482-480

 

************************************************************

482.

Ol. 74, 3

(neznámý)

a. u. c. 272

A. Sempronius Atratinus interrex

Sp. Larcius Flavus interrex

Q. Fabius Vibulanus II. a C. Iulius Iullus II. (?)

************************************************************

V Athénách přemluvil Themistoklés občany, aby nerozdělovali stříbro z Lauria mezi sebe (bylo by to na hlavu po deseti drachmách), nýbrž aby ho použili na stavbu lodí pro válku s Aigínou (srov. roky 491 a 488). Tímto rozhodnutím se Athény postupně stávaly námořní velmocí Hellady. 

Čistý zisk z laurijského stříbra činil ročně jedno sto talentů (= bohatí dostali půjčku po talentu a postavili a vystrojili triéru). Původní záměr Themistokleův zněl na dvě stě lodí, ale nenaplnil se. Stovka triér se stala základem athénského úspěchu u Salamíny o dva roky později. Neúspěšným protiřečníkem na sněmu byl jistý Kyrsilos, zjevně straník Aristeidův, který doporučoval spoléhat se na pozemní vojsko a bezpečí za hradbami. Je pozoruhodné, že staří autoři nedávali athénské rozhodnutí do souvislosti s nastávajícím Xerxovým tažením; srov. o Kyrsilovi roku 479. 

Z Athén byl pravděpodobně vzápětí ostrakován Aristeidés, syn Lýsimachův, epónymní archón roku 489 a odpůrce Themistokleovy námořní politiky vedené na úkor zemědělců, tradiční opory aristokratů. Do roku 480 žil na Aigíně, srov. ovšem rok 488 a zde výše. 

V Itálii etruští Véjané poplenili okolí Říma, Aequové opět v poli a loupili na území Latínů, dobyli a vyrabovali Ortonu, Římané v defensivě; válka na dvou frontách trvala Římanům i následujícího roku. Doma panovala v těchto letech vzrušená nálada mezi plebeji vůči aristokratům, kteří bránili pozemkové reformě, neboť řada senátorů držela velké kusy státní půdy, tedy té, která Římanům připadla ve válkách a měla být rozdělována mezi osadníky.

 

************************************************************

481.

Ol. 74, 4

Hypsichidés

a. u. c. 273

K. Fabius Vibulanus II. a Sp. Furius Fusus

************************************************************

V Helladě probíhala diplomatická jednání o spojenectví proti Peršanům. Na konci roku byl na Isthmu uzavřen všeobecný mír a válečný spolek Hellénůsymmachie, proti perskému králi, k níž se připojily tři desítky států, viz rok 479. Zastupovali je probúlové a každý stát měl jediný hlas. K protiperskému paktu se nepřipojil mimo jiné Argos ("raději pod barbarem než Sparťanem"): údajně s Xerxem Argívští tehdy vyjednali neutralitu a dohoda prý platila ještě roku 449 v době jednání o Kalliově míru.

Syrákúský Gelón vyčkával, viz rok příští. Marně se chtěl stát hégemonem a sliboval flotilu o dvou stech lodích a téměř třiceti tisících vojácích. Je však též možné, že spekuloval o případné koalici s Peršany pro společnou válku s Púny. Vojenskou pomoc po poradě s delfskou věštírnou odmítly i krétské státy. Hégemonem spolku byli Lakedaimonští. V rámci paktu se Hellénové dohodli, že ti, kteří se dobrovolně podrobili Králi, se stanou z desetiny otroky Apollónovými. 

• Bylo to první podobné spojení Hellénů od dob trojské války vůbec. Jako ve všech dalších případech, viz roky 338, 336, 318 a 302, kdy hégemony byli Makedoňané, byl první spolek Hellénů/koinon tón Hellénón velmi volným sdružením (o jeho proklamaci bývá dokonce v moderní době někdy pochybováno). Hellénská symmachie/pakt a koinon přestaly fakticky existovat po míru s Peršany roku 449 (srov. však rok 462 a rozhodnutí Athéňanů).

Na přelomu roku 481/480 se hellénská spojená flotila shromáždila u eubojského mysu Artemísion. Athénští vyslali pod společné velení 127 lodí, Korinthští čtyřicet, Megarští a Chalkidští po dvaceti, Aigínští osmnáct, Sikyónští dvanáct, Lakedaimonští deset, Epidaurští osm, Eretrijští sedm, Troizénští pět, Styrští a Kejští po dvou a Opúntští Lokrové poslali sedm lodí. Vrchním velitelem hellénského vojska byl uznán Eurybiadés ze Sparty. Během jedné zimní bouře se potopilo na čtyři sta perských lodí z celkového počtu asi tisíc; srov. rok 492 a 255.

Xerxés s jádrem armády táhl Kappadokií a cestou do Sard se zastavil ve fryžských Kelainách. Hostil ho tam Lýd Pýthios, nejbohatší ze současníků, který vydělal majetky těžbou zlata a bohatě obdaroval již Dáreia a nyní hradil náklady spojené s pobytem celé Xerxovy armády. Svůj majetek vyčíslil na dva tisíce talentů stříbra a bez sedmi tisíc čtyři miliony zlatých dareiků a to vše věnoval Králi, poněvadž ho uživili jeho pozemky a práce otroků. Xerxés gigantický dar potěšen odmítl, všechno mu nechal a přidal těch sedm tisíc zlaťáků.

Nicméně následujícího roku po zatmění slunce žádal Pýthios Xerxa, aby propustil ze služby jednoho z pěti jeho synů, aby se prý měl o něj kdo starat. Vládce Peršanů žádost natolik rozčílila, že dal nejstaršího z Pýthiových synů rozetnout a mezi půlkami pak pochodovala armáda... Ostatní padli ve válce, Pýthios zmalomyslněl a zavřel se do své hrobky, kam mu nosili jídlo do konce jeho dnů. Manželka Pýthopolis magnátovo jmění spravovala prý skvěle a stejně tak vládla Kelainám. Když kdysi její manžel objevil zlaté doly, nahnal do nich všechny své poddané a nikdo neobdělával pole, takže brzy nebylo co jíst. Pýthopolis, tak se její jméno tradovalo, ho vrátila do reálu, když mu zlatníky dala na hodovní stůl nachystat zlaté repliky jídel, ale k jídlu nic.   

Na zimu se shromáždili Peršané s králem Xerxem I. v Sardech. U Abýdu perské ženijní jednotky obsazené Egypťany a Foiníčany stavěly lodní most přes Helléspontos, první interkontinentální přemostění v historii. Jeho první podobu smetla bouře a tehdy dal král vody Helléspontu za trest zbičovat a prý též vypálit (jakoby na čelo) otrocká znamení; zároveň však dal stít stavitele. Později dal však bohům vod obětovat, srov. assyrskou praktiku roku 694.

V Římě brojil tribun lidu Sp. Icilius proti odvodům a domáhal se ustavení decemvirů na vymezení hranic státních pozemků/ager publicus a jejich rozdělení mezi plebeje. Na radu App. Claudia Sabina si konsulové naklonili ostatní čtyři tribuny lidu a ti Iciliův vliv eliminovali, takže konsulové mohli vytáhnout do války: K. Fabius na Etrusky, Sp. Furius proti Aequům. Ti se mu v poli nepostavili a Římané bez překážek plenili jejich zemi. Furius pak kořist rozdělil mezi vojáky a získal si tak mezi plebeji sympatie.

Naopak neoblíbený K. Fabius, který se podílel na likvidaci Sp. Cassia, viz rok 486sq., ve válce s Véjemi nepokročil a jeho vojáci se domáhali návratu domů. Dokonce samovolně složili stany a neuspořádaně to udělali, když jejich počínání konsul pod tlakem okolností legalisoval rozkazem k odchodu z tábora. Viz dále rok následující.  

V Číně skončila Éra hegemonů, Doba Jarních a Podzimních annálů/Čchun-čchiou, která trvala od roku 722; vymezení je ryze formální.

 

************************************************************

480.

Ol. 75, 1

Astyalos z Krotónu (potřetí)

Kalliadés

a. u. c. 274

M. Fabius Vibulanus II. a Cn. Manlius Cincinnatus

************************************************************

Na olympiádě v boxu zvítězil Theágenés z Thasu (o čtyři roky později v pankratiu), vyhlášený silák již v dětském věku. Viz o něm v indexu s. v. ceny (1) a hry (3). 

Asi v březnu do Syrákús dorazili poslové Athénských a Sparťanů s dotazem, zda se Gelón zúčastní bojů proti Peršanům (srov. předcházející rok). Zhruba v květnu poslal Gelón svou odpověď do Delf. Jeho poslem byl Kadmos z Kóu, bývalý samovládce na Kóu a v Messáně (viz roky 494 a 491), a byla to jeho již druhá mise v sicilských službách. Původně požadoval vrchní velení, pak slevil na velení na moři a nakonec po odmítnutí se rozhodl vyčkávat a symbolicky vyslal tři padesátiveslice s penězi, které se následujícího roku s Kadmem nedotčené vrátily na Sicílii. Podobně vyčkávali Korkýrští, kteří kotvili se šedesáti triérami u Pylu. 

Hellénové v počtu deseti tisíc těžkooděnců zjara čekali na Peršany v údolí Tempé na makedonsko-thessalské hranici. Jejich veliteli byli Sparťan Euainétos (podle jedné verse Synetos) a Athnéňan Themistoklés. Když žádali posily od okolních Hellénů, nedostali je a celý kraj  až po většinu Boiótie se poddal perským poslům, včetně Thessalů, Ainiánů, Dolopů, Magnétů, Máliů, Perrhaibů, Fthíótských Achajů. Po několika dnech, jdyž se od Makedonů dozvěděli, jaké se na ně valí síly, se hoplítové stáhli na jih od Thermopyl, neboť se obávali vpádu do zad. To se stalo ještě před přechodem Peršanů do Evropy. Radili se na Isthmu a dospěli k závěru, že je třeba střežit Thermopyly; o tom, že lze průsmyk obejít, se dozvěděli až na místě.

Xerxés I. vyrazil v dubnu ze Sard k mostu. Na začátku tažení nastalo 24. března částečné zatmění měsíce (Hérodotos zjevně zaměnil za zatmění slunce, to bylo však v regionu až o dva roky později), což mu magové vyložili jako předzvěst zániku hellénských měst. V květnu přešel s vojskem přes Helléspontos po mostu sestaveném na lodních trupech 674 lodí do Evropy. Armáda přecházela nepřetržitě sedm dnů a nocí. V červnu uspořádal v thráckém Dorisku, v sídlu perských satrapů pro Evropu, přehlídku všeho vojska. Údajně bylo napočítáno 2 641 610 vojáků (střízlivější starověký odhad: osm set tisíc), i s trénem pak 5 283 220 lidí, z toho všeho součásti flotily tvořily 517 610 lidí plujících na 1207 bojových lodí, z toho 320 z hellénských států, dvě stě egyptských, tři sta foiníckých, 150 kyperských; k tomu tři tisíce dopravních plavidel pro menáž a koně. 

Pokud každý účastník výpravy fasoval denně choiníx pšenice, tedy 0,78 kilogramů obilí, pak denně Xerxova armáda projedla 4121 tun pšenice (bez krmiva koní a dopravních zvířat). Zásobování armády muselo být dokonale organisováno: Hérodotos tvrdí, že jenom dobytek dokázal vypít celé řeky... 

V perské armádě táhnoucí dobýt západ sloužili vojáci všech národů říše. Byli mezi nimi Indové, černí Afričané z Aithiopie a Arabové (velel jim Arsamés, Dáreiův syn), kteří se tak dostali poprvé do Evropy (podruhé tomu bylo až v 7. st. n. l. v nájezdech tzv. Saracénů na východořímskou, "byzatskou" říši, Sicílii a Hispánie). Armádě i flotile velelo několik velitelů, mezi něž se vrátil Mardonios, Xerxův oblíbenec, srov. roky 492sqq. 

Po sečtení megavojska Velkokrál vytáhl do Thessalie, kde ho mimo jiné podporoval Aleuadovec Thóráx z Lárissy, který bojoval na perské straně též následujícího roku u Platají; viz rok 477. Velitelem/hyparchem satrapie Skudry v Dorisku jmenoval nyní Maskama, který tu vydržel do roku 470, když už byl posledním z perských velitelů v Evropě. 

Perská flotila shromážděná v Thermě vyplula začátkem srpna k jihu. U magnétského pobřeží na mysu Sképias proti Skiathu je přepadla silná třídenní bouře, která zničila čtyři sta bojových lodí a bezpočtu nákladních, lidské ztráty vyčísleny nebyly. Jistý Ameinoklés, který vlastnil pozemky kolem mysu, pak zbohatl z pokladů vyplavených mořem. 

Od července očekávali Hellénové Peršany u průsmyku Thermopylai: tisíc Lakedaimonských, z toho tři sta Sparťanů s heilóty pod králem Leónidou I., synem Anaxandridovým a bratrem Kleomena I., Dóriea (přeběhlíka k Peršanům) a Kleombota, tisíc Tegejských, a Mantinejských, 120 Orchomenských a tisíc ze zbytku Arkadie, čtyři sta z Korinthu, dvě stě z Fliúntu, osmdesát z Mykén, sedm set z Thespií, čtyři sta Thébanů (většina státu se však držela Peršanů) a tisíc z Fókidy a Opúntských Lokrů (kteří si své poddanství rozmysleli a přidali se k Hellénům). ● O Sparťanech uvedl historik Diodóros, že bylo Lakedaimoňanů tisíc a s nimi tři sta Sparťanů/tón men ún Lakedaimonión ésan chílioi, kai syn autois Spartiátai triakosioi. Tzn. že Leónidás velel oddílu, v němž měli perioikové početní převahu, ale dějiny (a Hérodotos) na ně pozapomněli; padli po boku "tří set" stejně jako ostatní tři tisíce Hellénů. 

Peršanům, jimž velel Artabázos, se přes obrovskou přesilu nepodařilo chráněným průsmykem proniknout: útok vedli zprvu Médové a po jejich neúspěchu Kissiové ze Súsiány a středoasijští Skythové-Sakové. V srpnu druhé noci bitvy odeslal Leónidás všechny své spojence zpět, když se údajně od přeběhlíka jménem prý Tyrrhastiadás z Kýmy dozvěděl, že Peršané poslali dvacet tisíc vojáků oklikou přes hory Hellénům do zad. 

V průsmyku zůstali třetího dne bojů se Sparťany a jejich heilóty a s perioiky Thespijští pod Démofilem, synem Diadromovým, a Thébané pod Leontiadem; ti z donucení, neboť je drželi Sparťané jako rukojmí. Na poslední Peršanovu výzvu, aby složili Helléni zbraně, odpověděl Leónidás: "Přijď a vezmi (si je)/molón labe!" Sparťané bojovali v času karnejí, kdy jimi byl držen klid zbraní. Ještě o půl tisíciletí později se mezi Římany tradovalo, jak Lakón vyzýval před poslední bitvou své muže, aby posnídali jako ti, co obědvat budou v podsvětí/síc prandéte, commílitónés, tamquam apud ínferós cénátúrí" (Valerius Maximus). 

Zradou (či poddanskou povinností kmene, viz zde výše) jistého Málijce Epialta, syna Eurydémova (podle jiné verse jistého Tráchínce), obešlo v noci dvacet tisíc Peršanů pod velením Hydarna po kopcích průsmyk, zahnali tisícovku Fóků, kteří stezku hlídali, a objevili se Hellénům v zádech: v konečné bitvě padlo všech asi čtyři tisíce hellénských spojenců. Spartských občanů zemřelo 299 a třístý Aristodémos, který s Eurytem nebyl pro nemoc očí přítomen v průsmyku, udatně následujícího roku bojoval u Plataj; Eurytos se dal sluhou dovést zpět a rovněž padl. Oněch zbývajících sedm set Lakedaimoňanů do tisícovky byli perioikové vyzbrojení stejně jako Sparťané; srov. o nich v indexu s. v. 

Podle jiné verse po zprávě o tom, že Peršané kontrolují výšiny napadlo prý šest set Hellénů přímo perské ležení, kde bojovali přes noc až do rána. 

Perské oběti z dobývání průsmyku činily dvacet tisíc mužů, mezi nimiž bylo též několik králových blízkých příbuzných (král dal většinu těl naházet do jam a přikrýt listím, aby v očích svých lidí zamaskoval rozsah ztrát). Mnoho mužů z perské armády se ušlapalo, neboť je na Hellény mimo jiné hnali jejich velitelé biči/echontes mastígás errhapidzon panta andra. Thébané se za boje vzdali, část jich byla pobita, část ocejchována Peršany znamením pro královské otroky včetně jejich velitele Leontiada. V přepočtech se tvrdívá, že to bylo našeho kalendáře 11. srpna (nejnovější odhady počítají s 19. zářím). 

• Epialta zavraždil později jistý Athénadés, z privátních důvodů, které neznáme, nikoli za zradu na Hellénech, ačkoli na jeho hlavu vypsali amfiktyonové odměnu. 

Ve stejnou dobu po dva dny bojováno na moři, třetího dne v celodenní naumachii nerozhodně bojovali Helléni pod Eurybiadem s Peršany, jimž velel Megabatés, u Artemísia, mysu na severu Euboie; ztráty z bitev neznáme. V okamžiku, kdy byl ztracen průsmyk a tím i týl pro loďstvo, flotila o 271 lodích, z nichž téměř polovina byla athénských (viz jiné počty roku 483), se stáhla zpět až k Salamíně, kam se dostavily posily z celé Hellady. Peršané na Euboji obsadili a vyplenili Histiaie. Po těchto dramatických událostech slavili Helléni olympiádu (!).

Po obsazení Thermopyl se pustili Peršané do Fókidy, kterou s výjimkou Delf, kde byli odraženi, za účasti Thessalů vyplenili, a Boiótie, kde se jim vše buď podrobilo nebo bylo zničeno. Po Thermopylách vyzvali athénští archonti, aby se každý občan postaral o rodinu a dostal na to od státu osm drachem, což mohlo stačit na potraviny na měsíc a dopravu na Salamínu a do Troizény v Argolidě přes Sarónský záliv. Tak dostal Themistoklés Athéňany definitivně na lodě, viz rok 493 a 482. • Stratégos Korinthských Adeimentos tehdy označil Themistoklea za člověka "bez státní příslušnosti/apolis", na což mu Athéňan odpověděl: "Kdopak je bez státní příslušnosti, má-li dvě stě válečných lodí/tis apolis, echón s' triéreis?"  

Troizénští pak athénské rodiny živili, dávali každému po dvou obolech, děti směly trhat kdekoli ovoce a měly od Troizénských zaplacené učitele. To v době, kdy nikdo netušil výsledek války! Athéňané rovněž předčasně ukončili vyhnanství Aristeidovo (viz rok 482). • V novověku byla vzpomínka na Thermopyly spojována s mexickým dobýváním polozřícené misie Alamo ve válce za nezávislost Texasu na Mexiku. Gen. Antonio López de Santa Anna vytáhl se sedmi tisíci muži a obklíčil misii bráněnou dvěma sty Texasany. 6. března 1836 při závěrečném útoku všichni padli, resp. ranění Texasané (vesměs Američané) dobíjeni bajonety, zajatce Mexičané popravili. Diktátor Santa Anna, několikrát "president" a několikrát exulant na doživotí, vedl posléze velmi dobrodružný život, stál mimo jiné u začátků průmyslu žvýkaček (chiclets), nakonec byl ve své vlasti pochován se státními poctami (1876).  

Po thermopylské bitvě doporučil spartský exulant Démarátos, viz rok 491, který Xerxa na hellénském tažení doprovázel, aby dal obsadit ostrov Kythéry ležící při jižním pobřeží Lakóniky, a udrží tak Lakedaimoňany v jejich zemi, neboť se budou obávat invase. Nápad se neujal, o Kythérách viz rok 544.

Na konci září Peršané vyplenili Attiku a vypálili Athény, které předtím obyvatelé na radu Themistokleovu na lodích opustili: věštbu Pýthinu, aby se opevnili dřevěnými hradbami vyložil Athéňanům jako přechod na lodi: "Teichos Trítogenei xylinon didoi euryopa Zeus/Dřevěné zdi kéž Zrozenkyni z Trítónova jezera (Athéně), srov. rok 1780, dá dalekovidný Zeus". Nemajetní Athéňané s kněžími se krátce bránili na Akropoli, než byli pobiti. 

Mezi jinou kořistí odvlekli Peršané z Braurónu do Sús i prastarou dřevěnou sochu Artemidy Orthie, tj. Vzpřímeně stojící, kterou prý kdysi přinesli z Tauridy Orestés s Ífigenejí (totéž ale tvrdili Sparťané o své tauridské bohyni). Po roce 300 byla Attičanům kultovní socha navrácena králem Seleukem Níkátorem stejně jako řada dalších. Např. Mílétským se vrátila z Ekbatan bronzová Apollónova socha z chrámu v Didymách, kterou s sebou Dáreios nebo Xerxés odvlekl.

Podle části pramenů chrám vyloupil a vypálil Dáreios roku 494 při likvidaci iónského povstání, podle druhé až Xerxés při návratu od Salamíny. Tehdy mu však kněžská rodina mílétských Branchidů střežící Apollónův kult v Didymách vydala chrámový poklad dobrovolně a o své vůli ho všichni následovali. Xerxés je usadil v Sogdiáně a jejich město Branchidai vyvrátil a potomky vyvraždil v odplatě za zradu předků Alexandros, jak se tradovalo, viz rok 329. 

Dne 20. boédromiónu/28. září (podle jiné tradice 16. boédromiónu, cf. s rokem 376, nebo 16. múnichiónu, kteréžto datum ale spíše patří bitvě u kyperské Salamíny roku 451, viz), se hellénští spojenci se 378 triérami (nižší údaj: 310) střetli v námořní bitvě u Salamíny s Peršany, z toho 180 bylo athénských, každá s osmnácti bojovníky na palubě, z toho čtyři byli lučištníci. Vrchním velitelem Hellénů byl opět Eurybiadés ze Sparty. Perské loďstvo s Foiníčany a Kypřany, prý dohromady 1207 bitevních plavidel, v první linii sledovaných Kiliky, Pamfyly a Lyky, bylo před očima Krále králů rozhodně poraženo a stáhlo se již druhého dne (o lidské oběti Hellénů před bitvou provedené Themistokleem viz rok 596 a v indexu s. v. oběti lidské)

Důvod Xerxova úprku od Salamíny znám není: jeho námořní síly nijak na údernosti neztratily, jeho pozemní armáda měla nadále obrovskou převahu (pro pokročilé roční období, zásobování?). Tradovalo se, že Themistoklés nejprve donutil Krále k naumachii, když viděl, že se spojeneckým Hellénům chce odplout: poslal k Peršanům vychovatele svých synů Sykkina/Sikinna, perského zajatce, který Králi přednesl, jakou výhodu má nyní v úžině, neboť Helléni jsou na útěku. 

Themistokleovu lest spokl Král ještě jednu a mnohem později mu za to byl ještě vděčen. S flotilou totiž odešel po lži Themistokleově konsultované s Aristeidem s částí vojska též Král: po zajatém eunúchovi Arnakovi či Arsakovi Athéňan varoval Xerxa, že Helléni plánují se svými loděmi napadnout přemostění Helléspontu. Peršan, který se chystal vybudovat v salamínské úžině násep na ostrov, přešel urychleně za 45 dnů s menší částí armády u Abýdu do Asie a přezimoval v Sardech, jeho lodi ležely u Kýmy. Cestou vojáci trpěli nouzí, země byla vyjedena, šířily se nemoci, Peršané měli vysoké ztráty. 

Z Hellénů ho k mostu do Asie věrně doprovázel thessalský šlechtic Thóráx z Lárissy, který následujícího roku válčil též po boku Mardoniově. Jádro perského pozemního vojska, prý čtyři sta tisíc mužů, přezimovalo v Thessalii, jeho velitelem byl jmenován hellénožrout/mísellén Mardonios, králův důvěrník, srov. rok 483, ale též 492. 

O počtech lodí a případném označení salamínské bitvy za největší námořní dějin viz v indexu pod lodi, loďstvo. O padlých básnil tragik Aischylos ve svých "Peršanech", nepochybně z autopsie, o osm let později ústy perského posla před královnou Atossou: "Plné těl zahubených bídně jsou břehy Salamíny, celý přilehlý kraj/pléthúsi nekrón dyspotmós eftharmenón | Salamínos aktai, pás te proschóros topos." 

• Spojenci pod spartským tlakem rozhodli, že za udatnost v salamínské bitvě bude oceněn stát Aigína a z jedinců Athéňan Ameiniás, bratr básníka Aischyla, za to, že jako první z námořních velitelů potopil perskou loď a že potopil i loď královny halikarnásské/kárské Artemisie (I.), jíž se však podařilo přestoupit na jinou a uniknout (srov. osud Aigíny roku 431). 

Artemísie, dcera Lygdamidova n. Lygdamiova, viz o ní rok 496, se výpravy účastnila jako poručnice svého nezletilého syna Pisindélia. Známější byl pak jeho syn, královnin vnuk Lygdamis (II.), král-tyrannos v Halikarnássu, viz rok 460. Bojové nasazení Artemisie zaujalo Xerxa natolik, že se dal unést k výroku: "Stali se mi z mužů ženy, z žen muži/hoi men andres gegonasi moi gynaikes, hai de gynaikes andres." Athéňané její slávu viděli úplně jinak: vypsali na její hlavu deset tisíc drachem, to bylo tehdy hodně peněz.  

Po bitvě u Salamíny se Peloponnéský spolek rozhodl ke stavbě ochranné zdi na Isthmu. Velitelem prací i pozemního vojska na Isthmu byl mladší bratr Leónida I. Kleombrotos pověřený poručnictvím Ágidovce Pleistarcha, nezletilého syna Leónidy I. s Gorgó, dcerou Kleomena I. Byl v úřadu jen velmi krátce, poněvadž při obětování za zdar války s Peršanem 2. října nastalo částečné zatmění slunce a on vyděšen odtáhl s celým vojskem od Isthmu do Sparty, kde brzy na to zemřel, pravděpodobně ještě t. r. Poručníkem Pleistarchovým se nyní stal Pausaniás, Kleombrotův syn, který si k výkonu funkce přibral Euryanakta, syna Dórieova (Pleistarchos vládl až do roku 458). Zatmění slunce pravděpodobně ovlivnilo též Xerxa, který byl v té době stále ještě v Attice. Perské předsunuté oddíly dorazily až do Megaridy a kontakt s pozemní armádou Hellénů na Isthmu byl na spadnutí. Po zatmění slunce se vrátil k Helléspontu a zřejmě plánoval s novou plavební sezonou napřesrok návrat. 

V zimě 480/479 přišel do Sparty pro projednání společného válečného plánu Athéňan Themistoklés. Předtím vybíral bez vědomí ostatních spojenců od ostrovanů výpalné za to, že je Athéňané nebudou obléhat: Andros, Paros, Karystos náležely do perského tábora a měly jistě perskou posádku, viz rok následující.

V zimě oblehl Peršan Artabázos, jehož šedesátitisícové vojsko doprovázelo Xerxa k Helléspontu, Poteidaiu a Olynthos. V prosinci Peršané Olynthos dobyli, obyvatele povraždili a předali město Kritobúlovi, vládci v Toróně na Sithónii. V hradbách Poteideie se jeden ze spojeneckých velitelů Tímoxeinos ze Skióny pokoušel vydat město Artabázovi a domlouvali se spolu zprávami upevněnými k vystřelovaným šípům. 

Jednou se však Artabázos (osobně?) netrefil, poranil někoho z Poteidajských a spiknutí se provalilo. Tímoxeina nepopravili, aby se mezi chalkidickými spojenci prý nevyprávělo, že Skiónští jsou zrádci. Poteidaia se ubránila po třech měsících snad díky náhlé vysoké přílivové vlně, která smetla Peršany pohybující se po mořském břehu, jev údajně v té době v oblasti kolem Pallény častý. Byla to asi pomsta Poseidónova za zneuctění chrámu Peršany, jak se tvrdívalo, dnes se to vykládá jako tsunami. Se zbytkem oddílů, jak vysoké byly ztráty, nevíme, odešel Artabázos k Mardoniovi do Thessalie, viz rok následující. 

Na Samu byl za odměnu za bojovnost u Salamíny Xerxem jmenován samovládcem Theoméstór, syn Androdamantův. Vládce Aiakés, který vládl od roku 494, byl Peršanem sesazen. Theoméstór byl u moci zřejmě jen do příštího roku, viz operace perského loďstva roku 479.

V Pantikapaiu na Bosporu Kimmerském se dostali k vládě tyrannové z rodu Archaianaktovců (pokud tento název není místním označením vrstvy hellénského obyvatelstva, řekněme aristokratů). Prvním prý byl Archaianax, jeho původ, asi iónský, neznáme. Další jejich jména neznáme. Všichni drželi v moci úřad archonta v Pantikapaiu, který byl předtím volitelný. Archaianaktové vládli do roku 438, viz dále tam. Za nich se pravděpodobně městský stát jmenoval Apollóniá (dohad podle nápisů APOL na mincích). 

V první válce Púnů s Hellény o Sicílii, o velikosti expedice viz rok 483, v srpnu údajně téhož dne, kdy se odehrál první akt bitvy v Thermopylském průsmyku, zastavili Gelón Syrákúský s Thérónem Akragantským kartháginskou expansi na ostrově, vedenou vojevůdcem Hamilkarem (I.), zdrcujícím vítězstvím u Hímery, kterou Kartháginci obléhali ze dvou ležení: jednoho z lodí vytažených na břeh a jednoho pěšího vojska, oba tábory spojené zdí

Obří flotilu připlouvající k Sicílii cestou přepadla bouře, v níž se potopila plavidla vezoucí koně a vozy bitevních spřežení. Přesto po třídenním odpočinku po vylodění u Panormu Hamilkar ve válce pokračoval a oblehl Théróna v Hímeře, kde obléhaní dokonce zazdili městské brány (archeologické výkopy dosud stopy po hradbách Hímery nenašly). Obří púnské armádě se postavil Gelón přivolaný Akraganťanem na pomoc s padesáti tisíci pěšáky a pěti tisíci jezdci, jimiž nyní Púnové vůbec nedisponovali; o jeho lsti, jak přemohl strach z útočníků, viz v indexu s. v. rasismus.

Gelón zakázal brát zajatce, takže v masakru vítězících Hellénů zahynulo údajně na 150 tisíc vojáků bojujících za velikost Karthága. Ohněm lehla celá púnská flotila, kterou dal Hamilkar vytáhnout na břeh u Hímery. Uniklo jen dvacet triér, přetíženy však prchajícími potopily se při přeplavbě domů za bouře. Do Karthága údajně doplulo jediné menší plavidlo se zprávou, že všichni, kteří se vypravili na Sicílii, zahynuli. 

V bitvě padl též Hamilkar, syn Mágónův s jednou syrákúskou občankou, zmizel z bojiště a jeho tělo nebylo nalezeno (srov. osud Ptolemaia XIII. roku 47). Nachystán na výpravu do Hellady odvolal velkou expedici složenou z námezdních vojáků z celého západního Středomoří, když se dozvěděl o hellénském vítězství u Salamíny.

• Podle údajně púnské tradice se Hamilkar/řec. Amilkás během bitvy táhnoucí se od rána po celý den za obětování zvířat vrhl do oběťního ohně, aby zajistil Karthágincům vítězství, když viděl, že ho ztrácejí, a tím pádem nebylo jeho tělo k nalezení. 

Velké množství zotročených púnských zajatců pak stavělo velkolepé veřejné stavby, odvodňovací kanály, velkou jezerní plochu na chov ryb s labutěmi a chrámy pod vedením architekta Faiáka, lámalo kámen. Některé akragantské rodiny měly tehdy i pět set otroků. Filosof Empedoklés někdy později o svých rodácích prohlásil: "Hýří, jakoby měli zítra zemřít, ale domy si stavějí, jakoby měli žít věčně." 

● Podle nálezů z hímerské nekropole s více než deseti tisíci pohřby z různých dob tvořili třetinu padlých do hromadného hrobu žoldnéři nehellénští s genomy z dnešní Ukrajiny a dokonce Lotyšska (?). Ve druhé hímerské válce roku 409 bylo žoldnéřů v hellénských službách mnohem více: jejich padlí tvořili tři čtvrtiny. Literární prameny o žoldnéřích v této souvislosti mlčí, ale z jiné doby je známo, že na Sicílii Helléni najímali vojáky v Hispánii, mezi Gally a národy jižní Itálie. 

Hellénští spojenci asi následujícího roku uzavřeli s Kartháginci mír, který Foiníčany stál dva tisíce talentů stříbra, úhradu válečných nákladů, stavbu dvou chrámů na uchování kopií smlouvy a Démarétě/Dámárátě Púnové věnovali věnec o sto talentech zlata (2620 kilogramů kovu). Gelón z kořisti poslal do Delf Apollónovi zlatou trojnožku o šestnácti talentech. Nápis na zachovaném podstavci v dobovém západním dialektu praví: "Gelŏn ho Deinomn[eos] anethĕke topollŏni (sc.: tó Apollóni) Syraqosios. Ton tripoda kai tĕn Nikĕn ergasato Biŏn Diodŏrŏ hyios Milĕsios/Gelón Syrákúský, Deinomenův syn, věnoval Apollónovi. Trojnožku a Níku vyrobil Bión z Mílétu, syn Diodórův."

Přes výraznou prosperitu nakázal Gelón Syrákúsanům, aby omezili výdaje spojené s pohřby a sám byl v duchu vlastních nařízení za tři roky pohřben, viz tam. Na druhou stranu mu Akragantští vybudovali velký plavecký bazén/kolymbéthrá o obvodu sedmi stadií/c. 1300 metrů s hloubkou sedmi loktů/c. 3,5 metrů napájený vodou z pramenů. Pěstoval tam prý ryby na svůj stůl. Po jeho smrti se bazén zanesl bahnem. 

Helléni měli štěstí: obří Hamilkarovo vojsko, viz rok 483, složené z afrických, hispánských, sardských, korsických a gallských žoldnéřů rozmetala před Sicílií bouře a Katháginci přišli o téměř celý trén a jízdu. Význam a rozsah Gelónova vítězství pro západní Hellény byl nesmírný a nezaslouženě stojí ve stínu souběžných velkolepých událostí v Helladě.

Skončila první helléno-kartháginská válka o hégemónii nad Sicílií, která v podstatě vypukla v roce 483. • V mírových jednání aktivně vystupovala Gelónova manželka, dcera Théróna Akragantského Démarété, Dámarátá (dór.). Gelón dal na oslavu vítězství razit v Syrákúsách zlatou dekadrachmu (tj.  desetidrachmu), které se říkalo dámaráteia, na Sicílii pentékontalítron, "padesátilibrovka".

V Karthágu nástupcem Hamilkarovým v čele klanu Mágónovců se stal jeho syn Hannón (do roku c. 440), kdežto správu Sicílie řídil jeho bratr Himilkón. • Územně se na ostrově s púnskou porážkou nezměnilo nic: Kartháginská epikratie nadále ovládala západ Sicílie s elymijskými hellénisovanými městy pod púnským protektorátem, ve vnitrozemí automně žili Sikulové a hellénský východ ostrova si rozdělili panovníci v Akragantu (s Gelou a Hímerou), v Syrákúsách (Katané, Kamarína, Leontíny a Naxos) a v Messáně (ve federaci s jihoitalským Rhégiem).     

Kolem roku 480 vznikly v krétské Gortýně dodnes na rozsáhlém kamenném nápisu uchované zákony, dnes bychom řekli "občanský zákoník". Začíná oslovením v krétské dórštině "Thioi/Bohové!" a prvním paragrafem zakazujícím svobodným i otrokům nepodnikat nic proti sokovi bez soudu. Kdo už o své vůli proti někomu zakročil, platí velké pokuty. Pro vznik zákonů se udává i doba až po roku 450. Nejstarším krétským „ústavním“ textem, a vůbec evropským, je však zápis zákona o pravomocech nejvyššího městského-polisního voleného úředníka státu Dréros na východě Kréty z doby 650 až 600, srov. též v indexu s. v. Dréros a sex. 

Narodil se na Salamíně pravděpodobně v den salamínské bitvy athénský tragik Eurípidés (podle jiné tradice byl o čtyři roky starší). Zemřel roku 406 v makedonské Pelle údajně roztrhán psy. Původně chtěl být malířem, řečnictví pochytil později od sofisty Prodika, ethiku u Sókrata, posluchačem byl též Anaxagorovým. Složil 75 dramat, podle jiného údaje 92, pětkrát o hrách vyhrál. Měl staršího jmenovce z Athén, rovněž tragického básníka, autora dvanácti dramat, vítěze na dvou hrách, ale dnes zcela neznámého. Viz též v indexu s. v. tragici. 

Stejně starý byl Antifón z attického dému Rhamnús, který se proslavil jako sofista a řečník, pro svou výmluvnost zvaný Nestór (byl popraven roku 411). Syn a žák Sófilův držel celý život s oligarchy. Sepsal řečnické příručky, na zakázku skládal soudní řeči v kriminálních kausách, jedinou též pro sebe, kterou se roku 411 hájil.

Zachovány zůstaly tři tetralogie vzorových projevů žaloby a zároveň ve stejném případu obhajoby (fiktivní vystoupení proti/pro podezřelého z noční vraždy na ulici, z neúmyslného zabití při vrhu oštěpem v gymnasiu a z neúmyslného zabití staršího muže mladším ve rvačce).   

Kolem roku 480 se narodil Anaxagorův žák a učitel Sókratův Archeláos z Athén či Mílétu (zemřel kolem roku 410 v Athénách) a historik Hellaníkos z Mytilény (zemřel kolem roku 400 v Perperéně). Pobýval s Hérodotem na makedonském dvoře současně s Eurípidem, psal prosou i ve verších (o jeho jmenovcích viz v indexu s. v.). Archeláos byl přezdíván Fysikos, neboť se o něm říkávalo, že přivedl přírodní filosofii/fysiké filosofiá z Iónie do Athén. První se začal obírat více ethikou, viz o jeho názorech v indexu s. v. školy (1). O něm osobně není známo nic. Hellaníkos byl učitelem Damasta ze Sígeia, plodného autora prací o hellénských dějinách, o předcích těch z Achájů, kteří se sešli pod Trojou, seznamu států a národů a spisů o básnících a sofistech. 

V letech 480 až 470 se narodil sofista a řečník Hippiás z Élidy, který mj. spočítal začátek olympijských her na rok 776 a pořídil první úplný seznam olympioníků; zemřel někdy po roce 399. V téže době se narodili fysik a filosof, žák Zénóna z Eleje, Leukippos z Mílétu/Abdér či Eleje (jeho věk neznáme, viz o něm v indexu s. v. školy 1) a sofista a řečník Prodikos z Iúlidy na Keu (zemřel po roku 400).

Kolem roku 480 zemřeli historik a geograf Hekataios z Mílétu (narodil se kolem roku 560) a filosof Hérákleitos z Efesu (narozený kolem roku 540, viz o něm v indexu s. v. školy 1).

Roku 480 přišel do Athén dvacetiletý Anaxagorás z Klázomen a začal se zaobírat filosofií; srov. r. 500 a 432, o jeho názorech viz v indexu s. v. školy (1).

Někdy před 75. olympiádou se narodil historik Ferekýdés z Leru, autor dějin jeho rodného ostrova, spisu o Ífigeneji a o Dionýsových svátcích/peri tón Dionýsú heortón. Měl asi vrstevníka a athénského jmenovce, pokud se informace o nich netýkají někoho narozeného na Leru a žijícího v Athénách. Athénský Ferekýdés sebral texty Orfeovy, v hexametrech složil jakési Exhortace/Paraineseis a v deseti knihách pojednal o attickém dávnověku pod titulem Autochthones jmenované jindy jako Genealogie.  

V Itálii ve válce s Římany byli Véjané (viz rok 483) posilněni oddíly z celé Etrúrie. Velká bitva, místo neznáme, s oběma konsulskými armádami Římanů ale dopadla nerozhodně, jak tvrdí římská tradice, popř. byli Etruskové v poli poraženi. Před bitvou uhodil do velitelského stanu Cn. Manlia blesk, jeho nezabil, ale lidi a koně kolem: ještě v noci se Římané sestěhovali do ležení jeho kolegy, takže se Tuskové ráno zmocnili prázdného tábora a jejich augurové je naladili do bitvy.

Římané šli do boje s dvaceti tisíci muži pěchoty a 1200 jezdci a se stejně silnými oddíly spojenců (!). Byla to jejich největší bitva, jakou dosud vybojovali. Padl v ní konsul Cn. Manlius a konsulár Q. Fabius, výsledek bitvy zachránili legát, konsulár T. Siccius, viz rok 487, a centurio M. Flavoleius, který se jako muž z lidu ujistil velitele podporou. Etrusko-římská válka pokračovala. 

V Římě problémy při odvodech opět s plebeji, když tribun lidu Ti. Pontificius opakoval požadavky Iciliovy z předešlého roku. Patriciové použili stejné taktiky jako loni a Pontificius se neprosadil. 

V Číně se kolem roku 480 narodil filosof Mo-c´ (pinyin Mozi, lat. Micius; zemřel kolem roku 390) s doktrinou o vše prolínající lásce, tzv. mohismus, moismus: člověk se podrobuje vůli nebes a na rozdíl od konfuciánů, kteří uznávali ve vztahu k rodičům a rodině zvláštní druh lásky, Mo-c´hovořil o jedné universální lásce (srov. rok 520).