084-082

************************************************************

84.

Ol. 174, 1

Démostratos z Lárissy

228 SE

164 AE

Níketés III.

a. u. c. 670

Cn. Papirius Carbo II. a L. Cornelius Cinna IV.

Rok 1 Sullovy éry lýdo-fryžské

1100 let od dobytí Troje

************************************************************

Thráčtí Maidové vyplenili Makedonii a severní Helladu až po Delfy (srov. předcházející rok, kdy na ně zjevně byli Sullovy oddíly krátcí).

L. Cornelius Sulla nově uspořádal provincii Asii. Rozdělil ji na finančních 44 okresů, stanovil městům nemilosrdné peněžité pokuty. Provincii potrestal úhrnnou pokutou dvaceti tisíc talentů, srov. rok předešlý. Řadu měst jako Efesos, kde residoval, a Pergamos poznamenala tíže kontribucí po dlouhá desetiletí. Města se zadlužovala, dávala do zástavy veřejné stavby jako divadla a gymnasia, též hradby a přístavy.

Tam, kde přezimovali legionáři, museli měšťané dávat denně vojákovi šestnáct drachem, centurionovi padesát plus oděv domácí a vycházkový/"na agoru" a hradit veškeré náklady na pohoštění, pokud si vojáci "domů" pozvali přátele, ať jich bylo kolik chtělo. Sulla trestal provincii za nespolehlivost už za války s Aristoníkem před padesáti roky a nyní s Mithridátem.  

Rhodos, největší z římských spojenců v regionu, získal za svou věrnost další území v Kárii (mimo jiné město Kaunos) a na Ostrovech. Nerestituoval však nic v Lykii. Jak dosvědčují dedikace pod sochami Romy/Rhómy zasvěcené Iovovi Kapitólskému, které Lyčané postavili v Římě, Římané uznali suverenitu jejich spolku/koina: "Římský lid, svého příbuzného, přítele a spojence / za zásluhy, benevolenci a dobočinnost vůči Spolku Lyčanů/populum R]omanum cognatum amicum soci[m] / [virtutis et benivolent]iaei beneficique erga Lucios in comu[ne]." Podobně byla pořízena pod jinou sochou latino-řecká bilingva, sochy se nedochovaly a s největší pravděpodobností souvisel vděk za potvrzení autonomie či obnovu spolku (nelze vyloučit, že nápisy jsou starší, z doby po roce 168).  

Koncem léta připlul Sulla po dvoudenní plavbě z Efesu do Peiraiea. Dal se zasvětit do mystérií eleusínských a pak si ve staroslavných teplicích v Aidépsu na Euboji léčil strnutí nohou, které ho náhle postihlo/podagrás psellismos; čas si krátil ve společnosti herců. V Athénách se dával okouzlovat řecky vzdělaným rytířem T. Pomponiem Attikem (c. 25), dědicem velkého majetku a bankéřem profesí, který tu žil na útěku před mariovci. Nabídku vrátit se se Sullou (54) do Říma, přesto odmítl.

● Když roku 58 zemřel jeho strýc Q. Caecilius, bankéř římské smetánky a důvěrník L. Licinia Luculla, dal se jeho závětí T. Pomponius adoptovat, zdědil "miliardy" a začal se jmenovat Q. Caecilius Pomponianus Atticus: Caecilius neměl potomků a Pomponius byl synem jeho sestry s T. Pomponiem. Ani Caecilius ani Pomponius starší se o politiku nezajímali, vyhýbali se senátu, neboť pak by nemohli podnikat. A Pomponius mladší s přízviskem od svého dlouhého pobytu v Attice, kde též vlastnil velký statek, byl vyznáním epikúrik.    

Aidépský léčebný pramen u města nedaleko mořského břehu býval tradičně volně přístupný, až Antigonos Monofthalmos jeho vody zpoplatnil. Brzy na to zdroj vyschnul. Když král lázeňskou daň odvolal, voda se vrátila... Podobný příběh se vyprávěl o solance u Tragas v Tróadě. Zpoplatnil ji Lýsimachos, voda zmizela a po zrušení daně se vrátila. 

Z lázní cestoval Sulla zpět do Athén, uložil městu znovu výpalné (srov. rok 86) a do Říma odvezl zbylé umělecké předměty a knihovny, hlavně Apellikóna z Teu se spisy Aristotelovými a Theofrastovými, z nichž velká část již nebyla obecně známa. V Římě je k vydání připravil grammatik Tyrannión, viz o něm roku 50. Loď, která mimo jiné vezla Zeuxidův obraz kentaurky krmící kentauří dvojčata, se potopila před Malejí (v Athénách zůstala kopie k vidění ještě v dobách Hadriánových). 

Ještě v době, kdy Sulla pobýval v Asii, se spustila vlna útoků pirátských brigantů na přímořské státy. Přepadli a vyloupili Samos, iónský Iassos a Klázomeny, na Samothráké vykradli chrámový poklad o tisíci talentech. Služeb pirátských band využíval už Mithridátés a Sulla se o jejich řádění nezajímal, snad ze zlomyslnosti. Jakmile z Égeidy zmizelo královské loďstvo a po něm římské, mocenské vakuum na moři vyplnili piráti. Stali se významnou mocenskou silou, řádili dvacet let, dokud je nezastavila sofistikovaná akce Cn. Pompeia, viz rok 67.  

V Syrii na tažení proti Nabatajům, s nimiž válčil od roku 86 (?), zahynul v bitvě s deseti tisíci jezdci seleukovský panovník Antiochos XII. Epifanés Filopatór Kalliníkos vulgo Dionýsos (vládl v Damasku od roku 88). Padl v okamžiku, kdy dosáhl vítězství a obrátil se na pomoc části svých vojů, které měly problémy. Stalo se u vsi Moté (Móthó) v Mo’abu/řec. Móab, Arabům velel Rabilos neboli Rabb‘il, syn Obodův a bratr Aretův; poražení vojáci zahynuli z velké části hlady v obklíčení u vsi Kana.

Předtím se proti Antiochově invasi do Iúdaie pojistil židovský král Alexandros I. Iannaios vykopáním příkopu s dřevěným valem se strážními věžemi od Chabersaby, pozdější Antipatridy, až k moři k Ioppě o délce 160 stadií, tedy třiceti kilometrů (srov. rok 86). Antiochos dílo spálil, ale vedl armádu na Nabataje: byl to poslední válečný kontakt Židů se Seleukovci (první nastal roku 166).

Počet seleukovských státečků v Syrii se po Antiochově smrti snížil na dva, na království Filippa I. (vládl od roku 95) a na doménu Antiocha X. (vládl od téhož roku; viz následující rok).

Obyvatelé Damasku, dosud chránění vojskem Antiocha XII., se nyní dostali do přímého ohrožení šejkem Ptolemaiem Mennaiem (srov. předešlý rok), a proto si povolali na pomoc Aretu III. Nabatajského. Spojencem Ptolemaia Mennaia byl král Židů Alexandros I. Iannaios, který se dostal do války po desetiletí míru, viz rok 93.

Aretás porazil Alexandra v bitvě u pevnosti Adidy poblíž jeho rodné vsi Módein u Lyddy, po níž uzavřely obě strany příměří a Aretás Iúdaiu opustil. Nabatajci teď ovládli celou Koilé, Damaskos byl zbaven nepřítele, ale do roku 69 zůstal nabatajský. • Je to první přímá vláda arabského dynasty nad oblastí Koilé, resp. její části, v dějinách.

Příměří asi dlouho nevydrželo, neboť Alexandros se vypravil opět do pole a během permanentního tříletého tažení dobyl v Dekapoli Pellu a Díon, v Galaáditidě po obléhání a bez boje se v pevnosti Essa (tak rukopisně, správně: Gerasa?) zmocnil pokladů jistého dynasty Zénóna (snad syna Theodórova, viz roky 135 a 101). V Gaulanítidě dobyl Alexandros městečka Gaulanu, Seleukeiu, neznámou lokalitu Antiochův kaňon/Antiochú faranx a pevnost Gamaly. Toparchu Gaulanítidy Démétria, nevíme komu sloužil (jemu?), zbavil za četné prohřešky v úřadu. To vše zřejmě v letech 83 až 81. 

Až do smrti roku 76 ovládal kromě vlastní Iúdaie přímoří po Rhínokorúry/al-Aríš, Skythopolis, části Samareie, Gaulanítidy, Móabu a Peraie a v Galaáditidě vyvrátil Pellu, neboť její obyvatelé se na rozdíl od Idúmajů a Itúrajů odmítli dát obřezat a podřídit zákonům judaismu, viz roky 135 a 103. Viz dále rok 76, hellénským a hellénisovaným městům vrátil svobodu Pompeius roku 63.

K dataci seleukovských dějin:

Události po roce 88 se mohly seběhnout ve velmi rychlém časovém sledu. Např. vládu krále Antiocha XII. je možné zkrátit na několik měsíců roku 87, do něhož by spadala i jeho válka s Nabatajci. 

Podle jiného výkladu by roku 87 zemřel král Obodás I., nástupcem se stal Aretás III., začala Antiochova válka s Nabatajci. Roku 86/85 by pak byl poražen a zabit král Antiochos XII. Roku 85 vzrostla moc Ptolemaia z Chalkidy a Damaskos si povolal na pomoc Aretu III. a téhož roku byl poražen Alexandros I.

Za dnešního stavu pramenů nelze tuto část seleukovských dějin přesněji datovat.

V letech 87 až 84 v Římě neexistovala žádná významná oposice proti populárům. Mariovci se rozhodli nečekat, až Sulla přijde do Itálie a začali s přepravou armády z Itálie. První oddíly se přepravily do Liburnie, i když zůstane záhadou, proč zrovna tak vysoko na sever od logické válečné trajektorie armád směřujících a vracejících se z Východu (!). Druhou eskadru rozmetala bouře a vojáci desertovali domů: do války se Sullou se jim nechtělo. 

Bylo z toho pozdvižení ostatních a konsul L. Cornelius Cinna svolal shromáždění. Jakýsi voják napadl liktora, který ho uhodil, Cinna kázal útočníka zatknout, ale začaly létat kameny a v náhlé vzpouře v Anconě byl kolemstojícími vojáky ubodán; konsulovi vrazi zůstali nepotrestáni. ● Podle jiného podání vinili vojáci Cinnu ze zmizení jakéhosi mladého vojáka. Konsul před hysterií prchl, ale byl dohnán jedním z centurionů a zabit, když se pokoušel vykoupit si život nějakým cenným prstenem.

Cn. Papirius Carbo stáhl oddíly z Liburnie a úřadoval do konce roku jako konsul bez kolegy, neboť volbě nepřál ani on, ani bohové, když udeřil blesk do chrámu Luny a Cerery. 

V Římě krutovláda mariovců/populárů pokračovala. Následujícího roku dal praetor L. Damasippus, viz rok následující, na pokyn C. Maria ml. např. povraždit všechny přítomné příslušníky nobility, a v předsíni Vestina chrámu byl dokonce zavražděn pontifex maximus Q. Mucius Scaevola.

Senát nicméně Cn. Papiriovi neustupoval, když žádal podporu pro válku celé Itálie proti Sullovi. Senát jednomyslně zamítl Carbonův požadavek, aby italské obce poslaly do Říma rukojmí a měl je tak v hrsti pro nastávající válku se Sullou. Sami od sebe senátoři žádali mariovce, carbonovce a sullovce, aby rozpustili své oddíly. Se Sullou, stále ještě štvancem, si senátoři korespondovali a Sulla z Athén žádal plnou rehabilitaci. • Senátoři též rozhodli, že propuštěnci budou rozděleni mezi všech 35 tribuí; srov. řešení o Italicích roku 90 a 88. 

V této době se po celé Itálii začali dávat dohromady Sullovi přívrženci, optimáti, a na vlastní náklady stavět vojenské oddíly nebo přímo celá vojska: např. mladý Cn. Pompeius, stejnojmenný syn válečníka ze spojenecké války a budoucí nositel přízviska Magnus, viz zde výše, postavil v Picenu dvě legie z lidí oddaných otci! Po Sullově boku a s mečem v ruce se tehdy začala rovněž závratná kariera M. Licinia Crassa, dalšího z budoucích triumvirů roku 60, srov. o jeho exilu u roku 87. Na jih Itálie desertoval Carbonův quaestor C. Verres s množstvím peněz; Sulla ho příštího roku zanechal v Beneventu a podaroval později pozemky z proskribovaných majetků v okolí města.  

Zřejmě t. r. se ve Veroně narodil první římský lyrik, epikúrik C. Valerius Catullus (zemřel roku 54?). Pocházel z jezdecké rodiny a přes nedorozumění patřil do tábora caesarovců: nesnášel Caesarova velitele sapérů/praefectus fabrum v Galliích Mamurru, válečného zbohatlíka (zemřel asi c. 45) tolik, že ho ve verších nazýval "přirozením/mentula". O tom, kdo by mohl být Catullovou milenkou známou z veršů jako Lesbii, viz rok 60. Když Catulla kouzlo podivné ženy opustilo, zmínil se v zachovaných verších o jistém krasavci Iuventiovi, na němž se domáhal polibku.

 

Zřejmě t. r. zemřel (snad v Římě nebo jinde v Itálii? srov. rok 159 a 110) Filón z Lárissy, scholarchos nové Akadémie. Narodil se roku 159, žil v Alexandreji a Athénách, v Římě pobýval nejpozději od roku 88, viz tam. Patřil k oblíbencům části římské aristokracie. Z herculánských svitků z knihovny epikúrika Filodéma z Gadar, viz rok 40, víme, že Filón zemřel ve věku 63 let na chřipku/katarrhos (z katarrhorús, "co teče z hlavy"), která tehdy prý řádila po celém světě, ale z jiného zdroje o ní nevíme nic.

Jeho nástupcem v Akadémii a čtrnáctým scholarchem se stal Antiochos z Askalónu (funkci zastával do roku 68). O nástupnictví scholarchů viz v indexu s. v. školy filosofické (3). ● Filodémos z Gadar připlul zřejmě t. r. z Alexandreie do Athén a kolem roku 80 putoval do Itálie. 

   

************************************************************

83.

Ol. 174, 2

229 SE

165 AE

Pammenés

a. u. c. 671

L. Cornelius Scipio Asiaticus (Asiagenus) a C. Norbanus

************************************************************

Začátkem roku opustil L. Cornelius Sulla se čtyřiceti tisíci vojáky, z toho bylo pět legií a šest tisíc jezdců, a loďstvem o 1600 plavidlech Peiraieus; žádný z Římanů nevelel dosud tak veliké flotile. Přes Patry a Dyrrhachion a objevil se v Itálii, viz zde níže: co v Helladě nebylo Římany zničeno nebo uloupeno před šedesáti lety, leželo za Sullou nyní definitivně zpustošeno. Spolu se Sullou se do Itálie dostal také syn krále Ptolemaia X. Alexandra I. Ptolemaios Alexandros II., který roku 85 uprchl z Mithridátova zajetí na Kóu k Sullovi a získal jeho sympatie (srov. rok 88). • Ohledně Sullovy flotily je pozoruhodné, že po celou svou válku s Mithridátem se musel obejít bez loďstva, srov. roky 87sqq. 

V Anatolii zanechal loni Sulla praetora L. Licinia Murenu, aby obnovil poměry v římské provincii. Mithridátés Eupatór Dionýsos právě bojoval s jakýmisi povstalci v Kolchidě. Král dal pro podezření ze zrady zatknout, nasadili mu zlatá pouta, a popravit svého prvorozeného syna Mithridáta VIII. Připravoval tažení proti revoltě v Bosporském království a jeho okolních národech, až si Římané mysleli, že se chystá opět na ně, viz o válce roku 80.

Králův stratégos Archeláos, syn stejnojmenného mírotvorného stratéga, utekl k Murenovi, když se dozvěděl, že mu král nedůvěřuje. Protože Mithridátés VI. ještě nevyklidil celou Kappadokii, vpadl Murena do země a začal ji drancovat: král Ariobarzánés I. uprchl a tím skončila jeho čtvrtá vláda v zemi (trvala od roku 85; viz dále následující rok)Vyslanci, Helléni a mezi nimi filosofové, prý královým zájmům svým vystupováním před Římanem a jednáním více škodili, než prospěli. 

L. Licinius Murena dorazil se svými dvěma fimbriovskými legiemi až ke Kománám v Pontu, kde se obsloužil chrámovými penězi. V Kibyře v Lykii ukončil vládu pirátské dynastie a zřejmě také zanikla lycká tetrapolis, v níž Kibyra dominovala; dalšími členy byly státečky Terméssos při Oinoandách/Oinoandy, Búbón a Balbúry, srov. rok 150. 

Těmito akcemi začala druhá válka Římanů s Mithridátem VI., která trvala rok. Vedením války pověřil senát Murenu. Král poslal do Říma a do Hérákleie Pontské vyslance, aby si stěžovali na skutky L. Licinia a v Hérákleji aby získal jejich spojenectví. Héráklejští si nechtěli znepřátelit krále ani Římany, kteří je rovněž obeslali vyjednavači, odpověděli oběma, že při vypuknutí tak velké války se sami sotva dokáží postarat o svou nezávislost, natož pomoci jiným. 

Murena, který argumentoval Mithridátovi i v Římě tím, že mírové dohody z Dardanu nebyly sepsány, mezitím založil na kappadocko-pontských hranicích město Likinia, čin pouze symbolický, svědčící o Murenově ctižádostivosti a také neposlušnosti vůči Sullovi.

V Syrii zemřel seleukovský král Filippos I. Epifanés Filadelfos (vládl ve své části země od roku 95; je možné, že zemřel ještě před tímto rokem). Po něm byl Tigránem vyhnán ze Syrie, viz zde níže, nebo zesnul jeho sok Antiochos X. Eusebés Filopatór (vládl od téhož roku, viz o něm též roky 92 a 88).

Podle jiné pramenné verse zahynul Antiochos X. hrdinně v boji s Parthy, viz rok 88, popř. již někdy po roce 94 byl Antiochos X. Filippem poražen a musel prchnout k Parthům. Ti ho po letech pustili, ale Pompeius mu odmítl království na žádost Antiošských vrátit (64); není-li tento příběh záměnou s ději Antiocha XIII.

Na to se do Antiocheie dostavili z Alexandreie Meneláos, Lamprón a Kallimandros a jménem měšťanů žádali Antiocha X. (?), aby se chopil vlády nad Egyptem, když právě vyhnali Ptolemaia XII., ten, kterého si sami vybrali na úkor legitimní nástupkyně trůnu Kleopatry V. Selény I.; přijal, ale zemřel na nějakou nemoc. Viz k tomu rok 58, kdy ovšem do Alexandreie dorazil jiný Seleukovec, syn pravděpodobně Antiocha X. s Kleopatrou Selénou.  

Antiošští, aby učinili t. r. konec seleukovským sporům, povolali krále Armenů Tigrána I. Velikého a prohlásili ho svým králemojedinělý čin v hellénských dějinách, aby byla dána přednost barbarovi! Tigránés obsadil Syrii a přinesl do země klid, který v podstatě trval až do roku 69. Možná, že teprve nyní přijal titul Král králů, basileus basileón (srov. ale rok 92). Satrapou Syrie jmenoval jistého Magadata či Bagadata. Někdy za Tigránovy vlády postihlo Syrii namísto války zemětřesení, které zničilo mnoho měst a zahubilo sedmnáct tisíc lidí.

Ze Seleukovců se Filippos II., syn Filippa I., uchytil kdesi v Kilikii, a Antiochos (XIII.), syn Antiocha X. Euseba, se usídlil v provincii Asia (bývalá attalovská říše); proto byl později lidově zván Asiátikos, jeho kultovní přízviska byla Filadelfos, Filométór a snad i též po otci Eusebés (viz rok 75, 69 a později).

Na jaře (srov. zde výše) se L. Cornelius Sulla (asi 55) v čele pěti legií a šesti tisíc jezdců, vojska o čtyřiceti tisících mužů, vylodil v Brundisiu. Populárové disponovali jistě většími silami, nikoli však tolik zdatných z aktuálních válek. Cestou na Řím se u něho hlásili optimáté z celé Itálie, především Q. Caecilius Metellus Pius, který definitivně uzavřel spojeneckou válku (srov. rok 88 a následující) a po neúspěchu zmocnit se se svým oddílem posilněným krátce lidmi Licinia Crassa Afriky, kde setrvával praetor C. Fabius Hadrianus na straně mariovských konsulů, vyčkával v Ligurii.

Cn. Pompeius, třebaže teprve třiadvacetiletý a stavu jezdeckého, ale již s velkou autoritou (srov. předešlý rok), dával dohromady vojsko v Pícénu a Sullou byl osloven jako imperator. M. Licinius Crassus (asi 32), další z budoucích triumvirů, který před mariovci prchl do Hispánie, viz rok 86, sbíral v Sullově úkolu síly mezi Marsy. Stále nepokoření Samnité a Lúkanové drželi při populárech, což se jim stalo osudným, viz následující rok.

První otevřenou bitvou této občanské války a vůbec první polní bitvou mezi Římany byla bitva pod lesnatým pohořím Tífátami v Kampánii dne 6. července, kde byl mariovský konsul C. Norbanus poražen; padlo na šest tisíc jeho vojáků, Sullových sedmdesát. Prchl do Capuy a po dalších válečných neúspěších následujícího roku do Praeneste.

Nakonec po dalších bojích v Itálii ho zaskočila zrada jedné z vůčích postav hnutí mariovského P. Tullia Albinovana, který po dohodě se Sullou dokonce pozval na hostinu k Norbanovi mimo jiné C. Antipatra a bratra Flavia Fimbriu, (Norbanus nedorazil) a tam je povraždil. P. Albinovanus dosáhl u Sully milosti, mariovci ztratili Ariminum, kde se vojáci přidali na Sullovu stranu a Norbanus utekl na Rhodos, kde si vzal život uprostřed agory, když Sulla žádal jeho vydání. 

Pokračovalo se v přemlouvání protivníků, ale i v přímých bojích po celé Itálii. Druhý z konsulů L. Cornelius Scipio Asiaticus se Sullou vyjednával, dokonce se i na něčem na schůzce u Teana dohodli (výsledky zůstaly utajeny), ale k míru nedošlo. První otevřená římská občanská válka, kterou vedli mariovci se sullovci, populárové s optimáty, byla na italském území krátká: skončila na konci následujícího roku.

Q. Sertorius byl populáry poslán do Hispánií jako praetor, viz dále rok 81. Podle jiného podání prostě uprchl před sullovci, neboť byl Scipionovým poslem Norbanovi do Capuy se sdělením o ujednáních se Sullou. Sertoriovi se však taková diplomacie nelíbila, Sullovi nedůvěřoval, viz rok 81, a cestou do Capuy obsadil Suessu, která se již přidala k optimátům, a bylo po dohodách. Scipionovo vojsko přešlo k Sullovi a zajatého konsula pak i se synem Sulla pustil na svobodu.

Sestavil pak dědic velkého jména ještě jednu armádu, ale tu porazil se svými oddíly nebo dílem odlákal Cn. Pompeius, který porazil ještě další tři vojska populárů (L. Cornelius Scipio skončil mezi proskribovanými). 

V Římě zvolili konsuly radikální populáry a přes zimu obě strany sbíraly po Itálii a provinciích síly. Totéž obě strany konaly po skončení válečné sezony. Zima 83/82 byla velmi tuhá a žádné operace neumožňovala.  

Na přelomu roku byl za rebelie v Utice zabit správce provincie Afriky C. Fabius Hadrianus a praetor Q. Antonius Balbus přišel o Sardinii a život; ostrova se zmocnil pro Sullu legát L. Marcius Philippus, cos. 91, srov. rok 86. 

8. července v noci (podle jiného údaje již 6. července) vyhořel v Římě Iovův chrám na Capitoliu; příčiny požáru nebyly objasněny. S ním byla zničena sbírka Sybillininých výroků, libri Sibyllini, uložená ve sklepeních chrámu, ale podařilo se je do jisté míry restituovat mimo jiné z podkladů zjištěných na Samu, v Íliu, Erythrách, po římských osadách v Itálii, v Africe a na Sicílii.

Roku 405 n. l. byla tehdy již utajovaná sbírka zničena definitivně pokřtěným Vandalem v římských službách Stilichónem. Chrám byl po opravě nově zasvěcen roku 70 Q. Lutatiem Catullem, vyhořel znovu roku 69 n. l. a 80 n. l. a byl obnoven Domitianem. • Zachráněný chrámový poklad čtrnácti tisíc liber stříbra a šesti tisíc liber zlata dal Marius přenést do Praeneste (srov. množství se Sullovou kořistí z Východu roku 81).  

Kolem t. r. se v Alexandreji narodil Didymos zvaný Chalkenteros/"s bronzovými střevy" nebo Bibliolathás/"zapomínač knih (svých)", syn obchodníka se slanečky/taríchopólos Didyma, grammatik aristarchovský, autor údajně 3500 knih a více. Bývá ztotožňován s Didymem Atéiem/Attiem a Areiem n. Areiem Didymem, viz v indexu s. v. Datum jeho smrti neznáme (srov. ale rok 30).

Žil též v Alexandreji další grammatik se jménem Didymos, známý jako "mladší", přednášející v Římě, autor spisů o přesvědčujících argumentech/Pithana, o orthografii a dalších jazykozpytných a sofistických knih. Jiný, Klaudios Didymos, grammatik z éry júlsko-klaudijské, psal o analogiích. Další grammatik Didymos, žil v Římě za Nerona, živil se jako obchodník a proslavil se jako hudebník a talentovaný zpěvák. 

T. r. se narodila Iulia, dcera triumvira C. Iulia Caesara s Cornelií, dcerou L. Cornelia Cinny: byla podle římských zvyků jediné legitimní Caesarovo dítě-dědic (srov. roky 45, 44, 34 a 30)

14. ledna se narodil M. Antonius, pozdější triumvir a děd císaře Claudia. Život ukončil v bezvýchodné situaci sám 1. srpna 30. Byl synem Iulie, dcery C. Iulia Caesara Strabona, viz rok 87, a M. Antonia Cretika. Iulia se po smrti manželově provdala za P. Cornelia Lentula Suru, popraveného roku 63.

 

************************************************************

82.

Ol. 174, 3

230 SE

166 AE

Démétrios III.

a. u. c. 672

C. Marius iun. a Cn. Papirius Carbo III. (oba coss. padli)

interrex L. Valerius Flaccus, cos. 100; L. Cornelius Sulla Felix dict. I.

************************************************************

Na jaře se vypravil L. Licinius Murena přes řeku Halys do kmenového území Pontského království a s velkou kořistí se vrátil zpět. Zde ho sice čekala zpráva z Říma zprostředkovaná Q. Calidiem, aby ve válce nepokračoval; nebral ji však vážně. Když se pokusil o nový loupeživý vpád, byl Mithridátem Eupatorem a jeho stratégem Gordiem odražen, v bitvě ztratil mnoho vojáků a jen s obtížemi unikl do Frygie. Z Kappadokie pak byly vypuzeny všechny Murenovy posádky. 

Z rozhodnutí Sully dostal L. Licinius Murena titul imperátora (sic!), triumf v Římě a král Mithridátés VI. měl dát za ženu svou dceru s Monimou, tehdy čtyřletou Athénaidu Filostorgu (II.), stejnojmennému synovi krále Ariobarzána I. Filorhómaia (!), který tak nastoupil po krátké římské okupaci svou pátou vládu v Kappadokii (trvala do roku 77). Část Kappadokie ale směl podržet Mithridátés Eupatór. Tak skončila druhá válka Římanů s Mithridátem (vedená od minulého roku, srov. k tomu rok 88 a 73).

Murenovým stejnojmenným synem byl konsulem roku 62, známým z procesu vedeného proti němu roku 63, v němž byl obžalován za korupci při právě skončených konsulských volbách. Byl osvobozen a mezi jeho prominentními advokáty byl úřadující konsul M. Tullius Cicero. Murena mladší přežil všechny občanské války a zemřel roku 22. Ciceronova advokátní kariera začala roku 81, to mu bylo 25, řečí na obhajobu P. Quinctia/Pro P. Quinctio.

Jeho řečnickým protivníkem byl zkušený, o osm roků starší Q. Hortensius Hortalus, cos. 69 (zemřel roku 50). Dědický spor o dluh po zemřelém bratrovi s jeho společníkem v podnikání na statcích v Narbonské Gallii Cicero pro jezdce Quinctia vyhrál. Soud souvisel s rozvětveným plébéjským klanem Rosciů původu zřejmě umberského: sestra Q. Roscia byla manželkou Ciceronova zákazníka P. Quinctia.    

V občanské válce na jaře porazil L. Cornelius Sulla u Sacriportu u Praeneste, někde při spojení zřejmě Latinské silnice a Labické/via Latina & Labicana mariovce, když během bitvy přešlo k Sullovi několik Mariových oddílů. Před touto bitvou porazili sullovci mariovce v bitvách u Clusia (roku 84 P. Servilius Vatia Isauricus, na podzim podruhé u Clusia s Cn. Pompeiem, který předtím u Seny porazil C. Marcia Censorina), v Picenu a v Cisalpinské Gallii u Faventie (Q. Caecilius Metellus Pius C. Carrinu a C. Norbana) a u Fidentie (M. Terentius Varro Lucullus, bratr L. Licinia Luculla, Cn. Papiria Carbona). 

C. Marius ml. prchl po ztracené bitvě do Praeneste, bašty populárů, odkud přikázal městskému praetorovi L. Iuniovi Brutovi Damasippovi, aby ve Městě povraždil všechny optimáty, na což několik aristokratů opravdu doplatilo včetně pontifika maxima Q. Mucia Scaevoly. Na hradby ho vytáhli Praenestští v koši, neboť zavřeli před přívalem uprchlíků z bitvy brány. Sullovci pak pod hradbami města pobili množství mariovců, ze zajatců dal Sulla povraždit všechny Samnity. 

C. Marius ml. (27), který se stal konsulem, aniž by mu bylo pro úřad předepsaných 43 let věku, byl po Sacriportu oblehnut v Praeneste. Sulla táhl dobývat Itálii a obléhání vedl Q. Lucretius Ofella, kterého napřesrok dá přímo na foru zavraždit Sulla, neboť se přes jeho zákaz ucházel o konsulát. Sullovi velitelé Metellus Pius, Pompeius a Crassus bojovali po celé léto úspěšně s oddíly populárů po Itálii. 

Posíleni Samnity vedené C. Pontiem Telesinem a Lúkány pod M. Lamponiem dali populárové dohromady armádu sedmdesáti tisíc mužů. Osvobodit Maria z obležení v Praeneste se jim nepodařilo, neuspěli ani před Římem. V těžké bitvě před Collinskou branou byli 1. listopadu poraženi; bojováno bylo celou noc a na obou stranách zemřelo na padesát tisíc vojáků. Telesinus padl (podle jiné verse nalezen druhého dne těžce raněn a dobit), Lamponius unikl, konsulovrah C. Marcius Censorinus a jeden z vůdců populárů C. Carrinas byli druhého dne dopadeni a popraveni; jejich hlavy spolu s hlavou praetora Bruta Damasippa, který v bitvě padl, poslal Sulla k Praeneste, aby naraženy na kůl strašily obležené. 

Když Lucretius Ofella města později dobyl, C. Marius se pokusil uniknout podzemní chodbou a v zoufalé situaci si vzal život dobrovolným soubojem s přítelem, bratrem Telesinovým, kterého ale přemohl. Dal se tedy zabít svým otrokem; nebo, jak tvrdí jiná tradice, byl zavražděn L. Sergiem Catilinou či si sám vzal život bez předešlých průtahů. 

Mariovu hlavu poslal Lucretius Sullovi do Říma. Lucretius Ofella povraždil veškeré obyvatelstvo Praeneste neřímského původu. • Když se později mladý Lucretius stavu jezdeckého a dosud bez vyššího úřadu domáhal konsulátu a dlouho s tím Sullu otravoval, dal ho diktátor na Foru prostě a jednoduše zavraždit.  

Mariovci se pak bránili ještě na několika místech: v Norbě, kterou zradou dobyl M. Aemilius Lepidus, si většina obyvatel po houževnatém odporu vzala sama život, zaalovali svá obydlí, takže sullovcům nepřipadla žádná kořist. Teprve roku 80 byla dobyta Nola a až roku 79 se vzdaly Volaterrae.

Několik tisíc Samnitů, kteří od počátku bojovali na straně populárů, bylo povražděno v Římě na Martově poli, zatímco Sulla držel v chrámu Bellony projev k senátorům. Sulla dal předtím po bitvě u Collinské brány naráz pobít na osm tisíc římských mariovců, také převážně Samnitů, kteří se mu vzdali. 

Optimáté vedeni Sullou dobyli podruhé Řím, podruhé, co Město dobyli sami Římané, srov. s rokem 88. Ve Městě optimáti krvavě pronásledovali populáry a vypsali nové proskripce (srov. rok 87). Sulla na obílené desky, prócríptiónis tabulae, "vypsal/proskriboval" jména lidí, kteří propadli majetkem a hrdlem, a dal je veřejně vystavit jako úřední vyhlášky. Nejprve, ještě před pádem Praeneste, vypsal asi čtyřicet senátorů (jiné zdroje napočetly jmen osmdesát) a 1600 jezdců, určil odměny udavačům a vrahům, tresty za přechovávání populárů. 

V následujících dnech přidával další a další jména, celkem prý na devadesát senátorů, patnáct konsulů a 2600 jezdců (vyšší starověký odhad mluví o 4700 "parlamentních" obětech); proskripční seznamy byly uzavřeny až k 1. červnu 81. Rozšířil seznamy/tabulae publicae na Italiky, dokonce na celá města. Lidé masově přicházely o majetky, každý, kdo byl ve styku s mariovci, o život, města o opevnění a byla zavalena těžkými daněmi. Partajníci a oblíbenci Sullovi se dostávali k obrovským majetkům. 

Sullova msta byla strašlivá. M. Maria Gratidiana, který způsobil smrt konsulára Lutatia Catula roku 87, dal na jeho hrobě umučit Gratidianovým švagrem L. Sergiem Catilinou, manželem Gratidianovy sestry Gratiany (o jejím osudu nevíme, viz jeho nový sňatek, rok 73); Catilina byl vedle toho příbuzný s M. Tulliem Ciceronem. Catilina prý dal Mariovi vypíchnout oči, vyříznout jazyk, useknout ruce a tělo „rozdrásat“, což byl postup určený pro usmrcování nejtěžších neurozených usvědčených kriminálníků.
V prosinci se dal Sulla zvolit diktátorem „pro sepsání zákonů a uspořádání státu/dictator legibus scribundis et rei publicae constituendae". Tribunové lidu přišli o právo podávat zákonné návrhy a senát Sullovi odhlasoval první jezdeckou sochu na Foru údajně s dedikací Cornelio Sullae imperatori felici/Šťastnému vojevůdci Corneliu Sullovi (podle řeckého pramene Appiánova: Kornéliú Sylla hégemonos eutychús).
Řím měl po 120 letech opět diktátora; posledním byl roku 202 C. Servilius Geminus (a úplně posledním byl pak C. Iulius Caesar). Sulla se ukazoval s 24 liktory, dvakrát tolik, než bývalo obvyklé, neboť vedle něj bývali voleni kosulové s tradičním insigniemi. 

Samnium a Lúkánie byly vzápětí natolik Římany zpustošeny, že se již nikdy nevzpamatovaly; celé oblasti zůstávaly lidoprázdné. Následujícího roku po dobytí Aesernie Sulla rozdělil samnitskou půdu a půdu dalších potrestaných obcí po celé Itálii mezi vojáky 47 legií; je-li Liviův údaj pravdivý, jednalo by se o nejméně 235 tisíc mužů (legie à pět tisíc vojáků) až 282 tisíc (to pro případ po šesti tisících; nižší údaj hovoří o vojácích 23 legií)!

Kolik z nich si našlo ženy, založilo rodiny a živilo je prací na statku, známo není, ale u mužů zvyklých získávat obživu mečem je pravděpodobné, že spíše než venkovskou idylu hledali pro své pozemky kupce.

Senát a diktátor Sulla poslal vycházející hvězdu konservativců Cn. Pompeia s vojskem do Afriky a na Sicílii, kde měl zlikvidovat protivníky z řad populárů, kteří se zde po porážce v Itálii shromažďovali. Sulla odmítl pustit mladého Pompeia do úřadu tribuna lidu, ale triumf nad Afrikou mu následujícího roku povolil: Pompeius byl tehdy jezdec a triumfoval jako 24letý, což byl rekordně nízký věk republikánských dějin Říma (jeho další rekord viz rok 70). Z jezdců vybral tři sta oddaných a doplnil jimi senát. 

Tím vlastně skončila první občanská válka Římanů, která trvala jen krátce (srov. předešlý rok; rozumí se bojové akce v poli). Během ní podle odhadů již ze starověku zemřelo v Itálii na sto tisíc lidí a jen v bitvě před branami Říma na obou stranách padlo padesát tisíc mužů ve zbrani, viz zde výše. Appiános tvrdil, že se počty obětí pohybovaly od deseti tisíc po padesát tisíc mužů.  

L. Cornelius Sulla Felix se stal prvním neomezeným vládcem prakticky celé oikúmeny v historii Evropy a zůstal jím až do své smrti roku 78 (ačkoli se úřadu vzdal o rok dříve). • Sulla dával volit konsuly, také sebe, viz rok následující, ale stále zůstával diktátorem, nikoli však nadoživotí. Volbu konsulů neřídili konsulové odstupující, ale opět interrex, volený na pět dnů, jako kdysi za dávna (L. Valerius Flaccus, cos. roku 100 a censor roku 97 se stal jeho magistrem equitum/velitelem jízdy). Sulla dal svobodu deseti tisícům otroků zavražděných mariovců, kteří po něm nesli jméno Corneliů; pravděpodobně šlo o otroky aktivní při likvidaci svých pánů.

V letech 82 až 79 vznikla provincia Gallia Cisalpina, k níž byla administrativně připojena římská Illyria (pokud tato nepatřila k provincii Macedonia, srov. rok 167).

Narodili se: 

• M. Caelius Rufus, caesarovký politik a řečník, zprvu podporovatel Cicerona ve sporech s P. Clodiem, viz k tomu rok 56, tribun lidu roku 52, praetor roku 48, zemřel či popraven téhož roku (viz tam),

• C. Licinius Macer Calvus, syn annalisty L. Licinia Macera, viz o něm roku 66, básník-neóterik a řečník, sok Ciceronův před soudem, viz rok 56. Byl malého vzrůstu, že ho jeho přítel Catullus označil za "salaputium disertum/výřečného skrčka". Zemřel někdy po roce 54 za občanské války. Choroby zaháněl olověnými destičkami, které si věšel na prsa a tak i řečnil. Po mnoha desetiletích ho napodobil při zpěvu princeps Nero;

• v Ataku v Narbonské Gallii básník P. Terentius Varro Atacinus (zemřel kolem roku 35).