Zla (2)

 

Do hellénských kapes
Tolik bylo vybráno v „hotovosti“. Materiální tributy nelze odhadnout, ale nepochybně byly hodnotově mnohonásobně vyšší. Nelze také odhadnout, kolik z toho perští vládci utratili na své pohodlí a ve válkách. Koneckonců když Peršané nedokázali Hellény přemoci vojensky, vsadili na lidskou slabost požitkářství a cestu k ní, korupci: pustili do nich armádu lukostřelců, jak říkali Helléni, protože na perských mincích zvaných dáreikos byl vyobrazen král v posici střílejícího lukem. Když Dáreios III. cestoval po říši, měl při sobě, tedy transportovali s ním, na osm tisíc talentů peněz. Co po finančně náročné politice megavelmoci starověku zbylo, naznačují Alexandrovo tažení a nástupnické války.

Bez výraznějších otřesů zvenčí žila perská říše v relativním míru po téměř dvě staletí. Armáda nebyla a není jen "čedokem", ale s dobrým velením i nevšedně lukrativní firma. Alexandros Makedonský roku 334 vytáhl do boje proti Asiatům s 30 až 43 tisíci pěchoty a čtyřmi až pěti tisíci jízdy, se sedmdesáti talenty na proviant a s dluhy asi dvou set talentů. Jaké množství drahých kovů mu pak spadlo do klína, se údaje různí. Rozhodně hory. Např. v Súsách roku 331 nalezl na 49 tisíc talentů v mincích a neraženém zlatě a stříbru a v Persepoli, v centru říše, bylo raženého stříbra a zlata tolik, že to bylo odvezeno prý na deseti tisících mezčích spřeženích a na pěti tisících velbloudů: 120 tisíc talentů, tedy 3144 tun kovu. Kolik čeho bylo, zda stříbra nebo zlata, nevíme. Perských pokladů v Ekbatanách bylo za 180 tisíc talentů/4716 tun, summa summárum z celého Íránu na 350 tisíc talentů, tedy 9170 tun. Srov. s údaji zde níže!

Na konci svého tažení roku 324 př. n. l.vyplatil dluhy všech svých vojáků ve výši dvaceti tisíc talentů, což by ve zlatu bylo 524 tuny kovu. Jako součást jeho nikdy neuskutečněných pohřebních záslibů měli Makedonci postavit šest chrámů po říši různým bohům v ceně po pěti tisících talentech, což by odpovídalo 786 tunám kovu (zlata nebo stříbra?).

Doba to byla tehdy zvláštní. Alexandrův písař a šéf dvorské kanceláře Eumenés cestoval s tisícovkou talentů ve stříbru a zlatu a měl je ve svém stanu (sic!). Když začaly diadošské války, měl už prostředků v příruční pokladně za pět tisíc talentů/131 tun...

V první fázi válek diadochů disponoval stejnou sumou Antigonos Monofthalmos. Ve zlatě to odpovídá při kursu 400 USD za unci (2003) nebo 536,50 (2006) částce 1,684.660.000 dolarů resp. 2,259.550.225 dolarů na vojenské výdaje v době, kdy běžná denní obživa vojáka přišla maximálně na tři drachmy, hetéra "na úrovni" na deset a stejně tolik stál vojevůdce měsíční armádní proviant na muže.

Hellénistické války nefinancovala jen orientální kořist. Když si roku 281 pozval na pomoc proti Římanům Tarás Pyrrha, krále Molossů, sliboval mu veškerou podporu a s ním další hellénská města italského jihu. Ze zachovaného archivu chrámu Dia Olympského v Epizefýrských Lokrech, tedy jen jednoho z Pyrrhových spojenců, vyplývá, že v období září 281 až září 275 jeho hospodáři poskytli státu formou půček (zjevně peníze nikdy už neuviděli) ve výši 11.240 talentů stříbra, to je 294,5 tun šedého kovu! Archiv 39 bronzových desek větších než metr čtvereční na šesti z nich uchoval tajemství tří chrámových úředníků/hieromnámones epi thésauró vydávající městu peníze "na společné výdaje králi/es tán synteleián basilei", tedy na válku. Pakliže tehdy žoldnéř "bral" drachmu denně, stačily peníze lokerského Dia pro nejméně dvacet tisíc mužů na šest let. 

Militaristický rozpočet
Pravda, armády mívaly deset až čtyřicet tisíc profesionálů. Všechny tyto prostředky spotřebovala hydra války (drachem do talentu bylo šest tisíc!). Války diadochů trvající čtyřicet let (321–281 př. n. l.) mohly přijít na 120 až 150 tisíc talentů, tedy ve zlatu 3930 tun čili 50,547.660.000 dolarů.

Z hellénistických válečných výdajů je jeden z posledních také jedním z nejvyšších: Kleopatra známá jako Nová Ísis věnovala svému příteli a milenci Marku Antoniovi na katastrofální armenskou válku roku 33 př. n. l. dvacet tisíc talentů plus proviant pro celé římské vojsko a dvě stě lodí. Prakticky všechno přišlo vniveč.

Pro srovnání s dobou pozdější a militantnější: Celkový roční rozpočet římské říše v antónínovské době, tedy za největšího rozkvětu říše ve druhém století n. l., pro snad 54 miliony obyvatel žijících na ploše odhadem 3,3 miliony čtverečních kilometrů, ležel kdesi na 250 milionech dénáriů, tj. jedné miliardě séstertiů (HS). Připustíme-li, že jeden HS můžeme přepočítat jako deset eur, ani zdaleka neodpovídá takový rozpočet dnešním evropským státům s takovým počtem obyvatel.

Největší část císařského rozpočtu spolykaly výdaje na armádu. Odhaduje se, že roční žold pro legionáře a pomocné sbory na hornogermánsko-raetském límitu stál deset milionů dénáriů (= čtyřicet milionů HS). Když však byl roku 161 posunut do germánského vnitrozemí, musely legie z úspornosti rozebrat a přemístit kamenné a cihlové lázně, latríny a další budovy.

Pro srovnání: v roce 2004 se vyrobilo podle odhadů Spojených národů ve 1200 továrnách 92 zemí osm milionů lehkých palných zbraní a prodáno jich bylo za čtyři miliardy dolarů; čtvrtina obchodů nebyla legálních. K tomu bylo vyrobeno 14 milionů kusů munice, takže by každý člověk na planetě mohl být zastřelen dvakrát. V té době bylo na světě asi 640 milionů zbraní od pistolí po lehké kulomety. Vládní výdaje na zbrojení činily roku 2003 956 miliard dolarů (z toho asi polovina ve Spojených státech), o rok později 1,035 bilionu dolarů. 

Nemenší rozpočtové částky tvořily dary římským občanům. Tráiánus během svého nikdy už nepřekonaného triumfu nad Dáky věnoval každému občanovi Říma 650 drachem čili 2 600 HS (nebo spíše 5200 HS; 1 dr. = 1 dénár = 4. n. 8 HS). Antónínus Pius věnoval Římanům 640 milionů séstertiů, L. Septimius Sevérus věnoval každému senátorovi za hlavu proticísaře Didia Iúliána 720 aureů čili 72 tisíc HS (jeden zlatý = 100 HS).

Jakou část všechna tato čísla znamenala v celkové hospodářské výkonnosti doby, nevíme. Anglický ekonom Angus Maddison (zemřel roku 2010), který miloval počty o dávných událostech, roku 2001 spočetl, že roku 1 n. l. vyprodukovala světová ekonomika, tedy nejen antická, za 105,4 miliard dolarů v cenách z roku 1990 (tedy v roce 2010 odhadem 170 miliard)...

Zlato z východu
Obrovské majetky ovšem zůstaly vládcům v Seleukidě, Alexandreji, Pergamu, Makedonii, v Pontu atd. nadále a udělali z polytheistického hellénismu nejdůležitější éru v dějinách lidstva co do rozvoje humanity, umění, vědy a literatur. Makedonci brali drahé kovy ze svého území a ze severu Balkánu, Seleukovci ze Střední Asie (Fergana, Afghánistán) a omezeně z Indie a Kavkazu, Attalovci snad ze zbytků z lýdských a fryžských nalezišť, Ptolemaiovci málo z egyptských dolů v údolí Hammamat/Hamáta v horách u Rudého moře na jihu poblíž Marsá alam, z Nubie a ze Sínaje, západní Afriky, Somálska a z dálkového jihoarabského obchodu. Každému zůstalo v pokladně něco ze zlata perského.

Stříbro proudilo do Středomoří z oblastí severně nad Alpami souhrnně zvanými Germánie, nebo z Hispánií, kde v dnešní autonomní oblasti Castilla a León byly největší říšské stříbrné doly, v nichž v dobách největší slávy pracovalo na 40 tisíc lidí.

To byla cesta, jak se perské zlato těžené mezi Skythy na Altaji a ve Střední Asii rozplynulo po Alexandrově výpravě po celém Středomoří. Když pak v polovině třetího století Parthové obsadili Írán a o sto let později Mesopotamii, pozemní cesta zlata, hedvábí, koření atd. do Evropy se velmi přivřela. 
Římané po vydolování státních pokladen celého východního Středomoří vojenskou cestou, tedy po jeho dobytí, se už museli spokojit vlastními zdroji (Hispánie, Egypt, Thrákie), nebo na omezené importy z Indie. Zlato „došlo“ a na státních zásobách klovali v prvních staletích našeho letopočtu špatní a zlí vladaři.

Když marocký sultán Ahmad I. al-Mansúr (vládl 1578-1603) roku 1591 dobyl Timbuktu, Djenné a Gao v Mali, zmocnil se prý 4,5 milionů liber zlata. 
Zlato bylo ve Středomoří vymýváno z řek. Usazovalo se v beraních rounech, do něhož voda zlatá písečná zrnka ukládala. Po vysušení se písek vyklepal. Odtud mimo jiné pověst o zlatém rounu.

Nejdražší večeře
Než se tak stalo, bozi smrtelného světa dělali obří vylomeniny. Lásce k perlám a smaragdům např. propadla manželka depresemi sužovaného principa C. Iúlia Caesara zvaného Caligula Lollia Paulína, vnučka po M. Lolliovi. Byla jimi pokrytá od vlasů po prsty u nohou a sbírka, kterou nosívala, měla cenu čtyř milionů séstertiů, řekněme podle jednoho z přepočtů 80 milionů dolarů (řetízek na noze neměla, tehdy ještě byl odznakem prostitutek).

Pokud Kleopatrá VIII. jedla sama, stálo to prý jeden milion séstertiů (1 HS = 10 eur/300 korun?). Tak drahé malé večeře už zřejmě po její smrti nikdo nikdy nejedl. Pro srovnání: pensionovaný vojevůdce L. Licinius Lúcullus jedl sám nejdráže za 50 tisíc drachem, tj. 200 tisíc HS. Když královna soutěžila v nákladnosti se svým vojáckým milencem Antóniem, dala přinést stolek s jedinou nádobou, v níž byla „v octu“ rozpuštěná velká perla – pití opět za jeden milion séstertiů.

Pro srovnání: např. 2. dubna 1987 zaplatil anonymní kupec na aukci v ženevské pobočce Sotheby´s 2,126.646 USD za smaragd o 19,7 karátech na zásnubním prstenu Edwarda VII. Anglického. 7. května 1934 byla nalezena na Filipínách nejslavnější perla novověku, „Alláhova“, dlouhá 24,13 cm o průměru 13,97 cm, dosud neoceněná (rok 2006).

Nejdražší diamant byl vyvolán v Ženevě v aukční síni Sotheby´s 13. listopadu 2013: Pink Star o 59,60 karátech byl prodán za 83,02 milionů dolarů. Byl vybroušen ze surového diamantu o 132,5 karátech nalezeného firmou De Beers roku 1999. Předchozí prodejní rekord držel Graff Pink o 24,78 karátech cenou 45,75 milionů dolarů (2010). 

Cesta pokladů na západ byla různá. Když spojenecká vojska několika keltských skupin roku 279 a 278 př. n. l. vyloupila Makedonii a střední Helladu pravděpodobně i s Delfami, odnesla s sebou obrovské poklady, na které střádali Helléni mnoho staletí, nebo se před několika desetiletími zrovna dostaly vojenskou cestou z Orientu do Makedonie.

Část Keltů se vrátila s kořistí domů do oblastí v dnešní jižní Francii, část se přeplavila do Anatolie a vybojovala si tu ve střední části země v okolí dnešní Ankary půdu pro svá knížectví (Galatie). Keltští Tektosagové ukryli kořist z nájezdů na Makedonii a severní Helladu včetně Delf z let 280-277 př. n. l. v posvátných jezerech kolem Tolosy, dnešní Toulouse (aurum tolósánum). Roku 106 př. n. l. oblast vyplenili Římané pod Q. Serviliem Caepionem, viz tam.

Cestou do Říma byl konvoj s pokladem přepaden a zlato zmizelo, práce zřejmě Serviliových lidí. Bylo ho v uměleckých předmětech a zřejmě neraženém kovu na 110 tisíc liber stříbra (které do Říma dorazilo) a 1,5 milionu liber zlata (35,97 respektive 490,5 tun). Podle jiného pramene to bylo patnáct tisíc talentů zlata (393 tuny kovu, to je více než zlatý poklad Spojeného království, viz zde níže) a z velké části to všechno rozkradli vojáci při obsazení Tolosy. Při ceně zlata z května 2007 by to bylo buď 10,5 miliardy nebo „jen“ 8,4 miliardy dolarů (USD). 

Servilius napřesrok ostudně prohrál u Arausia bitvu s Germány, v níž zemřelo na osmdesát tisíc Římanů, byl odsouzen ke ztrátě majetku a k doživotnímu exilu. Po králi Tarquiniovi Superbovi se stal prvním vyvlastněným Římanem před dobou velkých proskripcí. Dožil ve Smyrně, určitě ne chudý; na rozdíl od jeho dcer, které se musely dát na prostituci. Tolósské zlato je dosud největší zaznamenaný „poklad“, kterého se kdy někdo zmocnil, matka všech pokladů.

Pro srovnání: dosud největší podmořský poklad byl ohlášen v květnu 2007. Z vraku galeony Nuestra Señora de las Mercedes kdesi v Atlantiku (nálezce nelokalisoval) bylo vyzdvihnuto sedmnáct tun zlatých a stříbrných mincí původem z Ameriky v dnešní hodnotě půl miliardy amerických dolarů (firma Odyssey Marine Exploration). Odyssey ale na konci ledna 2012 prohrála spor o vlastnictví: madridská vláda prokázala rovněž u floridského soudu, že patří Španělsku.

Dosud byl nejvýnosnějším nálezem vrak španělské lodi Nuestra Seňora de Atocha, která se potopila v hurikánu u pobřeží Floridy v roce 1622. Známý lovec pokladů Mel Fisher ho nalezl v roce 1985 a z hlubin se mu podařilo vytáhnout zlaté předměty za čtyři sta milionů dolarů.

Odyssey větší poklad nalezla již jednou. V roce 2003 její tým vylovil mince a další předměty z lodi Republic u pobřeží Savannah. Další významnou adresu firma objevila u pobřeží Španělska. V lednu 2007 sice získala povolení španělské vlády a hodlá pokračovat ve zkoumání vraku britské válečné lodi Sussex, která se potopila u Gibraltaru. Pokud se potvrdí tvrzení historiků o tom, že Sussex vezl devět tun zlata a pokud se podaří poklad vylovit, může Odyssey vydělat další půl miliardy dolarů.

Římské konfiskace

Státní poklad, hotovost ve vzácných kovech, býval i v malých městských státech značný. Severokampánská Capua měla po obsazení Římany roku 211 př. n. l. „v tresorech“ 2070 liber zlata a 31 200 liber stříbra, tedy asi tři čtvrti tunu zlata a přes jedenáct tun stříbra. V nejbohatším z jihoitalských hellénských států Tarentu získali Římané o padesát let předtím 83 tisíc liber zlata, tj. třicet tun.

Také však na třicet tisíc otroků, z nichž někteří Římany podarovali v zajetí základy latinské národní literatury. Roku 209 odtud Římané znovu odvedli třicet tisíc lidí a tři tisíce talentů ve stříbru. Za to Řím mohl zahájit roku 269 stříbrnou ražbu a o 62 let později se skončením hannibalské války zlatou.

Jak veliká byla kořist z dobytých Syrákús roku 212 př. n. l., není známo. Ale prameny u největšího ze západohellénských měst a v 6. a 5. století největším městu Středomoří zdůrazňují, že kořist z ní byla vyšší než bylo možné nalézt v Karthágu.

Například roku 480 po porážce Kartháginců dostal Gelón kontribuci dvou tisíc talentů stříbra, tedy 52,4 tuny kovu. Dal z nich razit slavné desetidrachmy, dámaráteia. Manželka od vděčných Kartháginců dostala údajně stotalentový věnec zlata, tedy 262 kilogramů. Do Delf samovládce poslal čtyři trojnožky a sochu Níké ze zlata o váze padesáti talentů (= 1310 kg).

Těžké kontribuce
Z velkých válek šly Římanům velké peníze. V hotovosti, nepřímo v uměleckých předmětech, v nepřeberném množství kořisti včetně výnosů z prodeje zotročené části populace, a v kontribucích. Z dobytých území, které si Quiríté, tedy „lid a senát římský“ přímo přivlastnil, plynuly vysoké tributy, daně.

Po první válce púnské platilo Karthágo od roku 241 př. n. l. Římanům 3200 talentů kontribucí: polovinu hned, zbytek v deseti ročních splátkách. Roku 201 mírem s Karthágem jako jednou z jeho podmínek byla platba deseti tisíc talentů stříbra do Říma ve splátkách na padesát let; všechny kontribuce Římanům byly odváděny ve stříbře. 

Od roku 196 musel Filippos V. Makedonský vyplatit jeden tisíc talentů v pravidelných splátkách do deseti let, a polovinu ihned. Jiné prameny udávají 4200 liber na třicet let a dvacet tisíc okamžitě, nebo za deset let čtyři tisíce liber stříbra.

Jeho syn Perseus říši zlikvidoval svou indolencí a snad i skrblictvím. Roku 168 v době nejvyššího ohrožení odmítl vyplatit Keltům sjednanou částku žoldu: po deseti Filippových zlaťácích (zřejmě myšlen statér Filippa II. o ceně dvaceti drachem) na jezdce, po pěti na pěšího a tisícovku pro velitele.

Protože se dostavilo po deseti tisících jezdcích a pěšáků, měl Perseus jednorázově vyplatil jedno sto tisíc statérů jezdcům a padesát tisíc statérů pěšákům, dohromady tři miliony drachem – dobrá cena za velkou pomoc ve válce. Illyrskému Gentiovi sice dal tři sta talentů, ale ten mu byl málo platný.

Když v létě roku 168 u Pydny prohrál, měl s sebou na útěku (je to vůbec technicky možné?) více než šest tisíc talentů zlata, to bylo 157,2 tuny kovu. Římané si prý ve zlatých a stříbrných ražených penězích přišli na 120 milionů séstertiů (vyšší údaj pravil tři sta milionů HS, viz rok 167).

Stejnou cenu odhadovaly antické prameny za umělecké předměty všeho a prý nejméně stejně tolik kamsi zmizelo (asi podle známého pravidla policejního časování: já sto, ty sto, náčelníkovi pět set). Makedonie dodnes zůstala vybrakována.

Roku 157 leželo ve státní pokladnici 17 410 liber neraženého zlata, 22 070 liber zlata raženého a 16 135 400 séstertiů. O půl století později, na začátku spojenecké války roku 91, leželo v "tresorech" podle plínia 1 620 831 liber zlata, podle všeho liber o dvou uncích (a nikoli dvanácti). Caesar ulehčil státnímu pokladu o patnáct tisíc liber zlata v cihlách/laterum aureórum, neraženého stříbra dvoujnásobek váhy a v raženém stříbru tři sta tisíc HS, viz rok 49. 

Vítězná válka ovšem znamenala též zisky nikoli pouze jednorázové. U Catulonu/řec. Kastalón na území Oretánů se nacházel vydatný stříbrný velkodůl zvaný v imperiální éře Baebeló. Kartháginec Hannibal, nejvyšší představitel obchodní púnské republiky v Hispánii, z něho denně dostával tři sta liber stříbra, téměř sto kilogramů kovu, takže měl na financování svých válek. Roční výnos 35,86 tun znamenal 1368,54 talentů ve stříbře; to byly i z hlediska státní obrovské peníze a poněvadž Hispánie byla bohatá na všechny kovy, netřeba spekulovat o důvodech římsko-púnské války. V dobách Plíniových byla hora se stříbrnou žílou odkryta v rozsahu c. 2,2 kilometrů/1500 dvojkroků, dolovalo se i za svitu pochodní. 

Války jsou kšeft/Publikánští supové
Seleukovci byli těžším kalibrem a římské ceny byly po vítězství vyšší. Podle míru z roku 188 musel Antiochos III. zaplatit za 12 let Římanům dvanáct tisíc talentů stříbra plus přikrmovat Quiríty 540 tisíci měřic obilí, tj. nejméně 4,727.160 litrů (ale možné je i třikrát tolik).

Ariaráthés IV. Kappadocký, Antiochův spojenec, zaplatil Římanům 600 talentů. Jejich spojenec Eumenés II. dostal od Seleukovce téměř celou Malou Asii a 350 talentů v hotovosti plus 127 dalších cash namísto obilí.

Krátce předtím roku 197 dovezli Římané domů kořist z na čas pacifikovaných Hispánií. Z Přední Hispánie to bylo 1515 liber zlata, dvacet tisíc liber stříbra a 34500 ražených stříbrných dénárů. Ze Zadní Hispánie dovezli padesát tisíc liber stříbra a z obou provincií peníze za rozprodanou obrovskou kořist včetně velkého množství otroků. Výše attalovského dědictví roku 133 z Pergamu není známa, ale bude se podobat kořisti makedonské.

Římská tvrdost vůči poraženým a dobytým zemím neznala mezí. Sulla roku 84 vyměřil provincii Asia za příchylnost ke králi Mithridátovi VI. kontribuci dvacet tisíc talentů. V těch městech, kde přezimovali vojáci, museli „hostitelé“ zaplatit každému vojákovi denně 16 drachem a stravu, a to i v případu, že si přivede jakýkoli počet přátel na večeři. Centurio dostával denně padesát drachem a jeden oděv domácí a jeden vycházkový na agoru.

Bohatství (Malé) Asie ale jakoby nemělo dna. Sullova kontribuce už byla publikánům dvakrát splacena a stálým připisováním úroků ji pronajimatelé poplatků a daní zvýšili na 120 tisíc talentů. O desetiletí později L. Lucullus nařídil, aby ten, kdo připisuje úrok ke kapitálu, přišel o všechno, a aby věřitelé nesměli zabavovat větší část dlužníkových příjmů než čtvrtinu. Pustil se do boje s nejmocnější mafií republikánského Říma, s publikány, a prohrál.

Zdá se, že i jeho labužnická pověst je spíše msta chamtivých publikánů. Vždyť v jeho době žilo více bohatších lidí a známějších stolovacími excesy. Asie za občanské války po smrti Caesarově zaplatila na kontribucích do roku 41 na dvě stě tisíc talentů! Ale to se už jeden z triumvirů M. Antónius slitoval...

Tuny a tuny zlata
O Lúcullově triumfu roku 66 př. n. l. v průvodu šlo mimo jiné osm mezků se zlatými lehátky, 56 mezků se stříbrem a 197 mezků se stříbrnými mincemi za téměř 2,7 milionu drachem. Kromě toho už dal peníze na Pompeiovo tažení a každému ze svých vojáků dal 950 drachem. V armenských Tigránokertách Lúcullus zabavil roku 69 př. n. l. osm tisíc talentů v hotovosti a kromě toho dal z kořisti každému vojákovi 800 drachem.

Roku 61 př. n. l. slavil Cn. Pompéius triumf nad východem. Na tabulích v průvodu stálo, že až dosud Římané pobírají poplatků poddanských (tributů či daní) za 50 milionů drachem, ale z jím nově dobytých území to je 85 milionů drachem.

Do státního pokladu z Mithridátova a Tigránova majetku nateklo v ražených zlatých a stříbrných mincích a v nádobách na dvacet tisíc talentů (zlata nebo stříbra?). Do této summy Pompéius nezahrnul dary vojákům (ten z nich, kdo dostal nejméně, obdržel za čtyři roky války vedle služného darem 1500 drachem).

V létě roku 58 př. n. l. si ze zoufalství z brutální římské chamtivosti vzal jedem život vládce Kypru Ptolemaios (dějiny ani neuchovaly oficiální přízvisko tohoto panovníka). Z Kypru Římané udělali provincii a jenom ražených mincí v Ptolemaiově majetku bylo sedm tisíc talentů. Sedm tisíc talentů (183,4 tun kovu) je 42 milionů drachem neboli dénárů, tedy 168 milionů HS. 
Kyperské obce ovšem ještě roku 51 nabízely správci provincie Cilicia, k níž ostrov patřil, dvě stě talentů, aby u nich nenakvartýroval vojsko. Správcem byl advokát Ciceró a na „obchod“ nepřistoupil.

Kleopatřin otec Ptolemaios XII. dlužil Caesarovi rekordních 17,5 milionů drachem, tedy 70 milionů sésterciů. Božský Iúlius pak Aulétovým dětem 7,5 milionů odpustil. Svých deset milionů (= 40 milionů HS) chtěl Říman na obživu armády roku 48 př. n. l. Sedmdesát milionů HS odpovídalo směně ve zlatých mincích římské ražby o váze 5,726 tuny zlata.

Tolik se ho netěžilo na celém světě kolem roku 1500. Jeho kupní síla byla nesrovnatelně vyšší než přepočet na 700 milionů eurů. Ptolemaios Aulétés vyplatil již předtím správci Syrie A. Gabiniovi deset tisíc talentů za to, že ho roku 55 posadil v Alexandrii na trůn.

Kam to všechno zmizelo
Císař Hadrianus reguloval nálezné z pokladů. Nálezce pokladu na vlastním pozemku si ho ponechal celý, na cizím jen polovinu a na veřejném se z poloviny dělil se státem (dnešní doba tak velkorysá není a "stát" je hamižnější). Ještě Sevérus Alexander stanovil, aby poklad zůstal nálezci, "a když byly veliké, přidal k nálezcům některé ze svých úředníků". Cesty pokladů z východu na západ se v průběhu druhé poloviny čtvrtého století n. l. uzavřely. 

Naopak lákavou pokladnicí pro loupeživé nájezdníky se stal Řím. Visigot Alarich (I.) s sebou roku 410 n. l. odnesl vysoké výkupné od Římanů, prý jejich poslední majetek (loupili však později ještě další, viz zde níže). Když téhož roku zemřel, byl i s kořistí pochován do mohyly v řečišti jihoitalské říčky Busento, kam byl po dostavbě (a podle dobových zvyklostí národů ze stepní části východní Evropy, tedy i gotských Germánů, vyvraždění jeho harému a služebnictva) vodní tok vrácen.

Kam poctivě naloupená visigotská kořist zmizela, zůstalo záhadou. S trochou nadsázky platí, že Germáni pátého století byli skromní. Alarich I. si od zbídačeného Říma, který už dávno nebyl říšským sídelním městem, totiž vzal jako výpalné pět tisíc liber zlata (italská libra vážila snad 327,45 g, tedy pouhých 1635 kilogramů), třicet tisíc liber stříbra (tj. 9810 kilogramů), čtyři tisíce hedvábných šatů, tři tisíce červených koží a tři tisíce liber pepře (981 kg) už i to tehdy patřilo mezi poklady, protože obchodní cesty s Indií válkami a rozvratem „vyschly“.

Pro srovnání s dobou, kdy Řím stál na druhém pólu moci, ve svých plenkách: roku 389 se Římané vykoupili z keltského obležení za jeden tisíc liber zlata (327,45 kg).

V dobách rozkvětu se z kultovních soch zlato nekradlo. Za Plínia byla dovezena z Egypta socha „Iána“ od neznámého autora a umístěna v Augustově chrámu. Byla pokryta zlatem a ještě po sedmdesáti letech stála nedotčena.

Pak už v Římě nezbylo z drahých kovů na očích nic: první část odvezli Alarichovi Visigoti roku 410, druhou roku 455 Geiserichovi Vandalové, kteří si kořist včetně pozlacených bronzových tašek Iovova chrámu na Kapitóliu vzali s sebou do Karthága, kde si právě zařídili státní hnízdečko, které vydrželo do roku 534 n. l.

V okolí Busenta dodnes nebylo nic nalezeno, ale pověsti je stále přikládána vážnost. Ovšem část visigotské kořisti se ještě roku 507 nacházela v ohrazeném městu Karkasiané/Carcasió n. Carcasó v Narbonské Gallii, dn. jihofrancouzské Carcassone. Zmocnil se ho Theodorich Ostrogotský (zemřel 526) a je pravděpodobné, že v Ravenně padl roku 540 do rukou Východořímanů vedených Belisariem a jím že byl poklad odvezen do Kónstanínopole Iústiniánovi I. 

Po Visigotech ovládli kraj severně od Pyrenejí jejich vzdálení příbuzní, západogermánští Frankové, nicméně jejich úhlavní nepřátelé: sami byli katolíky, kdežto Visigoti ariány. O sektářských válkách mezi monotheisty viz pod křesťanství. Chlodovech, který strávil zimu 507/508 v Burdigale, dal Alarichův poklad odvést do své říše. Jeho syn Childebert I., který porazil Alarichova syna Amalaricha roku 531, neboť se ariánský Visigot choval ošklivě k Frankově katolické sestře a své manželce Chlodechildě (cestou domů do Paříže však zemřela). Chilbert s sebou vezl další kus visigotského pokladu, který ve výčtu Gregoria z Tours obsahoval mimo jiné (asi nekovové předměty?): šedesát pohárů, patnáct mís a dvacet skříněk na evangelia ve zlatě a osázeno drahokamy. Král to prý všechno rozdal po kostelích...

Snad největší summu peněz na válečné tažení vynaložil východní císař León I. na válku s Vandaly a s jeho vůlí na západě vládnoucí Anthemios, prý neuvěřitelných 65 tisíc liber zlata a sedm set tisíc liber stříbra (21,285 tun, resp. 229,22 tun), což by bylo peněz více než kdy v polytheistické éře říše. Pro západ říše to bylo poslední imperiální vydechnutí, poněvadž výprava byla totálním fiaskem, viz s. v. Vandalové a Germáni (2).   

Peníze zase na váhu
V té době však už žádná peněžní ražba kromě východořímského území v Evropě neexistovala, majetek se měřil na truhlice a novorozenci nezakládala šlechta konto, ale usypala jeho díl pokladu – dávných a čerstvých lupů v drahých kovech, kamenech, látkách a kožešinách; otroci byli nádavkem. Do evropských pohádek se dostaly místo jmen velkých bankéřů poklady v jeskyních, na poli ve džbánech.

Takovými sysly Helléni ani Římané nebyli, protože na ochranu svého majetku v ražených drahých kovech nebo ve slitcích měli jednak důvěryhodné chrámové úschovy, jednak bankéře, kteří jim majetek převedli promptně kamkoli po Středomoří. Kromě toho majetek magnátů spočíval především  v nemovitostech. Srov. ale komedii T. Maccia Plauta Aulária, kde lakomec zakopává džbán se zlatem.

Germáni v době naturální směny nosili provrtané zlaté mince na krku. Kdo měl peníze, střežil je jako poklad, měl je za šperk. Směnný smysl peněz byl v sedmém století v podstatě zapomenut a s jistou nadsázkou lze říci, že antické mincovní kovy z velké části zmizely v lesích Germánie.

Jistou výjimkou je zřejmě provokativní zlatá ražba Theoderichova syna Theoberta I., vládce v Austrasii (534–548). Solidus měl Frankovo jméno, což pobouřilo ve vzdáleném Novém Římu (Cařihradu), neboť zlatá ražba byla až dosud pokládána za výhradní právo císařské. Karel Veliký ale nerazil zlatou minci a za základ peněžnictví zavedl stříbrnou minci. Bylo obnoveno mincovnictví po nejméně třech staletích, zlaté skončilo kolem roku 670.

Při stolování se germánská knížata 6. a 7. století předháněla ve váze zlatých číší a přináležitostí k tabuli. Francký král Chilperich (vládl 561–584) si dal vyrobit zlatý podnos o váze padesáti liber a král Burgundů Guntram/Gunthram z rodu Merovejců (vládl 561-592) se chlubil, že měl patnáct takových mís, ale že většinu jich rozbil a ponechal si jen stejně velkou a jednu o váze 470 liber.

Stará stříbrná a zlatá římská ražba se tak změnila v germánské poklady. Když poslali Frankové svou princeznu Rigunthu roku 584 k Visigothům do Hispánií, doprovázel ji na padesáti vozech její poklad. Největší mincovní poklad z blížícího se konce západořímského státu v Británii a na území celé říše byl nalezen v listopadu 1992 v anglickém Suffolku. "Hoxne Hoard" tvoří 569 zlatých mincí, 14.191 stříbrných a 24 bronzových z doby Valentiniána I. (363-375) až Honoria (395-423); legie vyklidily ostrov roku 407. Součástí jmění zakopaného nejpozději do roku 450 n. l. bylo 29 šperků se sadou kořenek, vše nyní součást sbírek Britského musea.  

Roku 1895 byla v Kolíně nad Rýnem nalezena římská polní pokladna s 15 centy mincí: byla zakopána na místě, kam se už Římané nevrátili a Germáni nikdy nenalezli. Roku 1913 nalezený zlatý poklad z Eberswalde vážil 2,54 kilogramů. Osm misek, smotky zlatého drátu, náramky a řetězy jsou sice z devátého století př. n. l., ale patřili zřejmě nějakému ze semnonských šlechticů. Největší zlatý poklad nalezený v Německu je od roku 1945 ruskou válečnou kořistí.

Mezi poklady, o nichž je psaného záznamu, ale stále kdesi leží, patří část Jahweho majetku. Podle kumránských textů je v okolí jeskyní uloženo 4630 talentů stříbra (asi sto tun), 65 zlatých ingotů a šest set nádob s mincemi.

Velké peníze římského starověku:
Za pozdní republiky byl čistý zisk statku orientovaného na produkci vína a oleje sto tisíc sesterciů ročně. Z obilné úrody byl roční výnos třicet tisíc sesterciů. 400 tisíc séstertiů musel mít jezdec v majetku, aby mohl přináležet ke stavu (sto tisíc dénárů). Jak by se něco takového mohlo rovnat se ziskem ropné firmy Exxon Mobil, která za účetní rok 2007 uvedla nevídanou summu 40,6 miliard dolarů.

Nejmenší majetkový census senátora musel být jeden milion séstertiů, tedy 125 až 250 tisíc dénáriů či drachem. Průměrný majetek senátorů se pohyboval do čtyř milionů, filosofující boháč Seneca měl prý oceněn majetek na tři sta milionů séstertiů, více než jeho vrah, císař Neró.

Ve druhém století byl L. Aemilius Paullus, poražený u Cann, se 60 talenty (240 tisíc séstertiů) majetku pokládán za středně zámožného senátora. U jeho úspěšnějšího vrstevníka P. Cornélia Scípióna Áfricána staršího bylo za přiměřené pokládáno věno padesáti talentů (= dvě stě tisíc séstertiů), které se dostalo jeho dcerám jako děvčatům z dobré rodiny.

Ačkoli šlo v obou případech o vojevůdce, kořistící na válečných taženích, tehdy to na hellénský svět ještě „nestačilo“. Dokonce i v chudé Helladě byl majetek nejbohatšího z Hellénů a jejich současníka Aitóla Alexandra Ísia odhadován na dvě tři sta talentů (= 1,8 milionů drachem, tj. 7,2 milionů séstertiů). Odkud majetek pocházel, známo není, ale Aitólie byla tradičně jednou z nejchudších oblastí Hellady. Jak ukazuje Alexandrův příběh z roku 189 byl to šikovný škudlil, viz tam. V nepoměrně bohatších Athénách se lišily udávané částky "milionářů" od toho, co zbylo na dědice. Kalliás, syn Hipponíkův, zdědil dva talenty, ale jeho děd jich prý měl dvě stě. Níkiás měl v mincích 120 talentů, ale jeho syn Níkératos zanechal jen čtyřicet. Podobně boháč Ischomachos: jeho jmění se odhadovalo na sedmdesát talentů, ale jeho dva synové nalezli jen deset; a stejně Stefanos, syn Thallův, měl mít padesát talentů, po smrti nalezeno jen jedenáct. Bohatí Athéňané ovšem měli velmi nákladné zákony dané povinnosti vůči spoluobčanům, srov. pod leitúrgie. 

V posledním století republiky byl majetek venkovského statkáře vzácně navštěvujícího Řím odhadován na šest milionů séstertiů (roku 79 Sex. Roscius). Krátce předtím v mariovské době bylo deset milionů séstertiů velké bohatství.

Megaboháči: Crassové a krésové
V císařské době byli ze soukromých osob nejbohatšími lidmi starého světa velkostatkář Cn. Cornélius Lentulus Augur, jehož závěť spočítala na 400 milionů séstertiů (donucen Tiberiem vzít si život, viz rok 31+). Propuštěnec a šéf Claudiovy kanceláře Narcissus zanechal také 400 milionů (zemřel rovněž z donucení roku 54 n. l.). Podobně C. Iulius Callistratus, propuštěnec Caligulův a též jeden z jeho atentátníků. 

350 milionů majetku zanechal roku 62 n. l. po popravě M. Antónius Pallas, jiný propuštěnec z Claudiova okolí, otrok původně Claudiovy matky Antónie, a také šéf císařské Nerónovy finanční správy, po 300 milionech séstertiů zbylo po L. Annaeovi Senecovi (nucená sebevražda roku 65 n. l.) a právníkovi Q. Vibiovi Críspovi (93 n. l.). Propuštěnec C. Caecilius Ísidórus, který zemřel roku 8-, sice utrpěl těžké ztráty za občanských válek, jak sám uvedl v závěti ze dne 27. ledna krátce před skonem, přesto po něm zůstalo šedesát milionů HS v hotovosti, 3600 párů volů, 257 tisíc drobného dobytka/pecus a 4116 otroků. Pro svůj funus určil jeden milion HS. 

Augustus po sobě zanechal 150 milionů HS a prosperující stát. Z toho 40 milionů „lidu“ bylo vyplaceno hned po smrti na ruku. Stříbrný HS měl v té době váhu jednoho gramu, bylo by to tedy 40 tun kovu k výplatě. V oběhu ale už byly séstertie bronzové.

Lidu na ruku vyplácel po své smrti z dědictví Augusův přítel L. Cornelius Balbus "Maior", viz roku 62 a 40, rodem z Gád, první rodem Neříman v konsulském úřadu. Od dob Pompeiových válek v Hispániích patřil mezi nejbohatší obyvatele říše, byl poradcem Caesarovým i Octavianovým. Pompeius ho s rodinou někdy před svým návratem z války se Sertoriem roku 71 obdaroval občanstvím a vzal s sebou do Říma. Každý římský občan dostal od něho dědictvím sto sésterciů. 

Census roku 46 vykázal 150 tisíc občanů, zatímco roku 70 ještě devět se tisíc: rozdal tedy soukromník Balbus, finančník a politický poradce, nejméně patnáct milionů sésterciů, tedy patnáct tun stříbra...

Po dobytí Makedonie roku 168 př. n. l. přišlo do římské pokladny tolik prostředků, že občané nemuseli platit až do rané doby císařské přímé daně. Věci předtím levné značně podražily: velký svět dorazil do Říma. Od druhé makedonské války s vlnou chuti po luxusu Římané vše začali převádět na peníze, zadarmo ani kuře nehrabe. Průměrný senátorský majetek byl na třech milionech séstertiů (asi 125 talentů), jezdecký na dvou (asi 84 talentů).

Co do množství stříbra, zřejmě neraženého, byl prvním z Římanů Q. Fabius Máximus Allobrogicus, o němž bylo zaznamenáno, že vlastnil jeden tisíc liber stříbra/c. 327 kg. O generaci později M. Livius Drusus byl prvním, kdo na Tiberu vlastnil deset tisíc liber stříbra. P. Licinius Crassus, cos. 131, již měl majetek v hodnotě jednoho sta milionů séstertiů, tj. asi 420 talentů, základ bohatství triumvira M. Crassa; první si přivlastnil přízvisko Díves.

Jeho potomek začínal prý s "pouhými" třemi sty talenty. Ale když byl roku 70 poprvé konsulem, odvedl ze své majetku desátek Hérákleovi, pohostil Římany u deseti tisíců stolů (nepochybně světový rekord) a každému ze spoluobčanů daroval obilí na tři měsíce. Jeho dar Quirítům byl odhadnut na 170 milionů séstertiů.

Přesto člověkovi, který nesmírně zbohatl na machinacích kolem nemovitostí a na sullovských proskripcích po této akci zůstalo 7100 talentů (mj. vlastnil stříbrné doly, ale jeho životní styl byl jednoduchý, skromný, žádná extravaganza). V pozemcích vlastnil dvě stě milionů HS, nejvíce tehdy po Sullovi. Jeho kolega v kolegiu tří Cn. Pompéius měl sedmdesát milionů a třetí, ale vítěz celého klání, C. Caesar, ve své nenadálé smrti zanechal v ražené hotovosti na čtyři tisíce talentů.

Podle jedné zachované tradice nalili Parthové roku 53 do úst mrtvého triumvira M. Crassa roztavené zlato, prý za jeho údajnou chamtivost. Bude to spíše smyšlenka, neboť většina tehdejších parthských předáků byla s vysokou pravděpodobností majetnější než triumvir a o podnikatelské činnosti Crassa v Římě toho asi také mnoho nevěděli.

V Římě sestavil z pěti set otroků oddíl řemeslníků ze stavební branže, zároveň hasičů. Když někde hořelo, běžný jev ve velkoměstě, Crassovi nákupčí od vystrašených majitelů činžáků skupovali hořící domy za hubičku, stejně jako sousední ohrožené domy. Pak se teprve dali do práce Crassovi muži, nyní již na jeho majetku. Crassovo podnikání tak dalo vzniknout prvnímu stálému soukromému hasičskému sboru v Evropě. První státní, ale soukromě financovaný sbor, sestavil roku 22 Augustus. Čítal šest mužů a roku 6+ byl reorganisován, viz roky 22- a 6+ a s. v. hasiči. 

M. Crassus měl pro bohatství zajímavé měřítko, praktické pro nastávající éru občanských válek: "Bohatým je pouze ten, kdo dokáže živit legii ze svého ročního příjmu/negábat locuplétem esse nisi quí reditú annuó legiónem tuérí posset." V řeckém podání: "médena nomidzein méde faskein einai plúsion, hos mé dynatai trefein apo tés úsiás stratopedon/nikoho nelze pokládat za bohatce, kdo není schopen živit ze svého vojsko."  

Easy come, easy go

Na peníze se hledělo stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“ a „ať všichni vidí, že na to mám“. Žilo se nadoraz, velký život – velké peníze, potomci ostrouhali. Božský Iúlius měl v roce 62 na 25 milionů dluhů, ale před sebou vynikající válečnickou kariéru, takže vše uhradil.

M. Antónius ve 24 letech dlužil šest milionů, o čtrnáct let později již čtyřicet milionů (250 talentů). Podivný P. Clódius Pulcher, který se zřekl šlechtictví a přestoupil na plebejství, si pořídil koncem republiky dům za 14,5 milionu sesterciů. Jeho soupeř T. Annius Miló měl 70 milionů dluhů (to ho netrápilo, krev mu pil Clódius), ale na hry dával 300 tisíc séstertiů (v úvahu připadá také čtení 3 miliony).

Caesarián Curió dlužil šedesát milionů. Měsíční úroky přitom byly čtyři až osm procent, tedy 48 až 96 procent ročně! Obvykle se vše vyřešilo prodejem pozemků a dalších nemovitostí… To byla cesta, na níž vymřela římská šlechta.

Zábava vynáší: Antický Hollywood
Nejlukrativnější povolání v Římě na konci republiky byla stejná jako v dobách hollywoodských: herectví, tanečnictví a zpěváctví, kulinářství. Z tragiků prý vydělával těžké peníze herec Claudius alias Clódius Aesópus: jeho majetek byl vyčíslen na dvacet milionů séstertiů. Jeho syn Clódius proslul cvičenými zpěvnými a mluvícími ptáky, kus kupoval za šest tisíc séstertiů. Byl také prvním z Římanů, který po vzoru Kleopatry pil a dával na hostině hostům pít v octu rozpuštěné velké perly, úniónés.

Tanečnice Dionýsia měla roční příjem dvě stě tisíc séstertiů (pro srovnání: tolik o více než století později stál soukromý pohřeb Nerónův). Slavný představitel komediálních postav Q. Roscius (zemřel ve vysokém věku roku 62 př. n. l.), přítel Sullův, měl roční příjem šest set tisíc séstertiů, tj. sto padesát tisíc drachem. V době slávy odmítal honorář za vystoupení, viz ovšem vysvětlení roku 80. Předtím dostával od státu za každý hrací den tisíc dénárů plus výdaje na celý svůj team. Roscius vystupoval ve velepodnicích, při nichž se vynakládaly neuvěřitelné summy na kulisy a dekorace. Během jednoho takového projektu prošla pódiem karavana šesti set oslů.

V době principátu herce vystřídali žokejové. C. Ápuléius z Hispánií, současník Hadriánův, se dožil 42 let. Závodil za červené a během své čtyřiadvacetileté kariery startoval v 4257 závodech, z nichž ve 1462 zvítězil. Vydělal 35,863.120 séstertiů (tj. c. 4,5 mio dénárů, což při přepočtu 1 HS rovná se deset eur dělá téměř 350 milionů).

Literáti už tehdy nevydělávali ani zdaleka tolik. Za komédii Eunúchus/Kleštěnec dostal roku 161 autor, Kartháginec P. Terentius Áfer, propuštěnec senátora C. Terentia Lúcána, do té doby v Římě nejvyšší odměnu osm tisíc séstertiů. O sto dvacet let později však dokázal P. Vergilius Maró uspořádat happening s pohřbem své oblíbené masařky, musca carnália, se všemi přináležitostmi funerálií lidských s účastí honorace včetně Maecenáta. Když mouchu uložil do mausolea, mohl spočíst útratu celé legrácky na 800 tisíc séstertiů!

Stejně pozoruhodné je to, že básník pochovával hmyz v době, kdy se rozdělovala roku 40 za druhého triumvirátu půda pro dvě stě tisíc veteránů a bohatí o ni snadno přicházeli; ledaže by se k půdě vázala speciální práva a povinnosti, jako např. péče o záhrobní stavby…

Poklady z ateliérů
Honoráře výtvarných umělců byly naopak vysoké. Apellés za obraz Alexandra v efeském Artemísiu obdržel dvacet talentů raženého stříbra (nepočítaně, naváženě). Za bitvu s Peršany se sto lidmi na plátnu dostal Aristeidés Thébský od samovládce Mnásóna, pána v Elateji, po deseti minách za každého.

Pamfilos Makedonský neučil malovat za méně než talent, ročně za 500 dénárů. Což mu prý dali Apellés i Melanthios. Za Aitiónovy obrazy, srov. zde výše, se prý „dávaly státní poklady“, jak praví zdroj.

Ceny obrazů byly často nesmírné. Lucullus dal za kopii, apografon, Pausiovy Glykery dva talenty (pozoruhodnost: nezabavil obraz, ale zaplatil). Zámožný athénský malíř Níkiás odmítl nabídku pergamského krále Attala II. na prodej jednoho svého obrazu za 60 talentů a raději ho věnoval své vlasti. Asklépiodórovi vyplatil jinak nevýznamný tyrannos Mnásón z boiótské Elateie ve druhé polovině 4. století př. n. l. za dvanáct bohů po třiceti minách a Theomnéstovi za každého z héróů po dvaceti.

Král Attalos II. vydražil Aristeidův obraz Nemocného za 100 talentů (tj. více než 2,6 tuny raženého zlata či spíše jen stříbra). Parrhasiův obraz Kybélina velekněze miloval císař Tiberius a dal za něj šest milionů sésterciů. Visel v jeho ložnici. M. Agrippa koupil od Kýzických dva obrazy Aianta a Afrodíty za 1,2 milionu sesterciů.

K vzácným obrazům se však přistupovalo z dnešního hlediska mnohdy velmi necitlivě. Císař Claudius, který se nepochybně považoval za vzdělance (a lidé to o něm říkají dodnes), vyřízl ze dvou Apellových obrazů Alexandra Velikého vystavených na Foru královu hlavu a nahradil je Augustovými.

O restaurátorství nelze hovořit ve starém věku hovořit. Apellova Afrodíté anadyomené, umístěná v Caesarově chrámu v Římě, za Neróna zetlela a byla prostě na císařův příkaz nahrazena „čerstvým“ dílem Dorotheovým.

Poklady z ložnic
Sochař Praxitelés vytvořil podle známé hetéry Fryny z Thespií vlastním jménem Mnésarété sochu Afrodíty Knidské. Její tuctová starověká kopie, práce neznámého provinčního kameníka, byla v červnu 2002 v Londýně vydražena za 11,67 milionu dolarů! Dvorní malíř Alexandra Velikého Apellés podle ní namaloval v polovině 4. st. př. n. l. proslulý obraz Afrodíté anadýomené, „vynořené z vln“.

Jejím přítelem měl být i slavný řečník a velký athénský demokrat Hypereidés. Říkává se, že nomen je omen. V tomto případu to nesedí, neboť řecké fryné znamená ropucha.

Do Delf jako první votivně daroval Apollónovi sošku boha Echekratidás z Láríssy. Fryné zase byla první ženou, která věnovala do Delf votivní dar Apollónovi - svou zlacenou podobu, dílo svého milence Praxitela.

Kulinářské šílenství
V posledním století republiky v Římu kypěl „stolní“ průmysl. Magnáti si sami pěstovali ryby v umělých nádržích se sladkou i slanou vodou, ústřice, ptáky všeho druhu, divokou atd. Kvalitní holubník s holuby přišel na sto tisíc séstertiů. Velkoptáčníci, čihaři či čižbáři měli tak rozsáhlé chovy, že dokázali najednou uspokojit zakázku na pět tisíc kvíčal, kus za tři dénáry neboli dvanáct sésterciů.

Velkochovatelé ryb dokázali najednou dodat dva tisíce murén. Po L. Liciniovi Lúcullovi zůstalo ryb za 40 tisíc séstertiů (tedy snad i 400 tisíc, nebo 800 tisíc USD, což bylo minimum senátorského majetkového censu). Chovatel včel prodal ročně medu za deset tisíc séstertiů. Na vylepšeních rasy se za chovného osla platilo 60 až 400 tisíc séstertiů.

Starožitný nábytek se stal ještě koncem republiky předmětem sběratelské vášně. Zřejmě první z Evropanů, který starožitnostem propadl, byl Augustus, sbírající cenné kusy nábytku a korithské vázy (slitina zlata, stříbra a bronzu vzniklá údajně při požáru města roku 146).

Luxus konce republiky a později byl nepřehlédnutelný také u nábytku. Stůl z pomalu rostoucího a proto vzácného afrického citronovníku, mensa citrea, stál milion séstertiů.

Nejluxusnější módní materiál: libra purpurového hedvábí = 150 tisíc dénárů. Flakon stál šafránové voňavky z Arábie dva tisíc dénárů, za což se podle některých odhadů pořídilo osm tun pšenice.

Megainflace ve 3. století n. l. postihla hlavně provincie. Podílela se nástupu křesťanství k moci. 
Po dvě staletí 31. př. n. l. až 235 n. l. vládl v jádru říše klid. Kromě několika krátkých občanských válek větší konflikty se odehrávaly pouze na hranicích říše. Velké pohromy přišly na říši s první vlnou stěhujících se Germánů na západ. Obsah drahého kovu v minci se rapidně snižoval.

Roku 255 n. l. stála v Egyptě měřice obilí (o 29,18 l) šestnáct drachem. Roku 314 už stála deset tisíc drachem! Dům, který roku 267 stál dva tisíce drachem, o čtyřicet let později mohl být zatížen hypothekou ve výši 3,840.000 drachem. Půl litru vína tehdy stálo dvanáct až 26 tisíc drachem, tři kilogramy masa osm tisíc.

Mzdy rostly obdobně: roku 304 byla denní mzda pomocného dělníka v terénu a u výroby cihel 400 – 500 drachem denně. Písař dostával tři tisíce drachem měsíčně, učitel šest tisíc drachem, stejně jako člověk od oslů!

Přitom kolem roku 1 n. l. znamenal dénár, tedy čtyři séstertie či čtyři drachmy, stravné na šestnáct dnů. Srovnáním dělnických výdělků v Egyptě docházím k hrůzné inflaci. Rekordní inflace moderních dějin byla mezi říjnem 1990 a prosincem 1996 v africkém Zairu (Kongo), kde dosáhla 6,3 miliard procent. Koncem roku 2007 dosáhla úředně inflace v Zimbabwe desíti tisíc procent.

Pro srovnání: reálné ceny hovězího roku 1997 byly o třetinu nižší než roku 1971, kdy byl ve Spojených státech zrušen zlatý standard (a o dva roky později také obecně). V téže době vzrostla spotřeba masa v průmyslových zemích třikrát, ve třetím světu pětkrát, spotřeba mléka třikrát. Jev dosud v historii nevídaný…

Deset nejbohatších lidí planety (2003):
Časopisecké odhady se tvoří podle veřejně ověřitelných obchodů a kapitálových výnosů. Skutečnost mohla být znamenitě odlišná (srov. např. majetky arabských ropných mocnářů, ruských kleptokratů apod.): William H. Gates III, majetek ocenil Forbes na 40, 7 miliard USD, 2. Warren Edward Buffett, 30,5 miliardy, 3. Karl & Theo Albrechtovi, 25,6 miliard, 4. Paul Gardner Allen, 20,1 miliard, 5. princ al-Walíd bin Talál as-Saúd, 6. Lawrence Joseph Ellison, 7. – 10. Alice L. Waltonová, Helen R. Waltonová, Jim C. Walton a John T. Walton. O třináct let později se "tabulka" změnila: 1. Bill Gates se 75 mld. USD, 2. Amancio Ortega s 67 mld., Warren Buffett 60,8 mld., 4. Carlos Slim Helù s 50 mld., 5. Jeff Bezos s 45,2 mld., 6. Mark Zuckerberg 44,6 mld., 7. Larry Ellison 43,6 mld., 8. Michael Bloomberg 40 mld., 9. Charles Koch 39, 6 mld. a 10. jeho bratr David se stejně vysokým odhadem.

O sedmáct roků později se část jmen změnila: 1. Jeff Bezos (113 mld.), 2. Bill Gates (98), 3. Bernard Arnault s rodinou (76), 4. Warren Buffet (67,5), 5. Larry Ellison (59), 6. Amancio Ortega (55,1), 7. Marc Zukerberg (54,7), 8. Jim Walton (54,6), 9. Alice Walton (54,4), 10. Rob Walton (54,1).    
zdroj: magazín Forbes

Zlatý dům Nerónův§ viz domus aurea