vojáků a lidu, neoblíben zůstal po celou dobu u senátorů, ačkoli instituci sám zavedl: Romulův osud sdíleli po mnoha staletích první z principů-císařů. K životním datům Romulovým a shodě s astronomickými údaji viz rok 769. Krátce vládli mezikrálové z jednotlivých klanů, interreges (viz rok následující), každý jen pět dnů. • Romulus byl po smrti zbožněn a jeho kult se jménem Quirinus později ztotožněn s kultem boha války Martem. Jistý Iulius Proclus s ním mluvil, když odcházel do nebes a jméno Quiritus mu doporučil, praví tradice. Jeho rodná chýše n. ta, v níž vyrůstal, poslední hmatatelná památka na zakladatele Města, shořela během jakýchsi obřadů pontifiků roku 38.

Římané sami si oficiálně říkali Quiritové, populus Romanus Quiritium, Lid římský Quirítů.

 

V Nubii zemřel Pej/Pije (Pianchi), vládce země Kúš od roku c. 751 a většiny Egypta od roku asi 730, první král XXV. dynastie. Byl prvním núbijským potentátem, který v Napatách pohřbili do pyramidy. Nástupcem se stal jeho bratr Šabaka, řec. Sabakós, který neprodleně přikročil k likvidaci dolnoegyptské konkurence, jíž si otec nevšímal, srov. rok 720 a viz rok následující (vládl do roku 695). Nejstarší Šabakův syn Horemachet/Haremachet se nestal korunním princem, ale Ammónovým veleknězem/"prvním knězem" v Thébách (místo bylo z důvodů, které neznáme dlouhé roky neobsazeno). Jeho nástupcem se stal syn Horchebi/Harchebi. Starostou Théb byl jistý Karabasken. • Podle výkladu nových nálezů nebyl následníkem Pejovým Šabaka, ale Šabataka/Šebitku a teprve jeho nástupcem Šabaka, srov. rok 695. Při zachování našeho pořadí lze interpretovat chronologii egyptských dějin dějin i takto: Pije králem v Kúši roku 753, 734 porazil Tefnachta, který zemřel roku c. 726, roku 721 po smrti Pijeho králem Kúšitů Šabaka, následujícího roku obsadil Egypt, ale jeho vojevůdce Ré'u poražen Šarrukénem u Rapichu, 707 zemřel Šabaka a jeho bratr Šabataka/Šebitku vydal Jamaniho Ašdodského, viz rok 711. 

 

715

olympiada  16, 2

mesto  a. u. c. 39

Sabín Numa Pompilius z Cur, kde kdysi vládl T. Tatius, řec. Númás, byl zvolen Římany králem (narozen v den založení Říma; vládl do roku 672). Rozšířil počet měsíců římského kalendáře z desíti na dvanáct, ianuarius udělal prvním měsícem roku, vystavěl Capitolium, údajně Ianův chrám (viz ale rok 295), zavedl řadu náboženských pravidel a kněžských úřadů státních kultů. Oblékl senátory do togy s purpurovým pruhem, krále do purpuru se zlatým pruhem, v purpuru úřadoval pontifex maximus.

Zřídil volený doživotní úřad nejvyššího kněze pontifika maxima (prvním byl senátor Numa Marcius), jemuž byli podřízeni další kněží: sbor pontifiků, tři kněží zápalných obětí flaminové „vyšší“, tj. Iovovi, Martovi a Quirinovi, a dvanáct dalších flaminů, tzv. nižších, dva sbory dvanáct kněží-tanečníků saliů, dvacet fetialů, devět až šestnáct augurů, dvanáct bratří arvalských i šest (dříve čtyři) vestálek. Collegium pontificum se skládalo z vlastních pontifiků, z krále-obětníka, flaminů a z vestálek.

Numovi údajně při zavádění římské „ústavy“ radil Pýthagorás Spartský, olympioníkos z roku 716, když cestoval po Itálii. • Roku 181 byly prý na poli písaře L. Petilia pod římským Ianiculem nalezeny v kamenné skřínce Numovy řecké a latinské náboženské texty (?), viz také tam a v indexu pod knihy. Na doporučení jeho jmenovce a praetora Q. Petilia a po jeho přísaze, že obsahují věci, které by mohly vést k porušování náboženských praktik a že je proti „zájmu státu“, aby byly čteny a uchovány, rozhodl senát o jejich veřejném spálení. - Státní censura po římsku a asi i první v západní Evropě...

Zřejmě tohoto nebo již předešlého roku porazili Assyřané krále Urikkiho z Qúe (srov. rok 740 a 719). Z Qúe udělal Šarru-kén II. assyrskou provincii téhož jména. Urikki neboli chet. Awarikuš byl králem Danuny (Danúnijim = Danaoi, ass. Qúe, Quwá, což může pocházet z Achíjawa, Achavoi, Achaioi?), a to je vedle slova Adana domácí označení pro pozdější východní Kilikii, kde žilo smíšené anatolsko-helléno-semitské obyvatelstvo. Urikki byl z dynastie, která zde vládla od 13. století a kterou založil dynasta Mukšaš, Mukšuš, foinícky MPŠ, řec. Mopsos, viz rok 738.

Kiličtí dynastové požívali i nadále určité autonomie. Země se však již nikdy nedočkala suverénního postavení, protože z provincie Assyřanů se stala provincií Babylónců, Peršanů a nakonec Seleukovců, v obou posledních případech již pod názvem Kilikie a jako satrapie (o římské provincii Cilicia viz rok 103 a 102) .

Ještě téhož roku se Šarru-kén II. vypravil z provincie Qúe proti Midovi/Mita, aby konečně oslabil moc Frygů/Muški v regionu (viz rok 709). V kilických bojích padla zmínka též o likvidaci nájezdu Iónů/Iaunája "žijících jako ryby v moři na Západě". O koho z egejské oblasti šlo, nevíme, srov. rok 738 a 711. 

Urartský král Rusa I. uzavřel spojenectví s králem Médů Dajukkem, řec. Déiokés. Šarru-kén II. s vojskem táhl do Mannaje, aby zde rozbil posílenou protiassyrskou koalici z roku 719, viz tam. Médové byli poraženi, Dajukku s rodinou doživotně internován v Hamatu, médský dynasta Bagdatti z Wišdiš/řec. Bagadátés byl zaživa stažen z kůže (srov. rok 719 a ke jménu viz rok 141). Jeho synu Kaštaritovi/řec. Kyaxarés se podařilo uprchnout (srov. rok 673, kde však jiný Kyaxarés, ale rodové nepřátelství k Aššurovi povstalo asi někdy v této době)

Ullusunu z Windiše, bratr Azův, který stačil rychle změnit stranu, viz rok 719, byl Assyřanem dosazen k vládě nad kmeny země Mannai, a k tomu dostal od Assyřanů tu část Mannaje, kterou od roku 719 držel v zástavě král Rusa I. (srov. tam). Mezi poraženými dynasty v regionu (již o šestém tažení roku 716 a sedmém t. r.) byl Itti z Allabrie, který byl se všemi svými lidmi přesídlen do Chamatu, a Aššur-le'u z Karally, jehož zemi připojil Šarru-kén k provincii Zamua/Lullumu, lidi poslal rovněž do Chamatu a jeho samého stáhl z kůže. Když se obyvatelé pod Amitaššim, bratrem Aššur-le'a odvlečeného do Assyrie, vzbouřili a byli likvidováni, zůstala Karalla provincií samostatnou. Ještě v roce 706 se Karalla měla vzbouřit, ale o události jinak nevíme zhola nic. 

Poplatnost Aššurovi potvrdila Šamší, královna z Aribi čili Arabů (srov. rok 720), stejně tak jako král It'ámar či It‘amrá ze Sáby, který je zároveň prvním známým mukarribem (= knížetem-veleknězem) jihoarabských/jemenských Sabajů. Z assyrských pramenů známe ještě mukarriba Kariba‘il Watar I., ass. Karibi-ilu, a to z doby kolem roku 685 (viz rok 600, seznam panovníků viz v indexu s. v. Arabové). • O Sabatajích dále viz rok 600. Kmeny Arabů, jejichž kultovní hlavou, královnou, byla Šamší, kočovali mezi Hidžázem a jižní Syrií. Téhož roku dal Šarru-kén II. přivést beduíny do Samarie natrvalo a usadil je zde jako další nežidovské kolonisty. Zároveň obnovil pod assyrským vojenským nátlakem král Chizkija tributární postavení Júdy vůči Aššurovi.

V Egyptě porazil Šabaka, král XXV. nubijské dynastie, před sídelním městem Delty Sais krále Bokchoria, druhého a posledního vládce XXIV. dynastie (vládl od roku 720, dynastie od roku 730) a dal jej upálit v jeho vlastním královském paláci (událost nelze přesně datovat, ale musela se seběhnout před rokem 711)Šabaka se tak stal po velmi dlouhé době prvním panovníkem, který vládl jako jediný celému Egyptu (srov. rok 770). Jeho guvernérem v Saji byl možná onen Ammeris/Amaés, který se c. 697 prohlásil králem (?), viz rok 664.

Téhož roku ale poprvé Egypt zaplatil vasalský tribut Aššurovi. Šabaka přesto vedl v době své vlády (zástupné) války s Assyřany v Palestíně a vyhledával protiassyrské koalice.