Hos (3)-Hox

 

Stojí za povšimnutí, že v „dobré společnosti“ vystupovali herci, zpěváci, lidé „od kumštu“ pouze jako zaměstnanci pro pobavení hodujících. V hellénském světě byli herci oblíbenou skupinou, dokonce měli své autonomní spolky s vlastními rozpočty, právy na vystupování, ochrany před provozovateli. Zvyk zvát je ke stolu, pokládat je za vážené hosty, není, s výjimkou provinciálů a propuštěnců, antický.

Nepatřili do ušlechtilé společnosti stejně jako zápasníci, žokejové, atleti apod., protože u Římanů nebyli pokládáni za lidi „na úrovni“. Přitom řada herců a žokejů bylo ve své době velmi bohatými lidmi (srov. pod dostihy). Módu přijetí herců do lepší společnosti s sebou přineslo až divadlo v posledních dvou staletích z časů, kdy tón dávala Paříž, a v posledních letech kultu sportovců a filmových hvězd.

Byli ovšem magnáti, kteří vyhledávali pravý opak, obyčejné lidi. Antiochos Epifanés se potloukal po ulicích residenčního města bez doprovodu, pil s náhodnými pasanty a zřejmě z žertu oblékal togu, on Hellén, a potřásal lidem ruce jakoby se ucházel o úřad, soudil podle římského práva a zvyklostí v sedě na slonovinovém sedátku. Říkalo se, že je buď tak jednoduchý, prostý, nebo blázen.

Mezi nejlukrativnější povolání v Římě na konci republiky patřila stejná jako v dobách hollywoodských a bollywoodských: herectví, tanečnictví a zpěváctví, kulinářství. Z tragiků prý vydělával těžké peníze herec Aesópus. Tanečnice Dionýsia měla roční přijem dvě stě tisíc sésterciů. Slavný představitel komédií Q. Roscius (zemřel ve vysokém věku roku 62), přítel Sullův, měl roční příjem šest set tisíc sésterciů. V době slávy odmítal honorář za vystoupení.

Předtím dostával od státu za každý hrací den tisíc denárů plus výdaje na celý team. Roscius vystupoval ve velepodnicích, při nichž se vynakládaly neuvěřitelné summy na kulisy a dekorace. Během jednoho takového Rosciova projektu prošla pódiem karavana šest set oslů.

Zpěv a povídání hostů od poloviny druhého století př. n. l. začaly vytlačovat od římských stolů harfenistky z Orientu. Expanse Říma na východ se projevila ve stolovacích zvycích. Římané začali holdovat vínu a alkoholové ponocování, dosud neobvyklé, přišlo do módy.

Říkalo se tomu dobově graecó móre bibere, pergraecárí nebo congraecáre, pít po řecku, ale také žít nákladně, výstředně. Staří Římané v podání moralistů totiž žili skromně, za otroka neutratili více než 1500 sésterciů, dům bez tepichů, holé stěny, jedli se služebnictvem a jídlo je nestálo více než třicet assů. Pili vodu a spíše než víno, kromě slavností, kyselé vinné střiky.

Při přípitcích se do poháru vlilo tolik cyathů, půldeci, vína, kolik písmen oslavencovo jméno mělo. Při hře kottabos u stolu se cákalo víno z misky do plovoucí nádoby a při tom vyvolala jménem milenka.

Po jídle o nejméně třech chodech pokročili hellénští hodující směrem k pití a tato část hostiny a vlastní účel setkání se nazývalo symposion, tedy společné pití. Také toto slovo přetrvalo věky, jenomže se používá pro setkání činovníků vědeckého světa. Náplň zůstala: slovo, jídlo, večer pití se slovem. Symposion má svůj původ v kultovním stolování, protože navazovalo na snězení obětního zvířete; srov. voleného symposiarcha kněží Dia Béla v Palmýře, funkce jistě ryze kultovní.

Následovala úlitba bohům z vinných pohárů rituálně očištěných, modlitby, zpěv hymnů a tanec, „aby z toho měli bohové radost“. Účastníci byli ověnčeni, obřadná zábava byla bez ženské společnosti.

Homérští pijani ještě u symposia seděli, od sedmého století se u hostiny leželo. Od začátku šestého století chodívali na symposia hetairy, nikdy ne manželky, k nimž se hluk radostné události linul do ženské části domu/gynaikónítis (s výjimkou žen dórských Sybařanů, kteří uléhaly k hostinám se svými muži; Iónky se účastnili pouze tehdy, byl-li na hostině některý z jejich příbužných). Zřejmě do aristokratické androkracie zasáhl móres z vrstev obchodních a přístavních dovezený z Levanty jako ostatně celá instituce komerčního sexu: od Apollóna a kultů světla přešli vznešní z Hellénů k přízemnějšímu Erótovi až zemitému/chthonickému Dionýsovi.

Hellénská pijácká společnost, sympotés, soupijan, si hodem kostky určila svého krále symposia, Římané rozhodčího pití/arbiter bibendí, který rozhodoval o druzích zábav, o tom, co se bude pít a také o poměru zředění vína. Anacharsis, syn skythského krále s Hellénkou, přišel roku 592 z dnešní Ukrajiny do Athén a pochopitelně se divil úplně všemu, protože to doma v týdeníku neviděl. Však ho také Helléni řadili mezi svých sedm mudrců.

Mimo jiné se podivoval nad tím, že Helléni pijí na hostinách zpočátku z malých pohárů, ale když jsou již plni, z velkých. Skyth s postřehy, které by se dnes hodily do státních znaků, proslul např. výrokem »Ovládej jazyk, břicho a pohlavní úd!«. Nemusím podotýkat, že chytrolín doma zle skončil: byl údajně zavražděn za zavádění hellénských zvyků. Skythské pití nesmíšeného vína ve velkém se stalo osudným Kleomenovi I. Spartskému, viz rok 488. 

Popěvky zpívané při hellénských symposiích se jmenovaly skolia. Jako jejich autorka se proslavila lyrička Práxilla ze Sikyónu, která v polovině 5. století ale více proslula svým dithyrambickými hymny. Situační vtípky, moudrosti. Jak vypadaly? Anonymní attická skolie praví: „Mají zcela týž zvyk v řemesle svém holka a lazebník: ve stejné době vždy dobrý i zlý myje se u obou.“

Helléni se drželi všech dnešních pijáckých pravidel. Nejenže pili v závěru z velkých pohárů, ale především víno nezředěné. Nic neobvyklého, dnes začínáme pivem a nezřídka skončíme u rumu. K vínu, i zředěnému, se podávala studená i teplá až horká voda pravděpodobně kořeněná bylinami.  

Co však bylo považováno za ryze barbarské, pít hned zpočátku víno nezředěné, viz zde výše o Kleomenovi. Tímto zvykem vynikali vedle Skythů Keltové, jimž ostatně nikdy Helléni ani Římané neporozuměli, a nemuselo jít o pití. Keltové či po římsku Gallové měli v klasickém starověku pověst hašteřivých a opileckých násilníků. • Ani o Keltech však není tradován takový způsob pití, jako u amazonských indiánů, kteří v několikadenních skupinových trachtacích do sebe lijí litry zkvašeného nápoje z kasavy kaširi a vzápětí ho zvracejí a na lačno pijí nanovo. Jak muselo vypadat pití jistého Athéňan Diotíma, jemuž pro jeho zvyk dávat si lít víno přímo do krku říkali Trychtýř/Chóné, Choané? Nebo jinak neznámého Xenarcha z Rhodu, jemuž se přezdívalo podle jedné míry objemu amfory Metrétés/c. "Soudek" (přes 39 litrů)? Asi stejně jako to zaoceánské amazonské...

Nezbytným doprovodem zábavy byla hudba, hry všeho druhu a rozpravy na jakékoli thema. Nezřídka byli k hostinám boháčů zváni filosofové a v jejichž přítomnosti se pak rozebíraly problémy politické, etické, vědecké a státnické. Především na panovnických hostinách nesměli filosofové chybět, ať už jako okrasy pro vyslance cizích mocností. Jak asi takové nabubřelé hostiny vypadaly, ukazuje rozsáhlý fragment z latinského románu Satyrikon Petrónia Arbitra z první poloviny prvního století n. l.

Část se dnes označuje jako Hostina u Trimalchióna a ironicky popisuje hodokvas u smyšleného zbohatlého římského propuštěnce s orientálním jménem Tříkrálový (celým megajménem jakoby příbuzný n. propuštěnec Pompéjův n. Maecenátův C. Pompéius Trimalchió Maecenátiánus).

Vykládat lidem kolem dokola o střídmosti je stejně pošetilé jako kárat jejich hamižnost. Životní styl latinských bonvivánů a floutků byl shodný z dnešními kapacitami chlapců a děvčat velkého světa např. francouzské a italské Riviery: Balnea, vína, venus: tribus hís sum factus egénus, neboli „Lázně, víno a láska, tyto tři věci ze mne udělaly chudáka.“ Model středomořského příživnictví, svět přítelkyň a gigolů přežil dodnes.

Kdo se chtěl při pití udržet střízliv, měl šanci, když do nápoje přimíchal trychnos neboli kulčibu dávivou; pak pil do střízliva. Jiný vynález patřil jistému lékaři, historie jméno nezachovala, Tiberiova syna Drúsa. Medicus před zápolením v pití na symposiích snědl pět šest hořkých mandlí a pak byl k nepřekonání.

Od prvního století př. n. l. se hellénistický a římský svět držel jediného religiosního kriteria, jak ho jakýsi anonymní autor formuloval o Alexandrii, New Yorku starověku, základu pravého a nefalšovaného monotheismu: jediným jejich bohem jsou prachy, únus illís deus nummus est. Ve shodě s naprosto moderními tendencemi dokázali dávní měšťané prodávat neštěstí i štěstí, utrpení i rozkoš. Historik Cassius Dio uvedl jednu ze svých kapitol slovy: "Zatímco smrtelníci takto jednali po vlivem peněz...".

Spojené státy Ameriky mají od 22. dubna 1864 na svých mincích/platidlech motto In God We Trust, „věříme v boha“, pozoruhodné spojení věroučné proklamace s nominální směnnou hodnotou platidla. Jako první dal obraz Ježíše na mince východořímský (byzantský) císař Iústiniános II. (685 – 695 a 705 – 711) z Hérákleiovy dynastie.

K jídlu i hostinám římský svět uléhal odpoledne kolem čtvrté, v zimě již kolem druhé. Po předkrmech, gustus, gustatio, a aperitivu, obvykle medové víno mulsum, přišlo hlavní jídlo o třech chodech, fercula, k nimž se pilo víno. Společnost, v níž se na rozdíl od hellénského světa občas objevily ženy některého z účastníků hostiny, jedla, bavila se a rozmlouvala po celou dobu vleže nebo někdy ve stoje v tricliniu, místnosti s původně „třemi lůžky“.

Vznešené domy proměnily triclinia v luxusní hostitelské místnosti pro bankety a přijímání hostů, kterým se říkalo podle řecké slova pro dům oecus. Podobně bývaly zařízeny venkovské statky, villae rusticae.

Vedle „hellénských“ zábav výše popsaných se objevovali transvestité, tu a tam dokonce gladiátoři. Nikoli však ke smrtelnému boji. Nelze tvrdit, že by Římany fascinoval především pohled na krev. Šlo jim o podívanou, ale ne každý sdílel tuto slabost. Tak např. pod provazolezce dal jako první umístit polštáře císař M. Aurélius Antónínus, z čehož se vyvinula později záchranná síť používaná ještě nejméně na přelomu třetího a čtvrtého století.

Římané si zpočátku hodně zakazovali (srov. pod ceny). Zákony proti luxusu z let 182, 161 (nebo již 162), 143, 115, 81 stanovovaly dokonce maximální ceny občanských hostin slavnostních a obyčejných. Za censury moralisty M. Porcia Catóna (od roku 184) prošel zákon tribúna lida C. Orchia, lex Orchia dé cénís/sumptuária, omezující počet hodujících (182). Hostina dle nařízení zákona konsula C. Fannia Strabóna, lex Fannia, z roku 161 nesměla překročit nákladem deset sésterciů, slavnostní sto (v jiném podání assů!).

Zakazoval mimo jiné upřednostnit při hostině jiné ptáky před vykmenou slepicí (podle starých jako první vykrmovali slepice lidé z Délu). Fanniův zákon byl roku 143 Didiovým zákonem rozšířen na celou Itálii, nikoli jen Řím. Trest patřil nejen pořadateli nákladných snídaní a obědů, také pozvaným, pokud se účastnili.

O padesát let později už směli Římané vyhodit za pohoštění přátel o kalendách nonách a v tržní dny třicet sésterciů (nebo assů!), za slavnostní desetkrát tolik. Stosésterciová večeře byla prostě pokládána za luxus. Zvláštní, že pod novelu zákona o životních nákladech, lex sumptuária, se roku 115 podepsal M. Licinius Crassus Díves, triuvirův děd.

V ostatní dny se smělo během banketu zkonsumovat tři libry masa, ryb za libru a stejný obje polných a dalších plodin. Lex sumptuária Cornélia diktátora Sully snižovala roku 81 ceny málo běžných potravin, po jeho smrti upravil potravinový zákon, lex sumptuária/cibária, máriovský cos. M. Aemilius Lepidus. O několik let později novelisoval zákon proti hodovní rozmařilosti jistý tribún lidu C. Antius Réstió. Chudák přestal chodit na návštěvy, aby se nestal svědkem toho, jak všichni zákonem pohrdají.

Dvacet let po smrti se razil stříbrný dénárius s jeho hlavou s diadématem (c. 47). Kromě toho ho proslavila věrnost sluhy za proskripcí, jehož lstí přežil. Édictum dé sumptibus ještě vydal M. Antónius, pozdější triumvir.

Rekordmanem z časů principátu byl zřejmě neukojitelně chtivý syrský mladík na císařském trůnu Héliogabalos, který prý nevečeřel nikdy za méně než sto tisíc sésterciů (celkově ale výdaje s dary pro hosty etc. vyskočily na tři miliony; více o zákonech pod hostiny), Kleopatru tudíž ani zdaleka nepřekonal.

Výrazně levněji, zato objemově více konsumoval D. Clódius Albínus, jeden z účastníků druhé imperiální občanské války v letech 193-197. Miloval pití a stejně veliký byl jedlík, hlavně ovoce. Dokázal sníst na posezení pět set fíků zvaných vrabčí, passerariae/kallistrúthai, stovku kampánských broskví, deset ostijských melounů, dvacet liber labických hroznů, sto kvíčal, popřípadě čtyři sta ústřic, vše rozumí se nikoli najednou. Byl přitom štíhlé postavy, jak staří zaznamenali.

Hostiny, které změnily svět
Aby měly klid od obrovské perské přesily, hostily hellénské státy, přes něž roku 480 táhl Xerxés Thrákií na jih do Hellady. Stát Thasos, bohatý svými stříbrnými doly, uspořádal pro velkokrále jednodenní hostinu za čtyři sta talentů stříbra. Obyvatelé vykrmovali dobytek, sháněli to nejlepší a mleli obilí po několik měsíců.

V zimě roku 379 provedli thébští exulanti ve své vlasti převrat a odstranili prospartský kolaborantský režim. Stalo se tak na hostině, kde byla většina hostů již značně opilá. Z pijatiky je proslulý výrok jednoho z kolaborantů, státního písaře, tj. sekretáře, Archia, který na upozornění, že by měl vyslechnout důležitou zprávu, odpověděl: »Důležité věci až zítra«.

Rána se nedožil a Théby se zbavily s athénskou pomocí spartského protektorátu. Hostina byla zajímavá i jinak, z čistě „technického hlediska“. Byli na ní také ženy provdané, tedy něco, co v hellénském prostředí nebylo běžné, spíše vzácné. Vdané ženy navštěvovaly volněji cizí hostiny až v římské době.

Šílenou hostinu přímo na bitevním poli u Chairóneie uspořádal 2. srpna 338 vítězný makedonský král Filippos II. Vystřízlivěl a zanechal křepčení, jakmile přišel k místu, kde šik hellénských spojenců držel oddíl tří set Thébanů. Všichni padli, aniž by ustoupili o krok. Filippos nechal pití, neboť si uvědomil, že v bitvě mohlo vše dopadnout jinak. Zabrzdit o sto let později neuměl jiný panovník: někdy v zimě roku 231/230 zemřel na následky nezřízených oslav vítězství u Média král Illyrů Agrón.

Poněkud jinou „hostinu“ uspořádal roku 396 Kartháginec Maharbal povstalcům z pomocných oddílů numidských či libyjských, tedy "Afričanů". Ustoupil v noci z ležení, aby to vypadalo jako ústup či útěk, v němž zanechal víno s uklidňující až uspávající mandragorou. Afričané se tábora zmocnili a všechno vyjedli a vypili a stali se snadnou kořistí Kartháginců: kdo nebyl zabit, padl do zajetí.

Filippův syn Alexandros byl znám svou víceméně zdrženlivostí na hostinách. Přesto se v opilosti dopustil mimo jiné vraždy člověka, který mu roky předtím zachránil život v bitvě. A v únoru roku 324 uspořádal v perských Súsách hromadnou svatbu Makedonců s Peršankami všech stavů: údajně to bylo devět tisíc párů u stolů. Chtěl tím symbolicky odstranit rozdíl mezi vítězi a poraženými, skloubit dva tehdejší imperiální národy, myšlenka dosti „americká“.

Vzhledem k tomu, že již napřesrok zemřel, fiasko své akce nezažil. Všichni z makedonských předáků se totiž rozvedli a jediný Seleukos do smrti žil s Peršankou Apamou, prabábou seleukovského panovnického rodu. V Súsách každý obdržel stříbrnou číši na úlitbu a Alexandros jako svatební dar zaplatil všechny dluhy svých vojáků u armádních zásobovatelů, které za jedenáct roků tažení nadělali, prý dvacet tisíc talentů. To jsou v přepočtu 524 tuny stříbra nebo dokonce zlata.

O hostině v Súsách lze neohroženě soudit, že to byla největší a nejdražší svatební hostina lidských dějin; největší megaparty evropských dějin uspořádal římský boháč M. Licinius Crassus roku 70 v Římě, viz zde o něco níže. Pro srovnání: Z aztéckého území se do Španělska po 13. srpnu 1521 odvezlo pět tisíc tun zlata a v Seville se mezi roky 1521 až 1560 přeložilo cca. šestnáct tisíc tun stříbra – to byl výtěžek z dobytí Mexika, který madridští panovníci pak utratili ve válkách o vládu nad Evropou.

Před hostinou se konala ještě jiná zábavná podívaná. Jednak se na smrt nemocný indický filosof-gymnosofista Kalános rozhodl zemřít. Bráhman si dal navršit velkou pohřební hranici, lehl si na ni a dal se upálit.

Po letech totéž překvapeným Hellénům předvedl jistý Ind z Caesarovy družiny v Athénách a o další dvě staletí později vstoupil do plamenů dobrovolně Peregrínos zv. Próteus, a to přímo na olympijských hrách, Ol. 236, rok 169 n. l., viz pod Peregrínos. Podobně před ním Tímantheos z Kleón, olympijský vítěz v pankratiu na 81. hrách roku 456, zkoušel denně sílu na velkém luku, zda ho ještě natáhne. Trénink přerušil a když se k luku vrátil, už ho nenapnul. Zapálil hranici a skočil do plamenů.

S trénováním je spojena i jedna slavná bitva. Přesněji řečeno s velkou tréninkovou zátěží. Dionýsios z Fókaje byl za iónského protiperského povstání vrchním velitele loďstva a sedm dnů po sobě nutil veslaře posilovat za vesly a dával jim i jiné těžké úkoly, takže je unavil. Když pak u mysu Ladé přišlo k bitvě, neuspěli. Dionýsios se svou lodí se už domů nevrátil, otočil plavidlo do Foiníkie, přepadl nějakou kupeckou nákladní loď a s tímto kapitálem odplul kamsi na Sicílii, kde se živil piraterií na Karthágincích a Etruscích.

Po této šokující podívané uspořádal Alexandros závody v pití, další nekrofilní zábavu. Vítěz Promachos vypil čtyři choy vína, za což obdržel věnec ze zlata v ceně jednoho talentu. Třetího dne zemřel. Na disciplinu "závod v pití" v Súsách tehdy zemřel ještě další 41 účastník.

Pro upřesnění: talent je váha kovu o dnešních 26,2 kilogramech a objem čtyř konví (chús, mn. č. choes) je dnešních minimálně třináct, maximálně asi šestnáct litrů. Vína tehdy obsahovala asi šestnáct procent alkoholu. Zřejmě proto přežívalo v Athénách rčení zachycené autorem komédií Menandrem: „Pil jsi více než král Alexandros.“

Co do počtu pohoštěných lidí je zřejmě rekordem hostina assyrského velkokrále Aššur-násir-apli II. (vládl v letech 884 – 859): roku 879 dal prý šestnáct tisíc ovcí a deset tisíc „koží“ vína naservírovat 69 tisícům hostů, údaj pravděpodobně nadsazený dle syntaxe předněvýchodní chlubivosti v dimensích XXL.

Podobné údaje lze srovnat s dnešními rekordy. Největší lidovou zábavu, čtrnáctidenní mnichovské svátky piva Oktoberfest, roku 2003 navštívilo 6,3 miliony návštěvníků, rok předtím 5,9 milionů. Lidé vypili 61 tisíc hl piva (57 tisíc roku 2002) a snědli 91 volů (87). Úplně mimo rozměr je jedno z center amerického zábavního průmyslu nevadské Las Vegas. Roku 2002 zažilo 35 milionů návštěvníků, což je dvacetkrát více než má stálých obyvatel: je to nejnavštěvovanější místo planety.

Roku 80 uspořádal několikadenní pohoštění pro Římany diktátor Sulla. Obětoval desetinu své nesmírného majetku Herculovi a po odečtění všech odměn a pozorností přátelům zůstalo z proskripcí pro státní pokladnu ještě 350 milionů sésterciů. Hostina byla první oslavou vítězství v občanské válce, kdy i kořistí byl majetek poražených občanů a děkováno bohům bylo za vítězství nad spoluobčany-populáry.

Další kuriosity
O fungování proslulých spartských syssítií viz pod Sparta. 
Proslulé hostiny pořádal jeden z nejslavnějších bojovníků čtyřicetiletých diadošských válek po smrti Alexandra Velikého Démétrios I., když v roce 307 obsadil Athény. Usídlil se přímo v Athénině Parthenónu na Akropoli a názorně Athéňanům předváděl, jak hodují Olympané. Za peníze athénského státu, to dá rozum. Zpočátku se divadlo líbilo, pak to však Démétrios přehnal, když sumu 250 talentů stříbra, tj. přes šest a půl tuny, kterou Athéňané horko těžko vybrali na daních, dal své přítelkyni hetéře Lamii a jejím družkám na mýdlo a parfémy (srov. zde výše).

Proslula ignorance Seleukovce Antiocha III., jemuž hellénské dějiny říkají Veliký, římští historici s ironií. V roce 192 se pustil do války s Římany, ale v době, kdy římská diplomacie pracovala na plné obrátky a italští imperialisté dávali dohromady vojsko, král seděl po celou zimu v Chalkidě na Euboji a slavil svatbu s dcerou jistého Kleoptolema, jíž dal jméno Euboia. Nepochopitelná lehkomyslnost, jako již mnohokrát, ničila seleukovskou moc až ji zničila, srov. rok 129.

Životní osud Antiocha III. je příkladem propité říše, ačkoli to byl poslední ze středomořských panovníků, chcete-li Evropanů, který úspěšně válčil na území dnešního Afghánistánu a Pákistánu a posiloval tu hellénský element osadníky z mateřských hellénských oblastí. Jejich potomci ovládli na čas severní Indii, ve 2. století př. n. l. přejali buddhismus a zřejmě jsou předky dnešních Kušánců v Afghánistánu.

Ve stylu záhrobních obřadů pořádal hostiny podivín Domitiánus. Hosty pozval do černě vymalované místnosti včetně podlahy, personál byl celý natřen na černo, doprovodný tanec se podobal pohřebním obřadům loučení s duší zemřelého. Lidé bývaly zcela vystrašeni, nepromluvili ani slova. Jejich služebnictvo dal princeps ukrýt a domů dal hosty tajuplně dopravit svými lidmi. Tperve zde se jim dostalo za noční děs odměny a velkých darů a vzácných jídel...

Spoluvládce filosofujícího vojáka M. Aurélia Antónína L. Vérus (161 – 169) uspořádal prý jako první hostinu za šest milionů sesterciů. Drahokamy osázené zlaté nádobí sloužilo k jednotlivým chodům jednorázově, pro další bylo vyměněno, resp. rozdáno darem. Vérus během hostiny někdy roku 166 n. l. rozdával jako vylosované dárečky dokonce chlapce, kteří hosty doprovázeli domů (o losech a loteriích viz kuchyně a strava). Kdo neodešel, hrál do rána kostky o šílené summy. Neboť Vérus hru miloval.

Bláznivé závody v přepychu v jídle a bydlení odstartoval Neró. Císařova kolossální socha stála v předsíni jeho Zlatého domu, domus aurea, ostatně po úchylově smrti zbořeného. Sám o sobě byl dalším divem, první architektonickou nabubřelostí v Evropě. Dům, o němž císař při vernisáži prohlásil, se quasi hominem tandem habitáre coepisse, že konečně začíná bydlet jako člověk, měl trojnásobné sloupořadí o délce jedné míle.

Budovy oddělovala vodní nádrž, venkovská krajinka s vinicemi, poli, výběhy s dobytkem a zvěří. Obytné části byly zlaceny a některé místnosti vykládány drahokamy a mušlemi. Jídelní sály měly stropy z odsouvatelných slonovinových desek, aby se seshora daly na stolující rozstřikovat voňavky a rozhazovat květy. Hlavní jídelna byla kulatá a díky mechanismu se ve dne v noci otáčela jako celý svět.

S pozemky se v Římu spekulovalo, někdy vypomohl velký požár. Město se pak sice o něco modernisovalo. Nejznámější je požár Nerónův z roku 64 n. l., který vedl k tomu, že většina Města dostala cihlové domy, zdi byly štukovány. Ze známých lidí pozemkovými spekulacemi zbohatl triumvir M. Licinius Crassus: opatřil si partu pěti set zedníků a tesařů, zároveň hasičů, což tehdy ještě Řím neznal, a když někde z přetížení spadl činžák nebo hořelo, nabídl služby – ale nejdříve musel majitel domu pozemek prodat.

Pak se teprve pustila Crassova parta do práce. Crassus bývá pokládán za největšího z krésů římské republiky. Prý na začátku neměl majetku více než tři sta talentů, ale když na začátku svého konsulátu roku 70 obětoval Hérákleovi desátek ze svého jmění, pohostil Římany u deseti tisíci stolů a rozdal jim obilí na tři měsíce (= zřejmě největší megaparty evropských dějin; srov. výše největší svatební hostinu), zůstalo mu před tažením na Parthy o patnáct let později stále ještě sedm tisíc sto talentů.

Pro srovnání: nejslavnější z novodobých karnevalů v brasilském Riu de Janeiru v roce 2005, trvající tři dny, navštívilo na 770 tisíc turistů z celého světa. Třebaže měl starý věk velmi bohatou síť hospod/restaurací (srov. pod Pompéjí) několika typů, systému novodobých fast foodů konkurovat nemohly. Největší z nich, americká firma McDonald´s, o sobě tvrdí, že její buffety roku 2003 navštívilo ve 31.100 provozovnách po světě denně padesát milionů lidí, kde je obsloužilo 1,5 milionu zaměstnanců (roku 1968 měla buffetů jen tisíc). Každý čtvrtý Američan chodí do jejich firmy každodenně a roku 2003 ve fast foodech utratili 140 miliard dolarů (roku 1970 jen šest). 
O sexu, sexuální zabavě při hostinách a mimo ně, o hetero- a homosexualitě, hetairách-hetérách atd. viz pod sex

Hóšé'a z Israéle, k., řec. Ósée/Óséos, lat. Osee, bibl. č. Ozee, ass. Ausí', bab. Amušé; jméno asi z Jhóšú'a§ 730, 724, 722 

hotely§ viz pod pošta, cestování, hostiny, hry
Hotep§ viz Hetep 

houby, jedovaté, otrava§ viz pod Gautama (hřibem krájeným nožem, jehož ostří bylo otráveno jen po jedné straně, byl travičkou Locustou sjednanou Nerónem zahuben císař Claudius)

Hoxne Hoard, mincovní nález ze Suffolku§ 389+