459.

Ol. 80, 2

 

Filoklés I.

a. u. c. 295

Q. Fabius Vibulanus III. a L. Cornelius Maluginensis Uritinus

************************************************************

Vypukla válka Athénských proti Korinthu a Epidauru a byla obnovena válka s Aigínou (srov. poslední střetnutí z roku 465). Athéňané pod Leókratem porazili na souši spojené vojsko Korinťanů a Epidauřanů v bitvě u Halií/Haliés v Argolidě (srov. u roku 425; Athéňan Thúkýdidés praví, že naopak zde byli jeho krajané poraženi) a v následné námořní bitvě u ostrova Kekryfaleie. Válka, která trvala do roku 458, byla zároveň prvním přímým válečným konfliktem mezi Korinťany a Athénskými (srov. ale koaliční účast Korinťanů v tažení z roku 508). 

Ve válce s Aigínou byli Athéňané přes silného protivníka rovněž úspěšní: na moři po velké bitvě zajali n. zničili sedmdesát aigínských lodí a podařilo se jim město oblehnout (viz rok 457). I zde byl athénským stratégem Leókratés a přemoci nepřítele mu zabralo devět měsíců.

Aigínským pomáhali na ostrově třemi sty hoplíty Peloponnésané, kdežto Korinťané s Epidauřany vpadli do Megaridy, aby donutili Athéňany odejít z Aigíny. To se nestalo, viz rok následující, poněvadž z Athén proti nim vytáhl oddíl pod Myrónidem sestavený z nejstarších a nejmladších Athéňanů. ● Leókratés s Myrónidem byli athénskými stratégy po boku Aristeidově již u Platají. 

Zřejmě z t. r. pochází pomník s dlouhým seznamem padlých Athéňanů z fýly Erechtheidy ve válkách na Kypru, v Egyptě, ve Foiníkii, u Halií, na Aigíně a v Megaridě v tomto (athénském) roce/tõ autõ eniautõ. Z textu není zřejmé kde padli a v jaké hodnosti zemřeli/en tõi polemoi apethanon, jmenovitě uvedena pouze jména stratégů F[xxx]cha, snad i jeho nástupce Hippodáma a věštce e/mantis Teleníka, který zemřel v Egyptě. 

Snad t. r. oblehli Akarnánové město Oiniadai, kterého se před rokem zmocnili Messéňané z Naupáktu. Messéňané Oiniady opustili a vrátili se do Naupáktu. Pravděpodobně někdy v této době uzavřeli pakt s Athéňany. 

V Magnésii zemřel sebevraždou po zprávě, že Artaxerxés zamýšlí novou výpravu proti Hellénům a on že bude jejím vojevůdcem, Athéňan Themistoklés (narozen roku 524): vypil prý pohár krve z oběťního býka. O jeho exilu viz rok 471sqq., o rodině viz v indexu s. v.

 

Deset let po Andokidovi, viz rok 468, se v Athénách narodil Lýsiás, autor soudních řečí. Jeho otec Kefalos byl majetný Syrákúsan, provozoval v Peiraieu výrobnu štítů. Aby opustil rodné město, k tomu ho přemluvil jeho přítel Periklés. Lýsiás s bratrem Polemarchem po otcově smrti odcestovali do Thúrií (444), kde se jim dostalo vzdělání od Syrákúsanů Níkiy a Teisiy.

Lýsiás se stal občanem Thúrií a žil tu 33 let. Roku 412 byl exulován jako filathéňan.

Roku 404 mu Třicítka zabavila majetek, unikl do Megar; bratr Polemarchos byl popraven. O procesu s viníky viz rok 403. Třebaže finančně i materálově podporoval athénskou revoluci, občanství se mu na trvalo nedostalo a do konce života žil v Athénách jako metoikos-isotelés (viz rok 404; v Athénách Lýsiás i po roce 380 zemřel, jména sourozenců vi v indexu s. v. Kefalos). Ženat prý byl s dcerou svého bratra Brachylla.  

 

Na Sicílii dobyl Sikul Dúketios se Sikuly hellénisované sikulské město Morgantinu. Po roce c. 560 měla částečně hellénské obyvatelstvo, ale většina obyvatel byli domorodci a ani žádný hellénský chrám z této doby nebyl dosud archeology odkryt.

 

Vypukly nové boje Římanů s Volsky a Aequy. Aequové v počtui šesti tisíc se nočním přepadem zmocnili Tuscula, kde rabovali a zotročili mnoho žen a dětí. Zároveň vypukla protiřímská rebelie v Antiu a Volskové s Aequy vpadli na území Herniků. Konsul Q. Fabius zbavil Tusculum aequijské posádky, kořist z města však již byla s jádrem jednotky pryč. Ležení spojených síl Volsků a Aequů u Algida dobyl, osvobodil řadu Tusculánů a poplenil okolí volské Ecetry.

Druhý z konsulů L. Cornelius porazil Volsky před Antiem, město vzal útokem a přenechal vojákům v plen: vůdce rebelů, mezi nimiž se též nacházeli římští osadníci, srov. rok 467, popravil stětím. Aequové tehdy znovu požádali o mír/příměří, které dostali za předchozích podmínek (srov. rok násl. a roky 462 a 388). Census v Římě napočítal 117 319 občanů.

 

************************************************************

458.

Ol. 80, 3

 

Habrón

a. u. c. 296

C. Nautius Rutilus II. a [...] Carve[tus^?]

C. Nautius Rutilus III. a L. Minucius Esquilinus Augurinus

L. Quinctius Cincinnatus dict.

************************************************************

Skončila válka Athéňanů s Korinthem, která vypukla před rokem pro hraniční spor Korinthu s Megarami (viz rok 460). Dvakrát se v Megaridě pustili Korinťané do Athéňanů, poprvé se nerozhodným výsledkem. Ve druhé bitvě u Kimólie megarští spojenci Athéňané pod Myrónidem, synem Kalliovým, jasně zvítězili a po bitvě pobili oddíl Korinťanů, který se na ústupu ztratil. Obě hellénské velmoci uzavřely mír příhodný i pro Megarské. Na další válečný konflikt Athénských s Korinthskými došlo až ve válce peloponnéské.

V Athénách byl k úřadu archonta připuštěn vedle pentakosiomedimnů a jezdců i třetí stav, zeugítové. Prvním jejich archontem byl Mnésitheidés.

Thétové nežádali nikdy aktivní volební právo (srov. rok 594, reformy Solónovy). Téhož roku se v Athénách začalo se stavbou vnitřní dlouhé zdi. Byla dokončena po roce 445. Athénské loďstvo úspěšně operovalo v Egyptě (srov. rok 460).

Tragický básník Aischylos uvedl v Athénách svou asi poslední a jedinou zachovanou tetralogii Oresteia s částmi Agamemnón, Choéforoi/Obětující na hrobech, Eumenides/Milosrdné se satyrskou hrou Próteus (nedochov.). Z neznámých důvodů krátce nato odešel na Sicílii, kde o dva roky později zemřel (viz rok 456, o jeho prvním sicilském pobytu viz rok 476). 

Tetralogie byla uvedena tři roky po Efialtově a Perikleově zásahu do starých pravomocí šlechtického areopagu (viz rok 461) a tragik jeho roli v Eumenidách velmi vyzdvihuje. Cesta na Sicílii, nebyla první, viz rok 476, nemusela být tedy uměleckým pobytem, ale útěkem před politickými poměry v Athénách, před Perikleem, nuceným exilem. Básník sám pocházel z aristokratického rodu.

Není známo, zda prométheovská trilogie předcházela nebo následovala Oresteiu. Prométheia měla části: Uvázaný Prométheus/Pr. Desmótés, Osvobozený Prométheus/Pr. Lyomenos a Ohňonoš/Prométheus Pyrforos, z níž dochována jen tragédie první. 

Fókové dobyli v Dóridě města či městečka Boion, Kytinion a Erineon, resp. jedno z nich, neznámo, které: tito Dórové byli historicky úzce spřízněni s Lakedaimonskými, jejich "métropolis" (vývoj války viz následujícího roku, o praspartských obcích v Dóridě viz v indexu, s. v.).

 

Peršan Megabázos přišel z pověření Krále s velkými penězi do Sparty, aby získal Sparťany na perskou a protiathénskou stranu: kdyby vpadli do Attiky, museli by Athéňané opustit Egypt. Odešel s nepořízenou, i když hodně peněz prý utratil. Ve Spartě zemřel Ágidovec Pleistarchos, syn Leónidy I. (vládl od roku 480). Jeho nástupcem se stal Pleistoanax, syn Pausaniův. Protože byl dosud nezletilý, byl jmenován poručníkem Níkomédés, syn Kleombrotův (viz rok následující a 446). Pleistoanax vládl půl staletí, až do roku 408.

  

Rok druhé vlny návratu Židů z Mesopotamie a Médie do Palestíny. Jejich vůdcem byl kněz 'Ezrá z Babylónu/řec. Esdrás, lat. Ezras, bibl. č. Ezdráš, vysoký úředník palácové perské správy, který s sebou odvedl 1775 Židů do Jerúsaléma. Z Babylónu vyrazili 8. dubna a do cíle došli 15. srpna. Mužem v pozadí byl Nchemjá, řec. Neemiás, na perském dvoře tehdy údajně ve funkci Artaxerxova arcičíšníka (srov. rok 538 a viz dále rok 445). Oba vůdcové reformovali židovskou komunitu. 

 

Obnoveny boje Římanů s Aequy, jimž od roku 471 velel Gracchus Cloelius, který opovrhl římskými vyslanci žádajícími pro nové nepřátelství vysvětlení, když přepadli Latíny. Vypukly nově boje se Sabíny, kteří se znenadání objevili před Římem, plenili a nahnali Římanům strachu (podle jiného podání se dostali jen k Fidenám). Proti Sabínům vytáhl konsul C. Nautius, proti Aequům jeho kolega L. Minucius. Minutia s armádou obklíčil Gracchus v jakémsi aequijském údolí. V obtížné situaci v Římě zvolili diktátorem pro válku L. Quinctia, srov. o něm rok 462. 

Diktátor Quinctius, který byl do úřadu povolán přímo z pole (manželku Racilii poslal tehdy rychle do "chýše" pro togu, jak praví patricijský mýthos), porazil Aequy a získal Corbionu drženou od roku 488 Volsky a Marciem Coriolanem. Poslal je pode jho a Gracchus Cloelius byl vydán a veden Římem v triumfu. Nautius porazil v bitvě Sabíny a L. Minucius byl ve velení v ležení u Algidu s ostudou vystřídán. Diktátorem byl Cincinnatus šestnáct dnů, jeho jízdním velitelem byl L. Tarquinius. • Je to zároveň první literární doklad oslavného pochodu městem, kterému se říkalo triumphus, po staru triumpus, „trojkrokový vítězný tanec“ (Livius; srov. rok 82).

 

************************************************************

457.

Ol. 80, 4

 

Mnésitheidés

a. u. c. 297

C. (M.?) Horatius Pulvillus II. a Q. Minucius Esquilinus

L. Quinctius Cincinnatus II. a M. Fabius Vibulanus

************************************************************

Sparťané se vypravili se 1500 muži a deseti tisíci peloponnéskými spojenci na pomoc Dórům z Oity do své pravlasti proti Fókům do Fókidy (viz předešlý rok). Vedl je Níkomédés, syn Kleombrotův, královský poručník (srov. rok předešlý). Fókové byli poraženi, vyklidili města a uzavřeli mír. Proti Sparťanům se vypravili Athéňané ve spojenectví s Argívskými a Thessaly, srov. rok 477 a 460, celkem čtrnáct tisíc vojáků.

V létě pak Sparťané na cestě domů vyčkávali v Boiótii; údajně s nimi vyjednávali též nějací Athéňané o případné intervenci do Attiky. V bitvě u Tánagry v Boiótii porazili Sparťané koalici Athéňanů a Argívských, neboť Thessalané před bitvou přeběhli na stranu Sparťanů, jejichž spojenci byli Spolek Peloponnésanů a čerstvě Thébané, jimž Sparťané dopomohli k obnově své hégemonie v Boiótii zničenou perskou válkou.

Podle jiného podání byl boj přerušený tmou nerozhodný a stejně tak, když Thessalové přepadli athénský zásobovací oddíl a pobili ho, athénský útok na Thessalany, který přerostl v další bitvu.

Po bitvě, v níž bojoval též Periklés, prošli Sparťané nerušeně Megaridou, kde cestou pokáceli stromy, zpět na Peloponnésos.

O dva měsíce později (podle jiné tradice o měsíce čtyři, kolik trvalo příměří uzavřené po Tánagře) však Athénští pod Myrónidem vyrazili proti Boiótům, kteří se spolčili s Lakedaimonskými, oblehli a dobyli Tánagru, jejíž hradby srovnali se zemí. Šedesát dva dny po Tánagře je porazili po celodenní bitvě u Oinofyt a ovládli opět celou Boiótii (s výjimkou Théb) a Fókidu, s jejímiž předáky snad v této době uzavřeli Athéňané symmachii.

Athénské vojsko ze msty prošlo ještě Opúntskou Lokridou, odkud odvleklo jako rukojmí sto nejmajetnějších mužů, do Thessalie, kde neúspěšně oblehlo Farsálos: Orestés z thessalského královského rodu Echekratidova, který žil v athénském exilu, přišel o šanci k návratu. Odtud odtáhli Athéňané domů. Nevyhlášená, "studená" válka se Spartou trvala do roku 454 (viz rok 460). Někdy po Oinofytách padla v Thébách démokratická vláda, s níž byli obyvatelé nespokojeni, a nastolena oligokracie; datum ani uzpůsobení režimu neznáme. 

Mezitím obeplula athénská flotila Peloponnésos a porazila na souši Sikyónské; bitva bývá kladena i do roku 455. Velitelem loďstva byl Periklés (c. 40), velitelem výsadku Tolmidés, oba stratégové. Během plavby (pravděpodobně až roku 456, viz tam a rok 454) Athéňany pleněno na pobřeží Lakónie, a to poprvé od příchodu Dórů do země!

 

Zřejmě téhož roku byl uzavřen definitivní mír Athénských s Aigínskými (podle jiného údaje trvala válka athénsko-aigínská devět měsíců, viz rok 459, tedy do roku 458). Skončily vleklé války, v nichž se dařilo Aigínským udržet si svou suverenitu (srov. k tomu roky 506, 488 či 465).

Aigína byla donucena strhnout hradby, vstoupit do athénského (délského) námořního spolku a platila stanovený členský příspěvek jako spojenec až do roku 431, kdy byli všichni Aigíňané Athéňany vyhnáni z ostrova, jejich majetek zabaven a půda rozdělena mezi athénské kolonisty.

Tím zanikl aigínský stát de facto. Definitivní konec přivodili Athéňané tím, že Aigíňany v exilu roku 424 vyvraždili. Aigína pak zůstala součástí athénského státu až do roku 318 (viz tam).

 

V Itálii Sabínové kontrolovali t. r. opět kraj kolem Fiden Crustumeria. Nezmarní Aequové opět zvedli hlavy. Nočním přepadem osvobodili svou Corbionu, viz rok předešlý, a po ní se zmocnili latinské Ortony, kde popravili všechny muže a zotročili rodiny obětí.

Rychlým odvodům v Římě bránili tribunové a jejich nejznámější představitel A. Verginius, který byl plebeji volen již popáté v řadě; jejich politika obstrukcí za prosazení svých "ústavních" požadavků však ovoce nenesla, srov. rok 461. Dostalo se plebejům ale nyní práva volit tribunů lidu namísto pěti deset, srov. rok 494 a alternativní datum změny roku 449.

V římské protiofensivě konsul Horatius Corbionu znovu získal a její pevnost zbořil, podle jiné verse vyvrátil celé město. Zároveň Římané postupovali na Algidu, viz dále rok 455, neboť roku 456 na žádnou armádní akci nedošlo: deště ohrozily úrodu a v Římě nastala drahota.  

 

************************************************************

456.

Ol. 81, 1

Polymnástos z Kýrény

 

Kalliás I.

a. u. c. 298

M. Valerius Maxumus Lactuca a Sp. Verginius Tricostus Caelimontanus

************************************************************

Pravděpodobný rok návratu Kimóna z exilu (viz rok 461; bývá však udáván i rok 451, a to v případě, že by se počítal exil desetiletý). Podle jedné tradice přivedl teprve t. r. Athéňan Tolmidés Messéňany do Naupáktu, který obsadil útokem z moře, když předtím dobyl Kefallénii a Zakynthos a připojil je k athénské říši (viz ale rok následující a rok 460: zřejmě jde o zhuštěnou informaci o dvou různých taženích, z tažení let 460, 459 a 455).

Během plavby padesáti triér s čtyřmi tisíci hoplíty k Naupáktu se vylodil u Methóny v Lakónice a když proti němu vytáhli Sparťané, přeplavil se do Gytheia, kde spálil lakedaimonské loděnice i s městem. Západně od Naupáktu Athéňané dobyli Chalkidu, osadu Korinthských. 

Do téhož roku bývá kladen krach athénského expedičního sboru v Egyptě (viz však rok 454).

 

V Olympii byl dokončen Diův chrám, jehož stavba byla zahájena roku 468 (viz tam). Olympioníkem v pankratiu se stal Tímanthés z Kleón. Když po letech zanechal závodění, utvrzoval se ve svém zdraví napínáním jakéhosi velkého luku. Jednou to nedokázal, navršil hranici a vrhl se do plamenů. 

 

Na Sicílii zemřel náhodnou smrtí/mors interemit poetam athénský tragický básník Aischylos, syn Euforiónův, narozen roku 525 v Eleusíně (srov. rok 458). Pohřben byl u Gely. Traduje se, že Athéňanovi věštba předpověděla, že na něho spadne dům, takže se usadil za hradbami v polích. Orel, který se zmocnil želvy, ji spustil z výšky, aby rozbil její krunýř. Lesk Aischylovy holé hlavy oklamala dravce/aquila... elusa splendore capitis, jak zní ještě starověký výklad, takže lebku měl pták za kámen - a trefil se. 

Jeho rod se podle všeho tragickému básnictví upsal. Tragédie skládal jeho syn Euforión (poprvé zvítězil na hrách roku 431), též druhý syn Euaión, rovněž syn Aischylovy sestry Filopathó Filoklés básnil. Skládali tragédie rovněž Filokleův syn Morsimos i vnuk Astydamás, původně žák Isokratův než se dal na poetickou literaturu, stejně tak Astydamantův stejnojmenný syn (poprvé zvítězil roku 372, byl méně plodný otce).

Astydamás otec složil prý 240 her a vyhrál patnáctkrát, poprvé roku 398; viz v indexu s. v. tragédie. O Morsimovi se tradovalo, že byl autorem nudným/psýchros a též lékařem-očařem, profesně ojedinělé spojení. 

 

V Římě se podařilo tribunovi lidu L. Iciliovi prosadit parcelisaci Aventinu. Senát odsouhlasil, aby pozemky poctivě nabyté zůstaly stávajícím majitelům, nepoctivě aby se vrátily do státního majetku a byly přiděleny občanům: t. r. si plebejové na Aventinu stavěli domy.  

 

************************************************************

455.

Ol. 81, 2

 

Sósistratos I.

a. u. c. 299

T. Romilius Rocus Vaticanus a C. Veturius Cicurinus

************************************************************

Největší územní rozsah athénské arché v Helladě v období slavného padesátiletí/akmé pentékontaetés (viz rok 478): Athéňané ovládali celé území od korinthského Isthmu až po Málijský záliv a t. r. byli připojeny „spojeneckou smlouvou“ ostrovy Kefallénie a Zakynthos (srov. rok předcházející).

 

Kolem tohoto roku byl z Halikarnássu odstraněn tyrannos/král Lygdamis (II.) a historik Hérodotos se mohl vrátit ze samského exilu (srov. rok 460). Na ostrově začal psát, nebo dopsal, své slavné Dějiny. Svou vlast asi po deseti letech opustil, aby unikl závisti spoluobčanů, jak se tradovalo, důvody neznáme; viz rok 445.  

Artaxerxés I. vyslal do války do Egypta posily o dvou stech tisících mužích pod Megabýzem, synem Zópyrovým, vnukem stejnojmenného Dárieova souspiklence, viz rok 522 (nebo je tato akce identická s rokem 461?). Předtím snadno potlačili povstání, které téhož roku vypuklo v Babylónu (k tomu srov. rok 484). Viz začátek egyptské války rok 462sqq. 

 

Aequové plenili území Tuscula, ale v bitvě na hoře Algidus u stejnojmenné pevnosti (Algidum) byli Římany poraženi. V bitvě prý padlo sedm tisíc Aequů a výnos z kořisti konsulové převedli do státní pokladny. Na vítězství měl podíl plebejský vůdce Siccius, kterého T. Romilius poslal s osmi sty veterány, aby se zmocnil ležení Aequů umístěného na špatně přístupném místě: Siccius měl za to, že nebezpečný úkol je způsob, jak se ho patricij chtěl zbavit. Relativní klid mezi oběma národy trval do roku 449.

Po stížnostech nespokojených vojáků-občanů usvědčil napřesrok tribun lidu C. Claudius Cicero (podle jiného podání to byl Siccius, nyní opět tribun lidu) konsuly ze špatně vedeného tažení a z toho, že okradli vojáky při dělbě kořisti (připadla státu): T. Romilius zaplatil pokutu deset tisíc assů, jeho kolega C. Veturius, žalovaný aedilem L. Alienem, patnáct tisíc. Vůdcové plebejů se konečně dohodli s aristokraty, že pokročí v hledání cesty z "ústavního" sporu o zákon Terentiliův, viz rok 461 a rok následující.

 

************************************************************

454.

Ol. 81, 3

 

Aristón

a. u. c. 300

Sp. Tarpeius Montanus Capitolinus a A. Aternius Varus Fontinalis

************************************************************

Athénská flotila padesáti trojřadek a s tisícovkou hoplítů se podruhé vypravila kolem Peloponnésu (srov. rok 457). Jejím velitelem byl Periklés. Sikyónští byli znovu poraženi a Achajové, kteří byli předtím členy Peloponnéského spolku, se nyní připojili k spolku délskému.

Následovaly boje Athéňanů s Akarnány: jejich zemi vyplenili a oblehli Oiniady, ale dobýt je se jim nepodařilo; srov. případnou souvislost roku 552. Pak se vrátili zpět do Athén.• Srov. tuto výpravu s výpravou roku 457, pokud se nejedná o zdvojené podání jedné a té samé expedice.

Spolková pokladnice prvního délského spolku, athénské arché, byla přenesena z Délu, kde byla od roku 478, do Athén. Tím byla veškerá vydání symmachie, paktu, kontrolována pouze Athéňany: spolek již dlouho ztratil svůj spojenecký protiperský ráz a stal se nástrojem athénského imperialismu; byla to první evropská říše démokratického státu.

Že život vedle athénské démokratie (ale též například syrákúské) nebyl žádný med a sám systém určitě nic povznesenějšího než státní zřízení oligarchická či monarchická ukazují dějiny athénské "padesátiletky" a v jeho závěru slova Thúkýdidova, takto Athéňana, že na začátku Archidámovy války většina sympatií v Helladě ležela straně Sparťanů, obzvláště prý když prohlásili, "že osvobodí Helladu/hoti tén Hellada eleutherúsin". Řádění athénských démagógů/hoi tón démón prostatai bylo totiž mnohdy srovnatelné se zvůlí despotických režimů. ● Novověká představy liberálů, že demokratické vlády nemohou být imperialistické, se již na athénském příkladu míjejí seriosnosti. 

Tak z athénského dekretu od Erytherských přijatého zřejmě následujícího roku po athénské poražce v Egyptě vyplývá přímá protektorátní správa nad městem. Pravděpodobně to byla reakce na pokus o puč po zprávách z Egypta, snad nějaký properský aristokrat se pokoušel o návrat k moci (?), proto Athéňané poslali do Eryther episkopa/"dozorce, inspektora", který společně s velitelem athénské posádky města/frúrarchem, dobově na usnesení frorarchos (vůbec první jeho epigrafická zmínka) dohlíželi na ustavení nové státní rady/búlé o 120 vylosovaných mužích na čtyřicet.

V příštích letech se o ustavení nových rad staraly odstupující ve spolupráci s protektorátním důstojníkem. Jejich hlavní starostí bylo, aby se nevrátili do Eryther uprchlí properští ("promédští") exulanti. Konat cokoli jiného směli Erytherští jen se svolením "rady a lidu athénského". Nakolik běžný tento protektorátní model v arché byl, nevíme. 

 

V Egyptě porazili Peršané pod vrchním velením Megabýza rozhodným způsobem egyptské a athénské spojence. Vzbouřenecký král Inarós, který části Dolnoegypťanů vládl a stál v čele protiperského povstání od roku 463, byl zradou dopaden a následujícího roku slavnostně ukřižován. Athéňané byli na osmnáct měsíců obleženi v Deltě na ostrově Prosópitis, dnes polohy neznámé. • Události tohoto desítiletí lze řadit také jinak: porážku Athéňanů lze položit do roku 456, obležení a zničení v Deltě do roku 454 a do roku 453 klást pětiletý mír mezi Athéňany a Sparťany (srov. níže).

Podle jiné verse Inarós s Hellény prchl do Byblu. Zde se Megabýzos s Inaróem dohodl, že se vzdá a Egypťanovi s jeho šesti tisíci hellénskými žoldnéři garantoval, že se jim nic nestane. Artaxerxés je u dvora skutečně nijak nepotrestal, ale Améstris/Amástris, tchyně Megabýzova a matka Achaimenova, viz rok 462, rebelům nechtěla odpustit smrt synovu a po pěti letech internace dosáhla toho, že Inarós byl naražen na tři kůly a z Hellénů padesát jich sťato.

Srov. ovšem rok následující, nicméně egyptská revolta po athénské katastrofě žila dále. O Megabýzovi viz dále rok 449, kde souvislost s Amástridinou pomstou.

 

Athénští a Lakedaimonští uzavřeli na pět let příměří, čímž uzavřely nevyhlášenou válku, která trvala od roku 457 (srov. ale již rok 460). O příměří se zasloužil především Kimón, který po návratu z exilu smír vyjednal. Athéňané se ale museli zříci spojenectví s Argem (viz rok 460), který uzavřel třicetiletý mír se Spartou (začátek příměří lze ovšem datovat, srov. výše, i do let 456, 453 či 451, mír s Argem lze též klást do roku 451). Argívští proto stáli mimo peloponnéskou válku, viz rok 431, a novou padesátiletou smlovu se Sparťany uzavřeli roku 420. 

 

Na Sicílii vypukla válka mezi Segestou/Egestou a Lilybaiem, městy nehellénskými, o pozemky na řece Mazaros. Srov. však s roku 396, kdy Púnové údajně Lilybaion teprve založili (nebo ho proměnili ve své oblastní armádní velitelství?). Moderní historikové doporučují namísto války s Lilybaiem, jak jako jediný uvedl Diodóros, číst "se Selinúntem", tradičním sokem Segesťanů. Egesta a elymojské Halikyie měly spojeneckou smlouvu s Athéňany, datum uzavření neznáme.  

V Syrákúsách byl zaveden petálismos, místní forma ostrakismu. Jméno podezřelého nebylo psáno na střepinu, jako v Athénách, ale na olivový list či destičku/petálon, a takto "poctěný" musel na pět let do vyhnanství (v Athénách na deset, od roku 461 na pět). V jakém rozsahu byl petálismos uplatňován, nevíme, a na rozdíl od Athén se žádný hlasovací předmět s případným exulantovým jménem nenalezl. 

Toto zákonné opatření zřejmě platilo až do konce démokratie ve městě, tj. do roku 406. Petálismos byl důsledek podvratné činnosti jistého Tyndarida, který byl se svými revolucionáři/neóterisantes popraven za to, že usiloval ve státě o královládu a shromažďoval proto kolem sebe chudinu a vyzbrojoval ji.

 

Římané vyslali do Athén senátory Spuria Postumia Alba, A. Manlia a P. Sulpicia Camerina, aby opsali Solónovy zákony a aby poznali i zákony dalších hellénských států, zřejmě jihoitalských (viz roky 452 a další). Byl to první politický kontakt republiky Quiritů s hellénským kontinentem. Akce byla pravděpodobně vedle obecné občanské nespokojenosti důsledkem sporu o válečnou kořist, viz rok předcházející, a především o návrh tribuna lidu Terentilia na kodifikaci práv a povinností konsulů, srov. rok 461.

Konsulové t. r. prosadili zákon regulující udělování veřejných pokut, lex Aternia Tarpeia. Dosavadní platidla v dobytku začala nahrazovat "měna" v bronzu a to tak, že ovce dostala ekvivalent deseti assů/librových kusů bronzu neraženého ještě v této době, býk byl za sto assů.

Bližší mechanismy zákona neznáme, stejně jako znění zákona konsulů roku 452, lex Menenia Sestia, potvrzující vyrovnávání pokut kovem, srov. tam. Definitivně bylo zavedeno splácení pokut kovem roku 430, lex Iulia Papiria de multarum aestimatione/"o cenění pokut". Platilo, že býk znamenal hodnotu sta liber bronzu neboli dvanáct ovcí. Před zákonem Aterniovým se pokuty platily v naturáliích v poměru, který svědčil o tom, že v Itálii (slovo se odvozuje od starořec. ítalos/býk) bylo více skotu než bravu: tzv. velká pokuta/multa suprema činila denně dvě ovce popř. třicet býků, malá pokuta/multa minima ovci jednu. 

 

V Číně přeložil vládce státu Čchin sídelní město formálně vládnoucích císařů Východních Čou do města Luo-jang. Částečný konec Východních Čou (viz rok 771, srov. rok 256).