Žen (3)

 

Podle hellénského a římského práva neopravňovalo cizoložství muže k tomu, aby směl vztáhnout na manželku a jejího přítele ruku, pokud je přímo nezastihl při činu. Důvodem k okamžitému rozchodu od lože i stolu to ovšem bylo. Pompeius Magnus se roku 62 rozvedl se svou třetí manželkou Mucií, s níž měl tři děti, protože mu byla pravděpodobně nevěrná během jeho pobytu v Orientu (Pompeius byl nakonec ženat pětkrát, jeho sok Caesar čtyřikrát).

Augustus uzákonil, že manžel se musí do dvou měsíců ozvat a ohlásit adulteriumstuprum, cizoložství, u soudu. Kdyby to neudělal, vystavuje se nebezpečí, že bude obviněn z kuplířství/lénócinium. Žena přijde o polovinu svého věna a třetinu ostatního majetku a se svým milencem ji čekal exil na ostrovech (odděleně). Pak se už nikdy neprovdala. Mírněji, též s celoživotní "ostudou", řešili prokázanou nevěru žen (mužů nikoli) v kampánských Cumách: ženu vystavili na náměstí, posadili na osla a provezli celým městem...  

Podle starých pověstí prvním Evropanem, který potrestal cizoložství, byl Argejec Hyéttos, který zabil Arisbantova syna Molúra, když ho přistihl u své choti. Hyéttos utekl pak do Boiótie k Orchomenovi, synovi Minyovu, a ten mu dal kus své země (město Hyéttos). V době mýthické psané zákonodárství neexistovalo a odlákání manželky bylo záminkou krvavé pomsty. Hellénská mýthologie je příkladů plna. Ovšem také mužská nadřazenost měla své meze. 

Jedna z nejnesympatičtějších žen hérójských časů, Klytaimnéstrá, si při čekání na manžela zaměstnaného obléháním Ília opatřila milence. Když se Agamemnón domů do Mykén vrátil, byl chotí ubit sekerou jako dobytek u žlabu a jako jeden z důvodů Klytaimnéstrá ústy Aischylovými uvedla, že si mužíček také před Troiou užíval s Chrýseovnou a po vzetí města cestou domů na lodi se zajatou věštkyní Kassandrou (kterou pochopitelně také vylikvidovala).

V historických dobách se odlákání manželky, tedy lepší nevěra, mezi Hellény nijak příliš nepraktikovalo: lidé se obvykle tak blízko k sobě nedostávali. Za zmínku ovšem stojí ostuda, jíž se musel dožít Arátos ze Sikyónu, jeden z nejvýraznějších, a možná také nejodpudivějších achajských politiků. Koncem září roku 213 nastoupil svůj poslední, šestnáctý úřad stratéga spolku Achajů, tj. nejvyššího na rok voleného úředníka státu.

Brzy na to se dozvěděl o tom, že makedonský král Filippos V., jeho formální spojenec proti Spartě, svedl ženu svého stejnojmenného syna Aráta jménem Polykrateiu z Argu. Půdu mu připravil velitel makedonského expedičního sboru na Peloponnésu Taurión několik let předtím. V Makedonii zavládla radost: Ještě v zimě toho roku Arátos starší zemřel, Arátos mladší zašílel a krátce nato se Filippos s Polykratejí oženil.

Trochu tvrdší osud zakusil o osmdesát let dříve Pyrrhos Épeirský. Válečník se za život oženil třikrát a s každou z dam, objektů politických sňatků, měl po synovi. Ze všech byli vojáci. Pro děvčata asi s Pyrrhem zábava nebyla, kromě toho doma byl vždy jen velmi krátce. Jeho první manželka, Sicilanka Lánassa, dcera Agathokleova, nejsilnějšího z hellénských vládců západního Středomoří v hellénismu, od něho odešla, protože si něco začal jinde.

Věnem dostala od táty Korkýru (roku 295) a ovšem se také říkalo, že si na ostrov pozvala vyhlášeného proutníka Démétria I. Poliorkéta.  Pyrrhovi nasadila parohy a pak si dokonce Antigonova syna vzala. Asi to nebylo tak zlé (mezi oběma událostmi zřejmě leží pět let), protože se na čas Pyrrhos dokázal s Démétriem dohodnout na rozdělení moci v Makedonii.

Netřeba připomínat, že klasický starověk se svými démokratickými institucemi a soudnictvím neznal podivné právo aristokratů na první posvatební noc ženy některého ze svých poddaných, iús prímae noctis. K otrokyním takové právo měl theoreticky. Výjimkou je několik pikantních příběhů z prostředí dvora despotických vládců (údajně jakýsi tyrannos na Kefallénii, později císař Maximinus Thrax).

Ponižující výsada patří až do raného středověku a religionisticky zřejmě naruby souvisí s prastarými iniciačními obřady v kultu plodnosti, se svatým sňatkem, hieros gamos, neboť na rozdíl od matriárchátu tento „obřad“ král přežívá. Viz oslavy anthestérií v Athénách v Bohové a jejich svátky a "sňatek" archontovy manželky s Dionýsem. 

S kultovním sexem úzce souvisí vznik zápasu jako sportu. Nejstarší zápas dějin je popsán na druhé tabulce sumerského epu o uruckém králi Gilgamešovi ze 28./27. století. Enkidu v něm dostane na Gilgameše kolena. Souboj ale měl se sportem málo společného: zápas byl o to, kdo o svátku bude mít sex s hlavní kněžkou kultu plodnosti právě o tzv. svaté svatbě. Původně byl konán Sumery každoročně o jarním novoročním svátku knížetem, králem v roli Dumuziho s Inanninou kněžkou fysicky naostro (akkad. Tammuz a Ištar) jako vyvrcholení rituální svatby; zachovány jsou rituální hymny. V novoassyrské době byl obřad na podporu úrody dávno ryze formální a bez účasti krále-panovníka. O obřadu v Athénách o anthestériích viz pod Svátky a Athény.

Poněkud jinak se na manželství (= vlastnictví) dívali muži předněvýchodních kultur. Jsou dochovány fragmenty středoassyrských předpisů pro královské harémy, riksú, krále Tukulti-apal-Ešarry I. (hebr. Tiglatpilesar I., vládl v letech 1116 – 1077), určující pravomoci harémových dozorců a jejich svěřenkyň, jejich chování i v době menstruace, jak se k nim mají chovat členové paláce a okolí krále.

Přestupky jsou trestány bitím holí, uřezáním nosu. Dá-li si královská harémová žena „rande“ s mužem, trestem jí bylo upálení. Podle „občanských“ středoassyrských zákoníků směl manžel ženu, kterou podezříval z cizoložství, ale neměl na to svědky, podrobit vodnímu ordálu („půjdou k bohu řeky“). Usvědčená manželka i její milenec končili tvrdě: buď oba zemřeli, nebo nevěrné manželce uřízli nos, milenec vykastrován a zohaven v obličeji.

Pokud muž svedl něčí manželku, byl potrestán na hrdlu on, pokud svůdcem byla provdaná žena, pak zemřela ona sama. Podobně řešily nevěru starší zákonné předlohy. Chammurapiho zákoník, který sice nikdy neplatil, ale nijak nevybočuje z řady mesopotamské legislativy, trestal nevěrnou manželku smrtí utopením v řece a při nejasných případech počítal rovněž s vodním ordálem (rozdíl: Assyřané topili manželky v Tigridu, Babylónci v Eufrátu).

Středoassyrské zákoníky z časů Tukulti-apal-Ešarry I. dávaly mužům okradeným manželkami právo uříznout ženě ucho, nos, jazyk a pokud někomu poranila žena varle, bylo trestem vytržení prsních bradavek (pokud ale cizí muž políbil manželkou někoho, mohl mu být uříznut spodní ret).

Chrámové služebnice-prostitutky charimtu (sumer. kar-kid; chrámová prostituce charimútu) se na veřejnosti na rozdíl od žen "svobodných" nesměly pohybovat se zahalenou hlavou. Pokud byly dopadeny zahalené, dostala charimtu padesát ran holí a hlavu ji polili asfaltem. Otrokyně to měla horší; té uřízli uši.

Dokázaly pochopitelně „ujet“ i hodně ctihodné dámy z dob „klasických“. Řada Římanek šílela po gladiátorech. Urozenost a majetek nerozhodovaly. Je znám bulvární románek z časů císaře Domitiána, kdy jistá Eppia, senátorská paninka, utekla svému muži s gladiátorem Sergiem až do Alexandreie. Limonáda jako z jihoamerické televise: když ji manžel našel, byla sice do zápasníka stále zamilovaná, ale choť jí odpustil a Sergiovi zřejmě také (celý konec příběhu neznáme). Římská společnost se ovšem pobavila a básník D. Iúnius Iuvenális příběh zachytil ve verších.

Na ochranu před překvapivým návratem manžele používali Římanky prapodivnou praxi z černé magie: za zaříkávání vydloubly oči vráně... Později byla nevěra nebezpečná. Při nástupu křesťanství a v dobách, kdy se za vším viděla magie (první evropská vlna ze 4. století n. l.), se posice římské ženy nijak nezměnila. Vždy však měla právo na spravedlnost, třebaže to někdy znělo velmi nezvykle. V Římě za Valentiniána v době úřadování vicaria Maximina asi roku 370+ byly poslány za cizoložství na smrt dvě urozené dámy Cláritás a Fláviána. Jedné z nich vzali popravčí šaty a musela na smrt nahá; tak také zemřela. Kat/carnifex však byl za to, že se dopustil "obludného zločinu", nefás admísisse immáne, popraven upálením zaživa.

Příbuznou, ale intensivnější vášeň měla žena s jedním z nejlepších římských rodokmenů, Valeria Messalína, dcera M. Valeria Messály a třetí manželka císaře Claudia. Formálně byla chotí vladaře a matkou Octávie a Britannica, po nocích pracovala jako děvka s uměleckým jménem Lycisca/Lykiska (asi „Malá vlčice“, ale ve významu „Kurvička“) v závodech s profesionálními prostitutkami o počet milenců za den a noc zvítězila v rekordu: uspokojila 25 mužů).

Měla v bordelu jistého Gnathóna pronajatou místnost a z podnikatelek zavírala nad ránem jako poslední. Život ji hodně bavil a Claudius byl hodně shovívavý (koneckonců jeho slabostí byla děvčata); dokud to nepřehnala. Když slavila svatbu se senátorem C. Siliem, ačkoli nebyla rozvedená s hlavou státu, problém se musel vyřešit – katem.

Romantičtěji zní příběh chlapeckého vládce Syrákús v letech 215-214 Hierónyma. Zbláznil se do hetairy Peithó, za níž chodil do bordelu, a vzal si ji; na několik týdnů se stala dokonce královnou, ojedinělá událost v hellénském světě (o jejím osudu není nic známo, novomanžel byl zavražděn). Thessalská tanečnice/orchéstris Filinna se stala manželkou Filippa II. a matkou Arrhidaia, který se pod jménem Filippos III. stal králem Makedonů a předmětem nenávisti Alexandrovy matky Olympiady. Pravým opakem nymfomanky Messalíny byla o půl tisíciletí později jiná Římanka a ne ze západu říše, ale východu. Život Theodóry (497-548) šel jako u Peithy protichůdně: z bordelu do císařského paláce. Proslula jako herečka-striptérka mímu (viz tam), která ve slavném kónstantínopolském hippodromu uklidňovala hašteřivé dostihové fanoušky mezi diváky, nebo jim krátila o přestávkách čekání na závod stripteasovými vystoupeními. Stojí za povšimnutí, že podiové odhazování svršků nevadilo církevním činovníkům, kteří jinak strkali nos do úplně všeho. Ovšem pozor! Od 29. června 394 platil zákon Theodosiův nařizující herečkám a těm, které se živí nabízením svého těla, že nesmějí používat šatu náležejícího pannám zaslíbeným bohu, tedy mniškám. Theodóřino umění tedy bylo z kanonického hlediska v pořádku.

První tanečnicí, která se stala císařovnou, byla pravděpodobně Čao Fej-jan/Zhao Feiyan, do níž se zamiloval chanský "syn nebes" Čcheng, viz rok 33 a 7. Na další podobnou umělkyni v politice a přímo v parlamentu si potomci imperiálního Říma počkají až na začátek 21. století do vlády mediálního magnáta Silvia Berlusconiho.

Roku 525 si vzala Iústiniána I. a o dva roky později se stala císařovnou, dámou zbožnou podle křesťanských představ. Ke cti a slávě jistého Pantaleóna dala na místech svých předchozích uměleckých vystoupení postavit kostel a pro pět set svých bývalých kolegyň a zestárlé prostitutky klášter. Srov. s kariérou Isabely Martínezové de Perónové, argentinské barové tanečnice, která se roku 1974 stala první presidentkou dějin.

K branži striptérek, a to většinou plně amatérských, kdysi vystupujících na hrách o flóráliích, se prostituce společensky předpokládala. Do Theodóry se zahleděl příští císař Iústiniánus I., ze striptérky se stala císařovna a křesťansky zbožná první dáma (východo)římské říše, jíž novodobí historici tohoto období už říkají byzantská.

Doba už byla taková zbožná. Iústiniánův předchůdce na kónstantínopolském trůnu Flávius Iústínus I., sám původem z okolí Naissa/Niše, žil na hromádce s jistou barbarkou (právně se tomu říkalo concubínátus). Říkala si Lupicína/Lúpikína, což asi nějak souviselo s vlčicí-šlapkou/lupa a bordellem/lupánar. Když se stala císařovnou, přijala jméno Eufémiá/"Dobrá pověst" a podporovala stavbu kostelů. Vzácná žena zemřela ještě před manželem, nicméně své nástupkyni cestu ukázala.   

Kouzelný je životní příběh císařovny Theodóry z doby, kdy už dávno křesťanský klérus bezkonkurenčně ovládal římské děje, ale nové zvyklosti se ještě naplno neuchytily ani u dvora, natož mezi lidem. Vůči ukřižovanému z bohů však byli zbožní a vedli spory o to, zda je Iésús Chréstos bytost ucelená, nebo zda jeho božská a lidská přirozenost se oddělují. 

Theodóra byla podle historika Prokopia, který jí nebyl vůbec nakloněn, druhou ze tří sester, dcer chovatele zvěře a medvědáře v kónstantínopolském hippodromu za císaře Anastasia I. (491-518), Iústínova předchůdce. V té době znamenaly něco už jen dva dostihové kluby z kdysi čtyř až šesti se zástupy fandů v Novém Římě a otec Akakios patřil k Zeleným/Venetoi. Předčasně však zemřel a zanechal vdovu, jejíž jméno neznáme, ve vážných starostech o obživu děvčat. 

      Sehnala nového druha, ale volné místo u Zelených mezitím na přímluvu tanečního mistra Astéria bylo zadáno někomu jinému, neboť za svou náklonnost dostal dobře zaplaceno. Vdova vyzdobila dcerky věnci a v přestávce mezi dostihy na jevišti hippodromu žádala Zelené, aby svěřili místo správce zvěřince jejímu novému druhovi. 

      Prosby Zelené nijak nedojaly, zato Modré/Prasinioi, jejich soky. Poněvadž pak zemřel i jejich chovatel, dostala rodina místo u nich. Když děvčata vyspěla, tedy do věku asi patnácti, postavila je matka na podium a staly se z nich herečky komédií. Theodóra s mladší Anastasií u divadla setrvaly, starší Komitó vynikla mezi křesťanskými kónstantínopolskými měšťany jako hetairá. 

      Theodóra vynikala krásou a sex rozdávala nejprve mezi herci. Své komediální role dovedně doprovázela odhazováním šatu a její vystoupení byla velmi populární. Do hippodromu, kde se představení konala o přestávkách mezi dostihy, chodil kdekdo, pochopitelně lidé od dvora, ale také klérus. 

      Když měla za milence jistého Hekébola či Hekébolia z Tyru, změnil se její osud. "Foiníčan" byl pověřen úřadem v Syrii a Theodóra s ním odešla do světa. Brzy se ho zbavila a poznala celé tehdy ještě římské východní Středomoří. V Alexandrii se asi roku 520 seznámila s patriarchou Tímotheem III. a s k němu uprchlým patriarchou antiošským Sevérem. Oba vyznávali monofysitskou podobu křesťanství (miafysitskou), kterou orthodoxie a katholicismus pokládá za heresi/kacířství. 

      Roku 522 se vrátila do Kónstantínopole, údajně již ctnostná. Nicméně jak ji poznal Iústiniános, synovec císaře Iústina I. (vládl do roku 527, viz zde výše), není známo: buď jako známou umělkyni, nebo jako zbožnou monofysitku? Tak jako tak, patřila k Modrým, Iústiniános s ní a roku 525 si ji vzal. To už byla patricijka a když roku 527 stanula po jeho boku jako císařovna, dosazovala do funkcí všude modré a šla po krku nevděčným zeleným. 

      Věnovala se dobročinnosti a její císařský manžel vydal edikty proti prostituci a obchodování s děvčaty. Roku 532 zachránila mužovi a sobě zadek, když prokázala vůdcovskou rozhodnost při potlačování spolčených dostihových frakcí zelených a modrých v povstání zvaném podle hesla vzbouřenců Níká/„Vyhraj!“. Podle historiografa Prokopia argumentovala vystrašenému manželovi prostou živočišností: "Nezbavím se tohoto purpuru, nechci se dožít dne, kdy by mne lidé, které potkám, neoslovili jako paní... Líbí se též nějak ten starý výrok, že je krásným rubášem královláda, kalon entafion hé basileiá esti." 

Přes sex, ale ne tolik viditelným, se dostala k moci jediná císařovna dlouhých čínských dějin Wu Čao/Wu Zhao, vládnoucí v letech 690-705 jako Wu Ce-tchien/Zetian. Patřívala mezi milenky významného panovníka tchangské dynastie Tchaj-cunga/Taizong. Po jeho smrti roku 649 se provdala za jeho devítiletého syna a nástupce Kao-cunga/Gaozong, za něhož vládla jako regentka, od roku 655 jako "císařovna-manželka". Když ho stihla mrtvice, panovala buddhistka, matka čtyř dětí, sama. Po celou svou karieru vedla expansivní politiku a jejích patnáct let vlády, která přerušila souslednost dynastie Tchang/Tang (618-907), bývá označována (po dávném vzoru) za dynastii Čou/Zhou. 

První novověké strip-teasové představení se odehrálo 9. února roku 1893 v pařížském podniku Moulin Rouge, kde se na plesu umělců svlékla jistá modelka. Dostalo se jí za to pokuty jednoho sta franků: následovaly nepokoje v Latinské čtvrti, které musela uklidňovat armáda. O strip teasu viz též pod mímiamby.

 Hry v circu, podívaná na umírání, fungovaly také jako seznamka. Na gladiátorských zápasech se např. seznámil diktátor Sulla s čerstvou vdovou Valerií. Oslovila ho první. Sullova dcera zase neměla problémy vybírat si milence mezi muži mimo její stav. Fausta Cornélia, sestra Fausta Cornélia Sully a manželka básníka a epikúrika C. Memmia, se intimně stýkala s jistým Fulviem, jehož otec byl valchář/fulló, a s Pompéiem, jemuž se říkalo Macula/Skvrna. Bratr si ze sestry utahoval: "Divím se, že má sestra má s valchářem skvrnu."   

Císař Claudius, který proslul svými studiemi literárními a historickými a sukničkářstvím, se po sňatku s Messalínou oženil s dcerou svého bratra Agrippinou Mladší (bylo to její třetí manželství), ale děti spolu neměli.

Jinak ovšem to se svobodnou volbou nastávajícího nebylo nijak valné. Tiberius byl rodem z Líviů a poprvé se oženil s Vipsanií Agrippinou (starší), dcerou M. Vipsania Agrippy. Měli syna Drúsa, ale když Agrippina otěhotněla podruhé, na tvrdý nátlak Augustův, který v Tiberiovi začal vidět svého nástupce, se musel rozvést a oženit s někým lepším: Líviové byli rod plebejský. Tím byla Augustova dcera Iúlia, která zrovna po něm toužila, jako ostatně po celé řadě jiných mužů u dvora.

Vztah mezi Tiberiem a Agrippinou byl velkou láskou a její brutální ukončení (když se prý pak někdy potkali, měli oba slzy v očích) zřejmě silně ovlivnilo cynismus a citovou otrlost budoucího císaře a po fiasku sňatku s Iúlií iniciovalo jeho náhradní sexuální programy.

Ve starých Athénách žena na potulky městem pomyšlení mýt nemohla. V Solónových zákonech se muž zavazuje, že bude s manželkou (dcerou-dědičkou) nejméně třikrát měsíčně souložit. Pokud ne, mohla by si do postele vybrat někoho z příbuzných z manželovy rodiny. Athéňan povolil bezdětným mužům přenechat komukoli majetek (tedy pustit ho z rodu), pokud ho k takovému kroku nepřemluvila žena.

Žena si mohla podle Solóna vzít na cestu maximálně trojí oděv, pití a jídla ne více než za jeden obolos a košík ne větší než loket. Na pohřbech zakázal drásání tváře a naříkat na cizích pohřbech (plačky). Rovněž zakázal chodit k cizím hrobům jindy než o pohřbu a obětovat o pohřbech vola a do hrobu dávat více než tři oděvy.

Cizoložníka bylo možné zabít, únos nebo znásilnění ženy bylo za sto drachem. Zákony krétské Gortýny sepsané někdy mezi roky 480 až 460 finančně penalisují znásilnění částkou jednoho sta statérů; to byla velmi vysoká summa. Kdo znásilní svou vlastní otrokyni zaplatí pokutu dva statéry: pokud však už nebyla panna, tak za znásilnění v noci zaplatí dva oboly, ve dne jeden. Byla to zřejmě cena z bordelového sazebníku.

U Římanů se penězi příliš neoháněli. Rytíř Pontius Aufidiánus, dobu neznáme, použil starého práva hlavy rodiny, když se dozvěděl, že vychovatel jeho dcery dovolil jistému Fanniovi Sáturnínovi, aby připravil rytířovu dceru o panenství. Nejenže otroka umučil, ale též dceru zavraždil. 

Cudné vzory vestálské i bankéřky 

Praecia, slavná a vlivná žena v Římě, dopomohla L. Liciniovi Lucullovi, svému milenci, k tomu, aby mohl velet armádě ve válce s Mithridátem. Bezmeznou manželskou oddanost po smrti M. Iunia Bruta, jednoho z vůdců proticaesarovského spiknutí, prokázala jeho manželka Porcia. Po Brutově smrti se rozhodla zemřít. Ač neustále hlídána, spolkla prý několik žhavých uhlíků z ohně a tak zemřela. Podle jiné verse však touto smrtí skončila pro nevyléčitelnou nemoc a dříve než manžel.

Anekdoticky zní příběh Fókiónovy manželky, pro historii anonymní, za to víme, že jejím bratrem byl sochař Kéfísodotos. U ženy sloupu tradičních ctností a politika byla návštěvou přítelkyně z Iónie chlubící se svými šperky. Athéňanka na to: „Mou ozdobou je Fókión, jenž je už dvacátý rok v Athénách stratégem.“ Dnes bychom řekli: káča pitomá – jedno se přeci nevylučuje s druhým, hlavně když to je zdaněné (Fókión byl popraven roku 318, to ovšem byla ryzí politika, viz tam).

Co u Hellénů nebylo možné, odvažovaly se tu a tam Římanky. Jistá Amaesia Sentia žalovaná praetorem L. Titiem roku 77 vedla svou při osobně, sama se obhajovala a obhájila většinou hlasů poroty (kausu neznáme). Trochu jinak to měla Gáia Áfránia, manželka senátora Licinia Buccióna (zemřela roku 48). Sama se hájila před praetorem ve svých kausách a to velmi rasantně a neomaleně/impudentiá abundábat, až to znělo na foru jako nezvyklé poštěkávání/inúsitátís foró látrátibus assidué tribúnália exercendó. 

Na začátku roku 42 protestovaly majetné Římanky proti tomu, aby byly povinovány odvést daň určenou triumviry na jejich válku. Hledaly podporu mezi příbuznými triumvirů, ale Fulvia, Antoniova manželka, je vyhodila, když za ní přišly s prosbami o pomoc. Byl z toho konflikt. Na foru vystoupila Hortensia, dcera Q. Hortensia Hortala, konsula roku 69, a to jako jediná žena v historii starého světa v roli politického řečníka. "Proč máme platit daně, když se nepodílíme ani na vládě, ani na poctách," její proslov byla veřejná událost, "ani na správě říše, ani vůbec na chodu státu...?", pokračovala. Naslouchající triumviry neposlušnost žen rozladila, dali liktory forum vyklidit. Byl z toho povyk, tak rozhodnutí odložili na druhý den. Namísto původních 1400 žen, vdov po padlých, proskribovaných a žen neprovdaných muselo daň zaplatit čtyři sta, a to jen ty, jejich majetek byl odhadnut na více než sto tisíc séstertiů. Tento limit platil pro všechny občany, i pro muže. Byl to první politický emancipační pokus ženy touto cestou v historii vůbec.

Naopak Iúlia Maesa, Héliogabalova babička, byla první Římankou (a také Arabkou), která se účastnila jednání senátu. Její dcera Symiamira dopadla úplně jinak, neboť byla s Héliogabalem zavražděna roku 222 n. l. a pravděpodobně ani nebyla nepohřbena.

Předtím ovšem překvapila svou antiemancipační aktivitou: naváděla senát, aby vydal pro ženy předpisy, v čem se mají ukazovat na veřejnosti, koho na veřejnosti políbit, v čem jezdit, jaká nosítka používat, šperky atd. Připomínám, že Muhammad se narodil o čtyři staletí později, nicméně srov. zde výše assyrské předpisy…

Žena v Římě podle zákonů XII. desek měla u soudů zastání a garantované zastoupení v mužských příbuzných, později jako náhradu v placených řečnících. Tito zástupci, advocátí, se stali předchůdci dnešních advokátů, placených právních zástupců. Vestálky byly jedinými Římankami, které mohly svědčit u soudu.

Taková omezení neznaly Elamky ani ženy z mesopotamských států tisíciletí předtím: dědily, vystupovaly před soudy, přímo vlastnily majetky, uzavíraly smlouvy. Elamka podle zachovaných akkadsky psaných dokumentů přenechala dědictví dceři, ačkoli měla i dva syny, neboť se o svou matku starala. Otec zanechal dětem dědictví, ale dceru jmenuje před syny. Jiný muž daroval manželce zahradu a zůstala jejím vlastnictvím i pro případ, že by se rozešli. Další věnoval v dědictví manželce celý svůj majetek po dobu jejího života a po její smrti se dostane společným synům jen v případě, že s matkou zůstali. 

Roku 396 či 395 obdržely římské ženy stejné právo jako muži, aby na jejich pohřbech byly pronášeny oslavné proslovy. Senát tak ženy odměnil za to, že složily dohromady zlato na dar Apollónovi Delfskému, kam se chystalo poselství.

Zákony XII desek, legés duodecim tabulárum, na páté desce určovaly, že ženy vyjma Vestiných kněžek jsou pod poručnictvím člena rodu, agnáta, vlastnictví majetku ale zpochybněno nikdy nebylo. Pouze na veřejnosti se o něj brát samy nemohly. Římské manželství bylo formálně druhem vlastnictví muže nad ženou, občanskou smlouvou (církevní záležitostí od 12. století, pro křesťany svátost manželství nařízena tridentským koncilem roku 1563).

Přesto bez újmy žily ženy nesmírně bohaté, dokonce takové, které se živily finančními službami bankovními. Tak např. Cicero oslovil jistou bankéřku jménem Teukris, podle jména nikoli Římanku. Nižší částky do patnácti dénárů na měsíční úrok 6,25 procenta půjčovala v Pompéjích jistá Faustilla, "Štísko", a brala do zástavy od žen šperky.

Mimo dosavadní zkušenosti evropských dějin je norský zákon, nařizující od 1. ledna 2008 všem akciovým společnostem, tedy soukromými i státem kontrolovaným, aby jejich správní rady sestávaly ze čtyřiceti procent žen. Nory následovaly pozvolna vlády dalších západoevropských států. Římanům, včetně těch, kteří se za prapotomky oněch původních vydávají, trvalo 2769 roků, než do svého čela zvolili ženu: v červnu 2016 byla zvolena starostkou Města (sindaco) právnička Virginia Raggiová (37).

(pokr.)