Obj

 

objevy technické§ viz jednotlivé obory.

Nejradikálnější postup zaznamenalo vedle hellénismu a "průmyslové revoluce" dvacáté století. Každé desetiletí přineslo jeden převratný objev, většinou související s technologií války: letadlo 1903, tank 1914, raketa na tekutý pohon 1926, roboti 1938 (viz ale pod Héfaistos), atomová bomba 1945, solární kolektor 1954, laser 1961, osobní počítač/PC 1975, umělé srdce 1982, 1992 šíření webové sítě a mobilních telefonů a klonování 1996.

 

objevy zeměpisné, mapy, globus; dálkový obchod srov. pod matematika

V civilisovaných oblastech planety pojem objev znamená první cestu do krajin s kulturním fenomenem nevýrazným, nerozvinutým, neliterárním. Formulace skřípe, hovoříme-li o migracích například Austronésanů do Polynésie a do Ameriky, Malgašů na Madagaskar, Sibiřanů do Ameriky apod. Někdo mezi nimi objevitelem byl, ale nějak zapomněl o své cestě napsat. Takže zůstal migrantem...

Helléni, stejně jako Foiníčané, byli podnikaví a nezůstávali uzavřeni do svých zeměpisných sídel. Protože obě ethnika byla vázána na moře, foiníčtí a hellénští obchodníci a mořeplavci brázdili celý tehdy známý svět. Ačkoli zmínky o dalekých plavbách a objevech nejsou tolik přesné, z poznámek dochovaných autorů můžeme předpokládat, že v odborných mořeplaveckých kruzích byla známost o dálkových plavbách a jejich výsledcích čili o obchodním efektu takovéhoto podnikání.

Jedna z nástěnných maleb v tureckém Çatal Höyük z doby asi 7400-6000 (viz v CSD oddíl "před 6000") bývá sensačně interpretována jako nejstarší plán města/mapa se sopkou v pozadí a lávou, jiní však hovoří o prostém motivu leopardí kůže. Nejstaršími cestopisy, vypsáním zážitků a života v cizině s popisem tamních zvyklostí, jsou zřejmě vyprávění Egypťanů Sinuhe z 11. dynastie (20. století) a Wenanuma/Wen-Amuna z doby 20. dynastie (11. století). Oba se pohybovali hlavně po Foiníkii a Syrii, Wenamun je zřejmě první, který se v literatuře zmiňuje o letech tažných ptáků. Z první poloviny xii. dynastie pochází ze dna dřevěných rakví „mapy“ cesty na onen svět.

Plavby na jih lákali starší egyptské panovníky. Zřejmě první byl v oblasti Púntu, tedy pobřeží od dnešního východního Súdánu po Somálsko včetně, král Sneferu/Snofru (vládl 2613-2598; iv. dynastie) a lidé krále Sahureho (vládl 2491-2477; v. dynastie).

Za krále Mentuhotpeho III. (vládl 2010-1998; xi. dynastie) se vypravil Henenu k Rudému moři. Znovu otevřel cestu, která od konce vi. dynastie chátrala až nepoužívána zanikla. Na pobřeží, v blízkosti hellénistického přístavu Leukos limén v regionu Trogloditiké (hellénistická označení), dal postavit flotilu, kterou vyslal do kadidlorodné země Púnt (Somaliland?).

Tato cesta z Théb k moři vedoucí přímo směrem východním, nahradila trasu z Memfidy z časů staré říše, která vedla do okolí dn. Suezu (podél, nebo po kanálu?). Trasa z Théb na Leukos limén pak byla užívána po celou dobu, a dokonce dnes tudy vede silnice pouští. Frekventovanou cestu od Nilu ke kamelomům ve Východní poušti namaloval písař Amennacht z Dvacáté dynastie, viz rok 1166. 

Do Púntu poslal expedici Senvosret/Senusert I. (vládl 1963-1928; xii. dynastie) a téměř o půl tisíciletí později královna Hatšepsut (vládla 1504-1482; xviii. dynastie) roku 1496 vyslala pět lodí do země Púnt. První námořní expedici na jih Rudého moře velel kancléř Nebresi. Protože v této době již neexistoval kanál Nil - Moře jako v dobách Staré a Střední říše, výprava šla pěšky z Kebti-Koptu severně od Théb, odkud je k moři nejblíže.

Nalodila se pak na neznámém místě v Rudém moři, snad v tzv. Bílém přístavu (hellénist. Leukos limén, lat. Albus portus). Výpravu líčí nápis na chrámovém reliefu v Dajr al-bahrí. O tom, zda všechny tyto výpravy skončily jen v Somálsku, nebo dorazily až do oblasti Zanzibaru, lze jen spekulovat.

Evropské končiny severně od Istru/Dunaje nebyly Hellénům příliš známy. Důvodem byla častá nepřístupnost těchto oblastí, daleké cesty do vnitrozemí, které se s hellénským naturelem a vazbou na vodu příliš neslučovaly a snad hlavní důvod - ekonomická nepřitažlivost země a jeho obyvatel. Války Římanů s Germány odhalily kulturnímu světu větší znalosti o oblastech střední a severní Evropy, ale až do 2. století n. l. nebyly o nic širší, než v dobách hellénistických, usuzujeme-li podle zachovaných pramenů. Podobně Mithridátovy války s národy severně od Maiótského jezera a Parthů ve Vnitřní Asii zvedly znalosti hellénských autorů o vzdálených zemích.

Teprve pozdější války s nepřítelem na severní hranici říše informovanost zlepšily, ale obecně platilo i nadále, že o „barbarský svět“ neměli Helléni a Římané velký zájem. A podotkněme, že mnohdy skutečně nebylo mít ani o co: moderního Evropana, pokud zrovna není ethnografem, do střední Afriky, Amazonie nebo na Novou Guineu také nic netáhne...

Kolaios ze Samu se kolem roku 635 objevil omylem za Gibraltarem, protože ho cestou do Egypta sem zahnala bouře. Byl údajně prvním Hellénem, který proplul kolem Hérákleových sloupů, Stélai Hérákleiai, dnešního Gibraltaur (dle jiného tradičního údaje až o pět let později) a přistál v Tartéssu, známého jako překladiště stříbra a cínu z Hispánie a Británie (Kassiterides nésoi/Scilly n. Cornwall).

Stříbro se později ve větším objemu, asi kolem roku 600, dostalo jako zboží Fókajských do Hellady. Srov. k tomu rok 700 a osobu krále Arganthónia z Tartéssu. Jako všichni jeho nástupci nemohl si s lodí jentak troufnout na širé moře a plout Středomořím napříč: Hellénové obvykle pouze kopírovali linii pobřeží.

Midakritos z Fókaie byl někdy v letech 600-550 prý prvním z Hellénů, kteří dovezli cín z Kassiteridy či Kassiterid, Cínového ostrova/ostrovů, tedy ze Scilly nebo Cornwallu, anebo byl pouze na severozápadním pobřeží Hispánie. Kromě jména není o plavci/obchodníkovi nic známo.

Po něm jistý Euthýmenés z Fókaie nebo Massalie kolem roku 450, n. už ve století šestém, proplul také Hérákleovými sloupy, ale dále plul na jih podél pobřeží dnešního Maroka. Podle kusé informace, že narazil na řeku, v jejímž ústí žili krokodýli (myslel si, že je v Nilu), doplul zřejmě do ústí Senegalu. Jeho jméno zapadlo (ačkoli ho Hérodotos pokládal za velmi slavného muže), nicméně v Marseilles se po něm dnes jmenuje ulice.

Jako první použil mapu "světa" vyrytou na měděnou desku k vysvětlení poměrů v cizině/perské říši Aristagorás z Mílétu, když roku 499 žádal Sparťany o pomoc ve válce s Velkým králem, viz tam. Ve druhé polovině 4. století se proslavil massalijský obchodník/plavec Pýtheás, směřující kolem Hispánií, Gallií až k ústí Vistuly/Visly a cestou zpět byl v Thúlé, dnes neidentifikovatelné severské zemi n. na severu Británie (nebo na Shetlandách, srov. 325 a k tomu viz rok 77+ a 379+, Faererských ostrovech či dokonce v Norsku anebo na Islandu; o osídlení ostrova viz tam).

Podle nejnovější theorie skupiny berlínských historiků a matematiků (2010) obeplul Pýtheás na popud massalijských businessmanů na cestě za jantarem a cínem Ibérii a podél pobřeží Gallie pokračoval při východním pobřeží Británie do úrovně Shetland, odkud se pustil na šestidenní plavbu "do blízkosti zamrzlého moře", která ho přivedla do Norska kamsi k Trondheimu (= Thúlé?). Domů se odtud vracel opět k Shetlandům a Británii obeplul podél západní strany. Vzhledem k tomu, že informace o Pýtheovi se u Strabóna vyskytuje na několika řádcích, zůstane lokalisace Thúlé otevřenou záležitostí.

S Pýtheovými objevy nekoresponduje údaj o Scipionovi (Afrikánovi st. nebo ml.?), který se v Massilii vyptával na Británii, ale nikdo mu nedokázal říci nic bližšího. Že by Pýtheova cesta již tehdy mezi Hellény Západu zapadla?  

Roku 61 obdrželi Římané od krále Suébů/Ariovistus (?) darem skupinku Indů (ať už to byl kdokoli), které bouře zanesly po Ocánu až do vod germánských (Severního moře). Jako první z Římanů se s vojenskou flotilou plavil po Severním moři (a dal vykopat kanál Rýn-Zuiderské jezero) Neró Claudius Drúsus Germánicus, Tiberiův bratr a otec Germánica a Claudia. Tiberius roku 5+ dospěl s legiemi až kamsi k dolnímu Labi, na jehož břehu vybudovali Římané ležení. Od Augusta měl přikázáno netáhnout za řeku tvořící též západní hranici Semnonů a východní Hermundurů a Tiberius to dodržel. Zato římské loďstvo doplulo podél pobřeží až kamsi na sever Jutska: podle Plinia "circumvecta ad Cimbrorum promontorium/obeplula až ke Kimberskému mysu" a odtud pokračovala flotila za stálého deště k břehům Skythie (= východní Balt, popř. Skandinávie?).  

Mezi nejzvídavější principy patřil Neró. Dal pátrat po pramenech Nilu, viz zde níže, zajímala ho i Germánie. Jistý Iúliánus, který pro principa organisoval gladiátorské podívané, vyslal k Baltu jakéhosi rytíře, aby zjistil, jak to je s obchodem s jantarem/řec. élektron, lat. súcinum, který do Pannonie dopravovali Germáni. Cestovatel, jehož jméno neznáme, zjistil, že z Carnunta je k moři šest set mil a přivezl tolik jantaru, že ho v cirku použili jako spon na uchycení ochranných sítí před šelmami a na další zařízení, srov. rok 60+. 

Svéráznou "objevitelskou" cestu podnikla v létě 82+ kohorta Usipů odvedená v Germánii a poslána sloužit do Británie. Zavraždili svého centuriona a římské vojáky, kteří byli s nimi, a s třemi válečnými loděmi se dali na cestu za svobodou. Z hladu vylupovali keltské majetky na pobřeží, ale nouze je donutila jít tak daleko, že museli losovat o to, kdo bude druhy snězen. Obepluli tak Británii, dokud je kdesi v Severním moři nepochytali jako piráty Frísiové a Suébové (asi kdesi u dánských břehů). Ti z Usipů, kteří se jako otroci dostali na římský Rýn, pak vyprávěli o světě na sever od římského; my z jejich povídání neznáme nic.

U ústí Istru bylo na ostrově, Hellény nazývaným Leuké, tj. Bílý, kultovní centrum Apollónovo. Jako první z Hellénů sem připlul až někdy před rokem 555 Leónymos z Krotónu. Poslala ho sem Pýthie vyléčit si rány, které utržil ve válce Krotóňanů s italskými Lokry (zřejmě první evropská cesta za léčením, léčitelská turistika). K zemím na pobřeží Pohostinného/Černého moře se ovšem váže řada hellénských pověstí a prvními evropskými cestovateli, a nejen do této oblasti, byli plavci na lodi Argó.

Na pokyn krále Dáreia I. procestoval v letech 519 až 516 jistý Skylax z Karyandy (tedy Kár?) země od Indie po Persii až k dnešnímu Rudému moři a sepsal o tom zprávu, literární žánr zvaný periplús/"cesta po moři". Skylax byl zřejmě účastníkem perského tažení, jímž Dáreios dobyl a ovládl celou starověkou Indii, tj. z hellénského a perského hlediska území dnešního Pákistánu. Podle jiné interpretace pramenů byl prvním Hellénem či Kárem, který obeplul Afriku z Rudého moře směrem západním. O Indech na perském západu viz s. v. Indie.

Kdo první obeplul Afriku? Klasický svět nazýval černý kontinent původně Libyí a ještě Hérodotos rozděluje světadíly na Libyi, Asii a Evropu. Libye, tedy dnešní Afrika, byla poprvé obepluta anonymními foiníckými námořníky na rozkaz egyptského krále Nekó II. (610 - 595). Vypluli z Nilu, po prokopaném kanálu se dostali do dn. Rudého moře (Arabský záliv) a za dva roky kontinent obepluli.

Kolem Hérákleových sloupů se vrátili do Egypta. Jak zaznamenává Hérodotos, cestou vždy na podzim zaseli, vyčkali sklizně a pluli dál. Také poznamenal, že při obeplouvání Libye měli Slunce po pravé ruce.

Druhý pokus o obeplutí černého kontinentu už úspěšný nebyl. Měl ho podniknout vzdálený příbuzný perského krále Xerxa I. Sataspés. Vyplul z Egypta západním směrem, ale dostal se prý jen k mysu Soloeis v dnešním Maroku (snad mys Beddouza, starším názvem Cantin), možná až k pozdějšímu Zlatonosnému pobřeží, a pak se vrátil. Xerxovi namluvil, že se dál nemohl s lodí dostat, poněvadž uvízla. Král mu neuvěřil a protože už předtím jím byl odsouzen za znásilnění dcery Zópyrovy, syna Megabýzova, jednoho z předních perských šlechticů, k naražení na kůl, dal Sataspa, který úkol nesplnil, nyní tím hrůzným způsobem popravit.

V první polovině 5. století, nebo už na přelomu 7. a 6. století (?), žil kartháginský obchodník a mořeplavec Hannó, řec. Annón, autor zprávy o své cestě podél západního pobřeží Afriky, kterou sepsal púnsky, ale v hellénském světě koloval její řecký překlad, srov. rok 450. Cesta snad měla být kolonisačním pokusem, neboť ji podnikl údajně se šedesáti loďmi a mezi posádkou byly ženy, celkem prý na třicet tisíc lidí. 

V Africe viděli krokodýly, hrochy, gorily; kůže dvou gorilích samic, „žen s naježenou kůží“, byly v chrámu Tanit, jíž později Římané říkali Caelestis, v Karthágu k vidění ještě roku 146. "Gorillai" je zjevně nejstarší slovo, které proniklo do evropského světa ze subsaharské Afriky. 

Na území dn. Alžírska a Maroka pozorovali ještě slony, to ovšem bylo možné vidět a husté lesy ještě v roce pádu Karthága roku 146, a lze jen odhadovat, kam až Púnové dopluli: do dn. Sierra Leone, nebo do zálivu Corisco mezi Rio Muni v dnešní Rovníkové Guineji (Guinea, z berb. agnaw, pl. ignawen, němý, srov. č. Němci, berberské označení pro subsaharské černochy; arab. ze 13. stol. Kinawa) a Gabunem. Podle jiného starověkého údaje dopluli až do Arábie. Na cestě u pobřeží soptila hora řecky jmenovaná jako Theón ochéma, Vozidlo, loď bohů. Nelze však určit, zda jde o sopečné pohoří v západní (Kamerun?) nebo východní Africe (Tanganyika/Kenya).

V Baalově chrámu v Karthágu pak o cestě byla umístěna bronzová deska s osmnácti řádky. Na území dn. Maroka měl Hannó založit několik měst (Karikon Teichos, Gytte, Akra, Melitta and Arambys, tedy možná dnešní Azzemour, al-Jadida, mys Beddouza, Oualiddia a ostrůvek Mogador před Essaouirou). Nejjižnější kartháginskou kolonií měla být Kerné, snad kdesi na dn. mauretánském pobřeží.

Hannonův současník a možná bratr Himilkó prý podnikl cestu severně od Hérákleových sloupů na trase, po níž později plul Pýtheás z Massalie, ale o té nevíme zhola nic, ani to, zda doplul do Británie. Je možné, že oba byli syny Hamilkarovi, známého z válek na Sicílii.

Je možné, že hellénská jména Hesperú keras, "Západní roh", patří Zelenému mysu v Senegalu, Gorgady Kapverdským ostrovům a Hesperidy ostrovům Rovníkové Guineje: plavba sem trvala z Kanár, "Psích ostrovů", via Gorgady čtyřicet dnů. 

Boom zeměpisných „objevů“ znamenalo pro hellénský svět Alexandrovo tažení na východ. Kromě ryze vojenských operací vyslal např. roku 324 výpravu do Hyrkánie a ke Kaspickému moři, jíž velel Hérákleidés, aby zjistila poměry, které hellénský svět dosud neznal. Seleukos I. sem roku 285 až 282 poslal výpravu pod Patroklem. Bližší informace o obou cestách nemáme. V Alexandrově výpravě měřili Diognétos a Baitón vzdálenosti.

Součástí Nearchovy námořní výpravy z Indie podél pobřeží dnešního PAK a IR do oblasti dnešní Basry v IRQ během Alexandrova tažení byla roku 325 i výprava Androsthena z Thasu, který o své cestě kolem Arábie, přesněji kolem břehů dnešního Rudého moře, sepsal zprávu. Seleukovci měli u maurjského dvora stálé vyslance (Megasthenés), podobně Ptolemaiovci: Ptolemaios Filadelfos vyslal na jih jistého Dionýsia, Simmiás zkoumal pobřeží, zda je vhodné pro lov slonů, arabské pobřeží procestoval jistý Aristón. 

Za Alexandra byl na Cejlonu-Taprobané zřejmě Onésikritos. Z ostrova dorazilo do Říma poselstvo na Západ za císaře Claudia. Podobná událost vždy vedla ke zdůraznění vzdálenosti Indie a dalších krajů od "civilisace". Ostatně starší Claudiův současník Strabón z Amáseie ve své Geógrafice spočetl vzdálenost Ibérie od Indie na dvě stě tisíc stadií, tedy na c. 36 tisíc kilometrů (vzdušná čara z Barcelony do Mumbaí je dlouhá c. sedm tisíc kilometrů)...

Helléni si obvykle nelámali hlavu se jmény kmenů a nárůdků, na něž během objevitelských cest narazili. Prostě je pojmenovali podle toho, co jedí, přesněji, co je jíst viděli, a ne na jednom místě, ale po celém západním Indickém oceánu: Ichthyofagové jedli ryby, Chelonofagové želvy, Rhizofagoi kořínky, Hýlofagoi jedli se stromů, Spermatofagové semena; ovšemže kdesi tam na horním Nilu také existovali Anthropofagové (Skythové na Borysthenu byli vybíravější, neboť jim Helléni říkali Androfagové/Požírači mužů). Naopak Indové o Hellénech věděli dlouho z éry perské a poněvadž Peršané nazývali Hellény jménem Iónů, tedy těch, které znali nejvíce, převzali perské Jauna Indové jako Jona n. Javana. 

Roku 118 byl v Rudém moři (tehdy označovaném za Arabský záliv) zachráněn pobřežními hlídkami indický plavec, poslední z lodní posádky, která zemřela cestou hlady. V Alexandrii ho naučili řecky a Ind vyjevil mnoho neznámých skutečností. Na základě jeho vypravování "objevil" Eudoxos z Kýziku s kapitánem a obchodníkem Hippalem význam monsunů v Indickém oceánu, etésiai, viz tam.

Jihozápadní monsun (z arab. mausim, roční období) v červnu hnal lodi do Indie, severovýchodní v listopadu či prosinci zpět na východoafrické pobřeží. Proč tomu tak je, neví dodnes nikdo. Soudívá se, že sluncem zahřátá kamenitá tibetská náhorní plošina a Himaláje uvedou do pohybu proudění vzdušných mas, popřípadě to je indický subkontinent na jih od Himalájí, který v zimě vane s pevniny na moře, v létě naopak.

Námořní cesta do Indie později nahradila středomořským kupcům ztrátu íránské a mesopotamské cesty, kterou zahradili Parthové. Do té doby byl hlavním překladištěm zboží z východu Aden. Zřejmě tudy a nikoli pouze z Indie se do Alexandreie a Středomoří dostávalo zboží též lidské. Athénský bohatec Héródés Attikos (zemřel ke konci vlády M. Aurelia) měl sluhu jménem Autolékythos/"Sám si nesoucí láhev s olejem (?)", prý "Inda zcela černého", který mimo jiné bavil hosty u vína svou nemožnou attičtinou.    

Ojedinělá je informace o cestě indických obchodníků na Západ a to až do severozápadní Evropy. Podle Plínia dostal za svého správcování Cisalpinské Gallie roku 61 Q. Caecilius Metellus Celer od jistého krále Suébů (od Ariovista?) darem jakési "Indy", které bouře zanesly do Germánie. O osudu prvních Indů, či kdo to byl, v západní Evropě se dále nic nedozvídáme, Metellus Celer, cos. roku 60, zemřel záhadně roku následujícího. 

Zkušený plavec Eudoxos původně neměl v Alexandreji žádné indické cestovatelské plány, jak vyplývá z vyprávění Strabónova. Vezl ze státního pověření jako theóros a spondoforos dary na kultovní slavnosti Persefoniny do Korinthu/ta koreia a pak dorazil do Egypta. S Euergetem II. a jeho dvořany se spřátelil, lákalo ho prozkoumat horní tok Nilu. Tehdy se stalo, že do Alexandreie přivedli polomrtvého osamělého "indického" námořníka. Královi lidé mu slíbili, že ho dopraví domů, když jim ukáže cestu: Eudoxa úkol nadchl. Inda naučili řecky a Eudoxos se s ním vydal se na svou první plavbu Rudým mořem/Arabským zálivem do Indie s nákladem "darů" roku 117. Přivezl do Alexandreie naopak "vonné látky a drahocené kameny/arómata kai lithús polyteleis", ale Ptolemaios VII. Euergetés II. vulgo Fyskón mu celý náklad prostě zabavil. Za raného císařství vynesl jeden náklad nardu, slonoviny, látek a koření z indického Múzirisu v Alexandreji 131 talent, což bylo jmění.

Král roku 116 zemřel a v úkolu jeho sestry a vdovy Kleopatry II. vyplul znovu, ale do Alexandrie se vrátil roku 115 po její smrti (zemřela několik měsíců po svém bratrovi roku 116) a byl pro změnu okraden druhou vdovou po Euergetovi II. Kleopatrou III. zvanou "Manželkou, popřípadě jejím synem a spoluvládcem Sótérem II. Na své druhé výpravě byl zanesen kamsi pryč od "aithiopského" pobřeží a jižně od somálského Mysu koření, Arómatón akra, Arómata prómuntúrium, nebo Notú keras, dnešní Guardafui v Africkém rohu, našel lodní příď z vraku s vyřezávaným koněm a od místních se dozvěděl, že to je pozůstatek po mužích, kteří tu kdysi ztroskotali a připluli ze západu.

Podle symboliky koně, jak se dozvěděl poptáváním v alexandrijském přístavu, by to byli lidé z Gádés, řec. Gadeira/dn. Cádiz, tedy zřejmě karthágiští Foiníčané, kteří se o obeplutí Afriky pokoušeli již v pátém století př. n. l. V podobných rybářských člunech se Gádští plavili do Mauretánie až po řeku a město Lixos u dnešního al-Arájš, fr. Larache/řeka arab. Wád Lúkús; město Lixos, u něhož pro Hellény ležely zahrady Hesperidek, bylo starou profitující foiníckou osadou. Eudoxos proto usoudil, že "Libyi", jak Hellénové nazývali Afriku, lze obeplout. 

Vypravil se z rodného Kýziku s celým svým majetkem na lodi do Gád/Gadeir, dal dohromady výpravu o velké lodi a dvěma doprovodnými menšími, naložil lékaře, umělce a umělkyně a vydal se potřetí se do Indie, ale západním směrem. Jak daleko dorazil, nevíme a když velká loď najela na mělčinu, dokázal s mužstvem vystavět novou loď, s níž se dostal pravděpodobně kamsi na území dnešního Maroka. Podařilo se mu uniknout nástrahám místního vládce jménem Bogos (= Bokchos?), který se obával, že by se prozradila cesta na úrodné ostrovy a začali by připlouvat další a další plavci. Přes poušť se dostal Eudoxos na území římské provincie (to pravděpodobně prošel odkudsi ze Senegalu nebo jižního Maroka napříč Alžírskem ke Středozemnímu moři) a odtud zpět do Gád. O osudu mužstva nevíme nic. 

Vyplul pak stejným směrem se dvěma plavidly ještě jednou doprovázen řemeslníky, přezimoval na jednom z ostrovů, který poznal na minulé plavbě, zasel, ale už o něm nikdy nebylo slyšet, jak zaznamenal Poseidónios z Apameie/Orontu. Podle Cornélia Nepóta, jehož údaj zaznamenal encyklopedista Plínius starší, vyplul prý Eudoxos, Nepótův současník, z Arabského zálivu (= Rudého moře) a doplul do Gád - čili "Libyi" obeplul z východu na západ. Eudoxovu cestu však označuje za útěk před Sótérem II. alias Lathyrem, srov. rok 117sq.

Lze jen spekulovat o Eudoxovu konci. Ve směru jeho plavby ležely mimo jiné Azory se stopami osídlení z dob ještě prehistorických na ostrově Terceira a São Miguel. Ne zcela je vysvětlen tři sta roků starý nález osmi púnských mincí a jedné kýrénské na ostrově Corvo. 

Starší současník Poseidóniův L. Coelius Antipater, řečník a historik, autor díla o hannibalských válkách, znal prý člověka, který na cestě za obchodem z Hispánie doplul do "Aithiopie", tedy černé Afriky.  

Za Augusta podnikl podle Plínia jeho syn C. Iulius Caesar výpravu do oblasti Arabského zálivu (jinde v pramenech není o ní zmínky; myšlena tedy expedice C. Aelia Galla z roku 25-?). Na pobřeží kdesi tam nalezli Římané znaky římských lodí, které ztroskotaly kdysi u Hispánie (?). 

Další cestovatelé kolem Afriky se na cestu vydali až po patnácti staletích. První člověk z Egypta, nebyl to však Egypťan, ale súdánský Arab Bakit bej, se do Ameriky dostal se svou jednotkou, která se podílela na francouzské intervenci v Mexiku jako součást vojska "císaře mexického" (1864-1867) Maximiliana (i.) Habsburského; Bakit dostal francouzské vyznamenání a později s ním fungoval v hodnosti plukovníka jako velitel vládního vojska v súdánské Equatorii/Hatalastivě.

Koncem druhého století pokračovaly v Africe zeměpisné objevy, které začaly za prvních Ptolemaiovců. Helléni znali mimo jiné horu Kilimandžáro a Velká východoafrická jezera. Byl to pravděpodobně hospodářský růst Říma, který vedl hellénské obchodníky za »orientálním« zbožím a do střetu s arabskou konkurencí. Jistý Pýthangelos znal prameny Nilu a lovil ve východní Africe zvěř.

V prvním století př. n. l. zmapoval pobřeží východní Afriky až po mys Prasón (Delgado) v Mozambiku mořeplavec a obchodník s Indií Diogenés. Po 25 dnech plavby na jih od své obvyklé indické trasy pronikl od pobřeží dnešní Tanganyiky na západ, vystoupil na Kilimandžáro (?), znal Velká jezera a byl i v »Měsíčních horách« (Seléné oros/Lúnae montés) v Ugandě či Rwandě u pramenů Nilu (arab. Džabal al-qumr, Džabal qumrí, může být pohoří Ruwenzori, "to, odkud přichází déšť"). Doplul do Rhapty, města na stejnojmenné řece ležící naproti ostrovu Menúthiás. Řekou snad byla míněna Rufiji s deltou ležící proti ostrovu Mafia.

Pobřeží dnešní Keně a Tanganjiky se již tehdy jmenovalo Zingis, arabské Zandž, srov. Zanzibar, Zandžské moře. Somálské pobřeží byla Azánia (viz též pod Arabové); roku 2011 se jméno stalo vedlejším označením pro autonomní jihosomálský Stát Jubaland (podle řeky Juby/Džuby) a od roku 1964 tkví jako poslední dvě písmena v názvu Tanzania. Měsíc dal jméno také Komorám, z arab. džuzur al-qamar/qumur/qumurí/qamarí, Měsíční ostrovy; starý název znám není.

Císař Neró poslal někdy před rokem 65 n. l. dva centuriony své gardy, aby nalezli prameny Nilu. Císařův důvěrný přítel Seneca osobně od vojáků slyšel, jak dlouho šli na jih, jak byli přátelsky přijati králem Aithiopů (tedy zřejmě Meroé) a dostalo se jim od něho doporučení dalším lokálním panovníkům. Dorazili k obrovským bažinám, tedy do dnešního Suddu (Bahr al-džabal, „Moře hory“) v Jižním Súdánu: „Tam jsme uviděli dvě skály, z nichž padal ohromný říční proud.“

Není zřejmé, zda to pokládali za začátek veletoku, neboť více Seneca nezaznamenal a písemného po vojácích, kteří zůstali pro dějiny anonymními, se také nezachovalo. Padající vody byly pravděpodobně dnešní Murchisonovy vodopády na severu Ugandy. • Prameny Nilu pro Evropu znovu objevil 3. srpna 1858 Angličan John Speke. Poprvé pěšky od pramenů Nilu ve Rwandě podél řeky ke Středozemnímu moři, tedy opačnou "římskou" cestou, šel od prosince 2013 do září 2014 vysloužilý britský výsadkář Levison Wood (32): čtyři tisíce mil a zhruba sedm milionů kroků.

Alexandrie byla po dlouhá staletí největším městem Středomoří a prvním multinárodním městem. Ačkoli obchodníci s Orientem měli hellénská jména, byli mezi nimi hellénisovaní Arabové, Aithiopové, Židé, kteří všichni do Indie cestovali a na západním pobřeží subkontinentu udržovali emporia (srov. Periplús Maris Erythraei z doby mezi 40 až 70 n. l.).

V římské době existoval dokonce v oblasti Bombaje Augustův chrám. Romanisovaný obchodník C. Numidius Erós dal v roce 2 př. n. l. postavit po návratu z cesty do Indie v Alexandrii nápis.

Jinými obchodníky s římským občanstvím byli později např. Tiberius Claudius Agathocles, C. Iulius Bacchylus, L. Titus Primus. Na Koromandelském pobřeží byla odkryta římská osada z časů Tiberiových Arikanada s keramikou a amforami, v nichž bývalo kampánské víno. Naopak na egyptském rudomořském pobřeží (lázně al-Qusajr) byl nalezen střep s tamilským nápisem. V říši Kalingů jižně od delty Gangy ležela geógrafy zmiňována osada Antiocheia Tharmata/Tarmata, o níž jinak rovněž není nic známo.

Nevydařená vojenská expedice za Augusta do Šťastné Arábie trochu přiblížila poměry v Arábii, totéž platí o rozšiřování hranic říše na jihu Egypta nebo na Sahaře v oblasti dn. Libye, Alžírska a Maroka. Jistý Statius Sébósus byl v první polovině prvního prvního století na obydlených ostrovech Hesperidek, Kapverdách.

Kanál Nil – Rudé moře ulehčil obchod s Arábií a Indií (viz rok 280). Za posledních Ptolemaiovců ohrožovala obchodní linie v Rudém moři piraterie, která za Augústa vymizela. Zatímco v dobách ptolemaiovských z přístavů Myos hormos a Bereníké na Rudém moři do Afriky, Indie a na Cejlon (cf. sub voce) ročně vyplulo necelých dvacet lodí, za Augústa to bylo sto dvacet. Obchod s Araby a Indy odhadoval Plínius na sto milionů sésterciů ročně, z toho na Arábii připadalo 55 mio.

Jistý propuštěnec P. Annius Plocamus, pravděpodobně kampánského rodu z Puteol (kde doložen se svým propuštěncem P. Anniem Erótem), si od fisku pronajal daně na Rudém moři, přesněji z přístavů kolem Arábie; viz o něm s. v. Cejlon a roku 6+. Import zboží z východu byl částečně kryt exportem ze Středomoří: kovů jako železa, olova, zinku a arseniku, vína, purpuru, předmětů ze stříbra a zlata, vzácných kamenů, papyru, textilií a skla. Hellénistické a římské mince byly nalezeny na Zanzibaru (Menúthiás? srov. pod Zingis), nejmladší s ražbou Diokletiána, Licinia, Iústina a Iústiniána. Plavba z Koptu přes Bereníku epi Dirés v Eritreji do západní Indie (Múzíris) trvala čtyřicet dnů.

Časově nelze přesněji zařadit obchodní a tím i objevné cesty Hellénů podél východního pobřeží Afriky, které navazovaly na aktivitu prvních Ptolemaiovců (srov. rok 270). Např. řada míst, dnes již přesně neidentifikovatelných, se jmenuje po jistém Pýthangelovi, viz pod sloni. Hellénové znali „tajemství“ pramenů Nilu, lovili zvěř a obchodovali po celém pobřeží východní Afriky (srov. rok 109) a byli konkurencí pronikajícím Arabům.

Hellénové znali východoafrické pobřeží až po mys Prasos či Prasón, dnešní mys Delgado v severním Mosambiku. Celé východoafrické pobřeží nazývá pozdější geograf Klaudios Ptolemaios (žil v letech asi 100 až 178 n. l.) ve své proslulé Geógrafiké hyfégésis Zingis (arabské Zindž, Zandž, srov. dnešní Zanzibar a moře Zandžské).

Dnešní Sokotra se jmenovala Dioskoridův ostrov, zřejmě podle některého z hellénských mořeplavců Indickým oceánem, protilehlé africké pobřeží Azánie, země od dn. Somálska po Mosambik. 
První z evropských monotheistů obeplul kolem nejjižnější části Afriky a Mysu dobré naděje na cestě do Indie 22. listopadu 1497 Portugalec Vasco da Gama. O Číňanech v Africe, Americe a Austrálii viz pod loďařství, lodi.

Římané v Íránu, ve Střední Asii a Číně: Ve Střední Asii za Pompeiova tažení na Kavkazu byl římský předvoj, ale zřejmě nedorazil dále než do Mervu. Roku 53 po bitvě u Karrh padlo do parthského zajetí na deset tisíc legionářů. Parthové je usadili v Margiáně, tedy v Mervu a okolí (bývalé Alexandrii a Antiochii), dn. turkmenské Mary.

Sloužili tu jako hraničáři v době, kdy se Parthové Margiány zmocnili na úkor Indosaků a v tocharsko-bakterské pentarchii nabýval vrchu kušánský Kudžúla-Kadfisés. Římané zřejmě zůstali v oblasti nadosmrti, ale o jejich potomstvu není nic známo.

Během Antóniovy armenské války roku 36 se měli údajně setkat nebo střetnout kdesi v Sogdiáně (??) římští legionáři, Ta-čchin, Daxin, s Číňany. Byl by to jediný konkrétní kontakt republikánského Říma s Říší středu.

Podle jiného výkladu se roku 36 po poražce hunského krále Č'-č'ho/Zhizhi dostalo několik desítek Římanů do čínského zajetí a byli usídleni v městě Li-čchien/Liqian (od roku 9 n. l. se jmenuje Ťie-lu/Jielu) na hedvábné stezce v provincii Kan-su, dnes lokalita Če-laj-čaj/Zhelaizhai.

V jeskynním komplexu Kara-Kamar v Uzbekistánu západně od Termezu na hranicích s Turkménií nalezli ruští archeologové (2000) v objektu, který snad sloužil jako mithraion/mithraeum, několik řeckých nápisů a nejvýchodnější dosud známý latinský nápis zřejmě z prvního století n. l. Kdosi z XV. legie Pannonské zvěčnil své jméno (ve zlomku: C. Rex?). Legii sestavil Augústus a sídlila v Pannoniích. Roku 62 n. l. byla převelena do Armenie a po čtyřech letech bojů s Parthy měla velké ztráty a zajatců. Roku 71 se vrátila do Pannonie a roku 114 ji Traján převelel do Kappadokie s hlavním stanem v Satalách (v tzv. Malé Armenii, historicky patřící k Armenii, severně od horního Eufrátu), kde sídlila ještě začátkem pátého století. O dalších eventualitách římské přítomnosti ve Střední Asii viz pod Hunové.

Poslové Hyrkánů, kteří se roku 58 n. l. chtěli zbavit arsakovské vlády a povstali proti Vologaisovi I., poslali do Říma k Neronovi posly s žádostí o spojenectví. Když se následujícího roku vraceli domů, legát armenské války Cn. Domitius Corbuló je z pověření císaře ochránil před risiky cesty za Eufrát na parthské území: dal jim ozbrojený doprovod a poslal k Rudému moři, asi do oblasti dn. Aqaby, odkud se plavili do Indie, mimo dosah Parthů.

Prošli zřejmě napříč ústí Indu dnešním Pákistánem na území Kušánů, přes Afghánistán a Turkmenistán se dostali domů, do Hyrkánie, země na jižním okraji Kaspiku. Co se stalo s římským vojenským doprovodem, není známo, jak se vrátil a zda. Kušánci ale zjevně neměli problémy s „komunikací“ s Římany, resp. vzdálenými cizinci. Od roku 52 v oblasti žil Iúdás Thómás vulgó Thómás, č. Tomáš, jeden z Ježíšových žáků a prvotních šiřitelů křesťanství, apoštolů, podle tradice 3. července 72 zavražděn v Majlápúru/Mylapore u Čennaj/Chennai, dř. Madras v Tamilnádu.

Někdy před rokem 120+, možná už za Augusta, prošel obchodník ze Syrie, "Makedonec" Maés alias Titiános, nerušeně parthským územím do Střední Asie až k lokalitě Kamenná věž/Lithinos pyrgos, snad Taškurgan/Kamenné město v čínské části Turkestánu (Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang) v Pamíru. Dál po hedvábné cestě k Sérům, tj. Číňanům, nepokračoval, ale vysílal tam své lidi. Cesta to byla asi rutinní v době, kdy panoval mezi Parthy a Římany mír (informace je určitě starší než Traianova válka v Orientu). Od Kamenné věže do sídelního města čínských císařů této doby Luo-jangu/Luoyang v provincii Che-nan, řecky Séra, trvala cesta dalších sedm měsíců, viz rok 120+.

Za chanského vládce Chuan-tiho (147 – 167 n. l.) navštívilo po moři Čínu několik výprav ze vzdálených zemí na západu. Za Hadriána byly zřejmě plavci z římské říše v Siamu, Malajsku a v Indonésii. Vyslanci z některého z indických států byli na chanském dvoru roku 159 a 161 n. l. O čínských námořních objevech Austrálie, Ameriky atd. viz pod loďstvo.

Podle čín. pramenů prý roku 166 n. l. přišlo ke dvoru do Čchang-anu (již. od Si-anu v dn. prov. Šen-si) poselstvo císaře An-tun ze země Ta-čchin (Daqin), tedy z římské říše („Velký Řím“), ve skutečnosti se jakýsi kupec vydával za vyslance, aby získal hedvábí. Chanský císař kupcovy dary považoval za tribut a tak se v jeho očích stala říše Římanů s filosofujícím principem Markem Auréliem Antónínem poplatná říši středu.

V době Tří království (220 – 280 n. l.) dorazil k dynastii Wu (229 – 290) jiný posel z Říma. Na odchodnou si vyžádal jako dar pro římského císaře od Sun Čchüana tucet lidí malých postav, liliputů (Číňané je chytali jižně od řeky Chuaj). Za časů dynastie Tchang (618 – 907) připluli do Čína vyslanci z Byzance. O jménu a první americké kartografii viz pod loďstvo, čínské loďstvo a objevy.
Prvním středověkým Evropanem, který dorazil do Číny, byl roku 1275 Marco Polo (v Xanadu, pozdějším Pekingu/Beijingu).
Nejzápadnější známý čínský nápise je z hrobu na Krymu ze druhé až třetího století n. l.

Nejvíce římských vojáků, tedy mimo jiné Římanů, padlo do zajetí perského šáha Šápúra i. roku 260 n. l., když porazil v nejostudnější bitvě římských dějin císaře Valeriana, zajal ho a používal podle jedné verse jako stoličku pro nasedání na koně. Údajně sedmdesát tisíc zajatců bylo odvedeno do Chúzistánu, kde u Šuštaru postavili římským způsobem most se čtyřiceti oblouky přes Kárun a hráz dlouhou pět set metrů: Bandi kajsar, Poli kajsar, "Císařův most, Císařova hráz".

Několikrát opravovány sloužily stavby až do 19. století. Římané v kraji zůstali zjevně až do konce svých dnů a zůstalo tu po nich nich několik zeměpisných názvů.

Ve druhém století žil Krátés z Mallu v Kilikii, stoický filosof, grammatik a geógraf, tvůrce prvního globu v lidských dějinách, zakladatel školy v Pergamu a roku 168 Eumeneův vyslanec v Římě. Jako první využil mapy (tedy desky, na níž byl vyryt celý „okrsek zemský“ se všemi moři a řekami) co by výkladového a propagandistického prostředku Aristagorás Mílétský roku 499 na své diplomatické misi do Sparty, kde chtěl získat spojence proti Velkému králi.

O prvních globech nebeské klenby viz u roku 166. Tvůrcem první mapy či plánu světa v Evropě byl Anaximandros (prvenství světové ale jinak patří Babylóňanům, viz pod dějepis).

Naopak první atlas (gen. atlantu) se systémem šířek a délek od Alexandrie vytvořil snad r. 151 n. l. Klaudios Ptolemaios/Claudius Ptolemaeus. Městské plány jsou mnohem starší. Zachován je zlomek hliněné tabulky z doby kolem roku 1400 s plánem jihobabylónského města Nippuru, svatého města Sumerů.

Nejstarší zachovanou mapou, součástí textu literárního díla, je nákres hispánské Baetiky na egyptském papyru-palimpsestu z doby mezi roky 50-25. Fragment druhé knihy Periplu Artemidóra z Efesu je nyní uchováván v Turínu. Artemidóros, otec sochařů Apollónida a Tauriska, byl autor zeměpisného díla kolem roku 100, k níž patřila nejstarší zachovaná mapa. Papyrus byl rekonstruován a publikováni roku 2007.

O první nástěnné mapě světa namalované buď na pergamenu nebo na stěně ložnice (sic) je zmínka z Domitiánovy doby u jistého nešťastného vyhnance Mettia Pompusiána, viz jeho příběh pod věštci, věštby.

V dobách křesťanských první globus vyrobil roku 1492 norimberský kartograf, cestovatel a objevitel Martin Behaim (1459 – c. 1506). Nejstaršímu dochovanému exempláři globu na světě, vyrobenému v roce znovuobjevení Ameriky, se říká norimberská brambora, Nürnberger Erdapfel. Behaim byl rodem z okolí Plzně.