Lea-Leg (1)

Léa, řec. Leia, manž. patriarchy Ja'qova§ 1108

Leagros z Athén, osadník v Thrákii§ 478

Leaina z Athén, přítelkyně Aristogeitonova („Lvice“, zjevně "umělecké" jméno), hetair᧠514

Leandriás ze Sparty, exulant§ 371

Leandros/Laandros z Kýrény, tyr., b. a vrah Níkokratův§ 96

Learchos z Kýrény, b. Arkesiláa II.§ 530

Lebadeia, m. v Boiótii§ 447, 316, 293, 87-, 300+ 

Lebedos, m. v Iónii, krátce Ptolemáis§ 650, 302

lebka lidská, pití z ní, pohár; nejstarší nálezy pohárů z lebek otroků či zajatců pocházejí z Čeng Čou v čínské provincii Che-nan z dob dynastie Šang, 16. - 12. st.§ před 6000, 177

lectisternium, řec. theoxeniá, rituální imaginární hostina bohů, kdy jejich sošky či sochy ležely nebo seděly (sellisternium) či opřeny o polštáře (pulvinária) na lehátkách či na sedátkách; největší v římském kalendáři Iovova capitólská hostina, epulum Iovis in Capitólió o římských hrách§ 399, 36 
Theoxenie v hellénském světě rodinná, klanová a státní znamenala přátelské přijetí každého, byť sebechudšího cizince. Panovala představa, že z kohokoli se může vyklubat některý z bohů zkoušející lidi, srov. např. mýthos o Filémonovi a Baukidě. Kuriosní vzpomínkou na lectisternia je či v Evropě bylo v komunistických režimech nošení obrazů vůdců a ideologických vzorů v průvodech o Prvním máji nebo revolučních svátcích svých režimů.

léčivá relikvie§ viz relikvie

Lédá z Aitólie, ka ve Spartě, manž. Tyndareova, m. Heleny, Polydeuka (s Diem), Klytaimnéstry a Kastora (s králem)§ 1266

ledoví muži, ledoví světci, santi di ghaccio, Eisheilige, ice saints, saints de glace, skupina křesť. mučedníků a jedné mučednice§ 303+

Ledón, m. ve Fókidě dn. polohy nezn., snad u mí Aja Marina§ 347

Ledroi, Ledra, m. na Kypru, dn. Lefkosia (řec.)/Lefkosa (tur.) alias Nikosia (novořec.)/Nicosia, hlavní město Kypru, resp. její řecké části§ 709

Lee, kor.§ viz I

Lefkadi, archeolog. lokalita u Chalkidy na Euboji§ 1300

Lefkosia, Lafkosa§ viz Ledroi

legalisté, legalismus, fa ťia, v čín. taoismu směr, který si na rozdíl od ritualismu, příklonu k mravnostnímu principu zvykovému, přeměnil mravy v zákonné normy, zákon se stal ethikou, státní ideologie Čchinů/Qin§ 520, 298, 280, 221

legátus, řec. presbeutés, v císař. době hypateuón (odtud leg. jako vyslanec nejvyššího křesť. činovníka). Nejčastěji bývalý praetor, administrativní a vojenský správce provincie s titulem legátus Augústí pro praetore/praeses próvinciae, řec. presbeutés kai antistratégos, a s ročním platem jeden milion HS (srov. senátorské majetkové minimum čtyř sta tisíc HS). O jejich výbavě viz rok 222+, o zániku pravomocí a jména viz rok 293+ a 3237+. V Egyptě, jemuž vládl praefectus Aegyptí, veleli praefectí legiónum (vždy jezdci). Senátní prokonsulární provincie (Asie a Afrika) bývaly udělovány na rok, propraetorské na tři. Viz také pod prócúrátórés. 

Legerda (pl.), pevnost v Armenii§ 59+

legie, legió, „odvod“, původně výraz pro celou brannou moc raněrepublikánského Říma; její členění, římská armáda, o legionářích zde níže§ 753, 494, 103, 327+ a pass. 

legie v bitvě (popis Líviův, Ab urbe conditá VIII, 8 se vztahuje k roku 340 a bitvě se spojenci, kterou vyhrál T. Mánlius): 
Kdysi Římané používali okrouhlých štítů, clipeum, jakmile začali dostávat žold (stípendium; to bylo roku 406 a jezdci 403, viz pod žoldnéři), nahradili je těžkými obdélníkovými štíty potaženými koží/scutum. Nejprve byl šik seřazován do obdélníkové podoby makedonské falangy, později podle manipulů. Nakonec byly vojáci stavěni do vícero řad. [Řadu tvořilo šedesát vojáků, dva centurioni a jeden praporečník.]

První šik tvořili kopiníci, hastátí, v patnácti manipulech, stojících v malých odstupech. Lehký manipul/manipulus levis tvořilo dvacet vojáků a četa/turba štítonošů/scútátori. Lehkooděnci se nazývali ti, kteří nosili pouze kopí/hasta a těžké „gallské“ vrhací kopí/gaesum. Toto přední čelo šiku tvořil výkvět mladých vojáků–nováčků. Rukovalo se v sedmnácti a branná povinnost trvala do šedesáti. U vojska patřili do 47. narozenin vojáci mezi iuniory, pak mezi seniory, jimž obvykle přináležela posádková služba.

Za nimi stáli ve větším počtu principés/bojovníci první linie, chránění těžkým štítem. Zástup třiceti manipulů za vojenskými odznaky byli antepílání, tzn. těch, co stojí před vojem kopiníků (v čem spočíval vynález britanského legáta Sallustia Lúculla, který zdokonalil lehké házecí kopí původu hispánského, nevíme: lancea lúcullánea).

Každý z oddílů měl tři části, roty/pílus. Triáriové/vojáci třetího šiku byli služebně nejstarší, rórárií již nevynikali tělesnými silami, a accénsí/„přibraní“ (z daňové skupiny vyšší pouze než prólétárií) byli nejméně spolehliví a bojovali v posledním šiku jako reservisté.
Bitvu zahajovali obvykle kopiníci. Když neprorazili nepřátelský šik, pozvolna ustupovali a zařazovali se do mezer v řadách, do kterých je přibírali principové. Boj nyní vedli oni.

Triáriové mezitím za vojenskými odznaky legie stáli za štíty s levou nohou kupředu a s kopím zabodnutým do země: jejich posice měla tvar valu.
Jestliže také principům se v boji nedařilo, ustupovali zpět k triáriům a zmizeli v jejich řadách. Rčení „došlo až na triárie/rem ad triáriós redisse" znamená, že něco bylo zlé, vážnou situaci, v bitvě osudovou. Triáriové vytvořili za ustupujícími principy a hastáty val ze štítů a překvapený nepřítel, který již zmohl dvě vlny římských vojáků, stál nyní unavený před třetí linií. Z pohledu cizince, ovšem znaleckého, popsal organisaci římské legie Polybios Megalopolský v šesté knize svých Dějin.  

Původní legie za Rómula měla tři tisíce mužů pěchoty a tři sta jezdců. Roku 494 disponoval diktátor M'. Valerius (Maximus), bratr Publicolův, ve válce s Volsky, Aequy a Sabíny poprvé v dějinách Říma deseti legiemi. Před púnskými válkami čítala čtyři tisíce mužů, v klasických dobách republiky pět tisíc pěšáků a tři sta jezdců, úhrnem mezi 4200 a 6000 muži.

Roku 204 odplouval P. Cornélius Scípió do Afriky s legiemi o 6200 mužích a třemi sty jezdci. Do relativně malé istrijské války poslal roku 177 senát dvě čerstvé legie po 5200 mužích a třech stech jezdcích (později nárazově šest set jezdců) a k tomu dvanáct tisíc latinských a spojeneckých pěšáků. Stejně silná armáda souběžně odešla válčit na Sardinii. 

Roku 171 vytáhlo do války s Perseem vojsko o čtyřech legiích. Každá měla šest tisíc mužů, tři sta jezdců a k tomu šestnáct tisíc spojenců s 1400 jezdci. Druhá konsulská armáda, která zůstala v Itálii, měla na legii mužů jen 5200.

Kolik roku 167 dostala armáda za 150 tisíc zotročených Épeirótů, není známo. Ale z této částky vyplatil vojevůdce L. Anicius jezdcům po 400 a pěšáků po 200 denárech, tedy 1600 resp. 800 HS. Pokud měl k disposici dvě legie po 5200 mužích + po třech stech jezdcích, nebyly to veliké peníze.

L. Aemilius Paullus měl pro závěrečné makedonské tažení k disposici osm legií + asi deset tisíc spojeneckých vojáků a šest set jízdy. Ani v tomto případu se vojákům nešlo moc na ruku, srov. ceny kupř. nemovitostí pod ceny.

Z pramenů nebývá často jasné, co ve válečnictví znamená slovo "Římané": zda to jsou legionáři, tedy římští občané, nebo vojáci spojenečtí stojící rovněž pod vrchním římským velením. Na rozsáhlých armádních operacích tvořili za republiky a po velkou část principátu legionáři jen čtvrtinu až třetinu vojáků.

Na taženích sdílelo několik vojáků stan, contubernium. Deset contuberniů tvořilo centurii, nejnižší členění legie o sedmdesáti až stu mužích. Dvě centurie tvořily manipul a tři manipuly, tedy šest jednu kohortu, tedy 420 až 600 pěších mužů. Deset kohort utvořilo legii.

Od reformy C. Maria roku 103 se legie skládala z deseti kohort, každou kohortu tvořily tři manipuly (třicet na legii) a každý manipul se skládal ze dvou centurií (šedesát na legii). Předtím byli součástí legie lehkooděnci/vélités, které Marius zrušil, zavedl odvody mezi bezzemky a nejchudšími z Římanů/capite cénsí (tj. sčítáni jen co do počtu, nikoli co do majetku), a všechny legionáře dal stejně vyzbrojit jako těžkooděnce (srov. grakchovskou reformu roku 123). Zvýšil tak údernost legie a nemajetní vojáci, kteří dosud nesloužili a museli procházet výcvikem, vnesli do šiku vyšší dravost po vítězství a motivaci po kořisti, než legionáři původu sedláckého. 

Přes veškerou střídmost byla legie „provianťácky“ velmi náročný útvar. Denně spotřebovala odhadem 4,2 tuny pšenice (ječmen stravovali koně a tažná zvířata, jinak byl ječmen přidělován jen z trestu) a jedním z hlavních úkolů strategických vojenských plánovačů bylo zjistit vyživovací možnosti cizích krajů, kolik toho lze zrekvírovat či vybrat v sýpkách. Vojáci dostávali pravidelné příděly soli, octa/vína, vepřového (romantickou představu, že armáda, která dobyla starý svět, byla vegetariánská, vyvracejí archeologické i písemné prameny). 

Lze podle toho také odhadnout velikost týlového doprovodu táhnoucí armády a je pravděpodobné, že na jednoho vojáka ve zbrani připadli ve vojsku tři čtyři z týlu. Denní spotřeba obilovin na muže byla necelý kilogram/dva sextárie, c. 0,78 kg. Vody spotřebovala římská armáda o čtyřiceti tisících vojácích denně osmdesát tisíc litrů a pro zvířata šest set tisíc litrů. Odhaduje se, že deset tisíc koní a nákladních zvířat spáslo za den plochu o sto hektarech, srov. zde níže. 

Okolí stálého ležení před hradbami obklopovaly canabae, boudy řemesníků, obchodníků, hospodských a domorodců. Rovněž váha výzbroje byla úctyhodná: na výrobu zbraní pro jednu legii bylo podle moderních odhadů zapotřebí třiceti tun železa.

Legionářské "brnění" se ovšem modernisovalo. Jestliže za Caesara legionáři v Galliích kryli svá těla drátěnými pancíři o váze c. dvanáct kilogramů, za Augusta používali krytí z pospojovaných pohyblivých destiček a plátů, které dohromady vážily osm kilogramů (srov. nález takového z velké části zachovaného brnění z Kalkriese, místa osudové bitvy v Teuroburském lese roku 9+). 

Pro srovnání se vojskem dobyvatele Alexandra: jeho padesát tisíc mužů mužů ve Střední Asii tvořilo 32 tisíc pěších vojáků, 5500 jezdců, ostatek invasní armády tvořili lidé od trénu, služebnictvo, herci/hudebníci, ženy, vědci. V letech 330 až 325 vojsko denně spotřebovalo na 250 až tři sta tun potravin a pro zvířata šest tisíc hektolitrů vody, jak se moderně odhaduje. Pohybovat se tak dlouho v cizích a nepřátelsky naladěných krajích znamenalo, že Alexandrovi lidé měli perfektní informace a informátory o hospodářských možnostech krajů, kam právě vojevůdce mířil. 

Podle jiného odhadu potřebovaly dvě konsulské armády, které se pustily do Hannibala u Cann denně sto tun pšenice. Bylo to osm legií se spojenci, na osmdesát tisíc mužů s trénem. V raných dobách republiky odvedl Řím v dobách války obvykle čtyři legie. Tolik měl i v dobách, kdy Latium ovládali Keltové: roku 381 odvedl M. Furius Camillus čtyři legie po čtyřech tisích mužích. Tehdy byl Řím pouze veličinou v Latiu, devět let po přímé okupaci Kelty, ale v neustálých válkách se sousedy.

Tábory/ležení legií, řec. stratopedon, jejichž vybudování trvalo jen několik hodin, byly obvykle dočasné, castra aestíva, zimní castra hiberna. Později, snad už v době vlády fláviovských císařů, se ze stálých táborů, castra statíva, vyvinuly zárodky městských osídlení od Británie po Syrii. Námořnictvo stavělo ležení svého druhu s přístavem, castra nautica, návális.

Původně Římané své armádní ležení neohrazovali, avšak navedeni Pyrrhovým příkladem, byl to prý jeho vynález, srov. rok 274, začali tábory opatřovat valy, a to i v případě, že se vojsko zdrželo na místě jen krátce. Od roku 252 se opevňovacích prací museli v nezbytných případech účastnit též jezdci, viz tam.  

Roku 349 za války s Gally a latinskými spojenci odvedli Římané deset legií, z nichž dvě zůstaly ve městě posádkou. V té době měla legie pět tisíc mužů pěchoty a tři sta jízdy. Do toho počtu zřejmě nebyly ve starověkých věčtech zahrnováni lidé od týlu, tzn. vozatajstvo, zásobovací oddíl, inženýři apod. a pochopitelně ani lidé neodmyslitelně patřící k armádě v poli, obchodníci všeho druhu a prostitutky.

Zcela jiné poměry vládly v armádách parthských. Naprostá většina vojáků nebyla svobodných, ale byli poddanými šlechticů/ázátů, kteří byli králi povinováni vojenskou službou. Za Antoniova tažení bylo v padesátitisícovém parthském vojsku jen čtyři sta svobodných mužů. Jen malou část armády tvořily žoldnéřské oddíly fungující v okolí panovníka. Parthové nikdy neměli stálého vojska, za to šlechta-ázátové žila pohádkově luxusně, velitelské úkoly v boji plnili hlavně "tisícníci"/hazárapatiš, velitelé tisícovky kopiníků. Súrénu, Oródova maršála, provázelo na tažení proti Crassům tisíc nákladních velbloudů a harém dvou set žen.

Co to je ovšem ve srovnání s armádami mongolskými, kdy se stovkami tisíců bojovníků putovaly jejich rodiny s obřími stády dobytka a stavěly rozsáhlá stanová města, viz v indexu s. v. Mesopotamia v oddílu o vpádu roku 1258.   

Roku 494 za první secesse lidu výjimečně odvedli konsulové také deset legií, ale to bylo z jiného než vojenského důvodu: způsob, jak oslabit ostří sociální revoluce (je to nejstarší údaj o početní síle římské armády).

Za největšího válečného nasazení římského státu během hannibalských válek měla armáda kolem dvaceti legií o pěti tisících pěšácích a třech stech jezdcích. Zatímco Hannibal přitáhl na Itálii s dvaceti tisíci muži, Římané měli tehdy se spojenci možnost postavit do pole na sedm set tisíc pěšáků a sedmdesát tisíc jezdců! Dva roky po cannské katastrofě bylo v Římě odvedeno osmnáct legií, roku 211 dvacet tři, o rok později dvacet jedna (a sedm tisíc spojenců s oddílem tří set jezdců). Roku 207 měl Řím opět 23 legie plus dvě městské. Sloužilo tehdy ročně na deset procent až čtvrtina Římanů s občanským právem. 

V roce bitvy u Zamy (203) měla římská občanská armáda dvacet pozemních legií a sto šedesát bitevních lodí (srov. pak údaj o dvacet let později zřízení stálé flotily o dvaceti lodích). To by znamenalo asi sto tisíc mužů pěchoty, asi šest tisíc jízdy a snad šestnáct tisíc námořnictva a námořní pěchoty. Počty italských spojenců byly řádově kolem deseti tisíc.

Rok předtím se P. Cornélius Scípió přepravil ze Sicílie do Afriky s vojskem o 35 tisících muží (zachovány jsou však údaje o pouze deseti tisících pěšácích a 2200 jezdcích, což je možná počet římských občanů ve výsadku, bez italských spojenců?).

Byli naloženi na asi čtyřech stech přepravních lodích a doprovázeni z Lilybaia čtyřiceti válečnými loděmi. Měli s sebou menáž na 45 dnů, z toho navařených jídel na dnů patnáct. Roku 180 měli Římané ve zbrani osm legií. Z Hispánií přivedl s sebou zpět do Itálie deset tisíc pěších Římanů a dvanáct tisíc latinských spojenců, kteří tam válčili nepřetržitě s Keltibéry od roku 186.

Ve spojenecké a související občanské válce byly Samnium a Lúkánie natolik zpustošeny, že se již nikdy nevzpamatovaly; celé oblasti zůstaly lidoprázdné. Roku 80 vítězný Sulla rozdělil samnitskou půdu mezi vojáky 47 legií; je-li Liviův údaj pravdivý, jednalo by se o nejméně 235 tisíc mužů (legie à pět tisíc vojáků) až 282 tisíc (po šesti tisících), hledajících manželky a rodiny - anebo někoho, kdo by pozemky koupil, neboť komu by se chtělo vydělávat si prací na poli, když živobytí si doposud opatřoval mečem!

Za Augusta kolem roku 5 n. l., kdy armádu reformoval, viz tam včetně nového financování z daní roku 6+, bylo legií dvacet pět, na konci občanské války ještě třicet. Za vrcholného principátu bylo 33 legií. Augustus svou 22. legii, nejvyšší co do očíslování, označil po Galatovi jménem Déiotara (asi roku 25, kdy se Galatie stala provincií: jediná, která měla jméno po cizinci a ještě k tomu korunovaném (král měl ovšem římské občanství). 

Armádu zgruntu reformoval Diocletiánus: namísto 33 zvedl počet legií na sedmdesát, ale měly nejvýše dva tisíce mužů, regulérně pouze jeden tisíc. Za Constantína I. měla říše ve zbrani na půl milionu mužů, stejný odhad jako pro vrcholný principát. Legií bylo více a v nich méně vojáků. Výčet legií a jejich sídla podává Cassius Dio v 55. knize svých dějin. Zavedl též povinnost legionářům, aby jejich synové se dávali do armády. Constantínus přidal, že sebezohavování mladíků před odvodem se trestalo smrtí a potvrdil zřejmě zásadu praktikovanou Diocletiánem, že města a statkáři, na jejichž pozemcích se prováděli odvody, směli odvedence vyplatit od povinnosti ve zlatě, aurum tírónicum.

Roku 40 při uzavření míru mezi triumviry došlo také na přidělování půdy a statků pro vysloužilce-veterány. V Itálii bylo usazeno na dvě stě tisíc z nich a z řady statků museli odejít sedláci a mnoho lidí přišlo náhle o půdu (srov. Vergiliovy eklogy a stezky Tibullovy).

Za Tiberia čítala pozemní armáda 25 legií a podle Tacitova výčtu byly rozmístěny: osm na Rýnu, tři v Hispániích, dvě v Africe, dvě v Egyptě, čtyři v Syrii a na Eufrátu, dvě v Pannonii, dvě v Moesii a dvě v Delmatii. O bezpečnost svých zemí v okolí provincií se starali monarchové jako v Thrákii Rhoimétalkés s Kotyovými dětmi, Ptolemaios v Mauretánii, spojenecké armády a loďstva. Řím měl k ochraně Itálie dvě flotily se základnami v Mísénu a Ravenně a na ochranu Gallií ve Foru Iúlií. Vlastní Řím měl k disposici tři městské kohorty a devět praetoriánských kohort.

Třicátou legii (Ulpia victríx) sestavil Tráiánus. V jeho době měly legie po c. 5300 mužích i s důstojnictvem, čítala tedy armáda 160 tisíc legionářů, gregárií n. caligátí/"v kanadách" a "obutí"/calceátí. K tomu přistupovalo c. 380 tisíc vojáků pomocných sborů spojeneckých a poplatných dynastů a námořníci. Za Hadriana bylo pomocných jednotek c. 440.

Od Flaviovců střežila celou africkou frontu v Maghribu jediná legie (legió iii. augusta), stejně tak celý Ibérský poloostrov (legió vii. gemina). V obou případech legionáře významně posilovali auxuliárií, spojenečtí vojáci v kohortách a alách přesahující co do počtu stav legie: přesto na miliony obyvatel dohlíželo c. pět tisíc legionářů s c. deseti tisíci spojeneckými vojáky. V případě Hispánií, kde hlavní ležení Sedmé legie se později po ní jmenovalo Legió, dn. León v regionu Castilla y León, se počty legie s pěti alami odhaduje na 8500 mužů. Po augustovské pacifikaci poloostrova zde už nedošlo nikdy k většímu protiřímskému pozdvižení.

Pro tak nízké stavy je proto příznačné, že všechna povstání a z nich války začínaly pro Římany porážkou v poli, případně přímo masakrem římských a italských kolonistů v regionu. Provinční síly nebyly s to sílu rebelie potlačit. Na rozdíl od moderních armád neměly římské legie žádné zálohy, reservní vojáky a důstojníky; snad s c. deseti tisíc praetoriánů střežících klid Říma.      

Systém relativně slabé římské kontroly provincií ovšem spočíval ještě na jednom veledůležitém momentu. Totiž na aktivitě/kolaboraci provinčních elit, hellénskýhc, římských a italských. Klid v regionu více než legie garantovali velkostatkáři a businessmeni, a to již za republiky; srov. počty obětí za mithridátovských válek.

Též v imperiální době mohl být legionářem pouze římský občan. V pomocných oddílech, auxiliárií n. auxiliárés, sloužili spojenci a podrobení, též vojáci protektorátních dynastů. Po 25 letech služby měli nárok na římské občanství s právem sňatku/iús cónúbií (manželka občanství takto nezískávala, děti ano: aby z nich byli brzy noví legionáři...). Určitě nelze říci, že by vojáci a armáda byli nějak populární. Určitě ne u provinciálů, kteří podléhali rekvisicím, pracem z donucení, nucenému ubytovávání a byli vystaveni zlovůli důstojnictva. 

V čele legie byl nesen na žerdi orel s jejím jménem (aquila, áetos/aiétos), zvyk, který zavedl C. Marius, viz zde níže. V císařské době přibyly prapory a u standart kohort a jízdních oddílů draci orientálního původu (čínský vliv přes středoasijské nomády, později Huny; srov. pod triumf). Dracó byl nesen dracónáriem. Římané symbol poznali ve válkách s Dáky, Thráky a Parthy. Pod standartami pochodovali do válek již egyptští vojáci-odvedenci a jejich oddíly nesly své názvy podobně jako římské. 

Roku 175 n. l. bylo z Pannonií do Britannie M. Auréliem Antónínem posláno na 5500 sarmatských rukojmí. Později se někteří z nich dali k Římanům a byli posádkou v dn. Ribchesteru (ála Sarmatárum). Jako svého znaku používali draka, který se od třetího století stal součástí bojové symboliky římských legií.

Sarmatský duch v Britannii přežil římskou říši: jejich drak zůstal ve znaku keltského Walesu, podle novodobé interpretace jako znak prořímský, proti germánským invasorům po římském odchodu. • V hellénské mýthologii není drak, tzn. veliký, někdy okřídlený had, neobvyklým tvorem: srov. např. Pýthón zabitý v Delfách Apollónem, Týfón, Hydra lernská, Ládón, Skylla, Argón, Sósipolos na Kronově vrchu nad Olympií, létavé vozy Démétry, Médéie apod.

legionář, legionáři, legionárií, vojsko, armáda, srov. pod žoldnéři a vojenství

Původně tvořily římskou armádu čtyři legie, každá se šesti tribuny/řec. chíliarchos, viz zde výše. Roční odvody konány na Kapitóliu a do 46. věku byl službou v poli povinován každý z Římanů v Římě i Itálii. V jakém to bylo věku odvedence, není až tak jasné. P. Flávius Vegetius Renátus, autor kompilačního přehledu o vojenství/Epitoma réí mílitáris z theodosiovské éry nebo i pozdější doporučoval odvádět chlapce již v pubertě, kdy se rychleji učí a citoval historika Sallustia, že za republiky byli mladíci cvičeni v táborech od okamžiku, kdy byli schopni udržet zbraň. Užitečnějí byli podle příručky spíše vojáci silní než vysocí, profesí řemeslníci, řezníci a lovci než tkalci, pekaři, cukráři, rybáři ("o nichž se dá předpokládat, že mají něco společného se ženami/quí aliquid tractasse vidébuntur ad gynaecea pertinéns").  

Podle majetkového censu se sloužilo minimálně šest let s možností rozšíření na šestnáct roků u pěchoty, deset v jízdě, muži s ročním příjmem nižším než čtyři tisíce sésterciů jako veslaři na lodích. Legionáři neplatili daně ani jiné fiskální nebo lokální poplatky. Kromě intensivního výcviku se zbraněmi od mečů ("důležité je bodat, nikoli sekat") a kopí se legionář naučil plavat, seznamoval se též s lukem a prakem, ačkoli to byly zbraně užívané u legií spojeneckými vojáky, vrhat olovem zatížené střely plumbatae, viz o nich roku 285+.

Během výcviku legionáře čekaly pochody v plné polní a v dobách míru povinně třikrát v měsíci desetimílový pochod tam a zpět. Základní výcvik trval dopoledne a odpoledne čtyři měsíce. Po něm legionáři přísahali. původně za republiky sobě navzájem, že neuhnou nepříteli, a konsulům, za principátu skládali přísahu, mílitiae sacrámentum, před obrazy imperátora a jeho zbožněných předchůdců. V éře monotheistické, není známo, od kdy, pak "přísahali bohu a Kristovi a svatému duchu a imperátorovu majestátu, který má hned po bohu lidský rod milovat a ctít/iurant autem per deum et Christum et sanctum spíritum et per máiestátem imperátoris, quae secundum deum generí húmánó díligenda est et colenda", jak vypočetl Flávius Vegetius.  

V mírových dobách však pracovali na modernisaci opevnění, stavěli po provinciích silnice, provinční správě vypomáhali v přepravě těžkých nákladů a s výběrem daní. Legie disponovaly vlastními architekty, inženýry, řemeslníky, ranhojiči, doprovázely je zástupy podnikavých obchodníků všeho druhu: byl to stát ve státě. V předpolí stálých táborů ležely pastviny pro armádní koně a dobytek, práta legiónis, v Germániích i za Rýnem. Je pravděpodobné, že armáda do značné míry ovládala v hraničních oblastech a za límitem též rudné doly a kamenolomy, na Rýnu dopravovala uhlí užívané tehdy v omezené míře. Např. se ztrátou území zvaného agrí decumátés přestali c. 260+ dávat do bronzu zinek.

Od dob Mariových byla římská armáda z větší části profesionální, neboť místa občanů s majetky nahradili nemajetní a bezemci ochotní hledat obživu na vojně; o jejich příjmech viz zde níže. Pouze nejvyšší velitelé byli volbami na občanském principu každoročně obměňováni (konsulové). Velení nad vojskem patřilo tradičně pouze senátorským rodům.

Teprve hluboko za principátu se situace změnila: první změnou byl Commodův praefectus praetórió Perennis, který měl také pravomoci velet legiím. Od 3. století n. l. byli senátoři velitelství nad legiemi zcela zbaveni. Velícím střediskem armády se od Galliena stalo Mediólánum, na půl cesty od hranic s Germány a Římem. Další armádní reformou zbavil senátorské elity šancí velet legiím a svazkům legií, viz rok 259+. Gallienus přišel se zařazování synů centuriónů mezi rytíře/jezdce: prohloubil se trend, aby se armáda stala nejpřístupnějším prostředkem římského provinčního života ke karieře na nejvyšší úrovni.  

 

Roku 103 zavedl Marius jednotný bojový symbol legií, orla, lat. aquila, řec. áetos/aiétos. Předtím byly v čele legií neseni orli, vlci, býci, koně a divocí vepři. Krátce před Mariovou reformou zůstávaly ostatní symboly na standartách v zimovištích, nebyly neseny do boje, Marius je zcela zrušil a ponechal pouze orla. K pojmu "mariovské muly" viz rok 103. 

Dvojhlavý orel (v Čechách se hovoří o orlici, zřejmě pod vlivem latiny/aquila je fem.) byl vynález starověký, nikoli však římský: v užívání byl u Chetitů v c. 14. století př. n. l. (doložen například v bráně Arinny/snad dn. Alaça Hüyük, městu zaslíbeném kultu Slunce) a na pečetidlech Assyřanů a některých soukromníků v syrských městech. V západní římské říši byl poprvé dvojhlavý orel jako výsostný symbol krále použit roku 1195 Štaufovcem Heinrichem/Jindřichem VI., zaveden byl roku 1433 králem a císařem Sigismundem/Zikmundem Lucemburským. Ve (východo)římské říši/Byzanci ho užívala dynastie Palaiologů, ve střední Evropě před Staufy a Wittelsbachy Richard z Cornwallu, volený německý král v letech 1257 – 1272. Z Habsburků byl první Friedrich III. (zemřel 1493).

Dvojhlavý orel byl vedle Ruska státním znakem Rakouského císařství v letech 1804 – 1918 a Rakouské republiky v letech 1934 – 1938. Albánie se slovanskými sousedy Srbskem a Černou Horou jsou s Ruskem poslední státní útvary, které heraldického tvora nosí ve znaku a s výjimkou Ruska i ve vlajce. Všichni mají vztah ke Kónstantínopoli. Moskevské velkokníže Ivan III. Velký (nejdéle panující ruský vladař) se roku 1472 oženil s dcerou tehdy již nežijícího despoty morejského. Thómás byl mladším bratrem Kónstantína XI. Palaiologa, posledního z východořímských panovníků. Původně se Ivanova vyhlédnutá jmenovala Zóé (Palaiologíná). Po útěku před Turky žila na dvoře papeže Sixta IV. a přijala jméno Sophia, jako velkokněžna pak Sofija (zemřela roku 1503).

V roce pádu Kónstantínopole byla nejvýše desetiletá, nicméně Ivan si dělal naděje, že by mohl zasáhnout do dějů kolem dědictví Palaiologů. Sixtus IV. si naopak bláhově myslel, že by sňatek mohl spustit katolisaci východních Slovanů. Z toho všeho přečkal děje dvojhlavý orel a v hlavách fanatických orthodoxních ruských fundamentalistů představa jakéhosi "třetího Říma".

Černý jednohlavý opeřenec s červeným jazykem a plamínky po obvodu opeření na stříbrném poli/svatováclavská orlice, Wenzelsadler n. Flammenadler, "plamenná orlice", byl erbovním znakem českých Přemyslovců. Zda-li má symbolisovat Václavovu oddanost říši, známo není. Nejstarší z česky psaných literárních pamětihodností, veršovaná kronika zachovaná pod jménem jistého Dalimila, přepovídala zvěst, že kníže Břetislav I. ("český Achillés"; zemřel 1055) dostal od císaře prapodivný věnný dar (podle básně Otta Bieły, dle souvislostí Heinrich III., oba ovšem nebyli otci Jitky Svinibrodské/Judith v. Schweinfurth, dobově česky Jutky): "Tehdy da za věno ciesař zěti svému, Bračisłavovi udatnému, a řka: Když ciesař k dvoru pozove tebe, pusť oheň za míliu około sebe. To viec kniežata česká za právo vzěchu, a proto orliciu v plameném ščítě nosiechu."

Právo ve stejné souvislosti zmínil duchovní Beneš z Veitmile/Benesch v. Weitmühl ("ut vocati ad curiam imperialem in flamma & igne veniant") a že k tomu došlo za jeho života roku 1370, když císař Karel IV. povolal ke dvoru do Norimberka svého devítiletého syna Václava IV., aby ho oženil s asi o pět let starší Johannou Bavorskou: "... more suorum avorum olim principum ac regum Bohemie fecit fieri ignem copiosum, ut cunctis pateret adventus regis Bohemie/podle zvyku svých předků, dávných knížat a králů Čech, dal povstat velkému ohni, aby všem bylo jasné, že přichází český král."  

pokr.