Do hellénských kapes
Tolik bylo vybráno v „hotovosti“. Materiální tributy nelze odhadnout, ale nepochybně byly hodnotově mnohonásobně vyšší. Nelze také odhadnout, kolik z toho perští vládci utratili na své pohodlí a ve válkách. Koneckonců když Peršané nedokázali Hellény přemoci vojensky, vsadili na lidskou slabost požitkářství a cestu k ní, korupci: pustili do nich armádu lukostřelců, jak říkali Helléni, protože na perských mincích zvaných dáreikos byl vyobrazen král v posici střílejícího lukem.

Když Dáreios III. cestoval po říši, měl při sobě, tedy transportovali s ním, na osm tisíc talentů peněz. Co po finančně náročné politice megavelmoci starověku zbylo, naznačují Alexandrovo tažení a nástupnické války.

Bez výraznějších otřesů zvenčí žila perská říše v relativním míru po téměř dvě staletí. Armáda nebyla a není jen "čedokem", ale s dobrým velením i nevšedně lukrativní firma. Alexandros Makedonský roku 334 vytáhl do války proti Asiatům s 30 až 43 tisíci pěchoty a čtyřmi až pěti tisíci jízdy, se sedmdesáti talenty na proviant a s dluhy doma asi dvou set talentů. 

Jaké množství drahých kovů mu pak spadlo do klína, se údaje různí. Rozhodně hory. Např. v Súsách roku 331 nalezl na 49 tisíc talentů v mincích a neraženém zlatě a stříbru a v Persepoli, v centru říše, bylo raženého stříbra a zlata tolik, že to bylo odvezeno prý na deseti tisících mezčích spřeženích a na pěti tisících velbloudech: 120 tisíc talentů, tedy 3144 tun kovu. Kolik čeho bylo, zda stříbra nebo zlata, nevíme.

Perských pokladů v Ekbatanách bylo za 180 tisíc talentů/4716 tun, summa summárum z celého Íránu na 350 tisíc talentů, tedy 9170 tun. Srov. s údaji zde níže!

Na konci svého tažení roku 324 př. n. l.vyplatil dluhy všech svých vojáků ve výši dvaceti tisíc talentů, což by ve zlatu bylo 524 tuny kovu. Jako součást jeho nikdy neuskutečněných pohřebních záslibů měli Makedonci postavit šest chrámů po říši různým bohům v ceně po pěti tisících talentech, což by odpovídalo 786 tunám kovu (zlata, nebo spíše stříbra?).

Doba to byla tehdy zvláštní. Alexandrův písař a šéf dvorské kanceláře Eumenés cestoval s tisícovkou talentů ve stříbru a zlatu a míval je skladovány ve svém stanu (sic!). Když začaly diadošské války, měl už jen prostředků v příruční pokladně za pět tisíc talentů/131 tun...

V první fázi válek diadochů disponoval stejnou sumou Antigonos Monofthalmos. Ve zlatě to odpovídá při kursu 400 USD za unci (2003) nebo 536,50 (2006) částce 1,684.660.000 dolarů resp. 2,259.550.225 dolarů na armádní výdaje v době, kdy denní obživa běžného vojáka přišla maximálně na tři drachmy, hetéra "na úrovni" na deset a stejně tolik stál vojevůdce měsíční armádní proviant na muže.

Hellénistické války nefinancovala jen orientální kořist. Když si roku 281 pozval na pomoc proti Římanům Tarás Pyrrha, krále Molossů, sliboval mu veškerou podporu a s ním měšťané dalších hellénských měst italského jihu. Ze zachovaného archivu chrámu Dia Olympského v Epizefýrských Lokrech, tedy jen jednoho z Pyrrhových spojenců, vyplývá, že v období září 281 až září 275 jeho hospodáři poskytli státu formou půček (zjevně peníze nikdy už neuviděli) ve výši 11.240 talentů stříbra, to je 294,5 tun šedého kovu!

Archiv 39 bronzových desek větších než metr čtvereční na šesti z nich uchoval tajemství tří chrámových úředníků/hieromnámones epi thésauró vydávající městu peníze "na společné výdaje králi/es tán synteleián basilei", tedy na válku. Pakliže tehdy žoldnéř "bral" drachmu denně, stačily peníze lokerského Dia pro nejméně dvacet tisíc mužů na šest let. 

Militaristický rozpočet
Pravda, armády mívaly deset až čtyřicet tisíc profesionálů. Všechny tyto prostředky spotřebovala hydra války (drachem do talentu bylo šest tisíc!). Války diadochů trvající čtyřicet let (321 – 281 př. n. l.) mohly přijít na 120 až 150 tisíc talentů, tedy ve zlatu 3930 tun čili 50,547.660.000 dolarů.

Z hellénistických válečných výdajů je jeden z posledních také jedním z nejvyšších: Kleopatra známá jako Nová Ísis věnovala svému příteli a milenci Márku Antóniovi na katastrofální armenskou válku roku 33 př. n. l. dvacet tisíc talentů plus proviant pro celé římské vojsko a dvě stě lodí. Prakticky všechno přišlo vniveč.

Stejně jako zlaté rakve jejích dynastických předchůdců a dávných králů na Nilu. Nejnověji pochovala rodina a klan vůdce narkogangu Kartelu Jaliska nové generace (CJNG) Nemesia Oseguera Cervantese (59) vulgo El Mencho v březnu 2026 u Guadalajary do zlaté rakve; údaj o její váze nekoloval. 

Pro srovnání s dobou pozdější a militantnější: Celkový roční rozpočet římské říše v antónínovské době, tedy za největšího rozkvětu imperia ve druhém století n. l., pro snad 54 miliony obyvatel žijících na ploše odhadem 3,3 miliony čtverečních kilometrů, ležel kdesi na 250 milionech dénáriů, tj. jedné miliardě séstertiů (HS). Připustíme-li, že jeden HS můžeme přepočítat na deset eur, ani zdaleka neodpovídá takový rozpočet dnešním evropským státům s takovým počtem obyvatel.

Největší část císařského rozpočtu spolykaly výdaje na armádu. Odhaduje se, že roční žold pro legionáře a pomocné sbory na hornogermánsko-raetském límitu stál deset milionů dénáriů (= čtyřicet milionů HS). Když však byl roku 161 posunut do germánského vnitrozemí, musely legie z úspornosti též rozebrat a přemístit kamenné a cihlové lázně, latríny a další budovy.

Pro srovnání: v roce 2004 se vyrobilo podle odhadů Spojených národů ve 1200 továrnách 92 zemí osm milionů lehkých palných zbraní a prodáno jich bylo za čtyři miliardy dolarů; čtvrtina obchodů nebyla legálních. K tomu bylo vyrobeno 14 milionů kusů munice, takže by každý člověk na planetě mohl být zastřelen dvakrát. V té době bylo na světě asi 640 milionů střelných zbraní od pistolí po lehké kulomety. Vládní výdaje na zbrojení činily roku 2003 na 956 miliard dolarů (z toho asi polovina ve Spojených státech), o rok později 1,035 bilionu dolarů. 

Nemenší rozpočtové částky tvořily dary římským občanům. Tráiánus během svého nikdy už nepřekonaného triumfu nad Dáky věnoval každému občanovi Říma 650 drachem čili 2 600 HS (nebo spíše 5200 HS; 1 dr. = 1 dénár = 4. n. 8 HS). Antónínus Pius věnoval Římanům 640 milionů séstertiů, L. Septimius Sevérus věnoval každému senátorovi za hlavu proticísaře Didia Iúliána 720 aureů čili 72 tisíc HS (jeden zlatý = 100 HS).

Jakou část všechna tato čísla znamenala v celkové hospodářské výkonnosti doby, nevíme. Anglický ekonom Angus Maddison (zemřel roku 2010), který miloval počty o dávných událostech, roku 2001 spočetl, že roku 1 n. l. vyprodukovala světová ekonomika, tedy nejen antická, ale včetně indické a čínské, za 105,4 miliard dolarů v cenách z roku 1990 (tedy v roce 2010 odhadem 170 miliard)...

Zlato z východu
Obrovské majetky ovšem zůstaly vládcům v Seleukidě, Alexandreji, Pergamu, Makedonii, v Pontu atd. nadále a udělaly z polytheistického hellénismu nejdůležitější éru v dějinách lidstva co do rozvoje humanity, umění, vědy a literatur. Makedonci brali drahé kovy ze svého území a ze severu Balkánu, Seleukovci ze Střední Asie (Fergana, Afghánistán) a omezeně z Indie a Kavkazu, Attalovci snad ze zbytků z lýdských a fryžských nalezišť, Ptolemaiovci málo z egyptských dolů v údolí Hammamat/Hamáta v horách u Rudého moře na jihu poblíž Marsá alam, z Núbie a ze Sínaje, západní Afriky, Somálska a z dálkového jihoarabského obchodu. Každému z diadochů zůstalo v pokladně něco ze zlata perského.

Stříbro proudilo do Středomoří z oblastí severně nad Alpami souhrnně zvanými Germánie, nebo z Hispánií, kde v dnešní autonomní oblasti Castilla & León fungovaly největší říšské stříbrné doly, v nichž v dobách největší slávy pracovalo na čtyřicet tisíc lidí.

To byla cesta, jak se perské zlato těžené mezi Skythy na Altaji a ve Střední Asii rozplynulo po Alexandrově výpravě po celém Středomoří. Když pak v polovině třetího století Parthové obsadili Írán a o sto let později Mesopotamii, pozemní cesta zlata, hedvábí, koření atd. do Evropy se přivřela. 
Římané po vydolování státních pokladen celého východního Středomoří vojenskou cestou, tedy po jeho dobytí, se už museli spokojit vlastními zdroji (Hispánie, Egypt, Thrákie), nebo na omezené importy z Indie. Zlato „došlo“ a na státních zásobách klovali v prvních staletích našeho letopočtu špatní a zlí vladaři.

Když marocký sultán Ahmad I. al-Mansúr (vládl 1578 - 1603) roku 1591 dobyl Timbuktu, Djenné a Gao v Mali, zmocnil se prý 4,5 milionů liber maliského zlata: země je dodnes třetím největším producentem žlutého kovu v Africe. 
Zlato bylo ve Středomoří vymýváno z řek. Usazovalo se v beraních rounech, do něhož voda zlatá písečná zrnka ukládala. Po vysušení se písek vyklepal. Odtud mimo jiné pověst o zlatém rounu.

Nejdražší večeře
Než se tak stalo, bozi smrtelného světa dělali obří vylomeniny. Lásce k perlám a smaragdům např. propadla manželka depresemi sužovaného príncipa C. Iúlia Caesara zvaného Caligula Lollia Paulína, vnučka po M. Lolliovi. Byla jimi pokrytá od vlasů po prsty u nohou a sbírka, kterou nosívala, měla cenu čtyř milionů séstertiů, řekněme podle jednoho z přepočtů 80 milionů dolarů (řetízek na noze neměla, tehdy ještě byl znakem prostitutek).

Pokud veleznámá Kleopatrá jedla sama, stálo to prý jeden milion séstertiů (1 HS = 10 eur?). Tak drahé malé večeře už zřejmě po její smrti nikdo nikdy nejedl. Pro srovnání: pensionovaný vojevůdce L. Licinius Lúcullus jedl sám nejdráže za padesát tisíc drachem, tj. 200 tisíc HS.

Když královna soutěžila v nákladnosti se svým vojáckým milencem Antóniem, dala přinést stolek s jedinou nádobou, v níž byla, prý „v octu“, rozpuštěná velká perla – pití opět za jeden milion séstertiů.

Pro srovnání: např. 2. dubna 1987 zaplatil anonymní kupec na aukci v ženevské pobočce Sotheby´s 2,126.646 USD za smaragd o 19,7 karátech na zásnubním prstenu Edwarda VII. Anglického. 7. května 1934 byla nalezena na Filipínách nejslavnější perla novověku, „Alláhova“, dlouhá 24,13 cm o průměru 13,97 cm, dosud neoceněná (rok 2006).

Nejdražší diamant byl vyvolán v Ženevě v aukční síni Sotheby´s 13. listopadu 2013: Pink Star o 59,60 karátech byl prodán za 83,02 milionů dolarů. Byl vybroušen ze surového diamantu o 132,5 karátech nalezeného firmou De Beers roku 1999. Předchozí prodejní rekord držel Graff Pink o 24,78 karátech cenou 45,75 milionů dolarů (2010). 

Cesta pokladů na západ byla různá. Když spojenecká vojska několika keltských skupin roku 279 a 278 př. n. l. vyloupila Makedonii a střední Helladu pravděpodobně i s Delfami, odnesla s sebou obrovské poklady, na které střádali Helléni mnoho staletí, nebo se před několika desetiletími zrovna dostaly vojenskou cestou z Orientu do Makedonie.

Část Keltů se vrátila s kořistí domů do oblastí v dnešní jižní Francii, část se přeplavila do Anatolie a vybojovala si tu ve střední části země v okolí dnešní Ankary půdu pro svá knížectví (Hellény pak kraj zván Galatie).

Keltští Tektosagové ukryli kořist z nájezdů na Makedonii a severní Helladu z let 280 - 277 př. n. l. v posvátných jezerech kolem Tolosy, dnešní Toulouse (aurum tolósánum). Roku 106 př. n. l. oblast vyplenili Římané pod Q. Servíliem Caepionem, viz tam.

Cestou do Říma byl konvoj s pokladem přepaden a zlato zmizelo, práce zřejmě, jak se lze dohadovat, Servíliových lidí. Bylo ho v uměleckých předmětech a zřejmě neraženém kovu na 110 tisíc liber stříbra (které do Říma dorazilo) a 1,5 milionu liber zlata (35,97 respektive 490,5 tun). Podle jiného pramene to bylo patnáct tisíc talentů zlata (393 tuny kovu, to je více než zlatý poklad Spojeného království, viz zde níže) a z velké části to všechno rozkradli vojáci při obsazení Tolosy. Při ceně zlata z května 2007 by to bylo buď 10,5 miliardy nebo „jen“ 8,4 miliardy dolarů (USD). 

Servílius napřesrok ostudně prohrál u Arausia bitvu s Germány, v níž zemřelo na osmdesát tisíc Římanů, byl odsouzen ke ztrátě majetku a k doživotnímu exilu. Po králi Tarquiniovi Superbovi se stal prvním vyvlastněným Římanem před dobou velkých proskripcí. Dožil ve Smyrně, určitě ne chudý; na rozdíl od jeho dcer, které se musely doma dát na prostituci. Tolósské zlato je dosud největší zaznamenaný „poklad“, kterého se kdy někdo zmocnil, "matka všech pokladů".

Pro srovnání: dosud největší podmořský poklad byl ohlášen v květnu 2007. Z vraku španělské galeony Nuestra Señora de las Mercedes v Atlantiku potopené Brity roku 1804 před portugalským pobřežím bylo vyzdvihnuto sedmnáct tun zlatých a stříbrných mincí původem z Ameriky v dnešní hodnotě půl miliardy amerických dolarů (firma Odyssey Marine Exploration). Odyssey ale na konci ledna 2012 prohrála spor o vlastnictví: madridská vláda prokázala rovněž u floridského soudu, že patří Španělsku.

Dosud byl nejvýnosnějším nálezem vrak španělské lodi Nuestra Seňora de Atocha, která se potopila v hurikánu u pobřeží Floridy v roce 1622. Známý lovec pokladů Mel Fisher ho nalezl v roce 1985 a z hlubin se mu podařilo vytáhnout zlaté předměty za čtyři sta milionů dolarů.

Odyssey větší poklad nalezla již jednou. V roce 2003 její tým vylovil mince a další předměty z lodi Republic u pobřeží Savannah.

Další významnou adresu firma objevila u pobřeží Španělska. V lednu 2007 sice získala povolení španělské vlády a hodlá pokračovat ve zkoumání vraku britské válečné lodi Sussex, která se potopila u Gibraltaru. Pokud se potvrdí tvrzení historiků o tom, že Sussex vezl devět tun zlata a pokud se podaří poklad vylovit, může Odyssey vydělat další půl miliardy dolarů.

Římské konfiskace

Státní poklad, hotovost ve vzácných kovech, býval i v malých městských státech značný. Severokampánská Capua měla po obsazení Římany roku 211 př. n. l. „v tresorech“ 2070 liber zlata a 31 200 liber stříbra, tedy asi tři čtvrti tuny zlata a přes jedenáct tun stříbra. V nejbohatším z jihoitalských hellénských států Tarentu získali Římané o padesát let předtím 83 tisíc liber zlata, tj. třicet tun.

Také však na třicet tisíc otroků, z nichž někteří Římany podarovali v zajetí základy latinské národní literatury. Roku 209 odtud Římané znovu odvedli třicet tisíc lidí a tři tisíce talentů ve stříbru. Z toho mohl Řím zahájit roku 269 stříbrnou ražbu a o 62 let později se skončením hannibalské války přišla též zlatá.

Jak veliká byla kořist z dobytých Syrákús roku 212 př. n. l., není známo. Ale prameny u největšího ze západohellénských měst a v 6. a 5. století největším městu Středomoří zdůrazňují, že kořist z ní byla vyšší než bylo možné nalézt v Karthágu.

Například roku 480 po porážce Kartháginců dostal Gelón kontribuci dvou tisíc talentů stříbra, tedy 52,4 tuny kovu. Dal z nich razit slavné desetidrachmy, dámaráteia. Manželka za přímluvu od vděčných Kartháginců dostala údajně stotalentový věnec zlata, tedy 262 kilogramů. Do Delf samovládce poslal čtyři trojnožky a sochu Níky ze zlata o váze padesáti talentů (= 1310 kg).

Těžké kontribuce
Z velkých válek šly Římanům velké peníze. V hotovosti, nepřímo v uměleckých předmětech, v nepřeberném množství kořisti včetně výnosů z prodeje zotročené populace, a v kontribucích. Z dobytých území, které si Quiríté, tedy „lid a senát římský“ přímo přivlastnil, plynuly vysoké tributy, poplatky.

Po první válce púnské platilo Karthágo od roku 241 př. n. l. Římanům 3200 talentů kontribucí: polovinu hned, zbytek v deseti ročních splátkách. Roku 201 mírem s Karthágem jako jednou z jeho podmínek byla platba deseti tisíc talentů stříbra do Říma ve splátkách na padesát let; všechny kontribuce Římanům byly odváděny ve stříbře a jistě mnohonásobně překračovali válečné náklady, které nikde v pramenech vyčísleny nejsou. 

Od roku 196 musel Filippos V. Makedonský vyplatit jeden tisíc talentů v pravidelných splátkách do deseti let, a polovinu ihned. Jiné prameny udávají 4200 liber na třicet let a dvacet tisíc okamžitě, nebo za deset let čtyři tisíce liber stříbra.

Jeho syn Perseus říši zlikvidoval svou indolencí a snad i skrblictvím. Roku 168 v době nejvyššího ohrožení odmítl vyplatit Keltům sjednanou částku žoldu: po deseti Filippových zlaťácích (zřejmě myšlen statér Filippa II. o ceně dvaceti drachem) na jezdce, po pěti na pěšího a tisícovku pro velitele.

Protože se dostavilo po deseti tisících jezdcích a pěšáků, měl Perseus jednorázově vyplatil jedno sto tisíc statérů jezdcům a padesát tisíc statérů pěšákům, dohromady tři miliony drachem – dobrá cena za velkou pomoc ve válce. Illyrskému Gentiovi sice dal tři sta talentů, ale ten mu byl málo platný.

Když v létě roku 168 u Pydny prohrál, měl s sebou na útěku (je to vůbec technicky možné?) více než šest tisíc talentů zlata, to bylo 157,2 tuny kovu. Římané si prý ve zlatých a stříbrných ražených penězích přišli na 120 milionů séstertiů (vyšší údaj pravil tři sta milionů HS, viz rok 167).

Stejnou cenu odhadovaly antické prameny za umělecké předměty a prý nejméně stejně tolik kamsi zmizelo (asi podle známého pravidla policejního časování: já sto, ty sto, náčelníkovi pět set). Makedonie dodnes zůstala vybrakována.

Roku 157 leželo v římské státní pokladnici 17 410 liber neraženého zlata, 22 070 liber zlata raženého a 16 135 400 séstertiů. O půl století později, na začátku spojenecké války roku 91, leželo v "tresorech" podle Plínia 1 620 831 liber zlata, podle všeho liber o dvou uncích (a nikoli dvanácti). Caesar ulehčil státnímu pokladu o patnáct tisíc liber zlata v cihlách/laterum aureórum, neraženého stříbra dvoujnásobek váhy a v raženém stříbru tři sta tisíc HS, viz rok 49. 

Vítězná válka ovšem znamenala též zisky nikoli pouze jednorázové. U Catulónu/řec. Kastalón na území Oretánů se nacházel vydatný stříbrný velkodůl zvaný v imperiální éře Baebeló. Kartháginec Hannibal, nejvyšší představitel obchodní púnské republiky v Hispánii, z něho denně získával tři sta liber stříbra, téměř sto kilogramů kovu, takže měl na financování svých permanentních válek.

Roční výnos 35,86 tun znamenal 1368,54 talentů ve stříbře; to byly i z hlediska státního obrovské peníze a poněvadž Hispánie byla bohatá na všechny kovy, netřeba spekulovat o důvodech římsko-púnské války. V dobách Plíniových byla zde odkryta hora se stříbrnou žílou v rozsahu c. 2,2 kilometrů/1500 dvojkroků, dolovalo se i za svitu pochodní. 

Války jsou kšeft/Publikánští supové
Seleukovci byli těžším kalibrem a římské ceny byly po vítězství vyšší. Podle míru z roku 188 musel Antiochos III. zaplatit za dvanáct let Římanům dvanáct tisíc talentů stříbra plus přikrmovat Quiríty 540 tisíci měřicemi obilí, tj. nejméně 4,727.160 litrů (ale možné je i třikrát tolik).

Ariaráthés IV. Kappadocký, Antiochův spojenec, zaplatil Římanům šest set talentů. Jejich spojenec Eumenés II. dostal od Seleukovce téměř celou Malou Asii a 350 talentů v hotovosti plus 127 dalších cash namísto obilí.

Krátce předtím roku 197 dovezli Římané domů kořist z na čas pacifikovaných Hispánií. Z Přední Hispánie to bylo 1515 liber zlata, dvacet tisíc liber stříbra a 34 500 ražených stříbrných dénárů. Ze Zadní Hispánie dovezli padesát tisíc liber stříbra a z obou provincií peníze za rozprodanou obrovskou kořist včetně velkého množství otroků. Výše attalovského dědictví roku 133 z Pergamu není známa, ale bude se podobat kořisti makedonské.

Římská tvrdost vůči poraženým a dobytým zemím neznala mezí. Sulla roku 84 vyměřil provincii Asia za příchylnost ke králi Mithridátovi VI. kontribuci dvacet tisíc talentů. V těch městech, kde přezimovali vojáci, museli „hostitelé“ zaplatit každému vojákovi denně šestnáct drachem a stravu, a to i v případě, že si přivede jakýkoli počet přátel na večeři. Centurió dostával denně padesát drachem a jeden oděv domácí a jeden vycházkový na agoru.

Bohatství (Malé) Asie ale jakoby nemělo dna. Sullova kontribuce už byla publikánům dvakrát splacena a stálým připisováním úroků ji pronajimatelé poplatků a daní zvýšili na 120 tisíc talentů. O desetiletí později L. Lúcullus nařídil, aby ten, kdo připisuje úrok ke kapitálu, přišel o všechno, a aby věřitelé nesměli zabavovat větší část dlužníkových příjmů než čtvrtinu. Pustil se do boje s nejmocnější mafií republikánského Říma, s publikány, a prohrál.

Zdá se, že i jeho labužnická pověst je spíše msta chamtivých publikánů. Vždyť v jeho době žilo více bohatších lidí a známějších stolovacími excesy. Asie za občanské války po smrti Caesarově zaplatila na kontribucích do roku 41 na dvě stě tisíc talentů! Ale to se už jeden z triumvirů M. Antónius slitoval...

Tuny a tuny zlata
O Lúcullově triumfu roku 66 př. n. l. v průvodu šlo mimo jiné osm mezků se zlatými lehátky, 56 mezků se stříbrem a 197 mezků se stříbrnými mincemi za téměř 2,7 milionu drachem. Kromě toho už dal peníze na Pompéiovo tažení a každému ze svých vojáků věnoval 950 drachem. V armenských Tigránokertách Lúcullus zabavil roku 69 osm tisíc talentů v hotovosti a kromě toho podaroval z kořisti každého vojáka 800 drachmami.

Roku 61 př. n. l. slavil Cn. Pompéius triumf nad východem. Na tabulích v průvodu stálo, že až dosud Římané pobírají poplatků poddanských (tributů či daní) za padesát milionů drachem, ale z jím nově dobytých území to je 85 milionů drachem.

Do státního pokladu z Mithridátova a Tigránova majetku nateklo v ražených zlatých a stříbrných mincích a v nádobách na dvacet tisíc talentů (zlata nebo stříbra?). Do této summy Pompéius nezahrnul dary vojákům (ten z nich, kdo dostal nejméně, obdržel za čtyři roky války vedle služného darem 1500 drachem).

V létě roku 58 př. n. l. si ze zoufalství z brutální římské chamtivosti vzal jedem život vládce Kypru Ptolemaios (dějiny ani neuchovaly oficiální přízvisko tohoto panovníka). Z Kypru Římané udělali provincii a jenom ražených mincí v Ptolemaiově majetku bylo sedm tisíc talentů. Sedm tisíc talentů (183,4 tun kovu) je 42 milionů drachem neboli dénáriů, tedy 168 milionů HS. 
Kyperské obce ovšem ještě roku 51 nabízely správci provincie Cilicia, k níž ostrov tehdy patřil, dvě stě talentů, aby u nich nenakvartýroval vojsko. Guvernérem byl advokát Ciceró a na „obchod“ nepřistoupil.

Kleopatřin otec Ptolemaios XII. dlužil Caesarovi rekordních 17,5 milionů drachem, tedy 70 milionů séstertiů. Božský Iúlius pak Aulétovým dětem 7,5 milionů odpustil. Svých deset milionů (= 40 milionů HS) chtěl Říman na obživu armády roku 48 př. n. l. Sedmdesát milionů HS odpovídalo směně ve zlatých mincích římské ražby o váze 5,726 tuny zlata.

Tolik se ho netěžilo na celém světě ani kolem roku 1500. Jeho kupní síla byla nesrovnatelně vyšší než přepočet na 700 milionů eurů. Ptolemaios Aulétés vyplatil již předtím správci Syrie A. Gabíniovi deset tisíc talentů za to, že ho roku 55 dosadil v Alexandrii na trůn.

(pokr.)