Loď (2)-Lox

 

V bitvě u Sybotských ostrovů porazili roku 433 Korinťané Korkýrské. Byla to největší námořní bitva klasických hellénských dějin - 150 proti 110 lodím (srov. výše obecně). Tradiční datum první námořní bitvy mezi Hellény roku 664 měla stejné bojovníky: bitva mezi Korinthskými a Kerkýrskými nepřinesla vítězství nikomu.

Nejstarší, pietně uchovávanou lodí, byla loď, která vezla Thésea z Athén na Krétu, aby zbavil město závislosti na Mínóovi. Athéňané ji po staletí ochraňovali na souši, vyměňovali postupně zetlelé části za nové. Théseus podle tradičních starověkých údajů kraloval v letech 1233 až 1204 (a není důvod těmto číslům rámcově nevěřit).

Loď zanikla v době, kdy nad městem držel moc Kassandros a jeho guvernér Démétrios Falérský (317 až 307). Lidé ji tedy mohli vidět více než devět staletí. • V novověku nejdéle plovoucí lodí je veslice s plachtou z roku 1740 jmenovaná jako St. Michaels Mount State Barge dlouhá 8,30 metrů z Walesu. 3. června 2012 plula s královnou Elizabethou II. po Temži při slavnostní regatě k jejímu diamantovému výročí na britském trůnu.

První námořní velmocí v Egeidě byla mínójská Kréta (thalassokracie). Piraterie bývala mezi Hellény a dalšími obyvateli Středomoří oblíbené a ceněné zaměstnání. Podle jedné theorie byla trojská válka, jíž se mělo účastnit na 1200 lodí, koaliční loupežná výprava.

Vládu nad mořem držely na krátko státy v 7. až 6. st. jako Aigína, Megary, Naxos, Samos, Mytiléné. Jejich moc mj. omezovala piráty a garantovala obchodní cesty. V 5. st. dominovala Kerkýra, Korinthos a především Athény.

Plavecké zkušenosti vedly k získávání dobrých znalostí středomořského světa a podporovaly od 8. st. kolonisaci. Právní vztahy mezi majitelem lodi a nákladu nebo pasažery uspořádávaly zákony. Nejvyšší autoritu měla legislativa Rhodských, lex Rhodia, kterou převzali Římané, byla součástí Iustiniánových Digest a platila ve Východořímské říši (Byzanci).

Námořní obchody dosahovaly velkých objemů. V Athénách se odhaduje objem např. obilí, které ročně prošlo jejími přístavy, na 150 tisíc tun, z nichž třetina byla reexportována.

Zboží byla v přístavech zatížena dvouprocentním clem z hodnoty, nebo pěti procenty, pokud šlo o reexport pro spojenecký stát. Ostatní případy podléhaly šestiprocentním clům. Bankéři poskytovali úvěry na náklad a pojistky, které se pohybovaly mezi 22,5 až 30 procenty ceny nákladu. Stát přenechal loďařství a námořní obchod zcela soukromníkům.

Jejich největší lodě dosahovaly výtlaku 1300 tun. Největší dřevěné lodi byly však plaveny mnohem později a jinde. Loď převážející roku 357 n. l. z Alexandreie do Říma pro císaře Constantia egyptský obelisk, který pak stál na prostranství před circem, měla tři sta veslařů. Dosud největší nalezený vrak nákladní lodi z hellénských vod leží před kefallénským přístavem Fiskardo/starý Panormos (objev z roku 2019). Přepravoval někdy v prvním století př. n. l. nebo n. l. šest tisíc amfor a loď byla na čtyřicet metrů dlouhá. 

V císařské době byl zisk z lodní přepravy stále ještě značný. Menší flotila plavidel s vínem, špekem, fazolemi, ale také voňavkami a otroky, vynesla deset milionů séstertiů.

Stát u Hellénů i Římanů nikdy nevlastnil obchodní loďstvo. Vždy si lodi pro ekonomické účely pronajímal, např. pro dovoz potravin. Existovaly smlouvy s jedinci a spolky přepravců po moři i řekách, např. Rýnu, collégium návículáriórum. Stát vydával dovozní licence a na dovoz dohlíželi přístavní úředníci/epimelétai emporiú, na obilí se specialisovali sítofylakes, obchodní spory podnikatelů se jmenovaly dikai emporikai/přístavní kausy.

Jak takové podvody kolem úvěrů na nákup a přepravu obilí, v tomto případě ze Syrákús, mohly dobrodružně vypadat, ukazuje soudní řeč Démosthenova autorství Proti Zénothemidovi/Pros Zénothemin: s majitelem lod, jistým Hégestratem z Massalie, si na Sicílii půjčili na nákup obilí a peníze by museli vrátit po jeho dodání do přístavu určení. Hégestratos ale se svým krajanem Zénothemidem peníze poslali do své Massalie, vypluli východním směrem. Na moři chtěl Hégestratos loď potopit, ale dělal v podpalubí moc hluku, cestující se poděsili a ničema se vrhl do moře a utonul. Lodníkům se podařilo přistát na Kefallénii a v Athénách, odkud původně loď vyplula, vypukl proces o peníze. Rhétór napsal řeči žalobcům v dalších finančních sporech týkajících se námořního obchodu a půjčených peněz na cesty do Pontu (proti Apatúriovi Býzantskému a proti finančníkovi Formiónovi, proti Dionýsodórovi plavícímu se do Egypta).

V řeči sepsané pro investora Androklea Athénského proti Lakritovi z Fasélidy, sofistovi žijícímu v Athénách a žákovi Isokratovu, který odmítl převzít závazky zemřelého bratra Artemóna na půjčku tří tisíc drachem na cestu z Athén do Borysthenu a zpět, šlo o náklad tří tisíc nádob/keramia vína jistěného úrokem 225 drachem na půjčených tisíc, pokud by se vyplulo na moře po východu Arktúra, kdy bylo nebezpečí bouří větší, pak tří set drachem z tisícovky.   

Repliku rýnské galery z doby kolem roku 220 n. l. spustili na vodu nadšenci 14. září 2007 v Neumagen-Dhron na Mosele v Porýní-Falci, kdysi římské osady a pevnosti Noviomagus Nemetum (Nemétum). Vzorem byly nálezy z roku 1882, je osmnáct metrů dlouhá s místem pro čtyři tisícilitrové vinné sudy a 42 veslaře. Moderní loď Stella Noviomagi je vybavena podle požadavků vodní přepravy dvěma naftovými motory, plovacími vestami a jinak stoprocentně ruční práce má silikonové těsnění.

Čínské loďstvo a jeho objevy

Roku 70 n. l. dosáhli čínští námořníci Rudého moře a za císaře Liou Š-mina/Li Shimin neboli Tchaj-cung/Taizong (626-649) z dynastie Tchang (618-907) dopluly džunky do východní Afriky; srov. pod Číňané a pod objevy. Během vlády původem proletářské dynastie Ming (1368 – 1644) došlo k explosi rozvoje v námořnictví a stavbě lodí, navazujícího na tradice z dynastie Sung (960 – 1279). Mingové, předposlední z čínských vladařských dynastií, od začátku žili v napětí s dvorní konfuciánskou byrokratickou elitou a těžko se prosazovali.

První císař dynastie Ming Chung-wu, tj. Nezměrná bojovnost, rodným jménem Ču Jüan-čang/Zhu Yuanzhang byl protijüanský revolucionář s nedůvěrou hledící na lidi ode dvora (mongolská dynastie v Číně vládla 1279 – 1368). Obklopil se proto tzv. brokátovými strážemi, v jejichž čele stáli eunúchové. Načas se vliv oposice podařilo utlumit, moc se koncentrovala po vzoru dynastie Tchang (618 – 907) do rukou císaře.

Sedm slavných námořních expedicí daleko od čínských vod do „západních oceánů“ podnikl v letech 1405 až 1433 admirál Čeng Che (pinyin Zheng He), jeden z eunúchů a mohamedán z jihozápadu země při barmských hranicích (provincie Jün-nan). Původním jménem byl Ma Che, prý byl šest stop vysoký, rodina pocházela z Turkestánu: mezi úředníky blízko císařů a jejich několikatisícových harémů nesměli pobývat nevykleštění muži.

Část objevů padá na konto podřízených velitelů flotil, admirálů Chung Pao, Čou Wen, Jang Čching a Čou Man, který zřejmě jako první člověk obeplul z Atlantiku Jižní Ameriku až po Kalifornii a přeplul Pacifik (1421-1423). Menzies soudí, že v Kalifornii se Číňané smísili s indiány a rýže se tu pěstovala před Španěly.

Za vlád Mingů Jung-le/Yongle, rodným jménem Ču Ti/Zhu Di (1403 – 1425) a Süan-te/Xuande (rodným jménem Ču Čan-ťi/Zhu Zhanji, 1425 – 1436) navštívily Čengovy flotily všechna souostroví mezi Jihočínským mořem a Austrálií (k jejímu severnímu pobřeží se však pravidelně plavili Číňané již za dynastie Sung 589-618 a klokany měl císař před návštěvou Marka Pola; „země s bumerangy“).

V Carpentarském zálivu se dokonce nalezly porcelánové střepy z dynastie Chan. Mapy se zakreslením Austrálie vznikly v Evropě o století dříve než sem Evropané dopluli (!).

Některé posudky pramenů dokonce hovoří o možné cestě Číňanů do Ameriky a přes Pacifik roku 1421, jak dovozuje pensionovaný britský ponorkový důstojník Gavin Menzies (2002).

Čeng Cheovy lodě přivezly zboží a poznatky z Indie, Perského zálivu, Rudého moře, ze somálského pobřeží, Madagaskaru, Číňané objevil mys Agulhas/Střelkový na nejjižnějším cípu Afriky. Domů výpravy přivážely pepř, kardamom, skořici, zázvor, drahokamy, koberce.

Podle Menziese objevili Číňané roku 1421-1423 oblast Patagonie (kde prý narazili na třímetrového vymřelého lenochoda mylodonta), Falkland a Antarktidy, roku 1422 propluli „Magalhãesovým“ průlivem, zcestovali celé západní pobřeží Ameriky od Kanady po Chile a místy se (po ztroskotání některé z obřích lodí) usadili, ústí Orinoka a Antily, usadili se na Portoriku a v Nové Anglii.

Byli u ústí Konga a na Kapverdách, u Grónska, na severu Norska a obepluli Severním ledovým oceánem Sibiř a byli na Aleutách, na Novém Zélandu. Kolonisovali, často nechtěně, nejen Číňané, ale také Tamilci (nápisy na N. Zélandu, u konžského Matadi, na Kapverdách), kteří je doprovázeli, nebo Malajci. Prvním nemaorskými obyvateli Nového Zélandu nebyli Evropané, ale Číňané.

Údajně obepluli Číňané i Sibiř Severním ledovým oceánem. Ale prokazatelně prvním, kdo se z Evropy dostal Beringovou úžinou do Asie (severní, n. Severovýchodní cesta) a odtud obeplul celý starý kontinent, byl švédský polárník Adolf Erik Nordenskiöld roku 1878-1879 s lodí Vega).

Čínské mapy ovlivnily evropské znalosti o celém světě a když vyráželi první Evropané do Nového světa, měli na mapách řadu nových zemí od Patagonie po Grónsko už zakreslených a v Americe několikrát narazili na Číňany a jejich osady (Menzies). Ameriku objevili Číňané sedmdesát let před Kolumbem a Portugalci se usadili na Portoriku/Antilii v letech 1431-1447 (Menzies).

Objevitelské cesty a čínskou (nebo malajskou, tamilskou, korejskou) stopu v krvi dnešního obyvatelstva dokládá ponorkový kapitán testy DNA od Zélandu po Norsko, popisy světlejší kůže obyvatelstva a zvyklostmi, rozšířením např. drůbeže (jihoamerická pochází z Číny a nikoli Evropy; nedávné zkoušky DNA u kostí ze 14. století (?) potvrdily, že slepice nepochází ze Španěl, ale z oblasti polynéské), kukuřice se dostala do Číny aniž by ji sem přivezli Evropané, v Mexiku se vyskytuje umění lakování (viz pod nábytek) a znalost výroby průsvitného porcelánu.

Dne 12. listopadu 2002 vystavila jihoafrická vláda čínskou mapu z hedvábí o ploše 17 m2 z roku 1389, Ta Ming chun ji tchu (v pinyin Da Ming Hun Yi Tu), Složenou mapu velké říše Mingů. Vznikla více než sto let před prvním novodobým evropským obeplutím černého kontinentu. Roku 1488 byl první na jihu Afriky Portugalec Bartolomeu Dias, v letech 1497 až 1499 v úkolu krále Manuela I. se čtyřmi loďmi Portugalec Vasco da Gama obeplul Afriku po Malindi a odtud napříč Indickým oceánem dorazil do Kalikutu (Calicut, dnešní Kozhikode; obeplul Cape of Good Hope/Mys dobré naděje 22. listopadu 1497).

V lednu 2006 byla v Pekingu a v Londýně vystavována mapa z roku 1763, doplněná kopie mapy z roku 1418. Ukazuje světové polokoule s celou Amerikou a Afrikou. Zjevně podle čínských zdrojů namaloval Portugalec Albertin di Virga před rokem 1420 mapu s Afrikou a Amerikami. Jiným pozdějším zdrojem evropských informací o druhé straně Atlantiku mohl být čínský vyslanec ve Florencii roku 1433.

Knihovna Kongresu Spojených států koupila začátkem roku 2006 za deset milionů dolarů první a jedinou zachovanou mapu světa s Amerikami z roku 1507 německého kartografa Martina Waldseemüllera (zemřel 1522); zatím nejdražší mapové dílo s textovým doprovodem Cosmographiae introductio, které vydal společně s alsaským kolegou Matthiasem Ringmannem. Kněz vydal svou mapu daleko od moře v lotrinském Sankt Didelu (Saint-Dié-des-Vosges) a poprvé použil (a zřejmě vytvořil) jméno America podle florentského plavce Ameriga Vespucciho (špan: Américo Vespucio).

Od velké mapy byly asi roku 1518 odvozeny malé segmentové na globus o průměru jedenácti centimetrů (jeden její tisk objeven v Mnichově roku 2012). • Amerigo souvisí s germ. Haimirich či Haimerich, tedy s něm. Heinrich a odtud s českým Jindřichem (kontinent "Jindřichov"?).

Roku 1497 se poprvé od časů Normana Leifa Ericsona (asi 1003) vylodil na severu Ameriky Janovan Giovanni Caboto alias John Cabot ve službách anglického krále Henryho vii. Jeho objevením Newfoundlandu začala éra britské námořní expanse a říše, která sílila a upadala půl tisíciletí a za jejíž konec se pokládá navrácení Hongkongu pod čínskou správu roku 1997.

Roku 1516 vydal Waldseemüller dílo Carta marina, na níž Jižní Amerika už není ostrovem. Jak podobným údajům suchozemec z Lotrinska přišel, není známo; ale čínská stopa by byla vysvětlením.

Těžko soudit, kudy by se braly cesty civilisací, a hlavně evropské, kdyby nedošlo v Číně k zásadnímu obratu. Dvorní kliky konfuciánských byrokratů, vědátorů a také vojáků, kteří upozorňovaly, že nelze válčit se severními nájezdníky, japonskými piráty a ještě financovat zámořské expedice a stavbu lodí, nakonec dosáhly svého (jednou z příčin také mohla být velké ztráta obřích lodí v bouři při poslední výpravě roku 1433, popř. velká povodeň na Žluté řece roku 1448).

Jako barbarské bylo odsouzeno obchodování se vzdálenými partnery, zápisky z cest byly zlikvidovány, obří lodě zničeny, dokonce nakázáno, že napříště smějí Číňané stavět pouze dvoustěžníky. Takže Asii „objevili“ Evropané. Poslední velké lodi schopné plavby na oceánu, nařídila vláda zničit roku 1525. Roku 1513 vpluli do Perlové řeky na místě budoucího Macaa Portugalci a začala staletí nejprve misionářské, pak obchodní expanse.

Loďstvo Mingů bylo zřejmě největší dřevěnou flotilou v dějinách lidstva. Na každou z výprav vyplouvalo na tři sta lodí různého výtlaku. Na první bylo na šedesát lodí 400 stop, tj. 122 m, dlouhých, 48 m širokých, vážily 635 tun, měly několik palub s padesáti a šedesáti kabinami, v podstatě se dvojím trupem, kde jednotlivé kabiny byly vodotěsné a při proražení boku zabraňovaly přímému vniknutí vody do lodi (vodotěsné oddíly v podpalubí užívali stavitelé lodí v Číně od 2. st. n. l.).

Jeden historický údaj sděluje, že největší lodi byly dlouhé 44 čangů (zhang), tedy 137 metrů/450 stop. Rozměru se dnes nepřikládá velké důvěryhodnosti a věří se nižšímu údaji o 71 metru (Santa María měl 26 metrů). Roku 2012 se ve starém sídelním městě Mingů, v Nan-ťingu, začala stavět replika Čengových lodí o délce 71,1 metr.

Koráby byly vybaveny velkými cisternami vody, bazény s čerstvými rybami, měly devět stožárů, dvanáct plachet, čtyři paluby s možností naložit až 2500 tun nákladu a pojmout tucty malých děl. Podobné lodi nikdy svět neviděl, velelodi Ptolemaiovců sloužily na representaci a nikoli dlouhým plavbám. Sinologové tvrdí, že flotila Mingů čítala 3500 plavidel (což nemá žádná současná).

Na palubě lodí byli astronomové, diplomaté, lékaři, znalci islámu, pochopitelně stavitelé a opraváři. Flotilu vybavenou dary pro panovníky v dalekých zemích doprovázely oddíly vojáků o více než desetitisíci mužích (na třetí expedici bylo třicet tisíc vojáků), pro mužstvo, po tisíci na lodi a většinou kriminálníky, a vojáky rovněž také kurtisány.

Úderné síly dokázali Číňané v cizině „prodat“: Čeng Che potlačil pirátské povstání na Sumatře a přivlekl do sídelního Nan-ťingu (Nankin) jeho vůdce, diasporního Číňana. Na Cejlonu se Číňané zapojili do domácí války, stejně jako na Sumatře, v Adenu, Somálsku a Keni narazil na odpor, který zlomil. Čengovy výpravy trvaly obvykle dva roky.

Jeho poslední dorazila do arabské Džiddy a při návratu roku 1433 na moři zemřel. Byl pohřben podle námořního rituálu, ale jeho oficiální náhrobek stojí v Nan-ťingu. Řada diasporních komunit Čeng Chea považuje za héróa a rok 2005 se konala řada vzpomínkových akcí k 600. výročí Čengových narozenin, v Singapuru velká výstava.

Největší dřevěnou lodí se však zdá byl šestistěžňový škuner Wyoming s délkou 137,4 metrů (jinde údaje 140) a šířkou 15,2 metrů, která se potopila 24. března 1924, a čtyřstěžňový klipper Great Republic se 122 metry délky a 16,2 metry šířky, která se potopila roku 1872.

Největší jednostěžňovou loď všech dob spustil v anglickém Southamptonu na vodu v listopadu 2003 bývalý šéf Avis, světové autopůjčovny, Joe Vittoria. Mirabel V. za sto milionů USD má trup o délce 75,2 metru celý z umělé hmoty, stožár z křemičité oceli je vysoký 88,5 m a drží plachtoví o ploše 4358 metrů čtverečních. 

Plachetnice vážící 740 tun s honosnými šesti apartementy a luxusním vybavením (charterová plavba na týden oceněna na 250 tisíc USD) se nevejde pod mosty v San Francisku ani New Yorku, ani do mělkých přístavů, protože má hydraulický výsuvný kýl o váze 150 tun s hloubkou od čtyř do šesti metrů.

Slavnější než Mirabel V. je v moderních časech bezpochyby jedenáct metrů dlouhá plachetnice Spray slavného mořeplavce Joshuy Slocuma. Od dubna 1895 do června 1898 s ní jako první člověk sám na palubě obeplul zeměkouli: vyplul z Bostonu do Gibraltaru, kolem Latinské Ameriky napříč Pacifikem a kolem Afriky se vrátil do Atlantiku a domů do Ameriky. Spray, na jejíž stavbě pracoval třináct měsíců, ho při dokončení roku 1893 stála na materiálu 553,62 dolarů, jak ve svém cestopisu uvedl, což převedeno do kupní síly amerického dolaru v roce 2012 znamenalo 13.941 dolar. 

Největší lodní katastrofy:

Největší lodní katastrofou z dob války bylo potopení nevojenských plavidel s německými uprchlíky 30. ledna, resp. 9. února 1945 ruskými ponorkami před polským pobřežím: s lodí Wilhelm Gustloff zemřelo na devět tisíc lidí, při torpedování lodi General von Steuben 3400 lidí.

V baltských vodách došlo i k nejhorší evropské námořní katastrofě v dobách mírových: 28. září 1994 se s trajektovou lodí Estonia u finského ostrova Utoe na cestě z Tallinnu do Stockholmu utopilo 852 lidí.

Největší katastrofa neválečných dějin se udála 20. prosince 1987, když se v Sibujanském moři u Cebu na Filipínách srazil trajekt Doña Paz s tankerem Vectorem: po explosi zemřelo na trajektu 4375 lidí, na tankeru jedenáct z třináctičlenné posádky; zachráněni byli pouze 24 pasažéři trajektu a dva muži posádky tankeru.

Také druhé největší námořní neštěstí je spojeno s trajektem: 26. září 2002 se před Gambií potopil přetížený trajekt Le Joola: zahynulo 1863 lidí, jen 64 se zachránilo. Egyptský trajekt na Rudém moři Al-Salam Boccaccio 98 při svém zániku strhl do hlubin 1026 lidí, jen 388 bylo zachráněno.

Nejslavnější lodní katastrofa patří rovněž mezi rekordní neštěstí: 15. dubna 1912 se po srážce s ledovcem potopila na své první plavbě tehdy největší dopravní loď Titanic. Z 2224 cestujících, z toho 908 členů posádky, utonulo 1513 lidí, zachráněno bylo 7ll lidí, z toho 192 z posádky (podle zprávy britského parlamentu).

Německá ponorka poslala ke dnu 7. května 1915 parník Lusitanii, na níž zahynulo 1198 lidí a 761 přežilo. V historii ponorkového loďstva byla nejúspěšnějším plavidlem německá U-35 v první světové válce, která poslala ke dnu 226 britských a spojeneckých plavidel; je to tedy nejúspěšnější válečné plavidlo dějin (po válce na základě mírových podmínek byla vydána do Británie, kdy byla v letech 1919-1920 sešrotována). Měla čtyři kapitány a nejdéle na ní sloužil (1915-1918 březen) Lothar von Arnauld de la Perière (+ 1941 při letecké nehodě, to v hodnosti admirála). 

22. září 1912 se v tajfunu potopila japonská loď Kiche Maru s nejméně tisícem cestujících na palubě. 15. června 1904 vyhořel parník General Slocum a potopil se v newyorském přístavu: 1021 mrtvých, hlavně žen a dětí.

29. května 1914 zemřelo 1012 lidí po srážce dopravní lodí The Empress of Ireland s norskou nákladní lodí na Řece sv. Vavřince v Kanadě. 6. prosince 1917 explodovala v kanadském Halifaxu po srážce s jinou lodí francouzská loď Mont Blanc dopravující munici: v dosud největším výbuchu způsobeném člověkem zahynulo 1635 lidí a část města byla zničena.

22. dubna 1980 po srážce trajektu Don Juan s tankovou lodí Tacloban City před ostrovem Mindoro se utopilo tisíc až 1200 lidí.

Zkáza všech námořních zkáz je však zřejmě z úplně jiné doby: V červenci roku 255 př. n. l. před břehy Sicílie bouře rozmetala římské expediční loďstvo vracející se s armádou a trénem z bojů v kartháginské Africe. Ze 364 lodí se zachránilo osmdesát a počet utonulých lze odhadnout na sto tisíc námořníků a vojáků.

Seppius Loesius, poslední meddix tuticus v Kapuy§ 211

Logbasis ze Selgy, zrádce§ 218

logeutés, výběrčí daní, viz pod daně.
logistés, cúrátor, viz pod epistatés

logografos, logograf§ viz pod dějepisci

Locha, m. kdesi u Utiky polohy nezn.§ 204

Lochágos z Aitólie, protiřímský politik a strat.§ 180, 176, 170

Lochítés z Athén, před soudem pro facku§ 352

Lochos z Alexandreie, strat.§ 127

lochos, četa, vlastně "záloha" ve vojenském smyslu, viz taxis a morá

Loitanos§ viz Longanos

Lokris, Lokroi, Lokry, Lokrové:§

Lokroi Opúntioi, Opúntští Lokrové, naproti Euboji (podle m. Opús)§ 700, 595, 481, 480, 460, 457, 431, 395, 394, 371, 312, 270, 228, 185, 172, 167-, 138+  
Bájná prehistorie Lokridy Opúntské (podle Pausania): Opúntští Lokrové (Dórové) měli dlouhé spory s Priamem Trojským. Jeho sestra Hésioné byla matkou Aianta (Většího). V Lokridě vládlo sto rodin či rodů (a jejich sněm o tisíci mužích), které na uklidnění hněvu Athény uraženou Aiantem při dobývání Troie, musely po tisíc let posílat do Athéniny svatyně v Troji ročně dvě služky. Pokud byly Trojany chyceny, přišly o život, a proto vstupovaly do chrámu podzemní cestou od pobřeží. Podle tradičního data pádu Troie by konec této vazby měl nastat po roce 184 (kdy však také skončila samostatnost Lokrů, resp. jejich státního útvaru). Zřejmě šlo o výsadu Lokrů a tomu se Trojané po celou dobu bránili třeba i zabíjením děvčat. V Opúntu byl nejvyšším úředníkem stratégos, volený doživotně (totéž měl v Dyrrhachiu); pro jaké období to platilo, nevíme.    

Lokroi Hypoknémídioi/Hypoknámídioi, jiné jméno pro L. Opúntské§ 460

Lokroi Epiknémídioi, Epiknémídští Lokrové, u Málijského zálivu pod horou Knémis§ 683, 460, 353, 352, 346, 339, 270, 198 
Lokroi Zoloi nebo Hesperioi, Ozolští Lokrové nebo Západní, mezi Fókidou a Aitólií na Korinthském zálivu § 1555, 1104, 683, 460, 450, 426, 421, 405, 394, 373, 370, 356, 353, 339, 323, 321, 317, 309, 300, 278, 276, 270, 233, 217, 196, 191, 190, 167, 147, 146, 48, 33  

Údajně „Smradlaví“, neboť jejich oděvem byly kozí kůže, které za vlhkého počasí páchly; podle jejich vlastního výkladu však od „ozoi“, révové výhonky - prý se tu poprvé pěstovala réva, tvrdí jedna hellénská tradice. Lokrově měli zákon zakazující prodávat pozemky, ledaže by byli zasaženi nějakým velkým neštěstím.
Lokroi Epizefýrioi, Lokry Epizefýrské („Západní“), m. v Bruttiu, dn. Gerace§ 708, 683, 663, 540, 494, 466, 427 - 425, 414, 398, 396, 393, 388, 356, 347, 282, 280, 278, 277, 275, 272, 264, 247, 216 - 215, 208, 205, 156 

Tito Lokrové se drželi matrilineárních tradic a jejich aristokratky udržovaly se svými otroky promiskuitní vztahy (nebyly tedy původem „Hellénové“ - slavný byl jejich chrám bohyni Koré). Kolonisté s Lokridy Ozolské byli posilněni perioiky, kteří bojovali se Sparťany po boku v první messénské válce. S místními Oinótry (= Sikely?) měli zprvu dohody, později je „vymístili“.

Osadami Lokerských byly Hippónion (kolem roku 650), Medma n. Mesma (snad 625-600; dn. Rosarano), Metauros n. Matauros (srov. tam; pokud nejde o kolonisaci ze Zanklé), Taurianon (asi 600-550; dn. u Mte. Traviano).

Lollia Paulína, d. Lollia Paulína no. 2, manž. P. Memmia Régula a Gáiova§ 37+, 39+, 48+, 49+   

Lollia Sáturnína, ses. předešlé, manž. D. Valeria Asiátika st.§ 69+ 

Poplios Hordeónios Lolliános z Efesu§ rhétór§ 100+ 

 

Lolliánus§ viz C. Ulpius Cornélius Laeliánus 

Lolliánus Avítus§ viz Lollia Gent. 

 

Lollius, samnitský bandita (nebo protiřímský bojovník)§ 269 

Lollius Gentiánus, statkář v Ligurii, nájemce Helvia Successa, o. príncipa Pertináka; jmenován též Lolliánus Avítus§ 193+ 

Lolliánus Titiánus, velitel gladiátorů z Capuy§ 193+ 

L. Lollius, legát Pompéiův§ 65

M. Lollius Palícánus z Pícéna, aktivista-provokatér, tr. pl.§ 71, 67 

M. Lollius Paulínus§ 1. cos. 21, 25, 19, 16, 2, 1-, 2+, 48+; 2. jeho s. a o. Lollie Paulíny, manž. Gáiovy, 16-, 37+, 48+  

M. Lollius Paulínus Decimus Valerius Asiáticus Sáturnínus§ cos. suff. 94+, praef. Urbí 117+, cos. ord. 125+ a viz D. Valerius Asiáticus 

Q. Lollius, žalobce§ 78

Q. Lollius Urbicus, legát a praef. Urbí, manž. Granie Honóráty§ 138+, 139+ 

Lomaharšana, pěvec/súta epů a purán, ž. Vjásy, o. Ugrašravy§ 600 

Lombardie, histor. kraj na severu Itálie, jméno odvozeno od Langobardů§ 370+ 

lomy, kamenolomy, látomiá, látomiai, lithotomiá, lat. lautomiae/látomiae§ 413 (syrákúské), 190 (římské), 18sq.+ (egyptské) 

Londinium, od c. Cónstantína I. Augusta, dn. London§ 43+, 61+, 92+, 117+, 120+, 122+, 180+, 210+, 255+, 296+, 360+, 368+, 369+         

T. Longaevus Rúfus, praef. praet.§ 185+ 

Longanos n. Loitanos (dva různé toky?), ř. na severu Sicílie u Mýl§ 270

Longaros z Dardanie§ = Langaros

Longínos/Longínus§ viz Kassios Longínos 

Longionové, Longionés, též Langionés, Laucionés, řec. Landoi, Landúdioi apod.§ germ. nárůdek v Hessensku§ 275+, 277+ 

Longón, gen. Longónu, mí na východu Sicílie u Katany polohy neznámé§ 244

Longos§ viz Chalkidiké

Longos z Lesbu, autor milostného románu§ 150+ 

Longula, m. Volsků v Latiu, dn. část Aprilie§ 493, 488  

C. Longus, legát§ 101

Lopodúnum, osada neckarských Suébů s pevností, za Tráiána Cívitás Ulpia Suébórum Nicrétum/Nicrensium, dn. Ladenberg v BW§ 97+ 

Lorium, mí v Etrúrii při Aurelské silnici s villou Antónína Pia§ 86+, 138+, 161+  

losování, viz hostiny, volby, hlasování, Athény; dřevěné losy se vhazovaly do nádoby s úzkým hrdlem, jímž prošel jen jeden z nich, sitella. Nádoba byla naplněna vodou a po protřepání se losovalo. V Athénách nelze stanovit, zda losování úřadů bylo praktikováno už před Solónem, srov. pod Athény. Úředníci vybíráni boby, kyamos, od toho volit, „bobovat“, kyameuein. Do jedné nádoby vloženy cedulky se jménem, do druhé boby bílé (zvolen) a tmavé (nezvolen). V arkadské Héraji zřejmě jako v jediném z hellénských států odstranili hlasování/hairesis do státních institucí a zavedli losování/klérósis, aby se vyhnuli stranictví při volbě, jak znělo zdůvodnění/hoti hérúnto tús erítheuomenús. Kdy se tak stalo, jak dlouho to fungovalo, známo není, viz o tom roku 588.  
Od 4. století používány losovací přístroje, klérótérion, se skupinou tabulek, jimiž se pohabovala tak dlouho kulička či kostka, až se zvolil příslušný úřednický nebo soudní sbor od dému po jeho členy.

Zvláštním druhem losů, sortés, byly věštebné útržky s verši některého z epů (Íliady, Aeneidy), srov. sortés vergilianae, viz rok 70.  

loterie, losy, tesserae§ viz pod kuchyně a strava/kulinářství, hasard, hry

Lótofagové, Lótofagón nésos§ viz Méninx

Lotyšsko, novodobý stát§ 480

loupežníci, loupežné přepadení; rekordní loupež viz pod piraterie§ 294

Lou-lan (čín.)§ viz Krorán

Lou-lin, mí bitvy v Číně, dn. v okresu Feng-jang v prov. An-chuej§ 645

loutky, v rukách krále§ 113

lov, hon, myslivost, zákaz zabíjení na lovu, lovci, viz jednotlivá zvířata a zvířata§ 303, 286, 260, 204, 113 
Lov byla všeobecně náruživá zábava, ostatně v podstatě dodnes. Propadaly mu i výstřední neantické ženy: lov prý milovala Arabka Zénobiá Palmýrská. Na lovu nezemřel násilnou smrtí mimo mýthy ve starém věku nikdo (srov. Přemyslovce Břetislava ii., zavražděného na lovu vršovským oštěpem roku 1100). Lov byl kratochvílí makedonských králů, z nichž Alexandros iii. byl pravděpodobně posledním lovcem lvů v Evropě.

Velkým milovníkem lovů byli první Ptolemaiovci, ještě Ptolemaios v. Epifanés, ze Seleukovců Antiochos IX. Kýzický. Naopak republikánský Řím nebyl onou scénou pro chlubivé lovectví, ani rané císařství. Velkolovcem byl však císař Gratiánus (zavražděn roku 383 n. l.), před ním honebnou vášní trpěl Hadriánus, který také velmi dobře střílel (z luku). Jednou ranou prý dokázal složit kance. Šéfem přes jeho lovce byl Mastór, iazyžský zajatec, jemuž velmi důvěřoval, že ho nakonec v těžké nemoci požádal, aby ho zabil (což Iazyg odmítl). 

lovec lidí na útěku, lovec hlav za odměnu, viz fygadothérás

loxé falanx či taxis, kosý šik, v hell. válečnictví seřazení k bitvě tak, aby důraz při útoku spočíval na levé straně, kde byli vojáci seřazeni do více řad a pravá strana měla na začátku bitvy jen obranný charakter (tradičně byl kladen důraz na střed a na stranu pravou)§ 424, 371