589-580

589.

Ol. 47, 4

 

 

anarchie?

a. u. c. 165

 

************************************************************

V Egyptě zemřel po nemoci král Psammtek II. (vládl od roku 595; Manethós mu dával sedmnáct let vlády). Jeho nástupcem se stal syn Wahjebre, řec. Apriés, hebr. Hofra (vládl do roku 570 resp. 568). Nové boje Egypťanů s Chaldaji, král Nabû-kudurrí-usur II. bojuje úspěšně v Libanonu, ale jinak se mu v politice nedařilo. 

Povstal proti Chaldajům júdský král Zidkijáhú/Cidkijáhú (vládl od roku 597). Nabû-kudurrí-usur II. dostal povstání rychle pod kontrolu a od měsíce tebétu/v prosinci až lednu 589/588, zahájil obléhání Jerúsaléma. Egyptští spojenci, staří nepřátelé Chaldaje, Židům na pomoc nepřišli, menší oddíl na cestě do Júdy Babylóňané zničili (viz dále rok 587).

 

************************************************************

588.

Ol. 48, 1

Glykón z Krotónu

 

 

Filippos

a. u. c. 166

 

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil v epónymní disciplíně Glykón z Krotónu, první epónymní olympioníkos z Itálie. Jistý mladík Pýthagorás ze Samu (předek slavného mudrce?) se přihlásil do dorostenecké soutěže boxu, ale nebyl připuštěn, neboť vypadal zženštile. Do mužského turnaje však nastoupit směl a vyhrál ho.

V Píse se král Dámofón, syn Pantaleontův (začátek vlády neznáme, viz rok 644), pokusil získat zpět otcovu moc nad Olympií. Neuspěl, odrazil však protiútok Élidských proti Píse. Dámofóntův bratr a nástupce ve vládě Pyrrhos byl Éliďany i se svým státečkem zničen (viz dále rok 580 a 577). Élejští uzavřeli stoletý pakt/symmachiá s arkadskou Héraiou, což mělo asi na průběh války velký vliv, smlouva o tom z Olympie/rhátrá, ión. rhétré, zachována na bronzové desce. 

V Korinthu zemřel samovládce Periandros II. (vládl od roku 628, kde více o rodině). Nástupcem se stal Kypselos II., syn Gorgův (uvádí se ale i Periandrovo jméno), zvaný též Psammetichos (vládl do roku 585).

 

************************************************************

587.

Ol. 48, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 167

 

************************************************************

Podle jedné tradice byl právě tento rok prvním rokem anarchie v Athénách (srov. roky 590 a 586 až 582).

 

Po jednoapůlletém obléhání (viz rok 589) dobyli Chaldajové sídelní město júdského království Jerúsalém. 9. dne měsíce du‘úzu/29. července při výpadu z vyhladovělého města unikl král Zidkijáhú s rodinou do pouště, byl ale lapen, dopraven do Ribly na Orontu, kde byl hlavní chaldajský tábor, jeho děti před ním popraveny a on sám oslepený doživotně internován v Babylónu.

O měsíc později dne 7. abu/25. srpna, deset let po prvním babylónském dobytí Jerúsaléma, se dostali chaldajští Babylónci pod velením Nabû-zéra-iddina (hebr. Nebuzaradan/Nabuzardan, údajně archimageiros/"šéfkuchař") do vyhladovělého města, vyvrátili jej, hradby rozvalili a chrám Jahweho spálili. Dodnes je datum drženo Židy v paměti půstem o 9. avu/tiš'a be-av, do kteréhož data tradice spojila vícero národních tragedií od dob Mojžíšovy cesty, viz rok 1448, včetně zničení druhého Jahweho chrámu roku 70 n. l., ačkoli události vrcholily v jiné dny, též dobytí pevnosti Bejtaru roku 135 n. l., viz tam. • První chrám dal vystavět král Šalomo (vládl v letech 972 až 933, a to zřejmě v letech 968 až 955). Svatyně byla definitivně obnovena až v letech 458 až 455 (viz ale roky 521 a 516; II. chrám). Královský titul v Júdě-Iúdaji povstal opět až roku 135.

Část židovského obyvatelstva Chaldajové deportovali a usadili v Babylónii v okolí Nippuru (kdysi vytrvale proassyrského města, srov. ještě rok 623 až 617), část zůstala v Júdě (mezi nimi též z královských synů Jerachmi'el) a část migrovala do Egypta. „Babylónský exil“ Židů se tradičně počítá do roku 538 (viz tam), třebaže tehdy velká část Židů zůstala nadále v Babylónii, kde žila jako silná menšina až do novověku do vzniku moderního státu Israél, č. Izrael. • Židovskou migraci směrem západním z Palestiny, diasporu, viz rok 320.

V Mizpá/Micpá u Jerúsaléma, které uniklo chaldajskému ničení, ustavili Chaldajové za místodržitele nové babylónské provincie Iúdaie Gedalju/Gedaljáhú. Jeho poradcem se stal prorok Jirmejáhú/Jirmejá, č. Jeremiáš. S Gedaljovým místodržitelstvím však nebyli někteří Židé od starého panovnického dvora spokojeni, důvody neznáme, a již po sedmi měsících, tj. v březnu roku 586, ho jistý Išma'el, důstojník z bývalé júdské armády a asi též z královského rodu, se společníky opilého z hostiny zavraždil a s ním zlikvidoval i chaldajskou posádku v Mizpá. Spiklenci, kteří byli pošťuchováni ammónským králem jménem Ba'alís, řec. Baaleim, u něhož žili v exilu, pak uprchli do Egypta, kde se usadili v Dafnai (srov. rok 538). S nimi musely odejít/byly uneseny Zidkíjovy dcery ponechané Babylónci u Gedalji i probabylónský prorok Jirmejá a už o něm nebude slechu.

Označení Jehúdá, Jehúdí, řec. Iúdaia, Iúdaios, postupně vytlačilo starší Israél, Israélci či Hebrejci z užívání a v odvozených podobách jako Jude, Jew, Juif či Žid přetrvalo dodnes. O pět let později vytáhl Nabû-kudurrí-usur do Zajordání proti panovníků Ammónu a Móabu, srov. zde výše. Až do hellénismu nebude o regionu slyšet. Za Chaldajovy vlády též zmizeli autonomní dynastové ve filistínské pentapoli Gazy, Askalonu, Ašdodu, Gatu a Ekronu, zmizelo království Edóm a všechny dohromady zřejmě spadly pod správu júdské provincie. 

 

************************************************************

586.

Ol. 48, 3

 

 

(Dámasiás II.?)

a. u. c. 168

 

************************************************************

Spojenci vyvrácením Kirrhy ukončili I. válku svatou (trvala do roku 595). Kirrha nebyla již nikdy obnovena a její pozemky Hellénové darovali Apollónovi.

Po skončení války reorganisoval (nebo teprve nyní ustavil na oslavu konce války) Eurylochos z Thessalie pýthijské hry.(popř. roku 582, viz rok 584). Původně byla v Delfách konána jen soutěž ve zpěvu kitharódů. Vzorem agónických slavností byly hry olympijské. Delfská věštírna se nyní dostala pod přímou kontrolu amfiktyonů. Předtím kultovní život řídili kněží z Kréty. Apollón měl jako jediný v hellénském světě permanentní a relativně početné kněžstvo a barbarskému světu představoval hlavní hellénský kult, jemuž přinášeli na Délos, do Delf a Didym lýdští, egyptští a perští panovníci dary, stejně jako ještě později Římané. 

 

Babylónci oblehli ve Foiníkii Tyros a Byblos. Byblos se vzdal brzy (srov. rok 595), ostrovní Tyros byl obléhán až do roku 573, viz tam. Slabý Egypt opět nemohl pomoci svým spojencům a Egypťané tak po dvou desetiletích bojů přišli definitivně o vliv nad celou Palestínou. V této době ovšem již disponovali flotilou, viz rok 611. 

 

V Číně zemřel císař Ting-wang (vládl od roku 607). Následoval na trůnu jeho syn Ťien-wang (vládl do roku 572). Pokračovala rivalita mezi jednotlivými státy. Stát Čchu a Ťin bojují o hegemonii ve státu Čeng/Zheng, vítězí Ťin.

 

************************************************************

585.

Ol. 48, 4

 

 

anarchie nebo Dámasiás II., viz rok následující

a. u. c. 169

 

************************************************************

V Athénách je buď druhým rokem anarchie, nebo druhým rokem byl archontem Dámasiás, který pak byl násilně sesazen; úřadoval prý dva roky a dva měsíce. Je to opět jedno z tradičních dat: dobu Dámasiovu lze datovat i roky 585/584, 584/583 s 582/581; na žádnou eventualitu nelze bezvýhradně přistoupit. Po jeho pádu stálo v čele Athén deset archontů, polovinou eupatridové, tři zemědělci/agroikoi a dva řemeslníci/démiúrgoi. Jak takové členění souviselo s následujícím "partajním" systémem rivalisující skupin, nevíme. 

Byla to doba vleklých politických bojů mezi obyvateli attické roviny, pedasioi či pedieis, které vedl Lykúrgos, syn Aristoláidův, z rodu Bútovců či Eteobútovců, obyvateli pobřeží, paralioi, které vedl Alkmaiónův syn Megaklés z rodu Alkmaiónovců, a mezi horaly, hyperakrioi, vedenými Hippokratovým synem Peisistratem. Bližšího o sporech nevíme nic, jistě souvisely se Solónovou reformou, o otevřenou občanskou válku zjevně nešlo. Tahanice o vliv ve státě vyústily roku 561 v Peisistratově prvním puči, viz tam. O Alkmaiónovi/Alkmeónovi, synu Megakleově, viz rok 560. 

 

V Korinthu byl zavražděn tyrannos Kypselos II. Psammetichos (vládl od roku 588). V obci byla zavedena démokratiá, výkonnými úředníky byli búloi a probúloi, tj. radní a místoradní (podle jiné tradice došlo ke svržení tyrannidy v Korinthu až roku 582).

Během vlády Kypsela II. přišli Korinťané o vládu nad Korkýrou (srov. rok 628) a v téže době vedli neúspěšnou válku s Aigínskými. Kypselovci pak ještě ovládali Amprakii, kde po Gorgovi vládl Archínos a pak Periandros III., poslední samovládce v Amprakii koncem 6. století (srov. rok 628). Rod Kypselovců je doložen v Amprakii, na Kefallénii a na Peloponnésu ještě koncem 4. století.

V téže době padla tyrannida a byla zavedena démokratiá též v Epidauru (srov. rok 628)Pravděpodobně t. r. byly na počest Poseidónovu založeny isthmické hry (srov. rok 583).

Kolem roku 585 se v Mílétu narodil filosof Anaximenés, žák Anaximandrův (zemřel v době mezi roky 528 až 525). Někdy v této době dorazil do Hellady Hyperborej n. Skyth Abaris, muž divotvorný, vykladač věšteb/chrésmologos a léčitel Apollónova kultu. Zbavil údajně Athény hladomoru a pod jeho jménem kolovaly sbírky/logoi výroků a zaklínadel na odvracení neduhů; srov. o něm v indexu s. v. lékaři. 

 

28. května byla na Halyu vybojována poslední bitva lýdsko-médské války (nepřátelství se vleklo od roku 617, viz ovšem eskalaci roku 590). Výsledek byl nerozhodný a Alyattés II. uzavřel s Kyaxarem mír zprostředkovaný kilickým králem Syennesiem a babylónským Labynétem (tak Hérodotos, vládl tehdy ovšem Nabû-kudurrí-usur, snad nějaký jeho pověřenec?) a potvrzený dynastickým sňatkem: Alyattova dcera Aryénis se stala chotí Kyaxarova syna Astyaga. • Během bitvy nastalo zatmění slunce, které předpověděl Thalés Mílétský, a strany nechaly válčení.

Krátce po ukončení války zemřel v Médii Kyaxarés (vládl Médům od roku 625). Nástupcem se stal jeho syn Astyagés, bab. Ištumegu, arm. Ašdahak (vládl do roku 550; srov. rok 800). Ke chronologii jeho vlády viz rok 550. 

 

V Itálii slavil 13. září král L. Tarquinius Priscus triumf nad Sabiny a Collatií, latinskou osadou Alby Longy, dobytou na Sabinech. Král posléze dobyl ještě několik latinských měst. Před rokem 585, dříve než roku 588, dobyl Tarquinius Priscus latinské město Apiolae.

 

V Japonsku zemřel 9. dubna první tennó Džimmu, vládce státu Jamato (vládcem od 660). Dožil se údajně 127 let, podle jiné kroniky 137. Nástupcem se stal jeho třetí syn s posmrtným jménem Suizei, "Tichý". Vládu potvrdil až po bojích s bratry, na trůn obřadně uveden roku 581. Zemřel v létě 549 ve věku 84 let a o jeho činech není nic zaznamenáno; moderní věda o jeho existenci pochybuje. Podobně v případě jeho nejstaršího syna Annei, "Mír", který jako Šiki-cu-hiko-tama-demi zemřel v zimě 511 ve věku 57 let. Jeho druhorozený syn Itoku, "Obdivuhodná udatnost", jinak Oho-Jamato-hiko-suki-tomo, vládl do své smrti na podzim 477. Výčet panovníků dynastie Jamato viz tam.   

 

************************************************************

584.

Ol. 49, 1

Lykínos z Krotónu

 

 

Dámasiás II. nebo anarchie

a. u. c. 170

 

************************************************************

O athénském archontovi Dámasiovi viz rok předešlý i následující. Podle jedné z kronik úřadoval Dámasiás podruhé roku 582, kdy byly založeny pýthie.  

 

************************************************************

583.

Ol. 49, 2

 

 

Dámasiás II.

a. u. c. 171

 

************************************************************

V Makedonii zemřel král Filippos I. (vládl od roku 616). Nástupcem se stal jeho syn Aeropos I. (vládl do roku 563). Údajně ještě v kolébce, když se do Makedonů pustili Illyrové. Makedonští předáci vzali dítě s sebou do války a invasory potřeli. Jinak o souvislostech není známo nic, kromě toho, že s Illyry různých kmenů a s Thráky válčili makedonští panovníci po celou dobu existence státu.  

 

Podle jiné chronografické tradice byly t. r. založeny isthmické hry, isthmia (srov. rok 585). Konaly se na jaře (snad v květnu, možná, že každé druhé hry později v létě) v Korinthu až do roku 146, po vyvrácení města Římany byly přeloženy do Sikyónu (srov. rok 776) a snad roku 7 či po něm vráceny do Nového Korinthu. Hlavní cenou za vítězství byl věnec celerový/anion, jak dosvědčoval Tímoleón ve válce s Púny roku 339, v římské éře borovicový (v Olympii olivový, v Delfách vavřínový a v Nemeji nejprve olivový, pak miříkový/celerový nebo břečťanový).

 

V Germánii byla pochována v Heuneburgu u Sigmaringenu na jihu Baden-Württembergu do mohyly neznámá Keltka vysokého společenského postavení. Hallstattské oppidum s osadou čítající podle archeologů c. deset tisíc obyvatel bývá pokládáno za jedno z velkých keltských center ve střední Evropě, ne-li hlavní a často je ztotožňováno s Pyréné, podle Hérodota města u pramenů Istru, viz v indexu s. v. Odhadnutým počtem obyvatel by patřilo k největším evropským "městům" své doby.  

 

************************************************************

582.

Ol. 49, 3

 

 

anarchie?

a. u. c. 172

 

************************************************************

V Delfách se konaly první pýthijské hry (viz rok 586 a 584). Hlavní cenou za vítězství byl vavřínový věnec (srov. předešlý rok).

Podle jiné tradice byla t. r. v Korinthu svržena tyrannida (srov. ale rok 585).

 

Nabû-kudurrí-usur II. se podruhé neúspěšeně pokusil proniknout do Egypta, viz roky 601 a 567. O výpravě z babylónských nápisů nevíme nic; zřejmě to byly ostudy.  

 

************************************************************

581.

Ol. 49, 4

 

 

deset archontů

a. u. c. 173

 

************************************************************

Pittakos, jeden ze sedmi hellénských mudrců, složil úřad aisymnéta, který zastával v rodné Mytiléně od roku 590. Usmířil se s Alkaiem, viz rok 612, a v Mytiléně následovala vláda oligarchie. Zřejmě až do perské doby po roce 547, kdy se zase objevují jména tyrannů (srov. 512).

 

************************************************************

580.

Ol. 50, 1

Epitelés z Lakónie

 

 

(neznámý n. anarchie)

a. u. c. 174

 

************************************************************

Po skončení olympijských her, které jako poslední vypravoval rod Oxylovců (srov. roky 776 a 577) obsadil král Pyrrhos z Písy s pomocí trifýlských měst Makistos a Skillús olympijský okrsek a držel ho v písánské moci do roku 577: začátek války v Olympii.

 

Na Sicílii založen kolonisty z Gely, Rhodu a emigranty z Knidu Akragás. Jeho oikisty byli Rhoďané Aristonús a Pystillos. Zřejmě šlo o druhé založení obce, starší byla osada Gelských.

Po založení Akragantu dobyli Rhodští (jméno konkrétní obce, srov. rok 408, neznáme) s Knidskými, které vedl Hérákléovec Pentáthlos, púnské Lilybaion. Proti Hellénům se vzápětí vytvořila silná koalice Kartháginců a Elymů, což byli potomci Trojanů a Sikulů, kteří sídlili v Egestě (Segestě) a Eryku, a selínúntských Hellénů. Útočníci, kteří se ve válce egestsko-selínúntské postavili na stranu Selínúntských, byli odraženi a Pentáthlos padl.

Byl to první otevřený boj Hellénů s Kartháginci o vládu nad celou Sicílii, který po dobu příštích tří staletí nedokázala žádná z obou stran definitivně rozhodnout pro sebe. Mocenské poměry zvrátila až expanse Římanů (srov. roky 264 nn.)

Zbytky poražených kolonistů pak pod vedením Gorga, Thestóra a Epithersida odpluly na Liparské ostrovy, Lipara, kde posílily zdejší apoikii (viz rok 630). Ještě později (časový údaj neznáme) vedli úspěšné boje s Etrusky.

 

V Urartu zemřel král Rusa IV. (mohl vládnout od roku asi 600): byl posledním známým urartským panovníkem. Konec říše leží v temnotách mlčení pramenů. Buď zanikla ústřední moc po bitvě na Halyu roku 585 a Rusa IV. tak byl posledním známým vládcem, nebo zanikla až za Kýra II. (viz rok 550). Její konec zřejmě přivodily útoky Skythů a Médů, srov. rok 600. • První panovník Urartu/Biainili je doložen k roku 859 (viz tam a úvod k CSD).

Povědomí o zaniklé říši rychle zmizelo: její kontakty se Středomořím byly malé, Helléni ji nezaznamenali vůbec. Namísto jména Urartu se v perských nápisech objeví jméno Armenů, viz rok 521. Jako Alarodové, řecká zkomolenina z Urartu, se účastní Xerxova západního tažení proti Helladě. Babylónští písaři nadále zemi a satrapii jmenovali Uraštu a poslední užití toho názvu pochází z roku 414 z vlády Dáreia II. z pečeti jejího satrapy Šamaš-barakka, syna Nidíntu-Béla. 

 

Qedarští Arabové se stali poplatnými chaldajským Babylóncům. Jejich autarkie tak byla omezena poprvé od poslední smlouvy s Assyřany (viz rok 645). • Qedarové, Kedarové byli nejsilnější kmenový svaz na severu Arabie. V této době již ovládali východní část nilské Delty a pobřeží Středozemního moře v okolí Gazy včetně města. Jejich státní útvar byl dosti silný na to, aby mohl v regionu vyvíjet nárok na hegemonii (viz dále rok 455).

 

Kolem t. r. zemřel v Napatách kúšitský král Aspelta (mohl vládnou od roku asi 600). Za jeho vlády Egypťané zničili sídelní město kúšitské říše, viz rok 595, a jižně od ústí řeky Astaboras, dn. Atbara, byla objevena naleziště železné rudy. V jejich blízkosti vzniklo postupně nové středisko říše Kuš, Berowe/řec. Meroé. Až na výjimky známe z jeho nástupců pouze jména, viz v indexu s. v. Kúš a Meroé a rok 220sqq.