Ath (1)

 

Athakos, m. v Lynkéstidě polohy nezn.§ 199

Athalj᧠viz 'Ataljá 

Athamánie, Athamánové, épeirský kmen thessalského původu§ 394, 356, 232, 209, 220, 204, 191 - 188, 185, 171, 167 

Athamás z Boiótie (?), oikistés Teu§ 650

Athambélos§ viz Attambélos

Athanaricus, Athanarichos, vůdce Gotů-Tervingů titulovaný "soudce" (o rodiči viz rok 332+)§ 332+, 366+, 367+, 369+, 375+, 379+, 381+, 382+  

Athanasios z Alexandreie, biskup a nezdolný bojovník za níkajské vyznání s ariány§ 300+, 313+, 325+, 328+, 335+, 337+, 338+, 341+, 343+, 345+, 355+, 356+, 361 až 364+, 366+, 373+, 374+, 378+    

Athanis ze Syrákús, též Athanás, strat. a historik§ 430, 356 a viz s. v. dějepisci (1)

Atharidus, k. Gotů-Tervingů, s. Rothesteův§ 332+ a srov. pod Athanaricus 

Atharriás n. Atarriás, Alexandrův podvelitel, Kassandrův chíliarchos§ 330, 317 (je-li Atharriás shodný s pozdějším Atarriás)

Atheás ze Skythie§ viz Ateás

Atheila, ves u Kanathy v Dekapoli, dn. 'Atíl§ 200+, 211+ 

theismus, bezbožnictví§ 432, 244, 95+, 96+, 165+   

Jediným oficiálně plně atheistickým státem byla v letech 1967-1990 komunistická Albánie s 3,5 miliony obyvatel. Diktátor Enver Hoxha (vysl.: Hodža) roku 1967 proměnil všechny kostely a mešity ve skladiště, sportoviště apod. O atheistech vide též s. v. polytheisté a křesťané. Za Domitiána byl roku 95+ obžalován z atheismu/bezbožnosti a popraven císařův příbuzný a senátor Flávius Cléméns s manželkou Flávií Domitillou. Tehdy se však za ath. pokládalo vyznávání židovské víry, některé z monotheitických sekt, pravděpodobně křesťanství. 

Athéna, Athéné, dór. Atháná, Pallas Athéné, gen. Pallady Athény, v Athénách prostě hé Theá/Bohyně, bohyně a její podoby Polias, Promachos, Lémnié a Parthenos, její italské jméno bylo Minerva; bývala ztotožňována s eg. či lib. Néith a Ath. kult má úzké vazby na ´Libyi´, byla vychována Trítónem, cf. ř. a jez. Trítón/Trítónis, prý zabila jeho dceru a svou soukojenkyni Palladu, prý byla dcerou Títánky Métidy, kterou Zeus spolkl§ 1520, 1360, 611 (u Míléta), 600 (v Lindu), 570 a 550 (v Athénách), 569 a 568 (v Lindu), 552, 533, 507, 487 (Akragás), 478, 468, 447, 438, 432 (Ath. Polias/Obránkyně města), 426 a 423 (Ath. Níké), 389 (v Massalii), 380 (v Ath.), 371 (v Thébách), 349 (Ath. Polias), 333, 304 (v Lindu), 326 (Ath. Níké), 299, 294, 219 (Chalkioikos ve Spartě), 263, 241 a 228 (v Pergamu), 240 (Minerva v Římě), 305 (na Rhodu), 237 (Ath. Polias), 200 (Peparéthos), 197 a 99 (Lindos, Ath. Lindiá), 224 (Koróneia), 196, 190 (Ílion a Lindos), 184 (Telméssos), 182, 154 a 135 (Níkéforos v Pergamu), 196 a 157 (Polias, gen. Poliady, v Priéně), 146 (Minerva), 130 (Níkéforos v Bisanthě), 102, 89 (Ílias), 86, 75 (v Indii), 50, 39- (sňatek s Antoniem), 10- (Ath. Archégetés), 69+, 81+, 86+, 218+ (v těchto třech případech Minerva v Římě), 272+, 375+      

Athéné, bohyně a její podoby§ 1. zrozená v Libyi/Trítónská, 1780; 2. v Pergamu 230, 220, 210, 190, 183; 3. A. Chalkioikos, "měděného obydlí", ve Spartě 469, 220; 4. A. Ílijská, 334; 5. Itónia/Itónis, 293, 224  

Athénadés z Tráchíny, vrah Epialtův§ 480

Athénaeum, řec. Athénaion, škola svobodných umění zřízená v Římě Hadriánem a knihovnou a přednáškovým sálem, též místo pro schůze senátu§ 193+, 225+ a viz pod školy (3) 

Athénagorás z Afrodisiady, advokát§ 150+ 

Athénagorás z Athén, křesťanský apologeta§ 176+

Athénagorás z Efesu, tyr.§ 546

Athénagorás z Chiu, propers. tyr.§ 332

Athénagorás z Lárissy, s. Stachyův/Stachys, lékař§ 168, 167 

Athénagorás z Mílétu§ 304, strat. Ptolemaia I.

Athénagorás, makedonský strat.§ 1. 200 - 197; 2. 168 (ident.?)   

Athénai, Athény, Athéňané; viz také délský spolek, země Attika§ 1581, 1555, 1520, 1510, 1505, 1496, 1486, 1436, 1390, 1346, 1300, 1281, 1266, 1235, 1219, 1204, 1193, 1149, 1135, 1126, 1116, 1089, 1068, 1050, 1048, 1012, 993, 052, 921, 891, 863, 844, 824, 797, 777, 776, 770, 755 - 753, 750, 723, 714, 700, 698, 696, 683, 676, 657, 640, 636, 632, 631, 624, 621, 607, 600, 592, 591, 587, 585, 582, 575, 570, 566, 561, 560, 556, 555, 552, 550, 546, 540, 534, 530, 528, 525, 523, 522, 520, 519, 515, 514, 511, 510, 508, 506 - 504, 501, 499, 498, 493, 491 - 484, 482 - 476, 472, 470, 469, 467, 465, 464, 462 - 457, 455 - 450, 448 - 444, 442, 440 - 438, 435 - 398, 396, 388 - 386, 383 - 382, 380, 379, 377 - 373, 371 - 369, 367 - 353, 350, 348, 346, 343, 341 - 338, 335, 331, 330, 324 - 322, 319 - 317, 315, 313, 312, 307 - 304, 302, 300, 299, 296 - 294, 291, 290, 287, 285, 284, 280, 279, 275, 273, 270 - 267, 263, 261, 251, 250, 248, 244, 240, 237, 229, 228, 224, 221, 205, 201 - 199, 196, 192, 190, 189, 180, 173, 172, 170, 168, 166, 164, 156, 155, 151, 146, 138, 129, 128, 122, 121, 118, 112, 111, 105 - 102, 98, 96, 94, 88 - 84, 81 - 78, 71, 69, 67, 62, 51, 50, 48, 47, 44, 41, 40, 38, 32, 21, 20, 17, 10, 7, 4-, 18+, 66+, 70+, 76+, 77+, 85+, 90+, 100+, 112+, 195+, 113+, 118+, 122+, 124+, 125+, 128 až 133+, 144+, 162+, 170+, 171+, 176+, 193+, 200+, 314+, 320+, 329+, 347+, 350+, 360+, 361+, 364+, 371+, 375+, 392+         

Jiné Athénai byly nevýznamnou přímořskou osadou na východě Polemónského Pontu při hranicích s Kolchidou mezi řekami Ofis a Prytanis na území Machelónů (není v CSD).

Athénský stát v Attice měřil zhruba tři tisíce km2 (Sparta bez Messénie byla co do plochy více než dvakrát větší, s Messénií téměř třikrát), ale připočtou-li se k tomu ostrovy, které po většinu existence athénského státu byly jeho součástí, zůstaly Ath. po celý starý věk, a to i za Římanů, největším městským státem "mateřské" Hellady (absolutně největší však byly Syrákúsy s plochou kolem roku 402 c. dvacet tisíc kilometrů čtverčních ak tomu šest tisíc v Itálii). 

Pouze čtvrtina attického území měla ornou půdu. Proto byla země závislá na dovozu obilí, vynikala však vínem a olivami, těžbou stříbra, mědi, mramoru a hlíny. Protože v Attice nebylo po ruce kvalitní dřevo na stavbu lodí, měli Athéňané soustavný zájem o zalesněné oblasti Makedonie, Sicílie a Itálie. Státním znakem na mincovní ražbě byla sova a nápis ATHE.

Pro kuriosní srovnání: územně největší obcí novověku byla začátkem 21. století Altamira v amazonském státu Pará: měří 161 456 km2 a hustota obydlení činí půl člověka na km2 (2006).

Aristotelés se svými žáky dali dohromady ústavy 158 hellénských států, rozhodně ne všech, které ve druhé polovině čtvrtého století př. n. l. existovaly. O jejich skutečném počtu viz pod synoikismos. Athénskými dějinami prošly všechny ústavní formy, které hellénští filosofové rozpoznávali: původní monarchie, vláda jednoho, se proměnila v královládu volenou n. potvrzovanou, ta v aristokracii a tyrannidu, z nichž vzešla oligarchie a z této démokracie, kterou deformovala ochlokracie (srov. v Athénách například rok 88).

Podle vlastní tradice byli Ath. původně pelasgickým kmenem, který se jmenoval Kranaové. Za krále Kekropa se nazývali Kekropové, za Erechthea se přejmenovali na Ath. Slovo je předhellénské, pelasgické, s nimiž se Iónové v Attice smísili. Od časů Ióna, s. Xúthova, se stali Ióny (foinícké označení bohyně Athény bylo Onka, egyptským protějškem je Néith ze Sais). V Athénách byly odkryty mykénské hroby z 15. a 14. století.

Město bylo poprvé zcela zničeno včetně Akropole Peršany roku 480, podruhé Římany pod Sullou roku 86, který ale uchoval všechny veřejné stavby, a potřetí roku 267 n. l. Heruly, tentokrát definitivně, neboť se uchovala jen Akropole. Athéňané pak opustili okolí agory a nové sídliště postavili severně od Akropole.

V křesťanské éře žily A. ve stínu Konstantínopole, v 7. až 10. st. není téměř o A. zmínky. Z Akropole udělali monotheisté křesťanský pravoslavný kostel, od 1204 byl katolický a od 1460 do 1833 byl Parthenón mešitou.

Po celou dobu užívali Athénští autonomie, s výjimkou období vlády L. Septimia Sevéra, který jejich práva omezil, neboť se prý k němu nechovali uctivě v době, kdy byl ještě soukromník. První větší stavbou po mnoha staletích byla roku 1834 stavba klasicistního příbytku a jeho okolí pro sedmnáctiletého wittelsbašského prince Ottu, od roku 1833 krále Hellénů; architektem Leonem von Kleuzem.

Athény vděčí své dnešní velikosti resentimentu Evropanů a hlavně Němců, kteří si je za sídelní město nového státu vybrali. V době Ottonova příjezdu nemělo městečko, a ještě poničené právě skončenou válkou, více než pět tisíc obyvatel, polovinu z nich mohamedánů. Přístav Peiraieus vlastně neexistoval. Kolem roku 1850 mělo město necelých padesát tisíc obyvatel a bylo pověstné velmi vysokou pouliční kriminalitou. Na začátku třetího tisíciletí jsou Ath. nejhustěji osídlenou evropskou metropolí a žijí v nich čtyři až pět milionů lidí (podle administrativního vymezení), tedy téměř polovina všech obyvatel Řecka.

Bájná prehistorie Attiky a Athén (podle Pausania): Hellénští historiografové a autoři speciálních dějin Athén a Attiky (kroniky, tzv. atthis, atthidy) tvrdili, že prvním vládcem v Attice byl Aktaios a že proto se země původně jmenovala Aktaiá, Akté. Po něm vládl jeho zeť Kekrops I. (tradiční údaj: 1555 - 1505). Kekropův syn Erysichthón zemřel ještě za života otce, a tak královládu převzal aristokrat Kranaos. Jedna z jeho dcer se jmenovala Atthis a prý podle ní se země začala nazývat Attikou.

Kranaa svrhnul jeho zeť Amfiktyón, kterého později vyhnal po puči Erichthonios (či Erechtheus I.), prý syn Héfaistův; o Xúthovi, Iónovi a jeho epónymních synech pro iónské fýly viz pod Hellas. Měl v historii tři primáty: první přikázal uctívat velkými i malými panathénajemi Athénu, jako první zapřáhl koně do vozu a první prý zoral zemi pluhem. Po smrti se dostal na oblohu proměněn v souhvězdí Boótés, Pohaneče volů (tj. Vozataj).

Po Erichthoniovi vládl jeho syn Pandión I., pak jeho syn Erechtheus II., toho syn Kekrops II. a opět jeho syn Pandión II. (prý v letech 1306-1281). Mladší Pandión  byl současníkem Európy a Kadma a sám zemřel v exilu v Megarách, vypuzen Métionovci.

Jeho synem byl dodnes známý Aigeus, který pomstil otce a po němž se jmenuje Egejské moře. Jeho synem a nástupcem byl Théseus (10. král, vládl 1233-1204; nar. v Troizénu), zakladatel Athén, které učinil centrem státu spojených obyvatel Attiky.

Po Théseovi a jeho neslavné smrti v Athénách panoval Peteoův syn Menestheus, který vedl Athéňany pod Íliem (vládl 1204-1182; nikdo jiný z Attičanů v Íliadě jmenován není). Po něm vládl Théseův syn Démofoón, který vedl po smrti Hérákleově válku s mykénským Eurystheem na obranu Hérákleových pozůstalých. Následovali panovníci Oxyntés, jeho syn Afeidás a jeho bratr a vrah Thimútés či Thýmoités/Thýmoetés (1134-1126), poslední z potomků Théseových.

Za vlády Melantha (1126-1089) vpadli do Hellady Hérákleovci a v době jeho nástupce Kodra (1089-1068) přišli z Acháje do Attiky Iónové, tedy uprchlíci před Dóry. Začátek iónsko-attické kolonisace spadá do roku 1044, kdy Athéňané vedenou migraci na Iónské ostrovy a do Anatolie.

Athénské fýly (tradiční pořadí):

Za Kleisthena (rok 508), jména podle deseti lokálních héróů (delfské Pýthii bylo předloženo sto jmen, z nichž vybrala)1. Erechthéis, 2. Aigeis, 3. Pandíonis, 4. Leóntis, 5. Akamantis, 6. Oinéis, 7. Kekrópis, 8. Hippothoóntis/Hippothóntis, 9. Aiantis, 10. Antiochis.

Roku 307 přibyly z rozhodnutí lidu 11. Antigonis a 12. Démétrias, roku 229 13. Ptolemáis, roku 200 14. Attalis (byly však zrušeny č. 11 a 12 Antigonis a Démétrias). Roku 112 n. l. přibyla 15. Hadriánis (jako 13. fýla).

Původní členění Attiky vycházelo z územního rozsahu moci jednotlivých rodin (oikos), rodů (genos, gené). Z nich se tvořila rodová bratrstva (frátriá, frátriai), které tvořily kmeny - fýly (fýlé, fýlai; lat. tribus, tribue). U Dórů byly tři fýly, u Iónů čtyři: Geleontes, Hoplétes, Argadeis a Aigikoreis (na Samu však byly jen dvě, Chésia a Astypalaia, které se shodně s Efesem a Samem dělily na chíliastye, chíliastys; srov. pod fýlé).

Původně tvořily tři frátrie jeden ze čtyř historických kmenů (trittys), které se asi spojily na přelomu 11. a 10. století.

Členění na čtyři kmeny, kterého se držel ještě Solón při sestavení rady čtyř set, nahradil Kleisthenés desetinovým členěním fýl (rada pěti set). V čele fýl stál fýlobasieus, jemuž zůstala nakonec jen role kultovní. Trittye, "třetiny", byly ve fýle tři, tedy celkem dvanáct; Kleisthenés navýšil jejich počet na třicet, po třech na fýlu, a navíc každou k jinému attickému regionu: světově originální řešení sociální solidárnosti a subsidiarity. Staré členění přečkalo v kultovní administrativě.

Frátrie byly nejstarším sdružováním „lidu, dému“, neurozených, a jejich rodin, které nepatřily mezi eupatridy, tj. mezi rodovou aristokracii (v mykénských dobách nedoloženy). Činnost frátrie řídil její představený, frátriarchés. Sdružení do frátrií spolupracovali při sklizních, konali společné kultovní úkony, měli své svatyně apod.

V rámci frátrií fungovaly kultovní spolky jako thiasoi (organisující náboženské slavnosti; každá fr. měla od 8. století své apatúrie, slavnostní přijímání nových členů) a menší orgeónes; srov. lat. collégia pod spolky (asi od: orgia). Frátrie měly vlastní kulty a héróje, pravomoce soudní (soudil basileus, kultovní „král“, významem kdysi hned po archontovi); záležitosti krevní msty, stád a pozemků ale spadaly pod soud „krále“ kmenového (kterých bylo původně v Attice čtyři, jeden byl "celostátní"). • Nápisně doložen desetiletý pronájem chrámu odjinud neznámého héróa Egreta orgeónem Diognétem z Melity, synem Arkesilovým. Začal běžet od léta 306, musel se starat o vybělení chrámu a v péči měl orgeón též okolí se stromy (dojde-li k úhynu, musel vysázet nové); dřevěné vybavení chrámu s dveřmi byly majetkem pronájemce a po skončení platnosti si je odnášel s sebou. To vše za ročních dvě stě drachem splatných ve dvou splátkách, zřejmě v okamžiku héróových obětních slavností. 

Thiasos byl spolek nejen mužský. Mezi Aioly je měly i ženy, srov. jeden takový na Lesbu kolem literátky Sapfó. Ze sdružování v thiasu kolem cizích kultů byla pro bezbožnost/asebeiá žalována c. 350 jistá Nínos, manželka Menekleova, a předána katovi. Kromě toho podávala mladíkům nějaké kouzelné prostředky na lásku/filtra a zesměšňovala mystéria. Srov. filtron - farmakon pod travičství. 

Po Kleisthenově reformě zůstaly frátrie jako součást administrativních démů středisky kultů a přináležitost k nim dávala dětem athénských rodičů jistotu občanství (viz slavnost apatúrií, zapisování dětí mezi členy).

Územní správní jednotkou byl démos, původně asi rodové území o velikosti vsi n. městské čtvrti (jiný význam: „lid“). Každý občan iónského státního útvaru patřil do určitého dému podle původního místa bydliště a jeho označení bylo součástí občanského jména (démotikon a patronymikon). To platilo i po případném přestěhování. Kleisthenových třicet démů bylo rozděleno po deseti z Města, přímoří a vnitrozemí. Démy vedly seznamy svých občanů-démotů, vedly seznamy majetkového a pozemkového censu, působily při vybírání daní, odvodech do vojska, spravovaly vlastní lokální kulty hérójské a rituály, měly své sněmy a majetky. O důležitých věcech rozhodoval sněm občanů dému agorá/"náměstí", kde se už v dávnověku vyhlašovala panovníkova vůle a konaly kultovní obřady (tedy původně jednací místo, pak teprve tržiště a shromaždiště).

V čele volených úředníků dému stál démarchos/„starosta“ s pravomocí představených naukrárií (zanikly však později), chod komunity finančně „táhli“ bohatí: přímé zdanění považovali Athéňané, a s nimi jistě příbuzní Iónové, za ponižující, takže bohatí lidé nesly namísto toho přímé výdaje za leitúrgie, viz zde níže. V době Kleithenově bylo v Athénách cca. sto démů, ve 4. století na 150, o dvě století později a na začátku císařské doby 174. • Démarchové jsou starosty obcí i v novověkém Řecku (dimarchos). Ekvivalentem k d. byli syndikové, kteří přešli do latinského světa jako syndicí a z nich je dnešní italský sindaco. V čele latinských měst stávali úředníci jako praefectus urbí, praetor urbis, později urbis magister a úplně později urbí magister, Bürgermeister.

Ústava předkleisthenovská (srov. roky 621, 594 a 508):

Předhellénistické Athény zažily jedenáct ústavních změn, jak spočetl Aristotelés. První bylo při iónském osídlení Attiky rozčlenění obyvatelstva do čtyř fýl a jmenování fýlobasileů, jejich králů. Théseus zřídil ústřední královládu, , první zákony sepsal Drakón. Solónovy ústavní změny přinesly démokracii, následovala tyrannida Peisistratovců a pak ústava Kleisthenova. S vyhnání Peršanů z Attiky přišla vláda rady úřadující na Areově pahorku, změnu provedl Aristeidés a završil omezením práv Areopagu Efialtés: byla to ústava pro éru athénského imperialismu. Na konci peloponnéské války povstala oligarchická vláda čtyř set, pak pěti tisíc, tyrannis Třicítky a nakonec roku 403 obnova démokratie.

Politická práva drželi jen ti, kteří měli na vojenskou zbroj/hoplítové, těžkooděnci. Ze svého středu volili devět archontů a tamie/pokladníky Athény, tedy ministry financí. U těch se předpokládal majetkový census ve výši minimálně deseti min, u stratégů a jejich podřízených hipparchů dokonce sto min, napsal Aristotelés ve svém pojednání o athénské ústavě. K tomu museli mít manželské děti starší deseti roků. Státní rada/búlé sestávala ze 401 muže staršího třiceti let, všichni byli losováni. Zasedal v orgánu jen jednou. Když se však vystřídali všichni občané, začalo se losovat se stejnými jmény a směl pak zasedat podruhé. Pokud se radní nedostavil na schůzi, platil pokutu: muž s nejvyšším censem ("500") tři drachmy, jezdec dvě a zeugítés drachmu. Na pořádek při výkonu úřadů dohlížel areopág. K této ústavě se vrátili oligarchičtí pučisté roku 411. O majetkových poměrech viz rok 594.    

Athénské úřady, úředníci a instituce

Občanství a výchova. Od dob Perikleových platilo, že athénským občanem se směl stát pouze člověk, jehož oba rodiče byli Athéňany. Opakem byla ztráta občanství/atímiá za nejtěžší zločiny. Čestného občanství se dostávalo cizincům v klasických dobách velmi vzácně, spíše udělovány proxenie a ateleie (srov. pod heslem ceny např. Menóna z Farsálu a jeho činu roku 476 n. krátce před ním).

Ve 4. století získávali občanství hojně velitelé žoldnéřských oddílů bojujících za athénský žold. O metoicích a otrocích viz tam. Rigidní zákon o občanství byl jednou z příčin slabosti Athén po prohrané peloponnéské válce, srov. naopak římskou elasticitu v udělování občanských práv. 

Pouze ve výjimečných případech dostávali cizinci usnesením sněmu plné občanství. Např. Hérákleidés z Klázomen přezdívaný Král byl takto poctěn, protože roku 423 pomohl athénským vyslancům dostat se k perskému králi. Dokonce se stal athénským stratégem. Římským elitám se později dostávalo athénského občanství často. Poprvé se tak stalo roku 229, viz. Athénský model nebyl svatý všude. V řadě hellénských států se dostávalo občanství cizincům snáze, automaticky se stával svobodným občanem syn propuštěnkyně. 

Děti byly v osmnácti letech po přezkoumání svého původu zapsány do seznamu občanů, léxiarchikon (grammateion). Těmto efébům byli po fýlách přiděleni vždy tři vychovatelé/epimelétové, kteří museli být nejméně čtyřicet let staří. Z těchto vychovatelů sněm hlasováním vybral vedoucího epimelétů, sófronistu (sófrón, sófronistai), na vše dohlížel kosmétés (od kosmos, řád). 

Vychovatelům k ruce byli pak učitelé a cvičitelé různých bojových věd a zacházení se zbraněmi/hoplomachiá. Paidotríbai učili toxeuien, akontídzein, sfendonán, lithadzein, hipeuein, akontídzein af' hippú čili střílet z luku, bojovat s kopím, střílet prakem, vrhat kameny, jezdit na koni a bojovat s kopím s koně. Efébům se dostalo návyků disciplinovanosti, jak se řadit do šiku/eutaxiá, pilnosti ve cvičení/filoponiá a znalostí dobrého zdravotního stavu, fitness/euexiá.

Stát dával vychovatelům denně jednu drachmu (tj. šest obolů), jinde v Helladě 250 až 300 drachem ročně, efébům na výživu oboly čtyři. Výcvik efébů symbolicky začínal exkursí po chrámech. Výcvik trval první rok denně vždy celé dopoledne, druhého roku efébové sloužili na strážních stanovištích po celé Attice. • Je pozoruhodné, že dvouletou vojenskou službu zavedl ve své říši také čínský císař Čchin (viz). Okamžiku dospělosti v Egyptě, který neznal občanskou společnost, se říkalo „zavázat si suknici“.

Roku 334 prosadil Epikratés reformu staré athénské efébie/efébeia, tj. vojenského výcviku dospívajících, zavedením dvouletého vojenského výcviku (srov. s dnešní základní vojenskou službou). Kolem roku 300 ale byl výcvik omezen již jen na jeden rok, snad v roce 305/304 a ještě později byl již výcvik dobrovolný a do seznamu efébů se dostali děti občanů vykazujících v censu majetku za dvacet až třicet min, tedy dva až tři tisíce drachem (dva tisíce v Athénách, tři tisíce v Alexandreji).

Klasickou hellénskou vzdělávací institucí, jejíž jméno s velmi pozměněným obsahem vydrželo do moderních dob, bylo gymnasion, tedy místo, kde lidé pobíhají nazí, „naháčství“, místo na cvičení, tělocvična/hřiště).

Helléni tradovali, že první zavedli toto zařízení Kréťané a po nich Sparťané. Starost o gymnasia patřila v Ath. mezi leitúrgie, viz, tedy mezi instituce, kde majetní občané přebírali plně náklady na jejich chod.

Z Míléta je zachováno usnesení města s textem pravidel chodu gymnasia na stéle, jíž se děkuje Eudémovi, synovi Thallióna, že se svými bratry Menandrem a Diónem věnovali státu deset talentů stříbra na základní vzdělání dětí svobodných Míléťanů. Z peněz dostávali plat po třiceti drachmách měsíčně čtyři paidotríbové/cvičitelé a čtyři učitelé/grammatodidaskalové à čtyřicet drachem měsíčně. Srov. podobný text z Teu u roku 150 s ročními platbami: sedm set drachem pro učitele hudby, pět- až šest set pro ostatní učitele, až tři sta pro cvičitele v branných disciplinách. 

Jako v celém hellénském světě hlavou instituce byl gymnasiarchos, ředitel cvičiště, zároveň organisátor nejen chodu gymnasia, ale též všech kultovních událostí s ním spojených. Jemu podřízení byli učitelé, didaskaloi, grammatodidaskaloi, později zvaní paidagógoi (původně to však byli otroci-průvodci žáčka do školy).

Trenérovi příslušné sportovní discipliny se říkalo gymnastés/gymnasta. Cvičitel, tedy ten, kdo odpovídal za chlapcův či sportovcův výkon, byl paidotribés. K teamu gymnasia patřili maséři, např. aleiptés/masér-olejovač (u Římanů se alíptés n. alípta proměnil v lázeňského otroka).

Kromě sportu a vědám vyučovali v gymnasiu pištec/aulétés a kitharista/kitharistés. Vedle toho se učili tanci, ale ovšem také čtení a psaní a základům intelektuální výbavy do života. To jistě bylo různé kvality, a asi také různě drahé. O peripatétikovi Theofrastovi bylo napsáno, že míval v Athénách dva tisíce posluchačů; tolik efébů však sotva bylo v jednom ročníku. 

V šestém století byla v Ath. tři gymnasia, v hellénistických šest (a to bylo relevantních obyvatel mnohem méně): v době, kdy spravoval finance Lykúrgos bylo efébů pět až šest set. Maloasijská Priéné měla sice odhadem méně než deset tisíc obyvatel/občanů, ale dvě gymnasia. Nejstarší doložené gymnasion je na Théře, poslední postavili Athéňané ještě ve čtvrtém století n. l. Viz také pod školy. Gymnasion s knihovnou zvané Ptolemaion postavil Athéňanům jeden z Ptolemaiů, asi Filadelfos. Na dárcovskou tradici navázal mauretánský král Iúbás II. se svým synem Ptolemaiem, kterého měl s Kleopatrou Selénou, dcerou Kleopatry VIII. a věnovali Athéňanům stavbu dalšího gymnasia (Iúbás, lat. Iuba, zemřel roku 23+).

Zatímco v ptolemaiovském Egyptě gymnasia souvisela v místními armádními usedlostmi/klérúchie, v seleukovské Syrii se proměnila ve sraziště majetných lidí trávících den jakoby doma v lázních pitím a jídlem a s hudební kulisou. Podobně v římské éře se v hellénském světě stavěly lázně hned vedle, nebo jako součást gymnasií. 

V makedonské Beroji se nápisně uchoval zákon o vedení místního gymnasia z poloviny druhého století, popř. ještě z konce makedonské nezávislosti, za jinak neznámého stratéga Hippokrata, syna Níkokratorova. Gymnasiarchové, muži mezi třicítkou a šedesáti, museli složit přísahu na Héráklea a Herma. Výslovně chrání chlapce před homosexuálními nájezdy: „Co se týká chlapců/eféboi, žádný z mladých mužů/neániskoi se k nim nesmí přiblížit ani se s nimi dávat do hovoru. Udělá-li to někdo z nich, gymnasiarchos ho za to potrestá pěti drachmami". 

Do gymnasia zákon zakazoval vstupovat a svléknout se, tedy ho užívat, otrokům, propuštěncům a jejich dětem, jistým apalaistrům (? fysicky slabým), mužům, kteří měli sex za peníze, řemeslníkům a obchodníkům, opilým a pomateným. Kdyby je gymnasiarchos vpustil vědomě, zaplatí pokutu tisíc drachem. Kdo udeřil gymnasiarcha, platil sto drachem, urážka byla za padesát.

Gymnasiarchos řídil hermaia, výroční hry v hyperberetaiu, dn. září-říjen, u Makedonů konec roku, obětoval a z peněz gymnasia rozdával ceny. V předcházejícím měsíci gorpiaiu vybíral tři lampadarchy pro konání běhů s pochodněmi/lampadédromiá, kteří měli mimo jiné na starosti přidělovat mladíkům olej na deset dnů.  

V Athénách platil zákon na ochranu žactva přísnější, jak vyplývá z řeči proti Tímarchovi pronesené roku 343 Aischinem. Gymnasion bylo otevřené od východu do západu slunce a to do něho nesměl vstoupit nikdo z dospělých s výjimkou syna, bratra a synovce gymnasiarchova, a to pod pohrůžkou trestu smrti. Chorégovi secvičujícímu pěvecké sbory muselo být přes čtyřicet. Mládež prostituující se později nesměla stát žádným z archontů a nesměla být volena a losována do žádného z úřadů a kněžských funkcí; tak to platilo v Athénách předhellénistickými. 

S gymnasiem a symposiemi úzce souvisí hellénská, hlavně dórská homoerótika, milenecké vztahy mezi mladými muži, jimž končí „vzdělávací“ roky, a mladšími mladíky, kteří se je snaží napodobit jako své vzory. Mužská přátelství tohoto, spíše nesexuálního typu, nejsou ještě zmiňována v Íliadě a zřejmě přispěla ke vzniku demokratických institucí stejně jako ke zrodu diplomacie („mezinárodní“, často dědičná přátelství, srov. pod proxenie).

Dívek se taková výchova netýkala. Kdo si alespoň na papíru a tak trochu po spartském vzoru přál plné zrovnoprávnění „gymnasiální“ výchovy děvčat s chlapci, byl Platónův Sókratés (v dialogu Ústava). Nikoli však výchovu společnou; to po celý starý věk nikoho nenapadlo. To by museli chlapci různého věku v gymnasiu pobíhat nazí s děvčaty, soutěžit a zápasit.

Administrativa démokratických Athén, výdaje státu na fungování volených či losovaných orgánů, byla velmi nákladná. V podstatě si ji v hellénském světě nemohl žádný jiný stát dovolit. Hradila se ze cel, daní a v dobách Délského spolku také ze spojeneckých příspěvků. Na Akropoli bylo ze spojeneckých dávek/foros prvního délského spolku (= arché) před peloponnéskou válkou roku 431 šest tisíc talentů raženého stříbra. Roční příjem „spolkové pokladny“ činil šest set talentů.

Nejvíce, co kdy bylo na Akropoli uloženo, bylo 9700 talentů raženého stříbra a nejméně na pět set talentů zlata a stříbra v obětních předmětech a perské kořisti (z této částky vznikly např. Propylaje a další veřejné stavby, ale také výprava proti Poteidaji).

K tomu přistupoval chrámový majetek dalších athénských bohů (= státní majetek) a zlato na soše Athény: bylo ho na čtyřicet talentů. Po rozpadu druhého námořního spolku roku 355 dělaly státní příjmy Athén zoufalých 130 talentů ročně, po reformě symmorií c. roku 340 se zvedly na čtyři sta talentů v raženém stříbru ročně.

Velkou část veřejných výdajů nesli na svých bedrech přímo jednotliví občané, resp. nejbohatší z nich, viz leitúrgiá, chorégiá (od hellénismu agónothetai), triérarchiá, gymnasiarchiá, hestiásis, symmoriá, architheóriá. K tomu v dobách ohrožení státu přistupovaly dobrovolné dávky v penězích nebo ve vojenské výzbroji (např. štíty), epidoseis. O nákladech na armádu viz pod ceny. 

Mezi „placené“ a obvykle každoročně losované či volené úředníky patřilo v klasických dobách od občana-soudce, vojáky a námořníky až po občana-radního na min. patnáct tisíc lidí: např. 6000 soudců celé soudní soustavy, 1600 policistů (skythských otroků, „lučištníků“), 1200 jezdců (jenom ti stáli ročně čtyřicet talentů), 2500 těžkooděnců-hoplítů, 2000 námořníků na dvaceti strážních lodích, 500 členů rady, pět set strážních v loděnicích, padesát na Akropoli a po sedmi set úřednících všech úrovní v Athénách a u spojenců v zahraničí. 

K tomu ještě peníze na sirotky, dozorce ve vězení a na chod prytaneia. Ovšem za peloponnéské války bylo hoplítů v poli třináct tisíc a v garnisonech šestnáct tisíc. Za Periklea přitom stát počítal c. 45 tisíc svobodných občanů čili mužů, s rodinami přes sto tisíc svobodných, padesáti tisíci metoiky a c. sto tisíci otroky (moderní odhady). Kolem roku 360 měl athénský stát přes dvě stě tisíc obyvatel, z toho 29 tisíc občanů, přes sedmdesát tisíc jejich žen a dětí, 35 tisíc metoiků a c. 75 tisíc otroků (moderní nižší odhady). 

Nešlo ovšem o platy v našem slova smyslu, ale o „stravné, diety“ v rozsahu jednoho až několika obolů, nejvíce devět na den, ročně asi pět drachem na Athéňana. S peněžní úhradou si politici slibovali vyšší účast na plénech, takže první příchozí získávali dokonce prémii jedné a půl drachmy. U funkcí sněmovních a soudních se pak stravné vyplácelo jen ve dny, kdy příslušné orgány zasedaly. O divadelném pro chudé/theórika chrémata, theórikon, viz pod tragédie, kde též o fondu válečném, stratiótikon.

Placení občanských losovaných soudců zavedl Periklés a prý tím zhoršil úroveň soudnictví. Lidé se totiž ucházeli o místo spíše pro plat než pro čest; srov. první případ uplácení soudu jirchářem Anytem roku 409, viz tam a s. v. Anytos. Tehdy se poprvé v Athénách objevila korupce soudců. Člen ekklésie dostával ve druhé polovině 4. století ekklésiastikon na den 1 dr. (po roce 403 to byl obolos za zasedání, o deset let později tři), soudní poroty 3 oboly, rady 5 obolů, prytanové 1 obol, archonté 4 oboly a příplatek na pištkyni a hlasatele.

V červenci roku 410 byla zavedena na návrh démagóga Kleofónta, výrobce hudebních nástrojů/lyropoios, dióbeliá/státní pense pro všechny athénské občany, kteří nezastávají žádný úřad ani nejsou v činné vojenské službě, tedy jakési odškodné za to, že nic pro stát nedělají...

Něco podobného se objevilo teprve v sedmdesátých letech našeho století v některých arabských státech Zálivu ("Perského/Arabského") bohatých na ropu, kde je vyplácena státní pense již od dětského věku.

Na návrh partajního kolegy a nástupce ve vůdcovství Kallikrata z Paiánie přidán později třetí obolos. Kallikratés to však vzápětí zrušil. Oba démagógové skončili roku 404 na popravišti odsouzeni těmi, kteří jim předtím tleskali. 

Volby a funkční období. Většina athénských úřadů byla losována mezi občany (srov. pod démokratiá, kde také o moderních aleokratických modelech). Hlasováním/hairesis byli voleni/hairetos vojenský pokladník (tamiás), úředníci spravující peníze na divadelní představení (ta theórika) a pečovatelů o veřejné vodní zdroje. Hlasováno zdvižením ruky/cheirotoniá.

Tito úředníci nastupovali a končili s funkcí o panathénajích. Nelze stanovit, zda se hlasováním obsazovaly funkce už před Solónem. O ústavě za Drakontovy reformy trestního práva viz index pod Drakón.

Členem rady/búlé se Athéňan stával na jeden rok a nejvýše dvakrát za život: oba mandáty nesměly následovat po sobě. Odhaduje se, že v rámci jedné generace v radě pěti set zasedla šestina až osmina athénských občanů. Plénum ekklésie/sněmu zasedalo v době kolem 400 ročně čtyřicetkrát.

K losování/klérósis byly od 4. století důmyslné přístroje, klérótérion (poprvé zmiňovány roku 392), dřevěné a později mramorové skříňky se zasouvacími deskami s kostkami s označením démů a písmeny alfabéty; volbu vymezovala kulička, která se v několika losovacích kolech mezi destičkami pohybovala.

Klasická volba probíhala předtím vytahováním bobu, kyamos, z nádoby, kyamosi tás archás haireesthai, "losování úřadů boby": funkce připadla tomu/klérótos, kdo si vytáhl bílý bob; viz v indexu s. v. losování a srov. rok 588.

(pokr.)