087

 

************************************************************

87.

Ol. 173, 2

225 SE

161 AE

Filantés

a. u. c. 667

Cn. Octavius a L. Cornelius Cinna I.

L. Cornelius Merula suff. (za Cinnu)

************************************************************

V Thrákii zemřel vládce Astů Kotys IV. (vládl od asi roku 100). Nástupcem se stal jeho syn (?) Sadalás I. (vládl do roku 80). Jeho poddanými byla rovněž knížata Odrysů Amádokos IV. a Térés VI.

Na jaře soustředil L. Cornelius Sulla své vojsko po vylodění v Épeiru, proviant dal shromáždit z Aitólie a Thessalie a pochodoval na Chairóneiu. Théby a další obce Boiótie a střední Hellady se okamžitě vrátily do římského tábora (srov. předcházející rok), jiné obce byly vyvráceny, někdy i zvůlí Sullových velitelů (zničen východofócký Panopeus, vyloupena boiótská Lebadeia i s věštírnou). 

V Chairóneji sváděl velitel římské posádky jistého Dámóna s přízviskem po dávném věštci Peripoltás až to Boióta přestalo bavit, spikl se s patnácti dalšími, zamazali se sazemi, napili nezředěného vína/chriontai men aithaló ta prosópa nyktos, empiontes d' akraton a Římana s dalšími ráno na agoře při obětech zavraždili. Utekli a L. Licinius Lucullus, který táhl s vojskem kolem, městu žádnou vinu nedal a posádku odvedl s sebou. Měšťané se však pojistili: vylákali Dámóna zpět do Chairóneie a v lázni ho zavraždili. Pak tam prý strašilo.   

Římané z Boiótie pokračovali do Attiky. Mithridátův stratégos Archeláos se jim nepostavil v bitvě, třebaže disponoval počtem silnější armádou, ale uzavřel se se samovládcem Aristiónem v Athénách a v Peiraieu: část Sullovy armády oblehla Aristióna v Athénách, druhá Archeláa v Peiraieu. Pevnost zdí a odpor obléhaných nevedly ke zdaru a Sulla s přímými útoky na hradby přestal

Přes léto a zimu na rok 86 se Sulla v Megarách a Eleusíně připravoval na obléhání Athén, dával stavět obléhací stroje; Peiraieus byl obehnán valem. Materiál dával Říman dovážet z Théb, stavební dřevo bral z Akadémova háje a z Lykeia, zrekvíroval deset tisíc mul.

Vojáci tu však nehýřili aktivitou, zlenivěli, tak je Sulla zavalil úmornými pracemi, až ho prosili, aby směli opět válčit, viz rok následující. Athéňané byli až do této války a opět po následujícím roce, neskonale Římanům věrni, že se mezi nimi hovořilo o "attické věrnosti/fides attica". 

Archeláovi se dařilo narušovat stavbu obléhacího valu, sám stavěl věže vyšší než římská obléhací zařízení. Při výpadu poničil ohněm těžké obléhací římské stroje, které však Sulla během několika dnů opravil. Když před (vojenskou) zimou dorazila z Chalkidy posila, jíž velel Dromichaités, postavil se Archeláos Římanům před hradbami k bitvě. Nerozhodný boj zvrátil Sullův legát praetor L. Licinius Murena a mithridátovci utekli zpět za hradby a zavřeli brány: odvážného Archeláa museli vytahovat do bezpečí v koši. Drobné potyčky pokračovaly po celé období zimovištního klidu. 

V zimě vyslal Sulla, tábořící v Eleusíně, quaestora L. Licinia Luculla, aby opatřil finanční a materiální podporu v Egyptě a v Syrii (Sullově žádosti o vyřízení záležitosti nedokázali vyhovět Rhodští, neboť moře kolem ostrovů ovládala Mithridátova flotila). V Alexandreji Říman odmítl osobní dary v hodnotě osmdesáti talentů a nabídku velké turistické cesty po Nilu (srov. rok 139; už se mu taková příležitost nenaskytne), viz rok následující. 

Lucullus na cestách, které zahájil na přes Krétu, mimo jiné působil jako rozhodčí soudce ve vleklých občanských sporech v Kýréně/polemos kýrénaikos?; o jejich charakteru srov. nejznámější z nich roku 96, srov. 75sq. Bohatému městu dal novou ústavu vymezující čtyři kategorie jeho obyvatel: občanů, vesničanů/geórgoi, metoiků a Židů usazovaných po Kyrénaice ptolemaiovskými panovníky. 

Nic bližšího o fungování státu, který se v příštím desetiletí stane římskou provincií, nevíme; srov. roky 96 a 74. Židé v hellénských obcích Kýrénaiky užívali autonomního postavení s vlastní správou (z hellénského hlediska políteuma, obec, samospráva) a v Augustově době měli stejná daňová práva a povinnosti jako Helléni (isoteleia), řada Židů se hellénisovala; o jejich šílené válce za Traiana viz rok 114+sqq.

Aby Sulla rychle sehnal prostředky na výplatu služného svým vojákům (v této době byl již nějaký čas v Římě „nepřítelem státu“, viz níže), vydal rozkaz k vyplenění všech zbývajících cenností v třiceti hellénských chrámech. Mimo jiné Asklépieion, Delfy a Olympie byly v této době zbaveny všeho, co v nich ještě po minulých římských lupech zbylo ze zlata a dalších cenností, srov. rok 146. Delfy následujícího roku odškodnil polovinou thébského území. Lucullus za Sullovy války s Mithridátem řídil mincovní ražbu pro armádní potřebu na Peloponnésu. 

• Co v Delfách a jinde v Helladě z uměleckých předmětů nevzal Sulla n. později caesarovrazi, o sto padesát let později do Říma odvlekl Nero. Majetky hellénských bohů a lup z války s Mithridátem byly pravděpodobně největším zdrojem financování římských občanských válek konce republiky. 

V průběhu roku dobyl kappadocký král Ariaráthés VIII. Eusebés Filopatór ve funkci stratéga svého otce Mithridáta Eupatora Thrákii a část Makedonie, oblehl Amfipoli, před níž zřejmě přezimoval, viz rok následující.

V říši Parthů pochází z apellaia 225 SE/listopad-prosinec 87 nejstarší z trojice tzv. avromanských pergamenů, po záznamu o prodeji pozemku z Dúr z roku 117 SE/195, viz tam, nejstarší z dochovaných pergamenů starého věku. Avroman, kdysi v Médii Atropaténě, je tradiční evropské označení lokality v perském Kurdistánu, nález učiněn roku 1909 v jedné z okolních jeskyní. Druhý hellénský text s přímým vztahem k prvnímu pochází z roku 291 SE/21-20, třetí je v pahleví a je z roku 300 AE (?)/53+. Žádné z jmen na dokumentech, vlastně stvrzenkách o uhrazení koupě, není hellénské, datace kupodivu není vedena v arsakovské éře, ale seleukovské (cf. záhlaví t. r.).

Datace prvního pergamenu je ve jménu krále králů Arsaka (podle všeho Artabána III. a nikoli vzdorokrále Gotarza I.) a jeho královen: Siaké (sestra ze stejného otce/homopatriá autú adelfé kai gyné), Aryazaté alias rodným jménem Autŏma, dcera Tigránova (viz o ní roku 92) a sestra ze stejného otce Azaté. Jména královen odjinud neznáme. Jistý Gathakés koupil od Baraka za třicet drachem jeho polovinu vinice vlastněnou s bratrem v hyparchii Baiseiry (o šest desetiletí později se okres jmenuje Basiraory), u královské stanice/stathmos jménem Baithabarta (pl.; později Désakdis) u vsi Kópanis (Kófanis).

Dokument z roku 21 potvrzuje přijetí 55 drachem za vinici ve stejné administrativní jednotce, ale lokalitě jménem Dadbakabag Aspómakem od Déna, Gathakova syna, který zjevně rozšiřoval rodinný majetek. Datace druhého pergamenu je opět ve jménu krále králů Arsaka, zřejmě Fraáta IV. Královny se jmenovaly Olenneieiré, Kleopatrá, Baseirta a Bistheibanaps a viz o nich roku 10.

Třetí v pahleví psaní dokument je z roku 300 AE/53+ a lokalisace je zcela odlišná. Polovinu vinice Asmak prodával Patpak, kupoval za 65 drachem Awil. Podle všeho již v kraji nikdo z úředníků ani písařů řecky neuměl.   

Zemřel zřejmě t. r. král nabatských Arabů Obodás I. (vládl od roku 96). Nástupcem se stal jeho syn Aretás III. Filhellén (vládl do roku 62). Obodova krátká vláda Nabaty zřejmě fascinovala pro jeho vítězství nad Židy, že po něm pojmenovali osadu v Negevské poušti Oboda, nabat. 'Abda/'bd, arab. 'Abdá, a v Petře byl zbožněn jako bůh Obodás/'bdt 'lh' a ctěn po boku s Dúsarem (podle jiného výkladu byl zbožněn až Obodás III.). 

Fragment nabatského nápisu na soklu nedochované sochy z Qasr al-bint fir'aun/Hrádek faraonovy dcery v Petře praví, že byla "krále Nabatů Rabbela/[dnh s]lm' zj rb'l mlk nbtw", kterou věnoval [podle všeho syn] jistého Hajimnanaje/br hjmnnj, zvaný Starší/rb' a že ji obnovil jeho vnuk (?) v měsíci kislímu osmnáctého roku vlády Arety (III.), tedy roku 69.

Bývá usuzováno, že tento Rabbel (I.) byl nástupcem Obody na trůnu před Aretou, ale že vládl velmi krátce (nejdéle do roku 85). Podle vojevůdce Rabbela, Aretova bratra, lze usuzovat též na možnost, že Rabbel I. byl formálním spoluvládcem svého bratra, a to i s královskou titulaturou a nikoli osoba odstraněná v palácovém puči, viz k tomu rok 84. 

V Římě se po Sullově odchodu pokusil konsul L. Cornelius Cinna, dosud utajovaný mariovec, viz rok předešlý, znovu zavádět reformy (srov. rok 100), narazil však na ostrý odpor optimátů/sullovců. Usiloval o to, aby noví občané-Italikové byli zahrnuti do všech tribují společně se "starými" občany-Římany a hlasovali s nimi, aniž by byli nějak odlišováni (prý za to obdržel od Italiků na tři sta talentů). Optimáti ani další tradicionalisté si to nepřáli a stáli při Octaviovi, který patřil již k antisaturninovské oposici a držel se starých pořádků a představy, že noví občané budou shromážděni do deseti nových tribuí, viz roky 90 a 88. 

Většina tribunů byla proti Cinnovi a na foru se bojovalo. Po pouličních bojích mezi sullovci a mariovci musel populár Cinna, se šesti tribuny vyhnán optimátským konsulským kolegou Octaviem, na čas opustit Město, aby mohl na římském venkově, po Latiu a Kampánii, dát dohromady peníze a vojsko schopné boje s optimáty ("bellum octavianum/octáviánská válka"). Už prý tehdy se hromadila těla v Tiberu a forum vytírali houbami od krve. 

C. Marius starší, jehož stejnojmenný syn byl v této době s Cinnou v Etrúrii, se vrátil z Afriky se zhruba tisícičlenným ozbrojeným doprovodem (srov. předešlý rok), přistál v Etrúrii v Telamónu, kde dal dohromady dalších pět set mužů včetně otroků z manufaktur/ruptís ergastulís execitum fécit a spojil se s místními populáry: v Etrúrii s pomocí Q. Sertoria, zdatného bojovníka z válek s Germány a Kelty, sbíral vojsko pro boj s optimáty. Do Itálie se vraceli lonští uprchlíci před Sullou.  

Podporu nalezli v Capuji a do mariovského vojska byli také bráni ti ze Samnitů, kteří stále ještě byli ve válce či spíše guerrille proti Římanům (srov. roky 91 až 88) a s nimi propuštění otroci: když jejich surovosti za proskripcí dosáhly vrcholu, povraždil jich kopími v noci v jejich ležení na čtyři tisíce se svými muži na Cinnův pokyn Sertorius. Jejich součástí byli příslušníci Mariovy ke všemu ochotné gardy, jimž říkával bardyaiové (původ jména nezn.). Marius dorazil k Cinnovi před Řím do ležení na Tiberu se šesti tisíci Etrusky.

Návrat populárů/mariovců do Říma byl krvavý. Senát předtím ještě zbavil Cinnu úřadu a za něho dosadil Iovova flámina L. Cornelia Merulu; začalo zpevňování hradebních opevnění. Na pomoc octaviánovcům dorazil prokonsul Cn. Pompeius, průtahy dělal Q. Caecilius Metellus Pius, který jako vítěz po posledních bojích se Samnity nechtěl přistoupit na jejich podmínky kapitulace, viz o něm zde níže. 

To však udělal C. Marius, který zablokoval dovoz potravin do Říma z moře, stačil vyplenit Ostii, které se zmocnil zradou, a získal pro své účely silnou podporu. Samnité s římským občanstvím byli zahrnuti do tribue Voltinie. 

V okolí Říma proti sobě operovaly oddíly mariovců a octaviánů, mariovců z řad svobodných občanů přibývalo. Přidal se i jinak neznámý senátor C. Milonius, který teď velel jízdnímu oddílu a padl v bojích o Ianiculus. Mariovci obsadili Ariminum, Antium a Lanuvium, nolští Samnité si vyřídili účty s obyvateli Abelly, kterou vypálili. 

Mariovci ve spojení se Samnity porazili a pobili oddíly jistého Plautia, zřejmě M. Plautia Silvana, tr. pl. 89. V dobyté Placentii, kterou hájil z Octaviova pověření senátor Caelius/Coelius, se dal muž pokročilého věku zabít svým přítelem L. Petroniem, který musel nejprve zabít senátorova psa; pak si vzal život i Petronius. 

Po krátkém obléhání třemi vojsky byli Cinna, Q. Sertorius, který se proslaví svou hispánskou válkou, viz roky 80sqq., a Cn. Papirius Carbo s Mariem do Města vpuštěni Mariovým starým známým, ale nám neznámým Ap. Claudiem, vojenským tribunem střežícímu hradby na Ianiculu (bližšího o něm nevíme nic).

Tento vpád byl ještě odražen vojáky Octavia a Pompeia, v bitvě padlo na obou stranách po šesti stech vojácí, a konsulské vojsko i s Metellem Piem se usadilo proti mariovskému u Albánské hory. Cinna se svými lidmi zablokoval zásobování Města, šířila se panika, že nastane hlad. Mariovec C. Flavius Fimbria, syn stejnojmenného konsula roku 104, porazil oddíl, jemuž velel P. Licinius Crassus, který z bitvy unikl, viz však zde níže. 

Když Cinna slíbil otrokům svobodu a ti se k němu z Říma hrnuli, začal senát vyjednávat. Cinna, o němž se později tradovalo, že byl velehanebný/flágitiósissimus, senátorům slíbil, že nebude nikoho zabíjet, přísahat však odmítl, úřadující tribunové lidu zajistili, aby byla zrušeny protimariovské edikty z loňska, odpřisáhli nedotknutelnost Octavia, který se vrátil do Říma s tím, že jako konsul tam patří; kdo mohl, vytratil se. Později se jako pozoruhodnost uvádělo, že Octavius nebyl nijak znám jako řečník, ale že dar výmluvnosti se v něm projevil až za konsulátu. 

C. Marius na oko přijal kapitulaci senátu a se všemi cinnovci vstoupil do Města. Vypuklo peklo, jemuž se později říkalo cinnána dominátió/cinnovská vláda. Hlava konsula Cn. Octavia zavražděného s hrstkou věrných na Ianiculu C. Marciem Censorinem (viz o něm roku 92 a roku 82) byla s dalšími vystavena na Foru (první takový případ), konsulský náhradník Cornelius Merula si vzal život. Následovaly popravy, zabavování majetku šlechty, rabování atd., proskripce/cinnana proscriptio, první v Římě: Marius se za své loňské ponížení mstil. Vraždění ve Městě trvalo pět dnů a počty obětí masakru známy nebyly už ve starém věku. Později se mimo jiné tradovalo, že prostí Římané se na rabování většinou nepodíleli. L. Cornelius Sulla byl prohlášen „nepřítelem státu“ (srov. výše), jeho dům zlikvidován, majetek zabaven. 

Mezi zavražděnými optimáty byli mimo jiné: 

● M. Antonius, proslulý řečník a děd triumvirův, kterého udal hostinský v Caietě (ročník 143, cos. roku 99, srov. rok 103), ale vojáci vyslaní Antonia skolit byli uneseni jeho projevem na obranu svého života, jak se tradovalo, až dorazil jejich tribun P. Annius, který ten požitek řečnický neslyšel a proskribovanému usekl hlavu,  

● C. Iulius Caesar Strabo Vopiscus, řečník a autor tragedií, otec Iulie, matky triumvira Antonia (rok narození neznáme). Utekl z Říma na svůj statek u Tarquinií/in fundó Tarquiniensí, kde ho udal ho jeho host Sextilius, kterého před časem obhájil u soudu před těžkými obviněními; připojil ke jménu třetí cognomen, aby zdůraznil svou přízeň s Vopiskem Iuliem Iullem, cos. 473, a spojení Iuliů s Troiou a Venuší,  

● Vopiskův bratr L. Iulius Caesar, konsul roku 90, 

● C. Atilius Serranus, cos. 106, 

● P. Licinius Crassus, cos. 97, otec triumvira M. Licinia Crassa, s jedním ze svých synů (jméno neznáme). Podle jedné verse fimbriovci zavraždili triumvirova bratra a otec si vzal pak život, podle jiné zabil otec syna a pak se sám probodl. M. Crassus se posléze oženil s vdovou po bratrovi Tertullou, matkou svých dvou synů. Sám nyní unikl se třemi přáteli a deseti sluhy kamsi k moři do Zadní Hispánie, kde již pobýval se svým otcem, když válčil s Lúsítány.

Žil zde v jeskyni osm měsíců až do smrti Cinnovy a skupinku živil a děvčaty zásoboval, tolik biograf Plútarchos, jinak neznámý Vibius Pacianus. Pak se k němu hrnuli dobrovolníci a s 2500 z nich vyplenil Malaku, přeplavil se do Afriky k Metellovi Piovi, nepohodli se, tak pokračoval za Sullou do Itálie;  

● život udušením v uzavřené čerstvě omítnuté místnosti s doutnajícím uhlím si vzal Q. Lutatius Catulus (narozen kolem roku 150 jako Sex. Iulius Caesar, roku 102 Mariův kolega v konsulské hodnosti, viz tam a srov. rok 364+ smrt Iovianovu): obžalován byl tribunem lidu M. Marie Gratidianem, synovcem C. Maria a švagrem L. Sergia Catiliny a viz rok 82 Sullovu hrůznou pomstu (do té doby si dával po Městě vztyčovat sochy, které byly se Sullovým návratem strženy).

● Konsul L. Cornelius Merula si otevřel žíly v chrámu Iova Kapitólského, když předtím složil svůj kněžský úřad: jen sám pro sebe odložil klobouk, jeden ze symbolů úřadu, který nesměl být ve smrti na knězově hlavě, jak uvedl ve vzkazu na rozloučenou.

[Flamen Dialis je nejvyšší z kněží Iova Optima Maxima a úřad smí zastávat pouze patricij oddaný s pannou za přítomnosti pontifika maxima a úřadujícího flámina diális při obřadu konfarreace/confarreatio s požitím špaldového koláče a po provedení řady kultovních úkonů; takto provdaná manželka za flámina se stává fláminikou vystupující v ohnivě červeném šatu.]

Po Merulově smrti usiloval o jeho nástupnictví nezletilý C. Iulius Caesar (13), pravděpodobně se jím roku 84 díky příbuzenství s Mariem stal, ale Sulla, který anuloval vekerá rozhodnutí mariovců, mu v opakovaném uchazečství roku 81 zabránil, viz tam. Řím pak neměl nejvyššího Iovova kněze 75 roků do roku 12, kdy Augustus vybral Ser. Cornelia Lentulu Maluginenského. O jeho požadavku viz rok 22 n. l.

Zasažen bleskem během bojů o Řím zemřel v ležení Cn. Pompeius Strabo, otec Cn. Pompeia Magna: minus validus cum in lectó décumberet, ortá tempestáte et ipse fulmine adflátus est... a po několika dnech "mírá tábe obiit/oslaben když ležel na lůžku a za bouřky byl zasažen bleskem... zemřel na podivnou hnilobu". Zřejmě tedy nemocen nějakou nákazou navíc ještě byl zasažen bleskem. 

Jeho tělo pak předměstský dav v odporu k němu, byl prý všeobecně neoblíbený, zneuctil (Strabonova smrt v podání Grania Liciniana). Krátce před smrtí odhalil syn Strabonův Cn. Pompeius v ležení spiknutí zaplacené Cinnou: kolega mladého Pompeia měl vojevůce zavraždit. Syn byl v noci ve střehu, otec dal na své lůžko nastražit stočené deky a atentátník byl dopadem přímo při činu.

● Pravilo se, že Pompeius otec přišel k přezdívce Šilhavce/řec. strabón podle podoby se svým kuchařem Ménogenem, rovněž šilhavcem. Strabonův syn, Pompeius Magnus, měl později dva dvojníky, jakési propuštěnce Vibia a Publicia, které si s ním lidé pletli. Že by jejich služby někdy použil, známo není. 

Zajímavý byl osud praetora roku asi 90 M. Caecilia Cornuta, bojovníka ze spojenecké války, kterého zachránili jeho otroci. Skrýval se kdesi mimo Řím, lidé našli jakési mrtvé tělo a nachystali hranici. Pátračům po proskribovaných lidech pak nakukali, že se jejich pán oběsil a že ho pohřbívají. Caecilius Cornutus pak unikl do Gallie a jeho další osud neznáme.

Q. Caecilius Metellus Pius se do bojů před Římem nepouštěl a vyčkával se svými vojáky v Ligurii. Šířila se totiž fáma, že se z války na Východě vrací do Itálie se silnou armádou Sulla, k němuž do Acháie prchlo množství optimátů. To se právě prohlásili Marius s Cinnou konsuly na příští rok, volby podle jedné verse neuspořádali. 

Do Říma dorazil jako člen rhodské delegace Poseidónios z Apameie(srov. rok 88), později módní intelektuální studna moudrostí filhellénské římské elity (srov. např. roky 79 a 78).

V Přední Hispánii se 15. května konal v Contrebii s přízviskem Balaisce/Belaisce arbitráž mezi Salluienskými a Allavonskými ve sporu o právo prodeje pozemků pro vykopání zavodňovacích kanálu/rivi faciendi aquaive ducendae. Contrebijští radní fungovali jako soudci a rozhodli ve prospěch obyvatel Salduie, že měli právo koupit privátní pozemky vlastněné Sosinestány.

Text rozhodnutí se dochoval na jedné ze čtyř bronzových tabulek z Botorrity/Contrebie v provincii Zaragoza, jediné psané latinsky (Botorrita 2, tabula Contrebiensis). Ostatní jsou psány keltibérským písmem, no. 1 a 3 jsou jmenné seznamy, no. 4 je čitelná velmi špatně.

Kolektivní podílnictví na zavodňovacím systému doloženo mnohem později též v Africe/Numidii za vlády Elagabalovy v Lamasbě (fragmentární dekret z Lamasby "re delegata est ex decreto ordinis et colonor[um Lamasbensium...], resp. v kolekci textů na cedrových deskách/tablettes albertini z let 493 - 496 za vandalského panovníka Gunthamunda a o zavodňování sadů v pohoří Awrás/Aurès na sv. DZ. 

V Číně zemřel 29. března císař Wu, rozený jako Liou Čche (54; vládl od roku 141). Jeho nejstarší žijící syn Liou Tan/Dan, vévoda z Jan, žil prý změkčile a Wu usoudil, že není vhodným chanským "synem nebes" pro Číňany. Korunním princem prohlásil dva dny před smrtí svého nejmladšího syna Liou Fu-ling/Liu Fuling, který se stal nástupcem s posmrtným jménem Čao/Zhao (8; vládl do roku 74). 

Jako regent řídil s Wuovou vůlí říši Chuo Kuang/Huo Guang a na jeho doporučení další otcovi důvěrníci Ťin Mi-ti/Jin Midi, Hun v čínských službách, a generál Šang-kuang Ťie/Shangquang Jie.

Před smrtí Wu nařídil popravu Čao/Zhao, matky svého nástupce, prý aby se z ní nestala bestie jako kdysi z Lü Č'/Lü Zhi, vdovy po Kao-cuovi.

Z palácových intrik vynikl roku 86 pokus o puč Liou Tana se svou sestrou E-i/Eyi: tvrdili, že Čao není Wuovým synem. Byli pardonováni, i když jejich lidi to stálo hrdlo. Roku 83 se Čao (12) oženil s Šang-kuan alias Siang-čao/Shangguan alias Xiaozhao, dcerou generála Šang-huan Ťiea (sňatek zůstal bezdětný). 

Když roku 81 zrušil císař monopol státu na obchod vínem a železem zavedený Wuem (solní vydržel, s přestávkami v podstatě dodnes), vedl nesouhlas k novému spiknutí roku 80, tentokát proti regentovi Chuo Kuangovi. Spiklenci sdružující vedle palácových chaotů, většinou eunúchů, Liou Tana, princeznu E-i a rodinu Šang-kuanů křivě obvinili Chuoa ze zrady, což chlapecký císař prohlédl a později mu služebná princeznina prozradila, že na Chuoa se chystá atentát: E-i a Tan si vzali život, spiklenci ostatní poraveni s celými rodinami, císařovnu Čao pro její mládí ušetřil.

O Čaově aktivní hunské politice viz rok 128.