***********************************************************
350. 
Ol. 282, 2

661 SE
597 AE
neznámý
a. u. c. 1103
Flavius Anicius Sergius a Flavius Nigrinianus 

cos. suff.: Flavius Anicius

Východ: Flavius Sergius a Flavius Nigrinianus

***********************************************************

Spiklenci Chrestius, Marcellinus, comes rerum privatarum/osobní pokladník a Magnentius pozvali na oslavu narozenin Marcellinova syna, lovumilovného augusta Constanta. Během hostiny v Augustodunu/Autun se pod záminkou vykonání potřeby vytratil Magnentius a mezi vojáky přijal panovnické insignie: v noci na 18. ledna se Flavius Magnus Magnentius (snad asi 47) prohlásil augustem. Flavius Iulius Constans (snad 27) v usurpaci spatřoval dílo osudu a prchal napříč Gallií Lugdunskou na jih (proč tam, nevíme) do obce Helena/stará Illiberis přejmenována Constantinem I. po své matce, dn. Elne na gallské straně Pyrenejí, kde se ukryl v chrámu, asi nikoli Ježíšově. 

Magnentiovi lidé vedení velitelem jízdy Gaisonem, Keltem či Germánem, ho z asylu vytáhli a v únoru zavraždili; za to se dostalo Gaisonovi konsulátu v Římě, kde s největší pravděpodobností nikdy nebyl (na Východě uznán nebyl). U vojáků neoblíbený Constans byl slabý na nohy a trpěl bolestmi kloubů, pravděpodobně juvenilní arthritidou. 

Magnentiova vláda byla však chválena a dlouholetý Constantův praefectus praetorio Galliae Fabius Titianus, který se k němu hbitě přidal, se v únoru stal v Římě podruhé praefectem Urbi.

Magnentius měl britského otce a franckou matku, tehdy byl kelto-germánský původ ještě závažný kádrový nedostatek, a k tomu se narodil v Samarobrivě/dn. Amiens. Vyrůstal mezi laety v Galliích a poněkud se romanisoval. Měl za sebou vojenskou karieru v Galliích a velel legii. Jeho manželkou byla Římanka Iustina, dcera správce Picena Iusta za Constantia, pozdější choť císaře Valentiniana I. (někdy až od roku 370). Byl nábožensky liberální, nicméně křesťan, zatímco jeho nastávající protivník Constantius II. byl monotheistický fanatik ariánského směru. 

Zachovaná charakteristika o něm říká, že byl přes míru bojácný, což uměl skrývat, též výřečný a sečtělý (sic). V průběhu roku se k Magnentiově císařství přihlásil celý Západ a byla z toho dvanáctá občanská válka imperiální éry (do 353), viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314 a 338.

O usurpaci a smrti bratrově se dozvěděl Constantius II. v Antiocheji v okamžiku neukončené války s Peršany a na tažení proti nim, viz rok 344. • Využít hostinu na oslavu někoho jiného k vojenskému puči napadlo roku 1811 n. l. v Káhiře osmanského vládce nad Egyptem walího Muhammada Alího Bášu/Mehmet Ali Paşa. Na oslavu svého syna Túsúna/Tosun táhnoucího do války do Arábie s wahhábity uspořádal 1. března v káhirské pevnosti hostinu, kam pozval špičky mamlúků ovládajících tureckou armádu v zemi. V nejlepším je dal všechny povraždit a sobě a svým potomkům udržel moc až do roku 1953, kdy byl arabský Egypt armádním pučem proměněn v republiku. Odlišného charakteru, nicméně krvavějšího, byly události svatobartolomějské noci v srpnu 1572, kdy z popudu katolického klanu Guisů byli v Paříží a vzápětí spontánně po celé katolické Francii masakrováni protestantští hugenoti, kteří se sjeli na svatbu Henriho Navarrského (hugenot bourbonského rodu) s Margueritou Valoiskou (katolička; odhady obětí se pohybují mezi dvěma až deseti tisíci).   

V Illyriku se na popud Constantiovy sestry Constantie (též Constantiny) proti Magnentiovi 1. března vzbouřil magister militum Vetranio, aby oslabil usurpátorovy síly; sídlil v Murse. Chaosu využil pro vlastní proklamaci Flavius Iulius Popilius Nepotianus, syn Eutropie, jedné z nevlastních sester Constantina I., 3. června kdesi u Říma, viz zde níže. 

Vetranio přijal v Sirmiu 1. března titul caesarský a usiloval o spoluvládu, jednal i s Magnentiem, jenž ho odmítl, stejně jako Constantius odmítl nabídky Magnentiovy na mír a uznání (a měli by si proto vzít za manželky Constantii, sestru Constantiovu, a východní august by dostal Magnentiovu dceru; srov. rok následující). V Siscii razil Vetranio, zjevně již uznaný za spoluvládce, solidy jako "Náš pán Vetranio Augustus" a na reversu se dokonce vydával za spasitele státu/salvator rei publicae. 

Vetraniovy oddíly vedl Germán Gomarios/Gomuarius, jeden z velících důstojníků císařské osobní gardy/tribunus scutariorum. Brzy svého císaře zaprodá Constantiovi. Roku 360 ho Iulianus jmenuje magistrem militum, ale už začátkem 361 odvolá a Gomarios přejde znovu ke Constantiovi. Roku 365 se dá k Procopiovi a toho zradí uprostřed bitvy s Valentovými lidmi, viz rok 366.

Constantie o svém záměru s Vetraniem poslala dopis bratru Constantiovi II. do Edessy. Císař ho tedy uznal za spoluvládce a poslal Vetraniovi diadéma, peníze a pozdvihl ho k velitelství nad legiemi při dunajské hranici, kam se vypravil po odchodu Sápóra od Nisibi; na perské hranici zanechal magistra militum Lucilliana. 

S Vetraniem, starcem nevzdělaným a prostého ducha, se Constantius II. setkal v Serdice a 25. prosince 351 v Naissu předstoupili před armádu. Constantius se jí dal provolat císařem a pak Vetraniovi sňal s ramenou purpurový plášť; podle jiné verse ho z něho svlékli vojáci po Constantiově proslovu. Nazval Vetrania otcem, pozval k hostině a bylo po usurpaci, byť zaranžované Constantií. 

Žil pak Vetranio v Prúse jako soukromník se státní pensí ještě šest let. Pocházel z Horní Moesie, byl stejně nízkého původu jako všichni konstantinovci a u Constanta II. to dotáhl až k nejvyššímu armádnímu veliteli/magister militum. Jeho osud a Constantiův přístup byl originální, srov. Aurelianovo řešení gallského císařství a Tetriků. Vetranionova pověst však dodnes trpí tím, že byl hrozně hloupý/fuit prope ad stultitiam simplicissimus.

Flavius Iulius Popilius Nepotianus Constantinus byl synem nevlastní sestry Constantina I. Eutropie a dal se provolat 3. června "armádou" opatřenou z gladiátorů a různých dobrodruhů. Nepotianův otec, jehož jméno neznáme, mohl podle moderních spekulací v létě 337 patřit mezi oběti klanové čistky spáchané Constantinovými syny, viz tam. 

Nepotianus táhl se svými lidmi na Řím. Před Městem rozehnal městskou milici vedenou Magnentiovým praefectem praetorio Italiae Anicetem, který při útěku dal zavřít brány Říma a usurpátorovi ozbrojenci měšťany před jejich vlastními hradbami pobili. Po několika dnech Magnentiovi vojáci na rozkaz Marcellinův, který byl Magnentiův magister officiorum, Nepotiana dopadli 30. června a jeho hlavu nabodnutou na kopí ukazovali po celém Městě. Jeho vláda trvala 27 dnů.

Ve druhé polovině 4. století zřejmě složil Kointos ze Smyrny/lat. Quintus zachovaný epos Ta meth'Oméron/Posthomerica, zpracování dějů pod Troiou, které Íliada neobsahuje, tedy mezi Hektorovou smrtí a pádem města. Později, snad spíše v první polovině století pátého, složil Nonnos z Pánopole v Thébaidě nejrozsáhlejší epos starého věku Dionýsiaka o 49 zpěvech o výpravě Dionýsově do Indie. Zachována je pod Nonnovým jménem též parafrase Janova evangelia/Metabolé tú kata Ióannén euangéliú. Gigantomachia, jeho další dílo, je ztraceno. O autorovi není známo nic.   

Někdy mezi roky 350-360 se narodil britský mnich a kazatel Pelagius (zemřel c. 420). Ve sporech s ideologem křesťanství Augustinem odmítal jeho theorii prvotního hříchu a měl člověka za v podstatě dobrého se schopností prosadit svou vůli (laskavý bůh by přeci nestvořil nic zlého a špatného). Káral Augustina, že povýšil zlo na roveň bohu. Kázal v Římě, roku 410 z něho prchl před Alarichovými Goty do Karthága a pak do Palaistíny. Augustus s Hierónymem asketického Pelasgia štvali od koncilu ke koncilu až dosáhli jeho onálepkování na haeretika/kacíře. Pelasgianismus dosáhl velké obliby a ideologové západního křesťanství se s ním potýkají dodnes. Z císařů si ho oblíbil Východoříman Flavius Iustinus II. (565-578).

Možná někdy kolem t. r. se narodil v Madauře literát Martianus Minneus Felix Capella, krajan Apuleiův. Martianus Capella byl snad neoplatónik a zanechal po sobě spis De nuptiis Philologiae et Marcurii/O sňatku Filologie s Mercuriem, zachovaný alegorický výklad o vědách a uměních. Martianus zemřel někdy po roce 420.

Jeho současníkem a stejně záhadným byl Nemesios, biskup v Emese, autor zachovaného spisu Peri fyseós anthrópú/O lidské přirozenosti. Vykazuje znalosti medicínské a klasické peripatie a akadémie. Kromě své církevní funkce mohl být též správcem Druhé Kappadokie, který si dopisoval s Grégoriem z Nazianzu.

V Athénách se kolem t. r. narodil Plútarchos (zemřel c. 430), jemuž se podařilo obnovit Akadémii. Instituce to byla polytheistická a podle pravidel novoplatónismu se její příznivci věnovali theúrgii. Věnovali se výkladu Platónových a Aristotelových spisů, komentovali Epiktéta a zabývali se mathématikou. Plútarchos, syn Nestoriův, byl prvním scholarchem obnoveného učení a otcem filosofa Hieria a filosofky Asklépigeneie (zemřela c. 485), posluchačky mimo jiné Proklovy. Plútarchovým nástupcem v čele školy se stal Syriános (zemřel c. 440), syn Filoxenův, jehož žákem a dalším ze scholarchů, nebylo mu asi ani třicet, byl Proklos z Lykie (asi z Xanthu) zvaný Diadochos (asi 412-485). Syriánovým žákem byl mathématikos Domnínos z Lárissy a Láodikeie (obě syrská města si psal za svou vlast).

K Proklovým žákům v Athénách patřili novoplatónici Ammónios Hermeiův, Zénodotos, Ísidóros a Marínos z Neápole v Palaistíně (zemřel  před rokem c. 490), učitelův nástupce v athénské Akadémii. Alexandrinec Ammónios (zemřel c. 520), syn Hermeia zvaného "z Foiníkie" a Aidesie, Syriánovy příbuzné, vážené filosofky a významné ženy, studoval se svým bratrem Héliodórem v Athénách u Prokla a po čase se do Delty vrátil. Pravděpodobně jako jeho otec i on se v křesťanské Alexandreji živil jako státem placený učitel filosofie (!). Ammóniovým žákem v Alexandreji byl Olympiodóros označovaný za Mladšího (zemřel c. po 560), vykladač Platónových dialogů a Aristotela; o jeho původu nevíme nic (jeho "starší" jmenovec, komentátor Aristotelův, byl učitelem Proklovým). Žákem asi Olympiodóra mladšího byl Éliás, snad původem z Alexandreie, komentátor spisů Aristotelových a Porfyriových. Bývá ztotožňovýn s eparchem illyrským známým z roku 541.

Hermeiovým posluchačem a jeho synů Ammónia a Héliodóra byl asi v Alexandreji Damaskios (zemřel po 538), jehož rodné jméno neznáme ("Damascén", pocházel z Damašku). V Athénách studoval u Marína, Zénodota a Ísidóra. Jeho žáci zvolili za scholarcha, když Marínos uprchl při protipolytheistickým nepokojích z Athén do Epidauru. Nebyl jím dlouho a po sektářských hádkách se vrátil do Alexandreie; jeho místo zaujal zbožný Hégiás a po něm c. 515 Damaskios. Marínovými žáky byl Ísidóros, Damaskios a Agapios z Athén (zemřel po 510), novoplatónik a filolog (byl též jiný Agapios z Alexandreie v této době, vedený jako lékař; možná jde o tutéž osobu). 

Damaskios byl posledním známým scholarchem athénské Akadémie, když školu roku 519 Iustinianus zavřel. Prchnul se svými posluchači do Persie k Chosroovi: Simplikios z Kilikie, Prískiános z Lýdie, Eulamios/Eulalios z Frygie, Hermeiás z Foiníkie, Diogenés z Foiníkie a Theodóra z Emesy, žákyně v Alexandreji Ísidórova, dcera Diogenova s Kyrinou, pravděpodobně stejně jako novoplatónik Iamblichos starého panovnického a velekněžského rodu. Všichni se do říše vrátili po roce 532, kdy východní Řím uzavřel s Peršany mír.

Někdy v této době žil grammatik Fl. Sosipater Charisius, jehož latinská učebnice Ars grammatica o pěti knihách byla určena lidem z hellénského Východu. Jeho asi vrstevníkem byl Diomédés Grammatikos, užívající týchž zdrojů, a Ti. Claudius Donatus, autor komentáře k Aeneidě. Biograf Vergiliův, komentátor jeho děl a učitel řečnictví Aelius Donatus, nijak příbuzný s předešlým, byl učitelem Hierónymovým, grammatik Maurus Servius Honoratus byl současníkem Macrobiovým.       

***********************************************************
351. 
Ol. 282, 3

662 SE
598 AE
neznámý
a. u. c. 1104
na západu: Flavius Magnus Magnentius Augustus I a Gaiso

***********************************************************

Někdy v zimě z roku 350 na 351 jmenoval Magnentius svého bratra (?) Magna Decentia caesarem s úkolem střežit rýnskou hranici a Gallie. Měl podporu Germánů a vybral po Galliích na daních velké peníze. V údolí n. průsmyku při Adranách (neznámá lokalita, snad la. Atrans/dn. Trojane ve SLO) byli Constantiovi vojáci magnentiovci zaskočeni a poraženi. Magnentius dobyl a vyvrátil v Pannonii Siscii/dn. Sisak a ovládl kraj až po Sávu. Oblehl Mursu (Colonia Aelia M.) na Drávě/dn. Osijek v HR, kam přitáhl s jádrem své armády Constantius. 

Před městem došlo k rozhodující bitvě 28. září: Magnentius zde byl Constantiem II. na hlavu poražen, viz dále rok 353. U Mursy padli Gaisó i Marcellinus, Magnentiovi komplici při likvidaci Constanta; magnentiovců padlo 24 tisíc mužů, constantiovců ještě o šest tisíc více, prý polovina vojska. Poražený se stáhl do severní Itálie, aby sebral nové síly. Přezimoval v Aquileji, ale po neúspěšných jednáních, která vedli, ho Constantius vytlačil i odtamtud, takže prchl na jaře do Gallií.

V Římě po Titianovi, viz rok předešlý, se v úřadu prafecta Urbi t. r. vystřídali čtyři hodnostáři. Od června do prosince mezi nimi byl Clodius Celsinus Adelphius, který možná vedl proti Magnentiovi ve Městě vzpouru. Jeho vznešená manželka Faltonia Betitia Proba vstoupila do dějin jako první z nám známých křesťanských básnířek. Složila epos o válce Constantia s Magnentiem a skladbu o sedmi stech verších z Vergilia na oslavu Kristovu Cento vergilianus de laudibus Christi/Vergiliovský centó o chválách Kristových (bývá přičítáno též mladší vrstevnici autorky Anicii Faltonii Probě). 

Probin děd Pompeius Probus byl cos. 310, otec Petronius Probus cos. 322 a bratr Petronius Probus cos. 341 (?). Synem Adelphia s Probou byl Q. Clodius Hermogenianus Olybrius, cos. 379 a praef. Urbi v letech 368-370 (viz o něm rok 368), jeho bratr Faltonius Probus Alypius byl praef. Urbi roku 391. • Cento/řec. kentrón bylo pozdněstarověké literární dílo slepované z veršů nebo částí jiných autorů, jiná forma starší latinské kontaminace. Řecky píšící autoři nejvíce brávali verše z Homéra. 

Před tažením na Západ proti Magnentiovi jmenoval Flavius Iulius Constantius bratrance Flavia Claudia Constantia Galla (c. 25) svým caesarem, aby střežil poměry v Orientu (v úřadu a při životě do roku 354); sídlil v Antiocheji Orontské. 15. března ho v Sirmiu oženil se svou sestrou Constantií/Constantinou, srov. rok předešlý.

Gallovým praefectem praetorio v Antiocheji byl Thalassió informující Constantia o Gallových činech, ale po dvou letech zemřel přirozenou smrtí. Constantius vyslal ze Západu na jeho místo Domitiana, předtím vysokého úředníka státní pokladny/comes largitionum s tím, aby vykolejeného Galla nenápadně vylákal od východní armády na Západ, viz rok 354.

Gallovým nevlastním bratrem byl pozdější císař Flavius Claudius Iulianus, oba synové Iulia Constantia, zavražděného roku 337, viz, s Gallou (Gallus) a s jeho druhou manželkou po smrti Gally Basilinou (Iulianus; matka zemřela brzy po porodu). Gallus vyrůstal v Efesu, v jehož okolí měla rodina velké majetky, Iulianus zprvu v Kónstantínopoli, pak v Níkomédeji, kde tajně četl rhétóra Libania. Z Bíthýnie byl poslán na rodinný statek v Kappadokii.

Na caesara Constantia Galla, který sám o sobě vedl nezřízený život a byl prý zlomyslný a krutý, měla špatný vliv i jeho manželka Constantina Augusta (tehdy asi 34), dcera Constantina I. a sestra Constantia II., poprvé provdaná za zavražděného Gallova strýce Hannibaliana, syna Flavia Dalmatia, nevlastního bratra Constantina I. (viz 337). Naváděla ho ke špatnostem a využívala k tomu síť svých vlastních udavaček. 

Na Východě se asi v této době koncem roku opět aktivoval chronický banditismus Isaurů. Na pobřeží vraždili odpočívající posádky lodí a ve vnitrozemí Lykáonie rabovali a přepadali cestující. Vpadli, snad roku 352, neznáme jméno žádného jejich vůdce, do Pamfýlie a na řece Melás/"Černá", dn. Manavgat v TR, je zastavili vojáci z okolních posádek a legionáři přezimující v Sidě. 

Vzápětí, asi roku 353, si však troufli Isaurové na Seleukeji na Kalykadnu, kilickou metropoli, chráněnou třemi legiemi pod velením komita Castricia. Do boje před hradbami se sešikovanými legionáři se bandité nepustili, zato vyloupili lodi s bohatým proviantem plující po řece a město obestoupili. Isaurové se stáhli do hor teprve s příchodem posil poslaných Constantiem Gallem, jimž velel comés Orientu Nebridius. 

Isaurové opět nebyli pacifikováni chráněni obtížným hornatým terénem, svou znalostí kraje a mobilitou a rovněž vlastní vyhlášenou chudobou. Nové výpravy za lupem roku 359 uklidnil hrozbami isaurský správce/comes Lauricius. 

Nebridiovo tažení náleží až do roku 354, kdy nastoupil úřad (do 358). Další loupeživé nájezdy na Kilikii a Pamfýlii se udály za Valenta roku 367. Vylákali tehdy do léčky vicaria Asie Musonia, předtím učitele řečnictví v Athénách a celou jeho jednotku i s velitelem pobili.

V Armenii asi t. r. abdikoval ve prospěch svého syna Arsaka II. král Tigránés VII. alias Tiran, viz rok 338. Arsakés vládl do roku 367. Byl mimo jiné ženat s vznešenou hellénskou ženou Olympiadou, která zemřela bezdětná, viz o ní rok 360, a jediného syna a nástupce Papu měl s druhou manželkou Farantzemou/Farandsem. Podle jiné verse namíchala Farantzem Olympiadě do pečiva hostie, byly to ženy zbožné, jed a tak se stala královnou. Arsakés zůstal věren Římu, viz rok 367 a 368, kde podána jiná tradiční podoba o sňatku Arsaka s Farantzemou.

V Sirmiu začala první ze seriálu tří synod. Vyhnala z církve Fóteina/Fótína z Malé Galatie, biskupa sirmijského, žáka sesazeného biskupa Márkella/Marcella, s nímž učil, že syn boží byl prostý smrtelník ("adoptianismus"). Znovu byl odsouzen Sabellius, exkomunikovaný již biskupem římským Callixtem I. c. 220, viz rok 328. Druhá synoda sirmijská se konala roku 357 a přinesla zhoubu cordubskému biskupovi Hosiovi, přesvědčeného stoupence níkajského vyznání víry, viz rok 300. Třetí roku 359 a skončila přijetím sirmijského vyznání víry, nepatrným přeformulováním níkajského z roku 325.

Pro Hosia pořídil jeho archidiakonos Calcidius/Chalkidios latinský překlad části Platónova dialogu Tímaios, na dlouho jediný souvislý text Athéňanův známý na Západě. O Calcidiovi jinak není nic známo, ani to, zda snad nebyl původně neoplatónik. Konvertitou z neoplatónismu na křesťanství byl též rhétór, sofista a grammatik C. Marius Victorinus zvaný Afer. Původně plótínovec v Římě dal se veřejně pokřtít, přitom přeložil do latiny dílo Porfyriovo a Plótínovo. Na současníky dělal dojem a Augustinus, jeho africký krajan, ho měl za svůj vzor.    

***********************************************************
352. 
Ol. 282, 4

663 SE
599 AE
neznámý
a. u. c. 1105
na východě: Imp. Constantius Augustus V a Gallus Caesar I/Flavius Claudius Constantius Caesar

na západě: Flavius Magnus Decentius Nobilissimus Caesar a Paulus

***********************************************************

 Na Západě s druhým vpádem Franků (viz rok 274) nejpozději roku 352 vyklidili Magnentiovi Římané provincii Germania Inferior, neboť leželi v občanské válce, srov. rok 4+; Germáni tehdy dobyli pevnost-ležení Tricensimae, centrum osady Ulpie Traiany (CUT)/dn. Xanten. Viz dále rok 359, kdy posádku obnovil Iulianus.

Magnentius poslal do Antiochie jednoho ze svých sluhů, aby zavraždil caesara Constantia Galla; atentát se nezdařil. August Constantius ovládl do podzimu italský sever s Mediolanem a měl podporu Říma i germánských legií. Novým praefectem Urbi byl od 26. září Naeratius Cerealis, Constantiův člověk, bratr Vulcacia Rufina, praefecta praetorio Illyrika Constantova. Vulcacius posloužil Magnentiovi jako vyjednavač s Constantiem, který mu posléze svěřil praetoriánství nad Galliemi a ještě později Valentinianus Italie a Afriky s Illyrikem; zemřel roku 368. 

Na Východě t. r. nebo následujícího v palaistínské Diokaisareji/Sepfóris povraždili Židé římskou posádku a jistý Natrona alias Patricius se dal provolat králem. Povstalci vraždili Hellény a Samarské, nicméně revoltu v krátké době zlikvidoval Constantius Gallus, viz o něm roku 351 a 354, popřípadě Ursicinus, vojenský velitel východní armády ("ad ultimam internecionem caesi sunt/byli zcela vybiti"). Bylo to třetí a poslední vzepření Židů v Palaistíně Římanům v éře jednotné říše a čtvrtá válka Římanů s Židy celkově, srov. předtím roky 66 sqq., 114 a 132 sqq. Nic bližšího o muži se jménem Patricius ani jeho revoltě známo není.

Nevíme, z které příčiny zakázal Constantius v Kónstantínopoli pořádání athlétických soutěží. Po sedmnácti letech je obnovil roku 369 Valens, monotheista neméně horlivý.  

V Římě zemřela hlava křesťanů ve Městě Iulius I. (od roku 337), oddaný níkajskému vyznání a bojovník s ariány. Nástupcem se stal Liberius (do roku 366).

***********************************************************
353. 
Ol. 283, 1

664 SE
600 AE
neznámý
a. u. c. 1106
Imp. Constantius Augustus VI a Gallus Caesar II
v Galliích: Magnentius Augustus II a Decentius Caesar II

***********************************************************

Constantius II. se v létě s vojskem vypravil z Mediolana přes Alpy na Gallie. U Ticina/dn. Pavia dosáhl Magnentius sice dílčího vítězství, ale kdesi v Kottijských Alpách pod horou zvanou na Západ nezvykle Mons Seleuci/u dn. vsi La Bâtie-Montsaléon porazil Constantius Magnentiovu armádu naposledy. Její vůdce prchl do Lugduna, kde si 11. srpna vzal korpulentní vládce v noci život, když zjistil, že mu vojáci již nedůvěřují: opřel meč o zeď, nalehl na něj bokem a zemřel po silném krvácení z rány, nosu a úst (asi 50). Jeho caesar Decentius, který měl za sebou několik polních bitek s Chnodomariem, jedním z alamannských králů (viz dále rok 357), se po zprávě o bratrově/bratrancově smrti oběsil 18. srpna v Senonae/asi dn. Sens na Yonne na svém opasku. Měl prý též Magnentius dalšího bratra, zmiňovaného jen jednou v pramenech, jistého Desideria (není numismaticky doložen). Po bitvě u Mursy popadl Magnentia amok a Desidéria, kterého právě jmenoval caesarem, mečem zle zřídil. Ale bratr útok přežil a prchl ke Constantiovi; o dalším jeho osudu není známo nic. 

Tím skončila dvanáctá občanská válka imperiální éry (od 350), viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314 a 338.

Po jejich smrti loupili v Galliích spojenečtí germánští vojáci, nyní bez velitele. Proti nim poslal Constantius jako magistra equitum Claudia Silvana, potomka jednoho z nich a původně spolubojovníka Magnentiova, jehož zradil před bitvou u Mursy, viz dále rok 355. S koncem Magnentiovy usurpace spustil Constantius represálie v zástupech jeho příznivců, popravy, konfiskace majetků a deportace na pustá místa; rozsah neznáme.

Mezi úředníky stíhající magnentiovce i zdánlivé jejich straníky vynikl notarius/úředník císařské kanceláře Paulus pocházející z Dákie, který vyslán do Británií si vysloužil přezdívku Řetěz n. Pouta/Catena, jak na ostrově řádil až v nejvyšších místech administrativy. O rok později se vyznamenal při represáliích Gallových skutečných a domnělých příznivců, roku 359 vyšetřoval "podezřelé" z vykonstruované aféry s kořeny v hornoegyptském Abýdu, kde se několik písemných žádostí o věštbu z chrámu trpasličího boha Besa stalo osudnými pro řadu vysokých byrokratů (do Thébaidy zjevně v té době ještě monotheistická totalita nepronikla). Souzen byl případ blíže k civilisaci, v palestinské Skythopoli/hebr. Bejt Šeán, kde si jako nemilosrdný vyšetřující soudce udělal jméno Flavius Domitius Modestus, arabský právník, jehož kariéra stoupala až k praefectuře praetorio a konsulátu, viz rok 369, 371 a 372.

10. října, jeho dies imperii, slavil okázale v Arelatě v Narbonské Gallii, kde přezimoval, Flavius Iulius Constantius vulgo Constantius II. třicáté výročí nástupu k vládě/trícennália: otec Constantinus I. ho jako sedmiletého v Níkomédeji jmenoval caesarem, podle jiné datace 13. listopadu 324 (narozen 7. srpna 317 v Illyriku). Podobné slávy se v římských imperiálních dějinách mnoho panovníků nedočkalo. 

Constantius II. zakázal ediktem z 22. listopadu provádění nočních náboženských úkonů, srov. však rok 346. Nejpostiženějším v Itálii byl kult Diany Luciny, srov. rok 346. Po smrti první manželky, dcery Iulia Constantia (její jméno neznáme, srov. rok 337), se Constantius oženil s Eusebií. Zemřela roku 360: žena to byla prý krásná, ale chřadla manželovou vinou, který se pranic nezajímal o sex a často churavěl. Díky jejím přímluvám jmenoval o dva roky později císař Gallova nevlastního bratra Iuliana caesarem, když oba přežili masakr v rodině po smrti Constantina I. Caesar Iulianus dostal za úkol řídit Gallie, viz rok 355. 

V Římě za správcování praefecta Urbi Memmia Vitrasia Orfita (poprvé v letech 353-355, po přerušení Flaviem Leontiem pak roku 356 podruhé) se proletariát bouřil, aby dosáhl mimo jiné rozdávání vína ze státního zcela zdarma. 

***********************************************************
354. 
Ol. 283, 2

665 SE
601 AE
neznámý
a. u. c. 1107
Imp. Constantius Augustus VII a Gallus Caesar III 

***********************************************************

Z jara Constantius vytáhl do války proti Alamannůmvedenými králi Gundomadem a Vadomariem: Germáni využili toho, že Magnentius pro válku s Constantiem stáhl k sobě velkou část hraničních oddílů. Constantius opustil Arelatu a přes Valentii/Valence v Narbonské Gallii s armádou shromažďující se v Cabillonu/dn. Chalon-sur-Saône vyrazill na Rýn k Raurakům/Augst u Basileje. Alamannové Římanům úspěšně bránili v postavení mostu přes řeku, dokud zrádci nevyzradili Římanům schůdný brod. Králové Alamannů-Brisgavů (srov. dn. Breisgau) Gundomadus a jeho bratr Vadomarius souhlasili s uzavřením míru a Constantius odešel pak na zimu do Mediolana; viz dále rok následující a rok 357.

Na Východě vyřešil Constantius II. problém s neoblíbeným, nezbedným a asi též neschopným svým caesarem Constantiem Gallem. Praefectus praetorio Orientis Domitianus, viz rok 351, Galla ignoroval, za to ho vyzval, aby se vypravil na Západ ke Constantiovi, který se ho už delší dobu chtěl zbavit. Gallus, který tušil, že to nemá u svého augusta, nyní opět jediného v říši, dobré, dal skupinou sympatisujících vojáků Domitiana zahubit a s ním též Montia Magna, jednoho z nejvlivnějších činovníků antiošského dvora, šéfa právní kanceláře/quaestor sacri palatii: "qu. svatého paláce" formuloval nařízení a vyhlášky (od 351), něco jako ministr spravedlnosti. Pod záminkou vyšetřování jakéhosi spiknutí dal Gallus mučit a popravit i řadu nevinných lidí.

Constantius nejprve povolal velitele jízdních jednotek/magister equitum na Východě Ursicina k sobě do Mediolana, na něhož ho našeptavači u dvora varovali, že by se mohl po Gallově likvidaci uchopit moci. Za Constantiem se dala na cestu i jeho sestra Constantia/Constantina (asi 40), Gallova zlomyslná manželka, ale v Bíthýnii na poštovní stanici Kainoi Gallikanoi/Caeni Gallicani zemřela na jakési horečnaté onemocnění. 

Constantius Gallus tím přišel o posledního přímluvce u Constantia II. a císař o poslední zábrany. Gallus se dal přesvědčit vylhanými sliby a vydal se na Západ. V norickém Poetoviu/dn. Ptuj ve SLO byl zatčen, odvezen do Poly v Istrii a po krátké internaci někdy koncem roku sťat ve Flanoně/dn. Plomin v HR, když své řádění v Antiocheji svaloval na zesnulou choť Constantii/Constantinu (v Pole byl roku 326 popraven Constantinův nejstarší syn a caesar Flavius Iulius Crispus, viz).

Následovaly Constantiovy nové represálie. Výslechy a soud nad Gallovými příznivci, známými i oběťmi udavačů, vedl v Aquileji magister equitum/velitel jezdectva Arbitio/Arbetio, původně prostý voják za Constantina I., za jeho syna Constantia jeden z nejvlivnějších mužů u dvora, vyhledávaný též pozdějšími panovníky. Asistoval mu nejvyšší komorník/sacri cubiculi praepositus, "představený svaté ložnice" Eusebius, který si mimo jiné zasedl na Iuliana. 

Arbitio si vyřizoval jakési účty s velitelem jízdy na Východě Ursicinem obviněným z velezrady, viz rok následující, a pozvolna se postaral o likvidaci dalších magistrů armádních Silvana a Barbationa, viz rok 359. 

Mezi obviněnými byl i Gallův nevlastní bratr Iulianus a to za to, že se ze svého kappadockého statku Makellon vypravil do Athén na studia a cestou se v Kónstantínopoli setkal s Gallem. Vyklouzl po přímluvě císařovny Eusebie, takže byl vypovězen do Coma a posléze směl putovat zpět do Athén. Množství vojáků a úředníků však bylo degradováno, exulováno a popraveno. Gallův vrchní komoří Gorgonius, který se podílel na caesarových excesech, byl naopak spiknutím palácových eunúchů zproštěn viny; srov. o jejich obnovené posici roku 285. Proces se táhl přes celou zimu. 

Nástupcem Domitianovým v praefektuře praetorio Orientis se stal Flavius Strategius přejmenovaný Constantiem na Musoniana (do roku 357), když sloužil císaři jako tlumočník v době, kdy se pustil do Máního stoupenců.  Stejně jako nástupce Ursicinův na Východě comes Prosper byl lačný po penězích a nechávali bez povšimnutí, že perští satrapové v Poeufrátí dovolují banditům rabovat na římském území.

Císař Constantius po likvidaci Gallově zpychl tolik, že při diktování dopisů o sobě hovořil jako o "své věčnosti"/mea aeternitas a když něco psal vlastnoručně, říkal si "pán veškerenstva"/totius orbis dominus.

V Mesopotamii se pokusil Peršan Nohodarés uvést římskou provincii ve zmatek. Chtěl využít výročních trhů v Batnách v Anthemúsii konaných pravidleně začátkem září, kdy město s okolím bylo plné obchodníků se zbožím putujících na trasách z a do Číny a v chaosu z náhlého útoku chystal se celého kraje zmocnit. Přeběhlíci však jeho plán prozradili a Nohordarés se na připravené římské pohraniční stráže a jejich posádky v povodí Chábúru netroufl.

Možná až do tohoto roku náleží ústup Isaurů z Kilikie, viz rok 351.

13. listopadu se v numidské Thagastě/dn. Súq Ahrás v DZ narodil Augustinus, jemuž se později říkalo sv. Augustinus, též Aurelius Augustinus z Hippo Regia/dn. Annába v DZ. Jeho statkářský otec Patricius byl polytheista, berberská matka Monica křesťanskou monotheistkou. Augustinus se ve dvaceti přidal k vyznavačům mánícheismu a když roku 380 ustavil Theodosius I. křesťanství výlučním státním náboženstvím, podal se o šest let na to dávnému naléhání matky a přidal se ke křesťanům; zapudil též ženu, jejíž jméno neznáme, s níž žil patnáct roků a měl s ní syna Adeodatus/č. Božidar.  Od roku 395 byl biskupem hippónským, zemřel roku 28. srpna 430 jako jeden z hlavních ideologů své níkajské víry.

Celoživotním kritikem Augustinovým byl jeho vrstevník, mnich z Británie Pelagius. Jeho moralisování lezlo na nervy křesťanům v Římě, až Augustinus dosáhl jeho vyhnání z církve a zastánce ultrakonservativních forem monotheismu byl prohlášen za haeretika, srov. pelagianimus. 

Augustinovým africkým přítelem byl Theodóros Priskiános/Theodorus Priscianus, lékař v Kónstantínopoli. Byl žákem empirika Aviania Vindiciana, archiatros východní metropole. Sepsal Rerum medicarum libri quattuor, též zvané Euporiston/"Snadná cesta k léčbě pro laiky ve čtyřech knihách". Kromě medicíny byl též císařským úředníkem, správcem Afriky a Kampánie.

Furius Dionysius Philocalus, vedoucí zřejmě biskupské písařské oficíny a kaligraf, pořídil v úkolu křesťanského aristokrata Valentina nákladné ilustrované dílo nazvané v novověku Chronographus anni cccliiii/"Chronograf n. též Kalendář roku 354". Vedle fasti consulares obsahuje seznamy praefectů Města, panovníků od králů po císaře, římských biskupů, křesťanských mučedníků, také data velikonoc od roku 312 na století dopředu a poprvé posazuje "úřední" narozeniny Ježíše na 25. prosince (a. d. viii. kalendas ianuarias). Viz o předmětu též v přílohách Bohové & svátky iii.   

***********************************************************

355. 
Ol. 283, 3

666 SE
602 AE
neznámý
a. u. c. 1108
Q. Flavius Maesius Egnatius Lollianus Mavortius a Flavius Arbitio

***********************************************************

Constantius II. se na jaře vypravil proti dalším alamannským klanům, viz rok předešlý. Utábořil se na Caninských pláních/Canini campi, v První Raetii/dnes asi okolí Bellinzony v italské části CH. Do boje vyslal s podstatnou částí armády podél Brigantského jezera/Bodensee (staré jméno od Brigantia, dn. Bregenz, metropole rakouské země Voralberg) magistra equitum Arbitiona, ve své době nejvyhlášenějšího intrikána na Constantiově dvoře, jemuž se po počátečním neúspěchu podařilo Germány porazit a zastavit. Constantius II. to vzal za velké vítězství a vrátil se za Alpy do Mediolana.  

V době alamannského tažení pokračoval v Galliích magister peditum Silvanus ve vyhánění rabujících germánských žoldnéřů, viz rok 353. Jakýsi Dynamius, úředník popř. poháneč tažných zvířat principových zavazadel/actuarius sarcinalium princips iumentorum falšoval jeden doporučující dopis Silvanův a u dvora spustili udavači, mezi nimi opět Paulus, praefectus praetorio Lampadius a další dvořané, očerňující kampaň, že generál usiluje o vládu. Kdosi si však všiml, že na papíru byla část zápisu vymazána a přepsána: několik lidí bylo popraveno, Dynamius byl však souhrou okolností povýšen na correctora/císařského správce provincie Etrúrie a Umbrie. 

Nicméně 11. srpna se v Agripinně/CCAA Claudius Silvanus obviňovaný ze zrady na Constantiovi prohlásil imperátorem. Uvažoval předtím, že prchne k Frankům, ale to mu tribun Laniogaisus, jeden z nich, vymluvil. Pokřtěný syn romanisovaného franckého vojevůdce Bonita válčícího po boku Constantina I. proti Liciniovi sloužil Magnentiovi a roku 351 se v bitvě u Mursy jako tribun vzdal Constantiovi II. V boji proti loupícím Germánům, viz rok 353, rozdával mezi ně peníze vybrané na daních, aby Gallie opustili. Takže byl Silvanus, u něhož vyzdvihují dějiny přes barbarský původ milou povahu a vzdělanost, nakonec k proklamaci donucen. 

Constantius, jehož zpráva o usurpaci zastihla zpět v Mediolanu, vyslal do Agrippiny záležitost urovnat narychlo omilostněného velitele jezdectva na Východě Ursicina a s ním dopis zvoucí Silvana ke dvoru a formulovaný tak, aby nebylo znát, že by císař o usurpaci věděl. Ursicinus uplatil vojáky kolem Silvana a 7. září na cestě na mši ho zavraždili; titulu užíval 27 dnů, zřejmě jako první z Germánů po obou rodičích. Podle jiné verse byl v ranních hodinách zavražděn ve své kapli před bohoslužbou agenty tajné služby, agentes in rebus, a jimi najatými vojáky. Opět následoval proces a popravy vysokých důstojníků spolčených se Silvanem.

Náhradou za odklizeného Constantia Galla našel po přímluvě své manželky Eusebie pro caesarství jeho nevlastního bratra. Narychlo ho povolal z Hellady, kde byl krátce na studiích, viz zde výše, a ještě v hellénském oděvu ho proměnil v Mediolanu z polopsance v druhého muže říše. 6. listopadu byl Flavius Claudius Iulianus (23) jmenován Constantiem II. caesarem s úkolem obnovit pořádek na rýnské hranici, viz roky 353 a 360. Po několika dnech po té ho princeps oženil se svou sestrou Helenou (asi 30) a už 1. prosince odcestoval Iulianus s 360 vojáky na severozápad: v Augustě Taurinorum/dn. Torino se dozvěděl, že Alamanné vyplenili a zničili Colonii Claudii Ara Agrippinensium vulgo Agrippinu (CCAA), což bylo známo Constantiovi ještě před Iulianovým odjezdem ode dvora. Caesar přezimoval ve Vienně/dn. Vienne v départementu Isère. Přel se s praefectem praetorio Gallií Flavie Florentiem, který mu předkládal návrhy, jak chybějící daně z hlavy vyrovnávat rekvisicemi a rozpočet tetrarchie vyrovnat dalšími daněmi, s čímž caesar nesouhlasil. Constantius dával Iuliana hlídat lidmi, jimž důvěřoval a chamtivý Florentius byl jedním z nich.

V Římě čelil praefectus Urbi Flavius Leontius lidovým nepokojům. Řídil město spravedlivě a přísně a když z dnes neznámého důvodu dal zatknout závodního jezdce/vozataje Philoroma, bylo z toho pozdvižení. Leontius se útoku Římanů nezalekl, dal největší buřiče zatknout, zmučit a deportovat na jakýsi pustý ostrov. Když se o několik dnů později u Septizonia, okázalé vodní stavby Septimia Severa, dav domáhal opět přídělů vína, dal jednoho z urostlých křiklounů vytáhnout, zbičovat a vypovědět do Picena.

Do Mediolana, kde právě sídlil, povolal Constantius II. synodu tří set biskupů, aby odsoudili Athanasia jako velezrádce. Pod velkým nátlakem a bitím nejzarytějších stoupenců níkajského vyznání se mu to podařilo, mezi nimi římského biskupa Liberia. Ariánský Augustus pak rozdělil synodu na západní část jednající v Ariminu a východní, která měla zasednout v Níkomédeji, ale k tomu nedošlo, neboť město roku 358 postihlo zničující zemětřesení, viz tam. Mezi jeho oběti patřil místní biskup Kekropios a údajně patnáct dalších ariánských biskupů, kteří na synodos již dorazili (tvrdili to orthodoxní autoři). Chtěli se tedy sejít v Níkaji, pak v Tarsu a nakonec 17. až 29. září 359 sněmovali v Seleukeji Trácheji a bezpečnost jim zajišťoval armádní velitel Lauricius, který v regionu potíral chronicky loupeživé Isaury, viz o nich roku 351.

V Seleukeji vyřídili radikální ariány, kteří si mysleli, že Ježíš není ani stejné podstaty jako bůh-otec. Říkalo se sektě podle neslučitelnou obou bytostí anomonoioi/"odlišní", nebo podle jejich vůdců aetiáni či eunomiáni. Aetios z Antiocheie dostal přizvisko od katholiků Atheos/"Bezbožný", byl proletářského původu a zlatník, samoukem v theologii i v medicíně, původně vyznání níkajského, biskupem Leontiem školen. Augustus Iulianus ho povolal zpět z vyhnanství, kam ho pro jeho radikálnost poslal Constantius II. a věnoval mu statek na Lesbu. Valens ho povolal do Kónstantínopole, kde roku 367 zemřel. 

Aetiovým žákem byl Eunomios z kappadockých Dakor, na doporučení antiošského biskupa Eudoxia se stal Eunomios roku 360 biskupem v Kýziku. Roku 367 byl exulován do Mauretánie, poněvadž prý držel s usurpátorem Procopiem, ale nestačil tam dorazit a byl pardonován. Zemřel ve své vlasti roku 393, když u Theodosia v oblibě nebyl. 

Seleukijská synoda rozkol mezi umírněnými a radikálními ariány neodstranila, sesazen byl Eudoxios v Antiocheji, na jehož místo přišel krátce Anianos, dominovali biskupové Akakios z Kaisareie, Geórgios z Alexandreie a Ursacius ze Singiduna. Ariminská západní synoda s třemi sty biskupy se shodla na kompromisní formulaci, že "syn je stejný jako otec" a vyhnula se spornému pojetí o "stejné podstatě"/homoúsios. Část biskupů včetně Liberia z Říma se držela formulace níkajské, takže ani na Západě se ideologové monotheismu nedohodli. Constantius proto svolal další synodu, tentokrát do Kónstantínopole, viz rok 359.

Na Constantiův příkaz Flavius Leontius zatkl římského biskupa Liberia, předáka křesťanů ve Městě od roku 352. V noci, aby nedošlo k dalšímu srocování, byl u Římanů oblíbený Liberius eskortován do Mediolana, aby se zpovídal ze svého stranictví Athanasiovi; krátce předtím odmítl velké císařovy dary, aby se Athanasia zřekl a postavil se na stranu Areia a jeho příznivců ("ariáni", srov. rok 325 a 345), mezi něž patřil Constantius II. Liberius nepovolil a byl exulován do thrácké Beroé, dř. Augusta Traiana/dn. Stara Zagora v BG. 

Na radu ariánovce Acacia/Akakios Monofthalmos, od roku 340 biskupa palestínské Kaisareie, nástupce církevního historika Eusebia, vybral Constantius novým římským biskupem/papežem Felika II., jehož osobně vysvětil. Plnil roli vzdoropapeže a úřadoval v Římě proti vůli kléru a též sympatie křesťanské obce zůstaly u Liberia. Když v květnu 357 navštívil Constantius II. Město, delegace římských matrón ho požádala o milost pro Liberia. Poněvadž prý exulovaný biskup ustoupil ze svých proathanasiovských posic, císař souhlasil s tím, že budou s Felikem úřadovat ve dvou. Liberius se vrátil z Thrákie roku 358 a byl nadšeně vítán. 

Felix, jehož pak vyhnal i senát, odešel na své statky u Portus Romae při Ostii, kde 22. listopadu 365 zemřel. Podle jiné verse však byl zavražděn, podle všeho jakými laiky v Caere. To by vysvětlovalo, proč se mu dostalo od církve statutu mučedníka a přízviska "svatý", ačkoli to byl vzoropapež a k tomu arián. Chaos panuje těž kolem jeho jména: jako Felix II. bývá počítán jeho stejně svatý jmenovec Felix III. (úřadoval 483-492) a sv. Felix IV. mívá jméno sv. Felika III. (biskupem 526-530, viz v indexu papežské seznamy s. v. křesťanství).

Liberius přežil Felika jen o rok, zemřel 24. září 366 a téhož roku pravděpodobně zemřel i Acacius, biskup kaisarejský, jenž na domácí půdě bojoval s biskupem jerúsalémským Kyrillem, který ho o dvacet let přežil a dostalo se mu přízviska "svatý".

Kolem t. r. zemřel v exilu nebo na cestě lodí tam primas dónátistů Donatus z Casae nigrae v Numidii, viz rok 313 a 344.