087-085

 

************************************************************

87.

Ol. 173, 2

225 SE

161 AE

Filantés

a. u. c. 667

Cn. Octavius a L. Cornelius Cinna I.

L. Cornelius Merula suff. (za Cinnu)

************************************************************

V Thrákii zemřel vládce Astů Kotys IV. (vládl od asi roku 100). Nástupcem se stal jeho syn (?) Sadalás I. (vládl do roku 80). Jeho poddanými byla rovněž knížata Odrysů Amádokos IV. a Térés VI.

Na jaře soustředil L. Cornelius Sulla své vojsko v Épeiru a pochodoval na Chairóneiu. Théby a další obce střední Hellady se vrátily do římského tábora (srov. předcházející rok), jiné obce byly vyvráceny, někdy i zvůlí Sullových velitelů (východofócký Panopeus).

Mithridátův stratégos Archeláos se uzavřel se samovládcem Aristiónem v Athénách a v Peiraieu. Přes léto a zimu se Sulla v Megarách připravoval na obléhání Athén, Peiraieus již oblehnut byl. Vojáci tu však nehýřili aktivitou, zlenivěli, tak je Sulla zavalil úmornými pracemi, až ho prosili, aby směli opět válčit, viz rok následující. Athéňané byli až do této doby, a opět po následujícícm roce, neskonale Římanům věrni, že se mezi nimi hovořilo o "attické věrnosti/fides attica". 

V zimě vyslal Sulla quaestora L. Licinia Luculla, aby sehnal finanční a materiální podporu v Egyptě a v Syrii. V Alexandreji odmítl dary v hodnotě osmdesáti talentů a nabídku velké turistické cesty po Nilu (srov. rok 139), dokonce odmítl válečné lodi (zřejmě mu stačilo ujištění, že s Mithridátem Ptolemaiové nepůjdou). Lucullus na cestách mimo jiné působil jako rozhodčí soudce ve vleklých občanských sporech v Kýréně; o jejich charakteru srov. nejznámější z nich roku 96. Bohatému městu dal novou ústavu vymezující čtyři kategorie jeho obyvatel: občanů, vesničanů (geórgoi), metoiků a Židů usazovaných po Kyrénaice ptolemaiovskými panovníky. 

Nic bližšího o fungování státu, který se v příštím desetiletí stane římskou provincií, nevíme; srov. roky 96 a 74. Židé v hellénských obcích Kýrénaiky užívali autonomního postavení s vlastní správou (z hellénského hlediska políteuma, obec, samospráva) a v Augustově době měli stejná daňová práva a povinnosti jako Helléni (isoteleia), řada Židů se hellénisovala; o jejich šílené válce za Traiana viz rok 114+sqq.

Aby Sulla rychle sehnal prostředky na výplatu služného svým vojákům (v této době byl již nějaký čas v Římě „nepřítelem státu“, viz níže), dal rozkaz k vyplenění všech zbývajících cenností v třiceti hellénských chrámech. Mj. Asklépieion, Delfy a Olympie byly v této době zbaveny všeho, co v nich ještě po minulých římských lupech zbylo ze zlata a dalších cenností, srov. rok 146. Lucullus za Sullovy války s Mithridátem řídil mincovní ražbu pro armádní potřebu na Peloponnésu. • Co v Delfách a jinde v Helladě z uměleckých předmětů nevzal Sulla n. později caesarovrazi, o sto padesát let později do Říma odvlekl Nero. Majetky hellénských bohů a lup z války s Mithridátem byly pravděpodobně největším zdrojem financování římských občanských válek konce republiky. 

V průběhu roku dobyl kappadocký král Ariaráthés VIII. Eusebés Filopatór ve funkci stratéga svého otce Mithridáta Eupatora Thrákii a část Makedonie s Amfipolí, kde přezimoval.

Z roku 87/86 pochází nejstarší z tzv. avromanských pergamenů, nejstarších dochovaných pergamenů starého věku (Avroman v perském Kurdistánu). Druhý hellénský text pochází z roku 21/20.

Zemřel král nabatajských Arabů Obodás I. (vládl od roku 96). Nástupcem se stal jeho syn Aretás III. Filhellén (vládl do roku 62).

V Římě se po Sullově odchodu pokusil konsul L. Cornelius Cinna znovu zavádět reformy (srov. rok 100), narazil však na ostrý odpor optimátů/sullovců. Usiloval o to, aby noví občané-Italikové byli zahrnuti do všech tribují společně se "starými" občany-Římany (prý za to obdržel od Italiků na tři sta talentů). Optimáti si to nepřáli a stáli pri Octaviovi. 

Po pouličních bojích mezi sullovci a mariovci musel populár Cinna se šesti tribuny vyhnán optimátským konsulským kolegou Octaviem na čas opustit Město, aby mohl na venkově dát dohromady peníze a vojsko schopné boje s optimáty ("bellum octavianum"). C. Marius starší, jehož stejnojmenný syn byl v této době s Cinnou v Etrúrii, se vrátil z Afriky (srov. předešlý rok), dal dohromady pět set mužů včetně otroků a spojil se s populáry v Etrúrii, kde s pomocí Q. Sertoria, zdatného bojovníka z válek s Germány a Kelty, sbíral vojsko pro boj s optimáty. 

Podporu nalezli v Capuy a do mariovského vojska byli také bráni někteří ze Samnitů, kteří stále ještě byli ve válce či spíše guerrille proti Římanům (srov. roky 91 až 88) a s nimi propuštění otroci: když jejich surovosti za proskripcí dosáhly vrcholu, povraždil jich na čtyři tisíce se svými muži Sertorius.

Návrat populárů/mariovců do Říma byl krvavý. Senát předtím ještě zbavil Cinnu úřadu a za něho dosadil Iovova flámina L. Cornelia Merulu; začalo zpevňování hradebních opevnění. Po krátkém obléhání třemi vojsky byli Cinna, Q. Sertorius, který se proslaví svou hispánskou válkou, viz roky 80sqq., a Cn. Papirius Carbo s Mariem do Města vpuštěni Mariovým starým známým. C. Marius na oko přijal kapitulaci senátu a tribunové lidu zrušili protimariovské edikty. 

Hlava konsula Cn. Octavia zavražděného C. Marciem Censorinem (viz rok 82) byla s dalšími vystavena na Foru (první takový případ), konsulský náhradník Cornelius Merula si vzal život. Následovaly popravy, zabavování majetku šlechty atd., proskripce/cinnana proscriptio, první v Římě: Marius se za své loňské ponížení mstil. Vraždění trvalo pět dnů a počty obětí "protipopulárního" masakru známy nebyly už ve starém věku. L. Cornelius Sulla byl prohlášen „nepřítelem státu“ (srov. výše), jeho dům zlikvidován, majetek zabaven. Mezi zavražděnými optimáty byli mimo jiné M. Antonius, proslulý řečník, kterého udal hostinský (ročník 143, cos. roku 99, srov. rok 103) a C. Iulius Caesar Strabo Vopiscus, řečník a autor tragedií (rok narození neznáme) jeho bratr L. Iulius Caesar, konsul roku 90.

Život udušením v uzavřené čerstvě omítnuté místnosti s doutnajícím uhlím si vzal Q. Lutatius Catulus (narozen kolem roku 150, roku 102 Mariův kolega v konsulské hodnosti, viz tam a srov. rok 364+ smrt Iovianovu): obžalován byl tribunem lidu M. Marie Gratidianem, synovcem C. Maria a švagrem L. Sergia Catiliny a viz rok 82 Sullovu hrůznou pomstu. Zasažen bleskem během bojů o Řím zemřel v ležení Cn. Pompeius Strabo, otec Cn. Pompeia Magna: minus validus cum in lectó décumberet, ortá tempestáte et ipse fulmine adflátus est... a po několika dnech "mírá tábe obiit/oslaben když ležel na lůžku a za bouřky byl zasažen bleskem... zemřel na podivnou hnilobu". Zřejmě tedy nemocen nějakou nákazou navíc ještě byl zasažen bleskem. Jeho tělo pak předměstský dav v odporu k němu zneuctil (Strabonova smrt v podání Grania Liciniana).  

Konsul L. Cornelius Merula si otevřel žíly v chrámu Iova Kapitólského, když předtím složil svůj kněžský úřad. Flamen Dialis je nejvyšší z kněží Iova Optima Maxima a úřad smí zastávat pouze patricij oddaný s pannou za přítomnosti pontifika maxima a úřadujícího flámina diális při obřadu konfarreace, confarreatio, s požitím špaldového koláče a po provedení řady kultovních úkonů; takto provdaná manželka za flámina se stává fláminikou vystupující v ohnivě červeném šatu. Po Merulově smrti usiloval o jeho nástupnictví nezletilý C. Iulius Caesar (13), ale Sulla mu v tom roku 82 zabránil. Řím pak neměl nejvyššího Iovova kněze 75 roků do roku 12, kdy Augustus vybral Ser. Cornelia Lentulu Maluginenského. O jeho požadavku viz rok 22 n. l.

Do Říma přišel jako člen rhodské delegace Poseidónios z Apameie (srov. rok 88), později módní intelektuální studna moudrostí filhellénské římské elity (srov. např. roky 79 a 78).

V Číně zemřel 29. března císař Wu, rozený jako Liou Čche (54; vládl od roku 141). Jeho nejstarší žijící syn Liou Tan/Dan, vévoda z Jan, žil prý změkčile a Wu usoudil, že není vhodným chanským "synem nebes" pro Číňany. Korunním princem prohlásil dva dny před smrtí svého nejmladšího syna Liou Fu-ling/Liu Fuling, který se stal nástupcem s posmrtným jménem Čao/Zhao (8; vládl do roku 74). Jako regent řídil s Wuovou vůlí říši Chuo Kuang/Huo Guang a na jeho doporučení další otcovi důvěrníci Ťin Mi-ti/Jin Midi, Hun v čínských službách, a generál Šang-kuang Ťie/Shangquang Jie.

Před smrtí Wu nařídil popravu Čao/Zhao, matky svého nástupce, prý aby se z ní nestala bestie jako kdysi z Lü Č'/Lü Zhi, vdovy po Kao-cuovi.

Z palácových intrik vynikl roku 86 pokus o puč Liou Tana se svou sestrou E-i/Eyi: tvrdili, že Čao není Wuovým synem. Byli pardonováni, i když jejich lidi to stálo hrdlo. Roku 83 se Čao (12) oženil s Šang-kuan alias Siang-čao/Shangguan alias Xiaozhao, dcerou generála Šang-huan Ťiea (sňatek zůstal bezdětný). 

Když roku 81 zrušil císař monopol státu na obchod vínem a železem zavedený Wuem (solní vydržel, s přestávkami v podstatě dodnes), vedl nesouhlas k novému spiknutí roku 80, tentokát proti regentovi Chuo Kuangovi. Spiklenci sdružující vedle palácových chaotů, většinou eunúchů, Liou Tana, princeznu E-i a rodinu Šang-kuanů křivě obvinili Chuoa ze zrady, což chlapecký císař prohlédl a později mu služebná princeznina prozradila, že na Chuoa se chystá atentát: E-i a Tan si vzali život, spiklenci ostatní poraveni s celými rodinami, císařovnu Čao pro její mládí ušetřil.

O Čaově aktivní hunské politice viz rok 128. 

************************************************************

86.

Ol. 173, 3

226 SE

162 AE

Hierofantés

a. u. c. 668

L. Cornelius Cinna II. a C. Marius VII.

L. Valerius Flaccus II., cos. suff. (za Maria)

************************************************************

V zimě přerušil Sulla obléhání Peiraiea, když do oddílů vlil nové nadšení do války, viz rok předešlý, a přikročil k obléhání vlastních Athén. K disposici měl nyní prostředky, které naloupil po celé Helladě. Pro potřeby obléhání dal vykácet posvátné háje kolem města (Akadémie a Lykeion přestaly být středisky filosofických škol). Ve městě brzy vypukl hlad, došlo na kanibalismus, tyrannida Aristiónova se stala nesnesitelnou (jak udávají prořímské prameny). • Za Aristióna prý také poprvé v historii v Athénách zhasl věčný oheň, ochranný symbol athénského státu (v Delfách se tak stalo roku 479 za nájezdu Peršanů, v Římě za občanské války sullovců a mariovců; nově zapalován byl vždy slunečním paprskem pomocí zrcadla, což se v určité formě udrželo dodnes při zapalování tzv. olympijského ohně). 

Začátkem anthestériónu, dne 1. března, dobyli sullovci Athén. Špioni ve městě vyslechli rozhovor u holiče, že lokalita jmenovaná jako Heptachalkos není vůbec hlídána a Sulla vzal informaci vážně. Prvním na hradbách byl M. Ateius, jemuž pak jako součást kořisti připadl pozdější učitel řečnictví a grammatiky L. Ateius Praetextatus zvaný Ateius Philologus (rodné jméno Athéňanovo neznáme). Aristión se opevnil na Akropoli, kde se určitou dobu držel, než se vzdal: od Athénina oltáře byl odtržen a následujícího roku byl s ohledem na Archeláa, který měl militantního filosofa za osobního nepřítele, otráven. Sullova neodbytná choroba, jíž trpěl do konce svých dnů, znamenala prý Athéninu mstu za porušení jejího asylového práva. Athény byly dokonale vypleněny a vraždění civilního obyvatelstva ukončil Sulla až na prosby aristokratů Médeia či Meidiy a Kallifónta.

O několik dní později Římané dobyli Peiráiea. Mithridátův stratégos Archeláos se držel ještě v Múnichii.

V pramenech se v souvislostí s athénskou protiřímskou revolucí let 88-86 hovoří buď o peripatétikovi Athéniónovi nebo o epikúrikovi Aristiónovi. Obvykle se v moderních interpretacích pokládají za jednoho a téhož člověka, který se jmenoval buď Athénaios n. Aristión. • Touto krátkou římsko-athénskou válkou bylo zároveň zlomeno poslední ohnisko domácího hellénského vzdoru vůbec: další odpor proti vetřelcům v Řecku pochází až z doby byzantské a turecké. Teprve roku 253 n. l. za císaře P. Licinia Valeriana byly athénské hradby rozvalené Sullou obnoveny proti útoku Germánů (dobově „Skythům“), a obnoven val na Isthmu. Roku 267 germánští Gotové a Herulové s výjimkou Akropole Athény dobyli a město na věky zničili.

V této době, tj. na jaře, se dostal z Makedonie a Thrákie do Thessalie s jiným silným Mithridátovým vojskem král Kappadoků Ariaráthés VIII. Eusebés Filopatór. Zde v lokalitě blíže neznámé Tisaion náhle zemřel (asi pod horou T. v Magnésii). Jeho otec Mithridátés Eupatór ho dal otrávit, jak vyplynulo ze zápisků, k nimž se roku 64 dostal Pompeius, završitel římských válek s Mithridátem. Důvod vraždy znám není. Ariaráthés VIII. byl králem Kappadoků s přestávkami v letech 99 až 86. 

V Kappadokii bylo až do dardanského míru bezvládí; zemi měl pod kontrolou Mithridátés VI. • Podle alternativního pramene našich znalostí o mithridátovských válkách se velitel královy makedonské armády jmenoval Arkathiás, rovněž Mithridátův syn (slovo Appiánovo proti Plútarchovi, který ho jmenuje Ariaráthem). Je možné, že Arkathiás uváděný jako jeden z velitelů v bitvě s Níkomédem roku 88, by mohl být rovněž Ariaráthés VIII. Obě jména tímto rokem mizí z historie. 

Novým stratégem u makedonské a thessalské mithridátovské armády byl jmenován Taxilés. K němu po moři uprchl z Múnichia Archeláos, zrovna když pontské vojsko stálo v Thermopylách. Následně v létě porazil u Chairóneie L. Cornelius Sulla Mithridátovo vojsko pod Taxilou a Archeláem: královských prý bylo až 120 tisíc a část z nich tvořili klasickou makedonskou falangu se sarísami, která opět proti legiím neuspěla. Římanů bylo pět legií, počty spojeneckých Hellénů, Makedonů, Italiků a dalších neznáme, maximálně čtyřicet tisíc mužů ve zbrani. Po bitvě jich prý pouze dvanáct n. třináct zůstalo nezvěstných, královských se z masakru zachránilo něco málo více než deset tisíc vojáků. 

Taxilés se stáhl zpět do Thessalie, Archeláos se uchytil v Chalkidě. Odtud s flotilou plenil hellénské pobřeží až po Zakynthos, kde královští zničili nějaké nákladní lodě nové římské armády, která se přepravovala z Itálie na východ. 

Mezitím se v Épeiru vylodil nový konsul (suff.) L. Valerius Flaccus, jeden z populárů, aby zahájil válku, Mithridátés Nemithridátés, s optimáty se Sullou v čele: Sulla už byl prohlášen nepřítelem státu. Valerius Flaccus se však nevypravil do Hellady, nýbrž na východ k Helléspontu.

Na podzim vyměnil Mithridátés Eupatór Taxila za Doryláa mladšího, svého důvěrného přítele, synovce Doryláa staršího a prapraděda geógrafa Strabóna (viz rok 121), který přivedl do Hellady posily o síle osmdesáti tisíc mužů. Doryláos se spojil s Archeláem a vrátili se na boiótské válčiště, ale v bitvě u Orchomenu byli mithridátovci k podzimu Sullou opět drtivě poraženi, mnoho královských zahynulo mečem nebo utonulo v okolních bažinách a Doryláos se utekl s Archeláem, který se musel po dva dny skrývat v rákosí bažin, do Chalkidy; v boji padl též Artcheláův syn Diogenés. Mithridátés pocítil v Pergamu strach a řádil, srov. zde níže.

Pokračovaly vpády Thráků do Makedonie(srov. rok 89). V zimě dobyl L. Valerius Flaccus (srov. výše) s pomocí thráckého dynasty Sadaly I. zpět Makedonii, porazil v bitvě thrácké Kainy posílené mithridátovskými oddíly a dorazil k Býzantiu. Zde v římském zimovišti propukla nespokojenost proti veliteli Valeriovi Flaccovi, jemuž vojáci předhazovali chamtivost a velitelskou neschopnost. Mluvčím nespokojenců byl senátor C. Flavius Fimbria, konsul roku 104, který se Flakkovy výpravy účastnil jako dobrovolník, možná jako jeho legát.

Praetor t. r. (nebo už roku 88?) L. Cornelius Scipio Asiaticus prý vyhladil Skordisky žijící v prostoru kolem soutoku Sávy s Dunajem v Srbsku a ti z keltsko-thráko-illyrského národa, viz rok 279n., kteří přežili, prchli za Istros/Dunaj nebo se usadili na jeho ostrovech. O jejich hrůzných zvycích viz v indexu s. v., srov. roky 75sqq. a 55. Scipio Asiaticus, cos. 83, byl prapravnuk vítěze nad Antiochem III., stál na straně mariovců a roku 82 byl proscribován, prchl do Massalie, kde brzy na to zemřel.

Koncem roku se v Déliu a v Aulidě setkali L. Cornelius Sulla a stratégos Archeláos, jehož král Mithridátés pověřil předběžným jednáním o podmínkách míru. Byla uzavřena úmluva mezi Římany (přesněji: mezi Sullou) a Archeláem čili Mithridátem Eupatorem, že se království Pontos vrátí do hranic z roku 89, král že vyplatí finanční náhradu dvou nebo tří tisíc talentů a že vydá sedmdesát n. osmdesát válečných lodí. Mithridátés za to všechno dostane římskou garanci vlády nad Pontem, zemí v Černomoří a na východě Anatolie a obnovenou smlouvu o přátelství. Archeláos se naopak stal přítelem S. P. Q. R. a od Sully dostal pozemky na Euboji; byl to přitom rodilý kappadocký Makedonec, jehož bratrem byl Neoptolemos, který zůstal králi věren, ale asi přišel o armádní velení a zpráv o něm již více není; viz o jeho synovi roku 83.

V Anatolii dal Mithridátés Eupatór po první boiótské katastrofě povraždit většinu rodin galatských tetrarchů (srov. rok 88)Galatii dal do správy pontskému satrapovi Eumachovi. Z galatských vůdců unikli a zůstali na živu jen tři: Brogitaros, Tarkondarios resp. Kastór Tarkondarios a Déiotaros (I.), který hned zahájil boj proti Eumachovi.

Mithridátés dal vysídlit Chios od všech domácích obyvatel, protože je podezříval ze spolupráce s Římany. Stratégos Zénobios měl Chíjské dopravit do Kolchidy, což se stalo; nejprve je prý svěřil jejich otrokům, viz o válce Chíjských se svými uprchlími otroky v indexu, s. v. otroci. • Ale hned po dardanském míru roku 85 byli Chíjští s pomocí Hérákleótů Pontských a s pomocí Sullovou přivedeni zpět domů.

Pro tyto a podobné Mithridátovy přehmaty vypukly po Anatolii nepokoje. V Efesu byl v létě při protimithridátovské bouři v noci zabit stratégos Zénobios a proti pontskému králi vypuklo otevřené povstání, ke kterému se přidala města Tralleis, Hypaipa, Métropolis, později Smyrna, Sardeis a Kolofón. O osudu efeského králova episkopa Filopoimena, otce Monimy, zpráv není. V Mithridátově sídelním městě Pergamu bylo odhaleno spiknutí v bezprostředním králově okolí čtyř jeho důvěrníků, filoi, kteří byli ihned po mučení popraveni a po nich 1600 dalších, kteří byli jako spiklenci udáni (část udavačů brzy potrestal smrtí Sulla). • Od tohoto okamžiku se král Mithridátés Eupatór Dionýsos stal nedůvěřivým krutovládcem.

Po bitvě u Orchomenu (viz zde výše) na podzim byl z Galatie Déiotarem vyhnán králův satrapa Eumachos. Eupatorův syn Mithridátés VIII. nechce v této době opustit Pontos, kde byl roku 88 ponechán jako vicekrál, aby Eumachovi pomohl (srov. ale další rok).

V Pantikapaiu v Bosporské říši vypuklo rovněž protimithridátovské povstání, které se rozšířilo na celý Kimmerský Bospor. Jistý Hygiainón se v Pantikapaiu prohlásil archontem a byl jím až do roku 80.

V Syrii vládne v Damasku od roku 88 Antiochos XII. Dionýsos. Když se pustil do války s Araby (Nabatajskými?), vytáhl z Antiocheie na Damašek jeho starší bratr Filippos I., arabský spojenec. Město mu vydal velitel posádky Mílésios, ale Filippos se mu zřejmě náležitě neodvděčil podle jeho představ a vládu nad městem tedy vrátil Antiochovi, který pochodoval ze svého neúspěšného tažení. Někdy v této době obléhal Antiochos Dionýsos neúspěšně Tyros, důvod války neznáme, a v poli byl poražen židovským panovníkem Alexandrem I. Iannaiem (viz dále rok následující a 84; nejde-li o stejnou událost jako roku 84)

Koncem zimy a přes jaro pobýval v Egyptě L. Licinius Lucullus (srov. předcházející rok a jeho pobyt v Kýréně). Král Ptolemaios IX. Sótér II. ale nechtěl Sullu podpořit. Než odplul na Krétu, udělal si Lucullus čas a Egypt si prohlédl jako turista. Senát pravděpodobně t. r. projednával otázku anexe Egypta, viz dále rok 65.

V Římě zemřel sedmnáctého dne svého sedmého konsulátu C. Marius (70). Na jeho místo byl dovolen mariovec L. Valerius Flaccus. • C. Marius se narodil roku 156, byl vynikajícím vojevůdcem a mizerným politikem a diplomatem. Vůdcovství partaje populárů podědil jeho stejnojmenný syn.

Než odcestoval na Východ, prosadil Valerius Flaccus zákon o snížení dluhů soukromníků vůči státu na čtvrtinu tím, že dlužné částky ve stříbře bylo možné splácet měděnou ražbou, lex Valeria de aere alieno. O pět let později zrušil zákon totálně ožebračující státní pokladnu Sulla. On i Marius, oba krvelační straničtí vůdci, natruc moudrosti "kdo čím zachází, tím také schází" zemřeli přirozenou smrtí.   

L. Cornelius Cinna přenesl vrchní velení pro válku se Sullou na Valeria Flacca (čímž měl zároveň vrchní velení pro válku s Mithridátem). Cinna dal povraždit ty propuštěné otroky šířící hrůzu, které předtím použil pro boj a hrůzovládu nad optimáty, protože se začali chovat jako „svobodní“. • První census po zahrnutí Italiků mezi římské občany provedli censoři M. Perpenna, konsul roku 92, a L. Marcius Philippus, konsul roku 91, viz rok následující a srov. rok 83. Perpenna, snad otec stejnojmenného populára, praetora roku 82 a Sertoriova vraha, přežil všechny senátory, kteří žili za jeho konsulátu a zemřel roku 49 ve věku 98 let; srov. rok 81.

V Amiternu v Latiu se narodil historik C. Sallustius Crispus(zemřel roku 35).

************************************************************

85.

Ol. 173, 4

227 SE

163 AE

Pýthokritos II.

a. u. c. 669

L. Cornelius Cinna III. a C. Papirius Carbo

************************************************************

V lednu vypukla otevřená revolta v mariovské armádě proti L. Valeriovi Flaccovi, který prchl z tábora u Býzantia a byl dopaden v Níkomédeji, kde se skryl do studně: udán byl vytažen a na Fimbriův rozkaz sťat. Novým velitelem se stal C. Flavius Fimbria (viz předešlý rok), dokonce jmenovaný senátem prokonsulem. Tato římská armáda strávila druhou část zimy v Níkaji v Bíthýnii, kam se vojsko začátkem roku přeplavilo.

Koncem zimy prošel L. Cornelius Sulla s vojskem a Archeláem Thessalií k Helléspontu. V téže době neúspěšně vyjednával král Mithridátés s Flaviem Fimbriou. Na jaře pak porazili fimbriovci několikrát královskou armádu několikrát v Bíthýnii a celou ji zničili v bitvě u Mílétopole (pontským velitelem byl Mithridátés VIII., králův syn, srov. rok předešlý). Při obléhání Pergamu div že později Římané nedopadli krále, jemuž se podařilo uniknout do Pitany.

V téže době se vrátil z cest za podporou pro Sullu jeho podvelitel L. Licinius Lucullus (srov. předešlé dva roky). Jeho poslední zastávkou byla Kréta, kde sestavil jakousi koalici měst (srov. rok 71)snad druhé krétské koinon (srov. rok 166), poslední autonomní společenství na ostrově do ustavení římské provincie. Přes Rhodos, který setrval na římské straně (srov. rok 88), Kós, Samos a Chios dorazil Lucullus do Pitany a Kolofónské zbavil samovlády jistého Epigona, pravděpodobně Mithridátova episkopa nad městem. Zde odmítl Fimbriovu nabídku ke spolupráci při dobývání Pitany. Poněvadž Lucullus odmítl přispět k obléhání svou flotilou, podařilo se Mithridátovi po moři uniknout. 

Lucullus pokračoval k Mytiléně (která držela při králi a kde nikoho nepřemluvil, srov. zde níže), zatímco Fimbria pustošil Iónii. Mimo jiné bylo údajně deset dnů pustošeno až zpustošeno a vyvráceno Ílion a zmizelo jeho ochranné palladion, Athénina soška z dob údajně trojské války: skutek je o to podivnější, poněvadž podle tehdy již zaběhlé státoprávní ideologie se Římané pokládali za potomky Trojanů prchlých z plamenů města dobytého spojenými Hellény. V srpnu se vypravil Sulla do Makedonie proti thráckým Maidům a ničeho tam zjevně nedosáhl, viz roky předešlé a následující. Archeláos odešel ke králi Mithridátovi. 

Následně se v Dardanu, ruinách v Tróadě mezi Abýdem a Íliem, osobně sešli L. Cornelius Sulla a král Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos a potvrdili mírové podmínky sjednané před rokem (srov. tam) v Aulidě:

1. Mithridátés uznal Níkoméda III. Euergeta Filopatora a Ariobarzána I. Filorómaia (tento se stal králem již počtvrté v životě; nyní vládl do roku 83),

2. Galatie se stala opět autonomní pod třemi tetrarchy (viz rok 86 a 63), král musel vyklidit Paflagonii, ale o jejím stutut není známo nic, a

3. byly přijaty finanční a další podmínky z Aulidy (viz rok 86).

Král se vrátil do Pontu a tím skončila první válka mithridátovská, která trvala od roku 88.

Na podzim začali přecházet Fimbriovi vojáci k Sullovi a sám C. Flavius Fimbria si ve složité situaci raději v Pergamu nebo v Thyateirách v Asklépiově chrámu s pomocí svého otroka vzal život (oddaný muž ho v smrti stejným mečem následoval). Pak přešlo celé jeho vojsko k Sullovi, přezimujícímu v Efesu. Potrestal všechny královy přívržence a udavače, což bylo obvyklou podmínkou mírových ujednání, tedy i dardanských. 

"Kappadokidující" město Mytiléné na Lesbu se vydrželo bránit římskému obležení až do roku 79 (!) než bylo dobyto a vyvráceno.

V Syrii v Chalkidě u Damasku se dostal k moci šejk arabských Iturajů Ptolemaios, syn Mennaiův, popř. Ptolemaios Mennaios (viz rok 101). Tituloval se jako tetrarchés kai archiereus, tj. tetrarcha a velekněz, a brzy se zmocnil celého dnešního Libanonu. Začal ohrožovat i Damaskos (viz následující rok).

Zhruba v této době skončila v helléno-bakterské říši Euthydémovců královláda Theofila Autokratora Dikaia, syna (?) Lýsiova (vládl od roku asi 110)Theofilos byl posledním z doložených Euthydémovců. První vládce dynastie vládl od roku 235 ještě v jednotné helléno-baktrijské říši, která se rozpadla někdy po roce 200 až 190. Zřejmě přímo následovali tocharští dynastové, srov. o jejich pentarchii rok 130.

V téže době rovněž zemřel vládce říše Antimachovců Níkiás Sótér (vládl snad od roku 95). Nástupcem se stal jeho syn (?) Hippostratos Sótér, který mohl vládnout do roku asi 70.

V téže době někdy skončila i vláda Eukratidovce Díoméda Sótéra, která možná trvala od roku asi 95. Nástupcem se stal jeho bratr Amyntás Níkátór (vládl snad do roku 75). Jiným vládcem v říši Eukratidovců byl král Eukratidás III. Megas, který vládl rovněž asi do roku 75 (snad bratr předešlého, srov. rok 95, pokud vůbec existoval a jeho ražba nepatří jeho staršímu jmenovci)

Bez dynastické příslušnosti (?) v téže době skončila vláda jistého Peukeláa Sótéra (srov. rok 95, délku vlády neznáme).

V Egyptě v Thébaidě bylo po čtyřech letech potlačeno povstání domorodců, které vypuklo roku 88 (srov. tam). Stratégem Thébaidy a úspěšným obnovitelem ptolemaiovské moci v Horním Egyptě byl Platón.

V Římě censoři let 86-85 L. Marcius Philippus, cos. 91, a M. Perperna, cos. 92, napočetli římských občanů 463 tisíce. Tribun lidu P. Popillius Laenas dal s Tarpejské skály svrhnout do smrti tribuna lidu roku předcházejícího Sex. Lucilia, jehož pravděpodobně jedinou vinou bylo to, že patřil mezi straníky Sullovy (záminku k popravě neznáme); jeho kolegové nečekali a utekli k Sullovi do Hellady.   

Narodil se M. Iunius Brutus, politik a filosofující autor (vzal si život roku 42). • Kolem t. r. se narodil A. Hirtius, caesarovec a epikúrik, autor osmé knihy Caesarových Kommentářů, konsul roku 43. Padl v bitvě u Mutiny téhož roku.

V téže době zemřel autor tragedií L. Accius (narozen kolem roku 170).

Mezi Huny zemřel jejich nejvyšší mocnář/šan-jü Chuluku (vládl jim od roku 96) a nástupcem se stal jeho nevlastní bratr Chu-jan-ti/Huyandi (do roku 68). Pro další války s Číňany dal kopat tisíce studní a stavět dvoupatrové sýpky, nařízení, jemuž se Hunové smáli: nežili ve "městech" a byli přesvědčeni o tom, že shromážděné obilí tak snáze padne do rukou invasorů. Za Chujantiho vlády hunský odpor vůči Číňanům slábl, každoroční tažení je připravovala o velká stáda dobytka a davy zajatců, poddané národy přestávali platit tribut a posílat vojáky. Hunským protiútokům na čínské území se nedařilo, kořist bývala slabá: mezi Huny byl hlad a šířily se nálady na uzavření míru. Viz dále rok 68.