171-170

 

************************************************************

171.

Ol. 152, 2

141 SE

77 AE

(Antigenés II.)

a. u. c. 583

P. Licinius Crassus a C. Cassius Longinus

************************************************************

V zimě a podruhé v březnu přišli do Říma jednat vyslanci makedonského krále, ale nebyli vpuštěni do Města. Bylo jim sděleno, že Římané vyhlásili králi válku a chce-li král vyjednávat, ať se obrátí na konsula P. Licinia: vypukla třetí válka makedonská (trvala do roku 168). Po nástupu konsulů do úřadu 15. března, odsouhlasily centuriátní komitie válku se zdůvodněním, jak ho předložil senát, že Perseus "napadl zbraněmi spojence římského národa, zpustošil polnosti a obsadil města a též že se začal zabývat myšlenkou na přípravu války proti římskému národu/sociis populi romani arma intulisset, agros vastasset urbesque occupasset, quodque belli parandi adversus populum romanum consilia inisset..." (Livius).   

První římské oddíly se v té době pod velením praetora Cn. Sicinia již z Brundisia přepravovaly. Na moři velel flotile čtyřiceti pětiveslic praetor C. Lucretisu Gallus, deset jich nechal v Itálii v záloze. Třebaže i hellénský Východ byl v pohybu a válka Seleukovců s Ptolemaiovci byla na spadnutí, byla to pro Středomoří ústřední událost a mocnáři museli vybrat stranu, na kterou se přidají; nešlo stát mimo. V lidových vrstvách hellénských převažovaly sympatie k Perseovi jako odjakživa k makedonské straně, aristokraté a podnikatelé stáli při Římanech.     

Ještě 1. června (předjul.) se slavil latiar, dříve než obvykle (téměř lze rekonstruovat, jak s římské elity na válku těšily), a pak mohl konsul P. Licinius Crassus vyrazit za moře. Přeplavil se z Brundisia s armádním jádrem do Nymfaia u Apollónie. Dostal na válku čtyři nové legie po šesti tisících mužích s třech stech jezdcích a k tomu šestnáct tisíc spojenců se 1400 jezdci a od numidského spojence Masinissy 22 slonů, jimž velel jeden z jeho mnoha synů Misagenés: bylo to poprvé, kdy měla římská armáda zvířata ve svých bojových stavech slony od cizích suverénů (srov. rok 199, kdy poprvé vlastní, kořist na Púnech). Novinkou v legiích bylo též to, že vojenští tribunové nebyli voleni, ale konsulové si je vybírali podle svého; totéž platilo o centurionech.  

Po návratu poslední neúspěšné diplomatické mise z Říma, do níž podle všeho vkládal Perseus stále ještě naději na smír, krátce před vyloděním konsulské armády u Apollónie, konal král poradu, co s římskou agresí. Část účastníků, dvořané a šlechta, doporučovala vyjednávat o zvýšení tributu platného z dob Perseova otce, popřípadě pustit nějaké to území. Převládl však názor, že ustoupí-li jen kousek, znamená to, že bude muset zříci se celého království. Padlo rozhodnutí pro válku s Římem. 

Makedonci se spojenci se shromáždili u Kitia a čítali 39 tisíc pěších a čtyři tisíce jízdních, prý největší vojsko od dob Alexandrova tažení do Asie. Perseus se Římanům nevypravil naproti, ale táhl severní Thessalií do Perrhaibie a obsadil údolí Temp. Thessalové sněmovali v Lárisse a přidali se k Římanům. 

Makedonům se na cestě všichni vzdávali bez boje, po dvoudenním dobývání padly perrhaibské Kyretie, po čtyřdenním nedaleké dobře opevněné Myly, kde si obránci dělali z krále a Makedonů legraci; přeživší Mylané byli prodáni, město rozvaleno. Gyrtónu obsadil římský oddíl T. Minucia Rufa s Thessalany pod Hippiou, král ji minul a zmocnil se Elateie (viz však už rok následující) a Gonn.

Konsulská armáda již prošla Épeirem a Athamánií do Gomf v západní Thessalii; nově odvedené legie byly pochodem unaveny, snadný, ale nevyužitý cíl pro vycvičené Makedony. Po odpočinku dorazila konsulská armáda do Lárissy. Král Eumenés II. s bratry Attalem a Athénaiem se právě vylodil v Chalkidě na Euboji, v Pergamu zůstal na ochranu říše Filetairos. Do Chalkidy dorazily též chabé oddíly Aitólů, Thessalů a Achajů.

Makedoni plenili kraj kolem Fer a v potyčce s oddíly Eumenovými padl s třemi desítkami dalších též velitel attalovské jízdy Galat Kassignátos (srov. roky 182 a 180). V bitvě u Gomf porazili Makedonci Římany s jejich pergamskými spojenci na místě zvaném Kalliníkos. Římanů padlo na dva tisíce pěších a šest set jich bylo jato, jezdců dvě stě, z Makedonů dvacet jízdních a dvakrát tolik pěších. Král se během bitvy, v níž vítězil, dal Euandrem přemluvit, aby v boji ani pronásledování nepokračoval; Římané v noci vyklidili terén a římská historiografie ji nazvala bitvou jezdeckou/equestris pugna.  

Jednat o míru Římané odmítli, leda že by se král zcela podrobil/kapituloval. Nabízel přitom přes vyslance Pantaucha a Midóna z Beroie, který v bitvě velel jednomu z oddílů, platit do Říma stejný tribut, který platil jeho otec. Vítězství Perseus nijak nevyužil, několikrát poslal za konsulem posla s čím dál vyššími peněžními vyhlídkami, kdyby přistoupil na mír.

Král tábořil u Sykyria/Sykúria jižně od údolí Temp a na konci léta v době, kdy Římané sklízeli obilí kolem Krannónu a Falanny, ležení opustil a přes Mopsion narazil u Falanny na Římany. Z boje s obklíčeným pícujícím římským oddílem se vyvinula bitva, v níž se Perseova falanga pro chaos v trénu na malém prostoru zpozdila a Římané nabyli vrchu. Padl hipparch gardové jízdy Antimachos a podle některých autorů prý u Falanny zahynuli Sópatros a Antipatros a s nimi na osm tisíc Makedonů, dva tisíce jich byli zajati, Římanů údajně zemřelo na bojišti 4300 vojáků. 

Král Perseus se pak vrátil s jádrem armády na zimu do Pelly. Se svým thráckým hellénisovaným spojencem Kotyem III. se vypravil do Thessaloníky, kde se dozvěděli, že Kotyovu doménu v Thrákii napadli dynasta Athlebovi (jméno je zachováno v podobách Athlebis, Atlesbis nebo Autlebis) a Korrax/Korragos, velitel Keltů krále Eumena Sótéra. Perseus Kotya odměnil za pomoc ve válce a propustil, aby bránil své panství, z něhož agresoři ukrojili kraj Marené (?okolí Maróneie?). 

Římané rozbili svůj hlavní stan v Láríse, Eumenés se na zimu vrátil do Pergama, Numiďané přezimovali po thessalských městech, legáta Q. Mucia Scaevolu poslal konsul zajistit Ambrakii. Římané v Thessalii obsadili Lárísu Kremasté, Pteleon a Antrón, neúspěšní byli před Démétriadou. Pteleon byl zcela vyvrácen.

Druhá část římského vojska, které velel praetor C. Lucretius Gallus, mezitím bojovala v Boiótii. Praetor se z Kefallénie plavil Korinthským zálivem, aby odtamtud vpadl do Boiótie. Část flotily předal svému bratrovi Markovi, který s ní obeplul Peloponnésos a dorazil do Chalkidy. Dozvěděl se, že legát P. Lentulus oblehl s boiótskou prořímskou milicí Haliartos, poslal za ním s rozkazem jménem praetorovým, svého bratra, aby odtamtud odtáhl.

Práci pak převzal M. Lucretius se svým desetitisícovým námořním výsadkem posilněným dvěma tisíci muži attalovské armády, kterým velel Athénaios. Pak teprve dorazil k městu praetor C. Lucretius, Haliartos brzy dobyli a zcela vyvrátili. Na 2500 obyvatel bylo zotročeno, sochy, malby a kořist odvezena do Říma. Jeho území bylo předáno Athéňanům, ostatek se stal majetkem S. P. Q. R.

Vyvrácena byla Thisbé/Thisbai, dobyta Koróneia a nakonec obsazeny bez boje Théby, kde byly prodány do otroctví celé protiřímsky orientované rodiny. Pak se praetor vrátil k flotile. • Fragment jakéhosi velmi zničeného dekretu Korónejských z t. r. přičítá pád Koróneie P. Liciniovi Crassovi, tedy přímo konsulovi. O rok později vypovídá jiná stéla o dekretu Thisbanů s výsledkem jednání před římským senátem 9. a 14. října 170, která zprostředkoval praetor Q. Maenius, a uspořádání města, když se dostalo do římských rukou. Téhož roku poctil Argos Cn. Octavia za náklonnost vůči Achajům, viz rok následující, o čemž svědčí zachovaný nápis.  

Těmito ráznými akcemi zanikl třetí spolek Boiótů, který trval od roku 316 (viz tam). Posledním boiótarchem byl Isméniás či Hisméniás (II.), o osudu promakedonských vůdců viz rok předešlý. Achajský stratégos Archón po jednání s Q. Marciem v Argu poskytl Římanům tisícovku vojáků na posílení ochrany Chalkidy, kde posádce velel Ser. Cornelius Lentulus. 

Veškeré promakedonské obyvatelstvo Boiótie bylo Římany zotročeno. Z tohoto depopulačního šoku se země již nikdy nevzpamatovala. Zbylá města si podržela autonomii, svobodu dostal opět Órópos (ve spolku od roku 316; svobodu si uchoval do roku 156, viz tam). • Spolek byl později v určité podobě obnoven (srov. rok 147 a 167), než zanikl definitivně.

V Boiótii Římané přezimovali, konsul P. Licinius, který sem přišel z Thessalie, se vrátil s Q. Marciem a A. Atiliem do Říma. Loďstvo přezimovalo v Chalkidě. V Thessalii přezimoval se svými jezdci i numidský princ Misagenés se svými 22 slony, které otec Masinissa poslal Římanům na pomoc (byli to mimo jiné poslední bojoví sloni na území mateřské Hellady, srov jejich posilu roku 170).

Možná, že z této doby pochází informace či tradovaná zvěst, že u Melity/dn. Malta přistály Masinissovy lodě a jejich velitel ukradl ze svatyně Iunony, které se nikdo nedotkl ani za hannibalské války, nezvykle veliké sloní kly a dopravil je do Numidie ke králi. Když se Masinissa dozvěděl o jejich původu, dal je odvézt zpět na ostrov opatřené omluvným nápisem v púnštině, že je přijal v nevědomosti.  

Koncem září se stal počtvrté stratégem spolku Achajů Lykortás z Megalopole (?), stratégem Aitólů Proandros.

Otevřeně vypukl spor Seleukovců a Ptolemaiovců o věno královny Kleopatry Syry čili o Koilé Syrii a Foiníkii. Obě strany vyslaly koncem roku poselstva do Říma, aby nároky posoudil senát. Římané tradičně přáli straně ptolemaiovské. Možná z t. r. pochází dekret Chalkidských, jejichž přístav a město sloužilo Římanům za makedonské války za základnu, o poctách pro jistého Aristóna ze Sol kyperských, za jeho náklonnost vůči nim a za dopravu obilí Římanům, daru Ptolemaia VI. Filométora I. (v textu zvaný Ptolemaios Starší). Aristón získal proxenii, pocty za euergesii, právo vlastnit půdu a asýlii v dobách míru i války. 

• O průběhu války mezi hellénistickými supermocnostmi nejsme až tak dobře informováni. Podle jednoho velmi pozdního zdroje (Ióannés Malalas), který excerpoval událost asi z chronografů židovských, vybíral Ptolemaios exportní daň od Židů žijících v jeho království za obilí do Palaistíny, kde tehdy panoval hlad. Stěžovali si prý postižení v Antiocheji Antiochovi a ten napsal do Alexandreie. Natruc na to Ptolemaios vývozní cla zdvojnásobil. Vytáhl proto Antiochos do války, byl však v poli poražen a stáhl se. Jerúsalémští Židé uzavřeli mír s Ptolemaiem, ale Antiochos dal dohromady novou armádu, Ptolemaiovu rozprášil a jeho zabil. Pak se obrátil proti Židům a dobyl Jerúsalém...  

V Parthii zemřel král Arsakés V. Fraátés I. (vládl od roku 176). Nástupcem se stal jeho mladší bratr Arsakés VI. Mithridátés I. Megas (vládl do roku 138). Byl prvním z Arsakovců, který se honosil titulem Velký král králů/megas basileus basileónFraátés I. bojoval velmi úspěšně proti Mardům na jižním pobřeží Kaspického moře. Krátce po svém vítězství nad nimi zemřel. Jeho bratr pak dobyl a obsadil Tapúrii a Drangiánu či Trachiánu a tísnil Hellény v helléno-bakterských státech, srov. zde níže.

V Baktrii povstal někdy v této době v říši krále Démétria II. Aníkéta (vládl od roku 180 do c. 165) jeho satrapa v západních částech antimachovské říše Eukratidés I. a přijal kultovní jméno Megas Sótér/Velký spasitel. Vládl do roku asi 155. Král Démétrios II. byl v této době zrovna na velkém tažení kdesi v dnešním Paňdžábu, který dobyl, a pokračoval na východ. Eukratidés po celou dobu válčil se Sogdy, v Arachosii, Drangianě a Arianě. O jeho válce s Démétriem II. viz rok 165.

Eukratidés I. byl možná na čas vyhnán ze své satrapie postupujícími Parthy, viz zdce výše. Podle jiné moderní theorie byl Eukratidés I. bratrancem krále Antiocha Epifana, poslaným s vojskem proti Démétriovi II., kterého měl porazit, odstranit a zmocnit se jeho říše. Po smrti krále Antiocha IV. se zřejmě Eukratidés I. osamostatnil.

V této době patřily k říši Seleukovců stále ještě Médie, Súsiána, Persie, Karmánie.

Pokračovaly boje Římanů v Ligurii a vypukly nové na Korsice (srov. rok 175 a 164). Konsul C. Cassius svérázným způsobem zběhl ze své gallské provincie zlákán pravděpodobně vidinami na lup v bohaté Makedonii. Senát ho poslal na sever Itálie, ale on svolal do Aquileie, kde se osadníci domáhali vybudování hradeb, vojáky, nařídil jim vybavit se potravinami na měsíc a vyrazil s nimi napříč územím Karnů, Istrů a Iapydů přes Illyrii na jih do Makedonie. • Aquileia získala od senátu roku 169 posilu v nových kolonistech: usadilo se tam dalších patnáct set rodin. 

O nezdaru hovoří Livius/vano incepto est conatus, nicméně ojedinělá expedice se zřejmě zdařila, neboť následujícího roku se dal C. Cassius v Helladě najmout jako vojenský tribun konsulem A. Hostiliem, viz tam.

Senátorům do Říma si přišli stěžovat na hrabivost úředníků vyslanci hispánských spojenců, srov. rok 175. K vyšetřování sice došlo, nikoli však na oprávněné tresty. M. Titinius, praetor roku 178 v Přední Hispánii (viz rok 179), byl dokonce na třetí stání osvobozen. P. Furius Philo, praetor roku 174 také v Přední Hispánii, a M. Matienus, praetor roku 173 v Hispánii Zadní, se k senátnímu soudu nedostavili a odešli do vyhnanství (ne však daleko, první do Praeneste, druhý do Tiburu).

Praetor L. Canuleius, který byl senátem pověřen vyšetřením kaus, zarazil další kroky stěžovatelů tím, že odešel do své provincie - do Hispánie. Senát k tomu všemu mlčel a aby byl klid dostalo se Hispáncům od pokrytců formálního uklidnění, že příští správci nebudou smět určovat cenu obilí a přihazovat k ní pětiprocentní prodejní daň a že od městských úředníků římští protektoři nesmějí vymáhat peníze. Viz nové boje roku 168 a 164, novou revoltu roku 154. O formálním zákonu na ochranu proti vykořisťování provincií viz rok 149.

Když na čtyři tisíce potomků římských vojáků s Hispánkami žádalo vzápětí o právo usadit se v nějakém z hispánských měst na moři, vyčlenil jim senát Carteiu v Turdetánii a udělil jim statut "osady propuštěnců", Colonia latina libertinorum Carteia/dn. San Roque v cádizské provincii, první římská osada s latinským právem mimo Itálii.

 

************************************************************

170.

Ol. 152, 3

142 SE

78 AE

(Afrodísios)

a. u. c. 584

A. Hostilius Mancinus a A. Atilius Serranus

************************************************************

Ve druhém roce třetí války makedonské se na jaře a v létě snažili Římané pod novým konsulem A. Hostiliem dvakrát proniknout z Épeiru a posléze z Thessalie do Elimie, ale pokaždé byli odraženi. Konsul se štěstím unikl zajetí, když Molossové Theodotos a Filostratos chystali přepadení Fanoty, kde se Hostilius ubytoval u jistého Nestora Krópijského. Hostitel zřejmě získal nějaké informace a přemluvil konsula, aby odešel ještě v noci. A. Hostilius pak necestoval k armádě Épeirem po souši, ale do Thessalie odplul přes Antikyru. Římané přezimovali na rok 169 v Thessalii v Palaifarsálu a Lárisse.

Pro Lárissu to znamenalo konec války. Z t. r. nebo následujícho pochází usnesení o poctě pro filosofa Satyra z Athén. Za to, že to je dobrý člověk, že u nich pobýval a že s nimi prožil válku, darovali mu občanství se všemi přináležitostmi, o čemž svědčil nápis na stéle umístěné v chrámu Apollóna Kerdóa/toi Aplúnos toi Kerdoioi. Na téže stéle je dekret se zřejmě stejnou poctou (závěr nápisu zničen) pro jistého Novia Latína Mámertínského, Oviova syna/Nouios Latínos Ouioi Mámertínos za to, že na Sicílii osvobodil z otroctví Patrokleu z Lárissy, jatého (a prodaného) jakýmisi vojáky (Římany za této války?).

Odtud vyslal A. Hostilius, to již později jako prokonsul začátkerm 169, C. Popillia Laenata a Cn. Octavia, kteří dorazili z Říma s uklidňujícím nařízením pro Hellény, že nejsou povinováni nikomu nic dopravovat, leda z nařízení senátu, aby zkontrolovali náladu mezi Hellény: se zastávkami v Thébách, kde poděkovali za likvidaci protiřímské strany, v Aigiu u Achajů a Thermu u Aitólů jejich přítomnost přivodila vzrušené projevy na sněmech, viz důvody zde níže, v Thyrreiu u Akarnánů dokonce od svých straníků vyslechli žádost o umístění římských posádek do měst, ale souhlasili s Diogenem, viz zde níže, že to by nebylo v souladu s náladami mezi Akarnány. 

Spojenecké loďstvo, jemuž veleli král Eumenés II. a praetor L. Hortensius, dobylo zradou Abdéru a kontrolovalo Helléspontos. Na zimu 170/169 se loďstvo opět stáhlo do Chalkidy, viz zde níže o stížnostech do Říma.

Perseus celý rok bránil Římanům v cestě do Makedonie. V zimě na začátku roku podnikl úspěšnou výpravu proti Monúniovým Dardanům, s nimiž přerušil boje roku 175 (srov. roky 217 a 176). Koncem roku se vypravil do Illyrie, aby získal na svou stranu krále Genthia. Měl s sebou dvanáct tisíc mužů pěchoty a pět set jízdy. Ze Styberry dobyl Hyskány/Úskánu, viz zde níže, a zajal na čtyři tisíce Římanů, kteří se po obléhání i se svými illyrskými spojenci vzdali: Římany svěřil do zajetí okolním městům, ostatní prodal do otroctví.  

Zmocnil se dvou pevností illyrských Penestů, snadno Draudaka, po obléhání Oainea, kde byli všichni mužští obránci pobiti, podobný osud potkal bránící se obyvatele pevnosti Chalestron. Pak ke Genthiovi do Lissu poslal vyjednávače Pleurata Illyrského a Adaia z Beroie, aby se Illyra pokusili přimět k odpadnutí od Římanů. Marně, i když za Illyrem zdůrazňujícím, že nemá dost peněz na válku, poslal ještě jednou.

Jednání posunul následujícího roku Hippiás, jemuž Genthios, zvyklý vést život rozměřilý, vyjevil, že opustí spojenectví s Římem za tři sta talentů, viz rok následující. (Z ne přesně jasných důvodů Hippiu po své porážce Perseus vinil, že za to, že se podařilo Římanům ze západu proniknout do Makedonie, mohl on.) 

Pak se Perseus s kořistí vrátil do zasněžené Makedonie. Odtud podnikl bleskový výpad do Aitólie, ale před Stratem, který mu chtěl. vydat Aitól Archidámos, neměl úspěch, neboť město byl pod kontrolou Římanů a Aitólové se obávali odpadnout, a proto se vracel na sever.

Římský velitel v Illyrii Ap. Claudius Centho zjara t. r. obsadil sídelní město Dassarétů Lychnidu na Ochridském jezeru. Odtud se koncem roku pokusil dobýt zpět desetitisícové Hyskány/Úskánu s údajně slabou posádkou krétských žoldnéřů. Byl krvavě odražen, jeho oddíly rozprášeny a musel se vrátit do Lychnidy. Obléhal pak épeirótskou pevnost Fanotu, kterou hájil makedonský velitel Kleuás, aby smazal neúspěch v Úskáně. Římané v průběhu roku posílili posádku na Isse pod legátem C. Furiem, neboť neustále podezřívali Genthia, že chce přejít k Perseovi, srov. zde výše. 

Ap. Claudius před Perseem vracejícím se z Illyrie uhnul a na ústupu mu nadělal mnoho škod Kleuás a velitel Épeirótů v makedonském vojsku Filostratos, kteří Římany přepadli v průsmycích a na tisíc jich a jejich épeirských spojenců zabili. Neúspěšné počínání Hostiliovo a Claudiovo/haec et alia haud prospere in Macedonia gesta zhoršilo v Římě nálady a volby úředníků konány již 28. ledna 169 (předjul.). 

Ostré politické boje se rozhořely t. r. ve spolku Aitólů, Achajů a Akarnánů. V Akarnánii vedl promakedonskou stranu Diogenés, prořímskou Chremás, Glaukos a Aischrión. 

Ve spolku Achajů tvořili promakedonskou, nebo spíše lépe autonomistickou (neutrální, srov. rok následující) stranu Lykortás, Polybios, Archón, Arkesiláos, Aristón, oba z Megalopole, Stratios z Tritaie, Xenón z Pater a Apollónidás ze Sikyónu. Prořímskou stranu zastupovali Lykiskos, Kalikratés, Hyperbatos a Diofanés, pro neutralitu plédoval Lykortás, neboť stranit Římanům měl za nevýhodné pro všechny Hellény a bojovat proti nim za nebezpečné. 

Koncem září se stal počtvrté stratégem Achajů Archón z Aigyry, jeho hipparchem, velitelem jízdy a zástupcem byl Polybios z Megalopole. Na žádost Attala, který přezimoval v Elateji, zrušil achajský sněm staré rozhodnutí, jímž zbavili poct jeho bratra Eumena II., toho času právě nemocného v Pergamu; krále to velmi mrzelo, neboť Achajům věnoval velkou podporu a ještě více peněz, ale ti se rozhodli zrušit všechny nepřiměřené pocty, které přijaty kdysi z přemíry horlivosti šly proti zákonům spolku, nikoli jmenovité. Nyní je Eumenés dostal vráceny, pokud nebyly v rozporu se zákonem, což oznámili Attalovi. Rozhodující řeč ve prospěch krále pronesl na sněmu v Aigiu Polybios. 

Poněvadž se v Alexandreji konala anaklétéria Ptolemaia Fyskóna, viz zde níže, vyslal spolek dva vyslance, aby obnovili přátelství s Ptolemaiovci. Přímou vojenskou pomoc koina konsul Q. Marcius na jaře 169 v Thessalii v ležení nedaleko hraničního Hérákleia odmítl, jednání vedl Polybios, a na jeho radu neposlali Achajové ani pět tisíc vojáků Ap. Claudiovi Centhonovi do Épeiru, jak si Říman přál, neboť k tomu neměl usnesení senátu ani souhlas konsulův (podle všeho interní římské mocenské hrátky). Achajská válečná expedice by stála spolek 120 talentů. 

V Aitólii byla zlikvidována promakedonská strana a spolek se držel neutrality. Politici Eupolemos, Lochágos a Hippolochos byli po kallinícké bitvě, viz rok předešlý, deportováni do Říma, Níkandros z Trichónia tam zemřel ve vězení.

V Épeiru se Molossové a část Cháonů pod Kefalem, Theodotem a Antinoem přidala na stranu makedonskou, neboť styky se dvorem v Pelle udržovali odnepaměti; válku si však nikdo z nich nepřál, ale k radikalisaci byli donuceni a vystrašeni aitólským příkladem. Vůdcem římské strany byl totiž v Římě vychovaný a latinsky hovořící Charops, vnuk Charopův, který své starší a vládnoucí soky u Římanů systematicky denuncioval (srov. rok 198 a 192).

Na konci léta povolil senát Rhodským dovést ze Sicílie sto tisíc medimnů obilí, to ale s výhradami, neboť vyslanci Hagésilochos, Níkagorás a Níkandros museli vyvracet obvinění, že se jejich stát kloní na stranu Perseovu, srov. rok předešlý. Na Rhodu totiž protiřímský tábor neustával kolem Deinóna a Polyaráta naléhat na uzavření spojenectví s Makedony; k hlavním mluvčím prořímských politiků patřili Agathétos, Filofrón, Rhodofón a Theaidétos. Perseus úspěšně dojednal přes vyslance Anténora t. r. s Rhodskými výkup zajatců z lodi zajmuté před dvěma roky u Tenedu.

 

Vypukla válka dlouho na spadnutí (srov. roky 181, 176 a 173) šestá válka syrská o Koilé Syrii, vedená do roku 168. Král Antiochos Epifanés a regenti Ptolemaia Filométora, Epifanova synovce, Eulaios a Lénaios se rozhodli vytáhnout do pole, třebaže podle všeho na ni nebyla armáda připravena. Poslové obou králů, kteří přišli do Říma koncem předešlého roku, přinesli různé vzkazy; ptolemaiovskými diplomaty byli Tímotheos a Dámón. Meleagros, Sósifanés a Hérákleidés, vyslanci Antiocha IV., byli v Římě odmítnuti s tím, že se nejedná o ptolemaiovskou agresi proti seleukovské říši, a tak se mohl eunúchos Eulaios těšit do války.

Ti samí vyslanci byli v Římě podruhé, když Antiochos ukončil obléhání Alexandreie, viz rok následující, a tehdy s sebou přinášeli dary v hodnotě padesáti talentů. 

Ještě před zahájením válečných operací byl v měsíci abu/mezi 31. červencem a 29. srpnem na údajný rozkaz krále Antiocha Epifana v Antiocheji zavražděn jistým Androníkem, který za to byl později popraven, jeho spoluvládce Antiochos, nezletilý syn Seleuka Filopatora (spoluvládcem od roku 175). 

Někdy v této době se totiž Epifanovi narodil vlastní syn Antiochos (V. Eupatór; o dalších přívlastcích viz v indexu s. v.), jemuž musel bratranec zřejmě uvolnit místo. Eupatór se stal spoluvládcem svého otce až roku 165. Do tohoto roku trvala druhá samostatná vláda krále Antiocha IV. Epifana. Pak Antiochos Epifanés vytáhl do války (září/říjen?).

V Jerúsalému přišel předtím velekněz Iásón/Jéšúa, řec. Iésús o svůj úřad, neboť ho intrikami a přeplacením u krále, táhnoucímu na Egypt, nabídl mu prý tři sta talentů, odstavil jeho mladší bratr nebo strýc (?) Meneláos, rodným jménem Chónijó, řec. Oniás, syn Oniy III. a bratr Simóna III., rovněž filhellén (viz předtím rok 173). Iásón prchl k Ammónům a chystal svůj návrat. Meneláos však svým slibům nedostál, viz rok následující.

Z Palaistíny se Epifanés vydal na Egypt. Egypťané, vedení Eulaiem, byli mezi Pélúsiem a Kasiem rozhodně poraženi na souši i na moři a Pélúsion Seleukovci obsazeno: poprvé od roku 321 vkročila do Egypta cizí armáda. Antiochova armáda přešla přes jedno z ramen Nilu po provisorním mostě a obrátila se k jihu (patří událost až do roku následujícího? viz tam). V Alexandreji vypukla hysterie: Eulaios radil mladému králi vzít peníze a uprchnout na Samothráku: jeho loď však byla podle všeho zajata a Ptolemaios VI. Filométór I. se stal zajatcem Antiocha IV. Epifana, svého strýce. • Část pramenů tuto skutečnost neuvádí, ačkoli jen tak lze vysvětlit některé následující děje (viz zde níže a srov. také rok předešlý).

Snad na začátku tohoto roku, ještě před válkou, se v Alexandreji držela slavnost anaklétérií mladšího bratra Filométora I. Ptolemaia VII. Euergeta II. Níkéfora, jemuž se později lidově říkalo Fyskón, tj. Tlusťoch, také Kakergetés/"Zloduch", Filologos (to proto ironicky, že se stavěl jako přítel domorodců a dal roku 145 uzavřít Múseion v Alexandreji), též Tryfón/"Nadutec" (Euergetés II. vládl v různých formách do roku 116 sám nebo společně se svými sourozenci nebo s dcerou svého bratra a tento rok bral za první své vlády).

Pravděpodobně 5. října nebo ještě před vpádem Epifanovým do Egypta byla vyhlášena společná vláda králů Filométora I., Euergeta II. a Kleopatry II. pod označením Theoi Filométores II./Bohové milujících matku. Jejich první společná vláda skončila 12. listopadu téhož roku.

Po debaklu u Pélúsia došlo v listopadu v Alexandreji k puči. Protože Filométór I. již nebyl ve městě a protože byl považován za loutku, která je zcela v rukách svých regentů, sesadili vojáci regenty Eulaia a Lénaia a vyhnali je z města. Novými královskými rádci se stali osvědčení vojáci Komanos a Kineás. Když byl Alexandrijskými Filométór I. sesazen, uznali za jediné vládce ty, kteří se nacházeli ve městě, tj. Euergeta II. a Kleopatru II. Ti pak oficiálně vládli až do příštího roku jako Theoi Filométores III., jejich první vláda. Stratégem jejich vojska v Memfidě byl snad (?) Eirénaios, královským písařem v Memfidě Sótérión, jak se lze domnívat z papyrového záznamu snů Hóra ze Sebennytu, kněze Ísidy a později Thótha z roku 159 (jeho úkolem bylo mimo jiné dohlížet na mumifikaci ibisů a v jednom z poznámek psal, že se mu zdálo o šedesáti tisících těch ptáků). 

Na podzim se vydal Antiochos Epifanés se zajatým Filométorem I. do Memfidy, kde se dal údajně korunovat podle domorodého egyptského ritu na krále Obou zemí. V zimě se pak Seleukovec vydal z Memfidy po Nilu proti Alexandreji, zřejmě mimo jiné pod záminkou dosazení Filométora zpět na trůn. Ptolemaia VI. Filométora I. přitom pravděpodobně zanechal jako „vládce“ v Memfidě a Alexandreiu oblehl (viz příští rok). Ve svém ležení přijímal Seleukovec vyslance z celé Hellady, jimž vysvětloval nároky svého rodu, ve svém podání, na Egypt, sám do Hellady rovněž vyslal misi vedenou Tlépolemem a řečníkem Ptolemaiem. 

Kolem roku 170 (173?) vyhnali Tocharové, čín. Jüe-č', táhnoucí na západ nomády od jezera Issyk-kul a Balchaš s přítokem Ili (viz rok 177). Postiženými byli zřejmě Sakové, jimž Helléni říkali tradičně Skythové (srov. rok 177 a zmínku o Wu-sun = Issédonové?). Wusunové, možná část Saků, byli Tochary poraženi a jejich vůdce/kunmo čínským jménem Nan-tou-mi/Nandoumi padl. Jeho syn, děcký Lie-ťiao-mi/Liejiaomi, vykrmen prý vlčicí, unikl na východ k Hunům a šan-jü Lao-šang ho dal vychovat, svěřil mu správu západních krajů své říše a roku 161 mu povolil návrat do rodného povodí řeky Ili. Usazené zde Tochary vyhnal a po smrti Lao-šanga se prohlásil za svobodného panovníka. 

Ze Saků byli  Sakaraukové byli „ti, kteří žili na druhé straně Sogdu, Východní Sakové“, a Massagetové, čili „Velká horda Saků“, se dělili na pět kmenů: na Derbiky (srov. o nich roku 530), Apasiaky, Attasie, Chorasmijce a na Augasie. V čínských pramenech jsou Sakové nazýváni S’-se, Sakaraukové Sai-wang.

Vypuzení Sakové odtáhli k jihu a část z nich založila začátkem prvního století (srov. rok 90) království pod kašmírským Himálajem, z něhož známe jmény jejich krále: Maués/Moa, Moga, Azés, Azilisés, Sapaeisis, Onónés (kolem přelomu letopočtu), Spalirisés a po nich panovník s parthským jménem Gondofernés/Gondofarés, syr. Gundafor, Gundufar; byl snad původně arachóským satrapou indoskythských Apráčů vládnoucích v Balúčistánu a PAK než se někdy kolem přelomu letopočtu osamostatnil a zmocnil se řady indoskythských domén: byl prvním z Indoparthů, viz rok 55- a 20+. 

V době vlády některého z Gondofarů, viz k tomu rok 20+, údajně christianisoval sz. Indii apoštol Tau'ma, řec. Thómás, č. Tomáš, a zřídil tu prý několik syrských křesťanských komunit. Připlul do přístavního města Múzíris roku 52 n. l., popraven prý roku 72 n. l. Kolem roku 46+ navštívil Taxily filosof Apollónios z Tyan a v té době se na severu PAK u dvora stále ještě hovořilo řecky (srov. o něm roku 20+). • Z armenské podoby Gondofarova jména Gathaspar se mohlo věky vyvinout jméno jednoho ze tří mágů n. králů z mýthu o Ježíšovi Kaspar/č. Kašpar (?). 

Sakové byli v neustálých bojích s helléno-bakterskými vládci. Nejvíce byli tísněni Menandrem, viz rok 165 a 155. Říše Saků o mnoho nepřežila zdejší hellénská království (viz rok 75). Tito Sakové bývají též nazýváni Indosakové nebo Indoskythové (srov. rok 90).

Území, kterých se v letech 170 až 160 Sakaraukové čili Východní Sakové zmocnili, odtrhli od helléno-bakterské říše krále Démétria II. Aníkéta (dále viz rok 160 a 130).

Římané t. r. v Ligurii neměli s kým válčit, vojáci směli domů před ukončením válečné sezony. Klid vládl v Hispániích, respektive nestalo se nic, co by stálo historiografům za zaznamenání, kromě jednořádkové zprávy o revoltě jistého Olonika či Olyndika, které čelil praetor L. Canuleius, viz o něm roku předešlého, a skončila s Keltibérovou smrtí. Třetího dne po termináliích držených 23. února byly kalendy interkalárního měsíce mercedonia. Senát zato zaplavily delegace Karnů, Istrů a Iapydů, kteří si stěžovali na plenění C. Cassia putujícího jejich územím přes Illyrii do makedonské války, viz rok předešlý, knížata záalpských Keltů Cincibilis a jeho bratr Catmelus vyjádřili věrnost Římu (a dostali za to velké dary).

Stejně jako obyvatelé Alaband chlubící se zavedením kultu Romy/Města Říma, postavením chrámu pro ni a každoročními hrami v její počest; ještě před dvaceti roky se úředně jmenovali Antiocheia a vyznávali kult seleukovských králů.

Iovu Optimovi Maximovi donesli zlatý věnec o padesáti librách. Z Lampsaku doručil věnec o osmdesáti librách, ujišťovali o své odvěké protimakedonské orientaci a věrnosti Římu a žádali o zanesení mezi spojence, což se jim dostalo. Koncem roku se římský senát zabýval stížností řady hellénských měst, jména neznáme, na procos. P. Licinia Crassa, že se krutě choval při dobývání měst, stejně tak Boiótů na C. Lucretia Galla a stížností Abdéřanů na jeho nástupce L. Hortensia, viz zde výše.

Abdérským totiž praetor uložil nesplatitelné výpalné jednoho sta tisíce dénáriů/drachem a padesát tisíc medimnů pšenice a když si byli stěžovat u konsula Hostilia, dozvěděli se, že město bylo dobyto, předáci popraveni a ostatní prodáni do otroctví. 

Senátoři vyslali v té věci C. Sempronia Blaesa a Sex. Iulia Caesara, aby Abdéřanům vrátili autonomii, k čemuž později také došlo. Konsul s praetorem se museli postarat o náhradu škod a o osvobození všech prodaných do otroctví.

Také Athéňané naříkali nad nestoudností P. Licinia a praetora C. Lucretia, že jim poskytli lodě a vojáky, kolik chtěli, ale že nařídili vysoké dodávky obilí, ačkoli ho nepotřebovali. Na oba připluli se stížností také z Chalkidy, kterou přednesl chromý prořímský Mikythión: spojenecké město vyloupili i s chrámy, C. Lucretius odvezl svůj lup do Antia, lidi že Římané zotročovali a po dva roky za praetorů C. Lucretia a L. Hortensia v něm ubytovali námořníky. Senát se postaral o nápravu a C. Lucretius dostal později od tributních komitií jednomyslně pokutu jednoho milionu assů. Hortensius dostal rozkaz, že nesmí u měšťanů ubytovávat nikoho z námořníků, leda kapitána lodi. 

Nedobře dopadli vyslanci z Kréty, když přednesli, že lučištníků poslali římské armádě tolik, kolik dostali uloženo od konsula P. Licinia Crassa. Senátoři jim však vyčetli, že více Kréťanů slouží v makedonské armádě a že by je krétské obce měly odvolat.  

Vyslanci z Karthága oznámili, že dovezli milion měřic pšenice, tedy přes 6828 tun, a půl milionu měřic ječmene (= přes 2713 tun), a poníženě žádali, aby jim senátoři řekli, kde to mají vyložit: senát je adresoval k armádě k A. Hostiliovi.

Stejné množství proviantu nabídl král Numidů Masinissa prostřednictvím svého syna Gulussy a přidal k tomu dvanáct slonů, posilu pro expediční sbor v Thessalii, viz předešlý rok. • Dary senátoři přijali (znamenaly proviant pro armádu v poli na téměř dva roky) a všechny tyto diplomatické akce prokazují, jak se během dvaceti let změnilo myšlení bývalých velmocí a hellénského světa. Roku 190 Římané zlikvidovali seleukovskou moc, makedonská se právě otřásala v základech a Helléni si zvykali na poddanství...

Kolem roku 170 se v Alexandreji narodil filolog a grammatik, žák Aristarchův, Dionýsios Thráx. Zemřel kolem roku 90, viz o něm a jmenovci z Alexandreie v indexu s. v. grammatici.

V téže době se v Pisauru narodil L. Accius/Attius, plodný a oblíbený tragický autor, též skladatel veršovaných římských Annálů (zemřel po roce 85, viz tam). v Suesse Aurunce se narodil C. Lucilius, zakladatel římské satiry (zemřel po roce 102 v Neápoli).