107-116

 

***********************************************************
107. 
Ol. 221,3

418 SE
354 AE
Flávios Alkibiadés z Paiánie | neznámý  
a. u. c. 860
L. Licinius Sura III a Q. Sosius Senecio II

coss. suff.: L. Acilius Rufus; C. Minicius Fundanus a C. Vettennius Severus

C. Iulius Longinus a C. Valerius Paullinus

***********************************************************

Po návratu Traiana do Říma dorazilo mnoho vyslanců a mezi nimi také jistého indického panovníka; nic bližšího známo není. 

Na oslavu likvidace nezávislé Dákie uspořádal hry o 123 dnech, během nichž bylo pobito na jedenáct tisíc zvířat a bojovalo v aréně na deset tisíc gladiátorů. Byly to zřejmě nejvelkolepější krvavé hry celých starých dějin.

Dal postavit vydlážděnou cestu s mosty napříč Pomptijskými bažinami v Latiu, další z Volsinií do Clusia/via nova traiana, a z Beneventa do Brundisia/via traiana. Stavěl knihovny a svým jménem označené forum v Římě, které bylo dokončeno roku 112, viz tam. Navrhl ho architekt Apollodóros z Damašku a řídil stavbu Traianova fora s monumentálním sloupem s vylíčením dáckých válek, který se uchoval. Pro množství nápisů s Traianovým jménem po Římě nazval o dvě staletí později Constantinus I. Traiana bylinou zdí, herba parietaria. Předchůdce dvorního architekta Apollodóra viz roku 64 a 86.

Rozšířil úřad curátorů, curatores rei publicae, řec. logistai n. diorthótai, dohlížejících císařovým jménem na stav financí svobodných obcí po celé říši: legatus ad ordinandum statum liberarum civitatum. Funkci zavedl nejpozději Domitianus. Namísto propuštěnců, jak bývalo zvykem od Claudia po Flaviovce, upřednostňoval Traianus v císařských službách jezdce/rytíře.

Administrativa narůstala, povstávaly nové úřady civilní a vojenské správy. Byrokracie byla pravděpodobně hlavním důvodem, proč se za chaosu krátkých vojenských vlád v třicetiletí c. 235-268, viz tam, římská říše nerozpadla na drobná panství jako kdysi seleukovská a udržovala povědomí celistvosti minimálně tím, že držela jakous takous daňovou kázeň v provinciích. Výkony správního aparátu byly zjevně úctyhodné: například kancelář egyptského praefecta Ti. Claudia Subatiana Aquily (206-211) dostala během pouhých tří dnů 1804 peticí (sic). 

***********************************************************

108. 
Ol. 221,4

419 SE
355 AE
Antiochos Filopappos (zemřel); Lailiános | neznámý  
a. u. c. 861
Ap. Annius Trebonius Gallus a M. Atilius Metilius Bradua
coss. suff. P. Aelius Hadrianus I (od května) a M. Trebatius Priscus 

M. Titius Lustricus Bruttianus a Q. Roscius Coelius Murena Silius Decianus Vibullius Pius Iulius Eurycles Herculanus Pompeius Falco vulgo Q. Pompeius Falco

***********************************************************


V Británii nápisně doloženo, že se Devátá legie hispánská/legio ix. hispana podílela na přestavbě pevnosti v Eburaku/dn. York do kamene.

***********************************************************
109. 
Ol. 222,1
Kallistos ze Sídónu
420 SE
356 AE
Kassios Diogenés | neznámý  
a. u. c. 862
A. Cornelius Palma Frontonianus II a P. Calvisius Tullus Ruso
coss. suff. C.: L. Annius Largus; Cn. Antonius Fuscus a C. Iulius Antiochus Epiphanes Philopappus

C. Alburnius Valens a C. Iulius Proculus 

***********************************************************

Mezi soutěže olympských her byl vrácen prostý dostih, kelés; dostihy zavedeny roku 648-, kdy byly vyňaty, nevíme.

Antiochos Epifanés Filopappos/Antiochos zjevený bůh a dědomil, cos. suff. t. r., byl vnukem posledního kommágénského krále Antiocha IV., viz rok 72+. Athénští mu vztyčili mramorový pomník známý jako Filopappův památník. 

V Edesse, sídelním městě Orrhoény, dosedl na trůn Abgar VII. bar Ízat, syn Ízata (nikoli krále adiabénského jménem Izatés), bratr Ma'núa VII., který nastoupil na trůn asi roku 123. Abgar VII., který si vládu nad zemí koupil od Partha Pakora II., zemřel za římské invase roku 116. Jeho předchůdce, armenský Arsakovec Sinatrokés/Sanatrukés panující Orrhoénům od roku 91, zmizel z pramenů. Bylo mu padesát, když ho na lovu zasáhl do hlavy šíp; kým a proč vystřelený, nevíme. Poněvadž též skončila jeho vláda v Armenii, pravděpodobně zemřel (zde u moci od doby po roce 75, viz). 

Za Sanatrukova nástupce vnucoval parthský král Pakoros II., zemřel po roce 105, Armenům svého staršího syna Axidára/Ašchadar, aniž by se ptal na mínění Říma. Pakorův bratr Osroés, který byl ve válce o trůn s Vologaisem III., viz o celé politice rok 105, si nepřál dostat se mezi dva ohně, brzy Axidára sesadil (113?) a Armenům dal vládnout jeho bratrovi Parthamasiridovi. Traianus po likvidaci dáckého odporu začal chystat v této době parthské tažení, viz rok 113n. 

V obci Adamclisi v rumunské Dobrudži, která se ve starých dobách jmenovala po pomníku, postaven a zasvěcen památník vítězství nad Dáky a dalšími barbary severně od Dunaje, tropaeum Traiani, dedikovaný v podobě klasického tropaia Martovi Mstiteli/Ultorovi. Základna má průměr třiceti metrů a stejně tolik nebo více měl celkové výšky. Přes padesát metop znázorňovalo momenty z římských bojů s barbary. U monumentu stávalo mausoleum dnes neznámého římského vojevůdce.  

Zachována mapa z časů po skončení dáckých válek. Cornelius Tacitus zveřejnil své Historie a Annály.

V Římě dokončen vodovod aqua Traiana napájející Traianovy lázně a naumachii, viz rok 86.

***********************************************************
110. 
Ol. 222,2

421 SE
357 AE
Flavios Eufanés | neznámý  
a. u. c. 863
M. Peducaeus Priscinus a Ser. Cornelius Scipio Salvidienus Orfitus
coss. suff.: C. Avidius Nigrinus a Ti. Iulius Aquila Polemaeanus

L. Catilius Severus Iulianus Claudius Reginus a C. Erucianus Silo

A. Larcius Priscus a Sex. Marcius Honoratus

***********************************************************

Kolem roku 110 zemřel Traianův důvěrný přítel, spolubojovník, trojnásobný konsul a velký bohatec L. Licinius Sura. Pocházel také z Hispánií, možná z Barcinóny/Barcelony, popř. z Tarrakóny. Vynikl v rhétorice, vystupoval za mlada jako právník a byl znám jako člověk všeobecně vzdělaný: Plinius mladší se na něho obrátil dopisem s otázkou, co si myslí o duších ("velim scire, esse phantasmata et habere propriam figuram numenque aliquot putes?"). Byl legátem v Belgice a Dolní Germánii a Traianovým vojevůdcem podporoval nástupnictví Hadrianovo a Římu i provinciím věnoval řadu staveb.

Ve Městě postavil mimo jiné na Aventinu velké thermy, thermae suranae. Snad za jeho úřadování v Porýní propojili Římané pevnůstkami, strážními věžemi a palisádovými valy dvojitou obranou linii mezi řekami Nicer/Neckarem a Moenus/Main, Mohanem (Odenwaldlimes).
    Traianus chodil s důvěrou k Surovi neohlášeně na oběd, beze stráží i nejbližší ochranky, dal se jeho lékařem ošetřovat a holičem holit (teprve filhellénský Hadrianus, "Graeculus", byť také vojácky založený, přišel s módou plnovousu, která držela římské elity příštích dvě stě let, až s ní skoncoval Constantinus I.). 

Jedním z rysů éry adoptivních císařů a principátu s dominátem vůbec byla všudypřítomnost advokátů a právnických theoretiků, hlavně v poradních conciliích panovníků. Právnická manie byla o to pozoruhodnější, o co hlouběji upadala občanská práva. Advokáti měli své živnosti a kromě toho vykonávali veřejné úřady. Do podobného rozpoložení se dostala civilisace snad až zase v Americe druhé poloviny dvacátého století. 

Traianovým lékařem byl činorodý T. Statilius Crito neboli Kritón z Hérákleie (Pontské?). Připravil principovi ranní léčivý koktejl, který Traianus denně pil. Složil spisy o kosmetice, přístupných lécích, těž kuchařku a kroniku principových tažení proti Dákům Getika, použitou pak Traianem pro vlastní popis svých válek (všechno spisy nezachované).   


***********************************************************
111. 
Ol. 222,3

422 SE
358 AE
C. Iúlios Kassios ze Steirie | neznámý  
a. u. c. 864
C. Calpurnius Piso a M. Vettius Bolanus 

coss. suff.: T. Avidius Quietus a L. Eggius Marullus

L. Octavius Crassus a P. Coelius Apollinaris

***********************************************************

C. Plinius Caecilius Secundus, rodným jménem C. Caecilius Cilo (asi 50) nastoupil jako legatus pro praetore správu senátorské provincie Bíthýnia & Pontos, tehdy mimořádně pod správou Traianovou. Buď v Níkaji úřadoval do roku 113, nebo tam v té době či o rok později zemřel (narozen roku 61 n. 62). Vedl čilou korespondenci, která se zachovala, též s principem. 

Plinius to chvílemi přeháněl, přímo principa opruzoval. Škemral o udělení občanství propuštěncům ze svého okolí, o úřady pro své známé a vylíčil mu dokonce, jak nebezpečnou měl cestu do anatolské provincie. Traianus mu na to ironicky odpovědě: "Dobře, žes mi o tom napsal, nejdražší Secunde. Vnitřně mne totiž zajímá, jakými že cestami se dostaneš do provincie. Podle toho, jak ti terén radí, chytře jsi rozhodl jednou použít lodí, jindy vozů." (dopis X, 16)

Traiana se muž, pokládající se za intelektuála, vyptával na řadu organisačních opatření, aby nešlápl vedle. Principa oslovoval "pane/domine", a pro historii je důležité psaní, v němž se ptá, co má dělat s křesťany, a Traianova odpověď na to (X, 96 a 97). Měly svou dokumentační váhu již ve starém věku a mezi jesusovci, když jejich historik Eusebios z Kaisareie z nich cituje: k roku 112 kladou jeho souvěrci začátek dalšího celoříšského pronásledování, persecutio christianorum

Plinius byl bezradný, když mu udavači hlásili jména lidí, kteří křesťany jsou, nebo byli před třemi nebo i dvaceti roky; netušil, jak s obviněnými zacházet. Ty, kteří se přiznali, že stále křesťany jsou a potvrdili to i po třetí otázce, všechny posílal na popravu. A poněvadž tuší, že se takových lidí, mužů i žen, dostane před soud ještě hodně, raději se principa ptá, jak postupovat: "Nejenom města, ale též vesnice a usedlosti jsou nákazou z této pověry prolezlé, ale zdá se, že se tomu dá vzdorovat a dosáhnout změny." Lidé se prý zase vracejí do chrámů a konají oběti "dlouho zanedbávané/diu intermissa"

Traianova odpověď se stala vzorem pro celou dynastii adoptivních císařů. "Nepátrat po nich. Jsou-li obžalováni a usvědčeni, budou potrestáni/conquirendi non sunt; si deferantur et arguantur, puniendi sunt". Pardonovat ale se mají ti, kteří se distancují a prokáží, že nejsou křesťany obětováním našim bohům. Anonymní udání se brát v potaz nebudou, neboť to "nepatří do naší doby/nec nostri saeculi est".

Šokující na dopisech je to, že tradiční kulty v anatolské provincii upadly do té míry, že se místy už nekonaly polytheistické bohoslužby a obnovovány byly zjevně až cestou úřední; možná již ani nežilo obyvatelstvo náležející ke starým kultům, srov. v indexu s. v. diaspora, anebo Plinius hovořil pouze o kultu deifikovaných a panujících principů. 

Druhým překvapením, které nelze vyčíst z jiných literárních pramenů všímajících si pouze římských horních deseti tisíců, je, že monotheistická pověra/superstitio se už na začátku druhého století, osmdesát let od ukřižování Ježíšova, tolik rozšířila, alespoň zde v Anatolii. 

Díky přepečlivému provinčnímu správci Pliniovi víme tedy o čtvrté říšské persekuci křesťanů, kladené tradičně již do let 103-105; srov. roky 36, 49, 64, 90, 95 a další 177, 202, 249, 257 a 303. Do Traianovy éry kladou křesťané též mučednickou smrt Ignatia, druhého n. třetího z biskupů antiošských: poslán do Říma byl prý v cirku předhozen lvům, podle tradičního data roku 107, pozdější úvahy kladou jeho martyrium do vlády Hadrianovy. V Antiocheji, jak zaznamenali křesťanští chronografové, dal princeps upálit pět křesťanek a jejich popel přimísit do bronzu, z nichž byly vyrobeny jakési lázeňské nádoby. Nějak se to prý pak Traianovi rozleželo a dal v lázních postavit oněm ženám sochy z téhož materiálu a stály tam prý ještě v šestém století. 

O Traianových životopiscích neznáme kromě jmen nikoho a ani nevíme, zda jsou autentická: Statius Valens, Fabius Marcellinus a Aurelius Varus.

Z parthské Mesopotamie z Uruku pochází z t. r./422 SE usnesení "spolku Dollaménů/koinon tón Dollaménón" (není odjinud znám), v němž členové z vděku za to, že jistý Artemidóros, syn Diogenův, alias Minnanaios, syn Túfaiův, věnoval bohu Gareovi (není odjinud znám) pozemek, rozhodli, aby dobrodinec byl o svých narozeninách ověnčen a na jeho poctu obětováno dobytče, z něhož dostane hřbet. Kdo byli Dollaménové, známo není, pravděpodobně polokočovný (arabský?) kmen. Jeho administrativa a kultovní zvyky byly kupodivu stále ještě hellénské.   

***********************************************************
112. 
Ol. 222,4

423 SE
359 AE
Poplios Ailios Adriános (budoucí císař)
a. u. c. 865
Imp. Traianus VI (do 13. ledna) a T. Sextius Cornelius Africanus 
coss. suff.: [M.?] Licinius Ruso; Cn. Pinarius Cornelius Severus a L. Mummius Niger Q. Valerius Vegetus Severinus Caucidius Tertullus
P. Stertinius Quartus a T. Iulius Maximus Manlianus Borocchus Servilianus A. Quadronius L. Servilius Vatia Cassius Cam[ars?]
C. Claudius Severus a T. Settidius Firmus

***********************************************************

V lednu zasvěceno v Římě forum Traiani, největší ze všech ve Městě. Bylo na něm na 150 obchodů a úředních místností a velká patrová budova s obchody na obou patrech, basilica ulpia. Náměstí trůnil sloup s vyvedenými motivy z dáckých válek, dokončen roku následujícího. 

Basilica Ulpia byla největší stavbou římské říše s dřevěnou konstrukcí střechy. Traianovo forum mělo vedle obchodů a tržiště knihovny, soudní prostory, středisko annony/zásobovacího obilního úřadu, ale nemělo původně žádný chrám; ten postavil Traianovi a Plotině až Hadrianus, který též na Martově poli strhl divadlo postavené Traianem, což se Římanům nelíbilo. O pověsti fora viz rok 98.

Praefecty praetorio jmenováni Ser. Sulpicius Similis, srov. rok 106, dosavadní správce Egypta, a rodák Traianův z Italiky P. Acilius Attianus, viz rok 117 a 118.

Během Traianovy vlády se vylil Tiber mohutněji než za Nervy a v rámci opatření na snížení risik a nákladů na odstranění trosek nařídil, aby se v Římě nestavěly domy vyšší šedesáti stop, tedy dvaceti metrů; poněvadž škody v Římě z velké části uhradil ze svého, dostal prý od senátu přízvisko v podstatě už povinné pater patriae

Zřítil se též stářím Volcanův chrám snad postavený někdy před hannibalskou válkou. Traianus ho dal obnovit. 29. srpna zemřela Traianova sestra Marciana Augusta (asi 70), viz rok 105. P. Aelius Hadrianus se dal v Athénách určit za epónymního archonta; jako imperátor si to již nezopakoval. Prvním a jediným z císařů, který byl v Athénách eponymním archontem, byl Gallienus.   


***********************************************************
113. 
Ol. 223,1
Eustolos ze Sídónu
424 SE
360 AE
Deédius Sekúndos ze Sfettia | Octavius Theón 
a. u. c. 866
L. Publilius Celsus II a C. Clodius Crispinus 

coss. suff.: Ser. Cornelius Dolabella Metilianus Pompeius Marcellus; L. Stertinius Noricus a L. Fadius Rufinus

Cn. Cornelius Urbicus a T. Sempronius Rufus

***********************************************************

Traianus finalisoval intensivní přípravy na parthské tažení, z Říma odplul v říjnu. V Athénách ho na podzim zastihlo poselství parthského krále Arsaka XXXIII. Osroa I. (Chosroés, řec. též Kosdroés jmenovaný, Chusrau), žádajícího smír a nabízejícího dary. Osroés požadoval, aby armenským králem se stal Pakorův syn Parthamasiris, neboť sesadil jeho bratra Axidára/Exedára, svého synovce, nepohodlného Římanům, nicméně "jejich člověka", a zjevně i Armenům a Parthům, viz rok 109. 

Parthamasiris prý rád přijme investituru z rukou římského vládce. Traianus nevzal dary ani nedal odpověď, zato udělal poznámku, že přátelství osvědčují činy. Armáda v zimním času prošla Anatolií do Syrie, on sám se plavil s doprovodem podél pobřeží a vylodil se v prosinci v přístavu Bytyllion u Seleukeie Píerijské/snad dn. Rás ibn Hání (?). Právě skutečnost, že novému armenskému králi nasadil na hlavu diadéma parthský král a nikoli on, římský vládce uvažující v neronovské tradici, viz rok 66, si vzal Traianus za causu belli; historici mu pak vyčetli chuť po slávě a touhu vyrovnat se Alexandrovi Velikému. 

    Traianus 7. ledna v deset dopoledne roku 114 vstoupil od Dafny do Antiocheie, kam za ním dorazili poslové Abgara VII. Osroénského, toho, který si od Pakora vládu nad svou zemí koupil, s dary a vyjádřením přátelství. Což ovšem také činil Parthům, neboť chtěl zůstat v nastávající válce Říma s Parthy rozdělenými sami o sobě "občanskou" válkou, neutrální: nakonec to bylo nad Osroovy síly, viz rok 128. O přízeň se osobně ucházel v Syrii i Parthamasiris, ale bez výsledku.
    V té době učinil Traianus správcem Palaistíny Lusia Quieta, maurského knížete, který se vyznamenal v dáckých válkách a nyní sloužil v armádě jako velitel římské jízdy; je to první Berber, „Afričan“, nikoli černoch, zmiňovaný vysoko v římském vojsku a byrokracii, konsul roku 117.

T. r. nebo krátce poté zemřel pravděpodobně v Níkaji v Bíthýnii v úřadu proconsula provincie C. Plinius Caecilius Secundus, viz o něm roku 111.


***********************************************************
114. 
Ol. 223,2

425 SE
361 AE
neznámý | Octavius Proklos
a. u. c. 867
Q. Ninnius Hasta a P. Manilius Vopiscus Vicinillianus L. Elufrius Severus Iulius Quadratus Bassus

coss. suff.: C. Clodius Nummus a L. Caesennius Sospes

L. Hedius Rufus Lollianus Avitius a L. Messius Rusticus

***********************************************************

Traianova parthská válka. Princeps z jara s armádou táhl do Armenie, obsadil bez boje Armosaty. Parthamasiris, Římany neuznaný král Armenů, žádal o setkání s M. Iuniem Homullem, správcem Kappadokie, imperátor ale poslal ke králi správcova stejnojmenného syna. V Satalách předalo Traianovi dary poselstvo krále Héniochů a kolchidských Machelónů Anchiala. 

    V armenské Elegeji v okolí dn. Erzurumu dorazil do římského ležení Parthamasiris, syn Pakorův z rodu Arsakovců, synovec parthského krále Osroa I., a položil své diadema Traianovi k nohám v očekávání, že mu ho imperátor vrátí na hlavu. To se nestalo: vojáci provolali Traianovi imperátorskou slávu jako po velkém vojenském úspěchu. Vyděšený Parthamasiris řekl, že nebyl poražen ani zajat, ale že přišel o své vůli ve víře, že dostane zpět království stejným způsobem jako kdysi Tíridátés, jeho děd, od Nerona roku 66. Na to obsadili Římané celou zemi, aniž by museli podstoupit jedinou polní bitvu.
    Traianus prohlásil Armenii za římský majetek a povolil Parthamasiridovi s parthským doprovodem odejít, kam se mu zachce; Armeni jako noví poddaní Říma museli zůstat. Parthové dostali jízdní doprovod, aby se pretendent s nikým nepaktoval, a cestou do Parthie zmizel: dále o něm není zpráv a všeobecně se spekuluje, že ho dal Traianus zavraždit. Osroés I., na něhož se řítila válka, neměl šanci na synovcovo zmizení reagovat. Správcem Kappadokie a Velké a Malé Armenie Traianus jmenoval L. Catilia Severa, cos. suff. 110 (kde jeho celé jméno, a cos. 120), viz dále rok 116. 

Catilius Severus, přítel Plinia Secunda, se pravděpodobně oženil s Dasumií Pollou, vdovou po bohatci Domitiovi Tullovi, který adoptoval Domitii Lucillu, dceru zesnulého Tullova bratra Lucana, viz rok 85. Její stejnojmenná dcera byla babičkou M. Aurelia Antonina a tak by byl Catilius Severus nevlastní pradědem filosofa na trůnu.  

Židovské povstání vypuklo t. r. nebo až následujícího v Kýrénaice, rozšířilo se do Egypta, Babylónie, římské Mesopotamie, Palaistíny a na Kypr. Táhlo se do roku 118 a bývá označováno za druhou římskou válku židovskou nebo válku diaspory či válku Kitovu (o jménu viz rok 116). Vyznačovala se genocidními masakry polytheistů. V čele kyrénských Židů stál jistý Andreás jindy prameny zvaný Lukuas, který se opatřil královským titulem a hubil vše hellénské a římské. 

V Kýréně a dalších městech regionu Židé zničili řadu chrámů včetně provinčního ceasarea/chrámu panovnického kultu, soch, lázní a basilik. Historik Cassius Dio zaznamenal, že Židé vařili maso svých obětí, odívali se do jejich kůží, pomazávali se jejich krví, rozřezávali těla pilami na půlky, předhazovali je šelmám, popřípadě je nutili bojovat v aréně. 

V Kýrénaice tak zahynulo na 220 tisíc lidí a země byla v podstatě po následující římské odplatě vylidněna, srov. rok 96- a 87-. Traianus a Hadrianus ji sice kolonisovali vojenskými veterány, aby alespoň zčásti zachránili její hospodářský potenciál pro říši, ale dnešní libyjská oblast přes jistou revitalisaci už pravděpodobně nikdy nedosáhla bývalého hospodářského a kulturního potenciálu: ve 4. století je Kýréné zmiňována jako vesnice. Na čí straně se války účastnili autochthonní Libyové, usazení i nomádští, a zda vůbec, známo není.

Vyvraždění tradičního obyvatelstva severní Afriky, též Balkánu nebo i Antiocheie při perském vpádu a zemětřesení mohlo být jedním z momentů, které vedly k rychlé monotheisaci oněch zemí: noví obyvatelé vztah ke starým místním kultům logicky nechovali žádný. Srov. rok 111 a viz dále rok 116.

  

V Římě senát poctil nepřítomného imperátora Traiana ještě před připojením Armenie titulem optimus princeps, "nejlepší/vynikající princeps". Město opět postihl rozsáhlý požár, lokalisaci neznáme.

***********************************************************
115. 
Ol. 223,3

426 SE
362 AE
P. Fulvius Métrodóros ze Súnia | T. Flavius Pantainos 
a. u. c. 868
L. Vipstanus Messalla a M. Pedo Vergilianus 

coss. suff.: L. Iulius Frugi a P. Iuventius Celsus T. Aufidius Hoenius Severianus

M. Pompeius Macrinus Neos Theophanes a T. Vibius Varus

***********************************************************

V Orientu po zimě a anexi Armenie a provolání provincie Mesopotamia (v únoru) se vzdala orrhoénská Edessa (zde poprvé spatřil Traianus, který tu přezimoval, Abgara VII.), adiabénská Nisibis (od roku 36 n. 37) a Singary. Traianus dal nyní vyhlásit novou provincii Assyria. Senát, který loni jeho jméno opentlil přízviskem Optimus princeps po pádu Nisibi a Baten/Batnai přidal Parthicus.

Princeps dal razit zlaté mince s nápisem "regna adsignata/přidělená království" se svým obrazem na trůnu udělujícímu královské insignie třema dynastům. Kteří konkrétně to byli, nelze jmenovat. Mezi velmoži, kteří prokázali Římanům svou úctu, se nacházel mimo jiné jistý Iúliános, vládce Apsilů žijících severně od Kolchidy, Traianus potvrdil spojenecké smlouvy nebo jmenoval nové vládce Ibérům, Albánům, Sauromatům, obyvatelům Bosporu Kimmerského, Kolchům a Arabům.  

Římanům se podrobil Mannos/Ma'nú, vládce okolních nomádů severomesopotamské Arabie (asi údělný šejk adiabénských králů, nemá zjevně nic společného s Hatrou ani jinou známou lokalitou), a Sporakés, fýlarchos/šejk Anthemúsiady, před armádou z Baten zmizel a už o něm nebude slyšet.

Abgaros neměl čisté svědomí a před Edessu principovi přivedl darem 250 koní, množství koňských brnění a šedesát tisíc šípů, ale Traianus si z toho všeho vzal jen tři brnění. Otce s imperátorem usmířil dynastův syn Arbandés „v nejlepších letech mládí a tudíž užíval Traianovi náklonnosti“. Císař se dal usmířit a pohostit a Arbandés Traianovi předvedl jakýsi „barbarský“ tanec. 

    Na tažení dále na jih do Mesopotamie se vládce zdejších Arabů Mannos/Ma'nú pokoušel o totéž jako Abgaros, stejně jako vládce Anthemúsiady Sporakés a jistý arabský velmož Manisaros, který válčil s Parthem Osroem. Mannos podpořil oddíly adiabénského protektorátního krále Mébarsapa/Mébersapés, na něhož se Římané vypravili. Singary a další místa obsadil bez boje Lusius Quietus, berberský velmož v posici velitele legie, válčící navíc s povstáním babylónských Židů, kteří se postavili na stranu Parthů: Quietus, jemuž říkali Kitos, viz rok následující, zlikvidoval židovské povstalce a pravděpodobně i z velké části židovské osídlení v Meziříčí a Adiabéně.

Traianus odešel na zimu k moři a staral se o pomoc Antiocheji a okolní Seleukidě, kterou postihlo v lednu 115 (n. až v 13. prosince za úsvitu/meta alektryonavelké zemětřesení s otřesy po několik dnů doprovázené tsunami, které mimo jiné udeřilo na Kaisareiu na Moři v Palaistíně. Panovalo tehdy větrné počasí s mnoha bouřkami, před katastrofou viděli Římané na obloze kometu. Císař unikl vážnějším zranění jen se štěstím, mezi oběťmi byl cos. M. Pedo Vergilianus. 

Zahynulo na 260 tisíc lidí, z odhadem půl milionu Antiošanů přežilo čtyři sta tisíc, část výstavného města už nebyla nikdy obnovena. Traianus zahájil restauraci hlavních přivaděčů vody, dílo dokončil až Hadrianus. Ještě M. Aurelius obnovil v Antiocheji lázně, přidal Múseion. Velkoryse byla obnovena Apameia, Gerasa a Bostra, která dostala divadlo, Petra i Palmýra, všude velkým nákladem domorodců. Třásl se Rhodos, v Aiolidě zničena města Elaia, Myrína, Pitané a Kýmé, v Helladě Opús Lokridská.

O pět roků později zemětřesení poničilo znovu města v provincii Asia, mimo jiné též 10. listopadu Afrodítin chrám v Kýziku; obnovil ho do staré krásy Hadrianus. O údajné obnově Kolossu rhodského viz v indexu s. v. sedm divů.  

V Arábii migrovali kolem t. r. klany jemenského kmene Tajj, předků dnešních Šammarů, na sever. Novými jejich sídly se stalo stejnojmenné pohoří Džabal Šammar v severním Nadždu, sídelním městem mnohem později Hajel. Jméno Šammar se poprvé objevuje na nabatajském nápisu z Namáry z roku 328 u Šahby/Filippúpolis, rodiště augusta Philippa Araba. O novodobých dějinách Šammarů viz v oddíle Obrazy z moderního věku. 

Správcem Británie asi v letech 115-118 byl M. Appius (n. Attius či Atlius) Bradua.


***********************************************************
116. 
Ol. 223,4

427 SE
363 AE
Flavius Makreinos z Acharn/Flavius Macrinus  
a. u. c. 869
L. Fundanius Lamia Aelianus a Sex. Carminius Vetus
coss. suff.:Ti. Iulius Secundus a M. Egantius Marcellinus

D. Terentius Gentianus a Q. [x]

L. Statius Aquilia aC. Iulius Alexander Berenicianus

***********************************************************

Římané v Mesopotamii po celou zimu stavěli na horním Tigridu v kraji kolem Nisibidy/Nisibi loďstvo z plavidel, která se dala snadno rozložit a složit. Na jaře s Traianem po lodním mostě přešli řeku a zmocnili se většiny Adiabény, tehdy označované za assyrský kraj kolem Nínos/Ninive s lokalitami Gaugamélami a Arbélami slavnými Alexandrovým vítězstvím nad Dáreiem III. Obyvatelstvo říkalo kraji Atyria, dle Cassia Diona se -ss- proměnilo v -t-, bývalá Atyrie je hellénistické Adiabéné, srov. v indexu s. v.
    Císař poslal k Mébarsapovi do pevnosti Adénystrai jako vyslance centuriona Sentia, král ho ale s celým jeho doprovodem uvěznil. Když se armáda blížila, podařilo se Římanům osvobodit, pobít posádku a otevřít brány legiím. O osudu posledního adiabénského krále Mébarsapa/Meharaspa není nic známo, lze však předpokládat, že uprchl kamsi k arabským šejkům a jeho země se stala nakrátko kmenovou částí římské provincie Assyria. Po Hadrianovu míru roku 117 se vrátila Adiabéné pod parthskou kontrolu, pravděpodobně bez obnovení královlády. 

Z Adiabény dorazili Římané do okolí babylónských ruin. Traianus zamýšlel svést vodu Eufrátu do Tigridu, aby mohl použít svého tigridského loďstva, ale upustil od toho (třebaže v kraji se sítí kanálů oba toky propojené byly, nikoli však zjevně již v této době; cf. pojem Nár malcha). Parthský král Osroés I. se Římanům v poli nepostavil a o tom, jak se za Traianovy války choval druhý z "králů králů" Vologaisés III., nevíme.  
    Traianus znovu překročil Tigris a obsadil Ktésifón, zimní sídlo parthských králů. Osroés se dvorem prchl. Znovu byl vítěz pozdraven jako imperátor a znovu si dal přízvisko Parthicus. Senát ho poctil bezmezně: směl tolikrát slavit triumf, kolikrát jen si přál. 
    Z Ktésifóntu dorazil po řece k Rudému moři, dnešnímu Arabskému či Perskému zálivu. Dobyl Súsy, obsadil Mesénu/Majsán a Spasinú Charax, centrum Charakény na ostrově v ústí Tigridu, jemuž vládl král Athambélos/Attambélos (VII.?), ale loďstvo bylo zle pochroumáno bouří a silným přílivem. Arabská Meséné zůstala pak po několik desetiletí prořímským poplatným královstvím v regionu, jehož hegemony zůstávali Parthové.
    Od dob velkých Seleukovců sem s vojskem nikdo ze Středomoří nevkročil a ve starém věku ani už nevkročí. Římanům se ostatně v Mesopotamii dařilo udržet později pod svou správou jen malé území na východ od Eufrátu.
    Při pohledu na odplouvající loď do Indie Traianus (62) prohlásil, že by se tam určitě také vypravil, kdyby byl mladý; proto pokládal Alexandra za šťastlivce (tak se na Makedoňana díval kdysi i Božský Iulius). Jak Traianovo tažení do Orientu ovlivnila židovská rebelie v zádech ("druhá židovská válka/válka diaspory"), viz zde níže, popřípadě jeho osobní zdraví, stanovit nelze. 
    Když se vracel císař od moře na sever do Babylónu, vzbouřili se někteří ze skénitských Arabů, Adiabénové, ale také velká města, kde lze předpokládat silný podíl hellénisovaného obyvatelstva. Vojevůdce Maximus (celé jméno legátovo neznáme) padl v boji s Araby, Lusius Quietus postupoval úspěšněji. Římané se pod jeho velením znovu zmocnili adiabénské Nisibi, oblehli, dobyli a vypálili orrhoénskou Edessu. 

Seleukeiu Tigridskou dobyli a vypálili Erucius Clarus a Iulius Alexander. Orrhoénský král Abgar VII. t. r. podle syrských kronik asi v srpnu zemřel, nevíme, zda v Edesse při jejím dobývání, nebo jinde, nebo zda nebyl Římany za zradu popraven (kraloval od asi listopadu roku 109). Orrhoénští Arabové se pak dlouho přeli o to, koho zvolí králem, viz rok následující.
    Aby předešel císař velkému parthskému povstání, svolal do Ktésifóntu všechny vlivné lidi a posadil parthské diadéma na hlavu Parthamaspata, z něhož se tak stal na krátko římský údělný vzdorokrál Parthů Arsakés XXXIV. Žil dlouho v Římě a teď ho Traianus použil proti jeho otci (?) Osroovi I. Vologaisos/Uologaisos, syn Sanatruka, arsakovského krále v čele Armenie do c. 109, který velel parthským povstalcům čelícím Catiliovi Severovi, viz rok 114, před bitvou přistoupil na smír s Traianem výměnou za část Armenie vykrojenou z čerstvé římské provincie. 

Vologaisovu vládu i nad zbytkem Armenie uznal po nástupu k moci Hadrianus. Kraloval do roku c. 136, kdy se novým armenským panovníkem stal emesský velmož Soaimos alias římský senátor C. Iulius Sohaemus. Jak k tomu došlo, nevíme; je pravděpodobné, že Armenům jeho volbu Hadrianus "doporučil". Vyhnán byl Soaimos Parthy po nástupu M. Aurelia Antonina na trůn, viz rok 162.

    Traianus táhl proti arabskému obchodnímu státečku Hatra/Atra, arab. al-Hadr, pod Sindžárskými horami s dobře opevněným sídlem zasvěceným bohu Slunce uprostřed bezvodého a bezlesého kraje. Bezúspěšné obléhání doprovázely nenadálé bouřky s kroupami, na něž následoval výskyt velkého množství much, které sedaly na Římany a jejich potravu; viz spekulaci o principově smrti roku 117. Traianus ukončil dobývání Hatry a začal mít problémy se zdravím. Sny o zřízení provincie i v dolní Mesopotamii se rozplynuly.

O panovnících haterských nevíme téměř nic, známe jen některá jména. Traianovými současníky, starší neznáme, byli podle nápisů "pánové"/MRJ', márjá Woród, Ma'nu a Elkúd, po něm za Hadriana márjá Našrihab a Nasrú, za Pia a Marka se Wolgaš I. a Sanatrúq I. titulovali jako "pán a král"/márjá malká. Další, od Wolgaše neznáme pořadí, se titulovali jenom krály/mlk': za Commoda Wolgaš II. (?), za Septimia Severa Abdsamija alias Barsemiás, straník Pescenia Nigra, a posledním známým haterským dynastou byl Sanatrúq II., jeho syn. Viz rok 240.

Nalezena též dedikace neznámého data jistého krále z Natúnie n. Natúnisarokert: Atalu/'TLW MLK' NTWN'ŠRJ', zřejmě však dynasty nehaterského. Z Natúnie/Natúnisy je známa ražba, nikoli však dynastická: Natúnisón tón pros tó Kapró n. Natúnisarokertón/"Natúnských na Malém Zábu"; datována bývá do pozdněseleukovské/raněparthské doby.   


Židovské povstání/válka diaspory, popř. válka Kitova se z Kýrénaiky rozšířilo roku 115 n. t. r. do Egypta a na Kypr, viz rok 114.  Na Kypru Židům velel jistý Artemión a povstalci dobyli provinčního sídelního města Salamíny, obyvatele pobili (město obnovil až Constantius I. nebo spíše II. pod jménem Kónstantiá a opět se stala métropolí ostrovní provincie). Celkově na ostrově povraždili na 240 tisíc Hellénů a Římanů. Po potlačení povstání Traianus zakázal Židům po pohrůžkou smrti na ostrov vstoupit, a to dokonce též v případě, že by je v bouři po ztroskotání lodi příliv zahnal ku pobřeží.
    Tažení kýrénaických Židů do Egypta, kde se spojili s místními soukmenovci, vedl Andreás alias Lukuas, který se dával titulovat jako král. Praefectus Aegypti M. Rutilius Lupus nebyl s to se postavit s oslabenými legiemi, jejichž jádro bylo odveleno pro mesopotamské tažení, povstalcům a vyklidil Alexandreji. Povstalci drancovali metropoli na Nilu, jiné skupiny řádily v zemi až dolů do Thébaidy a ani zde se Římanům v poli proti nim nedařilo.

Traianus proti Židům do Egypta a na Kypr poslal flotilu s praefectem classis Míséní/admirálem mísénského loďstva Q. Marciem Turbonem (celým jménem Q. Marciem Turbonem Frontonem Publiciem Severem). Rodák z dalmatského Epidauru/pozd. Ragusavecchia, dn. Cavtat v HR, byl od roku 110 ředitelem největší gladiátorské školy v Římě/procurator ludi magni a od roku 113/114 velel flotile, s níž se účastnil parthského tažení. Po zdlouhavé válce s mnoha bitvami vyčistil od povstalců Egypt a Kýrénaiku a jejich vůdce Lukuas prchl do Iúdaie; o jeho dalším osudu nevíme. 

Marcia Turbona roku 118 jmenoval Hadrianus s C. Septiciem Clarem praefectem praetorio, zatímco neméně velitelsky zdatný Maur Lusius Quietus se stal obětí Hadrianovy zlovůle. O dalších osudech Marciových nevíme nic, délku jeho úřadu neznáme.

Quietus alias Kitos, jak zván Židy podle řecké podoby jména Kyétos, byl Traianem jmenován roku 117 správcem Iúdaie, aby povstání zuřící od roku 114 n. 115 zlikvidoval. Po pádu Lyddy, v níž se skrývali vůdci revolty, alexandrijští sourozenci Iúliános a Pappos, byli všichni vzbouřenci pobiti. Lydda pravděpodobně padla až po smrti Traianově.

V Jerúsalému za Quieta dedikoval jeden z praporů Třetí legie kýrénajské trvale sídlící v Alexandreji za zdar imperátorův a jeho vítězství Iovu Sarápidovi nápis resp. sochu (kámen je dnes ztracen): Iovi O(ptimo) M(aximo) Sarapidi pro salute et victoria Imp. ... Traiani ... vexill(atio) leg(ionis) iii. Cyr(enaicae) fecit. Zda a jak tato dedikace vyprovokovala v Jerúsalému, dosud na Kitově válce nezúčastněném, reakci, nebo zda byla učiněna již po pacifikaci většiny Iúdaie, stanovit nelze. 

Na severu Afriky pravděpodobně s židovskou populací zanikly též obce křesťanské pokládané v této době Římany ještě za element ryze židovský; zpráv o tom, že by se účastnily povstání, nemáme. V Alexandreji se křesťané po staletí drželi svým způsobem kultu Sarápidova. Dokonce jejich hodnostáři/biskupové se účastnili chrámového života egyptského kultu, Sarápis stejně jako Ježíš byl kultem záhrobním s vyhlídkou na zmrtvýchvstání, projevoval se jako pastýř kázající zdrženlivost, křesťané od Sarápidových kněží převzali části liturgických textů.

V ptolemaiovské knihovně Sarápidova velkolepého chrámového komplexu na západě Alexandreie byla uložena kopie Septuáginty i s hebrejským originálem, podle svědectví Tertullianova z jeho Apologetika z roku asi 198+ byly písemnosti za poplatek přístupné. Do nástupu agresivních mnišských bojůvek ve čtvrtém století zůstávalo Sarápeion/Serápeion otevřeným kultovním střediskem hellénistické Alexandreie.