322-320
************************************************************
322.
Ol. 114, 3
Filoklés III.
a. u. c. 432
Q. Fabius Rullus Maximus I. a L. Fulvius Curvus
A. Cornelius Arvina dict.
Rok 2. Filippa III.
************************************************************
V pokračující lamijské válce se na jaře „bez souhlasu králů“ (viz níže) přeplavil Leonnatos ze své fryžské satrapie přes Helléspontos do Evropy. Přivedl s sebou do Makedonie posily včetně nových makedonských odvedenců, takže velel dvaceti tisícům pěším a 1500 jízdním vojákům. Thessalové pod Menónem proti němu vytáhli do pole se silnou jízdou.
Hellénové ukončili neúspěšné obléhání Lamie, třebaže Makedonci byli téměř vyhladověni. V Thessalii byl Leonnatos se svými posilami poražen. Nečekal totiž na Antipatra a spojenci pod Thessalem Menónem měli úspěch - Leonnatos svou ctižádostivost zaplatil životem v boji. Hellénských spojenců bylo 22 tisíc pěchoty a 3500 mužů jízdy, z toho dva tisíc Thessalů. Druhý den na bojiště dorazil Antipatros a s poraženými oddíly dokázal v Thessalii udržet pole. • Novým satrapou ve Frýgii na Helléspontu byl králi jmenován Arrhabaios (III.) Lynkéstský (v úřadu do asi roku 321).
Lamijská válka byla vedena intensivně i na moři. Průběh operací není však až tak jasný. Makedonský nauarchos Kleitos pravděpodobně vyplul z Kilikie současně s Kraterem, viz rok předešlý, aby ochránil nastávající přechod Makedonů přes Helléspontos. Dvakrát za sebou porazil spojeneckého stratéga Euetióna z Athén: poprvé pravděpodobně u Amorgu v Kykladách koncem června, podruhé u Abýdu v Helléspontu asi v červenci při přeplavbě Leonnatově.
Místo třetí bitvy budí další nejasnosti. V pramenech (Diodóros) uváděné Echínadské ostrovy leží před Akarnánií, tedy by musely flotily obeplout Peloponnésos, aby vybojovaly závěrečnou námořní bitvu lamijské války. Nebo se jedná o omyl starého chronografa za Lichadské ostrovy u Euboje před Málijským zálivem, u něhož leží Lamie [obrátit pořadí Kleitových bitev nelze ovšem rovněž vyloučit: Abýdos - Málijský záliv - Amorgos].
Vítěznému makedonskému loďstvu velel Kleitos: jeho 240 triér bojovalo proti 170 spojeneckým: sláva athénské flotily povstala před téměř sto šedesáti roky u Salamíny, nyní utonula ve třech bitvách lamijské války.
Následoval v září útok makedonského loďstva proti Aitólii, athénskému spojenci, a z Euboie pod velitelem Mikiónem do Attiky. Athénští pod Fókiónem ale Makedonce odrazili a Mikión v bitvě padl. Fókión, který původně nesouhlasil s válkou a varoval Athéňany před jejími risiky, byl v této době již osmdesátiletý.
V létě dorazil do Evropy s makedonskými veterány, bylo jich šest tisíc, Krateros (s nimiž byl na cestě z Babylónu od roku 324, viz tam) a spřátelil se s Antipatrem, dokonce se zasnoubil s jeho dcerou Filou I., viz o ní rok 333. S Kraterem dorazilo ještě čtyři tisíce odvedenců, tisícovka perských lučištníků a prakovníků a 1500 jezdců. Celkově čítala makedonská armáda, která se shromáždila na Péneiu, čtyřicet tisíc mužů pěchoty, tři tisíce lučištníků a práčat a pět tisíc jezdců.
7. metageitniónu/ke konci srpna až začátkem září byla v Thessalii u Krannónu vybojována největší pozemní bitva této války mezi Makedony, jimž veleli Antipatros a Krateros, a hellénskými spojenci, jimž velel stratégos Antifilos z Athén. V bitvě porazila thessalská jízda pod velením Menónovým makedonskou, ale podlehla falanze hellénská pěchota, nikoli však rozhodným způsobem. Padlo pět set Hellénů a 130 Makedonů.
Koalice, která již během zimy trpěla spory, se postupně rozpadala. Antipatros totiž odmítl o míru jednat s Menónem a Antifilem, chtěl jednání z každým členem protimakedonské koalice zvlášť. Ač neporaženy, jednotlivé státy navazovaly s Makedonci kontakty a žádaly o mír: jako první Thessalové, proti jejichž městům se Makedoni obrátili. • O dalších osudech Antifilových historie mlčí, Menón padl v bitvě roku 321, viz tam.
Antipatros zatím došel s armádou do Boiótie a do Attiky. V Athénách byl rehabilitován Démádés, jeden z vůdců promakedonské strany, viz rok předešlý, a s Fókiónem byl vyslán v čele mise k Antipatrovi a Kraterovi. S Makedony však nebyla řeč, neboť požadovali bezpodmínečnou kapitulaci. S tím souhlasil i Fókión, pokud Makedonci nevkročí s armádou do Attiky. Díky Xenokratovi, scholarchovi Akadémie, který byl mezi vyjednávači, propustil Antipatros zajatce ještě před uzavřením míru, srov. zde níže.
Po projednání makedonského ultimata v Athénách se vyslanci v čele s Fókiónem, nyní bez Démáda, vrátili k Antipatrovi a Kraterovi, kteří právě pobývali na Kadmeji v bývalých Thébách (srov. rok 336); Antipatrovým poradcem zde byl exulant Kallimedón, odjakživa oddaný makedonské věci, viz rok předešlý. Nyní vyslechli athénští poslové upřesněné podmínky, které předběžně přijali.
Tak zanikl spolek Hellénů z roku 323 a skončila i tzv. válka lamijská/hellénská (vypukla minulého roku). V září byl uzavřen mezi Makedony a Athéňany mír za těchto podmínek:
1. obnovení přátelství a spojenectví krále Makedonů s Athéňany z roku 338,
2. vydání Démosthena a Hypereida, vůdců protimakedonské strany,
3. omezení počtu občanů na základě majetkového censu, který činil dva tisíce drachem: dvanáct tisíc Athéňanů tak přišlo o občanství (podle jiného údaje dokonce 22 tisíc) a mělo odejít do Thrákie jako kolonisté, což měl zařídit a provést Antipatros (neodcestovali tam všichni, viz rok 317). Občanské armádě mělo zůstat devět tisíc hoplítů a dvanáct tisíc peltastů, tzn. že asi dvacet jedna tisíc plnoprávných občanů tvořilo athénský stát (viz rok 317);
4. do Múnichie a do pevnosti v Peiraieu byla umístěna makedonská posádka; zůstala zde až do roku 229 (viz tam, kde je uveden seznam jejích makedonských velitelů),
5. zaplacení válečných výdajů a pokuty,
6. povolení návratu aktérů promakedonské strany (Kallimedón, Pýtheás atd.) a
7. králové potvrdili rozhodnutí Alexandra Velikého o navrácení Samu Samským žijích v exilu v Elaji, viz roky 324 a 319: jejich stát byl obnoven po 43 letech (viz k tomu rok 365). Zároveň Athéňané přišli o Órópos.
Mezi athénskými diplomaty vyjednávajícími s Makedony mír byl též scholarchos Akadémie Xenokratés z Chalkédonu. Byl prý z nich jediný, který s makedonskými podmínkami nesouhlasil a také jeden z mála, který si v očích Makedonů uchoval integritu, neboť od nich nikdy nic nevzal, ačkoli mu králové nabízeli velké peníze; o jeho finanční situaci viz rok 314. Rovněž athénské občanství navrhované Démádem a Fókiónem Xenokratés odmítl.
20. nebo 22. boédromiónu/c. na začátku října dorazila do Múnichia makedonská posádka, jejímž velitelem/frúrarchem byl Menyllos. Ještě předtím odešli do vyhnanství na Aigínu makedonští protivníci Hypereidés, Hímeraios, bratr Démétria Falérského, a Aristoníkos z Marathónu. V jejich nepřítomnosti navrhl Démádés všem čtyřem trest smrti a Athéňané svým rozsudkem potvrdili přání Makedonů.
Z aigínské Aiakovy svatyně, kam se uchýlili, ale byli vylákáni lovcem hlav (fygadothérás, srov. Filoxena roku předcházejícího) Archiou z Thúrií, původní profesí hercem tragédií a školeným rhétorem, a jeho thráckým oddílem, zajati a posláni do Kleón, kde zrovna pobýval Antipatros.
Na jeho rozkaz byli na místě všichni popraveni, řečníkovi Hypereidovi byl dokonce před smrtí 9. pyanepsiónu/asi 9. října vyříznut jazyk (podle jiné verse si jazyk ukousl). Tradovalo se též, že se na Aigíně Hypereidés předtím Démosthenovi omluvil za vypovězené přátelství, srov. rok 324.
Hypereidovo tělo leželo pohozeno nepohřbeno/atafos a jeho synovec či vnuk Alfinóos/Alfinús, podle jiných syn Glaukippův, jemuž pomohl dostat se k tělu lékař Filippos (z Kóu?), zařídil jeho kremaci, kosti donesl do Athén a uložil je vedle rodičů, ačkoli byl nadekretovaný zákaz Hypereidova pohřbu ve vlasti.
V téže době byl stejným komandem dopaden na Kalaurii v Poseidónově chrámu Démosthenés. Archiás, žák vyhlášeného rhétora Anaximena z Lampsaku, učitele mimo jiné Alexandrova, a Lakrita z Fasélidy (srov. v indexu s. v. loďstvo 2), respektoval starou asylovou výsadu chrámu a uprchlíka přemlouval. Démosthenés (62) požil jedu ukrytého ve svém rákosovém pisátku, podle jiných historiografů pil z ampule, kterou měl v hadříku na krku; prý to viděli Thrákové z komanda stojící u dveří. Po vzetí jedu se dal do psaní dopisu, ale stihl pouze oslovení: "Démosthenés Antipatrovi".
To vše se událo v pyanepsiónu, řečník zemřel 16./asi 14. října 322 (v ten den se též držel narozeninový svátek Homérův). V době Hímeraiovy smrti hodoval jeho bratr Démétrios v bezpečí u Kassandrova přítele Níkánora.
• Archiás, který řemeslu tragických herců vyučil Póla z Aigíny, za čas prý zemřel v nemilosti a bídě; o Pólovi srov. roku 308 a v indexu s. v. herci. S Anaximenem se Hypereidés roky předtím nepřímo střetl. Jistý Euthyás zažaloval hetairu Frynu z Thespií z hrdelního zločinu, ale neuspěl a významná žena byla osvobozena. Euthiás prý pak už nikdy nikoho soudně nežaloval (předek archonta roku 283 n. 282?). Jeho žalobu složil Anaximenés, Frynu obhajoval Hypereidés; datum události neznáme.
Zato však Frynina zlacená socha stávala mezi sochami Filippa II. a Archidáma Spartského (II.?) na mramorovém podstavci v Delfách, dílo Praxitelovo, s prostým nápisem (jak zaznamenal jinak neznámý Alketás): Fryné z Thespií, dcera Epikleova. Jde-li o historicky autentický údaj, je podivné, že není uveden dárce díla zasvěceného bohu.
Po bojových akcích lamijské války v Thessalii opustil zbytek obyvatel své rodné město Skotússu (viz k tomu rok 371). Následovaly trestné výpravy Makedonů. Antipatros s Kraterem se vypravili v čele silného vojska, které čítalo na třicet tisíc mužů pěchoty a dva tisíce pět set jízdy, proti Aitólům. Tažení nebylo úspěšné, třebaže Makedoni Aitóly zahnali do hor a do sněhu (I. válka aitólsko-makedonská, srov. o 110 let později druhou takovou válku).
Během trestné expedice, možná ještě v říjnu, se Krateros (c. 50) oženil s nejstarší Antipatrovou dcerou Filou I. (c. 20?; srov. výše). V průběhu léta se tudíž musel rozvést s Peršankou Amástridou, kterou si vzal v Súsách roku 324. Amástris, dcera Dáreiova bratra a jedna ze silných žen hellénistického světa, si brzy poté vzala Dionýsia z Hérákleie v Pontu. S Filou, která byla již matkou tří synů, viz rok 333, měl Krateros stejnojmenného syna, vojevůdce a historika/archiváře.
Po Kraterově svatbě, snad v listopadu, se slavila svatba Perdikky s Níkaiou I., rovněž dcerou Antipatrovou (srov. níže). K Perdikkovi, který byl v té době s jádrem makedonské armády a s oběma králi v zimovišti v Pisidii, ji přivedli její bratři Iollás či Ioláos (možný Alexandrův vrah, viz rok předešlý) a Archiás (pokud tento není totožný s oním lovcem hlav, rodákem z Thúrií, srov. zde výše).
V průběhu roku se z Makedonie do Asie ke dvoru vypravila Kynna/Kynané, dcera Filippa II. s Eurydikou II., se svou dcerou Addaiou, kterou hodlala provdat za krále Filippa III. Addaia byla dcera s Amyntou IV., tudíž nejlepšího makedonského rodu, a matka, sama napůl Illyrka, viz rok 358, ji vzdělávala v bojových praktikách, viz dále rok 317sq. Cestou ale byla Kynna po jakési hádce zavražděna Alketou, bratrem Perdikkovým. Addaia byla přesto v Pisidii za Filipa III. provdána a dostala trůnní jméno Eurydiké III.
Koncem roku v zimě dorazil k Antipatrovi a Kraterovi z Asie Antigonos, satrapa Velké Frygie, a žádal o pomoc proti Perdikkovi (viz níže). Antipatros tudíž uzavřel mír s Aitóly: Aitólové přišli o hraniční území ve prospěch Akarnánů. Pak se Antipatros, Krateros a Antigonos vypravili do Asie.
Z Babylónu na cestu do Evropy na jaře vyrazil chíliarchos Perdikkás s oběma králi Filippem III. a Alexandrem IV. Perdikkovo vojsko v součinnosti s Antigonovým dvakrát porazilo kappadockého dynastu Ariarátha I., který dokázal do pole postavit třicet tisíc pěchoty a polovinu toho počtu jízdy, domácích i žoldnéřů (vládl zde na truc makedonské správě Sabiktově od roku 330, srov. rok 333 a 323). Na kappadocké straně padly čtyři tisíce vojáků, pět tisíc včetně Ariarátha ovšem bylo jato.
On sám i s rodinou byl mučen a ve věku 82 let popraven za vzpouru ukřižováním (jeho porážky a popravu lze umístit až do roku následujícího; o ukřižování poprvé v Evropě viz rok 314 a 303, první nařízené evropským panovníkem viz roku 324).
Unikl pouze jeho stejnojmenný syn a asyl získal u armenského satrapy Aroanda/Oronta, viz rok 301. Eumenés se tak v létě mohl chopit správy jemu přidělené satrapie babylónskými dohodami: byl však v úřadu jen rok (viz pak roky 311 a 301).
Perdikkás postupoval s královskou armádou Anatolií dále na západ a v Pisidii dobyli Makedonci Larandy a Isaury (viz rok 324). V Pisidii vojsko též přezimovalo (viz výše) a zlomilo isaurskou revoltu z roku 324. Pravděpodobně tak tvrdě, že o isaurských lupičích není více než dvě staletí slyšet, viz roky 79sqq.
V zimě se zde Perdikkás oženil s Antipatrovou dcerou Níkaiou I., kterou přivedli její bratři Iolás a Archiás (? viz k tomu výše a rok 320). Perdikkás jednal ještě před tímto krokem s Olympiadou, která mu nabízela svou dceru Kleopatru, vdovu po Alexandrovi I. Molosském, když její nápadník vlastního výběru Leonnatos na jaře padl. Olympias i Kleopatrá nesnášely Antipatra a Leonnatos v manželství s Kleopatrou mohl být jeho silným protějškem. Kleopatrá se vydala do Asie a usadila se v Sardách. Perdikkás se ale nakonec rozhodl pro Níkaiu I., resp. pro její aktuálně silnější rodinné zázemí.
Někdy v zimě 322/321 dorazil k chíliarchovi Perdikkovi Démádés v roli diplomata Athénských žádat o Samos, srov. ze výše. Perdikkás zůstal neoblomný a ostrov museli athénští klérúchové bezodkladně vyklidit, třebaže tu žili již ve druhé třetí generaci, viz dále rok 319.
Odchodem Kleopatry z Épeiru a Makedonie (zde v Pelle od roku 325, když se s matkou podělily o obě království) zřejmě též formálně zaniklo její regenství za syna Neoptolema II. Pravděpodobně novým regentem nebo přímo vladařem nad Épeiřany byl zvolen Aiakidés, syn Arybbův. Jeho první vláda trvala do roku 317, ale byla to zřejmě jen vláda nominální, protože veškerou moc nadále držela Olympias, k evidentní nevoli většiny Épeiřanů (viz události roku 317). ● Arybbás se podle všeho podílel na bojích lamijské války, souhlasí-li předpoklad, že jméno velitele spojeneckých Molossů Aryptaios je rukopisná zkomolenina za Arybbás; viz k tomu u roku 343.
V zimě byli nuceni pro zásadní rozpory v otázkách mocenských uprchnout od dvora v Pisidii do Makedonie Antigonos se svým synem Démétriem (srov. výše), kde získali pomoc Antipatrovu. Na konci roku pohlížel dvůr, tedy Perdikkás, na svého tchána Antipatra, Antigona a jejich spojence Ptolemaia jako na rebely, oni ho naopak vinili z toho, že se sám chce stát jediným dědicem Alexandrovy říše (a asi oprávněně).
V téže době, někdy koncem roku, dorazil do Sard za Kleopatrou ze své satrapie Eumenés, že je prý čerstvě ženatý Perdikkás (srov. výše) ochoten opustit Antipatrovou dceru Níkaiu I. Eumenés zůstal s Olympiadou nenávidějící Antipatra s jeho vdavkovou politikou v podstatě posledním Perdikkovým spojencem: byl to zárodek královské strany ve válkách diadošských, viz rok následující.
Téhož roku opustil Babylón také pohřební průvod s Alexandrovými ostatky. Pod vedením Arrhabaiovým bylo královo tělo vezeno do Ammóneia (dnešní oásy Síwa). Říšský správce Perdikkás si ale přál převést Alexandra k pochování do Makedonie. Za tím účelem vyslal Polemóna a Attala, ale Arrhabaios předal pohřební vůz, jehož stavba trvala tak dlouho, v Damašku Ptolemaiovi (což se stalo až v roce 321; čím Ptolemaios Arrhabaia přemluvil, nevíme).
Ptolemaios pochoval Alexandra podle makedonských zvyklostí v Memfidě a teprve Ptolemaios Filadelfos převezl Alexandrovy ostatky do sídelního města dynastie, do Alexandreie (kde jeho ostatky spatřili z římských vládců ještě Augustus, Caracalla-Tarautás a asi jako poslední z císařů Dioclatianus; částmi zbroje se chlubila řada Římanů).
Kolem roku 290 pozvedl Ptolemaios zbožněného Alexandra za kult dynastický, k němuž byly postupem let přidávány další (cf. Theos Sótér, který fungoval až do éry Severa Alexandra, stejně tak Theoi Euergetai, Theoi Adelfoi a další).
Ptolemaios, zřejmě již začátkem t. r., dal v Egyptě odstranit svého kolegu v úřadu satrapy Kleomena z Naukrátidy (viz rok 323; Kleomenés byl satrapou, pokud ne pouze administrátorem úřadu, od roku 331, tam též o něm a jeho funkcích). Ptolemaiovi byl nyní plně k disposici říšský poklad osmi tisíců talentů uložených v zemi, základ jeho moci a celé dynastie.
Pokračovala válka o Kýrénu. Thibrón se svými žoldnéři ve velké bitvě porazil Kýrénské a jejich spojence Karthágince a Libyjce, prý na třicet tisíc vojáků. Za této situace požádal Mnásiklés o pomoc z Egypta Ptolemaia. Čerstvý samovládce na Nilu poslal v čele své flotily Ofellu, syna Seiléna z Pelly (Ofellás sloužil v Alexandrově loďstvu). Kýrénská aristokracie se postavila na stranu Ofellovu a démos chtěl mír s Thibrónem.
Thibrón však byl v nové bitvě poražen. Na ústupu byl napaden a zajat Libyjci, kteří jej předali Epikýdovi z Olynthu, Ofellovu veliteli posádky v Taucheirách: měšťané Sparťana mučili, než ho poslali k Ofellovi a Thibrón byl nakonec ukřižován v kýrénském přístavu Apollónii. Skončila válka o Kýrénu, která vypukla minulého roku.
Ptolemaios se pak v Kýréně objevil osobně a jmenoval Ofellu správcem celého území: autonomní Kýréné zůstala ptolemaiovská až do roku 96, velká část půdy, tzv. královská země/chórá basiliké, byla v letech 96 až 74 na základě dědictví římská a teprve pak byla zřízena provincie S. P. Q. R. Pokud Ptolemaios neoktrojoval Kýrénským novou ústavu tohoto n. následujícího roku, mohlo se tak stát až roku 308, viz tam.
V Chalkidě na Euboji zemřel po vypití bolehlavu/akoniton nemocný filosof Aristotelés ze Stageiry (ročník 384, srov. rok předešlý). Nástupcem v peripatu se stal jeho žák Theofrastos z Eresu, který byl scholarchem školy až do roku 287. • Peripatos, stejně Akadémie, existoval jako filosofická škola bez přerušení až do roku 529 našeho letopočtu, tj. 864 let.
Římané vedli nadále úspěšně válku se Samnity v jejich zemi, ale o jejím vlastním průběhu v podstatě víme velmi málo; údajně během těchto bojů zahynul 21 tisíc římských nepřátel. Samnité chtěli vydat rušitele předcházejícího příměří Brutula Papia, ale velmož si raději sám vzal život.
Z konsulů L. Fulvius slavil triumf nad Samnity 17. února, den na to Q. Fabius nad Samnity a Ápuly (tak ve fasti triumphales). Podle jiného podání měl zásluhy na vítězství diktátor A. Cornelius, o činech konsulů nevíme nic. O válečnickém zvratu viz rok následující.
************************************************************
321.
Ol. 114, 4
Archippos I.
a. u. c. 433
T. Veturius Calvinus II. a Sp. Postumius Albinus (Caudinus) II.
Q. Fabius Ambustus dict.
M. Aemilius Papus dict.
interreges: Q. Fabius Maximus a M. Valerius Corvus
Rok 3 Filippa III.
************************************************************
Začátek t. r. přinesl pravděpodobně i zrod spolku Aitólů/koinon tón Aitólón v rozsahu, jak ho známe z hellénistických dějin. Poprvé byl spolek zmiňován roku 367, politicky zanikl roku 167 (srov. na obou místech). V této době do něj patřil rovněž kraj kolem Oity a Málijského zálivu a Ozolští Lokrové.
Aitólové se jako spojenci Perdikkovi vypravili proti Antipatrově Makedonii. Jejich velitelem byl Alexandros, první známý stratégos spolku.
V bitvě pod Amfissou byli Makedoni poraženi a jejich velitel Polyklés padl. Z Ozolské Lokridy Aitólové pokračovali do Thessalie, kde se stali jejich spojenci Thessalové pod Menónem z Farsálu. Ve stejné době ale do Aitólie vpadli Antipatrovi spojenci Akarnánové, a proto se museli Aitólové z Thessalie vrátit. Oslabení Thessalové byli poraženi Antipatrovým zástupcem Polyperchontem a Menón Farsálský v bitvě padl.
Na jaře opustil Perdikkás s králi zimoviště v Pisidii a královská armáda, o jak velkou masu šlo, nevíme, se vydala proti jednomu z koaličních spojenců, proti Ptolemaiovi do Egypta. Vypukla první válka diadochů, která skončila ještě téhož roku (z celkově šesti válek, poslední v letech 282 až 281, srov. ovšem už rok 323 o likvidaci předáků makedonské pěchoty).
Byla to konflikt říšského správce Perdikky a jeho spojence Eumena, satrapy kappadockého, representujících stranu (velko)královskou, která chtěla udržet územní celistvost říše Makedonů, se stranou makedonských šlechticů/tzv. mocných, satrapů atd., kteří buď sami chtěli získat u dvora vliv na krále (Antipatros, Krateros), nebo si hodlali vydobýt autonomní postavení se zřejmým cílem stát se rovněž jedinými dědici Alexandrovy říše (Antigonos, Ptolemaios). Stranu mocných řídil Antipatros a Antigonos, velkou autoritu měl, hlavně mezi prostými vojáky, Krateros, který byl tolik blízký Alexandrovi.
Perdikkás zanechal v Anatolii jako vrchního velitele pozemních vojsk Helléna Eumena. K ruce mu dal Neoptolema, pravděpodobně satrapu Armenie, a Alketu, Perdikkova bratra. Velitelem královského loďstva jmenoval Perdikkás Kleita "Bílého", loňského vítěze nad Athéňany a jejich spojenci. Eumenovi dále svěřil satrapie svých nepřátel Velkou Frygii a Kárii (srov. níže). Perdikkás mimo jiné uzavřel spojenectví proti Antipatrovi a jeho zástupci v Evropě Polyperchontovi s Aitóly (viz výše).
Nejpozději do této doby patří dekrety Efesanů o poctách občanstvím pro Kleita, Alketu a Neoptolema a všem jejich potomkům; o Neoptolemově přeběhnutí a konci viz zde níže. Ve stejné době vyznamenali občanstvím Pédasští/Pidasa tři dozorčí úředníky/epimelétai (?) satrapy Asandra za náklonnost vůči nim a jejich bohu jménem Túbassis (odjinud neznámý).
Někdy po této události došlo k sympolíteji Pédas s větším státečkem Latmem ležícím na úpatí stejnojmenné hory (pozdější Hérákleia pod Latmem), jak vypovídá poničená mramorová stéla s usnesením (dosud nejstarší řecký nápis v regionu). Jedna z nových fýl dostala jméno Asandris a příslušnost k fýlám a frátriím (zde: frátrion, bratrstvo) se určila losováním. Ženit a vdávat se směli občané nového státu po prvních šest let pouze smíšeně, teprve pak opět také Latmové s Latmijkami a Pidasští s Pidaskami.
Zda byl projekt dovršen a jak dlouho nové soustátí fungovalo, není známo, ale obě entity nadále existovaly pod svými jmény. O Latmu pod novým dynastou viz dále roku 301.
Na začátku roku se Antipatros, byla to jeho první cesta mimo Makedonii a mateřskou Helladu vůbec, a Krateros přeplavili z Evropy do Asie a Antigonos připlul s loďstvem do Efesu. Sem se k Antigonovi dostavili satrapové Kárie Asandros a Lýdie Menandros (srov. výše). Antigonos se od moře vydal do Sard, kde u Kleopatry (viz předešlý rok) stále ještě pobýval Eumenés. Tomu se však podařilo uprchnout.
V téže době sídlil říšský dvůr v Kilikii a zde sesadil Perdikkás z úřadu satrapy Filótu, přítele Kraterova, a nahradil ho Filoxenem, údajně Makedonem nízkého původu (lovcem hlav/fygadothérou, srov. roky 323 a 322?). Také Archonta, satrapu Babylónie, který se přidal na stranu „mocných“, zbavil satrapie a na jeho místo jmenoval Dokimu. Archón se sice bránil, byl však raněn a posléze zemřel (byl satrapou od roku 323, Dokimos byl v úřadu jen do konce roku).
Současně byla již uzavřena symmachie mezi Ptolemaiem a částí vládců na Kypru: s Níkokreontem ze Salamíny, Pásikratem ze Sol, Níkokleem z Pafu a Androkleem z Amathúntu. Na královské straně setrvalo Marion (pozdější Arsinoé Kyperská), které koalice oblehla, a zřejmě také Kition, Kúrion, Kerýneia a Lapéthos s králem Praxippem, viz dále roky 315 a 313.
Proti ptolemajovcům stál na straně královských na ostrově Aristonús z Pelly, jeden z Alexandrových tělesných strážců. Pravděpodobně ho z moře podporovala královská flotila pod velením nauarcha Hagnóna z Teu, později pod Kleitovým (zvaným Bílý/Leukos), jak lze usuzovat z pséfismatu občanů Nésa k poctě Thersippa, "přítele králů", Alexandrova diplomata, viz rok 333. Hagnóna porazil a jeho i s loděmi zajal Thýmocharés, stratégos flotily vyslané do války Athéňany, srov. rok předešlý.
Ptolemaios se pravděpodobně na jaře také znovu oženil, a to s třetí dcerou Antipatrovou Eurydikou. Je ale možné, že se sňatek uskutečnil až po smrti Perdikkově nebo dokonce po Triparadeisu na konci roku. Před svatbou se rozešel s Peršankou Artakamou, s níž byl ženat od súské svatby roku 324 (s Eurydikou do roku 317); Artakama, pravnučka Artaxerxa II., zmizela z dochované historie.
Prvorozeným synem Ptolemaiovým od Eurydiky se stal Ptolemaios, jemuž dějiny daly pro jeho výbušnou povahu přízvisko Keraunos/Blesk. Následoval Meleagros, rovněž krátce král v Makedonii, pak syn, jehož jméno neznáme (snad Ptolemaios; zavraždil ho nevlastní bratr Ptolemaios II. při svém nástupu na trůn), Lýsandrá, choť Agathoklea Thráckého, a Ptolemáis, poslední manželka Démétria Polirkéta.
Na jaře přešel od „královských“ na stranu „mocných“ k Antigonovi Neoptolemos, satrapa armenský (srov. výše). V dubnu prošel Perdikkás s králi z Kilikie Syrií k hranicím Egypta. V téže době v Anatolii vytáhl Eumenés s vojskem do Armenie proti Neoptolemovi a porazil ho v bitvě. Neoptolemos uprchl k Antipatrovi a Kraterovi: Antipatros byl na cestě do Kilikie, Krateros do Kappadokie.
V květnu konal Perdikkás se dvorem na egyptských hranicích shromáždění vojska (v babylónském měsíci ajjaru/mezi 21. květnem až 20. červnem roku 321). V Pélúsiu zakotvila královská flotila, jíž zde velel Attalos, Perdikkův zeť, manžel jeho sestry Atalanty.
Shromáždění makedonské armády byl odvážně přítomen mimo jiné Ptolemaios. Třebaže odsouzen jako rebel, ve vojsku se ozvalo hodně hlasů proti Perdikkovi. U Pélúsia se Perdikkovi s vojskem nepodařil přechod přes Nil; na dva tisíce mužů přišlo o život, z toho nejvíce zahubeno krokodýly. Část vojska tehdy přešla k Ptolemaiovi. V následujícím boji o pevnost Kamélón teichos/Pevnost velbloudů, se dokázal Ptolemaios udržet.
Aby si nepřátelé mysleli, že jeho armáda je početnější, dal za pochodující šiky hnát dobytek s uvázaným chrastím, z čehož povstal velký oblak prachu. Možná tím dojmem ovlivnil postoje řady důstojníků královské strany.
Na začátku června se Perdikkovi nezdařil další přechod přes Nil, tentokrát u Memfidy. Zde byl na jistém ostrůvku v řece zavražděn armádními nespokojenci, mezi nimiž figurovali Peithón, satrapa Médie, Arrhabaios, Antigenés, nyní velitel elitního pluku makedonské pěchoty/argyraspides, Seleukos, velitel elitního jízdního oddílu. ● Pravděpodobně během operací před Memfidou se vyznamenal budoucí stavitel farského majáku Sóstratos z Knidu, srov. rok 284, který v Ptolemaiových službách též vynikl jako diplomat.
Popravena byla pučisty též Perdikkova sestra Atalanté, manželka Attalova. Vdova po Perdikkovi Níkaia I., dcera Antipatrova, se ještě na konci t. r. nebo až napřesrok vdala za diadocha Lýsimacha.
Mezi událostmi v Egyptě u Velbloudí pevnosti a bitvou v Kappadokii leželo deset dnů. Dva dny po vraždě Perdikky dorazila ke dvoru zpráva, že kdesi v Kappadokii porazil ve velké bitvě Eumenés vojsko „mocných“ pod Kraterem (I.) a Neoptolemem: Neoptolemos i Krateros (I.) padli. • Kraterův syn s Filou I. (srov. říjen předešlého roku) se narodil jako pohrobek: Krateros (II.) pak byl otcem Alexandra (VII.) Korinthského.
Tím skončila první válka diadochů, která vypukla na začátku roku. V červnu jmenovali noví kolektivní vládci u dvora Peithóna a Arrhabaia za epimeléty, vlastně poručníky obou nominálně vládnoucích králů, když Ptolemaios nabídky na epimelétství odmítl a podpořil Peithóna s Arrhabaiem. Eumenés byl s padesáti ostatními armádními představiteli "královské strany" armádním sněmem odsouzen na smrt.
Pak se vojsko z Egypta rozešlo. Antigonos s loďstvem bojoval úspěšně na Kypru, Antipatros se vrátil do Syrie. V Anatolii převzali iniciativu „mocní“. Eumenés byl vytlačován z posic, Alketás, Perdikkův bratr, se od něho, od Helléna, oddělil. Attalos vyplul z Pélúsia do Tyru, který mu byl předán Archeláem, posádkovým velitelem/frúrarchem; ve městě uložil předtím Perdikkás tři sta talentů.
Oba se pak s loďstvem plavili podél pamfýlského, lyckého a kárského pobřeží, kde se spojili „královští“ pod Alketou, Dokimem, Attalem a Archeláem. Spolu dobyli Knidos a Kaunos, ale od Rhodu, který se nehlásil k žádné makedonských stran, byli odraženi rhodským stratégem Démarátem.
Mezitím vybíral Eumenés kontribuce v Aiolidě a pak zase odešel za Kleopatrou do Sard. Antigonovci rozšiřovali po jeho ležení listy vypisující na Eumenovu hlavu velkou odměnu, ale k atentátu se nikdo neodhodlal. Eumenés mužstvu poděkoval a tvrdil, že psaní složil on sám, aby vyzkoušel věrnost vojáků.
Dvůr s jádrem vojska se z Egypta odebral do Syrie, kde byla kdesi na severu země na místě zvaném Triparadeisos konána konference předáků a shromáždění makedonského vojska o uspořádání říše po smrti Perdikkově.
Královna Eurydiké III., manželka Filippa III., chtěla řídit záležitosti svého chorého chotě sama. Po příchodu Antipatra a Antigona do Triparadeisu složili Peithón a Arrhabaios své úřady epimelétů. Epimelétem králů byl nyní jmenován Antipatros.
Vypukly nové nepokoje ve vojsku, které mimo jiné nedostalo dary slibované ještě Alexandrem Velikým. Neklid byl urovnán a uzavřeny tzv. triparadeiské dohody o novém uspořádání říše Makedonů (srov. s babylónskými roku 323):
1. Antipatros byl uznán za poručníka obou králů s neomezenou rozhodovací pravomocí/epimelétés autokratór,
2. magnáti vyhlásili válku „královským“, které vedl Eumenés: vrchním velitelem pro tuto válku, stratégem, jmenován Antigonos,
3. Kassandros se stal Antigonovým podvelitelem, oficiálně chíliarchem jízdy (namísto Seleuka),
4. Antigonos byl jmenován stratégem královské armády v Asii a stratégem Asie/stratégos tés basilikés dynameós kai stratégos tés Asiás,
5. vrchním velitelem horních satrapií byl potvrzen Peithón (srov. rok 323 a 319),
6. nebyla nově obsazena funkce říšského chíliarcha (srov. pak rok 319) a omezena pravomoc hipparchie,
7. novými osobními strážci/sómatofylakes králů byli jmenováni: Autolykos, syn Agathokleův, Amyntás, syn Alexandrův a bratr Peukestův, Ptolemaios, syn Ptolemaiův (který padl roku 334, viz rok 323), a Alexandros, syn Polyperchontův (srov. rok 323),
8. Antigenés měl dopravit ze Súsiány peníze pro armádu (srov. vzpouru zde výše) a
9. byly nově přiděleny některé ze satrapií:
Malá Frygie - Arrhabaios potvrzen (jmenován byl již předešlého roku, v úřadu do roku 318),
Lýdie (s Mýsií?) - Kleitos (v úřadu do roku 318). Původní satrapa Menandros toho roku buď zemřel (viz výše), nebo byl povolán k vojsku (viz rok 319),
Kappadokie - Níkánór (v úřadu do roku 316, pak v horních satrapiích do roku 311, kdy padl v boji),
Kilikie - Filoxenos, bývalý satrapa Kárie, nahradil Filótu, který byl v úřadu od roku 324; o Filoxenovi již dále není zmínek (a jméno přímého nástupce neznáme, je možné, že byla podřízena Syrii?),
Mesopotamie a Arbélítis - Amfimachos (v úřadě do roku 318), namísto Arkesiláa, který úřadoval od roku 331,
Babylónie - Seleukos namísto Dokima (viz výše; satrapou do roku 316),
Súsiána - Antigenés vystřídal Koina a úřadoval do roku 317, zároveň velitel argyraspidů,
Parthie a Hyrkanie - namísto Frataferna, který úřadoval od roku 323, jmenován Filippos (ve funkci do roku 318; srov. níže),
Baktrie a Sogdiána - Stásanór ze Sol na Kypru namísto Filippa (viz předešlý úřad), který odešel do Parthie. Stásánór byl od roku 323 satrapou Arie a Drangiány (v Baktrii zůstal do roku 316), a
Aria a Drangiána - jistý Stásandros z Kypru, v úřadu do roku 316: je pravděpodobnější, že Stásanór a Stásandros jsou jedna a táž osoba, tzn. že obě územně rozlehlé, ale řídce osídlené satrapie byly pod jednou správou.
Ostatní satrapie zůstaly obsazeny podle babylónských dohod z roku 323.
Dohody z Triparadeisu byly zveřejněny pravděpodobně dne 10. arachsamna/25. listopadu. Tím okamžikem ovšem vypukla druhá válka diadochů, která trvala do roku 319. Na jedné straně fronty stáli „královští“, jejichž nejvyšší autoritou byl nyní Hellén Eumenés, na druhé „mocní“ pod vedením Antipatrovým, kteří po smrti Perdikky ovládli královský dvůr. Na jejich straně stáli též autonomisté (např. Ptolemaios). Strana královských byla co do zdrojů, sympatisantů a armádních počtů podstatně slabší.
V prosinci dorazil do své satrapie Seleukos. Dosavadní satrapa Babylónie Dokimos zemi opustil již předtím, poněvadž se přidal ke straně „královských“ na anatolském pobřeží (viz výše).
V Babylónu stále pokračovaly práce na odstraňování rumu z Mardukova chrámu Esangily, které byly Alexandrem Velikým zahájeny již roku 331. Před jeho smrtí prý po dva měsíce odstraňovalo rum na deset tisíc pracovníků/vojáků. Práce, o jejichž další intensitě nemáme zpráv, byly zastaveny až po šedesáti letech za vlády Antiocha Sótéra; mezitím celý chrámový komplex chvílemi posloužil jako pevnost, viz rok 312. K úplné rekonstrukci chrámu a ziqqurratu Etemenanki (tzv. "babylónské věže") podle všeho již nikdy nedošlo.
V letech 321 až 316, tedy v době, kdy byl Seleukos satrapou Babylónie, byla jím na místě starého sídliště Ópis založena Seleukeia na Tigridu, jedno z největších měst starého věku. Kdo byl mezi jeho prvními kolonisty, nevíme.
V prosinci dorazil Antipatros k Sardám a Eumenés uprchl do Frygie. Antipatros vyčetl Kleopatře její vztah k Eumenovi a Perdikkovi. V téže době porazili „královští“ Attalos s Alketou jednoho z „mocných“ Asandra.
Pozemní vojsko „mocných“ se ze Sard hnulo k Helléspontu. Cestou vypukla hádka mezi Kassandrem, Antipatrovým synem, a Antigonem, jemuž byl Kassandros velitelsky podřízen. Antipatros hádku urovnal a rovněž uklidnil vojáky s jejich novými finančními požadavky na Helléspontu. Jedné prosincové noci přešel Antipatros s oběma králi a s vojskem Helléspontos a přezimoval u Lýsimacha, satrapy Thrákie.
V zimovišti na hlavu Eumenovu vypsali odměnu ve výši jednoho sta talentů (tj. téměř tři tuny raženého stříbra). Zde se pravděpodobně také konala svatba Lýsimacha s Níkaiou, dcerou Antipatrovou a čerstvou vdovou po Perdikkovi (viz výše).
Eumenés přezimoval s částí „královských“ oddílů v Kelainách na Maiandru. Další vůdcové „královských“ Alketás, Attalos a Dokimos se však nadále nechtěli spojovat s Eumenem nebo mu dokonce podléhat - Eumenés byl Hellén, oni Makedoni.
Na podzim nebo v zimě téhož roku, rozhodně po Triparadeisu, se konala svatba Antigonova syna Démétria (ročník 337) s Filou (I.), o patnáct let starší dcerou Antipatrovou, červnovou vdovou po Kraterovi (I.) a matkou novorozeněte Kratera (II.). Přes všechny peripetie manželství na dálku a chronickou nevěru bisexuálního Démétria potřetí vdaná Fila manžela neopustila ani po Ipsu, srov. její smrt roku 287. Měli spolu syna Antigona II., pozdějšího krále, a dceru Stratoníku (I.), manželku Seleukovu od roku 299 a Antiochovu od 292 (zemřela roku 254).
Zřejmě jako jediné z antigonovských královen se vzácné ženě dostalo kultovních poct: v Athénách, Lampsaku, na Samu a ve Smyrně byla ctěna jako Afrodíté Stratoníkis, později též s přívlastkem Thea. Attický chrám v dému Thríji vybudoval Adeimantos z Lampsaku, viz o něm roky 307 a 302, a ozdobit ho dal sochami Fily Afrodíty.
Fila měla vlastní agendu podporující manželovu politiku. Jejím osobním diplomatům se dostávalo státních ocenění: Dionýsios ze Sinópy, Melesippos z Platají a její sómatofylax Démarchos z Lykie, diplomat předtím Antigonův za jednání s Kassandrem roku 311. Asi roku 305 dostal za náklonnost a podporu v době jejich exilu občanství od Samských, jak dokládá text na stéle. Zda byl totožný se satrapou Frygie na Helléspontu, viz rok 328, nelze určit.
Zřejmě ještě na konci t. r. nebo již začátkem příštího roku se do Thrákie k Antipatrovi dostavil Fókión, aby požádal o osvobození Athén od makedonské posádky. Byl odmítnut. V Athénách tehdy poprvé vystoupil Menandros, a bylo to zároveň jeho první vítězství s komédií na divadle (srov. rok 342).
Římané utržili těžkou porážku v soutěskách u Caudia v Samniu. Celá armáda i s konsuly, údajně padesát tisíc mužů, musela z obklíčení projít beze zbraní pod samnitským jhem, podle zvyklostí symbolicky sestaveného ze tří kopí. V nouzi uzavřené příměří nebylo v Římě senátem uznáno a nemělo v této samnitské válce dlouhého trvání.
Velitelem vítězných Samnitů byl C. Pontius/též jmenovaný jako Gavius Pontius, který na začátku válečné sezony t. r. nakázal Samnitům šířit zvěst, že je s vojskem v Ápúlii, kde dobývá Lucerii.
Obě římské armády tehdy tábořily u Calatie a nejkratší cesta k Lucerii vedla caudijskými soutěskami/per furculas caudinas, řec. kata tás kalúmenás forkúlás kaudinás. To byla Pontiova past. Jeho otec, slavný válečník Herennius Pontius, se dal dovést do samnitského ležení na voze a radil Římany nepobíjet.
Římané v nouzi a bez proviantu vydali šest set jezdců jako ručitele míru Samnitům (umístili je do dobyté Lucerie, viz o nich roku následujícího). V Římě pak Sp. Postumius navrhl, aby s kolegou Veturiem byli Samnitům vydáni a tím se caudijská ujednání anulovala. Když se tak stalo, C. Pontius exkonsuly s opovržením poslal pryč (srov. obdobu z roku 136). Jiné podání, zjevně neautentické, viz v indexu s. v. Caudium.
Válka tedy pokračovala. Na stranu Samnitů se přidalo Satricum a společně pak dobyli Fregelly, od roku 328 s římskou osadou ve zdech.
Caudijskou ostudu pokládali Římané za jedno z nejhorších národních pokoření, viz další katastrofy v indexu s. v. legie, vojenství. Pokud se týkala dvou konsulských armád po čtyřech legiích, mohly se deklasované římské počty (bez spojenců) pohybovat mezi čtyřicet až padesáti tisíci muži. Viz jiné, dojímavější podání caudijské katastrofy s obdobou v hellénských dějích roku 544.
Konsul Veturius, podobně jako mnoho dalších Římanů, se kdysi těžce zadlužil a poskytl svého zřejmě nezletilého stejnojmenného syna jako záruku dluhu jistému C. Plotiovi. Věřitel/lichvář vynucoval na mladém Veturiovi bitím sex a ten ho udal konsulům: pachatel putoval do vězení. Srov. stejný případ sexuálního zneužívání nezletilého roku 326.
V Indii v Magadě, v nejsilnějším z království na severu subkontinentu, ukončil Čandragupta I., řec. Sandrokottos, z rodu Maurijů vládu dynastie devíti Nandů (byla u moci od roku asi 362). Mahápadmadhipati Nanda se svými osmi syny, z nichž nejvlivnější byl Sumalja, předtím Čandraguptu vyhnali ze země a on krátce žil v Alexandrově táboře (dobyvatelovo indické tažení trvalo 327 – 325).
Odtud uprchl, bojoval proti posádkám, které v zemi Makedoni zanechali, a pak se postavil Nandům; jak se přes celou Indii k nim dostal, s čí pomocí, známo není. Po jejich svržení roku 320 se rychle zmocnil celé Magadhy (vládl do roku 297, srov. rok 303).
• Nandové byli prý nižšího původu, možná z kasty šúdrů (srov. rok 1). Čandragupta Maurja byl též z nižší kasty, podle jiných patřil mezi kšatrije. Jeho manželka Durdhara, o níž není nic známo, byla matkou následníka trůnu Bindusáry a stala se babičkou Ašóky.
Královým rádcem a vojevůdcem byl bráhman Čánakja alias Kautilja/Kautalja vulgo Višnugupta z Taxil (asi 350 - 283, viz dále rok 297), autor příručky o vládnutí Arthašástra v patnácti částech („indický Machiavelli“).
V téže době přišly do styku s buddhismem hinduistické státní útvary Vanga (srov. rok 450 a 245) v Bangle/Bengálsku a Kalinga na jihu Bengálska a na celém území dn. spolkového státu Uríša.
V Gudžarátu se stali nejmocnějšími Suráštrové, ve středu subkontinentu mezi řekami Narbada a Krišna existovala království Ándhrů, dále na jih Čólů, Čérů a Pandjů (předárijské národy a království, drávidská, viz dále rok 175).
V království Pandja/angl. Pandya pěstována od c. šestého do c. prvního či druhého století n. l. drávidská literatura sangamského období (od sangam, shromáždění tamilských literátů, "akademie"). Součást civilisace údolí řeky Vaigai vykazovala městské osídlení podobné tisíc let staršímu v povodí Indu s kanalisací, stavbami z pálené hlíny, s neznámým písmem či značkami, v hospodářství se silným podílem dobytkářství, jak odhalují nálezy ze vsi Keeladi/angl. Keezhadi u milionového města Madurai v Tamilnádu.
V Číně zemřel císař Sien-wang/Xian (vládl od roku 369). Nástupcem se stal jeho syn Šen-ťing-wang/Shenjing (do roku 315). Za něho se pokusila skupina států vyvrátil Čchin/Qin, byla však poražena v bitvě v průsmyku Chan-ku/Hangu, viz rok 317.
************************************************************
320.
Ol. 115, 1
Damasiás z Amfipole
Neaichmos
a. u. c. 434
Q. Publilius Philo III. a L. Papirius Cursos II.
C. Maenius dict., L. Cornelius Lentulus dict. a T. manlius Imperiosus Torquatus dict. III.
Rok 4 Filippa III.
************************************************************
Na začátku roku dorazil tehdy již nemocný Antipatros z Thrákie do Makedonie. Zároveň nanovo propukly spory Kassandra s Antigonem a Kassandros odešel za otcem do Makedonie.
Démádés, vůdce promakedonské strany v Athénách, a jeho syn Démeás, poslové Athénských, přišli k Antipatrovi, který však pro nemoc neúřadoval, a proto je přijal Kassandros. Žádali znovu (viz předešlý rok) o odvelení makedonské posádky z Múnichia. Kassandros oběma předhodil spojení s Perdikkou a jako důkaz předložil tři dopisy, které Démádés poslal chíliarchovi před dvěma roky v létě. Vyzýval v jednom Perdikku, aby pospíšil do Hellady a zbavil ji Antipatrovy vlády a v dalším doporučoval, aby se Perdikkás neženil s Antipatrovou dcerou Níkaiou (říšský správce ho neposlechl, viz rok 322).
Člen athénské mise Deinarchos, myšlen asi ten, o němž bylo uvedeno, že ho Antipatros jmenoval epimelétem Peloponnésu, tedy jiný než promakedonský korinthský logograf (?), Démáda na místě obvinil ze zrady a Kassandros v rozčilení, Athéňanovy styky s Perdikkou byly asi závažnějšího druhu, dal výřečného Démáda se synem popravit, třebaže byli státními diplomaty. • Tato událost se ovšem mohla stát i krátce před Antipatrovou smrtí následujícího roku.
Někdy v září t. r., 11. boédromiónu, ještě prosadil Démádés z Paiánie v Athénách zákon o revitalisaci agory Peiraiea. O pořádek na ní a o čistotu ulic, aby se z nich nestala skládka, se museli starat agoránomové s právem trestat provinilce: otroky a metoiky bitím, tresty pro svobodné se na stéle s usnesením nedochovaly.
Snad do této doby spadá též návrh Démáda, syna Démeova, na vyznamenání pištce/aulétés Aristóna z Théb za jeho umělecké účasti na dionýsiích. Nedatovaný fragment usnesení je možné posunout o generaci do doby c. 280 a pak by navrhovatel Démádés byl vnukem zde uvedeného Démáda.
V Evropě panoval toho roku válečný klid. Oba králové s dvorem pobývali poprvé od roku 334 doma v Makedonii. Poručník králů Antipatros byl celou dobu nemocen.
V Asii se na jaře druhého roku druhé války diadochů Eumenés vypravil z Frygie do Kappadokie. Cestou ukončil revoltu části vojáků, když dal popravit jejich vůdce, důstojníka Perdikku (žádná přízeň se zavražděným správcem říše). V Kappadokii u jinak neznámé osady Orkynií došlo k velké bitvě mezi Eumenem (dvacet tisíc mužů pěchoty a pět tisíc jízdy) a Antigonem (deset tisíc pěchoty a dva tisíce jízdy, k tomu třicet slonů), v níž byl díky zradě hipparcha Apollónida, podplaceného Antigonem, Eumenés poražen (Apollónidés ovšem jat a potrestán oběšením). Na Eumenově straně padlo osm tisíc mužů.
Eumenés ustoupil do Armenie, pak se ale do Kappadokie vrátil a rozpustil zde vojsko. S malým oddílem se uchýlil do pevnosti Nóra na hranicích Kappadokie s Lykáonií, kde byl Antigonem oblehnut. V Nórách Eumenés ztrávil zimu.
V zimě propukly v Antigonově vojsku v Lykáonii nepokoje. Na tři tisíce mužů se vzbouřilo a plenilo zemi až do Frygie (opět předložen požadavek výplaty Alexandrových darů?) a hrozilo, že se spojí s vojskem Alketovým, viz rok následující. Antigonos pověřil Leónidu, jednoho ze svých velitelů, aby rebely uklidnil, jemu se podařilo přesvědčit vojáky, že stojí na jejich straně a když opustili horský terén, zajal jejich vůdce Holkiu a další dva. Slíbili Antigonovi, že vzpouru ukončí, budou-li všichni jejich vojáci propuštěni domů do Makedonie/demobilisováni. Tak se také stalo a odešli pod velením Leónidovým (shodný s pozdějším stratégem Ptolemaiovým?, cf. rok 309sq.).
Ptolemaios obsadil Kypr. Spojeneckou smlouvu s místními vladaři měl uzavřenou již od minulého roku (viz další krok roku 313). Pak dobyl Syrii, on loďstvem, Níkánór po souši. Byla to první vojenská operace přinášející jednomu ze satrapů území jiných, aniž by o tom rozhodli králové a jejich rada. Přitom dobyl Ptolemaiův stratégos Níkánór mimo jiné Jerúsalém/řec. Hierosolyma (pl.), Ierúsalém/Hierúsalém (neskl.).
Poražené a zajaté Židy usadil Ptolemaios v Kýréně a v Egyptě: byl to vlastní začátek židovské diaspory západním směrem (o tzv. babylónském exilu viz rok 587, srov. rok 309). Osobní svobodu jim zřejmě vrátil jeho syn Filadelfos, když jich, jak se tradovalo zjevně mezi alexandrijskými Židy, na návrh Aristaia, jednoho ze svých důvěrníků, 120 tisíc vykoupil od vojáků sloužících za králova otce v armádě, a to nákladem čtyř set nebo 460 talentů.
Syrský satrapa Láomedón z Mytilény váhal se svou mocenskou orientací, nedržel s autonomisty, a byl proto Níkánórem zajat a dopraven do Egypta. Ze zajetí uprchl do Kárie k Alketovi, Perdikkovu bratrovi, tedy ke "královským".
V Kárii Amyzónští vybrali ve čtvrtém roce Filippa III. a za satrapy Asandra v měsíci marséllios (kolikátý v pořadí?) za neókora Artemidy Peršana jménem Bagadatés, jemuž s jeho synem Ariaramem udělili občanství a daňovou svobodu. Jak se tam Bagadatés s rodinou ocitl ani jeho osudy, nevíme. Město později spadlo do sféry ptolemaiovské moci, srov. rok 203: devátého roku Ptolemaia II./roku 273 získal za svou náklonnost k měšťanům proedrii v Amyzónu stratégos Margos, a to i pro své potomky.
Syrákúský stratégos Antandros a jeho bratr Agathoklés jako chíliarchos uspěli při pomoci Krotónským na polním tažení proti Bruttiům (srov. rok 318).
Zemřel Anaximenés z Lampsaku, učitel Alexandra Velikého, makedonofil, srov. o něm roku 336 a 322 (narodil se kolem roku 380). Se svým žákem se účastnil anabase. Rhétór Tímoláos z Lárissy, jeden z Anaximenových žáků, se vyznamenal též jako básník, když do Íliady za každý verš vložil svůj nový a originální komposici nazval Tróikos.
Kolem roku 320 se narodili Tímón z Fleiúntu, skeptický filosof a literát, žák Pyrrhóna z Élidy (zemřel kolem roku 230 v Athénách), a Filitás či Filétás z Kóu nebo Rhodu, básník a grammatik, učitel Ptolemaia II. za princova pobytu na Kóu (další životní data neznáme); do jeho literárního kroužku patřil Theokritos Syrákúský. O Filitovi bylo zaznamenáno, že často stonal a byl prý tak hubený, že nosíval na nohou olověné koule, aby ho neodnesl závan větru.
Odněkud to vyčetl Athénaios z Naukrátidy, který také napsal, že athénský věštec Archestratos prý vážil jeden obol; alespoň tak ho zesměšňovali attičtí autoři komédií. O velehubeném akadémikovi Panaretovi, ale pevného zdraví, viz v indexu s. v. školy (3).
Tímón složil sbírku satyrických hexametrů Silloi o třech knihách o názorech filosofů jiných škol. Neztotožňovat sillografa s Tímónem Athénským zvaným Mísanthrópos, který, pokud nejde o literární postavu člověka stranícího se lidí, byl současníkem Aristofanovým a Perikleovým a žil pouze ve společnosti svého druha Apémanta, muže stejně naladěného.
Odmítal se přidat k jakékoli škole. Ve stáří spadl s hrušky, měl něco s nohou, lékaře nevolal, rána se zanítila, noha uhnila a Tímón zemřel. Jeho hrob na mořském břehu oddělila voda od pevniny, takže i mrtev pobýval od lidí. Jeho jméno se stalo synónymem pro člověka hodně protivného a vyhýbajícího se lidem.
Nové, tentokrát úspěšné boje Římanů proti Samnitům (což pravděpodobně není důvěryhodný historický údaj). Tarentští se marně pokusili zprostředkovat mír a Q. Publilius vytáhl do Ápúlie, L. Papirius oblehl Lucerii. Její posádku vyhladověl, římští rukojmí byli bez úhony, viz rok předešlý, a údajně šlo tentokrát pode jho sedm tisíc Samnitů prý i s C. Pontiem (viz předešlý rok a tam sjednané příměří a srov. rok 319sq., kde aktérem dobývání Lucerie v jiné pramenném podání byl jiný konsul).
V Číně byly zavedeny do vojska jízdní oddíly.