143-140

 

************************************************************

143.

Ol. 159, 2

169 SE

105 AE

(Theaitétos) | (Aristofón II.) 

a. u. c. 611

Ap. Claudius Pulcher a Q. Caecilius Metellus Macedonicus

Rok 1 éry Hasmónajů

************************************************************

V seleukovské "občanské válce" Diodotos Tryfón dobyl a zničil Bérýtos (obnoven až asi Augustem jako kolonie římských veteránů, viz rok 15). Arados se postavil na Tryfónovu stranu a jeho nešťastný sok Marathos byl vyvrácen, zůstal pak ležet v rozvalinách a území připadlo Aradským (srov. předešlý rok).

Na Tryfónovu stranu se postavila i silná Ptolemáis. Sarpédón, stratégos Démétria Níkátora, byl před městem tryfónovci podporovanými zřejmě milicemi Ptolemáidy poražen a ustoupil s vojskem do vnitrozemí. Pochodující Tryfónovy oddíly však na pobřeží zavalila nezvykle vysoká vlna a zahubila mnoho vojáků. Sarpédonovci se tehdy vrátili a mezi mrtvými těly tryfonovců se dostali též k množství ryb a škeblí: z vděku za změnu situace pak obětovali Poseidónovi.

K události s tsunami mohlo dojít až o pět let později za války Antiocha Euergeta s Tryfónem, srov. rok 138, ale také viz 1448sq. o migraci Hebrejů z Egypta s Móšem v čele s biblickým výjevem podobným. • Úroveň mořské hladiny v Levantě v této době relativně rychle rostla. Podle výzkumu pobřeží v okolí Dór se v hellénismu za dvě staletí hladina zvýšila o dva až dvaapůl metru; jev trval do první století naší éry a nebyl dosud vysvětlen (2021). 

Třebaže v Syrii nebyla válka rozhodnuta, podnikl Démétrios výpravu za Eufrátés, aby si udržel podporu říšského východu; na jihu Mesopotamie se mu asi nedařilo, viz rok 147. Helléni žijící v horních satrapiích ho ujišťovali, že jsou připraveni válčit po jeho boku postaví-li se nebezpečně expandujícím Parthům, viz rok 141. 

V Jerúsalému Iónathan oblehl seleukovskou posádku věrnou Démétriovi II. a Židé obnovovali hradby svého města, dílem aby oddělili hrad od města, dílem aby znovu opevnili Jahweho chrám; zasvěcena byla stavba 7. elúlu/září 143. Diodotos Tryfón se proto vypravil proti Iónathanovi, aby zastavil vzrůst jeho moci. Bylo dojednáno setkání, ale u Skythopole/Baithsan, Bét Š'án v Galileji byl Tryfón zaskočen velikostí Iónathanova ozbrojeného doprovodu (údajně čtyřicet tisíc vojáků), a tak mu nakázal přijít s mnohem menším počtem vojáků do Ptolemáidy.

Židovský vůdce rozpustil armádu, dorazil s tisícovkou a když měšťané zavřeli brány, dal Tryfón Iónathana zatknout a jeho lidi pozabíjet. Dva tisíce mužů, které ponechal Iónathan v Galilaji, Diodotovi vojáci pobili vzápětí rovněž. Oddíl, který vyslal Simón pod velením Iónathana (jiného od velekněze), přepadl Ioppu a vložil do ní posádku. 

Iónathanův bratr Simón nabídl Tryfónovi za Iónathana výkupné a dva Iónathanovy syny. Diodotos sice vzal sto talentů stříbra výkupného i se syny, ale Iónathana si přesto podržel. V zimě se vypravil z Ptolemáidy proti Jerúsalému a chtěl se ho zmocnit překvapivým útokem jízdy. V noci však silně sněžilo a to zachránilo město před obsazením. U Baskamy v kraji Gilead (řec. Galaadítis v Transjordánii, v části transjordánské Dekapole) dal Tryfón Iónathana Apfa popravit a pohřbít, než sám odešel zimovat do Antiocheie. Osud Iónathanových dětí není znám. Bratr ostatky vykopal, pohřbil v rodném Módeinu a dal tam vystavět pro své rodiče a bratry sedm pyramidových mohyl. • Iónathan Apfús byl vůdcem Židů od roku 160. 

V téže zimě se Simón/Šim'on, poslední z hasmónajských sourozenců (srov. rok 166), přidal na stranu krále Démétria Níkátora, jenž ho uznal veleknězem Jahweho kultu a vládcem Židů/archiereus kai ethnarchos (byl jím do roku 135, viz rok následující a dále rok 140). Podle této události rokem 143 začíná kalendářní éra Hasmónajů.

V Hispániích rozšířil Viriathus válku do dalších částí země, když ke spojenectví proti Římu přemluvil keltibérské Arevaky, Belly a Titthy ve středu poloostrova; byl to začátek desetileté numantinské války. Q. Fabius Maximus Aemilianus, cos. 145, viz tam, v "ohnivé válce" neuspěl, viz rok 154, ačkoli do něj v Římě vkládali velké naděje. Tento Q. Fabius byl synem pokořitele Makedonie L. Aemilia Paulla Macedonika a sám se bitvy u Pydny účastnil (zemřel c. 130, krátce před bratrem). Jeho bratrem, oba synové Papirie, byl P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus, který vyvrátil Karthágo. 

Poněvadž se otec s Papirií rozvedl, důvod neznáme, ale musela být pokročilejšího věku, a s novou manželkou měl další dva syny (jména ženy ani synů neznáme), dal starší děti k adopci, srov. rok 167, kde o jejich osudu. Adoptivním otcem prvního z nich se stal vnuk slavného válečníka s Hannibalem Q. Fabius Maximus, druhého P. Cornelius Scipio, syn vítěze nad Hannibalem Scipiona Africana. Synem tohoto Q. Fabia Maxima byl Q. Fabius Maximus, vítěz nad Allobrogy, viz rok 121.

Nástupcem Q. Fabia v Zadní Hispánii se na jaře stal jistý Quintus (řec. Kointos; celé jméno neznáme), který na Lúsy rovněž neměl. Sice utrpěl v poli znovu porážku a stáhl své oddíly na jistou Afrodítinu horu (tak řec.), ale v novém útoku uspěl a pobil tisícovku římských vojáků. Quintus pak vojáky odvedl do zimního ležení. 

Lúsové prorazili daleko na východ a rabovali na území Bastitátů/Bastétanů či Blastofoiníků, na čas obsadil město Itukku/Itykku, srov. rok 153 a viz dále rok 142. Většinou řídil operace proti Lúsítánům C. Marcius, romanisovaný Ibér pocházející z Italiky. 

V Přední Hispánii se Arevakům a dalším Keltibérům postavil konsul Q. Caecilius Metellus, který si po porážce makedonského povstání před pěti lety přidal ke jménu přívlastek Macedonicus; viz o něm roku 146. Zjevně Keltibérům uškodil, porazil je v poli překvapivým útokem v době sklizně, v bitvě pod Contrebií zastavil prchající kohorty před přesilou, obrátil je zpět do vítězné bitvy a město dobyl. Válku lokalisoval, ale neporazil; jejich střediska Termantia a Numantia, oppidum přírodně chráněné bez hradeb a tehdy jen se čtyřmi tisíci muži posádky, dohromady osm tisíc bojechopných, se držela, viz dále rok 141.

Konsul Ap. Claudius podrobil Romě keltský kmen alpských Salassů. Toužil po triumfu a z římského hlediska k válce nebyl žádný důvod. Sousedé Salassů, vlastně římští nájemci dolů, s nimi vedli spory o zdroje vody potřebné pro těžbu zlata v kraji, tak ho Claudius celý zabral, viz dále o osudu národa roku 100 a 25. Zprvu ho Keltové porazili, údajně padlo na pět tisíc jeho mužů, ve druhé bitvě jim Římané však způsobili stejné ztráty.  

Triumf ale slavil beze svolení lidu. Aby nemohli zakročit tribunové, doprovázela ho na voze spřežení až na Capitolium jeho sestra (podle jiných dcera), vestálka Claudia: je to ojedinělý případ zásahu Vestiny kněžky do politiky. O Pulchrově roli v gracchovských reformách viz roku 133. Dožil vysokého věku (zemřel c. 130) a stále jako jeden ze saliů, o němž se tradovalo, že uměl z nich nejlépe tančit/quod inter collégás optimé saltitábat

• Rod Claudiů měl dosti výrazné ženy, srov. např. rok 249, nebo případ matrony (nikoli vestálky) Claudie Quinty, která v roce 204, když byla do Říma přivážena Magna Mater deum a loď se zachytila nevyprostitelně na mělčině, vyzvala božstvo, aby zasáhlo, je-li bezúhonnou, o čemž se prý mezi Římany pochybovalo - a loď se prý uvolnila). Za zmínku též stojí svérázná sestra P. Clodia Pulchra, která si s bratrem též změnila jméno z aristokratického Claudia na plébejské Clodia.

V Římě se narodil řečník a politik M. Antonius, konsul roku 99, děd triumvirův. Zemřel roku 87. O zostření zákona proti luxusu/lex Didia viz roku 161. 

 

************************************************************

142.

Ol. 159, 3

170 SE

106 AE

(Aristofón II.) | (Mikión)

a. u. c. 612

L. Caecilius Metellus Calvus a Q. Fabius Maximus Servilianus

************************************************************

V Makedonii povstal nový Pseudofilippos (II.), opět údajně Perseův syn; přišel z Thrákie a prohlásil se králem Filippem VII. Dal dohromady sedmnáct tisíc mužů, prý otroků. Qaestor L. Tremellius Scrofa ho hbitě zahnal a pretendent se už nikdy neobjevil; podle druhého zdroje padl. Rebelie nepochybně velmi spontánní mohla souviset se stavbou silnice z Dyrrhachia do Thesssaloníky, slavné via Egnatia, viz rok 146. O quaestorovi už také nebude v historiografiích slyšet. 

Kolem t. r. se krvavými činy znovu vyznamenal dynasta Diégylis. Konec jim učinili sami Thrákové, kteří ho ubili. Jako vladař Kainů pak následoval jeho syn Zibelmios (vládl do roku 130). Zibelmios se za otcovu smrt jednotlivým svým Thrákům mstil a v krutosti za svým otcem nijak nezaostával (jeden zdroj nazývá ubitého dynastu Diorigis, jeho syna Numilizinthis).

V Pergamu 19. audnaia 18. roku své vlády/prosinec 143-leden 142 potvrdil král Attalos II. svému synovci Athénaiovi dopisem, který se zachoval na jedné z pergamských stél, nástupnictví v kněžském úřadu Dionýsa Kathégemona. Králův bratr Eumenés II. ho svěřil Sósandrovi, který však už drahný čas nebyl schopen o dvouletých svátcích/trietéris podstupovat procesí/pompé a další kultovní úkony a Athénaia, svého syna, určil za zástupce. Když Sósandros zemřel, potvrzuje tímto dopisem Attalos Athénaiovo kněžství. Sósandros, syntrofos Attala II., byl manželem dcery (jméno neznáme) Meidiova, syna Attalovce Athénaia a úřad Sósandrova syna Athénaia potvrdil roku 135/4. rok jeho vlády též nový král Attalos III. v dopisu Kýzickým a Pergamským zachovaném na stejné stéle, srov. roku 135, kde další část dopisu s prostagmatem.

V Séstu vyznamenali někdy kolem roku 129 nebo později svého spoluobčana Ménu a ve výčtu jeho zásluh o stát figuruje též diplomatická činnost "s králi" a se stratégem pro Chersonésos a přilehlou Thrákii zjevně attalovským Stratónem v době ohrožení Séstu. Když králové odešli k bohům, jednal Ménás ve službách Séstu v těžkých dobách s římskými vojevůdci, tedy zjevně za války o dědictví pergamské. 

V Syrii v zimě roku 143/142, snad v únoru či březnu, dal Diodotos Tryfón odstranit Antiocha VI. Epifana Dionýsa (nominálně vládl od roku 145). Pěti- šestiletého krále zavraždil lékař při bolestivé chirurgické operaci močových kamenů. Diodotos se prohlásil sám králem jako Tryfón Autokratór a vládl do roku 137. Mezi hellénistickými panovníky ojedinělým dosud titulem jakoby zdůraznil, že nemá s žádnou dynastií nic společného. Od své proklamace zavedl počítání ve vlastní panovnické éře (rok 170 SE = rok 1 Tryfóna). Požádal o uznání senátem, ale toho se mu jako usurpátorovi (v seleukovských souvislostech kupodivu) nedostalo. 

Přitom poslal do Říma sochu Níky v hodnotě váhy deseti tisíc zlaťáků: na Tiberu uznávali nadále chlapce Antiocha VI., třebaže již nežil, alespoň podle klasických pramenů, poněvadž v dedikaci pod sochu uvedli senátoři jméno zavražděného Seleukovce. Z fragmentu babylónského astronického diáře lze usuzovat na podobné chování jako u Římanů: 29. ledna 140/27. tebétu 171 SE dorazil do Babylónu posel krále Antiocha, syna Alexandrova, s jakýmsi sdělením a je tedy možné, že Antiochos VI. byl zavražděn až v létě roku 140 (?). Podle oxyrhynžského fragmentu perioch Liviových dějin byl Antiochos VI. zavražděn až rok po Viriathovi, tedy 138. 

V Palaistíně posílila moc Simónova. Dobyl Gazaru, do níž vložil židovské kolonisty, Iamneiu, posílil hradby Jerúsaléma a konečně se mu vzdala seleukovská posádka na jerúsalémské Akře, jíž byl 23. ijáru/asi v květnu povolen odchod k Démétriovi. Jerúsalém se tak dostal celý pod vládu Židů, kteří 27. ijáru přestali platit Seleukovcům tribut. • V Jerúsalému byla ptolemaiovská a posléze seleukovská posádka od samého začátku hellénismu. 

Simón srovnal citadelu se zemí a Jahweho chrám zůstal opět nejvyšší stavbou ve městě. Přezimoval v Gazaře a svého syna Ióanna pozvedl na svého vojenského zástupce. 

Král Démétrios Níkátór musel učinit Židům ústupky. Zrušil jejich tributární povinnost (viz rok 145sqq. a 132) a schválil odchod posádky z Jerúsaléma: Židé se zbavili seleukovské nadvlády trvající, mnohdy pouze formálně, od roku 312. Z chrámového státečku v perské éře a po velkou část ptolemaiovské a seleukovské vlády povstalo v Palaistíně suverénní království. Následujícího roku se z Itálie vrátili vyslanci s uznáním územního rozsahu Simónova státu římským senátem, ti samí jako roku 144. Spojenectví s Júdou potvrdili též Sparťané a Núménios putoval zpět do Říma s darem zlatého tisíciliberního štítu. V Iúdaji zavládl mír přerušený jen roku 139, viz. Židé vyznamenali velekněze Simóna nápisem o jeho činech a zásluhách na měděných deskách/en deltois chalkais kai ethento en stélais en orei Sión na sloupech na jerúsalémském vrchu Ṣijon/Zijon. Datována byla dedikace 18. elúlem 172 SE/c. září 140 a Simón je záhadně titulován v řeckém textu jako "hiereus megas en asaramel/velký kněz na dvoře božího lidu (? viz v indexu s. v.). O Simónově konci viz rok 135.  

V Egyptě král Ptolemaios VII. Euergetés II. podnikl se svou královnou-sestrou Kleopatrou II. cestu do Horní země a 10. září svého 28. roku vlády zasvětil v Idfú/Edfú, hellénistické Apollónopoli hé megalé, po 95 letech velký Horův chrám, k němuž základní kámen položil Ptolemaios III. Euergetés I. 23. srpna 237; srov. roky 207 a 186. Základy pronáu položeny roku 140, dokončeno bylo roku 124, jak vše vypsáno na stěnách roku c. 90 s pozdějším dovětkem z roku 57. Roku 116 se začalo se stavbou obvodní zdi a nádvoří a dostavěn byl celý komplex 7. února 70, všechny stavební práce dokončeny po 180 letech 5. prosince 57 Ptolemaiem XII. Aulétem. 

Někdy po této době, možná až roku 141/0, se Euergetés II. oženil ještě s dcerou své manželky a sestry Kleopatry II. Euergetis, jíž se od nyní říkalo pro rozlišení Sestra/Adelfé, totiž s Kleopatrou III. Euergetis Níkéforos vulgo Kokké (c. 20), které se v Alexandreji říkalo Manželka/Gyné. Strýc jí udělil královský titul a její vladařská přízviska zněla: Euergetis Filométór Sóteirá s epithetem Dikaiosyné, tj. Spravedlnost. Výčet jejich dětí viz rok 101. Jejím otcem byl Ptolemaios VI. Filométór I. 

Celá takto pospojovaná dynastická trojice začala nyní vládnout společně jako Theoi Euergetai III., Dobrodějní bohové (v této podobě vládli do roku 133). Svým poddaným adresovali nařízení, v nichž se titulovali zcela lidově: "Basileus Ptolemaios kai basilissa Kleopatrá hé adelfé kai basilissa Kleopatrá hé gyné..."

Dvouletý Ptolemaios Memfítés či Euergetés III. byl možná z oficiální vládní nomenklatury odsunut. • Euergetovi II. se již v této době začalo mezi Hellény říkat Kakergetés, tzn. namísto Dobroděje/Spasitele přišel Zločinec. Euergetés II. žil až do konce života v bigamii a v příbuzenských vztazích, jak je hellénský svět do té doby nepoznal: královské manželství s matkou a její dcerou bylo v dynastii ojedinělé.

Narodil se syn Euergeta II. s Kleopatrou II. Sestrou Ptolemaios (IX.) Sótér II. vulgo Lathyros (zemřel roku 80). ● Z roku c. 143/2 je též řecký nápis ze Séty/Dionýsův ostrov na prvním katarrhaktu o jednání spolku basilistů ve věcech kultovních se jmény třiceti členů. 

Úspěšné boje Římanů s Keltibéry v Přední Hispánii vedené konsulem Q. Caeciliem Metellem Calvem. Jeho legátem (nebo Metellem Macedonikem předešlého roku) byl bojovný Q. Curius zvaný Achilles. Před ležením před poledním jídlem porazil a zabil v jízdním souboji jistého Keltibéra a později jiného jménem Tyresus/Pyresus přemohl, ale nezabil a po uzavření příměří se stali přáteli, jak se tradovalo.  

Konsul Q. Fabius Maximus Servilianus, adoptivní bratr Q. Fabia Maxima Aemiliana, viz rok 145 a 143, v Zadní Hispánii ve válce s Viriathem dobyl pět měst a velké části Lúsítánie. Měl k disposici dvě nové římské legie, se spojenci osmnáct tisíc pěších vojáků a 1600 jízdních. Od numidského krále Micipsy si vyžádal oddíl tří set jezdců a deseti slonů a Lúsítánové se dostávali do úzkých, nikoli však do kolenou, viz rok následující.

Cestou do Itukky do zimního ležení zahnal a pronásledoval Viriathovo vojsko, které však konsolidovaně otočilo a neopatrné pronásledovatele pobilo: zahynulo na tři tisíce Římanů a Lúsové oblehli nakrátko i tábor, prý i ze strachu zalézali do stanů/es tás skénás katadyntes hypo deús, ale bez zásob se museli stáhnout a na zimu se vrátili do Lúsítánie. Při obraně ležení a přesvědčování vojáků se vyznamenal legát C. Fannius Strabo, zeť C. Laelia, který právě v Římě neuspěl v konsulských volbách proti Q. Pompeiovi, o němž se po Městě drbalo, že je synem flétnisty, homo novus. Q. Fabius zavedl pro dopadené zběhy z posádek, které se většinou skládali z vojáků spojeneckých domácích Keltibérů, trest useknutí pravice, aby odstrašil zvyklané povahy.  

V Římě byl dokončen první celokamenný most přes Tiberis, pons Aemilius (viz rok 179). Augustus ho ze základů renovoval a Římany byl pak zván pons maximus, neboť byl ve Městě největší; byl asi přes 130 metrů dlouhý. Zničila ho povodeň o vánocích 1598 a vydržel z něho do dneška jediný pilíř.

Censor t. r. P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus se pustil do boje s luxusem senátních elit; jeho kolegou byl L. Mummius Achaicus, který se podle všeho do ničeho nemíchal (57. lustrum). V senátu to způsobilo zlou krev a jeden z postižených, Ti. Claudius Asellus, kterého censor vykázal ze senátu a zařadil mezi rytíře, Scipiona o dva roky později jako tribun lidu obžaloval z vlastizrady, což se mu ale nepodařilo prokázat.

Scipio Aemilianus neměl pěkné mínění o svém kolegovi Mummiovi, kterého měl za změkčilce a dokonce veřejně prohlásil, že by státu více prospělo, kdyby on, Scipio, směl vykonávat úřad sám. Když Scipio zasvěcoval chrám Herculovi, Mummius nebyl mezi pozvanými. 

Scipionovým sokem nejen v této censorské volbě, ale i vůbec, byl Ap. Claudius Pulcher, cos. 143, významný mluvčí římských aristokratů opovrhujících neurozenými v politice. Přesto byl spojencem reformátora Ti. Sempronia Graccha, viz rok 133, manžela Pulcherovy dcery Claudie (jiná od vestálky, viz rok 143). 

V této době se v římské architektuře poprvé objevily zlaceně rámované kasetové stropy/laquearia, lacunaria, které dal na Capitoliu pořizovat L. Mummius. L. Licinius Lucullus zasvětil 7. července z ohavně získané hispánské kořisti z roku 151 sloupořadí a chrám Štěstěny/Felicitatis. Prý si na dedikaci půjčil od L. Mummia několik soch s tím, že je po obřadu vrátí. Což neučinil, neboť už byl zasvěceny bohyni, ale vyzval Mummia, ať si je klidně vezme sám; ten to nechal být. 

Téhož roku v Luně (podle jiného zdroje: v Římě) objevili mezi sebou androgynní bytost a na příkaz haruspiků byl nešťastný hermafrodit utopen v moři (stejný případ a postup byl zaznamenán roku 122 v obci Forum Vessanum, lokalitě jinak neznámé). Vypukl v Luně (Římě?) hlad a mor a obětí bylo tolik, že je nestačili pohřbít a těla zahnívala po ulicích. O liberalisaci římského myšlení viz rok 85+.

 

************************************************************

141.

Ol. 159, 4

171 SE

107 AE

(Pleistainos) | (Dionýsios III.)

a. u. c. 613

Cn. Servilius Caepio a Q. Pompeius

************************************************************

Parthové pod králem Arsakem VI. Mithridátem I. vytáhli na západ proti oslabené říši Seleukovců. Mithridátés I., vládl od roku 171 a srov. rok 155, se pravděpodobně nejdříve pustil proti Médii, kde král Démétrios II. Níkátór sbíral vojáky po místních hellénských městech a klérúchiích, viz rok 143, pak se však obrátil na jih proti Babylónii. Démétriův stratégos, jehož jméno neznáme, se vydal s vojskem do Adiabény, tj. do kdysi kmenového území Assyrie, aby Parthům odřízl spojení s východem. To se mu nepodařilo. 

Po krátkých bojích mezi 2. až 8. červencem/dle babylónského kalendáře ve dnech 22. až 28. simánu vstoupil král Mithridátés I. do sídelního města seleukovských horních satrapií Seleukeie nad Tigridem. Dne 30. du'úzu/8. srpna se dal Mithridátés I. korunovat podle domácího ritu babylónským králem.

Podle všeho neskončila seleukovská vláda nad Babylónií náhle, ale boje s Parthy se táhly několik sezon, než bylo kdesi v Babylónii nebo v Adiabéně zničujícím způsobem některým z parthských vojevůdců vojsko krále Démétria Níkátora (c. 20) Parthy zničeno a seleukovský král zajat, viz o události roku 138sqq. (žil pak ve fešáckém zajetí až do roku 130).

Démétrios chystal odvetu a pravděpodobně dokázal proti Parthům sjednat křehkou koalici s bakterskými Hellény, Elymáji, Charaky/Araby a Peršany, až na Baktry vlastně seleukovskými údělnými dynasty, jejichž jména neznáme; úvaha o protiparthském bloku je novodobá spekulace. Za Démétriova pobytu v horních satrapiích se v Syrii vynořil nový pretendent trůnu, viz rok následující.  

Seleukovské satrapie Babylónie, Adiabéné a Apollóniátis se v následujících letech plném územním rozsahu staly parthskými. Satrapie na Rudém moři se asi osamostatnila pod místními dynasty jako království Charakéné-Meséné, viz dále rok 139. Parapotámie, severní Mesopotamie (tedy satrapie Mesopotamiá), Súsiána (srov. ale rok 138) a zřejmě i část Médie zůstaly ještě seleukovské.

Ze 171. roku SE pochází ze Seleukeie na Euláiu (Sús) manumisse třicetileté služky/paidiské jménem Kan[xxx] formou z zasvěcení Nanaji. Propouštějící na svobodu/afierósen byl Stratón a také jeho otec měl hellénské jméno. Kdo by ji chtěl znovu zotročit, zaplatil by chrámu tři tisíce drachem ve stříbře. O deset let později propouštěl na svobodu za stejných podmínek stejně starou služku Bacheidu jistý Apollónidés. Datace je již vedena v éře arsakovské: "roku 116, jak počítá král, podle dřívějšího 181/hós ho basileus agei, hós de proteron...". 

Parthové neměnili na státní správě svých nových území vůbec nic, ani nijak převratně nezasahovali do místních poměrů (to nedělali ani později). Jmenovaných oblastí se Parthové zmocnili velmi rychle. Již ze 7. tašrítu/14. října pochází první zachovaná datace úředního dokumentu z Babylónie a poprvé se v domorodém klínopisném datačním protokolu objevilo srovnání rok 107 AE = 171 SEB. 

V září se král Mithridátés I. s jádrem parthského vojska vrátil z Babylónie do Hyrkánie, kde ho čekaly nové boje s právě nastupujícími středoasijskými Saky (srov. následující rok).

V části Mesopotamie se udržel s dílem seleukovského vojska Dionýsios zvaný Médský (nebyl to tedy Hellén, n. naopak kolonista z Médie?), stratégos této satrapie krále Démétria II. Syrská dynastická válka se tak osudově projevila i na hellénském Východu. 

Dne 10. prosince/6. kislímu přepadli Elamité/Elymájové hellénské město Apameiu na Silchu či Sellaiu a vyplenili ho. Parthské zájmy v regionu hájil jistý Antiochos, syn snad Ariobarzánův/bab. Ar'ábuzaná, neznámého dynasty možná adiabénského n. atropaténského, zřejmě (?) nedávno ještě stratégos seleukovský, možná některé provdané seleukovské princezny (?), který se přidal k vítězům a Mithridátés ho pověřil 4. července t. r. vrchním velením nad Babylónií. Podle všeho, resp. podle poničeného klínopisného astronomického diáře, byl ze Seleukeie na Tigridu obyvateli vyhnán, rozebrán jeho majetek a sám unikl z vězení s málem svých mužů, neboť lidé měli za to, že se spolčil s Elymáji. 

V této době zůstávaly Súsy/Seleukeia na Eulaiu stále ještě seleukovské a byly jimi ještě v roce 131/130 (srov. ale výše). • V otázce lokalisace Apameie na Silchu není jasno, ale s největší pravděpodobností je odlišná od Apameie v Meséně nebo v Sittakéně. Viz rok následující.

V Mesopotamii ve stepi se nyní mohli k vládě dostat beduínští Arabové, kteří do regionu infiltrovali již před začátkem hellénismu v perské éře. V následujících desetiletích budou útočit na babylónská města, dokonce na Babylón, viz rok 123. Hellénský svět jim říkal Skénitští Arabové, a to podle jejich kočovného sídelního města Skénai/Stany, Stanoví Arabové. Později se jejich stabilnějším centrem stala Sittaké (Apameia?), pojmenovaná pak podle stanových táborů také Skénai. Svou roli sehráli jejich potomci po celou římskou éru, někdy i velmi významnou.

V Persii se na poměrech zjevně mnoho nezměnilo. Seleukovští satrapové, Helléni n. Makedonové, zmizeli pravděpodobně již za Antiocha III., viz rok 205, udrželi se domorodí dynastové a zóroastriánští veleknězové fungující po celý hellénismus autonomně vedle říšské seleukovské královské administrativy fratarakové/frataraká n. fratakára. Sídlili v Istachru vedle Persepole a fungovali jako civilní guvernéři; na tom se za nové parthské vlády nic nezměnilo, dokud z prostředí frataraků nosících na mincích kyrbasii, tedy nikoli symbol královský, nepovstala velmoc Sásánovců. 

Ze seleukovské éry známe autonomní ražbu s aramejskými nápisy Bagadátovu (konec vlády Seleuka I.?), jeho syna (?) Oborza/Vahbarz, z doby Antiocha III. jistý Artaxerxés/Ardaxšahr, Ardachšer (tetradrachma) a z konce seleukovské éry dvou Vádfradádů/řec. Autofradátů, o nichž kromě Oborza nevíme nic. 

O Oborzovi bylo zaznamenáno, že v Persii pobil tři tisíce hellénských katoiků/osadníků s armádními povinnostmi, neznáme však dobu ani souvislosti (údaj je překvapivý tím, že napovídá o silné hellénisaci oblasti). V parthské době následuje řada dvou tuctů jmen frataraků známých z mincí končící na začátku sásánovské éry kolem roku 224 n. l.

O skutcích dynastů titulujících se jako králové, údělní vládci pod Arsakovci, nevíme nic: dva Dáreiové, čtyři Vádfradádové, pět Ardašírů (poslední byl král, který přemohl Arsaky a založil novou perskou říši), dva Pakorové, tři vládci se jménem Mančihr, dva Vahšírové, jistý Napad/Namopat a/n. Nambed. 

V Syrii v Seleukeji na Moři žila pod ochranou věrného stratéga Aischrióna Démétriova choť Kleopatrá I. Theá (c. 25) jako regentka dětí, které měla s králem Démétriem II., tj. Seleuka (V.), Antiocha (VIII.), jenž byl na vychování v Athénách, a dcery Láodiky (VII.) (srov. rok 125). Zároveň Kleopatře I. zůstala na krku válka proti usurpátorovi Tryfónovi Autokratorovi, kterou z její strany v Syrii řídili stratégové Sarpédón a Palamédés. Kleopatře s Démétriem zůstala věrna část Seleukidy, sever země a část horních satrapií. Vedle syrských posádek v Antiocheji a Apameji byla hlavním garnisonem Tryfóna pevnost Korakésion v Drsné Kilikii. Viz dále rok následující. 

Někdy v těchto letech musel začít horečnatý export otroků z Kilikie a této části Anatolie na Délos k překupníkům, kteří zboží zprostředkovávali dále na západ Středomoří, na nenasytný římský trh. Zde někde vzala začátek ekonomická síla pirátů, uhnízděných hlavně v kilikijské oblasti a na Krétě, srov. rok 145.

V Hispániích byl konsul Q. Pompeius sice vybaven třicetitisícovou armádou se dvěma tisíci jezdci, kterou zdědil po zimě t. r. po Q. Caeciliovi Metellovi, ale ve válce proti Keltibérů Přední Hispánie kolem Termesu/Termatii a jejich silným spojencům v Numantii, největším z keltibérských oppid umístěném v lesnatém prostředí, se mu rovněž nedařilo.

K tomu aristokrat Metellus, osobní sok plébéje Pompeia (Caeciliové ovšem byli rovněž původem klan plébéjský), viz rok předešlý a 136, dělal svému nástupci naschvály, kde všude před jeho příchodem mohl: povolil vojáků opouštět ležení kdykoli a kamkoli, nechával sklady proviantu beze stráží, takže si každý mohl nakrást dle libosti, Kréťanům z pomocných oddílů nařídil zničit luky a zakázal krmit slony. Nebylo divu, že za takových okolností rozvolněné římské bojové morálky mohli Numantinští, kterých bylo tehdy pouze osm tisíc, za valy oppida i v guerrillové válce během výpadů odolávat Římanům až do roku 133.

Po nezdarech u Numantie vytáhl Pompeius na Termantii, ale i zde byl odražen, když v jedné potyčce zahynulo sedm set vojáků, ve druhé Keltibérové rozprášili zásobovací oddíl, zabili jeho tribuna a v hornatém terénu mnoho pěších i jezdců; neuspěl pak ani v celodenní bitvě s Termantskými (podle jedné historiografické verse je konsul podmanil/Termestinos subegit).

Římané odtáhli k Malii (v jiném řeckém pramenu je zvána Lagni), městu, kterého se zmocnili Numantijští, když domácí pobili posádku: měšťany odzbrojili o odvedli s sebou rukojmí. Pompeiovi se sice podařilo zlikvidovat bandu lapků terorisující Sedetány v okolí Salduie na Hibéru vedených jistým Tangínem. Zajatí bandité se raději navzájem povraždili, než aby žili v otroctví, dokonce potopili některé lodě, které je odvážely ze země.

Pompeius se vrátil k Numantii, ale byl na ně znova krátký. Snažil se odvést od nich řeku, aby obležení přišli o přístup k vodě, ale práce soustavně Keltibérové sabotovali, přepadali vojáky a několik set jich při výpadech pobili i s jejich tribunem; v bitvě před římským ležením opět zvítězili Keltibérové. Jejich vůdcem byl Megaravicus, o němž dále už slyšet nebude. 

Na podzim roku 140 odtáhli do Itálie délesloužící a nahradili je nováčci: nezvyklé prostředí a zima vedly k onemocněním a smrti mnoha nových legionářů. Pro zbytek zimy odešel konsul s jakýmisi poradci, kteří za ním dorazili z Říma, do okolních měst, odkud do jara 139 potajmu vyjednával s Keltibéry o míru. Nebyli proti, neboť je též válka zmáhala; jména jejich parlamentářů neznáme.

Dohodli se tedy na formální kapitulaci, vydání přeběhlíků, zajatců a rukojmí a k tomu třicet talentů stříbra. Dali jen část kovu, zbytek dodali s příchodem nového konsula M. Popillia Laenata roku 139. Pompeiovi náhle narostl hřebínek a poněvadž věděl, že s tímhle nemůže v Římě předstoupit před senát, veškerá ujednání s Keltibéry zrádně popřel. Poslal vyslance Numantinských do Říma, kde jim skutečně v řízení proti Pompeiovi senát řekl, že válka pokračuje, ačkoli byly k disposici svědectví o uzavřené dohodě z řad římských účastníků tažení (srov. naopak úspěch Viriathův roku následujícího).

V Římě byl Pompeius pohnán před soud roku 137 konsuláry Q. Caeciliem Metellem Macedonikem, jeho bratrem L. Caeciliem Metellem Calvem a sourozenci Cn. a Q. Serviliem Caepiony, ale dokázal z žaloby znějící na vydírání vyklouznout bez rozsudku; bližšího není známo nic, ale událost to asi byla, když homo novus potřel aristokraty. 

Popillius Laenas ovšem rovněž během svého působení ničeho nedosáhl. Poplenil zemi numantských sousedů Lúsónů, ale jiné boje z Přední Hispánie z roku 139 neznáme. Roku 138 byly před Numantií Popilliovy oddíly poraženy a obráceny i s prokonsulem na útěk, další z římských ostud. Numantská válka se vlekla, viz dále rok 137.

Prokonsul Q. Fabius Maximus Servilianus, správce Zadní Hispánie, který měl základnu v Itukce kdesi v Baetice/dn. polohy neznámé, válčil se střídavými úspěchy s Viriathem a dalšími "vůdci banditů/léstarchoi". Zbavil obležení Bacciu, město polohy neznámé, obsadil řadu pevností, ale strategickou převahu nezískal. Jistý Kúrios a Apúléios s deseti tisíci muži přepadli legii a ukradli jim to, co nakradli Římané právě Lúsítánům - kořist. V boji padl Kúrios a Římané se brzy ke své kořisti zase dostali a ještě se k tomu zmocnili v dobytých městech Eiskadii, Gemelle a Obolkole deseti tisíců zajatcům, které po stětí pěti set z nich prodali do otroctví.

Jiný "léstarchos" jménem Konnobás/Connoba se prokonsulovi vzdal: Říman mu dal milost, ale jeho lidem všem dal useknout ruce, zhovadilost v římských zvyklostech vyhrazená pouze zrádcům. Konečné slovo v Servilianově tažení však měl Viriathés se svými oddíly, viz rok následující. 

Podle censu měl římský stát 327 442 občanů, viz rok předešlý. Za braní úplatků a hrabivost byl po stížnostech provinciálů v Římě odsouzen tohoroční praetor v Makedonii D. Iunius Silanus. Soud nad ním vykonal na vlastní žádost a s povolením senátu jeho tělesný otec T. Manlius Torquatus, cos. 165, který se navíc syna, kterého dal k adopci stejnojmennému plébéjovi, zřekl; po rozsudku, jehož vyznění neznáme, se D. Iunius oběsil a otec mu nešel ani na pohřeb.

Jiný praetor se vyhnul procesu odchodem do exilu. L. Tubulus, který zastával úřad loni, byl žalován tribunem lidu P. Muciem Scaevolou za to, že vzal úplatek při rozsuzování jakéhosi hrdelního zločinu. Když to tribun předložil konsulovi Cn. Serviliovi, Tubulus opustil Řím. Kam, nevíme, ale rozsah jeho provinění a on sám byl ještě v Ciceronově době tradován jako "z nejzločinnějších a nejzvlčilejších/sceleratissumus et audacissimus fuisse accepimus". Byl povolán zpět, aby byl v žaláři popraven, tak si raději vzal život jedem. 

V Číně zemřel císař Ťing/Jing (47; vládl od roku 157) . Za jeho vlády se vedle hospodářské prosperity vyskytla řada klimatických jevů jako velké kroupy v pohoří Cheng-šan/Hengshan v d. Šan-si veliké od pěti palců po dvě stopy (tedy c. šedesát centimetrů) roku 155 a jednu stopu osm palců roku 149 tamtéž. V létě 145 postihly říši velké deště, na podzim zemětřesení. Země se třásla i v letech 143 a 142, kdy udeřilo opět velké sucho. 

Nástupcem se stal 9. března jeho syn Liou Čche/Liu Che, zvěčnělým jménem Wu (15; panoval do roku 87). Za jeho vlády říše rozšířila moc územně, a to hlavně směrem západním (srov. rok 139 128). Císař učinil konfucianismus říšskou ideologií a sto až sto třicet tisíc říšských úředníků muselo z její znalosti skládat komisionální zkoušky.

Císařovna Čchen Ťiao/Chen Jiao byla bezdětná a neměla nic jiného na práci než zabraňovat Wuovi ve styku s císařskými souložnicemi. Podporovala ji v tom Wuova bába a matka Ťingova, císařovna vdova Siao-wen/Xiaowen, nyní vdova Tou/Dou ovládající život u dvora do své smrti roku 135; do té doby se Wu stáhl a politice se příliš nevěnoval, palác se řídil taoisticky orientovanými úředníky. Na straně chlapeckého císaře stála jeho matka Wang, na jejíž popud si Wu jako protiklad k císařské radě vytvořil vlastní tajný rádcovský team. 

Nicméně Wu roku 138 poznal zpěvačku Wej C'-fu/Wei Zifu, služebnou své sestry, na níž se manželčina a babiččcina pravomoc nevztahovala. Porodila mu dcerky a roku 128 prvního chlapce, korunního prince Liou Ťü/Liu Ju (viz dále rok 91). To už byla Wej sama císařovnou, neboť Čchengu vyhnal císař roku 130 ode dvora. Pokoušela se totiž kouzly Wengu zahubit a získat lásku Wuovu zpět. Najala čarodějnici Čchu Fu/Chu Fu praktikující zaklínání, což se neudrželo v tajnosti a poněvadž patřily mezi hrdelní zločiny, byla kouzelnice s několika stovkami zasvěcených sťata, Čcheng exulována a zemřela zcela v osamění.

Roku 140 potvrdil mírové smlouvy s Huny, poslal šan-jüovi Ťün-čchenovi velké dary a otevřel hranice pro obchod s nimi, srov. rok 161 a dále 133.

   

************************************************************

140.

Ol. 160, 1

Agnodóros z Kýziku

172 SE

108 AE

(Hagnotheos)

a. u. c. 614

C. Laelius (Sapiens) Salassa (?) a Q. Servilius Caepio

************************************************************

V Helladě povolili Římané pravděpodobně t. r. obnovení spolku Achajů a Boiótů, ale pouze jako právního a náboženského zastoupení achajských a boiótských měst (srov. rok 146). V Delfách vyznamenali pergamské malíře/dzógrafoi pergaménoi Kalu, Gaudota a Asklépiada, které poslal král Attalos II., aby podle všeho restaurovali obrazy/fresky chrámového okrsku. Umělcům se dostalo proxenie, promanteie, prodikie, asýlie, proedrie a ateleie, jak to v podobných záslužných vyjádřeních bývalo zvykem. 

V Syrii se chaos "občanské" války umocnil, viz rok předešlý. Antiochos (VII.) zvaný Sidétés/Sidétský, nebylo mu asi ještě dvacet ("puer admodum"?), mladší bratr krále Démétria II., který se podle všeho z mesopotamského tažení do Syrie nevrátil a chystal protiparthskou odvetu v horních satrapiích, se na Rhodu, kde byl na vychování, naopak k návratu do Syrie intensivně chystal.

Postavil se na stranu Kleopatřinu: buď tohoto nebo roku následujícího se v Syrii vylodil a pustil se do války s Tryfónem s jednotkami, které jeho bratr zanechal v Syrii pro domácí válku. Vytlačil usurpátora ze severu Syrie na jih do Koilé Syrie. Možná teprve nyní, snad v létě, byl zavražděn Diodotem Tryfónem Antiochos VI., viz rok 142.  

Někdy koncem roku zemřel v eukratidovské bakterské říši král Hélioklés I. (vládl od roku asi 155). Nástupcem se stal jeho syn (?) Eukratidés II. (vládl asi do roku 130, srov. rok 155). Po celou dobu své vlády zřejmě musel vést obranné boje s Tochary/čín. Jüe-č´ pronikajícími ze severu, srov. rok 165, a asi také se Saky, kteří napadli též kmenové území říše Parthů (srov. předešlý rok). Pod útoky středoasijských nomádů se v Baktrii zvolna hroutila hellénská moc (viz rok 170, 160 a 130).

V květnu byl v Jerúsalému provolán velekněz Simón/Šim'on stratégem a ethnarchem Židů (srov. rok 143). Jako poslední z makkabajských vůdců protiseleukovského povstání z roku 166 se stal zakladatelem nového židovského panovnického domu Hasmónajů, ačkoli on sám během svého života královský titul nepřijal. Hasmónaj Simón se stal spojencem Antiocha VII. a senát v Římě uznal titulární dědičnost v jeho rodu.

Galéstés/Galaistés z Athamánie, syn Amýnandrův, za Filométora stratégos za králova tažení do Syrie, ale u bratra v nemilosti, sebral po Helladě alexandrijské exulanty, příznivce Filométora I., a představil jim údajného Filométorova syna s Kleopatrou II., kterého mu prý oba panovníci svěřili na opatrování. S Pseudoptolemaiem (I., srov. dále rok 41) a s najatým vojskem vpadl do Egypta. Podstatná část Euergetova vojska však vládnoucímu Ptolemaiovci zůstala věrna a stratégem Hierákem, srov. rok 146, byla invase odražena. Hierax totiž rasantně zvýšil žold vojákům ze svého a tím zachránil Fyskónovi trůn (jak se král revanšoval, nevíme).

Galaistova či Galéstova postava mizí z historie stejně jako více údajů o Egyptě té doby (viz roky 188 a 150). S pokusem o puč snad souvisejí chronicky špatné vztahy mezi Bohy Dobroději/Theoi Euergetai, viz rok následující a 133sqq. Snad sem patří zmínka o střelbě králových lukostřelců do vzbouřenců v alexandrijském divadle.  

Kolem t. r. bylo v Meroé, v sídelním městě říše Kúš, napsáno jméno královny Šanak-dachete/Šanak-dacheto jako první v hierografickém merojském písmu namísto v tradičním egyptském. Byla též první královnou s dochovanou pyramidou, známa též její (asi) socha. 

Kolem t. r. se v Gadarách v Galaádítidě v Dekapoli narodil básník a filosof Meleágros, žijící pak v Tyru a Kóu, kde obdržel občanství. Zemřel kolem roku 70.

V Zadní Hispánii prokonsul Q. Fabius Maximus Servilianus oblehl Lúsítány v Erisaně/dn. neznámé polohy. Při nočním výpadu a s ranním útokem na vojáky budující obléhací val se Viriathovi podařilo obležení prolomit a donutil Římany k bitvě. Serviliana porazil a zahnal nad jakési srázy, takže prokonsulovi pro záchranu armády nezbylo, než kapitulovat.

Prostřednictvím svého bratra, cos. Q. Servilia Caepiona, uzavřel s Viriathem mír, jímž byli Lúsítáni uznáni za přátele S. P. Q. R. a obě strany měly vládnout těm krajům, jako dosud. Někdy po uzavření dohod s Viriathem přepadli Lúsové ze zálohy oddíl Q. Occia, zřejmě jednoho z legátů Q. Fabia Maxima, a zle ho tísnil; souvislosti neznáme.

V Římě byl mír zprvu ratifikován: je to ojedinělý případ, kdy si spojenectví a přátelství na Římanech někdo vybojoval a senát to uznal (viz ale osud Viriathův následujícího roku). ● O válce v Přední Hispánii viz rok předešlý a 137. Zlobivý antipatricijský tr. lidu Ti. Claudius Asellus, viz rok 142, se pokoušel konsula Q. Servilia zadržet od odchodu do provincie, důvod neznáme, ale pověřeného liktora zahnal konsul taseným mečem; moment v římské politice ojedinělý.  

V Římě se snad t. r. pokoušel konsul C. Laelius prosadit v otázce agrární reformy, přerozdělení státní půdy z rukou velkostatkářů mezi drobné hospodáře. Od velkých majitelů půdy prchali v zahraničí nakoupení otroci, zřejmě zajatí vojáci, a vytvářeli po Itálii lupičské bandy, na něž byla místní správa krátká. Pro odpor latifundistů vzal Laelius své návrhy zpět a proto se mu dostalo přízviska Sapiens/Moudrý. O jeho představách nevíme nic, ale jistě souvisely nějak s činností Ti. Sempronia Graccha roku 133, viz tam. 

Narodil se L. Licinius Crassus, pozdější řečník s právnickým vzděláním. Dostalo se mu přízviska Orator. Zemřel roku 91, viz tam o něm. Kromě své výřečnosti se proslavil koupí dvou pohárů/skyfoi z dílny slavného, ale dnes záhadného Mentora, viz o něm v indexu s. v. sedm divů (1; Artemísion). Zaplatil za ně fantastických 120 tisíc séstertiů, ale nikdy se z nich nenapil, jak se za ten výdaj údajně styděl/"numquam iís útí propter verécundiam ausum". Vlastnil ovšem také stříbrný stolovací servis, za který platil šest tisíc HS za libru (kolik nádobí dohromady vážilo a zda se i zde styděl, nevíme). ● T. r. soptila Aitna.  

V Číně se kolem t. r. narodil historik S’-ma Čchien/Sima Qian(zemřel kolem roku 90).