069 (a)

***********************************************************
69. 
Ol. 212,1
Polítés z Kerama
380 SE
316 AE
neznámý
a. u. c. 822
Ser. Sulpicius Galba Imperator Caesar Augustus II a T. Vinius Rufinus (oba do 15. ledna)
suff. M. Salvius Otho Caesar Augustus (od 26. ledna do 28. února a L. Salvius Otho Titianus II
suff. L. Verginius Rufus II (březen) a L. Pompeius Vopiscus
suff. T. Flavius Sabinus a Cn. Arulenus Caelius Sabinus (oba duben - květen)
suff. P. Arrius Antoninus
suff. Fabius Valens a A. Caecina Alienus
suff. A. Rosius Regulus
suff. C. Quinctius Atticus a Cn. Caecilius Simplex
suff. A. Vitellius II ? (od 18. července do 20. prosince) 

***********************************************************

Na olympiádě zvítězil jistý Polítés z Kerama v Kárii/dn. Ören v provincii Muğla v TR v krátkých bězích stadia a diaulu a zároveň též v dlouhém dolichu, což se před ním ani po něm nikomu již nepodařilo; srov. v indexu s. v. hry (3). 

Vojáci osmi rýnských legií v Germánii Horní i Dolní nebyli spokojeni s císařem Galbou, od něhož marně čekali nějaké výhody. Dvě dolnogermánské legie neronovce Fabia Valenta odmítly 1. ledna přísahat na jeho jméno. Údajně poslaly římským praetoriánům dopis se slovy, že "se jim nelíbí imperátor vybraný v Hispánii a ať tedy sami vyberou někoho, koho by schvalovaly všechny armády". Odstartovali revoluci v Římě, kterou ukončil až koncem roku 69 vpád Vespasianových lidí. Podle jiné verse informoval senát procurator Belgiky Pompeius Propinquus a vojáci ho brzy na to zavraždili.

Je-li dokument pravý, pak nelze lépe charakterisovat mocenský systém římské říše v porepublikové době, ono tajemství vlády, "arcanum imperii".

O den později vytáhli v Colonii Claudii Ara Agrippensium (CCAA), správním středisku Dolní Germánie, moderním Kolíně, z ložnice a provolali imperátorem svého legáta A. Vitellia (54; * 24. září 15 jako syn Tiberiova hrdiny parthské politiky L. Vitellia a Sextilie); hornogermánští vojáci se přidali.

V Římě za Galbovými zády dozrálo spiknutí. Othonovi k puči radil jeho mathematicus-astrolog Ptolemaios, který s ním sdílel život v Lúsítánii a kdysi mu předpověděl, že přežije Nerona (podle jiných se chlapík jmenoval jiným hellénistickým dynastickým jménem Seleucus, což vzhledem k "chaldajským" kořenům astrologie zní logičtěji, srov. však stejnojmenného činovníka v případě Vespasianově). V části paláce, kde kdysi žila Othonova exmanželka a Neronova oběť Poppaea Sabina, se tehdy hojně zdržovali "mathematici"" vyhnal je odtamtud Vitellius a znovu Vespasianus. 

Stejně tak pro Othona pracoval Tigellinův přítel Maevius Pudens. Rozdával vojákům peníze, šel jim na ruku. Svěřil se jistému Barbiovi Proculovi, tesserariovi speculatorum, tedy komusi jako ordonančnímu n. styčnému poddůstojníkovi elitní gardy a dalšímu z poddůstojnictva císařské ochranky Veturiovi, a ti pověřili propuštěnce Onomasta, aby akci připravil.

Galba pokračoval v dobře myšlených, ale sebevražedných akcích. 10. ledna adoptoval mladého, ve všech ohledech nezkušeného aristokrata L. Calpurnia Pisona Frugiho Liciniana (31) a jmenoval ho nástupcem (o jeho manželství viz rok 57+). Znepřátelil si tak definitivně Othona (tehdy 36), který se za Galbova nástupce sám pokládal. V chaosu římských událostí zapadla informace, že se vzbouřily rýnské legie, viz zde níže, a že imperátorem provolaly dolnogermánského legáta A. Vitellia, který k vojsku dorazil z pověření Galby krátce před 1. prosincem 68. 

V době vzpoury na Rýnu se též vynořil jakýsi Pseudonerón/Lžinero (I.), dosáhl jisté slávy v provinciích Acháiá a Asia, jehož skutečné jméno zůstalo nedochováno. Buď to byl prchlý otrok z Pontu nebo propuštěnec z Itálie s Neronovou podobou a hudebními schopnostmi. Uchytil se se svou lodí na Kythnu, olupoval obchodníky, vraždil vojáky a ozbrojoval otroky. Galbou pověřený správce provincie Galatia & Pamphylia Calpurnius Asprenas zakotvil se dvěma trojřadkami u ostrova a když se Lžinero domáhal vojenského doprovodu do Syrie popř. Egypta, dal jeho loď dobýt a jeho zabít: samozvancova hlava skončila v Římě. O dalších Lžineronech viz roky 79 a 88.

V létě se v Římě vynořil jiný člověk vydávající se sice za vznešeného Římana, nikoli však vladaře. Chlapík jménem Geta, tedy zřejmě otrok odkudsi z Moesie nebo Dákie, se vydával za M. Licinia Scriboniana Camerina, syna Neronem zahubeného M. Licinia Crassa Frugiho. Skrýval se prý dlouho v Histrii na rodových latifundiích Crassů. Když ho úřady chytly, poznal v něm jistý Říman svého otroka a jako takového ho dal Vitellius popravit, tedy ukřižovat. Co provedl, když muž, za něhož se vydával, ještě žil, a proč ho katovi nepředal jeho vlastník, známo není.

Othonův lednový puč byl raketový. Když ho Galba při výběru nástupce opomněl, vězel hluboko v dluzích. Z jistého palácového propuštěnce vytěžil milion séstertiů prodejem majordomátu na svých statcích (dispensator, dioketés). Vsadil na efekt, když všem sliboval, že "mu zůstane jen tolik, kolik mu toho vojáci nechají". 

Otho, který téměř deset let žil v Lúsítánii, spustil převrat ráno 15. ledna a Řím měl právě tři imperátory a jednoho nástupce. Po nepříznivých obětech haruspikových sdělil Onomastos Othonovi před Galbou, že "je očekáván architektem s podnikateli", což bylo heslo k puči. Otho se omluvil, dorazil ke zlatému milníku na Foru u Sáturnova chrámu a dal se 23 vojáky-speculatory pozdravit jako imperátor-císař. Odtud ho odnesli v nosítkách do tábora praetoriánů, kde ho nespokojení vojáci s Galbou přijali za svého a k nim se přidaly oddíly Germánů, Illyrů a Britannů dislokované v Římě Neronem před výpravou proti Vindikovi.

Galba neměl žádné zázemí a jeho imperium se s jeho váhavostí okamžitě hroutilo. Praetoriáni i legionáři se v kasárnách vyzbrojili a dílem koňmo se vypravili do přeplněného středu města, kde zvědavci přihlíželi konci Galbovy vlády z basilik a chrámů. Když poslední Galbovi gardisté přešli k othonovcům, lidé se před jízdními praetoriány rozprchli. Nosiči nepohyblivého principa shodili z nosítek a jezdci ho nejprve zasáhli oštěpem, pak byl na zemi na hrdlu proboden mečem a tělo zohaveno dalšími ranami. Proboden byl i T. Vinius (57), adoptivní nástupce-caesar L. Calpurnius Piso Frugi Licinianus se ukryl u státního otroka Vestina chrámu, odkud ale byl na rozkaz Othonův vyvlečen a ve dveřích zavražděn (jednoho jeho bratra zahubil Claudius, druhého Nero). Jejich hlavy museli příbuzní od vojáků vykoupit, aby je mohli pohřbít.

Jediným obráncem Galby byl centurio Sempronius Densus, který nad císařovým tělem v boji zemřel. Vojáci uřízli Galbovi a jeho společníkům hlavu a donesli Othonovi, který ji poslal lidem z táborových stájí a ti ji napíchli na kopí a obcházeli s ní ležením. Pochován byl ve vlastních zahradách svým majordomem jménem Argivus n. Argeios. Galbovu hlavu vystavěli vojáci před mohylou Patrobiovou, než ji vydali k pohřbu s již spáleným tělem, srov. rok předchozí.

Galbův praefectus praetorio Cornelius Laco byl exulován na jakýsi ostrov a Otho za ním později poslal vrahy. Galbův propuštěnec Marcianus Icelus byl veřejně popraven a Othonovými praefecty praetorio si vojáci zvolili velitele městských nočních hlídek, vigilibus praapositus, Plotia Firma a s ním (nebo po něm?) Othonova přítele Licinia Procula. Praefectem urbi zůstal již Neronem potvrzený Vespasianův starší bratr T. Flavius Sabinus. - To vše se událo 15. ledna a Římanům bylo jasně znázorněno, jak do detailu vypadá vláda vojáků, kteří ztratili respekt před imperátory a civilními institucemi. 

Ulice, infima plebs, Othona vyvolávala Neronovým jménem ("Nerone Othone!") a sám s příjmením Nero podepsal první vládní dokumenty. Obnovil některé Neronovy sochy a všechny Poppaeje Sabiny, jeho lidi vrátil do úřadů a na dostavbu Zlatého domu uvolnil (neexistujících) padesát milionů HS. Chystal se oženit s vdovou po Neronovi Statilií Messalinou, Vitelliovi nabízel spoluvládu. 

Věnoval keltským Lingonům římské občanství, Baetice města v Mauretánii a k vojákům se choval s neronovsky marnivou štědrostí. Vitelliovi, který se už dal na pochod do Itálie, nabízel, aby se o imperium podělili a nikoli aby o něj válčili. Když se korespondenčně nedohodli, posílali na sebe atentátníky. 

Vojáci se na Othonovi domáhali zrušení ročního poplatku centurionům za to, že nebudou stavěni do služeb a že dostanou volno k opuštění ležení; říkalo se tomu vacationes, neboť v míru směla čtvrtina manipulu opustit jednotku. Kdo nezaplatil, držel stráže etc. Aby se dostávali k penězům, uchylovali se prostí legionáři k násilnostem na civilistech, banditismu. Otho slíbil, že za ně roční vakace zaplatí státní pokladna, aby centurioni, veledůležitá armádní složka, neutrpěli škodu. Řešení se udrželo za dalších principů. 

Zachránil Maria Celsa, jemuž se mělo dostat konsulátu, a zařadil ho mezi své vojenské poradce a vojevůdce po bok Suetonia Paulina (k nespokojenosti svých vojáků). V civilních záležitostech Othonovi radil výřečný P. Galerius Trachalus, cos. 68 a zkušený advokát. Proslulá Neronova magistra libidinum Calvia Crispinilla, která odplula ke konci Neronovy vlády do Afriky a podněcovala Clodia Makra k revoltě, byla Othonem zbavena obvinění a chaotický čas let 68-69 přežila bohatá bezdětná žena v klidu a zmizela z dohlédnutelné historie. 

Oddaný neronovec Tigellinus kupodivu přežil Galbův režim, nikoli však Othonův. "Lid" žádal jeho hlavu tak dlouho, až ji dostal: Ofonius Tigellinus si v lázních v Sinuesse v zábavě s pitím a ženami prořízl hrdlo.

Galba žil 72 roky a 23 dny, z nichž vládl devět měsíců a třináct dnů. Pakostnice mu ochromila údy, takže neudržel ani svitek a nemohl se obout. Přes svou škudlivost rád a hodně jedl. Senát rozhodl postavit mu na foru na místě, kde byl zavražděn, sloup se sochou, ale Vespasianus krátce na to rozhodl opak, neboť žil v přesvědčení, že za ním do Iudaje Galba poslal vrahy. Vitellius později našel v Othonově archivu sto dvacet žádostí o odměnu za iniciativní účast na Galbově likvidaci, jejich pisatele dal vyhledat a předat katovi. 

Správce Lúsítánie M. Salvius Otho (36; * 28. dubna 32 ve Ferentinu) byl o polovinu mladší než Galba, Neronův přítel a krátce (pravděpodobně nastrčený) manžel jeho milenky Poppaey Sabiny (viz rok 58), kterého Galba při jmenování nástupce přeskočil; za císaře Othona také uznal senát a připojil přízvisko Augustus.

Jeho stejnojmenný děd, jehož jméno je etruské a údajně odvozoval původ od etruských knížat, stál v přízni Livie Augusty. Císařův otec L. Salvius Otho měl důvěru Tiberia, Gaia i Claudia, za něhož odhalil pokus o atentát jistého jezdce a od senátu dostal z vděku sochu na Palatiu. S Albií Terentií měl syny L. Titiana a mladšího M. Salvia Othona, který už v mládí vynikal extravagancí a dokázal trumfnout samotného Nerona. Patřil k jeho důvěrníkům a také ke spolupachatelům Agrippininy matkovraždy. Byl to rozporuplný člověk oddaný zábavě, miloval noční život, patřil mezi vyznavače Ísidiny, dobrý organisátor a schopný správce. Dával si vytrhávat chloupky po těle, nosil perfektní paruku, denně se dával holit a od mlada obličej mazat navlhlým chlebem, aby mu nenarostl vous, jak se kdysi věřilo. 
    M. Salvius Otho, u něhož Poppaea Sabina bydlela, se do Neronovy milenky sám zamiloval a lásce udělal konec Nero tím, že poslal svého přítele jako legáta Augusti/správce do provincie daleko na Západ do Lusitanie. Nechal ho tam deset let (obvyklá doba pro legáty v provincii byla rok dva). Otho se osvědčil a zemi řídil v míru.

V Galliích a na západním břehu Rýna po likvidaci Vindikova povstání panoval neklid. Věrní neronovci šířili klepy o galbovcích, v zimovištích legií revoluční nálady, neboť očekávali od Galby, že je při nástupu k moci obdaruje. Když se tak nestalo, první odmítly přísahat na Nový rok na jméno Galbovo dvě dolnogermánské legie pod velením Fabia Valenta a místo toho přísahali věrnost senátu a lidu římskému, tedy SPQR. Rýpal do A. Vitellia, aby se dal provolat imperátorem; loni marně přemlouval Verginia, viz. V noci na 2. ledna 69 dorazila zpráva o tom do Kolonie Agrippiňanů (CCAA) k Vitelliovi a ten rozeslal po leženích informaci, že se legie vzbouřily. Ráno ho legát První legie Valens pozdravil jako imperátora, den na to všechny ostatní germánské legie. 

Legát A. Caecina Alienus, který obnovil u svých jednotek v Horní Germánii disciplinu, býval Galbovým oblíbencem, když sloužil v Baetice. Poněvadž prý zpronevěřil nějaké peníze, pohnal ho Galba před soud a bylo po přátelství. L. Hordeonius Flaccus, další hornogermánský legát, viz rok předešlý, se ke vzpouře připojit nechtěl a setrval u Galby. Vitellius dal propustit C. Iulia Civila, batávského předáka, aby se jeho národ nebouřil, i když vojáci žádali jeho popravu, viz zde níže. Lstí se mu podařilo před řáděním vojáků zachránit i velitele rýnského loďstva Iulia Burdona, vrah Fonteia Capitona centurio Crispinus však byl popraven. Před rozezlenými legáty legií v Británii a hlavně před jedním z nich Rosciem Caeliem prchl k Vitelliovi správce římské části ostrova Trebellius Maximus, jemuž vojáci předhazovali lakotu.

Vojáci tlačili na Vitellia, aby je vedl do války, na Řím. Stály za ním armády na Rýnu, v Galliích, Hispániích, Británii a v Raetii. Po pádu Galbova imperia se navenek situace změnila: Otho byl neronovec a věrnost mu přísahaly armády v horním i dolním Illyriku a Moesii a v celém Orientu; v Africe za prokonsula Vipstana Aproniana uspořádal v Karthágu Neronův propuštěnec Crescens oslavy Othonovy vlády a na jeho stranu se postavila celá provincie.

Vitellius už neustoupil. Pověřil Fabia Valentu, aby s dolnogermánskými legiemi o síle čtyřiceti tisíc mužů zajistil Gallie a táhl Kottijskými Alpami do Itálie.  Druhému invasnímu proudu velel Caecina Alienus a jeho třicet tisíc vojáků hornogermánských legií táhlo do Itálie přes Poeninské Alpy. Vitellius sám se už věnoval "císařským" radovánkám na hostinách.

Valentova armáda prošla v míru územím Treverů, ale v Divoduru, oppidu Mediomatriků, na vojáky padl jakýsi strach a v hysterii pobili na čtyři tisíce mírumilovných Keltů, než se dali uklidnit. Událost vyděsila Gally obecně, kteří se nijak k Vitelliovi neměli. U Leuků se Vitellius dozvěděl o smrti Galbově (tedy asi po 20. lednu), u Lingonů se seprali Batávové z pomocných jednotek s legionáři, Haeduové armádu ze strachu vybavili menáží a penězi, co hrdlo ráčí. 

V Lugdunu obyvatelé popichovali proti Viennským, kteří stáli při Galbovi proti Neronovi, poněvadž jejich příjmy převedl do císařské pokladny, do fiska. Viennští též stáli na straně Vindikově a Lugdunští zkrátka žádali likvidaci Vienny. Fabius Valens dal každému legionáři tři sta séstertiů, aby vojáky uklidnil, nicméně Viennské raději odzbrojil a soukromníkům nařídil, aby legie vybavili menáží ze svého. Již v této době patřili Gallie vedle Syrie mezi nejbohatší oblasti říše. 

O Valentovi bylo napsáno, že se asi dal Viennskými koupit, neboť legát měl náhle peníze, což nikdy v životě neměl. U Vocontiů si dal vyplatit výpalné a koncem ledna n. začátkem února dorazil k Alpám. 

Caecina táhl přes Helvetie, kde legionáři ukradli žold miličním jednotkám a místní zavřeli příslušného centuriona s několika vojáky. Caecina dal vyplenit osadu Aquae Helveticae, dn. Baden v Aargau, a porazil v polní bitvě nezkušené Helvetie vedené Claudiem Severem. Zbytky Keltů prchly na horu Vocetius/asi dn. Bözberg, odkud byli sehnáni armádními Raety a Thráky. Mnoho tisíc Helvetiů bylo pobito a zotročeno (údaje známy nejsou), sídelní město národa Aventicum/Avenches v kantonu Vaud/Waadt bez boje kapitulovalo. Válka, k níž došlo z nedorozumění, skončila popravou jednoho z helvetijských knížat Iulia Alpina, v němž Caecina shledal concitora belli, strůjce války. Odtud prošel zimními Poeninskými Alpami do Popádí.

V březnu vrcholily v Římě Othonovy přípravy na tažení proti Vitelliovi. Když v noci jistý centurio nakládal zbraně ze zbrojnice praetoriánského tábora pro vyzbrojení kohorty v Ostii, viz níže, domnívali se vojácí, že se děje něco nekalého a centuriona zavraždili. Pelášili koňmo do paláce a chtěli vidět svého imperátora. Otho měl u sebe na hostině římskou honoraci a událost poděsila vystrašený Řím ještě více. Vojáci se dali ukonejšit, dostali po pěti tisících séstertiích každý a pouze dva z nich byli popraveni, ti, kteří si od důstojníka nedali vysvětlit, co dělá ve zbrojnici. 

Do toho v únoru přišla povodeň a Tiber strhl kolový most, pons sublicius. Jeho trosky zadržely řeku a voda na dlouho zaplavila velké části Říma. Základy domu se pak hroutily a lidem kromě toho nastal nedostatek potravin. 

Otho vyslal loďstvo podél pobřeží do Narbonské Gallie, neboť do ní chtěl vést protiútok. Flotile velel propuštěnec Moschus, legionářům Suetonius Paulinus, Maius Celsus, Annius Gallus a Licinius Proculus, jeden z praefektů praetorio.

14. března Otho předal za povodně správu státu senátorům, odpustil vyhnancům a Město svěřil praefectovi urbi Salviu Titianovi, svému bratrovi. Vytáhl z Města v doprovodu konsulárů, senátorů a mimo jiné též L. Vitellia, bratra svého protivníka. 

 Osobně vyčkával se svou gardou v Brixellu, dn. Brescello. Jeho vojáci zvítězili v několika menších střetnutích. U ligurského přístavu Albintimilia, dn. Ventimiglia, hlavní obec ligurských Intemeliů, porazili miliční hotovost Přímořských Alp vedenou vitelliovským procuratorem Mariem Maturem a město vyplenili. Když Vitellius poslal do Fora Iulií kohorty Tungrů a treverskou jízdu pod Iuliem Classikem, aby se vypořádali s othonovským loďstvem, byli poraženi a stáhli se do Antipole, othonovci do Albingauma/Albigaunum, obce Ingaunů, dn. Albenga. Tehdy byl také zavražděn vitelliovský procurator Korsiky Decimus Pacarius, poněvadž se ostrovanům nechtělo do nařízených odvodů (vražda zůstala nepotrestána). U Placentie přešli Batávové jako první Pád a Caecina, který se ukazoval v pestrobarevném plášti a kalhotách a jeho paní Salonina na koni, neuspěl v dobývání města. Poněvadž se vojevůdcové othonovců rozhádali, určil Otho vrchním velitelem ve válce s Vitelliem bratra Titiana.

Caecina pokračoval v tažení na Cremonu. Na Valentu čekat nechtěl a v lokalitě ad Castores mezi Cremonou a Mantovou nastrojil othonovcům past v krajině mezi sady a vinicemi (snad: "ad (templum) Castoris", U Castorova chrámu, nebo "ad castores", U bobrů). Marius Celsus ji však prohlédl a ve spolupráci s oddíly Suetonia Paulina vitelliovce potřel. Opatrností Suetoniovou bylo zabráněno zničení celého Caecinova vojska. Mezi zraněnými othonovci byl i Antiochos V. Epifanés II., syn kommagénského krále C. Iúlia Antiocha IV. Epifana (38-72), který se brzy přidá k Vespasianovi a k dobývání Jerúsaléma pošle oddíl; viz o konci jeho a dynastie roku 72. 

Ve vojsku Fabia Valenta se neustále rvali Batávové s legionáři a když dorazila zpráva o porážce Tungrů a Trevérů v Narbonské Gallii, odvelel tam Valens část batávských kohort. Následovala vzpoura legionářů, kteří prohledávali zavazadla svého velitele a hledali zlato, které prý ukrývá z Gallií a Vienny. Valens se skrýval v otrockém oděvu u svého ritmistra, decurio equitum, a přežil. Když vylezl, mužstvo plakalo radostí, že se mu nic nestalo a Valens ani nedal nikoho trestat.

Teprve po Caecinově porážce se oba vitelliovské armádní proudy spojily. U othonovců zkušení vojáci Suetonius Paulinus a Marius Celsus radili nepospíchat, neboť vitelliovci nemají už žádných záloh, kdežto k Othonovi míří na pomoc legie z Pannonie a Delmatie, které už dospěli k Aquileji. Otho však z Brixella po poslech neustále naléhal svést rozhodnou bitvu. Mezi sady a vinicemi u Bedriaka, dn. Calvatone, 14. dubna v celodenním bitvě táhnoucí se do noci uspořádané Vitelliovy legie pod A. Caecinou Alienem a Fabiem Valentou porazily neseřazené othonovce. Na obou stranách prý padlo po čtyřiceti tisících mužů.

Následujícího dne dohodly obě strany příměří; většina padlých zůstala však nepohřbena. Vojáci se domáhali nové bitvy. Salvius Otho však ztratil chuť k další válce. Ačkoli měl stále k disposici oddané legie z Pannonie, Illyrika a Moesie, odmítl dále prolévat krev. Muž, který patřil kdysi do Neronova nezbedného teamu poživačníků, se rozloučil se všemi, zničil korespondenci a vyspaný si nad ránem 16. dubna vzal život ranou dýky do srdce: nepřál si prý prolévat další krev. Byl okamžitě spálen praefectem praetorio Plotiem Firmem a u žároviště se zabilo několik vojáků, několik se jich utkalo jinde ve vojsku v sebevražedném souboji nebo spíše v boji o to, jak dále ve válce s Vitelliem. Vládl 95 dnů.

Část vojáků hledajících nového vůdce nabízela vládu opět L. Verginiovi Rufovi. Raději prchnul, aby se vyhnul a zůstal vzácným úkazem v římských dějinách principátu, když nejméně třikrát odmítl imperátorskou moc (trojnásobný konsul zemřel roku 97, srov. zde rok předcházející a též rok 361). 

T. Flavius Sabinus přešel s městskými kohortami k Vitelliovi, neváhali ani senátoři doprovázející Othona zanechaní v Mutině. V Římě lid slavil poslední dny cereálií, Cereřiných slavností a zpráva o Othonově smrti byla přečtena na divadle.

    O Othonově smrti se Vitellius dozvěděl v Lugdunu v Galliích, kde pořádal odvody. Krátce předtím svěřil ostrahu rýnské hranice Hordeonovi Flakkovi a aby nevypadal jako chudák z provincie, poskytl mu správce Lugdunské Gallie Iunius Blaesus služebnictvo. Vojáci Vitellia provolali imperátorem, stejně jako jeho šestiletého syna, jemž dali mu přízvisko Germanicus (jeho matka na zprávu o tom reagovala slovy: "Porodila jsem Vitellia, ne Germanika"): Vitelliova augustovská proklamace byla první takovou mimo Řím. 

Na naléhání vojáků udělil zlatý prsten, tedy povýšil do jezdeckého stavu, svého propuštěnce a miláčka Asiatika. Kromě několika centurionů z othonovských legií jejich vůdce omilostnil. Vitellius se nemstil ani majetky nezabavoval - od republikánských občanských válek se tato odlišovala mírností, na žádné proskripce nedošlo. Neuspořádané šiky však plenily provincie, bezuzdně znásilňovaly a jejich velitelé Caecina a Valens je nechávaly. Nepomohlo, že Vitellius poslal část pomocných jednotek zpět a zastavil nábor do legií.

Uspořádal v Lugdunu gladiátorské hry, v Ticinu hodoval s L. Verginiem, který už měl za sebou dvě nabídky na císařství, později navštívil v Cremoně Caecinovy hry a v Bononii Valentovy. Zhlédl sice 24. května, čtyřicet dnů po masakru, bedriacké bojiště, ale ani tehdy nenařídil pohřbít ostatky všech vojáků; nepřátelské velitele nicméně pardonoval, mezi nimi Suetonia Paulina (dále o něm zpráv není). Do Říma Vitellius nijak nepospíchal, dával se všude hostit a s ním na šedesát tisíc vojáků všeho druhu a prý ještě více civilistů, výbušné zástupy netušených nálad.

Nový císař A. Vitellius v Římě, kam dorazil na přelomu června a července, vydal edikt na vyhnání astrologů-mathematiků, které bytostně nesnášel, z celé Itálie s termínem 1. října (srov. předešlý rok). Při tom důvěřoval jisté věštkyni z germánských Chattů, předků zřejmě Hessů. Zakázal senátorům a rytířům bojovat v aréně, srov. rok 19+, a jako fanda modrých dával likvidovat všechny, kdo se do nich opřeli. Prohlásil se doživotním konsulem a pardonoval othonovce. Do Města vstoupil disciplinovaně pod orly, na Capitóliu obětoval a objal svou matku Sextilii, jíž přidělil přízvisko Augusta (sedmá v pořadí). Praetoriány a městské kohorty reorganisoval a obsadil vojáky ze svých germánských legií. Byl mstivým řezníkem bankéřů, věřitelů a nájemců cel, kteří po něm kdysi vymáhali dluhy. Osobně pro peníze nikoho nikdy nepronásledoval, majetky nezabavoval a ke starým známým se choval nadále přátelsky.

Po Městě se potloukaly zástupy vojáků, pro něž nebylo místa v leženích, tábořili v nezdravých místech Vatikánu u Tiberu, Germáni a Kelti trpěli horkem. 

Jeho otec L. Vitellius byl třikrát konsulem a s Claudiem, svým přítelem, censorem (viz rok 35nn. a 49). A. Vitellius náležel do Tiberiova teamu na Capri a byl zadobře se všemi jeho nástupci. Gaia zaučoval do zručnosti vozatajecké, Claudia si otočil kolem prstu hrou v kostky, Nerona obojím a hlavně okamžikem, kdy předsedal jeho neróniím, srov. rok 55, přemluvil ztrémovaného císaře hodlajícího, ale váhajícího vystoupit před publikem jako pěvec doprovázející se kytharou, aby svůj záměr naplnil a asi tak rozhodl o nejvýraznějším rysu Neronovy vlády - o karieře zpívajícího císaře.

Ačkoli zastával několik úřadů v Římě včetně dozoru nad veřejnými stavbami a snad po roce 55 byl správcem proconsulární provincie Afriky, byl stejně jako Otho zadlužený až po uši. Když ho Galba poslal do Dolní Germánie k armádě, neměl údajně ani na cestu. Družný Vitellius získal mezi vojáky rychle oblibu, omezoval přísné táborové tresty, příjemný kontrast Galby.

Během tažení Galliemi a Itálií pil a pořádal hostiny a jakoby doháněl vše, o co předtím věčně zadlužený muž přišel. V Římě rád chodil do divadel a ke stolu zval kde koho, respektive se dával zvát, ale hostina nesměla stát méně než čtyři sta tisíc séstertiů. Uspořádal vzpomínkové hry na Nerona a kitharisté přehrávali Neronovy kousky. Když plánoval obsadit do hry Únos Persefony vdovce po Neronovi Spora-Sabinu do role unesené a znásilněné dívky, chlapec, snad ani ne dvacetiletý, dal před ponížením přednost sebevraždě. 

Vitellius nežil realitou Říma, ale životem jeho extravagantních elit; do Města se vrátily časy Gaiů a Neronů, kdy vládcové rozhazovaly peníze za stáje, hry a hostiny. Pocházel z Lucerie a slavný byl především díky svému otci. Svou šanci promrhal s hédonickou lehkomyslností, byl družný, ke starým známým se hlásil a postavení nezneužíval k osobním mstám. Úřad pontifika maxima nastoupil 18. července, ve výroční den allijské a cremerské porážky, tedy v den Římany vedený jako neblahý (roky 390 a 477). Úředníky dal zvolit na deset let dopředu a sám se dal senátem prohlásit doživotním konsulem. Slovo u něho měli herci a vozatajové. 

Vášeň zmítala císařem ve vztahu s jistým Asiatikem. Jako kluka ho kdysi zprznil. V lásce plné zvratů Asiaticus utekl do Puteol, kde se živil jako prodavač octové limonády (posca). Když ho tam Vitellius našel, dal ho zavřít (nevíme bohužel proč), brzy si ho zase vzal do ložnice. Poněvadž však drzý kluk i kradl, prodal ho jistému majiteli potulné gladiátorské společnosti, ale dal ho unést v okamžiku, kdy měl nastoupit do arény. Při odchodu do Afriky dal Asiatikovi svobodu a jako císař mu v Lugdunu předal zlatý jezdecký prsten, třebaže ještě ráno jmenování odmítl. Po čtyřech měsících fungování po Vitelliově boku se dostal na stejně nenáviděnou úroveň jako jeho neronovští a claudiovští propuštěnečtí předchůdci (Asiaticus pád svého pána přežil jen o několik dnů, neboť byl s Mucianovým příchodem ukřižován). 

Hlavním rysem Vitelliovy osmiměsíční vlády byla žravost, jídlo byla jeho vášeň. Cestou kolem oltářů ochutnával maso a koláče obětin, zastavoval u hospod, aby zjistil, co vařily. Hodovat dokázal čtyřikrát denně, místo v žaludku si dělal zvracením. Údajně za své hostiny vydal ze státního na devět set milionů sésterciů (?). Jeho bratr L. Vitellius vypravil na uvítanou v Římě banket s dvěma tisíci rybami a sedmi tisíci ptáky z celé říše. Sám dal údajně vařit jídla za milion sésterciů z jazyků plameňáků, mlíčí murén, bažantích a pávích mozečků a jater papouščích ryb (scarus). Nestačily mu keramické nádoby, tak dal zhotovit větší stříbrné, „vitelliovské“, které vydržely až do časů Hadriánových, kdy byly roztaveny: říkal jim "štíty ochránkyně města Athény" (clipeum Minervae poliúchos).

    Vitelliovi dokonce nestačil Neronův Zlatý dům a nenašel v něm zalíbení, prý byl příliš prostý (stále nebyl zcela dokončen). Manželka Galerie Fundana, s níž měl dcerku a koktajícího syna, se vysmála prosté dekoraci pokojů.

Vitelliovými praefecty praetorio byli krátce Publilius Sabinus, po něm Alfenus Varus a nakonec centurio Iunius Priscus (po vítězství flaviovců si vzal v prosinci život). Vládli ovšem Caecina s Valentou, a to v dokonalé neshodě.

(pokr.)