lázně, veřejné v Římě§ 24

lázně nerónovské neboli alexandrovské/thermae neróniánae, alexandrínae§ 62+

lázně Titovy, thermae Tití§ 64+

lázně Tráiánovy, thermae Tráiání§ 64+

lázně, lázeňství, koupele a koupelny, hygiena, toiletty, záchody, záchodky:

Nejstarším dokladem pro vodovody a vodní klosety v Evropě je mínójská osada na Théře, dnešní lokalita Akrotiri (zanikla roku 1628?). Od 5. století se rozšiřuje výskyt veřejných lázní, démosia balanea, které se brzy staly jedním s center společenského života. Aromata a masti prodával specialisovaný obchodník, myropolos. Po vykoupání se totiž Helléni olejovali a natírali dalšími vonnými mastmi, obvykle importovanými z Orientu - jako ostatně celý kult lázeňství.

Trvalo řadu staletí, než si na importy zvykli. V pověsti o založení Tarentu spartskými Dóry v osmém století vybírá manželka rekovi-zakladateli města na mořském břehu z vlasů vši... (viz pod Tarás). Těch se městští Helléni i Římané zbavili, ale vedle masové "hydrohygieny" se držely tradičního zvyku před uhranutím, nemocí, nákazou, kouzly si pořádně odplivnout. Slina zaháněla neštěstí od plivajícího, zvyklost ve velkých částech světa živá dodnes.

Majetnější Helléni měli koupelny přímo ve svých domech. Koupací sedací vany z pálené hlíny či kádě byly využívány obvykle před večeří. Jedna z doby tažení Alexandra Velikého byla nalezena i v uzbecké lokalitě Kurgansol v pevnůstce z pálených cihel.

Protože starý věk neznal mýdlo, stírali si lidé nečistotu z těla stěrákem (strigilon, smégma/sméma/dór. smáma, čteno "zmáma", vše od smó, stírat) a směsí louhu s olejem (litron či nitron). Germánské n. keltské slovo sápó značilo původně vlasovou mast, pomádu Gallů a Germánů, sápónátum mýdlovou vodu. Z lojového bojového pomalování, sébum, může pocházet ang. soap a německé Seife. Tak jako tak, označení stejně jako u Hellénů nesouvisí s představou pěnivé látky, ale s oním stíráním. V syrské a mesopotamské oblasti se vyrábělo „mýdlo“ ze sesamového oleje se sodou, nebo z oleje s vepřovým sádlem a sodou.

Od 4. století jsou doloženy sprchy. Móda plavek nepatřila mezi hellénské a římské problémy. Ačkoli od prvního století n. l. jsou na mosaikách doloženy dvoudílné ženské "plavky" bikini, od 50. let 20. století podle jednoho tichomořského atolu, kde probíhaly jaderné pokusy, staří do vody oblečení nechodili.

Římané byli rovněž velkými milovníky lázní a lázeňství. Koncem republiky bylo ve Městě na 170 veřejných lázní (balneae, balneum, balineum, balinea, řec. balaneion; větší veřejné lázně se nazývaly thermae), o něž se starali aedilové. Vstupné činilo jeden quadrans, čtvrtinu assu, až půl assu, pro ženy dvojnásob. Otevřeno bylo obvykle pro ženy dopoledne od svítání do jedné, odpoledne od dvou do osmi večera pro muže, tedy za republiky vždy odděleně (srov. zde níže). Na konci republiky patřívalo k dobrým hrám v circu otevřít lidem grátis lázně a zaplatit jim olej; poprvé tak udělal Sullův syn Faustus roku 61.

Odhaduje se, že Římané za císařství měli nesmírnou spotřebu pitné vody na hlavu. Zatímco dnes se v Evropě pohybuje kolem 150 dvě stě litrů na den a člověka, v římských dobách to bylo pět set litrů (podobné hodnoty ovšem vykazovala na konci 20. století i komunistická Praha).

Caesar se u Germánů podivoval společnému koupání mužů a žen. Němcům zůstalo „novátorství“ v nahém koupání dodnes a už von Bismarck nesnášel chodit do vody oblečený. Srov. na druhou stranu prudérnost mezi Američany, ale naopak jejich všeobecně rozšířenou módu na vytrhávání chloupků i muži, aby nevypadali „živočišně“. Číňané nahým nebo odhaleným tělem opovrhovali: to náleželo spodině.

Hésiodos z Asker Hellény z konce osmého století př. n. l. varoval: Muž se nikdy nebude mýt ve vodě po ženě. Přístup otrokům do lázní nebyl zakázán. Později se mravy uvolnily a císař Hadriánus vydal zákaz společného užívání lázní, dokonce nařídil, aby se nikdo nepoflakoval v lázních před 13. hodinou. Zřejmě se příkaz neuchytil, poněvadž ho musel M. Aurelius zopakovat. Hadriánus nařizoval i oddělené divácké sektory v divadlech a v cirku. Pro novodobého čtenáře zůstává v těchto souvislostech pozoruhodné, že princeps byl homosexuál a jen formálně ženat s ženou.

Po koupeli tělo promastili olivovým olejem. Ročně ho římské lázně spotřebovaly na tři miliony liber, tj. asi 1500 tun. Většina ho byla z Afriky. Zavíralo se před soumrakem. K obecné hygieně masové lázeňství prospívalo jen z části. Jak prokázaly nálezy k koprolitech, zkamenělých lidských lejnech, trpěli Římané střevními parasity včetně tasemnic a veřejné koupele napomáhali šíření chorob. O jedné z cest, jak se na Západ dostávaly epidemie z Číny, viz rok 120.

Součástí lázní byly různě veliké basény na koupání a plavání (první s teplou vodou v Římě dal postavit C. Cilnius Maecenás, viz rok 8). Sportovní disciplině plavání se staří nikdy nevěnovali a kromě informace, že řada hellénských ostrovanů byla dobrými potápěči a že v moři havarované mořeplavce zachraňovali delfíni není o plaveckých výkonech žádných zpráv. Rekordy v této branži jsou až moderní: tak 24. srpna 1875 přeplaval stylem „prsa“ kpt. Matthew Webb (27) poprvé La Manche z Doveru do Calais za 21 hodin (uplaval tehdy sedmdesát kilometrů, jak ho zanášely proudy, zahynul 1883 při pokusu přeplavat Niagarskými vodopády); soudobý rekord leží při sedmi hodinách ve vodě. V listopadu 2018 po 157 dnech dokončil první plavání kolem Británie Ross Edgley (33), polista, fitnessový trenér, komentátor a model. V moři byl dvakrát šest hodin denně, odpočíval na doprovodném nafukovacím člunu. Cestu 2800 kilometrů dlouhou začal 1. června t. r. v Margate v Kentu. 
Baseny si Helléni stavěli a v Olympii byl odkryt plavecký basen o 25 metrech s vodou po prsa. Alexandros Veliký ve Střední Asii politoval, že se nenaučil plavat. U Makedonů to s lázeňstvím asi jednoduché nebylo ani o mnoho let později. Anekdota o jistém Tarenťanovi u Filippova dvora (neřečeno, kterého, asi Pátého) praví, že ho král zbavil velitelské funkce za to, že se rád cachtal v teplých koupelích. Podle Filippa totiž teplých lázní u Makedonů neužívaly ani ženy po porodu. 

Podle hellénského vzoru palaestra sloužila jako hřiště pod širým nebem, hry a sporty byly hrány v oděvu. Odtud lidé odcházeli do šaten, kde cennosti hlídal capsárius. Ze šaten, apodyterií, se odcházelo do místnosti s teplou vodou (tepidárium) na prohřátí a tím k odpočinku, odtud do kaldária/caldárium, místnosti s horkou vodou či do jejího parního oddělení, do lacónica/súdátoria, nebo pak do frigidária, kde byla voda studená (na obou následujících snímcích rekonstrukce/model lázní v ležení Carnunta).

lázeň 1

Lázně byly vybaveny obchůdky a prostory k vedení rozhovorů, mezi lidmi procházeli pouliční prodavači. Do 30. června v roce musel nájemce zajistit v lázních vytápění, každý měsíc musel konat údržbu a mýt kotle. 
Z ručníků na stírání potu, súdária, se někdy staly relikvie, viz pod křesťanství.

V lázních byla mnohdy musaea, tedy veřejné knihovny a svým způsobem umělecké galerie. Hypokauston/hypocaustum je starý způsob ohřívání bytů a veřejných staveb teplým vzduchem rozváděným z "kotelny"-kamen/preafurnium vzdušnými kanálky v podlahách a stěnách. Všude se vytápělo dřevěným uhlím. Podobný systém s lázněmi doplněný přípojkou ke kanalisaci je doložen již ze sindhského Mohendžo-daro.

První člověk v Římě se spodním vytápěním lázně/vany doma byl v 90. letech posledního století republiky C. Sergius Óráta. Jeho balinea pensilia, „vysuté lázně“, měly pod nádrží s vodou dutý prostor, kam zespodu přicházel ze sklepních kamen teplých vzduch. Óráta (slovo z lidové podoby výrazu aurátus, zlatý) byl na vodu a bydlení zřejmě hodně vysazený. • Od konce Órátova století a v době císařské se po vytápění budov, lázní, pro vaření ve městech, pro keramické pece užívalo ve velkém množství zbytků po lisování olivového oleje, matoliny. Dnes olej z nich získávaný je znám pod angl. označením pomace (z lat. pómum; it. sansa, fr. marc).

Kromě primátu v oboru římského bytového stavebnictví (které mu nepochybně zprostředkoval a postavil nějaký hellénský architekt s otrockým n. propuštěneckým statutem) jako první Evropan podnikal v rybných chovech a jako pozemkový developer.

Ryby nechoval pro svůj stůl, ale na obchod. Přesněji ústřice: v kampánském zálivu mezi Puteolí a Mísénem přehradil Bájský záliv a vznikl před počasím chráněný vodní prostor, jemuž se říkalo lacus Lucrínus, Lucrínské jezero. Óráta na severním okraji dnešního Neapolského zálivu pěstoval ústřice, na břehu v okolí postavil drahé villy a prodával kombinaci obého.

Generální opravu římských vodovodů provedl a zaplatil během své aedility roku 33 M. Vipsanius Agrippa a spojil je do jednoho vodního systému (jejich stručný výčet viz index sub aqua). Řím tehdy díky tomu měl sedm set kašen, pět set vodotrysků a sto třicet vodních nádrží. Stavby byly opatřeny třemi sty bronzovými a mramorovými sochami, čtyřmi sty mramorovými sloupy. Během svého úřadu prý uspořádal hry trvající 59 dnů a pro veřejnost otevřel sto sedmdesát lázní.

Císař Gáius zahájil stavbu vodovodu Nový Anió. Od 40. milníku od Říma byl veden v takové výši nad terénem, aby mohl zásobovat všechny římské pahorky. Světově ojedinělou stavbu dokončil císař Claudius a prý stála tři sta milionů sesterciů. Rozvod vody a svod odpadní byl zprvu v dřevěných trubkách popřípadě v kamenných, později v keramických, ke konci republiky se rozšířilo potrubí olověné, které používali novodobí stavitelé ještě ve století 19. a dvacátém. 

Největšími thermami v Římě byly lázně Caracallovy a Diocletiánovy (otevřeny roku 306). Caracallovy byly pro 1600 hostů a ústřední sál s basénem měl 56 x 24 metry. Poslední římské lázně postavil Konstantínus I. Majitel všech lázní, stát, je propachtovával. Řemesla kolem oblékání a módy zdanil císař Sevérus Alexander a peníze dal na údržbu veřejných lázní: kalhotáře, tkalce, skláře, kožešníky, zlatníky a stříbrníky, zámečníky atd.

Za Konstantína I. bylo v Římu mj. osm mostů, jedenáct náměstí-for, deset basilik a 29 silnic vedoucích z Říma, devatenáct přívodních vodovodů, 36 mramorových oblouků, 424 malých svatyní, 46 602 domů, 1790 paláců, 290 skladišť, 856 veřejných lázní soukromých a jedenáct therem, 28 veřejných knihoven, 1352 vodních nádrží, 254 pekáren, 45 bordelů, 144 veřejných záchodků, 2300 prodejen oleje.

Lázeňské zvyky měli lidé různé. Cárínus, syn Cárův, který byl u moci jen krátce v letech 284 až 285, poslední z principů,miloval koupele ve studené až ledové vodě. Císař Tacitus (275 – 276) nepatřil mezi pijany. Prý nevypil denně ani půl litru vína, hodně málo jedl a dokonce se málo koupal. Budiž ovšem připomenuto, že mu bylo 75 roků. Veřejné domy starý Tacitus zrušil, ale opatření ho nepřežilo. Omezil prý provoz římských lázní na dobu do soumraku, jak ostatně bylo starým zvykem.

Jedním z viditelných protikladů civilisovaného Římana a necivilisovaných barbarů byl právě přístup k lázeňství. Ještě ve třetím století n. l. říká historik Héródiános o Germánech kousavě, že „jsou také zkušenými plavci, protože se koupou pouze v řekách“. Každé provinční město říše mělo lázně a o římské civilisaci se hovořívá jako o kultuře veřejného lázeňství. „Letní promiskuita“ Římany lákala.

S římským lázeňstvím se po dobytí částí východořímské říše setkali Arabové a později Turci: hammam je pokračování antických tradic. 

lázeň 2

O masové lázeňské turistice sice nelze ve starém věku hovořit, přesto byla řada lokalit, za nimiž lidé z daleka jezdili. Léčivé prameny, sirné vody apod. bývaly cílem dobře situovaných lidí, ale žádná lázeňská společenská kultura neexistovala. Vojevůdce Sulla několik dnů za časů války s Mithridátem pobyl v sirných lázních v Boiótii, k sirným pramenům jezdila římská smetánka do oblasti Neápolského zálivu.

Zřejmě prvním „lázeňským turistou“ byl Leónymos z Krotónu, kterého někdy před rokem 555 Pýthie poslala léčit si válečné rány z bojů s Lokry Epizefyrskými k ústí Istru na ostrov Hellény nazývaný Leuké, tj. Bílý, kultovní centrum Apollónovo a Achilleovo, srov. tam. 
Koupání v moři, povalování na pláži, grilování nebylo v masové oblibě. Antický svět nijak netoužil po opalování, za svou bílou barvu se nestyděl, naopak si ji chránil.

V lázních v antice nevraždili. Až později. 30. dubna 535 byla v lázni ve svém domácím vězení zavražděna královna Ostrogotů Amalaswintha/Amalasuntha. Z východořímského prostředí je příběh, jaký se v antice nestal, aby císařovna úkladně zabila císaře pro svou lásku. Zóé, manželka Rómána III. Argyra (1028 – 1034) se ve svých 55 nebo 56 letech zamilovala do „mladíka“ Michaéla z Paflagonie. Rómána zardousili v lázních nějací muži, které nikdo nikdy nenalezl a ani Zóé nebyla nikdy usvědčena. Jenom se to říkalo. Nový císař se jmenoval Michaél IV.

Procházka po záchodcích

Kultura záchodů, záchodků, latrín, toilet, WC, 00 atd. vzešla z rozvoje městské kanalisace. Odtok fekálií, splašků a kuchyňských odpadů nadzemními uličními strouhami a podzemními kanály s využitím místní průtokové vody je nápad velmi starý. Cihlové odpady z větších domů ústící do hlavní stoky končící v řece jsou doloženy již v dávném Sumeru na jihu Iráku kolem roku 2800 př. n. l. a v civilisaci povodí Indu po roce 2300 př. n. l. (Móhandžó–Daru, Harappá).

Nejslavnější stokou dějin je nepochybně římská cloáca maxima, kterou jako otevřenou postavili etruští králové v 8. století a zakryta byla zřejmě až kolem roku 33 př. n. l. (nejdříve někdy po roku 184 př. n. l.). Odvodňovala některé svahy do Tiberu, byla dlouhá 800 metrů a fungovala patnáct staletí. O řečiště Tiberu a stoky, také aquadukty, dbal v císařské době speciální úředník, cúrátor aquárum. Část stoky vrátil do provozu kolem roku 1230 papež Gregorius IX.

O hellénských záchodcích toho sice mnoho nevíme, ale byly vzorem italským a římským. Z latinských domovních lávátrín, umýváren, se staly látríny, české latríny, které se na území říše stavěly od dnešního Maroka po Syrii, od Německa a Británie po Jordánsko.

Původně nebylo v Evropě běžné, aby muži močili ve stoje – a držely se toho i latríny, kde se sedělo při vykonávání potřeby velké i malé. Rovněž Peršané nemočili na veřejnosti ve stoje, jak uvedl ke konci 4. st. n. l. historik Ammianus Marcellinus. Historik Hérodotos o Egypťanech zaznamenal, že močili v sedě, zatímco ženy ve stoje.

Starší literát Hésiodos, autor nejstaršího evropského kalendáře zemědělských prací Erga kai hémerai, Práce a dni, svého bratra Persa hexametry varuje: „Ne abys močil stojmo a tváří k slunci; jakmile zajde, až do jeho východu pamatuj na to, nemočit podél cesty a ani na cestu v chůzi, ani se neobnažuj; bohabojný a moudrý muž to odbude v sedě nebo obrácen ke zdi a k pěkné ohradě dvorce.“ Do řeky a pramenů se nikdy nemočí ani nekadí.

Básník z boiótské Askry ovšem také doporučuje: „Jestliže semenem pyj máš potřísněn, neukazuj se u krbu a ohni se vyhni!“ A děti bratr neměl nikdy plodit po slavnostech s oběťmi.

Veřejné záchodky s průběžným vodním splachováním vznikly v antických městech. První evropské toiletty jsou sice známy z krétských paláců z 15. století př. n. l., splachování se však ve starověku nikdy nestalo součástí denní potřeby nejširších vrstev: toiletty patřily vždy mezi přepych. Ostatně tomu tak bylo v podstatě až do 20. století a podobně tomu bylo v Číně, kde byl nejstarší model splachovacího záchodu nalezen v hrobce z éry dynastie Západních Chanů (206 př. n. l. až 24 n. l.).

Celou dobu kralovala na venkově příroda nebo místo s hnojem, ve městech nočník, řec. lasanon, skafion, lat. lasanum, matula, trulla, vás obscoenum
Jeho pohodlnější versí byly římské noční židle, sellae familiáricae pertúsae, tedy „rodinná židle s proraženým sedátkem“. Nápad vydržel staletí. Ještě Ludvík XIV. (1643–1715) měl honosné polstrované křeslo, chaise percée, a potřebu konal do hedvábného polštáře, často veřejně (Francie má ještě jednu „římskou“ vazbu: veřejný záchodek je la vespasienne, srov. zde níže).

Lepší římské domy a villy byly vybaveny průtokovými vodními toaletami, „dělnické“ hospody nikoli. Bloky římských obytných domů měly záchody pravděpodobně pouze v přízemí, takže nájemníci z pater vylévali obsah nočníků na ulici. Také se „s vodou“ chodilo za roh, popř. do postranní uličky do amfor koželuhů, používajících močovinu ke zpracovávání kůží.

latrina

V Pompéjích byly však splachovací toilety i v patrech, jak prokázaly výzkumy roku 2012. Takových záchodů s odpadovými trubkami i s přívodem vody bylo nalezeno 23. V přízemí domů byly obchody nebo dílny a je možné, že podobný model existoval v Římě, pokud nešlo o ryzí obytné bloky, insulae.

Římské veřejné záchodky byly buď prosté, bez sezení, s vyvýšenými stupínky pro nohy  (modely vydržely dodnes ve Středomoří), nebo s dřevěnými, cihlovými a kamennými lavicemi. V nich byly otvory na sezení proříznuté do přední strany lavice ve tvaru klíčové díry. Stěny za lavicí bývaly pestře malovány květinovými vzory, podlaha nezřídka opatřena mosaikou (v Antiocheji nad Kragem, cf. rok 41+, nalezena lascivní zobrazení Ganyméda s toiletní houbou na topůrku a Narkissa se špičatým nosem a předlouhým přirozením).

Pod lavicí protékala voda, buď z přírodního zdroje, nebo z blízkých lázní. Před lavicí, na níž mohlo vykonávat potřebu až čtyřicet lidí (v kyperské Salamíně nalezena řada 44 latrínových otvorů), byla vyzděná strouha s tekoucí vodou pro opláchnutí. nelze vyloučit, že vykonávání hromadné potřeby mohlo být jakousi společenskou událostí, dostaveníčkem k debatě...

Podobně byly stavěny záchody ve vojenských leženích/castra, jak třeba dokládá látrína ve Vercoviciu, dnes Housesteads Fort, velké pevnosti v polovině Hadriánova valu v Británii (na snímku modelově rekonstruované záchody v ležení pannonského Carnunta). To se týkalo však trvalých ležení a zimovišť. Během letního tažení to v poli vypadalo jinak, naturálněji. Autor spisku o ideálním armádním veliteli Onásandros klade římskému vojevůdci Claudiovy a Nerónovy éry na srdce, aby s ležením nezůstával na jednom místě dlouho: "Nezbytné tělesné exkrementy/ekkriseis uložené na těch samých místech totiž vydávají zápach a zamořují okolní ovzduší."

K utírání zadku používal starověk mořskou houbu připojenou k násadě, xylospongion/xylospongium: jednorázový papír nebyl v užívání, protože ani nebyl znám, hygienu zajišťovala voda. Studenou houbu, kterou klient po použití vymáchal ve strouze tekucí pod záchody a nechal ležet pro další použití, zahrnovali Římané něžně mezi minutália, toiletní drobnůstky. Existuje ovšem též důkaz o chronické nezpůsobnosti světovládných Římanů. Jižně od Pompéjí v Kumském (= Neapolském) zálivu ve Stabiích, jedné z nejexklusivnějších adres římských honorací, se dochoval podivný nápisný výkřik: "Vydělal jsem se a(le) řiť jsem si nevytřel," cacáví et cúlu(m) nón extersí.

Jejich přísun zajišťovali lovci hub (srov. potápěči, dytés, kolymbétés, latinsky profesionální potápěč kupodivu úrínátor, tedy chcáč). Nejlepší z hub byly pro Římany prý z vod Syrty („púnská houba“), dokonce i na mazání textu z pergamenu.
V Herculáneu byla identifikována pod obytným blokem Insula orientalis ii. bezodtoková žumpa o rozměrech 85 krát 20 metrů a v ní mimo jiné tkaniny, asi vedle hub předchůdkyně toiletního papíru.

Mezi jednotlivými otvory latríny nebyly přepážky, jak si jistě u podobných zařízení pamatují účastníci vojenských cvičení, a Římané vykonávali potřebu v družné zábavě; není ani zpráv o tom, že by ženy chodily na toiletu odděleně.

Veřejné záchodky, foricae, látrínae publicae, se stavěly u náměstí, lázní, divadel a amfitheátrů. Stejně jako města hellénistického východu (Alexandreia, Antiocheia) mysleli také Římané na hygienu. Začátkem 4. století n. l., v době, kdy Řím už zdaleka nebyl milionovým městem, měl ještě 46 602 domy, 856 veřejných lázní, jedenáct therem a 144 veřejné záchodky (ale také 28 knihoven a 45 bordelů, viz pod Řím).

Záchodky stát propachtovával, povolání nemělo dobrou pověst. Císař Tiberius (14 – 37) dokonce po dobu své vlády zakázal chodit na veřejné záchody a do nevěstince s mincemi, na nichž byl vyražen obraz jeho adoptivního otce Augusta.

Přes nezvykle vysoké počty záchodů, ostatně dodnes nepřekonané, odkládali Římané, zákaz nezákaz, produkty zažívacího ústrojí všude. Domácí proklínali zlovůli pasantů nápisy na zdech jako: „Dvanáct bohů s Iúnónou i nejvyšším Iovem nechť si rozzlobí každý, kdo se tady vymočí nebo vydělá!“ Exkrementy trpěly veřejné stavby.

V Petróniově románu si zbohatlý propuštěnec diktuje do závěti, aby byl jeho náhrobek střežen, „aby se na můj pomník nechodili lidé vydělávat.“ V Pompéjích si někdo na domovní zdi pochvaloval: „Híc bene cacáví, Tady jsem se hezky vydělal!“ Z nedalekého Herculánea, které také zaniklo během erupce Vesuvu roku 79 n. l., máme dokonce záznam o zážitku člověka vysoko postaveného: „Apollináris, lékař císaře Tita, se zde pěkně vydělal.“

Nápis je pozoruhodný také tím, že Apollináris byl císařským medikem velmi krátce: Titův otec Vespasiánus zemřel 23. června 79 a Vesuv městečko vylidnil 24. srpna (k datu erupce viz Pompéií).

Stalo se na záchodech
Záchodová kultura měla vliv na římskou vzdělanost. Jisté diplomatické mise pergamského krále Eumena II. roku 168 př. n. l. se v Římu účastnil stoický filosof Kratés z Mallu. Při procházce městem se zřítil do stoky a zlomil si nohu. Římané tehdy nevěděli o filosofických školách téměř vůbec nic a Kratétovy přednášky je velmi zaujaly. Možná proto jim později stoická filosofie tolik konvenovala a vděčí za to Kratétova nepohyblivost a jeho nuda.

Mnohem později se latrína zasloužila o vznik protestantismu: Martina Luthera (1483–1546) trpícího zácpami prý napadlo na latríně kláštera ve Wittenbergu, Mekce protestantismu (dnes země Sasko-Anhalt), při jednom z dlouhých sezení, že víra člověka je důležitější než papežské dogma: myšlenku, jak si později vzpomněl, mu "seslal spiritus sanctus na cloace".

Velmi originální vztah k exkrementům měl Commodus (180 – 192), násilnický syn filosofující císaře M. Aurélia Antónína. Rád do jídel přimíchával lidské výkaly a osobně to ochutnával. Přitom se denně sedm až osmkrát koupával a v lázních také jedl n. hodoval.

V dějinách dosud násilně na záchodu skončili dva císaři. Výstřední římský císař Héliogabalos či Elagabalus, též Sardanapallos (218 – 222), rozdávající úřady podle velikosti přirození, první z Arabů na evropském trůnu, byl zavražděn vojáky na latríně, kam se ukryl před pučisty. Jeho předchůdce s přezdívkou Caracalla-Pláštěnka, byl roku 217 během tažení zavražděn při močení, resp. po vykadění.

Roku 336 n. l. zemřel na jednom z kónstantínopolském veřejném záchodku věhlasný alexandrijský biskup Areios/Arius rodem z Libye, který si trochu jinak vykládal některá křesťanská dogmata a církev rozpoltil (část germánských národů přijala křest v ariánské podobě): nadmulo se mu prý břicho a sotva došel na záchodek, omdlel a s výkaly z něho vyšla střeva a hodně krve, jak zaznamenal dobový, ariánům nenakloněný autor.

Jako jediný z papežů zemřel prý během přestávky na koncilu na záchodě Leo I., jemž říkali Veliký (10. listopadu 461); tvrdí to mnohem pozdější legenda. 
Nešťastné přemyslovské kníže Jaromír, starším bratrem Boleslavem Ryšavým vyklestěné a mladším bratrem Oldřichem/Udalrichem oslepené, bylo zavražděno na záchodu na velké straně v noci 4. listopadu roku 1038 zezadu oštěpem Kochana angažovaného hanebnými Vršovci (Oldřich ho prý za to dal umučit: vytrhnout jazyk, vyloupnout oči a za živa vytáhnout z něj střeva - to prý chodil Kochan kolem sloupu a tak je odvíjel až do své smrti, sepsal jistý kronikář známý pod jménem Dalimilovým. 

Mathilda Toskánská dala prý svého manžela Gottfrieda Hrbáče (der Bucklige) v únoru 1076 zavraždit způsobem „přemyslovským“: když šel Gottfried v noci na latrínu, probodl ho ze zpoda mečem najatý vrah ranou mezi zadniční půlky. V nastálém zmatku, kdy se služebnictvo snažilo hraběte zachránit, vrah nepoznán unikl. V Číně skončila zhovadilým způsobem umučená císařská souložnice Čchi/Qi, zavražděná bestiální císařovnou Lü Č', viz rok 195.

Nejenom sezení na toiletě může být životu nebezpečné. To i na trůnu, což zažil árpádovská panovník Béla I. v září 1063. V královském paláci v (dnešní vsi) Dömös u Visegrádu v komáromském kraji se pod ním zhroutil trůn a dřevo ho přizabilo. Bylo mu něco přes čtyřicet a skonal několik dnů po incidentu. 

V odpadní stoce hradu Blackfriars, do níž vedla úniková cesta z královy ložnice, byl zavražděn skotský panovník James I. (1406 – 1437). Roku 1183 se na říšském sněmu v Erfurtu s knížaty propadla podlaha a německá elita spadla do žumpy, kde jich několik zahynulo.

Poslední slovinský rytíř-lapka Erasmus Lueger skončil na záchodu svého hradu Predjamski grad/Grottenburg. Déle než rok obléhán zásoboval se z krasového podzemí, které sahalo do okolních vsí. Obléhatelé, císařští vojáci Friedricha III., byli však upozorněni na místo záchodku a na dané znamení zrádce vystřelili tři střely z katapulty.

Roku 1999 objevil časopis Spiegel příběh anglického vynálezce jménem William Blye. Roku 1898 se pokoušel přijít na kloub bezezbytkovému odstraňování fekálií pomocí spalovací komory přímo doma u záchodové mísy (vakuová toiletta ovšem po světě v provozu je). Pokusy nejprve odpravily jeho psa, služku, dům a naposledy vynálezcovy nohy a život.

Roku 2000 jistý Švéd patentoval bezpečnější cestu, bez výbuchů a bez vody: jeho spalovací toiletta funguje na principu mikrovlnky. Od roku 2004 zkoušejí v německém Leverkusenu využití kanalisačních vod městské stoky k topení v blízkých budovách. Teplá odpadní voda uhřívá uzavřený topný obvod.

Záchodků lze ovšem zneužít mnoha dalšími způsoby. Lze na nich kšeftovat, vyřídit konspirativní schůzky a dokonce si odtud zahrát na rádio. Podařilo se to během amerického tažení na Baghdád na jaře roku 2003 reportérovi státního Radia Swaziland jménem Phesheya Dube. Údajně živé vysílání z Iráku odtelefonoval z úklidové kabinky toiletty svazijského parlamentu (a nic se nestalo: za podvod nebyl nijak potrestán, v rádiu zůstal).

V záchodech skončilo kdeco. Roku 2005 objevili archeologové v záchodové šachtě v Greifswaldu v Předních Pomořanech na pozemku university čtyři kovové pečetní destičky o průměru 3,5 cm s obrazem apoštolů Petra a Pavla a s nápisem Bonifatius viiii., který byl papežem v letech 1389-1404. V té době se mimo jiné pečetily listiny s odpustky posílané z Vatikánu. Rozumí se jako stvrzenky za zaplacení odpustku.

Protože bývalo zvykem, že se smrtí papeže se ničily jeho pečeti, lze se domnívat, že u nálezu ze severu Německa jde o falsa, protože odpustky byly „dobrý kšeft“. Po smrti papeže nebylo záhodno s jeho pečetí více manipulovat, bylo třeba nových.

V srpnu 2008 byl v Šanghaji odsouzen na smrt jistý Jan Ta-pin, úředník dopravní správy v kraji přiléhajícím k městu Čchung-čching, za přijímání úplatků od stavební společnosti. Peníze měl uschovány v jednom ze svých bytů v záchodovém splachovači, který začal přetékat a vytopil nájemníka pod ním.

Husí krky a krajka
S koncem antického polytheismu upadla v Evropě kultura péče o tělo a hygienu obecně. Města přišla o kanalisaci a středověkou hradní kulturu representuje průpovídka: „Dále od hradu dále, ať vás nepotká neštěstí nenadálé.“ Středověká města byla ještě v 18. století na míle cítit. Mytí rukou před jídlem se do Evropy vrátilo až s křížovými výpravami, voda na toiletty až koncem století devatenáctého.

Jestliže chudí odjakživa užívali po velké straně prstu, trávy, listů, mechu, dřívka, kamínků nebo dokonce slámy (sic!), majetné vrstvy namísto starověké houby utíraly zadky koudelí a chomáčky vlny. Kardinál Richelieu prý používal vlny z merinských ovcí, Marie Antoinetta krajkové kapesníky, car Petr Veliký čerstvě uťaté husí krky.

Versailles a další honosná šlechtická sídla neměla záchodů a jejich majitelé kadili všude po zámcích (a služebnictvo to za nimi uklízelo). Podobně se chovali na cestách japonští šógunové: Zašli do prvního domu a pro poddané bylo nejvyšší poctou to po nich uklidit.

Ve Versailles používali přenosná sedadla s vykrouhnutým otvorem v sezení, pod nímž byl nočník. Za Ludvíka XVI. jich bylo asi tři sta, což ani zdaleka nemohlo pokrýt potřebu pro zhruba dvacet tisíc dvořanů incl. vojáků a služebnictva. V Benátkách kolem roku 1700 se v divadle na pětihodinových představeních jedlo a pilo. Ve špatně osvětlených hledištích lidé močili pod sebe. Van Beethoven měl ve Vídni roku 1809 na privátu pod piánem návštěvám na očích nevyprázdněný nočník.

Hudební génius se tak rád poléval vodou, že to všechno zůstávalo na podlaze a teklo pak po schodech dolů, že ho nikdo na byt nebral rád. Lidé jako on, Napoleon, Washington atd. neznali tekoucí vodu v domě, natož splachovací záchod; jen služebnictvo na odnos nočníků a úklid toho, co našli po koutech. Není známo, kam to nosili: Evropa v okolí větších sídel musela být věru silně posraná…

Toiletní papír vymyslel roku 1857 Američan Joseph Cayetty a jeho výrobu v rolích zahájil až roku 1928 německý obchodník Hans Klenk. O zavedení vodních toilett se nejvíce zasloužili Britové. WC, water closet, vybavili před dvěma sty roky plovákovým splachovačem a pach nepropouštějícím sifonem. Teprve v tomto okamžiku se Evropanova hygiena dostala nad antickou.

Nejenom Evropané. V přípravě na olympijské hry 2008 vydaly v září 2005 pekingské úřady normativní nařízení, podle něhož smějí kontroloři nově zřizovaných hygienických veřejných záchodků v čínské metropoli nalézt nejvýše dvě mouchy a na zemi dva kousky odpadků. Jinak… Je to zřejmě největší toiletní revoluce dějin, protože Peking tehdy chystala 1100 veřejných záchodků.

Po jednom ze zemětřesení v Tokiu v květnu 2015 začalo ministerstvo vnitra s výrobci probírat možnosti zavedení přívodů vody do výtahových kabin s umístěním toiletních mís. Výtahy totiž zůstávají při otřesech často až hodiny "viset". 

Mythus páchnoucích peněz
Vojácký císař Flávius Vespasiánus (69 – 79) byl podle životopisce Suetonia spořivý člověk sanující státní a císařskou pokladnu vyčerpané Nerónovými šílenými projekty. Když mu jeho syn a nástupce Titus vyčetl, že si vymyslel daň z moče, strčil mu císař pod nos minci z prvního výnosu a zeptal se ho, zda mu nesmrdí. Titus zakroutil hlavou a otec řekl: „Nicméně je z chcanek.“ Na romanisované Kelty udělal dávný císař dojem: la vespasienne je dodnes jméno pro francouzské veřejné záchodky; Italové jim říkají vespasiano.

Výrok proslavil císaře více než Colosseum, které začal stavět. Titovo mlčenlivé a odmítavé zakývání hlavou se obvykle podává jako „peníze nesmrdějí, pecúnia nón olet“, jako jakési ospravedlnění tvrdé podnikavosti. Druhým omylem na celém příběhu je myslet si, že Vespasián sháněl pro erár a fiskus peníze, kde jen mohl.

Peníz však nebyl z příjmů nájemců záchodků, ale z daně jirchářům, zpracovatelům kůží. Pro jejich vydělávání se používala močovina a k ní se staří podnikatelé v kožedělném průmyslu dostávali do té doby bezplatně přes svou charitu: u provozoven a na rozích v okolí měli stát nádoby, do niž Římané močili.

Kálet na veřejnosti bylo zakázáno a na čistotu komunikací dbal jeden ze sboru nižších úředníků, aedilů. Ostatně Vespasián se za mlada s podělanými ulicemi dostal osobně do styku. Císař Gáius známý jako Caligula, tedy moderně „Malej kanada“ (37 – 41), se jednou na Vespasiána, tehdy aedila, rozzlobil: Nebylo zameteno a císař asi šlápl do měkkého.

Dal vojákům své gardy ulici seškrabat a to všechno nacpat budoucímu císaři do záhybů togy. Zpráv o tom, zda daň podražila římskou galanterii, není, přesto se do dneška případu používá také jako odstrašujícího příkladu nenasytnosti státní aparátu.

chrono: Od strouhy ke splachovadlu:

2800 př. n. l. první povrchové kanalisace, Mesopotamie
1700 př. n. l. první průtokové záchody a kanalisace v Evropě, Kréta (první evropské vodovody a vodní klosety doloženy na mínójské Théře, lokalita Akrotiri, zanikla 1628?)
od 4. století př. n. l. podzemní kanalisace a veřejné záchodky v hellénistických městech; podle zákona z Pergamu měli jejich správu na starosti astynomové/let. praetor urbánus odpovědní za pořádek v ulicích
od 1. století př. n. l. v Římě síť veřejných vodních záchodků
1589 vynalezl a na svém statku „provozoval“ sir John Harrington první WC, které roku 1596 věnoval královně Alžbětě I. pro její zámek Richmond; nápad se neuchytil, „ruční úklid“ přetrval, mísy z kovu. Harrington (zemřel roku 1612; někdy uváděn jako Harington) svůj záchod popsal v knize vznešeně nazvané The Metamorphosis of Ajax
1668 nařízení pařížského prefekta stavět ve všech domech suché záchody
1738 architekt J. F. Brodel přišel se splachovacím záchodem s poklopem
1739 v Paříži první oddělený záchod pro muže a ženy
1775 hodinář Alexander Cummings vymyslel sifon
1778 Joseph Bramah zkonstruoval plovákovou nádržku
1824 v Paříži první veřejný záchodek, v Londýně roku 1852; v hotelích se v 19. století začíná objevovat označení pro WC 00 (pochází od číslování pokojů)
1842 Hamburk, první čistička městských odpadů, 1856 Paříž
1872 ve Francii povinnost obcí stavět a dlouhodobě provozovat záchodky
1885 Thomas Twyford sestavil pro britskou královnu Viktorii splachovací záchod z jednoho kusu a mísa byla poprvé z porcelánu. Doba belle époque ve Francii (1890 – 1914) byla mimo jiné érou sanitární kultury, dekorativní toiletty
1980 první provoz plně automatisovaných záchodků. 
2003 v Londýně na výstavě předveden veřejný záchodek s instalovaným počítačem s webem, po němž lze během konání potřeby brouzdat po internetu, a jiný model umožňující sledovat poslední informace z bursy, sázkových kanceláří, informace o výrobcích a to vše vytisknout na toaletní papír. Údajně nejluxusnějších veřejné záchodky na světě byly otevřeny v červnu 2003 v Singapuru. V rámci soutěže Happy Toilet vyhlášené ministrem životního prostředí Limem Swee Sayem dostaly pět hvězdiček. 
2004 vznikl nápad se stolování na latríně: tchajwanský Číňan Wang C´-wej (29; Zi-wei) otevřel síť restaurací Modern Toilet, kde se stoluje v nábytku a nádobí ve tvaru splachovacích mís a dalších latrínních utensilií. 
2004 agentury Spojených národů WHO a Unicef odhadly, že na začátku třetího tisíciletí n. l. žije ze šesti miliard obyvatel planety cca. 2,6 miliard bez splachovacích záchodů nebo latrín (z toho jeden a půl miliardy v Číně a Indii) a více než jedna šestina lidí nemá přístup ani k nezávadné vodě. Je pozoruhodné, že svět zaostává ve stavbě toilet a latrin: podíl lidí, které k nim mají přístup, klesl v období let 1990 až 2002 z 51 procenta na 42 procenta. 
2007 největší veřejný záchod postavili v centru čínského města-provincie Čchung-čching (Chongqing), které má čtyři miliony obyvatel, s okolím 32 miliony. Čtyřpatrová budova má na ploše tří tisíc metrů čtverečních jeden tisíc toilet všech možných tvarů a barev.

Téhož roku začal v Nairobi stavět architekt a podnikatel David Kuria na zakázku městské správy veřejné záchodky ("ikotoilets"). Úctyhodné stavby vybavuje i sprchami, bezbarierovými přístupy a v okolí je doplňují služby jako čištění bot, prodej nápojů, servis mobilních telefonů, prodej suvenýrů. Nezaujatí diváci tvrdí, že Kuriovy záchodky za pět shilingů (asi koruna) jsou jedinou atrakcí keňské metropole. Architekt, který pochází z Kibery, jednoho z nairobských slumů, se pokouší cestou přes hygienu upevňovat demokracii. Jiný Keňan, literát Ngugi wa Thiong´o (ročník 1938), který byl pro kousavé poznámky o vládních praktikách roku 1977 uvězněn, má k toaletám trochu jiný přístup: než utekl do Ameriky, kde přednášel na rozličných universitách, ve vězení napsal román na toaletní papír.

2011 přišli Rusové s veřejným unisexovým záchodkem odolným proti vandalům a výbušninám; vhodný pro moskevské metro, nádraží a letiště na ochranu před sebevražednými muslimskými teroristy z Kavkazu. Nápad se nerozšířil a o čtyři roky později v Německu během laviny běženců z Orientu zkonstruovali splachovací záchod použitelný běžným západním sedacím způsobem i s vyvýšenými "šlápotami" po stranách pro použití v sedu na bobku pro Orientálce.

(úsek o záchodech vyšel zčásti v časopisu Týden 10/03; aktualisováno)

Peníze na prd: Novozélandští farmáři v červnu roku 2003 protestovali proti záměru vlády zavést daň na bzdění jejich ovcí a krav. Politici ve Wellingtonu poslechli vědce domnívající se, že methan vypouštěný farmářskými stády je odpovědný za více než polovinu všech skleníkových plynů vypouštěných na Novém Zélandu (zemědělství na N. Zélandu produkuje devadesát procent methanu, v Británii prý přežvýkavci vyrábějí 25 procent veškerého methanu ucházejícího do ovzduší – pětisethlavé stádo krav vyprdne ročně 63,875.000 litrů methanu a 273,750.000 litrů kysličníku uhličitého, tvrdí tito badatelé). A poněvadž ostrovní stát podepsal tzv. kjótské protokoly o snížení emisí takových látek, došlo i na krávy, ovce a další přežvýkavce.

Podle kuriosní informace servisu BBC vydělá vláda novou daní ročně téměř pět milionů USD: peníze prý půjdou na výzkum zvířecí formy flatulence, nadměrného vypouštění plynů. Ještě že se daň netýká nadýmaných lidí (ono na ni stejně nedošlo). Římský císař Claudius o ozonu nevěděl nic, ale o zdraví ano: Chtěl vydat edikt povolující ve společnosti hlasitě vypouštět větry. Inspiroval ho příběh muže, který vážně onemocněl, protože na císařské hostině větry zadržoval.