Ř (1)

Řecko, Řekové§ = Hellas, Hellénové, pass.
Řecká republika, Helleniké démokratiá, novořec. Eliniki dimokratia§ 316

Nezávislost na turecké říši vyhlásili povstalečtí Řekové 25. března 1821. Novodobé územně jednolité Řecko nemá žádného starověkého ani pozdějšího předchůdce. Není dědicem polytheistické  a polykulturální antiky, ale monotheistického Východního Říma/Byzance a osmanského Turecka. 

řečník§ viz rhétór

řečtina, nejstarší§ 1700

řečtina, její důležitost pro římský svět a obliba, viz též Hellas (kde dialekty), překlady a grammatici. Kroky proti její šíření do latiny viz roku 16+. 

Helléni darovali pozdějšímu Západu lásku ke spekulativnosti, diskusi a k přesnému pojmenování věcí a jevů. Sofistika, filosofie a advokacie oplývaly exaktními slovními složeninami a z žertu jedna z Aristofanových komedií utvořila dodnes pravděpodobně nejdelší složeninu o 171 písmenu, jméno jednoho stolovacího chodu. Závěrečný dívčí sbor v Aristofanově Ženském sněmu, Ekklésiazúsai, přezpívává jídelní lístek s vymyšlenou studenou mísou.

„Λοπαδοτεμαχοσελαχογαλεοκρανιολειψανοδριμυποτριμματο-σιλφιολιπαρομελιτοκατακεχυμενοκιχλεπικοσσυφοφαττοπεριστερα-λεκτρυονοπτοπιφαλλιδοκιγκλοπελειολαγωοσιραιοβαφητραγανοπτερυγών“,

což volně modernicistně přeložil Ferdinand Stiebitz roku 1924: „Soleno-ústřico-sardelo-slanečko-medo-a česneko-bramboro-drobečko-mošto-a omáčko-kohouto-mozečko-zajíco-holubo-skřivánčí směs." Zaznamenán je též aristofanovský citoslovce strachu/schetliastikon "iattatattatattatattatattatattatai". 

Navazují na ně v novověku Němci, kteří se úředně zbavili svého nejdelšího právního pojmu, zákona o převodu závazků v dozoru nad označováním hovězího masa, neboli Rindfleischetikettierungsüberwachungsaufgabenübertragungsgesetz, ve zkratce RkReÜAÜG. Slovo o 63 písmenech zaniklo, neboť zákon z roku 1999 zanikl.

V běžném užívání zůstal pravděpodobně nejdelší německý obrat „pojišťovací společnosti poskytující právní ochranu“, čili Rechtsschutzversicherungsgesellschaften o 39 písmenech. Nejdelší umělé slovo v němčině má písmen osmdesát a označuje „společnost nižších úředníků správy hlavní elektroúdržby Dunajské paroplavby“, neboli Donaudampfschifffahrtselektrizitätenhauptbetriebswerkbauunterbeamtengesellschaft. Vzhledem k tomu, že paroplavba rovněž již zanikla, a to před oním zákonem, a pravděpodobně ani žádné takové souručenství neexistovalo, nemá němčina žádného primuse v této disciplině. 


řemesla, viz jednotlivé druhy; řemeslníkův výdělek, zisk, byl kerdos, lat. cerdó a lucrió.
Zřejmě prvním smrtelným zmiňovaným evropským řemeslníkem byl v Odysseji Ikmaleos/Ikmalios, tektón, který zhotovil pro Pénelopu lenošku. Nejstarším latinským řemeslným předmětem opatřeným jménem výrobce je fíbula praenestína, jehlice z Praeneste, o jejíž pravosti se však často pochybuje, viz rok 600. Nepochybuje se však o bronzové válcové nádobě zdobené rytinami mýthologických výjevů z druhé poloviny 4. století ("cista Ficoroni" podle nálezce z roku 1738 rovněž v Praeneste-Palestrině) opatřené nápisem ve staré latině: dindia macolnia fileai dedit novios plautios med romai fecidLze to chápat tak, že cistu buď jistá "Dindie věnovala své dceři Magulnii", nebo že cistu "Dindia Magulnia věnovala dceři". Info o výrobci má pouze jeden výklad: "Novius Plautius mne vyrobil v Římě."

V hellénském světě existovala v jednotlivých státech řemeslnická koina, včetně dělníků v kamenolomech/koinon látomón, pastevců/k. búkolón, poimenón a herců/hoi peri ton Dionýson technítai (o těch viz s. v herci).

Řemeslníci se v Římě spolčovali kolem svých dílen/tabernae, řec. kapéleia, zároveň hospodách, kde se uzavíraly obchody. S obchodem a finančnictvím ovládali za principátu výrobu jezdci, svobodní řemeslníci a propuštěnci a jejich velkomanufaktury/officínaeergastéria plné zručných otroků, kupovaných i doma vychovávaných. Propuštěnci a otroci řídili bankovní filiálky, agentury lodních přepravců, farmy a statky, divadla, stavební firmy, cokoli. Počty zaměstnanců, řemeslných dělníků/opificés i otroků, neznáme.

Nicméně všechny velké stavby, od dlážděných silnic napříč Itálií a provinciemi, obří veřejné stavby atd. byly konány s rychlostí dnes zarážející. Dlouhé aquadukty, silnice se budovaly rok dva (srov. Nerónův Zlatý dům postavený za rok), umělecké výzdoby stavby prodlužovaly. Na zemních pracích musely denně pracovat tisíce lidí, srov. stavby principa Ti. Claudia, rok 52+. 

Císař vlastnil veškerou zbrojní výrobu, cihelny, výrobu a obchod egyptským papyrem, měl monopol tkalcovský a barvení látek. Řemeslnické a podnikatelské spolky, cechy, fungovaly stejně intensivně v Itálii jako provinciích.

Od dominátu byly však spolky výrobců, řemeslnické cechy, collegia, spojeny se státem, srov. Tráiánovo collégium pistórum, pozd. corpus n. consortium pistórum, cech pekařů/mlynářů, jehož význam pro zásobování Říma byl tím pádem politicky brisantní a nedocenitelný. Svůj cech měli všichni, i římští slanečkáři/corpus saláriórum; srov. jejich hellénské kollegy v Alexandreji taríchopólai, popř. kybiosaktai, srov. rok 58. 

Řemeslníci museli od dominátu setrvat v branži a také jejich potomci museli na věky věkův zůstat v oboru: od roku 317 n. l. to platilo např. pro mincovnictví, o dva roky později 13. srpna pro pekařství, od roku 326 n. l. v říčním loďařství/přepravě šífy, náviculárií códicárií/caudicárií, a nucené řeznictví nastalo sdružení řezníků obchodujícím s vepřovým, corpus suáriórum, 8. března 334 n. l., vše za vlády Konstantína I. a tresty za zběhnutí byly stanoveny i hrdelní. Od 24. června 384 se svému povolání nesměli vyhýbat státní speditéři po souši, povozníci, bastagárií, a trestné bylo brát je do stavů armádních.

Řemeslnící nesměli v dominátu převádět své pozemky, aby se živnosti zbavili. Od 6. července 355 nařídil Konstantius v Mediólánu, aby ten, kdo si vezme pekařovu dceru za ženu, byl povinován stejně jako by byl pekařem (tzn. stal se z něho pekař) a zároveň august zakázal, aby se collégia pekařů sdružovala s říčními dopravci obilí, náviculária/rejdařství. O deset let později 27. září bylo pekařům zakázáno prchat do kostelů a žádat tam o asyl, aby se vyhli pekárně. Záměrem bylo udržet v chodu alespoň státní zakázky, za což naopak dostávali podnikatelé malou mzdu.

Tento model se udržel dlouho do středověku a jeho dozněním jsou v Evropě povinná členství v odvětvových spolcích lékařů, právníků, řemeslné cechy apod.

Jejich vlastní obchodní posice byly velmi stíženy tím, že se hroutil dálkový obchod a protože latifundisté v této době měli již zcela autonomní hospodářství a byli plně soběstační.

O aztéckých obchodních spolcích pochtecatlů/pochteků viz rok 1800. Meziříční cechy se jmenovaly chatru, spolky podnikatelů, též uskupení ethnická na jihu Mesopotamie: Indúja/indů, Arbája/Arabů, Uruštája/Armenů, Milinduája/Meliťanů (asi Chetitů), Muškája/Frygů etc. Spolkům/cechům předsedali šaknu n. paqdu. Své chatru měly všechna povolání, od tesařů a pivovarníků po dveřníky a kopiníky. Chatru mohlo nějak v perské době souviset s vojenskou kolonisací, srov. pod klérúchie: cechu zřejmě poskytovaly armádě lidi a dostávaly do správy určité pozemky. 

Klasický Říman lepšího rodu na svět dílen, podnikání, financí nahlížel s opravdovým pohrdáním. Filosofující advokát M. Tullius Cicero na konci republiky spiskem O povinnostech/Dé officiís svému stejnojmennému synovi vysvětluje, jak se co má a jak se co patří. Na konci první knihy káže dobová moudra: "A o řemeslech (arteficium) a živnostech (quaestus), o těch, které je třeba brát jako hodné svobodného člověka (líberálés) a o těch, které že jsou nehodné ("špinavé, sordidí"), o těch jsme slyšeli asi tolik," docíruje právník. "Předně jsou k zavržení ty živnosti, které jsou v nenávisti u lidí jako povolání celníků (portitor), jako investor/lichvář (fénerátor, faenerátor). Nevhodné svobodných lidí a špinavé živnosti jsou všech těch, kteří pracují za mzdu (mercénnárius), jejichž práce a nikoli um se kupuje; je totiž v nich vlastní mzda (mercés) cenou (auctórámentum) otroctví." Podle tatíka Cicerona jsou v businessu špinavci též překupníci, poněvadž ti by nic nevydělali, kdyby při tom hodně nelhali; "nic není hanebnějšího než prázdné vychvalování (vánitás)." Řemeslníci/opificés vězí ve špíně všichni, neboť "dílna nemůže přeci mít v sobě něco ušlechtilého".

Aby mladý Cicero nezbloudil z cesty hodné římského šlechtice, dostává ze světa podnikání i dobrou radu do života. Otec chválí povolání "s větším rozhledem a nemalým užitkem jako jsou medicína, architektura, učitelství". Obchod v malém je však třeba pokládat za zaměstnání nehodné/špinavé, "ale když to je podnikání ve velkém dovážející odevšad hodně zboží a mnoha lidem ho bez vychvalování rozděluje, pak to kárat nelze". Když se takový podnikatel uchýlí posléze na své venkovské statky, "pak ho lze plným právem chválit. Koneckonců ze všeho, co přináší nějaký zisk, není nic lepšího než zemědělství, nic výnosnějšího, nic sladšího, nic člověka svobodného hodnějšího".

Římské elity byli agroprodukcí posedlí. Básník zamilovaných rad Ovidius doporučuje všem, kteří se chtějí "odmilovat", aby se věnovali zemědělským pracím, a to přímo manuálně, lovili do únavy a cestovali. 

 

řez císařský, lat. sectió caesaréa, porod pomocí chirurgického řezu na žijící/mrtvé ženě§ 183, 100
Již starý věk spekuloval o původu názvu a lidová etymologie pravila, že rodové přízvisko Božského Iúlia Caesar, srov. tam, pochází od caedere/caesus, řezat, a odtud caesarský-císařský řez, "vyříznutý z břicha" (bezproblémové císařské řezy a plastické operace prováděny v buddhistické Indii). Versi, že Caesar byl vyříznut z umírající matky a podle toho pojmenován, zachoval též chorezmijsko-perský polyhistór al-Bírúní. 

Plinius odvozoval od "řezání" též starolatinské jméno Kaesó. Římský úsus souvisí s pohřebnictvím. Podle jednoho z "královských zákonů", legés régiae, které údajně ustanovil Numa Pompilius, bylo zakázáno pohřbít těhotnou ženu, která zemřela před nebo při porodu, dokud z ní nebude odstraněn vyříznutím plod ("sectió in mortuá", řez do mrtvé). Podle znění textu královského zákona o pohřbívání mrtvých, lex régia dé inferendó mortuó, z Digest/Pandekt zachyceného právníkem Marcellem se tak dělo v naději, že v těle zemřelé je život.

Císařští spoluvládci Septimius Severus a Caracalla vydali reskript, posílající do vyhnanství ženu, která se rozvedla v těhotenství a o dítě se připravila potratem, aby nepřipadlo exmanželovi. Cicero si vzpomněl na případ ženy, která si dala zaplatit potrat od dědiců ve druhé linii, aby se zvýhodnili před manželem a jeho (případným) potomkem: byla poslána na smrt. 

Koncem 20. století se porody císařskými řezy dostaly u žen do módy, protože jsou méně bolestivé a plastická chirurgie umožnila snadné, nákladné však kosmetické nápravy. Rodily tak i ženy korunované: v říjnu 2005 se "císařem" narodila Leonor, první z dětí dědice španělského trůnu Felipeho s princeznou asturskou Letizií, předtím tv novinářkou.

řezbář gem, pečetí§ viz pod sochaři
řezník, kreopólos, carnárius§ viz pod kuchyně

Řím, lat. Róma, řec. Rhómé (snad souvisí s řec. rheó, teku, tedy „Brod“, či se starolat. rúma, prs, srov. bohyni výživy nemluvňat a mláďat Rúmília, jíž se nekonala úlitba vínem, ale mlékem, nebo jde o neznámé slovo etruského původu). Arabové slovem Rúm, Rúmán/římský nazývali Východní Řím, hoi heóoi Rhómaioi, hoi heó Rhómaioi, též hé heóa/lat. Oriéns (cf. praefectus praetórió Orientis/hyparchos Heóás), moderně: "Byzanc". Západní Římané/Řím byl řecky hesperioi Rhómaioi, západní císař basileus tón hesperón Rhómaión. Čín. jméno pro říši bylo Ta Čchin/Da Qin, "Velcí Čchinové, Velká Čína", popř. Li-ťien/Lijian (anebo pro "Seleukidu?), resp. Chaj-si/Haixi/"Na západ od moře (Kaspiku)" (anebo pro Egypt?). 

Na území Ř. existovala vesnické osídlení od 15. století, která se po c. 830 shlukovala v protoměstského (oblast pozd. Dobytčího trhu/forum boárium), viz rok 1100, jak praví moderní archeologie. Původní jméno osad či jejich sdružení znělo asi  Septimontium/Sedmihůrka, které se udrželo ve jménu svátku 11. prosince, viz v příloze Bohové & svátky x a srov. u roku 753.

Pahorků a osad však bylo původně osm: Palátium, Velia, Fágútal/Fácútal, Subúra, Cermalus/Germalus, Oppius, Caelius a Cespius/Cispius. Palátium a Cermalus byly však brány jako jeden pahorek a později se Oppius, Cespius a Fágútal staly částmi Esquilínu. Quirínal a Víminal nebyly móntés, ale collés a patřily původně Sabínům. 

Ve starém věku nebylo pevného, obecně přijatého data založení Ř.: rok 753 používaný v CSD spočetl Varró, 752 (první rok 7. olympiády neboli 433 roků od pádu Troie) použil M. Porcius Cato, Augustovy fastí capitólíní a též křesťanský chronograf Eusebios, 751 (Ol. 7, 2) Polybios a Dionýsios Halikarnásský, rok 748 (Ol. 8, 1) Q. Fabius Pictor, 729 (Ol. 12, 4) L. Cincius Alimetus, Tímaios dokonce už roku 814 (jako Karthágo; Ol. 12, 4).

Mezi křesťanskými chronografy též kolovala verse, podle níž Rhómylos/Rómulus, syn Aineiův vládl od AM 4742/roku 858 let 38 a třináctého roku své vlády založil Město. Podle této chronologie padla Troia AM 4330/1170 a 425 let po této události povstal Řím, tedy roku 745. "Známa" byla ovšem též hodina založení Města, kterou z hvězd vypočetl L. Tarrutius/Tarutius: a. d. xi. Kal. Maias/22. dubna mezi osmou a devátou hodinou ráno. 

Na rozdíl od řady hellénských osad roztroušených po Středo- a Černomoří a Orientu, u nichž tradiční datum založení bývalo spojeno s nějakou kultovní událostí a zakladatel města býval ctěn jako hérós, v případě Říma byl jeho kult dovyprávěn až s velkým zpožděním a jak se zdá, autory hellénskými spíše než domácími: Řím nebyl založen k určitému okamžiku a pokud, nebyla o tom mezi domorodci paměť. O konfliktu, který vedl k založení Říma, jeho klasické podání, viz rok 796, dobu po Aeneovu útěku z Troie viz 1250, 1193, 1184.   

Ani obecně známá zkazka o Romulovi a Removi není jedinou versí o založení města. O pestrost výkladů se bez ohledu na vergiliovskou versi opět postarali hellénští autoři. Kefalión z Gergetha/Gergithos, Gergis v Mýsii u Troie, asi autor pozdně hellénistický (nezaměňovat s Kefaliónem, historikem hadriánovské éry), ve svých Trojských dějích/Tróika psal (to víme od Geórgia Synkella), že Rhómos byl synem Aineiovým a bratrem Askaniovým, Euryleontovým a Rhómylovým. S Kefaliónem prý souhlasili historici Démagorás, Agathýmos a prý i další (zachováno z nich není nic).

Rovněž jinak neznámý Damastés ze Sígeia tvrdil, že jméno Města pochází po Trojance Rhómé, která vedla ženy, když zahnáni po pádu Ília na dlouhé plavbě bouří dorazili v zimním času do Latia. Trojanky už nechtěly dál se plahočit, tak zapálily lodě a donutili muže usadit se (to uváděl Aristotelés, který ani netušil, že Řím bude jednou supervelmocí). Mezi sedmi "říšskými pojítky/pignora imperií" jsou tři z Troie, viz jejich výčet u roku 218+. 

Kalliás ze Syrákús, mladší filosofův vrstevník, autor historie Agathokleovy, napsal, že Trojanka Rhómé se provdala za krále Letína a měli spolu syny Rhóma, Rhómyla a Télegona. První dva založili město, jemuž dali jméno po matce, poddáni byli otci a říkali si Aboriginové, z nichž později byli Římané. Ani Kalliás nemohl tušit, jaké velmoci to popsal začátky. To Xenagorás, jehož vlast neznáme, už asi velikost Říma prožíval. Ve své chronografii "Časy/Chronoi", jako všichni Helléni, také nepřipustil domorodý vznik Říma: Rhómos, Anteiás a Ardeás byli syny Odysseovými s Kirkou a všichni si založili své město a dali mu své jméno. - Podobných mýthologických kombinací kolovalo hellénskou historiografií více.  

Římský národ/populus Rómánus, tvořili ve stavovské republice a za vojenské diktatury principátu patricijové/aristokraté, rytíři/jezdci a lid/plébéjové, viz tam. Sem patřili též propuštěnci/líbertíní. O počtech Římanů viz pod otroci.

Helléni pokládali národy Itálie za barbarské a Římanům dlouho říkávali podle jednoho starého kampanského národa Opikové/Opicí a adjektivum opicus znamenalo tolik co "buran"; o změně postoje viz v indexu s. v. hry. Novověcí řečtí tradicionalisté se označují za Římany. Řekyně Romia (psáno klasicky Rhóméa), hellénství/řectví romiosiny (psáno rhóméosyné), novořečtina romeika. Římanka italská se píše Rhómaiá, římský rhómaikos a romaisti znamená "latinsky"; pro zvědavce: antilský rum je novou řečtinou romi, psáno rhómi, jazykově i jinak nulová příbuznost. V době po první válce makedonské se kolaborantské činnosti na straně Římanů říkávalo rhómaidzein a stejně tak "mluvit latinsky".  

Od 4. století používali latinsky píšící křesťanští autoři pro označení území pod správou augustů slova Rómánia, tedy Románie/Země Římanů, ale zaniklo s koncem římského Západu a kuriosně přežilo v označení jednoho novodobého balkánského státu: România, novořec. Rumania.

Za úchylného Commoda se Ř. krátce jmenoval Colónia Lúcia Annia Commodiána, viz rok 180+ a 190+. O císařských dějinách Ř. viz pod Germáni a křesťanství. Roku 2005 objeveny na Foru Rómánu zbytky zřejmě královského paláce z osmého století.

Augústus administrativně Město rozdělil na 14 obvodů, regiónés: 1. Porta Capéna, 2. Caelemontium, 3. Ísis et Serápis, 4. Templum Pácis, 5. Esquiliae, 6. Alta sémita, 7. Via láta, 8. Forum Rómánum, 9. Circus Fláminius, 10. Palátium, 11. Circus Maximus, 12. Piscína pública, 13. Aventínus, 14. Trans Tiberim.

Zcela jinou podobu dostalo Město po obrovském požáru vypuknuvším 19. července roku 64 n. l. (Neró dal prý Řím zapálit, tvrdívalo se, ve stejný den, kdy ho roku 390- zapálili Keltové). Byl to zřejmě nejslavnější oheň evropských dějin, srov. pod požár. Tvář Města poznamenalo vícero zničujících ohnivých neštěstí, srov. například rok 217.

Rozloha Města v auréliánských hradbách byla 14 km2, obvod sedm metrů vysokých a tři a půl metrů tlustých cihlových hradeb urychleně vystavěných roku 271 na ochranu před germánskými útoky za císaře L. Domitia Auréliána (vládl 270 – 275) činil 19 km – největší uchovaný antický architektonický celek. Hradby měly sedm tisíc osmdesát cimbuří a co třicet metrů stála strážní věž.

Pro srovnání: pražská památková reservace uznaná agenturou Spojených národů (UNO) UNESCO, největší městská reservace na světě, má plochu 8,63 km2 (celá Praha 497 km2). Římský stát byl však už v počátcích větší: na začátku republiky měl rozlohu c. 820 kilometrů čtverečních (plocha Starého Latia/Latium vetus, Priscí Latíní činila podle moderních odhadů tehdy 2344 kilometrů čtverečních). Ve stejné době ovšem silnější a slavnější hellénské státy římské velikosti rovněž nedosahovaly: Tarás se rozkládal na ploše 510, Rhodos 200 a Athény s Peiráieem na 585 kilometrech čtverečních (rozumí se i se zemědělským zázemím, plocha státního území).

Řím je vzácný příklad státu, kde se republika vrátila k monarchii; asi jako v novověku Nizozemí. O počtech obyvatel Říma viz s. v. otroci. Kolem roku 1400 pobíhalo v ruinách kdysi milionového města odhadem 25 tisíc lidí, méně než obyvatel Benátek a Florencie, hlavních měst renesance. Dnešní italský Řím má 2.655.970 obyvatel, s okolím 3.552.600 (roku 2001).

Nádhera císařského Říma, jeho chrámy a veřejné stavby, povstala z válečné kořisti. Na rozdíl od foiníckých a části hellénských sídel, jejichž lesk a sláva vyšly především z obchodu více než z válek, byl Řím přeplněn uměleckými trofejemi z celé oikúmeny. Město bylo kronikou, veleskladem válečných úspěchů, živoucí paměť bohyně Victórie/Vítězství.

Pýcha Římanů byla nebetyčná stejně jako víra v předurčení vlády Rómy nad světem. Napsal básník Ovidius ve svém únorovém Kalendáři: "Jiným národům je země vyměřena danými hranicemi, římské Město a svět jedno a totéž jsou (gentibus est alliís tellus data límite certó: rómánae spatium est urbis et orbis idem)." Podobně jako kdysi Assyřané a v novodobých dějinách Američané nepochybovali Římané v předurčenost k permanentním vítězstvím. V imperiální éře se dostávalo Městu přízvisek jako Urbs aeterna, Caput mundí, Caput orbis terrárum, dokonce Caput rérum.

Hellénský řečník a autor spisu o válečných lstech/Stratégémata Polyainos věnoval sbírku zajímavých příběhů někdy po roce 161 n. l. císařům stojícím právě ve válce v Orientu: "Nejsvětější imperátoři Antoníne a Vére, bohové vám poskytnou vítězství nad Peršany a Parthy, stejně tak vaše udatnost a římská zmužilost, s nimiž jste vždy šťastně dokončili minulé a stávající války a bitvy." Polyainos byl rodem Makedon, tak jenom připomněl, že právě Makedonové Peršany už přemohli (s nimi se ovšem M. Aurélius Antonínus ani L. Vérus utkat nemohli). Nyní Polyainos nepochyboval ve vítězství, poněvadž tak to prostě s Římany chodí, oni ostatně nadělali z jeho Makedonie provincii...

Z lokality al-Hisma v jihojordánské poušti, kdysi pevnůstky v provincii Arabia, pochází ze druhého století n. l. řecký nápis zjevně muže neřímského původu: "Římané vítězí vždy, napsal Laurikos. Zdráv buď; Zénón/Rhómeoi (!) aei nikósin. Lauríkios egrapsa. Chaire, Zénón". Zda právě někdo vyhrál partičku kostek, pijáckou soutěž, nebo zahnal od pevnosti lupuchtivé beduiny, nevíme. Zénón je v jiném nabatajském nápisu veden jako tribun/chíliarchés a syn muž s aramajským jménem: šlm Zjnwn br Qjmt kljrk bb l'lm/zdravím. Zinún, syn Qimitův (?), tribun, navždy v dobrém. 

V podobném duchu o několik staletí později byrokrat císařské správy Flávius Eutropius, vrstevník Theodosia I., svůj souhrn římských dějin, Breviárium historiae rómánae, začal slovy: "Nakolik může lidská paměť zaznamenat, nic nebylo menšího ani většího v celém světě než římská říše...". Podobně jeho mladší současník P. Flávius Vegetius Renátus ve své Vojenské příručce/Epitoma réí mílitáris: "Vidíme, že ničím jiným si Římané nepodrobili celý svět, než výcvikem ve zbrani, kázní v leženích a využitím vojenských znalostí/armórum exercitió, dísciplíná castrórum úsúque mílitiae."  

Římská dravost, imperialismus, spočívaly na touze po slávě, cti a ovšem též na nenažranosti elit po kořisti, srov. spory o udělení imperia a správy provincií. O původní privilegia šlechty se začali se stejnou vervou brát plebejové, dokud správu říše neovládli principové a dominové.

Nicméně jak upadl význam říšské metropole v očích theodosiovců a vlastně tehdejšího světa ukazuje anekdota historika Prokopia s Honóriovým kohoutem jménem Řím z roku 410, viz s. v. Gotové v části o Alarichově řádění v Itálii. Ostrogotský král Totila (padl v létě 552) uvažoval roku 547 po dobytí Říma, že Město srovná se zemí a promění ho v pastviny (srov. za světové války podobný plán amerického ministra financí ve vládě Rooseveltově Henryho Morgenthaua z roku 1944, jak naložit s Německem). 

Římská pýcha na specifický kosmopolitní životní styl bývala v protikladu k provinciálům a venkovanům vyzdvihována, podobně jako v moderních dobách, jako "městství/urbánitás". Monotheistický ideolog Tertulliánus z Karthága přišel se slůvkem "římanství/rómánitás", snad jako protiváhu k hellénismu. Ve svém spisku O palliu/dé pallió, tedy plášti, kterým se vedle úředníků zahalovali též filosofové, říká: "Quid nunc, sí est Rómánitás omní salús, nec honestís tamen admodum Graecí estis/tak co, je-li římskost dobrodiním pro všechno, přesto jste Hellény, a to i v méně ctihodných záležitostech?" 

Náklady na výstavbu říšské métropole šly po staletí z prodeje kořisti neživé i živé, z obilí, koní, dobytka, lidí. Stavby svým jménem zasvěcovali vojevůdci z dílu, který jim z kořisti připadl. Zánik hellénistických státních útvarů přinesl do Latia neuvěřitelné finanční a umělecké prostředky a samozřejmě intelektuální. První umělecké předměty přišly do Říma s kořistí ze Sicílie z první púnské války a po dobytí Tarenta a dalších jihoitalských hellénských měst. Dobytí Syrákús roku 212 bylo zlomové. Po válkách s Filippem v., Aitóly a Antiochem objem umělecké kořisti rostl. M. Fulvius Nóbilior dal v triumfu 23. prosince 187 nad Aitóly nést 785 bronzových a 230 mramorových soch, veskrze z hellénských oblastí, která stála v klasické době mimo hlavní centra hellénství.

Bohatství hellénského světa do Říma někdy přišlo oklikou. Když Keltové nakradli v Delfách státní a chrámové poklady, Tektosagové jich část dokázali donést do svých sídel na jihu Gallií poblíž Pyrenejí (viz rok 277). Apollón prý do jejich sídlech přinesl mor a tak Keltové poklady ukryly do jezera u Tolósy, svého sídelního městyse, dn Toulouse. Roku 105 vítěz nad Tektosagy konsul Q. Servilius Caepió poklad z vody vyzdvihnul, ale stal se mu také osudový.

Téhož roku u Arausia podlehl Kimbrům a senát rozhodl o tom, že mu bude za trest za chyby ve velení zabaven veškerý majetek. Bylo to první zabavení majetku v republikánských dějinách Říma před proskripcemi občanských válek. Vůbec prvním takto postiženým v římských dějinách byl král Tarquinius Superbus. Serviliovského pokladu prý bylo na 110 tisíc liber stříbra a 1,5 milionu liber zlata, tzn. asi 55, resp. 750 tun drahých kovů v uměleckých předmětech, slitcích, zřejmě nikoli mincovní ražbě.

Pro srovnání: Po staletích římské říše toho ve městě mnoho nezbylo. Jako výpalné dostal roku 408 Visigot Alarich I. od zbídačeného Říma, který už dávno nebyl říšským sídelním městem, pět tisíc liber zlata, třicet tisíc liber stříbra, čtyři tisíce hedvábných šatů, tři tisíce červených koží a tři tisíce liber pepře. Pak prý už v Římu nezbylo z drahých kovů nic: první část odvezli Alarichovi Visigoti roku 410, druhou roku 455 Geiserichovi Vandalové, kteří si kořist včetně pozlacených bronzových tašek Iovova chrámu na Kapitóliu vzali do Karthága.

Poslední z (východo)římských císařů, který Řím navštívil, byl na dvanáct dnů roku 663 Kónstans/Constans II. (řec. Kónstás Pógónátos/Vousatý; 641 - 668), který se zachoval k Městu stejně tvrdě jako před ním „barbaři“: pro potřebu svého „zbrojního průmyslu“ a také pro okrasu odvezl s sebou do Kónstantínopole všechno kovové, co zbylo, včetně bronzové střechy Pantheonu a jeho výzdoby (srov. tam).

Podobně se zaopatřoval po celém italském jihu a na čas se usídlil v Syrákúsách, odkud řídil práce na budování nové flotily, s níž chtěl zadržet úspěšně expandující Araby. "Italům" vadilo, že se najednou vybírá moc daní, že jsou nuceni pracovat a sloužit jako veslaři, a tradiční Východořímané se naopak obávali přesunutí sídelního města na Západ, na Sicílii. Eunúchové se spikli, za hlavu konjurace si vybrali Armena Mizizia a 15. září 668 císaře v lázních ubil konví jeho komorník; bylo mu 37. Constans II. byl též posledním z císařů, který zastával konsulský úřad. Vůbec posledním z (východo)římských císařů, který byl v Římě (ae to již dávno mimo hranice říše, byl roku 1423 Ióannés VIII. Palaiologos. 

Posledním velkým válečným loupením bylo pověstné sacco di Roma 6. května 1527, jehož aktéry byly landsknechti habsburského císaře Karla V.

V době Konstantínově na zač. 4. st. n. l., tedy pouhé století před svým rychlým koncem, mělo Město 22 velkých jízdních soch, osmdesát zlatých soch bohů a 77 slonovinových (a údajně 3785 dalších portrétních soch), 37 bran, po dvou circích, amfiteátrech a točitých schodech, dva kolossy, dvě masné tržnice, deset basilik, tři divadla, čtyři gladiátorské školy, osm stájí pro čtyři dostihové kluby, pět „umělých moří“, osm mostů, jedenáct náměstí-for, deset basilik a 29 silnic vedoucích z Říma, 19 přívodních vodovodů, 36 mramorových oblouků, 424 malých svatyní, 46 602 domů, 1790 paláců, 290 skladišť, 856 veřejných lázní a jedenáct therem, 28 veřejných knihoven, 1352 vodních nádrží, 254 pekáren, 45 bordelů, 144 veřejných záchodků, 2300 prodejen oleje. Srov. s mnohem chudší vybaveností Constantínopole kolem roku 450 n. l., viz tam.

Z Ř. se v té době ještě vládlo říši o rozloze 5,856 milionů km2. Elektronický model Říma z 21. června 320 pořídil po deseti letech práce a nákladech ve výši dvou milionů dolarů (= 1,5 milionů eur) team universitních badatelů ze Spojených států, Británie, Německa a Itálie vedený Bernardem Frischerem z Virginské university. Projekt Rome Reborne 1.0 byl zpřístupněn veřejnosti v červnu 2007 a od listopadu 2008 je součástí vyhledavače Google. Obsahuje digitální rekonstrukce sedmi tisíc, téměř všech staveb uvnitř aureliánských hradeb, u třiceti z nich s detaily zevnitř. 

Ještě kolem roku 400 mělo Město odhadem půl milionu obyvatel, celá říše c. padesát milionů, z toho desetinu otroků. Za vlády papeže Gregoria Velkého v letech 590 až 604 mělo maximálně padesát tisíc obyvatel bez jakékoli občanské sounáležitosti, bez senátu a institucí státu; státní autoritu nahrazovala církev. Atmosféře upadající imperiální metropole lze snad přirovnat v současné době klesající váženost Londýna a Paříže od konce 20. století. Obě kulturní a finanční střediska uchovávají do jisté míry své tradiční postavení, mocensky ovšem ochabují a mění se ethnicita obyvatel.

Generální opravu římských vodovodů provedl během své aedility M. Vipsanius Agrippa a spojil je do jednoho vodního systému. Řím tehdy díky tomu měl sedm set kašen, pět set vodotrysků a sto třicet vodních nádrží. Stavby byly opatřeny třemi sty bronzovými a mramorovými sochami, čtyřmi sty mramorovými sloupy. Během svého úřadu prý uspořádal hry trvající 59 dnů a pro veřejnost otevřel sto sedmdesát lázní.

Císař Gaius zahájil stavbu vodovodu Nový Anió. Od 40. milníku od Říma byl veden v takové výši nad terénem, aby mohl zásobovat všechny římské pahorky. Světově ojedinělou stavbu dokončil císař Claudius a prý stála tři sta milionů sesterciů.
O Římanech a římanství viz pod Quiríté.

původ Římanů, trojský§ 189
Římané ve vnitřní Asii§ viz pod objevy

římské vojenské katastrofy: Císař Licinius Valeriánus byl roku 260 u Edessy poražen a zrádně jat Peršanem Sápórem I. Po Caudijské soutězce, Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu další z velkých římských vojenských ostud, ne-li největší. Valentiánus se po vládě v letech 253 až 260 už domů nevrátil. Následovala katastrofa, první frontální útok barbarů na říši po celé linii severní hranice: Gotové v Asii a Helladě, Alamanni v Itálii, Frankové v Galliích a Hispániích, dokonce až v Africe a v důsledku museli Římané vyklidit provincii Dákii. 9. srpna 378 n. l. proti vítězným Visigotům padlo čtyřicet tisíc římských vojáků vedených císařem Valentem u Adriánopole.

Roku 297 n. l. se Galerius zmocnil harému i hlavní manželky krále Narséa, který sídlil v Dafně a následoval zajímavý mír mezi Římany a sásánovskými Peršany (z Nisibiny, 299): děvčata byla vyměněna za část Mesopotamie a obě velmoci se uznaly za rovnocenné.

Římská říše, lat. imperium rómánum/rómánórum, pozd. řec. Rhómánia, arab. ar-Rúm, čín. Ta-čchin (Daqin). Byl to pestrý státní útvar tvořený vedle dobytých zemí a porobených národů pod přímou ústřední správou, deditii (řekli bychom moderně: "okupační") též sítí "přátel a spojenců/amici et socii populi Romani", což byli dynastové, městské státy, národy a kmeny/nationes, gentes, všechno klienti Říma, svého patrona; moderně bychom řekli: "protektoráty".

Clientela nebyl vynález římský, fungovala dávno mezi národy a kmeny například keltskými a stejně systém protektorátních státečků je starý jako imperiální dějiny lidstva (srov. např. levantské státečky po celou dobu jejich trvání a jejich vztah k Egyptu, mesopotamským říší n. Chetitům a Mitancům). V důsledku bylo jedno, zda je k imperiu vázaly smlouvy, přátelství nebo poddanství/foedera, amicitiae, deditiones; vývoj v éře principátu šel tak jako tak k ustavení jednotné provinciální správy.  

V republikánské éře a v prvním století principátu bylo udržování závislých království praktické pro publikány, pronajimatele cel, poplatků a daní. V provinciích se totiž museli dělit s provinčními úředníky, kdežto králové vedoucí nákladný způsob života jim šli obvykle rádi na ruku (viz rok např. 55 a příběh Ptolemaia Auléta a C. Rabiria Postuma). Dynastové se zadlužovali a publikánů nebo agentům římských magnátů propachtovávali výběr daní a v důsledku osudy svých poddaných. Ti, co nebyli schopni platit daně a odvádět naturální dávky, byli Římany zotročeni a se ziskem prodáni do ciziny. 

Největšího mocenského a kulturního rozkvětu došlo za vlády prvních čtyř „adoptivních“ císařů (shodou okolností všichni zemřeli bezdětní). Za Nervy, Tráiána, Hadriána a Antónína Pia zažil Řím šedesát let klidu, míru a prosperity, naposledy ve svých dějinách (96-161).

Podobně dlouhá epocha míru a státního štěstí je v Evropě ojedinělá a blíží se jí jen doba spojování mnohonárodní Evropy v jeden státní útvar po druhé světové válce.

M. Aurélius si „vyjedl“ dlouhou dobu prosperity a míru, během níž se kumulovaly problémy, jejichž řešení bylo odkládáno. Výdaje na vojsko byly velmi vysoké a provinční města mnohdy žila nad poměry, zadlužovala se a přicházela o samostatnost ve prospěch císařské administrativy. Odtud, z tohoto procesu, pochází rozsáhlá až orientální říšská autokracie a obecně konec obecní samosprávy v Evropě.

Zřejmě z finančních důvodů, aby rozšířil počty daňových poplatníků, dal roku 212 n. l. císař Caracalla všem obyvatelům říše občanství, constitútió antóníniána. V této době také zmizely tradiční římské stavovské rozdíly včetně kategorie římský a neřímský, a platilo jediné členění, majetkové: na honestiorés a humiliorés, lepší a horší.

Poprvé rozdělil říši administrativně na východ a západ Valeriánus se synem Gallienem roku 256 n. 257. Po definitivním rozdělení říše roku 395 n. l. a zániku západní části se východní se sídlem v Konstantínopoli/Istanbulu pokládala za pokračovatele římských tradic a je pozoruhodné, že řecký živel se až do konce svého římského státního útvaru roku 1453 nazýval Rhómánia a obyvatelé Římany/Rhómáioi, v názvosloví Západoevropanů a Slovanů Byzantinci (v Maroku jsou místně Evropané nazýváni Rúmi dodnes).

Od Rhómánie je arabské označení pro Konstantinopol ar-Rúm a arabsko-turecký výraz pro říši Rumélie, později pro turecká území v Evropě. Východořímané/novodobě "Byzantinci" oslavovali svého nového císaře slovy: „Bože, ochraňuj vladaře Římanů.“ V hippodromu předával ceny vítězům „basileus Rhómaión“, císař Římanů. Dynastie byzantských Duků odvozovali původ od jistého člověka z okolí Konstantína Velikého, který s císařem odešel do Nového Říma a dostal za to titul dux. Měli se tedy za ryzí Římany. 

Ovšem byzantský diplomat Geórgios Gemistos Pléthón (1355 – 1452), který se jako první z významných křesťanů vymanil z pout monotheismu, před pádem Kónstantínopole nehovořil o Římanech, Rhómáioi, ale o Hellénech. Označení "byzantská říše, Byzanc" pro pozdní římskou n. východořímskou říši vzalo začátek od bavorského klasického filologa a fuggerovského knihovníka Hieronyma Wolfa (zemřel 1580), který vydal roku 1557 ve Vídni souborčtyř  řeckých historiků pod názvem Corpus Historiae Byzantinae (Ióannés Zónaras, Níkétás Chóniatés, Níkéforos Grégoras a Laoníkos Chalkokondylés). O sto let později užil byzantského jména francouzský lexikograf a vydavatel starých textů Charles du Fresne, pán z Cange/sieur du Cange (zemřel 1688) a označení pro pokračování pozdní přímé linie římské říše (a nikoli západní, takto vlastně jen dějin německých) se pozvolna uchytilo, takže se dnes hovoří o Byzanci a byzantologii. 

Po pádu Konstantinopole do tureckých rukou ve středu 29. května 1453 se sultáni pokládali za nástupce (východo)římských císařů a ve styku s křesťanskými mocnostmi se tak titulovali. Jak dosvědčuje ve svých "Příhodách" Václav Vratislav z Mitrovic oslovoval Murad III. (+ 1595) habsburského císaře Rudolfa II. "králem vídeňským".

Držíme-li se pouze jména, pak „svatá říše římská“ svou poslední válku vedla od 26. března 1793, a to proti Francii. Konflikt dospěl roku 1806 k formálnímu zániku říše. • Výrok „dívide et imperá/rozděl a panuj" bývá vykládán jako římská zahraničněpolitická zásada. Ve skutečnosti nepatří ani do antiky, ale zřejmě souvisí s „diviser pour régner“ Ludvíka XI. Francouzského (1423 až 1483).

Řada Římanů chtěla přeložit sídelní město říše z Itálie na lidnatější, bohatší a pravděpodobně „přívětivější“ východ, pryč od senátorských latifundistů. O Alexandreji snili Caesar i Antónius. Diokletiánovi se líbila bíthýnská Níkomédeia a Constantínus I. zamýšlel umístit centrum říše do svého rodiště Naissu/Niše, nebo do nedaleké Serdiky/Sofie, do Soluně, nebo do Troie, o níž spekuloval vedle Kleopatřina města již Božský Iúlius.

Za začátek konce antické civilisace pokládal klasický historik Otto Seeck (zemřel 1921) už rok 431 př. n. l., rok vypuknutí peloponnéské války. Nevědomky se s ním ztotožňoval historik a myslitel Arnold Joseph Toynbee (zemřel roku 1975), jemuž začal konec západní civilisace roku 1914 s vypuknutím první světové války podobně jako kdysi jiný konec za války Athéňanů se Sparťany. Jiní spatřují začátek konce ve vládě Augustově, popř. Constantina I. či Theodosia I. Oblíbené bylo datum rozhodujícího vpádu Germánů do Gallií posledního dne roku 406 nebo nejčastěji uváděný rok 476, symbolický zánik západního římského státu posláním augustovských symbolů Odoakerem do Kónstantínopole.