Hr (1)

hradby, Aureliánovy, múrí auréliání§ 271+

hroch, poprvé v Evropě§ 29, 192+

Hron§ viz Granua

hruška, pirum/řec. apion, udušení z ní§ 41+

hry v Římě§ viz lúdí, srov. také divadlo, dostihy, gladiátoři

hry hellénské, slavnosti, sporty, hazard, olympiády, viz také pod sportovní kuriosity a rekordy, srov. rok 776:

Gymnické hry měl podle hellénských pověstí vymyslet v Arkádii Pelasgův syn Lykáón (srov. hry lykaie), pohřební Akastos v Iólku. Po nich je provozovali Théseus na Isthmu, Héráklés v Olympii. Podle jiné tradice prý vůbec první pohřební hry v hellénském světě byly konány na počest Arkadova syna Azána.

Nejstarším popisem pohřebních bojových a músických soutěží je v Íliadě 23. zpěv věnovaný pohřebním hrám na počest Patroklea, srov. pod oběti lidské. Achillés uspořádal a cenami vypravil dostihy/závod dvouspřeží, box, zápas, běh, zápas kopím, disk, lukostřelbu a vrh oštěpem (ovšem dominantní „soutěží“ byla už tehdy hellénská hašteřivost a snaha změnit výsledek závodu „od zeleného stolu“).

Sportovní hry jako prostou zábavu líčí osmý zpěv Odysseie. Zápasy v boxu jsou doloženy na Krétě ještě před rokem 1500. Zápasníci měli rukavice a jakési chrániče na spáncích a bradě. Zápolili v bederní roušce – s nahotou přišli až Helléni, zjevně Dórové.

Nejstarší zápas dějin je popsán na druhé tabulce sumerského epu o uruckém králi Gilgamešovi z 28./27. století. Hérós Enkidu v něm dostane Gilgameše na kolena. Souboj neměl se sportem nic společného: zápasili byl o to, kdo o kultovním svátku bude mít sex s hlavní kněžkou kultu plodnosti o tzv. svaté svatbě, hieros gamos (viz pod Svátky v příloze a Athény).

O něco později jsou zápasy dokladovány v Egyptě. Chetité přišli se závody v lukostřelbě a s dostihy, býčí zápasy kultovní jsou doloženy na Krétě, snad někdy v polovině druhého tisíciletí začaly soutěže veslařské. Zřejmě první běžcem-athlétou dějin byl egyptský král Osmnácté dynastie Amenhetep III., který pro zábavu, tedy sport, jezdil též se dvoujspřežím a střílel z luku, srov. rok 1417. Odkdy se hrály hry míčové, známo není, srov. stavbu v Římě sfairistérion/míčovnu u roku 222+ a viz zde níže. 

Původní mýthologické zakladatele zastoupili později konkrétní lidé: např. Archeláos (413 - 399), který mocensky a kulturně významně povznesl makedonské království, založil v Díonu na úpatí Olympu devítidenní (dle počtu Mús) hry olympeia zasvěcené Diovu kultu.

Méně známými hrami hellénského světa byly např. aianteia v Opúntských Lokrách, aleaia v Tegeji, asklépieia v Kleonách, Epidauru a v některých maloasijských městech, basileia v Lebadeji, démétreia v Níkomédeji a v kilickém Tarsu, didymeia na počest Apollónovu v Mílétu, efesia na počest Artemidy, hekatombaia v Argu, hellótia v Korinthu, héraia či nemeia rovněž v Argu na počest Héřinu, lykaia v Megalopoli v Arkadii (původně v Lukosúře), múseia a erótideia v Thespiích, haleje na Rhodu, rómáje v Chalkidě, hetairidie v Magnésii, sebasteie v italské Neápoli, antinoeia v egyptské Antinoúpoli atd. (srov. další zde níže a roku 776).

Ani tyto sportovní svátky neměly jen lokální význam, ale byly navštěvovány účastníky a diváky z celého Středomoří. Počet her spojených s kultem vzrostl až v dobách římských a v podstatě platilo, že každá obec s chrámem měla nějaké sportovní nebo músické klání, sportování byla obživa a business, v hellénismu a římské éře fungoval rozsáhlý sportovní turismus a průmysl, které zlikvidovali až křesťanští fanatici.

Obecně platilo, že her se směli účastnit pouze plnoprávní občané státu, v jehož "dresu" zápolili (což mimo jiné také platilo o účasti na hellénských divadelních hrách). Zásada zůstala platná v tzv. olympijském hnutí dodnes. Do šestnácti let věku byli závodníci považováni za mladíky, do dvaceti let za dorostence, jako muži směli soutěžit až od dvaceti.

Nejvyšší váženosti dosáhly čtyři kultovní hry, srov. také pod rokem 776. Poněvadž se na nich nerozdávaly žádné ceny, ale vítězové dostávali pouze věnce, říkalo se soutěživému čtyřlístku agónes stefanítai/hry věnečné. 
Nemejské hry, z celé čtveřice hry nejmladší, byly podle tradice založeny na památku jistého Ofelty, jehož chůva položila do trávy, aby mohla ukázat héroům cestu na Théby a na zemi ho uštknul had. Odměnou vítězi, nemeoníkés, byl věnec z miříku, rostliny mrtvých. Teprve v dobách historických byly hry konány na počest Dia, a to dvouletně každého druhého a čtvrtého roku olympiády, poprvé roku 573. Jako v Olympii i zde se o pořádek starali Hellánodikové.

Isthmie byly konány na počest Melikerta, se nímž skočila jeho matka Ínó na cestě z Megar do Korinthu do moře (staršího syna Learcha zabil v šílenství otec Athamás, král v Orchomenu, viz povídání o Dionýsovi v indexu pod hostiny). Melikertés byl podle jedné verse zachráněn delfínem a zanesen na břeh na Isthmu. Melikertés byl s Ínó Diem přeměněn v mořské božstvo, jmenoval se Palaimón a na jeho počest se konaly hry dvouletně, vždy v první a třetí rok olympiády. Ínó dostala božské jméno Leukotheá. Palaimón, lat. Palaemon byl ochranným kultem hlavně římských námořníků. Vítěz užíval titulu isthmioníkés. Kultovní část her probíhala v noci.

Podle odlišné athénské tradice založil prý hry Théseus na očistu od smrti loupežníka Skeiróna či Sinida. Poprvé konány roku 585 n. 583. Ponížení se hrám dostalo od Sparťanů. V létě roku 391 obnovil Agésiláos tažení proti Korinthu. Vypravil se proti městu v době konání isthmických her. Na Isthmu vyhnal domácí od obětišť, dal obětovat Poseidónovi a vůbec svěřil organisaci her korinthské aristokratické emigraci. Po jejich odchodu tyto hry vypravili ještě jednou Argívští.

Pýthie. Původně se k oslavě Apollónově soutěžilo v Delfách jen ve zpěvu. Konány dvouletně, vždy v první a třetí rok olympiády. Prvním vítězem prý byl Chrýsothemis z Kréty. Roku 586 byly hry reorganisovány a rozšířeny. O dodržování pravidel a organisaci se staral 24 hieromnémonů. Vítězem, pýthioníkés, soutěže ve zpěvu ke kithaře se stal Melampús z Kefallénie, v hře na píšťalu zvítězil Sakadás z Argu a ve zpěvu k píšťale Echembrotos z Arkadie (tato disciplina byla pro nelibost posluchačů už na příštích pýthiích zrušena).

Po Sakadovi byl ještě věhlasnější pištec Pýthokritos ze Sikyónu, jenž na pýthiích zvítězil celkem šestkrát a tolikrát zvítězil i v Olympii. Zároveň přibyly zápasy a běžecké soutěže s dostihy (prvním pýthioníkem v jízdě na koni byl Kleisthenés, vládce v Sikyónu).

Na 8. pýthiích byla připojena soutěž v hře na kitharu bez hlasového doprovodu (prvním vítězem Ageláos z Tegeje). Na 23. hrách přibyl běh ozbrojenců (Tímarchos z Fliúntu), na 48. závody čtyřspřeží (Exékistidés z Fókidy) a na 53. hrách závody spřežení hříbat (Orfóndás z Théb). V pankratiu dorostenců, který byl přidán na 61. pýthiích, zvítězil Iolaiás z Théb. Na 69. hrách se poprvé závodilo v dostizích hříbat (Lykormás z Lárissy) a ve dvouspřeží hříbat (Ptolemaios z Makedonie).

Protože se Delfy dostaly do moci Aitólů, rozhodl se roku 289 makedonský král Démétrios I. slavit pýthie v Athénách, což je naprosto ojedinělý případ v dějinách (pýthie v Athénách se konaly v lednu či někdy na jaře). Pak se enfante terrible diadošského světa vypravil proti Aitólům, zpustošil zemi a zamířil do Épeiru proti králi Pyrrhovi I. Vrátil se zpět do Makedonie, v Pelle onemocněl a šlo to pak s ním z kopce, viz jeho osud v CSD.

 

Olympia: historie, discipliny, fakta, rekordy, ceny a podvody
(viz také pod sportovní kuriosity)

 

O závodech spřežení, běhu o trojnožku a obětech v Élidě se zmiňuje už Íliada. O Olympii však nehovoří. Prý asi v padesátém roce po potopě v době Deukaliónově, tedy podle tradičních počtů snad roku 1478/7 (srov. pod potopa), přišel do Élidy z Kréty Klymenos z rodu ídského Héráklea, postavil oltář a uspořádal v Olympii svému pradědu závod.

Tento Héráklés prý dal i hrám i místu jméno Olympia a stanovil, aby se hry konaly jednou za pět let, a to podle počtu svých sourozenců, jimž se dohromady říkalo Kúréti či Daktylové: Paiónaios, Epimédés, Iásos, Ídás a Héráklés. Měli na Krétě na starosti malého Dia až po jeho dospění.

Krétský Héráklés uspořádal jako první běžecké závody na březích élejského Alfeia a jako první udělil za vítězství snítku olivy (kterou tu vysadil přinesenou od Hyperboreů). Prvním z lidí však, kdo byl olivovou ratolestí ověnčen, byl až na 7. olympiádě Daiklés z Messénie, olympioníkos epónymos, tedy ten, po němž se hry nazývaly. Do té doby nebylo žádné ani symbolické ceny.

Klymenovu vládu ukončil Endymión, který uspořádal jako druhý v Olympii závod, a to pro své syny, aby soupeřili o královládu. Třetí, tentokrát již Diovi Olympskému, uspořádal hry lýdský Pelops po vítězství nad písánským Oinomáem, když lstí a s pomocí Myrtilovou získal královu dceru Hippodámeiu (podle jednoho z tradičních dat se tak stalo roku 1348). Po něm pak ještě Amytháón, bratranec Endymiónův, Peliás a Néleus, Augeás a Héráklés, nade všechny proslulý syn Diův (to prý roku 1206). Podle nedórského podání uspořádal roku c. 1220 Átreus v Olympii pohřební hry za svého otce Pelopa a zápasnické discipliny vyhrál Héráklés. 

Po Oxylovi, potomkovi z Hérákleova rodu (vytvořil z Élidy zemi, kde vedle sebe žili Aitólové, Achájové, Dórové i původní obyvatelstvo země; takový ideální stav, k němuž v historické době již nikdy nedošlo), hry upadly do zapomnění a obnoveny byly až králem Ífitem, tentokrát ve čtyřleté pravidelnosti (lze jen spekulovat, zda to nemá něco společného s padesátiměsíčním cyklem matriarchální měsíční bohyně).

Ífitos byl prý současníkem spartského Lykúrga a élejského krále Kleosthenea a podle starých chronografických údajů se rozhodl vyhlásit mír a bezpečnost pro účastníky her a asylon pro Olympii prý 28 či 27 olympiád před tou první počítanou, tj. asi kolem roku 888 - 884 (text vyhlášky byl prý uložen v Héřině chrámu, první stavbě u Alfeia v pozdější Altidě).

Podle jednoho neověřitelného údaje byly hry, na nichž zvítězil Koroibos, dvacáté osmé v celkovém pořadí, ale jména předešlých vítězů nebyla zaznamenávána; podle jiné tradice to byly teprve čtrnácté hry (828). To by znamenalo, že první "novodobá" čtyřletá olympiáda byla v Élidě uspořádána roku 884 (28. v pořadí).

Élejští se také tehdy stali hlavními pořadateli her (původně jimi byli Písánští). Ífitos, jeho prapotomek jako první agonothetés a jeho nástupci byli hlavními kněžími Diova okrsku až do 50. počítané olympiády, věštírnu Diovu na vrchu Kronos nad Olympií ovládaly rody Iamidů a Klytidů.

To vše tvrdí klasická hellénská tradice. Starší tradice, matriarchální, ale uvádí, že hry navázaly na běh dívek o to, která z nich bude pro jedny hry kněžkou Héry Chamyné (jako měsíční bohyně sedící v prostoru doběhu běžeckých disciplin). Dělo se tak élidském měsíci parthenios, „panenský“. V klasických dobách tento závod předcházel vlastním hrám olympským. O ženách v Olympii viz zde níže.

Míč na hraní vynalezl prý Lýd Gýgés (sfairiseis, hřiště na míčové hry – sfairistéria), nicméně nelze přehlédnout, že homérovská Nausikaa si se služkami u vody pohazovala s míčem, sfairá, než se před nimi objevil nahý Odysseus. Žádná z her, a známe je pouze podle jména, se nikdy nedostala na seznam některé z panhellénských her. Míče nebyly nafukované, ale z hadrů nebo plněné peřím; kopanou čili football asi staří neznali, srov. zde výše o sfairistériu. Helléni hrávali jistou teamovou hru podobnou modernímu rugby episkýros či harpaston, což by podle významu slovesa harpadzó znamenalo "loupená, kořistná". Římané hře říkali převzatým výrazem harpastum. Slavnými hráči s míčem byli Démotelés, bratr sofisty Theokrita z Chiu, a jistý Chairefanés, na dvoře Antigona (Gonaty?) proslul v "míčové" Ktésibios z Chalkidy. Aristoníkos z Karystu, dostal za hráčství s míčem od Athéňanů občanství (někdy v hellénistické éře). Jistý Tímokratés ze Sparty o hře s míčem sepsal pojednání.

Zda obraty epikoinos (fem.), faininda (slovo podle Iúby Mauretánského odvozeno od vynálezce jménem Fainestios), aporrhaxis, úraniá a sfairomachiá, "boj o míč", jsou synonyma k episkýru nebo hry jiné, nelze stanovit. Folliculus, pytlík, jistý druh míče, vynalezl Attikos z Neápole, cvičitel triumvira Cn. Pompéia Magna, na podporu silových cviků (= medicinbal?). Hřiště pro míčové hry se nazývalo sfairistérion/sphaeristérium.

Na harpastum snad navázala historická kopaná, calcio storico n. fiorentino, florentský fotbal. Řeč je o ní od 15. století, je pro teamy o 27 hráčích, hraje se dodnes na pískovém terénu, zápas trvá padesát minut a počítají se míče do soupeřovy sítě i střely rukou i nohou na branku. Kromě ran do hlavy, zezadu a vždy v souboji jeden na jednoho je v poli dovoleno všechno: finále hrané vždy o 24. červnu, přivedlo roku 2013 do nemocnice pětinu borců. Ve Florencii se drží podle městských částí čtyři mužstva užívající barevná rozlišení jako v římských arénách: družstvo zelených/verdi, modrých/azzurri, bílých/bianchi a červení/rossi. 

Závody v Olympii podle Pausania: Podle hellénské tradice přišel prý zhruba padesát let po potopě z doby Deukaliónovy z Kréty jistý Klymenos, syn Kardyův, z rodu ídského Héráklea, a uspořádal v Olympii závod. Vládu Klymenovu ukončil Endymión, syn Aëthliův. Prý generaci po Endymiónovi uspořádal závod k poctě Dia Olympského Pelops. Po něm je (= tj. vrcholem byl běh) uspořádal Amytháón, příbuzný Endymiónův a po něm Peliás a Néleus.

Závod také uspořádali Augeiás a Héráklés, syn Diův, resp. Amfitryónův. Tehdy zvítězili v dostizích s vozem Ioláos, v prostých dostizích Iasios z Arkadie, v boxu Polydeukés. Héráklés prý zvítězil v zápasu a v pankratiu a založil tradici paradoxoníků, viz zde níže.

Pak uspořádal hry Oxylos a následovalo přerušení tradice, kterou obnovil s novými pravidly až roku 776 Ífitos, prapotomek krále Ífita (nebo to tradice pomíchala a šlo o jednoho a téhož člověka? Byl však mezi nimi rozdíl 108 let).

Svatým místem bohyně Gaie, Rheie a Krona byla Olympie už v 11. století, spíše už od století třináctého. Lokalita byla osídlena v letech 2500 – 1900, ale osadu zničil Kladeus vylitý z břehů.

Pak udělali lidé údolí Alfeia centrem kultu Gaie. Pozdější Héraion byl ze dřeva a nepálených cihel z 11. století, prý ho postavili osm let od začátku vlády Oxylovy Skillúntští z Trifylie; dobou byl materiál obměňován až přestavěn v mramorový chrám.

Ukrýval sochu sedící Héry obklopenou řadou soch stojících Olympanů a božských příbuzných Héry. Od 10. století Olympie přednostě patří Diovi.

Ženy a Olympia
Jednou za čtyři roky utkalo šestnáct žen Héře z olympského Héraiu roucho a uspořádalo běžecké závody dívek tří věkových kategorií od nejmladších po děvčata „na vdávání“. Osm élidských fýl vysílalo po dvou ženách. Héráie odběhaly dívky v chitónech nad kolena a s odhaleným pravým prsem, vítězky dostaly olivový věnec a kus masa z krávy obětované Héře.

Ve dnech celohellénských olympských her však ženy přes Alfeios do Olympie nesměly. Pokud by snad přišly, měly být svrženy z příkré skály jménem Typaion. V historii však byla chycena pouze jedna žena, a to vdova po Kallianaktovi Kallipateirá (zvaná prameny též Fereníké) z Rhodu z rodiny olympijských vítězů, dcera Diagorova; osobně trénovala svého syna. Vedla ho v převlečení za muže na závody. Peisirhodos/Peisirrhodos (podle jiných se jmenoval Euklés) vyhrál (disciplinu neznáme), ale matka své ženství neukryla, když z radostí přeskakovala ohradu oddělující trenéry od závodníků.

Trestu unikla z úcty ke svému otci, bratrům, dědovi i synovi, kteří všichni byli olympioníky: Diagorás (dvakrát z boxu, čtyřikrát z isthmií, dvakrát z nemejí a jednou z pýthií) a jeho tři synové Dámagétos (dvakrát olympioníkos v pankratiu), Akúsiláos (jednou v boxu) a Dórieus měli z Olympie „medaile", Peisirhodův bratranec (nebo bratr?) Euklés rovněž. Rod byl tradičně protiathénský, protidémokratický, a po jednom puči démokratů byl z vlasti olympioníkos Peisirhodos se strýcem Dórieem vyhnáni a uchýlili se do jihoitalských Thúrií.

"Zakladatel" dynastie Diagorás pocházel po matce z Messénie, neboť patřila mezi potomky dcery slavného krále Aristomenea. Akúsiláos byl olympioníkem v boxu, Dámagétos v pankratiu (oba dva vyhráli své dorostenecké discipliny na olympiádě, v níž otec vyhrál mezi dospělými). Dórieus třikrát po sobě vyhrál pankration v Olympii, kromě toho osmkrát isthmie, sedmkrát nemeje a jednou v pýthiích bez boje, neboť proti němu nikdo nenastoupil. Zatímco Athéňané, jeho váleční protivníci, ho propustili bez újmy, viz rok 407, Sparťané, s nimiž celý život spolupracoval, ho roku 394 odsoudili na smrt a popravili.

Élidští po incidentu s Kallipateirou vydali zákon, podle něhož i trenéři museli na závodiště nazí (konec 5. st.). Závodníci běhali nazí od 15. olympiády a vynálezcem, tím, který odhodil bederní roušku (zoné, diazóma, perizóma, tribón) při krátkém běhu, byl Orsippos/Orhippos z Megar, dórský šlechtic; napodoben byl na těch samých hrách závodníky v dolichu a nahý vyhrál Sparťan Akanthos.

Z Olympie během her mizely ženy, ale prý také mouchy dodržovaly svátek: ačkoli bývalo hodně obětováno a z obětních zvířat bylo hodně krve a masa, mouchy se po dobu konání her, jak praví tradice, odstěhovaly i se ženami za Alfeios. Vždyť se jim ostatně rovněž obětoval zvlášť býk...

V Olympii byly, zřejmě souběžně s roky mužských her, slaveny dívčí svátky a hry héráie, při nichž se dívky na počest Héřinu utkávaly i v běhu, srov. zde výše. Byly to rovněž hry „pentéterické“, pětiletní, měřeno z pohledu Hellénů, kteří počítali oba krajní roky časového údaje: pro nás je taková prodleva čtyřletá (srov. např. rozpětí let 480-476, které je podle starověkého počítání pětiletkou).

Délka ženské trati byla o šestinu kratší než mužský dromos (500 stop = 160,2 m). Hlavním důvodem ale bylo odění Héry do pláště, který po celý rok vyšívalo šestnáct žen. První bájnou vítězkou byla Chlóris z Théb (jako dítě se jmenovala Meliboiá), dcera Amfiónova s Niobou, v závodu, který založila Hippodámie na oslavu své svatby s Pelopem a jako poděkování Héře prý roku 1348. Chlóris se provdala za iólského Nélea, zakladatele Pylu a byla matkou Nestórovou známého z Íliady.

Z první poloviny 7. st. známe ještě jméno jisté Héry z Gyaru, jak poznamenala Sapfó. Nikdo jiný z ostrova se po celý antický svět již nevyznamenal v ničem a Římané používali ostrov jako místo pro odsouzené k vyhnanství a ještě po druhé světové válce fungovalo jako kriminál za hellénské monarchie, dokud nebyla věznice pro politické vězně roku 1974 po vyhlášení republiky zrušena.

Aktivně se ženy účastnily „mužských“ her jako majitelky koní. Historie olympiad zná šest hippických výherkyň: Sparťanky královského rodu jménem Kyniská (Ol. 96 a 97) a Euryleónis (roku 368 na Ol. 103), roku 268 (129. Ol.) Makedonku Belistiché, Bilistiché či makedonsky Filistiachos, přítelkyně Ptolemaia Filadelfa, a tři élejské aristokratky Tímarété (174. Ol. roku 84), Theodoté (ibid.) a Kasiá (Ol. 233 roku 153 n. l.).

Vstup žen na hellénská "sportoviště" byl omezen všeobecně. Pouze na všeiónských slavnostech velkých délií (viz rok 426) a efesijí měly volný přístup i s dětmi; ostatně obě slavnosti a zápolení byly zasvěceny panenské Artemidě.

Zcela moderní, nemyslilný pro starý věk, je skandálek jisté Američanky Suzy Favor-Hamiltonové, šestinásobné běžecké  mistryně Spojených států a účastnice tří olympiád. V prosinci 2012 čtyřiačtyřicetiletá žena vyznala, že v Las Vegas ukončila své podnikání v oboru escort services, kde si pod pseudonymem Kelly Lundy účtovala šest set dolarů za hodinu.

Před hrami: vyhlašování, mír
Konání her a kultovních slavností, a to nejen olympských, pravidelně chodili město od města oznamovat theórové (theóros, dór. theáros). V jednotlivých státech/městech byli proto určeni tzv. theórodochové, „ti, kteří přijímají theóry“, u nichž se poslové ubytovávali.

Např. v Makedonii na konci královské doby (před rokem 167) bylo 65 obcí a v každé byli dva theorodochové, v Pydně, Berroji, Edesse a v Pelle tři. Nápisně doloženo, že fungovali opravdu po celém hellénském světě, až do Súsiány, Persidy a k Perskému zálivu (v souvislosti s vyhlašováním leukofryénejí v Magnésii na Maiandru).

Na dobu konání her, které začínaly 49. nebo padesátého měsíce od konání předchozích o druhém úplňku po letním slunovratu 21. června, tedy v srpnu až září (nejteplejší část léta), bylo vyhlášeno celohellénské příměří, ekecheiriá, „ruce pryč (od zbraně)“, zaručující účastníkům her klidnou cestu do élidské Olympie. Trvalo tři až čtyři měsíce. Po dobu her se pak příměří vztahovalo i na nedotknutelný Diův pozemek v Olympii, místo her, po Helladě se nepopravovalo, nebojovalo (což nebylo vždy dodržováno).

Borci, jejich otcové, příbuzní i trenéři a soudci přísahali na radnice v Altidě nad obětovaným vepřem na dodržování pravidel Diovi Horkiovi, Diovi Přísežnému (vepř nebyl v případě přísahy snězen, ale vhozen do vody). Olympiáda byla konána i v okamžiku perské invase, v době bitvy u Salamíny koncem září roku 480. • Nelze však vyloučit, že hry se konaly již o prvním úplňku po slunovratu, tedy v polovině července; žádné přesnější datum se nedochovalo.

Her se směli účastnit, stejně jako divadelního představení, pouze plnoprávní občané. Posuzování „hellénství“ hellánodiky bývalo v hellénismu a v římské době benevolentní. Od roku 496 (Ol. 71) se Hellény stali Makedonci a od roku 196 (Ol. 146) měli na hry přístup Římané: na isthmie směli Římané už od roku 228, kdy "stovku", stadion, vyhrál jistý Plautus. Egypťany Helléni nikdy nepokládali za barbary a mezi olympioníky je řada ryze egyptských „domorodých“ jmen. Foiníčané se na olympijské závodiště dostávali přes příbuzenství s Kadmem, zakladatelem Théb a dárce alfabéty.

Prvním římským olympioníkem byl na 177. olympiádě roku 72 běžec/dolichos C. Iulius Bassus (zapsán jako Gáius), druhý roku 4 př. n. l. (Ol. 194) v tethrippu/čtyřspřeží budoucí císař Tiberius. Římských jmen je mezi olympioníky hodně málo, na sportování zjevně světa vládci nebyli. Znovu v tethrippu zasvítil o 199. olympiádě (rok 17+) Tiberiův adoptivní syn Tiberius Germanicus Caesar a o 211. olympiádě (rok 65, ale konáno až 67+) Nero, který se dal prohlásit šestinásobným olympioníkem (závod desetispřeží po pádu přežil jen zázrakem).

Dary posílali do Olympie mocnáři z celého světa, dokonce z vladařů židovských Héródés v Palaistíně zvaný Veliký a nedbající monotheistického přísného zákazu vyznávat jiné bohy, který obdaroval řadu hellénských měst v Helladě a Asii nákladnými veřejnými stavbami.

Do šestnácti let věku byli závodníci považováni za mladíky, do dvaceti let za dorostence, jako muži směli soutěžit až od dvaceti (paides/andres).
Třebaže úspěch v kterýchkoli kultovních soutěžních hrách znamenal pro vítěze (nikdo jiný nebyl nikdy sledován a registrován, dnešní stupínky vítězů neexistovaly) velkou osobní i státní poctu, vítězství v Olympii bylo nejprestižnější. Bylo-li pak doprovázeno vítězstvími z Delf, Korinthu a z Nemeie, tedy z dalších věnečných her/agónes stefanítai dosáhl borec v hellénském světě nesmrtelnosti. Dodnes známe nejskvělejší výkony a jejich původce, mnohdy ale nerozumíme jednotlivým údajům.

Olympioníkům se dostávalo doma poct nejvyšších (osud např. Američana Owense není z hellénských časů znám). Byly jim do konce života hrazeny náklady na stravu v prytaneiu, bývali osvobozováni od daní (často včetně potomků na věčné časy), na náklady státu jim byly stavěny sochy, skládána oslavná literární díla apod.

Velmi často se olympioníkové stávali politickými předáky a jejich sportovní výkon byl přizdoben i skutky vojevůdcovskými. V mnoha případech pak byli tací lidé (někdy ještě během života) oslavováni jako héroové. Předtím ovšem museli tvrdě trénovat a přijít do Olympie na „soustředění“ měsíc před vypuknutím her.

O sportovce se v dobách rozkvětu a profesionalisace her staral team trenéra, paidotribés, cvičitele, gymnastés, který měl na starosti také stravu a masáže, aleiptés, masér-olejovač a lékař. Vztah k těmto lidem byl zhruba stejný jako dnes ke všem, kteří podnikají ve sportovní branži jako závodníci i jako jejich doprovod: měli své fandy, mezi intelektuály požívali spíše opovržení. Filosof Xenofanés z Kolofónu, který většinu života prožil putováním po hellénském světě, i v Egyptě byl, jako exulant, než se usadil v Eleji, postavení olympioníků všiml v jedné své zachované elegii. Těšil se na symposion, na pití a příběhy k němu vyprávěné. Na co se netěšil, byly opakované povídačky z pověstí a příběhy athlétů-olympioníků. Jejich výkony a chvála nijak státu nepřispívají, "nenaplní tím spižírny státu/ú gar piainei tauta mychús poleós," a proto jsou vítězství na březích říčky Písy (v Élidě) přínosem jen malým.

Olympioníkové pocházeli z celého tehdejšího světa, odevšad, kde byly hellénské státy: známe jména více než osmi set athlétů-olympioníků (srov. pod athlétés) od dnešního Španělska, jižní Francie a Itálie po Egypt, Palaistínu a Mesopotamii, od Ukrajiny, Rumunska, Bulharska a Chorvatska po severní Afriku.

Prvním epónymním vítězem byl élejský aristokrat Koroibos (podle jedné, snad zlomyslné, poznámky v pramenech prý kuchař), posledním známým z dochovaných seznamů z roku 269 n. l. Dionýsios z egyptské Alexandreie.

Po začlenění do římského světa se stalo „hellénství“ ještě volnějším a mezi vítězi jsou Římané, Egypťané a nakonec Armen, zjevně ve druhé polovině čtvrtého století přísahající na Dia Olympského.

Roku 74 za mithridátských válek vykradl L. Cornelius Sulla z Hellady všechno zlato a cenného, co zbylo z achájského tažení Římanů roku 146. Tedy i z Olympie. Neró byl příznivce všeho hellénského, i her, stejně tak Hadrián. Roku 267 n. l. se dostali až na Peloponnésos germánští Herulové a Olympii znovu vyloupili. Helléni později dokonce na ochranu Diova chrámu přistavěli obrannou zeď.

Hry zanikly po téměř dvanácti staletích, když je s pýthiemi a aktiemi roku 393 n. l. na popud štvavého křesťanského ideologa, milánského biskupa Ambrosia (zemřel roku 397 n. l.; shodou okolností pocházel z Trevíru jako kazatel podobných posmrtných rájů beztřídní společnosti Karl Marx) zakázal císař Theodosius I. (předtím už poněkolikáté, 8. listopadu 392 zakázal polytheistické, v terminologii monotheistických křesťanů tzv. pohanské kulty).

Poslední hry, ačkoli již byly zakázány, měly pořadové číslo 293. Olympismus ovšem ze dne na den nezanikl stejně jako tradiční přírodní kulty, ale není známo, zda se ještě nějaké další soutěže v Olympii konaly. Jiný fanatický monotheista, císař Iustinián, roku 528 zakázal „sportovní“ hry v Antiocheji Syrské a ve sbírce římských právních předpisů zůstala ustanovení o zvláštních právech sportovců. Ostatně vztah křesťanů k atletice a pohybu vůbec je dán postojem jejich ideologa Pavla z Tarsu, který ve svém prvním dopisu Tímotheovi, mudruje: „Tělesné cvičení dává malý užitek, ale pobožnost je ke všemu užitečná, má i nynějšího i budoucího života zaslíbení.“

Posledním dospělým olympioníkem, jehož zatím známe, byl arménský šlechtic Barasdátés/Varzdátés z Ol. 288, roku 373 n. l. (Arsakovec, byl králem Armenů v letech 374 - 379 a vyhnán ze země císařem Theodosiem I. a poslán do exilu do Thúlé, kde zemřel).

Celkově je ze seznamů vítězů a literárních pramenů známo 922 jmen olympioníků všech disciplin. Posledním vůbec známým vítězem byl roku 385 na 291. olympiádě Athéňan M. Aurélios Zópyros, ale pravděpodobně olympionik v boxu dorosteneckém (epigrafický nález publikovaný roku 1997 je v rozhodujícím místě poškozen a čtení [andr]ón je stejně možné jako [paid]ón - "mužů n. chlapců". Eukarpidés, který vyhrál pankration roku 381 n. l. na 290. olympiádě, byl jeho bratrem. Jména z posledních dvou olympiád do zákazu roku 393 neznámě. • Císař Theodosios II. pak 13. listopadu 426 n. l. vydal příkaz k úplnému zničení polytheistických chrámů i na východě říše (o osudu Diovy sochy viz v indexu pod heslem "sedm divů").

Účastníci her museli splňovat jedinou podmínku: museli být Hellény, nikoli však v ethnickém slova smyslu, ale museli vyznávat olympské bohy, mít hellénské vzdělání a být občany některého z několika set hellénských států. Zaniklé státy, dobyté jako např. Messénie, toho práva neměly a získaly ho až po obnovení státnosti (posledním olympioníkem byl na 24. a 26. olympiádě Fanás, bojovník se Sparťany, návrat do Olympie Messénští slavili roku 368 na 103. olympiádě, viz zde níže).

Z celé tehdejší oikúmeny do Olympie přicházeli i diváci. Ubytovávali se po dobu závodů obvykle pod širým nebem, ve stínu stromů Olympie a v okolí plného hájů, na cestovních vozech. Majetní a státní representace s sebou přiváželi stany a houfy služebnictva. O zásobování se starali obchodníci na tržišti z dřevěných bud za zdí posvátkého okrsku Altidy. Od hellénismu zde stálo několik hotelů. Ráno a večer celé okolí Olympie kouřilo z několika stovek oltářů a široko daleko svítily tisíce ohňů, na nichž si návštěvníci Diova svátku připravovali večeři či snídani.

Náboženské obřady doprovázela vystoupení literátů, filosofů, sofistů, předčítání nových děl, ale také manifestace mocných tehdejšího světa, svět slyšel politické programy, uskutečnitelné i utopie.

V Olympii např. Ísokratés brojil za hellénskou jednotu a proti Peršanům a hledal pro své plány hégemóna: Athéňané, Sparťané ani Thébané se jimi nestali, ideologii odplaty a konečné porážky barbarů nakonec na sebe vzali Makedonci Filippos a Alexandros. Ísokratés ovšem též neopomněl připomenout velikost svých předků, kteří se zajímali jen o koňské discipliny, a to z prostého důvodu: jeho otec Theodóros se vyhýbal soutěžím, jichž se účastnili "athléti špatného původu, z malých států a mizerně vzdělaní/kakós gegonotás kai míkrás poleis oikúnás kai tapeinós pepaideuemenús". Setkávání s hellénským proletariátem a středním stavem muselo být pro lidi vznešených duchů pravé peklo... 

Olympie byla ideálním místem pro všehellénské vyhlášky (Alexandros Makedonský na 113. olympiádě proklamoval prostřednictvím hlasatele ono slavně chaotické generální pardon pro všechny hellénské exulanty), pro presentaci filosofických systémů i blábolů všeho, úplně všeho druhu.

V Olympii byl zesměšněn syrákúský vládce Dionýsios I., byl tu sofista Peregrínos alias Próteus, který před zraky všech vstoupil do plamenů, viz pod Peregrínos. Přítomna byly oficiální státní delegace ze všech států. Olympia sloužila jako hlásná trouba, representační představení vlastní moci a majetku, k sjednávání velkých obchodů. Jako v podstatě hotel sloužila stavba zvaná Leónidaion, v Theokleonu bydleli kněží.

Když na 142. hry roku 212 přijel z Alexandrie král Ptolemaios IV. s boxerem Aristoníkem a lidé mu fandili, málem porazil Thébana Kleitomacha. Théban diváky okřikl, proč drží s královým pohůnkem a nikoli s někým, kdo bojuje za Helladu, přízeň diváků se otočila s Kleitomachos (vítěz v pankratiu ze 141. her) Egypťana porazil. Ptolemaiovec se stal jediným z hellénistických monarchů navazujících na Alexandrovo dědictví, který dorazil do Olympie osobně.
Olymp(ij)ský týden mohlo vídávat v hellénismu odhadem na sto tisíc lidí. O diváckých kapacitách stadionu viz tam (olympský nebyl největší).

Olympijské soutěže
Vlastní soutěže trvaly tři dny, do nichž se směstnalo klání v několika disciplinách. Do 24. olympiády roku 684 se závodilo jeden den, tři dny od roku 632, od 37. her. Od 77. olympiády roku 472 trvaly hry pět dnů. O prvním dnu olympiády se běhal sprint, dromos, závod na jeden stadion, jehož vítěz dával jméno celé olympiádě, epónymní vítěz. První soutěž vyhrál Koroibos z Élidy, šlechtic podle všeho (ale podle jedné poznámky možná kuchař – byla by to světová rarita dodnes). Založil později Apollónovi osadu Tripodiskos u Megar a na megarské agoře je pochován; jeho náhrobek viděl ještě Pausaniás, prý jedno z nejstarších sochařských děl v Helladě (jiný jeho pomník je na hranicích Élidy). Koroibos byl první z téměř dvanáctisetleté řady zničené křesťanskými monotheisty roku 393 n. l. Posledním známým olympioníkem, a to v boxu, byl Varasdátés/Varazdátés z armenské větve Arsakovců, který byl doma krátce králem (374-379; srov. roku 776 a v příloze seznam vítězů a zde výše). Poslední hry měly pořadové číslo 293. Jménem známe přes devět set vítězů, srov. zde níže a výše.

Na 14. olympiádě roku 724 přibyl diaulos, běh na dvě stadia, který vyhrál Písan Hypénos a o další olympiádě Akanthos ze Sparty. Byl to vůbec první spartský olympioníkos a 15. olympiáda byla možná také první, na níž vzali Sparťané účast. Na té samé olympiádě přibyl dolichos, běh na delší trať (c. 1500 až 4500 m) a poprvé se běželo bez bederní roušky, když ji megarský Orsippos/Orhippos ztratil či zahodil.

Na 18. olympiádě roku 708 byl uveden pentathlon, pětiboj, a zápas, palé. Obojí vyhráli Sparťané, Lampis a Eurybatos. Na 23. olympiádě roku 688 se začalo boxovat, pygmé. Prvním vítězem byl Onomastos ze Smyrny, který dokonce dal boxu pravidla. Jméno epónymního vítěze v běhu na jeden stadion je nejasné: buď platí podoba Hypéresieus z ĺkaru (?), nebo prameny uvádějí podobu (H)ikarios z Hypéresie.

O 25. olympiádě roku 680 se poprvé běžely dostihy dospělých koní v čtyřspřeží a prvním olympioníkem byl Pagóndás z Théb. Na 33. olympiádě roku 648 byly přidány další dvě disciplíny: pankration, směs volného stylu a boxu, a jízda na závodním koni, kelés. Prvním olympioníkem v pankratiu se stal Lygdamis ze Syrákús, prvním olympioníkem v keleu byl Kraxilás či Krauxidás z thessalského Krannónu. Syrákúští tvrdili, že jejich Lygdamis má sílu jako Héráklés (pochován leží u syrákúských lomů).

Na 33. hrách zvítězil v závodu se čtyřspřežím Myrón I., syn Andreův a bratr Orthagorův, od roku 656 samovládce v Sikyónu. Myrón I. se stal bratrovým nástupcem po jeho smrti a vládl sedm let; po něm následoval jeho syn Aristónymos a pak Aristónymův syn Myrón II.

Toho zavraždil na radu nejmladšího z bratrů Kleisthena prostřední bratr ĺsodémos. Myrón byl prvním „politickým“ vítězem her a zřejmě první z vládců pochopil propagandistický význam her. V Altidě dal postavit svatyni, kterou později Sikyónští používali jako tzv. pokladnici. Jeho vnuk Kleisthenés vyhrál také a zeť tohoto Megaklés Athénský třikrát. O aristokratech a koních viz pod olympijskými kuriositami.

Na 37. hrách roku 632 přidány zápas, palé tón paidón, a stadion dorostu. Na 41. hrách roku 616 přibyl box dorostenců. Na 65. olympijských hrách roku 520 byl přidán běh v plné polní, hoplítés (sc. dromos). Prvním olympioníkem byl Dámárétos z Héraie v Arkadii. Jeho sochu v Olympii vytvořili Eutelidás a Chrýsothemis z Argu. Roku 500, na 70. olympiádě, přibyly závody zapřažených mul do čtyřkolých vozíků, apéné (zrušeny roku 444).

Na 93. olympijských hrách roku 408 byla přidána další disciplína, dvojspřeží, sinóris. Prvním jejím olympioníkem se stal Euagorás z Élidy. V pankratiu zvítězil jistý Polydamás ze Skotússy, obr, který později u Krále zabíjel holýma rukama lvy a bojoval nahý proti ozbrojencům: první z evropské zápasnické extratřídy! 
71. olympiáda závod klusáků, během něhož jezdci seskakovali a běželi část závodu vedle koně, kalpé. Zrušeno roku 444 na 84. hrách.

Na 96. olympiádě roku 396 přistoupil závod hlasatelů-heroldů, kéryx, a trubačů, salpinktés. O 99. olympiádě roku 384 se poprvé závodilo se čtyřspřežím hříbat, roku 268 na 128. hrách přibyla dvojspřeží hříbat, později dostihy hříbat s běžcem (na 131. olympiádě roku 256 vyhrál Tlépolemos z Lykie). Posledním rozšířením byl roku 200 na 145. hrách pankration dorostu.

Některé discipliny se brzy znelíbily. Na 38. olympiádě roku 628 se závodilo poprvé a naposledy v pětiboji dorostenců. Élejským se prý nelíbilo, že tehdy vyhrál Sparťan Eutelidás a podruhé disciplinu už nevyhlásili (nebo byla náročná?). V dostihovém sportu se od 70. olympiády roku 500 závodilo na hippodromu v závodě se čtyřkolím spřežením, apéné, mezků (závod koní by byla sinóris).

O další olympiádě se poprvé soutěžilo v závodu klusáků, kalpé, při němž v závěrečné části závodu jezdci seskakovali a běželi vedle koně, které drželi za uzdu (později Helléni provozovali podobnou disciplinu, ale neolympijskou, anabatai). Prvním klusákovým olympioníkem se stal Pataikos z Dýmé, u apéné Thersios z Thessalie.
Obě disciplíny byly zrušeny na 84. olympiádě roku 444.

Hry po dnech
Pořadí disciplin se měnilo stejně počty soutěžních dnů. Kromě začátku historie her není řazení disciplin známo, ani čím se začínalo, a je na to mnoho názorů. Pořadí disciplin nebylo stálé. Byly doby, kdy se první den jen přísahalo, obětovalo, závodilo v trubačích a losovaly jízdní soutěže. Druhý den byly soutěže dorostenců, třetí den dopoledne všechny koňské závody, odpoledne pětiboj, večer rituály za Pelopa. Čtvrtého dne, za úplňku, velké procesí a oběti Diovi a slavnostní jídlo v prytaneiu. Pátého dne byly dopoledne konány běhy, odpoledne všechny zápasy (zápas, box, pankration) a běh ve zbrani. Šestého dne ráno vyhlašování vítězů před Diovým chrámem, večer hostina na jejich počest.

 

Účastníci se shromažďovali v plethriu, cvičišti élidského gymnasia, k jakési formě předregistrace. Cvičíval tu prý kdysi Héráklés a části města s gymnasiem říkávali Élidští Xystos, Vypletá čtvrť, protože ji zbavil bodláků právě Héráklés.

Dva dny před hrami se závodníci a „tajemníci“ vypravili z Élidy do Olympie (tři sta stadií, 57,7 km) po Svaté cestě, očistili se u pramene Píerá a přespali v půli cesty v obci Letrínoi. Druhého dne pokračovali do Olympie, kde byli dopoledne hlučně vítáni. To je začátek zahájení her.

Olympské hry začínaly nástupem sboru rozhodčích-hellánodiků se všemi borci, oficiálním vyhlášením her a jmenným představováním závodníků s dotazem publiku, zda athléta znají jako svobodného a je-li jeho minulost bezúhonná. Konány oběti za zdar her. Následovalo losování ze stříbrné urny a kaménky s písmeny do rozběhů a dvojic pro zápasnické discipliny (alytarchés, alytarchos, „ředitel soutěže“, vyhlásil dvojice a čtveřice). Závodník postupující přímo (lichý ke dvojicím) se nazýval efedros, sedící.

Soutěže nebyly tak mohutně obeslané jako v novověku. Např. roku 49 n. l. na 207. hrách měla soutěž dorostenců v zápasu sedm borců. Podél běžecké podkovy se údajně vešlo na čtyřicet tisíc diváků: v Olympii se nesedělo, Helléni sledovali závody hlava na hlavě po celý den ve stoje na náspu kolem trati.

Rozhodčí byli původně potomci Oxylovi. Na 50. olympiádě roku 580 zvolili Élidští dva pořadatele ze svých řad losem. Na 95. olympiádě roku 400 bylo stanoveno, že rozhodčích-hellánodiků bude devět, tři pro hippické soutěže, tři pro pětiboj, tři pro všechno ostatní. Roku 392 na 97. olympiádě byl přidán desátý rozhodčí, athlothetés.

Na 103. olympiádě, protože byli élejští rozděleni do dvanácti fýl, zvýšili roku 368 počet rozhodčích na dvanáct, po prohrané válce s Arkaďany na 104. olympiádě roku 364 a ztrátě území bylo rozhodčích jako fýl osm. Na 108. olympiádě roku 348 bylo hellánodiků zase deset a to vydrželo do zrušení her.

Hry otevíraly běhy. Od roku 396 (Ol. 96) to byly soutěže trubačů a hlasatelů; vítězi se dostalo cti vyhlašovat průběh her. O olympijskou olivovou snítku usilovali pištci, aulétés, trubači, salpistés n. salpinktés agón, a pořádána soutěž hlasatelů-heroldů/vyvolávačů, kérykes. Troubení na polní trubku jako první vyhrál Tímaios z Élidy a soutěž heroldů Krátés z Élidy.

Odpoledne po soutěži „moderátorů“ obětováno ve veřejném zájmu i soukromém na olympijských oltářích Olympanům, ale také Dioskúrům, Tyché, Taraxippovi.
Řada votivních předmětů byla v Olympii přes několik těžkých loupeživých nájezdů nalezena. Např. Miltiadova přilba, jak potvrzuje nápis, v níž bojoval roku 490 u Marathónu; je to zřejmě nejstarší evropská věc, o níž víme, že ji užíval z literárních pramenů známý člověk (nejstarší osobní věci vůbec jsou však zachovány v hrobech egyptských vládců). Druhou takovou přilbou, nevíme však, zda osobní nebo z kořisti, byl dedikační dar Diovi od Hieróna I. Syrákúského po vítězství nad Etrusky v naumachii před Kýmou roku 474, viz. • Do stejné kategorie asi spadá střep z obětní nádoby hliněné, kterou dedikoval v Helléniu v Naukrátidě historik Hérodotos, lze-li nápis rekonstruovat takto: [theois tón Hellén]ón Hérodotos <anethéke>, tedy ""bohům Hellénů (obětoval) Hérodotos".

Prvního dne olympiády se po trubačích a hlasatelích odbývaly běžecké discipliny. Až do 77. olympiády roku 472 závodili však lidé s koňmi ve stejný den. První soutěží byl obvykle sprint, dromos, běh na délku jednoho stadia, tedy necelých dvě stě metrů (olympijské 192,27 m = sto kroků Hérákleových).

Po rozbězích obvykle běhaných po čtveřicích se konalo finále. Na dráhu se vešlo podle zachovaných zbytků startovních bloků až dvacet závodníků. Nahé běžce (o uchycení předkožky na tělu viz pod obřízka) na písečné dráze oddělovaly stylem start-cíl čáry bílého prášku/křídy, což vydrželo dodnes.

Jméno vítěze tohoto běhu se stalo i označením pro celou olympiádu, používané jako chronologická pomůcka ("olympiáda, na níž zvítězil XY"). Seznamy epónymních olympioníků jsou v podstatě zachovány. První čísloval roky podle první olympiády roku 776 sofista Hippiás z Élidy. Kromě úředních seznamů v Olympii pořídil soupis olympioníků Aristotelés, Eratosthenés, Flégón Trallský a z nich výpisy Sex. Iulius Africanus.

V každém ze závodů a po celý starý věk rozhodovalo vždy jen prosté vítězství; čas, doskoky či hody nebyly měřeny nikdy, čímž pro nás není přesného srovnání. Nikdo se rovněž nezajímal o osud poražených závodníků.

Nejváženější vítězství byla ale z pětiboje a ze zápasů, stejně jako z běhu ve zbroji. Komu se podařilo v týž den zvítězit v zápase i v pankratiu, byl nazván paradoxoníkés, tj. překvapující, neočekávaný vítěz. Prvním byl Héráklés Diův, prvním ze smrtelných se stal až na 142. olympiádě Kleitomachos z Théb.

Komu se pak podařilo zvítězit i na dalších třech hrách z panhellénské čtveřice a jednom čtyřletém období, kterému se říkalo periodos, byl označován vzácným titulem periodoníkés, tj. ten, který v jednom čtvrtletí dokázal ve své disciplině zvítězit v Olympii, v Delfách, v Korinthu a v Nemeji.

Po závodu na jedno stadion následoval dolichos, běh na delší vzdálenost, v různých dobách v rozmezí sedmi až 24 délek stadia (tj. c. 1350 až 4600 m). Závodiště nemělo nikde v hellénském světě oválnou podobu. Závodníci se otáčeli kolem mety (ale nevíme, zda dotekem či oběhnutím, nebo zda měla každá dráha svou metu).

Po dolichu se závodilo na dvojnásobné délce stadia, tzn. necelých 400 m (diaulos, tj. „na dvě flétny“). Pozdě odpoledne se pak konala závěrečná disciplina prvního dne olympiády, běh ve zbrani, hoplítés dromos/hoplítodromos, na vzdálenost dvou či čtyř stadií (tj. až téměř 800 m). Závodníci obdrželi kovové štíty a kopí z chrámu Dia Olympského, vlastní měli přílby a náholeníky, neběhalo se s mečem, rozběhy se nekonaly, erárních výstrojí bylo pro rovnost podmínek dvacet pět. Vítěz dostával titul „Nejlepší z Hellénů, aristos tón Hellénón“. Zbroj mohla vážit až třicet kg.

Druhý den her byl věnován zápasnickým disciplinám. Zápas, palé, neměl s dnešním pojetím tzv. řeckořímského zápasu mnoho společného: bojováno bylo ve stoje úchopy a siláckým přehazováním soupeře, dotknout se půdy tělem od kolene nahoru směl borec jen dvakrát, potřetí znamenalo konec. Zápas patřil k nejoblíbenějším hellénským sportům a k „základnímu“ sportovnímu vzdělání mládeže.

Po zápasu následovala soutěž boxerů, pýx, pygmé. Starý věk neznal kožené rukavice, ale ruce byly ovázány koženými řemínky/himantes, prsty byly volně, zataženy v pěst. Teprve římský svět přidal na řemínky přes klouby kožené vystlané destičky (a později i kovové cvoky); srov. nález páru "rukavic" v pevnosti Hadriánova valu Vindolandě na severu Anglie roku 2017 (o pevnosti a literárních památkách viz v indexu s. v. epistiolografie). Sport byl box tvrdší než novodobá jeho verse: údery směly směřovat pouze na hlavu. Stejně jako v zápasu i v boxu vzdával rohovník zápas slovně nebo zdvižením ukazováčku. Helléni neznali časové omezení zápasu, ani „kola“, starověký ring neměl provazy, ale byl vymezeným písečným čtvercem.

Kuriosního vítěze, muže, který žil s vlky, měla olympiáda v boxu roku 400. Jistý Démarchos či Dámarchos z Parrhasie žil v rámci vykonání kanibalského rituálního zvyku (viz pod oběti lidské) osm let v Arkadii s vlky, pak dva trénoval v gymnasiu a vyhrál v Olympii. Box i zápas musely být vybojovány za jeden den, včetně vylučovacích zápasů. Boxeři byli před posledními koly značně zkrvavení, přestávka neexistovala. O jednom z vítězů víme, že jeho mistrovský zápas byl toho dne jeho desátým v řadě.

Po boxerech se na konec dne na zápasiště dostavili athléti pankratia, něco jako volného stylu (srov. např. dnes moderní zápasy z jihovýchodní Asie). Ruce borců nebyly zavázány řemínky a na rozdíl od palé bylo v pankratiu možné bít po celém těle (tedy i pod pás), kopat, zasazovat rány koleny, vyvracet prsty a používat jakýchkoli chvatů. Zakázáno bylo kousat, škrábat a zatlačovat prsty do nosu a očí. Prohrál ten, kdo se vzdal slovně či zdviženým prstem nebo několikerým úderem o zem, nebo prostě ten, který zůstal ležet...

Třetí a poslední soutěžní den olympiády zahajoval zrána nejnáročnější disciplinou her, pentathlonem, pětibojem. Nedochovala se přesnější zpráva, podle níž by se dalo stanovit, v jakém sledu disciplin se soutěžilo, které přesně discipliny to byly a jak byl pentathlon vůbec vyhodnocován (bodování podle pořadí v jednotlivých disciplinách?). Možná, že vítězové čtyř disciplin rozhodli v páté, v zápasu, kdo bude vítězem pětiboje, nebo se vítězem stal ten, kdo vyhrál ve třech disciplinách a další dvě se už nekonaly (?).

Do hellénského pětiboje zřejmě patřily běh (dromos, jaký?), hod oštěpem (akontismos) a diskem nejčastěji váze kolem pěti kg (diskos), skok do dálky (halma) za zvuků rytmické píšťaly a zápas (palé). Ačkoli jsou známy výkony vítězů v jednotlivých disciplinách pětiboje, nepatřily oba hody a skok do dálky nikdy k samostatným disciplinám a jejich vítězové mezi olympioníky. Faullos Krotónský prý hodil diskem 95 stop, tedy 28,5 metrů; váhu disku neznáme, nejlehčí ze zachovaných vážil 1,86 kg, nejtěžší 6,63 kg s průměrem 17 až 32 cm.

Váha oštěpů a disku kolísala a byla nižší než dnes. Při vrhu oštěpem (nezaostřený, bez kovového hrotu) se využívalo řemínkové kličky na ratišti, která dávala oštěpu větší rasanci. Ke skoku do dálky používal starý věk dvou kamenných či bronzových činek (haltéres v podobě klasického telefonního sluchátka), které sloužily k získání švihu ve skoku.

Vzhledem k tomu, že rekordní údaje ve stopách se v přepočtu pohybují od 15,42, po 16,31 až 16,66 metrů (= 50 stop Faulla Krotónského a 52 stopy Sparťana Chionidy), nikdo netuší, jakou technikou se vlastně skákalo, nebo zda to nebyl například součet tří skoků. Až dosud se soudilo, že jde vlastně o trojskok, nebo snad serii několika (pěti?) skoků z místa.

Souběžně s pětibojem probíhaly na hippodromu na březích Alfeia od rána třetího dne olympiády jezdecké a vozatajecké soutěže. Jezdci se kolem mety, nyssa, otáčeli šestkrát (koně i hříbata), dvojspřeží a čtyřspřeží (jen pro největší magnáty hellénského světa) dvanáctkrát. Jezdci, obvykle najímaní (srov. pod dostihy), jezdili bez třmenů, vynálezu to buď čínského nebo avarského.

Stejně jako dnes vlastním vítězem byl proklamován majitel spřežení. Hippodromos byl dlouhý tři stadia a jedno plethron, tedy asi 607 metrů, a široký asi dvě stě metrů. Bylo to vůbec největší hellénské závodiště, překonané až římským cirkem.

Majitel stáje, olympioníkos, se často dozvídal o svém vítězství až několik dnů později, než ho dosáhl rychlý posel, srov. příběh Filippa II. o všem, co se dozvěděl ve stejný okamžik roku 356 pod hradbami Poteidaie: že má syna, že vyhořelo Artemísion, že vyhrál nad Illyry a že jeho koně byli v Olympii nejrychlejší (vzhledem k tomu, že olympiády bývaly v srpnu až září a Alexandros se narodil kolem 21. července, bude to asi smyšlená anekdota).

Závody čtyřspřeží, tethrippon, se běžel na hippodromu na dvanáct okruhů (c. 1200 m), tedy asi 15,6 kilometrů. Kelés, dostih s jezdcem, byl na vzdálenost poloviční.

Vztah Hellénů ke koním a zvířatům obecně byl zcela moderní. Tak např. athénský velmož Kimón (II.), otec vítěze od Marathónu Miltiada, byl pohřben se svými čtyřmi klisnami, s nimiž vyhrál třikrát v Olympii, srov. zde níže. Jiný Athéňan, Alkibiadés, vyslal roku 416 (Ol. 91) do Olympie do jednoho závodu sedm čtyřspřeží a získal vítězství, druhé a čtvrté místo.

Alkibiadés pak uspořádal pro celou Helladu v Olympii hostinu a doma dal vyvěsit u Propylají obrazy Aristofóna; na jednom věnčí Alkibiada Pýthie a Olympie, na druhém sedí Nemeji na klínu. Eurípidés věnoval athénskému magnátovi hymnos. Se stejnou pompou konal po vítězství svého koně v dostizích předtím roku 468 (Ol. 78) vládce v Rhégiu a Messáně Leofrón, syn Anaxilův. Na něho složil oslavné verše Simónidés z Keu. Ve stejné disciplině před ním zvítězil roku 496 (Ol. 71) Empedoklés z Akragantu, děd stejnojmenného literáta, filosofa a politika. Jako pýthagorik a tedy vegetarián dal udělat z myrrhy, kadidla a koření vola a rozdělil ho mezi návštěvníky her. 

Alkibiadés byl vůbec milovníkem zvířat i nádhery. Za obdivovaného neobvykle velikého psa vydal sedmdesát min stříbra. S vítězným spřežením asi nebylo všechno v pořádku. Mnohem později měl mladší Alkibiadés proces, kde jeho otce obvinil jistý Argívec z podvodu. Prý si přisvojil vítězství koní, jejichž koupi původně jen zprostředkoval, a nechal si je. O dalších pozoruhodnostech kolem hippodromu viz zde níže v kuriositách.

Na svém koni lpěl Alexandros Veliký. Jeho Búkefalás pošel na březích Indu ve stáří třiceti roků; nikdy nezávodil, zato vezl Alexandra do všech vítězných bitev. Alexandrův oblíbený pes se jmenoval Péritos (Kryplík?). Makedonský král býval prý v mládí dobrým běžcem, ale běžeckých závodů se neúčastnil („ledaže by s ním závodili králové“), a nikdy neuspořádal soutěže v pankratiu a boxu, v nichž docházelo k ošklivým zraněním.

Velkým milovníkem koní a psů byl bisexuální císař Hadriánus. I on jim stavěl náhrobky. O něco později bratr a spoluvládce M. Aurélia Antónína L. Vérus postavil na Váticánu pomník koni Volucrovi ze stáje Zelených.

Dorostenecké a umělecké soutěže
Po celou dobu konání olympiády probíhaly pravděpodobně ve stejné dny obdobné soutěže dorostenců. Odměny pro ně byly zavedeny na 37. olympiádě roku 632, kdy z mladých zvítězil v zápasu Sparťan Hipposthenés a v běhu Élejec Polyneikés; na 38. olympiádě se poprvé a naposledy konal dorostenecký pětiboj (Sparťané se této disciplině a boxu vyhýbali).

Na 41. olympiádě roku 616 byl zaveden dorostenecký box (Filétás ze Sybaridy). Na 145. olympiádě roku 200 byl první dorostenecký turnaj v pankratiu; vyhrál ho Faidimos z Alexandreie Tróady (podle jiného zdroje to byl „Egypťan“ z Naukrátidy).

Nejmladším olympioníkem všech dob byl (a stále je) dvanáctiletý Dámiskos z Messénie, který doběhl jako první na 103. olympiádě roku 368 (tedy hned po obnovení messénského státu; viz zde výše) ve stadiu. Později ještě zvítězil v Nemeji a na Isthmu i v pětiboji. Feriás z Aigíny nebyl roku 468 rozhodčími připuštěn na hry 78. olympiády, protože se jim pro zápas zdá slabý. Vrátil se o čtyři roky později, a vyhrál kategorii dospělých.

Vyhlášeným dorostencem byl Efarmostos z Opúntských Loker, zápasnický olympioníkos roku 456 (0l. 81). Vyhrál ještě v Delfách, Nemeji a na Isthmu a byl tedy periodoníkem; zřejmě stále ještě v dorosteneckém věku nebo mlád porážel dospělé. Stejně jako Pýthagorás, viz zde níže, poráželi dospělé dorostenci Paiónios z Eleje (Ol. 141 roku 216) a famosní Tiberios Klaudios Artemidóros z Trall roku 69 n. l. na hrách 211. olympiády: v jeden den vyhrál v pankratiu v mladší i starší věkové kategorii (ageneioi) a ještě v mužích.

Čtvrtého dne byli vítězové jednotlivých disciplin slavnostně dekorováni olivovým věncem a palmovou ratolestí v proslulém Diově chrámu a konány kultovní úkony na počest Dia Olympského s hekatombou, obětí sta volů (jako první, tvrdilo se, ověnčil vítěze palmovou ratolestí Théseus na Délu při návratu z Kréty). Zřejmě teprve tento den byl úplněk a vlastně původní den her. Pak se slavilo do rána.

Následujícího dne, pátého her, se konal závěrečný ceremoniál. Byla vybrána místa, kam budou umístěny sochy vítězů (forma odměny) a hry po seriálu náboženských úkonů slavnostně vyhlášením herolda ukončeny.