Ba-Bak

Ba, Hor Ba§ viz Pták

Ba'al, Ba’l, řec. Baal n. Bélos, akk. Bélu/Bélum, kanaanejský/foinícký bůh životních sil, tj. „Pán“, srov. bab. Bél; byl synem Ela, tvůrce kosmu. Baalovým bratrem byl Mot, bůh smrti. Aram. Ba'al Šamín§ 738, 699, 643, 634, 622, 33-, 32+ (oba Palmýra, Dúra), 273+ (Palmýra)  

Ba'al-Hammon, ochranný bůh Karthága, ctěn též např. v Palmýře§ 310

Ba'al, Baal, jméno králů v Tyru (vzhledem ke jménu užívali božských poct?):§

Ba'al I., o. Iáchi-milki§ 701, 677, 673, 665, 573  

Ba'al II.§ 570, 565

Ba'al-abar n. Ba’al-eser III., řec. Balator, k. v Tyru§ 559, 558

Ba'albek, Ba'albak§ viz Héliopolis, Koilé Syriá a Biqá'

Ba'al-melek I., k. v Kitiu na Kypru§ 497, 479, 449

Ba'al-melek II., k. tamt鞧 425, 400

Ba'al Marqod, řec. Balmarkós, lat. Balmarcodus, kanaánský kult v Deir al-Qalá'a u Bejrútu; není v CSD

Ba'al-ram, k. tamt鞧 400, 392

Ba'al-šamín, „Pán nebes“, aram. obdoba Dia Olympského n. Kyria§ 168, 23+ 

Ba'alís, řec. Baaleim, k. Ammónů§ 587

Báb az-Zrá/Dhra', archeolog. lokalita u Mrtvého moře§ před 6000

Babaef, Baba-ef, též Chnum-ba-ef, s. Chufuův§ 2589, 2566  

Babaef (II.), s. Duaenreho, wezír za Čtvrté dyn.§ 2613, 2533 

Bábak z Persie, Pápak, s. Sásána s Rámbeheštou, o. Šápúra, Ardašíra a dcery Dinaky§ 208+, 224+ 

Babénesis§ Batis

Babik z Armenie, slavný s. Andokův§ 356+

Babu, první biskup v Nisibi§ 300+

Babum§ viz Bachina

Bábur, zakladatel indo-islámské dynastie Velkých Mughalů§ Hunové

Babylás, biskup v Antiocheji nad Orontem§ 249+, 362+ 

Babylón, eg. Cherau, m. na začátku Delty, severně od Memfidy§ 270+ 

Babylón, Babylónci, Babylónie (jako hellénistická administrativní jednotka část Mesopotamie, satrapie, od Seleukeie na Tigridu, Neápole a Nar-malchu na jih); bab. Báb-ilim, Báb-ilí, kassitský Kar(an)duniaš (Karduniaš užíváno též Assyřany), eg. Sangaru, dnešní al-Hilla; srov. i pod Chaldajové, tradičně až do hellénismu zvána země Akkad, za Sásánovců se kraj nazýval Asuristán/Asoristán§ 772, 770, 768, 761, 755, 747, 743, 745, 734, 731, 729, 727, 722, 720, 711, 709, 703 - 700, 694, 693, 692, 689, 688, 675, 671, 669, 652, 648, 639, 630, 627 - 624, 617, 609, 606 - 594, 589, 573, 562, 560, 556, 550, 549, 547, 540, 539, 522 - 520, 518, 455, 484, 458, 445, 424, 411, 404, 401, 345, 336, 333, 331, 329, 328, 326, 324 - 321, 319 - 317, 312 - 308, 287, 282, 280, 274, 270, 268, 246, 245, 236, 212, 205, 204, 187, 175, 169, 168, 166, 163, 161, 150, 147, 141, 138, 129, 127, 124, 91, 78, 69, 56 - 54, 44, 25-, 15+, 27+, 114 až 116+, 164+, 212+, 214+, 224+, 227+, 259+, 325+    

Místo jménem Babilla bylo osídleno roku 1894 Amority, východokanaánskými beduiny a jejich šejk Sumu-abum, zakladatel první z deseti babylónských panovnických dynastií (v kanonickém smyslu, nikoli rodovém), si ho vybral za své sídelní. Tehdy byl prý zaveden kult Mardukův.

Takto vzniklý státní útvar s centrem na jihu dn. Iráku existoval v podstatě až do roku 539. Eufrátés protékal městem za Nabû-kudurrí-usura ii., ze Hellénů východněji: čtvrť „Homera“ s divadlem a palaistrou tedy byla na jeho břehu.

Později za Parthů se hnul západně a zničil část „Nového města“. Je možné, že parthská podoba města vydržela do sásánovské doby a až do arabské. Starý babylónský zvyk pohřbívat mrtvé pod domy živých se udržel do parthské doby a je doložen i v Uruku a Seleukeji.

Obyvatelstvo bylo pestrou směsicí různých původně kočujících pasteveckých ethnik semitské jazykové skupiny (Akkaďané, Amorejci, Aramejci), neznámých prapůvod. obyvatel Mesopotamie, dále potomků Sumeřanů, původ. horských Gutejců a Kassitů, později Židů (podle nálezů misek se zaříkáváními až z parthské doby), Hellénů, íránských Peršanů či Parthů a Arabů. Viz také Mesopotamie, kde další mesopotamské metropole.

O prvních kontaktech Hellénů s Babylónci viz pod Assyrie. Podle nalezené keramiky se do Babylónu dováželo již mykénské zboží (po 1500), od 6. století attická černofigurální a od 5. století červenofigurální keramika. Z 2.-1. st. př. n. l. je doloženo zboží ze Samu a razítka na amforách z Rhodu a Thasu.

Po Alexandrově smrti se o město, které chtěl dobyvatel přeměnit ve své sídelní, nikdo nestaral. Za diadošských válek bylo doničeno a řada paláců proměněna v pevnosti. Za Seleuka se sice pokračovalo v odklízení rumu z Esangíly, ale ke konci to nevedlo. Chrámová komunita nicméně nezanikla a za Antiocha i. dokonce vzkvétala. Antiochos ještě za otcovy vlády usazoval v městě makedonské a hellénské osadníky (domorodci jim říkali v kronikách Chané, občanům polis podle řec polítai "pulité n. pulitánu"). Autonomní chrámová občina se řídila tradičními institucemi: v čele správní rady, kněžského kollegia/kiništu stál šatammu, hlava chrámové správy. 

Za Antiocha iv. dostal asi chrám nový plášť z pálených cihel. Seleukos po založení své Seleukeie tři sta stadií opodál (asi šedesát kilometrů) sice hodně lidí z Babylónu odvedl, ale Chaldajům povolil zůstat. Kdy přestal chrámový komplex Esangíla s Entemenanki sloužit, není známo, ale poslední známý astronomický nápis je datován do doby císaře Tiberia.

Jméno hellénské polis ani lokalisace jejího centra, agorá, v B. nejsou známy (Antiocheia?), ale nepochybně existovaly, protože jsou doloženy nápisně. Homera, pokládaná za hellénskou část Babylónu, byla vystavěna z cihel a sádry. Za Antiocha iv. zde bylo i divadlo (! z horních provincií doloženo ještě v médských Ekbatanách), konány v rámci panovnického kultu děkovné hry charistérie (z roku 166). Město mělo stratéga a epistata (zachována je pocta pro jistého Deinokrata, syna Byttakova), mělo gymnasion (soutěže a vítězové doloženi z roku 109).

Z parthské doby je ze závaží znám agoranomos. Ethnický mix ukazuje např. náhrobní nápis: „Aristeás, jehož druhé jméno je Ardybélteios (nikoli: Ardybél Teios)“. Byl to Hellén nebo Babylónec? Z Andru známe jednoho jeho proxena v Babylónu: Dromón, syn Fanodémův, z Babylónu.

Starověký Babylón očima chrámových astronomů

Záznamy babylónských astronomů, jejich deníky a výpočty nejsou právě literárním žánrem, od něhož bychom očekávali uměleckou dokonalost: po odborné stránce však překvapují relativní přesností výpočtu drah planet nebo přesností určení jejich poloh.

Babylónští astronomové zaznamenávali nebo vypočítávali polohy Měsíce, Merkuru, Venuše, Marsu, Jupitera a Saturnu, sestavovali přehledné seznamy hvězd, určovali dobu zatmění, vypočítávali horoskopy, pro chrámovou správu vedli kalendář atd.

Pro historické bádání o Předním východě mají tyto matematické údaje jen omezený význam. Babylónští astronomové však k některým svým záznamům připojovali poznámky týkající se cen základních obětin nebo stavu hladiny Eufratu u Babylónu a někdy připojili i zprávu o některé historické události.

Tabulky s takovými ekonomickými a historickými poznámkami, tzv. astronomické deníky, zaplňují hlavně popisy postavení planet a hvězd v průběhu určitého měsíce roku; většinou obsahuje tabulka údaje o několika měsících za sebou. Většina dochovaných astronomických deníků je datována, a to rokem seleukovské éry a jménem panovníka.

Ne vždy se u dochovaných textů shoduje obsah - postavení hvězd - s datem sepsání textu. Babylónští astronomové totiž někdy zpětně vypočítávali postavení hvězd a planet, snad z didaktických důvodů, snad pro doplnění chybějících textů v inventáři.

Tyto vlastně zprostředkované údaje spolu s přímou datací na konci deníků mají velký význam pro helénistickou chronologii a jejich použití značně doplňuje a upřesňuje údaje známé z klasických pramenů. Ve všech astronomických textech (ale i obchodních a liturgických) se v pozdněbabylónské době používala datace podle seleukovské éry, tzn. doby vlády Seleukova rodu nad celým Předním východem.

Éra má začátek dne 1. nisannu 311 př. n. l., tj. 3. dubna. V datování podle seleukovské éry se pokračovalo, i když Babylónie již měla jiné vládce - Parthy.

Poslední „seleukovské“ datum je rok 181, r. 131 př. n. l., kdy se Antiochos VII. Dobroděj pokusil získat zpět Mesopotamii. Babylónci však nic nezměnili na způsobu datace, pouze připojovali dodatek o nové éře, která začíná o 64 let později.

Pozdněbabylónští astronomové svými záznamy vlastně položili základy historiografie té doby. Pro přehlednost si sestavovali seznamy panovníků a připojovali i stručný výčet nejdůležitějších událostí jejich vlády. Pouze několik textů tohoto druhu bylo zveřejněno. Pro naši znalost dějin Předního východu helénistického období jsou však velmi důležité.

Dokladem toho je například tabulka uložená v Britském muzeu pod inventárním číslem 35 603. Původně obsahovala asi 34 řádků textu a je vcelku dobře zachovaná. Zde je její překlad:

„Alexandros (III. Veliký) vládl 7 let. Filippos, bratr Alexandrův, vládl 6 let. (Rok) nebylo krále v zemi. Antigonos, velitel vojska, (byl zvolen vojevůdcem). Alexandros, syn Alexandrův, vládl 6 let.

Sedmého roku (rozumí se: seleukovské éry) se Seleukos I. stal králem: byl to jeho první rok vlády (rok 305/304 př. n. l.). Vládl 25 let. V ulúlu roku 31 byl král Seleukos zabit v zemi Chaní (28. 8.-25. 9. 281 př. n. l., v Thrákii).

Roku 32 se stal králem Antiochos I., syn Seleukův; vládl 20 let. 16. ajjaru roku 51 zemřel veliký král Antiochos I. (3. červen 261 př. n. l.). Roku 52 se stal králem Antiochův syn Antiochos II.; vládl 15 let. V měsíci abu roku 66 (31. 7.-29. 8. 246 př. n. l.) došla do Babylónu zpráva, že veliký král Antiochos (zemřel).

Roku 67 (se stal králem) Seleukos II.; (vládl 20 let. Roku 86... zemřel král Seleukos II.). Roku 87 se stal králem Seleukos III. (225 př. n. I. vládl 3 roky. Roku 89 byl zavražděn).

Roku 90 usedl na trůn král Antiochos III. (r. 222/1 př. n. l.); vládl 35 let. Od roku 102 do roku 119 spoluvládli Antiochos III. se svým synem Antiochem (210/09-193/2 př. n. l.). V měsíci simánu roku 125 došla do Babylónu zpráva, že 25. dne (rozumí se: téhož měsíce) byl v Elamu zabit král Antiochos III. (5. červenec 187 př. n. l.).

Téhož roku dosedl na trůn jeho syn Seleukos IV. a vládl 12 let. 10. ulúlu roku 137 král Seleukos IV. zemřel (4. září 175 př. n. I.).

Začátkem téhož měsíce (!) dosedl na trůn Seleukův syn Antiochos IV. (!) a vládl 11 let. V měsíci arahsamna téhož roku začali spoluvládnout Antiochos IV. se svým synem Antiochem (23. 10. až 21. 11. 175 př. n. l.). V měsíci abu roku 142 byl na rozkaz krále Antiocha IV. zavražděn jeho syn Antiochos (31. 7.-29. 8. 170 př. n. l.).

Roku 143 vládl král Antiochos IV. (rozumí se: opět sám). V měsíci kislímu (roku 148) došla zpráva, že král Antiochos IV. (byl v Elamu zabit. - 20. 11. až 18. 12. 164 př. n. l.)..."

Tabulka obsahovala ještě asi tři řádky a končila pravděpodobně událostmi roku 141 př. n. l., kdy parthský král Mithridátés obsadil Babylónii. Text je přes některé zjevné omyly pozoruhodný především pasáží týkající se přechodu vlády ze Seleuka IV. na Antiocha IV. Tato verze není známa z klasických pramenů.

V astronomických denících se nesetkáváme pouze se jmény panovníků a daty. Je zachováno mnoho historických poznámek různého obsahu a rozsahu. V některých případech lze hovořit o přímo kronikářských záznamech. Bohužel jen nepatrná část těchto textů je publikována: naprostá většina podobných klínopisných tabulek totiž stále ještě leží v depozitářích muzeí či vědeckých ústavů a snad i čeká na svého nového objevitele.

Dosud byly zveřejněny pouze čtyři tabulky s kronikářskými záznamy. Jsou to astronomické deníky, obsahující kroniku bojů diadochů o Babylónii z let 321-308 př. n. l., text z roku 141 př. n. l., dokumentující přechod vlády nad Babylónii ze Seleukovců na Parthy a text pojednávající ve své kronikářské části o bojích Parthů v Elamu a Médii s povstalci (rok 78/77 př. n. l.).

U těchto tří tabulek je však text značně poškozený a v některých případech až nesrozumitelný. Text čtvrtého astronomického deníku je dobře dochovaný a jeho kronika zaznamenává události let 274-273 př. n. l., kdy začala velká válka, jež zachvátila celé východní Středomoří, tzv. I. syrská válka.

Informuje nás o bojích mezi Antiochem I. a Ptolemaiem II. v Koilé Syrii, o hladomoru v Babylónii v těchto letech, o přestěhování chaldejského obyvatelstva z Babylónu do Seleukeie na Tigridu, nové královské rezidence. Zajímavá je zmínka o zavedení řeckých mincí měděné (?) ražby jako směnné jednotky v Babylónii.

O tom, jak vypadaly kronikářské záznamy pozdněbabylónských astronomů si můžeme učinit představu z následujícího historického textu uvedeného deníku: na tabulce zaujímá posledních 12 řádků, což je zhruba čtvrtina z celého astronomického textu.

... „Tohoto roku (rok 38 = 274/3 př. n. l.) zanechal král pro zesílení posádky své vojsko, ženu a následníka trůnu v Sardech a vypravil se do Syrie proti egyptských vojákům, kteří vpadli do Syrie. Egyptští vojáci se před ním dali na útěk.

24. addaru (27. březen 273 př. n. l.) odeslal satrapa Akkadu (= Babylónie) do Syrie ke králi stříbro, šatstvo a rozličné věci a nářadí ve velkém množství z Babylónu a královské rezidence Seleukie spolu se 20 slony, které poslal králi satrapa Baktrie.

Měsíc addaru: v tomto měsíci shromáždil stratégos z celé satrapie královské vojáky umístěné v Akkadu a v měsíci nisannu (roku 39!) se vypravil na pomoc králi do Syrie. Tohoto roku (38) se kupní ceny v Babylónu a ostatních městech platily řeckou měděnou (?) mincí. Téhož roku byl v zemi velký hladomor.

9. addaru roku 37 (24. března 274 př. n. l.) králů Antiocha I. a Seleuka (jeho prvorozeného syna) se navrátili do královské rezidence Seleukeie na Tigridu satrapa Akkadu a královští úředníci, kteří se roku 36 vypravili za králem do Sard, a vydali nařízení k obyvatelům Babylónu.

12. tašrítu (rozumí se: rok 38, tzn. 20. října 274 oř. n. l.) odeslali obyvatele Babylónu do Seleukie. Téhož měsíce (rozumí se: addaru) odebral satrapa Akkadu a připojil k majetku krále zemědělskou půdu, která byla v roce 32 dána na rozkaz krále Babylóncům, Borsippanům a Kutejcům pro obživu, stejně jako skot a brav a vše, co ve městech a obchodních střediscích Babylónci měli v držení podle pokynů předešlého krále (= Seleukos I.).

V témže roce bylo vyrobeno po celé Babylónii množství cihel pro stavbu Esangíly. Ze stavebního kamene ...

V Akkadu nastal hlad. Lidé prodávali své děti za stříbro. Lidé z hladu umírali. V tomto roce byl (totiž) v zemi velký hladomor. Kupní ceny se platily měděnou řeckou minci. Rok 38 králů Antiocha I. a Seleuka...“

Téměř všechny astronomické deníky obsahovaly ceny základních potravin, které v babylónském kultu sloužily též jako obětiny, zároveň však byly i deputátními příděly pro chrámové zaměstnance nebo majitele, někdy i dědičné, těchto deputátů. Pravidelně se uvádějí ceny obilí, datlí a sezamu, kromě toho i vlny.

Údaje se vždy týkají měsíce, který popisuje astronomický text; někdy se uvádějí rozdílné ceny na začátku, uprostřed a na konci téhož měsíce. Jednotlivé produkty se uvádějí vždy ve vztahu k „1 šekelu raženého stříbra“, a to po dobu delší než 200 let.

Nejstarší takový text je z doby vlády Alexandra Velikého, nejmladší datovaný je ze začátku 1. století př. n. I. Tak např. v Alexandrově době se dalo za jeden šekel stříbra (asi 8 gramů) „nakoupit“ 1-2 paršiktu (1 paršiktu asi 60 litrů) obilí, o jedno století později 4 paršikty, v polovině 2. století př. n. l., na začátku vlády Arsakovců, již opět kolem 2 paršiktu.

S cenami obilí v podstatě korespondují ceny datlí a sezamu, i když mají vlastní výchylky. Ceny vlny vykazují značné výkyvy - šekel stříbra představoval hodnotu nejméně 2 min vlny (asi jeden kg) na začátku arsakovské doby, nejvíce 6 min (asi 3 kg) v době vlády Antiocha IV.

Ceny obilí, datlí a sezamu celkem úzce souvisejí s politickými dějinami Babylónie, respektive Seleukovské říše. Ceny byly vysoké v době bojů diadochů o Babylónii, za Seleuka I. se stabilizovaly, avšak v době jeho nástupců, kteří neustále vedli války s Ptolemajovci, opět vzrostly.

V době Antiocha Velikého ceny silně poklesly, nejníže byly za vlády jeho druhého syna Antiocha IV. Na začátku posledního století př. n. l. se dostaly na úroveň cen předseleukovské doby.

Kolem cenových údajů v astronomických denících je řada nejasností. Tou základní asi bude tato: proč astronomové uváděli ceny produktů, které vyráběl sám chrám a které byly určeny převážně pro příslušníky chrámové občiny? Nejasné samozřejmě zůstávají i váhové relace atd.

Odpovědět na tyto otázky je dosud nemožné, protože naprostá většina tabulek tohoto typu ještě není publikována. Těch několik desítek astronomických deníků s cenovými údaji, které v podobě autografu opustilo depozitáře muzeí, nestačilo pokrýt tak dlouhý časový úsek helénistické Babylónie: na jedno desítiletí připadají 2 až 4 tabulky.

Astronomické tabulky jsou posledními akkadsky psanými texty zanikajícího Babylónu. Nejmladší publikovaný klínopisný text je z roku 7 až 6 př. n. l., nejmladší nepublikovaný údajně z roku 75 n. l.

Z astronomických textů jsou to především deníky, jež mají velký význam jako doplňující historický pramen k poznání helénistického období dějin Předního východu. Kromě své vlastní vypovídací hodnoty historického pramene jsou též jasným dokladem posledního kulturního rozmachu chaldejského Babylónu umožněného uvolněnými politickými poměry v Seleukovské říši a zájmem Řeků o orientální kultury.

Právě v tomto období měli Řekové možnost poznat úroveň znalostí babylónských astronomů — např. pomocí překladů Béróssových nebo přímým působením Babylónců mezi řeckými učenci. Tyto zprostředkované znalosti zůstaly základem poznání vesmíru pro evropský svět až do 17. století.

Vyšlo v časopisu Nový Orient xxxviii, 1983, p. 83n.

babylónská věž, viz zikkurratu, ziqqurratu

babylónština, východosemitský jazyk, nejmladší známý text§ 7

babylónské chrámové společenství, státoprávní instituce

Plnoprávní obyvatelé Babylónu-členové chrámové občiny kolem ústředního kultovního komplexu se titulovali Babylónci. Ve shromáždění Esangíly, puchru ša Esangíl, rozhodovali někteří z nich o chodu společenství a volili své úředníky, viz níže. Nejvyšší chrámový činovník byl šatam Esangíly, šatammu ša Esangíla.

Královy úředníky od novobabylónské doby v chrámových společenstvích byli dohlížitelé. Místodržitel, např. v Uruku, se jmenoval šákin témi ša Uruk, tj. (člověk) dávající rozhodnutí/praefect; jeho zástupcem byl šanu ša Uruk, tedy „dvojka v Uruku“. Úředníci zřejmě u dvora podléhali ministrovi dvora a jeho financí, slovy novodobými, báb šarri, tj. „brána ke králi“.

V hellénismu se městský úředník staral o pokladnu, chreofylakion, ministr byl „přes příjmy (pův. význam: přístup)“, ho pros tón prosodón.

Další babylónští chrámoví úředníci: qîpu (ša) Eanna v Uruku, ša Echursag v Uruku, ša Esangíla v Babylónu, ša Ezida v Borsippách, ša E-imbi-Anu v Dilbat, ša Ebabbara v Sipparu. Qîpu, qîpáni, „dohlížitelé“ byli velekněží šatammu spolu s „domorodými“ písaři na hlínu tupšarrú, případně s královým úředníkem réš šarri byly nejvyššími chrámovými úředníky a jejich shromáždění, puchru, rozhodovalo o chodu celé občiny.

Mezi qîpu patřil od perských dob bél piqitti Eanna ša muchchi quppi ša šarri alias réš šarri. Bél piqitti, doslova „pán pověření“, měl v chrámu dohled nad různými činnostmi a bélé piqitti tvořili úřednický královský sbor u chrámu. Po boku šatamma stál rab kissati, šéf přes krmivo; odpovědnost pro celou babylónskou satrapii měl rab kissati ša šákin máti, dnes bychom řekli „guvernérův šéf-provianťák“.

Dosazený královský písař, nikoli na hlínu, viz výše, ale na pergamen, tzn. že psal aramajsky, se jmenoval sipíru ša šarri ša ina Eanna paqdu, „královský písař v aramajštině delegovaný do Eanny“; jiný královský dohlížitel byl réš šarri ša ina Eanna paqdu, tedy „královský pověřenec v Eanně“.

O královy fiskální zájmy se staral réš šarri ša muchchi quppi (krabice, pokladnice) ša šarri ša (ina) Eanna.

 

Bacurius§ viz Bakúrios

Bad Deutsch-Altenberg§ viz Carnuntum

Bad-tibira, Patibira, dn. Tell al-Madá'in/Madína§ 3200

Badachšán, afghánský§ 4000, 3500 

Badachšán, Horský (autonom. oblast tádžická)§ 4000, 3500 

Badaké na Sellaiu (Elaiu)§ viz Seleukeia na Eulaiu a Madaktu

Baden-Württemberg, něm. spolková země§ 213+, 235+, 259+, 262+

Baduhenna, frísijská bohyně§ 28+

Badžar, angl. Bajaur, kraj na severu PAK na hranicích s AFG§ viz pod Theodamás

Bádžaul, kmenové území v PAK, součást FATA§ 55

Baebeló, gen. -ónu, stříbrný důl na oretánském území§ 228

L. Baebius, praetor§ 189

C. Baebius, tr. pl.§ 111 

P. Baebius Ítalicus§ 1. 47+; 2. cos. suff. 90+ 

Q. Baebius Macer, praef. Urbí§ 69+, 117+ cos. suff. 103+ 

Baebius Márcellínus, plešatý senátor§ 207+

Baebius Massa, celé jméno neznáme, legát žalovaný provinciály§ 93+

Cn. Baebius Tamphilus či Pamphilus (?)§ cos. 182

L. Baebius Tullus§ cos. suff. 95+  

M. Baebius Tamphilus či Pamphilus (?)§ 1. praet. 199, 192, 191, cos. 181; 2. 119 (není v textu, spolunavrhovatel zákona se Sp. Thóriem a zřejmě totožný s čís. 1)

Baecula, m. Oretanů v Hispánii Baetice; řec. Baikyla§ 209

baedeker, průvodce§ 220

Baennečer§ viz Ninečer

Baesadinés, předák Turdetánů§ 196

Baetasiové, kelt. n. germánský nárůdek v dolním Porýní§ 70+

Baetica§ viz Hispánia Baetica, "Baetská Hispánie"

Baetis, gen. Baety, ř. a m. s osadou Caesarových veteránů v Baetice, řec. Baitis, dříve Tartéssos, dn. Guadalquivir, splavná až po Cordubu§ 212, 206, 201, 153, 151, 139, 81

Baetoríx, Baitoríx, sugamberský velmož, b. Maelónův a o. Deuderikův§ 16-, 15+ 

Baetúria, Baitúria§ viz Hispánia Baetica

 

Baga, k. Mauretánců§ 205

Bagacum, dn. Bavay§ viz Nerviové

Bagabázos z Persie§ Megabýzos

Bagadátés z Persie, fratarak᧠141

Bagadátés§ viz Magadátés a srov. pod Bagdatti

Bagájáša§ viz Bakasis

Bagaios z Persie§ 1. důvěrník Dáreia I., 522; 2. b. Farnabázův, 404

Bagapaios z Persie, s. Artaxerxa I. s Andrií, b. Parysatidy§ 424

Bagapatés, eunúchos Kambýsa a Dáreia I.§ 530, 522, 486

Bagasis§ viz Bakasis

Bagavan, lat. Vagabanta (pl.), osada s klášterem, dříve zarathuštriánské kultovní místo s věčným ohněm, dn. osada Taşteker v prov. Ağrı na východu TR§ 371+

Bagbartu, manž. urartského boha Chaldiho§ 714

Bagdatti z Wišdiš v Médii, o. Kaštarita/Kyaxara§ 719, 715; srov. s Bagadatés či Magadatés

Baghdád, arab. m. v Mesopotamii, dn. hl. m. IRQ, č. také Bagdád, zřejmě „Zahrada boží“§ 130+, o založení viz lékaři a srov. pod Mesopotamie

Bagistáné§ viz Bísutún

Bagóás, per. bagoi, bagohi, výraz pro „eunúchos“, tzn. že to byl dvorní titul, nikoli osobní jméno; první eunúchismos, tj. vyklestění, prý byl proveden v perské vesnici Spada, pl. ve Spadách); vysoký perský dvořan§ 1. královrah, 343, 338, 336; 2. oblíbenec Alexandrův, 324; 3. satrapa Júdy, 410  

Bagofanés, velitel perského garnisonu v Babylónu§ 331

Bagóradás z Médie, též Kóbarés/Góbarés, mágos§ 329

Bagórazos, rádce Sekydiánův§ 423

Bagradas, lat. Bagrada, ř. v Numidii, dn. Madžardá/Medžerdá na severu TN§ 255, 203, 160, 46-, 85+ 

Bagration, Bagrationovci, Bagratúni, armen. a gruzínský panovnický rod (zda jde o větve téže dynastie, není obecně přijímáno)§ 324, 356+ 

Bagraudanéné, armenská provincie kolem pramenů Tigridu (?)§ 59+

Bahamy, karibské souostroví a moderní stát§ 500

Bahr al-džabal, „Moře hory“§ viz Sudd 

Bahrajn, "Dvě moře"§ viz Tylos  

Bahrám I., Vahrám, Warahrám, řec. Baramés, lat. Varramés, s. Sápóra I., sásánovský vládce, b. Hormizdův a Narsův§ 224+, 270+, 293+  

Bahrám II., s. Bahráma I., sásánovský vládce, o. B. III.§ 216+, 224+, 270+, 276+, 280+, 283+, 287+, 293+       

Bahrám III., sásánovský panovník, s. B. II.§ 252+, 293+ 

Bahrám IV., panovník, s. Sápóra III., b. Bahrám-šápúra, o. Jazdgarta I.§ 387+, 388+ 

Bahrám V., s. Jazdgarta I.§ 387+

Bahrám, per. velmož, regent§ 309+

Bahrám-šápúr§ viz Vramšápúh

Bachina, Babum z Kiše, k.§ 3200

Báiae, Báia, č. Báje, lázeňské a výletní středisko římské aristokracie v Kampánii mezi Kumami a Puteoli na severním okraji Kumského zálivu, dn. Neapolského; luxusní villy, chov ústřic a ryb, party na lodích, viz pod Pompéií, kulinářství§ 40, 39, 14+, 39+, 47+, 59+, 117+, 138+, 227+    

Baithomé/Baithommé/Bethomé, jinde zvána lokalita Bemeselis, opevněné mí. v Iúdeji dnes neznámé polohy§ 95

Baitis§ viz Baetis

Baitogabra§ viz Eleutheropolis

baitýlos, z bab. bít ili n. aram. bet el, "dům boží", kanaánský/foinícký a arabský kultovní, často meteoritní kámen§ 204 (fryžský), 145 a 218+ (emeský)

Baiuvárií, Bavoři§ viz pod Bavory 

Bajkal, jezero na Sibiři§ 119-, 93+ 

bajky, literární:

Hellénské základy nejsou „domácí“, ale stejně jako v mnoha jiných případech, jsou sumerobabylónského původu. Formu bajky použil již epický didaktik Hésiodos kolem roku 700 a o století později iambograf a první z „prokletých“ Archilochos z Paru nebo chorický lyrik Stésíchoros z Metauru n. Hímery. Bajku nalézáme v historických dílech, např. u Hérodota, u básníků malých forem (např. Kallimachos), u filosofujících literátů (Xenofón, Aristotelés, Plútarchos, Lúkiános), u komiků (Aristofanés).

Nejslavnějším „specialistou“ na bajky je Fryg či Thrák Aisópos ze 6. století. Jeho vlastní sbírka bajek se nedochovala a tzv. Corpus fabularum Aesopicarum je sbírka různorodých materiálů mnohem pozdějších, z nichž nejstarší pocházejí z 1. a 2. století n. l. Nejstarší souhrnné vydání bajek však připravil Démétrios Falérský a z toho corpu pocházejí všechny další.

Starý věk pak znal už jen dva velké bajkaře: romanisovaného Helléna Faidra z Píeríe (lat. Phaedrus), nar. kolem roku 15, propuštěnce Augustova, a řecky v chóliambech píšícího Římana Valeria Babria (2. st. n. l., zachovány dvě knihy o 123 bajkách).

Bajt Guš, aram.§ viz Bít Agusi, Bít Aguši (ass).

Baka, s. Radžedefův, snad totožný s k. Bakarem a Setkou (?)§ 2566 

Baka, Bakare, Ba-ka-Re, k. Čtvrté dyn., asi totožný s předešlým Bakou, resp. s panovníkem (?) Setkou; Horovo jméno neznáme§ 2566, 2533

Bakasis, Bagasis, Bagájáša (= arm. Vaharšak/Valaršak?), parth. strat. v Médii§ 176, 155, 138, 124 (případný arsakovský panovník, cf. rok 155)

Bakennefi z Athriby, o. Pedieseho, dyn.§ 730

 

Bakcheios/Bakchios z Pafu (?), platónik§ 161+

Bakchos§ viz Dionýsos

bakchy, bakchanantky, bakché, pl. bakchai, vyznavačky Dionýsova/Bakchova kultu. Označení měla různá, nejčastěji mainady/"šílené" (mainás, mainades, od mainomai, maniá), thyiady (thyiás, thyiades, "láskou šílené"), v Makedonii klódónes a viz rok 393, kde nově mímallones. 

bakchánália, Dionýsovy slavnosti, jejich senátní zákaz pro Řím a Itálii (plný text usnesení z října 186 senátús consultum dé bacchánálibus znám z bronzové desky nalezené u vsi Tiriolo v dn. Kalabrii, kdysi lokality ager Teuranus v Bruttiu; srov. také pod hostiny a travičství)§ 186, 361+ (v Antiocheji)

Víno, sex a čarodějnice

Jak láska jedné ženy, údajně „lepší prostitutky“ (nobile scortum v podání Liviově), vedla k prvnímu „honu na čarodějnice“ v Římě.

Propuštěnka Hispala Fecenia se zamilovala do mladíka P. Aebutia ze sousedství. Jeho otec zemřel a matka Duronia se spustila s mladíkovým kurátorem T. Semproniem Rutilem. Dědictví z velké části rozkradli a než aby něco vysvětlovali, rozhodli se Aebutia zbavit.

K tomu chtěla Duronia využít tehdy módní novinku v Římě, neveřejné noční Bakchovy obřady. Přišel prý s nimi do Etrurie jistý Hellén, zřejmě po hannibalské válce, a odtamtud se dostaly do Města. Kult uctívaný původně ženami divoce pobíhajícími nocí byl tehdy již volně přístupný i mužům, svobodným i otrokům a otrokyním. V prostředí opilecké a sexuální nevázanosti se uchytily kriminální skupinky páchající podvody, falšování dědických dokumentů i vraždy.

Zasvěcení do kultovních praktik, jejichž průběh nám zůstal v podstatě utajen, znamenalo podřídit se svérázným zvyklostem a nadřazenosti kněží. Když se Hispala od milého dozvěděla, že ho matka hodlá do bakchanálií zasvětit, uprosila Aebutia, ať neposlechne. Sama prý ještě jako otrokyně doporovázela svou paní a byla svědkem toho, co se na obřadech konalo a jak je bylo možné zneužít.

Duronia pak syna vyhnala z domu „jen“ se čtyřmi otroky a Aebutius se uchýlil do domu své tety Aebutie. To ho poslala za konsulem Sp. Postumiem Albinem, aby mu vyjevil, co se kolem něj děje. Moc toho neřekl, ale konsul se dozvěděl o Hispale.

Když si ji pozval, měla propuštěnka strach cokoli o obřadech v Stimilině háji (Stimula ztotožněná se Semelé) při ústí Tiberu prozradit: ať ji prý pošle pryč z Itálie, nebo že ji bakchantky rozsápou. Veřejnost pouze viděla ženy s rozpuštěnými vlasy nořící hořící pochodně do řeky a hořící je odtamtud vytahující; louče byly opatřeny „řeckým ohněm“, jak se mnohem později nazývala dnes neznámá směs síry s nehašeným vápnem.

Dala však na Postumiovy argumenty a příběh římských bakchanálií prozradila. Původně byly jen pro ženy vdané, ale když přišla kampánská kněžka Paculla Annia, rozšířil se kult též o muže. Jako první zasvětila své dva syny, z denní slavnosti roku 188 udělala noční a namísto tří termínů v roce zavedla pětidenní obřady každý měsíc. Paculla také nařídila, aby zasvěcovaní nebyli starší dvaceti roků.

Kdo se nechtěl podřídit pravidlům kněžky, byl prý během rituálů zavražděn. Sp. Postumius předložil záležitost senátu a celý ho vyděsil. Okamžitě bylo nařízeno vypátrat viníky a k ochraně Města byly stavěny noční hlídky. Bylo prošetřováno sedm tisíc lidí a prý jich bylo za padělatelství a násilnosti více popraveno než zavřeno; ženy byly k usmrcení předány do rodin.

P. Aebutius byl s Hispalou Fecenií naopak odměněni. Jemu bylo uznáno odsloužení tehdy ještě povinné vojenské služby a oba dostali po sto tisících assech od státu. Hispala získala pro římskou ženu to nejcennější: dostala právo volně nakládat svým majetkem včetně dědictví, mohla se provdat za svobodného muže (asi milovaného Aebutia) a o její osobní bezpečnost se měli nadále starat konsulové a praetoři (sic).

Byl to vedle gynaikokratické travičské aféry z roku 331 největší soudní případ republikánského Říma, srov. tam.

Černá magie, kouzelnictví, očarování, "voodoo", se stalo hrdelním zločinem císařského Říma ještě před rozšířením monotheismu. Podobně tomu bylo v Orientu, v Číně, viz roky 141 a 91. 

Bakchidés§ 1. seleukovský strat., 165, 161 - 159, 157; 2. eunúchos Mithridáta Eupatora, likvidátor, 71

Bakchiadai, Bakchovci, aristokratický hérákleovský rod v Korinthu§ 766, 747, 733, 657, 630, 620, 600

Bakchylidés z Keu, lyrik§ 520, 476, 440

Bakrú I. z Orrhoény, dyn., syn Fradašta§ 115, 112

Bakrú II. z Orrhoény, syn Bakrúa I., dyn.§ 112, 94, 92

Baktra§ viz Zariaspa

Baktrie, Baktriána, Baktrové; jako seleukovská satrapie Baktriéné, dn. již. Uzbekistán, Tádžikistán a sev. Afghánistán, per. Báchtri, avest. Bóchdi, čín. Ta-sia (pinyin Daxia), podle vyslance-cestovatele Čang Čchiena (Zhang Qian) z doby kolem roku 130 př. n. l. Ta Jüan (Dayuan, "Velcí Iónové", Ferghana)§ 600, 569, 549, 536, 530, 521, 512, 479, 465, 388, 355, 330 - 328, 326, 323, 321, 316, 274, 261, 256, 248, 245, 235, 208, 206, 200, 190, 185, 180, 175, 171, 155, 140, 139, 130, 128, 125, 120, 115, 105, 100, 95, 85, 80, 75, 70, 55

Kolem roku 130 př. n. l. měla země podle čínských pramenů nejméně jeden milion obyvatel (!), lidé byli zruční řemeslníci a obchodníci, vážili si žen, milovali víno a svátky a byla rozdělena na pět knížectví bez ústřední moci, pentarchie. Království se hlavním městem v Alexandrii Eschaté/Chodžentu mělo šedesát tisíc rodin a tři sta tisíc lidí a šedesát tisíc vojáků (= Ta-jüan/Dayuan). Hroznové víno se prý dostalo do Číny právě tudy díky misii Čanga Čchiena v letech za císaře Wu.

Kolem roku 140 začali Tocharové tísnit hellénské dynasty Baktrie a po jejich porážce roku 130 zde založili pentarchii, volnou vojenskou konfederaci, v níž určitý čas zřejmě ve svých stratégiích vládci ještě buddhističtí Hellénové (první buddhistickým vládcem byl Menandros, první dvojjazyčný nápis řecko-kharóšthí je na mincovní ražbě krále Agathoklea).

Kolem roku 55, ale spíše o více než půlstoletí později, se jedné z nich zmocnil náčelník Kušánů, kteří s Tochary-Jüe-č´ přišli z Tárímu do Baktrie, a postupně se zmocnil dalších čtyř knížectví, odkud odešli Indosakové na jih do Pákistánu a později do Rádžasthánu, viz pod Sakové; výčet členů bakterské pentarchie viz zde níže. Jmenoval se Kudžulo Kafidsés a podle některých patřil k turkotatarskému rodu, který kušánskému knížetcví vládl. Viz rok 55.

Roku 819 n. l. postihlo celý region silné zemětřesení, které vyvrátilo čtvrtinu Bakter.  

Bakterská pentarchie. Podle čín. pramenů v čele každého knížectví byl si-chou (xihou, kníže-princ konfederovaný, turecký ekvivalent jagbu/yagbu, náčelník), který zřejmě nepatřil k Tocharům/Jüe-č´, ale platil jim tribut (Hellénové, Sakové). Jména knížetví jsou známa jen z čínských pramenů, územní rozsahy hypothetické:

1. Siou-mi (Xiumi), dnešní oblast Wachánu, severovýchodního výběžku AFG a okolí sídelního města Iškášim (čín. Saj-ťia-šen/Saijiashen).

2. Šuang-mi, Shuangmi, se sídelním městem Šughán, arab. Šiqinán, dnes oblast kolem tádžického města Chorog.

3. Kušán, čín. Kuej-šuang (Guishuang), oblast dn. severoafghánské provincie Badachšán a území severně od Óxu snad až po tádžické Dušanbe. Střediskem státečku asi byl dn. Fajzabád nebo Kunduz (?). Před druhou světovou válkou odkryté hellénské město na lokalitě Aj Chanum (Ai Khanum) na soutoku Kokči s Óxem bylo opuštěno zřejmě s příchodem Tocharů do východní Baktrie, ne dříve než roku 155, ne později než 90. Koncem 19. století se lokalita s ruinami jmenovala Barbarrah. Možná, že to kdysi byla Eukratideia (?), možná založeno již Alexandrem Velikým. Kamenný fallos z některé z městských zdí, byl roku 1999 s řadou dalších předmětů zachráněn z Národnímho musea v Kábulu před taliby a odvezen do Švýcarska, které je v březnu 2007 vrátilo.

4. Si-tun, Xidun, oblast Balchu-Bakter, kde také bylo sídlo (Lan-ši, čín. později také Po-mao/Bomao). Kočovníci ho ale asi sami neobývali a jejich střediskem snad bylo sto km západně ležící ruiny Jemši tepe/Yemshi Tepe (obyvatelstvo v okolí dnes hovoří turkickým jazykem) u Šibarghánu (starším jménem Ušbúrqán), od nichž několik set metrů leží nekropole šesti hrobů místních vladařů a jejich manželek (sedmý byl brzy na to vyloupen), slavné naleziště Tillya Tepe odkryté Sověty v letech 1969 až 1979.

„Zlatý poklad Kušánů“ o 22 tisících mincích a dalších předmětech z doby od prvního století př. n. l. po 1. století n. l. byl čtvrt století pokládán za ztracený. Nalezl ho roku 1978 archeolog Viktor Sarianidi (zemřel koncem roku 2013) v nedotčeném hrobě s jednou mužskou a pěti ženskými kostrami. Nález byl přenesen do musea v Kábulu (kde ho nálezce ještě roku 1982 viděl a roku 1985 publikoval fotografie), odtud roku 1988 ho dala komunistická vláda přenést do opancéřovaných prostorů pod královským/presidentským palácem Arg. V občanské válce roku 1994 museum zasáhla raketa a sedmdesát procent sbírek bylo zničeno nebo vzápětí rozkradeno.

Po další změně režimu roku 2003 se v Kábulu ve sklepeních Argu poklad po vypáčení pancéřových dveří nedotčený objevil. Jedna z mincí je zlatá ražba císaře Tiberia z Lugdunu z let 16 – 21, nejstarší je stříbrná ražba parthského krále Arsaka IX. Mithridáta II., který vládl v letech 123 až 88. Knížectví bylo zřejmě nejsilnější v době před nástupem Kušánce Kudžúly. V Šibarghánu našel Marco Polo nejlepší melouny na světě.

5. Tu-mu, Dumi, řec. Tarmita, dn. Termez na jihu Uzbekistánu s jediným mostním přechodem přes Óxos do AFG (první známý most v této oblasti dal roku 1398 postavit krutovládce Timúr Lenk/Tamerlán, člunový). Asi sto km severozápadně od Termezu za Derbentem, Darband je na hedvábné stezce snadno kontrolovatelná soutěska Železná brána, tradiční hranice mezi Sogdiánou a Tocharistánem.

 

Baku, moderní metropole Ázerů§ 91+

Bakur I., Bakúrios, řec. asi Pakoros, s. Vačeův, podle jiného podání spíše s. Meribana III., k. Ibérie; srov. s Aspakúrés II.§ 185+, 284+, 319+, 361+

Bakúrios z Armenie, velitel v Theodosiově armádě§ 393+