Seb-Sed

Seb-Sed

Sebasté§ viz Samareia

Sebasteion§ v. Kaisareion

Sebastiánus, comes, mag. equitum§ 363+, 368+, 375+, 378+   

Sebastopolis, m. v Galatském Pontu; sebastos je řecký ekvivalent k lat. augustus, vznešený, posvátný, srov. také novověkou Sevastopol na Krymu, založenou však Rusy roku 1783 a pojmenovanou o rok později§ 168, 2

Sebennyté nebo Sebennytos, eg. Čeb-nečer/Tjeb-netjer, Sebennytikos (nomos), m. a nomos v Deltě, dn. Samannúd§ 3500, 730, 380, 285
Sebennytés, ‘Sebennytský’§ = Manethón

 

sebeobětování, u Římanů vlastní zaslíbení podsvětním bohům před bitvou, dobrovolná votivní smrt§ 362, 339, 295, 279

sebeobětování, u Kartháginců, dtto jako u Římanů§ 480
sebeobětování, za někoho§ 29, 2 (jap.)

Ojedinělý důvod pro sebeobětování měl začátkem roku 2006 jistý jihokorejský šofér, který na podporu podvodného vědce-biologa jménem Hwang U-sok (53; Hwang Woo Suk) rozdával na demonstraci za jeho očistu letáky. Když je rozdal, polil se ředidlem na barvy a zapálil. Sebeobětování za vědce starověk neznal, pouze za aristokraty. Svou hlavu jako rekvisitu pro atentát na panovníka věnoval Chuan I/Huan Yi, čchinovský generál, který zběhl, viz rok 228. Dal se přesvědčit, aby si vzal život a s jeho hlavou že předstoupí atentátníci před krále Čenga, budoucího císaře Čchin Š'-chuang-tiho. Stalo se a atentátníci směli s uříznutou hlavou zrádce a ukrytou dýkou do paláce. V rozhodujícím okamžiku však selhali a generálova oběť byla marná. 

sebeuspokojení sexuální§ viz sex

sebevražedné komando§ 192

sebevražda, autocheiriá, lat. mors/nex voluntária, s. nařízen᧠317, 258 (v Číně mečem; roku 210 zločinní dvorní eunúši na čas utajili smrt císaře Čchina Š’-chuang-tiho a poslali jeho synovi a nástupci zfalšovaný dopis nařizující jménem císaře, aby si vzal život, což také udělal. Povraždili ještě několik císařových přátel a na trůn pozdvihli mladšího Čchinova syna, o němž si mysleli, že ho snadnou ovládnou. Nakonec z toho byla revoluce, na níž dynastie zašla), 192, 148 a 137 (jedem), 4, 1 n. l., u žároviště své manželky viz s. v. ženy

M. Iúnius Sílánus, otec Iúnie Claudilly, Caligulovy manželky, byl roku 38 n. l. donucen k sebevraždě jenom proto, že s císařem nechtěl na moře, které nešťastník nesnášel: podřízl si hrdlo břitvou. Nařízené sebevraždy za Neróna srov. pod lékaři. Záplavu sebevražd mezi římskou elitou za Tiberia v okamžiku, kdy byli její příslušníci obžalováni pod různými záminkami z "hrdelních zločinů", vysvětluje historik Tacitus prostě. U sebevražd obžalovaných zůstávala v platnosti jejich závěť, zůstaly uchovány dědicům majetky a právo pohřbu. U odsouzenců propadly majetky z části udavačům a těla obětí bylo zakázáno pohřbívat. 

Poslední nařízenou sebevraždou v Evropě je zřejmě smrt polního maršála Erwina Rommela: křivě obviněn ze spiknutí poslal mu Adolf Hitler po nevydařeném atentátu 20. června 1944 cyankáli. • Ze 26. dubna 2001 je evropský suicidální „rekord“ spáchaný zbraní v duryňském Erfurtu, kde ze msty bývalý gymnasián zastřelil šestnáct učitelů a žáků a pak se zastřelil (masové vraždy školáků nebo chodců střelnými zbraněmi pocházejí ze Spojených států). Rekordní pumový sebevražedný atentát viz tam.

Největší hromadnou a zároveň i donucenou sebevraždou byla likvidace monotheistického uskupení Peoples Temple v Guyaně 18. listopadu 1978. Nejprve se zastřelil vůdce sekty Jim Jones a ozbrojenci dohlíželi na to, zda si před devět set lidí včetně dětí vybere smrt zastřelením, oběšením nebo jedem: na svou dávku fanatici stáli frontu, kdo se vzpěčoval, byl zastřelen.

Zřejmě nejstarší literární úvahou o sebevraždě je egyptský „rozhovor muže se svým ba“, duchovní silou, která na začátku druhého přechodného období dokládá také „demokratisaci“ duchovního života, neboť tato síla už není jen králů a velekněží.
sebevražda, u soudu§ 427
sebevražda, po rozsudku z ostudy§ 141

sebevražda, oběšením§ 317 (nucená na diadématu), 271 (nucené dvou sester), 210, 207, 155 (na šňůře od záclon), 141; theatrálně se na předpovězenou násilnou smrt připravoval císař Héliogabalos, pro oběšením si nachystal hedvábnou oprátku, ale též meče, jedy a dal stavět věž se zlatou deskou u jejího úpatí, na níž by skokem z vrcholu skončil. Oběsit se mohl usurpátor Ingenuus roku 258 n. 260 n. l., srov. zde níže pod sebevraždou utopením. Zřejmě se inspiroval půl století starým literárním vzorem z Ápuléiových Metamorfos a z nich pohádkou o Psýché a Erótovi, kde se do hlubin z věže chtěla vrhnout zoufalá Psýché (nakonec byl ale jako jediný z panovníků starého věku zavražděn vojáky na záchodě, kam se ukryl). Jako jediný z římských vládců se oběsil Probův vzdorocísař Bonósus a Gordiánus I. (roku 280, resp. roku 238 n. l. na vlastním opasku), Keltogermán Decentius, příbuzný a caesar vzdorocísaře v letech 350 – 353 Magnentia, viz pod Germáni.

sebevražda, jedem§ 211, 90, 58 (bolehlavem a s císařovým povolením si vzal život roku 118 n. l. stoik Eufrátés z Tyru, viz tam)

Život jedem si vzal za první světové války omukama Kahigi, jeden z vládců (Němci říkali: sultánů) ve zbytku říše Buhaya národa Haya při Viktoriinu jezeru. Ve správním středisku Bukobě se odmítl vzdát Britům a sundat se stožáru německou vlajku, neboť složil slib věrnosti německému císaři. Když dostal ultimatum, po němž bude jeho sídlo dobyto palbou z kulometů, Kahigi dal na své slovo: vlajka zůstala na místě, dal otevřít brány, vzal jed a nosičům nakázal vynést tělo do britského ležení. Příběh vyprávěl malíř Afriky a zvěře Hans Anton Aschenborn/Durch verbotenes Afrika (Kiel, nedatováno, c. 1928). 

sebevražda, votivní, sebeobětování§ viz tam

sebevražda, hlady, hladovkou (srov. pod dlouhověcí)§ 380, 297, 264, 154, 88, 19 (o čtyřicetidenní hladovce Pýthagorově viz pod školy filosofické), 200+ 

sebevražda, sebeupálením a jedem, 90; na smrt nemocný indický filosof-gymnosofista Kalános si dal v únoru roku 324 v Súsách navršit velkou pohřební hranici, lehl si na ni a dal se upálit. Po letech totéž překvapeným Hellénům a Augustově družině předvedl Ind Zarmaros roku 20 v Athénách a o další dvě staletí později vstoupil do plamenů dobrovolně sofista Peregrínos zv. Próteus, a to přímo na olympijských hrách, viz tam s dalšími příklady sebeupálení a pod Peregrínos.

Sebeupalování hindských žen, satí n. skupinový džauhar, v případě úmrtí manžela, se místy objevuje v IND dodnes. Ve Vietnamské republice („Jižní Vietnam“) protestovali v šedesátých letech dvacátého století buddhističtí mniši proti svému pronásledování vládou proamerického a katolického diktátora Ngo Dinh Diema. 11. června 1963 se upálil v Saigonu na ulici Thich Quang Duc (67), následovala řada dalších. Diktátor byl 1. listopadu t. r. zavražděn během převratu.

Lokálně se pod tímto vzorem, ale s jinými pohnutkami po celém světě, například na protest proti sovětské okupaci Československa 19. ledna 1969 v Praze Jan Palach a o šest dnů později Jan Zajíc, 9. dubna téhož roku komunista Evžen Plocek v Jihlavě. Sebeupalováním protestovali mladí buddhističtí mniši od roku 2011 proti politice čínských maoistů v Tibetu. Dva případy sebeupálení na protest proti vládní sociální politice (sic!) se staly v červenci 2012 v Israeli.

sebevražda, skokem do plamenů s dýkou mezi žebry, 286+

sebevražda, asistovaná, z úniku před stářím a nemocemi, viz též pod euthanasie§ 399, 44

sebevražda, spolknutím žhavých uhlíků§ 42 a viz pod euthanasie a obrazy ze starého věku
sebevražda, z obavy z trestu (s celou rodinou), nebo aby se nedostal do rukou nepřítele, politick᧠427, 309, 220, 219, 216, 215, 203, 191, 182, 175, 172, 155, 146, 133, 121, 115, 107, 86, 65, 63, 58, 54, 30, 28, 26, 23
sebevražda, hromadná, masov᧠427, 309 (celé pafské královské rodiny), 219, 200, 146, 137, 133, 101, 54, 42
Sebevražednou smrtí japonských samurajů, jíž unikali bezectí, bylo seppuku či harakiri, sebeprobodnutí. Roku 1333 n. l. po porážkách v „občanské“ válce s císařskou stranou spáchala na rodovém hřbitově harakiri celá šógunská rodina Hojo a s nimi na osm set vasalů.

sebevražda, vyprovokováním, fingovaným soubojem nebo z ruky sluhy, srov. níže§ 132, 130, 101, 82, 43, 42
sebevražda, zklamáním z vlastní neschopnosti§ 307
sebevražda, utopením; vzdorocísař Gallienův v Dolní Pannonii Ingenuus si roku 258 n. 260 n. l. vzal život utopením, jiné čtení poškozeného rukopisu dovoluje možnost "oběšením", popř. že se probodl dýkou (není v CSD)
sebevražda, vojáků u žároviště a v soubojích, Othónova smrt roku 69 n. l. se neslučovala s jeho dosavadním životním životem. Byl pokládán za změkčilce ochotného k jakékoli neřestné lumpárně. Ve smrti prokázal pravý opak. Po nerozhodné bitvě v poli připravil pozůstalost, vyspal se a ráno se bodl do srdce. Není časté v historiích starého věku, aby imperátor byl tolik obdivován vojáky a milován, že si prý jich několik vzalo život u jeho hranice a jiní se pozabíjeli v zápasu, viz 69+.

sebevražda, vypitím sádry; Augustův přítel C. Proculéius vypil sádru při žaludečních bolestech a zemřel§ 30
sebevražda vyprovokovaná, srov. příběh athénských tyrannobijců roku 514. Harmodios byl ubit na místě stráží, Aristogeitón byl dopaden později a Hippiás ho dal umučit, aby vyzradil jména. Atentátník udal všechny Hippiovy přátele a už se nedozvíme, zda záměrně, aby jim ublížil, nebo skutečně byli součástí spiknutí. Zřejmě však spáchal vyprovokovanou sebevraždu. Slíbil, že řekne ještě více a aby mu Hippiás podal ruku. Pak mu vynadal, že podal ruku bratrovrahovi, a ten ho probodl.

sebevražda, odřezáváním kusů masa z těla a břicha§ 488

sebevražda, rozbitím hlavy o kámen§ 40 a roku 121 nárazem hlavy o kamenné veřeje věznice ukončil život etruský věštec, přítel mladého Fulvia Flakka (není v CSD)

sebevražedný terorismus, viz terorismus a atentáty sebevražedné.

sebevražda, skokem se skály§ 104

sebevražda, skokem se střechy§ 213+  

 

sebezohavení, uříznutí uší, nosu a rtů, pořezání, utínání údů§ 521, 360-, 364+  
Lidem, kteří se vyhýbali vojenské službě, hlavně mezi spojenci, tím, že si usekli palec, aby nemohli držet meč, říkali Římané murcí/mrzáci. Tak daleko, jako onen Peršan roku 521 v hellénském světě nezašel nikdo. Peisistratos si dal před svým pučem v Athénách natlouci, do krve se pořezal břitvou Syrákúsan Sósis roku 356, když se pokoušel namluvit lidem, že mu to udělali lidé od Dióna. Když byl usvědčen, že má bratra v Dionýsiově vojsku a že svědci jeho povrchní sebezohavování viděli, byl odsouzen na smrt a popraven. V římských armádách bylo na vyhýbání se občanským povinnostem rekrutů odjakživa krutě pamatováno. Prvním zaznamenaným takovým případem byl osud jistého C. Vettiéna, jemuž se, zřejmě roku 90-, nechtělo do spojenecké války. Usekl se prsty levé ruky, aby se vojně vyhnul. Za to mu byl zabaven majetek a on sám na doživotí poslán do řetěz. V imperiální éře se na podobné případy pamatovalo rovněž a že zákonných opatření proti odpíračům služby v poli bylo několik, svědčí o tom, že to byl pro armádu problém, srov. rok 364+. 

 

Sebichos, řec.§ viz Šabataka

Sebuh, h./poh. v Armenii§ 301+

 

secesse, lat. sécessió, ‘odchod, odstoupení stranou’, forma boje řím. plebejů za spravedlnost a zrovnoprávnění s patriciji, šlechtou§ I. secese: 494, 492; II. secesse: 449; III. secesse: 287
secúris, sekyra§ viz fascés a líctórés

C. Sécius Campánus§ cos. suff. 86+ 

 

Secundus§ 1. viz Sekúndos; 2. dónátista, biskup v Tigisi, 313+; 3. biskup v Ptolemaidě Egyptské, 325+  

 

Sečet, pouštní nomádi mezi Egyptem a Palestínou§ 3054

Sečet, nilský ostrov§ viz Sehel

Sečet, řec. Satis, bohyně Elefantíny, manž. Chnumova vedle Heqety§ 2589

Sečetin, asijští nomádu infiltrující Deltu v prvním mezidobí§ 2040    

 

Sed, šakalí bůh v Egyptě§ 2453

Sedetánové, ibérský národ§ 141

M. Sédátius Sevériánus Iúlius Ácer Metilius Nepós Rufínus Ti. Rutiliánus Cénsor§ cos. suff. 153+, legát 162+  

 

sedm, sedmička, proč byla číslovka starými národy nadána takovou záhadností a oblibou, není známo
sedm mudrců, kanonický seznam filosofujících Hellénů předklasického období§ 668, 645, 640, 628, 617, 611, 600, 596, 592, 590, 580, 575, 570, 561, 556

Do skupiny moudrých/sofoi počítali ve starém věku více než jen sedm lidí. Nejčastěji se však načítával jména Thalés, Solón, Periandros, Kleobúlos, Chilón, Biás a Pittakos. Vedle nich bývali jmenováni Anacharsis, Mysón, Ferekýdés, Epimenidés a Peisistratos, ale také Orfeus, Linos a Pýthagorás. První jejich seznam byl prý, nevím kým a v jaké podobě, složen o 50. olympiádě, tedy roku 580; tvrdí to staří chronografové.

Podle jednoho starověkého pramene bylo spočítáno, že se celkem objevovalo sedmnáct jmen, z nichž se různě "sedmy" sestavovaly. Všechny osoby, asi až na Lina a Orfea, byly historické, většina z nich ve svých vlastech význačnými postavami, resp. samovládci, a všichni žili v 6. století. Většina z nich byla i literárně činná a své poučky a názory, ale také zákonné normy, vydávali obvykle v řeči vázané. Číslovka sedm měla pro pýthagoriky význam „pravého času“.

Z Iónie, kolébky hellénské filosofie a literatury, z uvedených mudrců pocházel Thalés, Biás a Pittakos, z aiolských a dórských ostrovanů to byli Kleobúlos, Ferekýdés, Epimenidés a Pýthagorás, z pevninské Hellady Solón, Periandros, Chilón, Mysón a event. Peisistratos. Anacharsis byl Skyth a o Thalétovi prameny hovoří jako o Foiníčanovi, resp. jako o někom, jehož rod pocházel z Foiníkie, ale to platilo jen o jeho matce Kleobúlíně, jejíž rod pocházel z Boiótie a měl foinícké kořeny; Thalétův otec byl podle jména Kár, viz rok 640.

„Mudrci“ především formulovali své theogonické a theologické představy: tradiční hellénský pohled byl postaven především na homérsko-hésiodovských představách. Odlišná je orfická theogonie Epimenidova, který viděl prapočátky světa ve vzduchu a noci a když se dali dohromady dva Títáni, kteří z nich povstali, vzniklo vejce, základ vesmíru, Akúsiláova, který první mluvil o Chaosu jako o začátku všeho, či Onomakritova a Theágenova. Ferekýdés tvrdil, že Zás/Zeus s Kronem-Časem (tak jeho výklad) a s Chthonií alias Gé tu byli odjakživa a když chtěl Zeus vyrobit svět, proměnil se v Eróta. „Mudrci“ prosluli svými výroky o zvycích, morálce apod., gnómiai.

O tom, zda se jmenovaných „Sedm“ mudrců někdy pohromadě sešlo, není určitých zpráv. Podle některých starých dějepisců se měli všichni jmenovaní kromě Thaléta sejít na dvoře Kroisově, podle jiných ve všeiónském sněmovišti a kultovním centru Panióniu, podle dalších v Korinthu nebo Delfách. Jistý Arkaďan jménem Bathyklés, prý lyrický básník, po sobě zanechal misku, kterou měl dostat ten, kdo svou moudrostí způsobil nejvíce dobra.

Thalés z Mílétu měl být údajně „jmenován“ mudrcem v Athénách někdy mezi roky 586-583 a byl by tedy tím nejstarším z nich. Není jasné, zda po sobě zanechal nějaký spis, někteří staří autoři mu připisují autorství veršovaných prací O slunovratu a O rovnodennosti. Proslavil se předpovědí zatmění slunce čtvrtého roku 48. olympiady, 28. května roku 585, viz tam. Kromě praktických doporučení jako "nebohatni špatným způsobem", "špatnosti nechávej doma" a například "nevěř všem" seznamoval Ióny s geómetrií, kterou poznal na své cestě do Egypta. Učil, že nic hmotného nevzniká ani nezaniká, podstata hmoty zůstává nezměněna. Počátek věcí pak viděl ve vodě. Thalés byl učitelem Anaximandrovým a odtud začíná podle starého dělení filosofie tzv. iónská větev.

Vedle Thaléta dnes nejznámějším ze sedmičky je bezpochyby athénský zákonodárce Solón, archón roku 594. Sepsal zákony, elegie o Salamíně, kolovaly jeho projevy a poesie. Zchudlý šlechtic a zřejmě jako jeden z prvních eupatridů se živil businessem, a proto hodně cestoval, viděl…

Lakón Chilón byl pro změnu reformátorem v Lakedaimónu. Měl prý sepsat elegické dílko, v němž jako mužskou ctnost požadoval schopnost předvídat budoucnost, „pokud je dosažitelná rozumovou úvahou“. To by z Chilóna dělalo prvního světského futurologa či politologa evropských a světových dějin. Krom toho se dodnes opakuje jeho moudro, že není vhodné pomlouvat zemřelého a stáří že je dobré ctít: Ton tethnékota mé kakologein, geras tímán, zkráceně v latinské podoběš "dé mortuís nil nisi bene".

Mytilénský Pittakos nejdříve s pomocí Alkáiových bratrů svrhl tyranna na Lesbu Melanchra, posléze se s nimi ale rozkmotřil a oni museli ostrov opustit. Pittakovi po vyhnání samovládců svěřili Mytiléňané na deset let vedení státu. Pak složil účty a odstoupil. Kromě spisku o svých zákonech měl být autorem elegie a melické lyriky.

Báseň o štěstí a jak ho dosáhnout složil další ze Sedmy Biás z Priény. V politice proslul při obraně vlasti proti lýdskému králi Alyattovi, osobní věhlas způsobil, že mu lidé přiřkli trojnožku s nápisem „Mudrci“, kterou vylovili z moře a on ji pak věnoval Apollónovi Delfskému a v životě byl neskonale moderní (jako ostatně většina mudrců): na otázku, jaká prý práce působí potěšení, odpověděl, že ta, která přináší zisk.

Písně a hádanky skládal i Kleobúlos z rhodského Lindu (ale také jeho dcera Kleobúlíné), který sice dal obnovit místní Athéninu svatyni, ale jinak o jeho politických aktivitách nevíme nic. Jako zřejmě první z Evropanů požadoval pro dívky vzdělání.

Zato korinthský Periandros proslul spíše jako hérákleovský tyrannos, který, když potřeboval zlato na slíbenou sochu za vítězství svého čtyřspřeží v Olympii, oloupil všechny ženy ve státě o zlaté šperky, z nichž pak dal sochu udělat. Jako jediný ze všech mudrců dnes nejčastěji uváděné sedmi měl podle jedné tradice zemřít násilnou smrtí. I Periandros byl autorem naučné poesie.

Násilnou smrtí skonal Skyth z královského rodu Anacharsis, jehož matka byla Hellénka. Jako filhellén žil dlouho v Athénách a napsal didaktickou báseň o skythských a hellénských zákonech a zvycích. Byl zabit, protože prý doma konal oběti podle hellénských rítů - že by xenofobie byla ve Skythii dodnes endémická? V podstatě neznámá je postava Mysóna z Chénu na Oitě či v Lakónii, který prý byl z rodiny tyrannovy a měl se dožít 97 let.

O to proslulejší i starší byl Kréťan z Knóssu Epimenidés. Měl se dožít 154 či 157 let a mj. očistil Athény od moru, který byl následkem, jak se tehdy tvrdilo, hněvu bohů pro kylónskou vraždu. Ze všech mudrců byl literárně nejzdatnější. Vedle didaktických básní O obětech a krétské ústavě a O Mínóovi a Rhadamanthyovi složil básně O zrodu Kúrétů a Korybantů, Theogonii a epos o Iásonově plavbě do Kolchidy. Na Krétě byl uctíván s božskými poctami a tvrdilo se, že za mlada prospal v jakési jeskyni 57 let života. Pochován je na základě nějaké věštby v Lakedaimonu.
Mezi Mudrce bývá někdy od starých zahrnován logograf Akúsiláos z Argu; novověk nemůže o něm mnoho soudit.

Stejně jako Sparťan Chilón a Kréťan Epimenidés politickými prognosami proslul i Ferekýdés ze Sýru. Kromě toho byl pokládán za prvního autora spisů o bozích a o přírodě a na svém rodném ostrově postavil sluneční hodiny, které tam funkční ještě začátkem 3. století n. l., nejstarší v Evropě, o kterých je v literatuře zmínka. Ferekýdés byl učitelem Pýthagorovým a podle starého dělení filosofických škol, odtud začíná tzv. italská větev.

Alkaios vzpomíná na jiného mudrce, Sparťana Aristodáma, podle něhož „Jmění toť muž, ale chuďas nebývá zdatný.“ U korinthského Kypsela se prý jednou všichni mudrci sešli a filosofující setkání měl popsat jistý Archetímos ze Syrákús.

sedm divů, zázraků stavitelských a uměleckých starého věku:
Tvrdívá se, že moderní věda začala v 16. století v okamžiku, kdy lidé přišli na to, že všechno řecké, co se dosud tradovalo, je úplně špatné, chybné. Je-li začátkem novověké vědy např. Koperníkovo De revolutionibus orbium coelestium (1543) s poukazem, že přišlo s héliocentrickým modelem světa, není tomu tak přesně.

Stejnou představu měl starý věk, ale mezi křesťanskými „akademiky a peripatetiky“ se po tisíciletí držela pohádka Platónova a Aristotelova. Totéž platí o znovuobjevování dalších umění a věd, medicíny, atd. Rozvoj vědění nezablokovaly hellénské omyly, ale monotheistická dogmata vybírající si z omylů.

Vedle nejčastěji uváděných divů (viz násl.) uváděli staří autoři ještě např. megalithické hradby Mykén a Tírynthu (Pausaniás), babylónskou věž, most přes Eufrátés tamtéž, nebo stavbu ve Fajjúmské oase, zvanou Hellény Labyrinthos (Hérodotos). V polovině 4. století n. l. např. historik Ammiánus Marcellínus říká o Tráiánově foru v Římě, že je to dílo na celém světě ojedinělé a „jak se domníváme, zasluhující obdiv samotných bohů.“

Plinius se však pozastavuje také nad tím, že se v jeho době rozřezávají na stavební materiál Alpy, kdysi horstvo vytvořené k tomu, aby bylo hranicí mezi národy. Obrovskými loděmi se náklady vozí do Říma, kdo by takové zázraky tušil...

Tzv. sedmi divy starého světa jsou egyptské pyramidy, tzv. Semiramidiny zahrady v Babylónu jako stavební „zázraky“ z mimohellénského světa, a halikarnásské Mausóleion, chrám Artemidin v Efesu, rhodský Kolos, Diova socha v Olympii a farský maják před Alexandrií ze světa hellénského. Ze všech uvedených „divů“ si dnes můžeme prohlédnout už jenom pyramidy, které jejich obludnost ochránila před demontáží i tektonickými pohromami. O všech ostatních neznáme ani přesnou podobu, u některých z nich dokonce převládají spíše odhady než představy podložené pramennými důkazy.

Mocenská centra se v dějinách přesouvají z Předního východu do Středomoří, z východu na západ. Příchod nových národů do Mediterranea a zánik římské říše a její provinční byrokracie vrátil centrum moci ve Středomoří na východ a civilisační dokonce vrátilo na Přední východ. V západní a jihozápadní Evropě byl od 8. století nejvlivnější arabský kalífát v Cordóbě.

Teprve v dalších staletích se centrum posunulo severně od Alp. Přesto dodnes některá města přečkala ve slávě (srov. Alexandrii, Athény, Řím), jiná zůstala ruinami (Babylón, Aššur, Memfis, Théby Egyptské, Sparta). Kdo by vzpomněl Halikarnássu nebo ostrůvku před Alexandrií, Faru? Zapsaly se však nesmazatelně do lidských dějin, dojaly svými stavbami současníky, jejich potomky a zapůsobily na všechny, kteří o kráse a velikosti už jen četli.

Antické památky jsou prostě něco jiného než např. vzpomínka na jiná „světová“ města. Kdo by tušil, že v 16. století n. l. patřilo Portobelo na karibském pobřeží Panamy k nejbohatším městům světa, že bylo největším překladovým tržištěm, kde se směňovalo zlato a stříbro z peruánských And za zboží ze Španěl. Při dobývání města byl mj. zraněn vyhlášený anglický pirát Francis Drake, za banditismus povýšen do šlechtického stavu, a v zálivu před městem pochován námořnickým způsobem. Portobelo vyplenil a vypálil roku 1739 anglický admirál Edward Vernon.

Mezi zázraky novodobé bývá kladeno kde co a nepochybně mnohdy oprávněně. Vedle ryze účelových staveb (přehrady, mosty, vysoké domy) se ovšem objevuje tu a tam něco, co svou nelogičností a záhadností budí dojem obludnosti. Za příklad poslouží tajemné uskupení zhruba sta umělých kamenných ostrůvků Nan Madol, Madolenihmw, na ostrově a státu Pohnpei, jedné ze součástí Federativních států Mikronésie.

Náboženské středisko fungující do příchodu křesťanských monotheistů na ploše asi 18 km2 se postupně rozrůstalo od zhruba roku 500 n. l. až do c. 1500. Nikdo neví, proč tehdejší obyvatelé nashromáždili z velmi vzdálených míst na pět set až sedm set padesát tisíc tun kamene, a k jakým rituálům místo sloužilo.

1. Egyptské pyramidy. Pokud je řeč o pyramidách v Egyptě, obvykle se nemyslí na všech zhruba osmdesát staveb v zemi, ale myslejí se tři v Gíze na jižním okraji dnešní Káhiry.
Slovo je od řec. pýramis, gen. –idy, arab. haram, pl. ahrám; říkává se, že pýramis je snad od řeckého označení pro pšeničný koláč podobného tvaru, že nejde o slovo egyptské - mer.

Králové IV. dynastie tzv. staré říše Horus Medžedu - Chufu (řec. Cheops, Kefrén nebo Súfis II.), který vládl v letech 2589 - 2566, Horus Userib - Chafré (řec. Chefrén), vládl v letech 2558 - 2533, a jeho nástupce Horus Kajchet - Menkauré (řec. Mykerinos), který zřejmě vládl až do roku 2505, si dali postavit obludí památníky ve tvaru pravidelných jehlanů.
Zakladatelem architektonického gigantismu byl král Snofru. Vlastní symbolika obludností zůstává neznámá. Snad jde o podobu vynořující se prahory ze světového oceánu, nebo o jakýsi žebřík či schody ke hvězdám, aby se král mezi ně zařadil, popř. aby splynul s bohy.

Masu pískovcových kvádrů pokrýval hladký plášť z hlazeného vápence. Cheopsova pyramida, jejíž původní jméno bylo Achtej Chufu, tj. Chufův obzor, je dnes vysoká přes 137 m, ale kdysi byla ještě o deset metrů vyšší. Strana její čtvrcové základny měří přes 230 metrů, což je o dva metry méně než původně. Chefrénův posmrtný příbytek byl kdysi jen o tři metry nižší, než jeho předchůdce. Mykerinova stavba měřila 66 m, o čtyři metry více než dnes.
Zřejmě pod vlivem mesopotamských zikuratů postavil první pyramidu, stupňovitou, druhý král třetí dynastie Džoser (viz rok 2667).

Pyramidy byly nejen místem posmrtného pobytu králova, ale také zastavěným centrem, kolem něhož se tvořila osídlení. Představa obřích staveb uprostřed pouště je lichá. Zřejmě stejně lichá bude i tradice, jak ji zaznamenal historik a cestovatel Hérodotos. Podle ní měly sakrální stavby zemi hospodářsky ničit, což mělo vést k povstáním „lidu“.

Zdá se však, že opak byl pravdou: stavby pyramid a jejich okolí spíše dokládají, že uvedená epocha byla pro Egypt dobou hospodářského rozkvětu.
U hellénských autorů je pozoruhodný vysoký stupeň ignorance cizího prostředí (nebo to lze pokládat za vysoce moderní snahu myslet na posluchače a čtenáře a formou více či méně fantaskního příběhu fakta zaobalit, aby zaujala). Psali o nich Hérodotos, Euhémeros, Dúris Samský, Artemidóros, polyhistór Alexandros, Bútridás atd. a neshodli se na tom, kdo je vlastně postavil. Asi špatně poslouchali domorodce, nebo si nedali vysvětlit a přeložit, co Egypťané o nich napsali. Za to věděli, že faraoni-stavitelé za ředkev, cibuli a česněk vydali 1500 talentů.

Vedle pyramid starověk obdivoval v Egyptě ještě maják na Faru před Alexandrejí a komplikovanou stavbu ve Fajjúmské oase zvanou Labyrinthos (jeden ze čtyř uchovaných do raně císařské doby; kromě Egypta ještě na Krétě, Lémnu a v Etrúrii pod Clúsiem).

2. Semiramidiny zahrady. Visuté zahrady/krémastoi képoi královny Semiramis byly součástí babylónského královského paláce. Je pozoruhodné, že Helléni mezi „divy“ nezařadili ziqqurratu E-temen-an-ki , slavnou to babylónskou věž, nebo babylónské hradby, ale právě ony zahrady uvnitř hradeb: visuté promenády postavil např. v Knidu i architekt Sóstratos, syn Dexifanův, stavitel Farského majáku.

Kdo je pod hellénisovaným jménem Semiramis zašifrován, nezjistíme. Podle hellénské tradice byla Semiramis/Semíramis mýthickou manželkou krále Nina a matka Ninia. Jako královna-regentka za svého syna založila Babylón. Když Niniu dospěl, předala mu vládu, proměnila se v holubici a odletěla.

Skutečnost bude určitě jednodušší a ne tak „mýthická“ (na místě Babilla se roku 1894 usadil šejk východokanaanajských beduinů Amoritů jménem Sumu-abum a založil tzv. I. babylónskou dynastii, která vládla až do roku 1594). Jméno Semirámis bývá nejčastěji spojováno s babylónskou princeznou Šammur-amát, která byla provdána za assyrského krále Šamší-Adada V. (vládl v letech 824 - 811 a sídlil v Kalchu).

Konec devátého a první desetiletí osmého století byla pro Babylón érou anarchie a naprosté ztráty autority, která nakonec skončila roku 731 přímou assyrskou vládou. V této době tedy stěží mohla Šammur-amát ve své vlasti vynakládat prostředky na stavbu visutých zahrad. Roku 811 se nástupcem Šamší-Adada V. stal jeho syn Adad-nérári III. (vládl do roku 782). Jeho matka Šammur-amát měla do roku 806 vykonávat vladařské povinnosti za mladého krále (o spoluvládě ale nemáme důkazů).

Za vlády Adad-néráriho III. došlo k prudkému úpadku ústřední assyrské královské moci a vzrůstu moci guvernérů a jejich domén. Poslední sláva Babylónu pochází až z doby chaldajské (625 - 539), kdy vznikly, resp. byly obnoveny všechny světské i sakrální stavby města. V této době také musely v královské čtvrti města z pálených cihel spojovaných asfaltem vzniknout terasovité zahrady se zavodňovacím systémem napojeným na Eufrátés.

3. Chrám Artemidy v Efesu Artemísion. Chrám nestál ve městě a nespadal pod efesskou jurisdikci, ale před městem a byl autonomní, nedotknutelný, poskytoval asyl a ve všech sporech a válkách byl neutrální. Efesos byl původně athénskou osadou a svatyně Artemidy u něho stála již od osmého století, viz roky 675 a 650.
Tehdy byla socha dřevěná. Na začátku sedmého století byla svatyně zvětšena a ve druhé polovině téhož století proběhla další přestavba a rozšíření chrámu. Čtvrtou přestavbu provedl krétský stavitel Chersifrón z Knóssu a v práci pokračoval jeho syn Metagenés. Stavba byla zahájena někdy v polovině šestého století a trvala 120 let. Artemísion dokončili domácí architekti Paiónios a Démétrios, srov. zde níže.

Výsledkem byl 110 m dlouhý a 55 m široký příbytek panenské bohyně. Chrám, pokládaný za úvodní stavbu nového iónského stylu, měl 127 sloupů 18 m vysokých (z toho jeden byl od Skopy) a celý byl z mramoru (a nikoli z běžného vápence). O sochařskou výzdobu v pátém století soupeřila mezi sebou tehdejší špička: Athéňané Feidiás, Krésilos a Fradmón s Polykleitem z Argu. 21. července 356 (?), v den, kdy se narodil Alexandros Veliký, však chrám vyhořel, údajně zapálen jistým Hérostratem, o němž nevíme nic (zvažme však, zda je v silách jednoho člověka nepozorovaně ohněm zničit tak velikou budovu?).

Na nový chrám se prý Efesané složili ze svého. Ženy darovaly šperky, stát prodal pilíře chrámu vyhořelého; že by k tomu použili peněz uložených ve městě Peršany, označovali za pomluvu). Obnovou Artemidina chrámu se od roku 334 zabýval Alexandrův dvorní architekt Deinokratés z Rhodu (dříve než přikročil k práci na plánu Alexandreie Egyptské a než předložil plán na přetesání hory Athós v obří Alexandrův portrét se dvěma městy; dle jedné verse se jmenoval Cheirokratés). Sochařskou výzdobu obnovil a vlastní práce na oltáři provedl Práxitelés, Skopás obnovil sloupy, mezi sochaři, kteří přispěli, byl Thrasón.
Pro stavební práce na chrámu Efesští přijali pozoruhodný a následováníhodný zákon, se kterým nás seznamuje Vitruvius. Římský architekt, stavitel válečných strojů u Caesara a Augusta a v „civilu“ ke stáru stavební inženýr, ve svém spisu Deset knih o architektuře Římanům připomněl jeden starý stavební zákon, který prý kdysi platil v Efesu.

Stát zavazoval stavitele, který přejímá provedení veřejné práce, k tomu, aby závazně prohlásil, kolik budou činit stavební náklady. Po dobu konání stavby úřady obstavily stavitelův majetek a když po dokončení náklady odpovídaly předloženému rozpočtu, byl stavitel „vyznamenán pochvalným dekretem a čestnými dary.“ Doplácet na dokončení stavby směl stát maximálně z jedné čtvrtiny předložených nákladů, a to z veřejných prostředků.

Pokud ale náklady přesáhly i tuto sumu, peníze na dokončení stavby zaplatil stavitel ze svého. Ovšem už Vitruvius si posteskl: „Kéž by nesmrtelní bohové zařídili, aby takový zákon vydal i římský stát, a to nejen pro stavby veřejné, ale i soukromé!“

Roku 263 n. l. (nebo až 268) vyplenili a zapálili Artemísion Gotové. Křesťanství se stalo státním náboženstvím římské říše roku 380 dekretem křesťanského, posledního „celořímského“ císaře Theodosia I. Kult a provoz Artemísia byl uzavřen roku 383 n. l. rozhodnutím téhož mocnáře o uzavření starých chrámů. Východořímsklý císař téhož vyznání Theodosios II., syn Arkadiův, pak roku 426 rozhodl o jejich zbourání.

Skopovým soupeřem, viz výše roku 353, jehož nejznámějším dílem asi je socha Apollóna Kitharóda, byl Práxitelés z Athén, tvůrce soch Afrodíty v Knidu, Herma s Dionýsem etc. Bratrem nebo otcem Práxitelovým byl Kéfísodotos starší, autor sochy Eiréné s Plútem, tj. Míru s Bohatstvím. Syny a nástupci Práxitelovými byli Kéfísodotos mladší a Tímarchos, který se proslavil sochou řečníka Lykúrga, Menandra a Afrodíté, které se dnes říká Medici (prý společná práce obou).

V Pergamu bývala Kéfísodotova vychvalovaná skupina zápasníků s prsty vtlačenými jakoby do oživlého mramoru; do Říma byly později odvezeny Létó do palátínské svatyně, Afrodíté na zahradu Asinia Pollióna, Asklépios a Artemis u chrámu Iúnóny ve sloupořadí Octáviině.

Leócharés z Athén portrétoval vedle Alexandra i jeho rodiče a kromě toho známe jeho sochy Apollóna, kterému se dnes říká Belvederský a sochu Orla s Ganymédem. Architektem Artemísia v Efesu, který byl roku 356 vypálen, byl Paiónios z Efesu. Roku 333 navrhl spolu s architektem Dafnidem z Mílétu i Didymaion a zkraje ho i stavěl jako jeho stavitel. Paiónios byl architektem již třetího chrámu v Efesu (srov. roky 675, 650, 644 a 600).

Chrámový okrsek užíval širokého asylového práva, které rozšířili Alexandros, mithridátés Eupatór a Antonius. Výrazně ho však omezil Augustus, neboť se tam v jeho době nashromáždilo mnoho kriminálníků a ohrožovali město a udržování kultu. 


4. Diova socha v Olympii. Diův chrám v Altidě, v posvátném okrsku élidské Olympie, byl hlavním sakrální stavbou celého komplexu - olympské hry byly totiž pravidelně konány na počest Dia Olympského. Stavba v dórském stylu byla vybudována v letech 468 - 456 architektem Libónem z Élidy. Sloupy chrámu měly výšku 10,5 m.

Výzdobu chrámových štítů provedli sochaři Alkamenés, žák Feidiův, a Paiónios z Mendy na Chalkidice. Tašky na střeše nebyly z pálené hlíny, ale z pentelského mramoru, opracovaného do podoby tašek. Vynálezcem této techniky byl Byzés z Naxu (konce 7. století?) a v otcově díle pokračoval jeho syn Euergos. Byzovy tašky kryly Athénin chrám na Akropoli a Apollónův na Délu.

Diovu sedicí kultovní sochu v Olympii vytvořil nejproslulejší sochař starého věku Feidiás Athénský. O její výšce vypovídá výška chrámových sloupů. Socha měla dřevěné jádro, cedrový trůn byl vykládán ebenem a slonovinou, ze které byly všechny odhalené tělesné partie sochy. Diovy vlasy a roucho byly ze zlata. Socha zřejmě vznikla koncem třicátých let pátého století, před vypuknutí peloponnéské války. Feidiovými pomocníky byli sochař a ciselér Kolóteus a mladší bratr Feidiův, malíř Panainos. Sochu ve 2. st. opravoval jistý Dámofón z Messénie.

Feidiova olympijská dílna byla archeology objevena v základech byzantského kostela. Byly nalezeny předměty a nářadí se jménem Feidiovým („Feidiú eimi“).
Císař Gáius dal přivést rozloženého Dia s dalšími kultovními sochami z Hellady do Říma, kde prý chtěl vyměnil hlavu divu světa za svou (snad roku 40 n. l.). Když byl v lednu 41 zavražděn, nebylo pochybné dílo dokončeno a Zeus byl vrácen do Olympie. Východořímský křesťanský císař Theodosios II. (408 - 450) dal Diovu sochu odvést do Konstantínopole, kde za požáru roku 475 n. l. zmizela ze světa.
Novodobou napodobeninou Dia Olympského je socha sedícího amerického presidenta Abrahama Lincolna ve Washingtonu, viz pod hérós a atentát.

5. Náhrobek kárského krále a perského satrapy Mausóla Mausóleion v Halikarnássu. Základem místa posledního odpočinku kárského krále Mausóla, který v rámci "povstání satrapů" odpadl od perského krále a zemřel roku 353, je vysoký cihlový podstavec obložený mramorem o odhadovaných rozměrech cca. 19 x 42 x 11 metrů (maximální odhad činí 66 x 77 x 30 m čili podle Plinia ve stopách 163, po obvodu 440, na výšku 35 loktů, s mramorovým čtyřspřežím na vrcholu 140 stop).

Byla to první velká stavba, na níž cihlové stěny byly obleženy mramorovými deskami. Na tomto podstavci stojí králův náhrobní chrám se 36 iónskými sloupy, které nesly střechu o pyramidálním tvaru se 24 stupni. Na vrcholu Mausóleia na plošině bylo sousoší quadrigy, na níž stáli Mausólos se svou chotí, sestrou a nástupkyní, královnou Artemísií.

Celá stavba byla zřejmě vysoká 46 metrů a jejím architektem byli Satyros a Pýtheos, který je též znám jako stavitel Athénina chrámu v Priéně. Bronzovou sochařskou výzdobu pořídili Athéňané Leócharés, Práxitelés a Tímotheos, Skopás z Paru a Kár Bryaxis.

Kár Mausólos (též Maussólos) žil s Artemísií, se svou sestrou, v bezdětném, ale šťastném manželství. Po celou dobu stavby Mausóleia držela královna smutek, i když proslula vojenskou operací proti Rhodu. Během zádušních her se konaly také závody músické, kde v soutěži řečníků, které se zúčastnili mj. Theodektés z Fasélidy, Naukratés a prý také Athéňan Ísokratés, zvítězil svým enkómiem Maussólos Theopompos z Chiu.

Když v roce 1402 obsadili Halikarnássos křesťanští rhodští rytíři, Mausóleion ještě stálo. Křižácký hrad v Halikarnássu byl nazván Petronium a odtud zřejmě pochází i dnešní turecký název města Bodrum.

Artemísia začala roku 353 s výstavbou Mausóleia nebo-li zádušního chrámu svého manžela a bratra. Na jeho výzdobě se podíleli všichni přední hellénští umělci své doby: sochař Tímotheos z Athén, který byl činný i v Epidauru, kde byla jeho socha Apollóna, Leócharés z Athén, který byl činný i v Knidu, kde stála jeho socha Démétry a který se proslavil jako portrétista Alexandra Velikého, Skopás z Paru, který mj. působil ještě při stavbě Artemísia v Efesu a v Tegeji a Nemeji, a Bryaxis z Kárie, zřejmě domorodec, který žil hlavně v Athénách a který vytvořil sochařský prototyp Dia-Sarápida (o jmenovaných umělcích a o dalších téže doby viz níže).


6. Kolossos rhodský. Bohatý Rhodos se rozhodl zvěčnit svou úspěšnou obranu města proti Démétriovi Poliorkétovi roku 305 až 304 vztyčením monumentální bronzové sochy patrona ostrova Hélia. Z prodeje zbraní a vojenské techniky, která na ostrově zbyla po obléhateli, nakoupili Rhodští za pět set talentů mědi a za tři sta talentů železa.

Na ostrově měli umělce-řemeslníka zkušeného ve výrobě obřích soch: Charés z Lindu, žák Lýsippův, vytvořil pro Tarás a jeho agoru bronzovou sochu Dia, druhou nejvyšší sochu po Kolossovi, a pro Korinthos desetimetrového Poseidóna (čtyři bronzoví koně nad portálem Markova chrámu v Benátkách pocházejí z Byzance/Kónstantínopole a jsou zřejmě také jeho dílem). Charés se dokončení rhodského zázraku nedočkal, v práci pokračoval jeho žák Lachés z Lindu.

Lýsippovým dílem byl jiný tarentský kolos, dvanáctimetrový bronzový Héráklés, kterého roku 209 po dobytí města odvlekl Q. Fabius Maximus a postavil ho na Capitóliu. Jiným odvlečeným bronzovým kolossálním objektem byla sakrální socha Apollónova v jeho chrámu v Apollónii Pontské zvané od císařské doby Sózopolis. Kořistníkem byl roku 72 makedonský prokonsul M. Terentius Varró Lúcullus, bratr známějšího L. Licinia Lúculla, a po triumfu následujícího postavil Apollóna vysokého třicet loktů, tedy nad patnáct metrů, na Capitóliu. Roku 405 odvekli Púnové ze Sicílie kolossální sochu Apollónovu stojící před Gelou. Poslali ji jako votivní dar do Tyru, kde jí po dobytí města obětoval Alexandros Veliký.

Hélios v rhodském přístavu měl výšku 45 metrů a byl ze zhruba třiceti tun kovu. Byl stavěn dvanáct let, zřejmě v letech 303 - 291, a stál 66 let, snad do roku 226, viz tam. Poslední zpráva o Kolossu je z roku 653 (resp. 672) n. l., kdy Arabové pod Mu´awíjou/Muawíjou dobyli Rhodos a zbytky Kolossu prodaly „jakémusi Židovi z Edessy“ (Urfa), který šrot odvezl na 900 velbloudech.

Když se Kolossos zřítil a s ním v důsledku zemětřesení domy a hradby, daly všechny mocnosti v hellénském Středomoří najevo, jak si obchodní republiky váží. Hierón a Gelón poslali zčásti okamžitě, zčásti po splátkách 75 talentů stříbra, deset talentů na obětiny a s občanskými dary dohromady na sto talentů, 75 katapult a osvobodili Rhoďany od cel; na rhodské agoře postavili sochy "rhodského lidu dostávajícího věnec od lidu syrákúského".

Velké množství stavebního materiálu, dřeva, sto zedníků s pomocníky, peníze a obětiny poslal Ptolemaios III., železo, dřevo, olovo, smůlu, peníze poslal Antigonos III., obilí jeho manželka Chrýseis, podobně Seleukos II., Prúsiás I. a Mithridátés IV. Pomoc poskytly městské státy, byť mnohdy jen symbolickou.
Byla to první rozsáhlá a úspěšná humanitární a hospodářská akce dějin po přírodní pohromě (srov. situaci Sparty po zemětřesení roku 464 a pomoc Athénských). Rhodští se velmi rychle postavili opět na nohy. Kolossa zlomeného v kolenou však nechali ležet, neboť jeho vztyčení a obnovu jim zakázala jakási věštba. O té zřejmě nevěděl nic monotheistický chronograf Ióannés Malalas (zemřel po roce c. 570+), neboť zaznamenal, že Kolossa dal na jeho původní místo znovu vztyčit Hadriánus a že jinak nebyl vůbec poškozený; rok počinu neuvedl. 

Starý věk měl další obří, kolossální sochy, o tarentských viz zde výše. Architekt Deinokratés z Rhodu (jinde pokládaný za rodilého Makedonce) roku 332 nabídl Alexandrovi Velikému, že z hory Athós vytesá kolosální královu sochu, že v jedné ruce bude město, ve druhé obětní miska s vodopádem. Alexandros tehdy odmítl, protože Deinokratés, viz o něm též pod Artemísiem, neměl vymyšleno, jak zásobovat měšťany králova pomníku, když nikde v okolí nebyly žádné polnosti, které by tolik lidí uživily. Lidé na soše by byli odkázani na dovoz. Namísto megalomanské stavby dal Deinokratovi jinou zakázku: roku 331 naplánovat a řídit zakládání Alexandreie Egyptské.

Jistý Stásikratés roku 324 skalnatý nápad oprášil (Deinokratés už nežil?) a Alexandrovi sliboval, že za deset tisíc talentů přemění horu Athós v královu velesochu, v jejíž levici bude město pro deset tisíc obyvatel, pravá ruka bude držet oběťní misku, z níž jako úlitba poteče řeka do moře.

Tentokrát král neodmítl, ale v plánech ho zaskočila smrt. Podobný plán jako Deinokratés a Stásikratés měl architekt Dioklés, ale o něm není nic bližšího známo. Byl vysloven názor, že tři jména patří jen jednomu staviteli, a to Stásikratovi, kdežto Deinokratés je přezdívka a Dioklés pozdější zkomolenina. • O kamenných obrech viz níže.

Etruskové dokázali ulít bronzové sochy o výšce 50 stop, tj. přes šestnáct metrů (viz pod Etruskové). Roku 293 dal ze samnitské kořisti ulít sochu Iova konsul Sp. Carvilius. Byla prý vidět široko daleko, ale její výšku neznáme. V Athénách stály velké sochy králů Eumena II. a Attala II., které spadly za občanské války roku 41.

Později v duchu rhodského Hélia si dal od sochaře a stavitele Zénodóra v Římě postavit čtyřicet metrů vysokou bronzovou sochu Neró (120 stop), u níž po jeho smrti vyměnili za Vespasiána hlavu, aby vypadala jako Hélios (Sol); za ním, stával jako součást Neronova Zlatého domu, viz architektúra a rok 64+, opodál vyrostlo Colosseum, theátrum Flávií, a od Colossu má divadlo jméno. O Zénodórovi není více známo nic než to, že asi byl odborníkem na kolossy. Arvernové si před Nerónem u něho za čtyři n. čtyřicet milionů séstertiů objednali velkou sochu Merkuria, velikost ani materiál neznáme. Tesal ji deset let a udělal si tím velké jméno. 

Ještě za Domitiána stávala jízdní kolosální socha Augustova; kam a kdy zmizela, nevíme. Hadriánus dal obří sochu Slunce přemístit ve svislé poloze architektem Decriánem a pomocí 24 slonů a architekt Apollodóros začal stavět dvojníka, kolosální sochu Selény/Lúny, Měsíce (viz rok 133; další informace nemáme, zřejmě nedostavěna). Situace se opakovala za Commoda: z Hélia byl na čas syn Marca Aurélia jako Herculés s osobními císařovy rysy, po jeho smrti opět Hélios. Zbytky Hadriánovy sochy, která měla na výšku čtyři pět metrů, byly nalezeny v létě 2007 v pisidském Sagalassu, stejně jako M. Aurélia a dalších císařů této "dynastie", viz tam.

L. Septimius Sevérus postavil na Palátínu Septízódium či Septízónium, chrám Slunce se třemi sloupovými síněmi nad sebou. Ve „výškovém“ chrámu byla socha syrského Hélia/Sol mezi sedmi planetami. Stavba byla zbořena až roku 1588 a více o ní není známo. První výškovou sakrální stavbu v Římě ovšem postavil Titus, ale nevíme o ní vůbec nic, ani čemu sloužila.

Také Galliénus (císařem 253 - 268) si prý dal stavět kolosální sochu v podobě Slunce s kopím, prý dvakrát větší než neronovská, ale nedostavěl ji. K jeho kolossu měl již hotové sousoší koňského spřežení, ale ani o něm není nic známo, viz rok 268+. Jiným „kolossem“ v Římě byla obří socha Iova na Martově poli. Kartháginský masožravý Herculés-Melkart skončil v Římě před vchodem do Sloupořadí národů, galerie Augustem poražených čtrnácti národů (dílo sochaře Kopónia) u Pompéiova divadla, které Augustus restauroval a stou rozšířil.

Apollónova svatyně v Dafně u Antiocheie, kdysi sídlu státního kultu Seleukovců, vyhořela 22. října 362 včetně obří Apollónovy sochy, velké jako v Olympii. Prameny spekulují o žhářství křesťanů, ale také o jistém kynikovi Asklépiadovi, který k Apollónovým nohám položil stříbrnou sošku Nebeské bohyně-Tanit/Dea caelestis a zapálil jí svíčky. Od nich prý v noci chytly látky a celý chrám vystavěný Seleukem Níkátorem a zkrášlený Antiochem Epifanem.

Když Vérus dobyl Seleukeiu Tigridskou, dal do Říma převést sochu Apollóna Komaia a umístit do chrámu Apollóna Palátínského. Zde o dvě staletí později, 19. března 363, chrám vyhořel a socha byla zničena. Jak praví pověst, z místa, odkud byl Apollón vytržen, se rozšířila po celé říši jeho msta, mor.

Kolossální Nerónova socha stála v předsíni jeho Zlatého domu, domus aurea, po úchylově smrti zbořeného. Sám o sobě byl dalším divem, první architektonickou nabubřelostí v Evropě. Dům, o němž císař při vernisáži prohlásil, „se quasi hominem tandem habitáre coepisse“, že konečně začíná bydlet jako člověk, měl trojnásobné sloupořadí o délce jedné míle. Budovy oddělovala vodní nádrž, venkovská krajinka s vinicemi, poli, výběhy s dobytkem a zvěří.

Obytné části byly zlaceny a některé místnosti vykládány drahokamy a mušlemi. Jídelní sály měly stropy z odsouvatelných slonovinových desek, aby se seshora daly na stolující rozstřikovat voňavky a rozhazovat květy. Hlavní jídelna byla kulatá a díky mechanismu se ve dne v noci otáčela jako celý svět (srov. pod architektúra).

Historické poznámky o tom, že například císař M. Aurélius Claudius (II.) dostal od senátu stříbrnou sochu o váze 1500 liber, která stála na sloupu na řečništi, a že jinou zlatou o výšce deseti stop, která stála před Iovem Kapitólským, jsou v jejich stínu trpaslíky. Kdyby se dochovaly, zůstala by třímetrová zlatá socha pokladem planety. Za Konstantína I. byly v Římě jeho dva kolossové, stojící bronzový dovezený z Frygie a čtrnáctimetrový sedící: z jednoho z nich zbyla hlava, ruka a obří nárt s prsty; srov. rok 326+.

Rachef/Chafre si dal u Gízy vystavět druhou největší pyramidu „Hor horizontu“ o rozměrech základny 214,5 krát 214,5 metru, vysokou 143,5 metru, a sfingu, Šesep anch, „Žijící podobu (krále)“: je dlouhá 72 metry, dvacet metrů široká, největší starověká socha.

Nejnovější spektakulární přesun velkého sochařského díla proběhl koncem srpna 2006 v Káhiře: „Obraz, který už nikdy nebude po 25. srpnu 2006 spatřen. Socha bývala ústředním objektem Ramsesova náměstí (Mídán Ramsís) před Ramsesovým nádražím.

Původně patřila s mnoha dalšími k výbavě Ptahova chrámu ve staré královské rezidenci v Memfidě (dn. Mít Rahína). Podle nápisu na prsou si ji roku 1165 (dle jiné datace 1152) přivlastnil Ramesse IV.

Od roku 1954 stálo jedenáct metrů vysoké strnulé zjevení z červené žuly v Káhiře. Poslední dobou trpěla stotunová socha pod náporem smogu sedmnáctimilionové nilské metropole.

Roku 2006 byla přepravena k pyramidám v Gíze, kde bude restaurována a stane se součástí plánovaného „velkého egyptského muzea“. Ramses/Ramesse II., jak se mu v novověku říká, byl jedním z posledních egyptských králů, kteří vedli agresivní zahraniční politiku. Jeho vláda v letech 1304-1237 př. n. l. byla druhou nejdelší v egyptských dějinách.

Definitivně uzavřela éru „nové“ říše. S ženami svého harému měl nejméně 85 dětí. Dvanáct synů zemřelo dříve než on. Třináctý Merneptah I. se stal králem v padesáti, když jeho otec zemřel jako devadesátiletý a zůstal jedním z nejznámějších panovníků lidských dějin.“

Z egyptských kolossů jsou však nejznámější ti, jimž se říká Memnonovy, původně c. osmnáctimetrové sochy Amenhotepa III. před jeho zádušním chrámem v Thébách. Hellénský a římský svět již dávno netušil, proč tam stojí, neboť chrám zmizel, hína z nepálených cihel se rozpustila a kamenný materiál prostavěli mladší z králů, viz o nich roku 1418- a 130+ a 199+. 
Největší starou zachovanou bronzovou sochou litou v celku je čínský lev z Cchang-čou (pinyin Cangzhou) z 9. st. n. l. Váží padesát tun.

Kombinací rhodského Kolossu a Eifelovy věže v Paříži je socha Svobody, dar francouzské vlády ke stému výročí vyhlášení nezávislosti Spojených států Ameriky roku 1886, viz zde níže.

O restaruračních nápadech viz zde níže v "obludných kamenech".

7. Maják na ostrově Faru před Alexandrií. Maják na stejnojmenném ostrůvku před Alexandrií postavil podle pokynů krále Ptolemaia Sótéra stavitel Sóstratés z Knidu, syn Dexifanův. Dokončen byl až za Sótérova nástupce Filadelfa někdy po roce 280. Stavba mohla být cca. 180 až 190 m vysoká a stála prý 800 talentů. Maják měl čtvercový půdorys o stranách zdéli 180 - 190 metrů.

Měl několik věží, jak vyplývá z údaje, že na nejvyšší z nich umístil stavitel nápis s díky "spásným bohům za plavce/Sóstratos Dexifanús Knidios sótersi theois hyper tón plóidzomenón". Na vrcholu stavby byla umístěna Poseidónova socha. K osvětlování sloužil buď otevřený plamen, nebo žhavé uhlí. Světlo prý bylo vidět na 300 stadií, tj. zhruba na 55 km. Žádný z novodobých majáků nedosáhl ani poloviční výšky Faru, ani podobného účinku.

Faros byl zle poničen a nefunkční od Caesarovy války, neboť se v něm tehdy bránili alexandrijští „patrioté“ a protivníci Kleopatry VIII. Obnoven byl v době Claudiově a Nerónově, později Antóninem Piem. Ve čtvrtém století n. l. ho vážně narušilo zemětřesení, takže oheň na plošině už nebyl udržován.

Byl ničen i dalšími záchvěvy země, naposledy roku 1326. Mezitím se ale již ostrov spojil s pevninou a původní ptolemaiovský přístav se zanesl pískem. Maják byl rozebírán jako stavební materiál. Koncem 15. století dal mamelucký sultán Qájtbáj (zemřel 1496) na jeho místě postavit pobřežní pevnůstku, která tu je dodnes.

Sóstratos Knidský vynikl i prvenstvím ve stavbě visutého chodníku či promenády v Knidu. Kromě stavitelství proslul Sóstratos i jako diplomat. Mír mezi Athéňany a Démétriem Poliorkétem (Olympiodóros roku 287) zprostředkoval právě stavitel Sóstratos z Knidu, diplomat Ptolemaia I. i II.

Méně známější je skutečnost, že Sóstratos stavěl i vojenská plavidla, a to obřích rozměrů. Třicetiveslový koráb Filadelfův (triakontérés) pohánělo tři tisíce veslařů a bylo na něm umístěno na dva tisíce vojáků (tedy dnešní námořní pěchota). Na lodi se nacházely těžké vrhací stroje (katapulty apod.), ale např. i mlýn pro potřeby posádky.

Majáky stávaly po celém Středomoří. Několik dnů před Tiberiovou smrtí roku 37 n. l. postihlo zemětřesení jeho Capri a zbořilo tam maják. Císař Claudius dal v římském přístavu, v Ostii, postavit „převysoký“ maják na pilířích v moři. Nic bližšího není známo.
Stavební zázraky měl také Řím. Jejich staviteli ovšem byli tak jako tak většinou Helléni. Peníze Řím měl: Nádhera císařského Říma, jeho chrámy a veřejné stavby, povstala z válečné kořisti. Na rozdíl od foiníckých a části hellénských sídel, jejichž lesk a sláva vyšly především z obchodu více než z válek, byl Řím přeplněn uměleckými trofejemi z celé oikúmeny.

Město bylo kronikou, veleskladem válečných úspěchů, živoucí paměť bohyně Victórie/Vítězství. Náklady na výstavbu šly z prodeje kořisti neživé i živé, z obilí, koní, dobytka, lidí. Stavby svým jménem zasvěcovali vojevůdci z dílu, který jim z kořisti připadl. Zánik hellénistických státních útvarů přinesl do Latia neuvěřitelné finanční a umělecké prostředky a samozřejmě intelektuální.

Nejstarším majákem dosud v provozu je Torre de Hércules v La Coruni/Brigantium z Trajánovy vlády asi z roku 110 n. l. Byl dvakrát přestavovaný a je 68 metrů vysoký se základnou 112 metrů nad mořem. Nahorů vede 242 schodů.

Římané podnikli mnoho velkých a náročných staveb, ale sami se mezi předchůdce nijak necpali (Colosseum, akvadukty, Zlatý dům). Nepovšimnuta zůstává obří stúpa postavená kušánským panovníkem Kaniškou (I.) v Péšávaru s výškou nad dvě stě metrů; viz o ní rok 55.

Oživlé kamenné obludy

Řecko-americká skupina oprášila nápad vytesat do hory ve východní Makedonii obří podobu Alexandra Velikého. Archeologové a ekologisté se mohou zbláznit.

Bude to velký pomník velkého muže a vůbec nezáleží na tom, že archeologové říkají, že z toho bude kýč, zdůvodňoval obchodní přitažlivost megaprojektu starosta přímořského letoviska Asprovalty Angelos Frantzis. Jeho obec na břehu Strýmónského zálivu je dobře známa mezi českými a slovenskými autobusovými dovolenkáři. Ve velký pomník či kýč, o němž se pochvalně zmínil do londýnských Timesů, by se měl změnit jeden z okolních vrcholků horského řetězu Kerdylion.

Dluh králi
Nápad s vytesáním hlavy Alexandra Velikého do skály ovšem vzrušuje archeology a ekologisty ze zcela opačných důvodů. Kamenný portrét nejslavnějšího z vojenských stratégů a nikdy neporaženého bojovného snílka šest set metrů nad hladinou Egejského moře je přímo odpuzuje. Ochránci životního prostředí straší ohrožením jedinečného rázu krajiny, v níž se lidé plně orientují na turistický průmysl letního grilování těl. Památník navíc počítá s  amfiteátrem s výhledem na horu a s přiměřeným parkovištěm, tedy s horami betonu.

Námitky archeologů jsou zřejmě závažnějšího rázu. Podle Dimitrise Grammenose, ředitele soluňského archeologického musea, monstrosní projekt o výsledné výšce osmdesát a šířce 57 metrů může ohrozit nedaleký křesťanský kostel z byzantských dob a antické divadlo. V kraji stávala starověká města Arethúsa a při ústí řeky Strýmónu Amfipolis. Přes obří krajinnou dominantu by je totiž nebylo vidět.

Práce na kamenné veletváři mají začít v listopadu, ale řecké ministerstvo kultury ústy státního archeologického ústavu varovalo, že projekt za třicet milionů eurů s dokončením před začátkem athénské olympiády roku 2004 nepovolí. Peníze dala dohromady z prostředků řecké diaspory americko-řecká Nadace Alexandra Velikého se sídlem v Chicagu, jejímž iniciátorem a předsedou je sochař Anastasios „Tassos“ Papadopoulos.

Na svých webových stránkách nadace říká, že Řekové kdysi vztyčovali velké sochy, ale žádná z nich dnes už nestojí, že se o nich můžeme pouze dočíst. Alexandrovi prý Řekové takovou poctu dluží, tak proč mu pomník nepostavit. Jména dárců spolek novodobých alexandrovců neuvádí (k uskutečnění nedošlo stejně jako ke znovupostavení Kolossu rhodského, ani na přípravné práce nedošlo, srov. zde níže).

Americké vzory
Zájem o velké kamenné sochy roste. Obnovit na hoře Nemrud zádušní chrám s obřími skulpturami Antiocha IV., který vládl v království Kommágéné v dnešním středním Turecku v letech 69 až 38 př. n. l., chce holandský architekt Maurice Crijn. Projekt je o to šílenější, že nikdo ani neví, zda byl chrám vůbec někdy dokončen.

Král Rachef/Chafre si u Gízy dal vystavět druhou největší pyramidu „Hor horizontu“ o rozměrech základny 214,5 krát 214,5 metru, vysokou 143,5 metru, a sfingu, Šesep anch, „Žijící podobu (krále)“: je dlouhá 72 metry, dvacet metrů široká, největší starověká socha.

Papadopoulos se však inspiroval dvěma vzory z Jižní Dakoty. V indiánské reservaci Pine Ridge u městečka Custer pracoval od roku 1948 sochař Korczak Ziółkowski dynamitem na skalním masivu, aby z něho vystřílel a vytesal obrovskou jezdeckou sochu slavného náčelníka indiánských Siouxů-Ogalala Tašunkewitka, jemuž Američané říkali Crazy Horse.

Když Ziółkowski v roce 1982 zemřel, ve výtvarné posedlosti pokračovala jeho žena Ruth se sedmi dětmi. Po padesáti letech prací a přemístění 7,8 milionu tun kamene byla z největšího sochařského díla všech dob roku 1998 zasvěcena jen tvář. Pomník jednoho z vítězů bitvy na Little Big Hornu roku 1876 má být 172 metry vysoký a 196 metrů dlouhý. Práce pokračují a inspirují: v nadaci na oživení památky na makedonského krále je rodina Ziolkowski zastoupena dcerou Monique.

Menší ale mnohem známější je skupina dvacetimetrových tváří amerických presidentů Washingtona, Jeffersona, Lincolna a Th. Roosevelta ve skále Rushmore v Černých horách v Jižní Dakotě, kterou v roce 1970 tolik proslavil obal desky rockové skupiny Deep Purple In Rock. V letech 1927 do své smrti roku 1941 vznešené obličeje dynamitoval Gutzon Borglum. Sochař s dánskými předky oživil umění tesání obřích soch do skály pocházející z mesopotamských kultur a Egypta.

Ovšem devadesát procent práce za amerického umělce a jeho čtyřsetčlenný dělnický team udělala výbušnina a sbíječky. Výsledkem je nejznámější skalní sousoší západního světa. Nejznámější nekamennou kolosální sochou a největší v západním světě je ve Francii vytvořená a jako dar Spojeným státům ke stému výročí nezávislosti USA roku 1886 na ostrůvku před New Yorkem zasvěcená padesátimetrová socha Svobody. Stylově připomíná motiv héliovský než Níké/Victorii a má s podstavcem 93 metry, bez 46. Nejvyšší sochou Spojených států a také západní polokoule je od června 2016 kolumbovský kolos nazvaný Zrození Nového světa/Birth of the New World se 126 metry. Stojí ve stotisícovém městě Arecibo na severu Portorika a původně ji její tvůrce, gruzínsko-ruský výtvarník a architekt Zurab Cereteli, zamýšlel vztyčit k 500. výročí objevení Ameriky roku 1992. Po mnoha peripetiích skončila stavba z téměř tří tisíc bronzových a ocelových dílů v Karibiku.  

[Z úplně jiného soudku: nejvyšším sousoším v Čechách byla v letech 1955 až 1962 v Praze na Letné obludnost lidově nazývaná Fronta na maso, jinak přes patnáct metrů vysoký bolševický vůdce J. V. Stalin sochaře Otakara Švece a architektů Jiřího a Vlasty Štursových.]

V jihovýchodní a východní Asii proslavili skalní sochařství různými polohami svého osvíceného idolu buddhisté. Vůbec největší sochou světa je od roku 2002 (dostavěn 2008) celkovou výškou s podstavcem 153 metry stojící Buddha Jarního chrámu v Lu-šanu v provincii Che-nanu (socha sama o sobě měří 128 metrů). Je pokusem o náhradu bámjánských Buddhů. 31. října 2018 čínské megalomany trumfli indičtí, když premiér Naréndra Módí "odhalil" 182 metry vysokou sochu sardara Vallabhbhaje Patela (zemřel 1950), advokáta, vůdčí osobnosti Indického národního kongresu, d. f. velitele Indů za války s Pákistánci roku 1947 a muže, který výhrůžkami armádní intervence donutil stovky knížat připojit svá území po odchodu Britů k nové republice. Dílo zvané Socha jednoty stojí nad přehradním jezerem na řece Narmadá ve východním Gudžarátu, odkud Patel i Módí pocházeli, a přišlo Indy na 430 milionů USD. 

Největší ze starých soch je sedící Buddha z osmého století v Lešanu v čínské provincii S´-čchuan vysoký 71 metr. Nejznámější byly talibskými mohamedány zničené dvě podoby stojícího Buddhy 53 a 38 metrů vysoké v afghánském Bámjánu v březnu 2001 (viz časopis TÝDEN 11/01). Menší, původně červeně nabarvený, byl z roku 507 n. l., větší vícebarevný z roku 554. Předpokládá se, že mezi stojícími Buddhy ležel původně třetí, největší; měl prý tisíc stop, tedy 330 metrů. Roku 632 ho viděl čínský mnich Süan Cang (Xuan Zang). Roku 2018 dokončili Číňané stavbu kolossu domácího myslitele Konfucia v jeho rodišti Čchü-fu/Qufu v provincii Šan-tung/Shandong o výšce 72 metrů, tehdy šestnáctá nejvyšší na světě.  

V podobném protibuddhistickém ničivém díle pokračovali sunnitští radikálové v únoru 2012 v národním museu v Male na Maledivách, kde ničemové zničili na třicet Buddhových soch z asi šestého století (souostroví bylo islamisováno až o šest staletí později).

Sochy křesťanského věrozvěsta jsou poněkud nižší. S 51 metrem výšky vyniká Ježíšova socha v západopolském Swiebodzinu postavená roku 2010; s pahorkem na místo podstavce to je o šestnáct metrů výše. V bolivijské Cochabambě stojící Kristus má 40,4 metrů a nejznámější nad Rio de Janeirem 39,6 metrů. Nelsonův sloup v Londýně, poněkud jiný druh atrakce, má 51,6 metrů.

Zpět ke kořenům
Jako třetí inspirační zdroj Papadopoulosovi posloužily pravzory antické. Roku 332 př. n. l. měli tři architekti Deinokratés, Stásikratés a Dioklés stejný nápad: přetvořit horu Athós na poloostrově Akté v obrovský oživený Alexandrův pomník. Nepochybně by Američany a Číňany trumfli. Alexandrova socha totiž měla v otevřené dlani levé ruky hostit ohrazené město o deseti tisících obyvatelích, pravá měla držet obětní misku, z níž by vodopádem do moře padala říčka.

K naplnění starých projektových návrhů nedošlo, protože král měl velmi praktickou výhradu: v okolí nebyly polnosti, které by měšťany z pomníku uživily a lidé by byli závislí na dovozu. Místo kamenné fantasie svěřil o rok později Alexandros Deinokratovi jiný úkol, který přetrval věky: naplánovat a založit egyptskou Alexandrii. Roku 324 př. n. l. se však velký Makedonec rozpomněl a megalomanský skalnatý projekt svěřil Stásikratovi, neboť Deinokratés již zřejmě nebyl mezi živými.

Práce prý za deset tisíc talentů, tj. přes 260 tun raženého zlata. Ovšem rok po králově smrti už nebyly prostředky na oživení nápadu, protože se rozhořela čtyřicetiletá válka o politické dědictví po muži, který se stal v předněvýchodním a evropském světě ideálem životního úspěchu a ušlechtilosti; v mohamedánských knihách je hodným démonem zvaným Dvojrohý, u křesťanů idolem rytířství.

Dějiny šly jinými cestami a na hoře Athós sídlí mnišská obec, která svou první klášterní ústavu přijala roku 969. Od roku 1950 má vůči Řecké republice plnou autonomii. Na území státu, který není členem OSN, nesmí vstoupit žádná žena ani nesmí být nic ženského chováno, a to včetně slepic.

Řekové se mohutně připravují na své novověké olympijské hry. Investovali do sportovců, do dopravní infrastruktury Athén a první letní hry nového millennia budou asi velkolepé. Nadšenci staré slávy Hellady se na Rhodu pokoušejí obnovit obří Héliovu bronzovou sochu, jeden ze sedmi divů starého světa zvaný Kolossos rhodský. Alexandrova skála v Makedonii má s rhodským nápadem něco společného.

Vedle řady historických drobností jako to, že nikdo neví, jak kolos vlastně vypadal, překvapuje, že právě orthodoxní křesťané se skládají na pomníky časů polytheistických, světa, který jejich souvěrci sami brutálně zlikvidovali.

dovětek z prosince 2015: jak se tušilo, ke vztyčení Hélia na Rhodu s athénskou olympiádou v létě 2004 nedošlo. Koncem roku 2015 za hluboké hospodářské a finanční krise až státního krachu ohlásila návrat k projektu nového Kolossu za 250 milionů eur Nadace Stavrose Niarchose. Hélios bude tentokrát vysoký 135 metrů, v dutém těle budou knihovny apod., povrch pokryjí solární panely generující energii pro maják v jakési míse nad hlavou monstra...

ve zkrácené versi vyšlo v časopisu Týden 36/02 dne 2. 9. 2002, později doplňováno

Sedmihrady, Sedmihradsko, historická země středo- a novověká, též Transylvánie§ viz Dácia Ápúlensis
Sedochezové, kavkazský lid asi v dn. Gruzii§ 69+

Sédulius, Clódiova pravá ruka§ 58

Sedžes, nezn. k. Třetí eg. dyn.§ 2642