Pol

 

Pola (lat.), Polai (řec., pl.), m. v Istrii, dn. Pula v HR§ 34, 118+, 326+, 354+   

Polcevera, Val Polcevera, genujská říčka a její údolí§ 117

 

Polemaeánus, Polemaiános§ viz Ti. Iúlius Celsus/Aquila 

Polemaios z Makedonie§ = Ptolemaios 

polemarchos, „velitel do války“, v Athénách pův. nejvyšší vojenský velitel (do 5. st.), později úředník s policejní a soudní pravomocí (měl na starosti metoiky); ve Spartě byl p. velitelem mory§ 594, 501, 490, 487

Polemarchos z Níkomédeie, scholarch Akadémie§ 137, 129

Polemarchos ze Syrákús, s. Kefalův, b. Lýsiův, Lýsaniův a Euthydémův, filosof§ 459, 404

Polemarchos, epistratégos Ptolemaia VII. Euergeta II.§ 127 

 

Flávius Polemius, srov. pod Iúlius Valerius P.§ cos. 338+ 

Polemoklés z Rhodu, vojevůdce§ 220

Polemokrateia, manž. Sadaly II., m. Kotya VII.§ 45, 42, 28
Polemokratés z Makedonie, o. Kleandrův a Koinův§ 334, 326

Polemón z Athén (gen.: -móna)§ 1. s. Filostratův n. Filokratův, scholarchos Akadémie, 314, 300, 270; 2. arch. 312
Polemón z Ília (ze vsi Glykeie) zvaný Periégétes/„Průvodce, Vykladač“, též Helladikos, s. Euégetův, athénský občan, autor mnoha periégétických spisů, průvodců Helladou§ 220, 160
Polemón z Láodikeie Kárské/na Lyku§ 1. exklusivní řečník, scholarch sofistické školy ve Smyrně, ž. Skopeliánův a Tímokrata z Hérákleie Pontské, uč. Aristeidův, občansky M. Antónios Polemón/lat. M. Antónius Polemó, 35-, 85+, 90+, 117+, 129+, 144+, 176+; Polemón mladší/neóteros, sofista, 144+     

Polemón z Makedonie§ 1. diadochos, 322, 321, 319, 318, 316, 315; 2. z Pelly, nauarchos v Pelúsiu, s. Thérámenův, 331
Polemón z Petry§ Ol. 21+ 

Polemón, jméno pontských králů:§
Polemón I. Eusebés, syn Zénóna z Láodikeie/Lyku, k. Pontu a Bosporu, manž. Pýthodóridy, o. Antónie Tryfainy a Zénóna, k. armenského Artaxiy III.§ 46, 40, 39, 36 - 34, 26, 15, 14, 12, 8-, 18+, 62+  
Polemón II., k. Pontu a Bosporu, syn Pýthodóridy Filométór s Polemónem I., manž. Bereníky (II.) a Iúlie Mamaie, občansky Márkos Antónios Polemón Pýthodóros§ 35, 8, 1-, 17+, 35+, 38+, 41+, 60+, 62+, 69+, 144+

Polemón, "basileus megas" Arménský (?), asi shodný s předešlým§ 62+ 

Polemón z Olby, občansky M. Antónios Polemón, asi otec a syn, možná totožní s Polemónem II.§ 62+

Polemón Eupatór, s. Polemóna II. s Mamaiou, b. Rhoimétalka Filokaisara§ 38+    


pólétés, úředník vybírající daně, poplatky, prodávající zabavené majetky etc.§ 432

 

Poli kajsar§ viz Bandi kajsar 

Polianthés/Polianthos, vyslanec Seleuka I.§ 294

polibek, políbení ruky§ viz proskynésis a kuchyně/kulinářství

Polibos ze Sikyónu, k.§ 1336, 1296 

policie, policisté, zpravodajské služby civilní a armádní, špioni, špionáž, udavači:
Policejní služby existovaly ve všech hellénských a hellénistických státech (srov. pod Athény). Klasický egyptský společenský systém, kde všechno patřilo králi, neměl žádný represivní aparát, protože neexistovala oposice, ani její náznak. Ve střední a nové říši byli kněží autonomní a král na ně nedosáhl. Srov. ale aféry s vykradači hrobů.

Fízlování, udávání a provokatéři fungovali v císařském Římě perfektně. Stoik Epiktétos, jak to zaznamenal jeho posluchač Arriános, v rozpravě na thema "proč nesdělovat nic o sobě" (hodně moderní, digitální námět) varoval před brettscheiderovskými poměry: "Přisedne si k tobě voják v civilu/stratiótés en schémati idiótikó a začne pomlouvat císaře. Pak, jako bys od něho vzal záruku důvěry to, že začal s hanobením on, říkáš, co si myslíš ty - a už jsi spoután odváděn."

V novoassyrské říši fungovali jako tajní policisté věštci z vnitřností/bárú znalí astrologie apod. Vládci je rozmisťovali po říši, aby si všímali neobvyklých jevů, nemocí, sklizní, nepřátel za hranicemi a co z toho vyplývalo při zkoumání hvězd. 
Perskou říší cestovaly královy "oči a uši"/ótakústes, tajní agenti informující přímo krále králů o poměrech, lidech a názorech. Nápad možná převzali, ale na poněkud vyšší úrovni, kyperští monarchové. Králové si drželi skupinu lidí u dvora, jimž se říkalo kolakes/kolax, původně snad lichotníci: možná, že nějak souvisejí s klasickými hellénskými parasíty, viz s. v. Kolakové patřili do nejlepších rodin a členili se na gergínoi/gergínos, asi v původním významu "pomlouvači", a na promalanges, s původním významem "pochlebovač" (srov. promalaktérion, místnost v lázních, kde bývali lidé před koupelí promasírováni). Gergínové panovníka informovali, promalangové případy vyšetřovali.  

Sparťané měli dokonce jednu velmi specifickou instituci v pravomoci eforů na dohled nad heilóty a všemi Nesparťany, krypteiu. V jejím rámci sledovali Sparťané pohyb porobených obyvatel Lakóniky (méně dramatickou interpretaci krypteie viz pod Sparta).

Peršané se naučili organisovaných udavačských služeb využívat od Babylónců (srov. zde výše), systém podávání zpráv o situaci v zahraničí a náladě mezi obyvatelstvem používali egyptští panovníci a vládcové městských států syrských (srov. roku 2002 nálezy v Qatně, v nichž „výzvědná služba“ krále Idandu varovala před silou Chetitů a doporučila mu, aby se připravil na svůj konec).

Prodromoi byli u hellénského vojska zvědové, skauti, pohybující se před hlavním šikem (dosl.: ti, kteří běží před vojskem a jiný význam: lehké předsunuté jednotky). První evropskou výzvědnou akcí literárně zachycenou je v příběhu Íliady noční výprava Dioméda a Odyssea do nepřátelského ležení.

Za příklad fungující vojenské špionáže poslouží tažení Alexandra Velikého (ovšem až na selhání rozvědky, obou rozvědek, před bitvou u Issu, kdy se pochodující armády minuly!), nebo Hannibalova špionáž v nepřátelské Itálii a Caesarova v Gallii i o dějích v Římě, když byl ve válce.

K posílání informací používáno záhy různých kódovacích tabulek k šifrovaným dopisům. O kryptografii nebo steganografii píše v polovině 4. století již Aineiás Taktikos (oba výrazy pocházejí od přikrývat, skrývat, tajit).

Spartští efoři se domlouvali se svými lidmi ve válce pomocí skytaly, dvou hůlek o stejném průměru a velikosti, kterou měl k disposici pouze odesílatel a adresát. Na ni namotaný řemen tak, aby spirálovitě pokrýval plochu hůlky, odesílatel vodorovně popsal, z hůlky stáhl a po poslu vyslal. Po namotání na stejný průměr se písmena seřadila do správných řádků. Ne příliš rychlé byly vzkazy namalované či vytetované na oholenou hlavu, na níž před cestou za adresátem dorostly vlasy.

První speciální kryptologickou příručku pořídil roku 1518 Johannes Trithemius Polygraphiae libri sex. Opat benediktinského kláštera v německém Spanheimu přidělil písmenům abecedy kódová slůvka z křesťanských modliteb. Ostatně zřejmě již ze starověku fungovala methoda Caesar, při níž se napsané písmeno četlo hláskou v abecedě o tři další (A – D, B – E atd.).

V Trithemiově době si už každý evropský mocnář včetně papežského státu a kardinálů vydržoval síť špiclů, agentů a lidí na špinavou práci. Například Alžběta I. Anglická (1558-1603) byla cílem katolických velmocí papeže, francouzského a španělského krále, kteří všichni se chtěli zbavit protestantismu na britských ostrovech. Díky špionážní a agentské síti, kterou vybudoval a roku 1568 spustil její státní tajemník Francis Walsingham (zemřel roku 1590), odhalila pokus o převrat, který měl na trůn posadit skotskou katoličku Marii z rodu Stuartů (sťata 1587), nedala se zaskočit mohutnou Armadou Filippa II. Španělského a v podstatě její vláda byla začátkem konce jižanské katolické hegemonie nad Evropou a nástupem protestantického severu.  

Informační služby za principátu od Tráiána plnili frúmentárií, dosl. lidé kolem zásobování, se sídlem na Caeliu v „cizineckém táboru“, castra peregrínórum. Armádní jednotky používaly rozvědných oddílů explórátórés, srov. rok 106+ (původní význam slova je ryze civilní: výzkumník, zkoumatel). 

Od Hadriána dokonce se z nich stali tajní policisté-špiclové, kteří dokonce sloužili jako vojenská policie a také jako kontrarozvědka, frúmentárií., srov. rok 121+, jejich reformu roku 293+. Za hranicemi střežili nálady barbarů a sbírali o nich informace. Informovali o náladě obyvatelstva, dohlíželi na chod státní pošty; nepochybně předchůdci novověkých tajných. O jejich možnosti sňatků viz pod legionáři. Za dominátu se policistům říkávalo beneficiárií a jejich placeným práskačům cúriósií, policejním seznamům mátríx, mátricés.

Sloužili dle potřeby. Hadriánus byl velmi zvídavý a špiclové sledovali lidi ode dvora včetně jejich korespondence. Commodův milenec Saóteros se vymkl kontrole a řádil jako zvíře. Bez vědomí císaře byl odstraněn spiknutím lidí z císařovy grady. Vrahy byli frúmentárií, tedy tajní policisté, viz rok 185+. Viz též udavačství a o členění "tajných" viz rok 217+. • Moderní srovnání: v Německé demokratické republice (DDR) se sedmnácti miliony obyvatel registrovala a v různých časových úsecích využívala Státní bezpečnost (StaSi) o více než devadesáti tisících zaměstnancích 189 tisíc udavačů. Jak ukázal příklad jistého literáta Knuda Wollenbergera lidé donášeli i na své manželky. Komunistický státní útvar na území Německa, sovětský protektorát, existoval v letech 1949-1990. V Československu, v dalším ze sovětských satelitů, obdoba StaSi se zkratkou StB, zaměstnávala rovněž přes devadesát tisíc lidí a v různé podobě jí donášelo a udávalo na 175 tisíc občanů.

Frúmentárie zrušil Diocletiánus, neboť často zneužívali moci. Nahradil je jednotkou jménem agentés in rébus, tj. jednateli ve věcech, tajnými. Oddíl vojáků mimo uniformu čítal 1100 jízdních poslů, vojenských špionů a kontrolních agentů v provinciích. Odtud pochází novověké agent ve významu vyzvědač, špion. Jak vidět, „tajné služby a policie“ jsou od počátku lakovány komickou tinkturou nenápadnosti: monitoring zásobovací situace v ubikacích pro cizince…

Ovšem již o půl století později se upozorňuje na jejich zkorumpovanost, že se dokonce dali zaplatit barbary, aby informovali o poměrech na římské straně. Řadoví agenti byli používání na „špinavou práci“, na odstraňování nepohodlných lidí, v poli byli používáni jako dnešní členové ze speciálních vojenských oddílů (diversní činnost apod.). • Osud odhalených špiónů býval krutý. Když koncem roku 217 dopadli Římané kartháginského špiona, který ve Městě fungoval dva roky, usekli mu ruce a poslali pryč.

V Číně je první zachovanou policejní zprávou zápis komisaře, jak si roku 217 za Čchina počíhal na zloděje.

V novějších dějinách zavedl tuhý policejní režim velkokníže moskevské a ruský car Ivan IV. Hrozný/Groznyj z Rurikovy dynastie (zemřel 1584). Jeho opričniki sledovali po sedm let vysokou šlechtu-bojary a kněze, které panovník podezříval z permanentní zrady. Ve shodě s praktikami některých římských imperátorů obdarovával Ivan své věrné z řad nižší šlechty, cizinců a Tatarů majetky obětí "bdělosti" opričniků; podobné je i to, že proti senátorské elitě v Římě postavili principové byrokracii složenou z třídy jezdců a propuštěnců, Rurikovec se opřel o všechno, co bojary nesnášelo. Počty obětí šly do desítek tisíců, místy postihl teror celá města (Novgorod). Na rozdíl od Říma moskevské šílenství oslabilo na dlouho státní moc. 

Za největší akci tajných služeb v dějinách lze pokládat vyzbrojení a vycvičení mudžáhidů v Afghánistánu v protisovětském odboji za okupace země 26. prosince 1979 až 15. února 1989. Bez vědomí americké veřejnosti (přesněji: příliš se o tom v novinách nepsalo) vedla CIA válku proti sovětské (= ruské) armádě a KGB poslední z bojů období studené války.

Miliardy na vyzbrojení pocházely z naoko privátních amerických zdrojů a tajných fondů CIA a několika arabských zdrojů, především ze Saúdské Arábie. Hlavním koordinátorem protisovětské akce byl kongresman Charlie Wilson z Texasu („Charlieho válka“). Protože Američané měli jediný cíl, vyhnat Rusy z Afghánistánu, po jejich ústupu a po krvavém svržení komunistického proruského režimu v Kábulu se však do sebe pustily dosavadní odbojové skupiny.

Nejsilnějšími se stali ultraradikální džihádisté, které se roku 1998 zmocnili vlády nad téměř celou zemí; byli vyzbrojeni nejmodernější americkou technologií pozemní války. Akce CIA a finance arabských ropných ultrakonservativních monarchů tedy nevedly jen k osvobození Afghánistánu od Rusů, ale ve svém důsledku především k radikalisaci muslimských fundamentalistů ("islamistů") po celém světě (srov. pojmy Tálibán, tálibové, bin Ládin, al-Qáida a lokální miniqáidy v Pákistánu, Thajsku, Indonésii, na Filipínách, v arabských a afrických muslimských státech etc.).

První z tajných válek americké rozvědky byla akce společná s Kuomintangem za korejské války 1950 - 1953 na jihu Číny. V pokusu otevřít druhou frontu budovala CIA základny v Barmě/Mjanmě, ale záměr byl fiaskem. Vojáci Kuomuntangu byli dílem evakuováni, dílem před komunistickými oddíly prchli k thajským hranicím, kde se se svými potomky jako jeden z důsledků korejské války etablovali jako pašeráci a drogoví podnikatelé v tzv. zlatém trojúhelníku.   
Srov. také pod líctor, rhabdúchos, mastigoforos.

Řím závěru republikánské éry byl vpravdě stokou, kam se natahal veškerý latinský proletariát i cizinci a cizověrci. Byl zaplaven klienty a masou otroků velkých aristokratických rodin, plebejů zbohatlých na pronájmu cel a odírání provinciálů a propuštěnců obvykle neřímského původu, kteří nadělali majetky v bankovnictví a podnikatelském pojišťovnictví (námořní doprava). Pouliční kriminalita byla hrozná, pravděpodobně horší než v soudobých centrech latinské části Ameriky (Tegucigalpa, Ciudad de Mexico, Caracas etc.). Nikoho z elit přitom nevzrušovala otázka policejní bezpečnosti. V okolí Města a v jeho ulicích po setmění nebylo možné se volně pohybovat leda v doprovodu silných ozbrojených oddílů, nebo si bezpečnosti dopředu vykoupit u místních gangsterů. Pobřeží ohrožovaly pirátské bandy, vnitrozemí multinacionální briganti skládající se z uprchlých otroků, gladiátorů a vojáků. Pořádek čas od času udělaly legie, také v Římě na pořádek v neklidném cirku dohlíželi vojáci/praetoriáni. 

Metropole říše žila několik životů, které se jen tu a tam setkávaly: aristokraté se svými rodinami a služebnictvem, svobodní řemeslníci-občané, svobodný proletariát, elitní propuštěnci a k tomu lidé bez římského občanství. Pořádek vnášely elitám a propuštěncům nálady principů, tedy strach z nich a hry velkoobchodníků obilím, mlynářů a pekařů, neboť při hladu se "lid" bouřil a muselo se mu rozdávat buď za velmi snížené ceny anebo rovnou gratis. "Lid" se těšil na výroční i mimořádné podívané, při nichž se ledacos rozdávalo v cirku a měl na očích vždy nějakou co do krutosti vynalézavou popravu dopadeného pouličního bandity a zločince: perversní krutost byla jediným prostředkem k tlumení římské zločinnosti.

Roku 5+, v době velké vody v Římě a z toho hladu v celém regionu, zřídil Augustus městské policejní sbory/cohortés urbánae. Jejichž mužstvo podléhalo městskému praetorovi, resp. praefectovi.  


Polifeidés ze Sikyónu, k.§ 1250, 1211 

Polichná, jižní syrákúská pevnost a čtvrť§ 344

Pólión z Trall n. Alexandreie, Valerius Pollió, filosof, historik a grammatik, o. grammatika a filosofa Diodóra§ 120+, 130+  

poliorkétika, znalost obléhání měst:

Za nejlepší hradby byly považovány v Helladě opevnění fóckého města Ambros, Býzantia a Rhodu, které prý ale všechny překonalo opevnění hellénistické Messéné, v pozdní antice auréliánské hradby Říma, viz tam. 
Obléhání a dobývání měst je stará vojenská disciplina a v předhellénském světě dospěli k technické špičce v oboru především Assyřané a Foiníčané, i když s touto znalostí přišli na svět už Sumerové.

Sama hellénská tradice přičítá např. vynález obléhacího beranu Karthágincům, když obléhali Gady (Cádiz). Jistý vojenský inženýr Pefrasmenos z Tyru pak umístil tuto dlouhou kládu s železnou hlavou na bourání zdí na dřevěnou konstrukci a takto zdokonaleným nápadem vojáků z pole prolomil gadské hradby. Podle další hellénské tradice měl želvu vynalézt Artemón z Klázomen.

Největší želvu zkonstruoval Hégétór z Býzantia. Obléhací stroje pro devítiměsíční obléhání města Samos roku 441 postavil Artemón z Klázomen zvaný Periforétos, tj. Všude nošený, neboť prý byl chromý a odkázaný na nosítka. Během obléhání však dokázal Melissos dvakrát Athéňany porazit před Samem.
Celou konstrukci berana zpojízdnil ve 4. století Gerás z Chalkédonu, když berana opatřil koly a celého obložil vlhkými kožemi, aby byli dobývající vojáci chráněni před střelami a beran před snadným zapálením. Tak vznikla tzv. beranová želva.

Rozkvět poliorketiky zaznamenala doba Filippa II., který během svých válek o makedonský přístup k moři obléhal a dobyl mnoho měst. Jako technici v jeho službách vynikli Polyídos z Thessalie, z něhož pak vyšli Diadés a Chariás. Ti již pracovali pro Alexandra Velikého. Diadés se ve své knize o poliorketice chlubil tím, že vynalezl pohyblivé obléhací věže, které byly dopravovány současně s pochodujícím vojskem stavebnicově rozložené (vedl obléhací práce před Tyrem). Obléhací věže - helépole - byly opatřeny epibathry, tj. sklápěcími můstky, po kterých přecházeli dobyvatelé na hradby obléhaného města.

Měl k rozvoji vojenství přispět vynálezem vrtačky na hradby (na obdobném principu jako beran, trám zakončen železnou špičkou), skládací přístroj ke zlézání hradeb, s jehož pomocí se dala snadno na úrovni hradby ve výšce sklopit plošina a obléhatel mohl bojovat s obléhaným na stejné úrovni ve stoje. Vymyslel a do provozu uvedl i další typ hradebního bouradla, zvaného havran (či jeřáb). Za vynálezce helépolí jindy platil Alexandrův mechanik Poseidónios, jindy až Démétrios Poliorkétés. 
Současníkem a účastníkem Alexandrova tažení byl Démoklés či Deimochos, autor spisu o válečných strojích.

První obranný stroj, vybudovaný přímo do hradeb, předvedl na modelu na Rhodu stavitel jménem Kalliás z Áradu (tedy nikoli Hellén,ale Foiníčan?). Byl to otáčivý jeřáb, který měl útočící helépoli uchopit a přenést ji dovnitř hradeb. Rhodští byli nadšení a poskytli staviteli roční plat, který předtím pobíral jejich městský inženýr Diognétos.

Když ale přirazil roku 305 k městu Démétrios I. Poliorketés a dal stavitelem Epimachem postavit největší tehdy známou helépoli, která měla vážit na 180 tun, Kalliás prohlásil, že jeho vynález na ni nestačí. Musela tedy pomoci Diognétova lest: před blížící se helépolí prolomili Rhoďané hradby a na prostranství před hradbami celou noc nosili vodu, bláto a výkaly: druhého dne s měkké půdě Epimachova helépole uvízla a protože byla daleko od hradeb, byla k ničemu. 
Vyhlášeným stavitelem helépolí byl Thessalan Níkónidés pracující pro Mithridáta Eupatora.

Démétrios zahájil roku 305 obléhání Rhodu, který měl smlouvu s Ptolemaiem (snad již od roku 315). Démétrios zde znovu použil svých slavných helépolí, srov. kyperskou Salamínu předešlého roku. Konstruktérem těchto obléhacích zařízení byl mechanik, poliorkét a theoretik Epimachos z Athén. Rhodští se bránili technikou mechanika a architekta Kalliy z Aradu, později Diognéta z Rhodu. Obléhání trvalo přes rok. Třebaže pro Démétria neskončilo úspěšně, bylo tak nákladné a vyhlášené, že přispělo ke vzniku přízviska Démétria I. Poliorkétés, čili Dobyvatel měst.

Proti hradbám i helépolím se nejčastěji bojovalo pomocí podkopů. Při obléhání illyrské Apollónie Filippem V. roku 214 se obrany města účastnil i alexandrijský stavitel Trýfón. Dal pod zemí vykopat několik podkopů směrem k obléhatelům a v nich umístit bronzové nádoby. Ty se pak při postupu nepřátelských razičských prací chvěly a resonovali. Podle toho věděl Trýfón, kde už nepřítel kope a otvory se shora na něj dal lít žhavou horninu a vařicí vodu smůlu.

První obranu proti tunelům kopaným proti hradbám měst pomocí odposlechu bronzových štítů ale poprvé v historii v hellénském světě použil jistý kovář v Barké, kterou někdy před rokem 512 po devět měsíců obléhali Peršané. Taktici ovšem při výkladu o dobývání měst počítali na prvním místě spíše se lstí než přímou silou. Aineiás Taktikos proto věnoval kapitoly o tom, jak udržet brány města otevřeny, jak otevřít zevnitř závory nebo jak obelstít pojistky dveřních závorek či jak si udělat „paklíč“ na otevření pojistkového mechanismu na zajištění brány.

Po bitvě u Salamíny se spolek Peloponnésanů rozhodl ke stavbě ochranné zdi na Isthmu. Po bitvě roku 370 prorazili zeď z roku 480 mezi Kenchrejemi a Léchaiem Thébané. Podobnou zeď si postavili chersonéští Hellénové proti Thrákům přes poloostrov v nejužším místě isthmu ochrannou zeď, která byla dokončena ještě před žněmi: napříč poloostrovem dal zeď postavit Miltiadés (IV.). Asandros (vládl od roku 46) mj. postavil Tauridským Chersonésem napříč ochranné valy s věžemi na ochranu proti stepním nomádům.

Aineás Taktikos z Arkadie (ze Stymfalu?), stratégos spolku Arkaďanů, sepsal nejstarší známý spis o vojenství, z něhož se zachovala i část o hájení měst Poliorkétikos. Při obléhání Býzantia roku 340 řídil makedonské obléhací práce poliorket a autor knihy o architektuře Polyídos z Thessalie. Jeho žáci Diadés a Chariás řídili později obléhací práce v armádě Alexandra Velikého. Popisy obléhacích strojů jsou dochovány u Vitrúvia, Ammiána Márcellína (xxiii. kniha) a na řadě dalších míst u historiografů. 

O mechanice, hydraulice, obléhacích strojích atd. psal veleslavný alexandrijský mechanik Hérón, autor mimo jiné prvního parního "stroje" ("hérónova baňka") a spisů jako Automata, zřejmě v 1. st. n. l. Viz též pod vojenství. Možná to byl on, jemuž Vespasián odmítl vzít nějaký nápad na snadné a levné přenášení velkých sloupů v Římě slovy: "Dovol mi dát svým hladovým lidičkám obživu!/Sine mé páscere plébéculam ésurientem."
O prvním známém obléhání města viz války a rok 3500.

polichnion§ viz polis
polis, město, občané, stát (městský), dtto polisma, k tomu polítés/polítis, občan/nka, políteia/občanství (cf. 217), polítikos, občanský, státní – politický, ho polítikos, státník; zdrobněle polichné, městečko. Srov. pod synoikismos, Athény. Na rozdíl od nezávislých států města a městečka a vsi v monarchiích (Makedonie), která spadala pod krále, měla v čele jmenovaného polítarcha/poleitarcha, v případě Horní Makedonie a Molossie se úředník jmenoval skoidos. Autonomní poleis dostávaly od krále jmenovaného "dozorčího"/epistata. 

Seleukovské poleis v Syrii byly založeny podle tradičního vzoru s ekklésií, radou/búlé, prytany, grammateem-písařem, agoránomem, tamiem, agonothetem, gymnasiarchy, epónymními úředníky byli kněží dynastického kultu, hieromnémones, parafylax (?) etc. Známý dekret „Antiocheón tón Persikón“ (OGIS 233 z roku asi 205) je datován „za Hérákleita, syna Zóea, kněze Seleuka Níkátora, Antiocha Sótéra, Antiocha Thea, Seleuka Kallíníky, krále Seleuka a krále Antiocha a jeho syna, krále Antiocha (čili incl. obou žijících králů)“.

V seleukovských Súsách/Seleukeji na Eulaiu se za Antiocha iv. datovalo podle dvou epónymních úředníků, což je v hellénském světě unikátní (podle jedné theorie to byla novinka Antiochova, kterou s sebou na Východ přinesl z Říma).

Na rozdíl od polichnion n. políteuma, město či samosprávná obec v rámci hellénského státu barbarské se „starostou“, ethnarchy, genearchy apod. byla polis n. polis hellénis obrazem hellénské tradice. Hellénská města v Syrii měla také vlastní ozbrojené milice, srov. políteumata židovská v Kýrénaice. Není jasno, proč se v pramenech objevuje rozdílné označení pro hellénskou osadu polis n. polis hellénis (druhé znamená zdůraznění i ethnické převahy obyvatel?). 

polítarchés, nejvyšší makedonský městský úředník za králů i Římanů§ 318 a viz Obraz o konci Makedonie
Polítés z Kerama§ Ol. 69+

políteuma§ viz polis

politika, státní hospodářská, první v Evropě§ 594, 222+ 
politika, partaje, politická strana§ viz pod volby a dostihy
politturistika§ viz turistika

Polla§ viz Forum Popillií

Pólla (vlastně Paulla), manž. M. Valeria Messály Nigra, m. M. Valeria Messály Corvína a L. Gellia Públicoly§ 43

Ti. Pollenius Armenius Peregrínus§ cos. ord. 244+ 

Pollentia§ 1. m. na Baleárách („Mocné“, totiž město, dn. Pollensa/Pollença), 123; 2. m. v Předalpské Gallii, dn. Pollenzo v Piemontu, 43 

Pollés z Aig v Aiolii, spisovatel o věštění etc.§ 150

Polliénus Auspex, legát§ 197+ 

Pollió§ viz Pólión

Pollión z Jerúsaléma, hebr. asi Abtaljón, rabbi, uč. Samaiův§ 47

Pollis z Argu, gen. Pollida, s. Sósilův, k./tyr. v Syrákúsách§ 554

Pollis ze Sparty, nauarchos§ 393, 388, 376

Polonnaruwa, Pollonarrua, sídel. m. čólských Tamilů na Cejlonu§ 450

Pólos z Aigíny, s. Sósigenův, trag. herec, ž. Archiův§ 322, 308 a viz s. v. herci 

Pólos z Akragantu, rhétór a sofista, ž. Gorgiův§ viz s. v. sofisté

Pólos z Epidauru§ 712 (Ol.)

Polsko, novodobý stát§ před 6000, 5000, 1300, 85+, 190+, 278+ 

Polusca, m. Volsků v Latiu§ 493, 488 

Polyainetos z Megalopole, blíže neznámý "zrádce", možná démagógos§ 319 

Polyainos z Athén (Maratónu?)§ arch. 14, 4+ 
Polyainos z Lampsaku, epikúrik§ 291, 270

Polyainos ze Sard, sofista§ 40+

Polyainos ze Syrákús, měšťan§ 214

Polyainos, makedonský právník rozený v Bíthýnii, rhétór a literát doby M. Aurélia§ 722, 363, 163+ 

polyamorie, consensual/ethical non-monogamy, souběžný milostný vztah s několika partnery s jejich vědomím, moderní pojem a forma soužití spojující manželství s mimomanželským sexem§ 48+

polyandrie§ viz pod biandrie, ženy a Hunové 

Polyanthos z Korinthu, přijal perské peníze§ 395

Polyarátos z Rhodu, představitel protiřímské strany§ 172, 170, 168, 167

Polyarchidés z Chiu, s. Hermarchův, hieromnémón§ 208

Polyarchos, vojevůdce Antigona a Seleuka§ 312

Polyarchos z Kýrény, b. Eryxy, strýc Batta III.§ 530 

Polybiadés ze Sparty, harmostés§ 380, 379 
Polybios z Megalopole, syn Lykortův, politik a historik§ 519, 228, 220, 215, 200, 198, 189, 181, 169 - 167, 162, 160, 156, 150, 147 - 145-, 393+ 

Polybios, císař. propuštěnec C. Iúlius Polybius, literát a tajemník principa Claudia§ 41+

Polybos z Egypta, manž. Alkandry, přítel Meneláův§ 1320  

Polyclitus§ viz Polykleitos

Polydamás ze Skotússy, věhlasný silák a olympioníkos§ 408
Polydamás z Farsálu, tágos§ 374, 369

Polydamás, jeden z Alexandrových hetairů§ 330 

Polydeukés, hérós, srov. pod Dioskúroi§ 1266, 716, 468

Polydeukés, milenec miliardáře Héróda Attika§ 133+ 

Polydeukés z Naukrátidy, občansky Iúlius Pollúx, rhétór a slovníkář§ 176+, 200+ 

Polydektés ze Sparty, o. Charillův, k.§ 886, 775 


Polydóros z Fer, b. Iásonův, o. Alexandrův§ 390, 370, 369 
Polydóros ze Sparty, k.§ 754, 739, 734, 720
Polydóros ze Syrákús (?), nomothetés§ 343

Polydóros z Rhodu, sochař§ 50

Polyeuktos z Athén§ 1. politik, 355, 343, 340, 335, 323; 2. arch. 249, popř. 250; 3. sochař, 280

Polyfantás, gen. -fanty, strat. Filippa V.§ 210, 208  

Polyfontás, efor§ 220 

Polyfradmón z Athén, gen. Polyfradmona§ 1. o. tragika Frynicha, 511; 2. s. Frynichův, tragik, 511

Polyfrón z Fer, b. Iásonův§ 370, 369

polygamie, mnohoženství, a bigamie/dvouženství, správněji asi polygynie§ 2637 (zavedeno v Číně), 398, 337, 324 a srov. pod Démétrios I. pass., 299 Pyrrhos I., Ptolemaiovci
Kekrops byl prý prvním z vládců v Attice, který zavedl jednoženství. Předtím u domorodců (Pelasgů?) panovala polygamie. V hellénském světě zůstalo mnohoženství vzácné, tu a tam se vyskytovalo ve spartských královských rodech, srov. např. příběh Aristóna, otce Dámarátova; ryzí případ: Dionýsios I. Syrákúský se podruhé oženil se dvěmi ženami současně, s Dóridou a Aristomachou. Neprozradil, se kterou spal jako s první. S Dóridou měl tři děti, s Aristomachou čtyři. Z těchto jednu dceru provdal za svého syna z prvního manželství Dionýsia II., druhou za svého bratra. 

O athénském sofistovi Sókratovi někteří autoři, mimo jiné Aristotelés, sdělovali, že vedle Xanthippy byl ženat s jistou Myrtó, dcerou Aristeidovou, potomka onoho slavného Aristeida Spravedlivého/Dikaios ve třetí generaci (srov. o Sókratově rodině s. v. školy 2). Údajně to bylo na základě dobového výnosu, neboť se v Athénách nedostávalo mužů. Tak jako tak, ženil se Sókratés až v pokročilém věku, neboť za procesu roku 399 byly jeho děti malé, resp. kojenci. S mnohem mladší Xanthippou měl tři syny: Lamproklés měl jméno po dědovi z manželčiny strany (byla tedy zjevně z rodiny společensky váženější), druhorozený Sófroniskos nesl jméno Sókratova otce, nejmladší byl Menexenos. O obou mladších synech se též tradovalo, že byli syny s Myrtou a o všech třech Aristotelés zaznamenal (jako v případě Kimónově a Perikleově), že je charakterisovala pitomost a indolence/abelteriá kai nóthrotés. V historii i přesto zmínka další o nich není. 

Srov. pod opakem polyandrie, biandrie. V moderních dobách je množenství v manželství praktikováno muslimy, zvyk ekonomicky náročný. V listopadu 2019 se oženil ve vsi Gudawali u Mehgaonu v Madhjapradéši jistý muž se dvěma ženami, sestřenicemi, všichni vyznání hinduistického. Úřady o svatbě věděly, ale nijak nezasahovaly; kraj patří k jádru hinduismu v Indii. 

polygloté§ viz jazyky

Polygnóta z Théb, dc. Sókratova, choropsaltri᧠86

Polygnótos z Thasu, malíř, s. Aglaofóntův§ 510, 472, 470 

polygynie§ viz pod polygamie

Polycharés z Athén, jeden ze Třiceti§ 404
Polycharés z Messénie§ 764 (Ol.)

Polycharmos z Athén§ 1. arch. 45, popř. 43; 2. z Marathónu, s. Eukleův, 46, arch. 4, popř. 2-; 3. arch. 5+, identičtí (?) 
Polycharmos z Farsálu, tetrarcha§ 394

polychromie§ viz sochařství

Polyídos z Thessalie, poliorket a autor knihy o architektuře§ 340

Polykarpos ze Smyrny, křesť. ideolog a činovník§ 90+ 

Polykleitos z Athén§ 1. arch. 110; 2. arch. 27 (?)
Polykleitos z Kýrény, Hierónymův diplomat§ 214 

Polykleitos z Lárissy, o. Olympiady z Lárissy§ 229
Polykleitos ze Sikyónu§ 1. sochař, 500, 432, 423, 70; 2. sochař, s. předešlého, 432
Polykleitos, ptolemajovský velitel§ 315
Polykleitos, žoldnéř v Syrákúsách§ 212

Polykleitos, lat. Polyclitus, obávaný propuštěnec na dvoře Nerónově§ 61+, 66+   

Polyklés z Kýrény§ 348 (Ol.)
Polyklés z Makedonie§ 1. velitel jednoho Antipatrova oddílu, 321; 2. rádce Olympiadin, 317

Polyklés z Rhodu§ 1. strat. a nauarch, o. Sósův a no. 2 a děd no. 3, 88; 2. s. předešlého, o. no 3, 88; 3. vn. no. 1 a s. no. 2, 88

Polyklés (odkudsi z Helléspontu?), metoik v Ath.§ 410

Polykráté z Naxu, oběť své radosti (srov. Polykrété)§ 367 

Polykrateiá z Argu, manž. Aráta ml. a Filippa V., m. Perseova§ 213, 212

Polykrateiá Nausikaa, jako řím. občanka Claudia Polycrateia Nausicaa, dc. Polykratova§ 212

Polykratés z Argu, kondottiér a ptolem. strat. a královský rádce, s. zápasníka Mnásiada, vlivný muž v Alexandreji§ 217, 211, 203, 196, 192, 186
Polykratés z Athén, sofista§ 436, 399 

Polykratés z Efesu, biskup§ 177+ 

Polykratés z Orchomenu, arch.§ 223

Polykratés ze Samu, tyrannos, s. Aiolův, b. Sylosóntův; podle jiné verse byl Sylosón synem Kallitelovým§ 532, 526, 522, 500, 494, 426, 39+ 

Polykratés ze Sikyónu (?), jako řím. občan. Ti. Claudius Polycrates, archiereus, o. Polykrateie Nausiky§ 212  

Polykrété z Naxu, srov. Polykráté, šikovná zajatkyně§ 551

Polykritos z Aigíny§ 1. 491, o. Kriův, příznivce Peršanů; 2. 491, syn Kriův, bojoval na hellénské straně
Polykritos z Kallia v Aitólii, strat.§ 1. 270; 2. 244

Polykritos z Athén§ arch. 37+, popř. 38+   

Polyláos, vojevůdce Attalovců§ 252

[Poly?]médés z Argu, sochař§ 600

Polymnéstór z Mílétu, olympioníkos§ 596
Polymnástos z Kýrény§ 456 (Ol.)
Polymnéstos z Kolofónu, s. Melétův, básník§ 700

Polymnéstos z Théry, o. kýrénského oikisty Alexandra z minyjského klanu Eufémů§ 631

Polymnis z Théb, o. Epameinóndův§ 369

Polynésie, část Tichomoří§ před 6000, 4000 

Polyneikés z Théb, s. Oidipodův§ 1400, 1235 

Polyníkés z Élidy, olympioníkos§ 632

Polyón z Delf, arch., gen. Polyóna§ 150

Polyperchón z Aitólie, strat.§ 244
Polyperchón (ze Syrákús/Zakynthu?), žoldnéř a vrah Kallippův§ 351

Polyperchón z Tymfaie v Épeiru, diadochos, syn Simmiův, o. Alexandrův, též Polyperchés§ 333, 324, 321, 319 - 315, 313, 309, 308 - 305, 303, 292 

Polyrrhéniá nebo Polyrrhénioi, též Polynrhén, m. na západní Krétě§ 272, 267, 229, 221, 220

Polystefanos§ = Praeneste

Polystratos z Athén § 1. s. Diodórův, odsouzen ve skandálu kolem hermovek, 415; 2. 250, epikúrik; 3. arch. 263, popř. 240; 4. jiný P. byl kondottiérem, který kolem roku 350 dostal v Athénách občanství (není v CSD, rodem byl Sparťan)

Polystratos z Boiótie, arch. spolku§ 205

Polystratos z Fliúntu, proxenos v Ath.§ 421

Polystratos z Karystu, s. Polyarkův, řím. straník§ 78

Polystratos z Makedonie, voják Alexandrův, poslední hovořil s Dáreiem III.§ 330 

Polyteknos z Chiu, tyr.§ 650

Polyteleia, m. v sev. Mesopotamii§ viz Anthemús

polytheismus§ 162+ a passim a viz pod Bohové a jejich svátky v příloze, item křesťanství, monotheismus a henotheismus 

Polythroos z Teu, s. Onésimův, euerget§ 150

Polytímétos, ř. v Sogdiáně, dn. Zerafšan mizící v poušti v bažinách Karaköl v UZ§ 329

Polytropos ze Sparty, velitel§ 370

Polyxené z Épeiru§ = Olympias

Polyxenidás z Rhodu, stratégos a nauarchos Antiocha III.§ 209, 192 - 190 

Polyxenos Epifanés Sótér, k. v Indobakrii§ 130

Polyxenos ze Syrákús, b. Hermokratovy manž., Dionýsiův švagr§ 405, 404, 396, 387, 386, 368 

Polyzélos z Athén, Polydzélos, Polyzdélos§ arch. 367
Polyzélos z Efesu, s. Apollofanův, významný metoikos v Athénách§ 301

Polyzélos ze Syrákús, dór. Polyzálos, s. Deinomenův, b. Gelónův, Hierónův a Thrasybúlův, manž. Dámaréty§ 491, 483, 477, 473