224-235
***********************************************************
224.
Ol. 250,4
535 SE
471 AE
neznámý | Ti. Klaudios Patroklos
a. u. c. 977
Ap. Claudius Iulianus II a C. Bruttius Crispinus (n. L.?)
***********************************************************
Iulia Mamaea poctěna senátem t. r. (?) titulem mater castrorum a o dva roky později (?) též mater senatus, přišly pocty další. Neohroženě ovládala syna Severa Alexandra a tím pádem celou říši. Mocichtivá dáma byla nakonec komplexně zvána: mater domini nostri sanctissimi et castrorum et senatus et patriae et universi generis humani/matka našeho nejsvětějšího pána a vojenských ležení a senátu a vlasti a veškerého lidského rodu.
Iulia Mamaia vedla syna pravděpodobně k synkretismu, v tom asi byla zajedno se svou matkou Iulií Maisou, zatímco její sestra Soaimiás se držela se svým synem Sardanapallem/Elagabalem emesénského kultu.
Mamaia byla za svého pobytu v Antiocheji v kontaktu s křesťanským ideologem Órigenem/Hórigenem z Alexandreie a v Římě udržovala styk s prvním vzdorobiskupem Hippolytem, viz rok 217; křesťankou jistě nebyla (jak jí podsouvají křesťanští autoři) a vláda Arabek nad Římem znamenala liberálnost i vůči monotheistům, srov. rok 222.
V Parthii ve středu 27. nisannu/28. dubna SE 535 v rozhodující bitvě u Hormozdagánu, Hormirzadu/dn. Bandar Abbás v provincii Hormozgán v IR porazil Peršan Artaxerxés/Ardašír I. na hlavu armádu Arsaka XXXXI. Artabána VI., per. Ardaván, který v bitvě ztratil říši i život (kraloval od c. 214). Po bitvě se dal korunovat na krále králů Íránu, viz rok 227.
Ardašír z Istachru v Persii/Fárs povstal proti lokálnímu satrapovskému rodu a místním dynastům po boku svého otce Bábaka/Pápaka pravděpodobně někdy po roce 208, viz tam, a roku 212 proti Arsakovcům, viz tam. Po římské intervenci v Mesopotámii c. 216 asi vypukla otevřená válka Ardašírova s Artabánem VI. S jeho Parthy vybojovali Peršané tři velké bitvy, než se prosadili. Vologaisés VI., Artabánův bratr, se udržel nejvýše čtyři roky v Babylónii a nové íránské mocnosti nebyl soupeřem. Ardašír, Ardachšír/řec. Artaxerxés n. Ardasir I. se roku 224 n. 225 dal po staroperském vzoru korunovat králem králů/šáhánšáhem Íránu a obsadil Ktésifón a na místo Istachru v Persii z něho učinil své residenční město (vládl do roku asi 241); k datu korunovace srov. rok 309 odkazující na rok 325, kdy Peršané drželi sté výročí dobytí moci. Podle starých chronografů vládl Ardašír Bábak čtrnáct roků a šest měsíců, počítáno asi od roku 227.
O osudu Artabánových synů Arsaka a Artavazda viz rok 227. Arsakovci se udrželi po několik generací na trůnech v Albánii/dn. Ázerbájdžán a po dvě staletí v Armenii. Noví vládci íránského světa a Mesopotamie na administrativě různorodého imperia nic neměnili. Adiabénské království přišlo o panovníka, jak skončil Šáchrat nevíme, a prvním Ardašírovým guvernérem země se stal Adorzahád (nevíme o něm nic).
Kultem panovnické dynastie byl zóroastrianismus, vcelku liberální k jinověrcům, s výjimkou éry velekněze státního kultu Sásánovců Kartíra či Kerdíra. Byl dvorním knězem Šápúra I./Šábuhr a doprovázel ho na taženích i jako rádce. Velekrál ho povýšil na mobeda-kněze s výkonnou pravomocí, který rozhodoval o postojích dalších knězů. Po nové říši byly stavěny chrámy ohně a Slunce, jinověrci byli nuceni se perskému kultu klanět.
Mobed vyhlašoval pronásledování jinověrců buddhistů a hinduistů, judaistů a křesťanů a naposledy máníchejců, viz rok 216. Šápúrův syn Hormuzd I./Óhrmazd mu udělil další titul magupat/pán magů a za Bahráma I. a II. povýšil do šlechtického stavu a byl králi jmenován nejvyšším sudí říše, jemuž byl dokonce podřízen sásánovský domovský chrám Anahíty v Istachru. Měl právo tesat nápisy a na těch se chlubil počtem chrámů ohně a zarathuštriánských seminářů (chrámy prý zřizoval za Šápúra i v Syrii a Kilikii). Srov. o pronásledování máníchejců Římany roku 302.
Perský klan Sásánovců porazil a zbavil vlády parthské arsakovské krále a rychle se stal římským nebezpečím na Východě číslo jedna. Války s Parthy, vedené Římany s přestávkami od roku 54 př. n. l., nyní nahradily války perské, které daleko přetrvaly jednotnou římskou říši a měla je pak po čtyři staletí na krku i východořímská říše (tzv. Byzanc) až do roku 642, kdy novoperského panovníka Jazdgarta III. definitivně porazili monotheističtí Arabové a on sám byl o devět let později jistým zrádcem na útěku zavražděn. Sásánovci na Římanech nárokovali území dávné říše Achaimenovců sahající na Západě až k Egejskému moři, Thrákii a Makedonii.
***********************************************************
225.
Ol. 251,1
P. Aelius Alkandridás ze Sparty II
536 SE
472 AE
neznámý | Dionýsidóros IV.
a. u. c. 978
Ti. Manilius Fuscus II a Ser. Calpurnius Domitius Dexter
[suff. P. Aelius Coeranus (?)]
***********************************************************
Severus Alexander byl literárně činný, údajně ve verších skládal životopisy významných imperátorů. Navštěvoval často Athenaeum, aby poslouchal řecké a latinské přednesy. Vyznal se ve věštění, muzicíroval, ale jen doma, vynikal prý v zápasu/palaistés, v zacházení s mečem. Z jeho díla se nedochovalo nic.
Naopak práce autora životopisů významných filosofů s přehledem filosofických škol Diogena Laertia se zachovala, třebaže o něm samotném nevíme vůbec nic, ani dobu, kdy žil. Diogenovo dílo zůstalo hlavním zdrojem poznání hellénské filosofie a sofistiky, jednoho z velkých fenomenů antického polytheistického života. Význam přízviska "Laertský" není jasný. Může znamenat, že pocházel z kilického Laerta, nom. Laertés.
***********************************************************
226.
Ol. 251,2
537 SE
473 AE
neznámý | Múnatios Themisón
a. u. c. 979
Imp. Severus Alexander II a C. Aufidius Marcellus II
***********************************************************
V Římě zprovozněn poslední z jedenácti velkých vodovodů aqua alexandrina, viz rok následující. Na Palatinu postavil pro svou matku residenční místnosti známé jako diaetae mamaeae/"Mamajiny pavilony"; lidé jim později říkali ad mammam, "U maminky".
V Číně ve státu Wej v Luo-jangu, viz rok 220, zemřel císař Wen (39) a jeho nástupcem se stal syn Cchao Žuej/Cao Rui (21) pod jménem Ming-ti/Mingdi. Jeho armáda podnikla několik tažení proti státu Šu, válčila s Wu. Mezi dvorskými postavami vynikal S'-ma I/Sima Yi. Když roku 239 Ming (34) onemocněl, vybral za korunního prince Cchao Fanga, pravnuka Cchao Cchaa (ačkoli sám měl mnoho milenek a jistě i potomků). Regenty za nového císaře Šao-ti/Shaodi (8) byli armádní velitelé Cchao Šuang a S'-ma I (vládl nominálně do roku 254). Nesnášeli se a S'-ma I odešel do ústraní. Viz dále rok 249.
***********************************************************
227.
Ol. 251,3
538 SE
474 AE
neznámý | C. Pinarius Bassus
a. u. c. 980
M. Nummius Senecio Albinus a M. Laelius Fulvius Maximus Aemilianus
***********************************************************
V Bosporském království zemřel Rhéskúporis II., vládl od roku 210 (o možné spoluvládě jeho syna Rhéskúporida III. viz tam). Následoval na trůnu do c. 234 jeho syn nebo bratr Rhéskúporida II. Kotys III. Pravděpodobně jeho spoluvládci byli synové Sauromatés III. (do c. 232), pak jeho bratr Rhéskúporis IV. (do c. 234) a po něm krátce Ininthiméos, který se stal i otcovým nástupcem (do c. 240).
Po něm do roku 276 vládl jeho syn Rhéskúporis V.; o jeho spoluvládách viz rok 253. Všichni až do konce dynastie roku 342 užívali tradičního jména a titulatury Tiberios Iúlios NN Filokaisar Filorhómaios Eusebés.
V Římě byl popraven L. Seius Sallustius, tchán Severa Alexandra, otec Sallustie Orbiany. Nejprve otitulován jako caesar, pak popraven po obvinění ze spiknutí proti imperátorovi. Dcera, římská Augusta, byla Mamaiou rozvedena a vypovězena do Libye, viz rok 222.
Severus Alexander restauroval thermae neronianae (zprovozněny roku 62) na Martově poli v Devátém obvodu a od té doby jsou známy jako thermae alexandrinae. Dtto dal opravit Domitianův stadion/stadium Domitiani (zasvěcen roku 86), takže se mu nadále říkalo stadium alexandrinum. Rozestavěl v Římě velkou basiliku, vyzdobil chrám Ísidy a Sarápida, opravil stavby Traianovy a v Bájích postavil řadu vill s umělými jezery s mořskou vodou.
Perský král Ardašír/řec. Artaxerxés I. v tažení za obnovu dávné perské slávy obléhal arabskou Hatru na severu Mesopotamie, která bývala tradičně proparthská, nyní prořímská, srov. rok 198. Prolomil na jednom místě hradby, ale odtáhl s nepořízenou (událost bývá kladena též do roku 230). Město, které po této události zažádalo Severa Alexandra o římskou posádku a dostalo ji, padlo až při druhém pokusu roku 240, viz tam.
• Klasické prameny hovoří o restauraci perské moci, arabské a perské prameny takovou ideologii neznají a lze tušit, že Ardašírova generace si na Achaimenovy potomky ani nevzpomněla, pokud je vůbec ještě znala.
Ardašír pokračoval v tažení směrem na Médii, pravděpodobně proti Artabánovým synům Arsakovi a Artavazdovi, které asi někteří z parthských velmožů uznali za své krále. Z části zemi dobyl stejně jako Parthii a vypravil se proti Armenii. Oba Arsakovce zajal a dal v Ktésifóntu popravit, datum neznáme. Parthské rody se pak bezpodmínečně podrobily a zůstaly vládnout ve svých doménách a satrapiích věrni nových pánů.
Orient doznal zásadní změnu, když definitivně zmizela ze světa říše Parthů i jejich stát. Po smrti Artabána VI. roku 224, viz tam, zmizel z dějin tohoto nebo již předešlého roku jeho bratr Arsakés XXXX. Vologaisés VI. kralující od roku 208, v posledních dlouhých letech pouze v Babylónii. Celá oblast byla bezkonkurenčně ovládána Peršany, začala éra novoperské říše.
O Vologaisově osudu nevíme nic. Jako víme málo o vzniku a rychlé expansi parthské říše ze Střední Asie do Mesopotamie, srov. rok 248sqq., nevíme též téměř nic o jejím konci. Jeho syn Vačagan I., armenská podoba jména z křesťansky zbožné kroniky albánských dějů Movsése Daschuranciho/Kagankatvaciho ze sedmého století, řecká nezachována, vládl blíže neznámou dobu v Albánii. Založil albánskou větev Arsakovců, která se v zemi, zhruba dnešním Azerbájdžánu, udržela u vlády do roku 510. O Vačaganových skutcích nevíme nic, stejně jako o jeho nástupci jménem Vačé I. Viz dále rok 301.
Poeufrátí zjevně ovládali Římané, resp. jeho část. Z t. r. pochází dokument o koupi půdy se stromy na Chábúru veteránem Iúliem Démétriem od jistého Otarnaia za 175 dénáriů.
***********************************************************
228.
Ol. 251,4
539 SE
475 AE
neznámý | [... ? Marathó]nios (?) neóteros/mladší
a. u. c. 981
Q. Aiacius Modestus Crescentianus II a M. Pomponius Maecius Probus
***********************************************************
V Římě vzpoura praetoriánů a vražda Domitia Ulpiana, možné datum; viz však o ní roku 223.
V Africe někdy za vlády Severa Alexandra porazil v Mauretánii Tingitské a Caesarské Furius Celsus Bavary (caesarská Mauretánie) a Baquaty (tingitská), spřízněné berberské kmenové svazy, srov. roky 118, 177 a 277. Viz rok 260 o banditovi Faraxenovi: možná, že Fraxinenses a Quinquegentiani bylo označení konfederací dalších bavarských klanů v caesarské Mauretánii v dn. Kabylii v DZ.
Stejně tak nevíme nic bližšího o vítězstvích Varia Macrina v Illyriku nad jakýmisi rebely.
***********************************************************
229.
Ol. 252,1
Démétrios ze Salamíny I
540 SE
476 AE
neznámý | M. Ulpios Eubiotos Leuros
a. u. c. 982
Imp. Severus Alexander III a Cassius Dio (Cocceianus) II
***********************************************************
Z 15. panéma roku 260 augustovské éry (od 31-) neboli 376 provinční (od 147-)/25. června t. r. pochází nápisně uchovaná pozvánka na třídenní hry se štvanicemi a gladiátorskými zápasy v Beroji k poctě Alexandra Severa a jeho matky Iulie Mamaie, které vypravil makedoniarchos Valerianos Filoxenos se svou manželkou Valerianou Ammií, velekněžími kultu Augustova a Augusty.
Stejná pozvánka, ale ze 17. panéma roku 271 augustovské éry čili 387 provinční/27. června 240, se v Beroji dochovala ke hrám na počest principa Gordiana III., které pořádal L. Septimius Insteianus Alexander, makedoniarch a velekněz Augustova kultu, se svou manželkou Aelií Alexandrou, Augustinou velekněžkou. Třídenní slavnosti slibovaly jeden gladiátorský souboj na život a na smrt.
Konsulát imperátora se senátorem a historikem Cassiem Dionem. Poprvé byl senátor z Bíthýnie cos. suff. za Septimia Severa kolem roku 205. Cassius Dion správcoval v Africe, Pannonii a Delmatii a po tomto konsulátu odešel z veřejného života a ve své níkajské vlasti skládal řecky dějepisné dílo o osmdesáti knihách Rhómáiké historiá/Římské dějiny zčásti zachované. Zemřel někdy před rokem 235. Jeho práci známe z excerptů (Východo)římanů Ióanna Xifilína a Ióanna Zónary zahrnutých do jeho Epitomé historión.
Xifilínos byl kónstantínopolský mnich a synovec patriarchy Ióanna VIII. Xifilína z Trapezúntu (zemřel roku 1075). Zónarás byl velitele palácové gardy a vedoucím dvorské kanceláře/drungarios tés biglás kai prótasékrétis Alexia I. Komnéna (zemřel 1118) a jako mnich složil do osmnácti knih dějiny od "vzniku světa" do konce Alexiovy vlády s vynecháním dějin hellénských (pouze pokud se nedotýkaly židovských).
V Číně se ve státu Wu prohlásil Sun Čchüan/Sun Quan (47) císařem. Samostatnost na Chanech jako král vyhlásil už roku 222, viz rok 220, když předtím porazil armádu Liou Peje, hlavu státu Šu, a roku 222 císaře Wena ze severního státu Wej. Svou moc a území zdědil roku 200 po bratrovi Sun Cch'ovi/Sun Ce a ubránil se dravému Cchao Cchaovi, viz rok 189 a 220.
***********************************************************
230.
Ol. 252,2
541 SE
477 AE
Kassiános Hierokéryx ze Steirie | M. Aurélios Kallifrón alias Fronteinos/Frontínos
a. u. c. 983
L. Virius Agricola a Sex. Catius Clementinus Priscillianus
***********************************************************
Mladá perská mocnost se pustila do války s Římany. V předcházejícím desetiletí Ardašír I. dostal pod svou kontrolu pobřeží celého Perského zálivu včetně oblasti Bahrajnu a Ománu a kromě Íránu je pravděpodobné, že se c. 225 zmocnil západní části středoasijské říše Kušánů včetně Mervu a Balch/Bakter (místa bitev a délku tažení neznáme, seznam jejich panovníků viz v indexu s. v. Kušáni).
Na rozdíl od Arsakovců Ardašír nedůvěřoval ve své říši lokálním potentátům, zbavoval moci lokální dynasty a dosazoval na jejich místa sásánovské klanové příslušníky, což byl též příklad středoasijského Balchu, zde s titulem sagán-šáh/"král Saků"; dříve kušánská území nazývali Sásánovci Sagestán/Sakastán, srov. rok 309+.
Ardašír převzal kontrolu nad západní části "hedvábné cesty" (viz o ní v indexu, s. v.) a na ochranu svých fiskálních zájmů zakládal, zřejmě na místě starších hellénistických poleis, šahrestány/královská města, která nespadala pod vliv lokální aristokracie, např. při Perském zálivu (obchodní střediska v arabské části Zálivu viz v indexu s. v. Íkaros).
Pozoruhodně dominantní místo mezi obchodníky v Chúzistánu a v Persii zaujímali syrští křesťané, resp. lidé jimi pokřtění, píšící aramejským dialektem z Edessy srov. o náboženských poměrech Sásánovců roku 224. Na ostrovech Zálivu vznikly kláštery (nestoriánský na Chárgu, Sír Baní Jás před pobřežím Abú Zabí), křesťanské obce existovaly ve všech obchodních střediscích kolem Zálivu.
Peršané vpadli do římské severní Mesopotamie a oblehli Nisibu. Severus Alexander s Ardašírem korespondoval a římskou výhrůžku válkou doprovázel starými příklady vítězství nad Peršany, které pochopitelně král králů nebral na vědomí.
Literárně činný byl někdy v této době křesťanský autor M. Minucius Felix, možná advokát původem z Afriky. Zachován je pod jeho jménem raněkřesťanský dialog Octavius vedený mezi souvěrcem a polytheistou při procházce na mořském břehu u Ostie (polytheista podléhá argumentům a dává se na správnou víru). Spisek neobsahuje Ježíšovo jméno ani nepoužívá pozdější dogmatický argumentační slovník.
***********************************************************
231.
Ol. 252,3
542 SE
478 AE
neznámý | Kassiános Hierokéryx ze Steirie
a. u. c. 984
L. Ti. Claudius Pompeianus a T. Flavius Sallustius Paelignianus
***********************************************************
Severus Alexander s matkou Iúlií Mamaiou/Iulií Mamaeou, matkou táborů, senátu a na jednom ze zachovaných nápisů též celého lidstva (viz rok 224), se z jara vypravili z Říma v čele armády na Peršana, ale žádné velké vítězství ve vůbec první persko-římské válce na obzoru nebylo (ukončena roku 232 příměřím).
Do Antiocheie dorazila armáda v létě a panovníci si opět vyměnili diplomatické mise. Ardašír poslal čtyři sta nastrojených Peršanů, kteří vyřídili podmínku míru: Římané musejí vyklidit celou Asii. Severus Alexander dal celou diplomatickou misi zatknout a poslal Peršany kamsi do Frygie, kde dostali k obývání jakousi ves, neboť vzkaz, který vyřídili, pokládal za nehorázný.
Před vlastní výpravou za Eufrátés do Mesopotamie se bouřily některé egyptské a syrské oddíly toužící po změně na trůnu. Vzbouřenci byli snadno přemoženi a zlikvidováni; nic bližšího o nebezpečných ústrojích a nepokojích nevíme, revoltu uklidnil princeps i v Antiocheji.
Severus Alexander (24) armádu, pro kterou konal odvody po celé říši, rozdělil do tří proudů. Severní pod Iuniem Palmatem vpadl do Armenie a odtud do Médie, kde byly v létě ještě hory průchozí. S nepřítelem se Římané ve velké bitvě nestřetli, pouze loupili. Aby jim v tom zabránili, neměli Peršané pohromadě tolik sil. Nelze vyloučit, že se tehdy římskému předvoji podařilo proniknout až do Parthie. Jižní proud směřoval k soutoku Eufrátu a Tigridem, ke dnešnímu Šatt al-Arabu a mohl pak vpadnout do Persie z jihozápadu.
Severus Alexander velel osobně největší části armády, která měla pochodovat uprostřed, přes Palmýru pravděpodobně na Arbély. Jako kdysi Caracalla-Tarautás i Severus se měl za Alexandra Velikého, vždyť měl po něm jméno, zřídil v legiích oddíly argyroaspidas a chrýsoaspidas, "se stříbrnými a zlatými štíty", a falangu o třiceti tisících mužích, tak jak to bývalo za velkého Makedona.
Císaře doprovázel správce provincie Syria Phoenice Rutilius Pudens Crispinus, oblíbenec kdysi Caracallův. Stratégem palmýrských oddílů byl v té době Iulius Aurelius Zabdila, známý z jednoho z nápisů. V této době mohlo prosperující Palmýru/Tadmór obývat až šedesát tisíc lidí, se zázemím až čtvrtmilionu obyvatel.
Ardašír se postavil jižnímu římskému proudu, který spoléhal na střední s císařem v čele. Ten se však na smluvené místo ani nevypravil a Peršané jižní armádu celou zlikvidovali. Rozsah ztrát neznáme (řádově několik legií s pomocnými jednotkami a trénem, tedy desítky tisíc mužů, jedna z velkých římských armádních katastrof), ale asi příčinu: buď Alexandrovi zabránila matka Iúlia Mamaia riskovat výpravu napříč Mesopotamií, nebo měl sám strach (o sebe, svou říši?).
Údajně trpěl depresemi a horkem, vojáci onemocněli. Nakázal tedy návrat a též severní armádě v Médii: tu zničil pochod přes hory, neboť nastávala zima: její osud připomíná tragické tažení M. Antonia roku 36-. Pokud se Severem byla východní armáda dosud nespokojena, nyní se legionáři v odporu jen utvrdili. Naštěstí byla Ardašírova armáda rovněž velmi oslabena ztrátami a Peršané nedokázali momentální výhody využít. Bližšího o římské katastrofě v Mesopotamii není známého nic.
***********************************************************
232.
Ol. 252,4
543 SE
479 AE
neznámý
a. u. c. 985
L. Virius Lupus Iulianus a L. Marius Maximus
***********************************************************
Z Antiocheie dojednal Severus Alexander příměří s Ardašírem a válka vedená od roku 230 skončila: uchovali status quo jako za posledních parthských králů čili úplný sever Mesopotamie zůstal římský. U legionářů ztratil však císař lesk a pro zradu na kamarádech v poli jím opovrhovali. Perská armáda tehdy prý čítala mimo jiné sedm set slonů a 1800 srpových vozů. Údajně v této době poprvé sloužili Římanům zotročení Peršané - a ovšemže též první římští otroci Peršanů, viz Alexandrovo fiasko roku předešlého.
Z Alexandrie byl synodou svolanou biskupem/patriarchou Démétriem (105) po vleklých sporech o datum velikonoc (spíše však po řevnivosti starého činovníka na mladého) vyhnán křesťanský ideolog Órigenés, šéf náboženské školy, a usadil se v palestinské Kaisareji; o jeho kontaktu s Iulií Mamaiou viz rok 224. Démétrios, který zastával úřad od roku 188, tedy na začátky křesťanství nezvykle dlouho, v říjnu zemřel a nástupcem se stal Héráklás (zemřel roku 248). Byl prvním z řady biskupů alexandrijských, který si říkal papás/papež (což se u Koptů udrželo dodnes; možná že převzato z kultu Kybely, kde Attis byl později jmenován jako Papás). Prvním římským biskupem označovaným křesťany stejně byl až Marcellinus (296-304).
V Tyru se narodil Syřan Malik/Malchos známý jako Porfyrios, "Purpurový", neoplatónský filosof, v Římě žák Egypťana Plótína. Zemřel v Římě někdy před abdikací Diocletianovou, tedy c. 304. Řecké jméno dostal od platónského filosofa Longína, svého dalšího učitele, popraveného rádce královny Zénobie, viz rok 273, o Porfyriovi též roku 270.
Jeho zřejmě vrstevníkem byl jinak neznámý filosof neznámého směru Themistoklés (asi jiný od sofisty zmiňovaného k roku 320+). Dostalo se mu prý delfské věštby sókratovského typu, srov. rok 399- a v indexu pod školy (2), a to pravděpodobně jako jednomu z posledních v historii, že je "mužem šťastným a blaženstvím nadmíru obdarovaný/esthlos anér makaressi tetimenos olbiodaimón".
Kterak souvisí tento Themistoklés s dávným Athéňanem a s rodinou Q. Statia Themistoklea, syna doživotního Asklépiova kněze Q. Statia Glauka a Claudie Ammie Agrippiny z Marathónu, která na zachovaném nápisu ze zhruba této doby o sobě říká, že je dcerou asiarcha Claudia Themistoklea z rodu filosofů, básníků a řečníků, známo není.
V Sirmiu se 19. srpna narodil M. Aurelius Probus, imperátor od roku 276.
***********************************************************
233.
Ol. 253,1
Démétrios ze Salamíny II
544 SE
480 AE
Vibullius Lýsandros | Klaudios Térés
a. u. c. 986
L. Valerius Maximus [...] Acilius Priscilianus a Cn. Cornelius Paternus
***********************************************************
Severus Alexander se vrátil z Orientu do Říma, kde nad Peršany 25. září slavil triumf (sic) a jeho vůz táhli čtyři sloni. Zůstane historickou ostudou Severovou, že nedokázal připravit říši na nové nebezpečí na Východě a že opustil válčiště za okolností výše popsaných.
Na severu říšských hranic však hrozila další válka, neboť přicházely zprávy o loupeživých výpravách zadunajských a zarýnských Germánů přecházejících po dvaceti letech klidu pravděpodobně zamrzlou řeku, viz rok 195, 213 a srov. definitivní vpád o silvestra 406 (o vlivech klimatu na germánskou expansi viz v indexu s. v. klima). Do války s nimi se osobně však Severus nijak nehrnul.
***********************************************************
234.
Ol. 253,2
545 SE
481 AE
Epiktétos z Acharn
a. u. c. 987
M. Clodius Pupienus Maximus II a M. Munatius Sulla Urbanus
***********************************************************
Kdy zastával konsulský úřad budoucí císař Pupienus Maximus poprvé, lze se jen dohadovat: pravděpodobně byl cos. suff. ke konci vlády Septimia Severa, viz dále rok 238.
Severus Alexander se konečně vypravil proti Alamannům, neboť Germáni využili odvelení legií na východ a loupili na římském území. Imperátor se svou matkou Iúlií Mamaiou přibyli do Moguntiaka/Mainz, Mohuč, správního střediska Horní Germánie. S návratem armády z východu se situace pro Římany stabilisovala a byla naplánována velká germánská protiofensiva.
Za tím účelem byl přes Rýn postaven most. Severus Alexander však dal přednost vyjednávání a snažil se mír spíše koupit než ho vybojovat, což vojákům germánských a pannonských legií těšícím se na válku vadilo. Severus Alexander k tomu mimo jiné rád závodil se spřežením a miloval další hry, choval se jako v Mesopotamii a Syrii, kde napodoboval kratochvíle Tarautovy, srov. rok 217, a vojákům to lezlo na nervy čím dál více.
***********************************************************
235.
Ol. 253,3
546 SE
482 AE
neznámý
a. u. c. 988
Cn. Claudius Severus a L. Ti. Claudius Aurelius Quintianus
***********************************************************
V březnu se vzbouřily u Moguntiaka pannonské legie shromážděné pro germánské tažení a provolaly imperátorem svého velitele C. Iulia Vera Maximina zvaného Thrax/Thrák. U Moguntiaka byl též vystrašený Severus Alexander (26) s matkou Iulií Mamaeou zavražděn, když ho vlastní vojáci opustili a jeho osud se naplnil ve velitelském stanu v matčině náruči v lokalitě údajně se jménem Sicilia u Britské vsi, "vicus Bretannorum/Britorum, Britanniae, dnešní čtvrť Mohuče Bretzenheim (že by t. r. pobýval na ostrově, známo není, stejně tak není v pramenech k nalezení den smrti).
Vrahy byli germánští vojáci jeho gardy/scurrae (prvotní význam slova ovšem znamená "šašek"). Jako jediný z císařů vládl polovinu svého života a jako jediný z císařů vděčí za vládu matce stejnou mírou jako za smrt: před vraždou jí vyčetl, že její nenasytná touha po luxusu a hodování ho dostala do zoufalé situace. Podle jiné verse si před vojáky omotal hlavu závojem a nastavil šíji; matku vojáci uškrtili smyčkou.
Byl to konec severovské dynastie, která vzešla z občanské války a stejně zanikla: u jejího vzniku i konci stály syrské Arabky se svými manželi, dětmi a vnoučaty. Vrazi vyslaní Maximinem pobili též všechny Alexandrovy hodnostáře přítomné u vojska.
Senát Severa Alexandra deifikoval a nového vladaře, prvního ryzího Neřímana a pravděpodobně Germána na trůnu a také prvního, který nikdy nebyl v Římě ani jako soukromá osoba, obratem uznal.
Jím se začíná třicetiletí vojenských císařů 235 – 268 a dalších dvacet let zmatků do roku 285; bez armády nemohl nikdy vládnout vůbec žádný imperátor a římský stát po pádu republiky nebyl od začátku do konce ničím jiným než vojenskou diktaturou. Říše měla štěstí v tom, že jejího chaosu nedokázal využít žádný vnější nepřítel, především Peršané, že armáda byla ještě schopna vítězit v rozhodujících střetnutích a její struktury zůstávaly pevně římské. • V letech mezi Augustem a Severem Alexandrem vládlo zhruba stejné množství mužů jako za následujícího padesátiletí. Následující půlstoletí mělo na osud římského imperia stejně ničivý vliv jako na svět hellénských státečků peloponnéská válka a na makedonský války diadochů: ve všech případech otevřely dveře někomu zvenčí. Že se jednalo o okamžik zvratu, věděli již staří chronografové. Sex. Aurelius Victor poznamenal, že od t. r. vládl kdekdo, "střídavě dobří a špatní, urození i neurození, a též hodně původu barbarského/prómíscué boní malíque, nóbilés atque ignóbilés, ac barbariae multí".
C. Iulius Verus Maximinus Thrax (50-60), známý v novodobých historiích též jako Maximinus I., byl také prvním z císařů, který celou svou vládu strávil na vojenském tažení. Přízvisko "Thrák" má podle místa narození kdesi v Moesii n. Dolní Moesii; otec Micca byl Got a matka Hababa/Ababa Alánka. Maximinus by byl podle tohoto profilu prvním z Germánů na římském trůnu.
Narozen mezi roky 172 a 182 vyrostl jako pastevec v obra osm stop a šest palců vysokého, jak praví jeden zdroj (ale to by bylo c. 270 cm! skromnější údaj udává 8 stop jeden palec, asi 250 cm) s hroznou silou a údajně s žádným vzděláním, rovněž novinka u římských vládců. Měl velikou nohu a jeho boty se staly příslovečné: velkým a hloupým lidem se dlouho říkalo caliga Maximini/Maximinova bota.
• Co do výšky to není rekordní údaj ze starého věku. Za Ti. Claudia prý do Říma přišla z Arábie jistá Gabbara, která měřila devět stop a devět palců, tedy téměř tři metry (nižší údaj pravil: sedm stop a 9 palců, tedy c. 230 cm). O půl stopy vyšší byli prý za Augusta jistý Pusio a Secundilla, oba jinak neznámí, pohřbení v Sallustiových zahradách.
Prý nezřídka vypil za den "kapitólskou" amforu vína, tedy nejméně c. 26 litrů, spolykal čtyřicet i šedesát liber masa (což by bylo c. dvacet kilogramů), zeleninu nejedl a nepil chlazené nápoje. Nicméně patřil mezi rytíře, byl po Macrinovi druhým z císařů tohoto ranku, a jeho manželka Caecilia Paulina zbožněná po smrti roku c. 236 jako Diva Caecilia Paulina Pia Augusta (třicátá z august) byla asi z patricijské rodiny: manžela se snažila krotit za jeho vzteklých výbuchů, ale zjevně toho mnoho nedosáhla (srov. pravý opak manželky caesara Constantia Galla Constaniny, která ho ke zlu přímo nabádala, srov. rok 354). Jejich syn C. Iulius Verus Maximus zahynul s otcem roku 238 před Aquileiou, viz.
Mezi oblíbence římských elit rozhodně nepatřil a jeho zachovaný "kádrový profil" může patřit k formám propagandistické zbraně či msty. Řada příběhů z jeho života i jeho syna, smyšlených nebo skutečných, ukazuje na standardní armádní provinční prostředí a styky s dvorem. Podobně jako roku 193 se Maximinovi sice vynořili protivníci, neměli však energii ani legie.
Maximinovy osobní síly a vytrvalosti si všiml Septimius Severus, když Thrax v ležení přemohl v zápase v jedné řadě šestnáct soupeřů, a začlenil ho mezi svou osobní ochranku/stípátórés corporis. Za Caracaly-Tarausia sloužil ve velitelských funkcích, za Macrina šel do civilu, neboť nechtěl sloužit pod vrahem svého oblíbence. Roku 208, v rok narození Severa Alexandra, byl Thrax správcem Dákie (?), když krátce předtím získal občanství (? tedy nikoli až s Caracallovým ediktem). Podle jiného údaje sloužil budoucí císař pod C. Iuliem Maximinem, dáckým správcem roku 208.
Za Macrina se jako civil vrátil do rodné vsi, skupoval pozemky a obchodoval v Moesii s Goty, Gety a Alány. Za Sardanapalla se vrátil do armády. Účastnil se perského tažení Severa Alexandra, koordinoval legie v Mesopotamii a císařem za jeho velení a průběh operací opovrhoval. Severus Alexander údajně chvíli uvažoval o provdání své sestry Theokleie/Theoclie za Maximinova syna Maxima, poněvadž jako on i "barbarův" syn byl vychován řeckým způsobem. Maximina sice chválil jako svého vynikajícího vojevůdce/generála, ale ten jeho původ... Nicméně oproti obrazu zachovaného u starých autorů zjevně společenským outsiderem nový panovník nebyl.
Maximinus pak byl praefectus civitatum Moesiae et Triballiae/představitel obcí Moesie a Triballie. Nelíbilo se mu, že za germánského tažení dostal za úkol rekrutovat a cvičit nováčky/praefectus tironibus pannonských legií, kteří mu však byli velmi oddáni. Armáda už dlouho odmítala velitele z řad senátorské elity, podporovala lidi ze svých řad, kteří mezi nimi vyrostli, a konečně dostala příležitost.
Během urychlených příprav na germánské tažení Maximina I. se proti němu spikli příznivci zavražděného císaře a senátu. Naprostou většinu hodnostářů Alexandrových ze všech funkcí vyhnal, sesazoval i armádní velitele. Tím si Thrax udělal hodně nepřátel. Spiklenci pod senátorem a consulárem C. Petroniem Magnem naplánovali zničení mostu přes Rýn, aby Maximinus, až se vysadí do Germánie, se svými oddíly nemohl snadno zpět na římský břeh. Magnus pak měl být provolán imperátorem.
Spiknutí se provalilo, nebo také bylo Maximinovou smyšlenkou, to nebylo jednoznačně známo už ve starém věku, a všichni skončili v rukách kata. Druhým a pravděpodobně souběžným pokusem o puč bylo spiknutí mesopotamských či armenských lučištníků popřípadě jednotky maurské, kteří chtěli provolat císařem propuštěného správce provincie consulára T. Quartina: velitelem Maurů byl tribun Titus, pravděpodobně osoby shodné. Velitel Osroénů Macedo, který Quartina vlastně proti jeho vůli oděl do purpuru, ho však už první noci zradil a zavraždil ve stanu, který s ním sdílel; motiv Makedónova jednání neznáme. Maximinus ho tak jako tak dal popravit.
Podle jiné tradice vládl Titus či T. Quartinus půl roku, než ho jeho vlastní lidé zavraždili, a jeho manželka Calpurnia Caesonia n. Caesonina byla prý hotovou světicí, sancta et venerábilis fémina/svatá a ctihodná žena, neboť žila celý život s jediným manželem/úniviria. Pocházela zřejmě z klanu Calpurniů Pisonů, významného rodu, připomínaného ještě ve 4. st. n. l.
Do vlády Maximinovy lze klást i usurpaci jistého Censorina, možná Caelia Censorina, viz však rok 269.
Maximinus v červenci, v době zrajícího obilí, loupil, pálil a vraždil s vojskem v Germánii. Porazil Alamanny kdesi v kraji zvaném agri decumates v dnešním Badenu-Württembergu, jak se dlouho předpokládalo, popřípadě podle nových nálezů a úvah ve vysočině Harzhorn v dolnosaském okresu Northeim. Lokalita, není jasného důkazu, že šlo o místo bitvy Maximinovy, dnes patří mezi nejlépe zachovaná starověká bitevní místa v Evropě.
Obraz bitvy/proelium in palude, bitva v bažinách, poslal vítěz senátorům do Říma, aby ho vystavili před kurií. Maximinus vítězil, prokazoval po celé tažení osobní nasazení a Germánům sdělil, že je všechny až k Oceánu vyhladí.
V další cestě armádě bránil bažinatý terén, v němž se sám dostal do nebezpečí, možná kdesi v Poweseří. Podle jiné moderní theorie vytáhl Maximinus se dvěma legiemi z Moguntiaka směrem na dn. Kassel. Několikadenní ležení vybudoval po překročení Fuldy a Werry u Hachelbichu na jihozápadu duryňského pohoří Kyffhäuser (jasný důkaz pro toto časové zařazení neexistuje; tábor, nález publikován 2014, o max. čtyřiceti hektarech může pocházet již z germánských válek Domitianových).
Maximinus pokračoval k východu kolem Harzu k Saale, pak se na jeho úbočích otočila armáda k západu a severně od Gotinek/Göttingen v Harzhornu vybojoval s Chatty či Hermundury rozhodující bitvu tažení. Přes ležení u Hegemündenu se Římané vrátili do Moguntiaka (ani pro tuto versi neexistují jasné důkazy). Na zimu 235-236 držel po svém germánském tažení zimoviště v pannonském Sirmiu/Sremska Mitrovica ve Vojvodině v SRB a chystal válku se Sarmaty.
Maximinus I. skoncoval se shovívavostí Severa Alexandra vůči monotheistům a prohlásil křesťany za nepřítele státu. Jejich římský biskup Pontianus (v úřadu od 21. července 230, resignoval 28. září 235) a jeho nástupce Anterus/Anthéros (zvolen 21. listopadu 235, zemřel 3. ledna 236) byli popraveni (v pojmosloví monotheistů: „stali se mučedníky“, podali svědectví o své víře/martýrion, srov. moderní teroristické mučednictví u islámských fundamentalistů). Byla to sedmá persekuce křesťanů a první totální, celoříšská, viz roky 36, 49, 64, 90, 95, 111, 177, a 202.
● Pontianova resignace byla v případě římských biskupů první a zároveň jsou data jeho vlády prvními autentickými papežských dějin.
Před rokem 235 zemřeli literát Claudius Aelianus z Praeneste (narozen kolem 170) a někdy před tímto rokem a po roce 229, viz tam, historik L. Cassius Dio (Cocceianus) z bíthýnské Níkaie (narozen kolem 160).
V Emese skončila někdy v této době vláda Úrania Antonia, vládl od roku c. 210. Jeho nástupce L. Iulius Aurelius Sulpicius Severus Uranius Antoninus, rodným jménem Sampsigeramos (IV.), zemřel roku 254 a jím skončila dlouhá dynastie Sampsigeramů s kořeny v prvním století př. n. l., srov. roky 145, 65 a 64, vše před n. l. a rok 219+. Jeho osoba zjevně nesouvisí s jistým Úraniem, který se ke konci Alexandrovy vlády prohlásil za augusta kdesi v Podunají a byl rychle přemožen.