031-030

 

************************************************************

31.

Ol. 187, 2

281 SE

217 AE

(neznámý)

a. u. c. 723

M. Antonius III a Imp. Caesar Divi filius III

coss. suff.: M. Valerius Messala Corvinus, M. Titius (od 1. května) a Cn. Pompeius (od 1. října)

Rok 1 aktijské éry (někde ale, např. v Makedonii, byl rokem 1 této éry již rok 32, 1. dia)

************************************************************

V Kommágéně po Aktiu vítěz odstranil z královlády Mithridáta II., který bojoval na Antoniově straně (vládl od roku 38). Nástupcem se stal jeho bratr Antiochos II. (vládl do roku 29). O jiném řazení kommagénských dynastů viz rok 29.

O výměně a odměně za věrnost v Kománách viz rok 29.

V Paflagonii (srov. rok 36) pravděpodobně zemřela spoluvládkyně krále Déiotara IV. Adobogióna II. (jeho matka či sestra). Král Déiotaros IV. Filadelfos, který v potyčce předcházející aktijské bitvě kdesi v Acháji s octaviánovskou jízdou pod M. Titiem a Statiliem Taurem přeběhl na stranu Octavianovu, vládne pak do roku 5 spolu se svým synem či bratrem Déiotarem V. Filopatorem.

V části Kilikie skončila vláda krále Tarkondimota I. Filantónia, neboť padl na Antoniově straně v jedné z bitev před rozhodující aktijskou (vládl od roku 64). Tarkondimotos stranil původně Pompeiovi Magnovi, Caesarem byl pardonován, pak caesarovrahovi C. Cassiovi Longinovi a nakonec M. Antoniovi. Nástupcem se stal jeho syn (?) Tarkondimotos II. Filopatór, vládl jen krátce do následujícího roku. 

V Emese v Syrii byl na začátku roku na nátlak svého mladšího bratra Alexandra u Antonia před bitvou u Aktia popraven místní vládce šejk Iamblichos I., syn Sampsigerama (I.); délku jehož vlády neznáme (srov. rok 51). Nový dynasta Alexandros alias Alexión I. pak byl za to Ocatvianem sesazen, veden v triumfu a popraven koncem následujícího roku Octavianem. Vládcem Emesy potvrdil vítěz stejnojmenného Iamblichova syna, pokud se tak nestalo až při Augustově cestě do Orientu roku 20 (pak by to znamenalo, že mladšímu I. vrátil panství, jemuž deset let vládl někdo jiný nebo dostal státeček na horním Orontu autonomii a spadal pod provinční správu, viz rok 20). O Alexiónovi II. viz rok 73+. 

V Palaistíně bylo začátkem jara silné zemětřesení, které si údajně vyžádalo na třicet tisíc obětí. Trhliny v zemi jsou dodnes patrné u severozápadního pobřeží Mrtvého moře/jinak: Asfaltového.

V Parthii porazil Tíridátés II. krále Fraáta IV., který musel uprchnout ke Skythům, tj. k Sakům.

Po bitvě u Aktia (viz níže) se na stranu vítěze postavili všichni Arabové. Král Nabatajů Malichos I. přikázal na doporučení Q. Didia, viz zde níže, zničit loďstvo, které dala připravit královna Kleopatrá Filopatór v Rudém moři pro útěk do Indie, o čemž vážně uvažovala.

Na jaře se do pole poslední římské republikánské občanské války vypravil také Octavianus (srov. předešlý rok). Vrchním velitelem jeho vojsk byl M. Vipsanius Agrippa, který v jedné z bitev před aktijským rozhodnutím obsadil Korkýru, Leukadu, Korinthos a na jihu Methónu, kde na Antoniově straně padl exulovaný mauretánský král Bógud II. Octavianus (32) pobýval nejprve u vojska v Épeiru, v létě se vrátil do Itálie, kde byl s flotilou v Tarentu a v Brundisiu.

Posice Antoniova (52) začala být neudržitelná. Na moři byl v podstatě odtržen od dopravy zásob, na zemi byly jeho legie také obklopeny nepřítelem a byly poráženy v drobných potyčkách s octavianovci. Ustoupit takticky do Makedonie, jak jeho lidé doporučovali, odmítl. Jeho obrovská armáda (Antonius držel nad Octavianem početní převahu) měla potíže se zdravím, šířila se malárie, která sužovala legie a vyprazdňovala veslařská místa, a špatné to bylo se zásobováním: šlo o zhruba sto tisíc mužů pěchoty, dvanáct tisíc pět set jezdců a asi pět set lodí všeho druhu. Octavianus měl lodí jen 250 a asi 80 tisíc pěchoty, jezdectva stejně. V bitvě padlo na pět tisíc antoniovců, což je na podobnou událost číslo nízké.

Rozsáhlou galerii přeběhlíků občanských válek k nepříteli uzavřel před bitvou další z jeho vojevůdců Q. Dellius, údajně epikúrik, a možná ten nejcennější: přinesl Octavianovi Antoniovy plány do nastávajícího boje. Přeběhl v občanských válkách počtvrté: roku 43 se držel P. Cornelia Dolabelly, přešel ke C. Cassiovi Longinovi, roku 42 k Antoniovi, jemuž deset let sloužil jako hlavní diplomat a prý ze strachu před Kleopatrou utekl k Octavianovi; u Augusta byl pak v oblibě a sepsal nedochované historické dílo o Antoniově válce parthské a armenské.

Dne 2. září byla u mysu Aktion vybojována rozhodující bitva celé války. Octavianově flotile velel M. Agrippa, pravému křídlu M. Lurius, předtím správci Sardinie, který podlehl Pompeiovu nauarchovi Ménodórovi, srov. rok 42 a 39, levému L. Arruntius, cos. 22. Na moři bylo Antoniovo loďstvo sice poraženo, ale nikoli zničeno a jeho pozemní vojsko vedené P. Canidiem Crassem zůstalo naprosto nedotčeno na pevnině (devatenáct legií). V námořní bitvě však Kleopatrá obrátila svou loď a bojující Antonius ji zmateně následoval (novodobý úsudek, že o jejím návratu do Alexandreie bylo rozhodnuto ještě před bitvou, není nijak v pramenech podložený). 

Antoniův nauarchos C. Sosius, konsul loňského roku, unikl, skrýval se a když byl dopaden, dostal na Arruntiovu přímluvu milost a dožil v Římě. Jeho kolega v úřadu Cn. Domitius Ahenobarbus před bitvou k Octavianovi přešel, Antonius ještě za ním poslal zavazadla, ale krátce na to zemřel na horečky. Jeho pravnukem byl císař Nero. 

V nejbližších dnech přešly legie opuštěné Canidiem Crassem a rozleptané štědrými veteránskými nabídkami na Octavianovu stranu: byl to neuvěřitelný konec Antoniova imperia. Canidius Crassus prchl rovněž do Alexandreie, kde ho po Antoniově smrti dal Octavianus popravit, neboť patřil mezi jeho největší osobní nepřátele. • Octavianus dal pak na místě bitvy na pevnině založit město Níkopolis v Épeiru a na místě, kde stál jeho velitelský stan, Apollónovu svatyni. Chrámu Apollóna Aktijského zasvětil z ukořistěných plavidel deset lodí, dekanáia, ukotvené v loděnici, ale snad ještě za jeho života je zničil požár. Obyvatelstvo bylo získáno synoikismem Akarnánů a Aitólů. Město se rychle stalo nejdůležitějším střediskem hellénského západního pobřeží a jednou za čtyři roky místem konání aktií, soutěžních her napodobujících olympiády, vše viz rok 29. 

Královna Kleopatrá uprchla z bitvy u Aktia do Alexandreie, kam se vrátila po dvou letech nepřítomnosti - byla to zároveň nejdelší nepřítomnost panujícího vladaře Ptolemaiova rodu v Alexandreji od dob zakladatele dynastie. M. Antonius unikl přes Kýrénu, kde mezitím předal jeho legát Pinarius Scarpus čtyři legie octavianovci C. Corneliovi Gallovi, na Paraitonion a nějaký čas tu žil jako poustevník. Pak se dal odvést ke Kleopatře do Alexandreie.

Někdy po 2. září byl Kleopatrou prohlášen král Ptolemaios XV. Filopatór Filométór vulgo Kaisarión za plnoletého. Mezi svými dvořany řádila jako fúrie, dala setnout hlavu armenskému králi Artavasdovi II., synovi Tigrána I. Velikého, a poslat ji jeho stejnojmennému nepříteli do atropaténské Médie s vidinou budoucího spojenectví; vládl od roku 56. S Octavianem začala prostřednictvím poslů intensivně vyjednávat, dokonce mu poslala zlatý trůn, žezlo a korunu, ale vítěz jednání prodlužoval, aniž by cokoli slíbil. 

O návrhy na usmíření se pokoušel příští rok i Antonius. Mimo jiné předhodil Octavianovi jednoho z Caesarových vrahů či spiklenců, s nímž však žil v přátelství. Senátor P. či. D. Turullius byl roku 44 qaestorem, s L. Tilliem Cimbrem odešel do Bíthýnie a sloužil pod Cassiem jako velitel loďstva. Po Filippách se dostal s penězi, které si vynutil na Rhodských, k Sex. Pompeiovi na Sicílii a po Naulochu o šest let později ho přijal Antonius. Octavianus nedal Turullia popravit jako caesarovraha hned, ale poslal ho na Kós, kde jako Antoniův lodní praefekt dával kácet v háji Asklépieia: zde byl za to popraven jako bezbožník.

Správce Syrie Q. Didius, kterého Octavianus vyslal hned po aktijské bitvě, nejprve zajistil prostřednictvím spřátelených Arabů zničení ptolemaiovské flotily na Rudém moři, viz zde výše. Pak měl co do činění s nejostřejšími z válečníků, které Řím znal, s gladiátory: byli poslední z antoniovců, kteří svého pána neopustili, ačkoli měli za něho zemřít. Velký jejich oddíl dával Antonius pro svůj římský triumf cvičit v Kýziku. Po Aktiu se snažili s ním spojit a když se to nedařilo, vypravili se z Asie napříč Anatolií do Egypta pěšky, aniž by jim v tom byl kdo schopen zabránit. V Dafné u syrské Antiocheie s nimi zjevně vystrašený Didius vyjednal mír, slíbil, že nebudou muset zápasit a dal jim okolí Apollónovy svatyně do užívání. Na pomoc proti arénovým bojovníkům poslal posily Héródés, král Židů, který tak ohlašoval svůj přestup do Octavianova tábora. Mnohem později byli gladiátoři pozvolna distribuováni jako vojáci po legiích a zjevně jim nebyl zkřiven vlas; srov. osud spartokovců z let 73-71. 

O návrhy na usmíření se pokoušela v zimě Kleopatrá i Antonius. Královna poslala se svým propuštěncem Thyrsem Octavianovi zlaté žezlo a trůn, Antonius s penězi poslal syna Antylla vyjednávat. Octavianus cennosti přijal, ale odpověď vyslancům nedal. Mimo jiné předhodil M. Antonius Octavianovi jednoho z Caesarových vrahů, s nímž však žil v přátelství. Senátor P. či. D. Turullius byl roku 44 qaestorem, s L. Tilliem Cimbrem odešel do Bíthýnie a sloužil pod Cassiem jako velitel loďstva. Po Filippách se dostal s penězi, které vymáčkl z Rhodských, k Sex. Pompeiovi na Sicílii a po Naulochu o šest let později ho přijal Antonius. Octavianus nedal Turullia popravit jako caesarovraha hned, ale poslal ho na Kós, kde jako Antoniův lodní praefekt dal kácet v háji Asklépieia: zde byl popraven jako bezbožník. Posledním z caesarovrahů byl C. Cassius Parmensis, zdatný literát bojující předtím do roku 36 pod Sex. Pompeiem, pak pod Antoniem, dopadený po Aktiu v Athénách a tam popraven, srov. o něm roku 42.  

  

Z Thráků bojoval u Aktia kníže Odrysů Sadalás III. na straně Antoniově, kníže Sapajů Rhoimétalkés I., který následoval ve vládě svého krátce předtím zemřelého otce Kotya VI. (vládl od roku 42), bojoval na straně Octavianově. Rhoimetalkés I. pak vládl do roku 12 nebo 14 našeho letopočtu.

Z Dáků stál na Antoniově straně Dikomés (srov. rok 35).

Po bitvě u Aktia poslal Octavianus vojsko napřed do Asie, lodi dal protáhnout korinthským Isthmem a sám postupoval přes Athény (v říjnu se zúčastnil eleusínií) na Samos, kde přezimoval. Část vojska, kterou ponechal v Brundisiu, se v zimě vzbouřila a domáhala se odměn a demobilisace. Octavianus se ze Samu rychlou na nebezpečnou plavbou, při níž dvakrát málem ztroskotal, vrátil do Brundisia, kde ho čekal celý senát a zástupy Římanů a ve 27 dnech vojáky uspokojil a uklidnil, než se vrátil do svého zimoviště. Rozdával mezi nimi peníze a pozemky, mimo jiné v Dyrrháchiu a Filippách. 

Ještě v Athénách se vyrovnal s Hellény, většinou s odpuštěním, krétská Kydónie a asijský Lampsakos získaly nezávislost. Snad jediný z Hellénů, který bojoval u Aktia na Octaviánově straně a málem zajal Antonia v bitvě, C. Iulius Euryklés ze Sparty, obdržel od Octaviana titul "Lakedaimonión hégemón/vůdce Sparťanů" a později ostrov Kythéru do osobního vlastnictví (srov. dále rok 21). Euryklés mstil svého otce Láchara, jehož dal Antonius popravit za piraterii, proto ten na Helléna neobvyklý postoj.

Euryklés byl ve Spartě samovládcem a na svou oslavu buď on nebo jeho nástupce zřídil eurykleie, čtyřleté hry. Jeho potomstvo zde vládlo s přestávkami až do doby neronovské: první byl jeho syn Lákón alias C. Iulius Laco. Euryklés obnovil lykúrgovskou ústavu, ve Spartě jsou z této doby doloženi efoři, apellá a gerúsiá, rovněž syssítie, tedy vše to, co bylo v letech 192, 188 či 184 zrušeno tehdejšími Acháji. Území Sparty bylo po roce 30 zvětšeno. V jižní Lakónii existoval na severu vedle spartského státu v této době (dobu vzniku nelze určit, pochopitelně někdy po roce 146) spolek Svobodných Lakónůkoinon tón Eleutherolakónón; byla to protiváha severního koina tón Lakedaimonión, tj. Sparťanů. Snad to byl stát bývalých perioiků v Lakónii a Messénii a bylo v něm sdruženo 24 měst jižní Lakóniky.

V Itálii na začátku roku bylo určeno propuštěncům s majetkovým censem nejméně dvě stě tisíc sésterciů, aby do státní pokladny odevzdali osminu majetku. Vedlo to k lokálním násilnostem a zapalování nemovitostí, které uklidnily až legie. O pořádek v Římě se v době Octavianovy nepřítomnosti starali jako městští praetoři, praetores urbani, C. Maecenas a po Aktiu M. Agrippa; viz k tomu dále rok 26. 

************************************************************

30.

Ol. 187, 3

282 SE

218 AE

(Architímos)

a. u. c. 724

C. Iulius Caesar Octavianus IV a M. Licinius Crassus

suff.: C. Antistius Vetus, M. Tullius Cicero a L. Saenius

Rok 1 autonomní éry Alexandreie v Egyptě (začala 1. srpna)

************************************************************

Na jaře opustil Octavianus (26) zimoviště a přes Rhodos a Syrii zahájil invasi do Egypta, jednak přes Pélúsion, jednak přes Paraitonion. K Pélúsiu mu prý dopomohla sama Kleopatra, která si přála s vítězem dohodnout, Antonius se pokusil invasi L. Cornelia Galla u Paraitonia loďmi zastavit. Když se mu to nepodařilo, uvažoval o odplutí do Hispánií. I v tom mu královna zabránila, když flotile tajně nařídila přeběhnout k Octavianovi. Kleopatrá se snažila v intensivních jednáních prostřednictvím poslů uchovat alespoň pro své děti královládu nad Egyptem. 

Antonius i ve svém posledním rozhodnutí podlehl královně: měl namířeno do Hispánie, odkud by zahájil nový boj, ale dal se umluvit k cestě do Alexandreje. Vybojoval před Alexandrejí malé vítězství své jízdy nad Octavianovým předvojem, jeho pěchota však byla poražena. Vojenská situace byla pro M. Antonia jednoznačná: nejprve požádal své lidi, aby ho zabili a když se před ním zabil jeden z jeho mužů, 31. července, čtyři dny před obsazením Alexandreie Octavianovými legiemi, se probodl; bylo mu 53 let. Královna Kleopatrá (39) jej dala přenést ještě živého do své hrobky, kam se ukryla. Zde následujícího dne vykrvácel.

3. srpna obsadili octaviánovci Alexandreji. V noci před okupací provedli octavianovci evokaci/evocatio, vyvádění ochranných bohů z obleženého města, aby přesídlili do Říma (stejný hudební rituál provedli Římané roku 146 při dobývání Karthága). 

Vítěz poslal vrahy, aby zabili sedmnáctiletého M. Antonia Antylla ("Antoníčka"), nejstaršího Antoniova syna s Fulvií, který byl roku 36 zasnouben s dvouletou Iulií, jedinou dcerou Octavianovou; roku 32 bylo zasnoubení zrušeno (srov. rok 35 o aféře s Kotisonem/Kosónem Dáckým). Vydal ho 23. srpna jeho vychovatel Theodóros, a byl to jediný z Antoniových "latinských" potomků, které Octavianus "Aegypto capta, po dobytí Egypta", bezprostředně zabil (Theodóros skončil na kříži za to, že mrtvého Antylla okradl o drahokam, který nosíval na krku, a zapřel to). 

Podobně se zachoval i vůči svému jedinému soku v otcovství: poslal za uprchnuvším králem Ptolemaiem XV. Kaisariónem, jediným synem C. Iulia Caesara, který byl na cestě do Aithiopie, tj. Núbie, do přístavu, aby mohl uniknout do Indie či na Cejlon (?). Po Kleopatřině smrti ho přinutil k návratu jeho zrádný vychovatel Rhodón, když se král snažil dostat k Rudému moři (srov. rok 117). Pod Kaisariónův osud se ohavně připodepsal učitel řečnictví a eklektické filosofie Areios (možná totožný s Areiem Didymem, autorem spisů z dějin filosofie, tzv. doxografie), jehož si Octavianus oblíbil a měl ho později ve velké váženosti, když římskému vítězi našeptal: úk agathon polykaisaria, neboli "mít více caesarů není dobré". 

Octavianus chtěl královnu živou, aby ji mohl vést v Římě ve svém triumfu. C. Proculeius, Octavianův důvěrník od dětství, s propuštěncem Epafrodítem ji vylákali z hrobky a Caesarův dědic dokonce svolil k osobní schůzce. Přijala ho pod obrazem Božského Iulia a četla mu z jeho dopisů, ale vítěze nedojala: zaručil, že se jí nic nestane, ale záruky o nástupnictví nedal žádné. • C. Proculeius si za Tiberia vzal život po dlouhém trápení se žaludkem tím, že vypil řídkou sádrovou kaši. 

12. srpna si poslední z králů kdysi slavné říše Kleopatrá VIII. Filopatór Neá Ísis (39) snad kousnutím zmije z rodu uraeus, hada symbolisujícího boha Amona-Réa, vzala život nebo, a to dokladuje, jak daleko již Ptolemaiovci byli svázáni s domácími tradicemi, jí tím kousnutím byla darována nesmrtelnost a božství (vládla od roku 51)

Již ve starém věku kolovalo několik versí o způsobu smrti: vedle hada, jehož do střežených komnat donesli v nádobě na vodu nebo mezi květinami, se mohla Kleopatrá zabít otrávenou vlasovou jehlicí nebo jiným rychlým jedem.

S ní si vzaly život obě její nejvěrnější služky Eirás/Írás a Charmión, jimž dal později Octavianus postavit sochy. Splnil také královnino poslední přání, aby byla pochována vedle Antonia; obě těla byla balsamována. Zapečetěný dopis s posledním přáním donesl Octavianovi Epafrodítos, jehož pověřil střežením královny. Je také možné, že propuštěncova nepozornost byla hraná a že vládce celého Středomoří tolik na královnině životě nelpěl. • Senátor z éry vrcholného principátu a historik Cassius Dio Kleopatřin osud uzavřel slovy: "Zmocnila se dvou největších Římanů a pro toho třetího se zahubila." 

Několik dní nato se vrátil do Alexandreie Kleopatřin nejstarší syn a nominálně poslední ze všech králů Egypta starého věku a poslední z vladařů XXXIII. dynastie, vládnoucí v zemi od roku 305, Ptolemaios XV. Filopatór Filométór, lidově nazývaný Kaisarión, lat. Caesarion, spoluvládce své matky od roku 44. Ihned byl na Octavianův rozkaz zavražděn: byl to totiž jediný mužský potomek Božského Iulia. Ostatní děti M. Antonia s Kleopatrou byly přijaty do domu Octavie, rovněž tak Iullus Antonius, druhý syn Antoniův s Fulvií (roku 2 byl popraven, viz). • Jeden z Kleopatřiných chlapců se údajně stal předkem Zénobie z Palmýry (tvrdila ona). O osudu Ptolemaia Filadelfa a jeho bratra Alexandra Hélia po triumfu není nic známo; pravděpodobně byli zavražděni. 

V alexandrinském palácovém komplexu připadla Římanům nesmírná kořist, neboť sem dala královna po Aktiu shromažďovat majetky chrámů v širokém okolí. Aby vojáci ve městě neloupili, vyplatil jim Octavianus na ruku tisíc séstertiů na muže. Kde byla královna s Antoniem pohřbena, známo není. Nejnovější spekulace se upřely na Búsíridu, viz v indexu, s. v. Vítěz tak měl na zaplacení armádních výdajů, financování vyslužného veteránům a okamžitě se stal nejbohatším mužem Středomoří.

Octavianus přeměnil 31. srpna království v Egyptě na římskou provincii, provincia Aegyptus, kterou řídil praefectus Aegypti ze stavu jezdeckého, tzn. v podstatě přímo Octavianus sám, později jeho císařští nástupci. Římským senátorům zakázal do země vstup, stejně jako Egypťanům stát se římskými senátory. V Alexandreji zrušil radu-búlé, samosprávný orgán, který vrátil městu až princeps L. Septimius Severus roku 199 n. 200 n. l. Zrušil mincovní ražbu, kterou v podobě stříbrné tetradrachmy obnovil až roku 20+ Tiberius (raženy do 296+). 

Provincií se znovu stal Kypros (srov. rok 47 či 36) a také všechny ostatní země, které rozdal Antonius roku 36. Spatřil mumifikované ostatky Alexandra Velikého a nějak se mu podařilo ulomit Makedonci nos; mausoleum s ostatky Ptolemaiovců navštívit odmítl, neboť jimi opovrhoval.

Prvním praefectem Egypta byl jmenován C. Cornelius Gallus, který musel hned této zimy potlačovat povstání v Héróónpoli na východu Delty a v Thébaidě, která vypukla z nevole proti novým daním/foroi. Napřesrok dorazil až k jižní hranici Egypta a opevnil ji jménem Říma.

Octavianus zvětšil území Héródovo (srov. rok 36), a to ještě na jaře na Rhodu, kam židovského vládce povolal (v jiném podání: kam židovský král přispěchal hned po ukončení války s itúrajskými Araby), aby se ospravedlnil za spojenectví s Antoniem: podařilo se mu to a Octavianus zde "Římana" Héróda povýšil na krále (vládl do roku 4). Jako římský občan se král jmenoval C. Iulius Herodes. Když Octavianus táhl Palaistínou do Egypta a pak z něho postaral se Héródés o zásobování jeho armády vodou a menáží. Království Iúdaia bylo pak Římanem zvětšeno o území patřící dosud Kleopatře a k tomui o Gadary, Samareiu, Gazu, Anthédón, Ioppé, Stratónos pyrgos/budoucí Kaisareia a k tomu dostal Kleopatřinu keltskou gardu. Ještě téhož roku dal Héródés zavraždit bývalého ethnarchu a velekněze Ióanna Hyrkana II. (asi 70) za údajnou konspiraci s králem Nabatajů (srov. rok 38); o likvidaci své milované manželky Mariamy, Hyrkánovy vnučky, viz rok následující a rok 38.

U nabatajských Arabů zemřel král Malichos I. (vládl od roku 47). Nástupcem se stal jeho syn Obodás III. (vládl do roku 9). Hned mu povstala válka se šejkem-knězem Zénodórem, asi Lýsaniovým synem, jehož právě Octavianus provolal tetrarchem a archiereem v Chalkidě pod Libanem v Syrii (srov. rok 36; Zénodóros vládl do roku 20, od roku c. 23 nad výrazně zmenšeným územím): Obodás musel Zénodórovi odstoupit Trachonítidu, Bataneiu, Auranítidu a Gaulanítidu (dohromady pozdější Dekapoli).

Ve východní části Kilikie byl odstraněn Tarkondimotos II. Filopatór (jmenován prameny pouze jako Filopatór; vládl od minulého roku) a Octavianus jmenoval králem chrámového státečku s centrem v Amánu jeho syna Tarkondimota III. (vládl do roku 17 našeho letopočtu). Tarkondimotovo území však bylo  ještě více zmenšeno. • Je též možné, že území, jemuž vládl Filopatór, bylo v letech 30-20 bez královlády (?) a roku 20 ho Augustus Filopatorovi vrátil, a to zmenšené o nějaká pobřežní místa. V tom případě by žádný Tarkondimotos III. neexistoval.

Kilikie Trácheiá, tj. Kamenitá, Drsná, připadla (až roku 20?) králi Amyntovi Galatskému, takže vládl ještě většímu území, než jeho předchůdce (viz rok 36)

Amyntovi pak vznikly války s piráty a briganty z Isaurie a Pisídie, jimž vládl Antipatros z Derbé, jeho druhým sídelním městem byly Larandy. Amyntás Antipatra porazil a brigant byl zabit; pak sice vyvrátil staré Isaury, původní sídelní město lupičů s palácem, dal ho však obnovit a rozšířit, ale dokončení se nedožil (viz rok 25).

Pozvolnou cestou z Alexandreje do Říma prošel Syrií a Anatolií, povolil v zimě jako prvním Efesanům a bíthýnským Níkajských zasvětit svatyně Romě a Božskému Iuliovi a Pergamonským hry s Caesarovým jménem; v kraji usídlil Caesar velké množství válečných veteránů, viz rok 35. Z Antiocheie Orontské ho doprovázel magnát Sósibios, viz o něm roku 44+ a v indexu s. v. hry, v Apameji Syrské poctil jako přítele a spolubojovníka Dexandra, jehož jmenoval veleknězem kultu Iuliova a Romy (nelze vyloučit, že Dexandros byl místním dynastou, tetrarchou).

Asijští Helléni dali vzor ostatním provinčním metropolím po celé říši v pěstování panovníkova kultu po celou dobu polytheistického principátu: nad olympskými a dalšími bohy se usadil symbol politického universalismu, vládce říše. Pěstování panovnického kultu, imperátorů vládnoucích i zemřelých, bylo velkým úkolem provinčních sněmů a jeho na rok voleného předsedy (asiarchés, bíthýniarchés, galatarchés etc.) a velekněze, archiereus; podle jmen těchto úředníků se v provinciích datovalo.

V důsledku vzato Helléni prošli cestou od klanového k obecnému demokratickému vývoji a humanismu dnes pokládanému za "evropský" fenomen, kdežto Římané se ubírali od klanového/kmenového jádra k národnímu vynuceného ryze mocí. V obou případech vyústily dějiny v kulturním universalismu, ve druhém případu i politickém.

U Parthů se ve válce obou uchazečů o trůn vrátil na území říše s pomocí Saků král Fraátés IV. Porazil Tíridáta II., jenž musel v zimě roku 30/29 uprchnout do Syrie, kde obdržel svolení od Octaviana, že se zde smí v klidu a míru usadit. Tíridátés měl s sebou jako rukojmí mladého syna Fraáta IV., jehož jméno ale neznáme. Octavianus vzal později oba s sebou do Říma.

V kavkazské Ibérii porazil po válce, viz rok 37 a 33, Meribanés II. (61), Mirván, Mirian, s parthskou pomocí krále Farnabáza II. Oženil se s jeho vdovou a vládl deset let. 

Někdy mezi lety 30 až 25 zemřel v Meroé král Teriteqas (vládl od roku asi 60). Následovala vláda královny-vdovy Amani-renas (do roku 25). Během polního tažení C. Aelia Galla v roce 26 přepadl Akinidad (viz rok 60) území Dódekaschoinu (resp. Triákontaschoinu) a Syénu na prvním nilském kataraktu, částečně zajal římskou posádku a odvlekl s sebou do Meroé jako triumfální kořist Augustovy sochy (srov. rok 186 a dále 24).

Germánští Quadové přešli přes Rýn, ale brzy byli legátem C. Carrinem zahnáni zpět.

Octavianus vybral mezi konsuly suffekty mimo jiné M. Tullia Cicerona (roč. 65), syna advokáta zavražděného roku 43, viz, aby prokázal Římanům svou ochotu po usmíření; Ciceronův syn držel s pompejovci až do jejich konce. Byl jediným z rodiny, který občanské války přežil. • Do Říma přišel řečník a historik Dionýsios z Halikarnássu (narozen kolem roku 60, zemřel roku 5).