***********************************************************
127. 
Ol. 226,3

438 SE
374 AE
C. Memmius Peisandros z Kolyttu
a. u. c. 880
T. Atilius Rufus Titianus a M. Gavius (Claudius) Squilla Gallicanus
coss. suff.: P. Tullius Varro a [D.?] Iunius Paetus (od března)

Q. Tineius Rufus a M. Licinius Celer Nepos (od května)

L. Aemilius Iuncus a Cn. Minicius Faustinus Sex. Iulius Severus (od října)

***********************************************************

Princeps podle všeho cestoval po Itálii, Řím opustil 3. března, bližšího známo není nic. T. Atilius Rufus Titianus, cos. ord. pro tento rok, se dopustil jakéhosi velezrádného činu, respektive věděl o něm, conscius tyrannidis, a byl senátem odsouzen ke ztrátě majetku; o aféře nevíme nic.

Podobného zločinu s cílem domoci se vlády se dopustil jistý Atilius Tatianus za Antonina Pia ("adfectatae tyrannidis reus/vinen z pokusu o získání moci"): buď jde o syna tohoto konsula, sotva o téhož muže, nebo jde v pramenech o záměnu n. duplicitu téže události. Viz rok 142.

Snad z t. r. pocházejí dvě fragmentární kopie dopisu principa do Beroie v jakési finanční transakci, zřejmě dluhu padesáti tisíc dénáriů mezi významnými lidmi, že to musela zpracovávat až imperátorova kancelář. Beroiá na tom nebyla dobře a kromě jiného asi už tehdy trpěla nedostatkem svobodné populace. Poškozený edikt procos. L. Memmia Rufa z doby c. 150+ se zabýval poměry berojského gymnasia, které zavřeli pro nedostatek lidí v úřadech nezbytných k jeho vedení. To byla Beroiá "po právu" kultovním střediskem provincie, hé prótenúsa tés Makedoniás kai kata axióma métropolis. 

Makedonský guvernér, odjinud není znám, věnoval gymnasiarchátu sto tisíc dénáriů a další peníze velekněz provinčního císařského kultu Flavius Paramonos. Povinné odvody do rozpočtu gymnasia dostali nařízeny majitelé vodních mlýnů/hydroméchanai. 

V Egyptě v Thébaidě se v Ombu seprali lidé ze dvou nomů. Jedni vyznávali totemové zvíře psa, který byl znakem jejich nomu, druzí štiku. Symbolicky si svá živá zvířata navzájem snědli a byla z toho válka, kterou uklidnil až příchod legie.

Literát D. Iunius Iuvenalis žertuje ve své patnácté satiře věnované pověrám a kanibalismu, že se do války pustili lidé z levobřežních Tentyr, dn. Dandara/Dendera, s lidmi z pravobřežního, východního Ombu/egypt. Nubt/Nubet, hellénistické Omboi n. Ombos, dn. Kúm Umbú ("Hromada U."), mezinárodně Kom Ombo, po sedmidenních výročních oslavách, tedy ještě opilí. Při útoku Ombských na Tentyrské byl jeden z nich zajat, rozsekán na kusy a v syrovém stavu Ombany snězen.

• Kromě Ombu/Kúm Umbú existovala stejnojmenná lokalita Nubt/Ombos u Tentyr na západním břehu, nebyla však sídlem nomu; dn. Naqáda, archeologická lokalita.

Iuvenalis mohl být o nepokojích v Thébaidě dobře informován. Autor Satyr/Saturae zemřel pravděpodobně v tomto roce nebo až kolem roku 138; o datu narození viz rok 65. Není známo, zda zemřel v místě svého exilu na jihu Egypta, nebo zda se literát z propuštěnecké rodiny po Domitianově vraždě roku 96 směl vrátit do Říma.

***********************************************************
128. 
Ol. 226,4

439 SE
375 AE
neznámý
a. u. c. 881
L. Nonius Calpurnius Asprenas Torquatus II a M. Annius Libo

coss. suff.: L. Caesennius Antoninus (od února); M. Iunius Mettius Rufus a Q. Pomponius Maternus (od dubna)

L. Valerius Flaccus a M. [Iunius Homullus?] (od července)

A. Egrilius Plarianus a Q. [...]

***********************************************************

Hadrianus se vypravil na druhou okružní cestu po provinciích, srov. roky 121 - 125. Přes Sicílii dorazil do Afriky, Numidie a Mauretanie; údajně tam tehdy zapršelo poprvé po pěti letech. 1. července byl v posádkovém městě Třetí legie Lambaesi. Po krátkém návratu do Říma, kde přijal titul od senátu pater patriae, pokračoval v inspekci provincií přes Helladu, provincii Asii, Syrii (23. června 129 dorazil do Antiocheie), Egypt a Kýrénaiku, která trvala nejpozději do roku 134. 

V Orientu vedl jednání s orientálními dynasty. Osroovi I. Parthskému vrátil dceru žijící od Traianových dob v římské internaci a slíbil mu podporu v jeho snaze domoci se zpět trůnu ukořistěného Traianem. Farasmanés II. Ibérský, ač římský spojenec, se však k Hadrianovi, asi do Athén n. následujícího roku do Antiocheie, nevypravil a neholdoval mu, třebaže mu Hadrianus poslal nejvíce darů ze všech regionálních dynastů, dokonce prý s nimi i slona, dar to pouze mezi velekráli.

Farasmanés II. údajně poštval na Parthy a Římany zakavkazské Alány, ale potěšení z jejich nájezdu roku 134 se již nedočkal, neboť zemřel roku 132, viz rok 134 a 139. 

Nástupcem na ibérském trůnu byl jeho syn Rhadamistos, který však vládl pouze tři roky do 135. Jeho syn Farasmanés III. byl tehdy roční a vládu za něj do zletilosti převzala bába Ghadana, srov. rok 106 (do asi chlapcově patnácti, tedy roku 149?). Její vnuk vládl pak do roku 185, viz rok 139.

 

***********************************************************
129. 
Ol. 227,1
Dionýsios Sameumýs II
440 SE
376 AE
neznámý
a. u. c. 882
P. Iuventius Celsus T. Aufidius Hoenius Severianus II a L. Neratius Marcellus II (do února), Q. Iulius Balbus (od února)
coss. suff.: Ti. Iulius Iulianus a Castus (celé jméno neznáme)

[L. Flavius Arrianus (nebo až 130?)]

***********************************************************

V olympijském hippodromu zvítězila quadriga/armató teleió neikésas senátora L. Minicia Natala Quadronia Vera (zv. moderně Mladší) z Barciny (dn. Barcelona), syna cos. suff. 106+ L. Minicia Natala (zv. Starší). Roku 139 se stane consulem suffectem a c. 154 procos. Afriky Prokonsulské/anthypatos Libyés. Nápis z Olympie pořízen nejspíše až na 233. olympiádě, tj. roku 153. Byl to první "katalánský" olympioníkos, jméno kočího, tedy fysického vítěze, neznáme. 

Hadrianus od posledních měsíců roku 128 podruhé v Athénách, srov. rok 124 - 125. Posvětil dokončené Olympieion stavěné od asi roku 515 př. n. l. se svou sochou a daroval Athéňanům pro chrám velkého hada, kterého dostal od nejmenovaného indického panovníka. Povolil stavbu Panhellénia, svatyně na principovo uctívání, a schválil provozování několika her s ním spojených; srov. rok 131.

• Olympieion byla nejdéle stavěná náboženská stavba starého věku (644 roků?) a v Helladě největší, srov. též roky 515 a 173 př. n. l. Ačkoli byl Hadrianus pyšný na své výtvarné a inženýrské schopnosti, dostavba Olympieia proběhla podle plánů jinak nám neznámého římského architekta D. Cossutia/Dekmos Kossútios Popliú Rhómaios angažovaného Seleukovcem Antiochem IV. O roli sofisty Polemóna při zasvěcování Olympieia viz rok 144.
    Princeps daroval „svým“ Athéňanům velké peníze a roční dávky obilí, navíc ostrov Kefallénii (co z darů městu patřilo již do první návštěvy, nelze určit, srov. rok 124). V Eleusíně podruhé zasvěcen do mystérií (srov. rok 124), nyní již se zbožňovaným milencem/erómenem Antinoem. Dal ho portrétovat jak Iakcha a v této podobě je Antinoos vyražen i na pamětních mincích mýského Adramyttia se jménem provinčního úředníka ("Gesios anethéke Adramyténois/Gesius věnoval Adramyttským").

Z Athén pokračoval do Anatolie, procestoval podruhé její západní část. Ve fryžské lokalitě Melissa vztyčil pomník slavnému Athéňanu Alkibiadovi, který zde byl roku 404- zavražděn, viz více tam. Přes Kappadokii princeps dorazil do Syrie. Přezimoval v Antiocheji.

Někdy během svých antiošských pobytů dal Hadrianus v Dafně obezdít a tak znepřístupnit Kastalin věštebný pramen, kde se mu dostalo jakési věštby o panování: měl prý strach, aby i jiným se podobných věšteb nedostalo. Pokusil se ho obnovit Iulianus, viz rok 362.

Zřejmě v této době dosáhla delegace Tyru povýšení města na métropoli (v Syrii tedy čtyři: Antiocheia, Damaskos, Samosaty a Tyros). Zásluhu na tom měl prý hlavně rhétór Paulos z Tyru, autor též učebnice řečnictví a progymnasmat.   

V Parthii asi v tomto roce skončila vláda Osroa/Chusrau I. (od roku c. 109) a kralování se v jeho části říše chopil Mithridátés IV. jako Arsakés XXXV. Vládl asi do roku 140, kdy v jiné, nám však neznámé části, vládl stále Vologaisés III. (od c. 105). Snad byl jeho krátkodobým nástupcem roku c. 140 jinak zcela neznámý Arsakés XXXVI. Lze předpokládat, že po zmizení obou vládl konečně v celé říši Vologaisés sám, tedy po c. čtyřech desetiletích "občanské" války. 

Všechny tyto údaje pocházejí z numismatických pramenů, nic bližšího o aktérech parthských dějin nevíme. Mithridátova vláda bývá zakončována munismatiky též rokem 147, kdy zemřel jeho sok Vologaisés III. Znalost řečtiny v této době již značně slábla u parthského dvora, na mincích se množí chyby. 

Narodil se t. r. nebo o dva roky později v Pergamu vyhlášený lékař Galénos (č. "Kliďas"); zemřel v Římě někdy po roce 200 ve věku sedmdesáti let. Jeho učitelem byl vlastní otec, mathematik, geómetr a architekt Níkón, který ho vzdělal ve svých oborech, přírodovědě a ve filosofii peripatu. Medicínu Galénos studoval ve Smyrně a v Alexandreji, vědecky nejpokrokovějším městě starého věku. Jeho hlavním učitelem byl Stratoníkos, s Métrodórem žák Sabína, který byl znám svým výkladem spisů Hippokratových; srov. o nich v indexu s. v. lékaři (2). Roku 158 se vrátil do Pergamu, vyučoval a praktikoval jako lékař sportovců a gladiátorů. 

Roku 161 se proslavil v Římě, který opustil při vypuknutí moru, viz rok 165sqq. Roku 169 se stal zpět v Římě lékařem Commodovým a později pravděpodobně Septimia Severa, za něhož na Tiberu též zemřel. Jeho dílo zachované též díky arabským překladům zůstalo směrodatné pro evropskou medicínu po více než tisíciletí, v některých ohledech až do 19. století.

Jiný Sabínos z doby Hadrianovy byl sofista, autor mimo jiné úvodu do řečnictví s hlavními body cvičných projevů ve čtyřech knihách, komentářů k Thúkýdidovi a Arkesiláovi.  

     

***********************************************************
130. 
Ol. 227,2

441 SE
377 AE
neznámý
a. u. c. 883
Q. Fabius Catullinus a M. Flavius Aper 

coss. suff.: Cassius Agrippa/Agrippinus a Ti. Claudius Quartinus

***********************************************************

Pravděpodobně t. r. navštívil Hadrianus jako první z římských vládců Palmýru a podle celního a daňového zákoníku z roku 137, viz, potvrdil aramajo-arabské obchodní republice v syrské poušti samostatnost. Za L. Septimia Severa či za Caracally získala Palmýra status římské kolonie a od L. Septimia Severa dostala Vaballathova rodina římské občanství (všichni z rodu jsou pak Septimiové; komu se dostalo občanství až roku 212, nesl jméno Caracallovo Aurelius). Na čas se stát označoval za "Hadriánské Palmýřany/Adriánoi Palmýrénoi".  

Obchodní republika s aramajštinou jako úředním jazykem užívala hellénských názvů vládních institucí (poprvé zmíněny roku 10+, nejstarší známý datovaný nápis je z roku 304 SE/7-: Palmýrénón ho démos/gbl tdmry' (naposledy užito roku 51+), Palmýrénón hé polis/gbl tdmry' klhn, hé búlé kai ho démos/bwl' wdms (lat. civitas), grammateus, archón/'rkwny'.

Kdo tím "lidem" byl, nevíme (= shromáždění klanů, které vybíralo archonty a radní/dekaprótoi, 'šrt'?). Palmýrénští měli dokonce svého gymnasiarcha/gmnsyrks, instituci ryze hellénskou. 

Vůdce karavan/synodiá a váženého občana Palmýry jménem Soadés/aram. Šo'adú (Š'DW), syna Bóliadova, vyznamenala roku 144 parthská obec Ologasias, Úlogasias/Vologesias ležící pravděpodobně v kraji kolem dnešního Baghdádu. Ve Vologesii, viz rok 51+, zasvětil Soadés Augustův chrám. Palmýrští Soadovi též děkovali za ochranu karavany před bandity jistého Abdallatha/'BDLT z Aichtaia/'CHJTJ', možná jednoho z fýlarchů skénitských Arabů, mesopotamských nomádů.

O obchodu Palmýrských s Charakénou a s oblastí Zálivu viz rok následující. Na snímku z roku 1893 palmýrské Wádí al-qubúr s ruinami hrobek, foto pořízené Maxem svobod. pánem z Oppenheimů, Vom Mittelmeer zum Persischen Golf I-II, Berlin 1899-1900. 

Z pouštní Syrie putoval Hadrianus do provincie Arabia (a byl i zde prvním z principů, který ji navštívil od doby jejího ustavení roku 106). Z Gerasy směřoval do Palaistíny. V Iúdaji oddaný filhellén nařídil opravit poničený Jerúsalém a proměnil město v římskou kolonii pod názvem Aelia Capitolina. Na místě Jahweova chrámu zničeného roku 70 dal Hadrianus stavět chrám Iovův a Židům zřejmě při této příležitosti, nebo o něco později, nařídil zrušit obřezávání chlapců, zvyk, který Helléni milující mužskou nahotu na veřejnosti pokládali za nechutný (praxi povolil znovu Antoninus Pius). 

Dokud byl princeps poblíž země, nedělo se nic, viz rok následující. Jakmile se však obrátil k Západu, Židé v Iúdaji, kteří se masově židovské války na konci Traianovy vlády (válka diaspory) neúčastnili, roku 132 povstali.

Někdy z této doby před povstáním pochází papyrus od Mrtvého moře s řecky psanými poznámkami k procesu se dvěma Židy, kteří falšovali obchodní doklady. Gadalias, syn notářův s kriminální minulostí, pomohl upravit papíry jistého Saula z prodejů otroků, pravděpodobně nelegálně pořízených z mimořímského území. Saulos je vzápětí osvobodil (jako své souvěrce?), zřejmě naoko, a z fingované koupě nezaplatil úřadům júdské provincie příslušné poplatky. Za to je mohla oba čekat práce v lomech až smrt. 

U Pélúsia dal Hadrianus v létě obnovit rozvalený pomník Pompeiův s přikázal restaurovat chrám Dia Kasia. Plavil se po Nilu a s manželkou Vibií Sabinou užasl za úsvitu nad zvukem Memnonových kolossů v Thébách; viz o nich a králi Amenhotepovi III., jemuž tehdy patřily, roku 1418-, viz likvidaci jevu roku 199+.

Na cestě imperiální pár doprovázela dvorní básnířka Iulia Balbilla pocházející z rodu kommágénských králů, příbuzná (sestra?) Filopappova, viz roky 36+ a 72+, a Hadrianus dal její verše vytesat do podstavce jednoho z "Memnonů". Datovány byly 20. a 21. listopadem roku 130.

Ve středním Egyptě založil na pravém nilském břehu na místě vesnice jménem Bésá na počest svého milence/erómena Antinoúpolis. Rychle vyrostlo v jedno z největších měst Egypta a zůstalo jím po celou římskou éru. Jako městské sídliště doloženo ještě v desátém století, o dvě staletí později již jen jako ruiny, v které se proměnilo za sultána kurdského rodu Saláha ad-Dína/pro Evropany Saladin.

Antinoos z Bíthýnie (asi ani ne dvacetiletý) utonul 30. října před císařovýma očima v Nilu, ale spekulovalo se též, že se obětoval za dlouhý život svého milence, popřípadě, že obětován byl, respektive že se chtěl zbavit Hadriánovy sexuální náruživosti; v moderní době nechybí úvaha, že byl zavražděn v jakési dvorní intrice. 

Hadrianovi jacísi egyptští "magové" tvrdili, že nalezne nový život, když se za něj někdo obětuje: šarlatáni zjevně uměli listovat v mýthologických příručkách, aby tam nalezli příběh Adméta Ferského a jeho oddané choti Alkéstidy osvobozené Hérákleem.

Antinoos z Bíthýnia/Claudiopole (dn. Bolu v TR) získal od principa kultovní pocty, kdežto Hadrianova vlastní sestra Paulina v téže době zemřela téměř nepovšimnuta. Antinoos byl císařovou láskou, byl vyznamenáván otcovskou náklonností, nebo velkým přátelstvím? Vztah s manželkou nebyl s nejvyšší pravděpodobností dobrý, manželství bylo bezdětné (jedno dítě asi potratila), navenek ji však zahrnoval nejvyššími možnými poctami. 

Hadrianus dal svého druha zbožnit a mládenec byl uctíván ve své rodné obci, v Athénách a Eleusíně, Argu a Mantineji výročními slavnostmi a v egyptské Antinoúpoli se konaly jednou za čtyři roky sportovní hry antinoeia. Podívaná existovala ještě ve druhé polovině třetího století, viz rok 267. 

Alexandrijský básník Pankratés, viz rok 138, složil obdivné epyllion na Hadriana s Antinoem na lovu lvů: bylo-li to v Deltě, znamenalo by to, že v Egyptě šelmy žily ještě ve 2. století n. l. Oslavnou skladbu složil na Antinoa též vyhlášený lyrický básník a kitharód Mesomédés, Hadrianův propuštěnec. Umělec původem z Kréty dostával od principa plat, který později Pius snížil o polovinu; summu neznáme. Mesomédovy písně, některé texty se zachovaly, se zpívaly ještě za Caracally, který byl rovněž jeho obdivovatelem, viz rok 213. 

Matematik, astronom a platónik Theón ze Smyrny zemřel někdy po tomto roce (snad stár 60?). Z jeho spisů se zachovalo dílo pojednávající o matematice v Platónově spisech, resp. o mathématice užitečné k pochopení Platóna. 

V Hadriánově éře sepsal dějiny Assyrie od Nina a světa po Alexandra jistý řečník a paradoxograf Kefalión a nazval je buď Músai podle počtu knih anebo Pantodapai historiai/Všeliké příběhy (nezaměňovat s Kefaliónem z Gergidy/Gergithu, žijícího však na Sicílii, hellénistického autora výkladu o dějinách římských, viz s. v. Řím).

Paradoxograf Kefalión vydal též řečnická cvičení. Jeho současníkem mohl být jistý rovněž blíže neznámý Abýdénos, autor spisku Peri Assyrión/O Assyřanech, z něhož se uchovaly zlomky v armenštině. Oba byli pravděpodobně excerptory starších děl, hlavně Alexandra z Mílétu zvaného Polyhistór.

V Hadrianově éře tvořil v Alexandreji filosof a sofista Valerios Pólión/Valerius Pollio z Trall, otec filosofa Valeria Polióna Diodóra, srov. rok 120+ a v indexu s. v. grammatici. Složil vzpomínky na Musonia, pojednal o Aristotelovi, pořídil výtah z Filochorovy Atthidy a Diofanových Geórgik o dvou knihách (Diofanés, autor z éry konce republiky, přitom zkrátil do šesti knih originál Cassia Dionýsia z Utiky o století staršího a o knihách dvaceti), Pólión vylíčil občanskou válku Caesarovu s Pompeiem.

Rhétór Ailios Sarapión z Alexandreie, složil učebnici řečnictví, spis o chybách v deklamacích/peri tón en tais meletais hamartanomenón, sedm knih přednášek/akroáseis, řeč k alexandrijským radním, pojednání o tom, zda bylo správné, aby Platón vykázal Homéra z Ústavy/Políteia a panégyrikos na Hadriana.

15. prosince se narodil L. Ceionius Commodus, pozdější L. Aelius Commodus, L. Aelius Aurelius Commodus vulgo princeps L. Verus (zemřel roku 169). 

V Japonsku zemřel v zimě t. r. ve věku 106 let císař Keikó (od roku 70, pohřben v zimě 132). Třináctým tennóem se stal jeho čtvrtý syn Seimu, občansky Waka-taraši-hiko; žil do roku 190. Jeho hlavním ministrem byl Takeči no Sukune, který se narodil ve stejný den.   

***********************************************************
131. 
Ol. 227,3

442 SE
378 AE
Klaudios Filogenés
a. u. c. 884
Ser. Octavius Laenas Pontianus a M. Antonius Rufinus

coss. suff.: L. Fabius Gallus a Q. Fabius Iulianus

***********************************************************

Hadrianus strávil zimu 130/131 v Alexandreji a z jara vyrazil lodí zpět do Antiocheie. S jejím obyvatelstvem si nerozuměl. Rozčílila ho syrská metropole natolik, že uvažoval o rozdělení Syrie a Foiníkie, aby Antiošští dostali konkurenci. Neudělal to, dokonce ji rozšířil, viz rok 135. Teprve o šedesát let později byla Syrie rozdělena Septimiem Severem, viz rok 195.

Co do jízlivostí zdatně soupeřili antiošští Helléni a Syřané s Alexandrijskými a dokázali znechutit pobyt kdekomu z římské vrchnosti, i těm, kteří se k nim chovali liberálněji: viz osud Iulianův.

Ze Syrie pokračoval Hadrianus napříč Anatolií na západ a pravděpodobně potřetí přezimoval v Athénách. Snad až nyní zasvětil Olympieion a společenství Panellénion/Panhellenium, viz rok 129. Nevíme, zda osobně on, nebo zda k tomu svolil, založil t. r. nebo již dříve podle dávných hellénských vzorů "Všehellénské koinon" autonomních státečků od Kýrénaiky po města v Thrákii, od Épeiru po Krétu a Anatolii se sněmovištěm v Athénách, se čtyřletými hrami/megala panellénia a společným císařským kultem.

Vlastní smysl koina zůstává nejasný, snad ryze idealistický projekt filhellénského císaře "mít všechno hellénské pod jednou střechou". Členské státečky označovány za "osadnické obce/apoikoi poleis", třebaže řada z nich byly původními mateřskými kolonisačními státy/métropoleis. Pokoušel se Hadrianus staromilecky vyzdvihnout Athény jako kultovní a sportovní centrum celého hellénského polytheistického světa, takže členové koina byli z toho pohledu "athénskými osadníky"?

Panellénion fungovalo pouze pod dohledem principovy autority a za tradiční permanentní hellénské řevnivosti a hašteřivosti, s níž se musel potýkat téměř každý z panovníků po Neronovi. Není zpráv o tom, že by Hadrianovu vládu přečkalo. Srov. roky 66 a 70. 

V Charakéně začala vláda Meredátova, nejmladšího ze synů parthského krále Pakora II. (zemřel c. 109). Jako údělný král panoval do roku 151, kdy byl poražen a vyhnán Vologaisem IV. Meredátés, řec. Mithridátés, se tituloval "král králů, král Omanů", kteří zjevně vládě charakénských Arabů podléhali (s obyvateli dnešního Ománu/arab. Umán nemají zřejmě nic společného).

T. r. v dubnu poctili "tímés charin" Hadriánovi Palmýrští usazení ve charakénském residenčním městě Spasinú Charaku sochou svého spoluobčana Iaraia, syna Nebúzabadova/aram. Jarchaj bar Nebozabad/JRCHJ br NBWZBD, takto satrapu krále Meredáta, srov zde výše, u Tilmunů-Bahrajňanů/satrapés Thilúanón. Meredátés zjevně ovládal velké kusy Zálivu.  

O Meredátovi už nebude slyšet. Kultovní sochu staroíránského boha Verethragny (pers. Vahrám, Bahrám)/připodobňovaný Hérákleovi Vologaisés odvezl z Mesény do Seleukeie Babylónské a zasvětil ji v chrámu boha Tira/hellénský Apollón.

Palmýrská agenda sahala přes celý předněvýchodní region. V dubnu roku 138 poctili sochou jistého Iaribólu/aram. Jarchibólá za to, že podnikl diplomatickou cestu k elymájskému/řec. Ailyméné králi Oródovi (asi II.)/Woród. Zmiňován na jiném nápisu je "vládce Meséňanů/archón tón Maisénón".

Roku 157+/468 SE dovezli obchodníci do Palmýry zboží na lodi jistého Onaina Addúdana ze "Skythie", pravděpodobně z Indoskythie na pobřeží dn. PAK a západní IND, a poctili sochou M. Ulpia Iaraia/Jarhaj za jeho vlastenectví, viz k tomu rok 157+. 

Jiný palmýrský nápis ze stejného roku honoroval chlapíka, který připlul ze Skythie na lodi Beeloia Kýra/Kóraš.  

Správcem Británie v letech 131 - 132/133 Sex. Iulius Severus, legátem předtím v Moesii a viz rok následující (pocházel z Illyrika, z claudijské osady Aequum/dn. Čitluk v Bosně a Hercegovině) a nebyl příbuzný s attalovsko-keltským senátorem C. Iuliem Severem, viz rok 125, ani s pozdějšími severovskými principy).

***********************************************************
132. 
Ol. 227,4

443 SE
379 AE
Klaudios Domitianos
a. u. c. 885
C. Iunius Serius Augurinus a C. Trebius Sergianus
coss.: suff. C. Acilius Priscus a A. Cassius Arrianus

[L. Antonius Albus (?), viz rok 102]

***********************************************************

V Palaistíně propuklo povstání Židů pod Šimonem bar Kochbou, jak si říkal, "syn Hvězdy", řec. Barchóchebás; krvavě potlačeno roku 135. Rodným jménem byl asi Šim'on bar Chosiba, řec. Simón Chósiba (též lat. Cotheba, Cocheba).

Váženým rabbim Akivou/Aqíbá ben Jóséf, učitelem tóry, původně negramotným pastevcem, byl prohlášen za mesiáše, národního spasitele; po likvidaci povstání za to rabbiho Římané na rozkaz "tyranna Rufa n. Turna Rufa", viz zde níže, údajně umučili v Kaisareji nástrojem na hrubé česání vlny.

Jedním z významných žáků Akivových byl Šim'on bar Jóchaj, který se po likvidaci revolty třináct roků skrýval v Palaistíně po jeskyních, neboť mystik byl Římany odsouzen na smrt. Kolem roku 148 odcestoval do Říma a podle pozdní židovské tradice vyléčil jednu z dcer Antonina Pia a měl prý vliv na císaře samotného. Den Simónova úmrtí slaví Židé jako lag ba-omer/"33. den omeru", viz pod Iúdaia (2).     

Na rozdíl od fláviovské války byli povstalci tentokrát vnitřně jednotní, srov. roky 66sqq. a rok 135. O příčinách války viz rok 130, Jerúsaléma se podle všeho nezmocnili. Na svých územích razili mince různých nominálů s obrazy palmy, hroznu, trub a lyry, též chrámového průčelí s konví.

Hadrianus poslal na likvidaci povstání známého jako třetí válka židovská správce Británie Sex. Iulia Severa, jehož si vážil jako nejschopnějšího ze svých vojevůdců. Legát provincie Q. Tineius Rufus, cos. suff. 127 (srov. zde výše, předtím legatus Augusti v Thrákii), nezmohl ničeho a legie syrského legáta C. Quinctia Certa Publicia Marcella utrpěly v bojích těžké ztráty. Zda se válečných operací účastnil Hadrianus osobně a na jak dlouho, známo není: je možné, že se do Palaistíny přeplavil zpět z Athén, viz rok předešlý. 

Severus nevsadil na útok a jednu rozhodující bitvu, ale po Vespasianově vzoru postupoval pomalu obkličováním ohnisek vzpoury, vyhladověním povstalců a likvidací jednotlivých míst. Údajně tak během jeho taktiky spálené země bylo Římany srovnáno se zemí padesát měst a 985 osad, v bojích a za vyvražďování osídlených míst zahynulo na 580 tisíc Židů a nespočetně dalších zemřelo hlady a nemocemi.

Téměř celá Iúdaia zůstala po bojích rozvrácena. Hrob Salomonův se prý pak rozpadl sám od sebe a po vylidněných městech pobíhali vlci a hyeny (sic). O vlastním průběhu války nejsme informováni, neboť tento boj Židů za nezávislost svého Iósépa Flávia nenašel. Viz dále rok 135. 

    Po válce odešel Severus do Bíthýnie jako guvernér a Hadrianus přeměnil Pamfýlii v senátní provincii, Bíthýnii naopak ve svou, císařskou.

V Bosporském království zemřel Kotys II. (kraloval od 123) a nástupcem se stal jeho syn Ti. Iúlios Rhoimétalkés Filokaisar Filorhómaios Eusebés (do 153). O jeho sporech za Antonina Pia viz rok 143.

 

***********************************************************

133. 

Ol. 228,1
Lúkás z Alexandreie
444 SE
380 AE
neznámý
a. u. c. 886
M. Antonius Hiberus a P. Mummius Sisenna (do dubna)
coss. suff.: Q. Flavius Tertullus a Q. Iunius Rusticus I

P. Sufenas Verus a Ti. Claudius Atticus Herodes

***********************************************************

Někdy během své vlády nařídil Hadrianus staviteli Decrianovi, aby v Římě přesunul nastojato Colossa, obří sochu kdysi Neronovu. Na jeho místě stál pak po zbytek starého věku chrám Romy. Colossus, po němž se jmenuje vedle stojící Colosseum, původně i s tváří Neronovou, byl přemístěn pomocí 24 slonů. V nové roli se stal velesochou Héliovou/Sol a stavitel Apollodóros k ní budoval stejně rozměrnou sochu Selény/Luny; viz dále rok 190.

Athéňan rodem a cos. suff. t. r. Claudius Atticus Herodes, řec. Leukios Bibúllios Hipparchos Tiberios Klaudios Attikos Héródés z Marathónu, byl jedním z nejbohatších mužů své doby. Jeho otci Ti. Claudiovi Attikovi Hipparchovi konfiskoval majetek podle všeho Domitianus, viz rok 85, ale mladý Héródés Attikos, náš cos. suff., prý při koupi domu v Athénách u Dionýsova divadla našel poklad, možná to tvrdil z daňových důvodů, a byl opět bohat (kromě toho mu byl zřejmě otcův majetek vrácen nejpozději Traianem). 

Pro jistotu napsal principovi Nervovi, co s pokladem, a ten mu odepsal, ať užívá toho, co našel/chró, hois heurékas! 

Verse o pokladu byla možná inspirována C. Pompeiem Diogenem, literární postavou ze Satyriconu T. Petronia, který lidem vykládal, že tak přišel ke svému majetku. Ti. Claudius Atticus si pořídil místo v senátu, to asi jako první Hellén z mateřské Hellady, a rovněž prvním byl ze svých rodáků t. r. v posici konsulské. V letech 99 až 102 byl legátem v Iúdaji.  

Ženat byl s Vibullií Alcií Agrippinou, rovněž rodilou Athéňankou a zámožnou, dcerou vlastní sestry Claudie Alcie. Měli spolu tři potomky: Ti. Claudia Attika Herodiana a Claudii Tisamenu, jejíž dcera Claudia se s neznámým arostokratem stala bábou principa Gordiana I. 

Druhým synem tohoto Héróda Attiky s Vibullií byl věhlasný dobroděj hellénského světa, poslední domácí stavitel a obnovovatel staré slávy, řečník a sofista, celým jménem L. Vibullius Hipparchus Ti. Claudius Atticus Herodes, zkráceně řec. Héródés Attikos (zemřel před rokem 180, snad roku 177, prý na úbytě/syntakés, xyntakés). 

Athéňanům postavil stadion plný mramoru, který s moderními úpravami stojí dodnes a roku 1896 konány v něm první novodobé olympské hry, Ódeion jménem své manželky, v němž se dodnes hraje, v Delfách stadion, stavěl vodovod v Olympii s nymfaiem, rekonstruoval a budoval v řadě dalších měst. Po něm bylo v Athénách víceméně již jen opravováno, např. ještě koncem čtvrtého století Dionýsovo divadlo archontem Faidrem (o repertoiru scény ale nevíme nic). 

Attikos Héródés tvrdil, v imperiální éře hledaly dobré athénské rodiny kořeny mezi jmény z dob dávné slávy, že je potomkem Théseovým. Usoužil se po smrti svého žáka a nezletilého milence Polydeuka, jemuž po vzoru Hadriánově stavěl sochy a kultovní stavby (jeho dalšími oblíbenci a pastorky/trofimoi byli Achillés a Memnón, podle zachované busty Aithiops-černoch). Marně ho konejšil kynik Démónax, cf. roku 70+; bylo mu 76, když zemřel v Marathónu a pochován byl na svém panathénajském stadionu. 

Byl ženat s Rhégillou (Ap. Annia R.), s níž měl dcery Athénaidu a Elpiníku a tři syny, z nichž ho přežil pouze Atticus Bradua, celým jménem Ti. Claudius M. Appius Atilius Bradua Regillus Atticus, cos. 185. Když byla v osmém měsíci těhotenství se šestým svým dítětem, došlo k tragedii, kterou nikdo nikdy neosvětlil. Údajně pro nějaké ne moc velké provinění nakázal Héródés svému propuštěnci Alkimedovi, aby Rhégillu zbil (!)/Héródén úch hyper megalón Alkimedonti apeleutheró prostaxai typtésai autén. Přitom Alkimedón ženu kopl do břicha a ta i s dítětem zemřela. 

Rhégillin bratr Ap. Annius Atilius Bradua byl v roce 160, kdy zřejmě k vraždě došlo, řádným konsulem a svého švagra v Římě okamžitě obžaloval z vraždy. 

K čemu pak došlo, je rovněž záhadné. Héróda doprovázely na cestách jako kuchařka a číšnice dvě Alkimedontovy dcery. Jedné noci za bouřky je ve spánku zabil blesk. Princeps M. Aurelius tehdy ve věci vraždy Vibullie rozhodl, že Alkimedón už byl potrestán ztrátou svých dcer a Héródés Attikos, Markův oblíbenec, byl jednoduše pardonován...

Při Héródově stavební činnosti a další dobročinnosti je zajímavé, že ho Athéňané nesnášeli. Zřejmě byl hašteřivý, viz k tomu spory s Quintiliovci u roku 182. Stavěl prý jménem své zavražděné manželky a zemřelých dětí, město zaplavil též jejich sochami. Bojoval se znepřátelenou rodinou Claudiů z Melity, s pomluvami a nepřátelským prostředím v Athénách. Když se volil nový velekněz císařského kultu/archiereus tón sebastón, místo tradičně obsazované muži z klanu Claudiů Attiků, upřednostnili Athéňané Ti. Claudia Lýsiada z meliténských Claudiů.  

Nepřátelství vypuklo po smrti Héródova otce, který odkázal každému z Athéňanů roční rentu jedné miny. Syn-sofista ale měšťany doběhl. Nejprve se s nimi dohodl na jednorázové výplatě renty ve výši pěti min pro každého (kolik bylo tehdy občanů, nevíme, sotva několik tisíc). 

V den výplaty jim však předložil směnky od svého dědy a otce na athénské osobní i státní dluhy. Tím výrazně snížil vyplacené částky, jejich výši neznáme, a Athéňané mu to prý za jeho života neodpustili. O nádherném stadionu pro konání her o panathénajích pak říkali, že byl postaven za peníze z jejich dědictví. Athéňané Héróda žalovali v Římě před principem, zastupoval je Ti. Claudius Démostratos ze znepřáteleného klanu a jeden z učitelů M. Aurelia M. Cornelius Fronto, Héródův vlastně kolega ve výchově principově.

Žalobci neuspěli, prý Démostratos svou řečí principa rozplakal, a to hlavně díky samotnému M. Aureliovi, který si nepřál, aby se rozkmotřili jeho učitelé.

Meliténští Claudiové dali dohromady ještě jednu žalobu proti Héródovi, že totiž korumpuje úředníky a usiluje v Athénách o samovládu/tyrannidu. Žalobci i obžalovaný museli za principem do armádního ležení v Sirmiu. Héródés se hájil špatně, řeč dokončil před uplynutím času vyměřovaný klepsydrou, přesto ho princeps osvobodil; Démostratos dosáhl alespoň potrestání Héródových přátel a propuštěnců, nic bližšího však neznáme. 

Héródés Atticus v závěti určil, aby byl pohřben na svých pozemcích v Marathónu. Athéňané se náhle rozpomněli na jeho zásluhy o zkrášlení města a rozhodli, aby byl pohřben na panathénajském stadionu. 

O Héródových sofistických učitelích viz rok 85, 100 a 117, v řečnictví se dal školit ještě Theágenem z Knidu a Múnátiem z Trall, Platónovo učení mu přiblížil Tauros z Bérýtu, viz rok 105+. V Attikově ville Kéfísii se scházeli intelektuálové z celé říše, jak na ni vzpomínal A. Gellius ve svých příznačně nazvaných knihách Attické noci/Noctes atticae. 

Jeho "profesním" sokem v Athénách byl sofista Theodotos Athénský, jemuž se dostalo od M. Aurelia ročního platu deseti tisíc drachem za výuku; funkci vykonával dva roky. Žákem Héródovým byl Aristoklés z Pergamu, peripatétik a sofista, o jeho šarvátkách s Filagrem viz rok 100 a zde níže. Vrstevníkem byl Antiochos z Aig v Kilikii, žák Dionýsia Mílétského a Dardana Assyrského. 

Jiný kilikijský Hellén Alexandros ze Seleukeie zvaný Péloplatón/"Hliněný Platón" procestoval celý římský Orient, s M. Aureliem válčil s Germány v Pannoniích a zemřel v Galliích. Jeho stejnojmenný otec byl rovněž rhétór a sofista, školou byl u Favórína Arelátského a Dionýsia Mílétského. Matka, jejíž jméno neznáme, proslula krásou a podobala se prý Heleně na obrazu Eumélovu (který se ovšem nedochoval). Byl do ní, říkalo se, zamilován filosof Apollónios z Tyan.

Mezi Héródovy žáky patřili sofisté Chréstos z Býzantia, Thessalové Hippodromos a Filiskos, tragický básník Isagorás, řečníci Níkomedés z Pergamu, Akylás z Galatie, Aristainetos z Býzantia (srov. o něm u roku 216), z filosofů Kallaischros z Athén a Sóspis.

Spolužákem sofistů Amfiklea a Skepta byl Foiníčan Adriános z Tyru. V Athénách u Héróda pobýval od svých osmnácti a patřil do skupiny deseti primů jeho školy tvořících stolující společenství zvané klepsydrion, poněvadž se během posezení přednášela díla o jednom stu veršů/řádků, po dobu stanovenou vodními hodinami/klepsydrou. Adriános držel za svého učitele na jeho pohřbu v Athénách řeč. O Adriánovi viz dále rok 176. 

Členem klepsydria byl Pausaniás z Kaisareie Kappadocké, ale na zjemnělé athénské intelektuální kruhy měl hrozný akcent a celkově byl hodnocen jako slabý. Usadil se v Římě, kde se mu dostalo místa státního učitele řecké rhétoriky. Složil učebnici řečnictví, knihu o syntaxi a stejně rozsáhlý spis o řečnických problémech/Problémata. 

Héródovým žákem byl rovněž Ptolemaios z Naukrátidy, jemuž říkali Marathón, poněvadž často o něm mluvil. Vážen byl ve své vlasti, kde také ve vysokém stáří zemřel. Současníkem byl Hérákleida Lykijského, viz rok 176. Harpokratión z Argu, osobní přítel některého z císařů (Antonina Pia?), byl posluchačem Héródovým a složil rozsáhlé komentáře k Platónovi. 

Jeho vrstevníkem asi byl Valerios Harpokratión z Alexandreie, autor normativního lexikonu deseti attických řečníků, a sbírky okřídlených/"květnatých" rčení, anthérón synagógé. Do které doby přiřadit Gaia Harpokratióna, sofistu a autora komentářů k Hypereidovi a Lýsiovi, a sofistu Ailia Harpokratióna, komentujícího Hypereidovy řeči, Xenofónta a Hérodota, není zřejmé.

Obdivovatelem Héródovým byl peripatétik Aristoklés z Pergamu/Tiberios Klaudios Aristoklés, autor spisů o řečnictví. Podle jednoho nápisu z Olympie byl hypatem/cos. suff., rok neznáme, a členem senátu. Jeho a Chréstovým žákem byl Athénodóros z Ainu. Přednášel v Athénách v době Polydeukově, jemuž se posmíval; zemřel předčasně, data neznáme.

Žákem Aristokleovým byl Euodiános ze Smyrny, který v Athénách dozoroval bez větších konfliktů samosprávný dionýsovský spolek umělců/amfi ton Dionýson technítai. Jeho spolužákem byl Rúfos z Perinthu, nejbohatší muž Propontidy, sofista, který dal hodně na tělesná cvičení a stravu athlétů.