109-107

109.

Ol. 167, 4

Rok 1 autonomní éry Seleukeie Píerijské

203 SE

139 AE

(Iásón III.)

a. u. c. 645

Q. Caecilius Metellus Numidicus a M. Iunius Silanus

************************************************************

V Syrii udělil král Antiochos VIII. Kalliníkos vulgo Grýpos na věčné časy nezávislost/eis ton hapanta chronon eleutherús [einai ...] Seleukeji v Píerii, městu svatému a nedotknutelnému/Seleukeia hierá kai asýlon. Tento rok n. následující je zároveň začátkem její autonomní éry. Cn. Pompeius později autonomii, tj. samostatnost města na králích a jejich daních, potvrdil za to, že nevpustila do svých hradeb krále Tigrána Velikého.

Velmi poškozená stéla s dopisem Antiochovým o svobodě měšťanů a o uzavření smluv o ní králi Ptolemaiovi X. Alexandrovi I., "svému bratrovi", v té době stratégovi Kypru, nalezená v Afrodítině chrámovém okrsku v Pafu, je datována 29. gorpiaiem 203 SE (západ.)/září 108.  

 

Druhé bosporské tažení Diofantovo, stratéga krále Mithridáta Eupatora (srov. předešlý rok). Kdesi na Tauridě se výsadku šesti tisíc pontských vojáků bojujících ve falangách postavilo na padesát tisíc Palakových Skythů posilněných o Tasiovy Rhoxolány. S pomocí Athény Partheny, jak uvedeno na dekretu na počest Diofantovu, viz rok předešlý, byla koalice barbarů rozprášena: z pěších vojáků prý nepřežil bitvu nikdo, z jezdců jich uniklo málo.

Pak vstoupil do Pantikapaia, sídelního města Bosporské říše, kde podle všeho intensivně pracoval na převzetí monarchie, viz rok následující. Král Skythů Palakos, syn Skilúrův, který z bitvy unikl, se měl osobně vypravit do Říma. Dalších zpráv o něm není.

 

V Athénách zemřel filosof Panaitios z Lindu (narozen kolem roku 185, srov. rok 129). Jeho nástupce ve scholarchii školy stoické v Athénách není znám. Ačkoli mu bylo nabízeno, Panaitios odmítl athénské občanství. Tohoto n. roku následujícího dorazil do Athén cestou ze své asijské provincii přes Makedonii domů quaestor L. Licinius Crassus, již tehdy Římany obdivovaný řečník. Pokládal se za akadémika, setkal se s řadou filosofů a s Charmadou z Alexandreie četl Platónův spis Gorgiás. 

 

V Arábii snad kolem roku 109 vypuklo v říši Sabajů povstání proti staré královské dynastii Sirwách, které vedl Nasr Juha‘min z Hamdánu (západně od Saba’), zakladatel nové vladařské dynastie hamdánské.

V této době měli Arabové problémy s ovládnutím dálkového obchodu: museli se potýkat s konkurencí ptolemaiovských obchodníků a námořníků (srov. rok 117).

Následovaly boje Sabajů s kmenem jihojemenských Homéritů, arab. Chimjarů. Ti byli od pátého století podřízeni Qatabánu a koncem druhého století se zmocnili většiny území svých bývalých lenních pánů. Pak přišla dlouhá válka Sabajů a jejich spojence Hadramútem proti koalici Homéritů s Ethiopijci (Chabašát, srov. rok 25).

 

Ve válce s Iugurthou pokračovali Římané na začátku třetího roku bojů velmi nešťastně. A. Postumius Albinus, legát a bratr velícího prokonsula v Numidii Sp. Postumia Albina, viz rok předešlý, se ve snaze vyznamenat rozhodl vytáhnout ze zimního tábora ležícího kdesi v provincii: v lednu (předjul. kal., tedy asi v listopadu 110) dorazil k opevněné a špatně přístupné lokalitě Suthul neznámé polohy, kde měl král zásobárny proviantu.

Iugurtha s Numidy předstírali, že před Římany ustupují, až je dostali do neznámých míst. Král dokázal podplatit část velících důstojníků, aby nebojovali, a kohorta spojeneckých Ligurů a část thrácké jízdy dokonce přešly během nočního přepadu tábora k Numidům; nejvyšší centurio Třetí legie, jméno se nedochovalo, dokonce vpustil Numidy do ležení.

Římané prchli na jakýsi pahorek, řada z nich dokonce beze zbraně. Po rozhovoru s Iugurthgou A. Postumius přistoupil na mír s tím, že do deseti dnů opustí Římané Numidii a musel s vojáky pode jho/incolumis omnis sub iugum missúrum. Přes své skandální jednání se optimát stal roku 99 konsulem. Když byli později na základě ujednání mezi Iugurthou a Q. Caeciliem Metellem následujícího roku vydáni Římanům přeběhlíci, konsul dal Thrákům a Ligurům useknout ruce, dílem zahrabat po břicho do země, postřílet šípy a živé pak upálit. 

Numidská ostuda přispěla k vyjasnění názorů v Římě a mír senátem uznán nebyl. Sp. Postumius Albinus se po bratrově ostudě vrátil do Afriky do zimoviště armády, která Numidii podle smlouvy vyklidila, ale bez posil. Mužstvo bylo zcela demoralisováno a neschopno boje a Sp. Postumius se s ním neodvážil do pole/statuit sibi nihil agitandum. Neměnil ani tábořiště, ledaže ho k tomu nutil "smrad a spasené pastviny/nisi quom odor aut pábulí egestás locum mutáre subégerat" (rozumí se: zápach z latrín pro tisíce mužů a hnoje z koní, tažných zvířat a dobytka). 

Nový konsul Q. Caecilius Metellus dorazil s čerstvými oddíly. Nebyl to lidumil, ale měl u Římanů pověst poctivce/fámá tamen aequábilí et inviolátá. S podporou senátu, který zrušil nějaké zákony/légem abrogárí znepříjemňující vojenskou službu, povolil odvody, vojáky poslali italští spojenci i králové; kteří, nevíme. Jako legáti pod ním sloužili P. Rutilius Rufus a C. Marius, který si v Africe vysluhoval svá první uznání (zřejmě v této době se v Římě narodil jeho stejnojmenný syn: konsulem se stal ve svých 27 letech roku 82).

Q. Metellus se snažil obnovit bojovou morálku starých vojáků: zakázal jim vlastnit v táborech otroky a osly na dopravu svého majetku, prodávat chléb, uvařené jídlo a dávky obilí, často střídal ležení. O jeho kulinářských opatřeních viz v indexu s. v. kuchyně. Legie v poli nesměli následovat markytáni/líxae; srov. s opatřeními P. Cornelia Scipiona Aemiliana před Numantií roku 134.  

Iugurtha Římana opět ujišťoval, že se vzdá, pokud ho nechá s rodinou žít a ve směru Metellova tažení nechával Římanům možnost zásobování, což i plnili královi poddaní po vesnicích, ale k činu se Iugurtha neměl, spíše lákal Římany do vnitrozemí. Metellus obsadil opevněné lidnaté emporium Vaga, které bylo po roce 118 na čas Iugurthovým sídelním městem a vložil do něho posádku. Iugurtha se nakonec s vojskem i se svými slony pod velením Bomilkarovým kdesi na řece Muthul, v části Numidie, která patřívala Adherbalovi, Římanům ze zálohy postavil. Po celodenní bitvě v letním horku táhnoucí se do tmy Numidové ustoupili.

Legát P. Rutilius, kterého konsul s částí vojska, jeho sílu neznáme, poslal vybudovat ležení při řece, byl napaden oddíly Bomilkarovými se slony. Římané v boji před budovaným táborem v bitvě zajali čtyři z numidských slonů, čtyřicet jich v bitvě zabili. Ostatní ztráty ani počty obou stran neznáme. Metellus pak plenil a ničil zemi, pálil pevnosti, města dával vojákům v plen, dospělé pobíjet, ostatní nechával vojákům jako kořist. Iugurtha se svými pokračoval ve válce guerrillovým způsobem, sledoval a obtěžoval pochodující šiky, ale z jeho armády od Muthuly ho následovala jen jeho jízda, ostatní Numidové se rozprchli do svých domovů, brzy se do války vrátili.

V Sicce, prvním z měst, které po bitvě odpadlo od krále, v noci při útoku Numidů by byl C. Marius se svým jízdním oddílem padl do pasti, když opouštěl město se zásobami: Iugurtha vyzýval měšťany, aby Římanům vpadli do zad. Marius byl rychlejší, nečekal na změnu nálad Sických a ujel. Metellovi a C. Mariovi se nepodařilo do zimy obléháním zmocnit dobře opevněné a vojáky osazené Zamy, v jejímž okolí roku 202 zničili Římané suverenitu Karthága, viz. Iugurtha dokonce napadl ležení Římanů před Zamou a ve dvoudenní bitvě se ho téměř zmocnil. Na zimu se armáda stáhla do provincie, viz rok následující, velitelé se zdržovali v Utice. ● Mužstvo prý v zimovištích remcalo na Metellovu pomalost/bradytés vůči nepřátelům a krutost/ómotés vůči nim při vynášení trestů.  

V Gallii byl druhý konsul M. Iunius Silanus v zemi keltských Allobrogů, spojenců S. P. Q. R., poražen Kimbry a jejich spojenci, viz o jejich putování rok předešlý. Konsulské vojsko bylo podle všeho v bitvě rozprášeno, invasoři se zmocnili i ležení. Území Allobrogů bylo Germány, zřejmě jen částí migrujícího proudu, vypleněno. Na jména barbarských vůdců jsou klasické prameny skoupé. Viz dále rok 107.

Před útokem se pokoušeli Germáni vyjednávat o možnosti usadit se někde na Římany ovládaném území. Jejich nabídka, zřejmě ne nepodobná z loňska vůči Keltům, se zdála být kulantní: "Martův lid by jim měl dát kus země jako žold a chce-li, ať užije jejich rukou a zbraní." Nejprve s konsulem, ten ale jejich delegaci poslal do Říma, kde senát žádost odmítl. Z toho vypukla válka, jak se spustila, nevíme (příděly půdy patřily k hlavním sporným bodů nepřátelské agendy populárů a optimátů, nebylo možné o nich jednat, natož s cizinci). ● M. Iunius byl roku 104 obžalován tribunem lidu Cn. Domitiem Ahenobarbou, že spustil válku bez příkazu lidu a tak že zavinil všechna neštěstí, která pak lid ve válce potkala. Proti Silanovi však hlasovaly jen dvě tribue (z 35). 

 

V Římě censor M. Aemilius Scaurus (ročník 163/162, cos. 115) dal renovovat silnici via Aemilia a prodloužil ji do Genuy, kterou spojil s Pisou a Lunou (srov. rok 175). Vysušil v Popádí řadu mokřin kolem Trebie a vykopal plavební kanály z Placentie do Parmy (plavba z Placentie do Ravenny trvala dva dny). Opravil na Capitóliu chrám Mentis Bonae/Dobré mysli (viz jeho zasvěcení roku 215) a ještě starší Fideí (zasvěcen roku 254). Rekonstruoval též Mulviův most, pons Mulvius, dnešní Ponte Molle, který byl v té době nejméně stoletý: v roce 207 již stál.

Úřad musel složit, neboť jeho kolega v úřadu M. Livius Drusus, cos. 112, během censury zemřel. Všechny práce jistě nebyly dokončeny t. r. Viz nové censory roku následujícího.

Z popudu tribuna lidu C. Mamilia Limetana byl přijat zákon vymezující ochranu pozemků rozdělovaných ze státní půdy/ager publicus. Pro toho, kdo hnul hraničním kamenem mezi pozemky, stanovil pokutu pěti tisíc séstertiů. Označení lex Mamilia Roscia Peducaea Alliena Fabia říká, že ho mohl t. r. podat Mamilius se svými kolegy v tribunátu, nebo že byl později novelisován, například za prvního Caesarova konsulátu roku 59, nebo za jeho samostatné vlády, srov. rok 49.

Tribun Mamilius inicioval též hromadné vyšetřování korupčních kaus z války s Iugurthou, které se později říkalo "mamiliánský návrh/rogátió mámiliána". Vzhledem k tomu, že podezřívanými vojenskými veliteli byli ve válce příslušníci aristokracie a tribunál obsazovali rytíři/equités, často gracchovci, vedlo vleklé vyšetřování k zostření protioptimátských nálad a patřila ke zdrojům římských občanských válek budoucích desetiletí.

Práci tribunálů dozorovali tři (hlavní) vyšetřovatelé/trés quaesítórés, viz rok předešlý. Prvního roku byly za iugurthovskou korupci (přesná obvinění neznáme) odsouzeni C. Sulpicius Galba a čtyři konsulárové: L. Calpurnius Bestia, Sp. Postumius Albinus, L. Opimius a též konsul roku 114 C. Porcius Cato. Už roku 117 jako praetor Sicílie měl spory s provinciály, když po něm chtěli osmnáct tisíc séstertiů. Za svého konsulátu ztratil vojsko v bitvě se Skordisky a vidina peněz z kořisti se rozplynula, pokoušel se dostat peníze z makedonských provinciálů. Ti ho za to v Římě roku 113 žalovali a chtěli po něm čtyři tisíce séstertiů náhrady. Musel zaplatit; nebyly to nijak velké peníze, naopak.

V iugurthské válce sloužil jako legát a prý také bral numidské úplatky. Asi tomu tak bylo, neboť odešel do exilu ještě před zahájením procesu, usadil se v Tarrakoně, stal se tam občanem a asi tam i zemřel.     

Narodil se, snad v březnu, T. Pomponius Atticus, finančník, spisovatel, historik a genealog, který v letech 86 až 65 žil v Athénách. Dědic značného jmění se před hrůzami občanské války uchýlil po Sullově dobytí města "na studijní pobyt" do Athén, poskytoval Athéňanům úvěry a byl prý tolik laskavý k nim, že mu za to stavěli sochy (odtud přízvisko Atticus/"Attický"). Roku 56 se oženil s Caecilií Pilií, vnučkou triumvira Crassa.

Nakloněn mu byl Sulla, přátelil se důvěrně s M. Tulliem Ciceronem a jeho řečnickým sokem Q. Hortensiem. Odmítal úřední karieru, správcování provincií, zůstával v Římě, ani nenásledoval Pompeia roku 49. Pomohl mnoha proskribovaným, provozoval velkou písařskou manufakturu, fungoval jako ochránce literátů a filosofů; sám byl epikúrik. Zemřel roku 32, viz tam. 

 

************************************************************

108.

Ol. 168, 1

Níkomachos z Filadelfie v Lýdii

204 SE

140 AE

(Démocharés I.)

a. u. c. 646

Ser. Sulpicius Galba a L. (Q.?) Hortensius

cos. suff.: M. Aurelius Scaurus

************************************************************

Pairisadés V. (vládl od doby někdy po roce 150 nebo ještě později, srov. rok 150), podle všeho bezdětný, poslední z panovnického rodu Spartokidů, nabídl královský titul a svou Bosporskou říši pontskému králi Mithridátovi VI. Eupatorovi Dionýsovi, jenž nabídku přijal. Jiné údaje o Pairisadovi neznáme, až na jeho konec.

Stratégos Diofantos (viz předešlý rok) vyhlásil v Pantikapaiu, sídelním městě říše, Mithridátův protektorát. Příznivci jistého Saumaka I., Skytha, který byl dán králem Palakem do Pantikapaia na vychování, zavraždili exkrále Pairisada V. a Saumakos I. se sám prohlásil králem v Bosporské říši. Vládl jen rok. Diofantos byl okolnostmi donucen prchnout lodí do Chersonésu Kimmerského a odtud do Pontu. Podle jiné tradice byl zajat a deportován; viz rok následují.

Saumakovo povstání lze klást i do let 104 až 101 a lze ho vykládat jako sociální a „národní“ revoluci.

 

V království Pontos se král Mithridátés Eupatór vypravil na „průzkumnou“ výpravu, záhadno ale kam a proč. Rozšířily se pověsti, že zemřel. Lze spekulovat, že byl inkognito na římském území v provincii Asia, aby se přesvědčil o možnostech nastávajícího nepřítele, srov. rok 121, popřípadku viz zde níže. Při svém nenadálém návratu do Sinópy ho chtěla jeho sestra a manželka Láodiké III. otrávit, poněvadž odhalil její nevěru. Byla však prozrazena a popravena spolu s jedním nejmenovaným Mithridátovým bratrem - nebo byl teprve nyní popraven Mithridátés VII. Chréstos (srov. rok 112)? Podle jiné verse bylo milenců více, také tudíž popravených. 

Krátce předtím se Mithridátovi Eupatorovi narodil Ariaráthés, pozdější kappadocký král Ariaráthés VIII. Eusebés Filopatór; jeho rodné jméno pravděpodobně znělo Arkathiás. V roce 99 mu bylo osm let (srov. tam a roku 112)Mithridátés VI. uzavřel spojenectví s králem Bíthýnů Níkomédem II. Epifanem (byl pakt výsledkem, nebo jeho část, onoho záhadného zmizení?). Pakt vydržel do roku c. 102.

 

V Egyptě se vyhrotily spory mezi matkou Kleopatrou III. a jejím synem a spoluvládcem Ptolemaiem IX. Sótérem II. Filométorem vulgo Lathyrem, který musel z Alexandreie prchnout; aby se královna syna zbavila, dala zřídit několik svých eunúchů a namluvila lidem, že za to chudáci vděčí synovým pletichám proti ní. 

O formách palácové nesnášenlivosti u Ptolemaiovců jsme informováni jen řídce a ani v tomto případě nevíme, o co se dynastové chytli. Žádná z královen nesnášela svého syna, a k tomu nejstaršího, tolik, jako Kleopatra III. Ptolemaia IX. Již staří si všimli kuriosity, že přitom jedním z kultovních synových přívlastků bylo Filométór/Milující matku, stejně jako u bratra, který svou matku nakonec i zavraždil, viz rok 101.

• K vyhnání Sótérově mohlo dojít nadvakrát: poprvé před 31. říjnem roku 110, do Alexandreie se vrátil před 2. únorem roku 109, a podruhé byl vyhnán mezi 10. březnem a 28. květnem roku 108 (srov. rok 88). Popř. musel Sótér II. utéci až někdy na podzim roku 107.    

Kleopatrá III. v říjnu 107 osudově prohlásila spoluvládcem svého mladšího syna Ptolemaia Alexandra, který byl dosud jako král-místodržitel na Kypru. Z ostrova se vrátil do země přes Pélúsion, neboť matka se rozhodla prohodit syny-krále po svém boku prý v úvaze, že mladší bude snadněji ovladatelný. Pod jménem Ptolemaios X. Alexandros I. Filométór Sótér, oficiálním přízviskem Níkéforos a lidově Pareisaktos/Vpašovaný, Vlezlý, vládl hanebně do roku 88, viz rok 116 a 114.

Sótér II. odplul/unikl na Kypros, kde si počínal jako by byl vládcem celé říše, viz další vývoj roku následujícího. Manželku Selénu se dvěma syny, jejichž jména neznáme, zanechal n. musel nechat v Alexandreji a stejně jako roku 115 donutila královna-matka syna, aby se rozešel se svou sestrou a chotí Kleopatrou V. Selénou I., viz dále o ní roku 102. 

Kleopatrá III. vládla od asi listopadu 107 s Alexandrem I. do roku 101 jako Theoi Filométores Sótéres III., viz dále rok 103 a 102. Kleopatrá III. ovládala alexandrijský palác stejně suverénně jako její matka, srov. rok 116. Roku 105 se dokonce stala knězem Alexandrova kultu, funkce určené dosud pro muže. 

 

V Numidii dokázal Q. Caecilius Metellus přes zimu sliby o beztrestnosti za svou římskou vraždu a o navrácení majetků získat na svou stranu Bomilkara/multís pollicitátiónibus adgreditur, Iugurthova důvěrníka, aby krále přemluvil ke kapitulaci nebo aby ho dokonce vydal živého nebo mrtvého. Bomilkar odkazováním na zoufalý stav království vyčerpaného válkou měl u krále úspěch. Iugurtha souhlasil s Metellovými podmínkami a vydal Římanům dvě stě tisíc liber stříbra, všechny slony (počty neznáme, srov. rok předešlý), něco koní a zbraní.

Když to všechno Říman dostal, k tomu tři sta rukojmí a zásoby obilí, chtěl ještě přeběhlíky. Dostal jich tři tisíce a dal je všechny hrůzným způsobem popravit, viz o nich roku předešlého; někteří ještě před ujednáními prchli k Bokchovi do Mauretánie. Král se odebral do městečka Tisidium/Thisidio, aby čekal na potvrzení míru senátem z Říma. To se vleklo, i když senát schválil Metellovo jednání a znovu mu přiřkl Numidii za provincii.

Iugurthovi se všechno rozleželo, zapomněl na kapitulaci a začal znovu dávat dohromady armádu. Sliby a korupcí změnil náladu v emporiu Vaga/Baga proti Římanům, viz rok 109, kde domácí berberské obyvatelstvo s pomocí Iugurthových lidí vyvraždilo o jakýchsi slavnostech celý římský garnison; na přímluvu obyvatel dal Iugurtha uniknout jedinému muži, veliteli posádky T. Turpiliovi Silanovi, Metellovu příteli (podle jiné verse nebylo známo, zda jako jediný z celé italické populace unikl náhodou, zda z lítosti nepřátel nebo po dohodě).

Mezi optimátem Metellem a populárem Mariem již tehdy panovala velká řevnivost, srov. rok 119, a mariovci Turpilia obvinili ze zrady. Velitel Metellus, jemuž byl senátem prodloužen mandát u numidské armády, musel poslat Latina Turpilia po projednání jeho případu polním tribunálem na smrt sekerou (křivá obvinění se brzy provalila, následky neznáme, kromě toho, že z Turpiliovy smrti měl Marius radost). Metellus, stále ještě v zimovišti, vytáhl okamžitě proti Vaze a již po dvou dnech obyvatele povraždil nebo prodal do otroctví, emporion vyvrátil. 

Pak se provalilo spiknutí kolem Iugurthy řízené Bomilkarem. Jeden z nejvýše postavený spiklenec a jeden z nejbohatších Numidů Nabdalsa se podniku zalekl a vyprávěl Iugurthovi o zradě: prozradil jména svých soudruhů, aby si zachránil život. Král dal hlavního pučistu, sobě blízkého Bomilkara s dalšími popravit, o osudu Nabdalsově nevíme. Bomilkarův totiž dopis nabádající velmože k akci našel v jeho stanu, kam si šel zdřímnout, kdosi z jeho důvěrníků. Přečetl si ho a běžel ke králi: Iugurtha tedy věděl dříve o záměru pučistů, než se přišel Nabdalsa zpovídat...  

Iugurtha byl poté kdesi v polní bitvě Metellem poražen. Jeho oslabené oddíly se rozutekly, jak jedovatě poznamenal historik Sallustius, "Numidové se ve všech bitvách chrání spíše nohama než zbraněmi/nam fermé Numidís in omnibus proeliís magis pedés quam arma túta sunt". Král unikl do dobře zásobené Thaly, kterou chránila bezvodá krajina. Metellus s vojáky však dorazil i sem, kde měl král v pevnosti poklady a ukrýval zde svou rodinu. Iugurtha v noci unikl a obránci pak po čtyřiceti dnech obléhání, kdy se začaly hradby hroutit, snesli cennosti, jídlo a víno do královské pevnosti, kterou nad sebou při hostině raději zapálili, než aby se vzdali. Král pak už nikdy nenocoval na jednom místě.

Ve stejné době dorazili vyslanci ze spojenecké Lepty, žádající o pomoc proti pokusům jakéhosi (púnského) dobrodruha Hamilkara zmocnit se jejich města; Metellus jim na pomoc odvelel čtyři ligurské kohorty pod C. Anniem. Jak akce dopadla, nevíme.  

K Metellově překvapení se o konsulát tohoto roku ucházel jeho podřízený v armádě C. Marius, muž neurozený, a v Římě, kam směl odplout z Utiky až na poslední chvíli, kdy Metellus obnovil honičku za Iugurthou, uspěl; ačkoli válka neskončila, byl Metellovi senátem přiznán triumf a konal ho na lednové kalendy roku 106.

Marius podpořil nároky Gaudy, Mastabalova syna, vnuka Masinissova, sloužícího v římské armádě, na numidský trůn, když ho předtím Metellus přehlížel, neboť berberský princ byl "poněkud slabší mysli/mente paulum inminútá". Gaudovi Marius namluvil, že po Iugurthovi mu bude patřit numidský trůn, jak se i stalo, viz rok 105.

Iugurtha se po Thale uchýlil ke Gaetulům, získal si je, a spojil se s králem Maurů Bokchem I., za něhož kdysi provdal jednu ze svých dcer do harému/singulí pró opibus quisque quam plúrumás uxórés... habent. Na začátku vlády se Bokchos v Římě marně ucházel o spojenectví. Společně následujícího roku vytáhli na Cirtu, kde měli Římané trén a uskladněnou kořist.

   

Římané snad t. r. nebo nejpozději roku následujícího, pod prokonsulem M. Minuciem Rufem (cos. roku 110; srov. rok 114) porazili "Kelty, Skordisky, Bessy a další Thráky", jak praví dvojjazyčný latino-řecký dedikační nápis na soklu prokonsulovy sochy v Delfách, dar Delfských. Sochu, která se nedochovala, vytvořili thébští umělci Menekratés a Sópatros.

Konec první války "dácké", která trvala od roku 112, srov. rok 110. Zda-li se pod označením "další Thrákové/níkésanta ton pros ... kai tús loipús Thrái[kás p]olemon" rozumějí Dákové, zřejmé není a jen jeden pramen mluví o válčení také s Dáky. M. Minucius nad koalicí triumfoval až roku 106, snad 1. srpna. 

Zvolený konsul Hortensius nesměl úřad nastoupit, neboť byl za jakýsi kriminální čin odsouzen a pravděpodobně exulován (volební korupce?). Po smrti jednoho z censorů, viz rok předešlý, byli zvoleni noví dva Q. Fabius Maximus Eburnus, cos. 116, a jeho kolega v konsulátu C. Licinius Geta, viz o něm roku 115. Census začatý loňského roku, 63. v pořadí, dokončili, výsledek neznáme. 

Q. Fabius později přistihl syna při čemsi nestydatém a nemorálním/impuditia, využil svého práva hlavy rodiny/pater familiás a dal ho popravit: v doprovodu dvou svých otroků byl mladík odvlečen na otcův venkovský statek a tam jimi zabit. Otrokům dal Fabius v odměnu svobodu, sám však byl za to roku 103 žalován Cn. Pompeiem Strabonem, cos. 89 a otcem triumvirovým, a raději se klidil do fešáckého exilu. Dožil v Nucerii, kde se stal i občanem.

 

************************************************************

107.

Ol. 168, 2

205 SE

141 AE

(Aristarchos)

a. u. c. 647

L. Cassius Longinus a C. Marius I.

************************************************************

Na Rhodu se t. r. podle jednoho chronografického záznamu po zemětřesení zřítil Kolossos, ačkoli se zřítil před již více než stoletím. Možné vysvětlení a o počtech kolossů viz v indexu s. v. sedm divů (2).

Zřejmě tohoto roku na jaře vpadli králové Mithridátés Eupatór s Níkomédem Epifanem do Paflagonie a vyhnali odtud domorodé dynasty, srov. pakt z roku předešlého. Paflagonci se utekli k římskému senátu, u něhož si v Římě vydobily, rozuměj: zaplatili, vyslání senátní komise, která ještě téhož roku dorazila do jejich vlasti. Pro paflagonské dynasty to ale nebyl žádný velký úspěch: Mithridátés si z rozhodnutí komise podržel alespoň galatské Trokmy, na jejichž území založil pevnost Mithridáteion.

Také král Níkomédés Epifanés obdržel část Galatie a jeho nemanželský syn Sókratés (?) se pod jménem Pylaimenés II. Euergetés stal králem Paflagonců (vládl do roku asi 96); římská smírčí komise byla anatolskými králi, alespoň na chvíli, ke smíchu. Jeho předchůdce a rodilý Paflagonec Pylaimenés I. (srov. rok 132) pravděpodobně zemřel tohoto roku a Římané nechtěli dosazovat žádného z místních dynastů a nechtěli zemi dopřát Mithridátovi Eupatorovi, jehož otci Pylaimenés I. své království kdysi odkázal. Římané se zjevně nechtěli ještě do anatolských záležitostí míchat, neboť měli otevřené válečné fronty v Africe a Gallii, srov. zde níže.

Snad tohoto roku proběhlo třetí, rozhodující tažení Diofantovo proti Skythům v Tauridě. Skythové byli poraženi na hlavu v bitvě v lokalitě Kalos limén/u Krásného zálivu, flotila obsadila Theodosii a Pantikapaion, král Saumakos I. lapen a deportován k Mithrdidátovi do Pontu; zde o něm zprávy mizí. To byl také konec jeho krátkého „slunečního“ státu (srov. rok 133)

Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos byl nyní všeobecně uznán králem Bosporské říše. Personální unie Pontu s Bosporem Kimmerským trvala do roku 63 (srov. ale období let 80 až 65). Mithridátés pobíral z Bosporu roční tribut 180 tisíců medimnů obilí (pokud to byla pšenice, bylo to 1229 tun) a dvě stě talentů stříbra, tedy 5,24 tun kovu.

Zřejmě do doby tohoto tažení spadá jedna světová originalita: stratégos Neoptolemos, bratr Archeláův, který pravděpodobně vedle Diofanta vedl druhou frontu v válce se Skythy, vybojoval vítězství na témže místě na souši i na vodě: v zimě totiž zvítězil na zamrzlém Maiótském jezeře v jízdní bitvě a v létě pak na stejném místě v bitvě námořní! • První „jezerní“ bitva dějin se odehrála na Urmijském roku 856 mezi Assyřany Salmán-ašaréda III. v zemi Zamua s vojáky lokálního dynasty Nikdêry z Idu, viz tam. Ve stejném kraji roku 818, nicméně na souši, porazil dvořan/rabi ša réši Mutarris-Aššur, vojevůdce assyrského krále Šamší-Adada V., jednoho z vládců tzv. nairských států, Šarsinu ze Zamuje.

Skythští „králové“, srov. zmínku o padesáti či osmdesáti Palakových sourozencích u roku 111, se stali vasaly pontského krále, třebaže jen na dobu vlády Mithridáta Eupatora. Podle numismatických nálezů známe z posledního století před naším letopočtem, popř. ze začátku 1. století n. l. tuto řadu skythských a sarmatských vládců: Akrosandros, Ailis, Kauités, Charaspés, Kosón (kolem roku 50), Farzoios, Inismeus n. Ininsimeus (oba asi sarmatští Aorsové/Alánové), Sariás, Saumakos II., Skilúros II. a Skotokés. O jejich činech nevíme nic. 

 

Kleopatrá III. Kokké vyslala na Kypros proti svému synovi Ptolemaiovi IX. Sótérovi II. vojsko. Boje na Kypru, o nichž nic nevíme, Sótér II. musel nakonec uprchnout do Syrie (viz následující rok). Velitelem Kleopatřina expedičního sboru byl Helenos, syn Apollodórův n. Apollóniův, jmenovaný pak novým stratégem ostrova, viz rok 145 a také 116, kde jiná možná verse Helenovy kariery.

Jakou vlastně silou disponoval, není známo, ale obvyklé pro tuto dobu na hellénském Východu bývá nejvýše několik tisíc žoldnéřů, zhruba počtem římské legie. Podle jedné verse dala Kokké svého stratéga popravit, neboť se domnívala, že nechal syna uniknout; Ptolemaios Sótér prý ani proti své matce bojovat nechtěl, třebaže měl v poli převahu, jak tato verse traduje. 

 

V Numidii převzal formálně velení v Utice C. Marius z rukou legáta P. Rutilia Rufa (viz o něm roku 105), Metellova zástupce, který se s Mariem nechtěl setkat a dlel u armády v Cirtě; válka byla vlastně vybojována, chyběl již jen Římanům Iugurtha. Předtím již Metellus vyjednával s Bokchem o změně čerstvé koalice s Numidy, ale jednání ještě nevedla k cíli. ● V Římě byl Metellus Numidicus obžalován z vydírání, když však žalobci žádali nahlédnutí do výkazů Metellova hospodářství, porotci, římští rytíři, odvraceli tvář, neboť nepovažovali za vhodné zpochybnit Metellovu důvěryhodnost a obžalovaný byl zproštěn. Stalo se tak před jeho triumfem drženým někdy roku 106, ještě před Minuciovým, viz k tomu rok 108.  

Marius s sebou přivedl nové odvedence do legií a mezi nimi poprvé též Římany z nejnižších majetkových vrstev za censu "počítaných na hlavy", nikoli podle příjmů, capite censí (s majetkovým odhadem do 375 assů a stejně jako proletárií s majetkem do 1500 assů neplatili daně). Přepravu armády a proviantu do Afriky řídil legát A. Manlius, který se pak podílel na bojových operacích. 

Prvním Mariovým úspěchem bylo dobytí Capsy, města, které nemuselo Iugurthovi platit daně a bylo tudíž vůči němu loyální: Římané ho vzali neočekávaně zrána z pochodu, dospělé muže pobili, ostatní prodali do otroctví, kořist rozdal vojevůdce mezi mužstvo a město zapálili. Následovala další opevněná Iugurthova místa při hranicích s Maury, řadu z nich obyvatelé před přicházejícími Římany opustili.

Marius pokračoval v kontaktech s Bokchem, který si Římany nepřál znepřátelit, třebaže už měl pakt s Numidem, viz rok předešlý. Na hraniční řece Muluše/Mulucha n. Muluccha mezi tehdejší Numidií a Mauretánií (dn. Wádí Maláq/Oued Mellègue?) totiž Římané překvapivě díky zvídavosti jednoho z ligurských vojáků dobyli jistou nepřístupnou Iugurthovu pevnost se zásobami a válka se tak dostala ke dveřím jeho království.

Tehdy také dorazil s jízdními posilami od italských spojenců quaestor L. Cornelius Sulla, vzdělaný, mladý, boje nezkušený a zchudlý aristokrat, jemuž k majetku pomohla pozornost a láska k jisté bohaté Níkopoli, po níž dědil; znám byl v té době spíše jako milovník veškerých radovánek. V numidské válce počalo klíčit Mariovo nesmiřitelné nepřátelství s ním, opět nenávistný vztah optimáta s populárem.

Iugurtha slíbil Bokchovi západní třetinu Numidie a Bokchos ho podporoval. Marius, který již byl s armádou na odchodu do zimoviště v provincii, byl napaden na neznámém místě v noci spojenými silami Iugurthových Numidů, Bokchových Maurů a Gaetulů (jejich vůdce neznáme). Římané útok odrazili a nad ránem unavené nomády rozprášili.

Marius pokračoval na cestě do provincie a kdesi poblíž Cirty pochodující armádu napadli po třech dnech Maurové s Numidy. Zatímco se vpředu bili Bokchovi a Iugurthovi jezdci, na zadní římský voj udeřila maurská pěchota, která nezasáhla do předešlé bitvy, poněvadž se zdržela cestou. Vedl ji Volux, Bokchův syn, ale v rozhodujícím okamžiku zasáhl se svou jízdou Sulla, Bokchos se obrátil na útěk a rovněž již vítězícího Iugurthu, který latinsky vykřikoval, že právě zabil v boji Maria a znejistil tím Římany, donutil prchnout; následoval masakr nomádů. Pevnost numidsko-maurské koalice tím byla nalomena.

Čtyři dny po druhé bitvě s koalicí kočovníků dorazili do Cirty od Maura poslové, aby Marius vyslal k Bokchovi dva důvěrníky na sjednání míru. Viz dále rok následující. 

 

Z neustálého plundrování osad a polností Kimbry vypukla v Galliích nouze a hladomor, srov. roky 120, 118 a rok 105. Konsul L. Cassius Longinus přivedl v létě Římany v Galiích k další porážce, tentokrát od Tigurínů, části Helvétů migrujících do Aquitánie, jejichž vůdcem byl král Divikón/lat. Divico, zjevně po roce c. 110 spojenec Kimbrů a pravděpodobně i jimi posilněn (viz o něm ještě roku 58). Konsul v bitvě u oppida Nitiobrogů jménem Aginnum n. Agennum na Garumně/dn. Agen na Garonne ztratil s velkou částí armády sám život, s ním padl jeho legát L. Calpurnius Piso Caesonianus, děd Caesarova stejnojmenného tchána.

Legát C. Popillius Laenas pro zbytek konsulské armády, který se uchýlil do opevněného ležení, dojednal kapitulaci s tím, že Římané museli pode jho, dát rukojmí a polovinu majetku, aby vojáci směli (se zbraněmi) odtáhnout (srov. předtím rok 109). V Římě Popillia Laenatu postavil tribun lidu C. Coelius Caldus, cos. 94 před soud s obviněním z velezrady, třebaže zachránil několik tisíc mužů. Aby se vyhnul odsouzení, odešel Popillius do exilu. Tribun Coelius prosadil v této souvislosti též doplnění hlasovacích pravidel o tajné hlasování rovněž pro případy velezrady/suffragium perduellionis, další lex tabellaria, srov. rok 119.  

Na ostudu z porážky u Agenna se odvolával ještě o půl století později Božský Iulius a své vítězství nad Helvetii presentoval jako revanš za utrpěné ponížení.

Seriál porážek římských armád v Gallii a Africe, jimž veleli aristokraté/optimáti, posiloval ve Městě oposici populárů a vedl pozvolna k mariovské revoluci.