Gh-Gn

Ghadana z Parthie, d. Vologaisa III., manž. Farasmana II. Ibérského, regentka za Farasmana III.§ 106+, 128+, 139+  

 

Ghasánovci, Ghassánovci, al-Ghasásina, Gasán, Banú Ghasán, arab. kmenový svaz§ 325+ a viz pod Arabové, Arábie

Ghát, m. ve Fezzánu§ viz pod Garama a otroci

 

Ghatotatkča z Dóábu, o. Čandragupty i.§ 320+

 

Ghazní, m. v AFG§ viz Hunové

Ghoša, k. v Magadě§ 185

Gibraltar, ibérsky a řec. Kalpé, skála a úžina, viz Stélai Hérákleiai

Gigitum, d. Nergal-šarra-usura§ 560

 

Gílán, země při jižním Kaspiku, provincie IR hraničící na severu s AZ§ 241+, 356+, 358+  

 

Gilead, řec. Galaáditis, záp. část Dekapole v Transjordánii§ 734, 218, 143

Gildó, berber. šlechtic, b. Fírmův, vysoký řím. úředník, comes per Africam a vzbouřenec§ 370+, 373+, 375+ 

 

Gilgameš, Gilgamos§ viz pod epos

Gimmirrái§ viz Kimmerové

Gindaros, m. v Syrii§ 38

Gindibu z Arábie, šejk§ 740

Gingé n. Gigis (gen. Gigidy), důvěrnice Parysatidina§ 401

 

Girba§ viz Méninx

 

Gióra, o. povstalce Simóna§ 68+

 

Gipedové§ viz Gépidé

 

Girivradž, sídel. m. Magadhy, dn. Rádžgir v Biháru§ 493

 

Gischala (řec. pl., "z Gischal"), lat. Giscala, hebr. Guš halav, arab. Džiš, m. v Galilaji§ 66+, 67+ 

 

Giskón, Gisgón§ viz Geskón 

 

gladiátorské hry, lúdí gladiátórií, gladiátoři/gladiátórés, srov. také pod divadlo a circus§ 264, 262, 166, 105, 100, 62, 61, 55, 31, 2-, 6+, 19+, 21+ (cruppallárií), 238+, 281+ (vzpoura), 326+ (zákaz bojů na smrt), 350+ (tvoří armádu usurpátorovu), 366+ (v náboženské válce)       
Záhrobní slavnosti na pobavení zesnulého byly oblíbeny u četných národů. Jako krvavé jsou zprávy od Skythů, Keltů a Etrusků, jako nekrvavé u starých Hellénů (srov. Homérovu Íliadu, kde se nad Patroklovým hrobem soutěžilo za ceny v atletických a vojenských disciplinách, u jeho žároviště však Achillés předtím popravil tucet zajatců). Původně se věřilo, že duše potřebuje na cestu krev.

V klasických dobách zvyk u Hellénů vymizel a gladiátorským hrám v římské době výrazněji nepropadli. Z nástěnných maleb v Paistu (Paestum) v jižní Itálii jsou v podzemní pohřební komoře z doby kolem roku 350 př. n. l. zobrazeny zádušní hry, tvrdý box, dostihy, kopiníci.

Římané poznali krutý způsob zábavy u Etrusků, kde při pohřebních oslavách velmožů, nebo při výročích úmrtí bojovali na život a na smrt páry otroků. Zvyk se do Říma dostal zřejmě přes Kampánii. První gladiátorské zápasy v Římě uspořádal Decimus Iúnius Brútus s bratrem roku 262 (bývá též datováno do roku 264) na počest svého zesnulého otce M. Iúnia Péry; je pravděpodobné, že dostatek mužů pro krvavou podívanou získali po vyvrácení etruských Volsinií, viz rok 264. Druhou zmínkou o krvavé zábavě jsou pohřební hry z roku 216 za konsula M. Aemilia Lepida (po Cannách), kdy jeho synové Lucius, Marcus a Quintus vypravili na foru souboj 22 gladiátorských párů.

Roku 206 vypravil v Novém Karthágu P. Cornélius Scipió gladiátorské hry za svého otce a strýce Publia a Gnaea padlé roku 212; tyto nebyly však bojovány otroky. Když zemřel roku 174 T. Quinctius Flamininus (asi 54; ročník po 228), jeho stejnojmenný syn rozdal lidu v rámci pohřebních slavností na obveselení maso, uspořádal čtyřdenní divadelní hry a třídenní gladiátorské, v nichž zápasili 74 muži.

Bojovníkům, kteří bojovali na život a na smrt u pohřební hranice zemřelého velmože, se říkalo bustuárií gladiátórés, tj. žárovištní zápasníci mečem. Mnohem později se obrat bustuárius gladiátor stal hanlivým označením pro nevycvičené nebo špatné bojovníky poslané na smrt (dobří byli légitimí nebo meliórés glad.).

Boj zajatců na život a na smrt praktikovala púnská armáda. Hannibal po přechodu Alp koncem září bavil odpočívající vojsko zápasy gallských zajatců.
Krvavé souboje si Římané hluboce oblíbili a původní součást náboženského rítu (srov. označení múnus gladiátórium, tedy „povinnost pořádat hry s mečem“) přešla ve veřejnou zábavu se statutem státní. Trvalo to však dlouho. Možná to bylo roku 264 o prvních gladiátorských zápasech v Římě při pohřebních hrách, viz zde výše, kdy konsulár P. Sempronius Sophus poslal manželce rozvodový list, neboť se bez jeho vědomí účastnila krvavé podívané, viz rok 268.

Obliba gladiátorských zápasů stála místo v senátu konsula roku 192 L. Quinctia Flaminina, bratra "osvoboditele" Hellénů zpod makedonského "jha" Tita. Roku 184 ho censor M. Porcius Cato vypověděl ze senátu, neboť dal jako správce provincie Předpadánská Gallie na přání své milence Filippa Kartháginského, kterého přemluvil, aby s ním odešel za povinnostmi z Říma. Chlapec, tehdy vyhlášený prostitut ve Městě, mu pak v provincii na hostině vytkl, že přišel o podívanou na gladiátory. L. Quinctius prý vzal meč a ťal do hlavy Boje, který s rodinou přeběhl k Římanům a přišel orodovat o asyl. Muže pak probodl a zavraždil. O jiné podobě příběhu viz pod sex a rok 184.

Roku 186 se v aréně v Římě vedle lidí poprvé zabíjeli či "lovili" afričtí lvi a pantheři, roku 103 Sulla jajko praetor uspořádal masakr stovky lvů. Původní senátní zákaz dovozu zvěře podobnou podívanou prolomil tribun lidu Cn. Aufidius, neboť si lid takovou zábavu přál. Z které doby usnesení lidu pochází, není známo, ale Cn. Aufidius nebude totožný se stejnojmenným praetorem roku 107, autorem řecky psaných dějin, o němž Cicero uvedl, že oslepl. Kolik dovoz exotické zvěře z černé Afriky do Říma stál, nevíme, ani neznáme trhy se zvířaty, třebaže lov a doprava rozměrných savců musely být po staletí velmi výnosným podnikání. 

V touze po „hlubším zážitku“ se slavnosti prodlužovaly a původně jedno či dvoudenní svátky na konci republiky a za principátu trvaly někdy i déle než týden. První hellénští „umělci“ - technítai ovšem v Římu vystupovali o hrách již roku 186 (s athléty čili pravděpodobně se zápasníky) a roku 167 flétnisté, herci tragických rolí a pěstní zápasníci. Šli v triumfu nad Makedonií, ale protože se p. t. triumfujícímu publiku nelíbilo, co hrají, nařídil jim producent představení, aby hudebníci spolu boxovali (což se líbilo). Rozhodující pro rozvoj římského divadla asi bylo představení, která dával po triumfu vítěz nad Acháji L. Mummius roku 145. Začátkem roku 183, tedy tehdy asi v březnu, zemřel pontifex maximus P. Licinius Crassus, praprapředek onoho nesmírného boháče z konce republiky, a lidu bylo na jeho pohřbu rozdáváno maso a třídenní slavnosti doprovázely zápasy 120 gladiátorů.

Roku 174, který prý vynikl četností gladiátorských her, poskytl zatím největší podívanou „lidu“ T. Quinctius Fláminínus: na počest svého stejnojmenného slavného otce uspořádal pohřební slavnosti s velkolepou hostinou, čtyřdenními divadelními hrami, masem zdarma a podívanou na souboje 74 gladiátorů (C. Iúlius Caesar o století později o svých hrách na oslavu triumfů dal vystoupit již 640 gladiátorům, srov. níže Tráiánus).

Roku 122 pořádal první veřejné gladiátorské hry C. Semprónius Gracchus, velký římský sociální reformátor, a v té době již existovaly gladiátorské školy. Roku 105 byly gladiátorské hry v Římě prohlášeny za součást státních náboženských slavností a her. Definitivně se tak o slavnostech a kultovních hrách uchytilo násilí a dramatické umění ztratilo, na rozdíl od hellénského světa, své posice. K tomu i jídlo začalo být grátisDiváci gladiátorských zápasů dostali roku 62 poprvé jídlo jako součást her a podívané; zvyk se udržel do císařské éry.

V září roku 55 se v Římě poprvé konaly hry ve stálém kamenném divadlu, které dal vybudovat Cn. Pompeius Magnus, theatrum Pompéí. Zasvěceno bylo až roku 52. Hry na současníky udělali dojem jen pro svou nákladnost, umělecky prý propadly, tvrdí alespoň ve své korrespondenci ctižádostivý advokát Ciceró (k Pompéiovi se však lísal a ikona římské aristokracie to prý sama uznala). V Acciově tragédii Klytaimnéstrá dal Pompéius jevištěm projít stovce mezků, v Naeviově (či Androníkově) Trojském koni tvořily kulisy tisíce kratérů.

Ovšem v jiném oddílu slavností byli prý gladiátoři slabí, a nic diváckému požitku neprospělo, že během pěti dnů byly dva zápasy bestiáriů se zvířaty, vénátiónés, zabilo se pět set lvů (republikánský rekord), a že byli v římské aréně štváni sloni. Prý sám Pompéius uznal, že to byly vyhozené peníze, jak tvrdí ve své korrespondenci jeho adorant Ciceró. Začátkem císařské doby byly zápasy za čtyři sta tisíc sésterciů pokládány za „slušné“ a vypravoval je kde kdo. Roku 24 jistý praetor P. Servilius (z rodiny Serviliů Casků?) dal na svých hrách povraždit tři sta medvědů a stejné množství africké zvěře, ale v dějinách o něm již neuslyšíme (stejné množství obětoval divácké pozornosti o více než půlstoletí později Gáius a Ti. Claudius).

V roce 168, kdy Římané snadno přemohli illyrského vládce Genthia, byla jeho cena za spojenectví s Perseem deset talentů (stříbrné ražby). Měl sice slíbeno tři sta, ale k předání zbytku už nedošlo. Historik Livius si pak z něho dělá legraci, nebo je to dobový žert?, že bývalý římský spojenec šel do války za "gladiátorskou mzdu", gladiátórium.

Úředně byly zakázány roku 325 n. l. ve východní části říše císařem Konstantínem I., ačkoli ještě roku 313 n. 314+ uspořádal boje na oslavu vítězství nad Germány. Již císař Hadriánus o dvě stě let dříve zakázal prodávat lanistům válečné zajatce, ale také bezdůvodně prodávat otroka (a otrokyni kuplířům) a zrušil trestanecké dílny pro otroky i svobodné. Pokud svobodný člověk, a byli mezi nimi i římští rytíři, chtěl mermomocí zápasit v aréně, sepsal s lanistou auctórámentum vyčíslující jeho gáži a povinnosti. Vlastně si dal zaplatit ztrátu panství nad vlastním tělem, neboť souhlasil s tím, že "bude pálen, poután a zabit měčem". 

Na Západě vydal zákaz odsuzovat k zápasům v circu císař Valentiniánus I. (křesťan; vládl v létech 364 - 375), gladiátorské školy zakázal Honórius roku 399 n. l. (křesťan; vládl 395 - 423), zápasy pak zcela zakázal roku 404 n. l., kdy se konaly naposledy v Colosseu.

Byly to zároveň poslední hry, které pořádal císař. Ale z Anatolie přišel do Říma postarší křesťanský aktivista Télemachos/Télemachus, který během jednoho zápasu skočil do arény a chtěl gladiátory od sebe odtrhnout. Diváky to namíchlo a anatolský světec byl ukamenován předměty, které měli Římané po ruce.

Císaře přemluvil křesťanský básník Aurélius Cléméns Prúdentius a šest set šedesát šest let gladiátorských zápasů se naplnilo.
Poslední štvanice uspořádal v Colosseu roku 523 vítěz nad Odoakerem a jeho vrah, král Ostrogotů Theoderich Veliký, jehož pověst přežila věky jako Dietrich z Bernu (sc. Verony) z epu o Niebelunzích, srov. pod Germáni.

Koncem republiky se gladiátorské hry staly dychtivě očekávanou a vyhledávanou národní zábavou, odsuzovanou řídce toliko „intelektuály“ (např. císař Neró dokonce na čas zakázal správcům provincií provozovat gladiátorské hry a štvanice). Byli ovšem intelektuálové i toho druhu, že si gladiátorstvím přivydělávali. Cicerónův přítel a epikúrik T. Pomponius Atticus si držel gladiátorskou školu/lúdus a své muže pronajímal.

Atraktivnost podívané byla umocňována rozpínáním plachtoví nad cirkem arény proti slunci i dešti (srov. pod lúdí), bývaly rozdávány dárky mezi diváky, nebo rozprašovány voňavky.

Diváci nezřídka z podívané a očekávání na ni podívané šíleli. Za Tiberia, který roku 26+ zakázal ve Městě podívané na štvaní zvěře, se následujícího roku u Fídén při podívané zřítil přecpaný amfiteátr, narychlo postavený z prken. Při neštěstí zemřelo dvacet tisíc lidí (možná útěcha pro zápasníky…), více než za velkých římských vojenských porážek; podnikateli/staviteli se kupodivu nic nestalo - kromě toho, že musel do vyhnanství. Císař Gaius vulgó Caligula dával zlomyslně odkrývat plachtu nad diváky, na něž pak pražilo slunce: odejít nesměl nikdo. Poněvadž si na některé hry diváci zajišťovali místo již v noci, dával je z cirku vyhnat. Ve zmatku se ušlapalo několik desítek lidí. 

Zřejmě nejznámějším masakrem v amfitheátru, tedy také svým způsobem divadlu (a nejstarším kamenným amfitheátrem Itálie), během gladiátorských zápasů byly události roku 59 n. l. v Pompéjích: při sporech domácích s Núcerijci létaly kameny a v aréně, na ochozech, před amfitheátrem a po městě došlo na nože. Císař Neró tehdy na deset let v Pompéjích zakázal zápasy a pořadatele exuloval, viz rok 59.

Zabíjení v aréně bylo i běžnou provinční zábavou. Za Domitiána dával gladiátorské hry v Bonónii místní švec. Hry v circu, podívaná na umírání, fungovaly také jako seznamka. Na gladiátorských zápasech se např. seznámil diktátor Sulla s čerstvou vdovou Valerií. Oslovila ho první.

Po dobytí Jerúsaléma roku 70 n. l. prodal Titus veškeré zajaté mužské židovské obyvatelstvo starší sedmnácti let dílem do kamenolomů v Egyptě, dílem lanistům (celkově prý 97 tisíc zotročených Židů). Císař Tráiánus poslal do arény během oslav po definitivním pokoření Dakie roku 107 n. l. za čtyři měsíce rekordních deset tisíc gladiátorů (srov. pod divadlo).

Gladiátory byli především zajatí a do otroctví prodaní vojáci, zločinci, pány prodaní otroci, později ale také svobodní lidé dobrodružné povahy, třeba i s římským občanstvím („fandové a fanynky“ často vítěze vypláceli značnými finančními obnosy). O hrách, které roku 46 dával C. Iúlius Caesar, se ucházel o šanci bojovat v plné zbroji s odsouzenci na smrt blíže neznámý senátor Fulvius či Furius Leptinus. Božský Iúlius mu to jako šlechtici nedovolil, rytíři/jezdci bojovat směli. Roku 8 n. l. bojoval v aréně jistý příslušník jezdeckého stavu, který byl znám kdysi jako velmi bohatý muž; zda šlo o jeho nové živobytí, se však nedozvídáme. Roku 38 př. n. l. senát svým členům zakázal v roli gladiátorské vystupovat zákonem, nicméně jistý Q. Vitellius bojoval v aréně o hrách na oslavu Octaviánových tří triumfů roku 29. Tehdy se také k pobavení Římanů zabíjely v amfiteátru oddíly Dáků a germánských Suébů.

Císař Commodus, syn s Germány úspěšně válčícího filosofa M. Aurélia Antónína, dával svá vystoupení v aréně zapisovat do státních akt. Sám prý na cvičišti mezi gladiátory vystoupil 735x, v aréně 365krát (borci ovšem moc dobře věděli, kdo stojí proti nim). O Commodově obsesi arénou a o jeho výkonech viz rok 190+. 

V klasických dobách republikánských byla společnost gladiátorů stejně obtížná jako herců: při výčtu špatných vlastností L. Sergia Catilíny nevynechal Ciceró ani jeho násilnické přátele, ale že Cicerónův politický přítel T. Annius Miló si držel podobné řízky, advokátsky přehlížel. Jedni z první jmény známých a proslulých profesionálních gladiátorů byli v dobách bratří Grakchů Paceideiánus a Samnita Aesernínus.

Za císaře Tiberia se objevují případy, že jezdci nebo dokonce senátoři si přihlašují hereckou a zápasnickou živnost: pravda, tehdy byli ještě spolu s urozenými ženami, které se zavedly v obchodu se sexem, vyhnáni císařem z Říma. Jistý Triumfus se tolik těšil do arény, až litoval, že Řím má tak málo her.

Tiberius byl ostatně prvním z císařů, kteří se snažili mírnit obrovské náklady věnované na hry všeho druhu, tedy také na gladiátorské. Augustův nástupce snížil platy hercům, omezil nákladově gladiátorské hry a dokonce hospodským zakázal prodávat v hospodách pekařské výrobky. Předcházelo ho úsilí Augústovo, který roku 22 přesunul všechny hry se zápasy do pravomocí praetorů. Nařídil, aby podívané uspořádané soukromníky, směly být do roka jen dvě a aby na nich nevystupovalo více než sto dvacet mužů, mezi nimi žádní synové ani vnukové senátorů. Nicméně měl Tiberius mezi arénovými bojovníky přátele. Q. Curtius Rúfus byl synem gladiátora a princeps nad ním držel ochrannou ruku, takže udělal neobvyklou karieru armádního legáta za Ti. Claudia, správce provincie za Neróna, cos. suff. 43; viz o něm roku 47+.  

Za Tiberiova nemocného nástupce bylo všechno jinak. Gáius rozházel miliardy sésterciů (doslova dvě až tři) za hry, zábavy, koně, hercům apod., až zcela vyprázdnil císařskou pokladnu, kterou tak hezky plnili Augústus (přes rozsáhlou stavební činnost) s Tiberiem. Možná u příležitosti Augustova úmrtí (19. srpna) nebo narozenin (23. září) na Gáia připadlo zasvěcení Augustova chrámu v Římě. Při hrách v cirku bylo pro všeobecné pobavení pozabíjeno čtyři sta medvědů (pravděpodobně rekordní údaj dějin) a čtyři sta „divých zvířat z Libye“, tedy asi z Mauretánie a provincie Afriky.

Při té příležitosti povolil Gaius senátorům nosit do cirku široké klobouky thessalského vzoru, aby se kryli před sluncem (a zacláněli ve výhledu ostatním), a vznešený stav od tohoto roku směl sedět na polstrování, nikoli přímo na kamenné lavici.

Ženy po gladiátorech mnohdy šílely. Urozenost a majetek nerozhodovaly. V Pompéjích se zachovaly na adresu bojovníků „výkřiky“ na zdech jako suspírium puellárum, „vzdech dívek“, púpárum nocturnárum medicus, „nočních panenek lékař“, decus puellárum, „ozdoba dívek“. Je znám hezký bulvární románek z časů císaře Domitiána, kdy jistá Eppia, manželka senátora, utekla svému muži s gladiátorem Sergiem do Alexandrie. Limonáda jako z televise: když ji manžel našel, byla do zápasníka stále zamilovaná, ale manžel jí odpustil a Sergiovi zřejmě také. Římská společnost se ovšem pobavila a básník D. Iúnius Iuvenális příběh zachytil ve verších. Pikantní, bez krve a divil se, co Eppia na stárnoucím Sergiovi pobitému z arény se zjizvenou tváří a přeraženým nosem viděla.

To Domitiánova manželka se spikla z lásky k herci proti svému císařskému choti, a úspěšně. Domitiánovu tělu se pak roku 96 n. l. dostalo, tolik byl oblíben Římany, pohřbu jako gladiátorovi. Podobně dopadl o století později Commodus.

Ženy po gladiátorech nejen toužily, gladiátorství je přímo bavilo. Císař Titus zápasy žen zahrnul do programu premiérových her Colossea. Jeho bratr Domitiánus pořádal souboje žen-gladiátorek vystupujících jako vénátórés, tj. zápasníci se zvěří a trpaslíky. Diváci brali bojovnice za Amázonky. O gladiátorkách/gladiátrícés (sg. gladiátríx) je zmínka ještě za L. Septimia Sevéra. Domitiánus vymyslel též noční zápasy v aréně, ale blíže o nich nevímě nic, viz rok 81+. 

Pro cvičení bojovníků do arény a jejich „agenturní zastupování“ sloužily gladiátorské školy, lúdí, provozované jejich majiteli a mistry, magistry či lanisty (tj. „řezníky, bourači masa“). Společensky stáli na úrovni majitelů nevěstinců, třebaže to byli často zámožní lidé a třebaže byl pohled na umírání lidí Římany tolik oblíben.

Školy bývaly soukromé, obecní a později císařské a nejslavnější za republiky sídlily v kampanské Kapuy (srov. např. slavnou válku se Spartakem z let 73 - 71). V Pompéjích je taková škola s pokojíky bojovníků zachována.

V samotném Římě si později - z bezpečnostních důvodů - drželi gladiátory jen císaři. Ještě za Konstantína I., který gladiátorské zápasy 25. července 325 přechodně zakázal, byly v Římě čtyři taková učiliště smrti v aréně. Lanistové dostávali od pořadatelů her peníze za každého padlého či zraněného bojovníka, ale také za přeživšího. Lúdí stály v bezprostřední blízkosti Colossea, k němuž vedly z gladiátorských "kasáren" podzemní chodby: lúdus magnus zřídil Domitiánus, lúdus gallicus, dácicus a mátútínus/"ranní" (neboť zde cvičili borce pro dopolední program, vénátiónés), všechny pod dozorem císařského úředníka/prócúrátora. Ve "velké škole" dostával její ředitel za Domitiána pěkného ročního platu dvou set tisíc séstertiů. L. mátútínus stával zřejmě na místě předešlé školy bojovníků se zvířaty/lúdus béstiárius. Neznámé polohy byl za Augusta lúdus Aemilius jistého Aemilia Lepida, na jehož místě později stály Polykleitovy lázně/balneum Polycletí

Nesvobodní gladiátoři zřejmě žili v nepředstavitelně krutých bezpečnostních podmínkách, neboť počty jejich povstání jsou velmi malé. Roku 64+ zlikvidoval pokus gladiátorů o únik z Praeneste armádní garnison. Za zmínku stojí využití gladiátorů roku 238 n. l. ve vzpouře proti císaři Maximinovi Thrákovi, který nikdy nespatřil Řím: vzbouřenci pod senátorem L. Domitiem Gallicánem Papiniánem vypustili z ubikací gladiátory na tábor praetoriánů. Nebyli však úspěšní, vojáci se udrželi, později zaútočili a pořádně Řím vyloupili.

Snad roku 281 n. l. potlačil Probus po staletí nevídanou vzpouru gladiátorů v Itálii, kteří ruku v ruce s dalšími živly vpadli do Říma a loupili; srov. začátky Spartokova povstání roku 73. Gladiátorů, pravděpodobně těch, kteří byli určeni pro pobavení Římanů o Probových hrách, prý bylo osmdesát a celkový rozsah škod znám není: revoltující muže zlikvidovali opět vojáci. 

Zajímavý příběh o tom, jaký šel z vycvičených mužů pro boj v aréně strach, je z roku 31, ze samého konce republikánských občanských válek. Správce Syrie Q. Didius, kterého Octavianus vyslal hned po aktijské bitvě, nejprve zajistil zničení ptolemaiovské flotily na Rudém moři, což za něho udělal Málichos, protektorátní vládce nabatajských Arabů. Sám měl však vzápětí co do činění s nejostřejšími z válečníků, které Řím znal, s gladiátory. Velký jejich oddíl totiž dával Antonius pro svůj římský triumf cvičit v Kýziku. Po Aktiu se snažili se svým pánem spojit a když se jim to nedařilo, vypravili se z Asie do Egypta Antoniovi na pomoc pěšky, aniž by jim v tom byl kdo schopen zabránit. V Dafné u syrské Antiocheie s nimi zřejmě vystrašený Didius vyjednal mír, když slíbil, že nebudou muset zápasit a dal jim okolí Apollónovy svatyně do užívání. Mnohem později byli muži pozvolna distribuováni po legiích jako řádní armádní vojáci; srov. naopak osud spartokovců z let 73-71.

Gladiátoři používali několik druhů výzbroje, které ale nebyly rovnoceny výzbroji římských vojáků. Podle typu byli bojovníci také nazýváni. Samnita měl velký štít s rovným mečem a jen jednou chráněnou holení, thráx používal zahnutého meče thráckého bojovníka z dob válek s Mithridátem se štítem a chráněnými holeněmi, hoplomachus byl těžkooděnec se štítem a jen jednou chráněnou holení, rétiárius bojoval v aréně se sítí (réte), dýkou a trojzubcem, ale na rozdíl od všech předešlých bez přilby.

V gallské zbroji bojoval murmilló či myrmilló, prý podle obrazu jednoho druhu ryby na helmě. V aréně na sebe narážely právě tyto tři typy gladiátorů. S rétiáriem bojoval secútor/stíhač vybavený mečem a štítem, v aréně vystupovali bojovníci na koních a na jízdních dvoukolácích, tzv. essedárií (essedum, dvoukolák, slovo je keltského původu). Andabatae byli bojovníci, kteří neměli v helmě otvor pro oči a bojovali ve dvojicích naslepo, dimachaerí bojovali dvěma dýkami, laqueárií se snažili soupeře chytit do lasa. Zcela zvlášť vystupovali bestiárií, řec. thériomachai, zápasící s šelmami všeho druhu. Z Domitiánovy doby je znám bojovník s přezdívkou Karpoforos/Carpophorus, Nositel plodů.

Obrat dáre/condemnáre aliquem ad bestiás, damnátió bestiárum, znamenalo odsoudit někoho k boji v circu s šelmami, srov. zde níže. Zvířata v aréně (vénátió, štvanice) měla za soupeře lidi, nebo se zabíjela navzájem: štvanice daňků psy, zápasy tygrů se lvy, býků se slony, slonů s nosorožci ("dějinný" nápad představil roku 8 n. l. Augustus, vyhrál slon), hrochů a mnoho dalších kombinací. Augustus se ve svém bilančním soupisu velkých a ojedinělých skutků (podle prvního místa nálezu je zván nápis "monumentum Ancyrárum") tvrdí, že během své více než čtyřicetileté vlády uspořádal svým nebo jménem svých dětí a vnuků 26 štvanic, v nichž bylo ubito asi 3500 zvířat.

Jiným druhem krvavé podívané bylo obsazování odsouzenců na smrt do rolí herců, kteří měli v ději hry zemřít. Martialis popisuje popravu bandity Laureola, který byl v aréně spoutaný vydán k rozsápání „kaledonskému“ kanci. Oblíbené byly naumachie, námořní bitvy, pořádané naostro na přírodních i umělých jezerech (později např. i v Colosseu), které často končily smrtí většiny bojovníků. Augustus roku 2 uspořádal repliku bitvy Peršanů s Athéňany, kterou opět i "na divadle" vyhráli "Athéňané"; o Claudiově naumachii na Fúcinském jezeru mezi "Rhoďany" a "Sicilány" viz pod Mársové a hry.

Risiko smrti se dnes mezi profesionály odhaduje na zhruba deset procent (podle náhrobních nápisů). Pokud nepadli soupeřovou rukou, o osudu poraženého rozhodovalo publikum křikem „missum n. mitte/pustit, pusť" doprovázené gestem ruky se vztyčeným palcem vyzývající toho, kdo hry pořádal, aby dal zápasníkovi milost. Pořádal-li krvavou podívanou panovník, zdravili ho z arény zápasníci známými slovy: "Avé, Caesar, moritúrí té salútant," v řecké podobě: "Chaire, autokrator, hoi apolúmenoi se aspazometha." Pozdrav užila k pojmenování svého prvního alba roku 1969 britská jazz-rocková kapela Colosseum: Those who are about to die salute you.

Ke smrti odsuzoval křik davu „iugulá/zařízni ho!" a palec otočený dolů k zemi. Buď byl klečícímu poraženému nebo podle publika slabě bojujícímu vítězem podřezán krk, nebo ležícímu ranou do zad vražen meč/nůž do oblasti srdce. Padlí bojovníci byli z amfitheátrů vyvlečeni tzv. Libitinou branou do spoliária, svého druhu márnice, kde byla těla odstrojena, případně dobíjena a zbroj odnesena k ostatní do ornamentária, zbrojnice.

Roku 1993 byl rakouskými archeology objeven gladiátorský hřbitov v Efesu, sídelním městu provincie Asia, svědčící o přímé smrti bojovníků v aréně. V kostech sedmdesáti zápasníků bylo nalezeno nezvykle mnoho stroncia a naopak málo zinku, což by dokládalo, že bojovníci jedli velké množství „zelené“ stravy a obilovin, málo masa. Vegetariánští gladiátoři prý vypadali spíše jako zápasníci japonského hyperobesního sumó než jako kulturisté. Podobné závěry však nekorespondují s milostnými vzdechy děvčat a žen, srov. zde výše, a se známými vyobrazeními.

Augústus zakázal gladiátorům boj na život na smrt bez možnosti odpuštění, múnera sine missióne. Jinak humánně zaměřený Claudius, jeden z mála císařů-zvětšovatelů imperia, však miloval zabíjení gladiátorů v circu a dokonce k tomu odsuzoval lidi. Mj. svého nomeclátora a řemeslníky, jimž se něco u něj doma nepovedlo. Přitom se o sebe velmi bál, střežili ho soustavně gardisté, dával všechny návštěvy systematicky prohledávat atd. Což je dosti moderní…

Zápasy dobrovolníků na život a na smrt se později staly módou. Novodobý názor, že gladiátoři zápasili většinou jen do první krve a pak to bylo jen silácké představení beze zbraní, asi příliš neuspěje. Příběhy z arény, byť provinční, bývají kuriosní. O smrtelné nespravednosti hovoří řecký nápis na náhrobním kameni odkudsi z Malé Asie, který se před první světovou válkou dostal do bruselského královského musea. Jistý gladiátor Diodóros z Amísu na něm tvrdí, že zvítěziv přemohl Démétria, ale nezabil ho hned: „Osud a lstivá zrada sudího mne zabily.“ Latinský rozhodčí v zápasech je uveden v řeckém přepisu summa rud(is), „konec cvičné (šermířské) tyče“, nejvyšší rozhodnutí; obvykle to byl zkušený či vysloužilý gladiátor. Na stéle ze 2. století n. l. zdvíhá sedící bezbranný gladiátor (zřejmě Démétrios) ruku ke stojícímu bojovníkovi (zřejmě Diodórovi) se dvěma meči. Sudí podle pravidel asi usoudil, že Démétrios upadl sám o sobě, nikoli zásluhou soupeře, a dal pokračovat v boji: Démétrios se směl znovu ozbrojit a jak to vypadá, Diodóra pak zabil.

V nezávislém hellénském světě byly gladiátorské hry kuriositou. Na jaře roku 166 uspořádal král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos, který neztratil během svého života žádnou bitvu, v Dafné u Antiocheie nad Orontem veliké slavnosti, hry a vojenskou přehlídku, která měla celému hellénskému světu dokázat stále ještě existující moc říše Seleukovců. Epifanés se často potloukal po ulicích residenčního města bez doprovodu, pil s náhodnými pasanty, potřásal lidem ruce jakoby se ucházel o úřad, soudíval podle římského práva a zvyklostí vsedě na slonovinovém sedátku po vzoru římských kurulských úředníků.

Říkalo se, že je buď tak jednoduchý, prostý, nebo blázen, buď pomatenec nebo naiva. Zavedl v Antiocheji gladiátorské hry a po počátečním šoku si je Hellénové a Orientálci oblíbili, že se sami dávali v soubojích školit, aby mohli vystupovat. Slavnosti v Dafné zanechaly na současnících hluboký dojem a podle jedné tradice měl při této příležitosti uspořádat i gladiátorské hry, první v hellénském světě, které poznal během svého nuceného římského pobytu.

S expansí Říma se na hellénský východ krvavé hry šířily. Kolem roku 100 se na Délu, kde byla velká kolonie Římanů a Italiků, poprvé na vlastní hellénské půdě konaly gladiátorské hry, v polovině posledního století př. n. l. se běžně konaly v městech provincie Asia. Roku 69 konal velké hry v Efesu L. Licinius Lúcullus a možná že z této doby pochází zdejší gladiátorská škola (E. byl hlavním městem provincie Asia). Vykopán byl gladiátorský hřbitov s ostatky asi sto dvaceti lidí ze druhého až třetího století n. l. O jejich tloušce viz zde výše a srov. pod hry olympijské.

Za principátu již románský živel ve velkých městech Iónie a Levanty výrazně zesílil, takže např. ve 2. století n. l. za vlády Markova adoptovního bratra L. Véra (161 – 169) byly v Antiocheji dávány gladiátorské zápasy a hry v circu podle římského vkusu a dávno předtím se uchytily v asijské provincii. Štvanice zvěře se pořádaly v Helladě až v době principátu. Tak např. císař Hadrián uspořádal takovou zábavu na athénském stadiu.

Císař Commodus chodil na gladiátorské tréninky a své návštěvy dával zaznamenávat do státních aktů a zveřejňovat. V aréně prý vystoupil 735krát, z toho ještě za vlády svého filosofujícího otce 365krát. Vynikal silou a v aréně zabíjel zvěř, dokonce slony, probodnutím bidlem. Commodus miloval zápasy a pořádal je i ve svém paláci. Byl vynikajícím lukostřelcem vycvičený Parthy a oštěpařem, cvičen Maury. Skolil v aréně sto lvů stem oštěpů, co rána, to smrt. Pštrosům ustřeloval z krku hlavy šípy se srpkem, takže se lidé bavili pobíhajícími bezduchými ptáky po circu. Řím chtěl přejmenovat na Colónia Commodí, sám sebe označil za Hercula, jindy vyznával Ísidu a holil si hlavu. Nebyli s ním žádné žerty. Při Belloniných čili Kybéliných slavnostech nakázal kněžím v extasi utnout si ruku.

Otec na něho evidentně nestačil, nebo podle jiné interpretace, se o něj ani nezajímal. Ještě za filosofova života si prý Commodus ve své části paláce zařídil bordel a hospodu a vedl život s gladiátory a restaurační společností podobný L. Vérovi. Vérus na syna moralisujícího Aurélia nepochybně zapůsobil mnohem výrazněji. Vérus se totiž po nocích potloukal po i těch nejhorších hospodách a bordelích. Miloval to prostředí a několikrát tam byl imperátor seřezán, protože provokoval.

Commodus se otci opravdu nevyvedl. Ani jeho matka, která dávala Auréliovi zabrat. Dcera snad nejkladněji hodnoceného principa dějin Antónína Pia a stejnojmenné matky Faustína, tj. Štěstí přinášející, si vybírala milence především mezi gladiátory a námořníky.
Annia Galeria Faustína ml. šla dokonce Římem pověst, že Commodus není císařův, ale nějakého gladiátora. Měla se prý muži přiznat a astrologové „chaldajové“ oběma poradili, aby milence zabili a Faustína aby se „dole“ umyla jeho krví a pak aby se vyspala s Auréliem. A pak že to už bude dobré.

Nebylo. Commodus byl hovado, jedno z největších mezi principy. Faustínini milenci byli císaři známi a jednoho z nich také přistihl při snídaní s ní. M. Aurélius byl zřejmě nad věcí. V době, kdy vedl válku na severní hranici s germánskými Markomanny a Kvády, situaci nekomplikoval a milencům rozdával úřady a hodnosti.

Když zemřela na úpatí Tauru v obci Halale, přejmenoval ji na Faustínopolis, postavil ji zde chrám (později ho na čas usurpoval Héliogabalos pro svůj arabský sluneční meteriotní kult) a při vědomí její nemravnosti jí udělil božské pocty a možná trochu jízlivě přízvisko Máter castrórum, Matka vojenských ležení.

Lidé přicházeli na hry za rozbřesku a vydrželi do soumraku. Podívaná byla po celou dobu zdarma, velmi často se pořadatelé her proletariátu presentovali dárky rozhazovanými mezi lid, nebo dřevěnými kostičkovými poukázkami na ně, tessera, tesserae, za Tita a Domitiána dřevěnými kuličkami popsanými dárky od jídla, cenností po koně a otroky, sphaerula. Rozprašovány nad oválem bývaly voňavky. A celou dobu museli být baveni, nebo bylo zle. Dopoledne kolem desáté zahajovaly štvanice, vénátiónés, tedy zvířata proti sobě, nebo člověk proti zvířeti.

Pravděpodobně první, který během své aedility rozdával Římanům poukázky ve velkém o hrách, byl roku 33 M. Vipsanius Agrippa, Augustův spolubojovník: v cirku létaly poukázky na peníze, šaty a další dárky, lid měl na rok zdarma holiče a lázně, dostal olej a sůl; inspirovat se mohli jeho lidé pověření produkcí her v seleukovské Syrii, srov. roky 137 a 113.

V poledne případně následovali v císařské době na smrt v circu odsouzení, ad bestiás, „ke zvěři“, těžcí zločinci (bandité a loupežníci, piráti, vrazi rodičů, žháři, chrámoví zloději a vykradači hrobů apod.). Před útokem vyhládlé a podrážděné šelmy nebylo pro svázané odsouzence nebo nešťastníky v nějakých symbolických kostýmech úniku.

Pořadatelé her a jejich režiséři vymýšleli i jiné hovadiny, např. jak využít odsouzence pro smrt na živo v divadelní hře „let Íkarův“. Odpoledne kolem tří začínal hlavní program nástupem gladiátorů. Originální imperátor Neró pro pobavení diváctva předhazoval v přestávkách lvům v cirku bílé zajíce z Arkadie. O těch se tradovalo, že kdo prý z ošklivých lidí snědl zaječí pečeni, do devíti dnů zkrásněl. 

Náklady na zábavu se nikdy nešetřilo. Rozptýlení, pohoda z bezstarostné zábavy, radost z podívané na sebe, to bylo v antické době a u Římanů především dominujícím životním kredem. Ukazovat se, na to se vynakládaly summy, i když na ně příslušný vašnosta právě neměl. Půjčil si, nebo někomu vlezl do zadku.

Začátkem císařské doby, jak zde výše, byly zápasy za čtyři sta tisíc sésterciů pokládány za „slušné“: pak bylo na co se dívat. Kdo se ucházel o veřejný úřad, se musel hodně ukázat. Zastupitelská demokracie v Římě a jeho provinciích nestála na pravidelně omílaných heslech, ale na finančně velmi náročné volební kampani. Kandidát a jeho přátelé – mazanější z vlivných Římanů a provinciálů posílali do politiky někoho jiného – dávali pozornosti-dárky, sliby veřejných zakázek a pochopitelně hry. Náklady na jakékoli další akce v úřadu nesly v Římě i provinciích „úředníci“. Volič si pamatoval jméno kandidáta jen díky jeho hrám, štvanicím, divadlem (ovšemže obvykle obscénním).

Gusto občanstva rostlo a jejich náklonnost bylo možné získat pouze majetkem a štědrostí. V císařské době a se svolením principa-císaře se veřejnosti na své náklady představovali lidé po celých provincích, někdy dokonce po několika naráz. M. Antónius Gordiánus starší (později vládl krátce v březnu a dubnu roku 238 n. l.) vypravil třídenní divadelní hry a iuvenálie ve městech Kampánie, Umbrie, Etrúrie, v Pícénu a ve Fláminii. Slavnější asi byl svým seriálem dvanácti gladiátorských her o quaestuře, každý měsíc jedny: nikdy nebojovalo méně než sto padesát dvojic, nejvíce pět set. Římany bavil štvanicemi, z nichž jedna byla v Pompeiově domě vyvedena obrazově: vidět na malbě bylo dvě stě jelenů se širokými parohy, cerví palmátí/žeby sobi (?) promíšení s "britskými", třicet divokých koní, sto divokých ovcí, deset losů, sto kyperských býků, tři sta maurských rumělkových pštrosů, třicet oslů, sto padesát divokých prasat a po dvou stech kozorohů a daňků. 

Na hrách si žádný z Římanů netroufal šetřit (poněkud je omezoval M. Aurélius, který také vymezil platy hercům na pět až deset aureů/den). Císař Hadriánus pořádal dokonce v Athénách štvanice, ačkoli circový způsob zábavy nebyl u Hellénů populární: zato císař měl rád Athény, a chtěl se jim nějak odvděčit… V Římě byl při rozdávání dárků při hrách do hlediště Hadriánus původnější: lidé dostávali v amfiteátru koření, tedy drahý indický import. 

Republikánský volební circus v císařském Římě záhy ustal. Principové úředníky začali jmenovat a lidu „ubylo“ o další starost. Kultura her a rozdávání potravin byla předchůdkyní sociálního státu s mechanismy moderní společnosti postavené na sensacích, bulváru náhlých vzplanutí. Circus a amfiteátr byly starým fotbalovým a hokejovým stadionem a dění kolem nich dávnou podobou novodobého sportovního průmyslu. Kruh se může uzavřít v okamžiku, kdy z dekadence povstalý "caesarismus" bude úředníky jmenovat a lid, bývalé voliče, zahrnovat kulturou "zážitků", rozptylování, zábav...

Prázdniny gladiátorů: krev, pot a slzy
Bavorští studenti na vlastní kůži okoušejí, jak žili a mašírovali římští vojáci, jak se stavěli lodi rýnské flotily. Letos ochutnají život gladiátorů.

Musí se na to od lesa. Historik starověku Josef Löffl (29) z Řezenské university vysvětluje rozhlasové stanici Deutschlandfunku, jak se vybírají správní uchazeči o náročný experiment. Studenti vyplňují v universitní posluchárně psychologické dotazníky. „Právě si ověřujeme faktor, do jaké míry jsou uchazeči ochotni dopouštět se násilí,“ říká.

Je to nezvyklý aspekt humanitního studia, ale zcela na místě. Löffl se věnuje experimentální archeologii a ověřuje životní podmínky dávných předků. Letos v srpnu jsou na řadě gladiátoři a výdrže během výcviku bude zapotřebí pro dvacet dobrovolníků více než v jiných projektech.
Například předloni, když mašíroval se skupinou studentů v římské zbroji pět set kilometrů z dávného Carnunta v okolí Vídně do Řezna. Před šesti roky se podílel na stavbě repliky římské galéry dunajské flotily a téhož roku pochodoval v římskovojenském se štítem chránícím celé tělo, kopím a 25 kilogramy brnění a proviantu přes Alpy.

Kráčí ve stopách svého vzoru historika a publicisty Marcuse Junkelmanna (60), který proslul zpřítomňováním římského života v Germánii a který v legionářském odění jako první v moderní době přešel roku 1985 z Augšpurku Alpy pěšky.

Vsaďte na dojmy
Stejně jako v předešlých experimentech se budou životní podmínky podobat římským před dvěma tisíciletími. Naboso nebo obutí v kožených sandálech obitých železnými cvoky, tunikové ošacení (v římské době bylo tepleji než dnes) a pochopitelně dobové vybavení ložnice a kuchyně.
Ke starým helmám nepasují dlouhé německé nosy, k brnění dlouhé nohy a celková výška: šance pro menší studenty.
Vše podle písemných znalostí reálií a archeologických svědectví. Donedávna historici starověkých dějin pracovali především za svými pracovními stoly, v archivech nebo musejních depositářích. Ze světa antického starověku toho mnoho nezbylo a ani archeologové se k žádným revolučním nálezům dlouho nedostali.

Někdy se nálezy protiřečí a jsou vlastně velikým risikem pro zastánce experimentální archeologie, která chce ověřovat dávné skutečnosti, ale v moderním světě a jeho souvislostech. Nejzajímavější jsou zatím ekonomické objevy: ověřování tradičních materiálů, do nichž se legionáři odívali a které používali, objasňuje, jak enormní náklady na proviant a výzbroj a výstroj armáda pro císaře znamenala.

Löffl svůj nápad „Gladiátoři v 21. století“ vysvětluje: Chceme získat dojem, jak to mohlo vypadat. Získat dojem, to je maximum. Ale už ten dojem má podstatně větší cenu, než kdybychom studenty konfrontovali prostě s musejní vitrínou.“

Antičtí Rambové
Vsadit na dojmy, byť z části vědecky podložené, s sebou přináší stejná risika jako posedávání za badatelským stolem. Tak například roku 1993 objevili rakouští archeologové gladiátorský hřbitov ze třetího století n. l. v Efesu, sídelním městu římské provincie Asia, svědčící o přímé smrti bojovníků v aréně.
V kostech sedmdesáti zápasníků bylo nalezeno nezvykle mnoho stroncia a naopak málo zinku, což by podle objevitelů dokládalo, že bojovníci jedli velké množství „zelené“ stravy a obilovin, ale málo masa. Zinek z rostlin se v těle špatně vstřebává, stroncium z pramenité vody snadno.

Vegetariánští gladiátoři prý vypadali spíše jako zápasníci japonského hyperobesního sumó než jako kulturisté, jak žijí ve všeobecných představách. Podobné závěry však nekorespondují se zachovanými vyobrazeními ani s milostnými vzdechy žen po zápasnících, zachovaných například na zdech zasypaných Pompéjí: „lékaři nočních panenek (puparum nocturnarum medicus), povzdechu všech holek (suspirium puellarum)“.

Krvavá kratochvíle
Tloušťka byla v antickém světě všeobecně odsuzována a spojována s hrabivci římského kapitalismu otrokářské éry. Sotva by se římský Rambo vešel do následujícího příběhu totálního dámského úletu.

Je znám románek z časů císaře Domitiana, kdy jistá Eppia, senátorská panička, utekla muži s gladiátorem Sergiem, a to až do Alexandrie. Když ji manžel našel, byla do zápasníka stále ještě zamilovaná; senátor jí odpustil a Sergiovi zřejmě také.
Smetánka světovládného Říma se ovšem pobavila a básník D. Iunius Iuvenalis příběh zachytil ve verších: pikantní, ale bez krve.

V Řezně čekají na adepty kursu cirkusového zabíjení repliky brnění, chráničů, přileb, mečů, dík a dalšího morbidního náčiní pro dávnou krvavou kratochvíli. Byly však gladiátorské zápasy skutečně tak krvavé?
Olympijská disciplina to nebyla. Ostatně hellénský svět takové hry rád neměl a zápasy se konaly na východu říše jen tam, kde bylo silné římské a italické osídlení.

Sedí-li historické záznamy, gladiátorské zápasy Římané provozovali 666 let. Převzali je od Etrusků jako součást zádušních slavností u žároviště zemřelého (262 př. n. l.). Už po dvou generacích se staly zábavou a roku 122 př. n. l. veřejnou; to již existovaly školy na výcvik gladiátorů. Roku 105 př. n. l. se krvavé hry staly součástí státních svátků a roku 55 př. n. l. se poprvé zápasilo v kamenném divadlu.

Televise à la Roma
V nejlepších dobách císařství byly na západě říše všudypřítomnou celodenní zábavou. Za Domitiana dával hry v Bononii, dnešní Bologni, dokonce jistý švec. Křesťanští císaři zábavu omezovali až ji nakonec roku 404 zrušili zcela. Poslední známá štvanice v římském Colosseu se uskutečnila roku 523 na oslavu gotského krále Therodericha Velikého, známého v germánském světě jako Dietricha Bernského z Nibelungů.
Náklady na hry byly šílené a atmosféra kolem nich a jejich protagonistů se mohla podobat dnešní hysterii kolem podnikání ve sportu. Lanistové, cvičitelé a majitelé gladiátorských teamů a škol (ludi) společensky na úrovni majitelů bordelů, dostávali peníze za mrtvé, zraněné i přeživší. Odborníci soudí, že úmrtnost zápasníků, kteří proti sobě v aréně stáli s různou výzbrojí, dosahovala na jednu akci deseti procent jejich stavů.

Gladiátorská výzbroj z bezpečnostních důvodů nedosahovala úrovně římského vojáka. Život nesvobodných zápasníků obchodovaných na trhu otroků byl nepředstavitelně krutý. K zápasu, přesněji řečeno na smrt v aréně, zněl i hrdelní rozsudek pro těžké zločince a bandity.

Do arény ale vstupovaly i svobodné ženy zápasící jako amazonky se zvěří a trpaslíky. Jako nebezpečnou kratochvíli brali zápasnictví i příslušníci nejvyšších vrstev. Neslavnějším z nich byl panovník Commodus („Přiměřený“), syn filosofujícího válečného císaře M. Aurelia Antonina.
Vynikal velkou silou a měl pověst jednoho z největších úchylů antického Říma. Chodil na gladiátorské tréninky, což dával zveřejňovat ve státních aktech.

V aréně vystoupil 735krát, z toho polovinu za života otce. Traduje se o něm, že propíchl slona bidlem.
Řezenští studenti mají ve svém experimentování jednu cennou výhodu. Poražení neuslyší z ochozů pokřik iugula! „zařízni ho!“ a neuvidí palec pořadatele her otočený k zemi. Nikdo jim hrdlo neprořízne ani nevrazí ocel do týla. Čeká je pouze milostivé mitte! „nech ho!“.

box: Co je a není experimentální archeologie
Repliku rýnské galéry z doby kolem roku 220 n. l. spustili na vodu nadšenci v září 2007 v Neumagen-Dhron na Mosele v Porýní-Falci, kdysi římské osadě a pevnosti Noviomagus Nemetum.

Vzorem byly nálezy z roku 1882. Loď je osmnáct metrů dlouhá s místem pro čtyři tisícilitrové vinné sudy a 42 veslaře. Moderní loď Stella Noviomagi je vybavena podle požadavků vodní přepravy dvěma naftovými motory, plovacími vestami a jinak stoprocentně ruční práce má silikonové těsnění.

Po Evropě se však obnovují hrady dobovými stavebními postupy, materiálem a nářadím (například Guédellon u Auxerre jižně od Paříže), římské hraniční valy v Británii, nebo se lidé pokoušejí vyrábět železo jako v éře anonymních keltských hutníků. Možná nejznámějším experimentem, který prokázal, že tudy by cesta vedla, i když se nakonec ukázalo, že nevedla, je plavba Thora Heyerdahla na balsovém voru Kon-Tiki z Peru napříč Pacifikem. Chtěl dokázat, že Polynésané přišli z Ameriky; theorii, které daly zapadnout argumenty o jejich asijském původu. S novým tisíciletím se však opět o Heyerdahlově theorii uvažuje a hromadějí se důkazy o tom, že nejméně od doby kolem 1300 n. l. existovala mezi Polynésií a Latinskou Amerikou dvousměrná spojení, že se Polynésané dostali kamsi na chilské pobřeží a že se jiím podařilo plout zpět.

Gladiátorskou školu založil v lednu 2011 v nejstarším z měst na území Německa Jan "Animus" Krüger (35). Na nápad otevřít školu v Trevíru přišel na milánském Institutu pro experimentální archeologii se skupinou Ars dimicandi, Umění zápasu, kam se zapsal na kursy gladiátorské. Školení vyžaduje seriál dvaceti zápasů než se žákovi dostane povolení nazývat se gladiátorem. V Trevíru ročně naláká podívaná nazvaná Chléb a hry na dvacet tisíc zvědavců.

(vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 17/10)

Glafyrá z Komán§ 1. 42, 36, m. Archeláa (II.); 2. 17, 7, 2, 2+, 17+, 36+, 60+, d. Archeláa (II.), manž. Alexandra Idúmajského, m. Tigrána, Alexandra a jedné dcery (jméno neznáme), manž. Iúby II. a Héróda Archeláa

Glanon, osada Massalských, dn. St. Rémy§ 600

L. Glaucó, patricij, celé jméno neznáme§ 251

Glauké z Chiu, hudebnice, literátka a skladatelka, milenka Ptolemaia Filadelfa§ 276

Glaukerás z Kythnu, pirát§ 315

Glaukiás z Makedonie,velitel pevnosti v Amfipoli§ 316, 310
Glaukiás z Taulantie, k.§ 335, 317, 314 - 312, 307, 302, 282

Glaukimos z Athén, též Glaukidos§ arch. 439

Glaukippos z Athén§ 1. arch. 410; 2. o. řečníka Hypereida, 390; 3. s. řečníka Hypereida, asi o. n. synovec Alfinóa, 390, 322; 4. arch. 273

Glaukón, kondottiér§ 229
Glaukón z Athén§ 1. ž. Sókratův, b. Platónův, 399; 2. b. Chremónidův, 265, 263; 3. s. Leagrův, nauarchos v korkýrské válce, 433; 4. blíže neznámý vykladatel Homéra (není v CSD)

Glaukos z Aitólie, kondottiér§ 331

Glaukos z Akarnánie, prořímský politik§ 170
Glaukos z Chiu, kovář§ 3200, 693

T. Flávios Glaukos/Glaucus, filosof, literát a rhétór§ 151+

Glaukotheá z Athén, manž. Atrométova, m. Aischinova§ 390 

glejt§ viz pas

Glevum, Colónia Nervia Glevensium, dn. Gloucester, m. v Anglii§ 97+ a viz Britannia

Q. Glitius Atílius Agrícola§ cos. suff. 97+, cos. suff. 103+  

 

globalisace, hellénistick᧠174, 166

globus, první vůbec, viz též pod objevy zeměpisné§ 200

Glós z Egypta, s. Tamóův, povstalec proti Králi§ 400, 387, 385

Glykareia, manž. Asandra Bosporského§ 46

 

Glykerá z Athén, hetéra§ 325 - 323

Glykios, M. Claudius Glicia, sluha/písař Ap. Claudia Pulchra, jmenovaný diktátor§ 249

Glykón z Krotónu§ 588 (Ol.)

Glykón, hadí kult vypečeného mystika Alexandra Abónúteišského§ 162+, 166+  

Gnel z Armenie, arsakovský šlechtis, první manž. Farantzemy§ 369+

 

Gnésilochos z Megar, oikistés Hérákleie Pontské§ 559

gnósis, gnóstikoi, gnóstikové§ viz křesťanství

Gnúros ze Skythie, o. Anacharsia§ 592