409-405

409.

Ol. 92, 4

 

Dioklés I.

a. u. c. 345

Cn. Cornelius Cossus a L. Furius Medullinus II.

ep. eforos ve Spartě Arákos

************************************************************

V Thoriku postavili Athéňané hradby. Začátkem léta se vypravil z Athén Thrasyllos v čele flotily na Samos, viz rok předcházející. U Pygel porazil jeho výsadek Míléťany, podrobil Athénským Kolofón, ale v Lýdii byl při loupení odražen v době, kdy zraje obilí. Pokusil se dobýt Efesos, před městem však byl poražen a zahnán Efeskými, jimž pomohl satrapa Tissafernés a flotila Syrákúsanů posílená loďmi z domova. Za to se jim a Selínúntským (dvě lodi, srov. zde níže) dostalo občanských práv v Efesu.

Odtud Thrasyllos pokračoval na Lesbos, kde zaskočil 25 syrákúských lodí, čtyři zajal a Syrákúsany poslal do Athén (v zimě se zajatci zazdění do kamelomu podhrabali a unikli do Megar a Dekeleje). Mezi zajatci z lodí byl i jeden athénský exulant: stejnojmenného Alkibiadova bratrance, sdílejícího osud svého slavného příbuzného, dal ukamenovat. Pak plul do Séstu a na zimu do Lampsaku. Následně po celou zimu Thrasyllos a Alkibiadés opevňovali Lampsakos. V téže době Athéňané při výpadu vybojovali úspěšnou bitvu u Abýdu s Farnabázem. Následovalo krátké příměří. V Athénách se v této válečné době konala premiéra Sofokleova Filoktéta.

Sparťané využili athénské koncentrace na Helléspontu a vyslali proti Pylu, drženému Messéňany, jedenáct lodí, z toho pět syrákúsských. Athéňané hbitě proti nim poslali flotilu o třiceti lodích pod strategií jircháře Anyta, syna Anthemiónova. Cestu kolem Peloponéssu jim však nedovolilo ukončit špatné počasí a Anytos byl nucen vrátit se. V Athénách byl pak obžalován z velezrady a odsouzení unikl podplacením soudců/dikastérion dórodokésai, což prý byl první takový případ. 

V zimě Achájové ve válce Hérákleje Tráchínské zradili své spojence v bitvě: sedm set Héráklejských padlo a s nimi spartský velitel Labótás. Od roku c. 400 nicméně udržovali Sparťané v Hérákleji garnison (jeho osud viz rok 394). 

Sparťané koncem roku povolili svobodný odchod povstalých heilótů z Maleie do Korifasia (= Pylos). Vzácný okamžik v dějinách vztahů vládnoucího ethnika k podrobenému obyvatelstvu.

 

Na Sicílii Kartháginci ve druhém roce válečného tažení na ostrově oblehli a dobyli po devítidenním soustavném útoku Selínús, šestnáct tisíc Selinúnťanů zahynulo v boji včetně žen a dětí, pět tisíc jich Púnové zajali a pouze 2600 jich uniklo do Akragantu. Selínúntu uložil vojevůdce Hannibal, syn Gisgónův, platit tribut a přeživší obyvatelstvo nechal zčásti jeho osudu díky jistému Empediónovi, který varoval před válkou s Púny a byl pokládán za filopúna (událost lze klást ještě do roku 410). Od Selínúntu táhli Kartháginci k Hímeře, kterou po dobytí proměnili v ruiny. Zde Hannibal (I.) obětoval zádušním bohům svého dědy Hamilkara životy tří tisíců Hellénů, které Púnové umučili (viz rok předcházející a rok 480; srov. rok 358). • Krutosti, jichž se Kartháginci v Hímeře, Selínúntu a roku 406 v Akragantu dopustili, byly asi onou brzdou hellénského světa pro uzavírání důvěryhodných spojeneckých dohod s Karthágem, např. za válek s Římany (srov. rok 307). Hellénství nebylo nikdy ohrožováno na Východě v perské říši, ale zde na Západě. Jméno Hímery se nadále užívalo buď jako označení občanů nedalekých Therm, kde se zčásti přeživší katastrofu usadili, nebo bylo později osídlení obnoveno, srov. v indexu s. v. 

 

Kartháginci na Sicílii zřídili svou provincii, řec. epikrateia, která zde vydržela až do konce první púnské války roku 241. Hannibal (I.) se slavně vrátil s velkou kořistí do Karthága (viz dále rok 407). Helléni byli púnským tsunami zaskočeni. Ze Syrákús poslali na západ ostrova na pomoc expediční oddíl o čtyřech tisících mužích pod velením Diokleovým, ale proti přesile Kartháginců byl bezmocný a obával se, že Hannibal povede invasi přímo na Syrákúsy. Hímeřanům doporučil okamžitou evakuaci a s vojáky zmizel tak rychle, že ani nepohřbil své padlé (viz k tomu rok 407). Kdo z Hímeřanů se vešel s rodinami na dvacet pět syrákúských triér nebo stihl jinak uniknout, přežil v Messáně. Ostatní byli zotročeni.  

 

Povstání Médů proti Peršanům, o němž nevíme, jak dlouho trvalo, skončilo novým uznáním vlády Dáreia II.

 

V Římě zvoleni první plebejští quaestoři; boje s Aequy a Volsky.

 

************************************************************

408.

Ol. 93, 1

Eubatos nebo Eubótás z Kýrény

 

Euktémón I.

a. u. c. 346

Tribuni militum consulari potestate

P. Cornelius Rutilus Cossus dict.

ep. eforos ve Spartě Euarchippos

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána další disciplína, dvojspřeží/sinóris. Prvním jejím olympioníkem se stal Euagorás z Élidy. V pankratiu zvítězil jistý Polydamás ze Skotússy, obr, který později u Krále zabíjel holýma rukama lvy a bojoval nahý proti ozbrojencům!

Sofista Gorgiás pronesl na hrách řeč proti barbarům/Olympikos logos, v níž opět dal obživnout požadavku jednoty Hellénů proti Peršanům: stal se tak ideovým předchůdcem Lýsiovým, viz rok 388, a Ísokratovým, jehož výzvy použil Filippos II. (380, ale adresátem sofistova Panégyriku byli Athéňané). 

 

Athéňané se z Lampsaku (viz předešlý rok) vypravili z jara na Prokonnésos a ke Kalchédonu. Kalchédonští svěřili před válečnou hrozbou svůj majetek thráckým Bíthýnům, které však Alkibiadés s Athéňany donutil, aby ho vydali a Bíthýnům vnutil spojenectví s Athéňany. Alkibiadés před Kalchédonem porazil Farnabáza se Kalchédonskými a Sparťany, jejichž velitel Hippokratés padl. Kalchédón oblehl, ale nedobýval: město se rozhodlo vyplatit Athéňanům dvacet talentů a opět přispívalo athénské symmachii pravidelným ročním spolkovým tributem (odpadlo roku 410).

Ujednání platilo do doby, než se z Persie vrátí athénští a lakedaimonští vyslanci, usilující v doprovodu Farnabáza o Královo zprostředkování. Mezi athénskými vyslanci byl mimo jiné Mantitheos, mezi spartskými i Syrákúsané Hermokratés s bratrem Proxenem. Zatímco spartská diplomacie putovala Anatolií nejkratší možnou cestou, Farnabázos s Athéňany přezimovali v Gordiu, kde se mimo jiné vyslanci dozvěděli o pádu Býzantia (viz příští rok).

Alkibiadés mezitím dobyl Sélymbriu, vzal z ní peníze, neublížil nikomu, vnutil Sélymbřanům spojeneckou smlouvu (stéla fragmentárně zachována) a převzal velení při obléhání Býzantia, v jehož zdech stál v čele spartského/peloponnéského a thébského oddílu harmostés Klearchos (srov. rok 411sq.). 

Když odplul na druhou stranu úžiny k Farnabázovi pro peníze a zorganisovat stavbu lodí, otevřeli proathénští zrádci, mezi nimi Kydón, na podzim brány Býzantia Alkibiadovi. Sparťanům nyní velel Anaxiláos a jeho muži v tvrdém boji z velké části padli. Zbytek se vzdal s tím, že nikomu ve městě se nic nestane ani nebude exulován. Sparťané směli odtáhnout, zajatí žoldnéři z posádky pod Koiratadou z Théb a Helixem z Megar poslali do Athén; Koiratadás dokázal strážcům v Peiraieu uniknout, zmizet v přístavním davu a dostat se napříč Attikou ke Sparťanům do Dekeleie. Klearchos po těchto událostech odcestoval domů do Sparty a roku 406 se vrátil do války jako zástupce Kallikratidův.

Ve Spartě zemřel král Pleistoanax (vládl od roku 458), nástupcem se stal jeho syn Pausaniás (vládl do roku 395). • Údaje o délce Pleistoanaktovy vlády se různí: podle jedné tradice zemřel již roku 445, srov. tam, podle jiné tradice byla jeho vláda přerušena dvacetiletým exilem po neúspěšné výpravě do Megaridy a Attiky v letech 446 až 427. V této době měl za nezletilého syna Pausaniu vládnout poručník Kleomenés.

 

Téhož roku došlo na Rhodu k synoikismu tří rhodských států, Lindu, Iálysu a Kameiru. Není zpráv o tom, že by mezi těmito obcemi někdy došlo k bojům nebo alespoň k hádkám - na hellénské poměry vzácnost! Státy byly kdysi založeny Dóry z Megar spolu s Argívskými (někdy po roce 1044), jako oikistés se tradují Tlépolemos či Althaimenés. Společné nové město Rhodos bylo postaveno podle zásad proslulého architekta Hippodáma z Mílétu (srov. rok 444).

 

Konala se premiéra Eurípidovy tragédie Orestés. Básník na to opustil Athény a přes Magnésii odešel do Makedonie, kde roku 406 zemřel (viz tam). Říkalo se, že emigroval roztrpčen soustavnými posměšky komických básníků na jeho soukromý život. Byl totiž dvakrát ženat a obě manželky Melitó i Choiríné ho podváděly tak, že o tom vědělo celé město.  

Kolem t. r. se v Athénách narodil Speusippos, žák a nástupce Platónův v Akadémii (viz rok 347). Pótóné, matka Speusippova, byla Platónova sestra. Politicky byl Speusippos promakedonský; zemřel roku 339.

Mezi lety 408 až 405 se v Kiu narodil Antifanés, autor komédií (zemřel kolem roku 330).

 

Boje Římanů s Volsky pokračují, od roku 423 vedeny permanentně.

 

V Číně porazil stát Wej barbary Severní Ťi, tj. asi Tatary (srov. roky 662 a 538).

 

************************************************************

407.

Ol. 93, 2

 

Antigenés I.

a. u. c. 347

Tribuni militum consulari potestate

ep. efor ve Spartě Pantaklés

************************************************************

Na jaře se chtěli athénští vyslanci (viz předešlý rok) vypravit z Gordia, kde přezimovali, s Farnabázem do Persie ke Králi, ale hbitější Lakedaimonští vedení Boiótiem/Boiótiova smlouva se již vrátili z Persie se spojenectvím v kapse: Dáreios II. se utvrdil v rozhodnutí z roku 412 a nadále podporoval Sparťany (srov. Epilykovu smlouvu z roku 424, prospartskou změnu roku 412 a protispartský obrat roku 400) a potvrdil autonomii hellénských států v Anatolii. Zároveň vystřídal Kýros, mladší bratr Arsakův (pozdějšího krále Artaxerxa II.), satrapu Tissaferna sídlícího v Sardech v nejvyšším velení Peršanů v Iónii se shromáždištěm vojska v Kastólu (srov. pak rok 400); oba se nesnášeli, vedli spolu otevřenou válku o vliv v západoanatolských hellénských státech, v níž převládl vítězil Kýros s výjimkou Mílétu, který jeho žoldnéři obléhali.

Kýros propustil athénské vyslance domů až roku 404, do kdy je zadržoval z Kýrovy vůle Farnabázos, aniž by kdy spatřili Krále. • Kýrovou nejoblíbenější milostnicí byla Miltó z Fókaie alias Fókais/"Růženka n. Fóčanka", jíž dal Peršan jméno podle slavné přítelkyně Perikleovy Aspásiá. Po bitvě u Kúnax se stala kořistí Artaxerxovou; o jejím významu pro perské dějiny viz rok 404. Kýrova druhá milenka pocházející z Mílétu, jejíž jméno neznáme, se tehdy zachránila útěkem k hellénským žoldnéřům; její další osud rovněž neznáme (snad zvána Mílésiá?).   

 

V téže době se stal novým lakedaimonským nauarchem Lýsandros. Kratésippidás, nauarchos od roku 410, nebyl úspěšný. Lýsandros se vypravil na Rhodos a přes Kós, Mílétos, kde dopomohl oligarchům k vládě, a Efesos dorazil ke Kýrovi do Sard. Kýros mu poskytl finanční podporu pro vedení války a Sparťané mohli zvýšit mzdu veslařům svých lodí na čtyři oboly na den (Sparťan chtěl celou drachmu). Pak se Lýsandros vrátil do Efesu, kde kotvila perská flotila o devadesáti lodích. • Pro srovnání: o generaci později roku 383 členové Peloponnéského spolku platili za pěšáka denně tři aigínské oboly (o čtvrtinu více než atticko-eubojské) a za jezdce čtyřnásobek hoplíty. 

Alkibiadés se z Býzantia, viz předešlý rok, vypravil na jaře na Samos, odtud do Kárie vybírat peníze a zase zpět na Samos. Thrasybúlos se pustil do Thrákie, získal zpět Thasos, který krátce předtím odpadl, odtud pokračoval do Athén. Athéňané mezitím v nepřítomnosti zvolili Alkibiada stratégem (druhým byl Thrasybúlos a třetím Konón). Alkibiadés odplul ze Samu na Paros a přes Gytheion směřoval do Athén, kam dorazil 25. thargéliónu/začátkem června. Přišel do vlasti poprvé po roce 415. Nadšení Athéňané, řada z nich si poplakala při jeho lehce vyčítavém projevu o svém osudu a také nedávných vítězstvích, ho zvolili vojevůdcem bez omezení pravomocí/hégemón autokratórPobyl ve městě čtyři měsíce a mimo jiné na konci léta zajistil Athéňanům, aby mohli konat eleusínská procesí po souši a nemuseli se z obavy před nepřátelským útokem na místo oslav plavit.

V říjnu vítězně zasáhl proti povstalcům na Andru, města však nedobýval. Alkibiadés pokračoval k Thrasybúlovi, který obléhal Fókaiu (kde rok předtím vyhořel Athénin chrám).

Na Samu zanechal Alkibiadés u loďstva jako velitele svého kormidelníka Antiocha. Ten se u Notia pustil neprozřetelně a přes zákaz do bitvy s Lýsandrem, kterou prohrál, Athéňané přišli o patnáct lodí a sám v ní padl. Alkibiadés se rychle vrátil na Samos a s celou flotilou se seřadil před efeským přístavem: Lýsandros, který byl slabší, ale nevyplul.

V Athénách bylo zle. Alkibiada zbavili nestálí spoluobčané velení a vybrali deset nových stratégů. Alkibiadés předal své oddíly Konónovi a v předtuše vrtkavých nálad lidu (srov. předcházející rok) uprchl do Paktye a na své opevněné sídlo na Chersonésu nad Helléspontem Bisanthé (jinde zvané pouze Óreoi, tedy z Óreion/pevnost?): ochlokratické nevoli unikl na jediné triéře. Zde pak najal žoldnéře a vedl ve vnitrozemí soukromou kořistnickou válku s Thráky až do roku 405, kdy odtud uprchl k Farnabázovi do Bíthýnie, kde byl rok nato zavražděn (viz tam)

Konón převzal na Samu mužstvo pro sedmdesát triér, ačkoli ještě krátce předtím zde bylo mužstva pro sto lodí. V zimě roku 400 pevnost Bisanthu nabízel thrácký dynasta Seuthés II. vůdci hellénských žoldnéřů Xenofóntovi z Athén za pomoc ve válce proti Thynům, slib však nedodržel (a asi ani nechtěl, viz roky 400sq.). 

Po sesazení Alkibiada se cestou k Andru náhodně setkaly athénské lodi pod Fanosthenem se dvěma triérami z Thúrií. Mezi zajatci byl slavný olympioníkos Dórieus Rhodský, nyní thúrijský občan. Fanosthenés ho propustil bez újmy; srov. jiný přístup Lakedaimonských roku 394.

 

V létě byla na athénské Akropoli dokončena stavba Erechtheia, které se budovalo od roku před 421 (?). Jeho architektem byl Filoklés (srov. rok 396).

 

Na Sicílii se vrátil Hermokratés, který se účastnil minulého roku spartské mise ke Králi. Od satrapy Farnabáza dostal peníze na válku (ale jistě ne na válku s Kartháginci). V Messáně si dal postavit pět triér a najal tisíc žoldnéřů, k tomu se přidalo tisíc přeživších Hímeřanů, Selínús částečně obnovil a začal plenit kartháginské území kolem Motye a Panormu. Do Syrákús poslal ostatky spoluobčanů padlých v Hímeře před dvěma roky a tehdejší jejich velitel Dioklés byl nyní za to, že je nepohřbil, exulován. Syrákúští se přesto rozhodli neodvolat usnesení o Hermokratově vyhnanství. Po čase se Hermokratés s třemi tisíci vojáky vydal tajně do Syrákús, dostal se do části města, kde však narazil na ozbrojené občany a v pouličních bojích padl. Mezi raněnými Hermokratovými muži tehdy byl i jistý Dionýsios (asi 25), který nebyl s ostatními exulován, ale s několika dalšími mu bylo povoleno léčit se v rodině a unikl tak lynchování, viz rok následující. • Syrákúsan Hermokratés se stal postavou Platónových dvou dialogů a románovým otcem hrdinky mnohem mladšího, snad pozdně hellénistického či ještě pozdějšího Charitónova erótického příběhu o Chaireovi a Kallirhoy, srov. v indexu s. v. novela. Otec Kallirhoiny lásky Aristón jako historická postava z okolí Hermokratova znám není. 

Kartháginci se 120 triérami a 120 tisíci vojáky pozemní armády (vyšší údaj hovoří dokonce o třech stech tisících) zahájili druhé tažení během druhé války o Sicílii (viz začátek války roku 409). Veliteli byli Hannibal (I.) a jeho bratranec Himilkón, syn Hannónův. Zprvu poraženi v poli oblehli Púnové Akragás (viz následující rok). Brzy v ležení obléhajících vypukl mor, mimo jiné zemřel velitel Hannibal. Obleženým přišli na pomoc Syrákúsané posílení Hellény ze Sicílie a Itálie vedení stratégem Dafnaiem a oddíl 1500 žoldnéřů s osmi sty Kampány (viz rok 410 a 404), který vedl Sparťan Deuxippos, dohromady na třicet tisíc pěších a pět tisíc jízdních podporovaných třiceti triérami. Proti Púnům se však přes dílčí úspěch neprosadili, viz rok následující a rok 405. 

Syrákúští založili osadu Thermai, Thermai Hímeraión/Lázně Hímerských, kam se uchýlili zbylí občané a vyhnanci z nedaleké Hímery (viz rok 409; podle jiného podání založili město Púnové).

 

************************************************************

406.

Ol. 93, 3

 

Kalliás z Angely

a. u. c. 348

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Pityás II.

************************************************************

Dne 15. dubna bylo zatmění měsíce a v Athénách vyhořel starý Athénin chrám.

Na jaře byl spartským nauarchem jmenován prchlivý Kallikratidás žárlící na úspěchy svého předchůdce. S Kýrem se nepohodl a rád by uzavřal s Athéňany mír ("úděl Hellénů je bídný, neboť pro peníze podlézají barbarům"). Zástupcem Kallikratidovým byl Klearchos a tehdy se seznámil s Kýrem, který mu velmi důvěřoval, viz dále rok 403 a 401. 

V Efesu vystřídal v úřadu Lýsandra a vypravil se 120 loďmi na Lesbos, kde dobyl Méthymnu; občany však do otroctví neprodal. Před Mytilénou porazil na moři Konóna, který přišel o třicet lodí se pak uchýlil s vojskem do města. Lakedaimonští Mytilénu oblehli na moři i na souši, když dostali posilu od spartské posádky na Chiu. K Mytiléně plul na pomoc Athéňan Diomedón s dvanácti loďmi, zaskočen o deset z nich přišel.

Jedné z athénských lodí vyslaných Konónem z Mytilény se podařilo proniknout obklíčení a dorazit do Athén. Do třiceti dnů obsadili mužstvem včetně otroků, to poprvé v historii, 110 lodí a v srpnu odpluli na Samos. Zde se spojenci vznikla flotila 150 lodí.

Kallikratidás proti nim vyrazil. Zanechal před Mytilénou padesát lodí pod Eteoníkem a se 120 loďmi plul k Arginúsám, kde Athéňané kotvili. V námořní bitvě u Arginús byli Sparťané a jejich spojenci poraženi, velitel Kallikratidás se utopil. Athéňané přišli o 25 lodí, spartská koalice o 69 (z deseti lakedaimonských bylo devět zničeno). Athéňané posléze udělili svobodu a občanství otrokům bojujícím na lodích a přidělili jim půdu na Chalkidice ve Skióně jako předtím Platajanům, viz rok 421. 

Eteoníkos zrušil obléhání Mytilény, lodi poslal na Chios a s pěším vojskem odešel do Méthymny. Spartský expediční sbor na Chiu prožil krušné měsíce. Vojáci se živili z úrody a z toho, co dostali za práci na poli. V zimě hrozila vzpoura a vojáci chtěli obsadit obec Chios. Eteoníkos však požádal Chíjské o žold, který dostal a bylo po vzpouře (asi už událost roku 405).

V Athénách otevřel Archedémos zvaný Glamón/Krhavý, vůdce démokratické strany a správce dvojobolového pensijního fondu/dióbelie (viz rok 410), soudní tažení proti velitelům vítězného loďstva. Jeho zájmy se spojily se zájmy oligarchů. Obvinil Erasínida ze zpronevěry státních peněz a kausy využili prooligarchičtí politici a otočili ji v podivné obvinění stratégů, že nevyslali do místa bitvy lodi, aby pátraly po padlých a trosečnících. 

Stratégos Thérámenés dal dohromady postižené rodiny o apatúriích a přemlouval k hlasování po fýlách o trestu pro stratégy. Kdo byl proti, byl Sókratés, syn Sófroniskův, známý konservativní filosof, neboť takové jednání nebylo zákonné, a na sněmu kromě toho Euryptolemos řečnící proti žalobě. Sókratés odmítal postupovat proti zákonu Kannónovu z doby c. 450 nařizujícímu v hromadných žalobách hlasovat o vině obžalovaných jednotlivě/kata tú Kannónú pséfisma krinesthai tús andrás dicha hekaston.

Nejagilnější v prosazování trestu smrti byl Kallixeinos, Thérámenův stoupenec: později, když se Athéňanům vše rozložilo, byl se čtyřmi dalšími obžalováni. Po nepokojích utekl do ciziny a vrátil se roku 404. Lidé se mu stranili a Kallixeinos si vzal život hladověním, viz rok 403.

V měsíci pyanepsiónu/v říjnu až listopadu byli po štvavé kampani odsouzeni všichni stratégové, kteří se zúčastnili vítězné bitvy u Arginús, osm ze všech deseti: záminkou bylo nepohřbení padlých spoluobčanů, protože hned po bitvě nastalo bouřkové počasí. Na smrt byli odsouzeni a popraveni: Periklés, nemanželský syn Perikleův s Aspásií, Diomedón, Lýsiás, Aristokratés, Thrasyllos a Erasínidés; stratégové Prótomachos a Aristogenés se popravě vyhnuli včasným útěkem do vyhnanství. Prytanovala tehdy fýla Antiochis a ve sněmovním soudu zasedl mezi spoluobčany též Sókratés: zůstal jediným, který hlasoval proti hromadnému usnesení o trestu smrti. 

Alkibiadés v Thrákii kolem Chersonésu bojoval a loupil na svou pěst s žoldnéřským oddílem proti Thrákům, kteří nepodléhali Králi (viz rok předcházející a následující).

 

Na Sicílii porazili spojení Helléni pod hradbami Akragantu Púny a zmocnili se jejich ležení. Akraganťané ve městě byli nespokojení se svými stratégy, že je nevedli do útoku na prchající Karthágince a čtyři z pěti z nich ukamenovali. Himilkónovi se podařilo při transportu zásob z Panormu porazit na moři syrákúské loďstvo a Kampánci, dosud na akragantské straně, přeběhli za patnáct talentů ve stříbře k Púnům (takové řeči tehdy šli též o Dexippovi). Když došly zásoby, opustili město spojenci, po nich vlastní armáda a s ní část obyvatel, kteří se před konečným útokem dostala do Gely, později odešla do Leontín. 

Kartháginci obsadili Akragás po sedmiměsíčním obléhání někdy před zimním slunovratem, když zničili výpad Akraganťanů přepadem ze zálohy. Druhé největší město ostrova bylo z velké části zničeno a kdo zůstal ve městě, byl Púny zabit. Mělo v té době dvacet tisíc občanů a na dvě stě tisíc obyvatel. Severoafričtí Foiníčané se pod velením Himilkóna opět k poraženým chovali nezvykle krutě. Mezi kořistí byl i Falaridův býk, který se vrátil s dalšími předměty do města po vyvrácení Karthága Římany roku 146. Akragás byl obnoven až roku 337.

Mezi mrtvými Akragantskými byl i nejbohatší z měšťanů Telliás, kteří se s řadou dalších uchýlili do Athénina chrámu. Když viděli, že se Kartháginci nezastaví před ničím, zapálili ho a uhořeli. Telliás proslul velkorysým pohostinstvím. Služebnictvu nakazoval vyhledávat cizince. Měl velký dům s bohatými sklepy a skladišti. Jednou pohostil pět set jezdců z Gely, kteří se k němu uchýlili před bouří, a každému věnoval tuniku a plášť. V jeho vinných sklepech bylo místa pro tři sta sudů po stu amforách a káď o tisíci amforách, tj. asi šest tisíc hektolitrů vína.  

V této době byla většina Sicílie kartháginská. Himilkón přezimoval s púnskou armádou v dobytém Akragantu. V Syrákúsách se jeden z nově zvolených deseti stratégů Dionýsios (I.) s pomocí svého příbuzného Filista, pozdějšího autora dionýsiovských dějin (viz o jeho osudu rok 386), a oddílu žoldnéřů, jemuž velel Deuxippos či Dexippos ze Sparty, srov. zde výše, zmocnil vlády nad státem. Bývalý pučista, viz rok 407, vystupoval zprvu jako lidový revolucionář, obviňoval své kolegy v úřadu, že berou peníze, ostentativně se jim vyhýbal. Na sněmu prosadil návrat vyhnanců a dal se v čele oddílu dvou tisíc mužů a čtyř set jezdců poslat do Gely, kterou hýbaly sociální rozbroje až občanská válka/stasis.

Syrákúské zájmy tam hájil Dexippos, jehož mužům Gelští dlužili žold. Dionýsios se postavil na stranu démokratů, na sněmu dosáhl odsouzení na smrt několika gelských boháčů a jejich majetku použil na zaplacení vojenských dluhů; svým lidem zároveň slíbil zvýšit služné na dvojnásobek. Gelské ujistil ochranou proti Karthágincům a púnskou kartu vytáhl při návratu domů; ke Gelským se připojila Kamarína. Dorazil do Syrákús v okamžiku, kdy lidé opouštěli divadlo a dav postrašil obviněním, že je tu horší nepřítel než Púnové, totiž úředníci a stratégové, kteří rozkrádají státní peníze, neplatí vojáky a vůbec se nepřipravují na válku s Karthágem; nechce proto dál být stratégem, když ostatní rozprodávají vlast a on sám by mohl být později viněn z toho, že se na zradě podílel. 

Druhého dne se stejným programem přesvědčil většinu a dal se sněmem zvolit stratégem autokratorem/vrchním velitelem vojska bez povinnosti konsultovat rozhodnutí s volenými úředníky a sněmem: tak se v Syrákúsách na půl století opět usadila tyrannis (srov. rok 466 a 461). Dionýsios starší (I.), původním povoláním písař-tajemník státní správy/grammateus, vládl až do roku 367. Dal sněmem odsouhlasit zdvojnásobení armádního služného a povolal do zbraně všechny občany pod čtyřicet let věku a s proviantem na měsíc. Srazištěm byly Leontíny, tehdy součást syrákúského státu a plné exulantů a uprchlíků před Kartháginci. Sehrál tu v noci pokus o svou likvidaci, přespal na akropoli a druhého dne si dal po vzoru Peisistrátově shromážděním vojáků odsouhlasit osobní gardu o šest stech mužích. Jak dosáhl toho, aby jeho bývalí kolegové-stratégové byli popraveni ukamenováním, známo není. Viz o něm dále rok následující. 

 

V Makedonii v Pelle, sídelním městě krále proathénského Archeláa, zemřel zjara básník Eurípidés (narozen v letech asi 485 až 480; o jeho náboženské činnosti viz rok 420, o exilu viz rok 408). Byl prý roztrhán psy v Bormisku či Bromisku. Athéňan Eurípidés byl rodák ze Salamíny, kde po dlouhá staletí ukazovali návštěvníkům jeskyni, kam chodíval psát. Pochován byl v Arethúse na Chalkidice. Jeho poslední hra Bakchantky/Bakchai vznikla pod dojmem z prostředí prosáklého dionýsovským kultem v jeho syrové makedono-thrácko-illyrské podobě: jistě měla premiéru v Pelle, s athénskou zvítězil následujícího roku Eurípidés mladší.

V Athénách o několik měsíců později, v zimě 406/405, zemřel další velký tragik Sofoklés, který se narodil kolem roku 496 (!) a divadelní cenu získal osmnáctkrát (o způsobu smrti viz rok 367). O jeho rodině a dědičce viz v indexu s. v. Pravděpodobně po jeho smrti odešel z města do Pelly poslední z velkých athénských tragiků Agathón (srov. o něm roku 447 a 400). 

Kolem roku 406 se v Knidu narodil astronom, mathematik a polyhistór Eudoxos, žák pýthagorika Archýty. Na studijních cestách byl mimo jiné v Egyptě. Jeho akmé byla kladena do doby 103. olympiády. Zemřel roku 353, když mu prý předtím Ápis olízl roucho, znamení to blahodárné.

 

Římané dobyli na Volscích Anxur, pozdější Tarracinae. Poprvé v římských dějinách dostali vojáci čili občané ve vojenské službě stipendium/žold ze státní pokladny. Dříve byli Římané všech vrstev v poli na své náklady, viz rok 414. • Zřejmě velmi tradicionalistické datum (srov. rok 403).

 

************************************************************

405.

Ol. 93, 4

 

Alexiás

a. u. c. 349

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Archýtás

************************************************************

Nauarchem Sparťanů byl jmenován Arákos, epónymní eforos roku 409, jeho zástupcem Lýsandros: Peloponnésané se spojenci konferovali s koncem zimy v Efesu a žádali spolu s Kýrem, aby jim ze Sparty poslali jako velitele Lýsandra (který ale nemohl formálně velet dvakrát po sobě). Lýsandros se po rozhovorech s Kýrem Mladším (viz rok 407) dostal k perským penězům pro plavce.

Povolal do Efesu z Chiu Eteoníka a vypravil se na Rhodos, odtud do Helléspontu, kde dobyl Lampsakos; jeho flotilu podpořil po zemi Thórax. Sparťané nikoho nezotročovali, pouze vyloupili.

Po rozhovorech s Lýsandrem odcestoval Kýros za svým otcem, který se vypravil pro Kadúsiům a vážně ochořel v ležení u jistých Thamnérií v Médii na hranicích s povstalým národem. Několik měsíců předtím roku 406 dal Kýros odstranit dva syny Dáreiovy sestry, neboť mu prý neprokázali příslušnou úctu.

U dvora se tudíž proti Kýrovi vedly intriky. Kýros vyzval Lýsandra, aby během své nepřítomnosti nepodnikal žádnou velkou bytvu s Athéňany.

Athéňané se na jaře se 180 triérami vypravili ze své základny na Samu do Helléspontu. V době pádu Lampsaku kotvili nedaleko v Elaiúntu an Chersonésu, po jeho pádu se zásobili v Séstu a loďstvo kotvili u Aigospotamoi/u Kozích potůčků na Chersonésu naproti Lampsaku; břehy Helléspontu tu jsou od sebe asi 2,7 kilometrů.

V září loďstva ležela proti sobě, Peloponnésané se zásobovali z Lampsaku, kde kotvili, Athéňané odmítli využít podobným způsobem Séstu, jak jim radil Alkibiadés, který žil na Thráckém Chersonésu, viz rok 407. Několik dnů proti nim Lýsandros nevyplouval a Athéňané si zvykli se na břehu rozejít, aby si sehnali proviant. Po nečekaném výpadu pátého dnes Sparťanů padla veškerá námořní moc Athéňanů do lakedaimonských rukou. Jen ostražitý Konón s osmi loděmi, jejichž veslaři se nepotoukali po břehu, stačil uprchnout a uchýlil se k Euagorovi na Kypr, a loď „paralos“ unikla do Athén, aby přinesla zprávu o zkáze, o prohrané válce.

Téměř celé athénské vojsko o třech tisících mužích po soudu Sparťané se spojenci u Aigospotamoi popravili stětím. Jako první zemřel velitel flotily Filoklés za svou krutost k protivníkům, když například dal hodit přes palubu zajaté posádky dvou lodí z Andru a Korinthu; uchráněn zůstal ze stratégů Adeimantos, který se nikdy na zajatcích nijak neprovinil; mluvilo se však také o tom, že vzal před bitvou od Lýsandra peníze, což se tvrdilo rovněž o Athéňanovi Týdeovi. Lýsandrův postup lze nazvat prvním evropským soudem nad válečnými zločiny.

Býzantion otevřelo brány, proathénští politici s Kydónem (viz o něm roku 386), kteří město nedávno vydali, prchli do Pontu a později získali v Athénách občanství. Také Kalchédón otevřel brány, ale athénské posádce povolil volný odchod. Lýsandros všude, kam přišel, nikoho nezabíjel, ale Athéňany posílal domů, aby se město přeplnilo hladovými krky.

Vítěz od Aigispotamů Lýsandros pak vyplul se dvěma sty válečnými loďmi z Lampsaku přes Thasos na Lesbos; Eteoníkos se vypravil do Thrákie přebírat vládu nad athénskými spojenci. Sparťané dosazovali všude, kromě démokratického Samu, aristokratické režimy; ostrované byli t. r. poctěni Athéňany jejich občanstvím, viz však rok následující. Na Thasu Lýsandros nejprve slíbil všem skrývajícím se proathénským občanům generální pardon, když se však vrátili do města dal je po několika dnes pobít. Říkával ostatně, že "chlapce lze klamat kostkami, nepřátele přísahami/exapatán chrénai paidás men astragalois, polemiús de horkois". 

Ágis II. sestoupil z opevněné Dekeleie (zde od roku 413, srov. tzv. válka dekelejská) a druhý král Pausaniás (asi přes 40) se vypravil, asi poprvé za svého úřadování v poli, s veškerou polní mocí ze Sparty s Peloponnésany s výjimkou Argívských. Lýsandros dorazil s loďstvem z Lesbu na Aigínu, které dal svobodu a stejně tak restituoval samostatnost Mélu a dalších států zlikvidovaných Athéňany.

Pokračoval na Salamínu, kterou vyplenil a se 150 loďmi uzavřel z moře Peiraieus: všechny tři lakedaimonské armády se sešly před Athénami, hlavní stan držely v Akadémii. Sem Pausaniu přišel přemluvit, aby podpořil zachování démokratické ústavy, Diognétos s dětmi, zřejmě Níkiův a Eukratův bratr a hostinný přítel králův. Ve městě vypukl brzy hlad a Athény chtěly a musely vyjednávat. Ágis posly odkázal do Sparty, ale eforové je poslali zpět už od Sellasie, neboť jejich podmínky míru nepokládali za dostatečné (ponechání hradeb na místě).

V Athénách i v tak zoufalé situaci horlil radikální démagógos Kleofón proti všem, kteří by navrhovali mír se Spartou. Oligarchové se ho napřesrok z návodu Satyra zbavili vykonstruovaným obviněním ze zanedbání občanských vojenských povinností: v době, kdy Thérámenés jednal ve Spartě, byl odsouzen a popraven. Proces se neobešel bez protestů a pouličních nepokojů a podle jedné verse zahynul nikoli popravčím jedem, ale během násilností; viz jeho finanční zásluhy o lid rok 410. 

Mírová jednání Athéňanů s králem Ágidem II. a efory vedl Thérámenés. U Lýsandra byl nejméně tři měsíce, aby zjistil, že stržení dlouhých zdí není jen záminka pro okupaci Athén. Vymlouval se na jeho neochotu jednat a mezitím se hlad stal hlavní pákou diplomacie. Oligarchické skupiny, viz rok následující, se připravovaly na převrat. Thérámenés posléze na sněmu slíbil, že na stržení hradeb Města ani Peiraiea nepřistoupí, dostal od Athéňanů plnou moc a putoval do Sparty. Na sněmu peloponnéských spojenců tu Korinthští, Thébané s dalšími žádali úplnou likvidaci Athéňanů a odkazovali na válečné zločiny Athéňanů, ale proti tomu se s odkazem na minulé zásluhy o Helladu postavili Sparťané.

Koaliční sněm na jejich návrh rozhodl o stržení dlouhých zdí, zničení opevnění v Peiraieu, o vyklizení všech (spojeneckých) států/měst s výjimkou Lémnu, Imbru a Skýru, o vydání flotily, ponechání pouhých dvanácti lodí a o povolání zpět athénských vyhnanců-oligarchů (viz dále následující rok). Hradby se pak bořily s pomocí exulantů a za hudebního doprovodu pištkyň: začátek lakedaimonské hégemonie v Helladě, která trvala do roku 370 (srov. rok 386). Pokud modernímu čtenáři z dosavadních hellénských dějin vznikl dojem, že jejich svět šel z války do války, další století bude v tomto ohledu ještě intensivnější. 

Zřejmě ještě t. r. porazili v námořní bitvě Sparťané Messéňany z Naupáktu, kde sídlili od roku 460. Messénští pak opustili Helladu a odpluli do Rhégia (o osudu jejich potomků viz rok 288). Většina z nich ale pokračovala dále do Euesperidés v Kýrénaice: těmto velel athénský velitel Sfaktérie Konón. Lokrové se opět vrátili do Naupáktu, odkud byli vyhnáni Athéňany a Messéňany (srov. rok 460). • Celou událost vyhnání Messéňanů z Hellady lze posunout do roku 401.

 

V Kimmerijské Bosporu snad t. r. zrádně předal Gylón, děd řečníka Démosthena z matčiny strany, athénskou klérúchii Nymfaion jako její velitel Pantikapajským, respektive Satyrovi I. Za to ho vládce Pantikapaia odměnil osadou Képoi/Zahrady původně mílétskou u Fanagoreie. V důsledku ztracené války se Spartou přišli Athéňané o všechny posice v Pontu, posádky museli stáhnout. Gylón se tu oženil s bohatou Skythkou, s níž měl dvě dcery. Jeho kausa v Athénách po letech zřejmě vyvanula a obě děvčata poslal do Athén, asi k příbuzným. Kleobúlé, jedna z nich, se stala manželkou majitele manufaktury, řekli bychom průmyslníka, Démosthena zvaného podle své profese Mečíř/Machairopoios.

Jejich synem se stal Démosthenés mladší, vyhlášený logograf, rhétór a politik, viz dále rok 384. Jeho oponenti (Aischinés) upozorňovali na to, že Démosthenés mladší je vnukem zrádce a synem barbarky, tedy podle athénských zákonů by neměl mít občanství. Ostatním to zjevně nevadilo, asi "se někde ztratily papíry". 

Kolem t. r. dobyl v Thrákii Seuthés II. (srov. rok 410) s pomocí krále Amádoka I. ztracené otcovské knížectví v jihovýchodní Thrákii mezi Propontidou a Pontem. Vládl zde do roku 383.

 

Do Syrákús se vrátil z Leontín Dionýsios. Obměnil velitelské funkce v armádě a poslal domů velitele hellénských žoldnéřů Sparťana Dexippa, aby snad nespustil kontrarevoluci. V polovině roku dotáhl Dionýsios starší ústavně čistý převrat do konce. Snad tehdy odložil titul stratégos autokratór a dal si sněmem nadekretovat titul tés Sikeliás archón/vládce Sicílie (srov. stejný titul u bosporských Spartokovců); v Helladě byl současníky označován za krále/basileus n. tyrannos, tedy samovládce. Dionýsios I., syn Hermokratův (nikoli onoho velkého Hermokrata z roku 407) n. spíše Hermokritův, se oženil s dcerou Hermokrata (toho, který padl v pouličních bojích při pokusu o puč roku 407; o ní dále viz zde níže); její jméno neznáme. Svou sestru Thestu provdal za Polyxena, bratra Hermokratovy vdovy (viz o ní rok 386). Na sněmu prosadil odsouzení a popravu stratégů Dafnaia a Démarcha, kteří se roku 407 zasadili o odmítnutí Hermokratova návratu, viz tam, a byli viněni z úplatnosti, díky níž Hellénové neuspěli za operací pod Akragantem roku 407sq. 

Kartháginci v létě zničili ve svém akragantském zimovišti, co se ještě dalo a vypravili se proti Gele a Kamaríně. Dionýsios dal dohromady armádu o padesáti tisících pěších, tisíci jezdců a padesát triér a ležení rozbil u moře proti Púnům. Po dvaceti dnech klidu roztrojil Dionýsios armádu, ale jednotlivé proudy nezasáhly do boje s nepřítelem koordinovaně a syrákúská armáda se spojenci byla poražena. Dal Gelu evakuovat a stejně tak Kamarínu, kam dorazil, neboť se neměl Karthágincům čím postavit. Dionýsios poslal ženy a děti Gelských s Kamarínskými, jejichž obec byla rovněž následně Kartháginci dobyta, do Syrákús a později se usadili v Leontínách. • Apollónovu kolossální sochu, kterou Kartháginci před Gelou ukořistili, poslali jako votivní dar do Tyru. Později jí tam hned po dobytí města přinesl obětní dary Alexandros Veliký.

Část syrákúské armády nebyla s vedením války spokojena a proti Dionýsiovi se vzbouřila. Převažovali mezi rebely jezdci, samovládci zůstali věrní žoldnéři. Jezdci vpadli do Syrákús, plenili a mstili se na Dionýsiově rodině: znásilnili a týrali jeho manželku, viz zde výše, až si sama vzala život (o novém Dionýsiově dvojsňatku viz rok 398). Dionýsios dorazil do města pozdě a jezdci před ním prchli do Aitny.

Dionýsios na to s úlevou přistoupil na púnský mírový návrh předložený velitelem Kartháginců Himilkónem: uznal kartháginské územní zisky na Sicílii, obsazená hellénská města Selinús, Akragás, Hímerá, Gela, Kamaríné musela platit Púnům tribut a nesměla být ohrazena hradbami, Elymové a Síkanové zůstali Púnům podrobeni. Smlouva obnovila nezávislost/autonomii Leontín, Messány a Sikelů a Kartháginci uznali vládu Dionýsia nad Syrákúsami; lodě a otroci se vrátili původním majitelům. Mírová jednání nabídli sami Púnové, protože v jejich armádě opět vypukl "mor", který údajně zahubil polovinu jejich armády (což by bylo c. šedesát tisíc lidí, ale Dionýsios to zjevně netušil). Tím skončila druhá válka o Sicílii, která vypukla roku 410 (další viz rok 397).

 

V Athénách se v těchto pohnutých dobách, několik týdnů před aigospotamskou katastrofou, konala o lénajích premiéra Aristofanových Žab/Batrachoi. Pro velký úspěch byla komedie v nezměněné podobě zopakováno o dionýsiích, tedy již v okamžiku, kdy Athény ztratily velmocenské postavení. 

Zemřel Achaios z Eretrie, autor tragédií (narozen v letech 484 až 481)Tohoto nebo následujícího roku jmenoval Král svým dvorním lékařem Ktésiu z Knidu. Byl jím až do roku 397/8. Jeho další životní data neznáme; Ktésiás byl účastníkem bitvy u Kúnax roku 401 a sepsal historické dílo o Peršanech/Persika, z něhož jsou zachovány velmi stručné výpisky kónstantínopolského patriarchy/křesťanského předáka Fótia z 9. století n. l.  

 

Vypukla čtvrtá a poslední válka Římanů s etruskými Véjany (srov. roky 483, 437 a 426). Římané zahájili obléhání města, které s přestávkami trvalo do roku 396.