084-080

************************************************************

84.

Ol. 174, 1

Démostratos z Lárissy

228 SE

164 AE

Níketés III.

a. u. c. 670

Cn. Papirius Carbo II. a L. Cornelius Cinna IV.

Rok 1 Sullovy éry lýdo-fryžské

1100 let od dobytí Troje

************************************************************

Thráčtí Maidové vyplenili Makedonii a severní Helladu až po Delfy (srov. předcházející rok, kdy na ně zjevně byli Sullovy oddíly krátcí).

L. Cornelius Sulla nově uspořádal provincii Asii. Rozdělil ji na finančních 44 okresů, stanovil městům nemilosrdné peněžité pokuty. Provincii potrestal úhrnnou pokutou dvaceti tisíc talentů. Řadu měst jako Efesos a Pergamos poznamenala tíže kontribucí po dlouhá desetiletí. Města se zadlužovala, dávala do zástavy veřejné stavby a přístavy. Tam, kde přezimovali legionáři, museli měšťané dávat denně vojákovi šestnáct drachem, centurionovi padesát a hradit veškeré náklady na pohoštění, pokud si vojáci "domů" pozvali přátele, ať jich bylo kolik chtělo. Sulla trestal provincii za nespolehlivost už z války s Aristoníkem a nyní s Mithridátem.  

Rhodos, největší z římských spojenců v regionu, získal za svou věrnost další území v Kárii (mimo jiné město Kaunos) a na Ostrovech. 

Koncem léta připlul Sulla do Peiraiea, dal se zasvětit do mystérií eleusínských a pak si v lázních v Aidépsu na Euboji léčil svou kožní nemoc; ani zde však neměl v léčbě štěstí a čas si krátil ve společnosti herců. Odtud odešel zpět do Athén, uložil městu znovu výpalné (srov. rok 86) a do Říma odvezl zbylé umělecké předměty a knihovny, hlavně Apellikóna z Teu se spisy Aristotelovými a Theofrastovými, z nichž velká část již nebyla obecně známa. V Římě je k vydání připravil grammatik Tyrannión.

Ještě v době, kdy Sulla pobýval v Asii, se spustila vlna útoků pirátských brigantů na přímořské státy. Přepadli a vyloupili Samos, iónský Iassos a Klázomeny, na Samothráké vykradli chrámový poklad o tisíci talentech. Služeb pirátských band využíval už Mithridátés a Sulla se o jejich řádění nezajímal, snad ze zlomyslnosti. Jakmile z Égeidy zmizelo královské loďstvo a po něm římské, mocenské vakuum na moři vyplnili piráti. Stali se významnou mocenskou silou, řádili dvacet let, dokud je nezastavila sofistikovaná akce Cn. Pompeia, viz rok 67.  

V Syrii na tažení proti Nabatajům, s nimiž válčil od roku 86 (?), zahynul v poli seleukovský panovník Antiochos XII. Epifanés Filopatór Kalliníkos vulgo Dionýsos (vládl v Damasku od roku 88), když byl i s vojskem zničen u vsi Moté (Móthó) v Mo’abu Araby, jimž velel Rabilos neboli Rabb‘il, syn Obodův a bratr Aretův; poražení vojáci zahynuli hlady v obklíčení u vsi Kana. Předtím se proti Antiochově invasi do Iúdaie pojistil židovský král Alexandros I. Iannaios vykopáním příkopu s dřevěným valem s věžemi od Chabersaby, pozdější Antipatridy, až k moři k Ioppě o délce 160 stadií, tedy třiceti kilometrů (srov. rok 86). Antiochos dílo spálil a vedl armádu na Nabataje: byl to poslední válečný kontakt Židů se Seleukovci (první byl roku 166).

Počet seleukovských státečků v Syrii se po Antiochově smrti snížil na dva, na království Filippa I. (vládl od roku 95) a na doménu Antiocha X. (vládl od téhož roku; viz následující rok).

Obyvatelé Damasku, dosud chránění vojskem Antiocha XII., se nyní dostali do přímého ohrožení šejkem Ptolemaiem Mennaiem (srov. předešlý rok), a proto si povolali na pomoc Aretu III. Nabatajského. Spojencem Ptolemaia Mennaia byl král Židů Alexandros I. Iannaios, který se dostal do války po desetiletí míru, viz rok 93.

Aretás porazil Alexandra v bitvě u Adidy poblíž rodné vsi Módein u Lyddy, po níž uzavřely obě strany příměří. Nabatajci teď ovládli celou Koilé,  Damaskos byl zbaven nepřítele, ale do roku 69 zůstal nabatajský. • Je to první přímá vláda arabského národa nad oblastí Koilé v dějinách.

Příměří asi dlouho nevydrželo, neboť Alexandros se vypravil opět do pole a během permanentního tříletého tažení dobyl v Dekapoli Díon, v Galaáditidě v pevnosti Essa (správně: Gerasa?) se zmocnil pokladů jistého dynasty Zénóna (snad syna Theodórova, viz roky 135 a 101). V Gaulanítidě dobyl Alexandros městečka Gaulané a Seleukeiu a pevnost Gamaly. Toparchu Gaulanítidy Démétria, nevíme komu sloužil (jemu?), zbavil za prohřešky úřadu. 

Až do smrti roku 76 ovládal kromě vlastní Iúdaie přímoří po Rhínokorúru/al-Aríš, Skythopolis, části Samareie, Gaulanítidy, Móabu a Peraie a v Galaáditidě vyvrátil Pellu, neboť její obyvatelé se na rozdíl od Idúmajů a Itúrajů odmítli dát obřezat a podřídit zákonům judaismu, viz roky 135 a 103. Viz dále rok 76, hellénským a hellénisovaným městům vrátil svobodu Pompeius roku 63.

K dataci seleukovských dějin:

Události po roce 88 se mohly seběhnout ve velmi rychlém časovém sledu. Např. vládu krále Antiocha XII. je možné zkrátit na několik měsíců roku 87, do něhož by spadala i jeho válka s Nabatajci. 

Podle jiného výkladu by roku 87 zemřel král Obodás I., nástupcem se stal Aretás III., začala Antiochova válka s Nabatajci. Roku 86/85 by pak byl poražen a zabit král Antiochos XII. Roku 85 vzrostla moc Ptolemaia z Chalkidy a Damaskos si povolal na pomoc Aretu III. a téhož roku byl poražen Alexandros I.

Za dnešního stavu pramenů nelze tuto část seleukovských dějin přesněji datovat.

V letech 87 až 84 v Římě neexistovala žádná významná oposice proti populárům. L. Cornelius Cinna byl však při přípravách na odchod do války se Sullou v náhlé vzpouře zabit vlastními vojáky, jimž se do války nechtělo. Cn. Papirius Carbo zůstal do konce roku konsulem bez kolegy. 

V Římě se krutovláda mariovců/populárů stupňovala. Následujícího roku dal praetor L. Damasippus, viz rok následující, na pokyn C. Maria ml. např. povraždit všechny přítomné příslušníky nobility, a v předsíni Vestina chrámu byl dokonce zabit pontifex maximus Q. Mucius Scaevola. Senát nicméně Cn. Papiriovi neustupoval, když žádal podporu pro válku celé Itálie proti Sullovi. • Senátoři rozhodli, že propuštěnci budou rozděleni mezi všech 35 tribuí. 

V této době se po celé Itálii začali dávat dohromady Sullovi přívrženci, optimáti, a na vlastní náklady stavět vojenské oddíly nebo přímo celá vojska: např. mladý Cn. Pompeius, stejnojmenný syn válečníka ze spojenecké války a budoucí nositel přízviska Magnus, viz zde výše, postavil v Picenu dvě legie z lidí oddaných otci! Po Sullově boku a s mečem v ruce se tehdy začala rovněž závratná kariera M. Licinia Crassa, dalšího z budoucích triumvirů roku 60.

Zřejmě t. r. se ve Veroně narodil první římský lyrik, epikúrik C. Valerius Catullus (zemřel roku 54?). Pocházel z jezdecké rodiny a přes nedorozumění patřil do tábora caesarovců: nesnášel Caesarova velitele sapérů/praefectus fabrum v Galliích Mamurru, válečného zbohatlíka (zemřel asi c. 45) tolik, že ho ve verších nazýval "přirozením/mentula". O tom, kdo by mohl být Catullovou milenkou známou z veršů jako Lesbii, viz rok 60. Když Catulla kouzlo podivné ženy opustilo, zmínil se v zachovaných verších o jistém krasavci Iuventiovi, na němž se domáhal polibku.  

************************************************************

83.

Ol. 174, 2

229 SE

165 AE

Pammenés

a. u. c. 671

L. Cornelius Scipio Asiaticus (Asiagenus) a C. Norbanus

************************************************************

Začátkem roku opustil  L. Cornelius Sulla se čtyřiceti tisíci vojáky a loďstvem o 1600 plavidlech, žádný z Římanů nevelel dosud tak veliké flotile, přes Patrai a Dyrrhachion Helladu a objevil se v Itálii: co v zemi nebylo Římany zničeno nebo uloupeno před šedesáti lety, leželo za Sullou nyní definitivně zpustošeno. Spolu se Sullou se do Itálie dostal také syn krále Ptolemaia X. Alexandra I. Ptolemaios Alexandros II., který roku 85 uprchl z Mithridátova zajetí na Kóu k Sullovi a získal jeho sympatie (srov. rok 88).

V Anatolii zanechal Sulla praetora L. Licinia Murenu, aby obnovil poměry v římské provincii. Mithridátés Eupatór Dionýsos právě bojoval s povstalci v Kolchidě. Král dal pro podezření ze zrady zatknout a popravit svého prvorozeného syna Mithridáta VIII. Po té uprchl králův stratégos Archeláos, syn stejnojmenného mírotvorného stratéga, k Murenovi. Protože Mithridátés VI. ještě nevyklidil celou Kappadokii, vpadl Murena do země a začal ji drancovat: král Ariobarzánés I. uprchl a tím skončila jeho čtvrtá vláda v zemi (trvala od roku 85; viz dále následující rok)

L. Licinius Murena dorazil se svými dvěma fimbriovskými legiemi až ke Kománám v Pontu, kde se obsloužil chrámovými penězi. V Kibyře v Lykii ukončil vládu pirátské dynastie. 

Těmito akcemi začala druhá válka Římanů s Mithridátem VI., která trvala rok. Král poslal do Říma a do Hérákleie Pontské vyslance, aby si stěžovali na skutky L. Licinia. Murena, který argumentoval tím, že mírové dohody z Dardanu nebyly sepsány, mezitím založil na kappadocko-pontských hranicích město Likinia, čin pouze symbolický, svědčící o Murenově ctižádostivosti a také neposlušnosti vůči Sullovi.

V Syrii zemřel seleukovský král Filippos I. Epifanés Filadelfos (vládl od roku 95; je možné, že zemřel ještě před tímto rokem). Po něm zesnul jeho sok Antiochos X. Eusebés Filopatór (vládl od téhož roku). Podle jiné pramenné verse Antiochos X. byl někdy po roce 94 Filippem poražen a musel prchnout k Parthům. Ti ho po letech pustili, ale Pompeius mu odmítl království na žádost Antiošských vrátit (63). Na to se dostavili z Alexandreie Meneláos, Lamprón a Kallimandros a jménem měšťanů žádali Antiocha X., aby se chopil vlády nad Egyptem, když právě vyhnali Ptolemaia XII., ten, kterého si sami vybrali na úkor legitimní nástupkyně trůnu Kleopatry V. Selény I.; přijal, ale zemřel na nějakou nemoc. Viz k tomu rok 58, kdy ovšem do Alexandreie dorazil jiný Seleukovec, syn pravděpodobně Antiocha X. s Kleopatrou Selénou.  

Antiošští, aby učinili konec seleukovským sporům, povolali krále Armenů Tigrána I. Velikého a prohlásili ho svým králemojedinělý čin v hellénských dějinách, aby byla dána přednost barbarovi! Tigránés obsadil Syrii a přinesl do země klid, který v podstatě trval až do roku 69. Možná, že teprve nyní přijal titul Král králů, basileus basileón (srov. ale rok 92). Satrapou Syrie jmenoval jistého Magadata či Bagadata. Někdy za Tigránovy vlády postihlo Syrii namísto války zemětřesení, které zničilo mnoho měst a zahubilo sedmnáct tisíc lidí.

Ze Seleukovců se Filippos II., syn Filippa I., uchytil kdesi v Kilikii, a Antiochos (XIII.), syn Antiocha X. Euseba, se usídlil v provincii Asia (bývalá attalovská říše); proto byl později lidově zván Asiátikos, jeho kultovní přízviska byla Filadelfos, Filométór a snad i též po otci Eusebés (viz rok 75, 69 a později).

Na jaře (srov. zde výše) se L. Cornelius Sulla (asi 55) v čele pěti legií a šesti tisíc jezdců, vojska o čtyřiceti tisících mužů, vylodil v Brundisiu. Populárové disponovali jistě většími silami, nikoli však tolik zdatných z aktuálních válek. Cestou na Řím se u něho hlásili optimáté z celé Itálie, především Q. Caecilius Metellus Pius, který definitivně uzavřel spojeneckou válku (srov. rok 88 a následující) a po neúspěchu zmocnit se Afriky, kde setrvával správce C. Fabius Hadrianus na straně konsulů, vyčkával v Ligurii, Cn. Pompeius, třebaže teprve třiadvacetiletý a stavu jezdeckého, ale již s velkou autoritou (srov. předešlý rok), dával dohromady vojsko v Pícénu a Sullou byl osloven jako imperator,  M. Licinius Crassus (asi 32), další z budoucích triumvirů, který před mariovci prchl do Hispánie, sbíral v Sullově úkolu síly mezi Marsy. Stále nepokoření Samnité a Lúkanové drželi při populárech, což se jim stalo osudovým, viz následující rok.

První otevřenou bitvou této občanské války a vůbec první polní bitvou mezi Římany byla bitva pod horou Tífáta v Kampánii dne 6. července, kde byl mariovský konsul C. Norbanus poražen; po dalších válečných neúspěších následujícího roku prchl do Capuy a Praeneste a nakonec po dalších bojích v Itálii a po zradě jednoho z vůčích postav hnutí mariovského P. Albinovana, který po dohodě se Sullou dokonce povraždil některé z Norbanových důstojníků, na Rhodos, kde si vzal život uprostřed agory, když Sulla žádal jeho vydání. Pokračovalo se v přemlouvání protivníků, ale i v přímých bojích po celé Itálii. Druhý z konsulů L. Cornelius Scipio se Sullou vyjednával, dokonce se i na něčem na schůzce u Teana dohodli (výsledky zůstaly utajeny), ale k míru nedošlo. První otevřená římská občanská válka, kterou vedli mariovci se sullovci, populárové s optimáty, byla na italském území krátká: skončila na konci následujícího roku.

Q. Sertorius byl populáry poslán do Hispánií jako praetor, viz dále rok 81. Podle jiného podání prostě uprchl před sullovci, neboť byl Scipionovým poslem Norbanovi do Capuy se sdělením o ujednáních se Sullou. Sertoriovi se však taková diplomacie nelíbila, Sullovi nedůvěřoval, viz rok 81, a cestou do Capuy obsadil Suessu, která se již přidala k optimátům, a bylo po dohodách. Scipionovo vojsko přešlo k Sullovi a zajatého konsula pak i se synem Sulla pustil. Sestavil pak ještě jednu armádu, ale tu porazil se svými oddíly nebo dílem odlákal Cn. Pompeius, který porazil ještě další tři vojska populárů (L. Cornelius Scipio skončil mezi proskribovanými). 

V Římě zvolili konsuly radikální populáry a přes zimu obě strany sbíraly po Itálii a provinciích síly.

Na přelomu roku byl za rebelie v Utice zabit správce provincie Afriky C. Fabius Hadrianus a praetor Q. Antonius Balbus přišel o Sardinii a život; ostrova se zmocnil pro Sullu legát L. Marcius Philippus, cos. 91, srov. rok 86. 

8. července v noci (podle jiného údaje již 6. července) vyhořel v Římě Iovův chrám na Capitoliu. S ním byla zničena sbírka Sybillininých výroků, libri Sibyllini, uložená ve sklepeních chrámu, ale podařilo se je do jisté míry restituovat mimo jiné z podkladů zjištěných na Samu, v Íliu, Erythrách, po římských osadách v Itálii, v Africe a na Sicílii. Roku 405 n. l. byla tehdy již utajovaná sbírka zničena definitivně pokřtěným Vandalem v římských službách Stilichónem. Chrám byl po opravě nově zasvěcen roku 70 Q. Lutatiem Catullem, vyhořel znovu roku 69 n. l. a 80 n. l. a byl obnoven Domitianem. 

Kolem t. r. se v Alexandreji narodil Didymos Chalkenteros, učenec, spisovatel, grammatik. Datum jeho smrti neznáme (srov. ale rok 30).

T. r. se narodila Iulia, dcera triumvira C. Iulia Caesara s Cornelií, dcerou L. Cornelia Cinny: byla podle římských zvyků jediné legitimní Caesarovo dítě-dědic (srov. roky 45, 44, 34 a 30)

14. ledna se narodil M. Antonius, pozdější triumvir a děd císaře Claudia. Život ukončil v bezvýchodné situaci sám 1. srpna 30.

************************************************************

82.

Ol. 174, 3

230 SE

166 AE

Démétrios III.

a. u. c. 672

C. Marius iun. a Cn. Papirius Carbo III. (oba coss. padli)

interrex L. Valerius Flaccus, cos. 100; L. Cornelius Sulla Felix dict. I.

************************************************************

Na jaře se vypravil L. Licinius Murena přes řeku Halys do kmenového území Pontského království a s velkou kořistí se vrátil zpět. Zde ho sice čekala zpráva z Říma, aby ve válce nepokračoval, nebral ji však vážně. Když se pokusil o nový vpád, byl Mithridátem Eupatorem a jeho stratégem Gordiem odražen a zahnán. Z Kappadokie pak byly vypuzeny všechny Murenovy posádky. 

Z rozhodnutí Sully dostal L. Licinius Murena titul imperátora (sic!), triumf v Římě a král Mithridátés VI. měl dát za ženu svou dceru, tehdy čtyřletou Monimé (II.), králi Ariobarzánovi I. Filorómaiovi (!), který tak nastoupil po krátké římské okupaci svou pátou vládu v Kappadokii (trvala do roku 77). Část Kappadokie ale směl podržet Mithridátés Eupatór. Tak skončila druhá válka Římanů s Mithridátem (vedená od minulého roku, srov. k tomu rok 88 a 73).

Murenovým stejnojmenným synem byl konsulem roku 62, známým z procesu vedeného proti němu roku 63, v němž byl obžalován za korupci při právě skončených konsulských volbách. Byl osvobozen a mezi jeho prominentními advokáty byl úřadující konsul M. Tullius Cicero. Murena mladší přežil všechny občanské války a zemřel roku 22. Ciceronova advokátní kariera začala roku 81, to mu bylo 25, řečí na obhajobu P. Quinctia/Pro P. Quinctio. Jeho řečnickým protivníkem byl zkušený, o osm roků starší Q. Hortensius Hortalus, cos. 69 (zemřel roku 50). Dědický spor o dluh po zemřelém bratrovi s jeho společníkem v podnikání na statcích v Narbonské Gallii Cicero pro jezdce Quinctia vyhrál. Soud souvisel s rozvětveným plébéjským klanem Rosciů původu zřejmě umberského: sestra Q. Roscia byla manželkou Ciceronova zákazníka P. Quinctia.    

Na jaře porazil L. Cornelius Sulla u Sacriportu u Praeneste, někde při spojení zřejmě Latinské silnice a Labické/via Latina & Labicana mariovce. Před touto bitvou porazili sullovci mariovce v bitvách u Clusia (roku 84 P. Servilius Vatia Isauricus, roku 82 na podzim podruhé u Clusia s Cn. Pompeiem), v Picenu a v Cisalpinské Gallii u Faventie (Q. Caecilius Metellus Pius C. Carrinu a C. Norbana) a u Fidentie (M. Terentius Varro Lucullus, bratr L. Licinia Luculla, Cn. Papiria Carbona). 

C. Marius ml. prchl do Praeneste, bašty populárů, odkud přikázal městskému praetorovi L. Iuniovi Brutovi Damasippovi, aby ve Městě povraždil všechny optimáty, na což několik aristokratů opravdu doplatilo včetně pontifika maxima Q. Mucia Scaevoly.

C. Marius ml. (27), který se stal konsulem, aniž by mu bylo pro úřad předepsaných 43 let věku, byl po Sacriportu oblehnut v Praeneste. Sulla táhl dobývat Itálii a obléhání vedl Q. Lucretius Ofella, kterého napřesrok dá přímo na foru zavraždit Sulla, neboť se přes jeho zákaz ucházel o konsulát. Sullovi velitelé Metellus Pius, Pompeius a Crassus bojovali po celé léto úspěšně s oddíly populárů po Itálii. 

Posíleni Samnity vedené C. Pontiem Telesinem a Lúkány pod M. Lamponiem dali populárové dohromady armádu sedmdesáti tisíc mužů. Osvobodit Maria z obležení v Praeneste se jim nepodařilo, neuspěli ani před Římem. V těžké bitvě před Collinskou branou byli 1. listopadu poraženi; bojováno bylo celou noc a na obou stranách zemřelo na padesát tisíc vojáků. Telesinus padl (podle jiné verse nalezen druhého dne těžce raněn a dobit), Lamponius unikl, konsulovrah C. Marcius Censorinus a jeden z vůdců populárů C. Carrinas byli druhého dne dopadeni a popraveni; jejich hlavy spolu s hlavou praetora Bruta Damasippa, který v bitvě padl, poslal Sulla k Praeneste, aby naraženy na kůl strašily obležené. 

Když Lucretius Ofella města později dobyl, C. Marius se pokusil uniknout podzemní chodbou a v zoufalé situaci si vzal život dobrovolným soubojem s přítelem, bratrem Telesinovým, kterého ale přemohl. Dal se tedy zabít svým otrokem; nebo, jak tvrdí jiná tradice, byl zavražděn L. Sergiem Catilinou či si sám vzal život bez předešlých průtahů. Mariovu hlavu poslal Lucretius Sullovi do Říma. Lucretius Ofella povraždil veškeré obyvatelstvo Praeneste neřímského původu.

Mariovci se pak bránili ještě na několika místech: teprve roku 80 byla dobyta Nola a až roku 79 se vzdaly Volaterrae. Několik tisíc Samnitů, kteří od počátku bojovali na straně populárů, bylo povražděno v Římě na Martově poli, zatímco Sulla držel v chrámu Bellony projev k senátorům. Sulla dal předtím po bitvě u Collinské brány naráz pobít na osm tisíc římských mariovců, také převážně Samnitů, kteří se mu vzdali. 

Optimáté vedeni Sullou dobyli podruhé Řím, podruhé, co Město dobyli sami Římané, srov. s rokem 88. Ve Městě optimáti krvavě pronásledovali populáry a vypsali nové proskripce (srov. rok 87). Sulla na obílené desky "vypsal/proskriboval" jména lidí, kteří propadli majetkem a hrdlem, a dal je veřejně vystavit jako úřední vyhlášky. Nejprve, ještě před pádem Praeneste, vypsal asi čtyřicet senátorů (jiné zdroje napočetly jmen osmdesát) a 1600 jezdců, určil odměny udavačům a vrahům, tresty za přechovávání populárů. 

V následujících dnech přidával další a další jména, celkem prý na devadesát senátorů, patnáct konsulů a 2600 jezdců (vyšší starověký odhad mluví o 4700 obětech); proskripční seznamy byly uzavřeny až k 1. červnu 81. Rozšířil seznamy/tabulae publicae na Italiky a celá města. Lidé přicházely o majetky, každý, kdo byl ve styku s mariovci, o život, města o opevnění a byla zavalena těžkými daněmi. Partajníci a oblíbenci Sullovi se dostávali k obrovským majetkům. 

Sullova msta byla strašlivá. M. Maria Gratidiana, který způsobil smrt konsulára Lutatia Catula roku 87, dal na jeho hrobě umučit Gratidianovým švagrem L. Sergiem Catilinou, manželem Gratidianovy sestry Gratiany (o jejím osudu nevíme, viz jeho nový sňatek, rok 73); Catilina byl vedle toho příbuzný s M. Tulliem Ciceronem. Catilina prý dal Mariovi vypíchnout oči, vyříznout jazyk, useknout ruce a tělo „rozdrásat“, což byl postup určený pro usmrcování nejtěžších neurozených kriminálníků.
V prosinci se dal Sulla zvolit diktátorem „pro sepsání zákonů a uspořádání státu/dictator legibus scribundis et rei publicae constituendae". Tribunové lidu přišli o právo podávat zákonné návrhy a senát Sullovi odhlasoval první jezdeckou sochu na Foru údajně s dedikací Cornelio Sullae imperatori felici/Šťastnému vojevůdci Corneliu Sullovi (podle řeckého pramene Appiánova: Kornéliú Sylla hégemonos eutychús).
Řím měl po 120 letech opět diktátora; posledním byl roku 202 C. Servilius Geminus (a úplně posledním byl pak C. Iulius Caesar). Sulla se ukazoval s 24 liktory, dvakrát tolik, než bývalo obvyklé. 

Samnium a Lúkánie byly vzápětí natolik Římany zpustošeny, že se již nikdy nevzpamatovaly; celé oblasti zůstávaly lidoprázdné. Následujícího roku po dobytí Aesernie Sulla rozdělil samnitskou půdu mezi vojáky 47 legií; je-li Liviův údaj pravdivý, jednalo by se o nejméně 235 tisíc mužů (legie à pět tisíc vojáků) až 282 tisíc (to pro případ po šesti tisících)! Kolik z nich si našlo ženy, založilo rodiny a živilo je prací na statku, známo není, ale u mužů zvyklých získávat obživu mečem je pravděpodobné, že spíše než venkovskou idylu hledali pro své pozemky kupce.

Senát a diktátor Sulla poslal vycházející hvězdu konservativců Cn. Pompeia s vojskem na Sicílii, kde měl zlikvidovat protivníky z řad populárů, kteří se zde po porážce v Itálii shromažďovali. Sulla odmítl pustit mladého Pompeia do úřadu tribuna lidu, ale triumf nad Afrikou mu následujícího roku povolil: Pompeius byl tehdy jezdec a triumfoval jako 24letý, což byl rekordně nízký věk republikánských dějin Říma (jeho další rekord viz rok 70)

Tím vlastně skončila první občanská válka Římanů, která trvala jen krátce (srov. předešlý rok; rozumí se bojové akce v poli). Během ní podle odhadů již ze starověku zemřelo v Itálii na sto tisíc lidí a jen v bitvě před branami Říma na obou stranách padlo padesát tisíc mužů ve zbrani, viz zde výše. 

L. Cornelius Sulla Felix se stal prvním neomezeným vládcem prakticky celé oikúmeny v historii Evropy a zůstal jím až do své smrti roku 78 (ačkoli se úřadu vzdal o rok dříve). • Sulla dával volit konsuly, také sebe, viz rok následující, ale stále zůstával diktátorem, nikoli však nadoživotí. Volbu konsulů neřídili konsulové odstupující, ale opět interrex, volený na pět dnů, jako kdysi za dávna (L. Valerius Flaccus, cos. roku 100 a censor roku 97 se stal jeho magistrem equitum/velitelem jízdy). Sulla dal svobodu deseti tisícům otroků zavražděných mariovců, kteří po něm nesli jméno Corneliů.

V letech 82 až 79 vznikla provincia Gallia Cisalpina, k níž byla administrativně připojena římská Illyria (pokud tato nepatřila k provincii Macedonia, srov. rok 167).

Narodili se: 

• M. Caelius Rufus, caesarovký politik a řečník, zprvu podporovatel Cicerona ve sporech s P. Clodiem, viz k tomu rok 56, tribun lidu roku 52, praetor roku 48, zemřel či popraven téhož roku (viz tam),

• C. Licinius Macer Calvus, syn annalisty L. Licinia Macera, viz o něm roku 66, básník-neóterik a řečník, sok Ciceronův před soudem, viz rok 56. Byl malého vzrůstu, že ho jeho přítel Catullus označil za "salaputium disertum/výřečného skrčka". Zemřel někdy po roce 54 za občanské války;

• v Atax v Narbonské Gallii básník P. Terentius Varro Atacinus (zemřel kolem roku 35).

************************************************************

81.

Ol. 174, 4

231 SE

167 AE

Ar[...]

a. u. c. 673

M. Tullius Decula a Cn. Cornelius Dolabella

L. Cornelius Sulla Felix dict. II.

************************************************************

L. Cornelius Sulla slavil 29. a 30. ledna triumf nad Mithridátem Eupatorem (a někdy později v roce nad pontským králem triumfoval L. Licinius Murena). C. Iulius Caesar odmítl Sullův pokyn, aby se rozvedl s Cornelií mladší, Cinnovou dcerou, a jako sympatisant populárů opustil Řím. Pobýval t. r. jako vyslanec asijského propraetora M. Minucia Therma,  jehož doprovodu sloužil, vdůvody viz rok 79, v Bíthýnii u krále Níkoméda III. Poněvadž se po vyřízení své mise po několika dnech znovu ke králi vrátil, Caesarovi protivníci později tvrdili, že mezi oběma existoval sexuální vztah: devatenáctiletému Caesarovi, který to popíral, říkali "královna bíthýnská", viz rok 59 a v indexu s. v. sex. Caesar ovšem uvedl, že na králově dvoře vymáhal peníze, které tam někdo (král?) dlužil svému klientovi-propuštěnci, jméno neznáme. 

Caesar pak byl na cestě Égeidou zajat kilickými piráty, ale díky manželce Cornelii a přátelům v okolních asijských městech byl vyplacen padesáti talenty v neuvěřitelně krátké lhůtě 38 dnů, viz rok 79: vrátil se s narychlo sebranými vojáky a piráty porazil, zajal a osobně potrestal ukřižováním. 

Caesarův pobyt v Asii trval do roku 78, kdy Sulla zemřel. Podle jiné verse byl Caesar zajat před lakónským mysem Maleá a pirátům slíbil dvojnásobek jejich požadavku na výkupné. Přistáli u Míléta, měšťané mu požadovanou částku okamžitě půjčili, doručili pirátům a k tomu jim uspořádali hostinu. Když se všichni opili, byli pobiti a Mílétští dostali své peníze zpět.  

Tigránés I., král v Armenii a v Syrii (zde od roku 83, viz) udělil autonomii městu Láodikeia na Moři. Město samo ale počítalo svou autonomní éru až od roku 48 (viz tam).

V Babylónii zemřel vzdorokrál Arsakovců Gotarzés I. (vládl od roku 91). Jeho nástupcem se stal další usurpátor arsakovského trůnu Oródés (vládl do roku 76). Přijal trůnní jméno Arsakés hned od samého počátku své vlády, jak se zdá podle datace jednoho babylónského astronomického diáře se záznamem částečného zatmění Měsíce 10./11. dubna roku 80: šatti 168 šá ší 232 mar-šá-kan šar šarráni šá it-tar-ri-is-[sú] mú-ru-da-a; /roku 168 AE, což je rok v oné éře 232 (SE), králem králů byl Arsakés, jímž byl Oródés." Jeho řecké jméno z mincí bylo Hýródés (tak alespoň Oródés II.), aramajské WRWD/Worod. Oródés musel tedy nastoupit na trůn v Babylónii před 11. dubnem roku 80. Jméno potvrzuje ještě jiný diář z 5./6. října téhož roku 80. Trůnil společně se svou sestrou a manželkou jménem Ispumezá či Ispubarzá, jak vyznívá z datace jednoho astronomického babylónského diáře z roku 172 AE = 236 SE/rok 76 př. n. l., tedy někdy z konce jeho vlády (nebo to byla sestra Sinatrukova?): mar-šá-kam šarru u is-pu-me-za-a/is-pu-bar-za-a achassu (NIN.šú) šarratu (GAŠAN).

Podle nových Sullových zákonů, leges Corneliae, byla v Římě obnovena moc senátu, jezdecký stav se stal bezvýznamným (doplnil však z řad jezdců občanskou válkou decimovaný senát) a moc lidových tribunů byla silně omezena, viz zde níže. 

Po proskripcích zavládly v Římě a v Itálii nové poměry. Mnoho Římanů bylo na útěku, obrovské majetky měnily majitele. Sulla sám věnoval desetinu majetku Herculovi/Hérákleovi a všechny Římany počastoval několikadenní nesmírnou hostinou, čímž překročil zákon o marnotratnosti i svá nařízení. T. r. konány poprvé v Circu hry sullovské Victoria/ludi Victoriae sullanae ve dnec 26. října až 1. listopadu, dne vítězství u Collinské brány. 

Z prodeje zabavených nemovitostí činil výtěžek 350 milionů séstertiů, to je co do množství mincovního stříbra asi čtyři sta tun kovu, směnná hodnota je na moderní dobu nepředstavitelná. Řemeslníkova práce vynesla denně na konci republiky (a platilo ještě za Tiberia) čtyři séstercie (HS) čili jeden dénárius, což stačilo na prostou obživu ve Městě bohatě.

O mnoho později nejbohatší z Římanů Seneka po sobě zanechal majetek odhadovaný na tři sta milionů sésterciů, tehdy však už bylo v minci mnohem menší obsah stříbra. 

Po celé zemi byly zakládány veteránské kolonie, hlavně v silně vylidněné Etrúrii a Samniu (viz předešlý rok). Mnohé kraje byly zcela romanisovány. Ethnický obraz Itálie, jak ho známe z konce druhé púnské války, se opět hodně změnil. Veteráni-kolonisté se však záhy se svým hospodařením dostávali po neúrodných letech do nesnází, zadlužovali se nedokázali se vyhnout brutální závislosti na latifundistech. Otázka chudoby sullovských veteránů přispěla do jedovatého mixu římských problémů v šedesátých letech a patří k jedné z příčin dalších občanských válek; srov. rok 63.

Cn. Pompeius (viz předešlý rok) dobyl Sicílii, kterou měl ve správě mariovský praetor M. Perpenna/Perperna (snad s přízviskem Veiento či Vento; není zřejmé, zda byl synem vyhlášeného M. Perpenny, konsula roku 92 a censora roku 86, který dokázal proplout občanskými válkami a zemřel na začátku caesarovské revoluce roku 49 ve věku 98 let). V březnu držel za svá vítězství triumf, první ze svých čtyř; jeho vojáci se div ne vzbouřili, neboť chtěli po něm peníze z kořisti, ale pohrozil jim, že se raději zřekne triumfu, než aby něco dělil - to by přišli všichni zkrátka. Nad Keltibéry a Kelty triumfoval t. r. též L. Valerius Flaccus, ale do které doby jeho vítězné války patřily, nevíme.

Populárové byli na ostrově optimáty poraženi, Perpenna unikl do Ligurie a později na Sardinii, odkud roku 77 odešel i s opuštěnými Lepidovými vojáky do Hispánii k Sertoriovi (viz tam; později tak jako tak lapen Pompejem a popraven).  

Pompeius dopadl na Cossuře a dal popravit mariovského trojnásobného konsula Cn. Papiria Carbona, který proslul svou smrtí: požádal před popravou stětím, aby si směl odskočit na toilettu. Pompeius se pak přeplavil se 120 bojovými loďmi a osmi sty doprovodnými nákladními koráby do Afriky proti proskribovanému Cn. Domitiovi Ahenobarbovi. Toho v čele šesti legií porazil u Utiky i s jeho spojencem, králem Numidů Hiarbou (vládcem od roku 105, srov. zde níže)

Domitius, syn stejnojmenného konsula roku 96 a vnuk stejnojmenného konsula roku 122, a Hiarbás byli jati a popraveni. Cn. Domitius Ahenobarbus byl manželem Cornelie starší, dcery konsula roku 87 L. Cornelia Cinny, zarytého populára a antisullovce (její mladší sestra byla první manželkou C. Iulia Caesara, srov. zde výše).

 

Restaurační politiku opřel Sulla o kolekci zákonů, leges Corneliae, mezi nimiž vynikal brutální zákon o proskripcích, lex Cornelia de proscriptione. Reformoval soudní předpisy (lex iudiciaria), karierní (lex de magistratibus), omezující kompetence tribunů lidu (lex Cornelia de tribunis plebis). Zpřísnil trestní kodex zákony o vydírání poddaných římským úřednictvem (lex Cornelia de repetundis), o banditismu a úkladných vraždách (l. Cornelia de sicariis et veneficiis), o falšování mince a závětí (l. Cornelia de falsis/testamentaria nummaria), o velezradě (l. Cornelia maiestatis), o volební korupci (l. Cornelia de ambitu), zpronevěře státních peněz (l. Cornelia de peculatu) a o urážce, zranění občana a omezování domovské svobody (l. Cornelia de iniuriis). Uvolnění přísných předpisů o nákladech na hostiny přinesl bohatým Římanům lex Cornelia sumptuaria, viz předešlé normy roku 182 a 161. Zrušil výši nákladů zavedenou Fanniovým zákonem roku 161 tím, že stanovil pro luxusní pochoutky nižší ceny. Zastavil však bezplatné rozdávání obilí lidu.

V Numidii vypukla krátce předtím válka mezi Hiarbou a Hiempsalem II., vládnoucím současně s Hiarbou (srov. rok 105). Po Hiarbově popravě byl do jeho království Římany dosazen Masinissa II. (vládl do roku 60)Hiempsal II., syn Gaudův, byl Pompeiem potvrzen ve východní části Numidie, kde vládl do roku 60 (srov. rok 105 a rok 56). Sepsal v púnštině jakého historické dílo, o němž ale nevíme vůbec nic. • Pompeius byl zřejmě posledním z římských magnátů a také Evropanů, kteří si mohli dopřát v oblasti dnešního alžírsko-tuniského pomezí několikadenní lov lvů a slonů. Bylo mu tehdy 24 a na pacifikaci Afriky potřeboval čtyřicet dnů; vojáci ho pozdravili jako imperatora, dali mu přízvisko Magnus (což použil v oslovení i Sulla) a na Sullovi si vydobyl triumfu konaného 12. března t. r., ač nebyl ani senátorem.

V Mauretánii rozdělil král Bokchos I. říši mezi své dva syny a zřejmě odstoupil od vlády: Bógud I. spoluvládl s otcem již od roku 105 a samostatně pak vládl ve své části Mauretánie ještě do roku 44 (viz tam). Jeho bratr Bokchos II. vládl ve svém království rovněž do roku 44 (viz tam). Bokchos byl synem Mastanesosa (příp. Sosa, jak je jmenován na mincích), který byl maurským (?) dynastou a současníkem Hiempsala II. Mastanesosus nemohl tedy být otcem Bokcha I., viz rok 105, ani Bokcha II., srov. rok 56.   

Q. Sertorius, poslední z významnějších mariovců, se s oddíly populárů-demokratů dostal po souši do Hispánií. Sertorius, Sabin z Nursie, který ztratil jedno oko ve spojenecké válce a měl v obličeji velkou jizvu, byl mezi vojáky oblíben, měl jméno z válek s Germány a Kelty i ze spojenecké. Mariovcem se stal pravděpodobně jen díky tomu, že Sullovi optimáté ho nepodpořili ve snaze domoci se volbou tribunátu lidu, takže se přidal k Cinnovi. 

Na Sertoriovu likvidaci a ovládnutí Hispánií poslal Sulla vojsko pod velením C. Annia Luska, správce provincie. Sertorius obsadil se šesti tisíci muži pyrenejské průsmyky, ale jejich velitele Iulia Salinatora (celé jméno neznáme) zavraždil z neznámých důvodů jistý P. Calpurnius Lanarius a vojáci opustili posice, takže se vojsko optimátů snadno dostalo přes hory. Calpurnius Lanarius byl optimát a jak se dostal do Pyrenejí, nevíme. Je znám ještě ze soudního procesu o nájemní dům v Římě, který vyhrál někdy před rokem 90.

S třemi tisíci zbylými vojáky byl Sertorius zahnán do Nového Karthága/Carthago Nova. Odtud na lodích prchli do Afriky, ale při vylodění v Mauretánii byli Římané brzy domorodci zahnáni zpět do Hispánie. 

Posílen spojenectvím s kilickými piráty vypravil se proti Pityússám, kde pravděpodobně na Ebúsu přemohli posádku Annia Luska. Chystal se do námořní bitvy se sullovci, ale loďstvo rozehnala bouře. Unikl za Gibraltar za ústí řeky Baety/dn. Guadalquivir, ale plout s ním dále na západ ke Ostrovům blažených/Insulae fortunatae, Kanárským ostrovům, Kilikové odmítli a raději chtěli loupit v Mauretánii. Sertorius se jim podvolil a v kmenové válce na území dn. Maroka se postavil na jednu z válčících stran. Porazil prosullovského pretendenta mauretánského trůnu jménem Askalis a oblehl ho s celým jeho klanem v Tingi/dn. Tandža. Když Maur obdržel posilu od sullovců vedenou jistým Paccianem, Sertorius ho znovu porazil, Paccianus v bitvě padl, jeho oddíl přešly k Sertoriovi: Tingi pak dobyl a Askalis byl zabit. Viz dále rok následující.

Cn. Cornelius Dolabella po složení konsulátu odešel jako procos. do Makedonie, viz o něm roku 78. Praetorem (asi městským/urbanus) za svého jmenovce t. r. byl jiný Cn. Cornelius Dolabella (žádná přímá přízeň). Následujícího roku odešel jako procos. do Kilikie a jeho legátem byl C. Verres (rodové jméno/nomen gentile neznáme, snad Licinius?). Verres ho nabádal k loupení uměleckých předmětů už cestou do provincie, sám dokonce na Délu v noční akci ukradl v Apollónově chrámu nějaké staré sochy. Když Cornelius Dolabella nemohl pro bouři vyplout, kázal sochy vrátit. V procesu vedeném proti němu po složení úřadu v Římě za vydírání Verres svého představeného roku 78 shodil a Dolabella byl odsouzen (zřejmě i brzy na to zemřel). O Verrovi, který karieru zahajoval jako quaestor mariovského konsula roku 84 Cn. Papiria Carbona, viz roky 73 a 70.     

************************************************************

80.

Ol. 175, 1

poprvé od roku 776 na této olympiádě muži nesoutěžili, viz níže

232 SE

168 AE

(Apollodóros V.)

a. u. c. 674

L. Cornelius Sulla Felix II. a Q. Caecilius Metellus Pius

L. Cornelius Sulla Felix dict. III.

Rok 1 autonomní éry Bérýtu

************************************************************

L. Cornelius Sulla uspořádal olympijské hry v Římě (Ol. 175). V Římě soutěžili dospělí, dorostenci ponecháni v Olympii, kde ve stadiu dorostenců, stadion tón paidón, zvítězil Epainétos z Argu. Mužský vítěz z Říma nebyl zahrnut do seznamu olympijských epónymních vítězů (o protiolympiádách/anolympias srov. roky 748, 668, 644 a 364).

Chiu udělil senát plnou autonomii a právo postavit římské občany před vlastní chíjské soudy. V Thrákii zemřel král Astů a Odrysů Sadalás I. (vládl od roku 87). Nástupcem se stal jeho syn Kotys V., jehož vláda je ale doložena až od roku 57 (vládl do roku 45).

Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos se vypravil s vojskem do Kimmerského Bosporu. Z Pantikapaia vyhnal archonta Hygiainonta, který byl u moci od roku 86, a zanechal zde jako krále Bosporské říše svého syna Machara (vládl do roku 65, srov. rok 70). Na zpáteční cestě podél východního Pontu Euxeinu bylo Mithridátovo vojsko na Kaukasu decimováno Achaji a větší část armády zahynula ve sněhové bouři.

V helléno-bakterském království Antimachovců spoluvládl asi od t. r. Stratón II. Filopatór (vládcem do roku 75) se svým otcem Stratónem I. Sótérem (dobu jeho druhé vlády neznáme; první vláda trvala od roku asi 130 do roku asi 95, ale nic bližšího není známo). Kralovali po jistém Dionýsiovi, Apollofanovi a Zóilovi II. Sótérovi, kteří všichni vládli od roku asi 95. V říši Eukratidovců skončila kolem t. r. vláda Télefa Euergeta (panovníkem od roku asi 100). Kromě jmen o nikom ze jmenovaných není nic známo.

V Egyptě zemřel zřejmě v březnu t. r., nejdříve 2. prosince 81/nejpozději v létě t. r., Ptolemaios IX. Filométór Sótér II. (Filadelfos) vulgo Lathyros či Potheinos, vládnoucí dvakrát v letech 116 až 108 a 88 až 80. Jeho dcera a manželka (Kleopatrá) Bereníké III. Filométór Filadelfos panovala krátce sama, snad v období března až července t. r.

Na nátlak alexandrijských měšťanů, jimž se nelíbila vláda ženy, a hlavně L. Cornelia Sully z Říma, se královna Bereníké III. musela vdát za syna krále Ptolemaia X. Alexandra I., jenž se tehdy vrátil ze svého římského exilu (srov. rok 83). Asi v srpnu se konala svatba a proklamace spoluvlády králů Bereníky III. Filométór Filadelfos s Ptolemaiem XI. Alexandrem II. Jejich společná vláda však trvala pouze 19 dní. Z neznámého důvodu zavraždil asi dvacetiletý Alexandros II. svou asi čtyřicetiletou nevlastní matku Bereníku III., a to nejpozději do 12. září. 

Všeobecným povstáním Alexandrijských však byl Alexandros II. v gymnasiu roztrhán na kusy: zapomněl totiž na Bereníčinu oblibu mezi hellénskými měšťany. Alexandros II. měl údajně Sullovi, svému ochránci a příteli, v Římě zanechat závěť, znějící ve prospěch Římanů. Pokud by to tak bylo, stál byl Egypt od t. r. pod římským protektorátem. O dalších královských závětech viz rok 133. Ptolemaiem XI. Alexandrem II. skončila legitimní linie Ptolemaiovců, pokud synové Lathyrovi Ptolemaios XII. a Ptolemaios, vládce na Kypru, nebyli dětmi s Kleopatrou IV. Poslední legitimní panovnicí v Ptolemaiově rodu zůstala Kleopatrá V. Seléné I., panující již jen na malým územím při moři v Syrii a Kilikii. Nárok na alexandrijský trůn uplatňovala, měli ji nebo jejím synům k němu pomoci Římané, viz rok 75. 

Alexandrijští pozvedli ke královské hodnosti levobočky (?) krále Ptolemaia IX. Sótéra II., a to:

• králem v Egyptě se stal starší Ptolemaios XII. Filopatór Filadelfos, oficiálně zván Neos Dionýsos, lidem pak Aulétés/Pištec, nebo Nothos/Nemanželský (vládl do roku 51), a

• králem na Kypru se stal jeho mladší bratr Ptolemaios, o němž nevíme téměř nic, až na jeho tragickou smrt v roce 58 (viz tam).

Oba Lathyrovi synové byli celou dobu od roku 88 v zajetí u krále Mithridáta VI. Eupatora. Jako matka připadá v úvahu event. královna Kleopatrá V. Seléné I. (?).

Král Neos Dionýsos se oženil následujícího roku se svou sestrou Kleopatrou VI. Tryfainou II. Filopatór Filadelfos a učinil ji spoluvládkyní; domorodá korunovace následovala roku 76. Měli spolu čtyři dcery a dva syny (všechny děti si více či méně užily královského titulu): Kleopatru VII. Tryfainu III., Bereníku IV., Kleopatru VIII. Filopatór, Arsinoé IV., Ptolemaia XIII. Filopatora III. a Ptolemaia XIV. Filopatora IV. (srov. následující rok). Aulétés byl prvním svého rodu, který se vydával za boha, "pán král bůh": kyrios basileus theos Neos Dionýsos Filopatór kai Filadelfos.

Pravděpodobně mezi lety 80 až 60 vládne v Meroé Tanid-amani/Tanji-damani a královna Nalda-mak/Nawidemak. Za nich se residenčním městem říše stávají ještě jednou Napaty. V prvním století se objevuje v Meroé větší počet ženských vladařských jmen, o nichž ale nevíme nic bližšího. Používají plnou královskou titulaturu a částečně vládnou, evidentně jako vdovy, samostatně.

Po osmi letech intensivního působení v Asii pro Cornelia Sullu se vrátil do Říma umírněný aristokrat, dobrý hospodář a válečník L. Licinius Lucullus (asi 38; srov. roky 87 až 85)

Zbytek bojovných římských populárů/řekněme že demokratů, se shromáždil pod vedením Q. Sertoria v Hispániích. Sertorius, který v Mauretánii rozhodl domácí kmenovou válku, viz rok předešlý, se vrátil do Hispánií na pozvání Lúsítánců ohrožovaných společným nepřítelem konsulem Q. Caeciliem Metellem Piem. Q. Sertorius se svými lidmi a Lúsítány porazil propraetora Zadní Hispánie/H. Ulterior Baetica n. Baetica (L.?) Fufidia, který padl v bitvě po boku dalších dvou tisíc Římanů. Nahradil ho jeden z nejzarytějších optimátů, konsul Metellus Pius. 

Správcem Přední Hispánie/H. Citerior se stal praetor M. Domitius Calvinus. Toho však porazil Sertoriův legát L. Hirtuleius a Calvinus v bitvě padl. Jeho nástupcem se stal následujícího roku praetor Q. Calidius, přítel či oddaný client Metella Pia, který však o válčení s populáry v Hispánii mnoho zájmu nejevil. Někdy později před rokem 78 porazil Sertorius Metellova legáta L. Thoria Balbu, oddaného epikúrika, který rovněž padl. Viz dále rok 78.

Sertorius získal důvěru domorodců a svou roli přitom sehrála bílá laň, jíž přikládal lid magické schopnosti a spojoval ji s kultem Diany. Ochočena doprovázela Sertoria a Říman se tvářil, jako by se s ní radil. Sertorius zorganisoval vojsko Keltibérů po římském vzoru a naučil je vést válku s legiemi; rodilých Římanů v jeho armádě, kteří s ním prchli z Itálie, bylo pouze 2600. K disposici měl však relativně silné zázemí v římských a italských kolonistech usazovaných v Hispániích od konce hannibalské války a zřídil tu povstaleckou kopii římského státu včetně třísetčlenného senátu (na to počty uprchlých senátorů z Říma ovšem stačit nemohly, musel tedy podle nám neznámého klíče kooptovat). 

Ve spojení s domorodci postavil prý Sertorius armádu o 120 tisících mužích a šesti tisících jezdcích. Armádám římských optimátů vydržela jeho říše vzdorovat osm let, ale nebyla zničena v bitvách, ale zradou, viz rok 72. Lze se domnívat, že tehdy byl celý Ibérský poloostrov nejlidnatější součástí říše. • Sertoriova válka s optimáty znamenala též zásadní krok Římanů ke konečné romanisaci země. Není nikde zmínky o tom, že by Sertoriovou snahou bylo ustavit nezávislý stát římský ani domorodý keltibérský.

V Římě obhajoval mladý právník/"nondum ad rem publicam accessi" a brzy proslavený řečník M. Tullius Cicero (26) Q. Roscia z umberské Amerie (dn. Amelia)/Pro Sex. Roscio Amerino v kause otcovraždy. Třebaže nepatřilo jeho jméno na seznamy, byl statkář Sex. Roscius za proskripcí, viz rok 82sq., zavražděn v Římě cestou z hostiny. Dva jeho příbuzní, s nimiž byl v jakémsi sporu, se spikli se Sullovým oblíbencem, diktátorovým propuštěncem L. Corneliem Chrysogonem, jemuž Rosciovy latifundie na třinácti statcích/praedia při Tiberu v hodnotě šesti milionů séstertiů připadly za enormně nízkou cenu dvou tisíc HS. Tři nejlepší pak dal jednomu z příbuzných, druhý se pokoušel v Amerii mladého Sex. Roscia zavraždit; jemu se však podařilo uniknout do Říma k přátelům. Chrýsogonos proto nastrčil jistého C. Erucia, aby žaloval Rosciova stejnojmenného syna z otcovraždy, ačkoli v době vraždy byl v 56 mílí vzdálené Amerii. Roscius s Ciceronem případ vyhrál, advokát se na čas odklidil "na studijní pobyt" do Hellady, viz rok následující. O osudu Chrýsogonově známo není dále nic.        

Kolem roku 80 zemřel (snad v Římě? srov. rok 110) Filón z Lárissy, scholarchos nové Akadémie. Narodil se kolem roku 160, v Římě pobýval od roku 88. Jeho nástupcem v Akadémii a čtrnáctým scholarchem se stal Antiochos z Askalónu (funkci zastával do roku 68). O nástupnictví scholarchů viz v indexu s. v. školy filosofické. 

Kolem téhož roku se narodil právník a poradce Caesarův a Octaviánův C. Trebatius Testa (zemřel roku 4 našeho letopočtu).