459-450

459.

Ol. 80, 2

 

Filoklés I.

a. u. c. 295

Q. Fabius Vibulanus III. a L. Cornelius Maluginensis Uritinus

************************************************************

Vypukla válka Athénských proti Korinthu a Epidauru a byla obnovena válka s Aigínou (srov. poslední střetnutí z roku 465). Athéňané pod Leókratem porazili na souši spojené vojsko Korinťanů a Epidauřanů v bitvě u Halií/Haliés v Argolidě (Athéňan Thúkýdidés praví, že naopak zde byli jeho krajané poraženi) a v následné námořní bitvě u ostrova Kekryfaleie. Válka, která trvala do roku 458, byla zároveň prvním přímým válečným konfliktem mezi Korinťany a Athénskými (srov. ale koaliční účast Korinťanů v tažení z roku 508)Ve válce s Aigínou byli Athéňané přes silného protivníka rovněž úspěšní: na moři po velké bitvě zajali n. zničili sedmdesát aigínských lodí a podařilo se jim město oblehnout (viz rok 457). I zde byl athénským stratégem Leókratés a přemoci nepřítele mu zabralo devět měsíců.

Snad t. r. oblehli Akarnánové město Oiniadai, kterého se před rokem zmocnili Messéňané z Naupáktu. Messéňané Oiniady opustili a vrátili se do Naupáktu.

V Magnésii zemřel sebevraždou po zprávě, že Artaxerxés zamýšlí novou výpravu proti Hellénům a on že bude jejím vojevůdcem, Athéňan Themistoklés (narozen roku 524): vypil prý pohár krve z oběťního býka. O jeho exilu viz rok 471sqq., o rodině viz v indexu s. v.  

 

Na Sicílii dobyl Sikul Dúketios se Sikuly hellénisované sikulské město Morgantinu. Po roce c. 560 měla částečně hellénské obyvatelstvo, ale většina obyvatel byli domorodci a ani žádný hellénský chrám z této doby nebyl dosud archeology odkryt.

 

Vypukly nové boje Římanů s Volsky a Aequy, znovu uzavřeno příměří (srov. rok 388 a 462). Census v Římě napočítal 117 319 občanů.

 

************************************************************

458.

Ol. 80, 3

 

Habrón

a. u. c. 296

C. Nautius Rutilus II. a [...] Carve[tus?]

C. Nautius Rutilus III. a L. Minucius Esquilinus Augurinus

L. Quinctius Cincinnatus dict.

************************************************************

Pokračovala válka Athéňanů s Korinthem, která vypukla před rokem pro hraniční spor Korinthu s Megarami (viz rok 460). Boje se stáhly do Megaridy a v bitvě u Kimólie megarští spojenci Athéňané pod Myrónidem, synem Kalliovým, zvítězili. Obě hellénské velmoci uzavřely mír příhodný i pro Megarské. Na další válečný střet Athénských s Korinthskými došlo až ve válce peloponnéské.

V Athénách byl k úřadu archonta připuštěn vedle pentakosiomedimnů a jezdců i třetí stav, zeugítové. Prvním jejich archontem byl Mnésitheidés.

Thétové nežádali nikdy aktivní volební právo (srov. rok 594, reformy Solónovy). Téhož roku se v Athénách začalo se stavbou vnitřní dlouhé zdi. Byla dokončena po roku 445. Athénské loďstvo s úspěchem operovalo v Egyptě (srov. rok 460).

Tragický básník Aischylos uvedl v Athénách svou poslední a jedinou zachovanou trilogii Oresteia s částmi Agamemnón, Choéforoi, Eumenidy se satyrskou hrou Próteus (nedochov.). Z neznámých důvodů krátce nato odešel na Sicílii, kde o dva roky později zemřel (viz rok 456, o prvním sicilském pobytu viz rok 470)Trilogie byla uvedena tři roky po Efialtově a Perikleově zásahu do starých pravomocí šlechtického areopagu (viz rok 461) a tragik jeho roli v Eumenidách velmi vyzdvihuje. Cesta na Sicílii nemusela být tedy uměleckým pobytem, ale útěkem před politickými poměry v Athénách, před Perikleem, nuceným exilem.

Fókové dobyli v Dóridě jejich tři města: tito Dórové byli historicky úzce spřízněni s Lakedaimonskými (vývoj války viz následujícího roku, o praspartských obcích v Dóridě viz v indexu, s. v.).

 

Peršan Megabázos přišel znovu jako vyslanec Krále s velkými penězi do Sparty, aby získal Sparťany na perskou a protiathénskou stranu. Odešel s nepořízenou, srov. rok 462. Ve Spartě zemřel Ágidovec Pleistarchos, syn Leónidy I. (vládl od roku 480). Jeho nástupcem se stal Pleistoanax, syn Pausaniův. Protože byl dosud nezletilý, byl jmenován poručníkem Níkomédés, syn Kleombrotův (viz rok následující a 446). Pleistoanax vládl půl staletí, až do roku 408.

 

Rok druhé vlny návratu Židů z Mesopotamie a Médie do Palestíny. Jejich vůdcem byl kněz Ezrá z Babylónu (řec. Esdrás), vysoký úředník palácové perské správy, který s sebou odvedl 1775 Židů do Jerúsaléma. Z Babylónu vyrazili 8. dubna a do cíle došli 15. srpna. Mužem v pozadí byl Nechemja, řec. Neemiás, na perském dvoře tehdy údajně ve funkci Artaxerxova číšníka (srov. rok 538 a viz dále rok 445). Oba vůdcové reformovali židovskou komunitu. 

 

Další boje Římanů s Aequy, jimž od roku 471 velel Gracchus Cloelius, a vypukly boje se Sabíny. Diktátor L. Quinctius, který byl do úřadu podle tradice povolán přímo z pole (manželku Racilii poslal tehdy rychle do "chýše" pro togu), dobyl město Corbio držené od roku 488 Volsky a Coriolanem a porazil Aequy. Poslal je pode jho a Gracchus Cloelius byl vydán a veden Římem v triumfu. Diktátorem byl Cincinnatus šestnáct dnů. • Je to zároveň první literární doklad oslavného pochodu městem, kterému se říkalo triumphus, po staru triumpus, „trojkrokový vítězný tanec“ (Livius; srov. rok 82).

 

************************************************************

457.

Ol. 80, 4

 

Mnésitheidés

a. u. c. 297

C. (M.?) Horatius Pulvillus II. a Q. Minucius Esquilinus

L. Quinctius Cincinnatus II. a M. Fabius Vibulanus

************************************************************

Sparťané se vypravili se 1500 muži a deseti tisíci peloponnéskými spojenci na pomoc Dórům z Oity do své pravlasti proti Fókům do Fókidy (viz předešlý rok). Vedl je Níkomédés, syn Kleombrotův, královský poručník (srov. rok předešlý). Fókové byli poraženi a uzavřeli mír. Proti Sparťanům se vypravili Athéňané ve spojenectví s Argívskými a Thessaly, celkem čtrnáct tisíc vojáků. V létě pak Sparťané na cestě domů porazili v bitvě u Tánagry v Boiótii koalici Athéňanů a Argejců, neboť Thessalané před bitvou přeběhli na stranu Sparťanů, jejichž spojenci byli Spolek Peloponnésanů a Thébané. Podle jiného podání byl boj přerušený tmou nerozhodný a stejně tak, když Thessalové přepadli athénský zásobovací oddíl a pobili ho, athénský útok na Thessalany, který přerostl v další bitvu. Po bitvě, v níž bojoval též Periklés, prošli Sparťané nerušeně Megaridou, kde cestou pokáceli stromy, zpět na Peloponnésos.

O dva měsíce později (podle jiné tradice o měsíce čtyři, kolik trvalo příměří uzavřené po Tánagře) však Athénští pod Myrónidem vyrazili proti Boiótům, kteří se spolčili s Lakedaimonskými, oblehli a dobyli Tánagru, jejíž hradby srovnali se zemí. Šedesát dva dny po Tánagře je porazili po celodenní bitvě u Oinofyt a ovládli opět celou Boiótii (s výjimkou Théb) a Fókidu. Athénské vojsko ze msty prošlo ještě Opúntskou Lokridou do Thessalie, kde neúspěšně oblehlo Farsálos: Orestés z thessalského královského rodu, který žil v athénském exilu, přišel o šanci k návratu. Odtud odtáhli Athéňané domů. Nevyhlášená, "studená", válka se Spartou trvala do roku 454 (viz rok 460).

Mezitím obeplula athénská flotila Peloponnésos a porazila na souši Sikyónské; bitva bývá kladena i do roku 455. Velitelem loďstva byl Periklés (c. 40), velitelem výsadku Tolmidés, oba stratégové. Během plavby (pravděpodobně až roku 456) bylo Athéňany pleněno na pobřeží Lakónie, a to poprvé od příchodu Dórů do země!

 

Zřejmě téhož roku byl uzavřen definitivní mír Athénských s Aigínskými (podle jiného údaje trvala válka athénsko-aigínská devět měsíců, viz rok 459, tedy do roku 458). Skončily vleklé války, v nichž se dařilo Aigínským udržet si svou suverenitu (srov. k tomu roky 506, 488 či 465).

Aigína byla donucena strhnout hradby, vstoupit do athénského (délského) námořního spolku a platila stanovený členský příspěvek jako spojenec až do roku 431, kdy byli všichni Aigíňané Athéňany vyhnáni z ostrova, jejich majetek zabaven a půda rozdělena mezi athénské kolonisty.

Tím zanikl aigínský stát de facto. Definitivní konec přivodili Athéňané tím, že Aigíňany v exilu roku 424 vyvraždili. Aigína pak byla součástí athénského státu až do roku 318 (viz tam).

 

Vojenské úspěchy Aequů ve válce s Římany: dobyli zpět města Corbionu a Ortonu, kterou drželi Římané od roku 458. V římské protiofensivě konsul Horatius Corbionu znovu získal a (její pevnost) zbořil. Zároveň Římané postupovali na Algidě, viz dále rok 455.

 

************************************************************

456.

Ol. 81, 1

Polymnástos z Kýrény

 

Kalliás I.

a. u. c. 298

M. Valerius Maxumus Lactuca a Sp. Verginius Tricostus Caelimontanus

************************************************************

Pravděpodobný rok návratu Kimóna z exilu (viz rok 461; bývá však udáván i rok 451, a to v případě, že by se počítal exil desetiletý). Podle jedné tradice přivedl teprve t. r. Athéňan Tolmidés Messéňany do Naupáktu, který obsadil útokem z moře, když předtím dobyl Kefallénii a Zakynthos a připojil je k athénské říši (viz ale rok následující a rok 460: zřejmě jde o zhuštěnou informaci o dvou různých taženích, z tažení roku 460 a 455). Během plavby padesáti triér s čtyřmi tisíci hoplíty k Naupáktu se vylodil u Methóny v Lakónice a když proti němu vytáhli Sparťané, přeplavil se do Gytheia, kde spálil lakedaimonské loděnice i s městem. 

Do téhož roku bývá kladen krach athénského expedičního sboru v Egyptě (viz však rok 454).

 

V Olympii byl dokončen Diův chrám, jehož stavba byla zahájena roku 468 (viz tam).

 

Na Sicílii zemřel tragický básník Aischylos, syn Euforiónův, narozen roku 525 v Eleusíně (srov.rok 458). Pohřben byl u Gely.

 

************************************************************

455.

Ol. 81, 2

 

Sósistratos I.

a. u. c. 299

T. Romilius Rocus Vaticanus a C. Veturius Cicurinus

************************************************************

Největší územní rozsah athénské arché v Helladě v období slavného padesátiletí/akmé pentékontaetis (viz rok 478): Athéňané ovládali celé území od korinthského Isthmu až po Málijský záliv a t. r. byli připojeny „spojeneckou smlouvou“ ostrovy Kefallénie a Zakynthos (srov. rok předcházející).

 

Kolem tohoto roku byl z Halikarnássu odstraněn tyrannos/král Lygdamis (II.) a historik Hérodotos se mohl vrátit z exilu (srov. rok 460).

Artaxerxés I. vyslal do války do Egypta posily o dvou stech tisících mužích pod Megabýzem, synem Zópyrovým (nebo je tato akce identická s rokem 461?). Předtím snadno potlačili povstání, které téhož roku vypuklo v Babylónu (k tomu srov. rok 484). Viz začátek egyptské války rok 462sqq. 

 

Aequové plenili území Tuscula, ale v bitvě na hoře Algidus u stejnojmenné pevnosti (Algidum) byli Římany poraženi. Relativní klid mezi oběma národy trval do roku 449. Po stížnostech nespokojených vojáků-občanů usvědčil napřesrok tribun lidu C. Claudius Cicero konsuly ze špatně vedeného tažení a z toho, že okradli vojáky při dělbě kořisti: T. Romilius zaplatil pokutu deset tisíc assů, jeho kolega C. Veturius patnáct tisíc. Viz dále rok následující.

 

************************************************************

454.

Ol. 81, 3

 

Aristón

a. u. c. 300

Sp. Tarpeius Montanus Capitolinus a A. Aternius Varus Fontinalis

************************************************************

Athénská flotila padesáti trojřadek a tisícovkou hoplítů se podruhé vypravila kolem Peloponnésu (srov. rok 457). Jejím velitelem byl Periklés. Sikyónští byli znovu poraženi a Achájové, kteří byli předtím členy Peloponnéského spolku, se nyní připojili k spolku délskému. Následovaly boje Athéňanů s Akarnány: jejich zemi vyplenili a oblehli Oiniady, ale dobýt je se jim nepodařilo. Pak se vrátili zpět do Athén.• Srov. tuto výpravu s výpravou roku 457, pokud se nejedná o zdvojené podání jedné a té samé expedice.

Spolková pokladnice prvního délského spolku, athénské arché, byla přenesena z Délu, kde byla od roku 478, do Athén. Tím byla veškerá vydání symmachie, paktu, kontrolována pouze Athéňany: spolek již dlouho ztratil svůj spojenecký protiperský ráz a stal se nástrojem athénského imperialismu; byla to první evropská říše démokratického státu. Že život vedle athénské démokratie (ale též například syrákúské) nebyl žádný med a sám systém určitě nic povznesenějšího než státní zřízení oligarchická či monarchická ukazují dějiny athénské "padesátiletky" a v jeho závěru slova Thúkýdidova, takto Athéňana, že na začátku Archidámovy války většina sympatií v Helladě ležela straně Sparťanů, obzvláště prý když prohlásili, "že osvobodí Helladu/hoti tén Hellada eleutherúsin". Řádění athénských démagógů/hoi tón démón prostatai bylo totiž mnohdy srovnatelné se zvůlí despotických režimů.   

 

V Egyptě porazili Peršané rozhodným způsobem egyptské a athénské spojence. Vzbouřenecký král Inarós, který části Dolnoegypťanů vládl a stál v čele protiperského povstání od roku 463, byl zradou dopaden a následujícího roku slavnostně ukřižován. Athéňané byli na osmnáct měsíců obleženi v Deltě na ostrově Prosópitis, dnes polohy neznámé. • Události tohoto desítiletí lze řadit také jinak: porážku Athéňanů lze položit do roku 456, obležení a zničení v Deltě do roku 454 a do roku 453 dát pětiletý mír mezi Athéňany a Sparťany (srov. níže).

Podle jiné verse se Megabýzos s Inaróem dohodl, že se vzdá a Egypťanovi s jeho šesti tisíci hellénskými žoldnéři garantoval, že se jim nic nestane. Artaxerxés je u dvora skutečně nijak nepotrestal, ale Améstris/Amástris, tchyně Megabýzova a matka Achaimenova, viz rok 462, rebelům nechtěla odpustit smrt synovu a po pěti letech internace dosáhla toho, že Inarós byl ukřižován a z Hellénů padesát jich sťato. Srov. ovšem rok následující, nicméně egyptská revolta po athénské katastrofě žila dále. O Megabýzovi viz dále rok 449.

 

Athénští a Lakedaimonští uzavřeli na pět let příměří, čímž uzavřely nevyhlášenou válku, která trvala od roku 457 (srov. ale již rok 460). O příměří se zasloužil především Kimón, který po návratu z exilu smír vyjednal. Athéňané se ale museli zříci spojenectví s Argem (viz rok 460), který „podepsal“ třicetiletý mír se Spartou (začátek příměří lze ovšem datovat, srov. výše, i do let 456, 453 či 451, mír s Argem lze též klást do roku 451).

 

Na Sicílii vypukla válka mezi Segestou a Lilybaiem, městy nehellénskými, o pozemky na řece Mazaros. Srov. však s roku 396, kdy Púnové údajně Lilybaion teprve založili (nebo ho proměnili ve své oblastní armádní velitelství?). Moderní historikové doporučují namísto války s Lilybaiem, jak jako jediný uvedl Diodóros, číst "se Selinúntem", tradičním sokem Segesťanů.  

V Syrákúsách byl zaveden petálismos, místní forma ostrakismu. Jméno podezřelého nebylo psáno na střepinu, jako v Athénách, ale na olivový list či destičku/petálon, a takto "poctěný" musel na pět let do vyhnanství (v Athénách na deset, od roku 461 na pět).

Toto zákonné opatření zřejmě platilo až do konce démokratie ve městě, tj. do roku 406. Petálismos byl důsledek podvratné činnosti jistého Tyndarida, který byl se svými revolucionáři/neóterisantes popraven za to, že usiloval ve státě o královládu a shromažďoval proto kolem sebe chudinu a vyzbrojoval ji.

 

Římané vyslali do Athén senátory Spuria Postumia Alba, A. Manlia a P. Sulpicia Camerina, aby opsali Solónovy zákony a aby poznali i zákony dalších hellénských států, zřejmě jihoitalských (viz roky 452 a další). Byl to první politický kontakt republiky Quiritů s hellénským kontinentem. Akce byla pravděpodobně vedle obecné občanské nespokojenosti důsledkem sporu o válečnou kořist, viz rok předcházející. Konsulové t. r. prosadili zákon regulující udělování veřejných pokut, lex Aternia Tarpeia. Dosavadní platidla v dobytku začala nahrazovat "měna" v bronzu a to tak, že ovce dostala ekvivalent deseti assů/librových kusů bronzu neraženého ještě v této době, býk byl za sto assů. Bližší mechanismy zákona neznáme, stejně jako znění zákona konsulů roku 452, lex Menenia Sestia, potvrzující vyrovnávání pokut kovem, srov. tam. Definitivně bylo zavedeno splácení pokut kovem roku 430, lex Iulia Papiria de multarum aestimatione/"o cenění pokut". Platilo, že býk znamenal hodnotu sta liber bronzu neboli dvanáct ovcí. 

 

V Číně přeložil vládce státu Čchin sídelní město formálně vládnoucích císařů Východních Čou do města Luo-jang. Částečný konec Východních Čou (viz rok 771, srov. rok 256).

 

************************************************************

453.

Ol. 81, 4

 

Lýsikratés

a. u. c. 301

S. Quinctilius a P. Curiatius Fistus Trigeminus

Sp. Furius (Medullinus Fusus?) III.

************************************************************

V Egyptě po osmnáctiměsíčním obléhání (viz předcházející rok), kdy dal Megabýzos vysušit nilské rameno kolem ostrova a athénské lodi zůstaly v blátě viset, dobyli Peršané hellénská opevnění na Prosópitidě v Deltě a pobili všechny Athéňany. Jen malému oddílu se podařilo probít se do Kýrény; srov. s podobnou situací roku 461. • Pravděpodobně v Kýréně v této době vládla již démokratiá, královský rod Battovců byl odstraněn, viz rok 512, kdy byl zavražděn Arkesiláos IV. se svým synem Battem (V.). 

Krátce po těchto událostech dovršili Peršané athénskou katastrofu na moři, když porazili a zničili flotilu nic netušících padesáti athénských lodí, které spěchaly na pomoc obleženým. 

Athéňané pak vyslali na Kypros další loďstvo, jehož velitelem byl Kimón (III.). Flotila dvou set plavidel dorazila na ostrov zřejmě až následujícího roku a její část o šedesáti lodích se pak vypravila znovu do Delty na pomoc dalšímu povstalci, jistému sajskému dynastovi Amyrtaiovi či Amenardovi I. (viz níže). Na Kypru Athéňané oblehli Marion a Kition, nevíme jistě, zda města též dobyli, viz roky následující.

V části Egypta vládl jako údělný dynasta Inarův syn Thannyrás, a to s Artaxerxovým svolením. Délku vlády neznáme. Totéž platilo o rebelovi Amyrtaiovi I. a jeho synovi Pausiridovi v Deltě. Amyrtaios I. kraloval svým lidem do roku asi 450 (viz dále rok 404) 

 

Téhož roku rozdělil Tolmidés bývalou půdu Naxijských (viz rok 467) a Eubojských (viz rok 507) athénským kolonistům. Periklés přiděloval parcely athénským kolonistům na Thráckém Chersonésu: oba stratégové usadili po tisícovce osadníků (k události mohlo dojít až roku 447). V Athénách zaznamenal autor komédií Kratínos své první vítězství na divadle (srov. rok 423 či 520).

  

Na Sicílii spojil Dúketios části Sikulů s výjimkou Hybly do jednoho státního útvaru a vystavěl po hellénském vzoru velké město Paliké u temenu Paliků, sikulských bohů. Dúketios sem přesídlil mnoho Sikulů a nazval ho Menainon (srov. rok 460). Stalo se střediskem efemerní sikelské synteleie n. koina, viz rok 451 a 440.

Staré nepřátelství Syrákúsanů a Etrusků (srov. rok 474) znovu přerostlo ve válečný konflikt. Námořní válku proti etruským pirátům vedli nejprve Syrákúsané pod velitelem Faullem. Poplenil Aithalii/dn. Elbu a pak prý neměl válečné štěstí: údajně vzal od Etrusků peníze a byl pro neúspěch sněmovním usnesením poslán do vyhnanství. Novým velitelem byl jmenován Apellés a pod jeho velením na šedesáti triérách vyplenili Syrákúsané pobřeží Etrúrie, Kyrnu, tj. Korsiky, a znovu Aithalie. Do Syrákús se vrátil s velkou kořistí a mnoha zajatci. 

 

Téhož roku bylo obnoveno opodál od původního místa město Sybaris, které roku 510 zničili Krotónští. Oikestem byl dnes již anonymní Thessal či celá skupina z Thessalie se zbytky potomků Sybarských.

 

Řím měl sice tento rok se světem mír, ale ve městě vypukl hlad a mor/fames et pestilentia, které devastovaly stát: zpustošena pole a Město vylidňovaly pohřby/vastati agri, urbs exhausta funeribus. Od začátku století ubývalo podle archeologů na jihu Etrúrie a v Latiu dovozů hellénské keramiky a stavební činnosti. Válečná kořist zjevně slábla, lze spekulovat o snad klimatických důvodech, které spustily dlouhodobé potíže se zásobováním (srov. časté, většinou jednovětné zmínky starých historiografů o hladu).   

 

V Číně se rozpadl stát Ťin/Jin na severu Říše středu. Jeho vládce uprchl. Rozpad státu Ťin byl dynastií Čou oficiálně uznán až roku 403, kdy císař akceptoval existenci nových států Chan/Han, Wej/Wei a Čao/Zhao. Rok 453 je oficiálním začátkem období válčících států, čan-kuo, která trvala až do roku 221 (srov. rok 469).

 

************************************************************

452.

Ol. 82, 1

Lykos z Lárissy

 

Chairefanés

a. u. c. 302

T. Menenius Lanatus I. a P. Sestius Capito(linus?) Vaticanus

************************************************************

Athéňané začali na Kypru obléhat Kition, které setrvávalo na perské straně. Veliteli perské flotily před Kyprem byli Artabázos, satrapa helléspontské Frygie, a v Kilikii syrský satrapa Megabýzos. Kimón porazil perskou flotilu, z níž sto triér zajal i s posádkami a ostatní pronásledoval. Athéňané se svými spojenci vylodili a porazili Peršany kdesi v Kilikii n. Foiníkii, v bitvě ale padl stratégos Anaxikratés. Pak se tato část athénského vojska vrátila na Kypr.

 

Na Sicílii dobyl Sikul Dúketios hellénské město Aitné, viz rok 461, když jakousi lstí zlikvidoval vůdce/stratéga (?) Aitnenských, jehož jméno neznáme, a porazil před zimou/na podzim (?) v bitvě Akragantské posílené syrákúským vojskem vedeným stratégem Bolkónem. Během sikulské ofensivy padla pevnost v Motyji držená akragantskou posádkou. Za porážku, neboť se údajně spikl s Dúketiem, Bolkóna doma odsoudili na smrt a popravili. Napřesrok vyslali Syrákúsané do pole proti Sikulům nového stratéga, jehož jméno se nedochovalo, viz rok následující.

 

Římští vyslanci, kteří byli roku 454 vysláni do Hellady, splnili své studijní poslání a vrátili se domů. Tribunové lidu už byli netrpěliví a domáhali se pokroku při kodifikaci římských zákonů, situace ve státě byla pohnutá, viz rok předešlý. Konsulové se přeli o to, jak s prací vyslanců naložit. P. Sestius byl pro zřízení komise na sepsání římského zákoníku, viz rok následující, T. Menenius proti; onemocněl však a do konce úřadu se politice nevěnoval.

 

************************************************************

451.

Ol. 82, 2

 

Antidotos

a. u. c. 303

Ap. Claudius Crassus Inregillensis Sabinus a T. Genucius Augurinus

Decemviri consulari imperio legibus scribundis

************************************************************

Možné datum pětiletého příměří mezi Spartou a Athénami a míru mezi Argem a Spartou (viz ale rok 454).

Při obléhání Kitia na Kypru zemřel dne 16. múnichiónu/začátkem května tohoto či roku následujícího athénský vojevůdce Kimón (III.) (narodil se roku 510; srov. rok 480). Jeho smrt byla velícími důstojníky třicet dnů utajována. Pro hlad v táboře bylo obléhání města ukončeno a v následné námořní bitvě u kyperské Salamíny Athéňané Peršany porazili; kdo Athéňanům velel, nevíme. Vítězství nijak nevyužili a pokud někdy uvažovali se na ostrově uchytit, tohle byla jejich poslední příležitost. V důsledku Kalliova míru, viz rok 449, Athéňané ostrov vyklidili a města s jejich králi se vrátila pod perské protektoráty. 

 

V Athénách byli na návrh Perikleův vyloučeni z řad plnoprávných občanů synové Athéňanů z neattických žen. Byl to důsledek daru egyptských povstalců, kteří poslali do Athén obilí pro lid. Při rozdělování daru se přišlo na velké množství levobočků a na pět tisíc lidí bylo po soudních procesech prodáno do otroctví. Pravých Athéňanů, jejichž oba rodiče byli Athéňany, bylo tehdy zjištěno jen 14 040! (srov. údaje o římském censu). Zákon zřejmě Periklés předložil v nějaké souvislosti s Kimónem, neboť jeho sok pocházel z thrácké matky, viz rok 510 (stejně tak by se athénskjého občanství nedočkal Themistoklés). Třebaže prolakónský Kimón měl tři syny z manželství s Ísodikou z klanu Megakleovců Lakedaimonia, Éleia a Thessala a byli občany, Periklés neustále tvrdil, že jsou syny s jistou Arkaďankou z Kleitoru; viz též rok 433. Po Kimónově smrti se nejhlasitějším mluvčím athénských konservativních oligarchů stal Thúkýdidés, syn Melésiův.  

Podobná osudová opatření vedla v důsledku k oslabení populačního potenciálu hellénských států: cizinci se nikde v hellénském světě nestávali plnoprávnými občany, pokud tak nebyli poctěni. Nové poměry sice přinesly hellénistické říše, ale v mateřské Helladě se po celou dobu nic nezměnilo.

V Athénách získal své první vítězství autor staré komédie attické Kratés. Další jeho životní data neznáme. Víme jen, že jako první uvedl na scénu postavu opilce. V Athénách se narodil Alkibiadés, syn Kleiniův a Deinomachy, aristokratický enfant terrible celohellénské politiky v éře peloponnéské války (zavražděn byl v roce 404). Karieru dělal v oligarchických kruzích svým šišláním a mezi jeho milence patřil též Sókratés. O osudu jeho otce viz rok 447.

 

Na Sicílii porazili Syrákúsané Dúketia u jinak neznámé lokality či obce Nomai a jeho Sikuly, kteří se z velké části pak rozprchli po svých pevnostech ve vnitrozemí ostrova. Souběžně se Syrákúsany donutili Akragantští obléháním sikulskou posádku pevnosti Motyé n. Motyon, aby se vzdala, viz rok předešlý. Obě hellénské armády se pak spojili a Dúketiova říše se zhroutila. Část Sikulů a přátel mezi nimi se dokonce proti němu spikla. Opuštěn v prohrané válce odjel v noci do Syrákús a na agoře usedl u oltářů jako prosebník. Nad jeho osudem zasedli ráno Syrákúsané na sněmu a změna Dúketiova osudu natolik dojala většinu, že od nich obdržel povolení odcestovat do syrákúské métropole Korinthu a od státu dostal dokonce peníze na cestu a na živobytí. V exilu setrval do roku 446 (viz, zemřel pak roku 440).

 

V Římě byli zvoleni decemviri (Xviri) consulari imperio legibus scribundis, tj. sbor desíti mužů, vybavených konsulskými pravomocemi, aby mohli sepsat zákony.

Největší autoritu v tomto sboru měl konsul Ap. Claudius Crassus. Decemvirové formulovali do konce roku zákoník dvanácti desek, leges duodecim tabularum či XII Tabulae. Seznam decemvirů viz v indexu, s. v., včetně těch, kteří byli v srpnu 451 zvoleni na následující rok; nastoupili 15. května 450 a s pomocí aristokratických úderek terorisovali plebeje.

Legislativní práce se účastnil jistý Hermodóros z Efesu, aristokrat, který musel uprchnout ze své vlasti po zavedení démokratické ústavy (dobu neznáme), přítel filosofa Hérákleita. Ujednání zákoníka platila do konce říše a byla zahrnuta do zákonných sbírek pozdní imperiální éry codex theodosianus a Iustiniani, viz pod lex/leges a roky 160+ a 290+. 

 

************************************************************

450.

Ol. 82, 3

 

Euthydémos II.

a. u. c. 304

Xviri cos. imp. leg. scrib.

************************************************************

Athéňané zasáhli v Mílétu ve prospěch démokratů a zahájili diplomatická jednání s Králem o míru; iniciátory jednání byli vojevůdci Artabázos a Megabýzos, viz rok následující.

 

Kolem t. r. zemřel v Makedonii král Alexandros I. Filhellén (vládl od roku 496)Rozšířil panství makedonských králů na úkor Thráků a v perských válkách zviditelnil království v hellénském světě. Měl pět synů a jednu dceru: Stratoníku provdal on nebo až roku 429 její bratr Perdikkás II. za Seutha I. a jejich synem byl Sparadokos, viz dále rok 440, 429 a 424.

Kdo se stal přímým nástupcem, není z pramenů zřejmé. Alexandrovi nejstarší synové Amyntás a Meneláos pravděpodobně již nežili. Je možné, že dalším v pořadí byl Perdikkás II. (vládl do roku 413), kdežto jeho bratři Filippos a Alketás (II.) byli pouze údělnými knížaty, které brzy Perdikkás z jejich údělů vyhnal. Možné je i to, že starším byl Filippos s Alketou a že z vzájemných bojů vyšel vítězně Perdikkás.

Kolem t. r. spojil vládce Térés thrácký národ Odrysů: doba rozmachu nové říše. Její personální jednota trvala do roku asi 410, definitivně se rozdělila roku 358 (srov. rok 346). Po přerušení „nezávislosti“ odryských knížectví v letech 277 až 212 pokračovala jejich autonomie až do římské doby.

 

Z let 450 až 425 je doložena první ražba mincí na Krétě ve městech Gortys či Gortyn, Faistos a Knóssos. Předtím doloženy mince aigínské osady Kydóneie (viz rok 519).

Kolem roku 450 vládl v Pafu na Kypru Stásandros a v Salamíně po jistém Euanthovi, který vládl od roku asi 460, následoval jistý Tyřan, jehož jméno známo není. Přijat jako prosebník, vyhnal krále a s ním všechny z vládnoucí dynastie Teukrů, zakladatelů města. Neznámého usurpátora po čase odstranil Abdémón z Tyru (vládl až do roku 411; podle kratší datace vládl neznámý usurpátor od c. 415).

 

V letech 450 až 445 se v Athénách narodil Antisthenés, zakladatel filosofické školy kyniků (jméno podle athénského gymnásion Kynosargés). Zemřel kolem roku 365. Kolem roku 450 se v Megarách narodil Eukleidés, zakladatel tzv. megarské filosofické školy. Zemřel ve své vlasti někdy v letech 380 až 370.

V téže době se v Mílétu narodil lyrický básník Tímotheos (zemřel kolem roku 360).

V polovině 5. století působili v Athénách hrnčíř Sótadés, mistr rhytónů a dalších nádob na nápoje s červenofigurálními motivy, pýthagorik Menestór ze Sybary, Empedokleův pokračovatel v botanických a zoologických bádáních, dále autor mímů Sófrón ze Syrákús, otec svého pokračovatele Xenarcha, další syrákúský intelektuál Teisiás (viz níže), učitel Gorgiův, Lýsiův a Ísokratův, a Athéňan Dámón/Damón, politik a hudební teoretik, učitel Perikleův; Damón byl v letech 450 až 440 ostrakován, neboť prý byl v Athénách nejchytřejší (!).

V 5. století žili na hellénském Západu pýthagorik Ekfantos ze Syrákús, který byl spolu s Filoláem asi prvním héliocentrikem v dějinách, tzn. že tvrdil, že se Země otáčí kolem Slunce, Hippys z Rhégia, který byl spolu s Antiochem ze Syrákús prvním „italským“ historikem (díla: Ktisis Ítaliás, Sikelika etc.), Korax ze Syrákús, teoretik řečnictví, který spolu s Teisiou (viz výše), svým žákem, sepsal první učebnici řečnictví vůbec.

Vedle těchto intelektuálů z Velké Hellady žili v 5. století dále Stésimbrotos z Thasu, literát a komentátor Homéra, básník staré attické komédie Ferekratés, tragický básník Filoklés Athénský, takto Aischylův synovec, historik Charón z Lampsaku a filosof Kebés z Théb, žák Sókratův, ale původně pýthagorik.

Ve druhé polovině 5. století působili v Athénách komický básník Hégémón z Thasu, který byl zároveň nejstarším autorem parodií, a Athéňané Kleidémos, přírodní filosof, a Kallimachos, údajný tvůrce korinthského stavebního stylu.

V téže době působil Xanthos ze Sard, lýdský historik, který psal řecky: první známý případ „barbara“, který psal řecky a zároveň první případ ve světových dějinách, kdy autor jiného mateřského jazyka a jiného kulturního okruhu použije ke své literární tvorbě jazyka dominantního ethnika v regionu. Je to vlastně i první případ fenomenu, který po celou dobu přispíval k vytváření či udržování vědomí civilisační pospolitosti v Evropě.

V téže době ještě působil sochař Paiónios z Mendy na Chalkidice, který byl činný hlavně v Olympii. Podílel se na sochařské výzdobě Diova chrámu a je mimo jiné autorem částečně zachované sochy létající Níké (votivní dar Messéňanů z Naupáktu, po 426?, srov. tam).

V první polovině 5. století (nebo již na přelomu 7. a 6. století ?) žil kartháginský obchodník a mořeplavec Hannó, řec. Annón, autor zprávy o své cestě podél západního pobřeží Afriky až do Kamerunu (?), kterou sepsal púnsky, ale v hellénském světě koloval její řecký překlad. Snad kolem roku 450, nebo již v 6. století, doplul zřejmě k ústí Senegalu jistý Euthýmenés z Fókaie n. Massalie.

 

Nejzachovalejším starohellénským chrámem je Héfaisteion v Athénách, vystavěný v polovičních rozměrech Parthenónu v letech 450 - 440 v dórském slohu s iónskými prvky. Mnohem později, až v dobách křesťanských, kdy sloužil jako kostel, se chrám stal známým pod jménem Théseion. Ironií osudu ovšem je to, že jméno stavitelovo historie nezachovala.

 

V Římě byl stanoven nově začátek úředního roku na den 15. května (srov. roky 463 a 423). Vypukl teror Xvirů, především proti plebejům.

 

Kolem této doby dožívala ve střední Evropě starší doba železná, zde pod jménem doba hallstattská, č. halštatská, datovanou od roku asi 800 (vyšší datace: 900). Jejími nositeli byli z velké části Keltové (jiné formulace o nich mluví jako o lidu „protokeltském“ nebo dokonce „předkeltském“). Centrum kultury leželo v jižní části dnešního Německa, od Čech až po Rýn. Později byla rozvíjena v Ibérii a rozšířena do Británie.

V této době byla ve střední Evropě a ve dnešní Francii vystřídána mladší dobou železnou, zde pod jménem kultury La-Tène, laténskou trvající do doby kolem roku 250 (viz tam). Začátek laténské doby je ve znamení rychlého rozšíření moci keltských kmenových svazů po celé západní Evropě. • Podle jiné chronologie se vymezuje život hallstattské kultury na roky 750 až 500 a kultury La-Tène na roky 500 až 50 n. k začátku našeho letopočtu.

 

Někdy v 6. či 5. století vyhostil v Indii jeden z hindských vládců země Vanga na sv. Indie, jak praví Mahávamsa, "Velká kronika" starých cejlonských dějin, svého syna Vidžaju ze své říše, neboť páchal na lidu krutosti. Princ se skupinou sedmi set přátel-kolonistů z Vangy a zřejmě i Kalingy odplul na Lanku/Cejlon, kde porazil autochthonní Veddy (Jakka) a založil hindské království Sinhala. Kronika praví, že loď s dětmi Vidžajovců doplula na Nágadípa, ostrůvek před severním pobřežím Cejlonu, se ženami na Máhiládípu, Maledivy. • Tradiční datace kladou dobytí ostrova Vidžajou do roku 543 (srov. tam), 504 nebo 483 (držíme se nízké datace; Vidžaja dorazil na ostrov v době kolem Buddhovy smrti).

Vidžaja sídlil v Tambapanni/Thammanna, jeho čtyři nástupci v Upatissa Nuwara založenou Upatissou I. roku 455 a teprve král Pandukábhaja (vládl od 377-307) založil Anurádhapuru, sídelní město s vybavením antických metropolí ve Středomoří. A. zůstala hlavním městem státu Sinhala až do 10. st. n. l., kdy se metropolí ostrova po čólské invasi stala Polonnaruwa.

 

Panovníci Sinhaly, dynastie Vidžaja:

1. Vidžaja 483 - 455 (vyšší datace: 543-505), 2. Upatissa I. 455 - 444 (neměl král. titul, ministr/poručník-regent; jiná datace: 505-504), 3. synovec Vidžajův Panduwas dév/Panduvasudéva 444 - 414 (504-474), 4. Panduvasudévův syn Abhaja 414 - 394 (474-454), 5. jeho bratr princ Tissa 394 - 377 (neměl král. titul; 454-437), byl ve válce se svým synovcem a nástupcem, až mu podlehl, 6. Pandukábhaja, stavitel Anurádhapury, 377 - 307 (437-367), 7. jeho syn Mutasíva 307 - 247 (367-307).

V souvislosti se šířením buddhismu viz pokr. roku 245.