109-105

109.

Ol. 167, 4

Rok 1 autonomní éry Seleukeie Píerijské

203 SE

139 AE

(Iásón III.)

a. u. c. 645

Q. Caecilius Metellus Numidicus a M. Iunius Silanus

************************************************************

V Syrii udělil král Antiochos VIII. Kalliníkos vulgo Grýpos autonomii Seleukeji v Píerii. Tento rok je zároveň začátkem její autonomní éry. Cn. Pompeius později autonomii, tj. samostatnost města, potvrdil za to, že nevpustila do svých hradeb krále Tigrána Velikého.

 

Druhé tažení Diofantovo, stratéga krále Mithridáta Eupatora, na Tauridu (srov. předešlý rok). Znovu porazil všechny Skythy v dohledu, třebaže měl k disposici pouze šest tisíc vojáků. Pak vstoupil do Pantikapaia, sídelního města Bosporské říše. Král Skythů Palakos, syn Skilúrův, který již předešlého roku uzavřel spojenectví s Rhoxolány, se měl osobně vypravit do Říma. Dalších zpráv o něm není.

 

V Athénách zemřel filosof Panaitios z Lindu (narozen kolem roku 185, srov. rok 129). Jeho nástupce ve scholarchii školy stoické v Athénách není znám.

 

V Arábii snad kolem roku 109 vypuklo v říši Sabajů povstání proti staré královské dynastii Sirwách, které vedl Nasr Juha‘min z Hamdánu (západně od Saba’), zakladatel nové vladařské dynastie hamdánské.

V této době měli Arabové problémy s ovládnutím dálkového obchodu: museli se potýkat s konkurencí ptolemaiovských obchodníků a námořníků (srov. rok 117).

Následovaly boje Sabajů s kmenem jihojemenských Homéritů, arab. Chimjarů. Ti byli od pátého století podřízeni Qatabánu a koncem druhého století se zmocnili většiny území svých bývalých lenních pánů. Pak přišla dlouhá válka Sabajů a jejich spojence Hadramútem proti koalici Homéritů s Ethiopijci (Chabašát, srov. rok 25).

 

Ve válce s Iugurthou pokračovali Římané na začátku třetího roku bojů velmi nešťastně, když se rozhodli vytáhnout ze zimního tábora: v lednu (předjul. kal., tedy asi v listopadu 110) A. Postumius Albinus, legát a bratr velícího prokonsula v Numidii Sp. Postumia Albina, viz rok předešlý, byl u opevněné lokality Suthul neznámé polohy, kde měl král zásobárny, s vojskem obklíčen. Iugurtha dokázal podplatit část velících důstojníků, aby nebojovali, a  kohorta spojeneckých Ligurů a část thrácké jízdy dokonce přešly během nočního přepadu tábora k Numidům. A. Postumius přistoupil na mír, že do deseti dnů opustí Římané Numidii a musel s vojáky pode jho.

Numidská ostuda přispěla k vyjasnění názorů v Římě a mír uznán nebyl. Sp. Postumius Albinus se sice v čele armády, která Numidii podle smlouvy vyklidila, do země vrátil, ale mužstvo bylo zcela demoralisováno a neschopno boje. Nový konsul Q. Caecilius Metellus přišel s novými oddíly a snažil se obnovit bojovou morálku starých vojáků: zakázal jim vlastnit v táborech otroky a osly na dopravu svého majetku, prodávat chléb a dávky obilí, často střídal ležení. O jeho kulinářských opatřeních viz v indexu s. v. kuchyně. Iugurtha Římana opět ujišťoval, že se vzdá, pokud ho nechá s rodinou žít a ve směru Metellova tažení nechával Římanům možnost zásobování, viz rok následující. Metellus obsadil opevněné emporium Vaga, které bylo po roce 118 na čas Iugurthovým sídelním městem.

Druhý konsul M. Iunius Silanus byl v zemi keltských Allobrogů, spojenců S. P. Q. R., poražen Kimbry. Území Allobrogů bylo Germány vypleněno.

 

Censor M. Aemilius Scaurus (ročník 163/162, cos. 115) dal renovovat silnici via Aemilia a prodloužil ji do Genuy, kterou spojil s Pisou a Lunou (srov. rok 175). Vysušil v Popádí řadu mokřin kolem Trebie a vykopal plavební kanály z Placentie do Parmy (plavba z Placentie do Ravenny trvala dva dny). Opravil též Mulviův most, pons Mulvius, dnešní Ponte Molle, který byl v té době nejméně stoletý: v roce 207 již stál. Úřad musel složit, neboť jeho kolega v úřadu M. Livius Drusus, cos. 112, během censury zemřel. Viz nové censory roku následujícího.

Z popudu tribuna lidu C. Mamilia Limetana byl přijat zákon vymezující ochranu pozemků rozdělovaných ze státní půdy/ager publicus. Pro toho, kdo hnul hraničním kamenem mezi pozemky, stanovil pokutu pěti tisíc séstertiů. Označení lex Mamilia Roscia Peducaea Alliena Fabia říká, že ho mohl t. r. podat Mamilius se svými kolegy v tribunátu, nebo že byl později novelisován, například za prvního Caesarova konsulátu roku 59, nebo za jeho samostatné vlády, srov. rok 49.  

Narodil se T. Pomponius Atticus, finančník, spisovatel, historik a genealog, který v letech 86 až 65 žil v Athénách. Dědic značného jmění se před hrůzami občanské války uchýlil po Sullově dobytí města "na studijní pobyt" do Athén, poskytoval Athéňanům úvěry a byl prý tolik laskavý k nim, že mu za to stavěli sochy (odtud přízvisko Atticus/"Attický"). Roku 56 se oženil s Caecilií Pilií, vnučkou triumvira Crassa. Nakloněn mu byl Sulla, přátelil se důvěrně s M. Tulliem Ciceronem a jeho řečnickým sokem Q. Hortensiem. Odmítal úřední karieru, správcování provincií, zůstával v Římě, ani nenásledoval Pompeia roku 49. Pomohl mnoha proskribovaným, provozoval velkou písařskou manufakturu, fungoval jako ochránce literátů a filosofů; sám byl epikúrik. Zemřel roku 32, viz tam. 

 

************************************************************

108.

Ol. 168, 1

Níkomachos z Filadelfie v Lýdii

204 SE

140 AE

(Démocharés I.)

a. u. c. 646

Ser. Sulpicius Galba a L. (Q.?) Hortensius

cos. suff.: M. Aurelius Scaurus

************************************************************

Pairisadés V. (vládl od doby někdy po roce 150 nebo ještě později, srov. rok 150), poslední z panovnického rodu Spartokidů, nabídl královský titul a svou Bosporskou říši pontskému králi Mithridátovi VI. Eupatorovi Dionýsovi, jenž nabídku přijal. Jiné údaje o Pairisadovi neznáme, až na jeho konec.

Stratégos Diofantos (viz předešlý rok) vyhlásil v Pantikapaiu, sídelním městě říše, Mithridátův protektorát. Příznivci jistého Saumaka I., Skytha, který byl dán králem Palakem do Pantikapaia na vychování, zavraždili exkrále Pairisada V. a Saumakos I. se sám prohlásil králem v Bosporské říši. Vládl jen rok. Diofantos byl donucen prchnout do Chersonésu Kimmerského a odtud do Pontu. Podle jiné tradice byl zajat a deportován.

Saumakovo povstání lze klást i do let 104 až 101 a lze ho vykládat jako sociální a „národní“ revoluci.

 

V království Pontos se král Mithridátés Eupatór vypravil na „průzkumnou“ výpravu, záhadno ale kam a proč. Rozšířily se pověsti, že zemřel. Lze spekulovat, že byl inkognito na římském území v provincii Asia, aby se přesvědčil o možnostech nastávajícího nepřítele, srov. rok 121, popřípadku viz zde níže. Při svém nenadálém návratu do Sinópy ho chtěla jeho sestra a manželka Láodiké III. otrávit, poněvadž odhalil její nevěru. Byla však prozrazena a popravena spolu s jedním nejmenovaným Mithridátovým bratrem - nebo byl teprve nyní popraven Mithridátés VII. Chréstos (srov. rok 112)? Podle jiné verse bylo milenců více, také tudíž popravených. 

Krátce předtím se narodil Ariaráthés Filométór. V roce 99 mu bylo osm let (srov. tam a roku 112)Mithridátés VI. uzavřel spojenectví s králem Bíthýnů Níkomédem II. Epifanem (byl pakt výsledkem, nebo jeho část, onoho záhadného zmizení?). Pakt vydržel do roku c. 102.

 

V Egyptě se vyhrotily spory mezi matkou Kleopatrou III. a jejím synem a spoluvládcem Ptolemaiem IX. Sótérem II. vulgo Lathyrem, který musel z Alexandreie prchnout; o formách palácové nesnášenlivosti u Ptolemaiovců jsme informováni jen řídce. • K vyhnání Sótérově mohlo dojít nadvakrát: poprvé před 31. říjnem roku 110, do Alexandreie se vrátil před 2. únorem roku 109, a podruhé byl vyhnán mezi 10. březnem a 28. květnem roku 108 (srov. rok 88). Příčiny většiny dynastických sporů a válek neznáme.

Kleopatrá III. v říjnu 107 osudově prohlásila spoluvládcem svého mladšího syna Ptolemaia Alexandra, který byl dosud jako král-místodržitel na Kypru. Pod jménem Ptolemaios X. Alexandros I. Filométór Sótér, oficiálním přízviskem Níkéforos a lidově Pareisaktos/Vpašovaný, Vlezlý, vládl hanebně do roku 88; v obesitě soutěžil se svým otcem, viz rok 116.

Sótér II. unikl na Kypros, kde si počínal jako by byl vládcem celé říše. Manželku se dvěma syny zanechal n. musel nechat v Alexandreji. Královna-matka ho donutila rozejít se s Kleopatrou V. Selénou I. Kleopatrá III. vládla nyní s Alexandrem I. do roku 101 jako Theoi Filométores Sótéres III., viz dále rok 103 a 102.

 

V Numidii se Iugurtha s vojskem se svými slony pod velením Bomilkarovým kdesi na řece Muthul postavil Římanům, jimž velel Q. Caecilius Metellus. Po celodenní bitvě táhnoucí se do tmy Numidové ustoupili a Iugurtha pak pokračoval ve válce guerrillovým způsobem. Metellovi se nepodařilo do zimy obléháním zmocnit Zamy, v jejímž okolí roku 202 zničili Římané suverenitu Karthága, viz.  

 

Římané pod prokonsulem M. Minuciem Rufem (srov. rok 114) porazili Bessy a další Thráky spolu s Dáky: konec první války dácké, která trvala od roku 112, srov. rok 110. Zvolený konsul Hortensius nesměl úřad nastoupit, neboť byl za jakýsi kriminální čin odsouzen a pravděpodobně exulován (volební korupce?). Na roky 108-107 zvoleni noví censoři Q. Fabius Maximus Eburnus, cos. 116, a jeho kolega v konsulátu C. Licinius Geta. 

 

************************************************************

107.

Ol. 168, 2

205 SE

141 AE

(Aristarchos)

a. u. c. 647

L. Cassius Longinus a C. Marius I.

************************************************************

Zřejmě tohoto roku na jaře vpadli králové Mithridátés Eupatór s Níkomédem Epifanem do Paflagonie a vyhnali odtud domorodé dynasty, srov. pakt z roku předešlého. Paflagonci se utekli k římskému senátu, u něhož si v Římě vydobily, rozuměj: zaplatili, vyslání senátní komise, která ještě téhož roku dorazila do jejich vlasti. Pro paflagonské dynasty to ale nebyl žádný velký úspěch: Mithridátés si z rozhodnutí komise podržel alespoň galatské Trokmy, na jejichž území založil pevnost Mithridáteion.

Také král Níkomédés Epifanés obdržel část Galatie a jeho nemanželský syn Sókratés (?) se pod jménem Pylaimenés II. Euergetés stal králem Paflagonců (vládl do roku asi 96); římská smírčí komise byla anatolskými králi, alespoň na chvíli, ke smíchu. Jeho předchůdce a rodilý Paflagonec Pylaimenés I. (srov. rok 132) pravděpodobně zemřel tohoto roku a Římané nechtěli dosazovat žádného z místních dynastů a nechtěli zemi dopřát Mithridátovi Eupatorovi, jehož otci Pylaimenés I. své království kdysi odkázal. Římané se zjevně nechtěli ještě do anatolských záležitostí míchat, neboť měli otevřené válečné fronty v Africe a Gallii, srov. zde níže.

Snad tohoto roku proběhlo třetí, rozhodující tažení Diofantovo proti Skythům v Tauridě. Skythové byli poraženi v bitvě v lokalitě Kalos limén/u Krásného zálivu, na hlavu a král Saumakos I. byl odveden jako rukojmí do Pontu; zde o něm zprávy mizí. To byl také konec jeho krátkého „slunečního“ státu (srov. rok 133)Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos byl všeobecně uznán králem Bosporské říše. Personální unie Pontu s Bosporem Kimmerským trvala do roku 63 (srov. ale období let 80 až 65). Mithridátés pobíral z Bosporu roční tribut 180 tisíců medimnů obilí (pokud to byla pšenice, bylo to 1229 tun) a dvě stě talentů stříbra, tedy 5,24 tun kovu.

Zřejmě do doby tohoto tažení spadá jedna světová originalita: stratégos Neoptolemos, bratr Archeláův, který pravděpodobně vedle Diofanta vedl druhou frontu v válce se Skythy, vybojoval vítězství na témže místě na souši i na vodě: v zimě totiž zvítězil na zamrzlém Maiótském jezeře v jízdní bitvě a v létě pak na stejném místě v bitvě námořní! • První „jezerní“ bitva dějin se odehrála na Urmijském roku 856 mezi Assyřany Salmán-ašaréda III. v zemi Zamua s vojáky lokálního dynasty Nikdêry z Idu, viz tam. Ve stejném kraji roku 818, nicméně na souši, porazil dvořan/rabi ša réši Mutarris-Aššur, vojevůdce assyrského krále Šamší-Adada V., jednoho z vládců tzv. nairských států, Šarsinu ze Zamuje.

Skythští „králové“ se stali vasaly pontského krále, třebaže jen na dobu vlády Mithridáta Eupatora. Podle numismatických nálezů známe z posledního století před naším letopočtem tuto řadu skythských vládců: Akrosandros, Ailis, Kauités, Charaspés, Kosón (kolem roku 50), Farzoios, Sariás, Saumakos II., Skilúros II. a Skotokés.

 

Kleopatrá III. Kokké vyslala na Kypros proti svému synovi Ptolemaiovi IX. Sótérovi II. vojsko. Boje na Kypru, Sótér II. musel nakonec uprchnout do Syrie (viz následující rok). Velitelem Kleopatřina expedičního sboru byl Helenos, syn Apollodórův, jmenovaný pak novým stratégem ostrova. Jakou vlastně silou disponoval, není známo, ale obvyklé pro tuto dobu na hellénském Východu bývá nejvýše několik tisíc žoldnéřů, zhruba počtem římské legie. Podle jedné verse dala Kokké svého stratéga popravit, neboť se domnívala, že nechal syna uniknout; Ptolemaios Sótér prý ani proti své matce bojovat nechtěl, třebaže měl v poli převahu, jak tato verse traduje. 

 

V Numidii Q. Caecilius Metellus dokázal sliby o beztrestnosti a o navrácení majetků získat na svou stranu Bomilkara, Iugurthova důvěrníka, aby krále přemluvil k míru. Iugurtha souhlasil s Metellovými podmínkami a vydal Římanům dvě stě tisíc liber stříbra, všechny slony, množství koní a zbraní a přeběhlíky. Odebral se do městečka Tisidium/Tisidio, aby čekal na potvrzení míru z Říma.

Nápad s mírem ho brzy přešel a začal znovu dávat dohromady armádu. Sliby a korupcí změnil náladu v emporiu Vaga proti Římanům, kde domácí berberské obyvatelstvo s pomocí Iugurthových lidí vyvraždili celý římský garnison; unikl jediný muž, velitel posádky T. Turpilius Silanus, jehož dal brzy na to Metellus odsoudit na smrt. Metellus vytáhl v zimním období proti Vaze, obyvatele povraždil nebo prodal do otroctví, emporion vyvrátil.

Pak se provalilo spiknutí kolem Iugurthy a jeden z nejvýše postavený spiklenec a jeden z nejbohatších Numidů Nabdalsa prozradil jména svých soudruhů, aby si zachránil život: král dal hlavního strůjce, sobě blízkého Bomilkara s dalšími popravit. Q. Metellus totiž korumpoval Numidovy vyslance během jednáních o míru, královi lidé ale zachytili korespondenci... 

Iugurtha prchl před Římany do Thaly, kterou chránila bezvodá krajina, ale Metellus s vojáky dorazil i sem, kde měl král v pevnosti poklady a ukrýval zde svou rodinu. Iugurtha v noci unikl a obránci pak pevnost raději zapálili, než aby se vzdali.

K Metellově překvapení se o konsulát tohoto roku ucházel jeho podřízený C. Marius, muž neurozený, a uspěl; ačkoli válka neskončila, byl Metellovi přiznán roku 106 triumf. Marius podpořil nároky Gaudy, Mastabalova syna, na numidský trůn, když ho předtím Metellus odmítl. Iugurtha se naopak spojil s králem Maurů Bokchem I. a společně vytáhli na Cirtu, kde měli Římané trén a kořist.

C. Marius převzal velení v Utice z rukou P. Rutilia Rufa (viz rok 105), Metellova zástupce, který se s Mariem nechtěl setkat. Prvním Mariovým úspěchem bylo dobytí Capsy, města, které nemuselo Iugurthovi platit daně a bylo tudíž vůči němu loyální: Římané dospělé pobili, ostatní prodali do otroctví a město zapálili. Následovala další opevněná Iugurthova místa při hranicích s Maury. Tehdy také dorazil s posilami quaestor L. Cornelius Sulla a tehdy také počalo klíčit Mariovo nesmiřitelné nepřátelství s ním.

Marius porazil v poli spojené armády Bokchovy a Iugurthovy a nalomil pevnost numidsko-maurské koalice.

 

Pro neustálé plenění Kimbry vypukla v Galliích nouze a hladomor. Konsul L. Cassius Longinus přivedl v létě Římany v Galiích k další porážce, tentokrát od Tigurínů, části Helvétů migrujících do Aquitánie, které vedl král Divikón/Divico, zjevně po roce c. 110 spojenec Kimbrů a pravděpodobně i jimi posilněn. Konsul v bitvě u oppida Nitiobrogů jménem Aginnum n. Agennum na Garumně/dn. Agen na Garonne ztratil s velkou částí armády sám život, s ním padl jeho legát L. Calpurnius Piso Caesonianus, děd Caesarova stejnojmenného tchána. Velitelův zástupce C. Popillius Laenas zbytek konsulské armády, který se uchýlil do tábora, dojednal kapitulaci s tím, že Římané museli pode jho, dát rukojmí a polovinu majetku, aby vojáci směli odtáhnout (srov. předtím rok 109). V Římě pak Popillia Laenatu postavili před soud, třebaže zachránil několik tisíc mužů. Na ostudu z porážky u Agen se odvolával ještě Božský Iulius.

Seriál porážek římských armád v Gallii a Africe, jimž veleli aristokraté, posiloval ve Městě oposici populárů a vedl k mariovské revoluci.  

 

************************************************************

106.

Ol. 168, 3

206 SE

142 AE

(Agathoklés II.)

a. u. c. 647

Q. Servilius Caepio a C. Atilius Serranus

************************************************************

Po porážce (viz předešlý rok) uprchl Ptolemaios IX. Sótér II. z Kypru do syrské Seleukeie na Moři, viz dále rok 104. Kleopatrá III. poslala proti svému synovi do Syrie stratégy Chalkiu/Chelkiu a Anania, syny Oniovy (tento byl zjevně židovským žoldnéřem v ptolemaiovských službách, srov. rok 145, a není totožný s knězem Oniou IV., nicméně ke klanu Oniovců zjevně patřili). • Vyhnání Sótérovo z Kypru či jeho odchod se mohly udát před 15. listopadem roku 107, možná již v září.

 

Ve válce s Iugurthou obsadil C. Marius téměř celou Numidii, král se ukrýval v poušti a vedl guerrillovou válkuK Iugurthově tchánovi Bokchovi, který poslal k Římanům s nabídkou svého syna Voluka, vyslal Marius vyjednávat Sullu. Vyjednal jeho odpadnutí od Numidů, ale území mu žádné neslíbil, jen milost. Král poslal do Říma a senát byl velkorysejší, viz rok 105.

 

3. ledna se v Tusculu narodil M. Tullius Cicero. Byl zavražděn 7. prosince roku 43. T. r. 29. září se narodil Cn. Pompeius Magnus. Byl zavražděn 28. září roku 48.

O nejméně dest let starším vrstevníkem obou byl cos. roku 74, optimát, neporažený vojevůdce a mecenáš L. Licinius Lucullus, který zemřel nenásilnou smrtí roku 56.

 

************************************************************

105.

Ol. 168, 4

Rok 1 autonomní éry Tripole ve Foiníkii

207 SE

143 AE

(neznámý)

a. u. c. 649

P. Rutilius Rufus a Cn. Mallius Maximus

************************************************************

Město Tripolis ve Foiníkii obdrželo autonomii, začátek autonomní éry a ražby. Je hellénistického původu, dobu jeho založení však neznáme. Osadníky byly obyvatelé Tyru, Sídónu a Áradu. Kdo Tripoli udělil samostatnost, tj. který z válčících Seleukovců, nevíme.

Snad tohoto roku se v Egyptě narodil syn Ptolemaia X. Alexandra I. a Bereníky III. (srov. rok 108) Alexandros (II.), pozdější král Ptolemaios XI. Alexandros II. Byl ubit roku 80.

 

Kolem tohoto roku se narodil v Kárii či Mílétu žák Kratétův, grammatik Alexandros Polyhistór. Roku 82 byl v Římě Sullou propuštěn z otroctví, do něhož se dostal za válek s Mithridátem; jako propuštěnec nesl Sullovo rodové jméno Cornelius. Stal se učitelem C. Iulia Hygina, pozdějšího učitele Ovidiova. Skládal spisy o geógrafii a historii mnoha zemí, "ethnika", od Říma po Černomoří a Egypt, které se staly v císařské éře hojně užívaným excerpčním zdrojem (zachovány pouze citace). Alexandros zemřel po roce 40.

 

Ukončena numidská válka/válka s Iugurthou, která trvala od roku 111. Král byl Římany vytlačen ze země. Uprchl ke svému spojenci králi Maurů Bokchovi I., jenž však Numiďana na základě tajných dohod s Římany vydal do rukou Mariova quaestora L. Cornelia Sully: byl to začátek jeho kariéry, zároveň začátek hlubokého nepřátelství mezi Mariem a Sullou a zostření nesnášenlivosti tábora optimátů a populárů. Ve stejný čas byli Římané poraženi Kimbry, viz zde níže.

Protože se s Mariovou pomocí vynořil další pretendent numidského trůnu jménem Gauda, který byl synem Mastanabalovým, tedy nevlastním bratrem Iugurthovým (viz rok 107), byla říše Numidů Římany rozdělena: západní část připadla mauretánskému králi Bokchovi I.(aram. na mincích BQS či PQS; srov. rok 107), východ dostal Gauda. Gauda vládl nejpozději do roku 81, kdy se jeho nástupcem stal Hiempsal II. Ale předtím byla východní část Numidie zřejmě dělena, neboť vedle Hiempsala II. vládl rovněž jistý Hiarbás (viz rok 81).

Někdy v této době se stal králem Mauretánů a spoluvládcem svého otce Bokcha I. jeho syn Bógud I. Samostatně vládl od roku 81 (srov. tam, kdy byla říše rozdělena) do roku 44. Kam patří dynasta Mastanesosus alias Sosus, "otec Bokchův" (jak na micích), není jasné, neboť byl současníkem Hiempsala II. Numidského, viz rok 81 a 56. 

 

Ve válce proti Kimbrům a jejich spojencům v Gallii utrpěli Římané další těžké porážky. Legát M. Aurelius Scaurus byl s vojskem poražen u Arausia a zabit v osobním souboji králem Kimbrů Boiorikem (podle jiné verse byl zajat a v zajetí v hádce králem zabit). Dne 6. října porazili Kimbrové opět u Arausia, dnešního Orange, konsulskou armádu Římanů pod Cn. Manliem či Cn. Malliem a prokonsulskou pod Q. Serviliem Caepionem. Mělo padnout na osmdesát tisíc římských vojáků a jen deset tisíc mělo uniknout masakru; mezi padlými byli též dva synové legátovi. Byla to katastrofa srovnatelná s hannibalskou, ovšem jeden údaj praví, že k tomu vítězové povraždili čtyřicet tisíc lidí z římského trénu. Stejně jako Púm ani kimberský král Boiorix vítězství nevyužil a obrátil putující masy nikoli do Itálie, ale do Hispánií.

Q. Servilius Caepio, cos. 106 a praetor roku 109, který úspěšně válčil v Zádní Hispánii s Lúsítány, což mu vyneslo 28. října 107 triumf, byl zbaven vrchního velení v poli/imperium. Roku 104 byl vyloučen ze senátu, viz, a po rozsudku roku 103 mu byl zabaven celý majetek a on sám exulován. Jeho dcery prý byly na to znásilněny, detaily neznáme, a bídně zahynuly. Žalován byl tribunem lidu C. Norbanem, jedním z vůdčích populárů, za chyby, jichž se dopustil během polního tažení.

Optimát Servilius Caepio žil a zemřel ve Smyrně a nesmírná pokuta, k níž byl odsouzen, se asi nikdy do římské státní pokladny nedostala (podle jiné verse zemřel ve vězení). Za svého konsulátu, rok před Arausiem, se zmocnil obřího pokladu snad patnácti tisíc talentů/téměř čtyř set tun neraženého zlata z Delf, který kdysi (srov. rok 277 a v Indexu pod zlato; po Alexandrově perské kořisti asi největší množství uloupeného zlata) v Tolóse ukryli ve svých svatyních a posvátných jezerech Tektoságové. Ve své pokladně neměl římský stát tolik peněz v té době uloženo. Bylo to první zabavení majetku v republikánských dějinách Říma před proskripcemi občanských válek. Vůbec prvním takto postiženým v římských dějinách byl král Tarquinius Superbus.

Druhý konsul tohoto roku P. Rutilius Rufus byl právníkem a řecky píšícím historikem a jako žák Panaitiův vyznával stoicismus; pod Q. Caeciliem Metellem se podílel na válce s Iugurthou, viz rok 107. V roce 92 byl obviněn publikánskou klikou a odsouzen za braní úplatků a zadržování daní v době, kdy v Asii sloužil roku 94 pod consularem Q. Muciem Scaevolou (viz rok 91). Jako udavač pravděpodobně posloužil jistý labužník Apicius, není známo však, jak (o dalších Apiciech viz v indexu s. v. kuchařství).

Rutilius žil pak v Mytiléně, před mithridátovci zřejmě roku 88 prchl do Smyrny (k Serviliovi?), kde někdy po roce 78 zemřel; do Říma se už nikdy nevrátil. Doma byl odsouzen ke ztrátě majetku, ve Smyrně ho obdarovával Mucius, králové, hellénští bohatci, takže byl bohatší než dříve. Ve Smyrně se asi na chvíli sešli nejbohatší Římané své doby...

T. Albucius, filhellén, epikúrik a znalec filosofie obecně, po své praetuře spravoval Sardinii. Po jakési šarvátce s piráty se dal svým oddílem provolat imperátorem, ale v Římě mu žádné pocty senát nepřiznal. Naopak ho provinciálové žalovali za vydírání, úspěšným žalobcem byl C. Iulius Caesar Strabo, a Albucius žil pak v exilu v Athénách, údajně spokojeně.   

 

Gladiátorské hry byly v Římě prohlášeny za součást státních náboženských slavností a her, tj. za státní. Definitivně se tak o slavnostech a kultovních hrách uchytilo násilí a dramatické umění ztratilo, na rozdíl od hellénského světa, své posice (srov. roky 262, 100). Úředně byly zakázány ve východní části říše císařem Kónstatínem roku 325 n. l., na západě o necelých sto let později začátkem 5. století n. l. císařem Honóriem.

 

Čínský císař Wu uspěl v dobývání Koreje a uzavřel tak éru Wiman Čoson, viz rok 196. Wimanův vnuk Ugo neměl dědův rozhled a u vědomí síly svého království znepřátelil si severní barbary a vypověděl přátelství s Chany, jimž vládl císař Wu. Na podzim 108 vyrazilo proti Čosonu silné čínské vojsko, ale narazilo na připravenou armádu Ugoovu. Číňané se rozutekli do hor, ale čosonský král měl ze svého vítězství spíše strach, neboť tušil, že se císař Wu rozzlobí ještě více. Když dorazil čínský posel, Ugo se omluvil za své skutky, daroval chanskému vládci pět tisíc koní a svého syna poslal roku 107 jako rukojmí. Jako doprovod mu dal na cestu deset tisíc čosonských vojáků. Čínského vyslance tím uvedl do rozpaků, neboť si neuměl představit, že by s ozbrojenci překročil hraniční řeku Jalu. Požádal tedy korunního prince Čchanga, aby je ozbrojil. Ten v tom viděl začátek spiknutí a v noci prchl z tábora zpět k otci do Pchjongjangu (za nešikovnost dal Wu vyslance popravit).

Wuovi generálové Jang-bok a Sun Čchi postavili roku 106 do pole novou armádu, větší než předešlou, a bez odporu dorazili před Pchjongjang. Ugo se dokázal ve městě dlouho bránit obležení. Po dvou měsísích se generálové dokonale rozhádali, Wu poslal generála Kong Son-sua, aby sjednal nápravu. Sun Čchi obvinil kolegu ze zrady a generál byl pak v Číně popraven. Sun Čchi obléhal Ugoa další dlouhé měsíce, až v Pchjongjangu jakýsi zrádce zavraždil krále Ugoa a prchnul do čínského ležení. Jiný zrádce pak otevřel Číňanům bránu a Sun Čchi donutil Čchanga uznat chanský protektorát. Zrádce byl lidmi roztrhán na kusy, ale dynastie Wiman Čoson zanikla podobně, jak vznikla - zradou, viz rok 196. 

Korejský stát Čoson n. Ko-Čoson (Gojeoson), "Starý Čoson", byl podle tradice založen 3. října roku 2333, viz tam, pod novou dynastií od roku 1122, viz tam, kdy přebíral čínskou administrativu a stál pod čínským kulturním vlivem, srov. zde níže. Jeho čínské jméno bylo Čchao-sien. Roku 194 první zmínka o kamenné pevnosti v sídelním městě království Wanggomsong (Wanggeomseong), z něhož Wej Man udělal své sídlo; bylo to nejstarší korejské sídelní město známé dnes jako Pchjongjang.

Čoson bylo Číňany postupně do roku 101 zcela ovládnuto, o jihu poloostrova není přesnějších zpráv, viz však rok 57, srov. roky 37 a 18, kde korejské nástupnické státy Čosonu. Císař Wu zřídil na severu Koreje čtyři správní oblasti kolonisované Číňany, z nichž nejsilnější byla Le-lang s centrem u dnešního Pchjongjangu. Zanikla roku 313+ anektována státem Kogurjo a tím též skončila čínská vláda nad částí poloostrova. Oblastní správy Lin-tchun/Lintun a Čen-fan/Zhenfan byly vyklizeny krátce po smrti císaře Wua (87), Süa-tchu/Xuantu vyklizena a přemístěna na poloostrov Liao-tung (zanikla roku 302+). Roku 204+ se od Lelangu odštěpila prefektura Taj-fang/Daifang a zanikla s Le-langem. 

 

Zemřel mlád šan-jü Hunů Wuwej/Uwej (od roku 114). Klanoví předáci potvrdili jeho ještě nezletilého syna Wu-š'-lua/Ušilua alias Er Ušilua nástupcem, aby pokračoval ve válkách s chanskou říší. Začal tím, že u dvora zadržel nové čínské vyslance, už desátou misi (stejný počet zadržovali Číňané u dvora císařského). Následující zima byla nezvykle tvrdá a mnoho hunského dobytka uhynulo. Ušilu zlikvidoval roku 103 spiknutí a Hunové v počtu osmdesáti tisíc jezdců porazili a zajali čínský expediční sbor vyslaný na podporu pučistů.

Číňanům se ve stejné době dařilo vést vojevůdcem Li Kuan-limem, viz o něm roku 119, tažení proti Fergáně/Erši, sídelnímu městu státu Ta-jüan/Dayuan, Dawan, ve Fergáně (= "Velcí Iónové", zjevně hellénistické indobakterské obyvatelstvo, viz rok 128) zahájené roku 104. Tehdy byli odraženi, ale po posilách tažení skončilo čtyřicetidenním dobýváním Erši dokončené roku 102, resp. 101; obležení zavraždili svého krále, poslali generálovi jeho hlavu a poddali se čínskému protektorátu.

Roku 102 mladý Wu-š'-lu znenadání po krátké nemoci zemřel. Hunové zvolili šan-jüem Gujlichua/Sü-li-chu, pinyin: Xulihu; v jakém byl příbuzenském vztahu k předchůdci, nevíme, ale zřejmě byl posledním z Mao-tunovy dynastie. Též Gujlichu znenadání onemconěl a už roku 101 zemřel. Zvolen jeho nástupcem byl Huny Čchudicheu, čín. Čchie-ti-chou/Qiedihou, též Čcheti, Čchujti, v čele kočovného národa do roku 96; srov. o něm roku 119. Nový šan-jü propustil všechny zadržované čínské vyslance, pokud se mezitím nestali Huny. Roku 99 otevřeli Číňané novou ofensivu ve Střední Asii a napadli hunská ležení v Ťan-šanu. Vrátili se do Fergány s deseti tisícem zajatců, ale hunský protiútok vedl až k městu, v bitvě na sedm tisíc Číňanů padlo a vojevůdce Li Kuan-li se jen tak tak zachránil.

Ve stejné době se na jiné frontě války po počátečním úspěchu v bojích s Huny, v nichž pět tisíc Číňanů zahnalo po velké poražce na útěk třicet tisíc Hunů, karta obrátila. Číňanům došlo střelivo a vojevůdce Li Ling, vnuk generála Li Kuana, nakázal svým mužům protlouci se domů jak kdo umí, sám se Hunům vzdal. Císař Wu ho za to odsoudil na smrt a Li Ling už mezi Huny zůstal a šan-jü mu dědičně svěřil vládu nad Chakasy, jenisejskými Kirgizy (jeho potomci jim prý vládli až do časů Čingischánových; srov. o něm roku 119).

Číňané z Fergány obnovili tažení proti západním Hunům roku 97. Nomádi se stáhli na Selengu, kde Čchie-ti-chou shromáždil stotisícovou jízdní armádu. Hunové s Číňany bojovali deset dnů, když z říše dorazila zpráva, že vojevůdcova rodina byla na císařův rozkaz za čarodějnictví vyvražděna. Generál se s celou armádou Hunům vzdal; do Číny se z tisíců mužů prý vrátilo jen několik. Viz dále rok 96.