322-320

 

************************************************************

322.

Ol. 114, 3

Filoklés III.

a. u. c. 432

Q. Fabius Rullus Maximus I. a L. Fulvius Curvus

A. Cornelius Arvina dict.

Rok 2. Filippa III.

************************************************************

V pokračující lamijské válce se na jaře „bez souhlasu králů“ (viz níže) přeplavil Leonnatos ze své fryžské satrapie přes Helléspontos do Evropy. Přivedl s sebou do Makedonie posily. Thessalové pod Menónem proti němu vytáhli do pole se silnou jízdou. Hellénové ukončili neúspěšné obléhání Lamie. V Thessalii byl Leonnatos se svými posilami poražen. Nečekal totiž na Antipatra a spojenci pod Thessalem Menónem měli úspěch - Leonnatos svou ctižádostivost zaplatil životem. Druhý den na bojiště dorazil Antipatros a s poraženými oddíly dokázal v Thessalii udržet pole. • Novým satrapou ve Frýgii na Helléspontu byl králi jmenován Arrhabaios (III.) Lynkéstský (v úřadu do asi roku 321).

V téže době byl dvakrát za sebou v námořních bitvách u Amorgu a u Echínad poražen stratégos Euetión z Athén. Vítězné makedonské loďstvo vedl Kleitos: 240 makedonských triér bojovalo proti 170 spojeneckým: sláva athénské flotily povstala před téměř sto šedesáti roky u Salamíny, nyní se utopila u Amorgu. Následoval útok makedonského loďstva proti Aitólii a z Euboie pod velitelem Mikiónem do Attiky. Athénští pod Fókiónem ale Makedonce odrazili a Mikión v bitvě padl. Fókión, který původně nesouhlasil s válkou a varoval Athéňany před jejími risiky, byl v této době již osmdesátiletý. 

Mezitím dorazil do Evropy s makedonskými veterány Krateros (s nimiž byl na cestě z Babylónu od roku 324, viz tam) a spřátelil se s Antipatrem, dokonce se zasnoubil s jeho dcerou Filou I., viz o ní rok 333.

V měsíci metageitniónu/v rozmezí srpna až září byla v Thessalii u Krannónu vybojována největší pozemní bitva této války mezi Makedonci, jimž veleli Antipatros a Krateros, a hellénskými spojenci, jimž velel stratégos Antifilos z Athén. V bitvě porazila thessalská jízda pod velením Menónovým makedonskou, ale podlehla hellénská pěchota, nikoli však rozhodným způsobem. Koalice, která již během zimy trpěla spory, se postupně rozpadala. Ač neporaženy, jednotlivé státy navazovaly s Makedonci kontakty a žádaly o mír: jako první Thessalové, proti jejichž městům se Makedoni obrátili.

Antipatros zatím došel s armádou do Boiótie a do Attiky. V Athénách byl rehabilitován Démádés, vůdce promakedonské strany, viz rok předešlý, a s Fókiónem byl vyslán v čele poselství k Antipatrovi a Kraterovi, kteří právě pobývali na Kadmeji v bývalých Thébách (srov. rok 336). Fókión dosáhl oproti bezpodmínečné kapitulaci slib, že Makedonci nevkročí s armádou do Attiky (srov. ovšem jednu z podmínek míru). - Tak zanikl spolek Hellénů z roku 323 a skončila i tzv. válka lamijská (vypukla minulého roku).

V září byl uzavřen mezi Makedonci a Athéňany mír za těchto podmínek:

1. obnovení přátelství a spojenectví krále Makedonů s Athéňany z roku 338,

2. vydání Démosthena a Hypereida, vůdců protimakedonské strany,

3. omezení počtu občanů na základě majetkového censu, který činil dva tisíce drachem: dvanáct tisíc Athéňanů tak přišlo o občanství (podle jiného údaje dokonce 22 tisíc) a mělo odejít do Thrákie jako kolonisté, což měl zařídit a provést Antipatros (neodcestovali tam všichni, viz rok 317). Občanské armádě mělo zůstat devět tisíc hoplítů a dvanáct tisíc peltastů, tzn. že asi dvacet jedna tisíc plnoprávných občanů tvořilo athénský stát (viz rok 317);

4. do Múnichie a do pevnosti v Peiraieu bude umístěna makedonská posádka; zůstala zde až do roku 229 (viz tam, kde je uveden seznam jejích makedonských velitelů),

5. zaplacení válečných výdajů a pokuty,

6. povolení návratu promakedonské strany (Kallimedón atd.) a

7. králové potvrdili rozhodnutí Alexandra Velikého o navrácení Samu Samským, viz rok 324 a 319: jejich stát byl obnoven po 43 letech (viz rok 365). Zároveň Athéňané přišli o Órópos.

20. nebo 22. boédromiónu/na začátku října dorazila do Múnichia makedonská posádka, jejímž velitelem/frúrarchem byl Menyllos. Ještě předtím odešli do vyhnanství na Aigínu makedonští protivníci Hypereidés, Hímeraios, bratr Démétria Falérského a Aristoníkos z Marathónu. Z aigínské Aiakovy svatyně, kam se uchýlili, ale byli vylákáni lovcem hlav (fygadothérás, srov. Filoxena roku předcházejícího) Archiou z Thúrií, původní profesí hercem tragédií a školeným rhétorem, a jeho thráckým oddílem, zajati a posláni do Kleón, kde zrovna pobýval Antipatros. 

Na jeho rozkaz byli všichni popraveni, řečníkovi Hypereidovi byl dokonce před smrtí 9. pyanepsiónu/asi 9. října vyříznut jazyk (podle jiné verse si jazyk ukousl). Tradovalo se též, že se na Aigíně Hypereidés Démosthenovi omluvil za vypovězené přátelství, srov. rok 324. Hypereidovy ostatky zpopelnil jeho synovec či vnuk Alfinóos, syn Glaukippův, a donesl přes zákaz do Athén. 

V téže době byl stejným komandem dopaden na Kalaurii v Poseidónově chrámu Démosthenés. Archiás, žák vyhlášeného rhétora Anaximena z Lampsaku, učitele mimo jiné Alexandrova, respektoval starou asylovou výsadu chrámu a uprchlíka přemlouval. Démosthenés (62) požil jedu ukrytého ve svém rákosovém pisátku, podle jiných historiografů pil z nádobky. To vše se událo v pyanepsiónu, řečník zemřel 16./asi 14. října 322.

Po bojových akcích lamijské války v Thessalii opustil zbytek obyvatel své rodné město Skotússu (viz k tomu rok 371)Následovaly trestné výpravy Makedonců. Antipatros s Kraterem se vypravili v čele silného vojska, které čítalo na třicet tisíc mužů pěchoty a dva tisíce pět set jízdy, proti Aitólům. Tažení nebylo úspěšné, třebaže Makedonci Aitóly vyhnali do hor a do sněhu (I. válka aitólsko-makedonská, srov. o 110 let později druhou válku).

Během trestné expedici, možná ještě v říjnu, se Krateros (c. 50) oženil s nejstarší Antipatrovou dcerou Filou I. (c. 20?; srov. výše). V průběhu léta se tudíž musel rozvést s Peršankou Amástridou, kterou si vzal v Súsách roku 324. Amástris, dcera Dáreiova bratra a jedna ze silných žen hellénistického světa, si brzy poté vzala Dionýsia z Hérákleie v Pontu. S Filou, která byla již matkou tří synů, viz rok 333, měl Krateros stejnojmenného syna, vojevůdce a historika/archiváře.

Po Kraterově svatbě, snad v listopadu, se slavila svatba Perdikky s Níkaiou I., rovněž dcerou Antipatrovou (srov. níže). K Perdikkovi, který byl v té době s jádrem makedonské armády a s oběma králi v zimovišti v Pisidii, ji přivedli její bratři Iolás či Ioláos (možný Alexandrův vrah) a Archiás (pokud tento není totožný s oním lovcem hlav z Thúrií, srov. zde výše).

V průběhu roku se z Makedonie do Asie ke dvoru vypravila Kynna/Kynané, dcera Filippa II. s Eurydikou II., se svou dcerou Addaiou, kterou hodlala provdat za krále Filippa III. Addaia byla dcera s Amyntou IV., tudíž nejlepšího makedonského rodu, a matka, sama napůl Illyrka, viz rok 358, ji vzdělávala v bojových praktikách, viz dále rok 317sq. Cestou ale byla Kynna po hádce zavražděna Alketou, bratrem Perdikkovým. Addaia byla přesto v Pisidii za Filipa III. provdána a dostala trůnní jméno Eurydiké III.

Koncem roku v zimě dorazil k Antipatrovi a Kraterovi z Asie Antigonos, satrapa Velké Frygie, a žádal o pomoc proti Perdikkovi (viz níže). Antipatros tudíž uzavřel mír s Aitóly: Aitólové přišli o hraniční území ve prospěch Akarnánů. Pak se Antipatros, Krateros a Antigonos vypravili do Asie.

Z Babylónu na cestu do Evropy na jaře vyrazil chíliarchos Perdikkás s oběma králi Filippem III. a Alexandrem IV. Perdikkovo vojsko v součinnosti s Antigonovým dvakrát porazilo kappadockého dynastu Ariarátha I. (který zde vládl od roku 330). Ariaráthés byl jat a popraven ukřižováním (jeho porážky a popravu lze umístit až do roku následujícího; o ukřižování poprvé v Evropě viz rok 303)Eumenés se tak v létě mohl uchopit správy jemu přidělené satrapie: byl však v úřadu jen rok (viz pak roky 311 a 301).

Perdikkás postupoval s královskou armádou Anatolií dále na západ a v Pisidii dobyli Makedonci Larandy a Isaury (viz rok 324). V Pisidii vojsko přezimovalo (viz výše) a zlomilo revoltu z roku 324. V zimě se zde Perdikkás oženil s Antipatrovou dcerou Níkaiou I., kterou přivedli její bratři Iolás a Archiás (viz výše). Perdikkás jednal ještě před tímto krokem s Olympiadou, která mu nabízela svou dceru Kleopatru, vdovu po Alexandrovi I. Molosském, když její nápadník Leonnatos na jaře padl. Kleopatrá se vydala do Asie a usadila se v Sardách. Perdikkás se ale nakonec rozhodl pro Níkaiu I., resp. pro její aktuálně silnější rodinné zázemí.

Odchodem Kleopatry z Épeiru zřejmě zaniklo její regenství za syna Neoptolema II. Pravděpodobně novým regentem nebo přímo vladařem nad Épeiřany byl zvolen Aiakidés, syn Arybbův. Jeho první vláda trvala do roku 317, ale byla to zřejmě jen vláda nominální, protože veškerou moc držela Olympias, k evidentní nevoli většiny Épeiřanů (viz události roku 317).

V zimě byli nuceni pro zásadní rozpory v otázkách mocenských uprchnout od dvora v Pisidii do Makedonie Antigonos se svým synem Démétriem (srov. výše), kde získali pomoc Antipatrovu. Na konci roku pohlížel dvůr, tedy Perdikkás, na svého tchána Antipatra, Antigona a jejich spojence Ptolemaia jako na rebely, oni ho vinili z toho, že se sám chce stát jediným dědicem alexandrovské říše.

V téže době, někdy koncem roku, přišel do Sard za Kleopatrou ze své satrapie Eumenés, že je prý čerstvě ženatý Perdikkás (srov. výše) ochoten opustit Antipatrovou dceru Níkaiu I. Eumenés zůstal s Olympiadou nenávidějící Antipatra s jeho vdavkovou politikou v podstatě posledním Perdikkovým spojencem: byl to zárodek královské strany ve válkách diadošských, viz rok následující. 

Téhož roku opustil Babylón také pohřební průvod s Alexandrovými ostatky. Pod vedením Arrhabaiovým bylo královo tělo vezeno do Ammóneia (dnešní oásy Síwa). Říšský správce Perdikkás si ale přál převést Alexandra k pochování do Makedonie. Za tím účelem vyslal Polemóna a Attala, ale Arrhabaios předal pohřební vůz v Damašku Ptolemaiovi (což se stalo až v roce 321). Ptolemaios pochoval Alexandra podle makedonských zvyklostí v Memfidě a teprve Ptolemaios Filadelfos převezl Alexandrovy ostatky do sídelního města dynastie, do Alexandreie (jeho ostatky tam viděli z římských vládců ještě Augustus, Caracalla-Tarautás a asi jako poslední z císařů Dioclatianus; částmi zbroje se chlubila řada Římanů).

Ptolemaios, zřejmě již začátkem t. r., dal v Egyptě odstranit svého kolegu v úřadu satrapy Kleomena z Naukrátidy (viz rok 323; Kleomenés byl satrapou, pokud ne pouze administrátorem úřadu, od roku 331). Ptolemaiovi byl nyní plně k disposici říšský poklad osmi tisíců talentů uložených v zemi, základ jeho moci a celé dynastie.

Pokračovala válka o Kýrénu. Thibrón se svými žoldnéři ve velké bitvě porazil Kýrénské a jejich spojence Karthágince a Libyjce, prý na třicet tisíc vojáků. Za této situace požádal Mnásiklés o pomoc z Egypta Ptolemaia. Čerstvý samovládce na Nilu poslal v čele své flotily Ofellu, syna Seiléna z Pelly (Ofellás sloužil v Alexandrově loďstvu). Kýrénská aristokracie se postavila na stranu Ofellovu a démos chtěl mír s Thibrónem. Thibrón však byl v nové bitvě poražen. Na ústupu byl napaden a zajat Libyjci, kteří jej předali Epikýdovi z Olynthu, Ofellovu veliteli posádky v Taucheirách: Thibrón byl nakonec pověšen v kýrénském přístavu. Skončila válka o Kýrénu, která vypukla minulého roku. • Ptolemaios se pak v Kýréně objevil osobně a jmenoval Ofellu správcem celého území: Kýréné zůstala ptolemaiovská až do roku 96, velká část půdy, tzv. královská země/chórá basiliké, byla v letech 96 až 74 římská a teprve pak byla zřízena provincie S. P. Q. R.

V Chalkidě na Euboji zemřel filosof Aristotelés ze Stageiry (ročník 384). Nástupcem v peripatu se stal jeho žák Theofrastos z Eresu, který byl scholarchem školy až do roku 287. • Peripatos, stejně Akadémie, existoval jako filosofická škola bez přerušení až do roku 529 našeho letopočtu, tj. 864 let.

Římané vedli nadále úspěšně válku se Samnity v jejich zemi, ale o vlastním průběhu války v podstatě víme velmi málo; Samnité chtěli vydat rušitele předcházejícího příměří Brutula Papia, ale velmož si raději sám vzal život.

************************************************************

321.

Ol. 114, 4

Archippos I.

a. u. c. 433

T. Veturius Calvinus II. a Sp. Postumius Albinus (Caudinus) II.

Q. Fabius Ambustus dict.

M. Aemilius Papus dict.

interreges: Q. Fabius Maximus a M. Valerius Corvus

Rok 3 Filippa III.

************************************************************

Začátek t. r. přinesl pravděpodobně i zrod spolku Aitólů/koinon tón Aitólón v rozsahu, jak ho známe z hellénistických dějin. Poprvé byl spolek zmiňován roku 367, politicky zanikl roku 167 (srov. na obou místech). V této době do něj patřil rovněž kraj kolem Oity a Málijského zálivu a Ozolští Lokrové.

Aitólové se jako spojenci Perdikkovi vypravili proti Antipatrově Makedonii. Jejich velitelem byl Alexandros, první známý stratégos spolku. 

V bitvě pod Amfissou byli Makedonci poraženi a jejich velitel Polyklés padl. Z Ozolské Lokridy Aitólové pokračovali do Thessalie, kde se stali jejich spojenci Thessalové pod Menónem z Farsálu. Ve stejné době ale do Aitólie vpadli Antipatrovi spojenci Akarnánové, a proto se museli Aitólové z Thessalie vrátit. Oslabení Thessalové byli poraženi Antipatrovým zástupcem Polyperchontem a Menón Farsálský v boji padl.

Na jaře opustil Perdikkás s králi zimoviště v Pisidii a královská armáda, o jak velkou masu šlo, nevíme, se vydala proti jednomu z koaličních spojenců, proti Ptolemaiovi do Egypta. Vypukla první válka diadochů, která skončila ještě téhož roku (ze šesti, poslední v letech 282 - 281, srov. ovšem už rok 323)

Byla to válka říšského správce Perdikky a jeho spojence Eumena, satrapy kappadockého, representujících stranu (velko)královskou, která chtěla udržet územní celistvost říše Makedonů, se stranou makedonských šlechticů/tzv. mocných, satrapů atd., kteří buď sami chtěli získat u dvora vliv na krále (Antipatros, Krateros) nebo si hodlali vydobýt autonomní postavení (Antigonos, Ptolemaios). Stranu mocných řídil Antipatros a Antigonos, velkou autoritu měl, hlavně mezi prostými vojáky, Krateros, který byl tolik blízký Alexandrovi.

Perdikkás zanechal v Anatolii jako vrchního velitele pozemních vojsk Helléna Eumena. K ruce mu dal Neoptolema, pravděpodobně satrapu Armenie, a Alketu, Perdikkova bratra. Velitelem královského loďstva jmenoval Perdikkás Kleita "Bílého", loňského vítěze nad Athéňany a jejich spojenci. Eumenovi dále svěřil satrapie svých nepřátel Velkou Frygii a Kárii (srov. níže). Perdikkás mimo jiné uzavřel spojenectví proti Antipatrovi a jeho zástupci v Evropě Polyperchontovi s Aitóly (viz výše).

Na začátku roku se Antipatros, byla to jeho první cesta mimo Makedonii a mateřskou Helladu, a Krateros přeplavili z Evropy do Asie a Antigonos připlul s loďstvem do Efesu. Sem se k Antigonovi dostavili satrapové Kárie Asandros a Lýdie Menandros (srov. výše)Antigonos se od moře vydal do Sard, kde u Kleopatry (viz předešlý rok) stále ještě pobýval Eumenés. Tomu se však podařilo uprchnout.

V téže době byl dvůr v Kilikii a zde sesadil Perdikkás z úřadu satrapy Filótu, přítele Kraterova, a nahradil ho Filoxenem, údajně Makedoncem nízkého původu (lovcem hlav/fygadothérou, srov. roky 323 a 322?). Také Archonta, satrapu Babylónie, který se přidal na stranu „mocných“, zbavil satrapie a na jeho místo jmenoval Dokimu. Archón se sice bránil, byl však raněn a posléze zemřel (byl satrapou od roku 323, Dokimos byl v úřadu jen do konce roku).

Současně byla již uzavřena symmachie mezi Ptolemaiem a většinou vládců na Kypru: s Níkokreontem ze Salamíny, Pásikratem ze Sol, Níkoklem z Pafu a Androklem z Amathúntu. Na královské straně zůstalo jen Marion (pozdější Arsinoé Kyperská), které koalice oblehla. Proti ptolemajovcům stál na straně královských na ostrově Aristonús z Pelly, jeden z Alexandrových tělesných strážců. Pravděpodobně ho podporovala královská flotila pod velením Kleitovým, jak lze usuzovat z pséfismatu občanů Nésa k poctě Thersippa, "přítele králů", Alexandrova diplomata, viz rok 333.

Ptolemaios se pravděpodobně na jaře také znovu oženil, a to s třetí dcerou Antipatrovou Eurydikou. Je ale možné, že se sňatek uskutečnil až po smrti Perdikkově nebo dokonce po Triparadeisu na konci roku. Před svatbou se rozešel s Peršankou Artakamou, s níž byl ženat od súské svatby roku 324 (s Eurydikou do roku 317). Prvorozeným synem Ptolemaiovým se stal Ptolemaios, jemuž dějiny daly pro jeho výbušnou povahu přízvisko Keraunos/Blesk, následoval Meleagros, rovněž krátce král v Makedonii, pak syn, jehož jméno neznáme (snad Ptolemaios; zavraždil ho nevlastní bratr Ptolemaios II. při svém nástupu na trůn), Lýsandrá, choť Agathoklea Thráckého, a Ptolemáis, poslední manželka Démétria Polirkéta. 

Na jaře přešel od „královských“ na stranu „mocných“ k Antigonovi Neoptolemos, satrapa armenský (srov. výše)V dubnu prošel Perdikkás s králi z Kilikie Syrií k hranicím Egypta. V téže době v Anatolii vytáhl Eumenés s vojskem do Armenie proti Neoptolemovi a porazil ho v bitvě. Neoptolemos uprchl k Antipatrovi a Kraterovi: Antipatros byl na cestě do Kilikie, Krateros do Kappadokie.

V květnu konal Perdikkás se dvorem na egyptských hranicích shromáždění vojska (v babylónském měsíci ajjaru/mezi 21. květnem až 20. června roku 321). V Pélúsiu zakotvila královská flotila, jíž zde velel Attalos, Perdikkův zeť, manžel jeho sestry Atalanty.

Shromáždění makedonské armády byl přítomen mimo jiné Ptolemaios. Třebaže odsouzen jako rebel, ve vojsku se ozvalo hodně hlasů proti Perdikkovi. U Pélúsia se Perdikkovi s vojskem nepodařil přechod přes Nil; na dva tisíce mužů přišlo o život, z toho nejvíce zahubeno krokodýly. Část vojska tehdy přešla k Ptolemaiovi. V následujícím boji o pevnost Kamélón teichos/Pevnost velbloudů, se dokázal Ptolemaios udržet. Aby si nepřátelé mysleli, že jeho armáda je početnější, dal za pochodující šiky hnát dobytek s uvázaným chrastím, z čehož povstal velký oblak prachu. Možná tím dojmem ovlivnil postoje řady důstojníků královské strany. 

Na začátku června se Perdikkovi nezdařil další přechod přes Nil, tentokrát u Memfidy. Zde byl na jistém ostrůvku v řece zavražděn nespokojenci, mezi nimiž figurovali Peithón, satrapa Médie, Arrhabaios, Antigenés, nyní velitel elitního pluku makedonské pěchoty/argyraspides, Seleukos, velitel elitního jízdního oddílu atd. • Popravena byla pučisty též Perdikkova sestra Atalanté, manželka Attalova. Vdova po Perdikkovi Níkaia I., dcera Antipatrova, se ještě na konci t. r. nebo napřesrok vdala za Lýsimacha.

Mezi událostmi v Egyptě u Velbloudí pevnosti a bitvou v Kappadokii leželo deset dnů. Dva dny po zavraždění Perdikky dorazila ke dvoru zpráva, že kdesi v Kappadokii porazil ve velké bitvě Eumenés vojsko „mocných“ pod Kraterem (I.) a Neoptolemem: Neoptolemos i Krateros (I.) padli. • Kraterův syn s Filou I. (srov. říjen předešlého roku) se narodil jako pohrobek: Krateros (II.) pak byl otcem Alexandra Korinthského.

Tím skončila první válka diadochů, která vypukla na začátku roku. V červnu jmenovali noví kolektivní vládci u dvora Peithóna a Arrhabaia za epimeléty, vlastně poručníky obou nominálně vládnoucích králů. Eumenés byl s padesáti ostatními armádními představiteli "královské strany" odsouzen na smrt.

Pak se vojsko z Egypta rozešlo. Antigonos s loďstvem bojoval úspěšně na Kypru, Antipatros se vrátil do Syrie. V Anatolii převzali iniciativu „mocní“. Eumenés byl vytlačován z posic, Alketás, Perdikkův bratr, se od něho, od Helléna, oddělil. Attalos vyplul z Pélúsia do Tyru, který mu byl předán Archeláem, posádkovým velitelem/frúrarchem; ve městě uložil předtím Perdikkás tři sta talentů. Oba se pak s loďstvem plavili podél pamfýlského, lykijského a kárského pobřeží, kde se spojili „královští“ pod Alketou, Dokimem, Attalem a Archeláem. Spolu dobyli Knidos a Kaunos, ale od Rhodu byli odraženi rhodským stratégem Démarátem.

Mezitím vybíral Eumenés kontribuce v Aiolidě a pak zase odešel za Kleopatrou do Sard. Antigonovci rozšiřovali po jeho ležení listy vypisující  na Eumenovu hlavu velkou odměnu, ale k atentátu se nikdo neodhodlal. Eumenés mužstvu poděkoval a tvrdil, že psaní složil on sám, aby vyzkoušel věrnost vojáků. 

Dvůr s jádrem vojska se z Egypta odebral do Syrie, kde byla kdesi na severu země na místě zvaném Triparadeisos konána konference předáků a shromáždění makedonského vojska o uspořádání říše po smrti Perdikkově.

Královna Eurydiké III., manželka Filippa III., chtěla řídit záležitosti svého chorého chotě sama. Po příchodu Antipatra a Antigona do Triparadeisu složili Peithón a Arrhabaios své úřady epimelétů. Epimelétem králů byl nyní jmenován Antipatros.

Vypukly nové nepokoje ve vojsku, které mimo jiné ještě nedostalo dary slibované ještě Alexandrem Velikým. Neklid byl urovnán a uzavřeny tzv. triparadeiské dohody o novém uspořádání říše Makedonů (srov. s babylónskými roku 323):

1. Antipatros byl uznán za poručníka nad králi s neomezenou rozhodovací pravomocí/epimelétés autokratór

2. magnáti vyhlásili válku „královským“, které vedl Eumenés: vrchním velitelem pro tuto válku, stratégem, jmenován Antigonos,

3. Kassandros se stal Antigonovým podvelitelem, oficiálně chíliarchem jízdy (namísto Seleuka),

4. Antigonos byl jmenován stratégem královské armády v Asii a stratégem Asie/stratégos tés basilikés dynameós kai stratégos tés Asiás,

5. vrchním velitelem horních satrapií byl potvrzen Peithón (srov. rok 323 a 319),

6. nebyl nově obsazen post říšského chíliarcha (srov. pak rok 319) a snížena moc hipparchie,

7. novými osobními strážci/sómatofylakes králů byli jmenováni: Autolykos, syn Agathokleův, Amyntás, syn Alexandrův a bratr Peukestův, Ptolemaios, syn Ptolemaiův (padl roku 334, viz rok 323), a Alexandros, syn Polyperchontův (srov. rok 323),

8. Antigenés měl dopravit ze Súsiány peníze pro armádu (srov. vzpouru výše) a

9. bylo nově provedeno přidělení části satrapií:

Malá Frygie - Arrhabaios potvrzen (jmenován byl již předešlého roku, v úřadu do roku 318),

Lýdie - Kleitos (v úřadu do roku 318). Původní satrapa Menandros toho roku buď zemřel (viz výše), nebo byl povolán k vojsku (viz rok 319),

Kappadokie - Níkánór (v úřadu do roku 311),

Kilikie - Filoxenos, bývalý satrapa Kárie, nahradil Filótu, který byl v úřadu od roku 324; o Filoxenovi již dále není zmínek (a jméno přímého nástupce neznáme, je možné, že byla podřízena Syrii?),

Mesopotamie a Arbélítis - Amfimachos (v úřadě do roku 318), namísto Arkesiláa, který úřadoval od roku 331,

Babylónie - Seleukos namísto Dokima (viz výše; satrapou do roku 316),

Súsiána - Antigenés vystřídal Koina a úřadoval do roku 317, zároveň velitel argyraspidů,

Parthie a Hyrkánie - namísto Frataferna, který úřadoval od roku 323, jmenován Filippos (ve funkci do roku 318; srov. níže),

Baktrie a Sogdiána - Stásánór ze Sol na Kypru namísto Filippa (viz předešlý), který odešel do Parthie. Stásánór byl od roku 323 satrapou Arie a Drangiány (v Baktrii zůstal do roku 316), a

Aria a Drangiána - jistý Stásandros z Kypru (Pafu?), v úřadu do roku 316: je pravděpodobnější, že Stásánór a Stásandros jsou jedna a táž osoba, tzn. že obě satrapie byly pod jednou správou.

Ostatní satrapie byly obsazeny podle babylónské dohody roku 323.

Dohody z Triparadeisu byly zveřejněny pravděpodobně dne 10. arachsamna/25. listopadu. Tím okamžikem vypukla druhá válka diadochů, která trvala do roku 319. Na jedné straně fronty stáli „královští“, jejichž nejvyšší autoritou byl Eumenés, na druhé „mocní“ pod vedením Antipatrovým, kteří po smrti Perdikky ovládli královský dvůr. Na jejich straně ovšem stáli též autonomisté (např. Ptolemaios). Strana královských byla co do zdrojů, sympatisantů a armádních počtů podstatně slabší.

V prosinci dorazil do své satrapie Seleukos. Dosavadní satrapa Babylónie Dokimos zemi opustil již předtím, poněvadž se přidal ke straně „královských“ na anatolském pobřeží (viz výše).

V Babylónu stále pokračovaly práce na odstraňování rumu z Mardukova chrámu Esangily, které byly Alexandrem Velkým zahájeny již roku 331. Tehdy prý po dva měsíce odstraňovalo rum na deset tisíc pracovníků. Práce, o jejichž intensitě nemáme zpráv, byly zastaveny až po šedesáti letech za vlády Antiocha Sótéra. K úplné rekonstrukci chrámu a zikkurratu (tzv. babylónské věže) nikdy nedošlo.

V letech 321 až 316, tedy v době, kdy byl Seleukos satrapou Babylónie, byla jím na místě starého sídliště Ópis založena Seleukeia na Tigridu, jedno z největších měst starého věku.

V prosinci dorazil Antipatros k Sardám a Eumenés uprchl do Frygie. Antipatros vyčetl Kleopatře její vztah k Eumenovi a Perdikkovi. V téže době porazili „královští“ Attalos s Alketou jednoho z „mocných“ Asandra.

Pozemní vojsko „mocných“ se ze Sard hnulo k Helléspontu. Cestou vypukla hádka mezi Kassandrem, Antipatrovým synem, a Antigonem, jemuž byl Kassandros velitelsky podřízen. Antipatros hádku urovnal a rovněž uklidnil vojáky s jejich novými finančními požadavky na Helléspontu. Jedné prosincové noci přešel Antipatros s oběma králi a s vojskem Helléspontos a přezimoval u Lýsimacha, satrapy Thrákie.

V zimovišti na hlavu Eumenovu vypsali odměnu ve výši jednoho sta talentů (tj. téměř tři tuny raženého stříbra). Zde se pravděpodobně také konala svatba Lýsimacha s Níkaiou, dcerou Antipatrovou a čerstvou vdovou po Perdikkovi (viz výše).

Eumenés přezimoval s částí „královských“ oddílů v Kelainách na Maiandru. Další vůdcové „královských“ Alketás, Attalos a Dokimos se však nadále nechtěli spojovat s Eumenem nebo mu dokonce podléhat - Eumenés byl Hellén, oni Makedonci.

Na podzim nebo v zimě téhož roku, rozhodně po Triparadeisu, se konala svatba Antigonova syna Démétria (ročník 337) s Filou (I.), o patnáct let starší dcerou Antipatrovou, červnovou vdovou po Kraterovi (I.) a matkou novorozeněte Kratera (II.). Přes všechny peripetie a chronickou nevěru bisexuálního Démétria Fila manžela neopustila anipo Ipsu, srov. její smrti roku 287. Měli spolu syna Antigona II., pozdějšího krále, a dceru Stratoníku (I.), manželku Seleukovu a Antiochovu. Zřejmě jako jediná z antigonovských královen se jí dostalo kultovních poct: v Athénách, Lampsaku a na Samu byla ctěna jako Afrodíta. 

Zřejmě ještě na konci t. r. nebo již začátkem příštího roku se do Thrákie k Antipatrovi dostavil Fókión, aby požádal o osvobození Athén od makedonské posádky. Byl odmítnut. V Athénách tehdy poprvé vystoupil Menandros, a bylo to zároveň jeho první vítězství s komédií na divadle (srov. rok 342).

Římany potkala těžká porážka v soutěsce u Caudia v Samniu. Celé vojsko i s konsuly muselo z obklíčení odejít beze zbraní pod samnitským jhem, symbolicky sestaveného ze tří kopí. V nouzi uzavřené příměří nebylo v Římě uznáno a nemělo v této samnitské válce dlouhého trvání. 

Velitelem vítězných Samnitů byl Gavius Pontius. Jeho otec, slavný válečník Herennius Pontius, radil Římany nepobíjet. Římané vydali všechny ručitele míru Samnitům, ti je ale odmítli přijmout (srov. obdobu z roku 136)Caudijskou ostudu pokládali Římané za jedno z nejhorších národních pokoření, viz další katastrofy v indexu s. v. legie, vojenství. Viz jiné, dojímavější podání caudijské katastrofy s obdobou v hellénských dějích roku 544. Konsul Veturius, podobně jako mnoho dalších Římanů, se později těžce zadlužil a poskytl svého zřejmě nezletilého stejnojmenného syna jako záruku dluhu C. Plotiovi. Věřitel vynucoval na mladém Veturiovi bitím sex a ten ho udal konsulům: pachatel putoval do vězení. 

V Indii v Magadě, v nejsilnějším z království na severu subkontinentu, ukončil Čandragupta I., řec. Sandrokottos, z rodu Maurijů vládu dynastie devíti Nandů (byla u moci od roku asi 362). Mahápadmadhipati Nanda se svými osmi syny, z nichž nejvlivnější byl Sumalja, předtím Čandraguptu vyhnali ze země a on krátce žil v Alexandrově táboře (dobyvatelovo indické tažení trvalo 327 – 325). Odtud uprchl, bojoval proti posádkám, které v zemi Makedonci zanechali a pak se postavil Nandům; jak se přes celou Indii k nim dostal, s čí pomocí, známo není. Po jejich svržení roku 320 se rychle zmocnil celé Magadhy (vládl do roku 297, srov. rok 303). • Nandové byli prý nižšího původu, možná z kasty šúdrů (srov. rok 1). Čandragupta Maurja byl též z nižší kasty, podle jiných patřil mezi kšatrije. Jeho manželka Durdhara, o níž není nic známo, byla matkou následníka trůnu Bindusáry a stala se babičkou Ašóky. 

Královým rádcem a vojevůdcem byl bráhman Čánakja alias Kautilja/Kautalja vulgo Višnugupta (asi 350-283, viz dále rok 297) z Taxil, autor příručky o vládnutí Arthašástra v patnácti částech („indický Machiavelli“). 

V téže době přišly do styku s buddhismem hinduistické státní útvary Vanga (srov. rok 450 a 245) v Bangle/Bengálsku a Kalinga na jihu Bengálska a na celém území dn. spolkového státu Uríša.

V Gudžarátu se stali nejmocnějšími Suráštrové, ve středu subkontinentu mezi řekami Narbada a Krišna existovala království Ándhrů, dále na jih Čólů, Čérů a Pandjů (předárijské národy a království, zřejmě drávidská).

V Číně zemřel císař Sien-wang/Xian (vládl od roku 369). Nástupcem se stal jeho syn Šen-ťing-wang/Shenjing (do roku 315). Za něho se pokusila skupina států vyvrátil Čchin/Qin, byla však poražena v bitvě v průsmyku Chan-ku/Hangu, viz rok 317.

************************************************************

320.

Ol. 115, 1

Damasiás z Amfipole

Neaichmos

a. u. c. 434

Q. Publilius Philo III. a L. Papirius Cursos II.

C. Maenius dict., L. Cornelius Lentulus dict. a T. manlius Imperiosus Torquatus dict. III.

Rok 4 Filippa III.

************************************************************

Na začátku roku odešel tehdy již nemocný Antipatros z Thrákie do Makedonie. Zároveň nanovo propukly spory Kassandra s Antigonem a Kassandros odešel za otcem do Makedonie.

Démádés, vůdce promakedonské strany v Athénách, a jeho syn Demeás, poslové Athénských, přišli k Antipatrovi, který však pro nemoc neúřadoval, a proto je přijal Kassandros. Žádali znovu (viz předešlý rok) o odvelení makedonské posádky z Múnichia. Kassandros oběma předhodil spojení s Antigonem, jako důkaz předložil dopisy a v rozčilení je dal oba popravit, třebaže byli státními diplomaty. • Tato událost se ovšem mohla stát i krátce před Antipatrovou smrtí následujícího roku.

V Evropě byl toho roku válečný klid. Oba králové s dvorem pobývali poprvé od roku 334 doma v Makedonii. Poručník králů Antipatros byl celou dobu nemocen.

V Asii se na jaře druhého roku druhé války diadochů Eumenés vypravil z Frygie do Kappadokie. Cestou ukončil revoltu části vojáků, když dal popravit jejich vůdce, důstojníka Perdikku (žádná přízeň se zavražděným správcem říše). V Kappadokii u osady Orkynia došlo k velké bitvě mezi Eumenem (dvacet tisíc mužů pěchoty a pět tisíc jízdy) a Antigonem (deset tisíc pěchoty a dva tisíce jízdy, k tomu třicet slonů), v níž byl díky zradě hipparcha Apollónida, podplaceného Antigonem, Eumenés poražen (Apollónidés ovšem jat a potrestán oběšením).

Eumenés ustoupil do Armenie, pak se ale do Kappadokie vrátil a rozpustil zde vojsko. S malým oddílem se uchýlil do pevnosti Nóra na hranicích Kappadokie s Lykáonií, kde byl Antigonem oblehnut. V Nórách Eumenés ztrávil zimu.

V zimě propukly v Antigonově vojsku v Lykáonii nepokoje. Na tři tisíce mužů se vzbouřilo a plenilo zemi až do Frygie (opět předložen požadavek výplaty Alexandrových darů?) a hrozilo, že se spojí s vojskem Alketovým, viz rok následující. Antigonos pověřil Leónidu, jednoho ze svých velitelů, aby rebely uklidnil, jemu se podařilo přesvědčit vojáky, že stojí na jejich straně a když opustili horský terén, zajal jejich vůdce Holkiu a další dva. Slíbili Antigonovi, že vzpouru ukončí, budou-li všichni jejich vojáci propuštěni domů do Makedonie/demobilisováni. Tak se také stalo a odešli pod velením Leónidovým (shodný s pozdějším stratégem Ptolemaiovým, cf. rok 309sq.?).

Ptolemaios obsadil Kypr. Spojeneckou smlouvu s místními vladaři měl uzavřenou již od minulého roku (viz další krok roku 313). Pak dobyl Syrii, on loďstvem, Níkánór po souši. Byla to první vojenská operace přinášející jednomu ze satrapů území jiných, aniž by o tom rozhodli králové a jejich rada. Přitom dobyl Ptolemaiův stratégos Níkánór mimo jiné Jerúsalém/řec. Hierosolyma (pl.), Ierúsalém/Hierúsalém (neskl.). • Poražené a zajaté Židy usadil Ptolemaios v Kýréně a Egyptě: byl to vlastně začátek židovské diaspory západním směrem (o tzv. babylónském exilu viz rok 587, srov. rok 309). Osobní svobodu jim zřejmě vrátil jeho syn Filadelfos, když jich, jak se tradovalo zjevně mezi alexandrijskými Židy, na návrh Aristaia, jednoho ze svých důvěrníků, 120 tisíc vykoupil od vojáků sloužících za králova otce v armádě, a to nákladem čtyř set nebo 460 talentů.  

Syrský satrapa Láomedón z Mytilény váhal se svou mocenskou orientací, nedržel s autonomisty, a byl proto Níkánórem zajat a dopraven do Egypta. Ze zajetí uprchl do Kárie k Alketovi, Perdikkovu bratrovi, tedy ke "královským".

Syrákúský stratégos Antandros a jeho bratr Agathoklés jako chíliarchos uspěli při pomoci Krotónským na polním tažení proti Bruttiům (srov. rok 318).

Zemřel Anaximenés z Lampsaku, učitel Alexandra Velikého, srov. o něm roku 322 (narodil se kolem roku 380)Kolem roku 320 se narodili Timón z Fleiúntu, skeptický filosof a literát, žák Pyrrhóna z Élidy (zemřel kolem roku 230 v Athénách), a Filitás či Filétás z Kóu nebo Rhodu, básník a grammatik, učitel Ptolemaia II. během králova pobytu na Kóu (další životní data neznáme); do jeho literárního kroužku patřil Theokritos Syrákúský.  

Nové, tentokrát úspěšné boje Římanů proti Samnitům, což pravděpodobně není důvěryhodný historický údaj; údajně šli tentokrát pode jho Samnité i s Herenniem Pontiem (viz předešlý rok a tam sjednané příměří a srov. rok 319sq.).

V Číně byly zavedeny do vojska jízdní oddíly.