229-224

229.

Ol. 137, 4

83 SE

19 AE

(Héliodóros) | (neznámý) 

a. u. c. 525

L. Postumius Albinus II. a Cn. Fulvius Centumalus

************************************************************

Na začátku roku bojoval Démétrios na severu Makedonie stále ještě s Dardany (boje od roku 231). V té době odpadla Thessalie a Démétriovi illyrští spojenci se opět vydali na loupežné tažení na jih. Koncem zimy nebo na začátku jara ale král Makedonců Démétrios II. Aitólikos (c. 50) zemřel na následky zranění, které utrpěl v bitvě s Langarem a jeho Dardany, někdy v době po bitvě u ostrůvků Paxoi (viz zde níže; vládl od roku 239).

Démétriův syn Filippos (V.) byl teprve osmiletý kluk, viz o jeho matce roku 235, a tak vojsko/ekklésiá tón stratiótón zvolilo říšským správcem-regentem/epitropem Antigona III. Dósóna/asi „Hodně toho slibujícího, Slibotechnu“ (c. 50), syna Démétria Krásného a Olympiady, dcery Polykleita z Lárissy, tedy synovec Antigona II., otce Démétria II. Antigonos III. později v roce přijal titul stratéga a krále Makedonů/stratégos kai basileus tón Makedonón. Oženil se s vdovou po Démétriovi II. Chrýséidou, ale zůstali bezdětní; srov. k tomu rok 239. Boje Makedonů s Dardany se nadále vlekly.

V době vojenských nesnází v Makedonii a pravděpodobně po smrti Démétria II. se v Athénách dohodli démokraté Eurykleidés a jeho bratr Mikión, synové Mikiónovi, s athénským velitelem makedonské posádky athénských přístavů Diogenem o jejich vydání a navrácení do rukou Athéňanů. Sourozenci byli dlouho aktivní v politice, zastávali vysoké úřady a ve válce s Kraterovým synem Alexandrem, srov. rok 245, darovali státu epidosi po dvou stech drachmách. Situace se svržením makedonské okupace připomíná rok 287, srov. tam. 

Athéňanům přišel na pomoc, tehdy zrovna rekonvalescent a mimo úřad, Arátos ze Sikyónu, ale především finančně pomohl Ptolemaios III. Euergetés I. (důkaz pro osobní účast na financování puče však chybí): za 150 talentů pro Athéňana Diogena a jeho žoldnéře v makedonských službách vydali vojáci Athéňanům Peiraieus, Múnichii, Salamínu a Súnion (pevnosti byly v makedonských rukách od roku 318, resp. 263, srov. rok 243). Arátos údajně přispěl přímo městu svými (?) dvaceti talenty, ale jeho kalkul, že si tím Athéňany natolik nakloní, že vstoupí do Achajského spolku, mu nevyšel. 

Na počest Diogenovy zrady se každoročně slavila slavnost diogenejí, a to ještě v prvním století. K tomu si Athénští vystavěli další gymnasion a pojmenovali ho Diogeneion. Diogenés obdržel pocty hérójské, takže mu bylo výročně obětováno, též kněze státem placeného. K tomu Athéňané zřídili státní kult Dému/Lidu a Charitek/Charites, lat. Gratiae, a jejich kněžské úřady/hiereus Démú kai Charitón po několik generací držel rod Mikiónův. K poctě Diových dcer Charitek konány v Athénách hry charitésie.

Roku 224 zřídili Athéňané nový démos pojmenovaný po Euergetově manželce Bereníce II. Bereníkidai a státní kult obou ptolemaiovských manželů obdržel nyní v Athénách kněze (srov. podobné pocty pro Antigona I. a Démétria I. roku 307, tehdy ještě spontánně bez kněží; respektive nejsou doloženi). Vyslancem Euergetovým v Helladě byl Kastór, králův "přítel/filos" a možná též velitel některé jeho flotily, po něm naturalisovaný Athéňan Thraseás z Aspendu.

Athény praktikovaly vůči hellénistickým monarchiím pružnou politiku a do vpádu Římanů do Hellady setrvávali ve spojenectví s Ptolemaiovci a s Attalovci. Vyznamenali též roku 226 zlatým věncem a textem usnesení na stéle Dósónova vyslance Prytanida z Karystu, králova oblíbeného peripatétika, za misi, o níž blíže však nic nevíme; srov. o něm roku 217. Spojení se Seleukovci v této době pravděpodobně znamenal metoikos Aristokreón (ze Sol?), jeden z dárců epidose na korupční peníz pro Diogena roku 229, synovec stoika Chrýsippa ze Sol. Athéňany byl poctěn za zásluhy o oně též stejnojmenný Aristokreontův syn n. synovec.  

Frúrarchové (velitelé) makedonských posádek Peiraiea a Múnichie:

322 - 319 Menyllos

319 - 317 Níkánór ze Stageiry

317 - 307 Dionýsios

307 - 294 bez cizí posádky

294 - 285 Hérákleidés

285 - 263 bez cizí posádky

263 - 250 Hieroklés (doba nejistá, jiný od Kára roku 286, n. týž?), přítel akadémického filosofa Arkesiláa

250 - 245 Hérákleitos z Athmony, syn Asklépiadův (doba nejistá, viz roky 256 a 244)

245 - 239 Glaukón (doba nejistá)

239 - 229 Diogenés z Kolónu, syn Pausimachův, Athéňan

Ještě před květnem t. r., kdy byl stratégem Lýdiadés, se ke spolku Achájů přidaly státy Hermioné/Hermión, kde byl samovládcem Xenón, a Aigína, na níž byla od roku 318 rovněž posádka různých makedonských vladařů: nyní ji vyhnali Achájové a Aigína se stala po dvou staletích opět autonomním státním útvarem, členem Achájského spolku pravděpodobně velmi formálně, viz rok 210 a srov. rok 318.

V květnu byl podeváté zvolen stratégem Achájů Arátos ze Sikyónu. Do spolku vstoupil Argos (srov. rok 235), kde se vzdal samovlády Aristomachos II. (jako tyrannos od roku 236), a samovládce Kleónymos přivedl do spolku Fleiús. Jednání s Aristomachem vedl Arátos ještě jako soukromník a tyrannos se vzdal vlády za padesát talentů, z nichž musel vyplatit své vojáky. 

Za této situace zrušil spartský král Kleomenés III. spojenectví s Acháji platné od roku 243 a uzavřel přátelství se spolkem Aitólů (srov. rok 240). S aitólským souhlasem (sic) obsadil Kleomenés III. Tegeu, Mantineiu, Orchomenos, Kafyai a pevnost Athénaion u Megalopole, tzn. celou východní Arkadii. Možná do t. r. patří příběh jinak neznámého Sparťana Aristippa, jednoho z vojenských velitelů, který poslal do Tegeje slavící jakýsi svátek své vojáky převlečené za obchodníky obilím doprovázející svá zvířata. V noci pak záškodníci otevřeli bránu. 

Arátův pokus silou získat zpět města Tegeu a Orchomenos se nezdařil, viz však rok 227. Nejpozději na jaře následujícího roku vyhlásili Achájové Sparťanům válku, viz tam.

 

Antiochos Hierax, který vloni opustil svou Anatolii (viz konec války bratrů roku 237) a vypravil se do horních satrapií, byl na cestě z Armenie do Mesopotamie poražen stratégem Seleuka II. Kalliníka Achájem Mladším (II.). V bitvě byl zraněn a vydával se pak ukryt v horách za mrtvého. Když bylo vítězi hledáno jeho tělo, využil překvapení a se svými muži vojáky nepřipravené na boj přepadl a pobil. Musel pak obrátit do Anatolie, kde ztratil bitvu s králem Attalem I. Sótérem na jezeře Koloé (dříve Gygaiá) v Lýdii a posléze znovu v Kárii.

 

V Bíthýnii byl zavražděn svými keltskými žoldnéři král Ziaélás (vládl od roku 250 či 246). Nástupcem se stal jeho syn Prúsiás I. Chólos/"Chromý" (vládl do roku 182). Získal v regionu respekt, a to též u Keltů, viz rok 216, které do země přitáhl Níkomédés I.

 

Na začátku roku se před obleženou Issou u illyrské královny Teuty objevilo římské poselstvo bratrů C. a L. Coruncania a žádalo náhradu za ztráty italských obchodníků z předešlého roku, to ještě žil její muž Agrón (viz tam; okradení businessmani pocházeli z jižní Itálie a pravděpodobně to byli většinou Hellénové). Římané byli odmítnuti a mladší z vyslanců byl během návratu za otevřené kárání královniny politiky dokonce zabit.

Některé prameny tvrdí, že vyslanců bylo více, některé že královna zavraždila, ostatní zavřela. Podle další verse se na pomoc Říma obrátili obyvatelé ostrova Issy/dn. Vis, obléhaného Illyry, a jejich vyslance Kleempora doprovázeného Římanem Coruncaniem illyrští piráti ještě za života Agrónova na moři lapili a zavraždili, ostatním z mise se podařilo prchnout. Z toho že měli nyní Teutiny Illyrové osudovou válku s Římem. Issa byla podle všeho jediná, která se při revoltě, viz rok předešlý, Teutě nepoddala. 

Teuta, vládkyně illyrské říše skoderské (ve skutečnosti nic jiného než pirátský kapitanát; srov. předešlý rok), rychle ukončila válku s částí Illyrů odpadnuvších k Dardanům. Pak se vydala s pirátskou flotilou na další lup proti Korkýře, Epidamnu a Apollónii, větší, než která loupila za jejího manžela.

V Epidamnu byli Illyrové obyvateli odraženi, třebaže se lstí již do města dostali, a obležená Korkýra si zavolala na pomoc Apollónské, Epidamnijské a Acháje: v námořní bitvě Illyrové s akarnánskou posilou však Acháje někdy na přelomu zimy a jara t. r. u korkýrských ostrovů Paxoi porazili. Achájský nauarchos Margos z Karýneie v boji padl.

Obležená Korkýra se vzdala a velitelem okupační illyrské posádky se stal Démétrios z Faru, zřejmě Hellén usazený n. narozený v Illyrii, Agrónův správce Faru, popř. hellénisovaný Illyr. Illyrové pak obnovili obléhání Epidamnu, viz zde výše.

Mezitím vyplula z Brundisia směrem ke Korkýře římská flotila o dvou stech plavidlech pod konsulem Cn. Fulviem: vypukla první římská válka illyrská (trvala do příštího roku). Před ostrovem zajali Římané Illyrské vracející se s lupem z peloponnéského pobřeží.

Vojenský velitel Korkýry Démétrios Farský se za slib neomezeného kralování nad Illyry postavil královně Teutě a pozval Římany k „osvobození“ Korkýry: město vydalo illyrskou posádku a dostalo pod římskou ochranu/"přátelství, filiá". Následovala Apollóniá, kam dorazilo i pozemní vojsko pod L. Postumiem a Illyrové prchli od obléhaného Epidamnu, jenž se rovněž dal pod římskou ochranu a spojeneckou smlouvu. Korkýra, Apollóniá a Epidamnos byly prvními "kontinentálními" hellénskými státy, které uzavřely spojenectví s Římany (srov. rok 266). • Tímto a začátkem první makedonské války roku 215 zahájilo pronikání Římanů do hellénského světa a do východního Středomoří. Uzavřeno bylo zdárně roku 190 na bitevní pláni u Magnésie, kdy se Řím stal též východní hypervelmocí. Posledním pokusem o vytlačení římského a italského vlivu z Orientu byly mithridátovké války vedené od roku 88. 

Cn. Fulvius obsadil („osvobodil“, rozumí se od královlády) území illyrských kmenů Atintánů, Parthínů a Ardiaiů. Osvobodil/obsadil řadu měst na pobřeží, též Issu, dobývání jinak neznámé Nútrie stálo Římanů na tuto válku nezvykle mnoho obětí. Královna Teuta unikla do Rhízónu. Většinu dobytého území předali Římané Démétriovi z Faru, který se tak stal z královnina vojenského velitele samostatným dynastou (padl roku 214)Na konci léta se konsul Cn. Fulvius vrátil do Říma a na Korkýře přezimoval se čtyřiceti loděmi L. Postumius, viz rok následující.

 

************************************************************

228.

Ol. 138, 1

Démétrios z Alexandreie

84 SE

20 AE

(Leócharés) | (Héliodóros) 

a. u. c. 526

Q. Fabius Maximus Verrucosus II. a Sp. Carvilius Maximus Ruga II.

************************************************************

Na jaře se Achájové rozhodli pro válku. Arátos ze Sikyónu dobyl na Sparťanech Kafyje/Kafyai. V květnu se poprvé a naposledy stal stratégem spolku Achájů Aristomachos II. z Argu a pokračoval ve válce se Sparťany (viz předešlý rok). Arátos se jako soukromník vypravil do Athén, ale jeho politické názory ho odcizily démokratovi Eurykleidovi. V létě se schylovalo k bitvě mezi Sparťany pod Kleomenem III. a Acháji pod Aristomachem II. u Pallentia západně od Tegeje: Achájové ve velké převaze se vyhnuli boji díky Arátovi, který byl ve vojsku přítomen a přemlouval stratéga, snad v naději na získání Sparťanů (a ptolemaiovských peněz) na svou stranu. Viz ovšem rok následující. Za to byl Lýdiadem neúspěšně před spolkovým soudem obviněn. 

 

Na jaře nebo ještě v zimě ukončil Antigonos III. Dósón osvobozování Makedonie od Dardanů a podařilo se mu pacifikovat Thessaly ohrožované Aitóly, jejichž oddíly kdesi pobil, když je předtím vyhladověl obklíčené v poli a při pronásledování zlikvidoval. Obnovil kontrolu nad Opúntskými Lokry, Fóky a dobyl Dóridu, kde zemětřesení poškodilo hradby měst, viz k tomu rok 226. Na makedonském dvoře v Pelle přijal královský titul a uklidnil vzpouru ve vojsku, její důvody neznáme. Zřekl se pomsty na Athéňanech (viz předešlý rok) a uzavřel mír s Aitóly, čímž byla ukončena dlouhá válka démétriovská (vypukla roku 239)Je možné, že tehdy zahájil jednání s Acháji (viz ale rok 226).

 

Na jaře byla skončena také první válka illyrská (vypukla předešlého roku) mezi Římany a Illyry skoderské říše Ardiaiů mírem s královnou Teutou prostřednictvím poslů, které poslala z Rhízónu/dn. Risan v Kotorském zálivu do Města:

Teuta se zřekla piraterie,

slíbila, že žádná illyrská loď nebude plout na jih od Lissu,

každoročně bude platit Římanům tribut a

bylo jí ponecháno území mezi Rhízónem a Lissem.

V téže době mizí Teuta z dějin (regentkou za Pinna od roku 230). Démétrios z Faru se oženil s Triteutou, Pinnovou matkou, a stal se jeho poručníkem (do roku 214, resp. 212)Vládl nad jadranskými ostrovy a částí pevniny, Skerdiláidás, Agrónův bratr, byl samostatným dynastou na zbytku území.

Korkýra, Apollóniá a Epidamnos byli Římany prohlášeny za „svobodné“: města stála dlouho pod protektorátem illyrských dynastů (viz rok 314). Nyní se dostala pod protektorát římský (viz předešlý rok). O další válce Římanů s Illyry viz roky 220 a 219.

Prokonsul L. Postumius vyslal posly k Aitólům a Achájům, aby vysvětlili příčiny první illyrské války; byla to první římská diplomatická mise v Helladě. Vyslanci se podívali ještě do Athén, kde je zvali k eleusíniím a nabízeli jim občanství, a do Korinthu, métropole všech tří "osvobozených" hellénských států, kde byli dokonce i jako první Nehelléni připuštěni následujícího roku k isthmickým hrám, na nichž jistý Plautus vyhrál sprint/"stadion". Je to první známý římský občan-vítěz v hellénských soutěžích dávno před výsadou udělenou Hellény roku 196, viz tam. 

 

Antiochos Hierax byl po porážkách od Attala I. (viz předešlý rok) nucen prchnout do Thrákie na území Ptolemaia III. Euergeta I., kde byl ptolemaiovskými vojáky zadržen. Na útěku z internace byl zabit keltským žoldnéřem Kentaretem, jehož nato zabil Hierákův kůň, který kromě svého pána na sobě nikoho nesnesl, vrhl se s Keltem se srázu a oba zahynuli. • Antiochos Hierax byl samozvaným králem od roku 242, králem uznán svým starším bratrem Seleukem II. Kalliníkem roku 237. Byl to též konec Hierákovy anatolské říše. Král Attalos I. Sótér se přechodně stal vládcem téměř celé seleukovské Anatolie, kde vládl zcela neohroženě až do začátku vlády Antiocha Velikého (snad do roku 223).

 

Na začátku roku se v Hispániích utopil či padl v bitvě s Ibéry, když púnské šiky rozehnaly hořící volské povozy s dřívím, Hamilkar Barak či Barkas (asi 50), vrchní velitel kartháginského vojska v Hispániích a otec Hannibalův (v Hispániích od roku 237 či 236)Hamilkarovým nástupcem u vojska se stal jeho první zeť ještě z Karthága Hasdrubal (ve funkci do roku 221, srov. rok 236), který se, nevíme, kdy, oženil posléze s Ibérkou, jméno princezny neznáme, a její lidé ho prohlásili za svého vojevůdce s neomezenými pravomocemi. 

Někdy před svou smrtí porazil Hamilkar severně od pozdější Baetiky krále Oretánů a obsadil jejich města (v římské éře součást Tarrakónské resp. Kartháginské Hispánie). V další bitvě však Karthágince Oretánové na cestě do tábořiště u Akrá leuké, viz rok 236, zaskočili a Hamilkar se na útěku utopil v řece Tater/Tader. Měl při sobě oba své syny Hannibala a o tři roky mladšího Hasdrubala. Vojevůdcovo tělo nebylo nalezeno.

Staří historici pokládali Hamilkarovu touhu po pomstě za rok 241 za hlavní příčinu druhé púnské války, války s jeho synem Hannibalem. Kdyby prý nepropuklo povstání žoldnéřů v Africe, poštval by Hamilkar Púny do odvetné války s Římem již tehdy. Že se nikdy nestane přítelem Říma zapřisáhl i svého syna Hannibala (Polybios). Že to tak asi úplně pravda nebyla, viz rok 220sq. se senátními úvahami o případné válce v Ibérii.    

Hamilkar Barkas bývá pokládán za zakladatele opevněné osady Barca/Barka pojmenované podle svého klanového jména, z níž povstala Barcelona. Není nic známo o tom, že by Kartháginci za něho expandovali na sever od Ebru. • U sídelního města Oretánů Castulonu/řec. Kastalón se nacházel vydatný stříbrný velkodůl zvaný v imperiální éře Baebelo. Hannibal z něho denně dostával tři sta liber stříbra, téměř sto kilogramů kovu, takže měl na financování svých válek (o jeho svatbě s oretánskou princeznou viz rok 217). Roční výnos 35,86 tun znamenal 1368,54 talentů ve stříbře; to byly i z hlediska státní obrovské peníze a poněvadž Hispánie byla bohatá na všechny kovy, netřeba spekulovat o důvodech římsko-púnské války. V dobách Pliniových byla hora se stříbrnou žílou odkryta v rozsahu c. 2,2 kilometrů/1500 dvojkroků.

 

V Římě byli namísto dvou praetorů zvoleni čtyři (srov. roky 367, 242 a rok následující)Po roce 228 se narodil vojevůdce a filhellén T. Quinctius Flamininus (zemřel roku 174).

 

V Číně dokončil vojevůdce krále Čenga z Čchinu, viz rok 230, Wang Ťien/Jian úspěšně tažení proti státu Čao/Zhao na severu říše vedené od loňska. Čchinové zajali posledního z čaoských králů Jou-miua/Youmiu a jeho starší nevlastní bratr Ťia/Jia se prohlásil nad částí území králem (Ťia z Taj/Dai). V zemi v důsledku války vypukl hlad. V sídelním městě Čaoů Chan-tanu/Handan dal Čeng popravit všechny, kteří se kdysi k němu a jeho matce zle zachovali, viz rok 230 a dále rok 225.

Roku 226 v koalici se Si/Xi, králem severovýchodního státu Jan/Yan, se pokusil Čchinům postavit v bitvě, byli však opět přemoženi; Si však dostal v tom okamžiku od Čenga mír; viz rok 222. O tři roky později byl Ťia definitivně zlomen a jat, nicméně s ním král Čeng z Čchinu naložil velkoryse.

Korunní princ Tan/Dan, syn Siův, žijící jako rukojmí v Čchinu, přemluvil roku 227 jistého Ťing Kchea/Jing Ke, aby se pokusil o atentát na krále Čenga. Příběh to byl neuvěřitelný: Ťing přesvědčil Chuan Iho/Huan Yi, čchinovského generála, který zběhl, aby si vzal život a s jeho hlavou že předstoupí před Čenga. Stalo se, takže směl s ukrytou dýkou a uříznutou hlavou zrádce do paláce.

V rozhodujícím okamžiku však společník doprovázející Ťinga selhal a nebyl schopen pohybu, Ťing po Čengovi dýkou hodil, ale minul. Král se dokázal ubránit před příchodem stráží a atentátníka zabít.

Roku 226 se pokusil pomstít svého přítele Ťinga Iho hráč na loutnu Kao Ťien-li/Gao Jianli. Byl poznán a král ho dal oslepit, ale poněvadž byl hudbymilovný, vyslechl si jeho produkci (!). Vyhlášený umělec nástroj vybavil přídavkem olova. Když se k němu Čeng přiblížil, udeřil, minul však a byl popraven. • Toho roku prý nasněžilo na téměř tři stopy sněhu.  

 

************************************************************

227.

Ol. 138, 2

85 SE

21 AE

(Theofilos III.) | (Leócharés) 

a. u. c. 527

P. Valerius Flaccus a M. Atilius Regulus

************************************************************

Naplno se rozhořela válka achájsko-lakedaimonská zvaná též Kleomenova (vypukla již roku 229 nebo na jaře 228, viz, a trvala do roku 222). V ní zůstali Makedonci a spolek Aitólů neutrální, Ptolemaios III. vypověděl přátelství Achájům a setrval na straně Sparty (viz ale rok 224 a násl.)V květnu byl zvolen Arátos ze Sikyónu podesáté stratégem Achájů a hned se vypravil do Élidy, kde se opět rozmohly proaitólské nálady; Élis byla členem spolku Achájů od roku 235, předtím od roku 271 držel stát spojenectví s Aitóly (viz změnu paktu roku 219). Achájové obsadili sporné městečko Lásión a spartský král Kleomenés III. vytáhl Élidským na pomoc.

V bitvě na hoře Lykaiu byli Achájové pod Arátovým velením těžce poraženi, ale rychlým pochodem k Mantineji se města zmocnili, dali do něho posádku a Mantineia se tak vrátila do spolku: od roku 229 byla ve spojenectví s Lakedaimonem. Garnison dvou set žoldnéřů též zajišťoval bezpečnost tří set osadníků/klérúchů, které Achájové ve městě usadili zřejmě na konfiskovaných majetcích představitelů minulého režimu; těšili se z nich jen krátce, viz rok následující. Na to se Arátos pokoušel o Orchomenos. 

Kleomenés III. povolal zpět do Sparty Archidáma V., bratra krále Ágida IV., žijícího od roku 241 v exilu (viz tam). Ágidův nezletilý syn, a snad i nominálně král Eudámidás III. (králem od roku 241), byl pravděpodobně otráven. Kleomenés III. obnovil skutečnou dyarchii/dvoukrálovládí, brzy však byl Archidámos V. za nám neznámých okolností zavražděn zjevně tou samou skupinou konservativců, kteří zlikvidovali Ágida IV. (viz o mstitelské roli Archidámova přítele Níkagory z Messénie při smrti Kleomena v Alexandrii roku 219). Archidámos V. byl posledním z rodu Eurypontovců kralujícím v tradičním Lykúrgově systému. Posledním Eurypontovcem na trůně ve Spartě vůbec byl pak Nábis v letech 207 až 192. 

Tehdy se (nebo ještě dříve) Kleomenés III. přihlásil k Ágidovým reformám a jal se je zavádět do praxe. Svého mladšího bratra Eukleidu či Epikleidu určil druhým králem (také vládl jen do roku 222).

Ve válce s Acháji došlo pak k bitvě u Ládokeie, předměstí Megalopole, v níž po počátečním úspěchu byli Achájové Sparťany znovu poraženi a při spartském protiútoku padl i Lýdiadás z Megalopole, protože mu úskočný Arátos ze Sikyónu nepřispěchal na pomoc. Arátos byl za to spolkovým shromážděním zbaven přísunu peněz na žoldnéře. Stratégem ale zůstal, vrátil se s armádou k Orchomenu a porazil v bitvě spartský oddíl vedený nevlastním Kleomenovým otcem Megistonúem, manželem Kratésikleie, matky Kleomena III. Padlo na tři sta Sparťanů, velitel byl zajat. Oba královi rodiče patřili mezi nejbohatší Lakedaimoňany, přesto byl Megistonús Acháji propuštěn bez jakýchkoli podmínek.

 

Král Antigonos III. Dósón se z Makedonie vypravil do Anatolie proti doménám Ptolemaia III. Euergeta I. v Kárii, a jeho expedice měla velký úspěch; vlastní důvod kuriosní expedice v době, kdy hranice Makedonie nebyly v klidu a v Samothráce a v protilehlých městech sídlily ptolemaiovské posádky, znám není. Antigonovým stratégem v Kárii se stal místní dynasta Olympichos z Iasu, dříve stratégos Seleuka II. (makedonským stratégem byl až do roku 201, kárská stratégie vydržela makedonským králům do roku 197)Dósón se zmocnil i území Peiraie, které v Anatolii ovládali Rhodští: odtud pramenilo jejich nepřátelství vůči Makedonům (srov. roky 202 a 197).

Na začátku výpravy bylo Antigonovo loďstvo překvapeno odlivem při pobřeží u Larymny a překvapeno boiótskými hlídkami vedenými spolkovým hyparchem Neónem, otcem Brachyllovým, viz rok 222. Boiótové však nevyužili situace, Makedonce nenapadli, umožnili jim odplout a Antigonos a Filippos zůstali Neónovi a jeho rodině zavázáni; odtud prý pocházelo její bohatství a pozdější vliv. Neón se svým otcem Askóndem drželi z Boiótů stále při Makedonech, stejně tak Brachyllás, který bojoval u Kynoskefal na Filippově straně a jeho syn Neón na straně Perseově, viz rok 167.

Snad někdy z této doby pochází honorační nápis z obce Mínóá na Amorgu, jímž se vyslanci (zřejmě) Dósónově Diokleidovi z Megar dostalo věnce a proxenie za to, že Mínójské zbavil jakýchsi zmatků, možná nějakých sporů na Amorgu. K tomu od občanů dostal padesát drachem odměny, které však státní pokladna neměla k disposici, takže se Mínójští museli půjčit na dluh.  

 

Římané podřídili velkou část Sicílie, bývalou kartháginskou epikrateiu, a celou Sardínii a Korsiku praetorům. Prvním správcem římské Sicílie byl C. Flaminius. Ostatní ostrovy senát seskupil do "provincie" Corsica & Sardinia (srov. rok 241 a viz už rok následující a o osudu za principátu viz rok 74+). M. Porcius Cato, bylo mu t. r. asi sedm, o důležitosti Sicílie pro republikánský Řím později uvedl: "Je to spižírna našeho státu, živitelka římského lidu/cella penaria rei publicae nostrae, nutrix plebis Romanae." • Je pozoruhodné, jak římští správci dokázali udržet s nepatrným množstvím vojáků po většinu času v provinciích klid; za republiky i principátu. Vysvětlení může spočívat ve způsobu, jakým se obvykle nových území domohli: krutou likvidací odporu, bezohledným vedením války a zotročením elit protivníků, mnohdy genocidou, nemilosrdným vyvražděním povstalců. To vše byly kořeny romanisace západní Evropy a římského pojetí universalismu. Na Západě se romanisaci vyhnuli pouze Germáni, neboť v rozhodujících okamžicích postupovali stejně jako Římané. 

 

************************************************************

226.

Ol. 138, 3

86 SE

22 AE

(Ergocharés) | (Theofilos III.) 

a. u. c. 528

M. Valerius Maximus Messala a L. Apustius Fullo

************************************************************

Zřejmě někdy v lednu až únoru dal král Kleomenés III. ve Spartě povraždit svými lidmi u večeře čtyři z pěti eforů, s nimi deset oponentů, dalších osmdesát exuloval a poprvé (a naposledy) personálně spojil funkci eforátu s královskou mocí. Rozhodnut pokračovat v díle Ágida IV. zahájil přerozdělování půdy, srov. předcházející rok: opět zrušil dluhy, veškerou půdu rozdělil do čtyř tisíc klérů. Začal užívat diadématu, aby se přiblížil obrazu hellénistického panovníka. Rádcem mu byl stoik Sfairos z Borysthenu (viz rok 235), ale konkrétní jeho roli neznáme.

V květnu byl Acháji zvolen stratégem spolku Hyperbatás. Kleomenés v létě čtvrtého roku achájsko-lakedaimonské války vyplenil okolí Megalopole, zásobil Acháji obležené Orchomenské, porazil Mantinejské a ti se pro změnu stali spojenci Lakedaimonských (srov. rok 227). Odtud Kleomenés odtáhl do Tegeje, pak se obrátil proti Acháji, na podzim dobyl Fárai a na místě zvaném Hekatombaion u Dýmy porazil vojsko Achájů pod Hyperbatou. Vrátil se pak do Sparty, nato ale vyhnal achájskou posádku, zanechanou předešlého roku v Lásiu, a navrátil Lásion zpět Élejským.

V zimě bylo uzavřeno příměří mezi Acháji a Lakedaimonskými. Situace Achájů byla po několika porážkách v poli špatná, srov. též rok minulý. Arátos tajně poslal Megalopolíťany Níkofana a básníka Kerkidu, vyslance Megalopolítských žádajících o pomoc Acháje, též do Makedonie za králem Antigonem III. vyjednávat o pomoci pro sebe i pro spolek Achájů (tuto událost lze zařadit již do září roku 229, srov. tam, a vyplývalo by z toho, že oba muži, hostinní přátelé Arátovi, preventivně před válkou posloužili jeho diplomacii, aby vtáhli Makedonce do achajského bloku proti Aitólům a Sparťanům).

V zimě poslal král Ptolemaios III. Euergetés I. sledující politiku oslabování Makedonie do Sparty Kleomenovi III. finanční podporu. Od roku 250 do 227 podporoval Euergetés Aráta a jeho Acháje, dokud byli protimakedonští (viz tam, rok 243 a 222).

 

Oblast Rhodu a Kárie postihlo velké zemětřesení, jemuž podlehly hradby mnoha měst a mj. se rozpadl slavný Kolossos rhodský, jeden ze Sedmi divů starého světa, obří socha boha Hélia, patrona ostrova. V rhodském přístavu stál od roku 291. Prameny datují jeho zřícení i do let 229, resp. 223: je možné, že je tak v historii zachyceno několik otřesů půdy za sebou. Roku 228 se třásla země též v Thessalii a Dóridě, srov. tam. 

Neštěstí spustilo mezi mocnými hellénského světa humanitární soutěživost, asi první v dějinách. Přímé finanční dary, ale především úlevy z cel, nesmírné dary potravinové a stavebního materiálu přišli od sicilských vládců Hierónu a Gelóna, od králů makedonských, seleukovských ptolemaiovských, bíthýnských i pontských. Rhodské financovali mocní tehdejšího světa, chudí Dórové, srov. zde výše, se museli postarat jinak a až dvacet let po katastrofě. Kytenijští, jedna ze čtyř dórských obcí, si roku 206 vyžádali na aitólském spolku, jehož byli členy, aby směli pověřit své vyslance sbíráním peněz na obnovu hradeb (bylo právě uzavřeno příměří s Makedony). Zachován je nápis na stéle z Xanthu v Lykii, kde dovoláváním společného předka Dórů Héráklea získali darem pět set drachem (na což si lycká obec vzala úvěr). Zachován je též text průvodního dopisu Aitólů pro města v království Ptolemaiově a Antiochově, kde všude však vyslanci byli a kolik vybrali, nevíme.    

 

Římané uzavřeli spojeneckou smlouvu (nebo již roku 231? viz tam) se Zakynthem/Zakanthou čili lat. Saguntem a s Emporiemi/Emporiai a zároveň uzavřeli smlouvu s Kartháginci o rozdělení sfér vlivu v Hispániích: hranicí se stala řeka Hibéros, lat. Hiberus/dnešní Ebro, kterou se Kartháginci zavázali nepřekročit se zbraní v ruce. Tím vyloučili kartháginskou pomoc italským Keltům, s nimiž byla válka na spadnutí, viz rok následující. • Není zřejmé, zda pakt obsahoval též podmínky omezující expansi Římanů na jih od Hibéru, ani zda byla smlouva v obou státech ratifikována. 

Kartháginský vojevůdce Hasdrubal založil město Carthago Nova/řec. Karchédón hé Neá, Kainé polis, dnešní Cartagena.

Proti administrativě praetorů, viz rok předešlý, povstali Sardové, ale rychle byli pokořeni.

 

************************************************************

225.

Ol. 138, 4

87 SE

23 AE

(Níketés II.) | (Ergocharés) 

a. u. c. 529

L. Aemilius Papus a C. Atilius Regulus

************************************************************

V zimě odmítl Arátos svou volbu stratégem spolku Achájů. Proto byl v květnu poprvé místo něho zvolen Tímoxenos, který pátého roku achájsko-lakedaimonské války zahájil jednání s Kleomenem: Lakedaimoňané mají vstoupit do spolku a král Kleomenés III. se měl stát jejich stratégem. Cestou na osobní jednání do Lerny však Kleomenés onemocněl. V téže době poslal Arátos Sikyónský v obavě z revitalisace spartské moci svého syna Aráta na další jednání za Antigonem III. Dósónem, aby ho získal za spojence. Za to ovšem Dósón žádal Akrokorinthos. • Je též možné, že Arátos králi Akrokorinthos nabízel už roku 229 prostřednictvím mise Megalopolíťanů Níkofana a Kerkidy, viz předešlý rok.

Po Kleomenově uzdravení bylo pokračováno v jednáních o spojenectví. Pro Arátovy obstrukce byla jednání přerušena a Kleomenés obnovil vojenské operace. Přitrhl k Sikyónu, který málem dobyl (Arátos pak popravil Sikyóňany, kteří se Sparťanem vyjednávali o vydání města), obsadil Pellénu, Feneos, Kafyje a Pentelion. V létě se uskutečnily v Argu nemejské hry, tedy nikoli v Kleónách. Kleomenés III. dorazil s vojskem k městu a zřejmě s pomocí zevnitř ho obsadil: v Argu proběhl prosparťanský démokratický (?) převrat. Argívští uzavřeli poprvé a naposledy v historii s Lakedaimonskými spojeneckou smlouvu! • Kuriosní je též to, že Sparta podporovala démokratické režimy jen začátkem historického období a nyní krátce na konci svých dějin. Následovalo obsazení Fleiúntu a Kleón Sparťany, pak i Troizény a Epidauru, od roku 243 členy achájského koina; viz následující rok: Spolek Acháiů byl rozštěpen spartským klínem.

 

Někdy po 11. dubnu, kdy se začal rok 87 SE, zemřel na následky pádu s koně, resp. válečného zranění z bojů s Galaty, tedy v Anatolii (?), král Seleukos II. Kalliníkos lidově přezdívaný Vous/Pógón. Nebylo mu zřejmě ani čtyřicet. Vládl od roku 246 v dobách pro říši plné pohrom. Nástupcem na Seleukově trůnu se stal jeho nejstarší syn Alexandros, který si dal trůnní jméno po svém otci Seleukos III. zvaný Sótér/Spasitel, lidově Keraunos/Blesk. Pravděpodobně v posledním roce otcova života byl Alexandros již jeho spoluvládcem. Samostatně pak vládl do roku 223.

Alexandros-Seleukos byl synem Láodiky II., dcery Andromachovy a sestry Acháia II. Jeho mladším bratrem byl Antiochos, pozdější Velký král, a sestrou Antiochis, která byla Velkým králem provdána za armenského dynastu Xerxa (viz rok 212).

Seleukos III. Sótér potvrdil mírové podmínky svého otce s Ptolemaiem III. Euergetem I. z roku 240 a pak se vypravil proti pergamskému králi Attalovi I., jímž však byl v poli odražen. Válka Seleukovců s Attalem I. trvala vlastně až do roku 216 (viz tam)Mezi oběma dynastiemi se kupily spory po celou dobu jejich existence a Attalovci podstatnou měrou přispěli k rozvratu rovnováhy hellénistického mocenského systému tím, že se záhy stali oddanými spojenci Římanů.

Než se vypravil do attalovské války, jmenoval svým hlavním ministrem Hermeiu, který ovládl všechny páky v říši/proestótos tón holón pragmatón. Všeobecně je podáván jako bezohledný kruťas a intrikán. Správu horních satrapií Seleukos svěřil Antiochovi, budoucímu králi.  

 

V Athénách zemřel třetí scholarchos Lykeia Lykón z Tróady (ve funkci od roku 269); jeho nástupcem se stal Aristón z Keu (snad až do roku 190, viz tam). Aristónova další životní data neznáme a neznáme ani jméno jeho nástupce.

 

V jižní Arábii v této době neustálé boje Sabajů s Qatabánem (srov. roky 343 a 400). Sabajové kolem tohoto roku anektovali území Ausániů (viz rok 160 a srov. roky 600 a 400).

 

Koalice keltských kmenů v níž převažovali Bojové, Insubrové, Tauriskové a námezdní Gaisatové ze Záalpí se vypravila přes Apeniny a vyděsili nejenom Římany/srov. tumultus gallicus, kteří chystali obří zásoby a mužstva na válku (viz začátek války roku 232). Venetové a keltští Cenomanové (řec. též Gonomanové) se drželi spojenectví s Římem a poskytli dvacet tisíc bojovníků. Sabinové a Etruskové přispěli ze strachu před Kelty padesáti tisíci muži pěchoty a čtyřmi tisíci jezdci, Umbrové vyslali do války dvacet tisíc mužů, všude byly k disposici velké zálohy. Nicméně Římané pro uklidnění hněvu bohů zakopali na Foru zaživa keltského muže a ženu.

Keltové zvítězili v bitvě u Clusia či Faesul, kde pobili na šest tisíc Římanů; konsul L. Aemilius vyčkával keltský útok u Arminia a své posice vyklidil až po zprávě o bitvě. Keltové tehdy prošli napříč Etrurií, ale narazili u Telamónu na Římany vracející se ze Sardinie, viz rok předešlý, přes Pisu po mořském břehu na Řím. 

Spojené armády konsulů L. Aemilia Papa a C. Atilia Regula, který se s vojskem vrácel ze Sardinie, dostaly Kelty do kleští a zničujícím způsobem je porazily: údajně na čtyřicet tisíc Keltů zahynulo v bitevním masakru, deset tisíc bylo zajato. Mezi nimi jejich vůdce Konkolitános/Concolitanus; druhý Anéroestés/Aneroestus, oba byli rodem Gaisatové, pobil svou rodinu a sám si vzal život. C. Atilius v bitvě padl a jeho hlavu donesli za bojů keltským vůdcům. 

Podle zvláštního censu měli Římané v Itálii asi sedm set tisíc bojeschopných pěších spojenců a sedmdesát tisíc jezdců s mohutným hospodářským zázemím. Jen Římané s Latiny a Kampánci byli schopni v případě nejvyšší nouze rekrutovat 250 tisíc pěšáků a 23 tisíce jezdců (!). V této době měla Itálie odhadem asi dva a půl miliónu obyvatel. Díky takovým lidským reservám byli Římané nejsilnější velmocí celého Středomoří již nyní, ačkoli hellénský svět podobné údaje stále ještě nevnímal!

 

V Číně pokračuje násilné sjednocování bývalého císařství pod Čchiny: Wang Ťien/Jian, vojevůdce státu Čchin, zlikvidoval stát Wej, srov. rok 230 a 228. Čchinská armáda vedená generálem Meng Tchienem dobyla do roku 215 zpět region Ordos kontrolovaný Huny. Kolem roku 220 se hlavou hunských klanů stal Tüman, čín. Tchou-man/Touman, Teoman (zemřel roku 209; o významu slova viz v indexu s. v. Hunové) a pod čínským tlakem odvedl nomády na sever. Do roku 214 podél Chuang-che/Žluté řeky zřídil Meng Tchien 44 opevněných měst, jejichž posádky obsadil čínskými kriminálníky, viz rok 221. V chaosu za zániku čchinského císařství po roce 210 se všichni rozutekli a čínské posádky zanikly. Hunové se po Tchou-manem pozvolna vraceli a sílili, viz dále rok 210 a 200.  

 

************************************************************

224.

Ol. 139, 1

Iolaidás z Argu

88 SE

24 AE

(Antifilos) | (Níketés II.) 

a. u. c. 530

T. Manlius Torquatus II. a Q. Fulvius Flaccus II.

************************************************************

Boiótarchem spolku Boiótů byl tohoto roku Káfísiás. • Celou řadu boiótarchů, nejvyšších úředníků třetího spolku Boiótů, nelze rekonstruovat, některá jména, která známe z nápisů, nelze ani přesněji zařadit. Proto uvádím jen jména těch, jejichž vročení je bez pochybností nebo alespoň pravděpodobné. Řada jmen boiótarchů následuje s mezerami až do roku 171.

V achájsko-lakedaimonské válce (vedena od roku 229) se na stranu Kleomena III. postavil i Korinthos a uzavřel se Sparťany spojeneckou smlouvu; Arátos byl rád, že z města unikl jen s třiceti věrnými. Sparťané oblehli Akrokorinthos, kde byl velitelem posádky Acháj Kleopatros. • Korinthos byl „spojencem“ Achájů, tj. pod jejich kontrolou, od roku 243 (viz zde níže)V květnu se stal Arátos pojedenácté stratégem spolku Achájů a znovu odmítl Kleomenovy nabídky předložené vyjednávači na nových jednáních: Kleomenés ochránil Arátův majetek v Korinthu, sliboval Arátovi roční apanáž/syntaxis eniausios dvanácti talentů (král Ptolemaios mu dával "jen" šest). Kleomenés opět vpadl na sikyónské území, jal se ho plenit a město, kde byl právě Arátos, na dobu tří měsíců oblehl. Během obléhání poslal achájský stratégos s žádostí o pomoc do Athén, byl však politickými vůdci Eurykleidem a Mikiónem odmítnut. Proto se obrátil na krále Antigona III. a slíbil mu -  Akrokorinthos! V Aigiu, kam odjel Arátos ze Sikyónu, spolkový sněm nápad schválil a mezi rukojmí pro Makedona zahrnul též svého stejnojmenného syna. • Všechny tyto akce je možné datovat již do roku 225.

Někdy v srpnu se makedonský král Antigonos III. Dósón s vojskem o dvaceti tisících pěších a třinácti set jízdních dostal přes Euboju a Boiótii k Peloponnésu (neutrální Aitólové ho odmítli pustit na jih přes Thermopyly). V Págách u Megar bylo uzavřeno spojenectví mezi spolkem Achájů a králem Makedonů a Akrokorinthos opět dostal makedonskou posádku, která tu nesídlila od roku 243 (viz tam). Arátos se s králem okázale přátelil a Achájové Antigona vyznamenávali všelikými poctami. Noví spojenci se hned pustili do války se Sparťany: na Peloponnésu vyháněli Makedonové spartské posádky po Argos a Arkadii, kde ovládnuté kraje král předal Megalopolítským. 

Nato musel Kleomenés vyklidit posice u Korinthu, protože mimo jiné v Argu vypukla Arátem zinscenovaná revolta vedená jistým Aristotelem: Tímoxenos Achájský, loňský stratég, město znovu obsadil pro koinon. V bojích ve městě padl mimo jiné Kleomenův nevlastní otec Megistonús, lakedaimonský magnát. Kleomenés se z Argu stáhl a přes Mantineiu a Tegeu se vrátil do Sparty. Argos se tak stal po krátkém intermezzu opět členem spolku Achájů (viz předešlý rok)Bývalý samovládce města a achájský stratégos Aristomachos II. (srov. rok 229), který stál zřejmě v čele prolakedaimonské strany v Argu, byl nejprve v Kenchrejích mučen, což nebylo v případě válečných zajatců běžnou hellénskou praxí, a pak utopen v moři. Majetky bývalých tyrannů a "zrádců" předali Argívští na Arátův návrh Antigonovi.  

Ve Spartě někdy v této době zemřela vdova po Ágidovi IV. a manželka krále Kleomena III. Ágiátis. Jako rukojmí svých politických záruk poslal Kleomenés do Egypta svou matku Kratésikleiu s vnoučaty (srov. rok 219).

V zimě se v Aigiu sešel celohellénský kongres a uzavřel třetí a poslední makedonskou symmachii s Hellény (srov. roky 338 či 336 a 302): Panhellénského spolku se účastnili král Antigonos III. Dósón a spolky Achájů, Thessalů, Boiótů, Fóků, Épeirótů a Akarnánů, tedy žádná suverénní města. Hégemonem symmachie/paktu a koina/spolku Hellénů byl král Antigonos. Symmachie vydržela i ve vládě Filippa V., třebaže o ní již není v pramenech zmínky, ale pravděpodobně zanikla s makedonskou porážkou roku 197, když zjevně vydržela podmínky míru ve Foiníce, viz rok 205.

Události od srpna do zimy roku 224 (viz výše) lze datovat i do doby od srpna roku 225 do března roku 224, kdy se pravidelně konala synodos Achájů, archairesiai, kde byl mimo jiné zvolen nastávající stratégos, který pak nastupoval úřad v květnu (změnu viz rok 217).

 

Z let 139. olympiády (roky 224 až 221) známe jména některých dalších anatolských dynastů, kteří nepodléhali seleukovské moci. Kromě Olympicha z Iasu (srov. rok 227, kde se stal stratégem krále Antigona III.), mezi autonomní vládce patří Lýsaniás a Limnáios, oba zřejmě z Aiolidy (?). Olympichos měl agendu též s Rhodskými, když na si na Podila, jeho správce v Iasu stěžovali u ostrovanů občané města. Jak to dopadlo, nevíme. Ale jeden z vyslanců Rhodských v této věci jménem Tímásitheos se zřejmě později účastnil zprostředkování smíru mezi Antiochem III. a bratrancem Acháiem II. a v květnu 213 zemřel v Alexandreji, viz rok 213. Za Acháiovu stranu často jednal též jiný Rhoďan Níkomachos, usurpátorův dvořan/filos. 

Dne 8. nisannu/7. dubna byla v Babylónu vykonána velká oběť za zdar krále Seleuka Sótéra a jeho rodiny. Každoroční obřad v rámci panovnického kultu v babylónském ritu je doložen epigraficky.

 

V Itálii se Římanům vzdali po tažení a vítězství obou konsulů Bojové a Lingónové (srov. předešlý rok, o B. roky 284, 282, 238 a 236). Poprvé Římané s vojskem přešli Pád, po více než půl tisíciletí od založení Města (!). Tažení nedotáhli do konce, neboť nastalo deštivé počasí a armádu postihla jakási epidémie.