Lek (1)

lékaři, lékařství, medicina, farmacie:

Nejstarší psané zmínky o léčení pocházejí z Egypta, Indie a Mesopotamie. Tzv. Ebersův papyrus (podle nálezce z roku 1884 Georga Eberse) z doby po roku 1700 do asi 1500 pojednává o sedmi stech léčivech a léčivých praktikách (obsahuje též první popis cukrovky dějin, srov. zde níže pod Arétaios Kappadocký).

Ze stejné doby jsou vedické texty, kde se poprvé mimo jiné objevuje užití halucinogenních hub (viz také pod narkomanie). Po roce 1000 vznikly ajurvedické medicínské texty.

V buddhistické Indii kromě vyspělé farmakologie byla na úrovni chirurgie. Bezproblémově prováděny císařské řezy, plastické operace nosu v 6. století Indem Sušrutou Samhitou. Z antického starověku je však o kosmetických operacích málo zpráv. Od 4. století zkoumáno v Indii a Číně v alchymii.

Nejstarším jménem známým autorem lékařského spisu je druhý král Egypta, syn Narmera Ménéa Aha (Horovo jméno, „Bojovník“) Iti I., řec. Athóthis (vládl 3174 do 3127, resp. 3117). Podle Manethóna byl A. autorem spisu o anatomii. Nejstarším nekorunovaným lékařem, ale také vynálezcem sloupu, byl Imhotep, současník krále Džosera (2667 – 2648) z 3. dynastie. Z hrobu předdynastického krále "Škorpiona i." pochází nejstarší nález léčivých látek uchovaných v hliněných nádobách.

Z chetitsko-egyptské panovnické korespondenci psané tehdejší diplomatickou řečí babylónštinou víme, že egyptští lékaři byli v Chattuši velmi žádaní, taktéž babylónští putovali na dvory do ciziny, srov. rok 1382 a 1284. Nejlépe uchované mumifikované tělo však není z Egypta, ale z chanské Číny, viz pod mumifikace. Z pravděpodobně tocharského hrobu z naleziště u vsi Su-pej-si/Sibeixi v okresu Šan-šan v Turfánské proláklině pochází z doby kolem po 300-200 druhá nejstarší zachovaná dřevěná prothesa, srov. capujskou dřevěnou nohu z doby kolem roku 300.
Sbírka babylónských diagnos vedených zaříkávači ášipú na vyhnání démanů nemoci se jmenuje Enúma ášipu ina bít marsim illak, „Kráčí-li zaříkávač do domu nemocného“.

Hellénské lékařské školy a Asklépiovy hvězdy

První mýthickou osobností, které byly v hellénském světě připisovány lékařské schopnosti, byl Melampús, syn Amytháona z Iólku (cca. 1400, podle jednoho starého kronikářského údaje se měl stát bohem r. 1367). Jako vládce v Argu (se svým bratrem Biantem byl spoluzakladatelem místní  vladařské dynastie Amyntháonovců) proslul věšteckými schopnostmi a jeho zákrok na rodině tírythského Proita lze vykládat jako první záznam o použití čisticích látek v „evropské“ medicíně.

Po celý starověk se pak jeho purgativní směs nazývala melampodion. Podle jedné z tradic měl Melampús zavést u Hellénů Dionýsovo jméno, jeho slavnosti a průvod s fallem. Apollón s přízviskem Smintheus, „Myší“ (krétské slovo) byl ochráncem před morem: v jeho chrámech byly chovány bílé myši. Kult ochranných myší byl rozšířen v dávných dobách hlavně ve Foiníkii a v Palaistíně (bůh Ešmun).

Za prvního skutečného lékaře byl však všeobecně považován o více než století později žijící Asklépios (do lat. převzat jako Aesculapius), údajně syn Apollónův a nymfy Korónidy, narozený v thessalském městě Trikka. Žák Kentaura Cheiróna byl jako bůh uctíván nejdříve od 7. století v Thessalii a v Epidauru (zde míval hadí podobu a v Epidauru byli hadi i chováni).

Asklépiův kult byl ve velké váženosti i v peloponnéské Messéně (jeho malířskou výzdobou se proslavil učedník Níkiův Omfalión, který u mistra sloužil jako otrok a byl prý i jeho milencem). Stejně jako u Apollóna, i Asklépiovým přízviskem byla Paiéón (Paián), Léčitel (ještě v Homérovi však pod tímto jménem vystupuje lékař bohů - později v splynul s léčivým Apollónem a Asklépiem).

V Athénách byl jeho kult úředně zaveden až roku 420. Do té doby Athéňané uctívali jako boha lékařství Amyna a jako kněz léčivého daimóna Halóna se na Asklépiovo uvedení na veřejnost významně podílel básník Sofoklés, jehož dům byl dokonce do vystavění Asklepiova chrámu sídlem kultu - za to byl Sofoklés po smrti uctíván jako hérós Dexión. Asklépios měl přízviska Iátros (Lékař), Orthios (Napřimovatel) a Sótér (Spasitel), podle svého odznaku Ofiúchos, lat. Anguitenens (Hadonosič, - držič).

Do Říma byl Asklépiův/Aesculápius kult zaveden roku 293. Stalo se tak po moru, kdy byli římští poslové vysláni ke konsultaci do Epidauru. Odtud prý dovezli hada, který se s nimi dostal na zpáteční loď, a když se mu v Římě zalíbilo na tiberském ostrově, postavili zde o dva roky později Římané novému kultu chrám.

„Specialisovaná“ léčivá božstva měly i malé italické národy. Italičtí Mársové a Marrúcínové kolem Fucinského jezera uctívali bohyni Angitiu, která byla později za hellénismu proměněna v sestru Médeie a Kirké. Unavení a nemocní Římané oslovovali Fessónu („Unavenou“). 11. říjen se v Římě slavila meditrinália, slavnost bohyně „Meditrína dea“, staré bohyně léčení. Na její svátek bylo poprvé v roce uléváno z nového vína.

Asklépiovi synové Podaleirios a Macháón se účastnili trojské války jako velitelé thessalských oddílů, ale jejich cena ve vojsku spočívala v úderné síle, ale v tom, že léčili. Chirurg Macháón byl ale pod Troiou zabit Télefovým synem Eurypylem (a toho zabil Achilleův syn Pyrrhos-Neoptolemos). Asklépiovou dcerou byla Hygieiá, zosobněné zdraví.

Obraz mladé ženy, napájející z misky hada, zůstal celosvětově v podstatě odznakem zdravotnictví dodnes. Její bratr Télesforos s hlavou zahrytou do kutny byl prvním trpaslíkem jmenovaným v evropských dějinách  (viz pod Svátky). Macháonovými syny byli Alexanór a Polemokratés, jehož lékařské umění bylo uctíváno hlavně v Argolidě.

Teukros, nejlepší lukostřelec pod Trójou, se po válce musel odstěhovat z rodné Salamíny na Kypr, kde založil stejnojmenné město, srov. pod Salamína: Teukros se měl mimo jiné zabývat léčitelstvím (12. století). Mezi lékaře, kteří odvozovali svůj prapůvod již od Macháóna a patřil do „cechu zasvěcených lékařským disciplinám“, byl také Aristotelův otec Níkomachos ze Stageiry, lékař makedonského krále Amynty II.

Svůj původ odvozoval od Níkomacha, Macháónova syna, vnuka Asklépiova. Sám Aristotelés je autorem řady medicínských spisů. Jeho syn s Herpyllidou jménem Níkomachos, o němž není známo, že by se věnoval léčitelství, zemřel dříve než slovutný filosof, jeho otec, jímž tak vymřel celý rod (dříve než otec zemřela i jeho třikrát provdaná dcera s Pýthiadou).

Lékařem jiného makedonského krále, Antigona Gonaty, byl Aristogenés z Knidu, původně prý otrok stoika Chrýsippa ze Sol. Jiný Aristogenés, rodák z Thasu, složil řadu lékařských spisů. Nelze vyloučit, že se jedná o jednu a tutéž osobu.

V Asklépiových chrámech a léčebných střediscích se léčilo pomocí snů nemocných: thaumatúrgiá, therapie pomocí snů či hypnosy, za níž byly prováděny i chirurgické zákroky. Nemocní ve spánku, jak se udávalo, spojovali s bohem, a ten buď přímo uzdravil, nebo kněžím-lékařům dal návod k léčení (enkoimésis, incubátió, ulehnutí). Chrámové léčitelské školy u Hellénů fungovaly podle starších egyptských a mesopotamských vzorů, kde veškerá vzdělanost, na rozdíl od Hellénů, byla z velké části s kulty přímo svázána.

V 6. století žil epický básník Aristeás z Prokonnésu, autor mystického epu o Arimaspech. On a Skyth Abaris, syn Seuthův, bývají pokládáni za šiřitele skythského/sibiřského šamanismu v hellénském světě (viz o něm roku 585), Thrák Zalmoxis thráckého. Hellénům splýval s orfismem. Visionářství a víra v převtělování souvisely s léčitelstvím, stejně jako s lovem.

Léčivá cesta na místo Apollónova kultu na ostrov v ústí Dunaje a setkání s mrtvými je v příběhu Leónyma Krotónského, tedy z oblasti, kde žili pýthagorici používající šamanské prvky neboli orfismus. Orfici utěšovali své příznivce, že poctivé, spravedlivé a dobré lidi čeká v podsvětí život v opojení (srov. tzv. papyrus z Derveni/Leté u Soluně z doby kolem 340).

Nejstarším zachovaným historickým jménem lékaře na území Evropy je Sombrotidés, syn Mandrokleův v Hýblejských Megarách na Sicílii (rodina však pocházela z Anatolie). Nejstarším historickým medicínským systematickým společenstvím byla tzv. škola krotónská (prvním sídlem pýthagoriků byl v 6. a 5. století Krotón, po vítězstvích démokratů a přechodném zániku spolku ve 4. století pak Tarás).

Vyšla z prostředí Pýthagorovy organisace, který na základech svého filosofického učení, náboženských a politických představ sdružoval jihoitalskou aristokracii. Pýthagorici se zabývali všemi vědeckými disciplínami, tedy i medicínou.

Nejslavnějším medikem z této skupiny byl Démokédés z Krotónu a jeho krajan Alkmaión. Stejně jako svět i lidské zdraví bylo pro Alkmaióna harmonickou rovnovahou sil vlhka a sucha, chladu a tepla, a nemoc byla porušením této rovnováhy. Alkmaión jako první považoval mozek za ústřední orgán duševní činnosti. Sám Pýthagorás, Alkmaiónův stejně starý učitel, vytvořil podle svého numerického mysticismu též učení o kritických dnech, které mj. později převzali Hippokratovci. Mezi předhippokratovské lékaře patří zřejmě i jistý Aigimios z Velie, autor nezachovaného prvního spisku o tepu, Peri palmón.

Alkmaión a pýthagorici považovali medicínu za „nejmoudřejší z umění“, kterýžto náhled u mnohých lékařů kupodivu přetrvává dodnes. Jeho fysiologický postoj k přírodním vědám a božským pricipům vymezuje zachovaný výrok: „O tom, co je neviditelné a smrtelné, o tom mají jistotu bohové; lidem připadá jen se domnívat“.

Škola sicilská, též empiriké, zřejmě jen místem původu odlišná od krotónské, proslula osobou Akróna z Akragantu, doporučovaného Empedokleem, jeho vrstevníkem a politickým sokem, srov. o tom s. v. školy (1). Akrón, syn lékaře Xenóna, starší Hippokrata, fungoval za Periklea v Athénách, viz rok 429, a zmiňován je jeho spis o zdravé výživě. „Sicilští“ se na rozdíl od hippokratiků kupodivu drželi empirie méně: ve shodě s egyptskými tradicemi pokládali za životní princip pneuma, životní dech (viz níže empiriky).

Přímým žákem Pýthagorovým měl být také Empedoklés z Akragantu. Jakmile Empedoklés vydal pýthadorejské učení ve verších a zpřístupnil ho, vydala škola zákaz, aby básníci napříště učení školy nezpracovávali. Byl autorem básní O přírodě a lékařských hexametrů Očištění a Rozprava o lékařství. Psal ovšem i tragédie. Obdobně Epicharmos ze Syrákús (ale narozen na Kóu), rovněž prý přímý žák Pýthagorův, psal o přírodě, ethice a o medicíně.

Za pýthagorika se později považoval Eudoxos z Knidu, slavný astronom, geómetr a lékař, který cestoval po Helladě a Egyptě a který zřejmě jako první v Evropě propagoval pravidelná tělesná cvičení těla i smyslů. Byl žákem Archýtovým a posluchačem Platónovým a lékaře Filistióna Syrákúského, kterého poslouchal Eudoxos z Knidu. Eudoxovým a Filistiónovým posluchačem byl Chrýsippos z Knidu (srov. níže), od něhož se učil Erasistratos (viz níže).

Také Chrýsippovi potomci byli lékaři: jeho synové Aristagorás a Chrýsippos a vnuk Chrýsippos, žák Aéthliův. Mladší Chrýsippos byl vynálezcem účinných očních léků a živil se jako osobní lékař Ptolemaia Sótéra. Dostalo se mu pro lékaře s takovým postavením ojedinělého trestu: byv křivě osočen, byl veřejně zmrskán.

Démokédés byl spíše praktik a procestoval velký kus světa. Milónův zeť působil na mnoha místech. Dokonce se stal prvním státem placeným lékařem vůbec: na Aigíně dostával talent ročně, v Athénách jako "státní šéflékař", archiatros tés poleós, jedno sto min a na Samu od tyranna Polykrata - dva talenty.

Po působení na dvoře Polykratově odešel (resp. byl ze Sard po Polykratově popravě odvlečen) roku 522 do Persie a kromě toho, že se stal lékařem Dáreiovým, posloužil mu i jako velvyslanec do jihoitalských obcí. Podle Hérodota měl Démokédés přímo Dáreia, svého pacienta, pobízet k válce s Hellény, aby mohl doprovázet perské vyslance, a tak uniknout z perského luxusního zajetí; srov. rok 514 a 512.

V Persii zbavil královnu Atossu, matku mimo jiné Xerxa I., nádoru na prsu a za to si řekl o podporu nápadu na svůj návrat domů. Je pravděpodobné, že Atossa byla první pacientka dějin, u níž odhadujeme, že trpěla rakovinou. Do své vlasti se vrátil bez úhony, vzal si dceru slavného a mocného krajana Milóna a pro nás zůstává navíc také prvním evropským lékařem, který se zapletl do vysoké politiky, ba přímo velmocenské. Lékaři v hellénském světě patřili společensky do stejné skupiny jako umělečtí řemeslníci, démiúrgoi.

Krotónští dosáhli jako první mezi Hellény věhlasu jako lékaři. Po nich pak přišli Kýrénští. Koncem 6. a v průběhu 5. století vzniklo v oikúmeně několik lékařských center (škol), obvykle kolem Asklépiových chrámů: na Kóu a v Knidu, na Rhodu a v Kýréně. 

Na Kypru je doložen nejstarší známý případ jisté formy sociální péče o občany, viz rok 497. Král Idalia a město nařídili lékaři Onásilovi, synovi Onásikypra, a jeho bratrů, aby ošetřovali raněné z bojů v době, kdy byli oblehnuti Peršany a jejich spojenci gratis, bez mzdy. Odměnou jim později byly pozemky, jejichž případný prodej by byl bezpoplatkový a Onásilos dostal ještě jeden navrch sám pro sebe. Onásilova rodina byla zřejmě lékařským klanem, nikoli profesním sdružením ("bratři", jejichž jména nejsou na nápisu uvedena, byli označeni sloem kasignétoi/"rodní sourozenci").      

V čele kójské školy byli příslušníci starého rodu Asklépiovců (odvozovali od boha původ) a nejznámějším z nich byl Hippokratés. Teprve on učinil z „nočního“, temného a tajemného Asklépia boha denního. 

Hippokratés z Kóu (c. 468-364) byl synem Hérákleida, vnuk Hippokrata a potomek Chrýsa a jeho syna Elafa, lékařů to z doby první války svaté. Hippokratés (i.), otec Hérákleida, který byl otcem našeho Hippoktata (ii.), byl synem Gnósidika z Kóu, rovněž z Asklépiova rodu/Asklépiadai, a složil nějaké medicínské spisy.

Hippokratés žákem svého otce, dále Hérodika ze Selymbrie, Démokrita Abdérského, řečnictví prý chytal u Gorgiy a asi též Prodika. Byl hoštěn a ctěn makedonským králem Perdikkou. Dožil se 104 roků a pochován byl v Lárisse. 

Je nejproslulejší z lékařů starého světa, autor mnoha odborných spisů, vynálezce klinického lékařství, klíniké techné, lat. clínica, tj. léčby přímo u lůžka (clínicus medicus doby císařské; ale clínicus byl také člověk připravující zemřelého na pohřeb). Pod jeho jménem se zachoval sborník textů celé kójské a knidské školy, corpus Hippocraticum (58 děl v 73 knihách).

Podle něj zdraví spočívá na souladu čtyř šťáv (voda, krev, černá a žlutá žluč; humorální theorie). Normální stav lidského těla byl pro něho harmonickým poměrem tělesných tekutin a vnějšího prostředí. Nemoc je pak disharmonií těchto relací. Dal jméno rakovině podle tvaru jednoho kožního nádoru, který spatřil: karkínos/rak.

Hippokratés a celá kójská škola dávala před therapií přednost aitiologii a prognosi. Mimo jiné o epilepsii doložil, že není způsobena vstupem bohů, ale že jde o chorobu. Hippokratés například také shromáždil popisy nemocí ze severohellénské oblasti, především z Thasu, a vydal je ve dvou knihách pod názvem Epidémiai, tj. Cesty/život po cizích zemích (kolem roku 400).

Od jeho časů byla medicína Hellény rozdělena na diaitétiku, čili nauku o správné výživě, na farmakeutiku, čili nauku o lécích a na cheirúrgii (lat. chírurgus), neboli na operační techniku. Starověk farmacii od medicíny neodděloval. V Evropě se tak stalo vlastně až tzv. salernským ediktem císaře Friedricha II. roku 1240. Arabové však via facti a díky své vyšší vzdělanosti byli rychlejší: už roku 788 byla v Baghdádu otevřena první lékárna (město samo založeno roku 762 n. l.).

Na rozdíl od italských dogmatických fysiologů postavil Hippokratés medicínu na vědecké základy: „... věda o přírodě nemůže mít jiný pramen jako lékařství a tato věda může být správná jen po správném pochopení lékařského umění. Myslím si ale, že o toho jsme ještě hodně daleko, chci říci, že jsme ještě hodně daleko od toho, abychom poznali, co je člověk, jaký je jeho původ a jiné otázky podobného druhu. Přesto pokládám za potřebné, aby z toho, co patří k přírodě, lékař poznal, nebo aby vynaložil veškeré úsilí, aby se to naučil, chce-li splnit své povinnosti: jaký je vztah mezi člověkem a tím, co sní a vypije, a mezi jeho způsobem života...“

Od dob Hippokratových se pokládá za jazyk lékařů dórština a také v attických komédiích tak hovořívají zasvěcenci Asklépiovi, neboť tak se mluvilo na Kóu. Znění "Hippokratovy přísahy" viz pod Hippokratés. Z Kóu pocházel Hippokratův žák Dexippos, autor lékařského spisu a knihy o předvídání; o jeho zásahu do kárské politiky viz roku 391.
V Hippokratově díle pokračovali jeho synové Thessalos a Drakón, kteří se usadili v Makedonii, stejně jako jeho zeť Polybios. Thessalos používal k desinfekci ran zředěné vřící víno. Napsal tři medicínské knihy a jeho synové Gorgiás i Hippokratés (iii.) byli rovněž lékaři a autoři odborných knih. Další Drakón, vnuk Hippokratův (ii.), otec Hippokratův (iv.), byl dědem Drakontovým, lékaře Alexandrovy Rhóxany. S ní a s jejím synem Alexandrem iv. byl v Amfipoli zřejmě zavražděn i jejich lékař. 

Z Asklépiova kójského klanu pocházeli Hippokratés (v.) a Hippokratés (vi.), synové Thymbraia z Kóu, oba taktéž medicínští spisovatelé. Stejně aktivní byl Hippokratés (vii.), syn Praxianakta z Kóu. Jejich dobu nelze určit, pravděpodobně žili před příchodem Římanů do Hellady. 

Hippokratovým vrstevníkem byl abdérský atomický filosof a přírodozpytec Démokritos. Kdysi se mu předhazovalo, že své fílosofické a medicínské úvahy převzal od jakéhosi Peršana jménem Osthanés či Ostanés, který prý první Iónům napsal o magii, když doprovázel krále Xerxa I. na tažení proti Helladě, a Egypťana jménem Apollobex, ale to budou pomluvy lidí z oboru. Démokritos prováděl pitvy zvířat a stejně jako Pýthagorás i on sepsal spis o léčivých účincích rostlin.

Jeho, nebo podle jiného zdroje Pýthagorův pozdější následovatel ze 3. století, Egypťan (?) Bólos z Mendéty v Deltě vydal řadu přírodovědeckých a lékařských pojednání pod souhrnnými (a nedochovanými) tituly Fysika dynamera, tj. Přirozené prostředky (v léčitelství) a Cheirokméta, Výtvory rukou. Bólos byl označován za filosofa démokritovského, slovník Súda/Súidův registruje ještě jednoho Bóla pýthagorika, pravděpodobně jeden a ten samý.

Vědci, volně pokračující později v učení kójské školy, byli dobově nazýváni dogmatiky. Mezi ně patřil v polovině 4. století (viz r. 350) i autor prvního velkého anatomického souborného díla Dioklés z Karystu, žák uvedeného Polybia. Bylo to poprvé, kdy lékař vydal specialisovanou theoretickou odbornou příručku. Vedle Hippokrata a Praxágory to byl nejznámější hellénský lékař.

Prodikos ze Selymbrie udělal z původního lékařského pomocníka vtírajícího masti nazývaného iátraleiptés/iátralíptés samostatného odborníka, předepisujícího řízenou životosprávu (např. v lázních; srov. aleiptés a jeho původní funkci maséra-olejovače v gymnasiu). Prodikos je současně považován za objevitele platů pro mastičkáře (lat. unctorés) a lékařské sluhy (lat. mediastíní).

Sami lékaři např. v Athénách byli zkoušeni a pověřováni vykonáváním praxe státem a byli placeni z výnosů daní (viz nahoře Démokédés).

Přítelem Sókratovým byl lékař Akúmenos, otec lékaře Eryximacha. Na přelomu 5. a 4. století žil Menekratés ze Syrákús, který vyléčil několik lidí „zázračně“, za což si dal přízvisko Zeus. Byl dvorním lékařem Filippa II. Makedonského a svým uměním se náramně naparoval a i v korespondenci užíval jména Zeus Menekratés ("ty jsou králem lidí, já jsem králem medicíny a stavím muže i krále na nohy"). Traduje se, že Filippos ho pozval na hostinu a zatímco se všichni cpali a nalévali, Menekratovi se dostalo vůně kadidla, takže po chvíli musel odtáhnout. Používal ho Sókratův vrstevník, sofista Hérodikos ze Selymbrie, proslul jako učitel tělesných cvičení, zřejmě zakladatel evropské léčebné gymnastiky či nápravného tělocviku-rehabilitace.

Po Prodikovi prosluli jeho žák Chrýsippos z Knidu (viz výše) a tohoto žák Erasistratos z Iúlidy na Keu, syn Aristotelovy dcery Pýthiady (jiným proslulým lékařem, který byl spřízněn s Aristotelem, byl Métrodóros z Chiu, třetí manžel Aristotelovy dcery). Podle jiného podání byl však s bratrem Kleofantem, rovněž lékařem, synem medika Kleombrota a Krétoxeny, sestry lékaře Média, žáka Chrýsippa z Knidu. Chirurg Erasistratos působil v Alexandrii, studoval anatomii a konal zde jako první vědecké pitvy lidských těl. Položil základy pathologické anatomie, popsal srdce, diagnostikoval přiložením ruky nad srdce. Do medicíny zahrnoval i léčebná cvičení, napsal dietetickou kuchařku, nesouhlasil s magií a ze složitosti zvrásnění lidského mozku dedukoval vyšší inteligenci člověka oproti zvířatům. Sepsal devět lékařských titulů a pohřben byl na mysu Mykalé. 

Filosoficky byl žákem Theofrastovým. Od krále Antiocha I. prý dostal za uzdravení (tj. že se mohl oženit se Stratoníkou, viz rok 292) jako mzdu sto talentů zlata (tj. minimálně 2,6 tuny raženého drahého kovu!). Táž příhoda je ovšem u Plinia zaznamenána i s jinými jmény: lékař se jmenoval Kleombrotos z Keu, dárcem měl být král Ptolemaios a zachráněným měl být jistý Antiochos; nebo Antigonos? Z Keu pocházela též lékařská rodina Filippova, dvorního lékaře Ptolemaia III. Euergeta. Slávy po dlouhá staletí dosáhl jeho syn Káfísofón, též jeho bratr Filippos. 

Erasistratos s alexandrijským kolegou Diagorou poprvé upozornili na smrtonosné účinky opia a jeho používání zavrhli, neboť oslepuje (jmenovitě prvním člověkem, který si vzal život užitím opia, byl otec praetora v Hispániích P. Licinia Caecíny, když mu zdravotní stav udělal ze života peklo). O opiu a drogách viz pod narkomani. Erasistratos nesouhlasil s humorální theorií a poruchu v cirkulaci vnitřního vzduchu (pneumatu) měl za důvod k onemocnění (např. z přejezení vzniká více krve, která se dostává do tepen a narušuje pohyb pneumatu: výsledkem je horečka).

Erasistratos rovněž jako první lékař vystoupil proti obecnému názoru, že nápoje protékají do močového měchýře plícemi, což zastával např. ještě Platón, a vysvětlil existenci hrtanu a hltanu. Platón ovšem převzal omyl od Hippokrata a dalších kapacit jeho školy, jako od Filistióna z Loker n. od Dioxippa. Erasistratos též vypozoroval, že pocit neukojitelného hladu, tzv. býčí hlad/búlímos, přicházívá za chladného počasí. 
Erasistratovým žákem byl jiný Chrýsippos (srov. výše?), Hikesiás a jeho Hérákleidés (nikoli Tarentský).

Záchranou královského zdraví proslul již o dvě generace předtím Kritobúlos, který vyndal Filippovi II. z oka šíp vystřelený z katapulty a celkově ošetřil jeho znetvořený obličej po zranění, která král utrpěl roku 354 při obléhání Methóny.

(pokr.)