194-190

************************************************************

194.

Ol. 146, 3

118 SE

54 AE

(neznámý)

a. u. c. 560

P. Cornelius Scipio Africanus Maior II. a Ti. Sempronius Longus

************************************************************

V Korinthu se na jaře opět sešli všichni římští spojenci v Helladě. Pro nevoli, presentovanou hlavně Aitóly, vyklidili Římané Akrokorinthos, který přenechali Achájům, a Chalkidu a Démétriadu, které připadly jednotlivým spolkům, na jejichž území ležely (srov. rok 196 a 195)

T. Quinctius Flamininus vykoupil z otroctví římské občany po pěti stech denárech; jenom mezi Acháji jich bylo 1200. Pak vyklidil Helladu a s vojskem přes fóckou Elateiu, Euboju a Thessalii dorazil do Órika, kde se spojil s loďstvem svého bratra Lucia. Po přeplavbě do Brundisia pochodoval s vojskem do Říma. 

Slavil třídenní triumf nad králem Makedonců, ukazoval sochy měděné i mramorové, nezpracovaného stříbra přivezl 43 270 liber (více než čtrnáct tun), tetradrachem attické ražby 84 tisíce, zlata 3714 liber (asi 1,2 tuny) a zlata raženého s Filippovým portrétem 14 514 kusů; k tomu dary od spojenců. V průvodu pochodovalo na dva tisíce Římanů, kteří padli do zajetí v hannibalské válce, prodáni byli do otroctví do Hellady a Quinctius Flamininus je dal vyhledat a zřejmě také vykoupit. 

Tágem Thessalů byl pro tento rok Amyntás z Píerie. T. Quinctius cestou spolek "zbavil rozbrojů", když mu vnutil zákon, aby členové spolkového sněmu zasedajícího v Lárisse a soudci byli vybíráni podle výše majetku, čili odstavil démokraty, kteří v celé Helladě byli tradičně protiřímští.

Na podzim se stal stratégem spolku Aitólů prořímský politik Thoás.

Král Antiochos Veliký pokračoval ve své expansi v Evropě. V Thrákii podrobil své moci kmeny a osvobodil z jejich moci hellénská města na západním pobřeží Pontu. Dobyl a obsadil města Ainos a Maróneiu, která byla od roku 196 z římské vůle autonomními státy. Král uzavřel spojenectví s Býzantskými a s germánskými Bastarny v Podunají (viz rok 200).

Z Efesu pak Antiochos poslal do Říma další poselstvo, jehož mluvčími byli Menippos, Lýsiás a Hégésianax (srov. rok 198 a 197). Senát však byl rovněž rozhodnut pro válku s králem. Aby si pojistil neutralitu Filippa V., slíbil jeho poslům hégemónii ve spolku Magnétů a zrušení zbytku válečné kontribuce. Městům asijských Hellénů slíbil senát „svobodu“, rozumí se od seleukovských královských daní, ačkoli si sami Římané nepřáli, aby Antiochos zasahoval do evropských dějů, a poslal za Antiochem vyslance. Antiochos se koncem roku vrátil do Syrie.

V Efesu, viz rok předešlý, konsultoval král s Hannibalem a údajně mu slíbil flotilu s vojskem na vylodění v Africe a posléze v Itálii. Pún upozorňoval na neklid v Hispánii a žádal po Seleukovci sto válečných lodí, deset tisíc pěších a tisíc jízdních vojáků, s nimiž by vpadl znovu do Itálie, zatímco král může na výsledek invase čekat v Asii. Hannibal poslal do své vlasti jistého Aristóna Tyrského, aby kontaktoval staré přátele a informoval je o Hannibalových plánech. Jeho mise se prozradila a Aristón včas uprchl. Podporu pro velký návrat zjevně nezískal. K tomu asi došlo až roku následujícího, kdy se podle jednoho pramene Hannibal v čele výsadku vylodil na kýrénském území, údajně s bratrem Magónem, který však podle všeho zemřel již roku 203, viz tam; Magón podle této verse zahynul nyní při ztrskotání lodi, resp. byl zavražděn svými otroky. 

Kartháginští se dostali do sporu s Masinissou, který loupil jejich přímořskou oblast Emporia/"Trhy, Obchodní místa" kolem Malé Syrty a donutil Leptis platit tribut jemu namísto Púnům (pokud ovšem po římském míru ještě oblast pod kartháginskou ochranu patřila). Římský senát ani jeho vyslanci s P. Corneliem Scipionem Africanem vyprovokovaný spor nijak nerozsoudili, ostatně Kartháginci neměli podle mírové smlouvy právo se Masinissovi postavit se zbraní. 

V zimě tohoto roku, asi v první části roku 193, se v Rafii konala svatba krále Ptolemaia V. Epifana s Kleopatrou I., které začali Alexandriňané říkat Syrá, tj. Syřanka (srov. předešlý rok).

V Itálii pokračovala válka Římanů s Boji. Předešlého roku v keltském Popádí porazil Boje a Insubry konsul L. Valerius Flaccus v kraji zvaném Litanský les/silva litana, popř. u Mediólána. Tohoto roku v létě se Bojové znovu Římanům postavili pod vedením Boiorika a téměř dobyli tábor konsulského vojska Ti. Sempronia. Když byli Keltové odraženi, vrátili se Římané do ležení v Placentii. V bitvě o ležení padlo jedenáct tisíc Kletů a pět tisíc Římanů a spojenců.

V Bruttiu byly zřízeny římské kolonie Thurii a Vibo Valentia/staré Hippónion, římská osada zavedena i do Krotónu. Jižní Itálie se postupně romanisovala, když hellénský element byl ve druhé válce púnské z velké části zničen nebo zotročen.

Uspořádáno děkovné "svaté jaro", ver sacrum, druhé a poslední v psané historii Říma (po roce 217), a kurulští aedilové A. Atilius Serranus a L. Scribonius Libo vypravili v dubnu megalésie. Na jejich "římských hrách", ludi Romani, seděli poprvé senátoři odděleně, zřejmě plůtkem, od ostatního lidu, od plebejů. Nová zásada se ale neujala, cos. Scipio Africanus, z jehož vůle ke změně došlo, ztratil na popularitě. Natrvalo zřídil zvláštní sedadla pro příslušníky senátu až princeps Augustus roku 26 a znovu potvrdil Tiberius Claudius.

Narodil se Ser. Sulpicius Galba. V roce 168 byl vojenským tribunem v Makedonii, roku 151 praetorem v Hispániích a konsulem roku 144. Proslavená byla jeho řečnická vystoupení proti triumfu L. Aemilia Paulla z roku 167, nebo roku 149 proti Lúsítáncům. Údajně byl vzdělán v přírodních vědách. Zemřel roku 134.

************************************************************

193.

Ol. 146, 4

119 SE

55 AE

(Hippiás III.)

a. u. c. 561

L. Cornelius Merula a Q. Minucius Thermus

************************************************************

Na jaře se z Říma vraceli Antiochovi vyslanci. Svou diplomatickou misi v Helladě prodloužili jednáním s Aitóly. Spolek Aitólů se v Naupáktu usnesl na válce proti Římanům a pro spojenectví s králem Antiochem Velikým. Nejhlasitěji k válce radil Thoás. Aitólové poslali vyjednavače k eventuálním spojencům. Níkandros byl králem Filippem V. resolutně odmítnut: Makedonie byla po porážce od Římanů slabá a kromě toho byli právě Aitólové příčinou makedonské porážky (druhé setkání Níkandrovo s králem viz roku 191). Dikaiarchos z Trichónia, bratr Thoantův, poslaný k Antiochovi, a Dámokritos z Kalydónu, poslaný k Nábidovi, byli úspěšní, protože zde všude byla spojenectví sjednána.

Tágem Thessalů na tento rok byl Aiakidés.

Na Peloponnésu zahájil válku proti Achájům, římským spojencům, spartský král Nábis tím, že oblehl Gytheion. Akci je možné datovat až na jaro roku 192. Vypukla krátká čtvrtá válka achájsko-lakedaimonská (viz následující rok).

Na podzim se z Kréty (srov. rok 195) vrátil Filopoimén, který tam v žoldu některých krétských států válčil od roku 200. Stal se popáté stratégem spolku Achájů, kteří ihned rozhodli o válce se Sparťany a zavolali na pomoc Římany.

Pravděpodobně tohoto roku král Antiochos svou další dceru Antiochis II. za krále Kappadoků Ariarátha IV. Euseba (vládcem od roku 220), který měl z prvního manželství, pro nás anonymního, dva syny Ariarátha a Oroferna, později vydávané za podvržené nebo adoptované (?) děti Antiochidy II. Ariaráthés IV. měl s Antiochidou dceru Stratoníku (IV.), pozdější choť krále Eumena II., a syna Mithridáta, pozdějšího krále Ariarátha V.

Jednání římských vyslanců (viz předešlý rok) u Antiocha Velikého nebyla pochopitelně plodná. Mezi vyslanci se měl nacházet i P. Cornelius Scipio Africanusa z této doby, případně až z roku 192, viz tam, pochází anekdota o jeho údajném setkání s Hannibalem v Efesu.

V Itálii pokračovala válka s Boji. Keltové byli pod jejich vojevůdcem Boiorikem Římany poraženi konsulem L. Corneliem Merulou u Mutiny na cestě domů obtíženi kořistí (srov. rok 183). Nanovo vypukly boje s Ligury (srov. roky 238, 233), které trvaly do roku 182, resp. 154. Dvacet tisíc Ligurů dokonce napadlo a oblehlo Pisy, konsul Q. Minucius Thermus město od obležení osvobodil a následujícího roku Ligury zahnal do Ligurie, kterou plenil (místo rozhodné bitvy u Pís, dnes obec, se dodnes jmenuje po konsulovi Minucciano). Během tažení se konsul dostal v jakési soutěsce v Ligurii s armádou do obležení, z něhož ho dostala lest se spojeneckými numidskými jezdci. Předváděli Ligurům své jezdecké umění, dostávali se blíž k nepřátelům, až po čase přešli do útoku. Numidové prolomili linie a pálili okolní pole: Ligurové se na obranu své úrody obrátili a Q. Minucius s Římany se dostali z pasti. 

V Hispániích se Keltibérové nehodlali smířit s Římany a jejich expansí. Na jaře praetor P. Cornelius Scipio Nasica, syn Cn. Scipiona padlého roku 211 ve válce s Púny, v těžkých bojích porážel Ibéry a Lúsítány, nejtvrději u Ilipy: byl to začátek vleklých válek s Lúsítánci, které trvaly šedesát let. Odplácel poražky svého předchůdce Sex. Digitia, který byl poražen Ibéry severně od Hibéru po odchodu Catonově (viz rok 195; který se přitom chlubil, že zemi pacifikoval). 

M. Fulvius Paetinus Nobilior porazil k podzimu u Toleta ve středu Hispánie keltskou koalici Carpétánů, Vakkajů/Vaccaei, Vettónů s Keltibéry, jejichž krále Hilerna Římané dopadli živého. Ve stejné době válčil jižněji zdařile C. Flaminius s Orétánci. Následujícího roku M. Fulvius porazil Vettóny a Toletum dobyl. C. Flaminius porážel Vakkaje, vyvrátil jejich město Licabrum a jeho vládce Conribilona zajal.

Podle censu bylo 143 704 římských občanů (srov. rok 204).

Na ochranu mimořímských podnikatelů a spojeneckých obcí schválen v Římě návrh tribuna lidu M. Sempronia Tuditana, cos. 185, zakazující uzavírání půjček bankovními agenty podle jiných zákonů než římských nebo latinských/lex Sempronia de pecunia credita.  

************************************************************

192.

Ol. 147, 1

Agémachos z Kýziku

120 SE

56 AE

(neznámý)

a. u. c. 562

L. Quinctius Flamininus a Cn. Domitius Ahenobarbus

************************************************************

Vypukla válka Římanů s králem Antiochem III. Velikým a s Aitóly (trvala do roku 188); zahájily ji operace proti králi Nábidovi v tzv. čtvrté válce achájsko-lakedaimonské (viz předešlý rok).

Koaličnímí partnery v této válce byli především:

na straně Antiochově                                               na straně Římanů

• Aitólové,                                                        • Achájové,

• král Nábis,                                                     • Athéňané,

• Magnétové,                                                    • král Eumenés II.,

• Amýnandros z Athamánie,                                 • Thessalové,

• Élis,                                                              • Épeiros,

• Messénie,                                                      • Rhodos,

• Boiótové.                                                       • král Filippos V.

Na začátku roku vypravili Římané loďstvo pod A. Atiliem do války proti Nábidovi. T. Quinctius Flamininus byl poslán jako vyslanec senátu do Hellady, posly vyslal také král Eumenés II.

V achájsko-lakedaimonské válce porazil Nábis Acháje v námořní bitvě před pobřežím Lakóniky u Gytheia. Stratégos Filopoimén se zachránil útěkem a admirálská loď se potopila. • Velitelská čtyřřadka Achájů byla plavidlem, které bylo minimálně osmdesát let staré a všude do něho teklo: roku 272 vezla Níkaiu II. jako nevěstu králi Alexandrovi VII. do Korinthu! 

Později porazil Filopoimén část sparťanského vojska před Argem a plenil v oblasti Megalopole. Na straně Achájů tehdy díky Filopoimenovým vazbám bojoval oddíl peltastů z Kréty pod Télemnástem z Gortyny (srov. rok 154), která byla ve spojenectví s Acháji, kdežto Knóssos se Spartou.

Nábis dobyl někdy na jaře Gytheion, který byl v obležení od minulého roku (srov. tam). Pak ale přišla porážka Pýthagorova a Nábidova před Spatou a Lakedaimonští byli ve městě uzavřeni. Stratégos Achájů Filopoimén plenil bezbrannou zemi celý měsíc než se vrátil do Acháje.

Na zásah T. Quinctia uzavřely obě válčící strany příměří a Achájové vyklidili Lakóniku (viz dále níže). Pak Říman opustil Athény, odkud sledoval achájsko-lakedaimonskou válku, a přes Euboju odešel do Démétriady. Všude dosazoval k moci prořímské režimy. Oposice musela odejít buď k Antiochovi do Anatolie nebo k Aitólům.

V létě se na sněmu spolku Aitólů, jehož se zúčastnili poslové krále Eumena II., Athéňanů, T. Quinctius osobně setkali zástupci emigrantů-protiřímských politiků z různých států Hellady. Mezi nimi také Eurylochos, úřadující magnétarchos, který byl právě vyhnán z Démétriady prořímským politikem Zénónem ze sněmu (viz zde níže), kde byl přítomen i T. Quictius, neboť se postavil jednoznačně na protiřímskou stranu. Aitólové rozhodli povolat z Asie do Evropy krále Antiocha. Na sněmu byl přítomen i králův posel Menippos, s nímž se z Efesu vrátil Thoás.

Nadšení z Antiochova příchodu a změny vlévalo do Aitólů velkou odvahu. Jeden z jejich vůdčích politiků Dámokritos odmítl předat T. Quinctiovi text sněmovního usnesení se slovy, že má právě na práci něco důležitějšího, ale že mu ho brzy předá ve svém ležení na břehu Tiberu; srov. jeho konec následujícího roku.

T. Quinctius odcestoval z Naupáktu, místa sněmování, do Korinthu. Aitólové zahájili vojenské operace. Aitólský hipparchos Dioklés obsadil náhlým předadem Démétriadu na prořímském spolku Magnétů (srov. rok 194) a dovedl domů magnétarcha Eurylocha; prořímští politici byli vyhnáni či pozabíjeni, viz zde níže. Před Chalkidou Aitólové nebyli úspěšní. Magnétové se pak postavili na stranu Aitólů.

Alexamenos z Kalydónu, který býval prořímský a byl mimo jiné jedním z vrahů Boióťana Brachylida v roce 197, se dal přesvědčit stratégem Dámokritem k sebevražedné misi ve Spartě. Z Aitólie se vypravil s oddílem vojáků informovaných o cíli akce do Sparty, kde byli Aitólové srdečně přijati, neboť přinášeli pomoc proti Achájům. Někdy na konci léta však Alexamenos, který se s Nábidem velmi sblížil, před očima všech zavraždil krále na vojenské přehlídce a zmocnil se královského paláce. Při vzbouření Sparťanů, které vedl Nábidův příbuzný Lakónikos (nebo alespoň byl s jeho dětmi vychováván), byli všichni Aitólové Sparťany zabiti nebo prodáni do otroctví, Alexamenos ubit: jeden z příkladů akce, z níž není návratu, snad první sebevražedné komando dějin.

Lakónikos potom zřejmě přijal královský titul a stal se posledním králem ve Spartě (vládl do asi roku 188, viz). Možné je ale i to, že se udržel jen velmi krátkou dobu, viz další. Nejvlivnějším mužem ve Spartě byl jistý bohatý a proachájský Tímoláos.

V téže době se dostal A. Atilius s loďstvem před Lakóniku. Jeho výsadek získal zpět přímořská sparťanská města. Filopoimén vstoupil do nehájeného města a donutil Lakedaimonské vstoupit do spolku Achájů. • Sparta byla proaitólská od roku 229 (srov. rok 188, kdy došlo k ústavní změně)Vstupem dórské Sparty do achájského společenství skončila čtvrtá válka obou států, v níž vlastně ztratil Lakedaimón svou státní suverenitu.

Na podzim se v Eurípu setkal T. Quinctius s králem Eumenem II., který vložil do Chalkidy novou posádku a pak odplul do Athén. Titus s Thessaly, kterým velel stratégos Eunomos, táhl na Démétriadu, odkud byli předtím vyhnáni Eurylochem, vůdcem proaitólské a protiřímské strany, jeho političtí protivníci. Vůdcem prořímské strany v Démétriadě byl Zénón, nedávno vyhnaný Aitóly s Eurylochem, viz zde výše. Démétrias zůstala při Aitólech.

Tágem Thessalů pro tento rok byl Epidromos z Lárissy, který zemřel po osmi měsících v úřadu. Jeho nástupce Eunomos pak zůstal tágem také pro celý rok 191.

Na konci zimy 193/192 se král Antiochos vrátil ze Sýrie zpět do Efesu. V Anatolii mu začala válka s povstaleckými Pisidy a městu Sidé (srov. události roku 218), ale do konce jara byla úspěšně dovedena do konce.

Na jaře dorazili římští vyslanci P. Sulpicius a P. Villius do Pergamu. Eumenés II. byl vřele pro válku s Antiochem. Když se s létem Antiochos přeplavil přes Helléspontos, vyslal do Říma v čele poselstva svého mladšího bratra Attala, který byl senátem nezvykle přátelsky uvítán a podarován.

P. Sulpicius v Pergamu onemocněl, P. Villius pokračoval do Efesu. Zde se měl několikrát setkat s Hannibalem. Mezi vyslanci byl údajně také P. Cornelius Scipio Africanus a také prý hovořil s Hannibalem (srov. ale již rok 193). Četná setkání Púna s Římany budila u dvořanů Antiochových podezření a Antiochos začal Afričanovi nedůvěřovat, přestal ho zvát na zásadní porady. 

Během pobytu vyslanců v Efesu nenadále zemřel nejstarší syn krále Antiocha Velikého Antiochos, jeho spoluvládce. V protiseleukovských kruzích šla pověst, že ho otec dal otrávit. • Spoluvláda obou králů je naposledy doložena dnem 28. ledna, otcem byl jmenován roku 211, resp. 209. Antiochos byl krátce manželem královny Láodiky IV. (srov. rok 196 a rok 178, kdy již dávno byla manželkou jeho mladšího bratra Seleuka IV). Někdy po této události, nejpozději do vyklizení Lýsimacheie následujícího roku, padl do zajetí nového korunního prince Seleuka druhorozený syn P. Cornelia Scipiona Africana Lucius. Seleukos s ním jednal na úrovni a před bitvou u Magnesie roku 190 ho bez výkupného propustil.

Jednání s Římany P. Sulpiciem, který se již uzdravil, a s P. Villiem v Efesu vedl Antiochův důvěrník, první z hetairů Minnión; byla opět bezvýsledná a smutek u dvora posloužil jako záminka v nich nepokračovat.

Na začátku podzimu přijel do Efesu Thoás z Aitólie ohlásit králi Antiochovi dobytí Démétriady. Nato se král vypravil s loďstvem z Efesu přes Ílion, Imbros, Skiathos a u Ptelea v Thessalii vstoupil na půdu Hellady. Zde se spojil s oddíly Eurylochovými a spolu s ním, byl to úřadující magnétarchos, a s Magnéty slavnostně vplul do Démétriady. Měl s sebou jen deset tisíc pěšáků a pět set jezdců se šesti slony (srov. k tomu rok 171). S tak malým vojskem by nešlo obsadit Helladu, natož vést válku s Římem: nepochopitelná ignorance Seleukovcova, nebo tak veliká obava z odkrytí zad Ptolemaiovi Epifanovi?

Z Démétriady pokračoval král do Lamie, kde byl na shromáždění Aitólů zvolen za vrchního velitele/stratégos autokratór, a to přičiněním příznivců Thoantových; stávající stratégos Faineás byl vůči králově osobě zdrženlivější.

Aitólové se s Antiochem pokusili dobýt zpět Chalkidu, ale město dokázala prořímská strana Mikythióna a Xenokleida s pomocí achájských žoldnéřů, které tu zanechal Eumenés II., ubránit.

V této době se na stranu Aitólů a krále Antiocha postavil Amýnandros z Athamánie (srov. jeho chování za druhé války makedonské), který mohl dokonce Antiochovi nabídnout jednoho pretendenta makedonského trůnu jako možnost nátlaku na Filippa V.: jistý Alexandros z Megalopole o sobě prohlašoval, že je potomkem Alexandra Velikého. Měl dva syny, Filippa a Alexandra, a dceru Apamé, kterou provdal za Amýnandra. A tento Filippos se měl stát králem Makedonců, viz jeho konec roku 191.

V téže době se do spojenectví s Aitóly a s Antiochem přidali Élejští a Messénští.

Koncem září se stal stratégem spolku Achájů Diofanés z Megalopole. Po velkých poradách vyhlásili Achájové válku Antiochovi.

V Athénách div že nepropukla revoluce, ale prořímský a protidémokratický zvítězil. Proaitólsky a tím pádem protiřímsky smýšlející občané odejít do vyhnanství. Jejich mluvčím byl Apollodóros, návrh zákona podával León.

Pak byl u Délia královskými pod Menippem poražen malý římský oddíl s Mikynthiónem, první padlí ve válce dosud nevyhlášené. Chalkis a ostatní eubojská města konečně otevřela brány a jejich prořímské posádky odtáhly, Euboia a Eurípos v králově moci. Prosyrskou stranu v Chalkidě representovali Eubúlidés a Filón.

Antiochos si vybral Chalkidu za své zimoviště. Zřejmě teprve v prosinci vyhlásili Římané válku Antiochovi Velikému, obřadně byla vyhlášena až s nástupem konsulů pro rok 191 v březnuVrchním velitelem byl určen nastupující konsul M’. Acilius Glabrio, pomocné sbory a proviant dodali jejich spojenci král Eumenés II. a Rhodští. Královské nabídky učinili Filippos V., Ptolemaios V., Masinissa, který mimo jiné nabídl i dvacet slonů, a Kartháginští.

Ve stejné době byli u Antiocha vyslanci Épeirótů, které vedl Charops Starší (srov. rok 198). Drželi se stranou a zdrženlivě s vysvětlením, že jsou z Hellénů Římanům nejblíže.

V prosinci byl ještě Antiochos v Thébách, kde uzavřel spojenectví se spolkem Boiótů. Pak odešel do Démétriady, kde měl porady s Hannibalem, jehož údajně neustále očerňoval u krále Aitól Thoás. Pún mimo jiné neustále doporučoval přímou invasi do Itálie a plán vést válku s Římany v Helladě neschvaloval. Znepřátelil si tak též Antiochovy dvořany. 

Nauarcha Polyxenidu poslal král do Asie, aby přivedl do Evropy celé seleukovské vojsko. Nato odešel do Thessalie a u Kynoskefal nechal Filippa z Megalopole (srov. výše), syna Alexandra z Megalopole, shromáždit a pohřbít kosti Makedonců, padlých v bitvě roku 197: to samozřejmě, mimo jiné, definitivně udrželo krále Filippa V. na římské straně, na níž s stála i thessalská aristokracie.

V průběhu prosince se mu vzdaly Fery a Skotússy a Antiochos držel téměř celou Thessalii. Oblehl krátce Lárissu, ale nechal toho, když se přiblížil Ap. Claudius Pulcher se dvěma tisíci Římanů vyslaný v zimě přes hory M. Baebiem, viz rok následující. Královští odtáhli na Euboju do Chalkidy a Římané vložili do Lárissy svou posádku.

V Alexandreji u dvora vrcholily rovněž spory o zahraniční orientaci mladého krále. Prohrál Akarnánec Aristomenés, který se pro spojenectví s Antiochem angažoval trochu příliš: král Epifanés mu poslal pohár s jedem. Aristomenés byl jeho vychovatelem a regentem, ale před vyslanci si dovolil do krále šťouchnout, když při audienci usnul, což dvorští lichotníci sedm- nebo osmnáctiletému králi udali a nafoukli, že ho takhle ponížil veřejně, před celým světem... • Je to první doklad pro takový způsob nařízené sebevraždy u Hellénů, srov. první případ nařízené smrti v Číně z roku 258.

Aristomenés byl regentem od roku 197 či 196. Nyní vládl Epifanés již samostatně a jeho novým rádcem se stal Polykratés z Argu, který se proslavil u Rafie a byl pak guvernérem na Kypru (srov. roky 217, 203 a 197).

************************************************************

191.

Ol. 147, 2

121 SE

57 AE

(neznámý)

a. u. c. 563

P. Cornelius Scipio Nasica a M’. Acilius Glabrio

************************************************************

Koncem ledna se vrátil král Antiochos Veliký z Thessalie na Euboju. V Chalkidě slavil po celý zbytek zimy padesátník svatbu s dcerou jistého Kleoptolema n. Kleofana z Chalkidy jménem Euboia (což nebylo zřejmě ženino původní jméno). Vlastní svatba se konala v únoru. Královna Láodiké III. byla již po smrti, datum neznáme. Králův dvůr s velitelským sborem se propíjely do katastrofy... Na jaře se Antiochos vypravil s vojskem do střední Hellady, přes Chairóneiu, Fókidu, kde v Delfách jako jediný ze Seleukova rodu obětoval Apollónovi, ochránci dynastie, a Naupáktos dorazil do Stratu a Medeónu. Zde se však ze strachu z Římanů, kteří také vzápětí připluli na Leukadu, sídelní ostrov národa, spolek Akarnánů nedal přemluvit ke změně spojence.

Protiřímskými exponenty u Akarnánů byli Mnásilochos a stratégos Klytos. Král se proto vrátil zpět do Chalkidy: "výlet" Antiochův do Akarnánie byla nejzápadnější válečná cesta jakéhokoli Seleukovce (nepokládáme-li pozdější povstání zotročených seleukovských armád na Sicílii za suverénní státní útvary).

V této době již nepatřily Delfy pod ochranu spolku Aitólů a do jeho řad, kam patřily od roku 290: už byly pod římskou ochranou a dohledem.

Asi začátkem dubna (podle jul. kal. opustil Řím 3. května) se v Apollónii vylodil konsul M’. Acilius Glabrio s dvaceti tisíci muži pěchoty a patnácti slony a pokračoval na jihovýchod do Thessalie. Krátce předtím obsadil král Filippos V., od roku 197 resp. 196 římský spojenec, ve spojení s Římany, které vedl M. Baebius Tamphilus, celou Thessalii. Římanům se vzdal i pretendent makedonského trůnu Filippos z Megalopole a v železech ho poslali do Říma; o jeho osudu není známo nic. Obsazeny byly athamánské domény Gomfoi s okolím, posléze padla do Filippových rukou celá Athamánie. „Král“ Amýnandros unikl do Ambrakie (viz dále rok 189).

Římané pod konsulem M’. Aciliem prošli Thessalií a města, která se před několika měsíci vzdávala králi, otevírala nyní brány Římanům. Antiochovo vojsko, k němuž se král vrátil po pobytu v Chalkidě, uniklo ze střední Hellady Thermopylami, které chtělo hájit. V bitvě v Thermopylách koncem dubna nebo začátkem května, v níž měli Seleukovci všechny výhody terénu na své straně, byli po obchvatném manévru vedeném na vrcholy hor M. Porciem Catonem Aitólové vyhnáni ze svých posic, a Římané přesvědčivě zvítězili (srov. rok 181)

Římané se zmocnili ležení a zahubili všech šest seleukovských slonů, s nimiž Antiochos táhl do Evropy. Král přišel téměř o celý expediční sbor. Po bitvě uprchl se svou mladou manželkou přes Elateiu do Chalkidy, kterou bezprostředně evakuoval a odplul přes Ténos do Efesu. Na Euboji zemřel zraněný vojevůdce Akarnánů Alexandros, který se postavil na seleukovskou stranu. Loďstvo pod velením Ísidórovým, které kotvilo v Málijském zálivu, obrátilo hned po zprávě o Thermopylách k Démétriadě. Celá Euboia se Římanům vzdala. Antiochova ostudná válka v Evropě trvala pouze několik měsíců...

Po bitvě v Thermopylách dobyli Římané Hérákleiu v Lokridě. Mezi zajaté se dostal bývalý stratégos Aitólů Dámokritos; s dalšími byl odvezen do Říma, kde si vzal na březích Tiberu život mečem po neúspěšném pokusu o útěk; srov. rok předešlý.

Ve stejnou dobu obléhal král Filippos neúspěšně Lamii. Po pádu Hérákleie musel udělat místo Římanům, kteří si to výslovně přáli - jejich „práce“ pak trvala rok. Když později v roce poslal Filippos do Říma posly s blahopřáním k vítězství nad Antiochem, dostalo se mu poděkování a jeho syn Démétrios se směl k němu vrátit do Makedonie (v Římě jako rukojmí od roku 196).

Filippos V. byl v době thermopylské bitvy údajně nemocen a s vítězným M’. Aciliem se sešel až po bitvě, když na místě blahopřál vítězi.

Následovaly mírové návrhy spolku Aitólů, jejichž stratégos Faineás nabídl při jednáních v Hypaté konsulovi M’. Aciliovi obnovení spojenecké smlouvy s Římem (použil však formulace, že se svěřují s celým majetkem pod ochranu římského národa, a měl prý na to usnesení). Konsul Faneu upozornil, že to je protektorátní smlouva, nikoli spojenectví a vyžadoval podrobení se. Pro vyjasnění bylo vyjednáno několikadenní příměří. Mezitím se od Antiocha z Efesu vrátil vyslanec Níkandros se slibem pokračovat ve válce proti Římu a hlavně s penězi, rozhodli se rovněž Aitólové setrvat ve válce. 

Aitól Níkandros, který se vracel od krále (cestu tam i zpět zvládl za dvanáct dnů), byl sice zajat Makedonci, pak ale začal na hostině jednat s Filippem, svým starým známým, o eventuálním spojenectví (viz předešlý rok a první setkání roku 193). Zástupcem Aitólů v Efesu zůstal Thoás.

Pak obsadil Filippos Démétriadu, jak měl od Římanů povoleno. Magnétarchos Eurylochos si vzal život. Antiochovi vojáci, kteří tu zbyli, dostali makedonský doprovod a přes Thessalii se po souši vrátili do Lýsimacheie k Seleukovi, jehož tu otec roku 196 zanechal. Filippos propustil i Ísidórovo loďstvo, které v Démétriadě kotvilo.

Římané dali Démétriadě „svobodu“, tj. stala se samostatným městským státem; spolek Magnétů unikl trestu, a to dokonce bez kontribucí. • Démétrias byla samostatná od roku 188, resp. krátce po tomto datu (viz rok 185).

Konsul M’. Acilius Glabrio odešel s vojskem z Thessalie a zahájil válku s Aitóly. Dva měsíce obléhal Naupáktos. Na zásah a zprostředkování T. Quinctia Flaminina uzavřeli Římané s Aitóly zastoupených Faineou příměří, aby mohli poslat do Říma vyslance, obléhání města bylo Římany zrušeno a konsul odešel do zimovišť do Fókidy. Naupáktos bránil Menestratos z Épeiru.

Zdárně vedli válku i římští spojenci Achájové. Na jaře se nezdařil Lakedaimonským diplomatický pokus vystoupit ze spolku Achájů. Filopoimén přivedl zpět k moci proachájského exponenta Tímoláa (viz níže). T. Quinctius Flamininus naproti tomu podporoval ve Spartě příznivce „tyrannovlády“, tj. královlády, stranu tradicionalistickou, jejímž exponentem byl pravděpodobně Lakónikos (srov. rok 192).

Po bitvě v Thermopylách se v květnu na shromáždění Achájů v Korinthu připojila ke spolku Messénie (setrvala do roku 183, viz tam). Achájský stratégos Diofanés donutil ke vstupu Élejské vojensky, stejně jako předtím Méssénské.

Zakynthos byl od roku 206 v moci Amýnandra Athamánského (srov. tam). Jeho správcem ostrově byl Filippos z Megalopole, od roku 192 pak Hieroklés z Akragantu. Hieroklés vydal Zakynthos Diofanovi, ale na neodbatný zásah Quinctiův odhlasoval korinthský sněm Achájů předání ostrova Římanům. Ti ho pak používali jako námořní základnu.

Tím skončila na Peloponnésu válka římsko-achájské koalice proti seleukovsko-aitólské.

Na podzim se stal pošesté stratégem spolku Achájů Filopoimén. Tágem Thessalů na tento rok byl poprvé Eunomos z Lárissy.

Na podzim pokračovaly nepokoje ve Spartě (viz výše). Do Lakóniky se vydali Acháj Diofanés, syn Diaiův, a T. Quinctius Flamininus. Poměry uklidnili vypovězením exponenta spolku Tímoláa (viz výše). t. Quinctius dosadil k moci tradicionalistickou stranu: Lakónikos se pravděpodobně opět stal králem ve Spartě (srov. rok 192 a 188).

Sparťané ale nechtěli přijmout zpět do vlasti politické exulanty a vyhnance. Nyní se poprvé hovoří o tzv. starých vyhnancích, totiž dřívějších „tyrannid“ po Kleomenovi III. (tj. po roce 219). Lakedaimonští poslali do Říma vyslance v této věci, ale senát je odkázal na rozhodnutí M’. Acilia Glabriona.

V námořní válce seleukovsko-římského konfliktu navazující na Antiochovy bojové operace po vyklizení Hellady se v létě vypravil král s Hannibalem, svým nauarchem (sic!), z Efesu do Lýsimacheie. V Efesu zůstal Polyxenidás s úkolem vybudovat velkou královskou flotilu.

Římské loďstvo, kterému velel praetor C. Livius Salinator, připlulo na Korkýru v květnu až červnu, v době obléhání Hérákleie a Lamie. Obeplutím Peloponnésu se dostalo na Aigínu, kde se spojilo s loďstvem krále Eumena II. V době obléhání Naupáktu, tj. asi v srpnu až září, obsadil C. Livius Délos.

V této době se Antiochos vrátil z Thrákie do Efesu, přezimovat se ale vydal do Magnésie pod Sipylem. Polyxenidás odplul na Chios, kam dorazil s loďstvem i C. Livius a Eumenés II. V asi stoloďové flotile bylo osmdesát římských a také šest lodí z Karthága.

V září byl v námořní bitvě u mysu Kórykos v Iónii Antiochův admirál Polyxenidás Římany pod C. Liviem a Attalovci poražen a s jádrem loďstva se musel uchýlit do Efesu. Po bitvě odpluli Eumenés a Rhodští pod nauarchem Pausistratem, kteří dorazili až po bitvě, domů, C. Livius na Chios a odtud do Kanai u Pergamu, kde římská flotila přezimovala. • Pausistratovy lodi byly vybaveny plamenometem, zařízením ze dvou trubek podél boku plivajících na nepřítele oheň. O účinnosti zbraně není nic známo. 

V důsledku nové situace odpadly od Seleukovců k Římanům iónské státy Kýmé, Klázomenai, Erythrai, Kolofón a Mílétos.

Zřejmě tohoto roku napadli Galatové Pontskou Hérákleiu. Město oblehli, ale obránci dokázali obležení prolomit a Galaty odrazit.

V Parthii zemřel král Arsakés III. Artabános I. (vládl od roku 211). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés IV. Friapatios (panoval do roku 176). • Král Artabános I. byl posledním tributárním parthským králem (srov. rok 209).

Kartháginci zaplatili deset let po válce všechny válečné kontribuce uložené mírem z roku 201. Ztracené hispánské trhy se v těchto letech snažili  nahradit novými vztahy se západním Pontem (Istros) apod.

Války Římanů s Boji a Ligury, s nimiž třetím rokem válčil Q. Minucius, neustávaly; do Říma hlásil, že jsou podrobeni. Oba národy byly opět poráženy. Bojům za tažení Cn. Domitia Ahenobarby, cos. 192, roku předešlého nejprve utekl k Římanů "senát" i s rodinami, prý 1500 osob, a tohoto roku odebral konsul P. Cornelius Scipio Nasica Keltům rukojmí a polovinu území a triumfoval nad nimi. Ze zabraného území se stala římská státní půda/ager publicus a lze předpokládat, že to byla úrodnější část bojského území. Cispadánští Bojové byli pravděpodobně válkami natolik zdeptáni, že se už významněji v římských dějinách neobjevují. Bojská země byla záhy Římany kolonisována: už roku 189, viz tam, byla založena Bononie, roku 188 Forum Livii/dn. Forlì a následujícího roku Regium Lepidi, řec. Rhégion Lepidion/dn. Reggio nell'Emilia.

V Římě byl na Palatinu zasvěcen chrám Velké Matky bohů/Magna Mater deum (srov. rok 204, kdy byl zaslíben). Při stavbě základů Kybelina domu bylo pravděpodobně poprvé použito původní římské stavitelské inovace opus caementicium, betonu se sopečným popelem. 

V Číně se oženil císař Chuej/Hui (19) s Čang Jan/Zhang Yan, ale manželství zůstalo bezdětné. Císařovna-vdova Kao Chou alias Lü Č'/Lü Zhi snaše nařídila, aby adoptovala osm chlapců palácových žen a jejich matky aby zabila. Nelze vyloučit, že otcem dětí byl císař, neboť o osudu otců dětí není záznamu; viz dále rok 188. 

************************************************************

190.

Ol. 147, 3

122 SE

58 AE

(Démétrios I.)

a. u. c. 564

L. Cornelius Scipio Asiaticus a C. Laelius

************************************************************

Kolem roku 190 byl boiótarchem Káfísotímos.

V zimě na začátku roku v rámci příměří přišli do Říma aitólští vyjednávači vedení Dámotelem a podporovaní T. Quinctiem, který byl z Hellady zpět doma. K dohodě se senátem nedošlo: Aitólové nechtěli přijmout volbu mezi tisícitalentovou pokutou (= šest milionů drachem) a bezpodmínečnou poddaností Římu a Římané se rozhodli pokračovat ve válce se spolkem Aitólů. Začal třetí rok římsko-seleukovské války.

Na jaře opustil M’. Acilius Glabrio zimní ležení v Elateji a konečně dobyl obléhanou Lamii (srov. předešlý rok) a začal obléhat Amfissu v Ozolské Lokridě. Po zatmění slunce 14. března (11. července podle tehdejšího kalendáře, v době konání Apollinských her 6. - 13. července, srov. rok 212), dorazil na válčiště s novými jednotkami konsul t. r. L. Cornelius Scipio, později zvaný Asiaticus. Jeho slavnější bratr Publius zvaný Africanus mu byl na tažení poradcem. Předtím se vylodili v Apollónii a přes Épeiros a Thessalii dorazili k Amfisse, kde od M’. Acilia převzali velení a jeho legie, M´. Acilius opustil provincii. Před Amfissou pak zprostředkovali Athéňané zastoupení stratégem Echedémem nová jednání válčících stran: Aitólové se Scipiony dohodli další šestiměsíční příměří (asi na období srpen 190 až leden 189) a Římané nechali obléhání, jímž se nechtěli zdržovat vzhledem k nastávající invasi do Asie.

Na to prošli Římané pod Scipiony v osobním doprovodu krále Filippa V. Thessalií do Makedonie. V září, v době námořní bitvy u Myonnésu (viz níže) prošli Thrákií a vstoupili do nedávno vyklizené Lýsimacheie (srov. níže). Zahájili přepravu přes Helléspontos: obsadili Abýdos a zpět dobyli Fókaiu (Aemiliovo zimoviště; Fókaia byla Římany nejdříve prohlášena autonomním státem, roku 188 ale připadla Attalovcům).

Během římské přepravy z Evropy do Asie v říjnu přišel za Scipiony do Lýsimacheie s mírovými návrhy Antiochův vyslanec Hérákleidés z Býzantia (viz níže).

Král Antiochos III. Veliký po celou zimu, kterou strávil ve Frygii, zbrojil. Polyxenidás budoval loďstvo v Efesu, Hannibal kompletoval jiné loďstvo v Kilikii a Syrii. Král dával dohromady pozemní vojsko v Apameji ve Frygii a jeho syn Seleukos v Aiolidě. 

V době jarní rovnodennosti kolem 21. března vypluli na moře Rhodští pod nauarchem Pausistratem směrem na Efesos, pak ale zůstali stát u Panormu na Samu. V téže době vypluli na moře i Římané pod C. Liviem Salinatorem a loďstvo krále Eumena II., který se k Římanům dostavil do Karai. Společně vyplenili okolní seleukovské kraje a pak se vypravili do Helléspontu, obětovali v Íliu a v úžinách se jim vzdal Séstos a oblehli Abýdos (srov. výše).

Seleukovský nauarchos Polyxenidás, který byl emigrant rodem z Rhodu, strojil na svého krajana Pausistrata lest, že mu předá královo loďstvo, aby ho vylákal před Efesos. Vyslal Níkandra, jednoho z pirátských vůdců ve službách Antiocha Velkého, aby Rhoďany před Samem neočekávaně přepadl. Jejich lodi Níkandros zničil a rhodský nauarchos Pausistratos padl.

Ve stejné době obsadil korunní princ Seleukos římské zimoviště Fókaiu a brány mu otevřela také Kýmá (srov. předešlý rok). C. Livius a Eumenés II., kteří již vyjednávali s obleženými Abýdskými o vydání města, se po rhodské porážce stáhli z Helléspontu na jih na Samos, a to cestou přes Mytilénu minuli Fókaiu, která již byla obsazena Seleukovci (viz výše; ostrov Samos byl rhodský od roku 197 do roku 167)

Na Samu zakotvil i rhodský nauarchos Eudámos. Když se spojenci pokoušeli o přepad Efesu po souši, zahnal je seleukovský velitel města Androníkos z Makedonie; v přístavu kotvila Polyxenidova flotila. Na Samu v květnu předal C. Livius Salinator velení novému římskému námořnímu veliteli L. Aemiliovi Regillovi, který na Samos připlul přes Athény spolu s Epikratem, nauarchem Eumenovým (?). Na Samu pak proběhla římsko-attalovsko-rhodská jednání o dalším vedení námořní války proti Seleukovcům. 

Spojenci vyslali ke Kefallénii několik lodí proti Sparťanovi Hybristovi, který s místními přepadával lodi se zásobami z Itálie pro Římany a spojence. Jak skončil, nevíme. 

C. Livius se vypravil přes Mílétos, Halikarnássos, Knidos, Kós a Rhodos do Lykie, kde vedl po boku Rhodských neúspěšné boje proti Seleukovcům. Pokus o obsazení Patar v Lykii spojencům pro pohotovost posádky a obyvatel nevyšel. Proto se dalších plánů vzdal a podél asijského pobřeží plul do Evropy. Kdesi na thessalském břehu se setkal se Scipiony, kteří v této době (viz výše) tudy směřovali do Thrákie. Pak už plul přímo do Itálie.

V této době, asi v září, byl L. Aemilius neúspěšný u Efesu. Spolu s Eumenem a Rhodskými se připojil k bojům v Lykii, upustili na přímluvy spojenců od obléhání Iasu a podruhé Římané neuspěli pod Patarami. Pak se spojenci vrátili na Samos.

Seleukos, jemuž přišel na pomoc jeho královský otec, oblehl Pergamon, který hájil Eumenův bratr Attalos (II.); Eumenés byl v té době na moři s loďstvem mezi Lýkií a Samem. V Elaji se pak sešli všichni protiseleukovští spojenci; včetně oddílu Achájů, kterému velel Diofanés; Achájové se tak poprvé a naposledy po roce 1184, kdy byla dobyta Troiá, vojensky objevili v Asii

Zde, ještě před bitvou u Myonnésu, předložil Antiochos Římanům a jejich spojencům mírové nabídky, které byly odmítnuty (svoboda iónským městům, polovina válečných náhrad). Král Eumenés byl zásadně proti míru. Seleukovci po příchodu posil Attalovcům upustili od dalšího obléhání Pergama.

Po této události, stále ještě před bitvou u Myonnésu, vybojovali Rhodští pod Eudámem, Pamfýlidou a Charikleitem vítěznou námořní bitvu s druhou seleukovskou flotilou, které velel Hannibal, v prostoru měst Sidé a Aspendos (37 lodí královských proti 36 rhodským). Hannibal "vyhořel" a setrval v Sidé, Eudámos se vypravil před Patary, které s Římany oblehl.

Antiochos poté opustil Sardy a vrátil se do Efesu. Jeho diplomatická jednání s králem Prúsiou I. o spojenectví byla neúspěšná; Bíthýnec dostal dopisy i od Římanů a cestou domů ho přijel navštívit C. Livius.

V září pak došlo k rozhodující bitvě této války na moři. Polyxenidás opustil Efesos, Antiochos oblehl kolofónské Notion a Římané se pokoušeli zmocnit Teu, když narazili na pirátské loďstvo vracející se s lupem, ale k boji nedošlo. V bitvě u Myonnésu a Kóryka porazili zničujícím způsobem Římané pod L. Aemiliem Regillem a Rhodští o 80 lodích (z toho 22 rhodských) seleukovské loďstvo pod Polyxenidou. Seleukovci ztratili polovinu z flotily 89 lodí. Polyxenidás uprchl se zbytkem lodí do Efesu. 

Na to dal Antiochos vyklidit Lýsimacheiu a Abýdos (viz výše), Římané oblehli Fókaiu, která se jim vzdala, a učinili si z ní své zimoviště pro flotilu.

V říjnu se římská armáda přeplavila z Evropy do Asie, poprvé v historii, aniž by jí v tom kdo bránil. Antiochova indolence změnila chod dějin. V další mírové nabídce, kterou král učinil Římanům, tentokrát Scipionům, prostřednictvím svého vyjednávače Hérákleida z Býzantia, chtěl odstoupit vše v Evropě, „dát svobodu iónským městům“ a zaplatit polovinu všech válečných výdajů. Proti těmto návrhům se postavil král Eumenés II., který chtěl po Antiochovi Velikém vyklizení celé Anatolie až po pohoří Tauros, tedy celé tzv. Cistaurie.

Antiochovy návrhy byly odmítnuty a Scipionové pokračovali přes Ílion, kde obětovali Palladě a údajně nadšeně vítáni jako ílijští potomci, k ústí Kaíku. Cestou onemocněl P. Cornelius Scipio Africanus Maior a léčil se v Elaji v ležení Eumenově; před Íliem se armáda na několik dnů zastavila, neboť P. Cornelius Scipio jako jeden ze saliů držel Martovu slavnost s průvody štítů/ancilia. Antiochos měl ležení u Thyateir.

V listopadu nebo ještě později byla u Magnésie pod Sipylem vybojována rozhodná bitva římsko-seleukovské války na souši. Římané a jejich spojenci pod konsulem L. Corneliem Scipionem porazili již podruhé makedonskou falangu (srov. rok 197), které velel král Antiochos III. Veliký, jehož jediným spojencem v bitvě byl Ariaráthés IV., král Kappadoků. Spoluveliteli krále byl jeho korunní princ Seleukos a synovec Antopatros, středu velel satrapa Lýdie Zeuxis a Minnión.

Před bitvou dlouho prý pršelo a přes své rituální zaneprázdnění doporučil bratrovi-konsulovi P. Scipio okamžitě zaútočit a využít toho, že seleukovské armádě se silnými lukostřelci navlhly tětivy. V bitvě u Magnésie použili Hellénové naposledy válečných slonů ve velkém; zároveň to je jeden z posledních dokladů jejich bojového použití Hellény vůbec (poslední roku 163 v Iúdaji a viz rok 144). Seleukovci měli šedesát tisíc pěchoty a dvanáct tisíc jízdy, k tomu 54 indické slony, jimž velel elefantarchos Filippos (Římané jen šestnáct afrických). V seleukovském vojsku se také Římané poprvé setkali s velbloudí jízdou. Padlých byla na Antiochově straně na padesát tisíc pěších, tři tisíce jízdních a patnáct slonů bylo jato. L. Cornelius Scipio se po bitvě chlubil přízviskem Asiaticus (jako filhellén užíval též Asiagenus n. Asiágenés, což bylo římskými tradicionalisty káráno jako nelatinské). O jeho osudu viz rok 187.

U Magnésie roku 281 moc Seleukovců v Anatolii začala, nyní zde po devadesáti letech rovněž skončila.

Po bitvě uprchl Antiochos do Sard a přes Apameiu ve Frygii u Kelain se synem Seleukem pokračoval do Syrie. Všechna území před Taurem byla rychle vyklizena. Králův nauarchos Polyxenidás dorazil do Syrie také po souši přes Anatolii, když loďstvo opustil v Patarách. Seleukovci vyklidili Anatolii s hysterickou rychlostí, jakoby prchali před některou z oblud vylezlých na světlo světa z Tartaru.

Jako vyjednávače s Římany a Eumenem II. poslal Antiochos do Sard svého synovce Antipatra s Músaiem a Zeuxidem, kteří přijali předběžné podmínky vítězů: vyklidit celou Malou Asii, vyplatit patnáct tisíc talentů ve stříbru, Eumenovi čtyři sta a vydat Hannibala (viz o něm dále roku 189), Thoanta Aitólského a další protiřímské exponenty Hellady.

Efesos s Trally a Magnésií se nyní stal zimovištěm Římanů a sem se také dostavil nejmladší syn krále Antiocha Velikého, Antiochos (IV.), který byl určen za rukojmí dohodnutých mírových podmínek. Do Říma bylo vypraveno seleukovské poselství.

V Lakedaimonu stále trvalo politické napětí (srov. předešlý rok). Rozpory mezi Sparťany se přiostřily, protože Římané a Achájové propustili do Sparty rukojmí míru roku 192, tzn. příznivce tradiční královlády, v propagandistickém slovníku zachovaných jednostranných pramenů „tyrannidy“. Po jejich návratu bylo ve Spartě popraveno - řečí pramenů „zavražděno“ - třicet Filopoimenových příznivců. Mezi propuštěnými nebyl Armenos, Nábidův syn, který později v internaci onemocněl a zemřel.

Na podzim se stal stratégem spolku Achájů Archón z Aigyry (první úřad Archontův - pro jeho trvání jsou též možné roky 187/186 nebo 184/183; nebo byl nyní Filopoimén stratégem dvakrát za sebou?, srov. rok 189).

Stratégem spolku Aitólů se stal protiřímský Níkandros. Tágem Thessalů na tento rok byl podruhé Aiakidés (srov. rok 193).

To vše ještě před bitvou u Magnésie.

V zimě vypukly v Athamánii boje místních proti Makedoncům (viz následující rok).

Eumenés II. na oslavu vítězství nad Seleukovcem mimo jiné založil u starých slovutných thermálních lázní s jedinečnou přírodní scenérií v jižní Frygii město Hierápolis a v něm roční slavnosti bohyně Létó ztotožněné s kultem Velké Matky, létóia. • Přírodní úkaz se dnes turecky jmenuje Pamukkale. 

V království Pontos zemřel po dlouhé a úspěšné vládě Mithridátés IV. Filopatór Filadelfos (vládl od roku 249o možnosti, že pod Mithridátem IV. se skrývají dva králové téhož jména, viz roky 302 a 249). Nástupcem se stal syn Farnakés I. (vládl do roku 169). Rozšířil otcovské dědictví, získal Sinópu, Trapezús a Kerasús, který přestavěl na Farnakeiu, měl spojenecké smlouvy s hellénskými městy v Černomoří a z Pontu udělal anatolskou mocnost, která po oslabení Seleukovců nalezla nyní spojence v Římanech, ale seleukovské dynastické vazby neopustila. Království bylo bohaté na rudy, agrární produkty a ryby, hluboké lesy, ovocné stromy, olivový olej exportovalo v domácí keramice. Královské sídlo přemístil Farnakés z vnitrozemní Amasie, kde leželi pochováni první čtyři králové, obklopené úrodným krajem zvaným Tisíc vesnic/Chíliokomos, kultovního střediska království a dynastie, jejímž ústředním ochráncem byl Zeus Stratios, hellénisovaná podoba íránského Ahúry Mazdy. Novými residenčními městy se staly Amísos a Sinópé. 

V Bosporské říši zemřel král Pairisadés III., manžel a spoluvládce královny Kamasaryé Filoteknos od roku 215. Za nového spoluvládce si přibrala svého syna jménem Pairisadés IV. Filométór (vládl do doby někdy po roku 160). Královna Kamasaryé vládla do doby po roku 175. Její druhý manžel Argótés, syn Ísanthův, nezastával ve státě žádný úřad.

V Baktrii byl zavražděn král Euthydémos II. (vládl od asi roku 200). Moc převzal Antimachos I. Theos (snad do roku asi 180), zřejmě údělný vládce n. satrapa svého otce (?) a svého strýce Démétria I. (?) v Margiáně. Byl prvním z Hellénů, který razil čtverhranné indické měďáky. • Příbuzenské vztahy zde uvedené jsou silně hypothetické a pravděpodobné snad jen tehdy, předpokládáme-li identičnost Démétria I. s Démétriem II., srov. k tomu rok 200. Antimachos mohl být vojákem ve službách svého krále. 

Jednotná říše helléno-bakterská se rozpadla ve dva státní útvary. V bývalém jádru říše vládla dynastie Euthydémovců, v západní a jižní části dynastie Antimachovců: Euthydémovci vládli asi do roku 85, Antimachovci do roku asi 70. O rozdělení území Euthydémovců viz rok 185. • Všechny údaje z helléno-baktrijské říše jsou co do výkladu velmi nejednoznačné a postavené víceméně na numismatickém materiálu. Je rovněž nejednoznačné hovořit o dynastiích, tedy rodových uskupeních, když to mohly být pouhé mocenské skupiny spojené určitou doménou: nikde není řečeno, že moc přecházela z otce na syna. 

Kolem tohoto roku vykrystalisovaly v Jerúsalému vnitřní rozpory Židů mezi filhellény čili hellénisty a národně konservativními tzv. chasídaji (aram. chasajjá, hebr. chasídím, řec./aram. essaioi čili essejci, tj. zbožní). Rozpor byl více kulturní než náboženský. Zakladatelem sekty měl být jistý „Učitel spravedlnosti“, jedna z mystických představ o příchodu Mesiáše. • Podle tradice začalo hnutí chasídajů existovat roku 197, tedy 390 let po dobytí Jerúsaléma, roku 177 měla být založena společnost essejců a roku 137 mělo dojít k rozštěpení této společnosti (srov. rok 104 a 36).

V Itálii Římané znovu osídlili kolonie Placentii a Cremonu (srov. rok 200 a 198). M´. Acilius Glabrio ještě před přechodem Scipionů přes Helléspont slavil triumf nad Aitóly a Antiochem, sice bez doprovodu svých vojáků, kteří zůstali ve válce s králem, zato s podívanou na velké množství raženého i neraženého stříbra. Stal se prvním z Římanů, který si dal pozlatit vlastní sochu.

V Hispániích bojovali Římané s Keltibéry tohoto roku/před bitvou u Myonnésu velmi neúspěšně: praetor L. Aemilius Paullus, syn konsula od Cann a budoucí vítěz od Pydny, byl poražen Lúsítánci na území Bastetátů, v bitvě padlo na šest tisíc Římanů a jen s obtížemi se podařilo zbytku vrátit na západ do pacifikovaných krajů. 

Kolem roku 190 zemřel Aristón z Kea, scholarchos peripatu od roku 225. Pátým scholarchem peripatu se stal Kritoláos z Fasélidy (srov. rok 155).

Kolem roku 190 se narodil C. Laelius Sapiens, cos. roku 140, přítel Scipiona Aemiliana, řečník a přítel stoické filosofie. Kolem něho se vytvořila skupina římských aristokratů-filhellénů.