331-330

 

************************************************************

331.

Ol. 112, 2

Aristofanés

a. u. c. 423

C. (T.?) Valerius Potitus a M. Claudius Marcellus

Cn. Quinctius Capitolinus dict. (clavi figendi causa) 

************************************************************

Na začátku roku se Alexandros pustil z Memfidy po Nilu dolů do Kanóbu. V jeho blízkosti před ostrovem Faros, na místě skupiny šestnácti osad, v jejichž centru ležela největší Rhakóti/Rhakótis, srov. rok 593, založil údajně 7. dubna 331 (25. tybi) město Alexandreia, první a nejslavnější toho jména a po nejméně dvě staletí největší město starého věku (koncem prvního století př. n. l. mělo tři sta tisíc svobodných obyvatel, tedy v podstatě pouze Hellénů, kteří měli plná občanská práva, což se neplatilo pro další ethnika; lidí ve městě muselo žít c. jedna a půl milionu a více). Archeologicky doloženo v okolí hellénské osídlení ještě před založením města. 

Architektem města jmenoval Deinokrata z Rhodu (srov. předešlý rok), předtím činného při obnově Artemísia v Efesu, které vyhořelo v den Alexandrova narození. Král své město nikdy nespatřil, a vlastně nikdy žádnou z Alexandrejí; tuhle zvelebil až Ptolemaios I. Více o založení a o městě vůbec viz v indexu s. v. 

• Alexandreiu 29. září 642 n. l. dobyli Arabové pod velením emíra Amr ibn al-Áse, ale jméno jí ponechali, neboť Alexandros Veliký se těšil u všech Orientálců dobré pověsti včetně monotheistů (arab. Iskandaríja). Uvádějí se i jiná data dřívější, např. 22. prosince 640. 

Z Alexandreie podnikl král výpravu do Ammóneia cestou podél pobřeží na západ přes Paraitonion. Po čtyřech dnech pochodu pouští v Ammóneiu/dnešní oasy Síwa resp. kdesi při pobřeží cestou k němu se mu podrobili mimo jiné Kýrénští. Podle jiné verse došlo na založení Alexandreie až po výpravě do Ammóneia. Král Makedonů a nyní též Egypťanů rozmlouval s kněžími sám a bez doprovodu a otázky a odpovědi zachované v literárních pramenech jsou všechno spekulace či přímo fikce. Nicméně po návštěvě Ammóneia se vydával za "syna Diova a krále Asie".

Přes poušť se vrátil k Nilu do Memfidy (podle jiné verse se vracel ve svých stopách), kde nově uspořádal vládu v Egyptě. Jmenoval dva domorodé nomarchy Doloaspida a Petisia, který však brzy z úřadu odstoupil a Doloaspis zůstal samotným nomarchou do roku 324 (?). Satrapou Arabů v Héróónpoli byl jmenován Kleomenés z Naukrátidy, ale spíše byl dán za dozor a spoluvládce k domorodci Doloaspidovi. Kleomenés byl v úřadu až do roku 322, měl též na starosti výběr daní a dávek a dozoroval výstavbu Alexandreie. 

Ukázalo se, že to je člověk hamižný, který si během svého úřadování nahrabal na domorodcích vynucovanými daněmi, vykupováním obilí zalevno a jeho prodejem třikrát dráž; řekli bychom moderně: zneužíval pravomocí a nezákonně se obohacoval. Když jeden z posvátných krokodýlů sežral jednoho z jeho sluhů, kázal zvířata zabít: kněží kultu je tedy museli vykoupit zlatem. Alexandros o Kleomenově hrabivosti věděl a když roku 324 zemřel Héfaistión, nakázal svému správci, aby na svůj náklad vybudoval v Alexandreji Héfaistiónovi svatyni.

O Kleomenově osudu viz rok 323sq. Nepříznivý obraz Kleomenův v zachovaných pramenech nekoresponduje s finančním odkazem satrapiátní pokladny roku 322, viz tam; ony tisíce talentů neskončily v jeho kapse. Pravděpodobně též začal s rekultivací kanálů a úrodných oblastí zanedbávaných v perské éře. Egyptský obchod ještě před příchodem Makedonů ovládali Helléni a Foiníčané.     

Satrapou Libyjců byl jmenován Apollónios, syn Charínův, o němž pak již není v historiích zmínky.

Za velitele všech jednotek včetně pevnostních posádek umístěných v obou egyptských zemích a žoldnéřů určil Peukestu, syna Makartatova, a Balakra, syna Amyntova (údajně to bylo dvacet tisíc mužů, podle jiného údaje čtyři tisíce), velitelem posádky sídelního města Memfidy Pantaleonta z Pydny, nauarchem flotily třiceti triér v Pélúsiu Polemóna z Pelly, syna Thérámenova, a vrchními dohlížiteli/episkopoi nad novou královskou správou určil Hellény Aischyla z Rhodu a Efippa z Olynthu (nelze stanovit, zda je to týž, který sepsal knihu o pohřebních hostinách Héfaistiónově a Alexandrově).

Je patrné, že král udělal všechno pro to, aby se vlády nad nilskou zemí nezmocnil jeden člověk. Do konce svého života měl pak v Egyptě klid. Nejasno z jaké doby je zmiňován jistý Euaisés ze Syriie jako satrapa Egypta, který vydělal trikem na likvidaci příprav vzpoury nomarchů. Vylákal je k sobě do paláce, tajně pověsil a příbuzným vzkázal, že mohou zajatce vykoupit. Když se tak stalo, vrátil rodinám těla popravených, peníze si nechal. 

• Arabové z jižní Arabie pozvolna infiltrovali pouštní oblasti mezi Rudým mořem a Nilem od zhruba 9. či 8. st. (v lat. textech deserta arabica/Arabská poušť, jak se ostatně jmenuje dodnes; zdomácnělí Arabové jí říkají Východní/as-Sachrá aš-šarqíja, kdežto poušti na západ od Nilu se dodnes říká Západní/as-Sachrá al-gharbíja). Po celou dobu pozdních egyptských a hellénistických dějin se o nich prameny nijak příliš nezmiňují. Srov. v té souvislosti alexandrijský úřad arabarcha. 

Na jaře se Alexandros III. s armádou vydal z Memfidy do Foiníkie. Přes řeku a kanály dal pro armádu postavit mosty. V Tyru uspořádal nové velké hry, o hvězdném jejich obsazení viz v indexu s. v. herci. Zde ho zastihli vyslanci Athéňanů, jimž propustil zajatce od Gráníku. Na pomoc proti lakedaimonské protimakedonské koalici, která se utvořila minulého roku na Peloponnésu (viz tam a zde níže), poslal flotilu jednoho sta foiníckých a kyperských lodí posilující lodě Amfoterovy, který v oblasti operoval.

Výběrčím daní pro Foiníkii určil král Koirana z Beroie, daně z Transtauridy, tj. asi z celé Syrie, vybíral jistý Filoxenos (viz dále o něm roku 328). Nearchova satrapie byla rozšířena až po Tauros, tzn. včetně Lykie s Pamfýlií a Pisídií (?). Namísto Asandra (od roku 334) jmenoval satrapou Lýdie Menandra, který jím zůstal až do roku 321, a namísto Arimmy (od roku 333), s nímž nebyl spokojen, jmenoval satrapou Syrie Asklépiodóra, syn Euníkova, který vydržel v úřadu do roku 323.

V téže době pověřil Alexandros vedením královské pokladny (sic!) Harpala, syna Machatova a bratra Filippova a Taurónova, srov. zde níže (srov. roky 330, 326 a 325). • Alexandros odpustil Harpalovi jeho dobrodružství z roku 333, a proto se ho odvážil Harpalos roku 324 zopakovat, viz tam, tentokrát ovšem s mnohem větší sumou. Král měl pro něho slabost, neboť vedle Ptolemaia, Nearcha, Erigyia a jeho bratra Láomedonta ho Harpalos doprovázel do vyhnanství, když prchal před hněvem svého otce. Za svého babylónského pobytu se prý Harpalos pokoušel, neúspěšně, zalesnit okolí Babylónu stromy dovezenými ze své vlasti. Byl to pravděpodobně první zalesňovací pokus dějin.

Z jedenáctého roku krále Alexandra, tj. 325/4, a za satrapy Menandra pochází stéla z Gambreia v Mýsii s bezplatným převodem polnosti se zahradou o ročním výnosu jednoho zlaťáku. Neznámý Krateuás (?) přenechává půdu jistému Aristomenovi. Menandros tedy v té době spravoval i Mýsii, popř. Aiolii. Smlouva je jediným zachovaným dokumentem o daru půdy v Asii z Alexandrovy doby.   

V hekatombaiónu/v červenci až srpnu, to už v Athénách úřadoval archón Aristofanés, dorazil Alexandros do Thapsaku, města, které Seleukos I. o tři desetiletí později přejmenuje na Amfipolis. Perský satrapa Babylónie/tehdy celé Mesopotamie Mazaios prchnul. Makedonci překročili po dvou mostech, které dostavěli, Eufrátés a prošli severní Mesopotamií, neboť měli informace od zajatců, že se na Tigridu shromažďuje perská armáda: Peršané měli poprvé a naposledy ve válce s Hellény před sebou ideálně rovný terén vhodný pro rozvinutí jejich statisícových trupů, vhodnější než u Issu. 

Dáreios postupoval údajně s jedním milionem pěšáků a čtyřiceti tisíci jezdců sebraných z celého východu říše včetně skythských Saků, spojenců vedených Mauakem. Do války vytáhl v čele svých oddílů tucet satrapů, k  tomu dvě stovky bojových spřežení s vozy opatřenými srpy/drepanéfora tethrippa a kupodivu pouze patnáct slonů. Proti nim pochodovalo Alexandrových čtyřicet tisíc pěšáků a sedm tisíc jezdců; pouze čtvrtinu z celé armády tvořili Makedonci.   

Po překročení Tigridu (18. září?) pravděpodobně kdesi v Zabdikéně pod pevností později zvanou Fainiché či Bázabdá/Bézabdé se dostali do země, která se kdysi jmenovala Assyrie (srov. roky 612 a 606). Po přepravě přes řeku nastalo v měsíci boédromiónu, o osmé hodině noční z 20. na 21. září, úplné zatmění měsíce. Rovinatý kraj prý před bitvou resonoval hlukem statisíců lidí a Parmenión navrhoval přepadnout perské davy v noci. Alexandros to odmítl a druhého dne ho musel Parmenión do války budit, jak tvrdě spal. Pátého dne poslední třetiny měsíce boédromiónu, 24. ulúlu/1. října rozbili Makedonci u osady Gaugamél u města Arbély/Arbá'il, dn. Erbíl v Kurdistánu, definitivně perskou válečnou moc

Podle jiné verse proběhla bitva až v pyanepsiónu, tj. až po polovině října, babylónští astronomové ve svých diářích však vedou událost k 1. říjnu. Bitva stála život čtyřicet tisíc Orientálců (vyšší údaj tvrdil, že tři sta tisíc a že ještě více jich bylo zajato), z Alexandrova vojska padlo tři sta mužů (nižší údaj hovoří o stovce). Mezi raněnými byl tentokrát i Héfaistión, z velících stratégů Perdikkás, Koinos a Menidás, velitel žoldnéřské jízdy. Parmenión se znovu zmocnil Dáreiova tábora a celého perského trénu umístěného v Arbélách.

• Později stávalo v okolí Arbél hellénistické město/možná též polis Démétrias na Tigridu, samy Arbély byly snad přeměněny v jednu z Alexandrejí, roli žádnou významnou v historii nesehrály jedna jak druhá.

Dáreios III. unikl do Médie a stále ho doprovázel oddíl hellénských žoldnéřů o dvou tisících mužích, jimž veleli Patrón z Fókidy a Glaukos z Aitólie. Alexandros po bitvě obrátil armádu na jih k Babylónu. V královské pokladnici v Arbélách našel čtyři tisíce talentů a velkou zásobu menáže. Cestou se Makedonci podivovali hořlavé mazlavé hmotě zvané nafta, viz v indexu s. v. 18. října/11. tašrítu stálo jádro Alexandrovy armády před Babylónem, 20. října vstoupili do města vojáci, následujícího dne osobně krák a Babylón mu 21. října/14. tašrítu vydal satrapa celé země Mazaios, velitel posádky Bagofanés též pevnost města.

Alexandros Mazaia za to jmenoval svým satrapou Babylónie, třebaže ještě nedávno proti němu velel u Gaugamél jednomu z křídel Dáreiova vojska, ale velitelem pevnosti v Babylónu určil Agathóna z Pydny a velitelem vojáků v satrapii s pravomocí až po Kilikii jmenoval Apollodóra z Amfipole a Menéta z Pelly, všechno Makedonce.

Satrapou Mesopotamie, kterou zřejmě právě oddělil od Babylónie, jmenoval Arkesiláa (?). Bagofanés táhl v Alexandrově doprovodu na východ a už o něm nebude slyšet, Mazaios zůstal v úřadě do roku 328, Arkesiláos snad do roku 321. Babylóňané označovali Alexandra "králem světa, králem zemí/šar kiššati, šar mátáti". K tomu připojovali, že je králem z Chanû/šar mát Chanî, jak z neznámých důvodů říkali Makedonii. O sobě nově říkával řecky "král Asie/basileus tés Asiás" (nikoli však "tón Asiánón/Asiatů") a nikdy "Veliký/šarru rabû, basileus megas

Do Armenie poslal král jako satrapu Mithréna, který mu před třemi roky bez boje vydal Sardy. Peršan se zřejmě chtěl osamostatnit a již o něm nejsou žádné zprávy, nebo se dokázal perský satrapa Armenie Orontés (I.) udržet a prosadit proti Mithrénovi. Orontés je zmiňovaný ještě roku 317 a o jeho možném předkovi viz rok 401, 388sqq. Král se dal korunovat v babylónském rítu, jaký dopad měly změny na správu chrámových občin v Babylónii, nevíme; srov. k tomu v indexu s. v. Babylón. 

Alexandros vyhlásil velkorysou obnovu Babylónu. Pravděpodobně zamýšlel již tehdy zde vybudovat hlavní město rodící se říše. Z nalezených peněz v Babylónu rozdal vojsku po šesti minách (jezdcům), po dvou minách pěsím vojákům a žoldnéřů dal dva měsíční platy navíc. Správcem všeho bohatství a obnovy královského paláce určil Harpala. Do Babylónu dorazily v té době čerstvé posily poslané z Hellady, Makedonie a Thrákie Antipatrem, celkem 13.500 pěších a 2100 jízdních vojáků. 

Po 34 dnech odpočinku a zábav mimo jiné s velmi štědrými Babylóňankami, viz o jejich zvyklostech v indexu s. v. sex, opustil Alexandros s vojskem město. Na cestě Sittakénou rozhodl po perském vzoru o zřízení armádní hodnosti chíliarcha/"tisícníka", z níž povstal říšský chíliarchés, odpovídající za chod dvora, srov. v indexu s. v.

Po dvacetidenním pochodu dorazil do Sús. Našel zde uložených 49 tisíc talentů neraženého stříbra, mnoho velbloudů a dvanáct indických slonů. Abúlita, který město vydal bez boje, ponechal satrapou Súsiány (do roku 324). Na ochranu města zanechal Archeláa se třemi tisíci vojáky (viz o něm roku 321 a 311), hradní posádce o tisícovce veteránů velel Xenofilos (vydržel tu věky, viz rok 317sq.; podle jiné verse byl frúrarchem Mazaros), královský poklad dostal na starost Kallikratés; o trojici již nebude slyšet. Ve městě zanechal Dáreiovu rodinu s tím, že se musejí učit řecky; jak to dopadlo, nevíme. 

V Súsách ho dohonil Amyntás s patnácti tisíci novými vojáky z Makedonie a Hellady. Následujícího roku se obhájí proti obviněním z účasti na Filoláově spiknutí a je se svými bratry Simmiou a Attalem osvobozen, syny Andromenovými; Amyntás ale brzy na to padne v boji s domorodci. 

V listopadu vyrazili Makedonci do Persie. Cestou museli přes hornaté území Úxiů, jimž se dostal do rukou dokonce Búkefalás, Alexandrův kůň (nebo se to alespoň traduje). Byl vrácen až po výhrůžce, že všichni Úxiové budou vyvražděni a sami doznali ve svých skalách nad průsmyky od Makedonů porážek, na nichž se podílel jako velitel žoldnéřů Taurón, syn Machatův, a bratr Harpalův a Filippův (průchodné jejich horami a úrodnými údolími zde platili odjakživa všichni perští králové); Taurón se později podílel na bitvě s Pórem Indickým, více o něm známo není. Búkefalův příběh se podle jiné verse udál až roku následujícího u Mardů. 

Hornatý hraniční kraj mezi Súsianou a Persidou spravoval Medatés, vzdálený příbuzný Dáreiův, jehož poslové dosáhli u Dáreiovy matky Sisigamby v Súsách, že napsala Alexandrovi dopis s žádostí o milost pro podrobené; král jí vyhověl, ale poraženým uložil velký roční tribut v naturáliích. Cestou do Persidy pak narazili na čtyři tisíce hellénských zajatců, které Peršané znetvořili vypálením nápisů do těla a usekáváním údů; král je obdaroval a dal jim vybrat, zda chtějí zůstat, nebo zda se vrátí do Evropy.  

Makedonce vedl jistý domorodec lycko-perského rodu, jemuž Alexandros později v Persepoli za prokázané služby věnoval třicet talentů; jeho jméno historie nezachovaly. V prosinci byl v Persidě v jejích přístupových průsmycích Makedony poražen její satrapa Ariobarzánés s vojskem o údajně čtyřiceti tisících mužích; probojoval se se čtyřiceti jezdci a pěti tisíci pěšáky makedonskými šiky, jimž velel Krateros, ale brány Persepole našel zavřené a v novém boji s Makedony se všemi svými padl (podle jiné verse unikl s jezdci do hor). 

Kraterovi vojáci obsadili Persepoli a Pasargady, pak dorazil hlavní voj. Makedoni v Persepoli zůstali čtyři měsíce a šlechta, tedy armádní velitelé, vedla exklusivní život náhlých zbohatlíků. V Persepoli vítězové rabovali, vraždili Peršany na potkání a pak se pobíjeli dokonce mezi sebou v tahanicích o kořist; šílenství trvalo celý první den; pak se uklidnili. Satrapou Persidy jmenoval Alexandros Frasaorta, přeběhlíka po Issu (též jeho otec Rheomithrés, který tam padl, byl zrádce, viz rok 362; v úřadu setrval Frasaortés do roku 326)Tím prakticky skončila perská státnost, i když žili ještě dva králové Peršanů: Dáreios III. a Alexandros III. (a viz následující rok). • O začátcích perského státu viz roky 774, 650 a 639, samostatný perský stát byl obnoven až v letech c. 227 našeho letopočtu a trval do roku 651, kdy se Íránu zmocnili muslimští Arabové.

Na konci roku vzešel v průběhu hostiny v královském paláci v Persepoli od athénské hetairy s uměleckým jménem Tháis, milenky Alexandrovy a po jeho smrti družky Ptolemaiovy, opilý nápad, že by jeho vypálení přineslo odplatu za kdysi ohněm zničené Athény. Nadšeně schváleno a hbitě provedeno: cedrové dřevo sídla perské velmoci chytlo razdva. • Persepolis byla residencí králů od roku 515. 

Makedonům zde připadlo z kořisti 120 tisíc talentů zlata a stříbra, viz o perských pokladech v indexu s. v. zlato. Raženého stříbra bylo tolik, kolik v Súsách, ostatní kořisti tolik, že ji odváželo deset tisíc párů mulů a pět tisíc velbloudů. V Pasargadách později na Makedony čekalo šest tisíc dalších talentů. 

Athéňané odmítli spojenectví s Lakedaimonskými (přátelské vztahy od dob thébské hégemonie prudce ochladila sparťanská absence v protimakedonské koalici roku 338). Athéňané vyslali posly za Alexandrem (viz výše). V létě před Gaugamélami pak porazili Makedonci se svými spojenci s dvojnásobně větší armádou (viz počty roku předešlého) pod stratégem Antipatrem v těžké bitvě u Megalopole Lakedaimonské s jejich peloponnéskými spojenci. Sparťané se spojencia jejich koalice utrpěli těžké ztráty, mezi 5300 padlými byl i král Ágis III. (vládl od roku 338); Makedonů zemřelo na bojišti 3500, podle nižších údajů jeden tisíc. Válce vedené od roku 332 se přes krvavou rozhodující bitvu říkalo "myší", myomachiá, jak ji prý nazval Alexandros, tou dobou v Mesopotamii. Po Gaugamélách poslal Alexandros Antipatrovi tři tisíce talentů, aby měl na budování armády a hellénskou politiku.  

Bitva definitivně zlomila spartskou moc a dovršila proces celkového úpadku po smrti krále Agésiláa II., resp. po bitvách u Leukter a Mantineie, srov. roky 371, 362 a 360. Lakedaimón degradoval na pouhý politický faktor na Peloponnésu, jeden z více. Spartský stát, kdysi dórská velmoc, trpěla chronickým nedostatkem plnoprávných občanů, oliganthrópií/nedostatkem lidí" a o půl století později ji snahy o rozšíření počtu občanů a o pozemkovou reformu a odpor konservativců vůči revolucím Ágida IV. a Kleomena III. přivedou do záhuby. 

Novým králem z rodu Eurypóntovců byl ve Spartě zvolen mladší bratr Ágidův, syn Archidáma III. Eudamidás I., který musel korinthský spolek a Makedony žádat o mír (vládl do roku 300)Spartští spojenci z Élidy a Achaje museli Megalopolským, které koalice obléhala, zaplatit 120 talentů odškodného. 

Někdy po bitvě u Megalopole se v Pelléně dostal k moci s podporou Makedonce Korraka a na Alexandrův pokyn vyhlášený athlet a akadémický filosof Chairón či Cheilón, žák Platónův a Xenokratův. Vládl prý s pomocí otroků/dúloi, exuloval aristokratickou oposici, majetky a manželky vyhnanců rozdal otrokům. Uváděl v život Platónovy státoprávní konstrukce z jeho Zákonů/Nomoi a Ústavy/Políteia; srov. Platónovo fiasko na Sicílii u obou Dionýsiů. Bližší údaje nejsou známy; stěží přečkal Alexandrovu smrt. Jiný Platónův žák Euagón půjčil Lampsaku, své vlasti, peníze a zárukou si vzal akropoli města. Lidem se to rozložilo a v obavě z hrozící tyrannidy se mu postavili: peníze mu vrátili a Euagóna vyhnali. 

Neuspěl ani další z Platónových posluchačů Tímaios z Kýziku. Také napůjčoval své vlasti peníze a poskytl občanům obilí a po čase prý chystal s jistým Aridaiem (Arrhidaios? srov. rok 278) puč. Spiknutí se provalilo a Tímaios byl odsouzen, nevíme, k jakému trestu, a směl žít dál v Kýziku, kde v ostudě, tak se to traduje, zemřel ve vysokém věku. Žádný z těchto fragmentárních osudů není přesněji datovatelný než skutečností, že šlo o Platónovy žáky. O mistrově sicilském úsilí srov. rok 389, o sókraticích 399 a v indexu s. v. školy.   

Zřejmě někdy kolem t. r. nebo později v Solech na Kypru skončila vláda krále Pásikrata (ani doba začátku jeho vlády není známa). Nástupcem se stal jistý Eunostos, který byl nejpozději od roku 293 manželem Ptolemaiovy dcery Eiréné (viz tam). Všeobecně bývá pokládán za staršího ze synů Pásikratových, mladším byl Níkoklés, jeden z triérarchů Alexandrovy indické flotily z listopadu 326 (v dějinách po něm nezůstala žádná další stopa). Jaký byl vztah, a pokud, ke Stásandrovi ze Sol, Alexandrovu správci Ariány a Drangiány, známo není.

V Assu v Tróadě se narodil Kleanthés, žák a nástupce stoika Zénóna z Kitia (zemřel roku 232).

V Římě byl mor/pestis publica. Jak se ukázalo, nešlo o nákazu, ale po udání jisté služky o hromadné otravy. Proces s travičkami Cornelií, Sergií a mnoha dalšími byl vůbec prvním toho druhu v římských dějinách. Jmenované patricijky se procesu vyhnuly vypitím jedu, když byl po nich požadován důkaz o jejich tvrzení, že jejich nápoje jsou blahodárné. Celkově odsouzeno na 170 (!) žen, manželek římských politiků, jimž podávaly údajně léčivé lektvary. O kolik obětí šlo, nevíme, vše to ale byli muži významní.

Důvod spiknutí traviček historie nedochovala: zda šlo o pověru, čarodějnictví či gynaikokratické spiknutí, není známo; srov. asi příbuzný případ kolem bakchanálií z roku 186, popřípadě legální sněmovní místo či místnost pro ženy/senaculum zřízené Sardanapallem-Héliogabalem roku 219 n. l., instituci, kterou chtěl obnovit Aurelianus (jde-li o autentickou zprávu; o senaculu viz v indexu s. v.). • Je to zřejmě dodnes největší travičský proces dějin vůbec.

 

************************************************************

330.

Ol. 112, 3

Aristofón I.

a. u. c. 424

L. Papirius Crassus II. a L. Plautius Venno či Venox

************************************************************

Na jaře pokračoval Alexandros III. ve stíhání Dáreia III. Když obsadili města v Persidě, plenili venkov a podrobili v třicetidenním tažení Mardy (o jiných, známějších Mardech viz zde níže), vypravila se makedonská armáda z Persepole, kde zanechal posádkou tři tisíce Makedonů v čele s Níkarchidem, do Médie: Dáreios přezimoval v Ekbatanech, něco kolem tří set kilometrů od dobyvatele.

Poslední dny byl stále ještě formálně pánem mimo jiné pokladu čítajícího 180 tisíc talentů zlata a stříbra, srov. rok předešlý. Měl při sobě armádu třiceti tisíc pěšáků, z toho tří tisíc hellénských žoldnéřů a pěti set jízdních. Porada šlechticů se postavila za Dáreia, odmítla kapitulaci, ale Nabarzánés s Béssem se rozhodli tajně jinak: svého krále sesadí a perskou vládu udrží na východu zanikajícího imperia.  

Alexandros z Persidy prošel nejprve Paraitakénou, kde potvrdil v úřadu satrapu Paraitaků Oxathra, syna Abúlitova, satrapy súsiánského (viz rok 324)V Ekbatanech, hlavním městě Médie, rozpustil Alexandros vojsko korinthského spolku a hellénské symmachie, propustil thessalskou jízdu a všechny bohatě obdaroval, protože válka s králem Peršanů skončila v zimě roku 331.

Dále Alexandra následovali jen dobrovolníci a těch nebylo málo; z Kilikie dorazilo dalších pět tisíc žoldnéřů vedených Platónem z Athén. Skončila tak třetí a poslední helléno-perská válka (trvala od roku 336; první viz roky 490 až 449 a 399 až 386). Správcem ekbatanského pokladu se stal, zřejmě se tomu rozhodnutí všichni podivovali, Alexandrův důvěrník Harpalos, viz o něm roky předešlé. Pevnost s pokladem střežilo šest tisíc pěších vojáků.

Satrapou Médů byl Alexandrem potvrzen Oxydátés (krátce předtím ho do vězení poslal Dáreios, důvod neznáme, a čekala ho smrt; v úřadu do roku 328). Pak se jal Alexandros opět stíhat unikajícího Dáreia. Dáreiovi poddaní se mezitím rozhádali. Králi zůstal věren Artabázos a hellénští žoldnéři vedení Patrónem, kteří z opatrnosti v ležení tábořili odděleně a se zbraněmi, Patrón dokonce krále před spiknutím varoval, neznal ale persky, a marně přemlouval, aby se uchýlil pod ochranu žoldnéřů, v podstatě svých posledních věrných. 

Na cestě ke Kaspické bráně, což je průsmyk na hranicích Médie s Hyrkanií, se Alexandros dozvěděl, že se Dáreios III., který již byl za průsmykem, stal zajatcem prchajících satrapů a dalších perských předáků; žoldnéři s Patrónem v čele a s oddílem Artabázovým se oddělili a směřovali do Parthyény, pučisté směřovali dílem do Baktriány, Nabarzánés do Hyrkanie. 

V hekatombaiónu/v měsících červenec až srpen zavraždili Béssos, vůdce vzbouřenců, chíliarchos Nabarzanés, Satibarzánés, satrapa Ariány, a Barsaentés, satrapa Arachósie, krále Dáreia III. Kodomanna (asi 50; vládl od roku 336): byl to také konec královlády rodu Achaimenovců, která trvala zhruba od roku 650 (viz tam)Béssos byl komplici zřejmě vzápětí provolán za krále Peršanů jako Artaxerxés IV. Alexandros brzy nato dostihl zcela opuštěného a těžce raněného Dáreia, který zemřel krátce před jeho příchodem. Poslední, s kým hovořil, byl údajně Makedonec Polystratos, od něhož dostal napít, nicméně král neznal řecky a Polystratos persky...

Alexandros jmenoval satrapou Hyrkanie a Parthyény/Parthie Amminapa z Parthie, který mu před nedávnem s Mazakem předávali Egypt. Amminapés byl Artaxerxem III. poslán do vyhnanství a žil nějakou dobu v Makedonii (v úřadu jen krátce, viz příští rok). Vojákům v satrapii ovšem velel Tlépolemos, jeden z Alexandrových hetairů. 

Celé makedonské vojsko dorazilo do Hyrkanie. Cestou se mu vzdal mimo jiné Nabarzánés, jeden z protidáreiovských pučistů. V Zadrakartě, hlavním městě Tapúrů a Tapúrie, se vzdala další část perské šlechty. Autofradátés byl potvrzen jako satrapa Tapúrů (v úřadu byl do roku 328). Pak Alexandros vytáhl na západ proti Mardům/Amerdům (srov. shodu jmen s nárůdkem v Persidě zde výše), sídlícím západně od Tapúrů. Podmanil je a jejich satrapou určil rovněž Autofradáta. Po návratu od Mardů se mu vzdalo patnáct set žoldnéřů ze čtyřtisícového oddílu Patróna z Fókidy, který vydržel v Dáreiových službách až do konce. Alexandros je pardonoval a pod velením Makedonce Androníka a svého starého známého Artabáza, který se mu vydal se svými devíti syny z jediné matky, je zařadil do své armády. O dalším osudu Patrónově a jeho zbývajících mužů známo není nic. 

Našel tu rovněž devadesát vyslanců z hellénských států, kteří byli vysláni za Dáreiem jednat o protimakedonské koalici. Všechny pustil domů kromě Sparťanů poslaných Ágidem III. a Démokratés z Athén známý prý to makedonožrout, si vzal život mečem. 

Do Hyrkanie údajně za Alexandrem od Thermódontu po třicetipětidenním pochodu dorazila v doprovodu tří set žen královna Amázonek Thaléstriá/Thelléstris alias Minythyia, aby s ním měla dítě: vzhledem ke vzdálenosti a obtížnosti cesty byl údaj pokládán za drb již ve starém věku (ale jenom z toho důvodu...). Strávit spolu měli třináct dnů a když by se z toho narodila dcera, ponechala by si ji, kdyby kluk, poslala by ho králi. Ani jak tohle dopadlo, nevíme, je to, že "odjela, až když si myslela, že má lůno plné/ut est vísa uterum implesse, discessit" [Iustinus].   

Tehdy prý se také Alexandros poprvé oděl do perského šatu, ale jen na zkoušku. Makedonci pokračovali dále východním směrem přes Zadrakarty do Parthiény a Ariány. Tehdy zemřel u vojska Parmeniónův syn Níkánór; vážený Filippův i Alexandrův vojevůdce měl tři syny, první, nejmladší, Hektór se utopil před dvěma roky v Nilu, o osudu třetího a otce samotného viz zde níže. 

Satibarzánés, spoluvrah Dáreiův, se přidal v Súsii na vítězovu stranu a byl Makedoncem potvrzen v Ariáně za satrapu. K ruce dostal Anaxippu s hrstkou vojáků. 

Alexandros pak směřoval za Béssem, který již byl v Baktrii. V makedonském týlu ale, v sídelním městě Ariény Artakoanách (pozdější Alexandreia Areión, dnešní Herát v Afghánistánu), povstal zrádný satrapa Satibarzánés a povraždil Anaxippu s jeho čtyřiceti lidmi. Makedonci se vrátili a povstání potlačili. Satibarzánés se dvěma tisíci jezdci unikl do Baktriany, na jeho místo byl jmenován satrapou jistý Peršan Arsakés, který zastával úřad jen do následujícího roku. Z Artakoan táhl Alexandros do Drangiány. Další z královrahů Barsaentés, který tu sídlil, uprchl do Indie, byl však později kýmsi z indických velmožů vydán a popraven.

Na podzim, když byl s jádrem armády ve městě Fráda v Drangiáně, se Alexandros dozvěděl o spiknutí proti své osobě, které údajně vedl Filótás, velitel jízdních hetairů, tedy jeden z velmi blízkých mužů kolem krále. Kolovalo několik versí o původu spiknutí. Podle jedné jeden z Alexandrových přátel Dimnos z Chalastry si postěžoval na krále a také že ho zabije svému milenci Níkomachovi, který to sdělil svému bratrovi Kebalinovi. Ten to řekl Filótovi, ale Filótás s udáním nic nedělal, poněvadž to nevzal vážně. Kebalinos ale nedal pokoj, až se informace dostala ke králi; o jeho konci viz rok 316.   

Filótás prý byl Alexandrovi podezřelý už v Egyptě a dával se informovat Filótovou milenkou Antigonou, která mu připadla při dělení kořisti v Damasku před třemi roky, o jeho znechucení královou vládou, jiní zaznamenali, že se tajemství provalilo mezi zamilovanými hetairy, že dvakrát odmítl informovat krále o podezřeních, popř. že měl král důkaz o konjuraci v zachyceném dopisu. Filótás nebyl pro svou zpupnost mezi mužstvem i aristokraty příliš oblíben, rád se naparoval a k tomu patřil mezi ty makedonské šlechtice, kteří kritisovali Alexandrovu integrační politiku vůči Orientálcům. 

Alexandros ho před shromážděním Makedonů obžaloval z přípravy spiknutí, usvědčen hetairy nebyl a přiznal se až na těžkém mučení ohněm a ranami, ačkoli ze zachovaného popisu není zřejmé, zda šlo o přiznání viny nebo o snahu zbavit se utrpení. Myšlenka na atentát prý povstala v okamžiku, kdy se Alexandros prohlásil za Diova syna, jakoby pohrdl svým otcem a ostatními předky. První nespokojenost prý vyjádřil Hégelochos, otcův přítel, který nedávno již padl v boji, viz o něm roku 335 a 332, a Parmenión s ním souhlasil. Makedony byl Filótás s dalšími, které uvedl, druhého dne popraven probodnutím kopími, podle jiné verse ukamenováním; tři z jeho přátel se však dokázali před králem a vojenským shromážděním obhájit. Mezi popravenými spiklenci byl též jeden z králových původních sómatofylaků Démétrios. Na jeho místo určil Alexandros Ptolemaia, budoucího pána Egypta.

Filótův otec Parmenión (70), zkušený vojevůdce Filippa II. a strůjce mnoha válečných úspěchů, byl tehdy jako velitel silného vojska v bohaté Médii s Ekbatanami s jejich obrovskými poklady, viz zde výše: na základě Alexandrova dopisu ho Kleandros, Menidás a Sitalkés (II.), Parmeniónovi podvelitelé, popravili a hlavu poslali Alexandrovi; proč se musel posel Polydamás, Parmeniónův přítel, na cestu převléci do arabského oděvu a za průvodce dostal dva Araby, známo není.

Poslán na smrt probodnutím kopími byl po obdobném soudu nyní též Alexandros z Lynkéstidy, zeť Antipatrův, vězněný za velezradu již od roku 334, viz tam; jeho kausu připomněl Makedonům Atharriás, starý voják, který měl mezi mužstvem jisté slovo a fungoval aktivně též za žaloby Filótovy (srov. o něm roku 317). 

O Filótově spiknutí, resp. o jeho účasti, se pochybovalo již ve starém věku a lze se domnívat, že se stal obětí intriky namířené víceméně proti otci Parmeniónovi, který na rozdíl od syna požíval mezi Makedony velké úcty již od časů Fllippových. Je též pravděpodobné, že likvidace Parmenióna vystrašila v Makedonii Antipatra, který kromě neklidných Hellénů měl na krku ještě náladovou Olympiadu, královu matku. 

V téže době provedl Alexandros rovněž významnou vojenskou reformu: dal stratégům do podřízenosti více chiliarchií a tím stratégii značně povýšil.

Makedonci v Drangiáně přezimovali. Král rozhodl o dalších administrativních změnách. Satrapie Lykie s Pamfýlií byla spojena s Velkou Frygií, kde zůstal ve funkci satrapa/stratégos Antigonos. Nearchos, který byl satrapou Lykie od roku 334, se vrátil k vojsku (roku 329 už byl v Baktrii).

Novým satrapou Arachósie za zrádného Barsaenta byl jmenován Menón, který byl od roku 333 krátce satrapou Syrie (v Arachósii zůstal do roku 325). Satrapou Karmánie byl Alexandrem potvrzen Astaspés (v úřadu rovněž do roku 325).

Celou Helladu zasáhla ve třicátých a dvacátých letech neúroda a z ní nedostatek obilí, vysoké ceny a hlad/spanosítiá. Nedostatek trval do asi roku 326. Athéňané v lednu 324 (?) na návrh Télemachův vyznamenali zlatým věncem o pěti stech drachmách a proxenií, právem vlastnit pozemek a dům a daněmi jako Athéňané Hérákleida ze Salamíny (zřejmě kyperské) s jeho synem Charikleidem za to, že jim roku 330 věnoval tři tisíce medimnů pšenice v ceně po pěti drachmách v době, kdy se prodávala za šestnáct, resp. o dva roky později daroval tři tisíce drachem na nákup obilí. Poněvadž Hérákleida za jeho obchodní plavby obrali v Hérákleji Pontské o plachty, rozhodli Athéňané o vyslání Thébagena z Eleusíny jako diplomata/presbeutés, aby je žádal po Hérákleótech a dynastovi Dionýsiovi zpět; na cestu dostal padesát drachem diet. Hérákleidovo odměňování řídilo pět usnesení rady a sněmu/Lidu. 

Mnohem více obilí poskytla v této době států mateřské Hellady Kýréné, která měla naopak nadúrodu. Do mnoha velkých i malých států Hellady vypravili Kýrénští potravinové kontingenty o dohromady osmi stech tisících medimnech/c. 72 740 tun (asi aigínských, v attických by to bylo přes 1,2 milionu), jak uchoval jeden nápis.

Mezi odběrateli libyjské pšenice byly též královna Olympias (72 600 medimnů) a její dcera Kleopatrá, Alexandrova sestra (padesát tisíc).  Do Athén putovalo sto tisíc medimnů, do Korinthu, Argu, Lárissy po padesáti tisících, na Rhodos a do Sikyónu po třiceti tisících, nejméně do Knóssu devět set, celkem 51 zásilek pro 49 zákazníků.

Mezi odměněnými proxenií a euergesií někdy v těchto letech za velké množství dodaného obilí byl Sópatros z Akragantu, z třicátých let též jistý [xxx]dás z Kóu, že sjednal dopravu obilí s obchodníky a dopravci. Zlaté věnce s proxenií obdrželi za dovoz obilí obchodníci Mnémón a Kalliás z Hérákleie Pontské. Neznámý F[xxx], syn Adméta z Priény, dostal někdy v této době zlatý věnec za jeden tisíc drachem, proxenii s přístupem do rady a sněmu, s právem vlastnit dům a pozemek. Důvod pocty neznáme, ale vzhledem k výši vyznamenání, mohl souviset se zásobováním. 

V roce 330 byla vyznamenáni zlatými věnci, proxenií, euergesií a právem vlastnit v Attice pozemek a dům Foiníčané z Tyru Apsés a Hierón, zřejmě otec a syn. Dovezli či dováželi do Athén obilí z Karthága (?) a Itálie, jak naznačuje možné doplnění na poničené stéle s usnesením. Vzhledem k dataci dekretu byli Apsés s Hierónem po pádu Tyru běženci snad usazení v jeho staré osadě Karthágu, řec. Karchédón. 

V Athénách řevnivost mezi promakedonskou stranou a tzv. vlastenci vyústila v nové politické soudy: na Aischinovu řeč Proti Ktésifóntovi/Kata Ktésifóntos pronesl Démosthenés na obranu svého přítele, ale spíše své politické činnosti, proslulou řeč O věnci/Peri stefanú.

Ktésifón, který se aktivně podílel na diplomatických misích k Filippovi II., totiž navrhl před šesti roky vyznamenat protimakedonského Démosthena za celoživotní postoje zlatým věncem uděleným v divadlu o Velkých Dionýsiích během produkce nového dramatu. Záminkou bylo zdárné vykonávání funkce stavitetele zdi/teichopoios určeného po Chairóneji každou fýlou. Na úsek Démosthenův dostal deset talentů, sám přispěl sto minami, resp. třemi talenty ze svého. 

Návrh byl podán roku 336, zjevně před smrtí Filippovou, žalobu podal tehdy na nezákonnost návrhu Aischinés. Proč uplynulo tolik času, nevíme. Aischinova kausa byla ztracena, nedostal ani pětinu hlasů poroty, a poněvadž neměl na zaplacení pokuty jednoho tisíce drachem, jak v takových případech zákon předepisoval, odešel do exilu na Rhodos (záhadně vypadá zpráva, že Démosthenés dal Aischinovi na cestu do exilu talent stříbra).

Otevřel tam řečnickou školu a při příležitosti recitace své řeči, když se Rhodští podivovali, jak mohl s takovým projevem prohrát, přiznal, že Démosthenova řeč byla ještě působivější. Viz dále rok 315.

V jiném procesu žaloval za protizákonné jednání Lykúrgos jistého Leókrata, který se právě vrátil z dobrovolného exilu/útěku do ciziny, srov. k tomu rok 338 a více v indexu s. v. rhétores (1).  

V Thrákii propuklo první protimakedonské povstání krále Odrysů Seutha III., pravděpodobně mladšího syna Kersoblepta. Povstání rychle potlačil stratégos Thrákie Memnón s pomocí místokrále Antipatra. Starším bratrem Seutha III. byl Sitalkés II., který byl s Alexandrem na Východě. Druhé Seuthovo povstání spadá do roku 325. Jeho thráckým současníkem byl Sroios (?), dynasta známý z mincovních nálezů; srov. rok 277.

• Podle jiného výkladu došlo k thrácké vzpouře minulého roku před myší válkou a z Thrákie táhl Antipatros proti Sparťanům, srov. však zmínku o kontingentu posil, který dorazil do Babylónu: odvody v Thrákii mohly být spouštěčem rebelie...

V Athénách 10. skiroforiónu za archonátu Aristofanova, tj. v červnu/červenci 330 udělili podle všeho občanství Rhébúlovi, synovi odryského dynasty Seutha II. a bratrovi Kotya I. Důvod a kolekce poct Thrákovi byly na ulomené části zachované stély s usnesením. Rhébúlás byl podle všeho již postarší, srov. v indexu s. v. Seuthés II. a Kotys I. Jak pocta souvisí se revoltou Seutha III., známo není a není ani jasné, čí byl Sethés III. syn a v jakém příbuzenském vztahu byl s Rhébúlou a Kotyem I.

Za téhož archonta, ale 11. thargéliónu, tj. o měsíc dříve než usnesení v thrácké záležitosti, byl Athéňany vyznamenán Eudémos z Platají za to, že před časem slíbil dát státu čtyři tisíce (?) drachem jako válečný příspěvek, bude-li toho třeba. Nebylo, poněvadž se v této době Athéňané na žádné válce nepodíleli a ni sami žádnou nevedli (myšleno případné spojenectví se Sparťany předešlého roku?). Eudémos nyní peníze věnoval na stavbu panathénajského stadia a jeho sedadel. Dostalo se mu práva vlastnit pozemek a dům, směl sloužit v athénské armádě a platit daně jako Athéňan. 

V Itálii byl v bitvě na řece Acheros/Acherón (?) po vytrvalých deštích u Pandosie, kterou svedli Hellénové s barbary, zabit lúkánským exulantem král Alexandros I. Molosský, strýc Alexandra Velikého (vládl od roku 343; v Itálii byl již od roku 334 jako pozvaný, tj. placený spojenec státu Tarás). Na králově smrti se spikli lúkánští vyhnanci, kteří se rozhodli vydat Alexandra svým krajanům živého nebo mrtvého a jeden z nich Épeiřana proklál kopím. O osudu spiklenců nevíme nic, královo tělo Lúkánové přeťali vejpůl a zohavili.  

Královna Molossů Kleopatrá, vdova po Alexandrovi I. a sestra Alexandra Velikého, byla určena Molossy za regentku nezletilého syna, tehdy tři roky starého Neoptolema II. (stal se králem až roku 317). V této době pobývala již zřejmě v Molossii také Kleopatřina matka Olympias, která odešla z Makedonie z obav před Antipatrem. Olympias, sestra molosského Alexandra, žila mimo Makedonii až do roku 322.

Zřejmě bezprostředně po smrti krále Alexandra I. se změnil spolek Molossů/koinón tón Molossón na pakt Épeirótů/symmachoi tón Ápeirótán, který byl ve spolku s aiakovskými vládci. Jeho členy byly kmeny jižní části Épeiru Molossové, Thespróti, Kassópiové a Atintánové, Cháonové stáli mimo pakt. Roku 232 se pak symmachie změnila na spolek Épeirótů/koinon tón Ápeirótán; srov. rok 307.

V Kappadokii se etabloval místní aristokrat, Peršan údajně nejlepšího rodu Ariaráthés I. (vládl až do roku 322). Stal se zakladatelem dynastie, která v Kappadokii vládla až do roku 98 (srov. tam). Kappadočtí králové odvozovali původ od Kýra, což nelze ani potvrdit, ani vyvrátit; viz jména Ariaráthových předků-perských satrapů v oddílu Dynastové i. • Po něm se stal satrapou Kappadokie (pouze nominálně, bez země) Alexandrův tajemník Eumenés, od roku 321 to byl Níkánór (viz tam).

Narodil se žák Epikúrův Métrodóros z Lampsaku (zemřel roku 277).

Kolem roku 330 zemřel autor komédií Antifanés z Kia (narozen někdy mezi lety 408 až 405), a historik Eforos z Kýmé (narozen kolem roku 400).

Narodil se filosof Annikeris z Kýrény, hlavní representant tzv. kýrénské školy (zemřel ve své vlasti kolem roku 270). Podle jedné tradice se nakonec přiklonil k epikúreismu. Rovněž Annikeridův bratr Níkotelés, jeho žák, se dal na filosofii. Z téže školy a téže vlasti pocházel Hégésiás zvaný Peisithanatos, čili k smrti přemlouvající: jeho přednášky později v Alexandreji pro velký úspěch musel zakázat král Ptolemaios. Zemřel rovněž kolem roku 270.

V téže době se v Lampsaku narodil Stratón, žák a roku 287 nástupce Theofrastův v peripatu. Kolem roku 294 byl vychovatelem pozdějšího krále Ptolemaia II. Všeobecně chválen a vážen zemřel asi roku 269/268 v Athénách.

Zřejmě 28. června 330 byl v Athénách Kallippem z Kýziku spuštěn vylepšený a upřesněný tzv. metónský kalendářní cyklus (srov. rok 432).

Zřejmě téhož roku nebo až roku 320/319 byl v Delfách dostavěn nový chrám Apollónův, který se stavěl od roku 370 (srov. rok 373). Podle tradice to byl již šestý chrám, doložitelně třetí. Dostavoval ho Agathón, ho architektón tú naú. Ve funkci pokračoval jeho syn Agasikratés a po jeho smrti jeho syn Agathoklés. Podle usnesení hieromnémonů amfiktyonie z podzimního jednání roku 260 se dostalo Agathokleovu bratrovi Dámónovi s rodinou stejných práv od Delských jako bratrovi, tedy právní nepostižitelnosti (kromě sporů soukromých) a kdo by so přesto odvážil, stihla by ho od hieromnémonů pokuta jednoho tisíce statérů. 

Římané vedli válku s Fundami a s Privernem; proč, nevíme. Vůdcem koalice nepřátel Římanů v tzv. válce privernské byl Říman Vitruvius Vaccus z Fund (též Vitrubius). Fundijští se vzdali, aniž by se plenící římské armádě postavili, a získali občanství s obyvateli Formií, Privernum bylo obléháno (viz následující rok).

V Římě v circu postavili startovací zábradlí/carceres pro závody koňských spřežení.