Sex (2)

Muži a jejich chlapci. Starý hellénský svět se zamilovával stereotypně „na první pohled“. Děvčata totiž sama z domu nevycházela a když, tak výročně jen o náboženských slavnostech, kdy měla možnost spatřit blíže chlapce. Lásku vznikající z delší známosti starý věk u mladých lidí prostě nemohl znát...

Hellénští chlapci to neměli jednoduché, když si chtěli vybrat svou nastávající: dívky se ukazovaly na veřejnosti jen o kultovních svátcích. U Římanů to bylo jednodušší: existoval circus a hry, kam chodili dospělí promiskuitně. Zato to měli Helléni velmi jednoduché, pokud hledali sex. Dokonce ještě z hlediska dnešního evropského světa lze hellénský a hellénistický svět označit za dobu, která neznala podstatných sexuálních zákazů a, shodou okolností, ani pohlavních chorob.

Výlučnost mužské společnosti při výchově chlapců a při pozdější vojenské službě ovšem zavedla u Hellénů velmi častou bisexuálnost. Vyplynula z postavení žen, které mužský strach po likvidaci matriarchátu (?) svázal tvrdými pouty společenských zákazů. Takže po celý život byli muži mezi muži, umění je mužské a dokonce jeho nahota je více mužská než ženská. Muži pohlížejí na krásu svých těl, od školy, vojenského výcviku, válek, po politickou agoru, sněmy, soudy, na stadionech, pití, kluby, vše pouze muži.

Člověk, který byl příliš zaměřen na ženy a člověk, který se výhradně orientoval na mužskou lásku, ten byl pro své vášně středem posměchu. Mladíci nebo mladík líbající muže a starce na hostinách mezi proplétajícími se tanečnicemi a muži, líbajícími hetéry, patřili ke standardnímu obrazu hellénské hostiny. Chlapecká láska nebyla prodejná. Tedy alespoň po velkou část hellénských dějin, a když, byla kriminální. Platón, konservativní Athéňan, se k homosexualitě stavěl zády. V první knize svých Zákonů/Nomoi (v překladu Novotného) deklaruje, že jsou "styky mužů s muži a žen s ženami proti přírodě a je to svrchovaný pych, způsobovaný bezuzdnou choutkou".

Těžké choutce poručit. O milence se vedly i soudy. Logograf Lýsiás sepsal obhajobu pro jistého Athéňana, který se zamiloval do milého kluka Theodota z Platají žijícího v Peiraieu. Nárokoval si ho však též Simón, podle všeho násilník. Když se Theodota surovec pokusil s opilými kumpány unést, došlo na rvačku s mužem hájícím se (jeho jméno neznáme). K násilnosti došlo po čase znovu a Simón dal soka k soudu, kde se nyní, dobu ani výsledek neznáme, hájil. Zjevně byly podobné spory o milence obvyklé. V jiném sporu napsal Lýsiás obhajobu muži okradenému společníkem při dělení podílu na dívce-otrokyni, kterou si pro účel podnikání pořídili. 

Mezi prvními ze smrtelníků (srov. Diovu lásku ke Ganymédovi) se stal paiderastem, milencem chlapců/paiderastiá, Laios, otec Oidipův. Žil jako thébský běženec na dvoře Pelopa v Píse. Zamiloval se do Pelopova syna Chrýsippa, když ho učil jízdě s koňským spřežením. Chlapce uchopil a unesl do svých Théb, kde se dostal k vládě. Pelops Laia proklel s tím, aby se vyhýbal otcovství syna, neboť ten ho zahubí. Laiův syn s Iokastou Oidipús pak skutečně nevědomky svého otce v hádce zabil (jiná verse praví, že se otec se synem pohádali právě o lásku k Chrýsippovi). Laios byl pravnukem Fioníčana Kadma, zakladatele Théb, jehož rod pronásledovali bohové tragickými osudy. 

O krutém pronásledování homosexuality v Assyrii v éře střední říše viz pod homosexualita; neplatí tedy, že homosexualitu trestali až monotheisté (cf. ibid. o postoji jahwistů).

Slavný král Démétrios zanechal potomky se sedmi ženami (o nichž víme), ale chlapcům se vůbec nevyhýbal. Jeho otec Antigonos, když jednou slyšel, že syn má horečku, šel ho navštívit. Přede dveřmi potkal milence, což Démétriovi, hovořícímu ještě o horečce, pouze potvrdil slovy: »Ovšem, právě jsem se s ní u dveří potkal, jak odcházela«.

Proti homosexualitě mezi římskou elitou, byť v jiné souvislosti, poprvé zakročil censor M. Porcius Cato roku 184. Ze senátu vyloučil konsula roku 192 L. Quinctia Flaminina za znevážení veřejné moci: s sebou do správy provincie Předpadánské Gallie vzal milence Filippa, rodem Karthágince, který na hostině naříkal, že přišel o podívanou na gladiátorské hry. L. Quinctius, bratr "osvoboditele" Hellénů Tita (srov. rok 197), pro chlapcovo pobavení ťal mečem a bodnutím zavraždil jistého Bóje, který s rodinou přeběhl a žádal o římský asyl. Jiná verse příběhu praví, že nešlo o známého prostituta té doby, ale o vyhlášenou prostitutku, v obou případech nobile scortum, a že se v Placentii domáhala ukázky popravy odsouzence sekyrou; té podívané se jí ve velitelském stanu od Quinctia dostalo...

Diktátor Sulla byl prvním z římských mocipánů, který se okázale ukazoval ve společnosti herců a vůbec lidí od divadla a circu. Zamlada miloval herce Métrobia (a vice versa), pak se zamiloval do o hodně starší Níkopole, „ženy láskou nešetřící“. Z římského prostředí je pro nás možná representativní sexuální orientace slavného C. Iulia Caesara. Z kořisti si dával vybírat otroky urostlé a bez chlupů po těle, na druhou stranu svedl celou řadu vznešených dam, senátorských manželek. Jeden z jeho nepřátel C. Scribónius Cúrió o něm řekl stručně, že je "mužem všech žen a ženou všech mužů/omnium mulierum vir et omnium virórum mulier". 

Během svého maloasijského pobytu byl milencem bíthýnského krále Níkomédea III., viz rok 81, že si z toho dělali později legraci dokonce diktátorovi vlastní vojáci, když během triumfu pokřikovali na vztah obou pánů hlasité a nedvojsmyslné říkanky. V Římě koupil své provdané přítelkyni Servilii (ostatně matce M. Iunia Bruta, Caesarova vraha) perlu za šest milionů sesterciů. Přihazoval ji za lásku hluboko pod cenou množství venkovských statků, které nabízel ve veřejných dražbách po politických nepřátelích z občanské války. O ctihodné Servilii se přitom po Římě povídalo, že cpala Caesarovi do postele také svou dceru Iúnii Secundu a Iúnii Tertii.

Jiný modelový sexuální život z konce republiky nabízel elegik Albius Tibullus. Prožívá ve verších lásku k jisté provdané Délii, zřejmě propuštěnkyni a k básníkově lítosti ženě rozdávající lásku i dalším mužům, když manžel byl "služebně" kdesi v Kilikii, zatímco literátův nezletilý milenec Marathus miluje děvče Foloé; to ho odmítá. Když se Tibullus se stejnou literární vášní zamiluje do dámy s temným jménem bohyně (spravedlivého) hněvu Nemesis, proklíní bordelmamá, léna, za to, že mu zabraňuje lásku navštěvovat. O penězích za Nemesis ovšem neveršuje, tedy asi neplatil?

Rozdíl pro Hellény a Římany mezi „buzerantem“ a bisexuálním mužem byl v tom, kdo z nich byl aktivní a kdo pasivní. Kdo pronikal, zůstával mužem mravným, kdo však zadek nastavil (= futútus in cúlum, osouložený do řitě, pedicátor) nebo praktikoval fellaci (= fellátor), byl nemravný, protože nezůstal mužným. Vše ale v pořádku, když muž vnutil penis do úst tomu druhému, pak byl irrumátor, irrumátió. Neóterický básník C. Valerius Catullus, duše jemná, vyhrožuje verši dvěma svým nepřejícníkům. O jednom říká, že je prostitut/pathicus, o druhém, že je téhož ražení, ale homosexuální/cinaedus: prý "jim strčí penis do zadku i úst/pédícábó egó vós et irrumábó" (předhazovali Catulovi, že jsou jeho verše málo cudné). Podobně se vyjadřuje o 150 let později M. Valerius Martialis.

Stejně nebyla pokládána u klasických Římanů za správnou ližba, cunnilingus. Zato se na manželkách domáhali análního sexu. Jedovatý Martialis se ptá: "Říkáš, že homosexuálům páchnou ústa. Jak říkáš, Fabulle, asi to je pravda: co myslíš, že páchne těm, kteří lížou klíny?/Pédícónibus ós olére dícis. Hóc sí, sícut ais, Fábulle, vérum est: Quid tú credis olére cunnilingís?"

Pro uklidnění tlaku v přirození však měli Římané služky, sluhy a velký výběr bordellů. Ostatně „fascinace“ je slůvko, které má zřejmě původ právě u údu, přirození, fascinum, řec. baskanon; fallus a jeho symboly bývaly používány proti zakletím a zlým duchům. Fellaci nazývali hellénští autoři později „foiníckým zvykem“, foiníkidzein; srov. zde níže chalkídzein (Euboia měla silné vazby na Levantu).

S ponížením ze sexu, kde muž posloužil jako objekt, souvisejí i tresty pro zloděje. Majitel pozemku měl na příklad právo dopadenému vrazit do zadku ředkev, měl právo žádat na zloději orální službu, chycená žena musela roztáhnout nohy a chlapec nastavit řiť. • Horší "řitní" tresty měli v novověku Britové v Austrálii pro domorodce. Podle "Australských dobrodružství Aloise Topiče" převyprávěných Jaromírem Johnem, Praha 1969, jeden z nejkrutějších trestů pro Aboriginy "bylo vrůstání jakéhosi druhu rychle rostoucího kaktusu v řítní otvor".

Kromě hravých chlapců a římských dam měl Caesar slabost ještě na jeden druh sexu, s korunovanými veličinami. Nikoli z důvodů mocenských, neměl konkurenci. O Níkomédeovi už byla řeč. Z královen měl nejprve aféru s Eunoé, manželkou mauretánského krále Bóguda (kterého ostatně vyznamenával dary…).

Caesara však proslavil především vztah ke Kleopatře, královně na Nilu, Nové Ísidě. Potomek s ní, Ptolemaios (XIV.) zvaný Malý Caesar, řecky Kaisarión, byl dokonce jediným mužským potomkem vojevůdcovými (což se mu stalo ze strany adoptivního Caesarova syna Octaviána osudným).

Na Théře u gymnasia se ze sedmého století uchovaly nápisy typu: „U Apollóna Delfského, zde Krimón vnikl do syna Bathykleova, bratra (...)“, o kus dál to už je zachováno naplno: „Zde Krimón vnikl do Amotióna“. Na Thasu z poloviny pátého století nějaký homosexuální nadšenec vykřikl do dějin: „Myiskos/"Myšáček" je divoch (agrios)“.

V Athénách někdo koncem šestého století vyryl na vázu nalezenou na agoře: „Hégéstratos to dělal se mnou/(v orig. versi:) Hĕgĕstratos moi misgé.“ Takový chlapec byl zkažený, jak stálo o někom jiném na jiném střepu ze sedmého století: "mísétos ho pa[is]". Z pohledu zamilovaných mužů znělo jiné graffito: "Menekratés je krásný a milý Lýsikleovi/"kalos kai filos Lýsiklei". Ovšem nejslavnější homosexuál známý z takového nápisu je Athéňan Titás, který uspěl v Olympii roku 504: „Olympioník Titás dělá anál/Titás olympioníkos katapýgón“, jak bylo do kruhu vyryto na nádobu ze stejného naleziště. Kdosi to napsal na spodek nádoby též o jinak neznámém Sósiovi (keramik a malíř?): Sŏsiás katapýgŏn hos fésin ho grafsas (sic)". Z Ténu pochází nápis vyzdvihující zručnost jednoho thráckého otroka, jimž se pro jejich rusohlavost říkávalo někdy Pyrrhiové: "Pyrrhiás Akéstorův, souložník (mask.) thrácký (fem.), nastavuje zadek/Pyriés Akéstoros oifolés thrésa katapýgón." Pro takový anální sex měla řečtina slůvko katapýgidzó a v attičtině katapýgón bylo též označení prostředníku/digitus impudicus. 

Chalkidští měli v klasickém hellénském světě pověst novověkých homosexuálních „pederastů“ a slůvko chalkidování/chalkídzein znamenalo takový životní styl. Nicméně Helléni si mysleli o Kréťanech, že oni „vynalezli“ homosexualitu, protože Mínós unesl Ganyméda, a nikoli Zeus, a muži se jí oddávali, aby na ostrově nebylo přelidněno. Srov. zde výše u foiníkidzó.

Octavián čili Augustus, jinak upjatý tradicionalista, neměl problémy s chlapeckou společností. Pro volnou chvíli v přírodě, na procházky nebo na ryby, ke kostkám, které vášnivě rád hrál, si dával shánět po celé říši povídavé chlapce, prý hlavně z Mauretánie a Syrie. Přitom miloval mladá děvčata (všechno je dnes na paragraf!) a aby jeho situace po dvou tisíciletích ještě více vynikla, sháněla mu je a vybírala jeho manželka Lívie Drúsilla; dovádíval prý se dvanácti kluky a se dvanácti děvčaty, poznamenal jeden pozdněřímský kronikář ve spisku O císařích, de caesaribus. Augustovi nepřátelé o něm říkali, že býval v mládí "žádán jako žena", a to i od Caesara, za což mu vděčí za adopci, která ho dovedla k nesmrtelné slávě. Prý si zamlada Augustus přikládal ke stehnům rozpálené ořechové skořápky, aby měl jemnější chloupky.

Vyhlášený severoitalský literát P. Vergilius Maró, „národní“ básník augustovského Říma, byl „smyslně nakloněn chlapcům“ a nejraději měl Kebéta a Alexandra, dárečky historika Asinia Pollióna. Prý byli oba vzdělaní, Kebés/Cebés dokonce básnil. Poeta statné postavy, který měl celý život žaludeční potíže, bolesti hlavy a musel se mírnit v jídle a pití, měl tajemníka propuštěnce, jemuž říkal Erós. Přesto měl vesnický Vergilius aféru s jistou Plótií Hierou, jíž dal v Búkolikách jméno Amaryllis.

Cn. Pompéius Magnus, manžel Claudiovy dcery Antónie, byl roku 47 n. l. z císařova rozkazu ubodán k smrti. Násilná smrt ho zastihla při souloži se svým oblíbeným chlapcem. Jeho stejnojmenný a více známý praděd s chlapci neměl nic: jeho první vášní byla prostitutka Flóra, která na svou lásku vzpomínala ještě ve stáří (praví chronograf…).

Jeden z největších římských válečníků, který jako poslední z císařů významněji rozšířil území říše, měl velkou slabost pro chlapce. Vojácký Tráiánus zemřel bezdětný jako ostatně každý z prvních čtyř „adoptivních“ císařů (zvyk ukončil M. Aurélius Antónínus, otec třinácti dětí). Nicméně za Nervy, Tráiána, Hadriána a Antónína Pia zažil Řím osmdesát let klidu, míru a prosperity, naposledy v dějinách. Později lze u římských elit častěji narazit na charakteristiku, s jakou podal biograf aktéra občanské války let 193-197 D. Clodia Albina: ženy miloval, homosexuály nesnášel a pronásledoval.

Láska k chlapcům, paiderastiá, pederastie, byla legitimní především u Dórů (Kréta, Sparta). Ve vojáckém Lakedaimonu soužili od dětství muži většinu času spolu a vzájemná láska mezi aristokraty byla společensky dokonce ceněna: v podstatě byla součástí ústavních poměrů spartského státu.

Všichni však byli ženatí, neboť byli zároveň pronásledováni dalším příkazem: ploďte děti, aby stát nezanikl. Král Agésiálos II., jeden z nejznámějších spartských válečníků, žil v poli s milencem. S chotí Kleorou měl doma dvě dcery jménem Eupólis a Hippolyté. Jeho spolukrál Agésipolis I. byl také eróticky orientován na muže.

Kleomenés III., posledních z velkých králů Sparty, měl za miláčka jistého Pantea. Oba byli ženatí a při hromadné sebevraždě v Alexandreji začátkem roku 219 zemřeli se svými ženami a dětmi. Ačkoli byl spartský stát výrazně mužskou záležitostí (a snad ještě výrazněji xenofobní), Lakónky patřily mezi nejsvobodnější hellénské ženy.

O největším ze západohellénských válečníků Agathokleovi šly řeči použité historikem Tímaiem, že za mlada, dříve než přišel do Syrákús, nastavoval zadek kdekomu; prostitutem ale nebyl (zemřel roku 289). O Démocharovi, Démostheneově synovci, Tímaios psal, že v mládí prostituoval; údaje neověřitelné.

V makedonské Beroji se nápisně uchoval zákon o místním gymnasiu z poloviny druhého století. Výslovně chrání chlapce před homosexuálními nájezdy. „Co se týká chlapců, žádný z mladých mužů se k nim nesmí přiblížit ani se s nimi dávat do hovoru. Udělá-li to někdo z nich, gymnasiarchos ho za to potrestá...".

Do gymnasia zákon zakazoval vstupovat, tedy ho užívat, otrokům, propuštěncům a jejich dětem, jistým apalaistrům (? fysicky slabým), mužům, kteří měli sex za peníze, řemeslníkům a obchodníkům, opilým a pomateným. Kdyby je gymnasiarchos vpustil vědomě, zaplatí pokutu tisíc drachem. Opatření bylo namířeno mimo jiné proti špehování a obtěžování chlapců, kterému později Římané říkali adsectáre, dnešní angloamerické stalking.

V Boiótii měli tradiční elitní vojenský „železný“ oddíl tří set mužů a jejich milenců. Jeho existence skončila bitvou u Chairóneie, kde všichni padli makedonskými zbraněmi, aniž by ustoupili o krok (že by počet korespondoval s Lakedaimonskými od Thermopyl, nmebo to je ryzí fikce?). Roku 389 byl na Chersonésu Ífikratem zaskočen spartský vojevůdce Anaxibios. V bezvýchodné situaci před velkou přesilou vyzval vojáky, aby se zachránili, sám se Athéňanům s několika muži postavil: po jeho boku zemřel i mladistvý Anaxibiův milenec, který ho nechtěl opustit.

V Athénách byla paiderastiá trestná, pokud byla nabízena. Ovšem hrála důležitou roli politickou. Z aristokratického vztahu „staršího lovce-bojovníka“ (erastés, milenec) a jeho mladšího žáka (erómenos, miláček), tedy učitele a zaučovaného žáka, se v dobách athénské tyrannidy v 6. století dospělo ke společnostem mužů a jejich žáků a miláčků (homoerótika) utvrzujících se v hrdinství, mladíci vedou i smrtící rány při atentátech (srov. vraždu Hipparcha v Athénách).

Taková podoba homosexuality mezi Dóry (ve Spartě byl milenec-erastés jmenován eispnelás) a iónskou aristokracií byla jednou z ústředních institucí hellénského světa. V Homérovi v takové podobě homoerótika ještě není, jeho hrdinové patřili do achajského světa, a její rozšíření zřejmě souvisí se vznikem institucí městských státních center, se vznikem demokracie (symposia, gymnasia). Zinstitutionalisované „přátelství“ vedlo svým způsobem také ke vzniku diplomacie, srov. pod xenie, proxenie. Sexuální život mužů s chlapci a mladíky nebyla specialita jen hellénská nebo orientální. O Taifalech, považovaných dnes buď za Sarmaty nebo za národ východogermánký, se tradovalo, že muži souložili s chlapci tak dlouho v jedné komunitě, dokud mladík neulovil milenci kance nebo medvěda.

Na Krétě drželi Dórové podobné instituce jako v Lakónice. Ostrovní syssítie se jmenovaly andreie a konaly se v domu pro muže, andreion. Milenci/erastoi, starší chlapci až mladí pánové, si tu vyhledávali miláčky a když se jim některý z kluků zalíbil, ve spolupráci s kamarády ho unesli (srov. o kořenech homosexuálních únosů s. v. Kréta). Nesměli tehdy chodit na lov ani na hostiny, zato vodili miláčka, kam jen si přál, obdarovávali ho. To nejdéle dva měsíce, pak chlapce přivedli na veřejnost a musel prohlásit, zda byl k sexu nucen (za to mohl být i trest a znásilňovaný byl pak únosce zbaven), nebo zda ho podnikal dobrovolně. Když ano, miláčkovi se říkalo kleinos, "nádherný, ctěný", milenci filétór. Milenci, parastathentes, pak chodili veřejně v pěkných oděvech, dostalo se jim drobných poct a mladý Kréťan z dobré rodiny bez miláčka by byl společenskou ostudou. 

Pro Kréťany tato praxe byla něco jako ústavní systém. Cesta přes homosexuální únos byl součástí výchovy, jejím završením. Efébové se v osmnácti dostávali mezi muže (nikoli však ještě občany) do hetairií, podíleli se na jejich hodování. Výchovy se jim dostávalo od paidonoma určeného hetairií, naučili se zákony a ty dokázali přednášet za hudebního doprovodu. Během této roční výuky v agelách/agelé, stádo, parta, která podle drérského zákoníku, srov. rok 480, končila 20. hyperboia (dobu neznáme, jméno doloženo pouze v Dréru), byli chlapci provokováni k soupeření, zápasům a bojům s ostatními partami. Když přišel posléze čas, ke stanovenému datu se oženili, ale vztah k ženám nebyl pro jejich život zjevně nijak směrodatný. 

Mužské tělo nebylo u Hellénů předmětem kultovních zákazů, naopak. Solón stejně jako jeho o generaci mladší přítel Peisistratos, později v politice sok až nepřítel, žili s chlapci (ale zároveň byl mnohem později, v hellénismu, pokládán za zakladatele bordelů v Athénách). Všichni s modrou krví, mnohdy chudí, viděli v chlapecké erótice, paiderastiá, vznešený vztah, chlapcův polibek za božský pozdrav z jiných světů. Dodnes nám z toho zůstalo žvanění o tzv. platonické lásce, původně v Platónově nadšení myšleno o sympatiích k chlapcům. Volně řečeno: nesahat, dát si o tom zdát.

Athénští aristokraté pěstovali chlapeckou lásku ještě v době perských válek. Chtělo by se téměř říci: čím více modré krve, tím větší teplotechna. Ovšem zákony Drakontovy i Solónovy chránily nezletilé chlapce před znásilněním.

Platón však ve svém aristokratickém nadšení až tak platonický nebyl. V dialogu Ústava, kde jeho Sókratés představuje ideální stát, jakousi aristokraticko prakomunistickou fašistoidní republiku řízenou nařízeními filosofů a tyranisovanou jejich vojáky, elitními všeznalci, všeumělci, kteří mají společné ženy a děti. A ovšem: „Ve válce by se neměl odmítat polibek tomu, kdo o něj za hrdinský čin požádá, neboť ten, kdo právě touží po muži nebo ženě, bude daleko více stát o to, aby si zasloužil vyznamenání.“

Nepřátelství Themistoklea s Aristeidem prý také začalo u homosexuální lásky. Žárlili na sebe pro jistého Stésilea z Kea. Jak praví starý autor, řevnivost jim zůstala, ačkoli „krása mladíkovi odkvetla“. Oba přitom byli později ženati. Zákonodárce Solón byl prý v mládí také přítelem svého budoucího politického rivala Peisistrata (srov. ale zde výše jeho aféru). Udržovali za mlada milostný vztah a jejich boj o moc ve státu byl prý proto později mírný.

Ani později Solón neodolával krásným chlapců. Vedl ve stáru nákladný a marnotratný život a protože pederastii považoval, jako všichni aristokraté, za jeden ze vznešených tradičních zvyků, zakázal ve své legislativě otrokům natírat se olejem a milovat chlapce. Jeho o c. třicet čtyřicet let mladší milenec a později politický sok Peisistratos miloval jistého Charma a zasvětil mu dokonce sochu Eróta v Akadémii; ženat byl přitom nejméně třikrát, Solón asi nikdy.

O dvoru Filippa II. Makedonského je zaznamenáno, že se tam shromažďovali muži, "krátící si čas odchlupováním a zjemňováním pokožky". Také se prý ve dvou a ve třech milovali. Autorem je Theopompos z Chiu, který sice patřil mezi filmakedony, kritiky však Alexandrova otce.

Mužské přátelství na hranici sexuality je v hellénském světě jedním ze vztahů jdoucí za přirozená práva rodinného krbu. Jakkoli byla monogamní manželství nejvyšším a veškerým kultem chráněným společenským svazkem, mužské přátelství mělo punc výjimečnosti. Vzorem hellénskému chlapci byl např. Achillés a Patroklos v Íliadě, jak je napodoboval Alexandros Makedonský s Héfaistiónem.

Zřejmě tak, jak je v Íliadě o jejich společném nocování: v Achilleově stanu achájský rek léhal s jistou Diomédou, dcerou krále Forbanta z Lesbu, a vedle nich Patroklos s Ífidou, darem Achilleovým z kořisti po dobytí Skýru. Héfaistión neměl ani u mnohem pozdních historiků přízvisko amáns, milenec, ale amícus, přítel.

Ještě císař Caracalla, který byl přes svůj nízký věk téměř holohlavý, jak se tvrdívá, a chodíval v blond parukách z germánských vlasů, obětoval v Íliu kus své „kštice“ na hrobu svého sekretáře Fésta, který tu právě zemřel (spekulovalo se o tom, zda ho císař náhodou nedal zabít, aby si mohl prožít tak hezký obřad). Císař Hadriánus měl podle jeho životopisců v sexu dvě vášně, vdané ženy a mladíky.

Tělesně se stýkal s miláčky Tráiána, svého vojáckého adoptivního otce a jistého Antinoa, kterého poznal roku 122 v jeho dvanácti, miloval natolik, že když se mu roku 130 n. l. utopil v Nilu, dal na tom místě založit a postavit velké město Antinoopolis a celou říši zaplavil jeho sochami a chrámy – byl to poslední z hérójských kultů starého světa.

V dynastii tak zvaných adoptivních císařů (96-180) první tři neměli děti: Nerva, Traiánus a Hadriánus, zato milence. Ne všichni v této éře byli ze sexu s muži odvázaní. Literát D. Iunius Iuvenális se ve své deváté satiře táže: "Je snad příjemné a snadné vrazit do vnitřností pořádný úd a tam narazit na včerejší jídlo? Nebude na tom hůře otrok, který bude obdělávat pole než ten, který pána," An facile et prónum est agere intrá víscera pénem/légitimum atque illíc hesternae occurrere coenae?/Servus erit minus ille miser, qui foderit agrum/quam dominum.
Pederastie byla rozšířena mezi všemi východomediterránními národy, tedy i mezi Thráky. Podle pověsti ji mezi ně uvedl mýthická superstar mezi pěvci Orfeus, syn músy epické poesie Kalliopy s Oiagrem, říčním bohem (nebo Apollónem?), když definitivně přišel o svou Eurydiku. Božský hudebník se v Thrákii usadil, pocházel zřejmě z makedonské Píerie, a odmítal se stýkat nadále s ženami. Našel si pro "chlapeckou" lásku Kalaida, udatného okřídleného syna Boreova, jak tvrdí jedna tradice, a to pobouřilo místní ženy, že Orfea ubodaly k smrti (dle jiné verse ho roztrhaly mainady v bakchantském šílenství). Za trest pak uložený jejich manžely se musely dávat tetovat (tzn. dávat si rány do vlastního těla). O orficích viz pod lékaři.

Sókratés, provokující sofista a idol athénské aristokracie (rodové, nikoli jakékoli jiné), rozmlouval s mladíky o hostinách, stejně jako jeho přátelé. V Platónově literatuře, postavené na Sókratových dialozích, o homosexuálním styku ovšem není zmínky a ani v jiné souvislosti narážky. Zato je jeho četba plná polibků chlapcům na hostinách a nenaplněné, a o to prý větší, lásky (tzv. platonické).

Je ovšem možné, že z pera hellénského autora není dochováno tolik, co lze vyčíst z několika zlomků latinských satiriků a autorů epigramů (srov. např. Iúvenalis, Martiális). Pederastie však měla svého básníka. Ve druhé polovině třetího století žil Rhianos z Bené či Keraiai na Krétě, básník a filolog, působící v Alexandrii, kam se dostal jako otrok. Jako první v evropských dějinách opěvoval pederastii.

Hanlivým slovem pro homosexuály, muže i chlapce, bylo řecké kinaidos (od stejně znějícího výrazu pro „chtíč“), lat. cinaedus, jinak též baleťák, ale dnešním středoevropským ekvivalentem je „buzerant“.

Jistí přátelé Harmodios a Aristogeitón, rodem potomci foiníckých kolonistů středního Řecka, se chtěli pomstít za urážky, jimiž je počastovali athénští vládcové Hippiás a Hipparchos. Harmodios byl Aristogeitonovým milencem, ale zatoužil po něm Hipparchos.

Byl odmítnut a dvojice tyranů (vlastně tak krutě podle dnešního významu slova ani nevládli) chtěla Harmodia vytrestat. Pozvali jeho neprovdanou sestru, aby se účastnila obřadu o slavnosti, která byla součástí státního kultu. Když přišla, vyhnali ji s tím, že prý není panna, jak obřad vyžaduje.

Následovala vendetta. Milenci dali dohromady lidi, kteří se chtěli zbavit tyranovlády a o slavnostech panathénají v létě 514 př. n. l. spiknutí spustili. K Hippiovi se nedostali, ale jeho bratra Hipparcha Harmodios s Aristogeitonem ubodali. První byl na místě ubit strážemi, druhý zemřel na mučidlech.

Oba milenci, nebo který z nich? milovali hetéru (hetairá, přítelkyně), tedy něco jako lepší prostitutku, tehdy jediný možný způsob, jak si samostatná žena mohla udržet volnost. Její jméno neznáme, ale uměleckým jí říkali Leaina, Lvice. Hippiás ji dal mučit, neboť nikoho ze spiklenců neprozradila. Podle jedné verse si raději ukousla jazyk, aby mlčela...

Samovláda vydržela ještě čtyři roky, pak musel Hippiás utéci. Spoléhal na Peršany, že ho dosadí zpět a jako zrádce doprovázel jejich vojsko roku 490 př. n. l. k Marathónu. Tyranobijci dostali od Athéňanů sousoší, stejně jako Lvice. Po roce 510 př. n. l. jí Athéňané věnovali na Akropoli bronzovou lvici bez jazyka s Afrodítou. Stala se po tisíciletí první „evropskou“ ženou, jíž se tak vysoké státní pocty dostalo.

Římané se obchodně podchycené pederastii bránili zvláštním zákonem. Blíže neznámá norma z roku prý 226 př. n. l. (nebo až 149?) a nazvaná po jejím navrhovateli Scantiniovi/Scatiniovi předpokládala pokutu deset tisíc sesterciů, pokud někdo nutil k homosexu nezletilého, stuprum cum masculó. Ještě v prvním století n. l. se podle něho odsuzovalo (Domitiánus), ale asi ne moc: znovu mužskou prostituci zakázal Alexander Sevérus roku 222, v níž vynikali Levantinci a muži z Alexandrie. V hodně volném přepočtu do dnešní měny by to mohlo být i sto tisíc eurů.

Homosexualita nebyla pronásledována ani v Babylónii, v případě Assyrie viz však onen uvedený trest pod heslem homosexualita. Mužští sakrální prostituti dokonce tvořili jistý protějšek k chrámovým prostitutkám a některých rituálů se účastnili v ženském převleku: assinnu, kurgarrú, kulu´u, kalú).

Pronásledování homosexuality dovleklo do Evropy křesťanství. Mužskou prostituci chtěl zakázat polytheista Sevérus Alexander, ale upustil od toho. Císařští spoluvládci Cónstantius a Cónstans dekretovali 16. prosince roku 342 n. l. zákaz sňatků mezi muži, a vydržel s výjimkou několika evropských států již 1660 let.

Roku 390 n. l. použil stadionu v Soluni, svém kdysi prvním sídelním městě, křesťanský císař Theodosius I. k likvidaci sedmi tisíc dostihových fandů, kteří předtím zavraždili jeho úředníka. Magister mílitum Butherix dal v Soluni zatknout pro homosexualitu místní dostihovou hvězdu; proto byl lynchován, viz tam. Theodosius z pomsty z Mediólána nařídil masakr: na stadionu bylo vojáky zavražděno na sedm tisíc Soluňských. Ambrosius odmítl s císařem mluvit a Theodosius k němu v Mediólánu dolezl „v rouchu kajícníka“.

Pro srovnání: hnutí mužských homosexuálů, gayů, v Spojených státech po roce 1948 do politiky uvedl Harry Hay (zemřel v devadesáti roku 2002), první lesbický spolek Daughters of Bilitis ve Státech založila Phyllis Lyon(ová). Moderní Evropa je v tomto ohledu mnohem dále. 1. října 1989 úředně začali žít ve jedné domácnosti Dánové Axel Lundahl-Madsen (zemřel roku 2011) s Eigilem Eskildsenem (zemřel 1995) pod společným přízviskem Axgil (obrat registrované partnerství bylo nahrazeno obratem manželství). Od roku 1957 není ve Spojeném království homosexualita zločin a jako první v dějinách povolil homosexuální sňatky holandský parlament roku 2000, 31. ledna roku 2003 se přidal belgický. V červnu 2012 povolil dánský parlament homosexuálům i církevní sňatky.

Zatímco roku 1988 konservativní vláda premiérky Margaret Thatcherové doporučovala školním orgánům nepodporovat homosexuální vzory ve školství, roku 2004 labouristická vláda Tonyho Blaira uzákonila sňatky gayů a leseb a roku 2012 konservativní premiér David Cameron (45) dokonce prohlásil: "Podporuji homosexuální manželství, poněvadž jsem konservativec." V té době měli toryové v parlamentu dvanáct otevřeně homosexuálních poslanců a poslankyň, více než labouristé a liberální demokraté dohromady.

17. května 2004 povolil jako první z americký států Massachussetts „manželství“ osobám stejného pohlaví (za republikánského guvernéra Mitta Romneye, roku 2012 neúspěšného konservativního presidentského protikandidáta demokratovi Baracku Obamovi). Stát Vermont rok předtím povolil registrované partnerství, následovaly další státy Unie. 21 července 2012 se poprvé homosexuální vojáci, muži i ženy, směli účastnit vojenské přehlídky amerického vojska, a to všech zbraní v San Diegu (rok předtím směli do průvodu jen v tričku).

28. června 2013 rozhodl Nejvyšší soud Spojených států ve sporu Kaliforňanů, že zákazy homosexuálních sňatků jsou nezákonné. Už druhého dne se konaly nové svatby, které byly poprvé legalisovány roku 2004 v San Francisku, posléze v Kalifornii zakazovány a roku 2008 dokonce neprošly referendem (52:48), od té doby ležela causa u nejvyššího soudu. Naopak v únoru 2018 se staly Bermudy první zemí, která po referendu, rozhodnutí obou komor parlamentu a podpisu britského guvernéra zrušila homosexuální sňatky, které povolila rok předtím. 

Začátkem roku 2013 bylo ve 113. kongresu Spojených států z jeho 535 členů obou komor jedna žena a šest mužů, kteří se otevřeně hlásili k homo- či bisexualitě a jako takoví byli také voleni. Prvním takto voleným guvernérem byl roku 2018 v Coloradu demokrat Jared Polis (43), úřad nastoupil v lednu 2019. 

Od srpna 2013 platí ve všech armádních složkách Spojených států pro homosexuální páry tytéž výhody jako pro ženaté muže a vdané ženy (jsou-li dislokováni ve státech, které podobná spojení povolují). Týkalo se to 5600 vojáků obou pohlaví v aktivní službě a sedmnásti tisíc civilních zaměstnanců a vysloužilců. Tím ovšem Američané trumfli odkaz antický, nebo spíše neronovský. V listopadu 20013 povolila po stížnostech rada amerických gynekologů a porodníků svým členům, že mohou vyšedtřovat a starat se o muže postižené rakovinou análu. 

30. června 2005 se stalo Španělsko třetí zemí Evropské unie, která povolila homosexuální sňatky a jen několik dnů předtím je schválil parlament kanadský. V srpnu 2013 se pořádaly první zákonem povolené homosexuální svatby na Novém Zélandu, v první zemi asijsko-pacifické oblasti ("Prohlašuje vás ženou a ženou"). Debaty o sňatcích homosexuálů a o výchově dětí homosexuálními páry po první dekádě 21. století zevšedněly.

V květnu 2014 dokonce jistá vousatá a oknírkovaná Conchita Wurstová (25) z Rakous zvítězila v pěvecké soutěži Eurovise se 150 milionovou televisní diváckou kulisou. Umělec se narodil jako Tom Neuwirth a jako homosexuál se v mediálním businessu neprosadil. Překvapivé v daném okamžiku bylo, kolik tolerance mezi Evropany je a také kolik obdivu k bizarnostem.

První celostátní referendum o povolení stejnopohlavních sňatků uspořádali v květnu 2015 v katolickém Irsku a většina hlasovala pro.

Ve Spojeném království lesbičky založily spolek Man Not Included (něco jako „Pány nevedeme“) se semennou bankou pro ženy, které chtějí otěhotnět bez dotyku muže. Novodobé gynaikokratické aktivistky zdůrazňují, že muži na rozdíl od žen mají o čtvrtinu vyšší kojeneckou úmrtnost, žijí o šest let méně, jsou osmkrát více barvoslepí a páchají devětkrát více kriminality (z více než devadesáti procent zločinců jsou muži, ale také jejich oběti). Muži jsou také dvakrát častěji alkoholici, tři až čtyřikrát častěji bývají kokty. Mužům vypadávají vlasy a haemofilie je téměř mužskou chorobou.

Muži ze šestimiliardové populace Země (2003) denně podle výpočtů britského genetika Stevea Jonese vyprodukují jeden milion litrů semene, ale přitom jeden pouhý muž by mohl svým jedním ejakulátem oplodnit ženy celé Evropy. Vyskytl se dokonce názor, že za cca. pět tisíc generací (po 25 letech), tj. za 125 tisíc roků, muži vymrou a nebudou ani zapotřebí k plození potomků (náhrada spermie z ženské tkáně, nebo klonování), protože jejich genetická výbava nedosahuje kvality ženské (mužský chromosový pár XY je oproti ženskému XX v nevýhodě, poněvadž Y je třikrát menší než X a spojit s X se může jen na konci). Tím by definitivně skončila dominance mužů, éra patriarchátu…

V dubnu 2004 korejští a japonští vědci poprvé v historii z genetické výbavy dvou samiček, jedna z nich jménem Kaguya podle pohádkové princezny geneticky upravená, přivedli na svět potomka – první parthenogenese o savců. Převedeno na lidi: dvě ženy zplodili myšáka.

Z roku 1891 je doložen skupinový sex šlechticů a šlechtičen i s homosexuálními praktikami od německého dvora, událost známa jako "skandál z loveckého zámečku Grunewald", o němž byl císař informován. Roku 1902 psali italští a němečtí novináři o homosexualitě věhlasného průmyslníka Friedricha Alfreda Kruppa, jenž sešel na podzim 1902 záhadně se světa (spekulovalo se o sebevraždě). Jestliže roku 1907 byl diplomat a poradce německého císaře Wilhelma II. Philipp Fürst zu Eulenburg und Hertefeld (zemřel 1921) obviněn z homosexuality a byl z toho skandál, o sto let později se volení politici ke své „sexuální orientaci“ hrdě hlásívají. Wilhelmův bojovný předek, pruský král Friedrich II., nejdéle vládnoucí z Hohenzollernů (1740-1786), vedl život hodně podobný Hadriánovu: ženat z konvence s Elisabeth Christinou Brunšvicko-Wolfenbüttelskou, s níž žil odděleně, bez potomků, sám vedl život milovný umění a věd, vojácký, a s milenci.  

Předprvoválečný Berlín byl vůbec znám svou homosexuální scénou a jakýmsi primátem mezi evropskými a světovými metropolemi. Kvetla mužská prostituce, prostředí pro transsexuály, vycházely dva tucty periodik pro homosexuály, slovo homosexualita se poprvé objevilo roku 1869 ve spisku kritisujícímu pruský zákon o sodomii. Soudobí Italové měli pro homoerotika slůvko "Berlinese", Angličané hovořili o "german custom". 

Lékař Magnus Hirschfeld vyšel roku 1897 s prvním světovým hnutím proti diskriminaci homosexuálů a po první válce v Berlíně založil Institut sexuální vědy a mezinárodně navštěvované Museum sexuálních artefaktů. Berlínskou a německou éru boomu homoerotiky zarazil roku 1933 přístup nacistů k moci.

Prvním z evropských politiků, kteří se veřejně přihlásili k homosexualitě, byl frankofonní Belgičan Elio Di Rupo (ročník 1951) roku 1996, tehdy socialistický poslanec a ministr federální vlády. Roku 2011 byl prvním premiérem svého druhu na světě, v listopadu 2013 ho následoval lucemburský liberál Xavier Bettel (40), který se o dva roky později v květnu oženil/provdal za svého přítele, belgického architekta Gauthiera Destanaye. 

V Belgii drží též jiný, velmi asexuální rekord: nejdelší dobu bez plně funkční vlády. V dubnu 2010 resignoval premiér Yves Leterme (přijato králem 26. dubna), volby se konaly v červnu, nový premiér přísahal 6. prosince 2011 - Di Rupo. Po celou dobu byl Leterme premiérem úřadujícím: od voleb 541 den, od resignace 589 dnů. 

První homosexuální premiérkou, a provdanou za svou přítelkyni, byla Islanďanka Jóhanna, viz zde níže. Roku 2017 se předsedou irské vlády stal Leo Varadkar (37), první homosexuál v úřadu taoiseacha a též první z hinduského otce a katolické matky. Na nižší politické úrovni oznámil veřejně svou homosexualitu starosta Paříže, socialista Bertrand Delanoë, který vyhrál volby v březnu 2001 a na veřejnosti se ukazoval se svým přítelem i během kampaně (více než Francouze dráždil přistěhovalé mohamedány: jistý alžírský atentátník ho 6. října 2002 poranil nožem do břicha). Byl prvním levicovým starostou Paříže od roku 1871! Po smršti více než čtyř tisíc homosexuálních svateb v únoru až březnu 2004 na radnici v kalifornském San Francisku (starosta Gavin Newsom) se k regulérním oddavkům připojí některé francouzské radnice.

O něco později než Delanoë se stal starostou Berlína hlasitě proklamovaný homosexuál Klaus Wowereit (SPD) žijící s neurochirurgem Jörgem Kubickim (roku 2011 začala radnice zkoumat, zda by se ve školách od druhé třídy neměly děti seznámit s pojmy jako homosexualita, bisexualita, transsexualita). Ve stejném roce (2001) se stal starostou Hamburgu Ole von Beust (CDU), který zkraje homosexualitu skrýval a plně ji zveřejnil až pod tlakem vlastního otce roku 2003. V létě 2010 odstoupil z funkce i z vedení hamburské CDU (tehdy 55) a brzy na to se jako soukromník na veřejnosti ukazoval s devatenáctiletým blonďákem.

O rok později se k ní ostentativně přihlásil jeden z vůdců svobodných demokratů (FDP) Guido Westerwelle, od podzimu 2009 místokancléř a ministr zahraničí v černo-žluté koaliční vládě Angely Merkelové. 17. září 2010 se v Bonnu oženil (48) se svým přítelem od roku 2003 Michaelem Mronzem (43) a stal se prvním ženatým homosexuálem ve vysoké politice.

Zřejmě prvním, ale tajným homosexuálním německým (a asi i světovým) ministrem zahraničí byl v letech 1955-1961 Heinrich von Brentano, zakládající člen CDU.

První homosexuální ženou v německé vyšší politice byla hessenská ministryně kultury v letech 1999-2008 a vicepremiérka Karin Wolffová, rovněž z CDU. Křesťansky založená a studovaná žena kromě lesbické lásky vyznávala konservativní kreacionismus... Ve Spojených státech se v srpnu 2012 stal otevřený homosexuál prvním generálem: do hodnosti brigádního generála byla povýšena plukovnice Tammy S. Smithová (49), která měla odsloužených 26 let u pozemního vojska a byla provdána za ženu.

Holanďan Pim Fortuyn však z přiznaných homosexuálů zasáhl do politiky nejvíce, holandské nepochybně. Jeho hnutí proti výhodám přistěhovalců z třetího světa a jejich zneužívání sociálch programů dokonale změnilo holandskou politickou scénu a to, co bylo původně označováno za „populismus středu“ je dnes praxí všech parlamentních stran. Fortuyn byl v květnu 2002 zavražděn jakýmsi ekologistickým pomatencem.

Homosexuální pederastie byla například záminkou pro vypovězení českého diplomata v polovině ledna 2005 z Běloruska, natočeného údajně se svými nezletilými běloruskými partnery při sexu. Režim komunisty Aleksandra Lukašenka aféry použil za doklad „zkaženosti Západu“.

Islanďanka Jóhanna Sigurðardóttir (66), kdysi letuška a matka dvou kluků z prvního manželství, vůdkyně sociálnědemokratické Aliance, se stala v lednu 2009 první premiérkou v tomto úřadu na Islandu a první lesbičkou na světě civilně oddanou s jinou ženou. Roku 2002 se po rozvodu s otcem svých dětí Thorvaldurem Steinarem Jóhannessonem provdala za novinářku a dramatičku Jóninu, dceru Leósovu, která má jednoho syna.

První otevřeně homosexuální ženou v ministerské funkci ve světě slovanském se stala v srpnu 2016 v Bělehradě Ana Brnabičová (40).

Roku 2011 přišel s oslovením pro transsexuály "Mx" newyorský zpěvák a performanceový umělec Justin Vivian Bond (tehdy 48). Inspirovalo ho první použití už roku 1977 v novinách na odlišení oboupohlavních rodičů, obrat značí "mix of genders" na rozdíl od pevně stanovených Mr., Mrs. a Ms.

V březnu 2019 porodila v Omaze, Nebrasca, žena děvčátko homosexuálnímu páru, jemuž se zachtělo dětí. Sestra jednoho z nich darovala vajíčko a oplozené druhým z dvojice dítě odnosila matka sourozenců (61), která se tak stala též bábou. 

Hellénům ideologicky zdůvodnil homosexualitu resp. bisexualitu mýthos o lásce Dia ke Ganymédeovi. Jeho jméno přešlo do latiny zkomoleně jako Catamítus a stalo se označením pro chlapecké milence a prostituty. V dobách gynaikokratických existovala mužská homosexualita mezi kněžími Velké Matky bohů (Kybely) - byla ale sebezohavující, kastrační (srov. pod eunúchové). Homosexuální kněží patřili ke kultům Velké Matky po celém Orientu, včetně Jerúsaléma, kde je vyznavači radikálního monotheismu čas od času potírali, srov. roky 914 a 634.

Na vykastrované kněží Kybely zvané gallové/gallí nehleděli rodilí Římané příliš s pochopením. Roku 77 konsul M. Aemilius Lepidus Livianus, velký sullovec, vyslyšel odvolání jistého Surdina, jehož propuštěnec udělal svým universálním dědicem galla Genucia. Třebaže městský praetor Cn. Orestes dědictví již schválil, konsul ho zrušil s vysvětlením, že Genusius po uříznutí pohlaví nepatří ani mezi muže ani ženy, nemá tedy co dědit a nebude avou přítomností poskvrňovat soudní prostory. 

Republikánští Římané, zdá se, žili v těchto ohledech dlouho ctnostně. Na přelomu 3. a 2. století se mravům, v nichž má místo mužská homosexualita, říkalo massalijské, mórés massaliensés (obscénní narážky v Plautově Casině). Orientalisace Itálie v prvním století změnila tradice, pánové změkli.

Excesů je popsáno mnoho. Císař Neró, pokládající se velkého literáta, umělce a zvrhlíka měl pravdu jen v poslední z činností (hós poiétés apothéskó - quális artifex pereó). Nicméně u lidu patřil mezi oblíbené vládce, neboť populaci opravdu krmil hrami a obilím, sám sebe zřejmě opiem.

Jinak o něm doboví historiografové zaznamenali, že rád souložil s urozenými chlapci (no jakými jinými) i vdanými paními (také urozenými a nóbl, dá rozum). Znásilnil jednu z panenských vestálek jménem Rubria, kněžek státního kultu, málem se oženil s propuštěnkou Akté, svou nejmilejší partnerkou v sexu, a nepochybně velkým společenským úspěchem byl jeho příběh s chlapcem jménem Sporus. Dal ho chudáka vyklestit a pokusil se proměnit v bytost ženskou, aby mu nahrazovala manželku Sabínu Poppaeu, jíž byl podoben.

Asi se to povedlo, protože se s ní(m) oženil a páreček ve svatebních šatech okázale jezdil po Římě a choval se jako originální svatebčané. Veselí byl pochopitelně přítomen senát. Vrcholem zvrhlosti v očích liberálních Římanů ovšem bylo, když muži z homosexuální subkultury slavili kult ženské plodnosti, obřady bohyně jménem Bona Dea, srov. pod Bohové a svátky. Jak vidíte, konec 20. a začínající 21. století se vrátil ke kořenům...

Sporus doprovázel manžela na jeho uměleckém turné po Helladě. Neró jen tak mimochodem Hellénům, resp. těm, co hovořili řecky, zrušil provincii a vrátil jim autonomii (přímou římskou vládu obnovil Vespasiánus). A jak žil se Sporem, tak se také on, imperátor caesar augustus, sám provdal za jistého Doryfora („nosič kopí, vybavený kopím“). Při sexu s ním Neró napodoboval vzlyky znásilňovaných panen, jak praví dobový pramen.

Operativní bolestivou fysickou proměnu muže v ženu kromě klestění zná teprve moderní doba. Nejpozoruhodnější chirurgickou metamorfosou byl roku 2014 přerod soudce německého spolkového soudu Jürgena Schmidta-Räntsche z Bonnu (tehdy 56), ženatého a otce jednoho syna, v soudkyni, vysokoškolskou učitelku a publicistku Johannu Schmidtovou-Räntscheovou. 

Neró žil se Sporem až do smrti. Teprve ta je rozdělila. Císařova manželka (nebo to bylo naopak?) doprovázela sesazeného vladaře až do hořkého konce, kdy mu váhajícímu do ruky strčil jeho tajemník Epafrodítos/Epaphrodítus (sloužil pak Fláviovcům a byl ještě tajemníkem Domitiánovým; na smrt byl poslán senátorskou hvězdou Nervou za to, že pomohl Nerónovi zemřít!).

Nerónova zákonná manželka Statilia Messalina, třetí v pořadí, popáté provdaná dcera konsula roku 44 n. l. T. Statilia Taura, se zachovala rozumněji: zdatná literátka zalezla a přežila a Římané obdivovali její intelekt. Jeho nejbližší ženy se pak postaraly o věci posmrtné: pozůstatky pohřbily Nerónovy obě chůvy Eklogé a Alexandreia s jeho hlavní metresou jménem Akté do hrobky Domitiů.

Nerónův otec Cn. Domitius Ahénobarbus byl ostatně také hovado, nadutec a vyhlášený krutostí. Jeho manželkou byla Germánicova dcera Agrippína Ml., dcera Agrippíny St., volnějších mravů. Když otec děkoval gratulantům k narození mužského potomka velmi se divil, že by se z něho a Agrippíny mohlo narodit něco jiného než „hnusného a k obecné pohromě.“

Cn. Domitius byl na konci Tiberiovy vlády soudně obviněn z velezrady, několikanásobného cizoložství, incestu na sestře Lepidě. Za Gaia se mu soudu podařilo uniknout a zemřel na vodnatost. Domitia Lepida byla matkou Messalíninou.

Gaiův sexuální život je galerie protikladů. Miloval M. Aemilia Lepida, manžela své sestry Drúsilly, měl ho za svého nástupce, ale již roku 39 n. l. ho dal popravit pro údajné spiknutí. Miloval herce pantomímy Mnéstéra a Valérius Catullus si mezi přáteli stěžoval na to, že po souloži s Caligulou ho bolí v boku. Z žen nejčastěji Gáius spával s kurtizánou jménem Pyrallis a když nebyla po ruce, brával si bokem manželky svých hostů přímo na hostině. Kromě toho spal se všemi svými třemi sestrami, nejraději ale měl Drúsillu.

Trpěl zřejmě těžkými komplexy z lidí pohlednějších. Dával vyholovat v týlu dlouhovlasé mladíky, žárlil na originalitu, kterou chtěl uchovávat jen pro sebe.
Několik vládců si drželo v paláci děti, pobíhající jako andílkové nazí ozdobeni ovšem zlatem a drahokamy. Císař Commodus si jednoho z nich jménem Philocommodus, jak vyplývá ze jména, natolik oblíbil, že s ním spával.

Pokud nebyl po ruce nějaký související nápad na zvýšení tělesné rozkoše jako lechtivý pohled na smrt, přišla nuda. Jindy krutý císař Domitiánus se z nudy po souloži bavil prý chytáním much – a nechtěl být při tom rušen a v místnosti musel být sám. To vymýšlel člověk, který se jako první z Evropanů dal titulovat „pane a bože“ a otevřel tak cestu k nesmyslnému usu vykání.

Jiným roztomilý románek prožil sezonní císař Aulus Vitellius. Za mlada patřil mezi Tiberiovy „prdelky“ na Capri, zadničníky, kteří k pobavení starého císaře před ním souložili do prstence (pédicáre). Tiberius veselým chlapcům říkal spintheria, slůvkem odvozeným od řeckého sfinktér, značícího nárameník ve tvaru do sebe zakousnutého hada. Mladému Vitelliovi angažovaná exponovanost na výsostně politických úkolech nepochybně pomohla v karieře.

Za Gáia byl u dvora populární pro své nadšení k dostihům a je pozoruhodné, že patřil mezi úplně jiné fandy než císař; pošuk se stejným jménem jako Božský Iúlius byl zelený, Vitellius modrý. To chtělo odvahu. U Claudia, který přišel k moci po Gáiovi zvaném Caligulovi, se pro změnu zapsal jako vášnivý hráč v kostky.

Zkrátka byl Vitellius hodně šikovný člověk a dnes bychom mohli říci, škoda, že jich v parlamentech nemáme mnohem více.

Ostatně jeho otec Lucius byl také vykuk. Když se padesátiletý Claudius rozhodl vypravit tzv. stoleté hry, ačkoli od předešlých uplynulo jen 64 let, blahopřál mu L. Vitellius: „Saepe faciás, kéž bys je mohl dávat častěji.“

Mezi svými důvěrníky měl spokojeně ženatý Aulus Vitellius jistého Asiátika, Asijského. Dal se Vitelliem zneužít a byl v době Gaiově vlády jeho milencem. Po čase od něj utekl a až za dlouho ho Vitellius spatřil v Puteolách prodávat na ulici limonádu. Z nešťastné lásky ho dal zatknout jako uprchlého otroka, ale ho propustil a zase měli rádi.

Jenže Asiátikos měl svou hlavu, a také kradl. Tak ho Vitellius prodal pouličnímu šermíři, což bylo v podstatě poslání na smrt. Když měl Asiátikos vystoupit jako gladiátor v aréně, dal ho Vitellius unést a později, když odešel za Neróna do provincie za svým úřadem, dal mu svobodu. Propuštěnce Asiátika pak v první den své vlády v létě roku 69 povýšil do jezdeckého stavu. Více o nich nevíme, ale Asiátikos to jistě přežil…

Trochu jinak to bylo mezi císařem Domitiánem a jeho manželkou Domitií Longinou (svoji od roku 70 n. l.). Po třinácti letech manželství ji poslal za cizoložství s pantomímickým hercem Paridem do vyhnanství, roku 89 ji povolal zpět. Jako Asiátikos nijak moc o pozornost svého protějšku nestála. Věděla o přípravě atentátu na svého manžela roku 96 a prý ho přežila o čtyřicet let.

Jedním z nezvrhlejších panovníků Říma byl syrský Arab a velekněz meteoritického kultu v Emese jménem El-gabal či Ela(h)-gabal, jemuž západní svět říkal Elagabalus nebo Héliogabalos. Osobně depiloval svá děvčata a chlapce a prý vynalezl několik způsobů milování. Historie neuchovala, kterých. Jednu krásnou prostitutku vykoupil za sto tisíc sesterciů na svobodu, nedotkl se jí a ctil jako panenskou bohyni.

Byl sexuálním marathóncem. Jednou uspořádal velehostinu o 22 chodech, mezi nimiž se svými ženami, on pasivní homosexuál, souložil v lázni. Dával se vozit po paláci ve vozíku, do něhož zapřáhl čtyři nahé ženy. Dělal kurvám rytíře.

Vykoupil jednoho dne od kuplířů (lénó, lénónés) nebo kuplířek (léna) všechny děvky v Římě a dal jim svobodu. Probíral pak s nimi a se svými chlapci techniky milování a nazýval je spolubojovnicemi. Nikdy nespal s jednou ženou dvě noci po sobě, kromě své zákonité manželky (měl takovou!).

Chodíval prý po paláci nahý, na veřejnosti si černě podmalovával oči. Dal se obřezat (a své přátele), aby potvrdil své kněžství: byl asi jediným obřezaným římským císařem.

Kluk, na trůn nastoupil jako čtrnáctiletý, který byl na kluky, nikdy nevydržel s žádnou ženou. Matka mu jich vnucovala do manželství pět, všechny z řad římské aristokracie.

O své vůli si dokonce na několik měsíců oženil s vestálkou Aquilií Sevérou: lebedil si, že se žení Slunce/El Gabal s Minervou (další, které známe jménem, byly Iúlia Cornélia Paula 219-220, pak byla vestálky, poté Annia Faustína 220-221 z rodu M. Aurélia, viz rok 218+).

Rájem pro propuštěnce byl císařský dvůr za úchylného Héliogabala (218 – 222 n. l.). Praefectem praetorió byl tanečník a herec P. Valerius Cómazón Eutychiánus, praefectem vigilum/velitelem stráží vozataj Cordius či Gordius, praefectem annónae/zásobování holič Claudius (zřejmě nejvýše postavený holič dějin).

Jiný vozataj Prótogenés patřil mezi císařovy rádce. Héliogabalos navíc prý obsazoval dvorské úřady podle velikosti uchazečova přirození a vůbec dal po celé říši vyhledávat muže vybavené mocnými údy. Sám prý byl především pasivní homosexuál. Císařův věrný milenec se ostatně jmenoval Zótikos, tj. řec. plný života, živočišný. Jeho otec byl kuchař. Žili spolu jako manželé a kuchtíkův syn se přiživoval ještě tím, že prodával výroky svého pána a „děvčete“. Bisexuální Héliogabalos náklonnost nikdy neskrýval: propuštěnci Hierokleovi, závodníkovi se spřeženími a svému manželovi, veřejně líbal přirození a říkal tomu flórálie, viz rok 218+.

V Číně byl prvním ryze homosexuálním císařem Aj (vládl 6 př. n. l. do roku 1 n. l.). Dokonce učinil nejbližšího ze svých přátel vrchním velitelem armády.

O ženách a jejich děvčatech viz pod ženy