Kř (7)

 

Papežství

Plný titul: "Biskup římský, zástupce Ježíše Krista, nástupce knížete apoštolů Petra, hlava celosvětové (= katholické) církve, patriarcha západu, primas Itálie, arcibiskup a metropolita církevní provincie Řím a suverén státu Město Vatikán.“ 

Jako další tituly a oslovení užívá: svatý otec, sluha sluhů, nejvyšší pontifex (summus nebo maximus p.). Oslovován je i v diplomatickém usu jako svatý otec. Titulatura je v užívání od roku 1075 a od tehdy užívá papež jiného jména než rodného. Z počtu 265 nositelů papežské titulatury bylo 38 protipapežů.

Užívání titulu pontifex maximus je pro monotheistického kněze kuriosní. Bylo totiž označením nejvyššího představitele státního římského polytheistického voleného občanského systému, představeného sboru pontifiků (pontifex, řec. gefýraios, stavitel mostů). Od Caesarových dob zastávali úřad všichni principové (císaři), a to dokonce vladaři křesťanští.

Prvním, kdo odmítl veleknězovo roucho, byl syn a spoluvládce Valentiniána I. Grátiánus (vládl 375 - 383 n. l.) se zdůvodněním, že není kněz. Prvním papežem historie, který polytheistického titulu užil, byl proto jeho současník Damasus I. (366 – 383).

Papež je voleným nástupcem apoštola Petra a z tohoto odůvodnění pramení jeho postavení mezi křesťany: je nejvyšším představitelem katolické církve s rozsáhlými pravomocemi ideologickými. Dominance římského biskupa nad ostatními biskupy západní části je odvozována od dopisu papeže Clementa I. křesťanům v Korinthu kolem roku 100 n. l.

Je hlavou nejmenšího z členských států Spojených národů (s pozorovatelským statutem) s názvem Svatý stolec, Sancta sédés/Santa Sede, Stato della Citta del Vaticano, Stát vatikánského města. Podle ústavy má práva hlavy státu a moc zákonodárnou i soudní. Papežství je theokratická forma volené absolutní monarchie; srov. s podobně pojímanou šíitskou Íránskou islámskou republikou

Na ploše 0,44 km2 žije maximálně pět set šedesát občanů. Vatikánské občanství mají všichni kardinálové a preláti s funkcí ve Vatikánu, diplomaté zastupující Vatikán a švýcarská garda. Občany je také asi 50 laiků, ale většina z 1540 civilních zaměstnanců ve Vatikánu nebydlí a nemá státní příslušnost. Je to vedle pravoslavné řecké svaté hory Athós jediný stát na světě, jehož populace se nerozšiřuje rozmnožováním.

V zemičce Svatého stolce se platí eurem a hlavním dorozumívacím jazykem je italština. Podle oficiálních vatikánských údajů získal roku 2003 theokratický státeček 146 milionů eur z prodeje známek, mincí, medailí a asi tří milionů vstupenek do museí. Nestačilo to prý ani k pokrytí nákladů na chod Radia Vatican. Finanční instituce a operace církve nebyly a nejsou zveřejňovány a požívají velmi špatné pověsti.

Latina zůstala jazykem důležitých dokumentů (od druhého vatikánského koncilu roku 1965 přestala být jediným liturgickým jazykem církve, povoleny jazyky národní), diplomacie užívá francouzštiny.

Zatímco papež Jan Pavel II. ještě psal svou doktorskou theologickou práci latinsky, začátkem 21. století znalost latiny ve Vatikánu téměř vymizela a plně byla nahrazena italštinou (poslední církevní „latináři“ si stěžovali, že mluvenou latinu už nemá ani kdo učit…). Předsedou vlády je od června 1991 Angelo Sodano. Vatikán má své noviny Osservatore Romano a silnou rozhlasovou stanici.

Slovo papež se do češtiny dostalo od misionářů ze starohornoněmeckého bábes pocházející z latinského papa (čti: pápa), které souvisí s řeckým pappas, obojí s původním významem otec, dědek. Ve východní církvi původní titul pro opaty, biskupy a patriarchy. Patriarcha alexandrijský má rovněž dodnes titul pappa stejně jako hlava autokefální církve koptské s dvanácti miliony příslušníků Šenuda III.

Vatikán a diplomacie:
Prvního apoštolského vyslance podle dnešních diplomatických zvyklostí, nuncia (ital. nuncio od lat. nuntius, posel), jmenoval roku 15000 papež Alexander VI. v Benátkách Angela Leonininiho. První mimoevropskou nunciaturu Vatikán otevřel v Brazílii. První zastoupení protestantů ve Vatikánu mělo od roku 1805 Prusko, prvním státem mimo křesťanský svět od roku 1942 Japonsko a Čína (Kuomintang).

Do roku 1978, kdy nastoupil Jan Pavel II., udržoval Vatikán diplomatické styky s 85 státy. Po jeho smrti roku 2005 se 174 (mimo jiné dojednal diplomatické vztahy se Spojenými státy, Spojeným královstvím a Ruskem), v polovině roku 2007 to bylo se 176 (ale jen 78 má zastoupení přímo v Římě). Formální vztahy nejsou s komunistickou Čínou, Vietnamem, se Saúdskou Arábií.

Nejdelší a nejkratší pontifikáty: 
Petr, přesná data nejsou známa, v čele římských křesťanů zhruba 35 let. Rodným jménem Šimon, rybář z Bethsaidy. Popraven byl prý za Neróna ukřižováním hlavou dolů.

Pius IX., zvolen ve věku 54 let
Jan Pavel II., zvolen ve věku 58 let
Leo XIII., zvolen ve věku 67 let a zemřel ve 93 letech, nejstarší z papežů

Benedikt XVI., zvolen v 78 letech, abdikoval v 85.

jméno                   zvolen       instalován      zemřel           let     měsíců       dnů
Pius IX.            16. 6. 1846        21. 6.        7. 2. 1878       31     7                22 (blahořečený)
Jan Pavel II.     16. 10. 1978     22. 10.       2. 4. 2005       27     5                17
Leo XIII.           20. 2. 1878        3. 3.         20. 7. 1903      25     4                29
Pius VI.             15. 2. 1775        22. 2.        29. 8. 1799    24      6               12
Benedikt XIII.    (protipapež) 1394 - 1417
Hadrián I.          1. 2. 772             9. 2.         25. 12. 795    23     10              25
Pius VII.           14. 3. 1800        21. 3.        20. 8. 1823     23      4                 6
Alexander III.    7. 9. 1159         20. 9.        30. 8. 1181      21     11             23
Silvestr I.          31. 1. 314                           31. 12. 335     21     11               0 (svatý)
Leo I. zv. Veliký 29. 9. 440                          10. 11. 461     21      1                12 (svatý)

Nejkratší pontifikáty: 
Pouze dva nebo tři dny byl v úřadu Štěpán II. (březen 752; viz výše o číslování s výrazně slavnějším stejnojmenným nástupcem Štěpánem III.), a 12 dnů Urban VII. (15. až 27. září 1590; prý onemocněl malárii a nebyl korunován). Méně než měsíc vládlo církvi jedenáct pontifiků, méně než rok 38. Předchůdce dnešního papeže Jana Pavla I. jen o něco déle (26. srpna – 28. září 1978).

Dobrovolné odstoupení z funkce a pozoruhodnosti
Je možné a nepotřebuje žádného schválení, jak v únoru 2013 prokázal Benedictus xvi. Před ním pouze jeden nejvyšší pontifex odešel sám od sebe, roku 1294 Coelestinus/sv. Celestýn V., mnich Pietro de Murrone, viz zde níže. Resignace Marcellina roku 304 (nebo to bylo vyhnání z úřadu), Pontiana roku 235 (před vypovězením do dolů na Sardinii Maximinem Thrakem: 28. září t. r. je první pevné datum papežských dějin), Silveria roku 537, Martina I. (655), Benedicta V. (964 se stal zajatcem císaře Otty I. a zemřel v Hamburku), Jana XVIII. roku 1009, Benedicta IX. (prodal papežství za tisíc liber stříbra roku 1045 Gregoriovi VI. (kupec zemřel po roce v exilu v Kolíně) a Gregoria XII. roku 1415 v Konstanci byly vynuceny (a řady dalších).

Bonifacius/Bonifác VII. byl dvakrát (proti)pažem (974 a 984-985) a Benedictus/Benedikt IX. dokonce třikrát (1032-1044, 1045 a 1047-1048). Drží ještě jeden primát mezi římskými biskupy: poprvé ho posadili na svatý stolec ve dvanácti. Prvním papežem, který si při nástupu do úřadu změnil jméno, byl Mercurius-Joannes II. (533-535).

Po něm jistý Pietro da Albano, jehož otec byl v Římě ševcem, se prý za mlada jmenoval Buccaporci či Boccadiporco n. Osporco, tedy Prasečí tlama, si dal papežské jméno Sergius IV. (1009-1012). O jménech viz zde výše.

Nejstarším papežem, když usedal na Petrův trůn, byl pravděpodobně roku 678 Sicilan Agathó/Agathón. Bylo mu prý právě sto a na Petrově trůnu vydržel se svěží myslí do roku 681, do svých 104 let. Druhým nejstarším asi byl Hadriánus I. roku 772; bylo osmdesát. Benedictus XVI., který byl vybrán kardinály v dubnu 2005, byl v okamžiku volby 78letý (posledním tak starým byl roku 1730 Clemens XII.), resignoval v 85 letech. 81 papež byl svatořečen, sedm blahořečeno. 

Odkud přišli papežové
Itálie          205 (z toho 106 Římanů) a 57 „cizinců“:
Francie      18
Řecko        15 (jeden byl z Kréty)
Německo   8 n. 9 (ve středověkých dimensích; jeden byl z Utrechtu, a dva z Alsaska-Lotrinska, dva z Rakouska, srov. zde níže)
římská severní Afrika   2 (místa narození Miltiada a Victora I. nejsou známa)
Egypt        2 (vzdoropapež Hippolytos mohl být i z Anatolie)
Anglie       1 (anglické rodiště Hadriána IV. není známo)
Portugalsko        1
Polsko       1

Papež Jan Pavel II. v ČR:
duben 1990, poprvé a naposledy v Československu
květen 1995, poprvé v ČR
duben 1997, potřetí v Praze

září 2009, Benedikt XVI. v ČR

Kolik bylo papežů ze zemí severně od Alp/Německa:
Otázku není možné jednoznačně odpovědět. Lze zahrnout papežku Janu alias Joanna VIII., která sice pocházela z Igelheimu, ale o jejím papežství nepanuje shoda? Počítáme Německo v dnešních, nebo středověkých hranicích?

1. Gregorius V. z Korutan, 996-999
Bruno von Kärnten, Bruno Korutanský, první z německých papežů, vnuk císaře Ottona I., jmenován byl ve svých 24 letech římským biskupem Ottonem III., kterého vzápětí korunoval císařem. Když císař opustil Řím, došlo ke vzpouře, papežem prohlásil římský šlechtic Crescentius II. arcibiskupa v Piacenze a rodilého Řeka Ioanna Filagatha papežem Joannem XVI., Gregoriova i císařova učitele.

Otto se vrátil a Gregorius se pomstil: východořímský protipapež byl znetvořen a zavřen a povstalec popraven. Gregorius V. byl prvním papežem, který vyslovil interdikt, a to proti francouzskému králi Robertovi II. za to, že si bez jeho souhlasu vzal vzdálenou příbuznou. 

2. Clemens II. ze Sas, 1046-1047
Šlechtic Suidger, hrabě z Morsleben a Hornburgu, biskup bamberský, přišel do Itálie v doprovodu krále Heinricha/Jindřicha III. roku 1046. O papežství tehdy soupeřili tři papežové: Sylvester III., Benedictus IX. (Theofylactus/Theofilatto) a Gregorius VI. Německý král je všechny sesadil, na Petrův stolec posadil Suidgera jako papeže Clementa II. a dal se jím o vánocích téhož roku korunovat císařem. 
Nový papež se pustil do boje s církevní korupcí (simonie), ale náhle zesnul; prý ho otrávili Benediktovi příznivci. Benedictus IX. z rodu Tusculani se vrátil do Říma a pokračoval v přerušeném papežství (od 1032-1044, 1045 a 1047-1048). Jediný z papežů, který leží pochován severně od Alp (Bamberg). 

3. Damasus II. z Bavor, 1048
Poppo/Bruno, biskup brixenský, byl císařem Heinrichem III. jmenován v prosinci 1048 nástupcem Clementa II., ale ve funkci již opět seděl Benedictus IX.: vládl třikrát, papežský rekord, a také byl nejmladším z papežů, když začal v papežském státu vládnout. Damasus byl však byl papežem pouze 23 dny, po nichž zemřel zřejmě na malárii. 

4. Leo IX. z Egisheimu v Alsasku (jako Říše římská), 1049-1054
Bruno, hrabě z Egisheimu a Dagsburgu, dostal přízvisko svatý a za něho se definitivně rozešel křesťanský západ a východ. Prosazoval politiku nadřazenosti papeže nad veškerou světskou mocí, posílil moc kardinálů (svaté kolegium). Krátce byl zajatcem Normanů, a jeho posel Humbert v Konstantinopoli exkomunikoval patriarchu a naopak. Leo se toho ale už nedožil.

5. Victor II. ze Šváb, 1055-1057
Gebhard von Dollnstein-Hirschberg, biskup v Eichstättu. Patřil do úzkého kruhu kolem císaře Heinricha III., který ho jmenoval nástupcem Leona IX. Stíhal manželství knězů a simonii. Poslední z německých papežů a z papežů dosazených německým císařem. 

6. Stephanus IX. z Lotrinska (jako Říše římská), 1057-1058
Friedrich, syn Gozela I. a bratr vévody Godfreye Lotrinského, opat benediktinského kláštera Montecassino, nástupce Victora II. 

7. Adrianus/Hadrianus VI. z Utrechtu (jako Říše římská), 1522-1523
Adrian Florenszoon Boeyens, jediný z Holanďanů na Petrově stolci a poslední z neitalských papežů před Janem Pavlem II. roku 1978. Kariéru udělal, když ho císař Maximilana I. jmenoval pečovatelem svého vnuka Karla, budoucího císaře Karla V. Chtěl reformovat církev, snažil se vyhlásit říšský acht nad Lutherem.

8. Benedictus XVI. z Bavor, 2005-2013
Joseph Ratzinger z obce Marktl am Inn

(s úpravami vyšlo v časopisu Týden 17/05)

Švýcarská garda, armáda Vatikánu

Prvním stálým žoldnéřským oddílem u bran vatikánských a kolem osobního sídla papeže byla garda 150 vojáků ze Švýcar pod velením Kaspara von Silenen z kantonu Uri. Všichni byli svobodní a pochopitelně katolíci. Švýcarské kantony byly od roku 1499 fakticky nezávislé na říši. Do Říma dorazili 15. ledna 1506 a 22. ledna odpřisáhli věrnost papeži Juliánovi II.

Jejich nástupci se proslavili hrdinným odporem vůči 24 tisícům landsknechtů císaře Karla V. během slavného drancování Říma (sacco di Roma, "plenění Říma") 6. května 1527, protože jejich pán se spojil s francouzským králem. Při dobývání města a během devítiměsíční hrůzovlády žoldnéřů tehdy zahynulo na deset tisíc Římanů.

Žoldnéři byli v podstatě bez velení. První z velitelů Georg von Frundberg ochrnul a oněměl před Bolognou 16. dubna při proslovu ke vzbouřeným vojákům po mozkové mrtvici, druhý Charles de Bourbon padl na začátku obléhání Říma 6. května. Řádící vojáci vylupovali kostely, hrobky (včetně Petrovy), patricijské a kardinálské domy (v Římě žilo 25 kardinálů), veškerý papežský majetek. Kořisti bylo prý za deset milionů dukátů, asi 35 tun zlata.

Vojáci a jejich ženy vládli Městu tři čtvrti roku. Žertem zvolili Martina Luthera papežem, když skutečný seděl v Andělském hradu. Clemens vii. se po měsíci vyplatil a mohl uprchnout. Řím byl vydrancován a katolické špičky zachvátila kocovina z hrůz, k nimž tak snadno došlo.

Z gardy o 189 mužích 147 padlo při obraně Petrova chrámu, ale zbytku se podařilo dostat medicejského papeže Clementa VII. do Andělského hradu (Castel San Angelo). V ten den dnes každoročně přísahají nováčkové gardy.

Papež pak jako výraz vděku nadekretoval, že pro všechny budoucí dny budou papežům v gardě sloužit pouze Švýcaři, a pouze neženatí a katoličtí (později se stalo podmínkou, že prošli výcvikem ve švýcarské armádě). Vznikla La guardia svizzera pontifica, GSP. Rozhodnutí potvrdil roku 1970 papež Pavel VI. (Montini), že GSP je jediným ozbrojeným papežským oddílem: symbolicky získala vojenskou funkci již roku 1929.

Garda je zároveň nejstarším žoldnéřským oddílem na světě a poslední ryze nájemní armádou (srov. však Cizineckou legii ve Francii). Švýcaři sloužili také jako osobní garda francouzských králů a ve Vídni za Marie Theresie. Ve Francii se proslavili obranou Tuilerií roku 1792, kdy z devíti set mužů šest set padlo. Republika gardu zrušila. • Švýcaři posílali do válek půl tisíciletí žoldnéře, protiklad k dnešní jejich humanitě a neutralitě. To, že se bojovnost domácích mužů vybíjela jinde, je snad vysvětlením pro dlouhý mír mezi konfederovanými: válečníků by pak bylo zapotřebí doma, a to by škodilo obchodu...

Od června 2002 má Vatikán prvního barevného z asi stovky gardistů, Švýcara indického původu. Uniformy jsou stále tradiční a vzešly z návrhů Michelangelových. Skandál má garda také slavný: roku 1998 zastřelil jeden z gardistů, kterému již končila smlouva, svého velitele a jeho manželku. Pak se sám zastřelil.

Poslední bojovou akcí vatikánské armády byla roku 1870 obrana před jednotkami Italského království. Italští dělostřelci tehdy prorazili průlom do hradeb u brány Porta Pia a během útoku zemřelo 49 Italů a 19 Švýcarů. Pius IX. vyvěsil bílý prapor a exkomunikoval všechny, kteří na Vatikán zaútočili.

Pravěk Vatikánu

Než se na Vatikánském pahorku (Váticánus mons, nadmořská výška 63 m) usídlili křesťané, mělo místo rozporuplnou pověst. V okolí pahorku, ager Váticánus, sídlilo prý božstvo, vydávající věštebný hlas, Váticánus deus. Zvuk údajně připomínal hlas dítěte vydávajícího při porodu svůj první hlas uá, což staří dávali do souvislosti se slovesem vágíre, čti uágíre, křičet. Jiná starořímská etymologie pravila, že slovo pochází od váticínium, věštba.

Okolí pahorku bylo v republikánských dobách a na začátku císařství známé špatnou půdou a víno z ní bylo pokládáno za mizerné (Váticána bíbere, pít vatikánské víno, pít břečky), hrnčíři tu měli své dílny. Za krátké vlády císaře Vitellia roku 69 n. l. zde byl tábor germánských a gallských žoldnéřů, kteří z nezvyklého horkého počasí a klimatu houfně hynuli.

Roku 59 n. l. Neró uzavřel úžlabinu mezi pahorky Vatikánem a Ianiculem, vallis Váticání pro dostihovou dráhu, circus. Už jeho předchůdce Claudius zde pořádával hry.

Na Vatikánu dal postavit císař L. Aurelius Verus, spoluvládce M. Aurelia v letech 161 – 166, náhrobek svému oblíbenému koňskému šampionovi ze stáje zelených jménem Volucris. Nosil při sobě jeho zlatou sošku a živou předlohu krmil místo ječmenem hrozny a ořechy a přikrytého nachovým pláštěm si ho vodil do paláce. Zelení na Volucrovu počest požadovali, aby vítězní koně dostávali odměnu ve penězích.

O století později prapodivný císař Heliogabalus (vládl 218–222) dal náhrobky, kterými už byl Vatikán plný, vyvrátit, aby tu mohl pořádat dostihy čtyř sloních čtyřspřeží a čtyřspřeží velbloudích. Za Augústa zde totiž byl založen hřbitov, kde se pohřbívalo až do doby Konstantínovy. Roku 2003 byl zčásti odkryt při stavbě parkoviště. Pohřby byly žehem i do země. Mezi pohřbenými byl např. umělec, který navrhoval kulisy pro divadlo v Pompéjích, nebo archivář Nerónova soukromého majetku.

Podle křesťanské tradice měli v Nerónově circu při krvavých zábavách hynout i křesťané. Kolem roku 200 tu měl stát pomník „mučedníků víry“ (křesťanský pojem od řeckého martyr, svědek) z nerónovské doby. Roku 322 tu dal císař Konstantin I. stavět pětilodní basiliku, kterou zasvětil papež Silvester I. 18. listopadu 326 (papežským chrámem a sídlem ale byl Laterán, S. Giovanni in Laterano).

V 9. století byl Petrův chrám obklopen zdí proti vpádům Saracénů-Arabů. Dnešní vatikánský komplex povstával až po avignonském zajetí. Sixtus IV. (1471 – 1484) dal postavit "Sixtinskou kapli" (1473-1481; it. Cappella sistina, vlastně "Sixtova kaple") dlouhou čtyřicet metrů, třináct širokou a dvacet jeden metr vysokou. Byl to zbožný muž: měl několik synů a za třicet tisíc zlaťáků prodával roční licenci na bordelly a bral si poplatky od těch z kněží, kteří si chtěli držet metresy. • Ze Sixtovy éry přežívá ještě jedna pozoruhodnost: roku 1472 vznikla v Sieně dodnes fungující banka Monte dei Paschi di Siena´zvaná "Babbo Monte", Děda Monte, viz pod bankovnictví.

Michelangelo kapli na příkaz Iulia II.  v letech 1508-1512 vyzdobil freskami se starozákonními náměty a roku 1541 byl odhalen jeho obraz „posledního soudu“ na zdi za oltářem. Nahota postav byla po umělcově smrti zakryta.

Postranní zdi kaple pokrývají malby Pietra Perugina, Sandra Botticelliho a Domenika Ghirlandaia. Poprvé se v ní sešlo konkláve po smrti Sixta IV. roku 1484 (některá volební konkláve se konala v 19. století v Quirinálu, který býval letním palácem papežů, dnes je residencí italských presidentů). V letech 1980-1994 byla restaurována a roku 2004 ji spatřily 3,46 miliony návštěvníků.

S novostavbou Petrova chrámu se začalo roku 1506 na pokyn Iulia II. podle plánů Donata Bramante s půdorysem řeckého kříže (zemřel 1514). V jeho dílu pokračoval Raffael (do 1520), Michelangelo navrhl definitivní podobu kopule (řídil práce 1546 – 1564) a stavbu s náměstím dokončil G. L. Bernini v letech 1656 – 1663.

Petrův chrám má v nejširším místu 138 m, délku 187 m a kopule je vysoká 119 m. Pojme až na šedesát tisíc věřících. Papež Sixtus V. (1585 – 1590) byl stavitel dnešní residence a knihovny. • Nejvyšší křesťanskou stavbou je však katedrála (od ecclesia cathedralis, „sídelní kostel“) Notre Dame de la paix v Yamoussoukro na Pobřeží slonoviny. Dílo libanonského architekta žijícího v zemi Pierra Fakhouryho v rodišti diktátora Félixe Houphuët-Boignyho (zemřel roku 1993) je vysoké 158 metrů a bylo dokončeno roku 1989.

Původní Svatopetrská basilika v Římě nestojí. Ve Vatikánu ji dal nad Petrovým hrobem s nápisem Petr(os) eni, „Petr je zde uvnitř“, postavit Kónstantínos I. c. 320, zasvětil ji roku 326 papež Sylvester I. Oltář byl v Kónstantínově basilice od roku c. 320, pak ho stavěl Gregorius Veliký c. 600, Kallistus II. roku 1123 a Clemens VIII. roku 1594. Kónstanínovu stavbu nebylo nutné strhávat pro stáří, jak se tvrdívalo, ale protože nebyla už dostatečně honosná.

Papež „nekardinál“ a jediná dobrovolná resignace 
Nikde není psáno, že papež může být volen pouze z řad kardinálů, ba dokonce ani nemusí být knězem a ani ne svobodný, klidně ženatý. Nutnou podmínkou pro jeho zvolení je hlas dvou třetin přítomných kardinálů, mužské pohlaví a nesmí být žádným heretikem.

První, kdo platnost těchto regulí prokázal a byl zvolen papežem, aniž před tím získal červený kardinálský klobouk, byl kněz–poustevník Pietro di Murrone v roce 1294. Po svém zvolení přijal jméno Coelestinus/Celestýn V. Brzy však poznal, že se pro úřad nehodí, a resignoval, čímž vyvolal v římskokatolické církvi krisi, nikdo jiný se totiž dosud papežské funkce nevzdal, a na svou hlavu přivolal hněv samotného Danteho: Ten se prý za onu resignaci zasazoval o Pietrovo odeslání do pekel. Církev však zřejmě byla jiného názoru: Poustevník Pietro je uctíván jako svatý. Druhým nekardinálem, a posledním, byl roku 1378 Urban VI. (do 1389). Gregorius XVI. (1831-1848) byl posledním z papežů, který nebyl biskupem.

Konkláve jako volební sněm církve a dvoutřetinovou většinu ustavil třetí lateránský koncil roku 1179 za Alexandra III. (1159-1181), viz zde výše. Podobnou instituci s podobnými zvyky určovala Zlatá bulla Karla IV., první „německá ústava“.

První konkláve trvalo jen den, druhé sedm dnů. Než se vůbec kardinálové sešli k volbě papeže, trvalo to od listopadu 1268 nejdéle dva roky a devět měsíců do září 1271: Z volby ve Viterbu vzešel papež Gregorius X. Jeho předchůdce Clement IV. zemřel roku 1268, Gregorius byl korunován až roku 1272; oficiálně bylo conclave zavedeno roku 1274 na koncili v Lyonu. • Benedikt XIV. čekal na své zvolení roku 1740 šest měsíců. Roku 1621 byli kardinálové netrpěliví a po nerozhodné volbě zvolili prostou aklamací Gregoria XV.

Aby to už nikdy tak dlouho netrvalo, vydal Gregorius dekret Ubi Periculum, podle něhož se kardinálové v doprovodu jediného ze sloužících či laika měli deset dnů po smrti papeže shromáždit k volbě nového zástupce bezejmenného z bohů na Zemi. Z uzavřené místnosti nesměli pod trestem exkomunikace vynášet zprávy jakéhokoli druhu.

Pokud se do tří dnů na volbě nedohodli, na příštích pět dnů jim je snížen příděl potravy na oběd a večeři. Jestliže ani v tyto dny nepadne rozhodnutí, dostanou až do doby svého rozhodnutí k jídlu jen chléb, víno a vodu.

Nejkratší volba trvala v říjnu 1503 jen deset hodin: v prvním kole a jednomyslně byl zvolen Julius II. Posledním z papežů, kteří byli zvoleni hned napoprvé, byl roku 1572 Gregorius XIII. Dvacet hodin a tři kola trvala roku 1939 volba Pia XII., čtyři kola a dva dny (26 hodin) zabralo rozhodování roku 2005 o Benediktovi XVI., pět kol a dva dny (28 hodin) Františka/Franciscus a stejný počet dnů, ale devět kol potřebovala volba Jana Pavla II., která ho roku 1978 poslal na balkon Svatopetrského chrámu.

Slovo conclave se poprvé ve spojitosti s volbou papeže objevuje na druhém koncilu v Lyonu roku 1274. • Říšská Zlatá bulla Karla IV. byla v otázce nátlaku na volitele velkorysejší. Teprve když se nedohodnou po třiceti dnech kurfiřti na volbě nového německého (= římského) krále, budou v dohadování pokračovat o chlebu a vodě. Nikdy k tomu nedošlo.

Po Gregoriově smrti 1276 bylo zase konkláve suspendováno a na nového papeže se čekalo často několik měsíců. Obnoveno bylo po volbě Celestina V. roku 1294, která trvala dva roky a devět měsíců. Pravidla Ubi Periculum byla několikrát doplňována a měněna, naposledy Janem Pavlem II. roku 1996. Bulla Universi Dominici Gregis reguluje mechanismy nástupnictví, mezidobí od smrti, volby a nástupu papeže.

Potvrzovala nezbytnost dvoutřetinové většiny až do 33. volebního kola. V následujícím se mohli elektoři dohodnout, zda chtějí použít prostou většinu a z kolika kandidátů, nebo zda setrvají u dvoutřetinové většiny. 26. června 2007 papež Benedikt XVI. zjednodušil volbu o nařízení, že 34. kolo rozhoduje jen prostou většinou mezi dvěma nejvolenějšími uchazeči.

Pontificalia, uniforma vyšších katolických kněží:
Při kultovních úkonech jsou od časů dekretu papeže Pia VII. z roku 1823 předepsáno osm součástí oděvu, pontifikálií: caligae, které z vysokých vojenských bot proměnily v biskupské punčochy, sandály, rukavice, kněžské roucho (dalmatica), plášť (tunicella), prsten, náprsní kříž a mitra. Papež Benedictus XVI. měl 21. prosince 2005 při audienci na Svatopetrském náměstí na hlavě camauro, červenou „santaklausovskou“ čepici s bílým lemem, kterou v zimě naposledy vzal na sebe Jan XXIII.

Orientační seznam papežů

Roky jsou našeho letopočtu, jména v latinské podobě, třebaže zpočátku bylo mezi římskými biskupy například mnoho Řeků. Sv. nebo sv., svatý, lat. sanctus, je mezi křesťany člověk povýšený do pomyslného pantheonu světců-héroů za příkladný čin na ochranu víry, nebo za to, že pro svou víru byl mučen a usmrcen, nebo protože způsobil „zázrak“. Nižším stupněm zbožtění je u křesťanů udělení titulu "blahoslavený". Jména za lomítkem patří „protipapežům“. 


sv. Petrus 33-67
sv. Linus 67-76
sv. Anacletus n. Cletus 76-88
sv. Clemens I. 88-97
sv. Evaristus 97-105
sv. Alexander I. 105-115
sv. Sixtus I. n. také Xystus I. 115-125 
sv. Telesphorus 125-136
sv. Hyginus 136-140
sv. Pius I. 140-155
sv. Anicetus 155-166
sv. Soter 166-175
sv. Eleutherius 175-189
sv. Victor I. 189-199
sv. Zephyrinus 199-217
sv. Callistus I. 217-222/sv. Hippolytos 217-233

sv. Urbanus I. 222-230
sv. Pontianus 230-235
sv. Anterus 235-236
sv. Fabianus 236-250/Novatianus 251

sv. Cornelius 251-253
sv. Lucius I. 253-254
sv. Stephanus I. 254-257
sv. Sixtus II. 257-258
sv. Dionysus 260-268
sv. Felix I. 269-274
sv. Eutychianus 275-283
sv. Caius n. Gaius 283-296 
sv. Marcellinus 296-304 (následovaly čtyři roky bezvládí)
sv. Marcellus I. 308-309
sv. Eusebius 309 n. 310/Heraclius 309 n. 310 (?; následoval rok bezvládí)

sv. Miltiades 311-314
sv. Sylvester I. 314-335
sv. Marcus 336
sv. Iulius I. 337-352

Liberius 352-366/Felix II. 355-365
sv. Damasus I. 366-83/Ursinus 366-367

sv. Siricius 384-399
sv. Anastasius I. 399-401
sv. Innocentius I. 401-417
sv. Zosimus 417-418
sv. Bonifatius I. 418-422/Eulalius 418-419

sv. Coelestinus I. 422-432
sv. Sixtus III. 432-440
sv. Leo I. Magnus 440-461
sv. Hilarius 461-468
sv. Simplicius 468-483
sv. Felix III. (též II.) 483-492
sv. Gelasius I. 492-496
Anastasius II. 496-498
sv. Symmachus 498-514/Laurentius 498-507

sv. Hormisdas 514-523
sv. Ioannes I. 523-526
sv. Felix IV. (též jako III. rozlišován) 526-530/Dioscurius 530 (?; tři neděle, snad protipapež)
Bonifatius II. 530-532
Ioannes II. alias Mercurius 533-535
sv. Agapetus I. n. Agapitus I. 535-536
sv. Silverius 536-537

Vigilius 537-555 (původně protipapež)
Pelagius I. 556-561
Ioannes III. 561-574
Benedictus I. 575-579
Pelagius II. 579-590
sv. Gregorius I. Magnus 590-604
Sabinianus 604-606
Bonifatius III. 607
sv. Bonifatius IV. 608-615
sv. Deusdedit alias Adeodatus I. 615-618

Bonifatius V. 619-625
Honorius I. 625-638
Severinus 640
Ioannes IV. 640-642
Theodorus I. 642-649
sv. Martinus I. 649-655
sv. Eugenius I. 655-657
sv. Vitalianus 657-672
Adeodatus II. 672-676
Donus 676-678
sv. Agatho 678-681
sv. Leo II. 682-683
sv. Benedictus II. 684-685
Ioannes V. 685-686
Conon 686-687
sv. Sergius I. 687-701/Theodorus (nečíslován - II.) 687/Paschalis (nečíslován - I.) 687
Ioannes VI. 701-705
Ioannes VII. 705-707
Sisinnius 708
Constantinus (I.) 708-715
sv. Gregorius II. 715-731
sv. Gregorius III. 731-741
sv. Zacharias 741-752
Stephanus II. 752 (protože nebyl v papežství vysvěcen, nebývá někdy počítán a číslování připadá stejnojmennému nástupci; proto bývá počítáno Štěpánů na Petrově trůnu někdy o jednoho méně)
Stephanus III. 752-757
sv. Paulus I. 757-767/Constantinus II. 767-768/Philippus 768

Stephanus IV. 767-772
Adrianus/Hadrianus I. 772-795
sv. Leo III. 795-816
Stephanus V. 816-817
sv. Paschalis I. 817-824
Eugenius II. 824-827
Valentinus 827
Gregorius IV. 827-844/Ioannes VIII. 844
Sergius II. 844-847
Leo IV. 847-855/Ioannnes/Joannes, Joannes Anglicus, Joanna 855-857 (?)
Benedictus III. 855-858/Anastasius zvaný Bibliothecarius 855 (dva dny)
sv.Nicolaus I. Magnus 858-867
Adrianus, Hadrianus II. 867-872
Ioannes VIII. 872-882 (jiný od papeže roku 844, možná "papežka Joanna/Jana")
Marinus I. 882-884
sv. Adrianus, Hadrianus III. 884-885
Stephanus VI. 885-891
Formosus 891-896
Bonifatius VI. 896
Stephanus VII. 896-897
Romanus 897
Theodorus II. 897
Ioannes IX. 898-900/Sergius III. 898 (legitimní vláda 904-911)
Benedictus IV. 900-903
Leo V. 903/Christophorus 903
Sergius III. 904-911
Anastasius III. 911-913
Lando 913-914
Ioannes X. 914-928
Leo VI. 928
Stephanus VIII. 929-931
Ioannes XI. 931-935
Leo VII. 936-939
Stephanus IX. 939-942
Marinus II. 942-946
Agapetus II. 946-955
Ioannes XII. 955-963
Leo VIII. 963-964
Benedictus V. 964
Ioannes XIII. 965-972
Benedictus VI. 973-974/Bonifatius VII. alias Bonifatius Franco 974 (legitimní vláda 984-985)
Benedictus VII. 974-983
Ioannes XIV. 983-984
Bonifatius VII. 984-985

Ioannes XV. 985-996
Gregorius V. 996-999/Ioannes XVI. 997-998
Sylvester II. 999-1003
Ioannes XVII. 1003
Ioannes XVIII. 1003-1009
Sergius IV. 1009-1012
Benedictus VIII. 1012-1024/Gregorius VI. 1012
Ioannes XIX. 1024-1032
Benedictus IX. 1032-1045
Sylvester III. 1045
Benedictus IX. 1045
Gregorius VI. 1045-1046
Clemens II. 1046-1047
Benedictus IX. 1047-1048
Damasus II. 1048
sv. Leo IX. 1049-1054
Victor II. 1055-1057
Stephanus X. 1057-1058/Benedictus X. 1058-1059
Nicolaus II. 1058-1061
Alexander II. 1061-1073/Honorius II. 1061-1072
sv. Gregorius VII. 1073-85/Clemens III. 1080-1100
blahoslavený Victor III. 1086-1087
blahoslavený Urbanus II. 1088-1099
Paschalis II. 1099-1118/Theoderich 1100-1102/Albertus 1102/Sylvester IV. 1105-1111
Gelasius II. 1118-1119/Gregorius VIII. vulgo Burdinus/Osel 1118-1121
Callistus II. 1119-1124
Honorius II. 1124-1130/Coelestinus II. 1124
Innocentius II. 1130-1143/Anacletus II. 1130-1138/Victor IV. 1138
Coelestinus II. 1143-1144
Lucius II. 1144-1145
blahoslavený  Eugenius III. 1145-53
Anastasius IV. 1153-1154
Adrianus, Hadrianus IV. 1154-1159
Alexander III. 1159-1181/Victor IV. 1159-1164 (jiný od protipapeže roku 1138)/Paschalis III. 1164-1168/Callistus/Calixtus III. 1168-1178/Innocentius III. 1179-1180
Lucius III. 1181-1185
Urbanus III. 1185-1187
Gregorius VIII. 1187
Clemens III. 1187-1191
Coelestinus III. 1191-1198
Innocentius III. 1198-1216
Honorius III. 1216-1227
Gregorius IX. 1227-1241
Coelestinus IV. 1241 (následovalo dvouleté bezvládí)
Innocentius IV. 1243-1254
Alexander IV. 1254-1261
Urbanus IV. 1261-1264
Clemens IV. 1265-1268 (následovaly tři roky bezvládí)
blahoslavený Gregorius X. 1271-1276
blahoslavený  Innocentius V. 1276
Adrianus, Hadrianus V. 1276
Ioannes XXI. 1276-1277
Nicolaus III. 1277-1280
Martinus IV. 1281-1285
Honorius IV. 1285-1287
Nicolaus IV. 1288-1292 (následovaly dva roky bezvládí)
sv. Coelestinus V. 1294
Bonifatius VIII. 1294-1303
blahoslavený Benedictus XI. 1303-1304
Clemens V. 1305-1314 (následovaly dva a půl roku bezvládí)
Ioannes XXII. 1316-1334/Nicolaus V. 1328-1330
Benedictus XII. 1334-1342
Clemens VI. 1342-1352
Innocentius VI. 1352-1362
blahoslavený Urbanus V. 1362-1370
Gregorius XI. 1370-1378
Urbanus VI. 1378-1389/Clemens VII. 1378-1394
Bonifatius IX. 1389-1404/Benedictus XIII. 1394-1417
Innocentius VII. 1404-1406
Gregorius XII. 1406-1415/Alexander V. 1409-1410/Ioannes XXIII. 1410-1415 (následovaly dva roky bezvládí)
Martinus V. 1417-1431/Clemens VIII. 1423-1429/Benedictus XIV. 1425-1430 (viz ale rok 1740)
Eugenius IV. 1431-1447/Felix V. 1439-1449
Nicolaus V. 1447-1455
Callistus III. 1455-1458
Pius II. 1458-1464
Paulus II. 1464-1471
Sixtus IV. 1471-1484
Innocentius VIII. 1484-1492
Alexander VI. 1492-1503
Pius III. 1503
Iulius II. 1503-13
Leo X. 1513-1521
Adrianus, Hadrianus VI. 1522-1523
Clemens VII. 1523-1524
Paulus III. 1534-1549
Iulius III. 1550-1555
Marcellus II. 1555
Paulus IV. 1555-1559
Pius IV. 1559-1565
sv. Pius V. 1566-1572
Gregorius XIII. 1572-1585
Sixtus V. 1585-1590
Urbanus VII. 1590
Gregorius XIV. 1590-1591
Innocentius IX. 1591
Clemens VIII. 1592-1605
Leo XI. 1605
Paulus V. 1605-1621
Gregorius XV. 1621-1623
Urbanus VIII. 1623-1644
Innocentius X. 1644-1655
Alexander VII. 1655-1667
Clemens IX. 1667-1669
Clemens X. 1670-1676
blahoslavený Innocentius XI. 1676-1689
Alexander VIII. 1689-1691
Innocentius XII. 1691-1700
Clemens XI. 1700-1721
Innocentius XIII. 1721-1724
Benedictus XIII. 1724-1730
Clemens XII. 1730-1740
Benedictus XIV. 1740-1758 (viz ale rok 1425)
Clemens XIII. 1758-1769
Clemens XIV. 1769-1774
Pius VI. 1775-1799
Pius VII. 1800-1823
Leo XII. 1823-1829
Pius VIII. 1829-1830
Gregorius XVI. 1831-1846
blahoslavený Pius IX. 1846-1878
Leo XIII. 1878-1903
sv. Pius X. 1903-1914
Benedictus XV. 1914-1922
Pius XI. 1922-1939
Pius XII. 1939-1958
blahoslavený Ioannes XXIII. 1958-1963
Paulus VI. 1963-1978
Gregorius XVII. 1978-2005
Ioannes Paulus I. 1978
Ioannes Paulus II. 1978—2005/Gregorius XVII. 1978-2005
Benedictus XVI. 2005-2013

Franciscus 2013-

Irák: Chaldejové mají nového patriarchu

Patnáct dnů s více než padesáti schůzemi trvalo mesopotamským katolíkům, než zvolili svého nového představeného.
Chaldejská katolická církev se sídlem v Baghádu, k níž se hlásí na 700 tisíc až milion lidí hlavně v Iráku, Libanonu, Syrii, Egyptě a ve Spojených státech, se začátkem prosince 2004 zbavila své husajnovské minulosti. Patriarchou Babylónu nad Chaldeji, jak zní titul jejího nejvyššího představitele, byl Rafael I. Bidawíd, který podporoval národně socialistický režim Saddáma Husajna až do konce.

Když v červenci 2003 zemřel, zasedlo podle informace francouzského listu Le Monde v Baghdádu k volbě nového patriarchy dvaadvacet chaldejských biskupů. Vybírali patnáct dnů, během nichž se konaly 54 volby! Nezvolili, a tak se uchýlili pod egidu Vatikánu. V Římu dílo konečně dokonali a hlavou církve se stal Emmanuel Delly (78) pocházející z Tell Kajf jako o devět let mladší Husajnův ministr zahraničí Tárik Azíz, který byl rovněž chaldejským katolíkem. 
Demokratická strana Chaldejů se již postavila na stranu nových poměrů v Iráku, a nyní se k ní připojila i církev. Nový patriarcha přijal jméno Emmanuel III. Delly. Mesopotamští katolíci odvozují svůj etnický původ od dávných Assyřanů a od Chaldejů, Aramejům příbuzných vládců novobabylónské říše.