Lea-Lej

Leagros z Athén, osadník v Thrákii§ 478

Leaina z Athén, přítelkyně Aristogeitonova („Lvice“, zjevně "umělecké" jméno), hetair᧠514

Leandriás ze Sparty, exulant§ 371

Leandros/Laandros z Kýrény, tyr., b. a vrah Níkokratův§ 96

Learchos z Kýrény, b. Arkesiláa II.§ 530

Lebadeia, m. v Boiótii§ 447, 316

Lebedos, m. v Iónii, krátce Ptolemáis§ 650, 302

lebka lidská, pití z ní, pohár (nejstarší nálezy pohárů z lebek otroků či zajatců pocházejí z Čeng Čou v čínské provincii Che-nan z dob dynastie Šang, 16. - 12. st. § 177

lectisternium, řec. theoxenia, imaginární hostina bohů, kdy jejich sošky či sochy ležely nebo seděly (sellisternium) na lehátkách či na sedátkách; největší v římském kalendáři Iovova capitólská hostina, epulum Iovis in Capitólió o římských hrách§ 399
Kuriosní vzpomínkou na lectisternia je či v Evropě bylo v komunistických režimech nošení obrazů vůdců a ideologických vzorů v průvodech o Prvním máji nebo revolučních svátcích svých režimů.

léčivá relikvie§ viz relikvie

Ledroi, Ledra, m. na Kypru, dn. Lefkosia (řec.)/Lefkosa (tur.) alias Nikosia (novořec.)/Nicosia, hlavní město Kypru, resp. její řecké části§ 709

Lefkosia, Lafkosa§ viz Ledroi

legalisté, legalismus, fa ťia, v čín. taoismu směr, který si na rozdíl od ritualismu, příklonu k mravnostnímu principu zvykovému, přeměnil mravy v zákonné normy, zákon se stal ethikou, státní ideologie Čchinů/Qin§ 520, 298, 280, 221

legátus, řec. presbeutés, v císař. době hypateuón (odtud leg. jako vyslanec nejvyššího křesť. činovníka). Nejčastěji bývalý praetor, administrativní a vojenský správce provincie s titulem legátus Augústí pro praetore/praeses próvinciae, řec. presbeutés kai antistratégos, a s ročním platem jeden milion HS (srov. senátorské majetkové minimum čtyř sta tisíc HS). O jejich výbavě viz rok 222+, o zániku pravomocí a jména viz rok 293+. V Egyptě, jemuž vládl praefectus Aegyptí, veleli praefectí legiónum (vždy jezdci). Senátní prokonsulární provincie (Asie a Afrika) bývaly udělovány na rok, propraetorské na tři. Viz také pod prócúrátórés. 

Legerda (pl.), pevnost v Armenii§ 59+

legie, legió, „odvod“, původně výraz pro celou brannou moc raněrepublikánského Říma; její členění, římská armáda, o legionářích zde níže§ 753, 494, 103 a pass. 

legie v bitvě (popis Líviův, Ab urbe conditá VIII, 8 se vztahuje k roku 340 a bitvě se spojenci, kterou vyhrál T. Manlius): 
Kdysi Římané používali okrouhlých štítů, clipeum, jakmile začali dostávat žold (stípendium; to bylo roku 406 a jezdci 403, viz pod žoldnéři), nahradili je těžkými obdélníkovými štíty potaženými koží/scutum. Nejprve byl šik seřazován do obdélníkové podoby makedonské falangy, později podle manipulů. Nakonec byly vojáci stavěni do vícero řad. [Řadu tvořilo šedesát vojáků, dva centurioni a jeden praporečník.]

První šik tvořili kopiníci, hastátí, v patnácti manipulech, stojících v malých odstupech. Lehký manipul/manipulus levis tvořilo dvacet vojáků a četa/turba štítonošů/scútátori. Lehkooděnci se nazývali ti, kteří nosili pouze kopí/hasta a těžké „gallské“ vrhací kopí/gaesum. Toto přední čelo šiku tvořil výkvět mladých vojáků–nováčků. Rukovalo se v sedmnácti a branná povinnost trvala do šedesáti. U vojska patřili do 47. narozenin vojáci mezi iuniory, pak mezi seniory, jimž obvykle přináležela posádková služba.

Za nimi stáli ve větším počtu principés/bojovníci první linie, chránění těžkým štítem. Zástup třiceti manipulů za vojenskými odznaky byli antepílání, tzn. těch, co stojí před vojem kopiníků (v čem spočíval vynález britanského legáta Sallustia Lúculla, který zdokonalil lehké házecí kopí původu hispánského, nevíme: lancea lúcullánea).

Každý z oddílů měl tři části, roty/pílus. Triáriové/vojáci třetího šiku byli služebně nejstarší, rórárií již nevynikali tělesnými silami, a accensí/„přibraní“ byli nejméně spolehliví a bojovali v posledním šiku.
Bitvu zahajovali obvykle kopiníci. Když neprorazili nepřátelský šik, pozvolna ustupovali a zařazovali se do mezer v řadách, do kterých je přibírali principové. Boj nyní vedli oni.

Triáriové mezitím za vojenskými odznaky legie stáli za štíty s levou nohou kupředu a s kopím zabodnutým do země: jejich posice měla tvar valu.
Jestliže také principům se v boji nedařilo, ustupovali zpět k triáriům a zmizeli v jejich řadách. Rčení „došlo až na triárie/rem ad triáriós redisse" znamená, že něco bylo zlé, vážnou situaci, v bitvě osudovou. Triáriové vytvořili za ustupujícími principy a hastáty val ze štítů a překvapený nepřítel, který již zmohl dvě vlny římských vojáků, stál nyní unavený před třetí linií. Z pohledu cizince, ovšem znaleckého, popsal organisaci římské legie Polybios Megalopolský v šesté knize svých Dějin.  

Původní legie za Rómula měla tři tisíce mužů pěchoty a tři sta jezdců. Roku 494 disponoval diktátor M'. Valerius (Maximus), bratr Publicolův, ve válce s Volsky, Aequy a Sabíny poprvé v dějinách Říma deseti legiemi. Před púnskými válkami čítala čtyři tisíce mužů, v klasických dobách republiky pět tisíc pěšáků a tři sta jezdců, úhrnem mezi 4200 a 6000 muži. Roku 204 odplouval P. Cornélius Scípió do Afriky s legiemi o 6200 mužích a třemi sty jezdci. Do relativně malé istrijské války poslal roku 177 senát dvě čerstvé legie po 5200 mužích a třech stech jezdcích (později nárazově šest set jezdců) a k tomu dvanáct tisíc latinských a spojeneckých pěšáků. Stejně silná armáda souběžně odešla válčit na Sardinii. 

Roku 171 vytáhlo do války s Perseem vojsko o čtyřech legiích. Každá měla šest tisíc mužů, tři sta jezdců a k tomu šestnáct tisíc spojenců s 1400 jezdci. Druhá konsulská armáda, která zůstala v Itálii, měla na legii mužů jen 5200.

Kolik roku 167 dostala armáda za 150 tisíc zotročených Épeirótů, není známo. Ale z této částky vyplatil vojevůdce L. Anicius jezdcům po 400 a pěšáků po 200 denárech, tedy 1600 resp. 800 HS. Pokud měl k disposici dvě legie po 5200 mužích + po třech stech jezdcích, nebyly to veliké peníze.

L. Aemilius Paullus měl pro závěrečné makedonské tažení k disposici osm legií + asi deset tisíc spojeneckých vojáků a šest set jízdy. Ani v tomto případu se vojákům nešlo moc na ruku, srov. ceny kupř. nemovitostí pod ceny.

Nejnižším členěním legie byla centurie o sedmdesáti až stu mužích. Dvě centurie tvořily manipul a tři manipuly jednu kohortu, tedy 420 až 600 mužů. Deset kohort utvořilo legii. Jinak: Od reformy C. Maria roku 103 se legie skládala z deseti kohort, každou kohortu tvořily tři manipuly (třicet na legii) a každý manipul se skládal ze dvou centurií (šedesát na legii).

Přes veškerou střídmost byla legie „provianťácky“ dosti náročný útvar. Denně spotřebovala odhadem 4,2 tuny obilí a jedním z hlavních úkolů strategických vojenských plánovačů bylo zjistit vyživovací možnosti cizích krajů, kolik toho lze zrekvírovat či vybrat v sýpkách.

Lze podle toho také odhadnout velikost týlového doprovodu táhnoucí armády a je pravděpodobné, že na jednoho vojáka ve zbrani připadli ve vojsku tři čtyři z týlu. Denní spotřeba obilovin na muže byla kilogram. Okolí stálého ležení před hradbami obklopovaly canabae, boudy řemesníků, obchodníků, hospodských a domorodců. Rovněž váha výzbroje byla úctyhodná: na výrobu zbraní pro jednu legii bylo podle moderních odhadů zapotřebí třicet tun železa. 

Pro srovnání se vojskem dobyvatele Alexandra: jeho padesát tisíc mužů mužů ve Střední Asii tvořilo 32 tisíc pěších vojáků, 5500 jezdců, ostatek invasní armády tvořili lidé od trénu, služebnictvo, herci/hudebníci, ženy, vědci. V letech 330-325 vojsko denně spotřebovalo na 250 tun potravin a pro zvířata šest tisíc hektolitrů vody. Pohybovat se tak dlouho v cizích a nepřátelsky naladěných krajích znamenalo, že Alexandrovi lidé měli perfektní informace a informátory o hospodářských možnostech krajů, kam právě vojevůdce mířil.

V raných dobách republiky odvedl Řím v dobách války obvykle čtyři legie. Tolik měl i v dobách, kdy Latium ovládali Keltové: roku 381 odvedl M. Furius Camillus čtyři legie po čtyřech tisích mužích. Tehdy byl Řím pouze veličinou v Latiu, devět let po přímé okupaci Kelty, ale v neustálých válkách se sousedy. Tábory/ležení legií, řec. stratopedon, jejichž vybudování trvalo jen několik hodin, byly obvykle dočasné, castra aestíva, zimní castra hiberna. Později, snad už v době vlády fláviovských císařů, se ze stálých táborů, castra statíva, vyvinuly zárodky městských osídlení od Británie po Syrii. Námořnictvo stavělo ležení svého druhu s přístavem, castra nautica, návális. Původně Římané své armádní ležení neohrazovali, avšak navedeni Pyrrhovým příkladem, byl to prý jeho vynález, srov. rok 274, začali tábory opatřovat valy, a to i v případě, že se vojsko zdrželo na místě jen krátce. Od roku 252 se opevňovacích prací museli v nezbytných případech účastnit též jezdci, viz tam.  

Roku 349 za války s Gally a latinskými spojenci odvedli Římané deset legií, z nichž dvě zůstaly ve městě posádkou. V té době měla legie pět tisíc mužů pěchoty a tři sta jízdy. Do toho počtu zřejmě nebyly ve starověkých věčtech zahrnováni lidé od týlu, tzn. vozatajstvo, zásobovací oddíl, inženýři apod. a pochopitelně ani lidé neodmyslitelně patřící k armádě v poli, obchodníci všeho druhu a prostitutky.

Zcela jiné poměry vládly v armádách parthských. Naprostá většina vojáků nebyla svobodných, ale byli poddanými šlechticů/ázátů, kteří byli králi povinováni vojenskou službou. Za Antoniova tažení bylo v padesátitisícovém parthském vojsku jen čtyři sta svobodných mužů. Jen malou část armády tvořily žoldnéřské oddíly fungující v okolí panovníka. Parthové nikdy neměli stálého vojska, za to šlechta-ázátové žila pohádkově luxusně, velitelské úkoly v boji plnili hlavně "tisícníci"/hazárapatiš, velitelé tisícovky kopiníků. Súrénu, Oródova maršála, provázelo na tažení proti Crassům tisíc nákladních velbloudů a harém dvou set žen. Co to je ovšem ve srovnání s armádami mongolskými, kdy se stovkami tisíců bojovníků putovaly jejich rodiny s obřími stády dobytka a stavěly rozsáhlá stanová města, viz v indexu s. v. Mesopotamia v oddílu o vpádu roku 1258.   

Roku 494 za první secesse lidu výjimečně odvedli konsulové také deset legií, ale to bylo z jiného než vojenského důvodu: způsob, jak oslabit ostří sociální revoluce (je to nejstarší údaj o početní síle římské armády).

Za největšího válečného nasazení římského státu během hannibalských válek měla armáda kolem dvaceti legií o pěti tisících pěšácích a třech stech jezdcích. Zatímco Hannibal přitáhl na Itálii s dvaceti tisíci muži, Římané měli tehdy se spojenci možnost postavit do pole na sedm set tisíc pěšáků a sedmdesát tisíc jezdců! Dva roky po cannské katastrofě bylo v Římě odvedeno osmnáct legií, roku 211 dvacet tři, o rok později dvacet jedna (a sedm tisíc spojenců s oddílem tří set jezdců). Roku 207 měl Řím opět 23 legie plus dvě městské.

V roce bitvy u Zamy (203) měla římská občanská armáda dvacet pozemních legií a sto šedesát bitevních lodí (srov. pak údaj o dvacet let později zřízení stálé flotily o dvaceti lodích). To by znamenalo asi sto tisíc mužů pěchoty, asi šest tisíc jízdy a snad šestnáct tisíc námořnictva a námořní pěchoty. Počty italských spojenců byly řádově kolem deseti tisíc.

Rok předtím se P. Cornélius Scípió přepravil ze Sicílie do Afriky s vojskem o 35 tisících muží (zachovány jsou však údaje o pouze deseti tisících pěšácích a 2200 jezdcích, což je možná počet římských občanů ve výsadku, bez italských spojenců?).

Byli naloženi na asi čtyřech stech přepravních lodích a doprovázeni z Lilybaia čtyřiceti válečnými loděmi. Měli s sebou menáž na 45 dnů, z toho navařených jídel na dnů patnáct. Roku 180 měli Římané ve zbrani osm legií. Z Hispánií přivedl s sebou zpět do Itálie deset tisíc pěších Římanů a dvanáct tisíc latinských spojenců, kteří tam válčili nepřetržitě s Keltibéry od roku 186.

Ve spojenecké a související občanské válce byly Samnium a Lúkánie natolik zpustošeny, že se již nikdy nevzpamatovaly; celé oblasti zůstaly lidoprázdné. Roku 80 vítězný Sulla rozdělil samnitskou půdu mezi vojáky 47 legií; je-li Liviův údaj pravdivý, jednalo by se o nejméně 235 tisíc mužů (legie à pět tisíc vojáků) až 282 tisíc (po šesti tisících), hledajících manželky a rodiny - anebo někoho, kdo by pozemky koupil, neboť komu by se chtělo vydělávat si prací na poli, když živobytí si doposud opatřoval mečem!

Za Augusta kolem roku 5 n. l., kdy armádu reformoval, viz tam včetně nového financování z daní roku 6+, bylo legií dvacet pět, na konci občanské války ještě třicet. Za vrcholného principátu bylo 33 legií. Augustus svou 22. legii, nejvyšší co do očíslování, označil po Galatovi jménem Déiotara (asi roku 25, kdy se Galatie stala provincií: jediná, která měla jméno po cizinci a ještě k tomu korunovaném (král měl ovšem římské občanství). 

Armádu zgruntu reformoval Diocletiánus: namísto 33 zvedl počet legií na sedmdesát, ale měly nejvýše dva tisíce mužů, regulérně pouze jeden tisíc. Za Constantína I. měla říše ve zbrani na půl milionu mužů, stejný odhad jako pro vrcholný principát. Legií bylo více a v nich méně vojáků. Výčet legií a jejich sídla podává Cassius Dio v 55. knize svých dějin. Zavedl též povinnost legionářům, aby jejich synové se dávali do armády. Constantínus přidal, že sebezohavování mladíků před odvodem se trestalo smrtí a potvrdil zřejmě zásadu praktikovanou Diocletiánem, že města a statkáři, na jejichž pozemcích se prováděli odvody, směly odvedence vyplatit od povinnosti ve zlatě, aurum tírónicum.

Roku 40 při uzavření míru mezi triumviry došlo také na přidělování půdy a statků pro vysloužilce-veterány. V Itálii bylo usazeno na dvě stě tisíc z nich a z řady statků museli odejít sedláci a mnoho lidí přišlo náhle o půdu (srov. Vergiliovy eklogy a stezky Tibullovy).

Za Tiberia čítala pozemní armáda 25 legií a podle Tacitova výčtu byly rozmístěny: osm na Rýnu, tři v Hispániích, dvě v Africe, dvě v Egyptě, čtyři v Syrii a na Eufrátu, dvě v Pannonii, dvě v Moesii a dvě v Delmatii. O bezpečnost svých zemí v okolí provincií se starali monarchové jako v Thrákii Rhoimétalkés s Kotyovými dětmi, Ptolemaios v Mauretánii, spojenecké armády a loďstva. Řím měl k ochraně Itálie dvě flotily se základnami v Mísénu a Ravenně a na ochranu Gallií ve Foru Iúlií. Vlastní Řím měl k disposici tři městské kohorty a devět praetoriánských kohort.

Třicátou legii (Ulpia victríx) sestavil Tráiánus. V jeho době měly legie po c. 5300 mužích i s důstojnictvem, čítala tedy armáda 160 tisíc legionářů, gregárií n. caligátí/"v kanadách" a "obutí"/calceátí. K tomu přistupovalo c. 380 tisíc vojáků pomocných sborů spojeneckých a poplatných dynastů a námořníci. Za Hadriana bylo pomocných jednotek c. 440.

Od Flaviovců střežila celou africkou frontu v Maghribu jediná legie (legió iii. augusta), stejně tak celý Ibérský poloostrov (legió vii. gemina). V obou případech legionáře významně posilovali auxuliárií, spojenečtí vojáci v kohortách a alách přesahující co do počtu stav legie: přesto na miliony obyvatel dohlíželo c. pět tisíc legionářů s c. deseti tisíci spojeneckými vojáky. V případě Hispánií, kde hlavní ležení Sedmé legie se později po ní jmenovalo Legió, dn. León v regionu Castilla y León, se počty legie s pěti alami odhaduje na 8500 mužů. Po augustovské pacifikaci poloostrova zde už nedošlo nikdy k většímu protiřímskému pozdvižení.     

Též v imperiální době mohl být legionářem pouze římský občan. V pomocných oddílech, auxiliárií n. auxiliárés, sloužili spojenci a podrobení, též vojáci protektorátních dynastů. Po 25 letech služby měli nárok na římské občanství s právem sňatku/iús cónúbií (manželka občanství takto nezískávala, děti ano: aby z nich byli brzy noví legionáři...). 

V čele legie byl nesen na žerdi orel s jejím jménem (aquila, áetos/aiétos), zvyk, který zavedl C. Marius, viz zde níže. V císařské době přibyly prapory a u standart kohort a jízdních oddílů draci orientálního původu (čínský vliv přes středoasijské nomády, později Huny; srov. pod triumf). Dracó byl nesen dracónáriem. Římané symbol poznali ve válkách s Dáky, Thráky a Parthy. Pod standartami pochodovali do válek již egyptští vojáci-odvedenci a jejich oddíly nesly své názvy podobně jako římské. 

Roku 175 n. l. bylo z Pannonií do Britannie M. Auréliem Antónínem posláno na 5500 sarmatských rukojmí. Později se někteří z nich dali k Římanům a byli posádkou v dn. Ribchesteru (ála Sarmatárum). Jako svého znaku používali draka, který se od třetího století stal součástí bojové symboliky římských legií.

Sarmatský duch v Britannii přežil římskou říši: jejich drak zůstal ve znaku keltského Walesu, podle novodobé interpretace jako znak prořímský, proti germánským invasorům po římském odchodu. • V hellénské mýthologii není drak, tzn. veliký, někdy okřídlený had, neobvyklým tvorem: srov. např. Pýthón zabitý v Delfách Apollónem, Týfón, Hydra lernská, Ládón, Skylla, Argón, Sósipolos na Kronově vrchu nad Olympií, létavé vozy Démétry, Médéie apod.

legionář, legionáři, legionárií, vojsko, armáda, srov. pod žoldnéři a vojenství

Původně tvořily římskou armádu čtyři legie, každá se šesti tribuny/řec. chíliarchos, viz zde výše. Roční odvody konány na Kapitóliu a do 46. věku byl službou v poli povinován každý z Římanů v Římě i Itálii. V jakém to bylo věku odvedence, není až tak jasné. P. Flávius Vegetius Renátus, autor kompilačního přehledu o vojenství/Epitoma réí mílitáris z theodosiovské éry nebo i pozdější doporučoval odvádět chlapce již v pubertě, kdy se rychleji učí a citoval historika Sallustia, že za republiky byli mladíci cvičeni v táborech od okamžiku, kdy byli schopni udržet zbraň. Užitečnějí byli podle příručky spíše vojáci silní než vysocí, profesí řemeslníci, řezníci a lovci než tkalci, pekaři, cukráři, rybáři ("o nichž se dá předpokládat, že mají něco společného se ženami/quí aliquid tractasse vidébuntur ad gynaecea pertinéns").  

Podle majetkového censu se sloužilo minimálně šest let s možností rozšíření na šestnáct roků u pěchoty, deset v jízdě, muži s ročním příjmem nižším než čtyři tisíce sésterciů jako veslaři na lodích. Legionáři neplatili daně ani jiné fiskální nebo lokální poplatky. Kromě intensivního výcviku se zbraněmi od mečů ("důležité je bodat, nikoli sekat") a kopí se legionář naučil plavat, seznamoval se též s lukem a prakem, ačkoli to byly zbraně užívané u legií spojeneckými vojáky, vrhat olovem zatížené střely plumbatae, viz o nich roku 285+. Během výcviku legionáře čekaly pochody v plné polní a v dobách míru povinně třikrát v měsíci desetimílový pochod tam a zpět. Základní výcvik trval dopoledne a odpoledne čtyři měsíce. Po něm legionáři přísahali. původně za republiky sobě navzájem, že neuhnou nepříteli, a konsulům, za principátu skládali přísahu, mílitiae sacrámentum, před obrazy imperátora a jeho zbožněných předchůdců. V éře monotheistické, není známo, od kdy, pak "přísahali bohu a Kristovi a svatému duchu a imperátorovu majestátu, který má hned po bohu lidský rod milovat a ctít/iurant autem per deum et Christum et sanctum spíritum et per máiestátem imperátoris, quae secundum deum generí húmánó díligenda est et colenda", jak vypočetl Flávius Vegetius.  

V mírových dobách však pracovali na modernisaci opevnění, stavěli po provinciích silnice, provinční správě vypomáhali v přepravě těžkých nákladů a s výběrem daní. Legie disponovaly vlastními architekty, inženýry, řemeslníky, ranhojiči, doprovázely je zástupy podnikavých obchodníků všeho druhu: byl to stát ve státě. V předpolí stálých táborů ležely pastviny pro armádní koně a dobytek, práta legiónis, v Germániích i za Rýnem. Je pravděpodobné, že armáda do značné míry ovládala v hraničních oblastech a za límitem též rudné doly a kamenolomy, na Rýnu dopravovala uhlí užívané tehdy v omezené míře. Např. se ztrátou území zvaného agrí decumátés přestali c. 260+ dávat do bronzu zinek.

Od dob Mariových byla římská armáda z větší části profesionální, neboť místa občanů s majetky nahradili nemajetní a bezemci ochotní hledat obživu na vojně; o jejich příjmech viz zde níže. Pouze nejvyšší velitelé byli volbami na občanském principu každoročně obměňováni (konsulové). Velení nad vojskem patřilo tradičně pouze senátorským rodům.

Teprve hluboko za principátu se situace změnila: první změnou byl Commodův praefectus praetórió Perennis, který měl také pravomoci velet legiím. Od 3. století n. l. byli senátoři velitelství nad legiemi zcela zbaveni. Velícím střediskem armády se od Galliena stalo Mediólánum, na půl cesty od hranic s Germány a Římem. Další armádní reformou zbavil senátorské elity šancí velet legiím a svazkům legií, viz rok 259+. Gallienus přišel se zařazování synů centuriónů mezi rytíře/jezdce: prohloubil se trend, aby se armáda stala nejpřístupnějším prostředkem římského provinčního života ke karieře na nejvyšší úrovni.  

 

Roku 103 zavedl Marius jednotný bojový symbol legií, orla, lat. aquila, řec. áetos/aiétos. Předtím byly v čele legií neseni orli, vlci, býci, koně a divocí vepři. Krátce před Mariovou reformou zůstávaly ostatní symboly na standartách v zimovištích, nebyly neseny do boje, Marius je zcela zrušil a ponechal pouze orla. K pojmu "mariovské muly" viz rok 103. 

Dvojhlavý orel (v Čechách se hovoří o orlici, zřejmě pod vlivem latiny/aquila) byl vynález starověký, nikoli však římský: v užívání byl u Chetitů v c. 14. století př. n. l. (doložen například v bráně Arinny/snad dn. Alaça Hüyük, městu zaslíbeném kultu Slunce) a na pečetidlech Assyřanů a některých soukromníků v syrských městech. V západní římské říši byl poprvé dvojhlavý orel jako výsostný symbol krále použit roku 1195 Štaufovcem Heinrichem/Jindřichem VI., zaveden byl roku 1433 králem a císařem Sigismundem/Zikmundem Lucemburským. Ve (východo)římské říši/Byzanci ho užívala dynastie Palaiologů, ve střední Evropě před Staufy a Wittelsbachy Richard z Cornwallu, volený německý král v letech 1257 – 1272. Z Habsburků byl první Friedrich III. (zemřel 1493). Dvojhlavý orel byl vedle Ruska státním znakem Rakouského císařství v letech 1804 – 1918 a Rakouské republiky v letech 1934 – 1938. Albánie se slovanskými sousedy Srbskem a Černou Horou jsou s Ruskem poslední státní útvary, které heraldického tvora nosí ve znaku a s výjimkou Ruska i ve vlajce. Všichni mají vztah ke Kónstantínopoli. Moskevské velkokníže Ivan III. Velký (nejdéle panující ruský vladař) se roku 1472 oženil s dcerou tehdy již nežijícího despoty morejského. Thómás byl mladším bratrem Kónstantína XI. Palaiologa, posledního z východořímských panovníků. Původně se Ivanova vyhlédnutá jmenovala Zóé (Palaiologíná). Po útěku před Turky žila na dvoře papeže Sixta IV. a přijala jméno Sophia, jako velkokněžna pak Sofija (zemřela roku 1503). V roce pádu Kónstantínopole byla nejvýše desetiletá, nicméně Ivan si dělal naděje, že by mohl zasáhnout do dějů kolem dědictví Palaiologů. Sixtus IV. si naopak bláhově myslel, že by sňatek mohl spustit katolisaci východních Slovanů. Z toho všeho přečkal děje dvojhlavý orel a v hlavách fanatických orthodoxních ruských fundamentalistů představa jakéhosi "třetího Říma".

Černý jednohlavý opeřenec s červeným jazykem a plamínky po obvodu opeření na stříbrném poli/svatováclavská orlice, Wenzelsadler n. Flammenadler, "plamenná orlice", byl erbovním znakem českých Přemyslovců. Zda-li má symbolisovat Václavovu oddanost říši, známo není. Nejstarší z česky psaných literárních pamětihodností, veršovaná kronika zachovaná pod jménem jistého Dalimila, přepovídala zvěst, že kníže Břetislav I. ("český Achillés"; zemřel 1055) dostal od císaře prapodivný věnný dar (podle básně Otta Bieły, dle souvislostí Heinrich III., oba ovšem nebyli otci Jitky Svinibrodské/Judith v. Schweinfurth, dobově česky Jutky): "Tehdy da za věno ciesař zěti svému, Bračisłavovi udatnému, a řka: Když ciesař k dvoru pozove tebe, pusť oheň za míliu około sebe. To viec kniežata česká za právo vzěchu, a proto orliciu v plameném ščítě nosiechu." Právo ve stejné souvislosti zmínil duchovní Beneš z Veitmile/Benesch v. Weitmühl ("ut vocati ad curiam imperialem in flamma & igne veniant") a že k tomu došlo za jeho života roku 1370, když císař Karel IV. povolal ke dvoru do Norimberka svého devítiletého syna Václava IV., aby ho oženil s asi o pět let starší Johannou Bavorskou: "... more suorum avorum olim principum ac regum Bohemie fecit fieri ignem copiosum, ut cunctis pateret adventus regis Bohemie/podle zvyku svých předků, dávných knížat a králů Čech, dal povstat velkému ohni, aby všem bylo jasné, že přichází český král."  

Collegia iúvenum, mladí muži z lepších rodin v branném věku se sdružovali, v legiích byli později důstojníky; instituce měla svůj význam za císařství v pohraničních provinciích na obranu před vpády barbarů. Od dob Hadriánových se vojáci rekrutovali z celé říše a od dominátu byla „vojna“ povinnost spojená s vlastnictvím půdy: capitulum, odvodní okrsek, pojmenovaný podle fiskálního-daňového obvodu capitum, musel odvést brance, nebo za ně zaplatit, tedy najmout si také barbary čili Germány, Kelty, Maury, Araby apod. Mladí muži, kteří nechtěli narukovat, buď utekli do lesů, dali se k lupičům/zbojníkům, pirátům apod., nebo si usekli palec, aby nemohli držet meč. Takovým říkávali Římané murcí/mrzáci. 

Nováček v římském vojsku prodělal úvodní čtyřměsíční výcvik a teprve pak byl přijat do legie. Voják si zvykal na budoucí životní rythmus. Byl cvičen v běhu, plavání, skoku a případně jízdě na koni, v umění bojovém, především v zacházení se zbraní. "Holubi n. bažanti" podnikali celodenní pochody, aby nakonec dokázali urazit během pěti hodin vzdálenost 24 mil, tj. 36 kilometrů.

Vše v plné zbroji a vším, co patří k nejnutnějšímu legionářovu životu, tj. nádobí, tyče ke stanům, nejnutnější proviant, náhradní oděv, vážilo třicet kilogramů. To nesl při přesunech na zádech. K tomu měl na sobě oděv s koženým nebo drátěným brněním na těle, těžké boty/caligae, nesl pětikilový štít, dvoukilový meč a stejně těžké kopí, kilovou dýku, všechno dohromady o více než půl centu. V rámci výcviku se denně zakládal nový chráněný tábor. Což pro novice Martova cechu znamenalo vykopat příkopy o cca. 3,5 m šíře a 2,5 m hloubky, vztyčit ochranný val a postavit tábor; měli na to jen několik hodin.

V dobách míru žili vojáci v pevných táborech, v garnisonech, kolem nichž obvykle vznikla městečka. Armáda, jako v novověku, znamenala pro celý kraj velký hospodářský přínos. Ostatně většina západoevropských měst vyrostla proměnou z původních římských vojenských táborů nebo domorodých osad při nich Trier/Trevír, Köln/Kolín n. R., Bonn, Mainz/Mohuč atd.).

Mír znamenal především strážní službu a pořádkovou službu v okolí. Vojáci se zaměstnávali na údržbě a stavbách silnic, v kamenolomu. Podle předchozí profese řada legionářů byla specialisty, koňáky, zbrojíři, saniťáky, řezníky, dohlíželi na pacholky od nákladních zvířat/superiúmentárií, byli kočími/múliónés. Do svazku legie, ovšem v důstojnické hodnosti, patřili zeměměřiči, architekti, inženýři-odborníci na stavební a obléhací práce, konstrukce obléhacích strojů atd.

Za Tráiána bylo trvale ve zbrani na 400 tisíc mužů, z toho 180 tisíc legionářů ve třiceti legiích (za Augústa 25, za Septimia Sevéra 33), za Diokleciána asi až půl milionu. V pomocných jednotkách převažovali tehdy již odvedenci z provincií, nikoli z Itálie. Za Augústa byly podle novodobých odhadů dvě třetiny legionářů z Itálie, tehdy dvě až pět procent narukovalo z Apenninského poloostrova. Administrativa v poli tvořila důležitou součást tažení. Vždyť jenom rozdílení žoldu vojákům čtyř legií roku 70 n. l. v židovské válce před Jerúsalémem trvalo čtyři dny.

Za Diocletiána, nevíme, v které době, měla římská armáda na souši 389.704 muže a na vodě 45.562. Z Iústiniánovy doby pochází údaj, že někdy v dominátu stálo ve zbrani 645 tisíc vojáků, aniž by to číslo bylo specifikováno. 

Náklady na armádu nebyly až tak dramatické, jak soudí moderní odhady (Richard Duncan-Jones, Economy of the Roman Empire). Jestliže měla říše roku 14 n. l. na 46 milionů obyvatel a HDP činil pět miliard dénáriů, stála tehdy armáda o 260 tisících mužích ročně 123 milionů, tedy 2,5 procent HDP. Kolem roku 150 n. l. obývalo říši 61 milionů obyvatel, HDP byl za 6,8 miliard dénáriů a armáda o 383 tisících vojácích stála 194 milionů dénáriů, to je 2,9 procent římského HDP. Po moru roku 215 n. l. vytvořilo padesát milionů obyvatel HDP 5,44 miliard dénáriů a armáda o 442 tisících vojácích spotřebovala 223 milionů dénáriů čili circa 4,1 procent HDP, M. Aurélius Antónínus vulgo Caracalla/Tarautás chtěl navýšit na 280 milionů  (pro srovnání: vojenský rozpočet Spojených států na finanční rok 2014/15 činil zhruba tři procenta HDP, za vietnamské války devět, zato za druhé světové více než třetinu). 

Počty završovali spojenci/symmachiárií. Antónínus Pius posílil nábory do legií tím, že nařídil synům vojáků, kteří si za službu získali římské občanství, aby také sloužili a římanství si zasloužili; zrušil tedy automatické občanství, které se dětem takových vojáků dostávalo.

Pevné tábory byly vybaveny lázněmi, amfiteátrem, sportovišti apod. (římské tábory se staly v západní Evropě předlohou pozdějších měst a jejich pravidelné uspořádání později přenesli němečtí kolonisté do východní části Evropy, do prostředí slovanských státních útvarů.

Iúliánus čekal roku 358 v Galliích na červenec, kdy se zde začínala bojová činnost v poli, tzn. že armáda vytáhla ze stálých tábořišť.
Prostí vojáci neměli soukromý život v pravém slova smyslu. Dokonce neměli právo ženit se, ale za principátu už byl zákaz obcházen. Zákaz ženění zohlednil princeps Ti. Claudius, když legionáře zahrnul mezi občany s manželským statutem, srov. rok 44+. Nicméně Augustus kázeň udržoval, na legionáře byl ve všech ohledech přísný a též jeho legáti směli navštěvovat rodiny pouze v zimě. Vojáci žili ve volných svazcích se ženami v okolí stálých táborů a měli s nimi děti. Vojáci své peníze často ukládali na úrok a s výslužným let mohli jít do civilu s relativně značným majetkem. To již dávno neplatila opatření C. Maria nařizující vojákům nosit zásoby do pole s sebou na zádech a kuchyňské náčiní přivázány na vidlici; proto se jim říkalo mariovské muli/mulí mariání. Dávno před ním racionalisoval vojenské majetky během tažení Filippos II. Makedonský: jezdec si směl držet jen jednoho sluhu ke koni, deset vojáků jednoho sluhu na nošení mlýnků na obilí, vojáci do pole odcházeli se zásobou mouky na třicet dnů na svých zádech a vozů užívat nesměli. 

Vyšší šarže s sebou na tažení brávaly manželky i s dětmi, těm to zakazováno nebylo. Jistá Sulpicia Lepidína žila se svým synem v pevnosti Vindolanda při Hadriánově valu, kde její muž Flávius Cereális sloužil jako praefecta-velitele kohorty Batávů. Sulpicii zvala na své narozeniny 11. září Claudia Sevéra, manželka velitele jiné, nám neznámé pevnosti na valu, Aelia Broccha: je to zřejmě nejdelší autentická literární památka napsaná římskou rukou a patří do skupiny textů z dřevěných "tabulek z Vindolandy", viz pod epistolografie.   

Od 29. dubna 364 nařídili augustové Valentinianus a Valens povinnou dědičnou vojenskou službu a v nejbližších letech pak vydávali edikty hrozící zběhům a všem, kteří si usekávají ruce, aby na vojnu nemuseli, tresty upalování zaživa.

Za republiky i později byly na dobytých územích zakládány kolonie pro veterány. Buď se exlegionáři usazovali ve stávajících obcích a přečíslili domorodce, nebo byla domorodá osada povznesena kolonisací na municipium. Za republiky a v raném principátu se obvykle veteráni usazovali po jednotkách a tvořily se svými rodinami pevný útvar. Od časů Neronových se veteráni usazovali individuálně podle své volby mimo staré služební vztahy. Historik Tacitus to kritisoval jako jev destruktivní.  

Protože početní stavy armády neustále neodpovídaly náročným požadavkům císařů a situaci kolem ohrožení hranic, L. Septimius Sevérus uznal sňatky vojáků se ženami z místa posádky, concubínátus, zrovnoprávnil je s civilními a posádkovým vojákům poskytl půdu, aby mohli hospodařit a dokonce se svými produkty obchodovat.

V Carnuntu se zachoval náhrobní kámen jisté Augustánie Cassie Marcie (34) a jejího syna M. Antónia Augustánia Philéta (3) z asi 3. st. n. l. Byla manželkou frúmentária Desáté legie Dvojité M. Antónia Basilida. O tajných policistech či rozvědčících nebo špiclech viz pod policie. Znamenalo by to, že rovněž vojáci speciálních jednotek měli právo sňatku. Basilidés byl rovněž vlastenec: na kameni je vytesána loď s nápisem Félíx Ítalia/Šťastná Itálie.    

Služba v legiích byla od Sevéra jistým začátkem ke kariéře císařského úředníka všech podob: císař a jeho vojáčtí nástupci fandili důstojnictvu.

Constantínus I. povolil vojákům z pohraničí při odchodu do pense dědičné výsady i pro své syny. Valentiniánus I. věnoval vojákům základní vybavení pro hospodaření (zvířata, osivo), aby si přivydělávali jakousi „vedlejší pracovní činností“. Vznikl tak první evropský „agrovojenský komplex“. Aby se systém zaplatil, císař ještě více zdvihl daně.

První denní služné Římanů činilo třetinu drachmy (= 2 oboly) čili 1 1/3 séstertia u legionáře, drachmu, tedy čtyři séstertie u kavaleristy; v polovině 2. století př. n. l. s jiným kursem dostával centurio 4 oboly a jezdec drachmu, tedy dénárius). Koncem 2. století př. n. l. činil roční žold 900 HS, po vybojovaných občanských válkách v době před Caesarem ale jen 450 HS – a Božský Iúlius plat vrátil na 900 HS. K žoldu přistupovaly deputáty, též soli, salárium. Z něho se vyvinulo označení pro vůbec vojenský plat, voják za peníze byl salárárius, tedy žoldnéř (ale výraz pro žoldnéře je pozdější, z mincovní ražby "solidus, soldus"). V moderních jazycích se výraz salárium udržel jako označení pro plat obecně, srov. salario, salaire, salär, salary.  

Měsíční příděl obilí činil u legionáře 35 litrů obilí, jezdec "fasoval" 366 litrů ječmene a 105 litrů pšenice/měsíc. Ceny potravin kolísaly podle situace a doby. Na začátku hannibalské války stálo v Popádí 52 litrů obilí ("sicilský medimnos") 15 drachem/dénáriů. Kolem roku 150 se prodávalo stejné množství pšenice za čtyři oboly a ječmene za polovinu. Cenu potravin, šatstva a výstroje strhával quaestor z platu/žoldu.

Roční žold prostého legionáře (vyplácen obvykle jednou za rok) činil koncem republiky na 150 denáriů (= 600 HS), za Augusta 225 denárů (= 900 HS) a výslužné po dvaceti letech služby v téže epoše tři tisíce denárů (= 12.000 HS), u praetoriánů dvacet tisíc HS po šestnácti letech.

Roční plat rostl přímo úměrně s inflací: za Domitiána byl na 300 dénárech = 1200 HS, za Commoda 375 dénárech = 1500 HS, za L. Septimia Sevéra na 500 dénárech = dvou tisíci sésterciů a za Caracally činil roční příjem prostého vojína 750 denárů (= 3.000 HS).

Legát koncem 1. st. n. l. bral od 100.000 HS ročního žoldu, vojenský tribun/chíliarchos až 80.000, vojenský tribun za Augústa 9.000 HS. Vojáci pomocných sborů/spojenečtí vojáci v žoldu měli za Augústa 187 dénárů ročně (= 748 HS), a dvě staletí později 100 dénárů (= 400 HS), u kavalerie až 800 HS. O soudních pravomocích vojáků v dominátu viz pod ceny a byrokracie.

Centurió/řec. hekatonarchés, jehož odznakem byla révová hůl (symbol zachován v moderních armádách britských), bral ročně koncem republiky 2500 dénárů (= 10.000 séstertiů), za Augusta 1125 až 2250 dénárů (= 4.500 až 9.000 séstertiů; ale prímípílus 4500 dénárů = 18.000 HS), za Caracally už 12.500 denárů (50.000 sesterciů). Prímipílus za Domitiána pobíral ročně až 30.000 denárů (až 120.000 séstertiů).

Roční plat vojáka pomocných sborů, auxiliárií, za Augusta byl 187 denárů (748 sesterciů), praetoriánské gardy v téže době 750 denárů (3.000 sesterciů).

Vysoké důstojnictvo dostávalo za principátu velké roční naturálie v obilí, oleji, slanině, vínu, soli, vosku, mezků, koní, dokonce stolovací výbavu, šatstvo a služebnictvo včetně žen-otrokyň (srov. výčet "generálské gáže" u Trebellia Pollióna v jeho biografii Claudia Gotského, popř. u Flavia Vopiska v životopisu Aureliánově, byť určených vymyšlenému adresátovi, ale asi jen málo co do obsahu darů a ukazující též, jak byla armáda zatížena byrokracií a personálními náklady). 

Již za Augusta jsou ovšem doložena v Itálii zběhnutí před odvody. Majitelé půdy byli povinováni odvést stanovený počet mužů v jednotlivých odvodních obvodech, capitulum; teprve mnohem později v krisi říši, kdy chyběla pracovní síla, statkáři platili eráru náhradou peníze. Tiberius provedl inspekci po venkovských manufakturách, kde byli zadržováni zajatí pocestní a lidé, kteří se tu ukryli ze strachu před vojnou: raději šli manuálně pracovat, což je u městského Římana prapodivné! Císař Claudius zakázal vojákům vstupovat do domů senátorů k pozdravným raním návštěvám (projev tradičního klientelského vztahu).

Principát byl z novověkého hlediska vojenskou diktaturou. Někdy liberální, osvícenou, jindy brutální. Vůle vojáků, resp. jejich velitelů, byla nevypočitatelná. Někdy někoho provolali císařem, jindy vraždili třeba i toho, koho ještě před měsícem milovali. Přitom z velké části nešlo jen o peníze, o žold. V Římě se vojáci obvykle do veřejného života nepletli. Masy Římanů potulujících se po náměstích a posedávajících po amfitheátrech a a v cirku nebylo možné vojáky během nepokojů zkrotit. Největší starostí principů bylo nakrmit Římany, kteří nikdy nebyli vedeni k tomu, aby se sami uživili. Rozlobený dav dokázal snadno zvrátit panovníkovo rozhodnutí, jak ukázal případ z roku 212 n. l., kdy vzbouření lidu osvobodilo oblíbeného praefecta před popravou a donutilo dokonce císaře předat katovi vojáky, kteří onoho muže zatýkali, viz tam.

Císaři většinou platili dobře a za všechno: za provolání (které si mnohdy koupili, popř. to zařídili příbuzní, srov. syrskou Arabku Iúlii Mammaeu), výročně i v pozůstalosti. Vojáci málokdy brali ohledy na názory senátorů, spíše jimi opovrhovali: oligarchická republika je neoslovovala. Např. brutálně chaotický císař Neró byl milován Parthy, kteří dokonce ještě roku c. 88 n. l. podpořili jakéhosi dobrodruha, který se na Východu prohlásil za (Pseudo)Nerona (srov. o desetiletí dříve Terentia Máxima a dalších deset let před ním prvního z Pseudonerónů).

Po atentátu na Gáia se ze strachu z věcí budoucích skrýval Claudius v paláci za závěsem. Jistý řadový voják spatřil jeho nohy, vytáhl ho na světlo a překvapivě pozdravil jako imperátora: tak se stal císařem do té doby vysmívaný člen iúlsko-claudijského rodu Claudius. Aby se zmenšilo risiko náladovosti armády a hlavně praetoriánské gardy v Římě, byl vymyšlen systém adopčních nástupců s titulem caesarů (oproti panovníkově augustus).

Othónova smrt roku 69 n. l. se neslučovala s jeho dosavadním životem. Byl pokládán za změkčilce ochotného k jakékoli neřestné lumpárně. Ve smrti prokázal pravý opak. Po nerozhodné bitvě v poli připravil pozůstalost, vyspal se a ráno bodl do srdce. Není časté v historiích starého věku, aby imperátor byl tolik obdivován vojáky a milován, že si prý jich několik vzalo život u jeho hranice a jiní se pozabíjeli v souboji.

Západní legionáři, sloužící v Galliích, Germániích, Moesiích apod. neprohráli žádnou z občanských válek ani válek za císařství.

Od Nervy a Tráiána byl nástupci trůnu/princové soustavně představováni vojsku. Na začátku třetího století n. l. systém pozvolna kolaboval: nabídek ze strany zájemců bylo příliš mnoho. Po hluboké krisi v polovině tohoto století se na konci systém zase stabilisoval a vydržel až do rozdělení říše.

Diocletiánus rozdělil armádu na dvě základní části. Comitátensés (od comitátus, doprovod) byli vojáci mobilních jízdních i pěších jednotek, které měl k disposici každý z tetrarchů. Řekli bychom „jednotky rychlého nasazení“.

Druhou skupinou byli límitáneí resp. rípáriensés, hraničáři resp. pobřežní vojsko, vojáci v hraničních pevnostech. Do těchto jednotek se rukovalo a posilovali je barbaři. Bylo to nejméně půl milionu mužů ve zbrani.

O disciplině římských legionářů a rušivých vlivech na ni vypovídají slova z korepondence císaře M. Aurélia Antónína o poměrech v Orientu: „Vojákům, napodobujícím Řeky, neprospěje více nikdo jiný, než velmi přísný člověk. Ten už jim vyžene z hlavy myšlenky na horké lázně sejme jim z hlavy, krku a klína všechny květinové věnce.“

Tehdy krotil legionáře Avidius Cassius, Auréliův vzdorocísař. Držel vojáky na pochodu při slanině, chlebu a octové limonádě, tedy klasické stravě z dob dávno minulých. Jako první dal popravit ukřižováním zpupné centurióny.

Roku 408 Honorius vyloučil z armády všechny polytheisty.

Tresty byly v armádě velmi přísné. Selhání v boji a zbabělost bývala trestána naprostou ignominií a kolektivně i trestem smrti, decimací jednotek (každý desátý voják byl popraven). Nespokojenost legionářů pod slabým velením vedla naopak téměř pravidelně ke vzpourám. Srov. k tomu například vzpouru v hispánské armádě roku 206. Byly-li nastoupené legie spokojeny, bušili vojáci do štítu koleny, když se hněvali projevovali nevoli tlučením kopími do štítů. 

Někdy se jednotka pověřená dohledem nad "spojenci" násilně přilepšovala na jejich účet, až se také domohla přímé vlády nad obsazeným státem: srov. osud Loker roku 205 a jejich "vládce", propraetora Q. Pleminia.

Ojedinělý byl případ kampánské legie, jíž byla roku 282 svěřena ve válce s Pyrrhem ochrana Rhégia. Vojáci praefekta Decia Iubelliona/Vibellia povraždili zvolené úředníky hellénského státečku a vládli mu přes deset let. Teprve po pádu Tarentu se Rhégijští dočkali nápravy: Římané město roku 270 dobyli a kdo boj z kampánských legionářů přežil, byl v Římě sťat. Hellénům se dostalo plné náhrady škod...

legionářské vzory, slavní římští vojáci; viz také pod věnce: L. Sergius Catilina byl vnukem praetora M. Sergia Sily, hrdiny z dob II. púnské války: v boji s Hannibalem přišel o ruku, dvakrát uprchl ze zajetí, přišel o nohu a bojoval s jednou rukou. L. Siccius Dentatus, tr. lidu za konsulů Sp. Tarpeia a A. Aternia, měl zpředu 45 jizev, osmkrát vítěz z provokace, 120x celkově v bitvě a osobně se zmocnil 34x kořisti, 18x dostal hastum púrum, 25x falery, 83 řetězy, třikrát hradební věnec, obleženecký jednou, získal finanční odměnu od státu, deset zajatců a dvacet volů. Konsula T. Romilia usvědčil ze špatně vedeného tažení.

Jistý Sabín Sp. Ligustinus sloužil od roku 200 s přestávkami po 22 let (přitom byl otcem čtyř chlapců) a v roce 171 mu bylo přes padesát: domáhla se práva účastnit se makedonského tažení, což mu bylo umožněno. Za svou karieru byl 34x vojevůdcem odměněn finančně a mimo jiné byl šestkrát vyznamenán "občanským věncem", coróna cívílis, nejvyšším vojenským vyznamenáním.

M. Marcellus bojoval v čele vojska jako vojevůdce 41x, Caesar 50x (včetně občanských válek) a za jeho velení padlo v bojích na 192 000 lidí! Ve válce Římanů pod Lúcullem (do 73) s Mithridátem padlo na pontské straně na tři sta tisíc vojáků. Jeden z Caesarových centuriónů (Cassius?) Scaeva při hájení jedné z pevností před Dyrrhachiem roku 48 měl za masivního ostřelování pompéjovci sto dvacet zásahů ve svém štítu (prý obléhatelé na posici vystřelili toho dne na třicet tisíc šípů). 
Caesar současně dokázal číst či psát, diktovat a poslouchat. Přitom všem dokázal souběžně diktovat čtyři dopisy a když neměl nic jiného na práci, tak sedm!

Ojedinělým okamžikem římských dějin byla roku 28 n. l. válka s Frísy. Nero Claudius Drusus,  mladší bratr pozdějšího principa Tiberia, stanovil poraženým Frísiům roku 12 př. n. l. tribut spočívající v dodávkách hovězích kůží pro armádu. Byl klid, dokud jistý Olennius, jeden ze starších centurionů ve funkci proviantního náčelníka, Frísiům nenakázal za měřítko kůži zubří, zvířete v té době častého v dolnogermánských lesích a nivách. Tolik dobytka nebyli s to Frísiové vypěstovat a zadlužovali se. Když právě přišli vojáci pro tibut, ukřižovali je; Olennius unikl do pevnosti Flevum, snad dnešní Velsen v Severním Holandsku (provincie). 

Legát pro praetore dolnogermánských legií L. Apronius povolal posily z Horní Germánie a vytáhl na pomoc obleženým. U posvátného háje bohyně Baduhenna se Frísiové Římanům postavili a po celodenním boji udrželi útoky legionářů. Apronius se nesnažil ani pochovat padlé. V jiné bitvě téhož dne, která se táhla přes noc, pobili Germáni jiných devět set legionářů a dalších čtyři sta, kteří unikli na statek bývalého žoldnéře v římských službách Cruptoriga, se v obavě ze zrady navzájem pobilo. Je to v historii římského vojenství největší sebevražedný masakr. Tiberius frískou poražku tajil a ani nepomyslel na odplatu ani potrestání vojevůdce. 

Nejtrpčím rokem římských dějin byl rok 259 n. 260 n. l. Císař Licinius Valeriánus byl u Edessy poražen a jat Peršanem Sápórem I. Po Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu největší z římských vojenských ostud: zbožtěná hlava státu Valeriánus se už domů nevrátil a buď zemřel v zajetí stářím, nebo byl umučen (vládl 253 – 259/260).

Podle jedné verse ho Peršan používal jako stoličku pro vsednutí do sedla koně. Následovala katastrofa, první frontální útok barbarů na říši po celé linii severní hranice: Gotové v Asii a Helladě, Alamanni v Itálii, Frankové v Galliích a Hispániích, dokonce až v Africe a v důsledku museli Římané vyklidit provincii Dákii.

9. srpna 378 významně porazili Visigoti s Ostrogoty (Tervingové s Greuthungy) s posilou Alanů a Hunů u Adriánopole Římany pod Valentem, který uhořel, padli všichni hlavní velitelé a dvě třetiny armády; od roku 260 největší římská porážka od barbarů.

Pozoruhodný byl osud císaře Tetrika a jeho syna, které porazil Auréliánus. Oba byli vedeni v triumfu (nad občany!), ale vzdorocísař byl vzat na milost: jeho syn se dostal do senátu, Tetricus obdržel doživotní správu Lúkánie. Je to ostatně jediný případ, kdy u Římanů někdo přežil, a ve zdaru, občanskou válku. Druhým takovým případem je jistý Vetranió, proticísař Magnentia a Kónstantia roku 350 a prý nastrčený bídák, který se dal Kónstantiem přemluvit a odešel do soukromí s pěknou státní pensí! Tehdy bez triumfu.

Nesrovnatelné se starým věkem: statistici ozbrojených sil Spojených států uvedli, že si vzalo život více vojáků než jich padlo v boji (Afghánistán). Z 1,4 milionů vojáků všech zbraní se v první 155 dnech roku 2012 zabilo 154 vojáků, jeden denně. V počtu byli vojáci v aktivní službě, nikoli vysloužilci.

Nejvýraznější římské vojenské katastrofy/vítězství
390, 18. července na říčce Allii porazili Kelti Římany a obsadili Řím
216, 2. srpna u Cann v Apulii padlo v bitvě s Hannibalovými Kartháginci a jejich spojenci na 50 až 70 tisíc Římanů, vojáci osmi legií
137 čtyři tisíce Numanťanů porazilo armádu čtyřiceti tisíc Římanů.

105, 6. října u Arausia porubali Kimbrové na 80 tisíc Římanů
82 před branami Říma v bitvě občanské války mezi sullovci a máriovci padlo na obou stranách na padesát tisíc legionářů

69, 6. října u Tigránokert, rekordní římské vítězství: Lucullus v čele šesti tisíc Římanů porazil dvacetkrát silnějšího Tigrána Armenského; roku 61 n. l. Suetonius Paulinus se dvěma legiemi a sedmi tisíci muži pomocných sborů porazil kdesi v jižní Anglii keltské vojsko v čele s královnou Boudikkou čítající údajně 230 tisíc mužů (jejich ztráty činily prý osmdesát tisíc, římské čtyři sta, viz rok 61+).

53, 5. června u Karrh Parthové zničili armádu M. Licinia Crassa, dvacet tisíc padlých, deset tisíc zajatců
9 n. l., září bitva v Teutoburském lese, na dvacet tisíc padlých 
28 n. l., porážka L. Apronia Frísiy u háje bohyně Baduhenny, po níž si na čtyři sta legionářů vzalo vzájemně život - ojedinělý počin v římských dějinách (další dílčí ztráty v boji na 900 legionářů, z bitvy souběžné údaj chybí)

231 mesopotamská katastrofa Sevéra Alexandra ve válce s Peršany; vinou císařovou ztracena třetina armády 

258 n. 259/260 po bitvě u Edessy Peršany zajat císař Valerianus, který vítězi Šápúrovi sloužil jako stolička pro vylézání na koně

269, léto, u Naissu poraženy Auréliem Claudiem (II.) voje rabujících germánských invasorů, jichž údajně padlo na padesái tisíc 

378, 9. srpna u Adriánopole Gotové s Alány a Huny porazili císaře Valenta, jehož tělo nebylo nalezeno, dvacet tisíc padlých Římanů, dvě třetiny armády

[1071, 26. srpna u Manzikertu/dn. Malazgirt poblíž Vanského jezera po zradě vlastních lidí rozdrtili seldžúčtí Turkové pod sultánem Alapem Arslanem Rhómáie neboli Východořímany vulgo Byzantince s císařem Rómánem IV. Diogenem. Panovník padl do zajetí, po slibu územních ústupků, peněz a princezny byl propuštěn, ale domácími vzbouřenci brutálně zlikvidován, viz rok 259+: Seldžúkové získali Anatolii a dodnes na vítězství vzpomínají jako na světodějnou událost turkické a turecké velikosti]

Legió, "Legie", m. v Asturii v Tarrakónské Hispánii, dn. León§ 29

lehkooděnci, peltastai§ 429, 221

Lechaion, přístav v Korinthiadě při Korinthském zálivu§ 628, 391, 370, 367, 218

leipogramma, leipogrammatikos, č. lipogram§ 250+ a viz pod autorství

Leipsydrion, pevnost v Attice při hranicích s Boiótií§ 513

leitúrgiá, povinné finanční služby bohatých občanů athénskému státu, např. vystrojování válečných lodí na vlastní náklady (triérarchiá: sedm let péče o výstroj lodí přišlo na konci peloponnéské války na šest talentů, jak vypočetl Lýsiás v jedné ze svých řečí pro svého klienta), výprava divadelních sborů stála třicet min, chorégiá, závodů a běhů o náboženských slavnostech a starost o ‚tělocvičny´, gymnasiarchiá, nebo hostin pro příslušníky vlastní fýly, hestiásis.

Démosthenés, který roky usiloval o převedení divadelního fondu pro chudé do válečného rozpočtu, kolem roku 350 tvrdil, že náklady na dionýsie a panathénaje jsou vyšší než pro námořní válečnou výpravu; srov. antidosis, viz pod tragédie a symmoriá. V dobách principátu a dominátu byly leitúrgie, lat. múnera, v římském světě povinnosti bohatých Římanů a provinciálů/měšťanů brát na sebe náklady na některé veřejně prospěšné práce, údržbu veřejných staveb a komunikací, náklady na zábavu, hry apod.§ 508

Římané měli obdobu v leitúrgiích ve válečných nařízeních konsulů jako například roku 214 ve válce s Hannibalem, viz tam: lidé s censem z roku 220 mezi padesáti až sto tisíci assy museli postavit námořníka s půlročním žoldem, z příjmové skupiny sto až tři sta tisíc assů námořníky tři a k tomu jejich celoroční služné.

Lej-wang z Čou, císař, v pinyin Leiwang§ 376, 369