Ger (3)-Gez

Z(a)tracená Germánie

Dva tisíce let uplynuly od bitvy v Teutoburském lese, jedné z největších porážek římských armád. Augustus si vylámal zuby na Labi, Germáni porazili supervelmoc, zůstali svobodní – a barbary. Osudová událost pro celou střední Evropu a v důsledku pro celý svět: bez římské prohry by mimo jiné nebylo angličtiny. Co by se dělo, kdyby Quinctilius Varus zvítězil?


Stál nad velkou řekou, jejíhož druhého břehu nebylo pro mlhu vidět. Co tam leží? Odkud teče ten mohutný líný proud podobný dunajskému? To je v Germánii všechno tak rozlehlé? Obklopen  důstojníky ptal se průvodců a zvědů: přeplavíme se? 
Za zády měl legionáře skládající tábor a desítky nárůdků, které pod tíhou porážek i vědomí vlastní slabosti přijali nadvládu bohy milovaného Říma. Dobýt v Germánii asi už nebylo co.

Že se germánští národové v té době šířily do ukrajinských stepí a až k Volze, neměl ani tušení. 
Tiberius Iulius Caesar, čerstvě adoptovaný syn nejmocnějšího muže říše a Otce vlasti Augusta, měl čtyřicet šest let a orlové legií stáli zapíchnuti před ústím Labe do Severního moře kdesi u dnešního Hamburku. 
Psal se rok 758 od založení Města. Mnohem později, kdy z římského světa zůstane jen hromada kamení, kdosi spočte, že to bylo roku 5 n. l.

Hranice na Labi
Z mlhy se vynořila loďka a v ní jakýsi stařec. Z vody žádal Římany, aby směl vystoupit na břeh a vidět Caesara, z jehož jména se podle tehdejší latinské výslovnosti stane německé "kaiser". Když dostal svolení, přistoupil k Tiberiovi a dlouho si ho prohlížel. Pak mu řekl, že nerozumí znepokojené germánské mládeži, která má z římských zbraní více strach než aby jim důvěřovala.

"Ale já, Caesare, s tvým laskavým svolením dnes hledím na bohy (hodie video deos), o nichž jsem předtím jen slýchával a nepřál jsem si ani šťastnějšího dne v životě a ani jsem takový nezažil." Sáhl si prý na vojevůdce, z něhož se za devět let stane Augustův nástupce, a lodí se vrátil na východní břeh ke svým, pravděpodobně Langobardům (pikantnost pro českého čtenáře: prameny Labe pro Římany tehdy ležely "ve vandalských horách").

Tento propagandistický nářez o velikosti Říma a milovaného Tiberia spáchal očitý svědek události Velleius Paterculus, který od roku 4 n. l. sloužil v Germánii osm let jako velitel jízdy a jako legát-velitel legie.

Pocházel z kampánské rytířské rodiny, sloužil předtím v Thrákii, Makedonii a roku 2 n. l. byl svědkem setkání Tiberiova předchůdce v nástupnictví po Augustovi C. Caesara s loutkovým parthským králem Fraatem V. na Eufrátu. Když odešel do civilu, dal se po roce 30 na psaní oslavných řečí a pod jejich vlivem i zachovaného kompendia římských dějin.

Jeho Tiberiova adorace je vedle o půl století starších Caesarových Poznámek z gallské války jedna z mála autentických episod z raných římských válek s Germány.

Músy legiím na ocasu
Tajemný Langobard na Labi anebo důstojníkův výmysl nezmění nic na tom, že Germány právě potkalo stejné štěstí jako předtím Kelty a Keltibéry: že jim někdo "nabídl" antickou civilisaci, vzdělání, divadla, literaturu, kulturu stolování a účinnější formy využívání otrocké práce. 
Římské meče do nově zřízované provincie s sebou přinesly výběrčí daní, psané zákony, přístavy pro lodi obchodní i vojenské, pevnosti a pevnůstky s armádními tábory, všechno propojené rychlou sítí silnic, signálních a zásobovacích stanic na ochranu proti všem, kterým by se nové pořádky nelíbily.
Tiberius se svými předchůdci systematicky germánské kmenové svazy dobýval a tehdy roku 5 n. l. v podstatě v obřím kraji západní části Germánie mezi Rýnem a Labem zbýval jako ostrůvek nezávislosti Marobud (Maroboduus), král Markomannů, "Hraničářů", s nimiž se roku 6 př. n. l. usadil ve větší části Boiohema, pozdějších Čech, kde měl na severu a u pramenů Labe za sousedy pravděpodobně Hermundury, předky jednou Durynků. 
Do konce života mu to nevydrželo: římský spojenec a první "český" král byl soukmenovci (a možná s pomocí římské diplomacie) vyhnán. Směl se usadit s celou svou družinou v Ravenně, kde po osmnácti letech exilu roku 37 zemřel.

Učebnicový imperialismus
Na rozdíl od moderního kolonialismu, který se oproti všeobecnému mínění evropským mocnostem v důsledku hospodářsky příliš nevyplatil, lidé jako C. Iulius Caesar a jeho adoptivní syn Imperator Caesar Augustus počítat uměli. Germánie byla atraktivní pro zásoby rud, zlato, stříbro, oblíbený jantar pocházející snad z ostrova zvaného Basileia ("královský"; Helgoland?) a množství otrokyň a otroků i mužů svobodných ochotných dát se najmout jako vojáci. Římská elita si držela germánské ochranky a až do Varovy katastrofy i císařova garda byla germánská.

První "afrikakorps" byl oddíl Germánů ve vojsku správce Syrie A. Gabinia, když šel roku 55 př. n. l. dělat do Alexandrie pořádek mezi rozhádanými Ptolemaiovci. Germánští žoldnéři bojovali i v římských občanských válkách. A nebyli to pouze muži z národů žijících při Rýnu. Z augustovské doby pochází nález hrobu v lokalitě Hoby na jihodánském Lollandu (1920) vybaveného mimo jiné bronzovým stolovacím servisem s poháry s výjevy z Íliady z dílny jinak neznámého Cheirisofa ("Cheirisofos epoei/vyrobil"). Předpokládá se, že pochovaný Germán prožil život jako žoldnéř v římské armádě a pohřební výbava patřila k věcem, které si přinesl do vlasti po odchodu "do civilu". 

Augustovy legie utrpěly za čtyřicet let jeho vlády jen dvě významnější porážky, a obě od Germánů. Římané pro ně neměli v podstatě žádné jiné označení než barbaři. Co se dělo za hranicemi říše znali od svých obchodníků a od spřátelených germánských knížat, kteří užívali římské velkorysosti a uzpůsobovali život antické civilisaci.

Většina z předáků příhraničních nárůdků dávala své děti vychovávat v římských provinciích, lepší až v Římě. Římanům mládež sloužila jako rukojmí proti nestálosti otců a gramotní, v římském vojenství vycvičení barbaři vytvářeli podobný efekt, jako dnes lidé ze třetího světa studující na západních universitách za peníze vládních podpůrných programů.

Ostatně ani římské dobývání barbarů není nepodobné dnešním nezdařilým snahám západu vnucovat své pořádky tam, kde o ně ani nestojí. Bushovský export demokracie lze tak trochu přirovnat k neúspěšnému augustovskému vývozu římsko-hellénské civilisace na Labe.

Snaha poučovat například muslimy a komunisty o parlamentní demokracii je zhruba stejně pošetilá, jako bylo kdysi vnucování římských vzorů. Na rozdíl ode dneška "pacifikace" však tehdy obvykle znamenala vyhlazení národa a prodání jeho zbytků do otroctví.

Předurčenost Romy
Řím stál právě na jednom z vrcholů moci. Imperium Romanorum bylo první a zatím jedinou evropskou megavelmocí a pravzor pro bruselské snílky. Pro Římany začínajícího prvního století byla tažení za Rýn něco podobného jako dnes Euroameričanů například do Afghánistánu. Germáni neznali peněžní ekonomiku, neměli veřejnou správu, nikdy netvořili jeden celek, neměli žádný ústřední sněm, natož něco, co se až po mnoha a mnoha staletích bude nazývat "národ", až na jisté kultovní souručenství neměli pocit sounáležitosti.

Za to měli podivné zvyklosti, o nichž římský historik P. Cornelius Tacitus sepsal roku 98 zachovaný spisek Germánia. Žili jako společnost svobodných malorolníků a šlechtických družin s oddanými poddanými, měli klanové a kmenové sněmy, volené krále pro případ válek, tedy v podstatě všechno, co znali Hellénové a Římané už jen ze svých bájných (a neméně barbarských) začátků.

S legiemi ovšem přišla i morálka vyšší civilisace, hospody a prostituce, lákavé směnky a obchodníci s atraktivními nabídkami. Germáni se do dvaceti zdržovali sexu a manželskou věrnost pokládali za nezpochybnitelnou. To Římané ne a věnovali sexuálním hrátkám knihy veršů i pornografie. 

Antický svět kolem Středomoří měl všechny, kteří žili severně od Alp, Dunaje a Černého moře za totálně méněcenné, žijící v nesmírných lesních porostech, vodnatých, na východě rovinatých krajích odění do kůží.

Podobně jako mezi arabskými nebo paštunskými mudžáhidy se Římanům na odpor postavili lidé vzdělaní, vyškolení a vycvičení Římany, mnohdy zcela romanisovaní šlechtici s občanstvím, kteří měli plné zuby daní, římského práva, komunikačních systémů propojujících v letech 4 př. n. l. po rok 9 n. l. Germánii cestami a provinčními institucemi.
Řád sem mohly dovést pouze legie a jejich oprávněná mise spočívající na předurčení velikosti Říma. Jak moderní, jak neokonservativní a evropské...

Augustova posedlost
Poprvé utržil imperiální ostudu Augustus roku 17 nebo 16 př. n. l., když se gallský místodržící M. Lollius pokoušel odrazit Sugambry, Tenktery a Usipety loupící za Rýnem. Jeho legie byla Germány poražena a přišla o svého orla ("clades lolliana"). Augustus se pak na tři roky vypravil osobně do Gallií, ale propagandou zatížené zachované části historiografie se jeho činností nijak nechlubí.

Když ničeho nedosáhl (a pravděpodobně vylidnil celý kraj), pověřil Tiberiova bratra Nerona Claudia Drusa (Drusus starší), aby vedl války s Germány za Rýnem. Mezi roky 12 až 9 př. n. l. krvavě povstalo římské panství na dolním toku Rýna a Drusus pravděpodobně zřídil na území dnešního Holandska, Severního Porýní-Vestfálska a části Belgie provincii Germánia, které se později říkávalo Inferior, Dolní. Jejím správním střediskem byla Colonia Agrippina, Kolín.

Nejpozději roku 9 n. l. byla vyhlášena druhá římská Germánie na území dnešního Bádenska-Württemberska, západního Švýcarska, Alsaska s hlavním městem Mohučí (Mogontiacum). Zemím, kde Římané nevládli, se říkávalo Svobodná nebo Velká Germánie (Libera, Magna).

Drusus byl první z vojevůdců, který se plavil Severním mořem v čele římské flotily a ve válce s Cherusky pravděpodobně dorazil roku 9 př. n. l. na jejich východní hranice, které ležely na Labi. Snad v oblasti pozdějšího Magdeburku, což podle lidové etymologie může znamenat "Děvín", ho prý ve snu zastavila jakási "obří barbarská žena" a latinsky (sic!) mu nedoporučila pokračovat dál. Labe zůstalo navždy pro Římany nepřekročitelnou hranicí.

Drusovu karieru zakončil téhož roku pád z koně, při němž si zlomil nohu a zemřel. V romanisaci barbarů mezi Rýnem a Labem pokračoval s přestávkami Tiberius. Mimo jiné usadil na vylidněném římském břehu na čtyřicet tisíc Sugambrů a Svébů.

Z lidí lehce vyzbrojených štítem s kopím či sekyrou, bez helem a brnění, bez válečné taktiky a neškolených pro boj v šiku se stali dobří kolonisté, sedláci a plátci daní. Za šperky, oblečení, nádobí, zbraně a sklo nabízeli ryby, uzené maso, salámu, kůže, med a vosk, byliny a – otroky a otrokyně. 
Podlouhlé domy s rákosovými střechami (typické pro G.?) měly otevřená ohniště bez komína a milí Germáni museli vonět jako jejich uzené ryby.

Koupali se však v řekách a jezerech, neolejovali se po lázni jako lidé ze středomořských kultur, ale k mytí používali jakéhosi pramýdla. Na rozdíl od tradovaných obrazů „pravých Germánů“ se holili a nepoužívali přileb s křidélky (spolu s Kelty) stejně jako později vikingové s rohy. Pokud vůbec měli tehdejší Germáni helmy, pak byly potaženy koží, jak doloženo u Batávů.

V roce 6 n. l. se Tiberius chystal do Boiohema proti Marobudovi, jehož panství bylo tehdy severně od Dunaje největší a na dlouhá staletí jedinou říší. Ačkoli šlo o spřáteleného vladaře, z nějakých, dnes už neznámých důvodů, Římanům překážel.

Hvězda Arminius
Pravděpodobně tehdy dospěly římské technické jednotky kácející lesy a připravující cestu legiím na sever i na území Čech. Marobuda od války zachránilo rozsáhlé povstání proti zvěrstvům výběrčích daní v Pannonii. Na jeho poražku a v podstatě vylidnění oblastí dnešního Maďarska a severu bývalé Jugoslávie se po tři roky podílelo patnáct římských legií, to byla tehdy polovina celé armády.

V tomto klimatu se v Germánii roku 9 n. l. objevilo jméno Arminia, jednoho z knížat Cherusků, kteří po několika staletích splynou do kmenového svazu Sasů. Muž, který uštědřil Augustově armádě druhou a mnohem těžší porážku, byl z římského hlediska barbar vzorný, jakýsi absolvent Harvardu. Sigimerův syn sloužil v Římě, dostalo se mu vzdělání, "uměl příborem", byl povýšen do rytířského stavu, velel spojeneckému oddílu, věděl, že velmoc není třeba dráždit a svět zůstane krásný.

Všeho moc škodí, i civilisačního krému na talíři člověka, jemuž je neustále předhazováno, že je barbar. Kromě toho se hádal s jiným z cheruských knížat, se Segestem, a to nikoli o politiku, ale o dceru. Arminius, jak mu říkali Římané, po domorodecku snad Armin či Irmin, unesl Segestovu dceru Thusneldu zaslíbenou jinému a oženil se s ní.

Otec se roku 15 lstí zmocnil těhotné dcery, která i se svým bratrem Segimundem a strýcem Segimerem stála při muži, a za kolaboraci dostal od Augusta útočiště na římském území v Ravenně a občanská práva. Arminiův syn Thumelicus se narodil až v Itálii a podle jedné ničím nepodložené spekulace zde také zemřel jako gladiátor, aniž by kdy otce spatřil.

Když nenápadně zahájil Arminius protiřímskou kampaň, tchán držel více s Římany, než bylo v kraji zvykem. Dokonce na hostině varoval velitele pěti římských legií, že je povstání na spadnutí a on sám půjde do války jenom proto, aby měl od soukmenovců klid.

Stručný popis události Arminiova povstání a jeho vítězství v Teutoburském lese nalézáme u Velleia Patercula a v zachované polovině Tacitových Letopisů (Annales), které vznikly sto let na to. První zmínky o katastrofě má už z roku 10 a 11 n. l. básník P. Ovidius Naso v Žalozpěvech, kde povstaleckou zemi nazývá "Germánie drsná vůči vládcům (fera Caesaribus Germánia)".

Když Říman radí k válce proti okupantům za svobodu, je to vlastenec. Když totéž říká někdo jiný, je to špinavec, barbar. I to platí dodnes. Tacitus o Arminiovi napsal: Barbaři pokládají za důvěryhodnějšího toho, kdo je v nejistých dobách odvážnější. Germáni prý nikdy nebudou pardonovat, že mezi Rýnem a Labem viděli svazky prutů se sekyrami a togy, že museli poznat daně a římské právo. Lepší je svoboda, než se Segestem zůstávat na římském břehu poddaný Říma.

Arminius se přitom stále pohyboval mezi Římany a tahal za nos místodržitele. Poslové Cherusků objížděli "svobodnou" Germánii a během několika měsíců měli válečnou koalici pohromadě. Stranou zůstal pouze nejsilnější z vládců a pravděpodobně i hospodářsky nejmocnější: Marobud, král Markomannů, kteří jednou splynou s Alamanny, vládce konfederace germánských národů mezi Labem a Vislou. Kdyby se býval s Arminiem spojil... Jenže to jsou kdyby.

Správce nad Germány
Publius Quinctilius Varus (čti: públius kwinktílius várus) byl zkušený voják a byrokrat. Mimo jiné měl za sebou místodržitelství v Syrii, kde si přišel na hezký majetek, byl šikovný ve složité diplomacii Orientu, u Augusta se velmi dobře zapsal a oženil se s jeho vzdálenou příbuznou. Roku 7 n. l. ho jmenoval svým správcem v Germánii (legatus Augusti pro praetore).

Varovi bylo přes padesát a teď měl dohlédnout na upevnění míru po obrovské válce (immensum bellum), která otřásala Germánií v letech 1 př. n. l.-4 n. l. Kromě strašného názvu o ní však nemáme v pramenech žádných zpráv.

Jeho činnost se oficiálně jmenovala "upevnění autority Říma". Augustus chtěl možná jen "klid na práci", zamezení nových loupeživých vpádů do provincií spíše než rozšíření imperia o další barbaristán. Z Arminiovy reakce a ohlasu mezi Germány lze soudit, že Varus nevedl jen jednání u prostřených stolů a rozdávání exklusivních výrobků středomořských řemeslníků od pohárů na víno po jedinečně zdobené zbraně.

V této době neexistovalo žádné celoplošné římské panství po Veseru (Visurgis), natož po Labe (Albis). Římané udržovali kolem svých hranic hluboké pásmo s nakloněnými germánskými předáky („kolaboranty“ moderně), v podstatě jakousi demilitarisovanou zónu. Po skončení první světové války uspořádali západní hranice Německa vítězní spojenci podobně: demilitarisovaným Porýním s pásmem padesáti kilometrů do vnitrozemí, kde nesměla být v letech 1919-1936 žádná německá posádka.

Segestovo udání vzal Říman vážně a na jaře roku 9 se vypravil se třemi legiemi, které s pomocnými jednotkami spojenců a s doprovodem týlových oddílů čítaly více než dvacet tisíc mužů, od Rýna (Vetera, dnešní Xanten) do nitra Germánie. Na ochranu rýnské hranice zanechal dvě další legie. Je možné, pokud není starší, že hlavní tábor Varových legií ležel na místě dnešní osady Wilkenburg na jižním okraji Hannoveru, který se začal roku 2015 odkrývat.

Cestou vykonával činnost nejvyššího správce v provincii: dohlížel na výběr daní, rozsuzoval kmenové a mezikmenové při, jeho lidé zřejmě stavěli pro pohyb legií nezbytné cesty a přemostění. Nikdo se takové vojenské síle otevřeně nepostavil.

Varova katastrofa
Koncem léta se Varus rozhodl k návratu, aby legie přezimovaly ve svých stálých táborech v prostoru tehdy ještě neexistujících opevněných hranic (limes romanus). Dosud přezimoval v Germánii s legiemi pouze Drusus, ale to se pohodlnému Varovi nechtělo.

V té době se Arminiovi Cheruskové se spojenci shromáždili kdesi v dnešním Dolním Sasku a chystali pochodujícím legiím past. Sklapla na podzim na místě, jemuž Tacitus říkal Teutoburský les (saltus Teutoburgiensis), lesnaté pohoří dnes na pomezí spolkových zemí Severní Porýní-Západní Falc a Dolní Sasko, snad v lokalitě Kalkriese města Bramsche u Osnabrücku.

Je dost možné, že situace legií byla mnohem horší, než jak prameny uchovaly. Je možné, že Varus neodcházel do zimovišť, jak bývalo v tu roční dobu zvykem, ale ustupoval už pod tlakem všeobecného povstání. Varovská episoda římských válek v Germánii (clades variana) se odehrála na začátku září nebo snad až v říjnu roku 9.
Návrat na Rýn zkomplikovala zpráva, že kdesi v okolí vypuklo nějaké povstání a velitel rozkázal odklonit se od obvyklé pochodové trasy, kterou Římané znali. Arminius, který doteď naoko plnil své spojenecké závazky, se v terénu, v němž se Římané neorientovali, od vojska oddělil, aby prý přivedl spojence.

V lesnaté krajině plné úžlabin, nerovností a bažin tvořili vojáci 17., 18. a 19. legie s nezbytným doprovodem kolonu dlouhou patnáct až dvacet kilometrů. Když do toho začalo pršet (nedokážeme odhadnout, do jaké míry počasí přispělo k římské katastrofě), Germáni udeřili.

Neoholený císař
Římané dokázali postavit na první dvě noci opevněné tábory, ale koho nezmohly rány, toho oslabovalo vyčerpání z neustálých útoků germánských komand. Třetího dne po probděné noci přišel finální útok. Varus, konsul roku 13 př. n. l., nečekal na dobojování bitvy a stejně jako jeho děd a otec, který patřil mezi Caesarovy vrahy, nalehl na meč. Služebnictvo se ještě pokusilo tělo spálit. Jeho příkladu následovala většina důstojníků. 
Hlavu Augustova zástupce Arminius poslal Marobudovi do Čech, aby viděl sílu povstání. Král ji pak poslal rodině Quictiliů do Říma.

Pro Augusta, který měl před 72. narozeninami, to bylo "11. září". Takovou porážku od Hannibalových dob a crassovského debaklu Řím neznal. Zničena byla pravděpodobně osmina veškeré jeho profesionální armády. Celá kolonisační politika v Germánii přišla vniveč.

První muž Říma dal rozmístit po městě hlídky a zaslíbil hry Iovovi Nejlepšímu a Největšímu (Iuppiter Optimus Maximus). Dlouhé měsíce se neholil a nestříhal (to druhé je velevzácný úkaz pro Římana, jemuž dlouhé vlasy připomínaly změkčilost východu). Ttloukl hlavou o dveře a volal: "Quinctilie Vare, vrať legie!" Nebyly už nikdy doplněny, přesto Augustus nehorázně v záverečném účtu své vlády zahrnul Germánii po ústí Labe za součást říše (Res gestae čili "monumentum Ancyranum").

Zrušil svou germánskou gardu, ale k žádným protigermánským pogromům v Římě tehdy nedošlo (to se stalo až o čtyři staletí později v době, kdy většinu důstojnické sboru císařské armády již tvořili Germáni).

Když se na místo bitvy dostali po šesti letech vojáci pod velením Germánikovým, ležely na bojišti kosti nepochovaných legionářů, kostry koní a trouchnivějící zbytky výstroje a výzbroje. V hájích po okolí stály oltáře, na nichž barbaři vraždili vojenské tribuny a centuriony. 
Kolem roku 50 výprava do oblasti Hessenska osvobodila z otroctví zajatce z bitvy v Teutoburském lese: muselo jim být šedesát až osmdesát let.

Poslední ofensiva
Po Varově katastrofě se Římané stáhli, ale s Tiberiem začala druhá fáze, kterou vedl po Augustově smrti roku 14 n. l. Germánicus (28) v čele snad až osmdesáti tisíc mužů podporovaných pomocnými sbory spojenců (ovšemže rovněž germánských). 
Soustavná plundrování, vypalování úrody a zotročování vesničanů měly vzpurné Germány zastrašit. Germánicus nařídil genocidu Marsů, rok na to dal unést těhotnou Thusneldu a roku 16 sice několikrát Arminiovy Germány porazil, ale s velkými ztrátami a hlavně velmi vysokými náklady. 
Zásadou muže, který se ve volných chvílích zabýval skládáním epigramů a překladům z řečtiny a byl velmi oblíben v celé říši, bylo během germánského tažení "nebrat zajatce, poněvadž jediný způsob jak ukončit válku, je vyvraždění národa" (nil opus captivis, solam internecionem gentis finem bello fore). 
Neró Claudius Germánicus bušil do Germánů velmi intensivně a jeho legie vylidňovaly celá území. Zpustošil i kraj mezi Emží a Lippou nedaleko Teutoburského lesa. V polní bitvě neměli Germáni proti legiím šanci, ale přes řadu dílčích úspěchů k jejich pokoření nedošlo. Na dobývání Germánie vybudoval Germánicus u Batávů (dnešní Holandsko) dokonce loďstvo o více než tisíci lodí všech velikostí a účelů.
Dokonce si Římané zadělali na další ostudu. Legie pod zkušeným legátem-velitelem Aulem Caecínou Sevérem se roku 15 opět dostaly do bahnitého terénu. Voják se čtyřicetiletou praxí měl hrůzu z obklíčení, z hořících ohňů, válečných tanců a řvaní Germánů na lesy. Legát měl sen, v němž viděl Vara, jak se vynořil z bažin zbrocený krví a jak ho k sobě volá, ale že odstrčil jeho vztaženou ruku.
Druhého dne obklíčení už Arminius pokřikoval: "Koukejte, Varus a legie sevřené podruhé stejným osudem!" Ale z velkého triumfu nebylo nic: vítězící Germáni začali plenit římský trén a vojáci měli čas postavit tábor s valem. Caecína udržel disciplinu a Římané útok odrazili. Dostali se z obklíčení, třebaže rychlé zvěsti o další katastrofě v Germánii už dorazily do Říma.

Diplomacie a čas
Válku zastavila domácí politika: Tiberius se bál Germánikovy obliby (a dost možná i těch velkých výdajů za málo viditelný pokrok). Roku 16 si mohli Germáni oddychnout, Tiberius od expanse upustil. Nicméně Germánika nechal 26. května roku 17 slavit triumf nad Cherusky, Chatty a Angivariy a pak ho uklidil do Orientu. O dva roky později zemřel miláček legií záhadně v Sýrii. 
Kde nepomohla síla, rozhodla císařova diplomacie a čas. Spřátelené kmeny dostávaly obchodní výhody a vytvářely kolem říše systém nárazníkových státečků. Marobuda roku 17 Arminius porazil a o dva roky později ho vystrnadil z "Čech" jistý Katvalda s pomocí Gotů na římské území. Také on skončil o několik let později podobně: Římané Katvaldu s povolením kvádského a současně markomannského krále Vannia usadili v kraji mezi Moravou a Váhem. 
Roku 21 zhasla i hvězda Arminiova (37). Prý usiloval o království nad všemi Germány a úskokem příbuzných byl zavražděn (i v tom měla prsty diplomacie Tiberiových agentů?). Historik Tacitus se s ním rozloučil velmi uznalými slovy o nepochybném osvoboditeli Germánie ("liberátor haud dubió Germániae"), který se pustil do zápasu s Římany na vrcholu jejich moci. 
Arminiovo jméno sehrálo v německých dějinách velkou roli. Obzvláště po objevu Tacitových spisů v renesanci, v nichž se v podstatě o předcích tehdejších Němců vyjadřoval líbivě, byl kladen na roveň vojevůdců jako Alexandros Makedonský, Caesar, Scipio. Němci zjistili, že jejich dějiny sahají k Augustovi a že se Římanům postavili. Bitva v Teutoburském lese funguje jako  velký třesk německých dějin.
První z Arminia udělal německého Hermanna kazatel Martin Luther. Posloužil jako symbol protinapoleonský a později velkého vítězství vilémovskému císařství, jak ukazuje Hermannův pomník na jedné z předpokládaných lokalisací bitvy v Teutoburském lese u Detmoldu z roku 1875 (jeho napodobenina stojí od roku 1897 v New Ulmu v Minnesotě a v Missouri je vinařské městečko Hermann). 
Jako velký milenec vystupuje v padesáti barokních operách a posloužil jako symbol odporu proti katolickému Římu. Hitler nedával Hermanna příliš chválit, aby nepohněval svého italského spojence, který se v augustovské době viděl. Kromě toho byl modrooký plavý Cherusk rakouskému pomatenci symbolem důstojníkovy zrady na nejvyšším veliteli...
Po prohrané první světové válce se Die Hermannsschlacht dočkala němého zfilmování. Barva přišla na řadu v německo-italsko-jugoslávské koprodukci (1977) naposledy roku 1995, které je k mání na DVD. Bitva má své museum a park v Kalkriese, řadu výstav k arminiovské "srážce civilisací" a 4. června vydala spolková pošta příležitostní známku k 2000. výročí bitvy. K tomu letos Němci slaví šedesát let spolkové republiky a dvacet let od pádu berlínské zdi: Němci jsou na devítku.
Sotva se v dohlednu z prvního německého národního hrdiny stane symbol nového vzdoru proti velmocem jako kdysi proti Francouzům. Stal by se z blonďatého Cheruska například protiamerický a protiglobalisační bojovník, za opravdovou svobodu Německa?

Kdyby nebylo Arminia
"Kdyby" do života nepatří, ale zamyšlení nad jinou cestou, kdyby se něco odehrálo jinak, odhalí význam skutečnosti. Ironicky zodpověděl otázku již básník Heinrich Heine ve svém cyklu Německo. Zimní pohádka (1844), kde mu mimo jiné matka dělá čaj s rumem a sama ho pije jen tak "on rocks": "Kdyby Hermann bitvu nevyhrál se svými blonďatými tlupami, nebylo by německé svobody více, stali bychom se římskými."

Kdyby Římané Germány porazili, proměnili by nejméně celé dnešní Německo po Labe v další z kolekce svých provincií. Dlouhé romanisační působení, římští kolonisté a jejich kultura by z Germánie udělaly zemi ne nepodobnou dnešním západoevropským zemím, jejichž obyvatelé byli sice kdysi Kelty různých rozhádaných kmenů, ale po promíchání s římskými, gotskými a jinými dobyvateli jsou z nich Francouzi, Španělé, Portugalci či Italové s mluvnicí, která začínala u latiny. Bez Arminia by však jistě nebylo němčiny ani angličtiny.

Řím měl po roce 250 zcela jiné starosti, než se věnovat další expansi v Germánii. Krise největší evropské vojenské diktatury vedla k vleklým válkám velitelů legií a k oslabení říše na hranicích. Germánie zůstávala nadále nejednotnou zemí s řadou silnějších a slabších skupin a kmenových svazů. Nikdo je nekontroloval a nikdo nad nimi nevládl.
Proto mohli už kolem roku 200, ale hlavně po roce 440 Anglové, Sasové a Jutové z dnešního Schleswigu-Holsteinu a Dánska podnikat cesty do Británie, kde v dlouhých válkách přemohli Kelty a jejich romanisované příbuzné. Vznikla Anglie a několik germánských království (Sussex-Jižní Sasko, Wessex-Západní Sasko a Essex-Východní Sasko).

Jejich jazyk starosaština obohacený z francké říše pokleslou provinční latinou je dolnoněmeckého původu a jeho angličtí mluvčí spolu s pozdějšími Němci, Holanďany a Skandinávci byli zárodky germánské zámořské kolonisace Ameriky, Austrálie a Afriky.
Nebýt Arminia, mluvili by ve Washingtonu románským jazykem, pokud vůbec něčím evropským.

Kdyby byla romanisována Germánie po Labe, možná by Římané měli chuť i na země ležící od ní východněji. Kolonisovali by Horní Polabí, Pomoraví, západokarpatskou oblast, třeba celé Povislí a ještě dále na východ... Germánští Gotové by se neusazovali na Dněpru a možná by východní hranice Říma vydržela roku 375 nápor hunské migrace; kde by bylo Slovanů? Možná...

exkurs 1: Germáni a Germánie
Germánií byla nazývána zhruba Evropa severně od Alp a východně od Rýna; jde ve starém věku spíše o pojem zeměpisný než ethnický. Vědomí „národní“ neexistovalo a je to označení dané Germánům jejich sousedé.

Slovo Germán je snad keltského původu („soused“) a prvním se od Keltů dostalo Tungrům, kteří se usadili na území Římany právě vyvražděných Eburonů (město Tongern-Tongres leží severně od Liége-Lüttichu). Germány nebylo užíváno a oni sami ani žádnou ethnickou sounáležitost nikdy nedemonstrovali. 
Germáni měli mnoho společného, stejné zvyklosti a kulty. Vynikali na svou dobu vysokými postavami: podle kosterních nálezů byli v průměru 171 centimetr vysocí.

Označení Deutsche, Deutschland je kolektivem a politickým označením až z 11. století a značilo tehdy lidi hovořící jedním jazykem, „našince“. Slovo pochází z thiudisc/thiutisk související s diuten/dnešní deuten a z franského theoda, „lid“, srov. například italské tedesco.

Vymezení „Němců“ napomohla expanse Ottonovců do Itálie, kde lidé házeli všechny příchozí zpoza Alp do jednoho pytle. Otto III. roku 1001 vytýká římským povstalcům proti jeho vládě, že kvůli nim opustil svou vlast a příbuzné: „Z lásky k vám jsem dal všanc své Sasy a všechny Němce/Deutsche, svou krev.“ Italové tehdy jeho lidem říkali Theodisci nebo Teutonici.

V dávných časech se za expansi a "akkulturaci" domorodců platívalo krví. Římané jí nešetřili, ani svou vlastní. V moderních dobách se platívají války spíše penězi. Americký pokus proměnit Afghánistán a jeho c. 35 milionů obyvatel prostřednictvím "války s islámským terorem" ve stát uspořádaný podle norem západních demokracií stál od roku 2001 do 2017 zhruba jeden bilion dolarů, převážně z amerického rozpočtu; tolik nestály všechny války Spojených států dohromady. Proměna se přitom nekonala...    
exkurs 2: Germánské války Římanů

První zmínka o válečném štěstí Římanů nad Germány a zároveň první doklad o užití jejich jména je z roku 222 př. n. l. Podle seznamu triumfálních průvodů, fasti triumphales, zvítězil proconsul M. Claudius nad insuberskými Gally a Germány, a triumfoval "dé Galleis et Germáneis" o březnových kalendách, tedy 1. března.

230 Bastarnové v Makedonii; roku 61 porazili kdesi na thrácké části Dunaje konsulské vojsko C. Antonia Hybridy, který byl dva roky předtím spolukonsul Ciceronův
113 Cn. Papirius Carbo u Noreie poražen a zabit Kimbry
105 Kimbrové s Teutóny, Harúdy a Ambry porazili Římany u Arausia (Orange) 
101 bitva u Vercell, Kimbrové C. Mariem zastaveni a vyvražděni
58-56 Caesarovy výpravy za Rýn
16 M. Lollius potupně poražen v Galliích koalicí tří germánských kmenů, Augustus v Gallii
12-9 př. n. l. Drusus ve válce s Germány, zřízena provincie (?)
1 př. n. l.-4 n. l. „immensum bellum“
6-9 pacifikace pannonské vzpoury
9 n. l. Arminiovo vítězství v Teutoburském lese
14-16 Germánikova válka
21 Arminius zavražděn
83 císař Domitianus systematicky buduje limes romanus, val na ochranu před germánskými vpády. Střežilo ho na třicet tisíc vojáků a jeho plná funkce zanikla po roce 260
150–295 první vlnu treku/stěhování germánských národů způsobili Gotové odchodem od ústí Visly do pontických oblastí 
375–568 vpád Hunů spustil druhé stěhování, které vedlo ke konci (západo)římského státu a ke vzniku germánských státních útvarů v západní části Středomoří
31. prosince 406 přechod Germánů přes zamrzlý Rýn; Řím je už nikdy nevytlačil zpět • V zimě roku 177/176 se pod Bastarny prolomil Istros/Dunaj, když se vraceli domů na severovýchod z Dardanie. Tehdy byl led slabý a zřejmě se stal hrobem pro mnoho tisíc Germánů (srov. pod Bastarnové a Klondikos). 
Pojem stěhování národů vznikl až v 16. století a od 18. byl v užívání především v Německu. Románské země užívají tradičních latinských obratů jako nájezdy barbarů, invase. Zatímco tradiční německá historiografie hovořila o zničení otrokářského Říma, francouzští a italští historici pojímali celé období jako zničení antické kultury barbary.

exkurs 3: Nejvýraznější římské vojenské katastrofy

390, 18. července na říčce Allii porazili Kelti Římany a obsadili Řím
216, 2. srpna u Cann v Apulii padlo v bitvě s Hannibalovými Kartháginci a jejich spojenci na 50 až 70 tisíc Římanů, vojáci osmi legií
105, 6. října u Arausia porubali Kimbrové na 80 tisíc Římanů
53, 5. června u Karrh Parthové zničili armádu M. Licinia Crassa, dvacet tisíc padlých, deset tisíc zajatců
9 n. l., září bitva v Teutoburském lese, na dvacet tisíc padlých 
c. 259 po bitvě u Edessy Peršany zajat císař Valerianus, který vítězi Šápúrovi sloužil jako stolička pro vylézání na koně (to podle milosrdnější tradice) 
378, 9. srpna u Adriánopole Gotové s Alany a Huny dedklasovali armádu císaře Valenta, jehož tělo nebylo nalezeno, deset až dvacet tisíc padlých Římanů, možná až dvě třetiny armády

(vyšlo ve krácené podobě v časopisu Týden 35/09)

Germánicus, adoptivní s. Tiberiův§ viz Neró Claudius Germánicus

Germánikeia, lat. Germánícia§ viz Marqasi a Kommágéné 

Germáníkopolis, m. v Lakanítidě, dn. Ermenek§ 52+

Germánus z Autessiodora, právník a křesť. činovník v dn. Auxerre§ 209+ 

Germé, m. v Mýsii na Rhyndaku, dn. neidentifikováno (Kirmasli?)§ 270+

Germiniové, lat. Germinií, ill. nárůdek žijící při pobřeží severně od Korkýry (lat. omyl za pohoří ta Cheimarra, Chímaraení?)§ 48

Geronthrai (pl.), m. v Lakónice§ 195

Gerontius, posádkový velitel v Tomech§ 386+ 

Gérostratos z Áradu, foin. Ger-aštart, k.§ 333

Gerrei, kraj na Sardinii, San Nicolò Gerrei§ 150

Gerrha, pevnost v údolí Biqá/Marsyás, dn. Andžar alias Hauš Músá v RL§ 219

Gerrha, Gerrhové, arab. Džarhá, aram. Hagara, lat. Carra, m. a arabský národ na území dn. Kuwaitu, KSA, Bahrajnu a Qataru§ 311, 204, 166 a viz pod Íkaros
Původně poddaní perských králů ovládali obchod v jižním Poeufrátí, možná kdysi součást aramaisovaných Chaldajů. V hellénismu nejbohatší z kočovných Arabů. Jedna z jejich zemí se jmenovala v řeckém přepisu Chatténé/snad arab. al-Hasá n. al-Ahsá v dn. KSA, v ní stálo město Labai. Nejvých. osadou/městem byla Katara, Kadara, s nomády Catharreí/Cataraeí (lat.), srov. se jménem dn. emirátu Qataru (kromě geógrafů není dochován žádný předmuslimský historický záznam o nich). Město je snad identické s dnešní lokalitou Ukajr/Uqair v historickém kraji al-Ahsá/al-Hasá rozprostírajícím se mezi Kuwaitem a Qatarem, popř. s lokalitou Thádž, srov. pod Íkaros. Obchodníci z Gerrhy ovládali transarabský obchod a jejich konečným cílem nebyla jen nabatská Petrá. Na Délu zanechal c. 140 aram. dedikační nápisy jistý Témallátos z Gerrhy, tedy Tajm-Allát. Neznámého původu jsou stříbrné tetradrachmy napodobující alexandrijskou ražbu s Hérákleem na obversu a sedícím Diem na reversu s aram. nápisem Abí'il/Abí'el, dcera [x]. 

Gersakun§ viz Geskón

Geršom, Gersom, s. Móšeho Hebrejského§ 1448 

Gerúnion, Gerúnium, m. v Ápúlii poblíž Lúcerie§ 217

gerúsiá, rada starších v řadě hellénských států, nejznámější byla v Lakedaimonu (řec. gerón, stařec, gen. geronta), jakýsi senát (srov. lat senátus, "sbor starších")§ 222, 31

Ve Spartě měla třicet členů, 28 volených nad šedesát let (gerón, gerontes, „starci“) plus dva krále s pravomocemi vojenskými, kněžskými a soudcovskými. Oba však omezoval sbor pěti ročních eforů, kteří dohlíželi na dodržování lykúrgovských zákonů a doprovázeli krále do války; jeden z nich byl epónymní.

Gerúsiá v Efesu se skládala z epiklétů, epiklétoi, "povolaní", viz 650.

Géryón, obluda o několika hlavách či trupech, se šesti rukama a nohama žijící někde u Gád n. úplně kdesi na Západě; gen.: Géryona§ 1250

Gesen, hebr. též Gošen, Gesem (Septuag.), Gessen (Vulg.), hebr. jméno pro východ. část Delty§ 1880, 1786 a viz Delta

Geskón, Giskón z Karthága, lat. Gisgó/Giscó, pún. GRSKN/Gersakun§ 1. 540, 410, 409, 406, syn Hamilkarův, b. Himilkónův a Hannónův, asi o. Idniba'alův; 2. 339, 338, 310, o. Hamilkarův; 3. 262, 241, 239, o. Hannibalův; 4. 218, 214, 212, 207 - 203, o. Hamilkarův; 5. vyslanec u Filippa, 215; 6. s. Hamilkarův, 151; 7. G. zvaný Strytanos, 151, 149 

Gesoriacum§ viz Bonónia v Belgice 

Gessaces, poh., snad část Rodop§ 268+ 

Gessius Flórus, prócúr. Iúdaeae, manž. Kleopatry§ 64+, 66+ 

Gessius Márciánus§ viz M. Iúlius Gessius Márciánus 

Gešem z Arábie§ viz Džašmu ben Šachru

Geštinanna, sum. bohyně "nebeské révy", akk. Bélet-seri/"Paní stepi"§ 2119 

Geta, Pseudoscríboniánus§ 69+ 

Geta, prínceps§ viz P. Septimius Geta

Getás z Édónie, k.§ 496

Géthosyné, služka Bereníky Fernofory§ 245

Getové, Getés, řec. Getai; Getiá nebo Getiké, č. Getie, thrácký národ, srov. pod Dákové, původně asi hellén. označení pro pravobřežní Dáky (?), viz více s. v. Dákové, s nimiž sdíleli jazyk§ 512, 429, 340, 339, 335, 325, 293, 292, 289, 278, 250, 100, 60, 44, 29 - 27, 14, 13-, 82+, 86+, 235+, 236+, 278+  
Nemají nic společného s germánskými Goty, někdy za Gety vydáváni Bastarnové. Srov. též pod Zamolxis. 

Gezer, Gázer, hell. Gazara, bab. Gazru, Gazaru, m. v Palaistíně na dn. cestě mezi Jerúsalémem a Tel Avivem, dn. Tell el-Džezer/Tal al-Džazíri, Tel Gezer, v hradbách plocha desíti ha§ 1424, 1365, 1365, 1233, 1191, 399, 195 a srov. pod tunely