194-192

************************************************************

194.

Ol. 146, 3

118 SE

54 AE

(neznámý) | (Dionýsios I.) 

a. u. c. 560

P. Cornelius Scipio Africanus Maior II. a Ti. Sempronius Longus

************************************************************

V Korinthu se na jaře opět sešli všichni římští spojenci v Helladě. Pro nevoli, presentovanou hlavně Aitóly, vyklidili Římané ještě v průběhu sněmu, Akrokorinthos, který přenechali Achájům, a Chalkidu a Démétriadu, které připadly jednotlivým spolkům, na jejichž území ležely (srov. rok 196 a 195). Z Korinthu se vrátil T. Quinctius do Elateie. 

T. Quinctius Flamininus vykoupil z otroctví římské občany po pěti stech denárech; jenom mezi Acháji jich bylo 1200. Pak vyklidil Helladu a s vojskem z fócké Elateie, kde po celou zimu rozsuzoval spory a nahrazoval nařízení v obcích držených kdysi Filippem, přes Euboju a Thessalii dorazil do Órika, kde se spojil s loďstvem svého bratra Lucia. Po přeplavbě do Brundisia pochodoval s vojskem do Říma. 

Slavil třídenní triumf nad králem Makedonců, ukazoval sochy měděné i mramorové, nezpracovaného stříbra přivezl 43 270 liber (více než čtrnáct tun), tetradrachem attické ražby 84 tisíce, zlata 3714 liber (asi 1,2 tuny) a zlata raženého s Filippovým portrétem 14 514 kusů; k tomu dary od spojenců. V průvodu pochodovalo na dva tisíce Římanů, kteří padli do zajetí v hannibalské válce, prodáni byli do otroctví do Hellady a Quinctius Flamininus je dal vyhledat a zřejmě také vykoupit. 

Tágem Thessalů byl pro tento rok Amyntás z Píerie. T. Quinctius cestou spolek "zbavil rozbrojů", když mu vnutil zákon, aby členové spolkového sněmu zasedajícího v Lárisse a soudci byli vybíráni podle výše majetku, čili odstavil démokraty, kteří v celé Helladě byli tradičně protiřímští.

Na podzim se stal podruhé stratégem spolku Aitólů protiřímský politik Thoás z Trichónia; poprvé jím byl zvolen roku 203 (dva roky předtím byl tajemníkem koina, grammateus, po válkách s Římany byl stratégem volen ještě v letech 181 a 173. Jeho bratr Dikaiarchos, politicky stejně laděný, byl poprvé stratégem roku 195 a podruhé asi roku 188; jiný od žoldnéře Dikaiarcha z Aitólie, viz rok 204.

Král Antiochos Veliký pokračoval ve své expansi v Evropě. V Thrákii podrobil své moci kmeny a osvobodil z jejich moci hellénská města na západním pobřeží Pontu. Dobyl a obsadil města Ainos a Maróneiu, která byla od roku 196 z římské vůle autonomními státy. Král uzavřel spojenectví s Býzantskými a s germánskými Bastarny v Podunají (viz rok 200).

Z Efesu pak Antiochos poslal do Říma další poselstvo, jehož mluvčími byli Menippos, Lýsiás a Hégésianax (srov. rok 198 a 197). Senát však byl rovněž rozhodnut pro válku s králem. Aby si pojistil neutralitu Filippa V., slíbil jeho poslům hégemónii ve spolku Magnétů a zrušení zbytku válečné kontribuce. Městům asijských Hellénů slíbil senát „svobodu“, rozumí se od seleukovských královských daní, ačkoli si sami Římané nepřáli, aby Antiochos zasahoval do evropských dějů, a poslal za Antiochem vyslance. Antiochos se koncem roku vrátil do Syrie, viz zde níže.

V Efesu, viz rok předešlý, konsultoval král s Hannibalem a údajně mu slíbil flotilu s vojskem na vylodění v Africe a posléze v Itálii. Pún upozorňoval na neklid v Hispánii a žádal po Seleukovci sto válečných lodí, deset tisíc pěších a tisíc jízdních vojáků, s nimiž by vpadl znovu do Itálie, zatímco král může na výsledek invase čekat v Asii. 

Hannibal poslal do své vlasti jistého Aristóna Tyrského, aby kontaktoval staré přátele a informoval je o Hannibalových plánech. Jeho mise se prozradila a Aristón včas uprchl. Podporu pro velký návrat zjevně nezískal. K tomu asi došlo až roku následujícího, kdy se podle jednoho pramene Hannibal v čele výsadku vylodil na kýrénském území, údajně s bratrem Magónem, který však podle všeho zemřel již roku 203, viz tam; Magón podle této verse zahynul nyní při ztroskotání lodi, resp. byl zavražděn svými otroky. 

Kartháginští se dostali do sporu s Masinissou, který loupil jejich přímořskou oblast Emporia/"Trhy, Obchodní místa" kolem Malé Syrty a donutil Leptis platit tribut jemu namísto Púnům (pokud ovšem po římském míru ještě oblast pod kartháginskou ochranu patřila). Římský senát ani jeho vyslanci s P. Corneliem Scipionem Africanem vyprovokovaný spor nijak nerozsoudili, ostatně Kartháginci neměli podle mírové smlouvy právo se Masinissovi postavit se zbraní. 

V zimě tohoto roku, asi v první části roku 193, se v Rafii konala svatba krále Ptolemaia V. Epifana s Kleopatrou I., které začali Alexandriňané říkat Syrá, tj. Syřanka (srov. předešlý rok). Na nápisech byla naopak titulována jako sestra králova, ačkoli mezi nimi neležela žádná rodová příbuznost. Stala se matkou dvou ptolemaiovských králů a jedné královny. Antiochos se pak přes Antiocheiu vracel do Efesu se zastávkou na svatbě další své dcery, viz rok následující. 

V Itálii se vlekla válka Římanů s Boji. Předešlého roku v keltském Popádí porazil Boje a Insubry konsul L. Valerius Flaccus v kraji zvaném Litanský les/silva litana; prý Keltů padlo osm tisíc. Říman držel vojáky po zbytek léta kolem Pádu u Placentie a Cremony pracemi na obnově válkou zničeného kraje. Na jaře L. Valerius znovu porazil Insubry a Boie, které vedl Dorulatus, u Mediólána, a padlo Keltů na deset tisíc. Valeriův nástupce t. r. bojoval s Boji znovu.

V létě se Bojové znovu Římanům postavili pod vedením Boiorika a jeho dvou bratrů a v celodenním boji téměř dobyli tábor konsulského vojska Ti. Sempronia. Když byli odraženi, vrátili se Římané do ležení v Placentii. V bitvě o ležení padlo jedenáct tisíc Keltů a pět tisíc Římanů a spojenců.

V Bruttiu byly zřízeny římské kolonie Thurii a Vibo Valentia/staré Hippónion, římská osada zavedena i do Krotónu. Jižní Itálie se postupně romanisovala, když hellénský element byl ve druhé válce púnské z velké části zničen nebo zotročen.

Uspořádáno děkovné "svaté jaro", ver sacrum, druhé a poslední v psané historii Říma (po roce 217), a kurulští aedilové A. Atilius Serranus a L. Scribonius Libo vypravili v dubnu megalésie. Na jejich "římských hrách", ludi Romani, seděli poprvé senátoři odděleně, zřejmě plůtkem, od ostatního lidu, od plebejů. Nová zásada se ale neujala, cos. Scipio Africanus, z jehož vůle ke změně došlo, ztratil na popularitě. Natrvalo zřídil zvláštní sedadla pro příslušníky senátu až princeps Augustus roku 26 a znovu potvrdil Tiberius Claudius.

Narodil se Ser. Sulpicius Galba. V roce 168 byl vojenským tribunem v Makedonii, roku 151 praetorem v Hispániích a konsulem roku 144. Proslavená byla jeho řečnická vystoupení proti triumfu L. Aemilia Paulla z roku 167, nebo roku 149 proti Lúsítáncům. Údajně byl vzdělán v přírodních vědách. Zemřel roku 134.

************************************************************

193.

Ol. 146, 4

119 SE

55 AE

(Hippiás III.) | (Fanarchidés) 

a. u. c. 561

L. Cornelius Merula a Q. Minucius Thermus

************************************************************

Na jaře se z Říma vraceli Antiochovi vyslanci. Svou diplomatickou misi v Helladě prodloužili jednáním s Aitóly. Spolek Aitólů se v Naupáktu na jarním sněmování usnesl na válce proti Římanům a pro spojenectví s králem Antiochem Velikým. Nejhlasitěji k válce radil Thoás. Aitólové poslali vyjednavače k eventuálním spojencům. Níkandros byl králem Filippem V. resolutně odmítnut: Makedonie byla po porážce od Římanů slabá a kromě toho byli právě Aitólové příčinou makedonské porážky (druhé setkání Níkandrovo s králem, velmi kuriosní, viz roku 191). Dikaiarchos z Trichónia, bratr Thoantův, poslaný k Antiochovi, a Dámokritos z Kalydónu, poslaný k Nábidovi, byli naopak úspěšní, protože zde všude byla válečná spojenectví sjednána. Thoás po skončení svého mandátu odplul do Efesu k Antiochovi, aby ho podpořil v rozhodnutí válčit s Římem. V králově radě ho podpořil Alexandros z Akarnánie, do kynoskefalské porážky Filippovy jeho důvěrný dvořan/filos, nyní poradce Seleukovcův. 

Tágem Thessalů na tento rok byl Aiakidés.

Na Peloponnésu zahájil válku proti Achájům, římským spojencům, spartský král Nábis tím, že oblehl Gytheion. Akci je možné datovat až na jaro roku 192. Vypukla krátká čtvrtá válka achájsko-lakedaimonská (viz následující rok).

Na podzim se z Kréty (srov. rok 195) vrátil Filopoimén, který tam v žoldu některých krétských států válčil od roku 200. Stal se popáté stratégem spolku Achájů, kteří ihned rozhodli o válce se Sparťany a zavolali na pomoc Římany.

Pravděpodobně tohoto roku král Antiochos, možná už cestou z rafijské svatby, provdal svou další dceru jménem Antiochis II. za krále Kappadoků Ariarátha IV. Euseba (vládcem od roku 220), který měl z prvního manželství, pro nás anonymního, dva syny Ariarátha a Oroferna, později vydávané za podvržené nebo adoptované (?) děti Antiochidy II. Ariaráthés IV. měl s Antiochidou dceru Stratoníku (IV.), pozdější choť krále Eumena II., a syna Mithridáta, pozdějšího krále Ariarátha V. Antiochos nabídl jinou svou dceru, jméno neznáme (Láodiku?) rovněž Eumenovi, ten jí ale pohrdl: ostřeji nepřátelství nešlo demonstrovat. 

Jednání římských vyslanců (viz předešlý rok) u Antiocha Velikého v Efesu nebyla pochopitelně plodná. Mezi vyslanci se měl nacházet i P. Cornelius Scipio Africanus a z této doby, případně až z roku 192, viz tam, pochází anekdota o jeho údajném setkání s Hannibalem v Efesu.

V Itálii pokračovala válka s Boji. Keltové byli pod jejich vojevůdcem Boiorikem Římany poraženi konsulem L. Corneliem Merulou u Mutiny na cestě domů obtíženi kořistí (srov. rok 183); padlo čtrnáct tisíc Keltů, tři jejich velmožové byli jati, Římanů a spojenců zůstalo na bojišti pět tisíc. Nanovo ve stejné době vypukly boje s Ligury (srov. roky 238, 233), které trvaly do roku 182, resp. 154. Dvacet tisíc Ligurů dokonce napadlo a oblehlo Pisy, konsul Q. Minucius Thermus město od obležení osvobodil a následujícího roku Ligury zahnal do Ligurie, kterou plenil (místo rozhodné bitvy u Pís, dnes obec, se dodnes jmenuje po konsulovi Minucciano).

Během tažení se konsul dostal v jakési soutěsce v Ligurii s armádou do obležení, z něhož ho dostala lest se spojeneckými numidskými jezdci. Předváděli Ligurům své jezdecké umění, dostávali se blíž k nepřátelům, až po čase přešli do útoku. Numidové prolomili linie a pálili okolní pole: Ligurové se na obranu své úrody obrátili a Q. Minucius s Římany se dostali z pasti. 

V Hispániích se Keltibérové nehodlali smířit s Římany a jejich expansí. Na jaře praetor P. Cornelius Scipio Nasica, syn Cn. Scipiona padlého roku 211 ve válce s Púny, v těžkých bojích porážel Ibéry a Lúsítány, nejtvrději u Ilipy: byl to začátek vleklých válek s Lúsítánci, které jako součást hispánské války trvaly šedesát let, srov. rok 197. Odplácel porážky svého předchůdce Sex. Digitia, který ztratil několik bitev s Ibéry severně od Hibéru po odchodu Catonově (viz rok 195), v bojích padla polovina jeho vojáků a přitom se chlubil, že zemi pacifikoval. 

Propraetor Zadní Hispánie M. Fulvius Paetinus Nobilior porazil k podzimu u Toleta ve středu Hispánie keltskou koalici Carpétánů, Vakkajů/Vaccaei, Vettónů s Keltibéry, jejichž krále Hilerna Římané dopadli živého. Do Říma se za svých hispánských válek vrátil s ovací krátce po bitvě v Thermopylách roku 191 s kořistí pro státní pokladnu 130 tisíci victoriátů, s dvanácti tisíci librami stříbra neraženého a se 127 librami zlata. Ve stejné době jako Fulvius válčil jižněji zdařile praetor C. Flaminius s Orétánci. Následujícího roku M. Fulvius porazil Vettóny a Toletum dobyl. C. Flaminius porážel Vakkaje, vyvrátil jejich město Licabrum a jeho vládce Conribilona zajal.

Podle censu bylo 143 704 římských občanů (srov. rok 204)Na ochranu mimořímských podnikatelů a spojeneckých obcí schválen v Římě návrh tribuna lidu M. Sempronia Tuditana, cos. 185, zakazující uzavírání půjček bankovními agenty podle jiných zákonů než římských nebo latinských/lex Sempronia de pecunia credita.  

************************************************************

192.

Ol. 147, 1

Agémachos z Kýziku

120 SE

56 AE

(neznámý) | (Diodotos I..) 

a. u. c. 562

L. Quinctius Flamininus a Cn. Domitius Ahenobarbus

************************************************************

Vypukla válka Římanů s králem Antiochem III. Velikým a s Aitóly (trvala do roku 188); zahájily ji operace proti králi Nábidovi v tzv. čtvrté válce achájsko-lakedaimonské (viz předešlý rok).

Koaličnímí partnery v této válce byli především:

na straně Antiochově                                               na straně Římanů

• Aitólové,                                                        • Achájové,

• král Nábis,                                                     • Athéňané,

• Magnétové,                                                    • král Eumenés II.,

• Amýnandros z Athamánie,                               • Thessalové,

• Élis,                                                               • Épeiros,

• Messénie,                                                       • Rhodos,

• Boiótové.                                                        • král Filippos V.

Na začátku roku vypravili Římané loďstvo pod A. Atiliem do války proti Nábidovi. T. Quinctius Flamininus byl poslán jako vyslanec senátu do Hellady, posly vyslal také král Eumenés II.

V achájsko-lakedaimonské válce, viz rok předešlý, porazil Nábis Acháje v námořní (mini)bitvě před pobřežím Lakóniky u Gytheia. Sám neměl právo vlastnit podle míru s Římany flotilu až na dvě plavidla. K těm odkudsi přidal tři další, cvičil s mužstvem a Acháje snadno porazil. Stratégos Filopoimén se zachránil útěkem, prchal až do Pater, a admirálská loď se pro své stáří rozpadla a potopila po prvním nárazu, její mužstvo i s nauarchem Acháiů Teisónem z Pater Lakónové zajali. • Velitelská čtyřřadka Achájů byla plavidlem minimálně osmdesát let starým a všude do něho teklo: roku 272 vezla Níkaiu II. jako nevěstu králi Alexandrovi VII. do Korinthu! 

Když se vzpamatoval, porazil Filopoimén část sparťanského vojska před Argem a plenil v oblasti Megalopole. Na straně Achájů tehdy díky Filopoimenovým vazbám bojoval oddíl peltastů z Kréty pod Télemnástem z Gortyny (srov. rok 154), která byla ve spojenectví s Acháji, kdežto Knóssos se Spartou.

Nábis dobyl někdy později Gytheion, který byl v obležení od minulého roku (srov. tam). Pak ale přišla porážka Pýthagorova a Nábidova před Spartou a Lakedaimonští byli Acháji ve městě uzavřeni. Filopoimén plenil bezbrannou zemi celý měsíc než se vrátil do Acháje.

Na zásah T. Quinctia uzavřely obě válčící strany příměří a Achájové vyklidili Lakóniku (viz dále níže). Pak Říman opustil Athény, odkud sledoval achájsko-lakedaimonskou válku, a přes Euboju odešel do Démétriady. Všude dosazoval k moci prořímské režimy. Oposice musela odejít buď k Antiochovi do Anatolie nebo k Aitólům.

V létě se na sněmu spolku Aitólů, jehož se zúčastnili poslové krále Eumena II., Athéňanů, T. Quinctius osobně setkali zástupci emigrantů-protiřímských politiků z různých států Hellady. Mezi nimi také Eurylochos, úřadující magnétarchés, který byl právě vyhnán z Démétriady prořímským politikem Zénónem ze sněmu (viz zde níže), kde byl přítomen i T. Quinctius, neboť se postavil jednoznačně na protiřímskou stranu. Aitólové rozhodli povolat z Asie do Evropy krále Antiocha. Na sněmu byl přítomen i králův posel Menippos, s nímž se z Efesu vrátil Thoás, viz rok předešlý.

Nadšení z Antiochova příchodu a změny vlévalo do Aitólů velkou odvahu. Jeden z jejich vůdčích politiků Dámokritos odmítl předat T. Quinctiovi text sněmovního usnesení se slovy, že má právě na práci něco důležitějšího, ale že mu ho brzy předá ve svém ležení na břehu Tiberu/in Italia daturum, cum castra ibi Aetoli posuissent; srov. jeho konec následujícího roku.

T. Quinctius odcestoval z Naupáktu, místa sněmování, do Korinthu. Aitólové zahájili vojenské operace. Aitólský hipparchos Dioklés obsadil náhlým přepadem Démétriadu na prořímském spolku Magnétů (srov. rok 194) a dovedl domů magnétarcha Eurylocha; prořímští politici byli vyhnáni či pozabíjeni, viz zde níže. Před Chalkidou Aitólové nebyli úspěšní. Magnétové se pak postavili na stranu Aitólů.

Alexamenos z Kalydónu, který býval prořímský a byl mimo jiné jedním z plánovačů vraždy promakedonského Boióťana Brachylida/Brachylla v roce 197, se dal přesvědčit stratégem Dámokritem k sebevražedné misi ve Spartě. Z Aitólie se vypravil s oddílem jízdních vojáků informovaných o cíli akce do Sparty, kde byli Aitólové srdečně přijati, neboť přinášeli pomoc proti Achájům. Někdy na konci léta však Alexamenos, který se s Nábidem velmi sblížil, před očima všech zavraždil krále na vojenské přehlídce a zmocnil se královského paláce. Prý si tam hodiny prohlížel poklady, jeho druhové se ohlíželi po kořisti v okolí. Při vzbouření Sparťanů, které vedl Nábidův příbuzný Lakónikos (nebo alespoň byl s jeho dětmi vychováván), byli všichni Aitólové Sparťany zabiti nebo prodáni do otroctví, Alexamenos ubit: jeden z příkladů akce, z níž není návratu, snad první sebevražedné komando dějin.

Lakónikos potom zřejmě přijal královský titul a stal se posledním králem ve Spartě (vládl do asi roku 188, viz). Možné je ale i to, že se udržel jen velmi krátkou dobu, viz další. Nejvlivnějším mužem ve Spartě byl jistý bohatý a proachájský Tímoláos.

V téže době se dostal A. Atilius s loďstvem před Lakóniku. Jeho výsadek získal zpět přímořská sparťanská města. Filopoimén vstoupil do nehájeného města a donutil Lakedaimonské vstoupit do spolku Achájů. • Sparta byla proaitólská od roku 229 (srov. rok 188, kdy došlo k ústavní změně)Vstupem dórské Sparty do achájského společenství skončila čtvrtá válka obou států, v níž vlastně ztratil Lakedaimón svou státní suverenitu.

Na podzim se v Eurípu setkal T. Quinctius s králem Eumenem II., který vložil do Chalkidy novou posádku a pak odplul do Athén. Titus s Thessaly, kterým velel stratégos Eunomos, táhl na Démétriadu, odkud byli předtím vyhnáni Eurylochem, vůdcem proaitólské a protiřímské strany, jeho političtí protivníci. Vůdcem prořímské strany v Démétriadě byl Zénón, nedávno vyhnaný Aitóly s Eurylochem, viz zde výše. Démétrias zůstala při Aitólech.

Tágem Thessalů pro tento rok byl Epidromos z Lárissy, který zemřel po osmi měsících v úřadu. Jeho nástupce Eunomos pak zůstal tágem také pro celý rok 191.

V Asii se na konci zimy 193/192 král Antiochos vrátil ze Sýrie zpět do Efesu, viz rok 193. V Anatolii mu začala válka s povstaleckými Pisidy a městu Sidé (srov. události roku 218), ale do konce jara byla úspěšně dovedena do konce.

Na jaře dorazili římští vyslanci P. Sulpicius a P. Villius do Pergamu. Eumenés II. byl vřele pro válku s Antiochem. Když se s létem Antiochos přeplavil přes Helléspontos, vyslal do Říma v čele poselstva svého mladšího bratra Attala, který byl senátem nezvykle přátelsky uvítán a podarován.

P. Sulpicius v Pergamu onemocněl, P. Villius pokračoval do Efesu. Zde se měl několikrát setkat s Hannibalem. Mezi vyslanci byl údajně také P. Cornelius Scipio Africanus a také prý hovořil s Hannibalem (srov. ale již rok 193). Četná setkání Púna s Římany budila u dvořanů Antiochových podezření a Antiochos začal Afričanovi nedůvěřovat, přestal ho zvát na zásadní porady. 

Během pobytu vyslanců v Efesu nenadále zemřel nejstarší syn krále Antiocha Velikého Antiochos, jeho spoluvládce. V protiseleukovských kruzích šla pověst, že ho otec dal otrávit. • Spoluvláda obou králů je naposledy doložena v babylónských klínopisných textech dnem 28. ledna, otcem byl jmenován roku 211, resp. 209. Antiochos byl krátce manželem své sestry Láodiky IV. (srov. rok 196 a rok 178, kdy již dávno byla manželkou jeho mladšího bratra Seleuka IV., kde též další domněnky). Někdy po této události, nejpozději do vyklizení Lýsimacheie následujícího roku, padl do zajetí nového korunního prince Seleuka druhorozený syn P. Cornelia Scipiona Africana Lucius. Seleukos s ním jednal na úrovni a před bitvou u Magnésie roku 190 ho bez výkupného propustil.

Jednání s Římany P. Sulpiciem, který se již uzdravil, a s P. Villiem v Efesu vedl Antiochův důvěrník, první z hetairů Minnión; byla opět bezvýsledná a smutek u dvora posloužil jako záminka v nich nepokračovat.

Přeprava do Evropy. Na začátku podzimu přijel do Efesu Thoás z Aitólie ohlásit králi Antiochovi dobytí Démétriady. Nato se král vypravil s loďstvem z Efesu přes Ílion, Imbros, Skiathos a u Ptelea v Thessalii vstoupil v říjnu na půdu Hellady. Zde se spojil s oddíly Eurylochovými a spolu s ním, byl to úřadující magnétarchés, a s Magnéty slavnostně vplul do Démétriady. Měl s sebou jen deset tisíc pěšáků a pět set jezdců se šesti slony (srov. k tomu rok 171). S tak malým vojskem by nešlo obsadit Helladu, natož vést válku s Římem: nepochopitelná ignorance Seleukovcova, nebo tak veliká obava z odkrytí zad Ptolemaiovi Epifanovi?

Z Démétriady pokračoval král do Lamie, kde byl na shromáždění Aitólů zvolen za vrchního velitele/stratégos autokratór, a to přičiněním příznivců Thoantových; stávající stratégos Faineás byl vůči králově osobě zdrženlivější, nehorlil pro válku a zastupoval názory mezi Aitóly varující před válkou s Římem.

Aitólové se s Antiochem v zádech pokusili získat zpět Chalkidu, ale město dokázala prořímská strana Mikythióna a Xenokleida s pomocí achájských žoldnéřů, které tu zanechal Eumenés II., udržet; k otevřenému boji ještě nedošlo. Vůdcem proaitólské strany v Chalkidě byl exulovaný chalkidský předák Euthymidás žijící v Athénách a vlivný obchodník v oblasti Hérodóros z Kiu (už o nich slyšet nebude). 

V této době se na stranu Aitólů a krále Antiocha postavil Amýnandros z Athamánie (srov. jeho chování za druhé války makedonské), který mohl dokonce Antiochovi nabídnout jednoho pretendenta makedonského trůnu jako možnost nátlaku na Filippa V.: jistý Alexandros z Megalopole o sobě prohlašoval, že je potomkem Alexandra Velikého. Měl dva syny, Filippa a Alexandra, a dceru Apamé, kterou provdal za Amýnandra. A tento Filippos se měl stát králem Makedonců, viz jeho konec roku 191.

V téže době se ke spojenectví s Aitóly a s Antiochem opatrně přidali Élejští a Messénští. Élejští poslali do Chalkidy Kallistrata, který žádal Seleukovce, aby do Élidy poslali vojáky na ochranu před Acháji, svými nepřáteli. Král poslal Kréťana Eufana s tisícem mužů. Po Thermopylách, viz rok následující, oddíl odešel a Élejští s Messénií byli donuceni vstoupit do paktu s Acháji.  

Koncem září se stal stratégem spolku Achájů Diofanés z Megalopole. Po velkých poradách vyhlásili Achájové válku Antiochovi.

V Athénách div že nepropukla revoluce, ale prořímský a protidémokratický zvítězil. Proaitólsky a tím pádem protiřímsky smýšlející občané odejít do vyhnanství. Jejich mluvčím byl blíže neznámý Apollodóros, návrh zákona podával León z rodiny aristokratické a Athény setrvaly v římském táboře až do válek Sullových.

Pak byl u Délia královskými pod Menippem poražen malý římský oddíl s Mikythiónem, první padlí a zajatí, bylo jich padesát, ve válce dosud nevyhlášené. Chalkis a ostatní eubojská města konečně otevřela brány a jejich prořímské posádky i římské garnisony odtáhly, Euboia a Eurípos v králově moci. Prosyrskou stranu v Chalkidě representovali Eubúlidés a Filón.

Antiochos si vybral Chalkidu za své zimoviště. Zřejmě teprve v prosinci vyhlásili Římané válku Antiochovi Velikému, obřadně byla vyhlášena až s nástupem konsulů pro rok 191 v březnuVrchním velitelem byl určen nastupující konsul M’. Acilius Glabrio, pomocné sbory a proviant dodali jejich spojenci král Eumenés II. a Rhodští. Královské nabídky učinili Filippos V., Ptolemaios V., Masinissa, který mimo jiné nabídl i dvacet slonů, a Kartháginští.

Ve stejné době byli u Antiocha vyslanci Épeirótů, které vedl Charops Starší (srov. rok 198). Drželi se stranou a zdrženlivě s vysvětlením, že jsou z Hellénů Římanům nejblíže. Je-li však král schopen je ochránit, rádi ho ve své zemi přijmou, přijde-li se svou celou vojenskou silou. 

V prosinci byl ještě Antiochos v Thébách, kde uzavřel spojenectví se spolkem Boiótů. Pak odešel do Démétriady, kde měl porady s Hannibalem, jehož údajně neustále očerňoval u krále Aitól Thoás. Pún mimo jiné neustále doporučoval přímou invasi do Itálie a plán vést válku s Římany v Helladě neschvaloval. Znepřátelil si tak též Antiochovy dvořany. Nauarcha Polyxenidu poslal král do Asie, aby přivedl do Evropy celé seleukovské vojsko a z Démétriady se obrátil do Thessalie, která mu nebyla nakloněna.

Cestou k Lárisse se utábořil před Ferami, kam se měli dostavit královi spojenci Aitólové a Amýnandros Athamánský, a přikázal Filippovi z Megalopole, srov. zde výše, aby se svými lidmi sesbíral a pochoval do mohyly kosti Makedonů padlých před šesti roky u Kynoskefal; Filippos V. tuhle svou povinnost podle všeho nesplnil a to samozřejmě, mimo jiné, definitivně udrželo zahanbeného krále Filippa V. na římské straně, na níž setrvávala též thessalská aristokracie.

 

V průběhu prosince se mu krátkém obléhání vzdaly prořímské Fery, kde králi vydali posily z Lárissy, jimž velel Hippolochos (Lárissany propustil). Skotússa sama otevřela brány, Krannón byl vzat za pochodu a Antiochos držel téměř celou Thessalii. Oblehl krátce Lárissu, ale nechal toho, když se ke Gonnům přiblížil Ap. Claudius Pulcher se dvěma tisíci Římanů vyslaný v zimě přes hory M. Baebiem po jednání s Filippem Makedonským kdesi na dassaretském území, viz rok následující. Královští odtáhli na Euboiu do Chalkidy a Římané vložili do Lárissy svou posádku.

V Alexandreji u dvora vrcholily rovněž spory o zahraniční orientaci mladého krále. Prohrál Akarnánec Aristomenés, který se pro spojenectví s Antiochem angažoval trochu příliš: král Epifanés mu poslal pohár s jedem. Aristomenés byl jeho vychovatelem a regentem, ale před vyslanci si dovolil do krále šťouchnout, když při audienci usnul, což dvorští lichotníci sedm- nebo osmnáctiletému králi udali a nafoukli, že ho takhle ponížil veřejně, před celým světem... • Je to první doklad pro takový způsob nařízené sebevraždy u Hellénů, srov. první případ nařízené smrti v Číně z roku 258.

Aristomenés byl regentem od roku 197 či 196. Nyní vládl Epifanés již samostatně a jeho novým rádcem se stal Polykratés z Argu, který se proslavil u Rafie a byl pak guvernérem na Kypru (srov. roky 217, 203 a 197).