***********************************************************
350. 
Ol. 282, 2

661 SE
597 AE
neznámý
a. u. c. 1103
Flavius Anicius Sergius a Flavius Nigrinianus 

cos. suff.: Flavius Anicius

Východ: Flavius Sergius a Flavius Nigrinianus

***********************************************************

Spiklenci Chrestius, Marcellinus, comes rerum privatarum/osobní pokladník a Magnentius pozvali na oslavu narozenin Marcellinova syna, lovumilovného augusta Constanta. Během hostiny v Augustodunu/dn. Autun se pod záminkou vykonání potřeby vytratil Magnentius a mezi vojáky přijal panovnické insignie: v noci na 18. ledna se Flavius Magnus Magnentius (snad asi 47) prohlásil augustem. 

Flavius Iulius Constans (snad 27) v usurpaci spatřoval dílo osudu a prchal napříč Gallií Lugdunskou na jih (proč tam, nevíme) do obce Helena/stará Illiberis přejmenována Constantinem I. po své matce, dn. Elne na gallské straně Pyrenejí, kde se ukryl v chrámu, asi nikoli Ježíšově. 

Magnentiovi lidé vedení velitelem jízdy Gaisonem, Keltem či Germánem, ho z asylu vytáhli a v únoru zavraždili; za to se dostalo Gaisonovi konsulátu v Římě, kde s největší pravděpodobností nikdy nebyl a ani tam nedorazil (na Východě uznán nebyl). U vojáků neoblíbený Constans byl slabý na nohy a trpěl bolestmi kloubů, pravděpodobně juvenilní arthritidou. 

Magnentiova krátká vláda byla však chválena a dlouholetý Constantův praefectus praetorio Galliae Fabius Titianus, který se k němu hbitě přidal, se v únoru stal v Římě podruhé praefectem Urbi.

Magnentius měl britského otce a franckou matku. Tehdy byl ovšem kelto-germánský původ ještě závažným kádrovým nedostatkem, a k tomu se narodil v Samarobrivě/dn. Amiens. Vyrůstal mezi laety v Galliích a poněkud se romanisoval. Měl za sebou vojenskou kariéru v Galliích a velel legii. Jeho manželkou byla Římanka Iustina, dcera správce Picena Iusta za Constantia, pozdější choť císaře Valentiniana I. (někdy až od roku 370). Byl nábožensky liberální, nicméně křesťan, zatímco jeho nastávající protivník Constantius II. byl monotheistický fanatik ariánského směru. 

Zachovaná charakteristika o něm říká, že byl přes míru bojácný, což uměl skrývat, též výřečný a sečtělý (sic). V průběhu roku se k Magnentiově císařství přihlásil celý Západ a byla z toho dvanáctá občanská válka imperiální éry (do 353), viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314 a 338.

O usurpaci a smrti bratrově se dozvěděl Constantius II. v Antiocheji v okamžiku neukončené války s Peršany a na tažení proti nim, viz rok 344. 

• Využít hostinu na oslavu někoho jiného k vojenskému puči napadlo roku 1811 n. l. v Káhiře osmanského vládce nad Egyptem walího Muhammada Alího Bášu/tur. Mehmet Ali Paşa. K poctě svého syna Túsúna/Tosun táhnoucího do války do Arábie s wahhábity uspořádal 1. března v káhirské pevnosti hostinu, kam pozval špičky mamlúků ovládajících tureckou armádu v zemi. V nejlepším je dal všechny povraždit a sobě a svým potomkům udržel moc až do roku 1953, kdy byl arabský Egypt armádním pučem proměněn v republiku.

Odlišného charakteru, nicméně krvavějšího, byly události svatobartolomějské noci v srpnu 1572, kdy z popudu katolického klanu Guisů byli v Paříží a vzápětí spontánně po celé katolické Francii masakrováni hugenoti/huguenots, označení pro protestanty ve Francii, kteří se sjeli na svatbu Henriho Navarrského (hugenot bourbonského rodu) s Margueritou Valoiskou (katolička; odhady počtů obětí se pohybují mezi dvěma až deseti tisíci).

Svatba měla být pokusem Caterini de' Medici/Catherine de Médicis, matky Marguerity a regentky za svého syna Charlese IX. (byla matkou tří králů a dvou královen), usmířit obě hluboce znepřátelené křesťanské skupiny. Pro Guisy to ovšem znamenalo dobrou příležitost pomstít smrt svého vůdce, vévody Françoise de Guise před deseti roky, zavražděného údajně na pokyn hugenotského předáka, admirála Gasparda de Coligny.      

V Illyriku se na popud Constantiovy sestry Constantie (též Constantiny) proti Magnentiovi 1. března vzbouřil magister militum Vetranio, aby oslabil usurpátorovy síly; sídlil v Murse. Chaosu využil pro vlastní proklamaci Flavius Iulius Popilius Nepotianus, syn Eutropie, jedné z nevlastních sester Constantina I., 3. června kdesi u Říma, viz zde níže. 

Vetranio přijal v Sirmiu 1. března titul caesarský a usiloval o spoluvládu, jednal i s Magnentiem, jenž ho odmítl, stejně jako Constantius odmítl nabídky Magnentiovy na mír a uznání (a měli by si proto vzít za manželky Constantii, sestru Constantiovu, a východní august by dostal Magnentiovu dceru; srov. rok následující). V Siscii razil Vetranio, zjevně již uznaný za spoluvládce, solidy jako "Náš pán Vetranio Augustus" a na reversu se dokonce vydával za spasitele státu/salvator rei publicae. 

Vetraniovy oddíly vedl Germán Gomarios/Gomuarius, jeden z velících důstojníků císařské osobní gardy/tribunus scutariorum. Brzy svého císaře zaprodá Constantiovi. Roku 360 ho Iulianus jmenuje magistrem militum, ale už začátkem 361 odvolá a Gomarios přejde znovu ke Constantiovi. Roku 365 se dá k Procopiovi a toho zradí uprostřed bitvy s Valentovými lidmi, viz rok 366.

Constantie o svém záměru s Vetraniem poslala dopis bratru Constantiovi II. do Edessy. Císař ho tedy uznal za spoluvládce a poslal Vetraniovi diadéma, peníze a pozdvihl ho k velitelství nad legiemi při dunajské hranici, kam se vypravil po odchodu Sápóra od Nisibi; na perské hranici zanechal magistra militum Lucilliana. 

S Vetraniem, starcem nevzdělaným a prostého ducha, se Constantius II. setkal v Serdice a 25. prosince 351 v Naissu předstoupili před armádu. Constantius se jí dal provolat císařem a pak Vetraniovi sňal s ramenou purpurový plášť; podle jiné verse ho z něho svlékli vojáci po Constantiově proslovu. Nazval Vetrania otcem, pozval k hostině a bylo po usurpaci, byť zaranžované Constantií. 

Žil pak Vetranio v Prúse jako soukromník se státní pensí ještě šest let. Pocházel z Horní Moesie, byl stejně nízkého původu jako všichni konstantinovci a u Constanta II. to dotáhl až k nejvyššímu armádnímu veliteli/magister militum. Jeho osud a Constantiův přístup byl originální, srov. Aurelianovo řešení gallského císařství a Tetriků. Vetranionova pověst však dodnes trpí tím, že byl označen za hrozně hloupého/fuit prope ad stultitiam simplicissimus.

Flavius Iulius Popilius Nepotianus Constantinus byl synem Eutropie, nevlastní sestry Constantina I., a dal se provolat 3. června "armádou" opatřenou z gladiátorů a různých dobrodruhů. Nepotianův otec, jehož jméno neznáme, mohl podle moderních spekulací v létě 337 patřit mezi oběti klanové čistky spáchané Constantinovými syny, viz tam. 

Nepotianus táhl se svými lidmi na Řím. Před Městem rozehnal městskou milici vedenou Magnentiovým praefectem praetorio Italiae Anicetem, který při útěku dal zavřít brány Říma a usurpátorovi ozbrojenci prchajícími měšťany před jejich vlastními hradbami pobili. Po několika dnech Magnentiovi vojáci na rozkaz Marcellinův, který byl Magnentiův magister officiorum, Nepotiana dopadli 30. června a jeho hlavu nabodnutou na kopí ukazovali po celém Městě. Jeho vláda trvala 27 dnů.

Ve druhé polovině 4. století zřejmě složil Kointos ze Smyrny/lat. Quintus Smyrnaeus zachovaný epos Ta meth'Oméron/Posthomerica, zpracování dějů pod Troiou, které Íliada neobsahuje, tedy mezi Hektorovou smrtí a pádem města (srov. o něm u roku 1184).

Později, snad spíše v první polovině století pátého, složil Nonnos z Pánopole v Thébaidě nejrozsáhlejší epos starého věku Dionýsiaka o 48 zpěvech o životě Dionýsově a jeho výpravě do Indie, mýthického vzoru pro Alexandra Velikého. Podle znalců nebylo dílo autorem dokončeno; viz též v indexu s. v. epos a hostiny (1). Zachována je pod Nonnovým jménem parafrase Janova evangelia/Metabolé tú kata Ióannén euangéliú. Gigantomachia, jeho další dílo, je ztraceno. O autorovi není známo nic, ale pocházel z oblasti záhy intensivně christianisované, žil v Alexandreji.   

Někdy mezi roky 350 - 360 se narodil britský mnich a kazatel Pelagius (zemřel c. 420). Ve sporech s ideologem křesťanství Augustinem odmítal jeho theorii prvotního hříchu a měl člověka za v podstatě dobrého se schopností prosadit svou vůli (laskavý bůh by přeci nestvořil nic zlého a špatného). Káral Augustina, že povýšil zlo na roveň bohu.

Kázal v Římě, roku 410 z něho se svým žákem Caelestiem prchl před Alarichovými Goty do Karthága a pak do Palaistíny. Augustinus s Hierónymem asketického Pelasgia štvali od koncilu ke koncilu až dosáhli jeho onálepkování za haeretika/kacíře.

Stejně tak pronásledoval Augustinus Caelestina, který zemřel někdy po roce 431, roce konání třetí ekumenické synody/koncilu v Efesu, kde byl pelasgianismus už poněkolikáté zatracen. Pelasgianismus dosáhl značné obliby a ideologové západního křesťanství se s ním potýkají dodnes. Z císařů si ho oblíbil Východoříman Flavius Iustinus II. (565 - 578).

Možná někdy kolem t. r. se narodil v Madauře literát Martianus Minneus Felix Capella, krajan Apuleiův. Martianus Capella byl snad neoplatónik a zanechal po sobě spis De nuptiis Philologiae et Mercurii/O sňatku Filologie s Mercuriem, zachovaný alegorický výklad o vědách a uměních. Martianus zemřel někdy po roce 420.

Jeho současníkem a stejně záhadným byl Nemesios, biskup v Emese, autor zachovaného spisu Peri fyseós anthrópú/O lidské přirozenosti. Vykazuje znalosti medicínské a klasické peripatie a akadémie. Kromě své církevní funkce mohl být též správcem Druhé Kappadokie, který si dopisoval s Grégoriem z Nazianzu.

Někdy snad v této době žil grammatik Ailios Serénos/Aelius Serenus z Athén. Pořídil výtah/epitomé o třech knihách z díla Filóna z Byblu o městech a jejich významných občanech (třicet knih) a výtah z práce alexandrijského sofisty Filoxena přednášejícího v Římě o Homérovi.

V Athénách se kolem t. r. narodil Plútarchos (zemřel c. 430), jemuž se podařilo obnovit Akadémii (ještě jiný Plútarchos byl sofista a jeho vrstevník, stejně jako jinak neznámý Apróniános). Instituce to byla polytheistická a podle pravidel novoplatónismu se její příznivci oddávali theúrgii. Věnovali se výkladu Platónových a Aristotelových spisů, komentovali Epiktéta a zabývali se mathématikou.

Plútarchos, syn Nestoriův, pocházel z přední athénské rodiny a jak o sobě dal zvěčnit, třikrát financoval panathénaje. Byl prvním scholarchem obnoveného učení a otcem filosofa Hieria a filosofky Asklépigeneie (zemřela c. 485, o její jmenovkyni viz zde níže), posluchačky mimo jiné Proklovy.

O Plútarchově posluchači Hierokleovi z Alexandreie viz v indexu s. v. školy (3). Plútarchovým nástupcem v čele školy se stal Syriános z Alexandreie (zemřel c. 440), syn Filoxenův, jehož žákem a dalším ze scholarchů, nebylo mu asi ani třicet, byl Proklos z Lykie (asi z Xanthu) zvaný Diadochos (žil v letech 412 - 485), viz o něm též roku 392+. V Alexandreji byl Proklos zprvu žákem sofisty Leóny/Leónata z Isaurie, u něhož též žil. Leónás se k němu choval jako k jednomu ze svých synů a seznámil ho s alexandrijským establishmentem.

Syriános vydal komentář ke kompletnímu Homérově dílu o sedmi knihách, ve čtyřech knihách komentoval Platónovu Ústavu, psal o Orfeově theologii (dvě knihy), proti svému žákovi Proklovi a jeho spisu o bozích u Homéra, v deseti knihách pojednal shodná místa ve věštbách u Orfea, Pýthagory a Platóna.

Syriánovi tělesně podoben, oba byli urostlí, byl jeho přítel Ammóniános, grammatik píšící o básnících a řecké vyslovnosti. Syriánovým spolužákem/symfoitétés byl mathématikos Domnínos z Lárissy a Láodikeie (obě syrská města si totiž psal jako svou vlast).

Tradovalo se o Syřanovi, že v mathématice vynikal, ale že ve filosofických disciplínách byl povrchně vybaven/epipolaios. V Athénách prý onemocněl s Plútarchem stejnou nemocí, při níž plivali krev. Zatímco Plútarchos dal na Asklépiovu radu, spával v předsálí jeho chrámu, aby nejedl vepřové, naopak Domnínos se jím cpal/empiplasthai choireión kreón a když to neudělal, bylo mu zle. 

Syriánovým žákem byl Lácharés a z jeho školy vzešel sofista Súperiános z Isaurie. Na něm bylo pozoruhodné to, že do Lácharovy posluchárny začal chodit až ve svých třiceti, nezvykle pozdě, nicméně vynikal prý pilností. 

K Proklovým žákům v Athénách patřili novoplatónici Ammónios Hermeiův, Zénodotos, Ísidóros z Alexandreie a Marínos z Neápole v Palaistíně (zemřel  před rokem c. 490), učitelův nástupce v athénské Akadémii, též Sevériános z Damasku, původním zaměřením právník. Marínos složil mistrův životopis v prose i verších. Ísidórovi přednášel o peripatu a na jeho názor velmi dal. Když se Ísidóros neutrálně vyjádřil k Marínově komentáři k Platónově Filébu ("je to dostačující/hikana einai hypomnémata ta eis ton dialogon"), autor spis zničil. 

Ísidórovým bratrem byl Ulpiános, který si udělal jméno znalostmi v mathématice a vyučoval rovněž v Athénách. Nikdy se neoženil a jako přednášející byl oblíben. S Ísidórem opustil Alexandreiu jeho posluchač Salústios/lat. Sallustius, po otci Basileidovi Syřan, ale nevíme odkud, po matce Theokleji z Emesy. Zde byl Salústios žákem v řečnictví a právech Eunoia, ale pak se dal na dráhu sofistickou. Řečník, který měl myšlením blízko ke kynikům, byl co do projevu chválen a byl též pozoruhodný tím, že se naučil nazpaměť Démosthenovy politické řeči. 

Eunoiův druh Márkellos/lat. Marcellus, Damaskiův rodák, uměl zpaměti Thúkýdida a celého Démosthena jinak neznámý Nonnos (nikoli onen epopoios z Egypta): nicméně sám od sebe na veřejnosti nedokázal promluvit. Byl ještě jiný sofista Salústios, autor komentářů mimo jiné k Démosthenovi a Hérodotovi (nebo totožný s naším Syřanem?).  

K Proklovým žákům v Athénách patřil Pamprepios z Pánopole, který se zde oženil a vyučoval ve městě grammatice, později v Kónstantínopoli a Pergamu. Zapletl se za Zénóna do dvorní politiky, postavil se na stranu vzbouřenců a když se je pokusil zradit, aby si zachránil kůži, na podzim roku 484 byl jimi popraven. Složil spis o etymologiích, dějiny Isaurů a sbírku panégyriků.

Alexandrinec Ammónios (zemřel c. 520), syn Hermeia zvaného "z Foiníkie" a Aidesie, Syriánovy příbuzné, vážené filosofky a významné ženy, studoval se svým bratrem Héliodórem v Athénách u Prokla a po čase se do Delty vrátil.

Pravděpodobně jako jeho otec i on se v křesťanské Alexandreji živil jako státem placený učitel filosofie (!). Přítelem a žákem Proklovým v Athénách byl též Egypťan Asklépiodotos z Alexandreie, vrstevník Damaskiův; se svou bezdětnou manželkou Damiánou cestoval do Egypta za Ísidou, aby požehnala potomstvu, a narodila se jim dcera. Hermeiův bratr Grégorios, muž prý bystrý, se rovněž věnoval filosofii, ale po návratu z Athén do Alexandreie ho postihla jakási choroba, takže nedokázal ovládat své tělo/pollaché parallatton genesthai to organon.

Ammóniovým žákem v Alexandreji byl Olympiodóros označovaný za Mladšího (zemřel c. po 560), vykladač Platónových dialogů a Aristotela; o jeho původu nevíme nic (jeho "starší" jmenovec, přesvědčivý komentátor Aristotelův, byl učitelem Proklovým ve věci peripatu, jinak jeho spolužák; sám vyškolil ve filosofii dvou dceru, jejíž jméno neznáme). Žákem asi Olympiodóra mladšího byl Éliás, snad původem z Alexandreie, komentátor spisů Aristotelových a Porfyriových. Bývá ztotožňován s eparchem illyrským známým z roku 541.

Hermeiovým posluchačem a jeho synů Ammónia a Héliodóra byl asi v Alexandreji Damaskios (zemřel po 538), jehož rodné jméno neznáme ("Damascén", pocházel z Damašku). V Athénách studoval u Marína, Zénodota a Ísidóra. Jeho žáci zvolili za scholarcha, když Marínos uprchl při protipolytheistickým nepokojích z Athén do Epidauru. Nebyl jím dlouho a po sektářských hádkách se vrátil do Alexandreie; jeho místo zaujal zbožný Hégiás a po něm c. 515 Damaskios.

Hégiás z Athén byl synem magnáta Theágena, archonta ve své vlasti a kónstantínopolského senátora, a Asklépigeneie, dcery Archiada, který byl rovněž oddaným mystickým platónikem. Hégiás, který se pokládal za prapotomka Platónova a tudíž i Solónova, se kromě okultismu čili v chaldajských věštbách, v nichž ho vyučil Proklos, oddával polytheistickým kultům a zašel prý daleko, až to dráždilo panující křesťany a podle jeho kritiků z vlastního tábora to vedlo ke zkáze "filosofie". Hégiovými syny a pokračovateli v neoplatónismu byli Eupeithios a Archiadás. 

Marínovými žáky byl Ísidóros, Damaskios a Agapios z Athén (zemřel po 510), novoplatónik a filolog (byl též jiný Agapios z Alexandreie v této době, vedený jako lékař a matematik, který si po vyhnání z vlasti otevřel školu a praxi v Kónstantínopoli a velmi zbohatl; možná jde o tutéž osobu).

Ísidóros (zemřel c. 520) pocházel z prostředí alexandrijských novoplatóniků kolem Hermeia, jehož přítelem byl bratr Ísidórovy matky Theodoty Aigyptos. V Athénách patřil Ísidóros k posluchačům Proklovým a Marínovým, od něhož poznal Aristotela. Po Proklově smrti se vrátil do Alexandreie, ale město opustil podruhé, aby znovu žil v liberálnějších Athénách.

Odtud podnikl se svým žákem a přítelem Damaskiem cestu po Syrii a Arábii a mimo jiné v Héliopoli poznali podivného divotvůrce Akamatia, který si dával od lidí říkat filosofos, ačkoli nebyl v žádné takové disciplíně vzdělán. Vrstevníky Damaskiovými a Agapiovými byli novoplatónici Nomos a Iánuárius.   

Damaskios byl posledním známým scholarchem athénské Akadémie, když školu roku 529 Iustinianus zavřel. Odešel se svými posluchači do Persie k Chosroovi: Simplikios z Kilikie, Prískiános z Lýdie, Eulamios/Eulalios z Frygie, Hermeiás z Foiníkie, Diogenés z Foiníkie, Ísidóros z Gazy a Theodóra z Emesy, žákyně v Alexandreji Ísidórova, dcera Diogenova s Kyrinou, pravděpodobně stejně jako novoplatónik Iamblichos ze starého panovnického a velekněžského rodu.

Třebaže byli Peršany dobře přijati, všichni se do říše vrátili po roce 532, kdy východní Řím uzavřel s Peršany mír a nebyli nuceni přijmout křesťanství. Zda někde obnovili školu a jak skončili, nevíme.

• Tento Diogenés, někdy uváděný jako peripatétik, může být shodný s významným tehdy sofistou Diogenem z foinícké Abily. Původně peripatétikem byl též jistý Dóros z Arábie, který se vlivem Ísidórovým dal k neoplatónikům. 

Někdy v této době žil grammatik Fl. Sosipater Charisius, jehož latinská učebnice Ars grammatica o pěti knihách byla určena lidem z hellénského Východu. Jeho asi vrstevníkem byl Diomédés Grammatikos, užívající týchž zdrojů, a Ti. Claudius Donatus, autor komentáře k Aeneidě. Biograf Vergiliův, komentátor jeho děl a učitel řečnictví Aelius Donatus, nijak příbuzný s předešlým, byl učitelem Hierónymovým, grammatik Maurus Servius Honoratus byl současníkem Macrobiovým.

Jeho současníkem byl asi Egypťan Héráiskos, bratr grammatika Asklépiada, otce Hórapollóna, grammatika, neoplatónského filosofa a kněze n. učitele v Menúthi, tajném středisku posledního Ísidina a Sarápidova kultu. Drželi se polytheismu, roku 484 za velkého tažení Zénónova a bouří v Alexandreji byla tajná kultovní místa definitivně zničena, škola v podstatě zanikla, velká část učitelů a žáků konvertovala.

Řada polytheistů byla zatčena a mučena, grammatik Hórapollón, autor spisu o jménech chrámů/temenika a komentářů k Sofokleovi, Alkaiovi a Homérovi, odplul do Kónstantínopole, kde se dal pokřtít a přednášel grammatiku. Složil zde spis Hieroglyfika o dvou knihách pojednávající o egyptském písmu. Psal koptsky, řecký překlad populární po objevení do novověku, pořídil jistý Filippos.

Filón, biskup z Karpasie na Kypru, vydal někdy v této době komentář k biblické Písni písní/hypomnéma eis to ásma tón ásmatón.

Někdy po t. r., asi za vlády Constantiovy, vznikl spisek anonymního křesťanského autora s výkladem o zemích a potravinách konsumovaných po říši pro svého syna. Zachován byl jeho o dvě stě let mladší latinský překlad pod názvem Expositió tótíus mundí et gentium. Popisuje provincie a města směrem od východu na západ a začíná "od Mojžíše... jak byl svět bohem ustaven/á Móýse... quó modó mundus á deó fuerit institútus". Pozoruhodné na textu je časté zdůraznění hojnosti plodin a produktů v té či oné oblasti, tedy žádný náznak akutní hospodářské krisové situace.  

V Číně se za chaosu rozkládajícího se hunského státu Pozdních Čao, viz roky 325 a 344, udělal pro sebe generál Š'-Chua Pchu Chung/Pu Hong z národa Ti/Di. Přejmenoval se na Fu Chunga a prohlásil se "princem Tří Čchinů" a pak králem Dřívějších Čchinů/Qin, též Fu Čchin (stát se sídlem v Si-anu existoval do roku 394). Brzy na to byl otráven svým generálem Ma Čchiem/Ma Qiu, který se pokusil zmocnit armády a vlády.

Vraha potrestal králův syn a nástupce Fu Ťien/Fu Jian, který se prohlásil roku 352 císařem a vládl do roku 355, kdy zemřel na nemoc (nebylo mu ani čtyřicet). Krátká vláda Fu Ťienova syna Fu Šenga proslula opileckou krutostí vůči příbuzným a hodnostářům. Roku 357 byl během spiknutí opilý sesazen svým bratrancem Fu Ťienem (II.) a popraven roztržením koňmi.

Jeho dlouhá vláda byla plná válek, sám Fu Ťien podporoval buddhismus. Roku 370 zbavil svůj stát nadvlády Sienpejů, jimž Tiové od začátku roku 350 hofírovali, a do roku 376 dostal pod svou moc celou severní Čínu až po Tarimskou pánev. Když se pustil do státu Východních Ťin/Jin, po počátečních úspěších tažení roku 383 narazil. V bitvě na řece Fej na podzim byla armáda Tiů, ač v obrovské převaze, poražena, srov. rok 372.

O dva roky později byl v revoltě generálů zavražděn. Jeho nástupci šli od porážky k porážce a poslední z nich Fu Čchung po několikaměsíční vládě byl v zimě 394 zabit v bitvě se Západními Čchiny; to byl konec dynastie Dřívějších Čchinů.  

 

***********************************************************
351. 
Ol. 282, 3

662 SE
598 AE
neznámý
a. u. c. 1104
na západu: Flavius Magnus Magnentius Augustus I a Gaiso

***********************************************************

Někdy v zimě z roku 350 na 351 jmenoval Magnentius svého bratra (?) Magna Decentia caesarem s úkolem střežit rýnskou hranici a Gallie. Měl podporu Germánů a vybral po Galliích na daních velké peníze. V údolí n. průsmyku při Adranách (neznámá lokalita, snad lat. Atrans/dn. Trojane ve SLO) byli Constantiovi vojáci magnentiovci zaskočeni a poraženi. Magnentius dobyl a vyvrátil v Pannonii Siscii/dn. Sisak a ovládl kraj až po Sávu. Oblehl Mursu (Colonia Aelia Mursa) na Drávě/dn. Osijek v HR, kam přitáhl s jádrem své armády Constantius. 

Před městem došlo k rozhodující bitvě 28. září: Magnentius zde byl Constantiem II. na hlavu poražen, viz dále rok 353. U Mursy padli Gaisó i Marcellinus, Magnentiovi komplici při likvidaci Constanta; magnentiovců padlo 24 tisíc mužů, constantiovců ještě o šest tisíc více, prý polovina vojska. Poražený se stáhl do severní Itálie, aby sebral nové síly. Přezimoval v Aquileji, ale po neúspěšných jednáních, která vedli, ho Constantius vytlačil i odtamtud, takže prchl na jaře do Gallií.

V Římě po Titianovi, viz rok předešlý, se v úřadu prafecta Urbi t. r. vystřídali čtyři hodnostáři. Od června do prosince mezi nimi byl Clodius Celsinus Adelphius, který možná vedl proti Magnentiovi ve Městě vzpouru. Jeho vznešená manželka Faltonia Betitia Proba vstoupila do dějin jako první z nám známých křesťanských básnířek. Složila epos o válce Constantia s Magnentiem a skladbu o sedmi stech verších z Vergilia na oslavu Kristovu Cento vergilianus de laudibus Christi/Vergiliovský centó o chválách Kristových (bývá přičítáno též mladší vrstevnici autorky Anicii Faltonii Probě). 

Probin děd Pompeius Probus byl cos. 310, otec Petronius Probus cos. 322 a bratr Petronius Probus cos. 341 (?). Synem Adelphia s Probou byl Q. Clodius Hermogenianus Olybrius, cos. 379 a praef. Urbi v letech 368 - 370 (viz o něm roku 368), jeho bratr Faltonius Probus Alypius byl praef. Urbi roku 391.

• Cento/řec. kentrón bylo pozdněstarověké literární dílo slepované z veršů nebo částí jiných autorů, jiná forma starší latinské kontaminace. Řecky píšící autoři nejvíce brávali verše z Homéra. 

Před tažením na Západ proti Magnentiovi jmenoval Flavius Iulius Constantius bratrance Flavia Claudia Constantia Galla (c. 25) svým caesarem, aby střežil poměry v Orientu (v úřadu a při životě do roku 354); sídlil v Antiocheji Orontské. 15. března ho v Sirmiu oženil se svou sestrou Constantií/Constantinou, srov. rok předešlý.

Gallovým praefectem praetorio v Antiocheji byl Thalassió informující Constantia o Gallových činech, ale po dvou letech zemřel přirozenou smrtí. Constantius vyslal ze Západu na jeho místo Domitiana, předtím vysokého úředníka státní pokladny/comes largitionum s tím, aby vykolejeného Galla nenápadně vylákal od východní armády na Západ, viz rok 354.

Gallovým nevlastním bratrem byl pozdější císař Flavius Claudius Iulianus, oba synové Iulia Constantia, zavražděného roku 337, viz, s Gallou (Gallus) a s jeho druhou manželkou po smrti Gally Basilinou (Iulianus; matka zemřela brzy po porodu). Gallus vyrůstal v Efesu, v jehož okolí měla rodina velké majetky, Iulianus zprvu v Kónstantínopoli, pak v Níkomédeji, kde tajně četl rhétora Libania. Z Bíthýnie byl poslán na rodinný statek v Kappadokii.

Na caesara Constantia Galla, který sám o sobě vedl nezřízený život a byl prý zlomyslný a krutý, měla špatný vliv i jeho manželka Constantina Augusta (tehdy asi 34), dcera Constantina I. a sestra Constantia II., poprvé provdaná za zavražděného Gallova strýce Hannibaliana, syna Flavia Dalmatia, nevlastního bratra Constantina I. (viz 337). Naváděla chotě ke špatnostem a využívala k tomu síť svých vlastních udavaček. 

Na Východě se asi v této době koncem roku opět aktivoval chronický banditismus Isaurů. Na pobřeží vraždili odpočívající posádky lodí a ve vnitrozemí Lykáonie rabovali a přepadali cestující. Vpadli, snad roku 352, neznáme jméno žádného jejich vůdce, do Pamfýlie a na řece Melás/"Černá", dn. Manavgat v TR, je zastavili vojáci z okolních posádek a legionáři přezimující v Sidě. 

Vzápětí, asi roku 353, si však troufli Isaurové na Seleukeji na Kalykadnu, kilickou métropoli, chráněnou třemi legiemi pod velením komita Castricia. Do boje před hradbami se sešikovanými legionáři se bandité nepustili, zato vyloupili lodi s bohatým proviantem plující po řece a město obestoupili. Isaurové se stáhli do hor teprve s příchodem posil poslaných Constantiem Gallem, jimž velel comés Orientu Nebridius. 

Isaurové opět nebyli pacifikováni, neboť chráněni obtížným hornatým terénem, svou znalostí kraje a mobilitou a rovněž vlastní vyhlášenou chudobou. Nové výpravy za lupem roku 359 uklidnil hrozbami isaurský správce/comes Lauricius. 

Nebridiovo tažení náleží až do roku 354, kdy nastoupil úřad (do 358). Další loupeživé nájezdy na Kilikii a Pamfýlii se udály za Valenta roku 367. Vylákali tehdy ze Sard do léčky vicaria Asie Musonia, předtím učitele řečnictví v Athénách, viz rok 347, a celou jeho jen lehce vyzbrojenou jednotku i s velitelem kdesi ve vicariově rodné Pamfýlii pobili. Další rebelii Isaurů viz roku 375. 

V Armenii asi t. r. abdikoval ve prospěch svého syna Arsaka II. král Tigránés VII. alias Tiran, viz rok 338. Arsakés vládl do roku 367. Byl mimo jiné ženat s vznešenou hellénskou ženou Olympiadou, která zemřela bezdětná, viz o ní rok 360, a jediného syna a nástupce Papu měl s druhou manželkou Farantzemou/Farandsem. Podle jiné verse namíchala Farantzem Olympiadě do pečiva hostie, byly to ženy zbožné, jed a tak se stala královnou. Arsakés zůstal věren Římu, viz rok 367 a 368, kde podána jiná tradiční podoba o sňatku Arsaka s Farantzemou.

V Sirmiu začala první ze seriálu tří synod. Vyhnala z církve Fóteina/Fótína z Malé Galatie, biskupa sirmijského, žáka sesazeného biskupa Márkella/Marcella, s nímž učil, že syn boží byl prostý smrtelník ("adoptianismus"). Znovu byl odsouzen Sabellius, exkomunikovaný již biskupem římským Callixtem I. c. 220, viz rok 328.

Druhá synoda sirmijská se konala roku 357 a přinesla zhoubu cordubskému biskupovi Hosiovi, přesvědčenému stoupenci níkajského vyznání víry, viz rok 300. Třetí proběhla roku 359 a skončila přijetím sirmijského vyznání víry, nepatrným přeformulováním níkajského z roku 325.

Pro Hosia pořídil jeho archidiákonos Calcidius/Chalkidios latinský překlad části Platónova dialogu Tímaios, na dlouho jediný souvislý text Athéňanův známý na Západě. O Calcidiovi jinak není nic známo, ani to, zda snad nebyl původně neoplatónik.

Konvertitou z neoplatónismu na křesťanství byl též rhétór, sofista a grammatik C. Marius Victorinus zvaný Afer. Původně plótínovec se dal v Římě veřejně pokřtít, přitom přeložil do latiny dílo Porfyriovo a Plótínovo. Na současníky dělal dojem a Augustinus, jeho africký krajan, ho měl za svůj vzor.