127-138

***********************************************************
127. 
Ol. 226,3

438 SE
374 AE
C. Memmius Peisandros z Kolyttu
a. u. c. 880
T. Atilius Rufus Titianus a M. Gavius (Claudius) Squilla Gallicanus
coss. suff.: P. Tullius Varro a [D.?] Iunius Paetus (od března)

Q. Tineius Rufus a M. Licinius Celer Nepos (od května)

L. Aemilius Iuncus a Cn. Minicius Faustinus Sex. Iulius Severus (od října)

***********************************************************

T. Atilius Rufus Titianus, cos. ord. pro tento rok, se dopustil jakéhosi velezrádného činu, respektive věděl o něm, conscius tyrannidis, a byl senátem odsouzen ke ztrátě majetku; o aféře nevíme nic. Podobného zločinu s cílem domoci se vlády se dopustil jistý Atilius Tatianus za Antonina Pia ("adfectatae tyrannidis reus/vinen z pokusu o získání moci"): buď jde o syna tohoto konsula, sotva o téhož muže, nebo jde v pramenech o záměnu téže události. Viz rok 142.


V Egyptě v Thébaidě se v Ombu seprali lidé ze dvou nomů. Jedni vyznávali totemové zvíře psa, který byl znakem jejich nomu, druzí štiku. Symbolicky si svá živá zvířata navzájem snědli a byla z toho válka, kterou uklidnil až příchod legie. Literát D. Iunius Iuvenalis žertuje ve své patnácté satiře věnované pověrám a kanibalismu, že se do války pustili lidé z levobřežních Tentyr, dn. Dandara/Dendera, s lidmi z pravobřežního, východního Ombu/egypt. Nubt/Nubet, hellénistické Omboi n. Ombos, dn. Kúm Umbú ("Hromada U."), mezinárodně Kom Ombo, po sedmidenních výročních oslavách, tedy ještě opilí. Při útoku Ombských na Tentyrské byl jeden z nich zajat, rozsekán na kusy a v syrovém stavu Ombany snězen. • Kromě Ombu/Kúm Umbú existovala stejnojmenná lokalita Nubt/Ombos u Tentyr na západním břehu, nebyla však sídlem nomu; dn. Naqáda.

Iuvenalis mohl být o nepokojích v Thébaidě dobře informován. Autor Satyr/Saturae zemřel pravděpodobně v tomto roce nebo až kolem roku 138; o datu narození viz rok 65. Není známo, zda zemřel v místě svého exilu na jihu Egypta, nebo zda se literát z propuštěnecké rodiny po Domitianově vraždě roku 96 směl vrátit do Říma.


***********************************************************
128. 
Ol. 226,4

439 SE
375 AE
neznámý
a. u. c. 881
L. Nonius Calpurnius Asprenas Torquatus II a M. Annius Libo

coss. suff.: L. Caesennius Antoninus (od února); M. Iunius Mettius Rufus a Q. Pomponius Maternus (od dubna)

L. Valerius Flaccus a M. [Iunius Homullus?] (od července)

A. Egrilius Plarianus a Q. [...]

***********************************************************

Hadrianus se vypravil na druhou okružní cestu po provinciích, srov. roky 121-125. Přes Sicílii dorazil do Afriky, Numidie a Mauretanie; údajně tam tehdy zapršelo poprvé po pěti letech. Po krátkém návratu do Říma, kde přijal titul od senátu pater patriae, pokračoval v inspekci provincií přes Helladu, provincii Asii (= západní Malá Asie), Syrii, Egypt a Kýrénaiku, která trvala nejpozději do roku 134. 

V Orientu vedl jednání s orientálními dynasty. Osroovi I. Parthskému vrátil dceru žijící od Traianových dob v římské internaci a slíbil mu podporu v jeho snaze domoci se zpět trůnu ukořistěného Traianem. Farasmanés II. Ibérský, ač římský spojenec, se však k Hadrianovi, asi do Athén n. následujícího roku do Antiocheie, nevypravil a neholdoval mu, třebaže mu Hadrianus poslal nejvíce darů ze všech regionálních dynastů, dokonce prý s nimi i slona, dar to pouze mezi velekráli. Farasmanés II. údajně poštval na Parthy a Římany zakavkazské Alány, ale potěšení z jejich nájezdu roku 134 se již nedočkal, neboť zemřel roku 132, viz rok 134 a 139. 

Nástupcem na ibérském trůnu byl jeho syn Rhadamistos, který však vládl pouze tři roky (132-135). Jeho syn Farasmanés III. byl tehdy roční a vládu za něj do zletilosti převzala bába Ghadana, srov. rok 106 (do asi chlapcově patnácti, tedy roku 149?). Její vnuk vládl pak do roku 185, viz rok 139.

***********************************************************
129. 
Ol. 227,1
Dionýsios Sameumýs II
440 SE
376 AE
neznámý
a. u. c. 882
P. Iuventius Celsus T. Aufidius Hoenius Severianus II a L. Neratius Marcellus II (do února), Q. Iulius Balbus (od února)
coss. suff.: Ti. Iulius Iulianus a Castus (celé jméno neznáme)

[L. Flavius Arrianus (nebo až 130?)]

***********************************************************

Hadrianus od posledních měsíců roku 128 podruhé v Athénách, srov. rok 124-125. Posvětil dokončené Olympieion stavěné od asi roku 515 př. n. l. se svou sochou a daroval Athéňanům pro chrám velkého hada, kterého dostal od nejmenovaného indického panovníka. Povolil stavbu Panhellénia, svatyně na principovo uctívání, a schválil provozování několika her s ním spojených; srov. rok 131. • Olympieion byla nejdéle stavěná náboženská stavba starého věku (644 roků?) a v Helladě největší, srov. též roky 515 a 173 př. n. l. Ačkoli byl Hadrianus pyšný na své výtvarné a inženýrské schopnosti, dostavba Olympieia proběhla podle plánů jinak nám neznámého římského architekta D. Cossutia/Dekmos Kossútios Popliú Rhómáios angažovaného Seleukovcem Antiochem IV. O roli sofisty Polemóna při zasvěcování Olympieia viz rok 144.
    Princeps daroval „svým“ Athéňanům velké peníze a roční dávky obilí, navíc ostrov Kefallénii (co z darů městu patřilo do první návštěvy, nelze určit, srov. rok 124). V Eleusíně podruhé zasvěcen do mystérií (srov. rok 124), nyní již se zbožňovaným milencem/erómenem Antinoem. Dal ho portrétovat jak Iakcha a v této podobě je Antinoos vyražen i na pamětních mincích mýského Adramyttia se jménem provinčního úředníka ("Gesios anethéke Adramyténois/, Gesius věnoval Adramyttským").

Z Athén pokračoval do Anatolie, procestoval podruhé její západní část. Ve fryžské lokalitě Melissa vztyčil pomník slavnému Athéňanu Alkibiadovi, který zde byl roku 404- zavražděn. Přes Kappadokii princeps dorazil do Syrie. Přezimoval v Antiocheji.

Někdy během svých antiošských pobytů dal Hadrianus v Dafné obezdít Kastalin věštebný pramen, kde se mu dostalo jakési věštby o panování: měl prý strach, aby i jiným se podobných věšteb nedostalo. Pokusil se ho obnovit Iulianus, viz rok 362.

V Parthii asi v tomto roce skončila vláda Osroa/Chusrau I. (od roku c. 109) a vlády se v jeho části říše chopil Mithridátés IV. jako Arsakés XXXV. Vládl asi do roku 140, kdy v jiné nám neznámé části vládl stále Vologaisés III. (od c. 105). Snad byl jeho krátkodobým nástupcem roku c. 140 jinak zcela neznámý Arsakés XXXVI. Lze předpokládat, že po zmizení obou vládl konečně v celé říši Vologaisés sám, tedy po c. čtyřech desetiletích "občanské" války. 

Všechny tyto údaje pocházejí z numismatických pramenů, nic bližšího o aktérech parthských dějin nevíme. Mithridátova vláda bývá zakončována munismatiky též rokem 147, kdy zemřel jeho sok Vologaisés III. Znalost řečtiny v této době již značně slábla u parthského dvora, na mincích se množí chyby. 

Narodil se t. r. nebo o dva roky později v Pergamu vyhlášený lékař Galénos (č. "Kliďas"); zemřel v Římě někdy po roce 200. Jeho učitelem byl vlastní otec mathematik a architekt Níkón, který ho vzdělal ve svých oborech, přírodovědě a ve filosofii peripatu. Medicínu studoval ve Smyrně a v Alexandreji, vědecky nejpokrokovějším městě starého věku. Roku 158 se vrátil do Pergamu, vyučoval a praktikoval jako lékař sportovců a gladiátorů. Roku 161 se proslavil v Římě, který opustil při vypuknutí moru, viz rok 165sqq. Roku 169 se stal zpět v Římě lékařem Commodovým a později pravděpodobně Septimia Severa, za něhož na Tiberu též zemřel. Jeho dílo zachované též díky arabským překladům zůstalo směrodatné pro evropskou medicínu po více než tisíciletí, v některých ohledech až do 19. století.

     

***********************************************************
130. 
Ol. 227,2

441 SE
377 AE
neznámý
a. u. c. 883
Q. Fabius Catullinus a M. Flavius Aper 

coss. suff.: Cassius Agrippa/Agrippinus a Ti. Claudius Quartinus

***********************************************************

Pravděpodobně t. r. navštívil Hadrianus jako první z římských vládců Palmýru a podle celního a daňového zákoníku z roku 137, viz, potvrdil aramajo-arabské obchodní republice v syrské poušti samostatnost. Za L. Septimia Severa či za Caracally získala Palmýra status římské kolonie a od L. Septimia Severa dostala Vaballathova rodina římské občanství (všichni z rodu jsou pak Septimiové; komu se dostalo občanství roku 212, nesl jméno Caracallovo Aurelius). Na čas se stát označoval za "Hadriánské Palmýřany/Hadriánoi Palmýrénoi".  wádí al-qubúr

Obchodní republika s aramajštinou jako úředním jazykem užívala hellénských názvů vládních institucí (poprvé zmíněny roku 10+, nejstarší známý datovaný nápis je z roku 304 SE/7-: Palmýrénón ho démos/gbl tdmry' (naposledy užito roku 51+), Palmýrénón hé polis/gbl tdmry' klhn, hé búlé kai ho démos/bwl' wdms (lat. civitas), grammateus, archón/'rkwny'. Kdo tím "lidem" byl, nevíme (= shromáždění klanů, které vybíralo archonty a radní/dekaprótoi, 'šrt'?).  Palmýrénští měli dokonce svého gymnasiarcha/gmnsyrks, instituci ryze hellénskou. 

Vůdce karavan a váženého občana Palmýry jménem Soadés/aram. Šo'adú, syna Bóliadova, vyznamenala roku 147 parthská obec Ologasia/Vologesias ležící pravděpodobně v kraji kolem dnešního Baghdádu. Ve Vologesii, viz rok 51+, zasvětil Soadés Augustův chrám. Na snímku z roku 1893 palmýrské Wádí al-qubúr s ruinami hrobek, foto pořízené Maxem svobod. pánem z Oppenheimů, Vom Mittelmeer zum Persischen Golf I-II, Berlin 1899-1900. 

Z pouštní Syrie putoval Hadrianus do provincie Arabia (a byl i zde prvním z principů, který ji navštívil od doby jejího ustavení roku 106). Z Gerasy směřoval do Palaistíny. V Iúdaji oddaný filhellén nařídil opravit poničený Jerúsalém a proměnil město v římskou kolonii pod názvem Aelia Capitolina. Na místě Jahweova chrámu zničeného roku 70 dal Hadrianus stavět chrám Iovův a Židům zřejmě při této příležitosti, nebo o něco později, nařídil zrušit obřezávání chlapců, zvyk, který Helléni milující mužskou nahotu na veřejnosti pokládali za nechutný (praxi povolil znovu Antoninus Pius). 

Dokud byl princeps poblíž země, nedělo se nic, viz rok následující. Jakmile se však obrátil k Západu, Židé v Iúdaji, kteří se masově židovské války na konci Traianovy vlády (válka diaspory) neúčastnili, roku 132 povstali.

U Pélúsia dal Hadrianus v létě obnovit rozvalený pomník Pompeiův. Plavil se po Nilu a s manželkou Vibií Sabinou užasl za úsvitu nad zvukem Memnonových kolossů v Thébách; viz o nich a králi Amenhotepovi III., jemuž tehdy patřily, roku 1418-, viz likvidaci jevu roku 199+. Na cestě imperiální pár doprovázela dvorní básnířka Iulia Balbilla pocházející z rodu kommágénských králů, sestra Filopappova, viz rok 36+, a Hadrianus dal její verše vytesat do podstavce jednoho z "Memnonů". Datovány byly 20. a 21. listopadem roku 130.

Ve středním Egyptě založil na pravém nilském břehu na počest svého milence/erómena Antinoúpolis. Rychle vyrostlo v jedno z největších měst Egypta a zůstalo jím po celou římskou éru. Antinoos z Bíthýnie (asi ani ne 20) utonul 30. října před císařovýma očima v Nilu, ale spekulovalo se též, že se obětoval za dlouhý život svého milence, popřípadě, že obětován byl, respektive že se chtěl zbavit Hadriánovy sexuální náruživosti; v moderní době nechybí úvaha, že byl zavražděn v jakési dvorní intrice. Hadrianovi jacísi egyptští "mágové" tvrdili, že nalezne nový život, když se za něj někdo obětuje: šarlatáni zjevně uměli listovat v mýthologických příručkách, aby tam nalezli příběh Adméta Ferského a jeho oddané choti Alkéstidy osvobozené Hérákleem.

Antinoos z Bíthýnia/Claudiopole (dn. Bolu v TR) získal od principa kultovní pocty, kdežto Hadrianova vlastní sestra Paulina v téže době zemřela téměř nepovšimnuta. Antinoos byla císařova láska, otcovská náklonnost, nebo prostě přátelství? Vztah s manželkou nebyl s nejvyšší pravděpodobností dobrý, manželství bylo bezdětné (jedno dítě asi potratila), navenek ji však zahrnoval nejvyššími možnými poctami. Hadrianus dal svého miláčka zbožnit a mládenec byl uctíván ve své rodné obci, v Athénách a Eleusíně, Argu a Mantineji výročními slavnostmi a v egyptské Antinoúpoli se konaly jednou za čtyři roky sportovní hry antinoeia. Podívaná existovala ještě ve druhé polovině třetího století, viz rok 267. 

Alexandrijský básník Pankratés, viz rok 138, složil obdivné epyllion na Hadriana s Antinoem na lovu lvů: bylo-li to v Deltě, znamenalo by to, že v Egyptě šelmy žily ještě ve 2. století n. l. Oslavnou skladbu složil na Antinoa též vyhlášený básník a kitharód Mesomédés, Hadrianův propuštěnec. Umělec původem z Kréty dostával od principa plat, který později Pius snížil o polovinu; summu neznáme. Mesomédovy písně, některé texty se zachovaly, se zpívaly ještě za Caracally, který byl rovněž jeho obdivovatelem.   

Matematik, astronom a platónik Theón ze Smyrny zemřel někdy po tomto roce (snad 60?). Z jeho spisů se zachovalo dílo pojednávající o matematice v Platónově spisech. V Hadriánově éře sepsal dějiny Assyrie od Nina a světa po Alexandra jistý řečník Kefalión a nazval je buď Músai (podle počtu knih?) anebo Pantodapai historiai/Všeliké příběhy (nezaměňovat s Kefalónem z Gergithu, autora výkladu o dějinách římských, viz s. v. Řím). Jeho současníkem mohl být jistý rovněž blíže neznámý Abýdénos, autor spisku Peri Assyrión/O Assyřanech, z něhož se uchovaly zlomky v armenštině. Oba byli pravděpodobně excerptory starších děl, hlavně Alexandra z Mílétu zvaného Polyhistór.

V Japonsku zemřel v zimě t. r. ve věku 106 let císař Keikó (od roku 70, pohřben v zimě 132). Třináctým tennóem se stal jeho čtvrtý syn Seimu, občansky Waka-taraši-hiko; žil do roku 190. Jeho hlavním ministrem byl Takeči no Sukune, který se narodil ve stejný den.   


***********************************************************
131. 
Ol. 227,3

442 SE
378 AE
Klaudios Filogenos
a. u. c. 884
Ser. Octavius Laenas Pontianus a M. Antonius Rufinus

coss. suff.: L. Fabius Gallus a Q. Fabius Iulianus

***********************************************************

Hadrianus strávil zimu 130/131 v Alexandreji a z jara vyrazil lodí zpět Antiocheie. S jejím obyvatelstvem si nerozuměl. Rozčílila ho syrská metropole natolik, že uvažoval o rozdělení Syrie a Foiníkie, aby Antiošští dostali konkurenci. Neudělal to, dokonce ji rozšířil, viz rok 135. Teprve o šedesát let později byla Syrie rozdělena Septimiem Severem, viz rok 195. Co do jízlivostí zdatně soupeřili antiošští Helléni a Syřané s Alexandrijskými a dokázali znechutit pobyt kdekomu z vrchnosti, i těm, kteří se k nim chovali liberálněji: viz osud Iulianův.

Ze Syrie pokračoval Hadrianus napříč Anatolií na západ a pravděpodobně potřetí přezimoval v Athénách. Snad až nyní zasvětil Olympieion a Panhellénion, viz rok 129. Nevíme, zda osobně on, nebo zda k tomu svolil, založil t. r. nebo již dříve podle dávných hellénských vzorů "Všehellénské koinon" autonomních státečků od Kýrénaiky po města v Thrákii, od Épeiru po Krétu a Anatolii se sněmovištěm v Athénách, s hrami a společným císařským kultem. Panhellénion fungovalo pouze pod dohledem principovy autority a za tradiční neustálé hellénské řevnivosti a hašteřivosti, s níž se musel potýkat téměř každý z panovníků po Neronovi. Není zpráv o tom, že by Hadrianovu vládu přečkalo. Srov. roky 66 a 70. 

V Charakéně začala vláda Meredátova, nejmladšího ze synů parthského krále Pakora II. (zemřel c. 109). Jako údělný král panoval do roku 151, kdy byl poražen a vyhnán Vologaisem IV. Meredátés se tituloval "král králů, král Omanů", kteří zjevně vládě charakénských Arabů podléhali (s obyvateli dnešního Ománu/Umán nemají zřejmě nic společného). O Meredátovi už nebude slyšet. 

Správcem Británie v letech 131-132/133 Sex. Iulius Severus, legátem předtím v Moesii, viz rok následující (pocházel z Illyrika, z claudijské osady Aequum/dn. Čitluk v Bosně a Hercegovině) a nebyl příbuzný s attalovsko-keltským senátorem C. Iuliem Severem, viz rok 125, ani s pozdějšími severovskými principy).


***********************************************************
132. 
Ol. 227,4

443 SE
379 AE
Klaudios Domitianos
a. u. c. 885
C. Iunius Serius Augurinus a C. Trebius Sergianus
coss.: suff. C. Acilius Priscus a A. Cassius Arrianus

[L. Antonius Albus (?), viz rok 102]

***********************************************************

V Palaistíně propuklo povstání Židů pod Šimonem bar Kochbou, jak si říkal, "syn Hvězdy", řec. Barchóchebás; krvavě potlačeno roku 135. Rodným jménem byl asi Šimon bar Chosiba, řec. Simón Chósiba (též lat. Cotheba, Cocheba). Váženým rabbim Akivou/Aqíbá ben Jóséf, učitelem tóry, původně negramotným pastevcem, byl prohlášen za mesiáše, národního spasitele; po likvidaci povstání za to rabbiho Římané na rozkaz "tyranna Rufa n. Turna Rufa", viz zde níže, údajně umučili v Kaisareji nástrojem na hrubé česání vlny. Na rozdíl od flaviovské války byli povstalci tentokrát vnitřně jednotní, viz roky 66sqq. a rok 135. O příčinách války viz rok 130.

Hadrianus poslal na likvidaci povstání známého jako třetí válka židovská správce Británie Sex. Iulia Severa, jehož si vážil jako nejschopnějšího ze svých vojevůdců. Legát provincie Q. Tineius Rufus, cos. suff. 127 (srov. zde výše, předtím legatus Augusti v Thrákii), nezmohl ničeho, legie syrského legáta C. Quinctia Certa Publicia Marcella utrpěly v bojích těžké ztráty. Zda se válečných operací účastnil Hadrianus osobně a jak dlouho, známo není: je možné, že se do Palaistíny přeplavil zpět z Athén, viz rok předešlý. 

Severus nevsadil na útok a jednu rozhodující bitvu, ale po Vespasianově vzoru postupoval pomalu obkličováním ohnisek vzpoury, vyhladověním povstalců a likvidací jednotlivých míst. Údajně tak během jeho taktiky spálené země bylo Římany srovnáno se zemí padesát měst a 985 vesnických osad, v bojích a za vyvražďování osad zahynulo na 580 tisíc Židů a nespočetně dalších zahynulo hlady a nemocemi; téměř celá Iúdaia zůstala po bojích rozvrácena. Hrob Salomonův se prý pak rozpadl sám od sebe a po vylidněných městech pobíhali vlci a hyeny (sic). O vlastním průběhu války nejsme informováni, neboť tento boj Židů za nezávislost svého Iósépa Flávia nenašel. Viz dále rok 135

    Po válce odešel Severus do Bíthýnie jako guvernér a Hadrianus přeměnil Pamfýlii v senátní provincii, Bíthýnii naopak ve svou, císařskou.

V Bosporském království zemřel Kotys II. (kraloval od 123) a nástupcem jeho syn Ti. Iúlios Rhoimétalkés Filokaisar Filorhómáios Eusebés (do 153). O jeho sporech za Antonina Pia viz rok 143.

***********************************************************

133. 
Ol. 228,1
Lúkás z Alexandreie
444 SE
380 AE
neznámý
a. u. c. 886
M. Antonius Hiberus a P. Mummius Sisenna (do dubna)
coss. suff.: Q. Flavius Tertullus a Q. Iunius Rusticus I

P. Sufenas Verus a Ti. Claudius Atticus Herodes

***********************************************************

Někdy během své vlády nařídil Hadrianus staviteli Decrianovi, aby v Římě přesunul nastojato Colossa, obří sochu kdysi Neronovu. Na jeho místě stál pak po zbytek starého věku chrám Romy. Colossus, po němž se jmenuje vedle stojící Colosseum, původně i s tváří Neronovou, byl přemístěn pomocí 24 slonů. V nové roli se stal velesochou Héliovou/Sol a stavitel Apollodóros k ní budoval stejně rozměrnou sochu Selény/Luny; viz dále rok 190.

Athéňan rodem a cos. suff. t. r. Claudius Atticus Herodes, řec. Leukios Bibúllios Hipparchos Tiberios Klaudios Attikos Héródés z Marathónu, byl jedním z nejbohatších mužů své doby. Jeho otci Ti. Claudiovi Attikovi Hipparchovi konfiskoval majetek Domitianus, ale mladý Héródés Attikos prý našel poklad, možná to tvrdil z daňových důvodů, a byl opět bohat (kromě toho mu byl zřejmě otcův majetek vrácen nejpozději Traianem). 

Synem tohoto Héróda Attiky byl věhlasný dobroděj hellénského světa, poslední domácí stavitel a obnovovatel staré slávy, řečník a sofista, celým jménem L. Vibullius Hipparchus Ti. Claudius Atticus Herodes, zkráceně řec. Héródés Attikos (zemřel před rokem 180, snad roku 177). 

Athéňanům postavil stadion, který s moderními úpravami stojí dodnes a roku 1896 konány v něm první novodobé olympské hry, Ódeion, v němž se dodnes hraje, v Delfách stadion, stavěl vodovod v Olympii s nymfaiem, rekonstruoval a budoval v řadě dalších měst. Tvrdil, že je potomkem Théseovým a usoužil se po smrti svého žáka a nezletilého milence Polydeuka, jemuž po vzoru Hadriánově stavěl sochy a kultovní stavby; bylo mu 76, když zemřel v Marathónu a pochován byl na svém panathénajském stadionu. Byl ženat s Régillou, s níž měl dcery Panathénaidu a Elpiníku; všechny zemřely předčasně. O jeho sofistických učitelích viz rok 85, 100 a 117, v řečnictví se dal školit ještě Theágenem k Knidu a Múnátiem z Trall, Platónovo učení mu přiblížil Tauros z Tyru.

Jeho sokem v Athénách byl sofista Theodotos Athénský, jemuž se dostalo od M. Aurelia ročního platu deseti tisíc drachem za výuku; funkci vykonával dva roky. Žákem Héródovým byl Aristoklés z Pergamu, peripatetik a sofista, o jeho šarvátkách s Filagrem viz rok 100 a zde níže. Vrstevníkem byl Antiochos z Aig v Kilikii, žák Dionýsia Mílétského a Dardana Assyrského. Jiný kililkijský Hellén Alexandros ze Seleukeie zvaný Péloplatón/"Hliněný Platón" procestoval celý římský Orient, s M. Aureliem válčil s Germány v Pannoniích a zemřel v Galliích. Jeho stejnojmenný otec byl rovněž rhétór a sofista, školou byl u Favorina Arelátského a Dionýsia Mílétského. Matka, jejíž jméno neznáme, proslula krásou a podobala se Heleně na obrazu Eumélovu (který se ovšem nedochoval). Byl prý do ní zamilován filosof Apollónios z Tyan.

Mezi Héródovy žáky patřili sofisté Chréstos z Býzantia, Thessalové Hippodromos a Filiskos, tragický básník Ísagorás, řečníci Níkomedés z Pergamu, Akylás z Galatie, Aristainetos z Býzantia, z filosofů Kallaischros z Athén a Sóspis. Spolužákem sofistů Amfiklea a Skepta byl Foiníčan Adriános z Tyru. V Athénách u Héróda byl od svých osmnácti a patřil do skupiny deseti primů jeho školy tvořících stolující společenství zvané klepsydrion, poněvadž se během posezení přednášela díla o jednom stu veršů/řádků, po dobu stanovenou vodními hodinami. Adriános držel za svého učitele na jeho pohřbu v Athénách řeč. O Adriánovi viz dále rok 176. Členem klepsydia byl Pausaniás z Kaisareie Kappadocké, ale na zjemnělé athénské intelektuální kruhy měl hrozný akcent. Usadil se v Římě, kde se mu dostalo místa státního učitele řecké rhétoriky.

Héródovým žákem byl rovněž Ptolemaios z Naukrátidy, jemuž říkali Marathón, poněvadž často o něm mluvil. Vážen byl ve své vlasti, kde také ve vysokém stáří zemřel. Současníkem byl Hérákleida Lykijského, viz rok 176. Obdivovatelem Héródovým byl peripatetik Aristoklés z Pergamu/Tiberios Klaudios Aristoklés, autor spisů o řečnictví. Podle jednoho nápisu z Olympie byl hypatem/cos. suff., rok neznáme, byl členem senátu. Jeho a Chréstovým žákem byl Athénodóros z Ainu. Přednášel v Athénách v době Polydeukově, jemuž se posmíval; zemřel předčasně, data neznáme. Žákem Aristokleovým byl Euodiános ze Smyrny, který v Athénách dozoroval bez větších konfliktů samosprávný dionýsovský spolek umělců/amfi ton Dionýson technítai. Jeho spolužákem byl Rúfos z Perinthu, nejbohatší muž Propontidy, sofista, který dal hodně na tělesná cvičení a stravu athlétů.  

***********************************************************
134. 
Ol. 228,2

445 SE
381 AE
Antisthenés
a. u. c. 887
L. Iulius Ursus Servianus III a T. Vibius Varus 

coss. suff.: T. Haterius Nepos Atinas Probus Publicius Matenianus; P. Licinius Pansa a L. Attius Macro

***********************************************************

Druhý vpád sarmatských Alánů na parthské území (dobově byli zahrnováni mezi skytské Massagety; o první invasi za Kavkaz viz rok 75 a srov. 91, o první zmínce viz 65). Původně sídlili ve druhém století př. n. l. na jižním okraji Sibiře ve stepích mezi Kazachstánem a severním Kaspikem. Číňané je znali ve druhé polovině 1. st. př. n. l. jako Jan-caj. Od té doby se posunuli na západ mezi Volhu a Don a do podkavkazských oblastí (jihoruští Osetové jsou jejich prapotomci, což zdůrazňuje též oficiální název jedné z údělných republik Ruské federace Severní Osetie-Alanie). 
    Na výzvu Ibéra Farasmana II., formálního římského spojence, který však zemřel roku 132 a této slávy se nedožil (viz rok 128), vpadli do Albánie a Médie a později pokračovali na západ do Armenie a Kappadokie na římské území. Obdrželi dary od pathského krále Vologaisa III. a v Kappadokii je zastavil správce provincie v letech 131-137 L. Flavios Arrianos, známý historik a na tehdejší dobu vzácná výjimka: Hellén senátorského stavu. Parth si stěžoval na zrádné chování Ibérovo a Hadrianus Kavkazana citoval do Říma, ale králi se tam nechtělo, a ani Hadrianus se konce aféry nedožil.

Podle časově nezařaditelné zprávy se proti Walgešovi/Vologaisés III. postavili blíže neznámí vzbouřenci vedení jistým Kizóem, snad v souvislosti s vpádem Alánů na jih od Kavkazu. Král byl s armádou kdesi v horách po tři dny nepřítelem zle tísněn v obklíčení v jakémsi údolí, vojáci ze strachu a hladu začali utíkat, když tu se objevil se svým mužstvem Raqbacht/Rámbacht, parthský satrapa snad Adiabény n. Gordyény a zbavil krále obležení. Raqbacht pak zahynul v bojích při Kaspiku. V té době byl v Arbélách do roku 136 biskupem Ischáq, nástupce Šemšóna, viz rok 123. Po něm řídil obec do roku 151 Abrahám a pak Nóh do roku 167; následovaly čtyři roky, kdy arbélský církevní úřad nebyl obsazen.  

Hadrián zpět v Římě zahájil v zahradách Domitilly, manželky Vespasianovy a matky principů Tita, Domitiana a jejich sestry Flavie Domittily mladší, stavbu mostu a svého mausolea, dnes známého jako Andělský hrad/Castel Sant' Angelo. Dokončena byla stavba roku 139. Augustova hrobka již byla plná a už se do ní ostatky panovníků neukládaly. V Hadriánově mausoleu spočinuli císaři do Tarauty-Caracally.


***********************************************************
135. 
Ol. 228,3

446 SE
382 AE
neznámý
a. u. c. 888
L. Tutilius Lupercus Pontianus a P. Calpurnius Atilianus (Atticus Rufus)

coss. suff.: M. Cutius Priscus Messius Rusticus Aemilius Papus Arrius Proculus Iulius Celsus a L. Burbuleius Optatus Ligarianus

P. Rutilius Fabianus a Cn. Papirius Aelianus Aemilius Tuscillus

***********************************************************

V Iúdaji zlomeno povstání bar Kochbovo. Po dlouhém obléhání byla v létě Římany 9. avu/tiš'a be-av, viz rok 587, vyhladověna pevnost Bethther/Bitthéra, Beitar i Betar jižně od Aelie Capitoliny, dn. Battír s ruinami Chirbat al-Jahúd, poslední ohnisko odporu, a všechny povstalce Římané pobili. Despoticky vládnoucí Šimon vystupoval tvrdě vůči svým souvěrcům a smrtí trestal ty z křesťanů a gnóstiků, kteří odmítali s Římany bojovat.

Dosud samostatně spravovaná provincie Iudaea (od roku 70, viz) byla připojena k Syrii a vznikla provincia Syria Palaestina se správním sídlem v Antiocheji. Spojení obou zemí v této podobě vydrželo do vlády Severovy, viz rok 195. Hadrianus zakázal Židům vstupovat do nového Jerúsaléma, viz rok 130, nyní organisovaného jako polis Aelia Capitolina; staré město srovnal se zemí legát Q. Tineius Rufus, viz o něm rok 132. Země byla z velké části vylidněna, viz o ztrátách roku 132, z Iúdaie mnoho Židů migrovalo do Galilaie. Nicméně o dvě staletí později Židé povstali znovu, naposledy za jednotné římské říše, viz rok 352. O židovských osudech více v indexu s. v. Iúdaioi.

Klaudios Ptolemaios z Alexandreie vydal někdy v těchto letech svou Geografii/Geógrafiké hyfégésis, viz rok 100+.

***********************************************************
136. 
Ol. 228,4

447 SE
383 AE
neznámý
a. u. c. 889
L. Ceionius Commodus a Sex. Vettulenus Civica Pompeianus 

***********************************************************

Hadrianus se (60) na jaře vrátil do Říma s podlomeným zdravím a začal stonat. Milenec Antinoos zahynul v Nilu, přátel ubylo. Vibia Sabina Augusta (c. 50) se manželova návratu nedočkala a už nežila. Jiná z pramenných versí říká, že si vzala život utrápena Hadrianem a že dělala všechno možné pro to, prohlašovala veřejně, aby ochránila lidstvo před zhoubou, kdyby s ním snad porodila; naopak Hadrianus prohlašoval, že by se jako soukromník dávno rozvedl.  

Adoptoval překvapivě L. Ceionia Commoda, cos. ord. pro tento rok, jako L. Aelia Caesara (35) a tím ho jmenoval svým nástupcem: od této chvíle se do konce říše udržel zvyk, aby se nástupce opatřoval Caesarovým jménem a panovník Augustovým. Jako důvod rozhodnutí se uvádí, že se Hadrianovi líbil a že měl na něho velký vliv, takže ho nikdy s ničím neodmítl. Svému caesarovi udělil praeturu a s ní správu pannonských provincií, kam odcestoval; prý je řídil dobře.

Chřadnoucí imperátor s častým krvácením z nosu a vodnatelností však svého nástupce přežil: Aelius rovněž zemřel na chrlení krve jen několik měsíců před Hadrianem prvního dne roku 138 nebo krátce před ním. Lidem ze svého okolí upozorňujícím na Aeliův stav i horoskop Hadrianus odpovídal mimo jiné: "Adoptoval jsem boha, nikoli syna." 

Překvapivý nástupce neměl vojenské zkušenosti, churavěl, nepatřil mezi starou elitu, rod byl etruský, jeho stejnojmenný otec byl cos. 106. Za to dobře vypadal a miloval přepych, viz jeho smrt roku 138. Byl vzdělaný a literárně nadaný. Miloval ženy a manželku stěžující si na jeho lásky odbýval jako první z caesarů slovy: "Dovol, abych své vášně prožíval jinde; manželka je pojem pro ctihodnost, nikoli rozkoš." 

Ženat byl s Avidií Plautií, dcerou C. Avidia Nigrina zavražděného roku 118 Hadrianem. Měli spolu dva syny a dvě dcery: stejnojmenný L. Ceionius Commodus, pozdější L. Verus a od roku 161 spoluvládce M. Aurelia Antonina, blíže neznámého C. Avidia Ceionia Commoda, Ceionii Fabii a Ceionii Plautii.  

Hadrianus dal popravit váženého senátora a trojnásobného konsula L. Iulia Ursa Serviana (90) a jeho pravnuka Cn. Pedania Fuska Salinatora (18) za to, že kritisovali imperátorovu volbu nástupce (v jiném podání poslal Serviana na popraviště za to, že si dovolil poslat principovým otroků jídlo a že si ve svém pokročilém věku sedl na sedačku užívanou Hadrianem). Hadrianus podezříval mladého Pedania Fuska ze spiknutí, aby dosáhl vlády, neboť byl jeho nejbližším žijícím mužským příbuzným. Servianus, manžel Hadrianovy sestry Domitie Pauliny, jehož si Hadrianus vážil a pokládal ho za jediného schopného vlády ve Městě, císaře před popravou proklel a přál mu dlouhé umírání; to se vyplnilo. 

Vlastní důvod takového principova zvratu znám není. Snad si nepřál, aby člověk, který kdysi na něho donášel Traianovi, viz rok 117, ho přežil. Srov. osud Quintilla Plautiana roku 206.

***********************************************************

137. 
Ol. 229,1
Epidauros z Alexandreie
448 SE
384 AE
neznámý
a. u. c. 890
L. Aelius Caesar II a P. Coelius Balbinus Vibullius Pius 

***********************************************************

V Palmýře vydán s datem 18. xandika 448 SE v řečtině a aramajštině celní a daňový zákoník obchodní republiky shrnující předpisy začínající od Germanika z doby jeho imperia na Východu v letech 17 až 19. Datace byla v pouštní Syrii vedena stále v seleukovské éře, a to v její "horní" podobě (rok 1 = 311-, viz tam). Palmýra měla svůj limén/lmn', portus/"přístav", celní prostor, po vzoru seleukovském; srov. rok 130+ a v indexu s. v. Palmýra a daně.   

***********************************************************
138. 
Ol. 229,1

449 SE
385 AE
Praxagorás z Thóriku
a. u. c. 891
Canus Iunius Niger a C. Pomponius Camerinus
coss. suff.: M. Vindius Verus a P. Clemens Pactumeius 

P. Cassius Secundus a P. Delphius Peregrinus Alfius Alennius Maximus Curtius Valerianus Proculus M. Nonius Mucianus

***********************************************************

Po návratu do Říma z Carnunta/řec. Karnús, metropole Horní Pannonie znenadání zemřel po silnější dávce léků 1. ledna L. Aelius Caesar (36), viz rok 136; pouze v jednom z literárních pramenů je jmenován jako L. Ceionius Commodus Verus Aelius Caesar. Hadrianus celou dobu hořekoval, že utratil tři sta milionů séstertiů, které rozdal Římanům na oslavu jeho adopce. Aelius Caesar nebyl schopen po návratu z provincie ani v senátu pronést děkovná slova plánovaná na nový rok 138, tak byl na tom špatně. Jeho vychvalovaná řeč však kolovala ještě na začátku čtvrtého století.

26. února adoptoval Hadrianus a přijal za spoluvládce a nástupce T. Aurelia Fulva Boionia Arria Antonina v dějinách známého jako Antoninus Pius: po adopci se jmenoval T. Aelius Caesar Antoninus, jako vládce Caesar T. Aelius Hadrianus Antoninus Augustus Pius. Údajně o volbě rozhodl okamžik, když Hadrianus spatřil Antonina, jak cestou do senátu podpírá svého tchána-senátora, který už nemohl na nohy (potvrzené to není, neboť jiní autoři hovoří o vděku za nasazení Antoninovo při prosazování deifikace adoptivního otce, nebo že zachránil řadu senátorů před řáděním Hadrianovým).
Nevyléčitelná choroba vedla Hadriana k myšlence vzít si život. Požádal o smrtelnou ránu blízké, též Iazyga Mastora, válečného zajatce, který zařizoval principovy lovy, ten se ale zalekl a odmítl. Osobní lékař Hadrianův Hermogenés, viz rok 117, přitom Iazygovi označil místo, kde rána bude nejméně bolet. Mastór bodnout odmítl, principovi sebevraždu rozmlouval prý Antoninus. Ani druhý pokus s dýkou mu nevyšel a když chtěl po svém lékaři jed, nevíme, zda šlo nyní rovněž o Hermogena, vzal si Apollónův a Asklépiův služebník raději sám život, než aby mu ho dal.
Princeps pak přestal brát vážně rady lékařů, předal praktickou politiku nástupci a pustil se do bezuzdného hodování. Pokřikoval přitom lidovou moudrost „Mnoho lékařů zabilo i krále/Polloi iatroi basilea apólesan.“ 

10. července Hadrianus (62, pět měsíců a devatenáct dnů) zemřel v přítomnosti Antonina ve své ville v Bájích po tříleté chorobě, která ho zbavila pohyblivosti a  způsobovala mu hluboké deprese. Vládl dvacet roků a jedenáct měsíců. U lidu i římských elit nebyla Hadrianova vláda v oblibě, třebaže si je tolik nadcházel a v žádném případě nepatřil mezi až tak krvelačné vladaře, naopak. Workaholický cestovatel Hadrianus, zvyklý svá rozhodnutí a nápady předkládat k prostému souhlasu a ukončovat hašteřivost filosofů rázným konstatováním, že pravdu má on, nebyl římskou honorací, kterou přehlížel, milován. Pravděpodobně byl v osobním styku tak příkrý, že byl až nemilován. 

Senát také dlouho váhal s udělením poct zesnulému imperátoru. Přesto mu byla později vztyčena jezdecká socha řídícího čtyřspřeží. Sousoší bylo tak rozměrné, že okem koní mohl projít urostlý muž.

Senátoři se chystali zatratit jeho paměť potomstvu/damnatio memoriae, ale nástupce Antoninus jim to zatrhl a dosáhl na nich deifikace svého adoptivního otce. Pravděpodobně z toho důvodu se mu začalo říkat Pius, „Zbožný”: za nanebevzetí adoptivního otce a nikoli za podpírání starého tchána. Na Martově poli/campus Martius dal postavit Hadrianovi chrám zdobený vlisy s náměty ze všech tehdejších 36 provincií známý dnes jako Hadrianeum.

Z Hadrianových poetických dílek se uchoval epigramm, zřejmě jeden z jeho posledních:

animula vagula blandula 

hospes comesque corporis 

quae nunc abibis in loca 

pallidula rigida nudula 

nec ut soles dabis iocos!

neboli: „Dušinko potloukavá,/návštěvnice i průvodkyně těla,/ztuhlá a nahá teď odejdeš v bledá místa,/už nezažertuješ, jaks měla ve zvyku.”

Antoninus Pius (51), řec. Antónínos Eusebés, měl s manželkou Annií Galerií Faustinou starší syny M. Aurelia Fulvia Antonina a M. Galeria Aurelia Antonina (oba již nežili) a dcery Aurelii Fadillu (rovněž mrtva) a Annii Galerii Faustinu mladší. První se stala augustou/Galeria Faustina Augusta roku 138, její dcera Faustina Augusta od prosince 147 (patnáctá a šestnáctá z august). 

Na Hadrianovo naléhání adoptoval Antoninus Pius L. Ceionia Commoda jako L. Aelia Aurelia Commoda (7), syna L. Aelia Caesara ("ať má stát alespoň něco z Aelia"), a s ním M. Annia Vera (17; narozen jako M. Annius Catilius Severus), vnuka stejnojmenného trojnásobného konsula a praefecta urbis a syna stejnojmenného otce s přebohatou Domitií Lucillou. Annius Verus se po adopci jmenoval M. Aelius Aurelius Verus a znám je jako filosofující císař M. Aurelius Antoninus. Oba se po Piově smrti roku 161 stali císařskými spoluvládci. Hadrianus staršímu vzhledem k jeho osobním vlastnostem říkal Verissimus/Velmi pravdivý, Přeskutečný. 

    Narozen 19. září 86 v Lanuviu zemřel Antoninus 7. března 161 v Loriu, první etruské osadě u Říma; o jeho předcích viz rok 86. Za jeho vlády dosáhla říše největšího územního rozsahu, ale zároveň sílila moc barbarských sousedů. Senátem vnucovaný titul pater patriae se zdráháním přijal, přejmenování měsíců září a říjen svým jménem a manželčiným odmítl. 

Galerii Faustinu senát povýšil na Augustu a když roku 141 zemřela, deifikoval ji, srov. zde výše. Žila prý rozverně, drby se však nezachovaly žádné; sám ovšem milenky měl a díky jedné z nich se stal roku 159 (?) praefectem praetorio Fabius Repentinus, viz zde níže. Když tehdy Faustina manželi vyčetla, že poslal nějakým příbuzným malé dary, poučil ji Antoninus: "Blbko, když jsme se teď dostali k moci, ztratili jsme i to, co jsme měli předtím - stulta, posteaquam ad imperium transivimus, et illud, quod habuimus ante, perdidimus."

Antoninus při nástupu věnoval armádě velké peníze a vrátil Itálii náklady spojené s nástupnictvím/aurum coronarium, provinciím uhradil polovinu toho, co vybraly; srov. velkorysost Hadrianovu při nástupu k moci roku 117. 

Nežil v luxusu, provincie nevyssával, pokračoval ve veřejných stavbách předchůdců a pořizoval jich nových méně: spíše byl říšským opravářem než stavitelem (mimo jiné majáku na Faru, Colossea a Pantheonu). Správce provincií po Hadrianovi neměnil a nechával je ve funkci až devět let. Jeho praefectus praetorio M. Gavius Maximus jmenovaný roku 136 Hadrianem úřadoval dvacet let až do své smrti roku 156. Vykonával funkci velmi přísně a v podstatě kontroloval činnost Antoninových poradců. Jeho nástupcem se stal C. Tattius Maximus (do 159?) a po něm úřadovali opět dva: Fabius Cornelius Repentinus, který býval tajemníkem ab epistulis a praetoriánství mu "dohodila" Antoninova milenka Galerie Lýsistraté, a vojensky zkušený T. Furius Victorinus, které převzal M. Aurelius Antoninus (oba či alespoň druhý z nich do 168? viz tam).

Antoninus Pius nikdy nedržel triumf, u déle vládnoucích augustů ojedinělý zjev; lokální války s povstalci vedli správci provincií. Antoninova zahraniční politika nechávala narůst moci agresivních sousedů (Parthové, Germáni) nepovšimnut a konfrontace s nimi zůstala na M. Aureliovi a jeho nástupcích. Na rozdíl od svého předchůdce Antoninus Pius necestoval leda po svých statcích a do Kampánie; Itálii za své vlády nikdy neopustil. Tvrdil, že takové cesty s doprovodem by zatěžovaly provincie (a měl pravdu). Nicméně v provinciích hodně stavěl, zdobil orientální métropole. Ve foinícké Héliopoli/Ba'albek vystavěl n. dokončil stavbu ohromného Diova chrámu. Nebyl až tak oddaným filhellénem jako Hadrianus a k filosofům choval odstup. 

Byl velmi bohatý, svou kuchyni zásoboval z vlastních statků a lesů, žil jen ve svých villách a střídal je podle ročního počasí. Svůj majetek odkázal dceři Faustině mladší, manželce M. Aurelia, ale jeho výnosy státu. Půjčoval peníze na extremně nízký měsíční úrok jedné třetiny procenta/trientarius čili na čtyři procenta ročně.

Antoninus v duchu nadací Nervových a Traianových manželčiným jménem založil podpůrný program pro italskou venkovskou chudinu a přidal nadaci pro osiřelé dívky. Mincovní ražba je jmenuje puellae Faustinianae, faustiniánská děvčata. 

Správcem Británie asi v letech 138-142 byl Q. Lollius Urbicus, který úspěšně potlačil vzpoury na ostrově a zahájil stavbu nového drnového valu severně od Hadrianova, viz rok následující. Lollius byl Numid berberského rodu narozený v Tiddis severně od Cirty v dn. DZ do rodiny domorodých velkostatkářů. Jeho manželka se jmenovala Grania Honorata. Vyznamenal se jako legát v Hadriánově válce židovské, byl velel legii, správcoval v Asii, Dolní Germánii a Africe. Za Antonina Pia byl praefectem Urbi, c. 146-160, v úřadu asi zemřel. Že by byl autorem svých soudobých dějin, je pravděpodobně smyšlenka n. omyl. 

V Římě prvním praefectem urbi Antoninovým, viz předchůdce v roku 117, byl snad Sex. Erucius Clarus (do 146) a po Lolliovi roku 160 nastoupil Q. Iunius Arulenus Rusticus. Jak dlouho úřadoval, nevíme. Za M. Aurelia Antonina nebo jeho syna Commoda snad byli guvernéry Města L. Cornelius Scipio Orfitus a L. Octavius Cornelius P. Salvius Iulianus Aemilianus. Za Commoda řídil městskou praefecturu do roku 185 C. Aufidius Victorinus (nevímě, jak dlouho) a někdy po něm Seius Fuscianus. 

Jeho nástupcem se stal přítel M. Aurelia a Commodův důvěrník P. Helvius Pertinax, který se roku 193 prohlásil augustem a funkci předal T. Flaviovi Claudiovi Sulpicianovi. Po něm přišel Cornelius Repentinus, Bassus a C. Domitius Dexter, všichni nastoupili po sobě v revolučním roce 193. Domitius Dexter úřadoval do roku 196 a po něm do roku 199 správcoval P. Cornelius Anullinus. Kdo řídil Město v letech 199-204, známo není, viz dále rok 204.

Někdy po tomto roce zemřel Filón z Byblu čili Herennius Philo, grammatik, autor slovníku synonym a katalogu měst a možná také Hadrianovy biografie (?). Jeho rozsáhlé Foinícké dějiny/Foiníkiké historié, jsou známy pouze z citací křesťanského autora Eusebia z Kaisareie, viz v indexu pod dějepisci.

Mezi Hadriánovy současníky patřil filosof s pýthagorskými a platónovskými kořeny Núménios z Apameie syrské a literát malých forem, epyllií a epigrammů Pankratés z Alexandreje, autor příležitostné básně o císaři a jeho milenci Antinoovi na lovu lva, srov. rok 130. Antoninus prokazoval podle křesťanských hagiografů jejich bratřím úctu, více než prý tolerantní Hadrianus.