609-600

609.

Ol. 42, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 145

 

************************************************************

Míléťané ve spolupráci s Fókajskými popř, Rhodskými založili osadu-apoikii Apollónii Pontskou (epoikie byla zavedena do Černomoří roku 559, viz tam).

 

V bitvě u Megidda (eg. Maketi, bab. Magidú) někdy po pesachu porazili Egypťané babylónského spojence, júdského jahwistického krále J'ošijáhúa, který byl v bitvě smrtelně raněn a brzy na to zemřel. Júda se po dlouhých staletích, zhruba od konce XIX. dynastie kolem roku 1200, stala znovu na krátko egyptskou poddanskou zemí (viz rok 605).

Po Jošiovi (vládl od roku 641) následoval formálně na trůnu jeho mladší syn Jhóácház/Jehóácház (23), řec. Ióazos, bibl. řec. Ióachas, lat. Ioahaz, bibl. č. Joachaz, který vládl jen tři měsíce a deset dnů, a to do začátku roku 608. Jeho matka se jmenovala Chamútal a pocházela z Libny; srov. jinou vokalisaci jejího jména roku 597. 

Za vítězství u Megidda poslal král Nekó II. dary, mezi nimi své šaty, které měl za bitvy na sobě, dokonce také do Apollónova Didymaia v Iónii, ostatně do svatyně svých spojenců (viz rok 617). Byl to první egyptský dar do hellénské svatyně mimo území Egypta. 

Po bitvě u Megidda měl Nekó volnou cestu na sever, kam spěchal na pomoc Aššur-uballitovi II. (jeho jméno se více v babylónských kronikách neobjevuje). V měsíci du'úzu/asi v červenci s částí egyptských sborů přešel Eufrát, aby dobyl zpět Charrán. Město a jeho babylónskou či možná přesněji médskou posádku, kterou před městem v poli porazil, obléhal do měsíce ulúlu/do srpna až září, pak musel ustoupit před příchodem posil, které přivedl král Nabû-apla-usur na pomoc obleženým. Babylóňané cestou rabovali a ničili zemi Izalla v Pochábúří. 

Po uvolnění Charránu z obležení se Babylónci vypravili proti dalšímu assyrskému spojenci, proti Urartejcům, a jejich zemi poplenili. Egypťané drželi v té době většinu bývalé assyrské Syrie, hlavním sídlem jejich vlády zde byl Hamát (trvala pouze do roku 605).

V Číně zemřel ve státu Lu po nemoci vévoda Wen I. (vládl od rok 628). Jeho vedlejší manželka Ťing Jing/Jing Ying, matka budoucího vévody Süana/Xuan, vkládala šance na jeho nástupnictví do vztahu s ministrem Sien-Čungovi/Xianzhong. měla proto za to, že její syn má lepší posici než děti hlavní Wenovy manželky Aj Ťiang/Ai Jiang jmény E a Š'/Shi. Ministr nezklamal, oba kluky zavraždil zjevně prý s tichým souhlasem ze státu Čchi. Vdova Aj Ťiang se pak vrátila do svého rodného Čchi (!). Z vděku za podporu Čchi roku 608 věnoval vévoda Süan z Lu vévodovi Chuejovi z Čchi zemi na západ od řeky Ťi/Ji

Ve státu Čchi zavraždili dva jízdní vojáci vévodu I/Yi (vládl od roku 613). Mstili se v osobní věci, první, že dynasta znetvořil tělo jeho otce, druhý, že mu vévoda ukradl ženu. Nástupcem na trůnu Kung-c' Jüan alias vévoda Chuej z Čchi, syn vévody Chuana (vládl do roku 599, srov. jeho postoj roku 613).

Státy Čeng, Sung a Čchen se staly součástí války států Ťin a Čchu. Ťinové ve válce ztráceli na síle, též díky rozvratu ve vládnoucí dynastii, viz dále rok 607.   

 

************************************************************

608.

Ol. 43, 1

Kleón z Epidauru

 

 

(neznámý)

a. u. c. 146

 

************************************************************

Chaldajský král Nabû-apla-usur se vypravil opět proti Urartu. Vyplenil a vypálil v ulúlu až tebétu/srpen až prosinec města a kraj Bít Chanunía na horním Tigridu (lokalisaci neznáme, země na jihu Urartu) a na jeho větší části zřídil babylónskou provincii (srov. rok 610). Pak se s armádou vrátil do Babylónu. 

V Hamátu, kam si nešťastníka pozval při cestě z války s Babylónci, sesadil egyptský král Nekó II. júdského krále Jhóácháze, který tak vládl velmi krátce (viz předcházející rok; událost může připadat ještě k roku předešlému).

Jhóácház zemřel v egyptské internaci a důvod sesazení znám není (nesplatil tribut uvalený Egypťanem čítající sto talentů stříbra a jeden zlata?). Nekó dosadil Židům za krále Jhóácházova staršího bratra Eljáqíma (25), řec. Eliakimos, bibl. řec. Eliakim, lat. Eliachim, jemuž z nejasného důvodu změnil jméno na Jhójáqím/Jehójáqím, řec. Ióakeimos, bibl. řec. Ióakim, lat. Ioachim (snad to souviselo s výměnou obecně znějícího El/bůh za Jahweho v theoforním jménu; vládl do roku 597). Jeho matka se jmenovala Zbídá, řec. Ieldaf, lat. Zebida, a pocházela z Rumy. Země zůstala krátce egyptským protektorátem (do roku 605).

 

************************************************************

607.

Ol. 43, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 147

 

************************************************************

V dlouholeté válce o Tróadu (trvala s mnohými přerušeními od roku 698), porazili Mytilénští athénské emigranty. Válku rozhodl v Tróadě osobní souboj Pittakův (o jeho odchodu z Mytilény viz rok 612) a Frynónův stejnými zbraněmi (srov. rok 620). Olympioníkos Frynón byl Pittakem úskočně obelstěn a zabit: vítěz totiž ukryl do puklice svého štítu vrhací síť/amfibléstron, kterou mu přehodil v boji přes hlavu a olympioníka uškrtil.

Za arbitra urovnání sporu si obě strany zvolily tyranna Periandra Korinthského, který rozhodl, aby Sígeion zůstalo Athéňanům a ostatní sporné osady aby měli Mytilénští (viz rok 620). Athéňané se však nedokázali zmocnit Sígeia, kterého dobyli až roku 546. • V jedné z bitev této války vedle sebe bojovali Pittakos a lyrik Alkaios.

 

Babylónský král Nabû-apla-usur byl znovu od simánu/ad května na výpravě proti Urartu. Doprovázel ho syn Nabû-kudurrí-usur, řec. Nabokolassaros. V du'úzu, tedy měsíc nato, opustil král armádu a vrátil se do Babylónu. Jeho syn dobyl jisté horské pevnosti (biránátu) a ničil ohněm kdesi za Tigridem oblast asi Zágrosu. V měsíci ulúlu/v srpnu až září se korunní princ vrátil s vojskem do Babylónu a v tašrítu/říjnu vytáhl jeho otec s armádou na Eufrát proti stále ještě fungující assyrské vládě v oblasti. Překročil řeku a oblehl u Karchemiše/Európos město Kimuchu/Samosaty, kterého v měsíci kislímu/v listopadu až prosinci, dobyl a osadil babylónskou posádkou (srov. následující rok a 612). S velkou kořistí se Nabû-apla-usur vrátil v měsící šabátu/leden až únor 606 do Babylónu. 

 

V Číně zemřel čouovský císař Kchuang-wang/Kuang (vládl od roku 613). Na trůnu ho vystřídal jeho bratr Ting-wang/Ding (vládl do roku 586). V bitvě u Ta-ťi/Daji porazila armáda státu Čchu Sungy.

Ve státu Ťin byl v palácovém puči zavražděn vévoda Ling (vládl od roku 621). Chlapecký dynasta se pokoušel zbavit svého ministra Čaoa Tuna/Zhao Dun, který se proto chystal ode dvora uprchnout. Atentátníkem se stal Čao Čchuan/Zhao Chuan, zřejmě najatý Čaoem Tunem, který byl synem jedné z ministerských souložnic a u dvora držel posici s pomocí svého nevlastního bratra Čaoa Kchuoa/Zhao Kuo.

Následujícího roku vpadli vojáci státu Čchu do Čengu, neboť se tak dohodli s Ťiny. V Čengu zemřel roku 606 vévoda Mu (vládl od roku 628), nástupcem Ling, který vládl jen několik měsíců, než byl v létě 605 zavražděn. Po něm vládl v Čengu Siang/Xiang (do roku 587).  

 

************************************************************

606.

Ol. 43, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 148

 

************************************************************

Egypťané oblehli Kimuchu a po čtyřech měsících ho na Babylóncích dobyli a posádku pobili (srov. předchozí rok a následující). Velitele operací neznáme. Nabû-apla-usur s armádou babylónských odvedenců v tašrítu/září-říjen vytáhl na Eufrát a vybudoval na meziříční straně polní ležení u lokality Quramati. Překročil řeku do Syrie, poplenil tři osady či města, byli však Egypťany z Karchemiše, bab. Galgameš, v šabátu/leden-únor 605 zatlačeni zpět za Eufrát a Babylóňané před příchodem egyptské armády ke Quramati ustoupili zpět do Babylónie. 

Někdy v této době byl v Syrii (?) zavražděn Aššur-uballit II., poslední král Assyřanů. Definitivně se uzavřela dvoutisíciletá historie státního útvaru a pozemské moci boha Aššura. • Královská tradice Assyřanů začíná kolem roku 2400 seznamy šejků původních nomádů, od roku asi 2150 již usedlých knížat/ensiů Aššuru.

Zmizela městská zástavba assyrského jádra zvaného prostě "Země/mátu" a tvořeného městy/akk. álu, pl. álú n. áláni Aššurem, Kalchem, Ninuou a Arba'ilem/Arbélami, zůstaly ruiny, převládlo vesnické osídlení/akk. kapru. O dvě staletí později Xenofón procházeje s hellénskými žoldnéři krajem neznal ani stará jména lokalit ani původních obyvatel.

Zbytky Assyřanů se v severní Mesopotamii a severovýchodní Syrii během staletí asimilovaly. Assyrská šlechta v bývalých provinciích přešla do služeb chaldajských králů. Záhy se jméno země začalo používat nepřesně, až nakonec v klasických literaturách přetrvalo pouze jako literární pojem, obvykle označující celou Mesopotamii (tzn. včetně Babylónie).

V hellénismu měla původní Assyrie označení Adiabéné; její severní část se jmenovala Arbélítis, jižní Apollóniátis. Původní název Hellénové jako geografický pojem již neznali: zjevně nebyl, kdo by jim ho zprostředkoval. Možná, že zbytkem ze slova Assyrie byl název jedné hellénisované osady Atúsias na Kapru.

Assyrii jako geografický pojem oživil na krátko římský císař Traján, když v roce 114 n. l. zřídil stejnojmennou provincii (zrušena ale již o dva roky později). O dalších osudech Assyřanů viz dále v indexu, s. v.

Zánikem říše Assyřanů se v regionu změnily ethnické poměry. V západních částech bývalé novoassyrské říše, v tzv. Chattu, pokračovala semitisace zemí, neboť již slábl, resp. vymizel prvek syrochetitský (srov. rok 635). Syrská část se začala babylónsky nazývat Eber nári/„Za řekou, Zaříčí“.

V Anatolii se absorbcí Médů postupně utvářel rozlehlý státní útvar Kappadokie, a to především z původních chetitských států Tabal a Melid. V Kilikii (z bab. Chilakku) se syrochetitský prvek uchoval ještě v Pirindu či Piriddu (Qúe, západní část Kilikie, K. Drsná/Trácheiá, byla Babylónci nazývana Chumé).

 

V Číně za vlády císaře Tinga, viz rok předešlý, porazil Čuang/Zhuang, vládce státu Čchu, hunský (?) kmen Čung/Zhong, který vpadly ze západu. Stal se pak posledním, pátým z hegemonů/éra wu-pa (srov. rok 685). I on se tituloval králem státu Čchu, wangem, srov. roky 677, 632, titulem přináležícímu Čouům (vládl v Čchu 613-591). Roku 597 se revanšoval armádě státu Ťin/Jin za porážku roku 632, viz, vítězstvím v bitvě u Pi/Bi na Chuang-che/Žluté řece. Viz dále rok následující.  

 

************************************************************

605.

Ol. 43, 4

 

 

Aristoklés

a. u. c. 149

 

************************************************************

Babylóňané se pustili opět přes Eufrát. Král Nabû-apla-usur zůstal v Babylónu, armádu vedl jeho nejstarší syn Nabû-kudurrí-usur. V severní Syrii někdy zkraje léta v bitvě u Karchemiše/bab. Galgameš, hellénistický Európos na Eufrátu v Kyrrhestice, Babylóňané dokonale porazili Egypťany pod Nekóem II. (jeho přítomnost v bitvě není nikde zdůrazněna).

Zbytky Egypťanů, "kteří unikli z porážky a žádná zbraň je nemohla dostihnout/[ša ina] dabdi išchitúma kakku lá ikšudúšunútu", pak byly rozprášeny u Hamátu a města dobyto (egyptské od roku 609): "nikdo se z nich nevrátil domů/édu amélu ana mátíšu [ul itúr]." Egypťané byli vytlačeni z celé Syrie a egyptští králové, nikoli však etnickým původem, se zde objevili až zase v hellénismu (Ptolemaiovci).

Chaldajové však na Egypt netáhli, ačkoli stáli na hranicích a měli cestu volnou. Po bitvě u Karchemiše totiž 8. dne měsíce abu/17. srpna zemřel král chaldajský Nabû-apla-usur (vládl od roku 626). Novým jejich vládcem se stal jeho syn Nabû-kudurrí-usur II., hebr. Nebukadnessar či Nabûkadrezar, řec. Nabokolassaros (ptole. kanón), Nabúkodrosoros apod. Domů pospíchal jen se skupinou přátel a v Babylónu byl korunován již 1. dne měsíce ulúlu/7. září (vládl až do roku 562)Jeho mladším bratrem byl Nabû-šuma-líšir. V jedné poničené kronice je u třetího roku nového krále, tj. u roku 602, čitelné jeho jméno, nikoli však s ním spojená událost. 

Podle hellénské tradice byl král ženat s královnou Nítokris (její domácí jméno znělo snad Adda-quppí/Adda-guppí, srov. ale výskyt tohoto jména i v hellénském převyprávění egyptských dějin), srov. jeho sňatek s médskou princeznou roku 617.

Koncem roku se Nabû-kudurrí-usur II. vrátil do Syrie, kde úspěšně pokračoval v bojích s Egypťany a jejich spojenci.

Júdský král Jhójáqím přísahal hned po bitvě u Karchemiše věrnost babylónskému králi Nabû-apla-usurovi a vzápětí rovněž jeho synovi (viz rok 602); podobně se zachoval dynasta v Damašku, Tyru a Sídónu. Skončila tak krátká éra egyptského protektorátu nad Júdou (viz rok 609). Království se dostalo pod kontrolu babylónských vládců a po vzpouře roku 602 se to židovské státnosti stalo osudným.

V Číně ve státu Čchu vedl Tou Ťiao /Dou Jiao, syn armádního velitele C'-lianga/Ziliang rebelii proti králi Čuangovi, srov. rok předešlý. V klanových bojích zanikla téměř celá dynastická linie Žuo z Čchu. Čuang přitom vedl válku s Čengem, který se poddal až rok 603, rok předtím uznali hegemonii Čchuů ve státu Čchen, viz dále rok 603.    

 

************************************************************

604.

Ol. 44, 1

Gelón z Lakónie

 

 

(neznámý)

a. u. c. 150

 

************************************************************

Athéňané podníceni Solónem dobyli na Megarských Salamínu, která byla od roku 640 megarská (válka o ostrov vypukla roku 631, srov. dále roky 570 a 528, kdy skončila definitivně). Athéňané šli od porážky k porážce, měli války plné zuby až si uzákonili, že ten, kdo by přišel s návrhem na obnovení bojů, skončí v katových rukách.

Solón se stavěl za blázna a na agoře veršoval na salamínský motiv: zákon byl zrušen a Solón, jehož rodištěm podle jednoho zdroje ostrov byl, zvolen stratégem pro nový boj s Megarskými (srov. podobnou situaci na Thasu roku 463). Po athénském vítězství dokladoval historické nároky na ostrov: dal otevřít několik hrobů, aby bylo vidět, že pochovaní leželi hlavou k západu, jak bylo zvykem v Attice, a nikoli k východu, jak pohřbívali dórští Megařané.

Pohřební zvyky se po roce c. 700 měnily. Sám Solón, který zemřel c. 561 na Kypru, si přál, aby jeho ostatky převezly na Salamínu, spálili a rozptýlili po ostrově. 

S Peisistratem (narozen kolem roku 600), budoucím sokem v politice, byl Solón spřízněn, neboť jejich matky byly sestřenicemi. Nicméně nemohl v této době mít Peisistratovu podporu, jak se tradovalo. Bývali údajně milenci, o generaci starší Solón (narozen kolem c. 640) patřil mezi vyznavače lásky k chlapcům, paiderastiá; viz v indexu s. v. sex.  

 

Babylónský král Nabû-kudurrí-usur II. pokračoval od simánu v Syrii/Chatti zdárně v bojích s Egypťany. Ve Foiníkii oblehl Askalón, který v měsíci kislímu/v listopadu až prosinci dobyl a vyvrátil. Veškeré obyvatelstvo i s dynastou odvlekl do Babylónu, kde o nich jako o zajatcích zmínka ještě po deseti letech. Celá Foiníkie se dostala pod babylónskou kontrolu, král se do Babylónu vrátil v šabátu/leden-únor 603. Vypukly boje s Egypťany v Júdě.

 

V Číně se narodil muž jménem Lao-c’, tj. Starý filosof. Zemřel údajně roku 514.

 

************************************************************

603.

Ol. 44, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 151

 

************************************************************

V letech 603 až 596 musela Sapfó se svým mužem emigrovat z rodného Lesbu na Sicílii. Když se po letech vrátila domů, založila ve svém domě Múseion, intelektuální společenství sestávající údajně převážně z žen (o jiném Múseiu viz rok 307; srov. o příčině její sebevraždy, viz rok 630).

 

Téhož roku v ajjaru/"květen" se opět objevila babylónská armáda v Syrii, iniciativu možná držela egyptská strana.

 

V Číně vpadli do státu Čchen vojáci z Ťinu a Weje. Obživli opět nomádi Ti/Di. V létě napadli Ťin, ale proti jeho vojevůdci Sün Lin-fu se neprosadili a odtáhli. Vrátili se roku následujícího a znovu loupil. Tehdy na summitu v Chej-žang/Heirang uzavřeli mír státy Čcheng a Ťin. Viz dále rok 601. Vévoda Čcheng z Ťinu (vládl od roku 607) zemřel brzy na to roku 600. Nástupcem se stal jeho syn Ťing/Jing (vládl do roku 581). 

 

************************************************************

602.

Ol. 44, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 152

 

************************************************************

Samští založili osadu Perinthos. Okamžitě následovala válka s Megarskými, protože nová apoikie významem zastiňovala megarskou Sélymbrii. Megarští byli poraženi a vůdcové Samských použili zajatých megarských vojáků k provedení převratu ve své vlasti: sesadili a vyvraždili aristokraty, géomoroi. Zřejmě zavedli ve státě samském „vládu lidu“, démokratiá (viz 602, srov. rok 611).

 

Júdský král Jhójáqím odpadl od Chaldajů a zahájil proti nim válku (pokud ne až po bitvě u Gazy, viz rok následující, vlastně pak logické vysvětlení jinak krkolomného kroku; srov. s rokem 605 a 598).

 

************************************************************

601.

Ol. 44, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 153

 

************************************************************

Jeden z možných údajů o založení Kamaríny (viz ale dále roku 598).

 

Nabû-kudurrí-usur II. se poprvé vypravil do pole proti Egyptu. Na jeho hranicích u Gazy vybojoval v měsíci kislímu/21. listopadu až 19. prosince nerozhodnou bitvu s Nekóem II. Na obou stranách značné ztráty, Egypťané se pokusu o invasi ubránili. Chaldaj se pokusil proniknout k Nilu ještě roku 582 a 567, vždy neúspěšně, stará assyrská vítězství nezopakoval. Následujícího roku dával Nabû-kudurrí-usur doma dohromady novou armádu s mnoha bojovými spřeženími a velkou silou koní.

 

V Číně napadli Bílí Ti společně s Ťiny stát Čchin. Kroniky uvádějí, že na náměstí v Ťiangu byl popraven špion Čchinů, který po šesti dnech na to obživl.

Ve státu Lu zemřel Siang-chung/Xiangzhong, který byl čtyřicet roků aktivní v diplomacii a politice Lu.

Čchu zničilo část země Šu jménem Šu-liao a uzavřelo smlouvy s polobarbarskými státy Wu a Jüe.  

 

************************************************************

600.

Ol. 45, 1

Antikratés z Epidauru

 

 

(neznámý)

a. u. c. 154

 

************************************************************

Ve Spartě zemřel Eurypóntovec Archidámos I. (mohl vládnout od roku 650). Nástupcem se stal jeho syn (?) Ágásiklás/ión. Hégésiklés (vládl do doby krátce před rokem 556)Kolem roku 600 zemřel též druhý král, Ágidovec Eurykratés/Eukratés II. (vládl snad od roku 660). Nástupcem jeho dyarchické větve se stal jeho syn León či Leonteus (vládl snad do roku 560). V jejich éře vedli Lakedaimonští války s Tegejskými, v nichž se jim vůbec nedařilo; důvody a jejich průběh neznáme, viz rok 560. 

 

Kolem roku 600 přemohli Thessalové Dolopy na Pindu, Málijce a Ainiány v údolí řeky Spercheios, obsadili Thermopyly/Thermopylai, "Vřídelní brána", a stali se hégemony ve spolku amfiktyonů (srov. rok 700 a 595).

V téže době zřejmě vznikl první boiótský spolek (založení bývá kladeno i do doby pozdější, srov. rok 550). Hégemónem spolku byly Théby, viz o nich roku mimo jiné 680. • První Spolek Boiótů trval do roku 479.

Na Samu byla odstraněna krátkodobá tyrannida jistého Dámotela (viz rok 611, 602). V téže době se stal na Euboji tyrannem Tynnóndás (délka jeho vlády není známa ani v kterém ze států), který si po nějaké době přivlastnil titul královský. Zřejmě někdy po něm vládl v Chalkidě jistý tyrannos Antileón a Foxos (oba snad před 550). O nikom z nich není nic známo kromě toho, že byli vlády zbaveni pučem, v němž se spojili aristokraté s lidem. 

 

T. r. nebo roku 598 (viz tam) založili Fókajští osadu Massalii. Massaliá, dn. Marseille, se později sama stala métropolí měst: Níkaia, dn. Nizza či Nice, Glanon, dn. St. Rémy, Kainikétoi, Samnagétos (obě u Marseille), Monoikos, dn. Monaco, Antipolis, dn. Antibes, Agathé, dn. Agde, Tauroention u dn. Toulonu (vyvráceno Caesarem), malá osada Telónion, lat. Teló Martius, Olbiá u dn. Hycres u Toulonu (všechny na jihofrancouzském pobřeží),  Emporiai, dn. Ampurias, a Rhodé či Rhodai, dn. Rosas (obě na západošpanělském pobřeží). Dále o Massalii viz roku 598, pověst o založení města viz v indexu s. v. M.

Kolem roku 600 založili Korinthští v Thrákii osady Poteidaia a Apollóniá (viz rok 620).

 

V Efesu jsou doloženy z doby kolem roku 600 nejstarší hellénské mince s nápisem, kopie lýdských (viz roky 732, 720, 680 a 640). Byly raženy pod jménem Faenos či Fanés (či již kolem roku 630?)Mezi lety 600 až 575 byl v Efesu dokončen druhý Artemidin chrám/Artemísion (viz rok 650; druhý chrám stál do roku 356).

 

Na Tauridě kolem t. r. založili Mílétští osady Pantikapaion a Theodosii (srov. rok 675). Pantikapaion, které mohlo být založeno až koncem 6. století, dnešní Kerč, leželo na východě Tauridy/dn. Krymu. Mílétští koupili od Skythů půdu i na protilehlém Tamanském poloostrově. Oblast Kerčského a Tamanského poloostrova se ve starověku nazývala Bosporos Kimmerios/Kimmerský Bospor. Podle toho se později začala jmenovat říše Hellénů, kteří se tam usadili a Pantikapaion se stal jejím střediskem. Pozdějšímu království se říkalo bosporské (cf. řec. bosporános n. bosporios).

Mílétští, tedy Iónové, zakládali osady na východě polooostrova: Theodosiá, Pantikapaion a Nymfaion, Dórové na západě Tauridy: Hérákleia měla jméno po své métropoli Hérákleie Pontské, později byla přejmenována na Chersonésos na Tauridě/Skythský, Kerkinítis/Karkinítis, usedlost původně skythská/dn. Jevpatorija, emporion Kalos limén/dn. Černomorskoje.  

 

Kolem roku 600 žil a vládl v Lindu na Rhodu Kleobúlos, syn Euagorův z rodu Hérákleova (podle jiného pramene však pocházel z Kárie). Byl počítán za jednoho ze Sedmi mudrců a kromě toho, že byl urostlý a pohledný, že opravil starobylý chrám Athénin, že veršoval a že jeho dcera Kleobúlíné skládala epy a veršované hádanky/grífoi, státnického o něm nevíme nic. Dožil sedmdesáti let, ale životní data neznáme. 

V téže době působil sochař [? Poly]médés z Argu, mimo jiné autor sousoší Argívů Kleobia a Bitóna, které stávalo v Delfách. Synové Héřiny kněžky Kýdippy, zdatní siláci a athlétičtí borci, se za všeobecné pozornosti sami zapřáhli do vozu, aby matku dopravili do chrámu k obětem, poněvadž se s její voli ještě nevrátili z polí. Kýdippé na bohyni pak žádala, aby synům dala ten nejhezčí dar, jaký člověk může dostat/tén theon dúnai tó anthrópó tychein ariston esti. Oba se účastnili po obětech hostiny, v chrámu usnuli a již se neprobudili. Takový byl nejkrásnější dar bohyně. Argívští to vylepšili sousoším dedikovaným "nejlepším lidem/hós aristón genomenón", jak to podal mnohem později Hérodotos. Kdy k události došlo, známo není, ale podle všeho někdy v této době. O prvních kněžkách Héraia viz roky 1855 a 1640.  

 

Kolem roku 600 se narodili athénský samovládce Peisistratos z Braurónu (zemřel roku 528) a Anakreón z Teu, aristokratický básník zahrnutý alexandrijskými kritiky mezi devítku lyriků (zemřel v 85 letech někdy po roce 514; odhady bývají mnohdy nižší, c. 575 - 495). Viz dále o něm roku 545. 

Snad na olympiádě t. r. varoval Sparťan Cheilón, jeden ze sedmi mudrců, Hippokrata Athénského, aby se neženil, nebo svou ženu zapudil popřípadě syna vyhnal, neboť to nepřinese světu nic dobrého: narodil se, nebo už žil, Peisistratos. 

Někdy po roce 600 se narodil elegický básník Fókylidés z Mílétu, srov. jeho názor na Ninuu roku 612; jeho mužný věk byl kladen do 59. olympiády, roky 544-541. Dochované Gnómai Fókylidú/F. myšlenky, resp. Paraineseis n. Kefalaia, jsou podvrhem křesťanů snad již z 1. n. 2. st. n. l. a jsou vzaty prý z věšteb Sibyllininých.

 

Asi v této době zemřel v Urartu král Rusa III. (vládl od roku asi 610). Jeho nástupcem se stal syn Rusa IV., který snad vládl do roku 580, ale  již jen na velmi omezeném území, jehož se z části zmocnili chaldajští Babylóňané, východu staré říše pravděpodobně Skythové a Médové. Byl posledním ze známých vládců říše Urartu. Je pozoruhodné, že urartští panovníci pocházeli od začátku do konce říše z téže dynastie. 

Kolem roku 600 se kilické knížectví, snad Chilakku čili Pirindu, zmocnilo jižní Kappadokie a zřejmě i Pamfýlie. Podle hellénské tradice se vládce Kilikie měl jmenovat Syennesis, což je však řecká podoba titulu místního vládce (a jmenovali se tak u Hellénů všichni; viz k němu rok 585 a o zemi rok 557).

 

Arabští Sabajové (viz rok 734 a 715) začali postupně obsazovat protilehlé pobřeží Jemenu, tj. dnešní Eritreu, a ethiopskou vysočinu, Chabašát, kde se v průběhu 4. a 3. století vytvořil silný vasalský státní útvar s centrem v Adúlidě (srov. rok 10). Místní vládci byli původně výběrčími daní pro mateřský jemenský stát, nagusi.

Po osamostatnění zůstal titul negus, neguš označením pro místního a později i pro etiopského krále, a to až do roku 1975.

Míra vazeb na Jemen není jasně vymezitelná, byly vysloveny i předpoklady o samostatném vývoji v Africe. Jako první království s mukarribem v čele z předaksumské éry na území dn. severní Etiopie a Eritreje je od cca. 8. st. (nebo až 4.?) známo D'MT (tedy Da'mot/Di'amat/Da'amat), srov. v indexu s. v. a pod Arabové. Neznámí útočníci zničili centrum království Da'mot v lokalitě Jecha/Yeha c. 500, popř. o dvě staletí později, viz v indexu s. v.

Někdy v téže době se pozvolna vystěhovávali jihoarabští ‘Ausániové na východoafrické pobřeží, které po nich později dostalo jméno Azánie, dn. Somálsko a celé pobřeží až po Tanganjiku. V Arábii byli 'Ausániové někdy od roku 420 ve vasalském vztahu ke státu Qatabán, řec. Kitibaina, od roku 225 se stali vasaly Sabajů (viz tam).

Ještě později vznikl v Azánii státní útvar, který byl ve druhém a prvním století závislý na králích Sabajů (dále viz rok 400).

Sabajové (bibl. Šeba) měli svůj stát v době c. 1000/950 (srov. „Bilkís/Bilqís, královna ze Saby“) až c. 260 n. l. s hlavním městem v Ma'árib, Marib. Kolem roku 700 byla Saba’ theokratickým státem, regionální velmocí s vlastním písmem o 29 znacích, později s vlastní mincovní ražbou, monumentální architekturou a výraznými matriarchálními rysy ve společnosti.

Podle nápisu z roku 685 dobyl kolem roku 700 mukarrib Karib'il Watar (srov. roku 715) 'Ausán a Hadramaut a ovládl produkci a obchod s kadidlem.

Od c. 650 př. n. l. měli Sabajové své osady na eritrejském pobřeží v Africe. Kolem 300 př. n. l. spojili celou jižní Arábii mezi Rudým mořem a Arabským pod svou moc (srov. rok 400 a snahu Ptolemajovců roku 260). Autokraticky vládli mukarribové, kněží-králové.

 

Kolem roku 600 odrazil třetí nástupce po Ba-ka-Reovi Tanwet-amanim neboli Tanutamunovi, po posledním králi XXV. dynastie v Egyptě, kúšitský král v Napatách Ka-nacht-Cha-em-Maat Anch-ka-Re Anal-amani/Anlamani, útok Blemmyů, Belemech. Je to první zmínka o tomto nomádském národu z „Východní pouště“, tzn. Núbijské.

Po Tanwet-amanim vládl Atlanersa jako Chu-ka-Re, Hor Gereg-taui (c. 653-643?), syn Taharqův, manžel dvou svých sester jmény Jeturow a Chalese/Chaliset. Nástupce trůnu však měl s asi vedlejší ženou Malotaral: jejich syn Senk-amanisken, král Secheper-en-Re, Hor Seher-taui  byl ženat s Amani-malelou a Nasalsou, s níž měl syny-nástupce Anal-amaniho neboli krále Anch-ka-Rea a Aspeltu, krále Meri-ka-Reho (do c. 580?). Až do asi poloviny pátého století vězí ve jménech núbijských panovníků mezera, resp. známe pouhá jména, viz dále rok 595 a 400.

 

Mezi lety 600 až 500 se východně od sídel Skythů usidlují Sarmaté či Sauromaté, kmenový svaz íránského původu. Obsazovali oblast mezi Donem a Volhou.

V době od zhruba 600 př. n. l. do asi 500 n. l. v západní části středního Povolží a kolem řeky Oka existovala kultura lovců, chovatelů dobytka, obyvatel hradišť a metalurgů, zvaná podle prvního naleziště goroděcká. Její nositelé bývají pokládáni za předky jedné ugrofinské jazykové větve, dnešních Finů a Estů. Mezi Okou a horní Volhou v 1. st. n. l. povstala příbuzná hradištní kultura djakovská a východně ležící pjanoborská.

 

Někdy v téže době, za vlády v Římě Tarquinia Priska, vpadli do severní Itálie Keltové (Gallové) a založili, podle jedné tradice, město Mediolanum. Jejich náčelníkem-králem byl Bellovesus, syn sestry Ambigata, krále Biturigů, který je poslal z Gallie nalézt si nová sídla. Jeho bratr Sigovesus/Segovesus si vylosoval cestu do Hercynského lesa. Elitovius, vůdce Cenomanů, se pak usadil v Popádí s pomocí Bellovesovou. Původně obývali kraj Ligurové. Viz dále roky 391sqq. 

Menší část Etrusků se proto uchýlila do alpských údolí a asi se stali předky Raetů, ale většina z nich opouští Popádí směrem na jih, stahují se odtud před keltskou invasí i Umbrové. Vedle Mediolana/dn. Milano vděčí Keltům za svůj růst též Comum, Brixia/dn. Brescia, Verona/pův. údajně obydlena záhadnými Euganeji, Bergomum/dn. Bergamo, Tridentum/dn. Trento a Vicentia/předtím osada euganejská n. venetská, dn. Vicenza. 

 

Z doby kolem roku 600 pochází nejstarší dochovaný latinský nápis, tzv. fibula Praenestina, „jehlice z Praeneste“ v Latiu: »manios med fhefhaked numasioi«, čili „Pro Numasia mne vyrobil Manius“ [v poslední době bývá starolatinská jehlice považována za novodobé falsum, jistě ovšem perfektní]. O cistě nalezené v Praeneste původem však z Říma se jménem tvůrce viz v indexu pod řemesla.

 

V rozmezí let 800 až 600 v severozápadní Indii vznikly áranjaky, bráhmanské „lesní“ zpěvy. V téže době vznikaly upanišády (c. 750-500). Nejvýznamnější ze 109 filosofů, kteří jsou v upanišádách jmenováni, jsou Aruna, Šándilja, kteří oba tvořili někdy v letech 670 až 640, Uddálaka Áruni a Jádžňavalkja působící v letech 640 až 610, a Švetaketu, Uddálakův syn, který byl zároveň nejvýznamnějším ze všech filosofů (působil v letech 610 až 580). Upanišádští autoři bývají označováni za předchůdce iónských filosofů. - Nejstarší sútrová literatura. Léta 1200 až 600 se v Indii označují za vedské období literatury. • O indických filosofických školách viz index pod heslem indické filosofické školy.

Někdy po roce 600, možná v rozmezí let 400 př. n. l. až 400 n. l., byl redakčně uzavřen nejdelší epos dějin Mahábhárata/"Velcí Bháratové" o 106 tisíci dvojverších (o rekordní délce kirgizských epů viz pod epos v indexu). Odehrává se v dnešní severozápadní Indii a v severní části dn. Pákistánu. Tradiční a nepravděpodobná datace M. je ovšem mnohem vyšší: válka mezi příbuznými Kauravy a Pándavy je prý z roku 3102, viz k tomu rok c. 1800, kde o kastách a míšení migrujících bílých Árjů s tmavými/černými domorodci, srov. též rok 2000 a 1. Hinduisté pokládají za autora či editora Mahábhárátů a ved mudrce Vjásu, původce též řady purán, které předal svému žákovi, bardovi/súta Lomaharšanovi, jehož syn Ugrašravas purány včetně Mahábháraty poprvé o rituálních slavnostech přednášel; srov. rok 200. 

O něco starší je zřejmě epos Rámájana, redakčně uzavřen snad ve 4. nebo 3. st. básníkem Mahárišim Válmíkim, který též v závěru epu vystupuje. Na rozdíl od Mahábharáty se odehrává epos o Rámovi a Sítě na severovýchodu a východu Indie, kam Árjové dorazili během své migrace později. O době i autorství panuje naprostá interpretační nejednota. Válmíki za mlada šéfoval lupičské bandě a polepšen po vidění z pověření Brahmy zveršoval Rámovy činy 24 tisících verších. Od konce roku 2023 se po něm jmenuje letiště v Ajódhji/Ayodhya v Uttarpradéši. • O Mahábháratě se Evropa dozvěděla koncem 1. st. n. l.

Podle purán někdy kolem roku 600 zahájil syn posledního krále z předcházející dynastie Pradjota Nandivardhana I. jménem Sisunága či Šišunága novou panovnickou dynastii v hindském království Magadha na území dn. Biháru, třetí z osmi v historii. Tato tradice však vynechává dynastii Harjanka. 

Do této doby v Magadě na severu Indie vládlo 24 králů dynastie, kterou založil válečník Džarásandha, syn Brihadrathův, ve 13. století (podle jiných již c. 1700), odtud dynastie Barhadratha či Brihadratha. Následovalo pět panovníků dynastie Pradjota a šest dynastie Harjanka (dále viz rok 545 a viz o dynastiích magadhských v indexu s. v. Magadha)

Předmaurjské státy Indie: Přesnější chronologie indických dějin není možná, chybějí záchytné body. Hinduističtí tradicionalisté používají datačních systémů sahajících daleko před dějiny vlastního druhu homo sapiens. Prvním pevným datem indických dějin je Alexandrovo tažení a dynastie Maurjů.

Jednotlivé árjské klany ovládající původní zemědělské obyvatelstvo a původní ethnika, která nebyla pod přímou vládou Árjů, tj. "Vznešených-Urozených", se v průběhu 5. století staly základními kameny státních útvarů, o džanapadech a mahádžanapadech viz rok 1800. Kmenová území se postupně měnila v územní celky, náčelníci v krále.

O příchodu indoevropských/indogermánských Árjů, jizdních kočovných chovatelů dobytka, na severozápad Indie viz roky 2300, 2000 a 1800. O indoarijských kastách a kastovnictví, srov. márjanna mezi Churrity z 19. století, viz 2300, 2070, 200, 1899, 1800, 1600 a 1.

Mezi Kambodžou, Gandhárou a Madrou na severozápadu v dnešním AFG a PAK a řekou Bjás sídlili Kekajové, Madrové a Úsinarové/Úšinarové, severně od Kambodžů Bahlikové/Baktrové, nejsevernější kdysi indická země. Mezi Árji na severovýchodě vynikali Kuruové a Paňčálové (z původ. Bháratů, potomků praotce všech árjských Indů Bhárata), konfederace dvou velkých rodů. Paňčálové dlouho ovládali střední Gangés a tok Jamuny, tedy Dóáb.

Podle archeologických nálezů opustili v cca. 9. století své sídelní město Hastinapuru, město Mahábháraty, zničené povodní, a postavili si Kaušámbí. Na středním toku Gangy vládli Káší (pozdější Váránasí), Kóšala a na dolním Videha/Vedeha s hl. městem Mithilá, později součást Vrdždží. Lidé z ethnických skupin Magadha, Anga a Vanga na dolním toku Gangy byli Árji původně pokládáni za barbary. Ve střední Indii, v severní části Dekkánské plošiny a po jejích okrajích na východu a jihu, žili další barbaři, lid Ándhra, Vibarbha, Nisadha, Pulinda a Šabara.

V 6. nebo nejpozději 5. století bylo na severu indického subkontinentu šestnáct velkých státních útvarů, mahádžanapady, navazující na původní árjská klanová území. Od západu to byla Kambodža a Gandhára s centrem v Takšašile/řec. Taxila, obě na území dn. AFG a severního PAK. V západním Dóábu existovaly monarchie Kuru, Paňčála a Šúrasena se sídelním městem Mathurá (řec. Súrasenoi a Methora severně od dnešní Ágry). Se Šúraseny bývají spojováni Matsové jižně od nich.

Ve východním Dóábu/Dvojříčí se rozkládal stát Vatsa/Vamsa s hlavním městem Kaušámbí (dn. Kosam u Illáhábádu) a východně od ní Káší s centrem ve Váránasí/angl. Benares. Severně od Káší k dnešním hranicích nepálským ležela Kóšala se sídelním městem Šrávastí/Sávatthí, stát s kolébkou buddhismu.

Dále na východ po toku Gangy v dnešním Biháru byla Magadha s hlavním městem Rádžagriha a později Pátaliputrou/dn. Patna. Severně od Magadhy žily kmenové "republiky" Mallů ve východním Uttarpradéši a východně od nich Vrdžidžiů (Vridžiové, Vadžidžiové) s hlavním městem Vaišalí/Vesálí: byla to konfederace 36 klanových útvarů či oligarchických republik v okolí dn. Muzaffarpuru severně od Patny. Od nich na východ na pomezí dnešního Biháru a Bangly (dř. Západního Bengálu) se nacházelo království Anga na severu delty Gangy s hlavním městem Čampou a v severním Biháru Videha (dn. Tirhut) s hlavním městem Mithilou.

Ve střední Indii od západu existoval stát Avanti/Avantí. Ovládal údolí řeky Narmady/Narbady, hlavím městem bylo Mahismatí, Udždžain/Udždžajní) v dnešní Madhjapradéši. Jižně od Avanti ležela Málwa/Málavá, východně od Málavy a jižně od Šúrasuny a Paňčály stát Čédi a Četija. 

Čedi ležel jižním směrem na cestě do Dekkánu a na řece Gódávarí v Maháráštře vládli Ašvakové/Assaka. 

Hlavními rivaly po roce 600 byly státy Káši, Kóšala, Magadha a Vrdždží. • O prapůvodním obyvatelstvu subkontinentu viz rok 1800.

Vedle těchto států existovaly na severu Indie menší útvary, nazývané historiky oligarchiemi, nebo oligarchickými či klanovými republikami, např. státečky Kolijů, Morijů, Kalanů, Buliů, Džňatrků (odtud pocházel Džina), Šakjů (odtud vzešel Gautáma Buddha) a Liččhávíů, kteří nakonec spadali pod konfederaci Vrdžidži/Vidždži v dnešním Biháru. O Liččhávíjích v Nepálu viz rok 320+.

Volená hlava státu, náčelník či král-president, vládla s radou starších a sněmem, tvořeným z vedských klanů. Předsedající sněmu, tedy jakýsi president republiky, měl titul rádža; jeho funkce nebyla dědičná. Pokud nezavládla v projednávané věci jednomyslnost, hlasovalo se.

Počty indických armád byly obrovské. Odmyslíme-li si jiné literární nadsázky, Plinius např. referuje o vojsku o devíti tisíci slonů, 30 tisíci jízdy a 600 tisíci pěchoty. Otázka ekonomického zázemí takové armády je ovšem otevřená. Některé odhady tvrdí, že v době Maurjů obývalo indický subkontinent na 50 milionů lidí.

Z pátého století pocházejí první indické písemnosti. Všeobecně rozšířeným písmem bylo od dob Ašókových bráhmí, základ všech pozdějších indických písem. Na severozápadu Indie v Gandháře se užívalo staršího zprava doleva psaného kharóšthí odvozené z aramajských znaků perské říše (od zač. 4. st. př. n. l. do cca. 3. až 4. st n. l.). Kharóšthí bylo písmem užívaným též podél Hedvábné cesty v Turkestánu, Baktrii a Sogdiáně.

Nejrozšířenějším jazykem byl prákrit/prákrt s místními dialekty šaurasení, z něhož se vyvinulo páli (tj. řada, řád), a mágadhí/magadhštinou, v níž kázal Buddha (nejstarší zachované buddhistické texty jsou psány jazykem gándhárí a písmem kharóšthí, viz v indexu pod Gandhára). Sanskrit/sanskrt zůstal jazykem vzdělanců; někdy v 6. až 5. st., popř. až kolem roku 300 sepsal jeho grammatiku sanskrtu s názvem Aštádhjájí, tj. Obsahující osm kapitol, filolog Pánini, asi z Šalátury v Gandháře, města u dn. Láhauru v PAK. Známo o něm není osobního nic, třebaže je zván v novověku otcem linguistiky, až na to, že ho zabil lev, když byl zabrán do přednášky.

První komentář k Páninimu sepsal grammatik a matematik Kátjájana někdy ve třetím n. druhém století př. n. l., z grammatických indických prací vynikla někdy ve druhém století kniha Mahábhásja učence Pataňdžaliho a někdy po roce 100+ Kátantra filologa Šarvavarmana. 

Snad někdy před rokem 600 vznikla první sbírka právnicky orientovaných textů za všech sfér života Gautamadharmasútra. Mladší je dharmasútra Bandhájanova a jeho žáka Apastamby (po 600). Z významných právnických sbírek je z doby kolem roku 300 dharmasútra Vásisthova, kolem 300+ Višnuova dharmasútra/Višnusmrti n. Vaisnavadharmasútra (Višnuův dialog s Matkou Zemí, mimo jiné předepisuje satí) a o století mladší Vaikhánasadharmasútra.