190

 

************************************************************

190.

Ol. 147, 3

122 SE

58 AE

(Démétrios I.)

a. u. c. 564

L. Cornelius Scipio Asiaticus a C. Laelius

************************************************************

Kolem roku 190 byl boiótarchem Káfísotímos. Z doby kolem t. r. pochází fragmentární stéla z Delf se smlouvou o sympoliteji mezi státečky Ozolských Lokrů Hypnií a Myanií, obcí jinak v historii téměř nevystupujících. Ze zachovaného textu vyznívá, že obě strany budou nadále hájit svá území a opečovávat pastviny a přístup na ně pastevci, o společných orgánech není zachováno nic.  

V zimě na začátku roku v rámci příměří přišli do Říma aitólští vyjednávači vedení Dámotelem a podporovaní T. Quinctiem, který byl sedmi letech z Hellady zpět doma. K dohodě se senátem nedošlo a byli vykázáni v březnu z Města i Itálie: Aitólové nechtěli přijmout volbu mezi tisícitalentovou pokutou (= šest milionů drachem) plus pakt s Římem a bezpodmínečnou poddaností Romulově městu. 

Římané se rozhodli pokračovat ve válce se spolkem Aitólů, 43 dopadených Aitólů, mezi nimi Dámokritos s bratrem, byli tehdy zavřeni do kamenolomů. Několik dnů před Aciliovým triumfem, který se konal v době anatolského tažení Scipionů a bez vojáků, viz zde níže, Dámokritos unikl, ale dopaden kdesi na Tiberu, probodl se mečem. M'. Acilius Glabrio presentoval Římanům tři tisíce liber stříbra, 113 tisíc stříbra raženého v attických čtyřdrachmách 249 tisíc stříbrných kistoforů, mnoho dalších stříbrných předmětů, 45 zlatých věnců a 36 Aitólů a Antiochových důstojníků. O Aciliově dohře v římské politice viz rok následující. 

Začal třetí rok římsko-seleukovské války. Naopak velmi přátelsky byli senátem vyslyšeni vyslanci Ptolemaia V. a jeho královny Kleopatry I., kteří opět nabízeli služby ptolemaiovské říše ve válce s Antiochem III. - otcem ostatně Kleopatry. 

Na jaře opustil M’. Acilius Glabrio zimní ležení v Elateji a konečně dobyl zoufale se bránící Lamii (srov. předešlý rok); kořist včetně obyvatel rozprodal, dílem rozdal. Konsul řadu aitólských majetků předal Delfanům, též část polností Amfissy, viz zde níže. 

Začal v létě obléhat Amfissu v Ozolské Lokridě, poněvadž se mu nechtělo táhnout na Naupáktos přes hvozdy v pohoří Korax obsazené Aitóly a riskovat životy vojáků. Od Lamie tam armáda putovala přes Hérákleiu a pohoří Oitu. Město nesevřel valem, ale nasadil obléhací stroje. Svou práci nedokončil, neboť ho přišel vystřídat konsul L. Cornelius Scipio s třinácti tisíci pěšáky a pěti sty jezdci. Aitólské pobřeží od jara pustošili Achajové, Aitólové sněmující v Hypatě se stále ve věci války a míru s Římem nedokázali rozhodnout, srov. zde výše. 

• Delfští zasvětili Apollónovi sochu M'. Acilia (zachován dedikační nápis na soklu), zachován fragment jeho dopisu Delfským s garancí nabytí darů Apollónovi z kořisti a jmenný seznam osmi desítek Aitólů, jimž Říman konfiskoval na různých majetky a předal Delfským/Apollónovi. Došlo k tomu ještě před uzavřením míru s Aitóly.

O rok později městský praetor Sp. Postumius Albinus (cos. 186), odpověděl ve shodě s rozhodnutím konsulovým, viz zde výše, Delfanům na žádost o uznání jejich chrámu a města za nedotknutelné, autonomní, svobodné a beztributární/asýlos, autonomos, eleutheros, aneisforos. Fragmentární stéla obsahuje též opis potvrzení římského lidu a senátu amfiktyonům.

T. r. se na seznamu 135 delfských proxenů z let 197 až 165 (souvisle) a 149 poprvé objevila římská jména, kuriosně však púnská. Za archonta Kallikrata se stali proxeny Římané "Maarkos (sic) Ualerios ho Mottonés/M. Valerius zvaný Mottones a jeho synové Marcus/Maarkos, Publius/Poplios, Gaius/Gaios a Quintus/Kointos". Mottonés neboli Muttines byl Pún či Libyofoiníčan Myttonés z Hipakry, viz o něm a jeho pozoruhodném osudu roku 211sq. Následujícího roku se proxeny stali další tři Římané, tentokrát i rodem, mezi nimi T. Quinctius Flamininus.

Cos. roku 188 C. Livius s tribuny lidu a senátem poslali Delfským dopis zachovaný na fragmentární stéle ve věci vyslanců města Búlóna, Thrasyklea a Oresty, které kdosi zavraždil na jejich cestě z Říma domů, a ve věci aitólského vpádu na delfské území. Řím uznal Delfanům právo vyhnat ze státu nebo nechat žít kohokoli se jim a amfiktyonům uzdá. Okolnosti vražd měl podle dopisu prošetřit procos. M. Fulvius Nobilior. Jak to dopadlo s Aitóly a co bylo vyšetřeno, nevíme.   

Čtyři dny po zatmění slunce, ke kterému došlo 14. března (11. července podle tehdejšího předjul. kalendáře, v době konání Apollinských her 6. - 13. července, srov. rok 212), vyrazil z Brundisia/idibus Quinctilibus na válčiště s novými jednotkami konsul t. r. L. Cornelius Scipio, později zvaný Asiaticus. 

Jeho slavnější bratr Publius zvaný Africanus mu byl na tažení poradcem: o přidělení provincie rozhodl senát, nikoli losováním, po Afrikánově slibu, že bratra doprovodí jako jeho legát. Městský praetor L. Aurunculeius dostal za úkol organisovat stavbu třiceti pětiveslic/quinqueremes a dvaceti tříveslic/triremes, neboť Římané měli zprávu o tom, že Antiochos buduje loďstvo větší, než o které v bouři před šesti roky přišel. 

Vylodili se v Apollónii a přes Épeiros a Thessalii dorazili k Amfisse, kde od M’. Acilia převzali velení a jeho legie, M´. Acilius opustil provincii. Před Amfissou zprostředkovali Athéňané zastoupení stratégem Echedémem nová jednání válčících stran: Aitólové ovšem stále nechtěli přijmout podmínku senátu o tisícitalentové pokutě, domáhali se jejího snížení, nicméně se Scipiony dohodli další šestiměsíční příměří (asi na období srpen 190 až leden 189). 

Římané zanechali obléhání Amfissy, jímž se nechtěli zdržovat vzhledem k nastávající invasi do Asie, Scipionové převzali armádu a M'. Acilius se svými tribuny odešel do Říma.  

Na to prošli Římané pod Scipiony v osobním doprovodu krále Filippa V. Thessalií do Makedonie, král zařídil legiím se spojenci, které s sebou Scipionové vedli, kompletní logistické služby. V září, v době námořní bitvy u Myonnésu (viz níže), prošli Thrákií kolem Aina a Maróneie a vstoupili do nedávno Seleukovci vyklizené Lýsimacheie plné veškerého proviantu (srov. níže). Zahájili přepravu přes Helléspontos a obsadili Abýdos,viz zde níže.

Během nerušené římské přepravy z Evropy do Asie v říjnu přišel za Scipiony do Lýsimacheie s mírovými návrhy Antiochův vyslanec Hérákleidés z Býzantia (viz zde níže).

Král Antiochos III. Veliký po celou zimu, kterou strávil ve Frygii, zbrojil. Polyxenidás opravoval loďstvo v Efesu, Hannibal kompletoval jiné loďstvo v Kilikii a Syrii/Foiníkii. Král dával dohromady pozemní vojsko v Apameji ve Frygii a jeho syn Seleukos v Aiolidě. 

V době jarní rovnodennosti kolem 21. března vypluli na moře Rhodští pod nauarchem Pausistratem a 36 loďmi směrem na Efesos, pak ale zůstali stát u Panormu na Samu. Od roku 197 na ostrově kontrolovali Rhodští námořní základnu dříve ptolemaiovskou. V téže době vypluli se třiceti loděmi na moře i Římané pod C. Liviem Salinatorem a loďstvo krále Eumena II., který se k Římanům dostavil do Kanai se sedmi čtyřveslicemi/quadriremes. Společně vyplenili seleukovský kraj kolem Thyateir a pak vypluli do Helléspontu, obětovali v Íliu Athéně, v Úžinách se jim bez boje vzdal Séstos a oblehli však Abýdos (srov. výše).

Seleukovský nauarchos Polyxenidás, který byl emigrant rodem z Rhodu, strojil na svého krajana Pausistrata lest, že mu předá královo loďstvo, aby ho vylákal před Efesos (dal mu to dokonce písemně s vlastní pečetí). Dával opravovat lodi, aby bylo vidět, že nic nechystá, veslaře neshromažďoval v Efesu, ale tajně jim dal termín do Magnésie pod Sipylem. Vyslal Níkandra, jednoho z pirátských vůdců ve službách Antiocha Velkého, aby na Samu přepadl Panormos pochodem přes souši. 

Rhodské lodi Polyxenidás z moře a Níkandros při vyplouvání z obklíčeného přístavu z velké části zničili a rhodský nauarchos Pausistratos padl v boji na potápějící se lodi. Uniklo jen pět rhodských plavidel se dvěma z Kóu, rhodské díky své plamenometné výzbroji. Na útěku je posílily plavidla z Eryther, které dorazily před Samos po bitvě. 

Ve stejné době obsadil korunní princ Seleukos římské zimoviště Fókaiu, kde po odchodu Římanů propukla revoluce, neboť město bylo zcela hospodářsky pobytem flotily vyčerpáno. Brány Seleukovci otevřela také Kýma (srov. předešlý rok). C. Livius a Eumenés II., kteří již vyjednávali s obleženými Abýdskými, které chránila seleukovská posádka pod velením Filóty, o vydání města, se po rhodské porážce stáhli z Helléspontu na jih na Samos, a to cestou přes Mytilénu minuli Fókaiu, která již byla obsazena Seleukovci (viz výše; autonomní ostrov Samos byl pod rhodským vlivem od roku 197 do roku 167)

Na Samu zakotvil i nový rhodský nauarchos Eudámos, jehož z domova posílili dvaceti válečnými loděmi. Když se spojenci pokoušeli o přepad Efesu po souši, zahnal je seleukovský velitel města Androníkos z Makedonie; v přístavu kotvila Polyxenidova flotila. Na Samu v květnu předal C. Livius Salinator velení novému římskému námořnímu veliteli, praetorovi L. Aemiliovi Regillovi, který na ostrov připlul přes Athény s Epikratem Rhodským. Na Samu pak proběhla římsko-attalovsko-rhodská konference o dalším vedení námořní války proti Seleukovcům; za Rhodské jednali stratégos Eudámos, nauarchové Epikratés a Tímásikratés, za Attalovce osobně Eumenés. Spojenectví s Římem samští ostrované dodržovali do roku 133, viz tam.  

Spojenci vyslali ke Kefallénii čtyři lodi ze samského loďstva proti Sparťanovi Hybristovi, který s místními přepadával lodi se zásobami z Itálie pro Římany a spojence. Jak skončil, nevíme, ale armády zásobovacími potížemi nadále netrpěly. 

C. Livius, nyní jako propraetor, se vypravil přes Mílétos, Halikarnássos, Knidos, Kós a Rhodos do Lykie, kde vedl po boku Rhodských neúspěšné boje proti Seleukovcům. Pokus o obsazení Patar v Lykii spojencům pro pohotovost posádky a obyvatel nevyšel, za bojů po vylodění padl L. Apustius, praetor roku 199. Proto se dalších plánů na dobytí Patar C. Livius vzdal a podél asijského pobřeží plul do Evropy. Kdesi na thessalském břehu se setkal se Scipiony, kteří v této době (viz výše) tudy směřovali do Thrákie. Pak už plul přímo do Itálie.

V této době, asi v září, byl nový velitel římské flotily, praetor L. Aemilius, neúspěšný u Efesu. Spolu s Eumenem a Rhodskými se připojil k bojům v Lykii, upustili na přímluvy spojenců od obléhání Iasu, který hájila Antiochovo posádka, a Římané i podruhé neuspěli pod Patarami, když je iasští exulanti s podporou Rhodských žádali, aby se o město nepokoušel. Pak se Římané s koncem léta vrátili na Samos.

Seleukos, jemuž přišel na pomoc jeho královský otec, oblehl Pergamon hájený Eumenovým bratrem Attalem (II.); Eumenés byl v té době na moři s loďstvem mezi Lykií a Samem, vrátil se a přes Elaji se dostal do svého města. Antiochos se utábořil v Sardech, pak u pramenů Kaíku nedaleko od ležení synova. Přivedl s sebou mimo jiné na čtyři tisíce keltských žoldnéřů, kteří volně rabovali attalovské území. 

V Elaji se pak sešli všichni protiseleukovští spojenci s římskou flotilou ze Samu, včetně tisícihlavého oddílu Achajů, jemuž velel Diofanés; Achajové se tak poprvé a naposledy po roce 1184, kdy byla dobyta Troiá, ve zbroji objevili v AsiiAchajové se v noci dostali do Pergama a proti obléhatelům podnikali výpady. Z Pergama zachován podstavec k soše Attala, Eumenova bratra, kterou zasvětili Athéně Přinášející vítězství/Níkéforos Achajové účastní ve válce s Antiochem v bitvě na lýdské řece Frygios. 

Zde, ještě před bitvou u Myonnésu, v době, kdy se Seleukovec dozvěděl, že Scipionové procházejí Makedonií, předložil Antiochos Římanům a jejich spojencům mírové nabídky, které byly odmítnuty (svoboda iónským městům, polovina válečných náhrad). Král Eumenés byl zásadně proti míru, Rhodští neodmítali. Seleukovci po příchodu posil Attalovcům a úspěšných výpadech Diofanových Achajů upustili od dalšího obléhání Pergama. 

Plenili široké okolí, obsadili několik měst, mezi nimi Afrodisiadu a snad i Priénu (namísto rukopisného čtení Crene?) a Antiochos se pak přes Thyateiry vrátil do Sard. Římské lodi a rhodské spustily kotvy opět na Samu, attalovské v Elaji. Na Samu zemřel bratr praetora L. Amilia Marcus.  

Po této události, stále ještě před bitvou u Myonnésu, se Rhodské námořnictvo vypravilo proti ruhé seleukovské flotile připlouvající od Syrie, které velel Hannibal a Apollónios, jeden z Antiochových nejvyšších dvořanů/purpuratorum unus, viz zde výše, o něm též roku 182. Shromáždili se uprostřed léta ve Fasélidě, ale pro nezdravé prostředí a ve strachu, aby veslaři neonemocněli, pluli k Sidě. V prostoru měst Sidé a Aspendos svedli Rhodští pod Eudámem, Pamfilidou a Charikleitem vítěznou námořní bitvu s Hannibalovou flotilou, 37 lodí královských proti 36 rhodským; z královských odplulo nepoškozeno dvacet lodí, další ztráty neznáme. 

Hannibal před Pamfýlií "vyhořel", na svém křídle zvítězil, a setrval v Sidě, pamfýlské moře ovládli Rhoďané. Eudámos se vrátil na Samos, aby přemluvil Římany k útoku na Patary. K lodím, které v okolí kotvily, odplul tehdy ze Samu se čtyřmi rhodskými válečnými plavidly Pamfilidés. 

Antiochos poté opustil Sardy a vrátil se do Efesu. Jeho diplomatická jednání s králem Prúsiou I. o spojenectví byla neúspěšná, ačkoli se o jeho spojenectví Seleukovec ucházel od samého začátku svého anatolského tažení; Bíthýnec dostal dopisy i od Scipionů a cestou domů ho přijel navštívit C. Livius. Dal zjevně na ujištění, že Římané se nepřepraví do Asie jenom proto, aby tu sesazovali dynasty. 

V září pak došlo k rozhodující bitvě této války na moři. Polyxenidás opustil Efesos, Antiochos oblehl kolofónské Notion a Římané se pokoušeli zmocnit Téu, které dodávalo proviant královské armádě, když narazili na pirátské loďstvo vracející se s lupem, ale k boji nedošlo, neboť bandité se svými rychlejšími plavidly unikli do Myonnésu. Téjští odmítli vydat zásoby zrčené pro královské a tak Římané plenili jejich zemi. 

Proti Římanům vyplul v té době od Kolofónu Polyxenidás. V bitvě u Myonnésu a Kóryka porazili zničujícím způsobem Římané pod L. Aemiliem Regillem a Rhodští pod Eudámem o osmdesáti lodích (z toho 22 rhodských) seleukovské loďstvo pod Polyxenidou. Seleukovci ztratili polovinu ze svých 89 lodí, z nichž třináct byla zajato, římské byli pouze poškozeny. Polyxenidás uprchl se zbytkem plavidel do Efesu. 

Na to dal Antiochos vyklidit Lýsimacheiu a Abýdos (viz výše), ukončil obléhání Kolofónu a sám se stáhl znovu do Sard. Praetor Regillus seřadil po bitvě své lodi před efeským přístavem, aby nabídl Polyxenidovi bitvu, ten však nevyplul. Římané pak na Chiu opravili škody na vlastních plavidlech a L. Aemilia Scaura poslal s třiceti plavidly k Helléspontu, aby se podílel na přepravě armády do Asie. 

Římané na to po přeplavbě z Chiu oblehli Fókaiu, která se intensivně bránila, ale po pětidenním příměří, během něhož Fókajští zjistili, že jim Antiochos nepomůže, vzdali se s tím, že lidé i majetky budou ušetřeni a že s nimi nebude zacházeno jako s nepřáteli. Otevřeli brány a římští vojáci se pustili do loupení, praetor je nedokázal zastavit. Dal je shromáždit na jedno místo, uchoval jejich životy, zákony a státní samostatnost, ale podle všeho osobní majetky jim nevrátil; to by asi způsobilo mezi vojáky revoltu. Roku 188  připadlo město Attalovcům. Praetor L. Aemilius ve Fókaji se svou flotilou přezimoval, moment, který nedávno vedl k protiřímské revoluci, viz zde výše.

Snad někdy v roce 190 podnikla výpad proti seleukovské Foiníkii ptolemaiovská flotila pod velením Aristoníkovým, syntrofa krále Ptolemaia Epifana. Ostrovní Arados i s jeho peraiou vyrabovali, zaútočili též na Apameiu, ale vojensky významného nedosáhli Ptolemaiovci ničeho, viz též rok 186, ani netušíme, jak souvisela výprava s římským spojenectvím, viz zde výše. V apamejském míru s Antiochem III. totiž není o ptolemaiovských požadavcích na vrácení anatolských území zabraných Antiochem ani zmínka.

Na Délu poctili zřejmě t. r. Epikrata z Rhodu "vyslaného Rhoďany do války s triérami Ostrovanů/Nésiótů a jednou lehkou lodí athénskou". Epikratés zakázal pirátům nadále používat délského přístavu jako základny a to i v případě, že by napadali/peirateuontes nepřítele (= Antiocha). Ulomená stéla obsahovala ještě způsob Epikratovy honorifikace. Z téže doby pochází jistě též vyznamenání Délanů vavřínovým věncem předaného o apollóniích Epikratovu krajanu Anaxibiovi, takto proxenovi a chrámovému euergetovi, poněvadž jako "velitel Ostrovů a plavidel Ostrovanů/archón te tón Nésiótón te kai tón ploión tón nésiótikón" se zachoval vůči Délu přátelsky (o spolku Ostrovanů srov. rok 253).

Někdy po myonnéské bitvě a před rozhodnutím u Magnésie se vzdali Římanům hellénská města Kárie. Zachován je na stéle dopis konsula L. Cornelia a jeho bratra P. Cornelia Hérákleji na Latmu, odpověď po přijetí delegace mešťanů svěřující svůj stát pod římskou ochranu/deditio ad fidem, vlastně kapitulace. Scipionové Hérákleótům garantovali svobodu, vlastní zákony a majetky a na správnost postupu poslali jistého, jinak neznámého L. Orbia.       

V říjnu se římská armáda přeplavila z Evropy do Asie, poprvé v historii, aniž by jí v tom kdo bránil. Přeplavba byla plně v režii Eumenově. Antiochova zarážející indolence změnila chod dějin. V další mírové nabídce, kterou seleukovský král učinil Římanům, tentokrát Scipionům, prostřednictvím svého vyjednávače Hérákleida z Býzantia, chtěl odstoupit vše v Evropě, „dát svobodu iónským městům“, jmenovitě Smyrnu, Lampsakos, Alexandreiu v Tróadě (které tak jako tak neměl ve své moci), popřípadě celou Aiolidu a Iónii, a nabízel zaplatit polovinu všech válečných výdajů. 

Proti těmto návrhům se postavil král Eumenés II., který chtěl po Antiochovi Velikém vyklizení celé Anatolie až po pohoří Tauros, tedy celé tzv. Cistaurie. Podobně to viděli Římané a nejen kolem kontribucí (chtěli zaplatit veškeré válečné náhrady). Antiochovy nabídky byly už mimo čas a připomínaly diplomacii Dáreia III. po bitvě u Issu (Africanus to měl říci jasně: "kdybys to navrhoval před naším vyloděním, okamžitě bychom to vzali").  

Antiochovy návrhy byly odmítnuty a stejně tak pokus Hérákleie Pontské o zprostředkování míru mezi králem a Římany. Scipionové pokračovali přes Ílion, kde obětovali Palladě. Nadšeně byli údajně vítáni jako ílijští potomci a sami prý z toho měli radost, jak tvrdil Livius/Illiensibus... ab se oriundos Romanos praeferentibus et Romanis laetis origine sua." Dorazili k pramenům Kaíku. Cestou onemocněl P. Cornelius Scipio Africanus Maior a léčil se v Elaji v ležení Eumenově, kam byl k moři dopraven; zastoupil ho v roli konsulova rádce konsulár Cn. Domitius Ahenobarbus, cos. 192. Před Íliem se armáda na několik dnů zastavila, neboť P. Cornelius Scipio jako jeden ze saliů držel říjnovou Martovu slavnost s průvody štítů/ancilia

Antiochos držel ležení u Thyateir a když se o nemoci Africanově dozvěděl, vrátil mu bez jakýchkoli podmínek syna, zřejmě druhorozeného Lucia, kterého se, neznámo za jakých okolností a kdy, královští zmocnili. Podle jedné tradice se Africanus hněval na svého bratra L. Scipiona, že dal vystavovat obraz bitvy u Magnésie, v níž byl jeho synovec, syn Africanův Lucius, zajat. Viz však logičtější výklad osudu mladého L. Scipiona u roku 192.  

V listopadu nebo ještě později, možná až na přelomu roku, po několikadenních manévrech s bitkami byla u Magnésie pod Sipylem u říčky Frygios vybojována rozhodná bitva římsko-seleukovské války na souši. Římané a jejich spojenci pod konsulem L. Corneliem Scipionem porazili již podruhé makedonskou falangu (srov. rok 197), které velel král Antiochos III. Veliký, jehož jediným spojencem v bitvě byl Ariaráthés IV., král Kappadoků. Spoluveliteli krále byl jeho korunní princ Seleukos a synovec Antipatros, středu velel satrapa Lýdie Zeuxis a stratégos Minnión.

Před bitvou prý pršelo celý den a noc a přes své rituální zaneprázdnění doporučil bratrovi-konsulovi P. Scipio Africanus okamžitě zaútočit a využít toho, že seleukovské armádě se silnými lukostřelci navlhly tětivy. V bitvě u Magnésie použili Hellénové naposledy válečných slonů ve velkém; zároveň to je jeden z posledních dokladů jejich bojového použití Hellény vůbec (poslední roku 163 v Iúdaji a viz rok 144).

Seleukovci měli před bitvou v poli šedesát tisíc pěchoty, z toho šestnáct tisíc Makedonů seřazených do falangy, a dvanáct tisíc jízdy, k tomu 54 indické slony, jimž velel elefantarchos Filippos (Římané měli s sebou v Asii jen šestnáct afrických). V seleukovském vojsku se také Římané poprvé setkali s velbloudí arabskou jízdou, taktéž poprvé s Araby a se čtyřkolovými vozy opatřenými srpy. 

Římané bojovali v sestavě pěti legií, z toho tří spojeneckých, tedy 27 tisíc mužů. K tomu vojáci spojenců hellénských Achajové, tři tisíce Eumenových, dva tisíce Filippových dobrovolníků, po pěti stech Trallů a Kréťanů a k tomu tři tisíce mužů jízdy, z toho osm set Eumenových. 

Zprvu se podařilo na králově křídle prorazit šik a hnát Římany k jejich ležení, tam však prchající zastavil a vrátil do boje tribun M. Aemilius Lepidus, velitel tábora. Tehdy údajně král obrátil koně na útěk a Římané vítězili na obou křídlech a v pronásledování se vyznamenala Eumenova jízda. Padlých byla na Antiochově straně na padesát tisíc pěších, tři tisíce jízdních a 1400 jezdců a patnáct slonů bylo jato. Na římské straně padlo na tři sta pěších, 24 jízdních vojáků, od Eumena 25 mužů. L. Cornelius Scipio se po bitvě chlubil přízviskem Asiaticus (jako filhellén užíval též Asiagenus n. Asiágenés, což bylo římskými tradicionalisty káráno jako nelatinské). O jeho osudu viz rok 187.

U Magnésie roku 281 moc Seleukovců v Anatolii počala, nyní zde po devadesáti letech rovněž skončila.

Po bitvě uprchl s několika málo blízkými Antiochos do Sard a ještě v noci, když slyšel, že Seleukos unikl do Apameie, přes Apameiu ve Frygii u Kelain se synem Seleukem, manželkou a dcerou pokračoval do Syrie. Stačil jmenovat velitelem sardské pevnosti Xenóna a novým satrapou Lýdie Tímóna, oba vlastně jen na několik dnů, nikdo je už nerespektoval. Brzy na to dorazil do města konsul L. Cornelius Scipio, Římané obsadili i pevnosti Sard a posléze přišel i jeho "africký" bratr z Elaie, stále ještě v rekonvalescenci. 

Králův nauarchos Polyxenidás dorazil do Syrie také po souši přes Anatolii, když po zprávě o bitvě vyplul z Efesu a loďstvo i posádky opustil v Patarách a pokračoval jen s vlastním doprovodem. Seleukovci vyklidili Anatolii s bleskovou až hysterickou rychlostí, jakoby prchali před některou z oblud vylezlých na světlo světa z Tartaru.

Jako vyjednávače s Římany a Eumenem II. poslal Antiochos do Sard svého synovce Antipatra s Músaiem a Zeuxidem. Byli bezradní, nejprve si vyžádali slyšení u Eumena a pouze čekali, co uslyší. Zeuxis dokonce žádali velkorysý přístup vítězů/praós chrésasthai kai megalopsýchós tois eutychémasi, "když už Tyché Římanům předala vládu a moc nad světem/epeiper hé Tyché paredóken autois tén tés oikúmenés archén kai dynasteián" (Polybios).

Předběžné podmínky Scipionů přijali bez námitek: vyklidit celou Anatolii před Taurem, vyplatit patnáct tisíc eubojských talentů ve stříbru, z toho pět set "na ruku" a dva a půl tisíce, jakmile senát mírové podmínky schválí, pak po dvanáct roků tisíc talentů ročně, Eumenovi čtyři sta a zbytek obilí dluhovaného jeho otci, a vydat dvacet rukojmí podle římského výběru (jména neznáme, ale předáni bezprostředně v Efesu). A ovšem k tomu vydat Hannibala, Thoanta Aitólského a další protiřímské exponenty Hellady (viz o nich roku 189). Podle jednoho pozdního zdroje se Hannibal bitvy na Frygiu měl účastnit a údajně otočil koně, když viděl římskou sílu a pak ho měl následovat Antiochos. 

Efesos s Trally a Magnésií na Maiandru se nyní stal zimovištěm Římanů a sem se také dostavil nejmladší syn krále Antiocha Velikého, Antiochos (IV.), který byl určen za rukojmí dohodnutých mírových podmínek. Do Říma bylo vypraveno seleukovské poselstvo, do Říma též putoval Eumenés, viz rok následující.  

V Lakedaimonu stále trvalo politické napětí (srov. předešlý rok). Rozpory mezi Sparťany se přiostřily, protože Římané a Achajové propustili do Sparty rukojmí míru roku 192, tzn. příznivce tradiční královlády, v propagandistickém slovníku zachovaných jednostranných pramenů „tyrannidy“. Po jejich návratu bylo ve Spartě popraveno - řečí pramenů „zavražděno“ - třicet Filopoimenových příznivců. Mezi propuštěnými nebyl Armenos, Nábidův syn, který později v internaci onemocněl a zemřel (podle jiné verse zemřel na svobodě, ale zda se vrátil do vlasti, známo není).

Na podzim se stal stratégem spolku Achajů Archón z Aigyry (první úřad Archontův - pro jeho trvání jsou též možné roky 187/186 nebo 184/183; nebo byl nyní Filopoimén stratégem dvakrát za sebou?, srov. rok 189).

Stratégem spolku Aitólů se stal protiřímský Níkandros. Tágem Thessalů na tento rok byl podruhé Aiakidés (srov. rok 193).

 

V zimě t. r. vypukly v Athamánii boje místních proti Makedoncům, ovládajícím zemi. Amýnandros žil tehdy v aitólském exilu, ale dostával z domova zprávy o nespokojenosti Athamánů s makedonskou okupací. Do Argitheje psal, že se brzy na svůj trůn vrátí a že se mu dostane pomoci stratéga Níkandra (viz akci následující roku).

 

To vše ještě před bitvou u Magnésie.

Eumenés II. na oslavu vítězství nad Seleukovcem mimo jiné založil u starých slovutných thermálních lázní s jedinečnou přírodní scenérií v jižní Frygii město Hierápolis a v něm roční slavnosti bohyně Létó ztotožněné s kultem Velké Matky, létóia. • Přírodní úkaz se dnes turecky jmenuje Pamukkale. 

V království Pontos zemřel po dlouhé a úspěšné vládě Mithridátés IV. Filopatór Filadelfos (vládl od roku 249; o možnosti, že pod Mithridátem IV. se skrývají dva králové téhož jména, viz roky 302 a 249). Nástupcem se stal syn Farnakés I. (vládl do roku c. 169; o rodinných poměrech viz také rok 169). Rozšířil otcovské dědictví, získal Sinópu, Trapezús a Kerasús, který přestavěl na Farnakeiu a posílil osadníky z Kotyór, měl spojenecké smlouvy s hellénskými městy v Černomoří a z Pontu udělal anatolskou mocnost, která po oslabení Seleukovců nalezla nyní spojence v Římanech, ale seleukovské dynastické vazby neopustila. 

Království bylo bohaté na rudy, agrární produkty a ryby, hluboké lesy, ovocné stromy, olivový olej exportovalo v domácí keramice. Královské sídlo přemístil Farnakés do Sinópy, viz rok 183, z vnitrozemní Amaseie. Nad městem tam leželi v (zachovaných) skalních hrobech pochováni první čtyři králové, v oblasti obklopené úrodným krajem zvaným Tisíc vesnic/Chíliokomos, kultovního střediska království a dynastie, jejímž ústředním ochráncem byl Zeus Stratios, hellénisovaná podoba íránského Ahúry Mazdy. Novými residenčními městy se vedle Sinópy stal též Amísos. 

V Bosporské říši zemřel král Pairisadés III., manžel a spoluvládce královny Kamasaryé Filoteknos od roku 215. Za nového spoluvládce si přibrala svého syna jménem Pairisadés IV. Filométór (vládl do doby někdy po roku 160). Královna Kamasaryé vládla do doby někdy po roku 175. Její druhý manžel Argotás, syn Ísanthův, nezastával ve státě žádný úřad. V Neápoli Skythské, dn. Simferopoli, stálo jeho héróon; zda to byl Hellén n. Skyth určit nelze. 

V Baktrii byl zavražděn král Euthydémos II. (vládl od asi roku 200). Moc převzal Antimachos I. Theos (snad do roku asi 180, popř. až do roku c. 160), zřejmě údělný vládce n. satrapa svého otce (?) a svého strýce Démétria I. (?) v Margiáně. Byl prvním z Hellénů, který razil čtverhranné indické měďáky. • Příbuzenské vztahy zde uvedené jsou silně hypothetické a pravděpodobné snad jen tehdy, předpokládáme-li identitu Démétria I. s Démétriem II., srov. k tomu rok 200. Antimachos mohl být vojákem ve službách svého krále. 

Podle pergamenového fragmentu daňové stvrzenky z Asangóren, neznámé lokality, nalezené ve nádobě v Aj Chanumu měl Antimachos Theos spoluvládce jménem Eumenés a Antimachos (II.?), popř. Apollodota (I.? jiný Ant. než Ant. II. a jiný Apoll. než Apollod. I.?, vše synové?). Eumenés Bakterský není dosud znám z mincí, o dataci dokumentu do "čtvrtého roku" nevíme, zda Antimachovy éry nebo společné vlády. Podle Eumenova a Apollodotova (?) jména se soudívá, že Antimachos I. pocházel od kohosi s vazbou na Attalovce a že byl případně vnukem jistého Apollodota (z Kóu?) zmiňovaného v době Antiocha I. Thea nápisně z Gorgánu. Ryze hypothetická je rovněž úvaha, že Antimachos II. Níkéforos byl ženat s jistou Stratoníkou, dcerou to Attalovce Eumena II. a Stratoníky IV. Kappadocké. 

Jiný málo čitelný pergamen ze stejného naleziště je fragmentem smlouvy o nájmu čtyřiceti skythských žoldnéřů do služby; k čemu se vztahuje summa jednoho sta drachem, není zcela jasné, není známa doba trvání služby. Datován je dokument třicátým rokem Antimacha (I.?), a to ve městě Amfipoli, neznámé dosud indobakterské lokalitě. 

Jednotná říše helléno-bakterská se rozpadla ve dva státní útvary. V bývalém jádru říše vládla dynastie Euthydémovců, v západní a jižní části dynastie Antimachovců: Euthydémovci vládli asi do roku 85, Antimachovci do roku asi 70. O rozdělení území Euthydémovců viz rok 185. • Všechny údaje z helléno-baktrijské říše jsou co do výkladu velmi nejednoznačné a postavené víceméně na numismatickém materiálu. Je rovněž nejednoznačné hovořit o dynastiích, tedy rodových uskupeních, když to mohly být pouhé mocenské skupiny spojené určitou doménou: nikde není řečeno, že moc přecházela z otce na syna. 

Kolem tohoto roku vykrystalisovaly v Jerúsalému vnitřní rozpory Židů mezi filhellény čili hellénisty a národně konservativními tzv. chasidaji (aram. chasajjá, hebr. chásid, pl. chasidim, řec./aram. asidaioi, essaioi čili essejci, tj. zbožní). Rozpor byl více kulturní než náboženský. Zakladatelem sekty měl být jistý „Učitel spravedlnosti“, jedna z mystických představ o příchodu Mesiáše. • Podle tradice začalo hnutí chasidajů existovat roku 197, tedy 390 let po dobytí Jerúsaléma, roku 177 měla být založena společnost essejců a roku 137 mělo dojít k rozštěpení této společnosti (srov. rok 104 a 36).

V Itálii Římané znovu posílili osídlení kolonií Placentii a Cremonu, kde populaci osedníků decimovaly nemoci, ztrátami ve válkách a odstěhování pro konflikty s okolními Kelty (srov. rok 200 a 198). Mluvčí osadníků do Říma přivedl městský praetor L. Aurunculeius a po usnesení senátu konsul C. Laelius do nich umístil na šest tisíc římských rodin. 

M´. Acilius Glabrio ještě před přechodem Scipionů přes Helléspont slavil triumf nad Aitóly a Antiochem, sice bez doprovodu svých vojáků, kteří zůstali se Scipiony ve válce s králem, zato s podívanou na velké množství raženého (113 tisíc attických čtyřdrachem a 249 tisíc maloasijských cistophorů) i tři tisíce liber neraženého stříbra. Stal se prvním z Římanů, který si dal pozlatit vlastní sochu. Než odešel do války, dokončil P. Cornelius Scipio Africanus na Capitóliu oblouk/fornix se sedmi zlacenými sochami a dvěma koňmi a před obloukem dvě mramorové ozdobné nádrže. 

V Hispániích bojovali Římané s Keltibéry tohoto roku/před bitvou u Myonnésu velmi neúspěšně: praetor L. Aemilius Paullus, syn konsula od Cann a budoucí vítěz od Pydny, byl poražen Lúsítánci daleko od jejich kmenových území na území Bastetánů. V bitvě na neznámém místě padlo na šest tisíc Římanů, ostatní dokázali udržet opevněné ležení a jen s obtížemi se podařilo zbytku vrátit do pacifikovaných krajů. 

L. Aemilius s Lúsítány pokračoval v bojích i roku následujícího a než dorazil jako nástupce P. Iunius Brutus pobil prý nepřátel deset tisíc, 2300 jal a zmocnil se jejich ležení. Podle jiného podání však porazil barbary ve dvou velkých bitvách, zabil jich na třicet tisíc a podmanil Římu 250 měst, všude zavládl mír a byl přitom hrozně poctivý, takže se prý neobohatil o jedinou drachmu.  

Kolem roku 190 zemřel Aristón z Kea, scholarchos peripatu od roku 225. Pátým scholarchem peripatu se stal Kritoláos z Fasélidy (srov. rok 155 o jeho cestě do Říma). O jeho možném autorství historických a grammatických spisů viz v indexu, s. v.

Kolem roku 190 se narodil C. Laelius Sapiens, cos. roku 140, přítel Scipiona Aemiliana, řečník a zastánce stoické filosofie. Kolem něho se shromažďovala skupina římských aristokratů-filhellénů.