264-260

 

************************************************************

264.

Ol. 129, 1

Filínos z Kóu (poprvé)

48 SE

Diognétos II.

a. u. c. 490

Ap. Claudius Caudex a M. Fulvius Flaccus n. Q. Fulvius Flaccus

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána nová disciplína, závod spřežení hříbat/synóris póliké. Prvním vítězem se stal Filistiarchos, majitelem spřežení, tedy olympioníčka, byla jistá Belistiché, Bilistiché či Blistichis z Makedonie či Argu, zbožňovaná přítelkyně Ptolemaia Filadelfa, který, jak se zdá, se svou sestrou Arsinoé II. nežil pravým životem manželským (královna-sestra zemřela roku 270; srov. rok 276). Belistiché zvítězila již na předchozí olympiádě se čtyřspřežím hříbat/tethrippon pólikon a je tedy jedinou dvojnásobnou olympioníčkou starého věku a vůbec nelze také vyloučit, že také jedinou hetairou-olympioníčkou dějin. Pohřbena byla v Serápeiu. 

Závody čtyřspřeží v Olympii vyhrál předtím Ptolemaios Sótér i jeho choť Bereníké I., též Ptolemaios Filadelfos a Bereníké II. (snad roku 256), která uspěla také v nemejích (na jedněch nemejích zvítězili její koně ve všech svých disciplinách), tři koňské discipliny (zřejmě) roku 272 vyhrála Arsinoé II. Jména vozatajů neznáme, události připomněly epigramy Poseidippa z Pelly, viz zde níže. Ptolemaios vystupoval na hellénských soutěžích jako Makedon, syn Lagův: tak roku 314 na pýthiích vyhrál závod dvojspřeží hříbat a na lykajích roku 308.  

Epónymní vítěz Filínos zvítězil ve stadiu ještě za čtyři roky, na této olympiádě kromě toho vyhrál diaulos, na následující stejné discipliny a roku 256 jen diaulos. Kromě toho zvítězil čtyřikrát o pýthiích a nemejích, jedenáctkrát na isthmiích.  

V Sikyónu zemřel Tímokleidás a jeho kolega v epimelétském úřadu Kleiniás (srov. roky 274 či 265) byl brzy na to, asi už roku následujícího, zavražděn Abantidou, který se jako samovládce udržel do roku 252. Sedmiletý syn Kleiniův Arátos byl zachráněn Abantidovou sestrou Sósou, manželkou Kleiniova bratra Profanta, a s doprovodem poslán do bezpečí do Argu. Kleiniova rodina byla podle všeho majetná a ani o jednotlivých sikyónských tyrannech se nedochovala žádná informace o někajé sociální revoluci. Během svého krátkého vůdcovství stihl Kleiniás Sikyón obdarovat gymnasiem, které bylo v provozu ještě v době Hadrianově, jak svědčil Pausaniás.  

Snad někdy po této události se v Argu dostal k moci jistý Archínos. Argívští ho pověřili organisací přezbrojení své občanské armády na náklady státu. Odebíral zbraně staré, které měly být zasvěceny bohům, a rozdával nové. Sám se tak dostal k arsenálu, jímž vyzbrojil metoiky, ovšemže podle tradice bezectné a k tomu chudé, a s nimi se zmocnil vlády ve státu. Jak dlouho vládl a jak skončil, nevíme, srov. jeho možného nástupce roku 241sq.   

V Bíthýnii tohoto nebo následujícího roku založil král Níkomédés I. Níkomédeiu a do svého nového sídelního města převedl mimo jiné obyvatele blízkého Astaku, který kdysi vyvrátil Lýsimachos, důvod ani datum neznáme, a který nyní definitivně zanikl; srov. roky 711 a 315. Níkomédeia zůstala sídelním městem Bíthýnů a významnou roli sehrála v pozdněcísařské době. 

Filhellén Níkomédés podporoval vědy a umění, miloval lov a vybranou kuchyni (v tom ho potomci napodobovali). 

Na jeho dvoře tvořil sochař Daidalsés/Doidalsos, Daidalsás. Proslul svou Afrodítou v lázni/"Přikrčenou" hojně kopírovanou v římské éře. Lze tušit, že jeho dílem byla kultovní socha ochránce bíthýnské dynastie Dia Stratia, jejíž podobu známe z královské mincovní ražby. 

Dekretem Aitólského spolku byl poctěn epigrammik Poseidippos z Pelly, žák Zénónův a Kleanthův (srov. dekret z Délu z roku 276/275). Pobýval v Athénách, na Samu a hlavně v Alexandreji u ptolemajovského dvora. Bližší data Poseidippova neznáme. Ze velkých sbírek epigrammů/Anthologia graeca je jeho práce známa a na papyrovém svitku (nález z roku 2001) je uchována stovka jeho epigrammů. Z jejich oslavných textů mimo jiné víme o sportovním zápalu členů panovnické dynastie, mužů a žen, hlavně pro dostihové discipliny.  

V Athénách zemřel ve věku 101 (n. 99) let na přemíru smíchu/eteleutése hypo sfodrú gelótos kolem t. r. skladatel 97 komédií Filémón ze Sol kilických nebo Syrákús (narodil se někdy mezi lety 365 a 360). V divadelních kontestech porážíval konkurenta Menandra svým přímějším, lidu sympatičtějším humorem. Komédie psal též jeho stejnojmenný syn, zachováno nezůstalo jediné z děl. Viz o nich v indexu s. v. komédie. 

Do doby 129. až 130. olympiády spadá akmé lékaře Filína z Kóu, žáka Hérofila z Chalkédónu. Filínos žil hlavně v Alexandrii, kde se především zabýval farmakologií. Hérofilos byl prvním hellénským anatomem a svá zjištění prováděl s panovníkovým svolením při vivisekci stovek odsouzenců. Od něho pochází podle délky v prstech pojmenování dódekadaktylos, z toho lat. duodenum, č. dvanácterník a s Erasistratem objevili nervový systém/neura

Roku asi 264/263 byla pořízena kronika, jíž se podle kykladského ostrova říká Parijský mramor/marmor Parium. Obsahuje panhellénské chronografické údaje od roku 1581/1580 do 299/298. Důvod vzniku ani autorství neznáme, data jsou odvozena od roku athénského archonta Diognéta a jeho parijského kolegy jménem [x]yanax; kronika nepočítá podle olympiád. 

V Egyptě rozsáhlý text "stély z Mendéty" z t. r. popisuje rituální činnost Ptolemaia Filadelfa s Arsinoé II. a o darech starému beranímu kultu Ba-džedet, Ba-neb-džedet v Mendétě. Chrám prošel rekonstrukcí, Ptolemaiovec zbavil celních poplatků jeho plavidla a klérus odvodu daní, obyvatelé nomu mendétského nemuseli až na další platit králi začátkem roku pravidelně nikdy více než sedmdesát tisíc "peněz" (drachem; původní částku neznáme).  

Z téže doby, z třetího měsíce achetu 22. roku Ptolemaia II./prosinec 264 až leden 263 pochází text "stély sajské" přenesené za císaře Gaia do Říma (nyní část v Neapoli, druhá v Paříži, třetí zachována jen ve starém opisu, neboť zmizela). Bombasticky popisuje dedikaci sochy Ísidy-Arsinoy II. do sajského chrámu Néithina. Z roku 263 pochází též fragmentární démotický soupis několika set kolonistů přemisťovaných ve Fajjúmu (bezdomovců?). 

Vypukl první vážný konflikt Římanů s Kartháginci v boji o nadvládu v západní části Středomoří, vlastně pokračování válek o hégemonii nad Sicílií s pozměněnými aktéry (viz rok 275 a 265): rozjela se první válka púnská (trvala do roku 241)

Do Rhégia pochodoval s vojskem konsul Ap. Claudius Caudex a dopředu vyslal s několika loďmi vojenského tribuna C. Claudia. Převaha Kartháginců v úžině byla velká a tak se C. Claudius přeplavil do Messány na civilní lodi, aby zjistil, že Mámertíni si žádnou římskou posádku ve městě nepřejí a z té kartháginské že mají strach. Při další takové cestě Mámertíny ujišťoval, že Římané je přišli osvobodit, viz rok předešlý, a pak že z ostrova zase zmizí. 

Napotřetí už s sebou vzal z Rhégia válečné trojřadky, ale první římský pokus o námořní invasi skončil fiaskem: za bouřlivého počasí byl poražen a jen část lodí se vrátila do Rhégia. Římané v té době nedisponovali vlastní flotilou a v prvních dvou letech války si lodi půjčovali od svých spojenců z Tarentu, Rhégia, Loker Epizefýrských, z Eleje a Neápole, viz dále rok 262.

Hannó, který nechtěl vypadat jako ten, kdo porušil podmínky púnsko-římského paktu, poslal do Rhégia zajaté trojveslice i se zajatci a žádal o potvrzení míru, jinak že si Římané v moři ani ruce neumyjí (srov. roky 282, 272 a 270). C. Claudius připlul do Messány ještě jednou a promluvil ke sněmu Mámertínů v přístavu. Když na jeho výzvu dorazil z akropole i Hannó, se souhlasem Mámertínů ho Římané zajali a nakrátko uvěznili. Proto jeho oddíl messánský hrad vyklidil a za to byl později v Karthágu odsouzen na smrt a ukřižován.

V nových poměrech uzavřeli Kartháginci spojenectví proti Římanům a Mámertínům s Hierónem II. Syrákúským a s Akragantem. Pomoci Púnům odmítl Ptolemaios II. Filadelfos, který měl smlouvu o přátelství s Římany od roku 275 či 272 a držel se jí. Kartháginci stanovili Římanům lhůtu na vyklizení ostrova a když se tak nestalo, popravili všechny žoldnéře pocházející z Itálie a s Hierónem zaútočili ze své námořní základny na mysu Pelóriadě a z ležení pozemních sil u zřejmě nedaleké lokality Syneis (n. Euneis) na Messánu.

Konsul Ap. Claudius se přeplavil v létě v noci z Rhégia a vylodil se s vojskem v létě poblíž Hierónova tábora. Hierónovu armádu Římané zahnali a král se vrátil do Syrákús (podle některých byl v poli poražen, podle jiných dokonce hystericky se svými vojáky utekl)

Následovaly boje u ležení Kartháginců a do Messány vložil konsul posádku. Vytáhl k jihu, neuspěl s dobýváním Echetly, kde přišel o hodně mužů, ani proti Syrákúsám, pod jejichž hradbami se Římanům rovněž nevedlo a Ap. Claudius se stáhl do Messány a pak zpět do Rhégia, neboť ve vojsku vypukla jakási nákaza. • Tím skončil první rok první římské vojenské expedice mimo Itálii. 

V Etrúrii byly Volsinie vyhladověny, viz rok předcházející, konsul M. Fulvius zlikvidoval vládnoucí stranu "propuštěnců & otroků", všechno, co se dalo odnést, odvezl s sebou do Říma, a město srovnal se zemí. Patricie a jim věrné obyvatele přesídlil k Volsinijskému jezeru/dn. jezero Bolsena a obec dostala jméno Volsinii novi, jejichž nejslavnějším synem byl Tiberiův praefectus praetorio L. Aelius Seianus. Nad Volsiniemi pak triumfoval 1. listopadu. Srov. dále rok 262 a gladiátorské zápasy. 

Podle jiné chronografické tradice povraždil všechny volsinské propuštěnce ve vězení nebo je vrátil pánům cos. suff. předešlého roku Decius Mus (celé jméno neznáme). Někdy, zřejmě hodně později, nové město zničil požár po zásahu bleskem.

Římané založili kolonii Firmum Picenum/dn. Fermo v regionu Marche. M. Fulvius Flaccus zasvětil na Aventinu 13. srpna chrám Vortumnovi.

 

************************************************************

263.

Ol. 129, 2

49 SE

(Polystratos) | (Antipatros II.) 

a. u. c. 491

M’. Valerius Maximus Messala a M’. Otacilius Crassus

Cn. Fulvius Maximus Centumalus dict. (clavi figendi causa)  

************************************************************

Pravděpodobně t. r. kapitulovaly Athény (viz rok 267, možná však až roku následujícího). Podle mírové smlouvy se vyhladovělé Athény staly spojencem krále Antigona II. Gonaty a do Múseia, Múnichie, na Súnion a na Salamínu se vrátily makedonské posádky (srov. léta 322 až 307 a 294 až 287). Zůstaly zde až do roku 229 (viz tam, kde seznam velitelů). Athény dostaly makedonského epistata, stratéga a hipparcha jmenoval král, resp. jím pověřený Krateros, a athénský sněm je pouze schvaloval. 

Nominační formulace tehdy pravděpodobně zněla (doloženo v případě blíže neznámého Apollodóra z Otryny): "stratégem určen králem Antigonem a lidem/katastatheis stratégos hypo te tú basileós Antigonú kai hypo tú démú". Na čas dokonce Athény nerazily vlastní minci; město dopadlo hůře než po peloponnéské válce, srov. rok 404. 

Pravděpodobně ještě za svého života se dočkal král v Athénách, nebo některých jejích démech, božských poct, jak ukazuje dekret přijatý na návrh jistého Elpiníka pro jeho rodný démos Rhamnús, kde měli Makedonové garnison. O králových narozeninách 19. hekatombaiónu/asi v srpnu, viz rok 319, o nemesiích, viz v příloze Bohové & svátky viii., přinášeli občané dému Gonatovi oběti. Vyznamenáni byli později též zlatými věnci Athéňané Apollónios a jeho syn Dikaiarchos, sloužící Antigonovi jako velitelé posádem k Rhamnúntu, též jinde v Attice a na Euboji, viz více u roku 239. 

Bratři Chremónidés a Glaukón, ptolemaiovští exponenti, unikli do Alexandreie, "Chremónidova" válka však pokračovala (viz rok následující a rok 261). Oba vystupovali jako královi poradci, Glaukón se stal v Alexandreji knězem panovnického kultu (zmiňován roku 255).

Bratr je zmiňován jako ptolemaiovský nauarchos ve válce s Rhodem, o níž nevíme, do které doby patří: v bitvě před Efesem byl obelstěn a poražen rhodským nauarchem Agathostratem, který předstíral neochotu bojovat, ukolébal nepřátelskou flotilu k návratu do kotviště a náhlým útokem rozprášil ptolemaiovce při vyloďování u chrámu Afrodíty (po roce 261, snad před událostmi v Mílétu nejpozději roku 255?). Rhodští tehdy pravděpodobně v koalici s Antiochem II. (čerstvě na trůnu) dobyli Efesos, srov. o události roku 255, a možná též Samos (?). Agathostrata honoroval na Délu sochou spolek Nésiótů. 

Král Antigonos během svého athénského pobytu zdatně popíjel, pořádal hostiny a vyhledával společnost jinak velmi zdrženlivého filosofa Zénóna Kitijského, kterého obdivoval, srov. rok 260. Mezi královými oblíbenci byl Démétrios z Faléru, syn Fanostratův, vnuk filosofa a Kassandrova guvernéra v letech 317 - 307.

Poctil ho úřadem thesmotheta, funkcí spíše čestnou v athénské samosprávě, nicméně Démétrios zastával několikrát úřad stratéga a jistě svou "dozorčí" roli plnil. Vynikl nákladným způsobem života a adorací své přítelkyně Aristagory z Korintha, jíž dal postavit sochu vedle Hermovy a k tomu vyšší a o eleusíniích jí přisoudil význačné místo.

Byl prý za svůj život v luxusu obžalován, ale obhájil se poukazem na to, že žije za své a nikoli, jako jiní z Athéňanů, z úplatků, a také že neřádí s ženami provdanými; soudcům vypočetl příklady jmenovitě, zajímavý seznam se nedochoval, ale jistě to bylo říznutí do řad protimakedonské partaje.  

Snad t. r. obsadili Aitólové v koalici s Alexandrem II. Épeirským Akarnánii a spolu si ji rozdělili (země byla do této doby opět při Makedonii, srov. rok 294; tento stav trval do roku 233sqq.): severní část připadla molossko-épeirskému králi, jižní Aitólům. Srov. rok 265, kdy Alexandros našel u Akarnánů útočiště před Makedony (!) a osudy Akarnánů po roce 239 a 232.

Usnesení Aitólů z t. r. zakazovalo hieromnémonům thermopylské amfiktyonie zatýkat na území spolku a asi též dalších států lidi odsouzené hieromnémony, ledaže by byl souzen ve věci svatokrádeže (srov. rok 480). Za ostatní odpovídají jednotlivé státy. Rozhodnutí přinášelo omezení pravomocí hieromnémonů. Ti se zároveň pochválili za to, že zajistili nedotknutelnost poslů v dobách války i míru.

O tři roky později si vybrali za tajemníka-sluhu/hypérétés tois hieromnémosin jistého Achaiióna, jeho syna Antagoru a jejich potomky. Po několik generací užívali pak stejných práv nedotknutelnosti jako kérýkové/hlasatelé n. mluvčí amfiktyonů. 

Aitólové měli v této době již blízko k Ptolemaiovcům, z Aitólů se brzy bude rekrutovat hodně žoldnéřů a kondottiérů ve velitelských funkcích ptolemaiovské armády. • Je možné, že k této události došlo až v letech 253 až 251. Z roku 262 pochází usnesení amfiktyonů v Delfách, jímž potvrdili účast na obětech za Ptolemaia Sótéra a že uznávají alexandrijské ptolemaie za hry rovné olympijským, jejichž vítězové budou ctěni stejným způsobem, srov. rok 279.  

Zemřel vládce v Pergamu a okolí Filetairos z Tia (80; vládl od roku 283, od roku 275 jako autonomní dynasta). Jeho nástupce Eumenés I. (vládl do roku 241) byl synem Filetairova bratra Eumena z Tia se Satyrou. Do konce dynastie razili Attalovci stříbrné tetradrachmy s Filetairovým portrétem a se sedící Athénou na reversu, mince zvané filetairoi/"filetairové". 

Zřejmě brzy po nástupu k moci porazil Eumenés I. v bitvě u Sard oddíly krále Antiocha I., který pravděpodobně uplatňoval svou nadvládu nad Pergamem, když se Eumenés odklonil od Filetairovy politiky údělného dynasty. Seleukovec jistě královské diadéma pro Attalovce neuznal a Eumenés razil minci s portrétem svého strýce.

• Autonomie attalovské dynastie již ale později nebyla Seleukovci zpochybňována, zlom přišel s vládou Attala I. po roce 241, resp. 230, kdy se z plně hellénisovaných Paflagonců stali nejprve velkým spojencem, viz rok 216, pak nepřítelem. 

Zřejmě někdy později byl Eumenés, který byl slabé tělesné konstituce a hodně pil, poražen ve válce s Galaty a na útěku z bitvy div že nepadl do zajetí. Platil anatolským Keltům roční tribut, viz rok 241. 

Po roce 263 zemřel básník nové komédie Dífilos ze Sinópy. Svého prvního vítězství dosáhl roku 318, zemřel ve Smyrně, pohřben je v Athénách. Jeho díla byla předlohou Plautovi a Terentiovi.

Na Sicílii operovaly obě římské konsulské armády o celkově čtyřech legiích. Po velkém vítězství nad Kartháginci spojenými se Syrákúsany, místo neznáme, dostal M’. Valerius od vděčných měšťanů ještě za svého velitelství jako první ve svém rodě přízvisko Messala n. Messalla (to asi z původního Messána).

Po vyhnání nepřátel z pole Římané obnovili mír s messánskými Mámertíny, kteří byli do té doby v otázce spojenectví ještě rozpolceni. 

Do římského ležení se pak vypravili zástupci 67 sicilských obcí, jako první Halaisy, a předali se na římskou stranu. Rovněž Hierón II. po zrušení krátkého obléhání Syrákús uzavřel s Římany smlouvu o spojenectví na patnáct let a vyplatil jim kontribuci jednoho sta talentů stříbra/150 tisíc drachem (viz rok 249). Za to byl i nadále uznáván za pána v Akrách, Leontínách, Megarách, Helóru, Neétu a Tauromeniu. 

Syrákúsy se pak staly na půl století významným zdrojem proviantu pro římské armády.

• O Mámertínech už není v historii zmínek. Krvaví pučisté z roku 288, viz tam, se zjevně proměnili v občany Messány a ještě na začátku principátu se o Messánských psalo též jako o Mámertínech. Okolí města proslavily odrůdy vína, vina mamertina, která miloval Božský Iulius. 

Hannibal, velitel púnské flotily s výsadkem, kotvil u Xifónie, aby pomohl spojeneckým Syrákúsám. Když Hierón přešel na římskou stranu, odplul. V bojích s Římany se Hannibalovu oddílu podařilo je kdesi porazit, poslal je pode jho; pak je propustil. Za to je konsul M'. Otacilius nechal tábořit před opevněným ležením legií.

V Aigesté/Segestě púnskou posádku obyvatelé sami povraždili a připojili se ke spojenectví s Římem, neboť se pokládali stejně jako Římané za Aineiovy potomky. Římané uspěli pod Adránem, které vzali útokem, neuspěli v Kentoripách a pod pevnostmi Hadránón/Adránón kómés (jiné od dobytého města) a Makella. 

V římské ofensivě změnili spojenectví bez boje Halikyjští/Halikyai, jinak neznámé obce či pevnosti Ilaros, Tyrittos a Askelos donutily legie obléháním. Kartháginci tušili, že i Tyndaris se přidá na římskou stranu, takže se zásobami obilí odvlekli s sebou do Lilybaia jako rukojmí i předáky města. Na podzim se oba konsulové stáhli do Rhégia.

Kartháginci shromažďovali lodi na Sardínii, aby předešli Římany před invasí na ostrov, najímali mužstvo mezi Ligury, Kelty a Keltibéry a shromažďovali žoldnéře v Akragantu, který držel s nimi, viz rok následující. 

Při dobytí Katany se Římanům mimo jiné dostaly do rukou místní sluneční hodiny, které pak jako kořist za svého triumfu nad Kartháginci a Hierónem 17. března 262 M'. Valerius instaloval v Římě. Dal též na postranní zeď Hostiliovy kurie, kde zasedal senát, freskou či deskou zvěčnit své vítězství před Messánou: umělec se jmenoval Theodotos a pro Řím i tohle byla novinka; viz k tomu v indexu s. v. malíři (2)

Vůbec první skutečně římské sluneční hodiny zřídil prý konsul L. Papirius Cursor po triumfu nad Samnity, viz rok 293. Katanské hodiny na římskou zeměpisnou polohu nastavili, resp. postavili vedle nich své přesné, až o století později censoři roku 164 Q. Marcius Phillipus a L. Aemilius Paullus, viz též v indexu s. v. hodiny. • Sama Katané byla vyvrácena, obnovena byla až Augustem.

Census napočítal v Římě 282 234 občany.

 

************************************************************

262.

Ol. 129, 3

50 SE

(Kleomachos) | (Arrheneidés) 

a. u. c. 492

L. Postumius Megellus a Q. Mamilius Vitulus

************************************************************

T. r. nebo roku předešlého (viz tam) se Antigonovi II. Gonatovi vzdaly Athény. V Chremónidově válce následovala bitva u Kóu poblíž neznámé jeho lokality či obce jménem Leukolla, v níž Gonatás osobně řídil svou flotilu a rozhodně porazil loďstvo Filadelfovo pod vrchním velením Patroklovým (?).

Zastavil tak ptolemaiovskou expansi v Egeidě (srov. rok 253) a svou velitelskou trojřadku Antigonos pak zasvětil Apollónovi. Námořní bitva u Kóu byla tradována jako největší námořní bitva hellénského starého věku, ale žádné počty známy nejsou. Egyptské zdroje znamenaly vítězství ptolemaiovském.

Ve stejné souvislosti hovoří prameny o bitvě u Andru, která snad byla vybojována až během jiné války (viz rok 245).• Je však možné, že se jedná o jednu a tutéž námořní bitvu. Lze totiž zaměnit ostrov Kós s jiným menším ostrovem u Andru, Keem (v rukopisech lze tedy předpokládat záměnu Kós a Keós). Všechny události Chremónidovy války můžeme zařazovat pouze hypotheticky (srov. rok 267 a 265).

Na Sicílii oblehli Římané v létě s oběma konsulskými armádami kartháginského spojence Akragás, hlavní základnu Púnů v té době na ostrově. Obranu padesátitisícového města řídil Hannibal, syn Geskónův. Obléhání trvalo půl roku či snad déle. Hannónovi, synovi Hannibalovu, druhému z velitelů na ostrově, poslali z Karthága posily do Hérákleie Mínójské, kde měl základnu. Jeho armáda čítala c. třicet n. až padesát tisíc mužů pěchoty, šest tisíc jezdců a k tomu šedesát slonů (možná to byla jejich púnská bojová premiera), tedy přesila na římskými čtyřmi legiemi po pěti tisících mužích, počty spojenců neznáme, srov. ale celkové římské ztráty za tohoto tažení. 

Hannón dobyl Herbéssos, odkud se Římanům dostavalo menáže, a dostal je tak mezi sebe a obléhané Púny s Akragantu; púnský do roku 258. Proviantní nouzi Římanů v rozhodujícím okamžiku vyřešil Hierón Syrákúský. Před městem proti sobě ležely obě armády dva měsíce, než došlo na rozhodující bitvu, v níž Hannónova armáda podlehla a vojáci se zachránili do Hérákleie

Osm slonů Římané v bitvě zabili, 33 zranili, nicméně římské ztráty byly veliké: o život během bojů t. r. padlo třicet tisíc mužů pěchoty a 1500 jezdců, zatímco Púnů pouze čtyři tisíce pěších, dvě stě jezdců a čtyři tisíce vojáků bylo Římany zajato. Hannón byl pak doma potrestán za špatné vedení války pokutou šesti tisíc zlaťáků a zbavili ho občanských práv (obvykle adekvátním trestem neúspěšných púnských vojevůdců bylo ukřižování).

Kartháginci se stáhli do pevností na ostrově. Jedné noci, možná bezprostředně po bitvě pod hradbami Akragantu, z obleženého města unikl Hannibal se svými muži a druhého dne Římané pod konsulem L. Postumiem město bez odporu obsadili, vyplenili a obyvatele v počtu 25 tisíc zotročili. Na zimu se Římané vrátili do Messány. Událost může, to podle měsíců obléhání, spadat už do začátku roku 261. Viz další obléhání, tentokrát púnské, roku 254. 

Římané zahájili výstavbu své první námořní flotily, srov. rok 264. Znalosti získali pravděpodobně v Tarentu, kde zabavili roku 272 jeho flotilu, a s velkou pravděpodobností od syrákúských inženýrů. Svých prvních sto pětiřadek/quiqueremis, řec. pentérés, prý postavili za šedesát dnů, masově najímali veslaře. Později se zmocnili rychlé pentéry Karthágince Hannóna, která se stala vzorem pro římskou pátou flotilu první púnské války. • Byla založena kolonie Aesernia/dn. Isernia v regionu Molise. 

Decimus Iunius Brutus pořádal na počest svého zesnulého otce na Dobytčím trhu/forum boarium první gladiátorské zápasy v Římě (bývá též datováno do roku 264). Lze se domnívat, že mužstvo pro krvavou podívanou poskytly vyvrácené Volsinie, viz rok 264. Původně etruský zvyk se do Říma dostal přes Kampánii a krvavé souboje na život a na smrt si Římané rychle a hluboce oblíbili: roku 122 pořádal první veřejné gladiátorské hry C. Sempronius Gracchus (munus gladiatorium; o hellénském světu srov. rok 100)

Zákaz odsuzovat k zápasům v circu vydal monotheistický císař Valentinianus I. (vládl v létech 364 až 375 n. l.). Gladiátorské školy zakázal Honorius (395 až 423) roku 399, zápasy vůbec roku 404 n. l.

 

************************************************************

261.

Ol. 129, 4

51 SE

(Antipatros II.) | [...]sinos 

a. u. c. 493

L. Valerius Flaccus a T. Otacilius Crassus

************************************************************

Zřejmě na jaře uzavřeli králové Antigonos II. Gonatás a Ptolemaios II. Filadelfos mír či spíše příměří (srov. rok 253). Ptolemaios II. byl vytlačen z pevninské Hellady, zjevně opustil své spartské spojence, viz rok následující, a jinde, tedy na Ostrovech a v Anatolii, potvrzen status quo. Tak skončila Chremónidova válka (trvala od roku 267; o možném řazení událostí viz rok 267 a 262). O ztrátě egejských ostrovů na jedno století viz rok 167.

Mír s Gonatou musel Ptolemaios uzavřít proto, že mu vypukla nová válka s Antiochem I., tzv. druhá válka syrská (trvala do roku 253). Jsme o ní velmi nedostatečně informováni a stejně jako u Chremónidovy války neznáme dobu ani rozsah akcí. Válka vypukla snad proto, že do egyptských rukou padl Efesos. Filadelfos zde jmenoval velitelem posádky svého levobočka Ptolemaia, syna asi Bilistichy, který ve městě vládl se svou družkou, hetairou Eirénou, autonomně (pravděpodobně do roku 255, viz tam).

Je možné, že Antiochovy operace začaly nenadálým útokem na Damaskos vedeným přes syrskou poušť, jehož ptolemaiovským stratégem byl Dión, srov. rok 242, a jeho obsazením. Dión prý nakázal obyvatelům slavit jakýsi "perský" svátek a Antiochos nakázal vojákům opatřit se na cestu pustinou moukou na čtyři dny; překvapení bylo dokonalé. Srov. dále o městě rok 242. 

Na ptolemaiovské straně setrval též Mílétos, kde pravděpodobně nějaký čas kotvila ptolemaiovská flotila pod nauarchem Kallikratem Samským; srov. rok 272. Zřejmě ještě z doby před kójskou naumachií pochází korespondence Ptolemaia II. s mílétskými radními: král vyzdvihoval velkorysost svého otce v odpouštění daní a cel uložených "jistými králi/ha tines tón basileón katestésan" (sc. Seleukovci), sám slíbil ještě větší pozornost vůči nim za to, že měšťané při něm, jeho stejnojmenném synovi, viz zde výše a rok 255, a při Kallikratovi drželi a odkazoval na svého vyslance Hégestrata přinášejícího dopis. Mílétský démos pak rozhodl o přátelství na věčné časy a o umístění královy sochy a stély s usnesením do Apollónova chrámu v Didymách. 

Nicméně zřejmě ještě v tomto roce zavraždil v Mílétu jistý Tímarchos z Aitólie velitele ptolemaiovské posádky Charmada a prohlásil se samovládcem (vládl rovněž asi do roku 255). • Potomci tohoto Tímarcha, bratři Hérákleidés a Tímarchos, se stali o sto let později usurpátory královského titulu v seleukovské Médii (srov. rok 161).

Podle jiného rukopisného čtení v díle Sex. Iulia Frontina o válečných lstech zavraždil Aitól Tímarchos Charmada v Thrákii, vzal si jeho plášť a přilbu, vydával se za Makedonce a zmocnil se tak přístavu Sané. Souvislosti ovšem v tomto případě jasné nejsou. Nelze vyloučit, že Tímarchos jednal v akordu s Ptolemaiem "Efeským", který se již nyní, krátce po jmenování epistatem města, přiklonil na stranu seleukovskou.  

Ve druhé válce syrské zůstal Antigonos II. Gonatás neutrální a Seleukovci bojovali osamoceni. Na ptolemaiovské straně stáli:

• Magás, král v Kýréně, který v první válce syrské stál na seleukovské straně (do roku 258, viz níže),

• oslabený spolek Peloponnésanů v čele se Spartou,

• některá iónská města,

• Eumenés I. Pergamský a

• Diodotos I. Bakterský (od roku 256, viz tam).

Dne 16. ajjaru roku 51 SE/2. června zemřel král Antiochos I. Sótér (c. 63 n. 64; vládl od roku 281), Babylónci zvaný Velký král/šarru rabû. S královnou Stratoníkou I. měl syna Seleuka (zavražděn otcem roku 268), Antiocha II. a dcery Apamu II., Stratoníku II. a Láodiku. 

Nástupcem na seleukovském trůnu se stal jeho syn a spoluvládce Antiochos II. (25), později zvaný Theos/Bůh (viz rok 255; vládl do roku 246, po celou dobu bez spoluvládce). Vládu nad interními záležitostmi říše přenechal ministrům Themisónovi a Aristovi, sourozencům z Kypru, jimž plně důvěřoval, a sám prý Bůh celé noci propíjel a přes den spal. Themisón se veřejně vydával "za Makedona, králova Héráklea", v chrámech se mu obětovalo jako Hérákleovi Themisónovi a ministr se o svých obřadech odíval do lví kůže a brával do ruky skythský luk a kyj. Z vladařů se první ukazoval s Hérákleovými atributy Commodus, viz rok 190+.  

Válka s Ptolemaiem II. pokračovala v nezměněných intencích i za Antiocha II. Po smrti Antiocha Sótéra uzavřel mír s Filadelfem král Magás a slíbil mu svou jedinou dceru Bereníku II. (viz následující rok). Třebaže se v tomto okamžiku válčilo vlastně všude ve Středomoří a později dokonce v Íránu, kartháginsko-římská válka s konfliktem ve východním Středomoří evidentně nijak nesouvisela (srov. rok 245)

Římané a víceméně také Kartháginci kromě svých mateřských obcí udržovali diplomatické styky s východem v daném okamžiku velmi vzácně, oficiálně pouze s Ptolemaiem II. (srov. rok 275 a 272).

V bojích první války púnské obsadili na Sicílii Kartháginci na nějaký čas Kamarínu a Hennu, viz rok 259. Novým velitelem na ostrově byl jmenován namísto odsouzeného Hannóna Hamilkar Barkas, který vyslal Hannibala s flotilou, aby plenil italské pobřeží. Římané však měli všude stráže, neboť s útoky počítali.

Hamilkar se úskočně zbavil čtyř tisíc keltských žoldnéřů, kteří nedostali zaplacenou plnou mzdu a bouřili se. Poslal je dobýt několik sicilských městeček kontrolovaných Římany s tím, že je mohou vyplenit. Zároveň však o cestě Keltů informoval konsula T. Otacilia a Římané je při velkých vlastních ztrátách pobili. Když se konsulové vrátili ze Sicílie, dal Hamilkar znovu plenit italské pobřeží a zmocnil se několika sicilských měst.

 

************************************************************

260.

Ol. 130, 1

Filínos z Kóu (podruhé)

52 SE

(Arrheneidés) | (Filostratos I.) 

a. u. c. 494

C. Duilius, Duillius či Duelius n. Duellius a Cn. Cornelius Scipio Asina I.

************************************************************

V boji s promakedonským megalopolským tyrannem Aristodámem, v jedné z bitev s nerozhodným výsledkem, ale s většími spartskými ztrátami, války megalopolsko-lakedaimonské (trvala od roku 265), padl spartský král Akrotatos, syn Area I. (vládl od roku c. 265; pramen Pausaniás hovoří o Akrotatovi, synovi Kleomena II., ale ten dávno nežil, viz rok 309).

Nástupcem se stal formálně Akrotatův syn s Chílónidou Areus II., který se prý narodil těsně před bitvou a který se měl dožít jen osmi let věku (viz rok 252). Regentem za novorozeně se stal Leonidás II., syn Kleónymův, jediný žijící příbuzný Ágidovec, viz o něm roku 252. Válka Sparťanů s Antigonem II. pokračovala i bez ptolemaiovské podpory (viz předešlý rok).

Chílónis je spolu se svým synem jmenována jako královna v dekretu Delfských snad z doby krátce před 252, jímž se jim dostalo vysokých poct: chlapec Areus byl i s potomky honorován proxenií, promantejí, proedrií, asýlií a euergesií. Spartské královny nebývaly oficiálně jmenovány po boku svých manželů nebo synů, to až v hellénismu zřejmě pod vlivem ptolemaiovským, do jehož tábora Lakedaimón náležel.

Někdy z tohoto desetiletí pochází fragment stély z Delf s arbitráží pěti soudců z Kassandreie v hraničním sporu mezi Melítají a Chalami/Chalai s Peumatem/Peumaty. Podrobné vymezení dosvědčilo deset svědků z Théb a tři z Démétriady. 

Ve druhé válce syrské se fronta rozšířila do Evropy a Antiochos II. obsadil město Kypsely v Thrákii, dosud pod ptolemaiovskou kontrolou (srov. rok 255). Dosáhl toho prý bez boje, když pod hradbami všem na očích vyznamenal thrácké vůdce Téra a Dromichaita zlatými řetězy a drahými zbraněmi. Kypselští zlákáni vidinou stejného bohatství, budou-li sloužit Seleukovci, uzavřeli s Antiochem spojenectví. Možná v této době kolonisoval Antiochos svými vysloužilci-klérúchy fryžské Kelainy a pojmenoval je po své matce Apameia na Marsyu, Apameia Kíbótos.

Z peritia 26. roku krále Ptolemaia II., tedy z února/března 259 pochází usnesení občanů Xanthu o udělení proxenie a občanství frúrarchovi Pandarovi z Hérákleie (Pontské?) i s potomky za jeho vstřícnost vůči obci, v níž byl posádkou. Zda-li ptolemaiovský garnison byla novinka v důsledku války, nebo zda zde sídlila již od let sedmdesátých, známo není; o začátcích ptolemaiovských držav v Lykii a Kárii viz rok 282.    

Zřejmě v téže době bojoval Ptolemaios II. proti Nabatským Arabům ve snaze uzmout jim podíl na dálkovém obchod s kadidlem. Při námořních operacích v Rudém moři měl úspěch, ale na souši se Arabové dokázali udržet (o Sabajích a jejich monopolní produkci a obchodu kadidlem viz rok 600 a 400).

Pravděpodobně tohoto roku se zasnoubil Filadelfův syn Ptolemaios (III.) Euergetés (tehdy 23) s Bereníkou (II.), dcerou Magovou, dědičkou v Kýréně (tehdy šesti- či sedmiletou; viz předešlý rok a roky 258, 250 a 246).

Z t. r. pochází prostagma královské ptolemaiovské administrativy v Syrii a Foiníkii o povinné registraci stád do šedesáti dnů pod pohrůžkou zabavení dobytka. Takové hlášení budou muset držitelé podávat každoročně. V korespondenci Filadelfova dioikéta Apollónia s hospodářským správcem mimoegyptských držav Apollodotem, kterého seznamuje s královskými rozhodnutími, se zároveň vymezují pravidla registrace koupě otroků. Transakce musí být oznámena oikonomovi příslušné hyparchie do dvacet dnů, ne-li, přijde nabyvatel o otroka a zaplatí pokutu šesti tisíc drachem a král(ovský soud) o něm rozhodne, co dál.

Zákon počítal s udavači, ale údaj o výši odměny za každého otroka se ztratil. Vojáci žijící s domorodkyněmi, jichž se zmocnili ve válce, hlásit nic nemusí. Lidi propadlé dluhy do otroctví lze prodávat pouze přes královskou administraci a udavači jiného postupu mají nárok na tři sta drachem a hlavu.

Snad z t. r. pochází korespondence zachovaná na stéle (datace zničena) ptolemaiovského stratéga Kilikie/stratégos tetagmenos kata Kilikián Thrasey o spojení státečku Nagidos, osady samské, s obcí Arsinoé založenou Thrasovým předchůdcem ve stratégii a otcem Aetem z Aspendu. Nagiďané souhlasili s Thraseovou žádostí o postoupení části území ve prospěch nových sousedů, založených Aetem, který přivedl kolonisty/klérúchy (?), rozdělil jim půdu a zahnal dotírající barbary.

Nyní Thraseás, srov. o něm roku 229, zařídil synoikismos obou entit, společné obřady panovnického kultu a vzájemná práva a povinnosti. Jak dlouho to fungovalo, nevíme, ale Nagidos byl opuštěn kolem roku 150, neboť podle všeho nedokázali jeho občané odolávat náporu kilických pirátů. Nápis z Arsinoé uvádí oběti Ptolemaiovi, Bereníce (její svatbu viz roku 246), Arsinoé, bohům Adelfům, takže bývá nápis kladen až do éry Ptolemaia III. Euergeta někdy po roce 240, po konci třetí syrské války (?). Thraseův syn Ptolemaios sloužil Antiochovi III. jako stratégos Koilé Syrie a Foiníkie, viz rok 200.   

V Athénách zemřel snad t. r. za archonta Arrheneida dobrovolnou hladovku nemocný filosof Zénón z Kitia, syn Mnáseův (narozený snad roku 332). Podle usnesení lidu z 21. maimaktériónu/c. prosinec 260 (to za předpokladu, že Arrheneidés byl epónymním archontem pro athénský rok 260/59; bývá jeho úřad kladen též do roku 263, popř. 262) se dostalo filosofovi za jeho činnost ve Městě, dobrý vliv na mládež a příkladný život na státní náklady zlatého věnce, náhrobku ve čtvrti Kerameikos a stél s textem usnesení v Akadémii a Lykeiu (sic).

O pocty se postaral na výslovné přání Antigona Gonaty, který byl velký Zénónův příznivec, králův pověřenec v Athénách Thrasón; zemřel tedy Zénón zjevně až po Makedonově vítězství ve válce, viz rok 263sq. 

Zénónovým nástupcem ve vedení stoy se stal jeho žák Kleanthés z Assu, který byl scholarchem do roku c. 232. • Mezi další Zénónovy žáky patřili Aristón z Chiu, Hérillos z Karchédonu/Karthága, Dionýsios z Hérákleie Pontské zvaný Automolos/Metathemenos neboli Desertér/Přeběhlík, též Spintharos/"Sršící jiskrami(?)", původně posluchač Hérákleida, svého krajana (viz o něm více v indexu s. v. školy 4 a s. v. autorství). Stoá zpočátku lákala hodně Nehellénů: vždyť i její zakladatel byl podle všeho rodilým Foiníčanem. O škole viz též v indexu s. v. školy (4). 

Zemřel Zénodotos z Efesu, básník a grammatik, který se narodil kolem roku 325 a od roku 284 byl knihovníkem-bibliothekářem v Alexandrii. Po něm byl třetím knihovníkem Múseia Kallimachos z Kýrény (do roku 246).

Kolem t. r. též zemřeli:

• Euémeros z Messány (narozen kolem roku 340), kdysi ve službách krále Kassandra, autor utopického cestopisu a theorie o vzniku bohů z proslulých lidí, tzv. euhémerismu,

• alexandrijský literát Theokritos ze Syrákús (narozen kolem roku 300) a

• Tímaios z Tauromenia, historik, který mj. zavedl datování podle olympiád; narodil se kolem roku 356, zemřel v Athénách prý v 96 letech. Viz o něm více v indexu s. v. dějepisci (1). 

Na Sicílii dal Hamilkar, velitel Kartháginců, rozšířit přístav Eryku Drepanon či Drepana a tam také všechny obyvatele Eryka přestěhoval. Město Eryx srovnal se zemí, aby se případně nestal římskou základnou v púnských zádech, stát nechal pouze chrámový oksek Afrodítin, viz dále rok 249.

Římané spustili na vodu svou první válečnou flotilu (viz rok 262). K Sicílii se vypravilo sto dvacet lodí a její velitel, konsul Cn. Cornelius Scipio, neplánovaně podnikl výpravu proti Lipaře, kam se dal vylákat Púny. Když se vylodil, jeho lodi byly před přístavem obklíčeny dvaceti kartháginskými. Jejich velitel, v hellénských pramenech zvaný Boódés, Cornelia Scipiona s jeho tribuny vylákal k jednání na palubu púnské trojřadky: zajatce pak poslal do Karthága. Římané přišli o všech sedmnáct lodí s posádkou (podle jiné verse osádky římských lodí utekly na pevninu a Římané se v obklíčení vzdali). 

Spíše než vojenskou ztrátou je událost známa osudem konsulovým. Za svou prostoduchost dostal v Římě přizvisko Asina/"Oslice", viz však jiné, stejně podivné vysvětlení v indexu s. v. Nicméně dostal ještě jednu šanci: konsulem se stal roku 254, zřejmě krátce po propuštění ze zajetí, a na Sicílii pak slavil válečné úspěchy, viz tam.

Po Lipaře se Hamilkar vypravil proti Segestě a Římany pod vojenským tribunem C. Caeciliem před městem porazil, města se ale nezmocnil, viz dále zde níže. Krátce nato v létě vyplul druhý konsul C. Duilius se svým loďstvem vybaveným háky k uchycení nepřátelského plavidla k boji zblízka, aby Římané mohli přenést techniku pozemního boje na moře. Prý na to přišel osobně Duilius: "excogitavit manus ferreas/vymyslel železné ruce".

Nejprve Římané neočekávaně natrefili na padesát lodí Hannibalových a ten se ztrátami a sám se štěstím unikl. O něco později u Myl/Mylai porazil C. Duilius/Duillius kartháginské loďstvo o 130 plavidlech pod Hannibalem, tím, který měl právě štěstí a takém tím, jenž před dvěma roky unikl z Akragantu: první římské vítězství ve velké námořní bitvě

Kartháginci přišli o deset tisíc mužů a padesát lodí (z toho třicet pětiveslic a trojveslic, třináct potopených; podle epigrafického údaje byl ztracených lodí osmdesát, zřejmě z celé tohoroční kampaně) i s velitelskou heptérou, která před lety patřila Pyrrhovi; Hannibal však z ní zázračně unikl do Panormu a doma pak jen těsně ušel popravě. Na lodích bylo 3600 zlaťáků a z prodejů kořisti získal konsul sto tisíc stříbrných mincí (drachem?).

Duilius po bitvě s pěchotou táhl k Segestě, kterou zbavil púnského obležení, vzal útokem nedalekou Makellu a s koncem léta se vrátil do Říma. Po jeho odchodu Hamilkar přes zimu dobyl na Římanech hodně měst a jeho ofensivu zastavil až konsul následujícího roku C. Florus.

Triumf nad Sicilany a Kartháginci držel Duilius začátkem roku, o interkalárních kalendách 259 (vkládány na konci února). Vítěz dal na římském Foru lodní zobce/rostra upevnit na sloup (tzv. Duiliův sloup, columna rostrata) a ten opatřit starolatinským nápisem: „in altod marid pugnandod cepet/zmocnil se v boji na širém moři.“ Sloup stával ještě v době fláviovské. Na jiném nápisu se pochlubil, že byl "prvním z Římanů, který obdaroval občany z námořní kořisti a prvním, který vedl v triumfu svobodné Karthágince/[triump]oque navaled praedad poplom [donavet multosque] Cartacinie[ns]is [ince]nuos d[ucit ante curum 3] eis capt[xxx]".

Také pak měl jako "civilista" právo chodit z hostin večer v doprovodu pištců a voskových pochodní, asi aby všichni slyšeli, který to slavný muž se vrací domů/"huic per[mis]sum est u[t ab e]pulis domum [cum tibici]ne e[t f]unali rediret". Římané mu postavili sochu u chrámu Vulkánova a již 17. srpna 259 zasvětil Duilius z púnské kořisti chrám Ianovi na Zelinářském trhu/forum holitorum.   

V Indii ve válce, která vypukla minulý rok, dobyl a zničil maurijský král Magadhy Ašóka, řec. Piodassés (vládl od roku 273 n. 269) říši Kalingu na území dnešní Uríši/angl. Odisha. V rozhodující bitvě na řece Daja v Uríše s rádžou Amanthou Padmanabhanem údajně padlo na 150 tisíc vojáků Kalingy a sto tisíc Magadhských. Tím se Ašóka stal pánem prakticky celého subkontinentu (srov. rok 273)Jeho předbuddhistické období vlády bylo velmi kruté. 

V bojích o trůn prý povraždil 99 svých (nevlastních) bratrů a v dochovaných nápisech se chlubí, že po dobytí Kalingy osmého roku své vlády deportoval na 150 tisíc lidí, dal pozabíjet na sto tisíc jiných a ještě více dalších zemřelo v důsledku války ve vypleněné a zničené zemi. 

Pak se mu to v hlavě rozleželo, rok 259 strávil cestováním po poutních místech buddhismu na severu Indie a s návratem do Pátaliputry definitivně přijal buddhismus, ideologii přemožené říše, s nímž se seznamoval již před kalingskou válkou. Přestoupil do druhého extrému a roku 256 (14. roku své vlády) odstartoval velkolepou misionářskou činnost, ojedinělou pro starý věk. Po celé říši dal vytesávat oslavné a výchovné nápisy ke správnému chování a dobré správě říše. Zřídil "inspektory morálky/dharma, dhamma mahámátá" fungující též jako vyslanci v mimoindické cizině, u Kambódžů, v Gandháře a mezi hellénskými dynasty, viz zde níže. 

Zhruba z této doby pochází též Ašókův řecko-aramejský nápis z Alexandreie v Arachósii/dn. Kandaháru, buddhistický edikt. Ašóka nyní zakazoval mimo jiné praxi lidských obětí, i zabíjení zvířat na lovu, pojídání masa a nabízel a obstarával léčivé rostliny panovníkům sousedních zemí. Hlásal odpuštění a velkorysost, ale Kalinze nezávislost nevrátil a ani nedovolil, aby se vyhnanci směli vrátit domů; o zhroucení říše Maurjů a obnově samostatné Kalingy viz rok 185.

Z desátého roku Piodassovy vlády (tedy. 263 n. 259) pochází řecko-aramejská bilingva z Kandáharu, dnes ztracená, kde král tvrdí, že seznámil lidi s (pravou) zbožností/Eusebeia, zřekl se zabíjení, též jeho lovci a rybáři nechali lovu a lidé "budou při dodržování nových zásad žít lépe a příjemněji/lóion kai ameinon kata panta tauta poiúntes diaxúsin".

Tehdejší indický svět byl o Středomoří, zdá se, dobře informovaný. Ašóka se ve svých ediktech zachovaných na skalních nápisech zmiňuje o soudobých panovnících na západ od svých hranic, o Antiochovi II. (sanskrt: Amtijoko), Ptolemaiovi II. (Turamaje), Antigonovi II. (Amtikini), Magovi Kýrénském (Maka) a o Alexandrovi II. Épeirském (Alikasudaro).

Ke všem poslal vyslance-misionáře buddhismu, stejně jako na Cejlon a do Číny. Zda a s jakým výsledkem byli poslové přijati, nevíme, ale stopy buddhismu v přemýšlivých školách hellénismu nepochybně spatřit lze; po zániku seleukovské moci v Horních satrapiích kvetl obchod námořní s koncovým přístavem v egyptské Alexandreji.

• Ašókovy nápisy jsou nejstarší datovatelné nápisy indického subkontinentu. Mezi nejstarší buddhistické památky patří komplex stúp a chrámů v Sánčí/Sanchi ve státu Madhjapradéš. 

V Číně porazil vojevůdce Po Čchi/Bo Qi ze státu Čchin/Qin město Šang-tang, dnešní Lu-an-fu v provincii Šan-si, a stát Čao/Zhao: město patřilo předtím státu Chan/Han, který je ztratil ve prospěch Čchinu, ale měšťané chtěli k Čao: Čchinové povraždili na čtyřicet tisíc obyvatel Šang-tangu.