Im-Ip

Imaniš ze Súsiány§ viz Martija

Imbappa z Elamu, vojevůdce§ 703

Imbros, ost. v sev. Egeidě, dn. Gökçeada v TR§ 511, 493, 405, 392, 387, 357, 332, 196, 182, 167

Imgur-Enlil, "Enlil vyslechl/souhlasil", hlavní hradby Babylónu§ 626

 

Imilce/Imilké (?) z Castulónu, manž. Hannibalova, srov. tam§ 217

 

Imna, Kaja/kor. Gaya, jap. Mimana, též Kara ("Korea"), jeden z jihokorejských státních útvarů§ 33

 

imperialismus, dělení a sdílení moci nad existujícími státními útvary§ 202, 200
O athénském imperialismu viz vývoj arché a rok 454.

impeachment, zbavení úřadu, sesazení panovníka§ 1. v Číně, 74; 2. v Athénách viz v indexu s. v. Athény; 3. ve Spartě, 491 

 

imperátor§ viz pod císař

imperium infinitum, neomezené velitelské pravomoce, vrchní velení; k imperiu viz pod legie, císař, lex Porcia§ 74, 67, 66

impresario, první divadelní římský§ 166

 

Inarós z Egypta, též Inaros§ 1. dynasta/"král" v Athribi, ass. Chatchiribi, eg. asi Iret-Heru/Ierau, Jincharau, "Hórovo oko", 671; 2. libyjský protiperský povstalec, 463, 462, 459, 454, 453, 449 

incest, lat. incestus, nečistý, nedovolený kultovně, krvesmilství mezi nejbližšími rodinnými příbuznými

V souvislosti s krvesmilství se často užívá slůvka tabu z polynéského jazyka ostrovanů Tonga, znamenající ovšem původně něco jiného než nepřekročitelný zákaz: „pouze pro bohy, zasvěcené zvláštním účelům a zakázané účelům obecným“, tedy nikoli zákaz absolutníPotvrzuje latinské přísloví „Co je dovoleno Iovovi, nepřísluší volovi“. Jako je latinské incestus protikladem ke castus/sakrálně čistý, je protikladem k polynéskému tabu slůvko noa. V obecné češtině se dnes tabu vykládá jako zákaz obecně.

O incestu se v novověkých malých venkovských komunitách příliš nehovoří. Sexuální násilí na dcerách totiž dokonce jejich matky a násilníkovy manželky tolerovaly n. tolerují. Odlehlé evropské oblasti, kde naleznete přerozšířené jedno příjmení, je incest nabíledni. Vědci tvrdí, že incest není geneticky nebezpečný a že se jedná o zákaz společenskýV některých zemích je společný sexuální život sourozenců trestný (např. Německo), jinde trestán není (francouzské právo). Důkazem pro genetickou neškodnost incestu je v moderních dějinách komunita anglo-polynéských míšenců na Pitcairnu.

Kdysi tomu bylo jinak. Nejstarší evropská ústní tradice, hellénská mythologie, násilí na dcerách nijak zvlášť nezaznamenává a když, tak s výrazně odpudivým, tragickým příběhem (srov. nevědomý sňatek Oidipa se svou matkou Iokastou). Zde zafungoval onen polynéský vztah k náboženskému zákazu, tabu: odložený, opuštěný a nevědomý smrtelník thébského královského páru nesmí napodobovat bohy. V hellénském pantheonu a v mnohem starších předněvýchodních kultech byl ovšem sňatek přímých sourozenců běžný (srov. Zeus a Hérá, egyptská Ísis a Osíris).

V Egyptě se od dob staré říše vdávaly královské dcery obvykle jen do „paláce“, tedy dcera za otce. Snad podle úvahy obyvatel nilských břehů, že král je jedním z bohů a se smrtelníky se ženit nemůže, pouze se sebou rovnými, sourozenci. Harémy egyptských králů ovšem reprodukční risika sourozeneckých sňatků relativisovaly: sakrální sňatek a posice první ženy faraona zřejmě neznamenaly, že právě ona porodí nástupce trůnu. Sňatek Usira s Ésetou ideologicky sourozenecká spojení zdůvodnil.

V XVII. dynastii zavedl Seqenenre ii. Tao ii. novinku, že králova dcera se smí provdat jen za krále jako jeho hlavní manželka, tzn. že uzákonil incest, viz rok 1608. Novinka platila pak po celou slavnou XVIII. dynastii, která zdegenerovala a zanechala ozvěnu až do dob hellénistických, kde však o Ptolemaiovcích nelze o degeneraci hovořit (srov. agilní Kleopatry). Král měl širší výběr: nemusel se ženit jen se svými dcerami, ale měl k disposici i ženy jiné a k tomu velký harém.

Přesto se běžně stávalo, že sourozenci měli potomky i v několikerém pokolení, jak potvrzuje právě dynastie Amenofiů s Tutanchamunem na konci, který si vzal vdovu po otci, jíž byla jeho nejmladší sestra, předtím královna-matka, viz tam (konec dynastie znamenaly dva potraty v pátém a sedmém měsíci, které byly nalezeny mumifikovány). "Tutův" otec Achenaten byl ženat se třemi svými dcerami a se všemi měl miminko; dvě z mladých matek ale zemřely záhy po porodu. Královna Ahhotpe I., matka Ahmoseho I., byla za svůj život královskou dcerou, sestrou, velkou královskou manželkou a královnou-matkou. Její dcera Ahmose Nefertirej přežila svého chotě a asi i bratra Ahmoseho, svého syna Ahmoseancha a Amenhotepa I. a za Thotmese I. byla „božskou manželkou Ammónovou“, tedy velekněžkou-stařenou kultu plodnosti (sic).

Tutanchatonova sestra Anchesenamun byla asi jediná z Egypťanek, která byla manželkou tří králů-faraonů a nějaký čas také sama vládla: jejími královskými choti byli postupně otec Achenaten - bratr Tutanchaten - děd Aj (v tomto pořadí); odnikud z historie není podobná "kariera" známa, viz rok 1352. Nicméně srov. život Sparťanky Lampidó či Lampitó (srov. rok 470 a v indexu s. v. ženy): byla dcerou krále Leótychida II., manželkou krále Archidáma II., Leótychidova vnuka, a matkou Ágida II. a olympioníčky Kynisky; L. byla manželkou svého strýce. Incestní byly sňatky elamských knížat a králů, srov. rok 2255 a o podobných vztazích viz dynastii idúmajských Héródovců. V Palmýře a dalších státech arabské Syrie a severní Mesopotamie byly sňatky mezi sestřenicemi a bratranci běžné, jak ukazují nápisy z Tadmoru. 

U jejich předchůdců v Jerúsalému panovaly podobné rodinné vztahy. Druhý z israélských králů Dáwíd znásilnil manželku svého chetitského poddaného a muže dal zlikvidovat (jejich syn Šalomo se pak stal kupodivu i královým nástupcem, viz rok 990). K násilnostem na ženách ve své rodině byl panovník tolerantní. Dáwíd visel na svém prvorozeném synovi Amnónovi. Když korunní princ znásilnil svou nevlastní sestru Támáru, řec. Thémar, pomstil ji její bratr ze stejné matky Abšálóm, třetirozený králův syn, viz rok 990. Poněvadž otec Dáwíd, třebaže o násilnosti věděl, nic proti Amnónovi nepodnikl, dal Abšálóm při příležitosti, která se naskytla po dvou letech, svými lidmi Amnóna zavraždit. Támár žila u bratra a už o ní nebude slyšet. Po třech letech se směl mstitel vrátit do Jerúsaléma, ale nesměl otci na oči; po nových dvou letech se usmířili. Po dalších čtyřech letech roky na to vznesl nárok na trůn a v Hebronu se prohlásil králem. Dáwíd před synem prchl za Jordán a Abšálóm používal jeho harému.

Vojevůdce Jóab však zůstal Dáwídovi věren a porazil povstalce v bitvě kdesi v zemi Gilead v pozdější Dekapoli, snad roku 973; celý příběh mohl začít roku 989. Abšálóm skončil smutně, ale slavně: na útěku zachytil svými proslulými dlouhými vlasy o strom a když mula pod ním utíkala dál, zůstal tam viset: Jóab ho proklál třemi kopími (nebo jen jedním šípem do srdce). 

Egyptskému zvyku se přizpůsobili hellénističtí Ptolemaiovci. Přímých potomků z takových dynastických sňatků bylo za třísetleté vlády Ptolemaiova rodu řada, ačkoli nejslavnější incestní sňatek Ptolemaia II. Filadelfa s Arsinoé II. byl bezdětný. Totéž platí o poslední z panujících Kleopater, vdané za oba své bratry: děti však měla s velkými Římany Caesarem a Antóniem.

Ptolemaios XII., jemuž lid říkal Pištec/Aulétés, měl se svou sestrou a chotí Kleopatrou VI. Tryfainou II. dva kluky a čtyři holky a všichni si nějak sáhli na korunu. Ovšem o Arsinoé IV. a její starší sestře Kleopatře VIII., té slavné, se tvrdilo, že jsou nelegitimní. Potvrzovalo by to domněnku, že sourozenecké sňatky nemusely zároveň znamenat otcovství a mateřství sourozenců.
Parysatis/Parušjáti, sestra a choť perského krále Dáreia II. vládla fakticky po celou dobu Nothova kralování v letech 424 až 404: byl to zároveň první případ manželství sourozenců, s nímž se Hellénové přímo setkali.

V Odysseji měl král Faiáků Alkinoos za ženu Árétu, dceru svého bratra Rhéxénora, svou neteř, s níž měl dceru Nausikau. V klasických hellénských dějinách proslul vztah Kimóna Athénského (zemřel roku 451 př. n. l.) ke své neméně slavné sestře Elpiníké, později manželce boháče Kallia. V mládí byli spolu často vídáváni, což nebylo v Helladě obvyklé: chlapci a děvčata byla vychovávána odděleně.

Byl prý obžalován z „nedovoleného styku“, protože prý byli dokonce tajně oddáni: obě děti Miltiada s Thráčankou Hégésipylou žily v chudobě a neměly na zaplacení pokuty, kterou jejich otec, vítěz od Marathónu, měl zaplatit státu za válečný neúspěch na Paru. Až Kalliás pokutu zaplatil a Kimónovu sestru si vzal.
Jinak ale vedla Elpiníké na svou dobu dosti svobodný život. Byla prý milenkou malíře Polygnóta, který při výzdobě Peisianakteia, stoá poikilé/ malované stoy, dal její obličej jedné z mýthologických postav.

Později Kimón miloval svou zákonnou ženu Ísodiku, dceru Megakleova syna Euryptolema, tedy šlechtičnu, ale přitom udržoval blízký vztah k Astérii ze Salamíny a k jakési Mnéstře, vyhlášeným hetairám.

Matriarchální zvyky předhellénských Pelasgů či Lelegů zachovali anatolští Kárové, u nichž se dědilo po linii matky, ale Káry nebrali Hellénové nikdy vážně (kromě Rhodských, jejich nejbližších silných sousedů, kteří s nimi vytrvale válčili). Kraj kolem hellénského Halikarnássu na kárském území byl ovšem znám svou atraktivitou a Iónové z města měli řadu slavných rodáků.

Nejznámějším asi bude otec historiografie Hérodotos. Slavná královna Artemísie byla oddanou manželkou svého bratra Mausóla. Po jeho smrti roku 353 sezvala do Halikarnássu nejrenomovanější hellénské architekty doby a umělce, aby bratrovi postavili hrobku. V krátké době povstalo Mausóleion, jeden z divů světa, pravzor všech dalších mausólejí; jediné, k čemu Artemísii ještě posloužilo, že byla pochována po boku svého bratra.

Za pozoruhodný příklad incestních vztahů slouží dokumentace o arabsko-hellénské populaci syrské obce Dúra-Európos. Původně seleukovská makedonská či makedonsko-hellénská katoikie se postupně ethnicky arabisovala. Obyvatelé a místní elita ještě ve druhém století n. l. psali řecky a řecky se jmenovali, ale zřejmě malá a svým způsobem isolovaná komunita trpěla nedostatkem přílivu krve zvenčí, takže jsou doloženy dokonce sňatky přímých sourozenců, vlastně na tak „nízké“ úrovni ve starém věku pouze zde.

Ve věci incestu se k „božským“ rovinám přibližovali někteří z římských panovníků, principů. Tak sexuální život císaře Gáia vulgo Caliguly je galerie protikladů. Miloval M. Aemilia Lepida, manžela své sestry Drúsilly, měl ho za svého nástupce, ale již roku 39 n. l. ho dal popravit pro údajné spiknutí.

Miloval herce pantomímy Mnéstéra a Valérius Catullus si mezi přáteli stěžoval na to, že po souloži s císařem ho bolí v boku. Z žen nejčastěji Gáius spával s kurtizánou jménem Pyrallis a když nebyla po ruce, brával si bokem manželky svých hostů přímo na hostině. Kromě toho spal se všemi svými třemi sestrami, nejraději ale měl Drúsillu.

Tiberius dal roku 32 svrhnout s Tarpejské skály nejbohatšího z Hispánců a kdysi svého přítele Sexta Maria i s dcerou za incestní soužití, trest, který v Římě nebyl po staletí praktikován (viz rok 384). Vzácný způsob popravy vynesl principovi rozsáhlé Mariovy majetky a také jeho zlaté doly v Hispániích.

Manifestní byl vztah úchylného literáta, hudebníka, scénického umělce a císaře Neróna ke své matce Agrippíně Ml. Násilný deviant Neró dal usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu neúmyslně v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Stabilia Messalína ho kupodivu přežila).

Svou matku, k níž se nejprve dlouho lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippína používala protijedy. Pak dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippína atentát přežila plováním. Neró tedy dal nakonec matku zavraždit dýkou. Před atentáty Neró mezi své souložnice vybral ženu takřka k neroznání od své matky.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannica jeden, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v oboru. Když její jed způsobil mladíkovi jen průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky a dokonce jí umožnil své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky.

Císař Caracalla (211 – 217 n. l.) spal se svou syrskoarabskou matkou Iúlií Domnou, takové šly řeči tehdy, a dokonce prý uzavřeli formální sňatek, skutek v římských dějinách ojedinělý. Caracalla je přitom jediný „korunovaný“ caesarovrah, který vraždil vlastní rukou, a to bratra Getu. První z křesťanských císařů Constantínus I. dal zabít svého caesara a syna Crispa pro obvinění ze styků s nevlastní matkou Faustou. Ji pak dal udusit v lázních v horké páře.

Kuriosita z křesťanských dějin: renesanční papež Alexander VI. (1431 – 1503) z rodiny Borgiů měl sex se svou dcerou Lucretií (o neblahém Janu XII. z „pornokratické“ éry papežství viz pod křesťanství; prý spal se svou matkou a sestrami). Saský kurfiřt August Silný, „der Starke“ (žil v letech 1670-1733, jako saský kurfiřt Friedrich August I., jako polský král August II.) měl v módní éře metres přemnoho milenek a s nimi hodně dětí, kdosi zlomyslný napočítal 354. Mezi metresami prý byla i jeho dcera.

Incest ve snech: Podle jediného zachovaného antického snáře znamená incestní pohlavní styk otce se synem mladším pěti let smrt dítěte. Ze zkušeností autora Oneirokritika Artemidóra sen o sexu s chlapcem starým pět až deset let znamená nemoc dítěte a ten, komu se to zdálo, utrpí pro svůj nerozum nějakou škodu.

Význam styku s dospělým synem je vykladačem snů ze druhého století n. l. odstupňovaný podle toho, je-li snící otec chudý, bohatý, doma nebo v cizině. Vesměs nedobrá věštebná znamení, je zdá-li se sex se synem ze zahraničí, bude prý dobře: zase se uvidí.

Soulož nebo znásilnění dcery do deseti let není podle Artemidóra dobrý sen. U starší dcery může noční vidina znamenat smrt manželky, kterou dcera nahradí. Chudák na souloži s dospělou dcerou před vdáváním vydělá, bohatý člověk nikoli: majetní lidé často zemřeli, neboť už měli dědičku.

Styk s bratrem je pro snícího dobro, „protože sám bude nad bratrem a bude se na něho dívat svrchu.“ Sex se sestrou je ve starém polytheistickém snáři považován významově za sex s dcerou. Sex muže s matkou znamenají pro žijícího snícího muže špatné zprávy, dobré pro řemeslníka a politika (matka-vlast).

Inchtuthil, lokalita u Perthu ve Skotsku nad ř. Tay, římské ležení zvané Pinnáta castra/Okřídlený tábor§ 77+, 86+ 

 

Incitátus, "Rychlík", kůň Caligulův, šampion zelených§ 38+, 162+ 

 

Indabigaš z Elamu, k.§ 649, 648

Indatés z Parthie, vojevůdce, snad elam. jméno Indattu; zvaný též Sindás§ 130

Indiáni, souhrnný název pro předkolumbovské obyvatelstvo západní polokoule, Ameriky (není v CSD, srov. rok 61). Souvisí se jménem Indie.

 

Amerika byla zřejmě z pohledu zbytku světa objevena Číňany roku 1421, srov. pod objevy, z hlediska Evropanů vikingy kolem roku 1000 a Kolumbem roku 1492. Pro rozmanitý svět domácích obyvatel to mělo děsivé následky. V Karibiku podle dobových záznamů snížily zavlečené choroby, násilné zavlečení na práci a vyvražďování populaci Arawaků na Hispaniole (dnešní Haiti a Dominikána) z 250 tisíc na čtrnáct tisíc. Neštovice ze Španěl pokračovaly pak dále na západ a udeřily v Mexiku.

 

Severně od Rio Grande žilo před příchodem Evropanů podle moderních odhadů deset milionů lidí, dvakrát tolik než na britských ostrovech. Celá západní hemisféra měla tehdy asi více obyvatel než Evropa (sedmdesát milionů). Ale o sto padesát let později roku 1650 žilo v Novém světě už jen šest milionů Indiánů. Zřejmě to byl nejkatastrofičtější úbytek lidí všech dob.

 

Indibilis/Indibiles, řec. Andobalés, vůdce n. k. Ilergétů, starší bratr Mandoniův§ 217, 210-209, 206-205

indické filosofické školy
Z véd vyšlo několik orthodoxních filosofických systémů, mimo výčet „pravých“ škol leží džinismus, buddhismus a materialismus (prvním byl možná Uddálaka Áruni, někdy kolem 300 př. n. l. vznikla dnes ztracená učebnice materialistické filosofie lokájatašástra autora jménem Brhaspatinebo Čárváka: hindský svět nazýval materialisty nástika, „nihilisté“). O kontaktech I. s hellénským světem viz pod gymnosofisté.

Šest tradičních indických filosofických škol (sad-daršana):

• mímámsá či púrvamímámsá, tj. (původní) výklad, škola interpretací, nejtěsněji spjatá s védami; základní její dílo Púrvamímámsásútra sestavil jistý Džajmini podle interpretace některých novodobých badatelů ve 2. st. a škola nespojuje bohy s lidskou existencí, ani nepopírá svět hindských bohů véd. Později škola splynula s vedántou;

• sámkchja, „znalost, poznání“, původ školy je zřejmě starší než buddhismu a hlavní protiklady vidí ve vzniku a bytí a ve změně a klidu. Hmota se nevyvíjí působením bohů, ale sama od sebe, hýbe sama sebou, duše naopak žije v klidu; škola se nejvíce vzdálila védám. Tvůrcem učení byl Kapila žijící v Kapilavastu v království Šákjů zřejmě asi o sto let dříve než Gautama-Buddha (oba z dn. Biháru);

• joga, „cvičení, úsilí“, sahá k předárjským kořenům, nejstarší texty však patří nejdříve do 2. nebo 3. st. n. l. (jogasútry autora Pataňdžaliho bývají někdy kladeny do 2. st. n. l.); škola je v podstatě theisovaná sámkchja, pro niž zlo pro člověka jsou nevědomost, sobectví, láska, nenávist a závislost na životu, před nimiž jej ochrání tělesná a duševní cvičení;

• njája, „analysa“, škola logiky, základem indické sofistiky jsou njájasútry (Nyaya Sutras) připisované Gautamovi/Gotamovi z dn. Biháru (nezaměňovat s Gautamou-Buddhou), jehož život bývá kladen do 6. až 3. st. př. n. l., ale také do 2. až 3. st. n. l. Gautama má řadu přívlastků, mezi nimi Aksapáda. Konečná redakce njájí byla kolem roku 300 n. l. Nápadná je skepse ve smyslu pesimismus: život je miserie, štěstí neexistuje;

• vajšesika, „individuální charakteristika“, škola má hmotný svět za skladbu sestavenou z nesčetných atomů; učení o třech základních kategoriích (substanci, kvalitě a pohybu) vede k vykoupení a nevyžaduje žádnou zvláštní morálku;

• vedánta, „konec véd“ či uttaramímámsá, „vyšší výklad“, dodnes určující směr v polytheistické Indii; škola vznikla někdy v rozmezí 5. st. př. n. l. až 3. st. n. l. a vykoupení člověka vidí v meditaci a lásce k monisticky pojatému bohu.

Indický oceán, označení pro vodstvo mezi Afrikou a Indií již ve starém věku§ 117

indictió, indikce§ viz pod daně

Indie, Indové, řec. Indiá nebo Indiké§ 600, 530, 519, 518, 483, 461, 362, 360, 350, 340, 334, 326, 325, 323, 321, 317, 316, 310, 304, 303, 275, 273, 260, 256, 244, 232, 206, 185, 184, 175, 168, 155, 130, 117, 90, 68, 65, 62, 61 (první v Evropě), 59, 55, 31, 22, 20, 10, 1-, 6+, 45+, 52+, 72+, 78+, 88+, 90+, 100+, 106+, 107+, 116+, 129+   

Souhrnné označení pro národy a zemi dn. Indického subkontinentu (Ind. intra Gangem) a Zadní Indie (Ind. extra Gangem), čín. Čchien-tu n. Šen-tu/Shendu. Viz také pod objevy, kde výčet Indů ve staré Evropě a středomořské osady v Indii.

Hinduové přišli ke svému celosvětovému označení zcela náhodně: přes sanskrtské jméno pro řeku šindu, z toho babylónské chindu, perské hindu (dn. Sindh v PAK), od toho hellénské Indos a latinské Indus; po dlouhých staletích si Evropané vzpomněli na to, že plavba do Indie je možná i z druhé strany, a tak se „Indové“ dostali do Ameriky jako čes. Indiáni. Jsou tedy říčními lidmi, aniž by o tom věděli.

Sami Indové/Hinduové se pokládají za potomka člověka jménem Bhárata, Bháratové, a novověká Indická republika se oficiálně nazývá Bhárat (novotvar na jihoasijském subkontinentu byl jádrem britského Indického císařství, jehož císařovnou se 1. května 1876 proklamovala britská královna Victoria; trvalo do roku 1947 a existovalo na území dnešní států Indie, Pákistán, Srí Lanka, Bangladéš a Barma/Mjanma-Myanmar).

Indové jako vojáci Britského imperia v 1. světové válce, stejně jako Afričané, poprvé od časů Seleukových zasáhli do dění západního světa. S výjimkou perských starověké armády Indy nepoužívaly. Perští králové přivedli indické jednotky až do Evropy, když táhli na Hellény. Z doby Artaxerxa I. (zemřel roku 425) pochází zmínka na klínopisné tabulce z Kiše o domě Indky Busasy/bít Busasa chindu a z Nippuru o osadě indických vojáků/ina áli chindája, popř. ina Chindája
Historici ekonomiky tvrdívají, že kolem roku 1700 tvořily indické země s Čínou dohromady polovinu světového hospodářského potenciálu („Chindia“, srov. pod Čínou).

Indobaktrie, Indobaktrové, Indořekové§ viz Baktrie
Indočína§ viz jednotlivé země a Vietnam

Indoevropané, indoevropský, též Indogermáni, indogermánský, rozsáhlá skupina příbuzných jazyků, vycházející z jednoho prapůvodního jazyka praindoevropštiny, praindogermánštiny. V průběhu migrace indoevropských ethnických skupin na západ a na jih z altajské pravlasti se utvářely místní jazykové a ethnické specifičnosti.

Ie. či ig. jazyky ve starém věku hovořily národové od Británie po Gangu a Sibiř, od Skandinávie po Palestínu. Podle theorie publikované roku 2013 existoval předtím jazyk protoeurasijský, předchůdce dnešních asi sedmi set jazyků, k němuž nepatřily jazyky sinotibetské, indiánské, australské, hamitosemitské a další africké. Protoeurasijský jazyk, kam patřila také indogermánština, s asi dvěma sty "protoslovy" zmizel s posledním zaledněním někdy kolem 13 tisíc př. n. l., odhaduje theorie.

Soudívá se, že v oblasti pontských stepí (Ukrajina a jižní Rusko po Kaspik) se společný indogermánský jazyk rozdělil na dnešní čtyři stovky jazyků. Podle nejnověji sdíleného názoru (Quentin Atkinson, Nový Zéland, 2012) k tomu však došlo zhruba už kolem 7500 až 6000 v Anatolii, odkud pochází jádro společných výrazů.

Indogermáni§ viz Indoevropané

Indonésie, moderní státní útvar; podle Ptolemaia byla Hellény Sumatra nazývána Agathodaimonis, tj. Šťastná, Jáva Jaba a Borneo ostrovem Satyrů§ předmluva, 300, 175

Indoparthové, knížectví Saků v Arachósii a v Taxilách na území dn. AFG a PAK§ 170, 130, 124, 90, 55-, 78+ 

Stát n. státy, jejichž panovníci měli parthská jména, nebo taková knížectví neexistovala, ale panovníci, které známe toliko z mincí, patřili mezi Saky-Indosaky, ind. Pahlavy, viz tam a rok 170. Z Arachósie známe mince se jmény Gondofarés z let asi 20 n. l. až 55 (viz rok 170-), Orthagnés (25 n. l. - 55) a Pakorés (100 n. l. - 135), z Taxil Sasan (35 - 55) a Abdagasés (55 - 100).

Indortés z Ibérie, žoldnéř§ 236

Indos, lat. Indus, ř. v dn. Pákistánu, Sindh v sindhštině a místně Mehrán§ 536, 519, 334, 326, 325, 303, 130, 34, 20+ 
Indos, ř. ve Frygii a Lykii§ 165
Indosakové, Indoskythové§ viz Saka, čín. S’se, srov. pod Indoparthové

Indrapalita, k. v Magadě§ 232
Indravarma, vojevůdce v Apráči§ 55

 

Iúlius Indus Tréverský, prořímský velmož§ 21+

Indutiomárus Allobrožský§ 69

Indutiomárus, kníže Tréverů§ 54, 56

Inessa§ viz Aitné na Sicílii

inflace, viz také pod ceny, daně, bankéři

Rekordní inflace, hyperinflace, jsou z Německa a Maďarska. Maďarskou způsobili Rusové po dobytí země a zabavením všech výrobních prostředků a všeho kového. Koncem roku 1945 byly v oběhu bankovky o nominální hodnotě sto kvintilionů pengö (10 na dvacátou) a připraveny do oběhu byly bankovky sextilionové (10 na 21). Jeden americký dollar (USD)se směňoval za 42 miliard pengö. Reforma z 1. ledna 1946 zavedla forint = 400 oktilionů pengö (4,2x10 na třicátou).

Od 1. ledna do 15. listopadu 1923 bylo v Německu vytištěno deset miliard bankovek s nominální hodnotou 3877 trilionů marek. Do konce roku byly bezcenné. Inflace činila 3,25 milionů procent. Když bylo nejhůře, byl kurs říšské marky ku USD 80 miliard.

Podle Světové banky byla v Zairu (Kongo K) mezi říjnem 1990 a prosincem 1996, tedy ke konci vlády diktátora Mobutua, inflace 6,3 miliardy procent. V Jugoslávii (Srbsko a Černá Hora) za války v letech 1993-1995 činila inflace 5x10 na 24, v Řecku za druhé světové války v letech 1943-1944 8,55 miliard procent.

Třetí tisíciletí dějin inflace zahájilo v Zimbabwe, kde v červenci 2007 činila 7634,8 procent oproti stejnému okamžiku předešlého roku. Měsíční inflace činila v červenci 2008 839 procent. Koncem měsíce zrušila cedulová banka deset nul na bankovkách a vrátila do oběhu mince, které se neužívaly již řadu let.

V březnu 2009 oznámila centrální banka, že meziroční inflace činila v zemi zruinované Robertem Mugabem 231 milionů procent – ještě měsíc předtím "pouze" 11,2 miliony. Nejvyšší bankovna daná tehdy do oběhu zněla na sto miliard dolarů (ZW). V dubnu pak vláda na rok zastavila platnost zimbabwského dolaru. Vzápětí povolila vláda obchodovat v amerických dolarech a dalších valutách a inflace se rychle snížila. Od roku 2012, kdy byly v oběhu pouze americké dolary, byl naopak nedostatek mincí, "drobných".

Vleklá inflace související s odstoupením zlatého standardu a s rostoucí zadlužeností byla patrná na americkém dolaru (USD). Od založení Federal Reserve System, Fed) roku 1913 přišel do roku 2012 o 95 procent své hodnoty. Století předtím zůstával relativně stabilní, ačkoli s Amerikou prodělal několik válek. 

Ingaunové, ligurský lid§ 69+ a viz pod Ligurie

 

Ingir᧠viz Anchialé v Kilikii

Inguiomerus Cheruský, strýc Armíniův§ 15+, 16+ 

 

Ini-Tešub z Karchemiše, k.§ 765

In-mo-fu§ viz Hermaios Sótér

Innana§ viz Ištar

insignie říšské, seleukovské, srov. prsten a diadéma§ 164

Instéius Cató, vůdce Marsů§ 91

M. Instéius Bíthýnicus§ cos. suff. 162+ 

 

Insubrové, Insubrés, kelt. kmen v Cisalpínské Gallii, sídel. m. bylo Mediólánum§ 397, 230, 225, 223, 222, 203, 200 - 196, 194, 99, 56 

Intafernés z Persie, vojevůdce Dáreiův, pers. Vindafarna, jeden ze sedmi protimágovských spiklencům§ 522, 520

Intemeliové, Intimeliové, ligurský lid§ 69+

 

Interamna, m. v Umbrii, předtím Succasína, dn. Terni§ 312

Intercatia, dn. Villanueva del Campo v provincii Zamora v Leónu§ 151

 

Intercisa, průsmyk v Umbrii s tunelem ve Forulu, dn. Furlu§ 76+

 

interkontinentální§ viz mosty

interrex, interregés, „mezikrál“, u Římanů za republiky v dobách nějakého špatného věštebného znamení, při absenci nejvyšších úředníků-konsulů, katastrofy n. za legislativní nejasnosti úředník vybraný senátory ze svého středu na dobu pěti dnů; čas na vykonání obětí, výběr nástupce, který svolá volební sněm atd.
Za republiky vybírán ze senátorských řad na dobu pěti dnů nebylo-li možné zvolit konsuly, popř. po vypršení úřední lhůty konsulů. Mezikrálové voleni tak dlouho, dokud nebyli zvoleni konsulové, srov. dlouhý seznam zde níže u roku 355. Z dlouhé republikánské historie známe jen několik z nich jménem: roku 509 Sp. Lucretius, roku 483 A. Sempronius Atratinus a Sp. Larcius, 462 P. Valerius Publicola, 444 T. Quinctius Barbatus, 420 L. Papirius Mugilanus, 413 Q. Fabius Vibulanus, 396 L. Valerius Potitus, Q. Servilius Fidenas a M. Furius Camillus, 392 n. 391 M. Furius Camillus, P. Cornelius Scipio a L. Valerius Potitus, 389 P. Cornelius Scipio a M. Furius Camillus, 387 M. Manlius Capitolinus, Ser. Sulpicius Camerinus a L. Valerius Potitus, 355 Q. Servilius Ahala, M. Fabius Ambustus, Cn. Manlius Imperiosus, C. Fabius Ambustus, C. Sulpicius, L. Aemilius, Q. Servilius Ahala a M. Fabius Ambustus, 352 L. Cornelius Scipio, 351 C. Sulpicius a M. Fabius Ambustus, 340 M. Valerius Corvus a M. Fabius Ambustus, 333 n. 332 M. Valerius Corvus, 326 L. Aemilius Mamercinus Privernas, 320 Q. Fabius Maximus Rullianus, M. Valerius Corvus, 298 Ap. Claudius a P. Sulpicius

291 L. Postumius Megellus a Q. Fabius Maximus, 216 C. Claudius Centho a P. Cornelius Asina, 162 L. Aemilius Paulus, 82 L. Valerius Flaccus, 77 Ap. Claudius a M. Valerius Messala, 52 M. Aemilius Lepidus a Ser. Sulpicius.


Intimilium/Album Intimilium, m. v Ligurii, dn. Ventimiglia§ 39+ a viz Intemeliové

 

invase§ viz námořní invase

Inykon, Inyx, domorod. město na západu Sicílie, nezn. polohy§ 494

 

Ióannés ho Baptistés/Baptidzón n. Prodromos/"Předchůdce", č. Jan Křtitel, žid. kazatel§ 29+, 30+, 48+  

Ióannés Gaddi/Gaddés, hebr. Jochánán ha-Gaddis, "Šťastný" alias Iósépos, dyn. Židů z rodu Hasmónaiů/Hašmonaim§ 166, 160
Ióannés Hyrkános, hebr. Jehóchánán, Jochánán Hurkanus, jméno židovských králů (arab. Jahjá, č. Jan); o původu přídomku Hyrkános, Hyrkánský, viz tam§
Ióannés Hyrkános I.§ 135, 132, 129, 128, 110, 104, 103
Ióannés Hyrkános II.§ 69, 67, 65 - 62, 57, 53, 52, 48, 47, 43., 41, 40, 38, 30

Ióannés z Gischal, s. Leviho, vůdce povstalců/banditů§ 66 až 69+

Ióannés s. Zebedaiův, zvaný též z Efesu n. Patmu, křesť. věrozvěst. snad autor jednoho z euangelií, poslední z žijících žáků Ježíšových§ 90+    


Inšušinak, NIN.MUŠ.EREN, "Pán Sús", elam. bůh srovnávaný s mesopotamským Ninurtou, vládce válkou a plodností§ v osob. theoforních jménech

 

Ioannina, (pl.), klas. Ióánnína, též Janin, novořecké m.§ není v CSD

Ióasib§ viz Jóasib

Ióda§ viz Jaddua

Ióesdros, Joazar ben Boéthos, velekněz§ 36

 

Iofón z Athén§ 1. 510, syn Peisistratův a Tímoanassy; 2. 435, syn Sofokleův s Níkostratou, nevl. b. Aristónův

Iol, m. v Mauretánii Caesarské, pozd. Caesarea, arab. Šaršál/fr. Cherchell v DZ§ 42+ a viz Mauretánie

Iolaidás z Argu§ 224 (Ol.)

Iol(l)ás z Makedonie, syn Antipatrův§ 323, 322, 317

Iólkos, m. v Thessalii§ viz Démétrias

Ión z Chiu, básník a historik§ 490, 422
Ión, s. Apollónův, praotec Iónů§ 700

Iónathan, Iannaios, hebr. Jehú-nátán§ viz Alexandros I. Iannaios
Iónathan/Iónathés Apfús/Affús, tj. Prohnaný, hebr. Jónatan ha-Wawfsi, dyn. židovský§ 166, 165, 160, 159, 157, 153, 152, 150, 147 - 143, 131
Iónathan/Iónathés, saducej, př. Ióanna Hyrkana I.§ 110

Iónathan, velekněz, s. Hanny/Anana, b. Theofilův§ 37+, 41+

Iónathés, velekněz§ 52+, 54+

Iónathan, síkárius§ 73+      

 

Ióniá, Iónie, Iónové, jeden z hellénských kmenů, země v Anatolii na pobřeží mezi Kárií a Aiolidou (v semitských jazycích Jamani, ass. Iaunája, Jáwán - z Iáones, Iáwones; tato označení byla vztahována i na Egejské ostrovy, Knóssu doloženo I-ja-wo-ne)§ 738, 720, 716, 715, 711, 677, 658, 655, 652, 650, 644, 628, 623, 611, 591, 560, 546, 545, 499 - 491, 469 - 467, 441, 431, 415, 407, 401 - 399, 397, 392, 391, 385, 334, 315, 305, 297, 295, 289, 281, 275, 218, 253, 201, 202, 191, 190, 172, 133, 85, 27-, 34+ 

Jazykově se asijští Iónové, dvanáct států, asi na paměť starého členění Achájů, členili do čtyř skupin: hellénská města Kárie (Mílétos, Myús, Priéné), Lýdie (Efesos, Kolofón, Lebedos, Teós, Klázomenai, Fókaia), Chíjští s Erythrejskými a poslední Samští. 

Iónské ostrovy§ není v CSD. Novodobé označení sedmi ostrovů v Iónském moři/č. Jonské m., daleko od staré Iónie. Po rozpadu Východního Říma ("Byzance") připadly Benátkám, roku 1797 Francouzům, od roku 1800 setrvávaly na sedm let v rusko tureckém kondominiu jako Republika Sedmi ostrovů/Heptanésos politeia, formálně první novodobý nezávislý řecký stát. Roku 1815 připadl Heptanésos Británii a až do 14. listopadu 1863 fungovaly pod britskou ochranou Spojené státy Iónských ostrovů/United States of the Ionian Islands, Hénómenos kratos tón Iónión nésón. Britové vyhověli ostrovnímu parlamentu a povolili spojení s Řeckým královstvím. Heptanésii tvořily Corfù (Korkýra), Cephalonia (Kefalléniá), Cerigo (Kythéra), Ithaca (Ithaka), Paxò (Pachoi), Santa Maura (Leukas) a Zante (Zakynthos).

Iónopolis§ viz Abónúteichos   


Ioppé, též Iopé, hebr. Iafo, Iaffa, m. v Iúdaji, dn. Jaffa v aglomeraci Tel Avivu§ 315, 146, 145, 63, 30-, 67+, 70+  

I. je jedinou z lokalit v Palaistíně spojené s hellénskými mýthy: aithiopská Andromeda a Perseus, prapředci Hérákleovi.

Iordánés, ř. v Palaistíně, hebr. Jardén, č. Jordán, dn. arab. al-Urdun, srov. al-Urdunía - Jordánsko§ 734, 587, 200, 182, 168, 103, 32, 10-, 29+, 68+  

Ios, ost. v Kykladách, ve středov. Nios, dn. opět I.§ 700

Ióséf, Iósépos/Ióséppos z Iúdaie, z hebr. Jehósíf, "Přidal bůh (mi k dětem)", arab. Júsuf, lat. Ióséphus§ 1. viz Ióannés Gaddi; 2. syn Antipatra z Idúmaie, b. Héródův, 65, 40, 38; 3. 309, 246, syn Tobiův, o. Hyrkánův; 4. pokladník krále Héróda, 29; 5. manž. Salómy, ses. Héródovy, 29; 6. I. ben Ellem, velekněz, 36-; 7. I., s. Kamoidův/Kamithův n. Kamiův, velekněz, 44+, 46+; 8. Iósépos Flávios, rod. jm. Jóséf ben Matitjahu, jako řím. občan T. Flávius Ióséphus, povstalec, zajatec a literát, 701, 212, 36+, 57+, 63+, 66+, 67+, 73+, 100+, 132+; 9. Iósépos Kabi, s. Simónův, velekněz, 58+, 62+; 10. Ióséf, s. Góriónův, vůdce povstalců v Jerúsalému, 66+;      

Iótapata (sg. i pl.), m. v Galilaji, na severu dn. IL, hebr. Jodfat§ 699, 67+ 

 

Iotapé/Iótapé, jméno několika orientálních princezen a královen:

Iotapé I., dc. Artavasda z Médie (Atropatény), manž. Alexandra III. Hélia a Mithridáta III. Kommagénského, m. Antiocha III. a Iot. II. a III.§ 34, 33, 29, 20, 17+ 

Iotapé II. dc. Iotapé I., manž. svého b. Antiocha III. Kommágénského§ 20, 17+ 

Iotapé III., dc. Iotapy I., manž. Sampsigerama II. Emesénského, m. Iotapy, Azíze a Soaima§ 20, 17, 14+  

(Iúlia) Iotapé IV. Filadelfos, dc. Iotapy II., manž. b. Antiocha IV. a ka. v Kommágéně§ 20-, 41+ 

(Iúlia) Iotapé V., dc. Iotapy IV., manž. C. Iúlia Alexandra, s. Tigrána V., ka. v Kétis v Kilikii§ 20-, 60+ 

(Iúlia) Iotapé (VI.), dc. Iotapy V. s C. Iúliem Alexandrem, manž. C. Iulia Quadráta Bassa§ 20-, 60+, 147+   
Iotapé, dc. Sampsigerama II. s Iotapou III., manž. Aristobúla ml.§ 20, 17

Iotapiánus, usurpátor§ 60+  

Iova (gen.), etc.§ viz Iuppiter

Ipsos, m. ve Frygii u Synnad§ 321, 301, 289, 43