315-313
************************************************************
315.
Ol. 116, 2
Praxibúlos
a. u. c. 439
L. Papirius Cursor IV. a Q. Publilius Philo V.
Q. Fabius Maximus Rullianus dict.
Rok 3 Antigona = rok 2 Alexandra IV.
************************************************************
Na jaře se Kassandros opět vydal z Makedonie do Hellady. Aitólové obsadili Thermopyly a tak se dostal na jih jen s velkými obtížemi. V Boiótii rozhodl o obnovení Théb, které vyvrátil Alexandros Veliký roku 335 (srov. předešlý rok). Náklady nesl spolek Boiótů: s pomocí Athéňanů byly vystavěny hradby, další prostředky poskytli Megalopolští, Messéňané a sicilské a italské hellénské státy. Thébané se začali domáhat jednoho sta talentů (a zřejmě s úroky), které kdysi před vyvrácením města půjčili Thessalům. Smlouvu nalezl Alexandros a předal ji Thessalům za odměnu, že ho ve válce podporovali. Thébští se obrátili na delfskou amfiktyonii, aby spor rozsoudila, ale výsledek neznáme; zřejmě měli smůlu.
Kassandros pokračoval na Peloponnésos, přeplavil se do Epidauru, podrobil si Argos, odtud táhl do Messénie, které se celé zmocnil kromě Ithómy; o dva roky později připadne Messéné říši Antigonově, viz tam, a pravděpodobně o další dva roky později byla zase kassandrovská, roku 303 snad zase antigonovská, srov. tam. Pak se Kassandros vrátil do Epidauru a odtud do Makedonie.
• Kassandrovým mužem v Messénii se stal Níkodémos, který posléze přešel do tábora antigonovského; jak dlouho mu podobná rozhodnutí procházela, nevíme, ani neznáme žádná jeho díla. Nápis z Delf říká, že tam byl za archonta Megaklea (dobu neznáme) poctěn proxenií, přednostní právem dotazu orákula a osvobozen od placení daní.
Někdy po roce 315 získal podle fragmentární stély z Kóu athénské občanství Níkomédés z Kóu, který fungoval jako diplomat Antigonův a podle všeho významný. Občanstvím byl poctěn též na Lémnu, v Gryneiu, Fókaji, na Samu a v Antigoneji v Tróadě, Chíjští mu postavili bronzovou sochu na agoře a vyznamenali Níkoméda zlatým věncem.
● Antigoneiu v Tródě založil Monofthalmos synoikismem šesti trojských obcí: Kolónai, Lárísa (později snad na čas Ptolemáis), Hamaxitos, Neandreia, Kebrén (později krátce Antiocheia) a Sképsis. Po 301 Antigoneiu Lýsimachos přejmenoval na Alexandreiu a ze synoikismu uvolnil Sképsi, která vedla trvalé spory s Kebrénskými. Za Římanů dostala Al. římskou osadu, od Vespasiana pod jménem Colonia Augusta Troadensis.
Celou tu dobu byl Alexandros se svým otcem Polyperchontem, který za synem přišel v zimě z Aitólie, v Korinthu. Kassandros zanechal na Isthmu posádku s velitelem Molykkem. Polyperchón byl posledním z těch, kteří si přáli jednotu říše: stále sice byl epimelétem krále, ale toho držel Kassandros, Olympias byla po smrti a východ říše ovládl Antigonos.
Antigonos na jaře pověřil Aristodéma z Mílétu výsadkem na Peloponnésos a jmenoval ho stratégem pro Evropu (?, srov. níže). Aristodémos s žoldnéřskými oddíly dorazil na Peloponnésos v době, kdy již byl Kassandros zpět v Makedonii. Polyperchón byl nyní Antigonem jmenován stratégem Peloponnésu, nikoli ani celé Hellady: jeho syn Alexandros odplul z Korinthu do Syrie, kde bylo u Tyru uzavřeno spojenectví mezi Antigonem a Polyperchontem.
Kassandros se ve druhé části roku opět objevil na Peloponnésu, když byl v Argu zabit velitel jeho posádky Apollónidés. Prošel s vojskem Thessalií a Boiótií, přes Kenchreai kolem Korinthu prošel do Arkadie, Messénie, zpět do Arkadie, kde jmenoval Dámida z Megalopole epimelétem (města, ale rozumí se snad spolku Arkadů?) a přes Nemeu, aniž by došlo na nějakou polní bitvu, se vrátil zpět do Makedonie. O Dámidově zásluze viz rok 318.
Alexandros, syn Polyperchontův, byl po návratu ze Syrie do Korinthu přemluven Prepeláem, jedním z přátel a velitelů Kassandrových, aby změnil válčící stranu: Alexandros dostal pět set talentů, odpadl od Antigona a vlastního otce a dal se jmenovat Kassandrem jeho stratégem Peloponnésu. Tím se mimo jiné stal protivníkem svého otce v nově vytvořeném říšském úřadu (k situaci na Peloponnésu viz zde níže).
Začátkem roku se vypravil Antigonos ze svého zimoviště v Kilikii do Syrie. V severní Syrii k němu dorazili poslové-diplomaté Kassandra, Ptolemaia a Lýsandra a žádali pro své pány podíly na satrapiích a na finančních prostředcích, které si Antigonos přinesl z horních satrapií (o množství zlata a stříbra viz předešlý rok). Obraz supů kroužících nad kořistí v savaně asi nejlépe znázorňoval situaci. Antigonovým odmítnutím vypukla čtvrtá válka diadochů, válka proti Antigonovi (trvala v letech 315 až 311 a znovu 309 až 301); byla již jen boj „mocných“ o hégemónii v říši Makedonů.
Na straně Antigona zvaného pro jednookost Monofthalmos stáli:
• Démétrios, jeho syn,
• Polyperchón, nyní stratégos na Peloponnésu,
• Alexandros, krátce jeho syn (srov. zde výše),
• Kratésipolis, Alexandrova manželka,
• spolek Nésiótů/Ostrovanů (viz níže) a
• všechny horní satrapie.
Protiantigonovskou koalici tvořili magnáti:
• Ptolemaios,
• Kassandros,
• Lýsimachos,
• Asandros a později Seleukos.
Ve snaze získat co nejvíce spojenců poslal Antigonos na Kypr vyslance Agésiláa. Ale Kypr byl v této době již Ptolemaiovou doménou, držel tu vojsko o třech tisících mužích, viz zde níže, takže se mu podařilo přemluvit ke spojenectví s Monofthalmem pouze krále Púmjátúna/Pygmaliona z Kitia, Praxippa z Lapathu, Stásioika z Maria a krále v Kerýneji, jehož jménem neznáme (Themisón?); o jejich konci viz rok 313. Zcela odmítnut byli na Rhodu Antigonovi vyslanci Ídomeneus a Moschón, poněvadž pravděpodobně od t. r. měl spojeneckou smlouvu s Ptolemaiem, pánem nad Egyptem a Libyí.
Ptolemaios, syn Antigonova bratra Démétria (podle jiné tradice se ale Antigonův synovec jmenoval Polemaios), se vypravil s vojskem do Kappadokie proti Asklépiodórovi, podřízenému veliteli Asandra (podle jiné verse Kassandra?), který zrovna obléhal Amísos. Současně byl na Peloponnésos odeslán Aristodémos, viz výše.
Antigonos sám setrval v Syrii, která byla zcela v jeho rukách. Chystal velkou flotilu a zahájil obléhání Tyru, který zůstal věrný Ptolemaiovi. Seleukos, kterého Ptolemaios pověřil velením svého loďstva (viz předešlý rok) se objevil v blízkosti Tyru, pak ale odeplul směrem k Anatolii. Androníkos z Olynthu, rádce Démétriův, se vrátil před Tyros, sám Antigonos dobyl pevnosti Iopé a Gazu a pak se zase vrátil do severní Syrie.
Na začátku roku vyslali Athéňané svou malou flotilu pod stratégem Thýmocharem proti pirátovi Glauketovi, který ovládl ostrov Kythnos: pirát byl dopaden i se svými loděmi. Démétrios Falérský a velitel múnychijské posádky Dionýsios na Kassandrův rozkaz poslali dvacet válečných lodí pod Aristotelem na podporu Seleukovi k Lémnu. Lémnijští však drželi při Antigonovi, tak Aristotelés dal ostrov vojákům v plen (asi 314). Když pak Seleukos se svou flotilou odplul, byli Athéňané z ostrova vyhnáni Dioskúridem a většinu lodí se Antigonův admirál zmocnil i s posádkami, viz zde níže.
Pravděpodobně do této doby patří neúspěšný athénský pokus zmocnit se Samu, srov. roky 324, 322 a 319 (mohlo k němu dojít též v období 321 - 319). Ostrov zůstal autonomní pod antigonovskou ochranou do roku 295. Athénská flotila unesla ze Samu muže, kteří v době exilu žili v Anaji, osadě u Paniónia v samské Peraji. Athéňané je odsoudili na smrt, počet neznáme, avšak jistý Antileón z Chalkidy, syn Leontinův, je na základě starého paktu své vlasti se Samem vykoupil a živil u sebe v Chalkidě. Antileón se svým synem Leontinem byli za to nezávislými již Samskými poctěni občanskými právy, jak vypovídá zachovaný nápis na poničené stéle s usnesením, kterým se dostalo Antileontovi též bronzové sochy v Héraiu.
Jiný honorifikační nápis Samských z této doby či pozdější, kterým se dostalo jejich občanství jistému Nausinikíkovi ze Séstu, vyzdvihuje jeho účast ve válce s klérúchy, zřejmě muži tvořícími onen athénský výsadek.
Někdy v první části roku vytvořil Antigonův nauarchos Dioskúridés spolek Ostrovanů/koinon tón Nésiótón, rozumí se ostrovů Kykladských. Federace patřila jednak do výstroje antigonovské politiky, jednak z ní povstala účinná síla proti vzmáhající se piraterii v regionu po smrti Alexandra Velikého. Do spolku Ostrovanů byl zahrnut i Délos, který byl dosud athénský (samostatný zůstal do roku 167). Spolek Ostrovanů byl řadu let pod Antigonovou hégemónií, od roku 308 už byl ptolemaiovský (viz tam). V regionu byl z Antigonových a Démétriových diplomatů nejaktivnější podle všeho Níkomédés z Kóu, jak o tom svědčí dva tucty dedikačních nápisů. Z jeho rodu pocházeli kněží v Asklépieiu ještě v prvním století n. l.
Někdy v téže době vydal Antigonos ze Syrie královský výnos/prostagma, jímž se vyhlašovala svoboda všem hellénským obcím, což byla diplomatická akce namířená proti Kassandrovi. V Helladě však zůstala bez zvláštní odezvy. Vojskem se dal Antigonos provolat epimelétem Alexandra IV. drženého Kassandrem v Amfipoli a proklamoval pomstu Olympiadiny smrti.
Zároveň propustil bývalé Eumenovy spolubojovníky ze zaniklé strany „královských“: Dokimos, Attalos, Polemón, Antipatros, Filótás a Aristón (velitel Paionů u Alexandra Velikého, syn Audoleontův?) s dalšími. Současně posílili Seleukos a Meneláos, Ptolemaiův bratr, ptolemaiovské posice po téměř celém Kypru (Kition připadlo Ptolemaiovi Sótérovi až roku 313), když na ostrov dorazilo dalších deset tisíc vojáků, jimž velel Myrmidón z Athén, s flotilou stovky lodí pod Polykleitem. Celé této armádě velel Meneláos. Brzy s padesáti loďmi odplul Polykleitos na Peloponnésos, viz zde níže, Myrmidón s částí pěchoty do Kárie na pomoc Asandrovi, který byl dlouho na vážkách mezi Antigonem a Ptolemaiem, viz rok 313; odtud ho Ptolemaios, asi nebyly výsledky, převelel ke svému spojenci Kassandrovi, viz rok následující.
Ve druhé části roku osvobodil Ptolemaios, Antigonův synovec, z obležení Amísos (viz výše) a povolil Asklépiodórovi svobodný odchod. Pak se vypravil do Helléspontu. Mimo jiné uzavřel spojenectví s Dionýsiem z Hérákleie, manželem Amástridy, neteře Dáreia III. (v letech 324 až 322 manželkou Kratérovou), proti bíthýnskému dynastovi Zipoitovi. Ptolemaios se přitom oženil s Dionýsiovou dcerou z prvního manželství.
V Bíthýnii pak přinutil Zipoitu, Bantova syna, zrušit obležení Astaku a Kalchédonu. Nato předal Antigonos Ptolemaiovi do správy satrapii Malou Frygii čili Frygii na Helléspontu: o jejím předešlém satrapovi Arrhabaiovi se (po roce 318) v historii již nemluví (jméno dalšího správce země srov. rok 310).
Z Helléspontu Ptolemaios pokračoval do Iónie a Lýdie. Při Ptolemaiově příchodu se stáhl s loďstvem Seleukos, který se z Kypru (viz výše) obrátil zpět k Anatolii a právě neúspěšně obléhal iónské Erythry. Později, asi v průběhu roku 314, se jeho flotila podílela po boku Kassandrových plavidel na námořní válce s Dioskúridem, admirálem Antigonovým, v Egejském moři. Roku 313 se Seleukos vrátil s loděmi na Kypr, viz tam.
Ptolemaios, satrapa Egypta, poslal v druhé polovině roku na Peloponnésos diplomata a stratéga Polykleita s padesáti loďmi do války proti Aristodémovi, Alexandrovi a Polyperchontovi; ničeho tu nedosáhl. Polykleitos se proto přeplavil do Pamfýlie a odtud táhl s oddíly do Afrodísiady v Kilikii. Zde pak vybojoval vítězné bitvy proti místním antigonovcům Periláovi na souši a Theodotovi na moři. Theodotos brzy poté zemřel. Polykleitos se pak přes Kypros přepravil do Pélúsia.
Na konci roku se na místě zvaném Ekrégma/arab. Wádí mezi vesnicí Rhinokolúra a horou Kasios ve východní pohraniční části Egypta s Palaistínou osobně setkali Ptolemaios s Antigonem. Rozešli se však bez konkrétních dohod a již se nikdy nespatřili (srov. setkání Kassandrovo s Antigonem roku 313).
Na Sicílii zahájil Agathoklés válku Syrákús s Messánskými, kde žilo hodně aristokratických běženců. Na zásah Karthága, odkud dorazila delegace varující před porušováním míru se Syrákúsami, musel Agathoklés ukončit obléhání Messány a odtáhnout; viz rok následující.
V Pitané v Aiolidě se narodil Arkesiláos, první představitel střední Akadémie, po smrti Kratétově v letech 268 až 265 scholarchos Akadémie. Zemřel v roce 241 (podle jiné tradice byl v akmé ve 120. Olympiádě, tj. v letech 300 až 297).
Současně se v Solech v Kilikii narodil literát Arátos (zemřel na dvoře Antigona II., podle jiného podání odešel roku c. 274 do Antiocheie, kde c. 239 zemřel). Byl posluchačem grammatika Menekrata z Efesu, z filosofů skeptika Timóna a Eretrijce Menedéma.
V Pleurónu se narodil Alexandros zvaný Aitólos, jeden ze zakladatelů alexandrijské elegie (zemřel po roce 276; také nějaký čas strávil na dvoře Gonatově). V úkolu Ptolemaia Filadelfa editoval a katalogisoval v Alexandreji autory tragédií a satyrských her a jejich díla; stejnou práci s dramaty komediálními odvedl tragik (sic) Lykofrón z Chalkidy, srov. rok 310.
V exilu na Samu (nebyl tudíž pod athénskou správou, viz zde výše), kam před časem odešel z Rhodu, kde provozoval řečnickou školu, zemřel ve věku 75 let athénský promakedonský politik a řečník Aischinés (narozený roku 390, o exilu viz rok 330).
Pokračovaly boje Římanů v Apúlii a v Samniu. Římané pod diktátorem Q. Fabiem pod obléhaným Saticulem odrazili nový útok Samnitů, viz rok předešlý, a po několika dnech se obležení vzdali; prořímskou Plistiku Samnité vzali útokem. Během bitvy u Saticula zabil diktátorův velitel jízdy Q. Aulius Cerretanus velitele Samnitů, jméno neznáme, ale vzápětí byl v obklopení nepřátel sražen ranami kopí. Římané se pak vypravili k Soře v Latiu, která odpadla k Samnitům, viz rok následující. Během přesunu v Lautulském průsmyku někde mezi Anxurem a Fundami byli Římané Samnity poraženi (a podle jiného podání padl Q. Aulius teprve zde).
V Číně zemřel císař Šen-ťing-wang/Shenjing (vládl od roku 321). Následoval jeho syn Nan-wang, poslední „syn nebes“ v dynastii Čou (vládl do roku 256). Nominálně byl vládcem jedenácti vasalských států, z nichž pouze státy Lu a Wej nebyly proklamovanými královstvími, ale knížectvími (rozumí se Wej Menší, viz rok 209).
************************************************************
314.
Ol. 116, 3
Níkodóros
a. u. c. 440
M. Poetelius Libo a C. Sulpicius Longus III.
C. Maenius dict. III.
Rok 4 Antigona = rok 3 Alexandra IV.
************************************************************
Na jaře se vypravil Aristodémos Mílétský, Antigonův stratégos pro Peloponnésos (?), spolu s Aitóly proti Kassandrovi a Alexandrovi. Aristodémos pochodoval do Élidy a do Acháje, kde zřejmě rozpustil spolek Achaiů, či spíše jejich symmachii (srov. roky 388 a 280). Zahnal od Kyllény oddíly Alexandrovy a Élejských, které město obléhaly, a zřejmě mu vrátil plnou autonomii, srov. rok 312. Z Pater vyhnal Aristodémos Kassandrovu posádku, po obléhání dobyl Aigia, kde jeho vojáci řádili a pak se vrátil zpět do Aitólie.
V téže době Dýmští vystavěli proti své akropoli, kde se držela Kassandrova posádka, zeď, takže byli bezpeční proti náhlému výpadu. Znenadání se však vrátil Alexandros, dobyl města a řadu Dýmských pobil, pozavíral a exuloval. Když se poražení vzpamatovali, sjednali si Aristodémovy žoldnéře z garnisonu v Aigiu a spojenými silami přemohli kassandrovskou posádku. Všechny pobili, zavraždili též spoluobčany, kteří drželi s Alexandrem.
V téže době byl v Sikyónu zavražděn jistým Alexiónem a jeho společníky Alexandros (c. 20), syn Polyperchontův; důvod neznáme. Sikyónští si slibovali, že se domohou nezávislosti na Makedonech. Vdova Kratésipolis (c. 17?), oblíbená mezi mužstvem, neboť prý podporovala nemajetné vojáky, však poslala proti revolucionářům posádkové vojáky, byl z toho masakr a třicet přeživších vůdců, zřejmě včetně Alexióna, dala ukřižovat. Stala se tak vládkyní v Sikyónu a okolí (viz rok 307) a též první Evropankou, která vynesla nad někým svobodného rodu tak krutý trest smrti; viz prvního z mužů roku 303.
Kassandros vytáhl do pole proti Aitólům. Své spojence Akarnány přesídlil a soustředil do větších měst Stratos, Oiniadai, Sauria a Agrinion, odkud vyhnal Aitóly, a na ochranu jim zanechal Lykiska s vojskem.
Z Akarnánie táhl do Illyrie, obsadil Apollónii a porazil Glaukiu, vládce illyrských Taulantiů. Na Kassandrovou stranu se přidal Epidamnos a Kassandros se vrátil do Makedonie. • Hellénská města Apollónie a Epidamnos se zřejmě po smrti Alexandra Velikého dala v ochranu illyrského krále Glaukiy; nyní obdržely makedonskou posádku, která zde byla do roku 313. Současně ale porazili Aitólové Akarnány, dobyli Agrinion a připojili ho opět ke své zemi.
V létě vyslal Antigonos ze Syrie flotilu do Anatolie: jejím velitelem byl Médeios z Lárissy, kdysi hetairos Alexandra Velikého, velitel flotily na Indu, pak důstojník Perdikkův a po 320 Antigonův až asi do jeho smrti (možná též autor jakéhosi historického spisu). Jeho synovi Démétriovi zůstal věrný i po roce 301, v Athénách mu odhlasovali roku 303 blíže neznámé pocty. Jeho synovci Oxythemidovi, Démétriovu dvořanu, bodří Athéňané udělili někdy pod roku 306 občanství; srov. o něm roku 290sq.
Následovala kapitulace Tyru, který byl v obležení od minulého roku. Ptolemaiovské posádce byl povolen svobodný odchod. Pak vypravil Antigonos další flotilu, tentokrát zpět do Egejského moře, jejímž nauarchem byl opět Dioskúridés, Antigonův synovec (srov. předešlý rok). Stáhl pro ty účely svou helléspontskou flotilu (padesát lodí), které velel Themisón ze Samu, Dioskúridés do Tyru dopravil osmdesát plavidel od Helléspontu a z Rhodu, k tomu tyrskou flotilu a nové stavěné, dohromady 240 bojových plavidel. Po dobytí Tyru se vypravil Antigonos na západ, prošel Anatolií a přezimoval v Kelainách.
Zřejmě v téže době poslal Kassandros do Anatolie Prepeláa jako (proti)stratéga Asie.
Na konci roku porazil Ptolemaios, Antigonův synovec, Eupolema, Asandrova důstojníka, a Myrmidóna Athénského, dalšího z ptolemaiovsko-kassandrovského bloku. Velká část kassandrovců byla v Anatolii pochytána, ale Eupolemos se již příští rok objevil u Kassandra, viz tam, kdy Asandros zkraje roku krátce pobýval v Athénách. Athéňané Asandrovi 11. gaméliónu/zhruba v únoru 313 udělili občanství s právem pohoštění/sítésis v prytaneiu a možností postavit si na agoře bronzovou jezdeckou sochu "kdekoli by chtěl, s výjimkou vedle Harmodia a Aristogeitona", to vše za náklonnost vůči jim a za to, že jim poskytl své lodi a vojáky (při jaké příležitosti, nevíme; možná šlo o výpravu na Lémnos, viz rok předešlý). • Pocta jízdní sochou je zřejmě první v Athénách a pravděpodobně též vůbec první v celé Helladě. Rovněž zmínka o zákazu stavění soch vedle tyrannobijců byla zde první.
V téže době zemřel Démétrios, Antigonův bratr a Ptolemaiův otec.
Na Sicílii vypukla válka mezi Agathokleem a koalicí Akragantu, Gely a Messány, kde všude žilo hodně syrákúských oligarchů-vyhnanců. V Akragantu se dal sněm přemluvit exulanty k válce a do symmachie s městem se přidaly Gela s Messánou. Poněvadž všichni měli strach z toho, že z domácího stratéga by mohl vzejít nový usurpátor samovlády, poslali s žádostí do Sparty a vrchním velitelem koaličních partnerů se stal Akrotatos, syn spartského krále Kleomena II. Doma byl konfliktní typ, hýřil, nežil podle představ, které se v té době ještě držely v povědomí o prostém spartském životním stylu. Připlul s několika loděmi vystrojenými vlastním nákladem a dvaceti tarentskými, nicméně do žádné války se lakedaimonský princ nehrnul. Akrotatos pozval k hostině v Akragantu vůdce syrákúských oligarchů-exulantů Sósistrata a dal ho z neznámé příčiny zavraždit; asi v něm cítil soka (srov. dále rok 312): exulanti se mu postavili, ztratil přízeň a musel před davem proto uprchnout ze Sicílie domů. Rovněž Tarentští ukončili spojenectví, o konci války viz rok následující.
Zemřel Xenokratés z Chalkédonu (82), když v noci upadl přes svou mísu. Narodil se roku 396, od roku 339 byl nástupcem Speusippovým v Akadémii. Novým scholarchem Akadémie se stal Polemón z Athén (do roku 270). Xenokrata někdy před smrtí potkalo soužení, když nemohl zaplatit cizineckou daň/metoikion. Athénští úředníci ho proto, scholarcha Akadémie, prodali do otroctví, z něhož ho vykoupil Démétrios Falérský, Kassandrův guvernér nad městem v letech 317 - 307. O Polemónovi viz v indexu s. v. školy (3).
Pokračovaly boje Římanů v Samniu a v Latiu dobyli konsulové zradou Soru obléhanou od roku 315; z přeživších bylo 225 Sořanů označených za původce smrti římských osadníků v Římě sťato (pak znovu ztracena a dobyta zpět roku 305, triumf viz rok 312). Římané posléze zcela vyhubili Ausony či Aurunky, kteří se po loňsku přidali na stranu Samnitů (s nimiž byla vedena válka s přestávkami od roku 345, ale první válka proběhla již v letech 503 až 502), vyvrátili jejich města v Latiu Ausonu, Minturny a Vescii. V Apúlii t. r. ztratili Římané zradou město a pevnost Lucerii, ale vzápětí ji na Samnitech dobyli zpět a obyvatele vyvraždili (srov. rok 319 a následující rok). Již následujícího roku bylo město a jeho území kolonisováno 2500 římskými osadníky.
V Capui bylo diktátorem C. Maeniem vyšetřováno protiřímské spiknutí. Čtyři podezřelí si vzali život dříve, než je stačil diktátor vyslechnout, další podezření se nepotvrdila. Samnité si dělali naděje na Capuu, byli však vojskem obou konsulů v Kampánii poraženi a údajně jich bylo Římany pobito n. zajato na třicet tisíc (?). Odtud konsulská armáda táhla na Bovianum v centru Samnia a při jeho neúspěšném obléhání přezimovala pod jeho hradbami.
************************************************************
313.
Ol. 116, 4
Theofrastos II.
a. u. c. 441
L. Papirius Cursor V. a C. Iunius Bubulcus Brutus II.
C. Poetelius Libo Visolus dict.
Rok 5 Antigona = rok 4 Alexandra IV.
************************************************************
Kassandros se opět vypravil proti Aitólům. Jeho bratr Filippos se do Aitólie pustil s vojáky z Akarnánie. V téže době se do Épeiru vrátil z illyrského exilu král Aiakidés (začala jeho druhá, krátká vláda; první byla v letech 322 až 317, viz tam). Proti němu se ihned vypravil Filippos a Aiakida v bitvě s jeho hotovostí porazil. Ten se sice spojil s Aitóly, ale v nové bitvě u Oiniand byl znovu Makedony poražen a tentokrát i zabit. Králem Molossů a všech Épeiróťanů zůstal nadále Neoptolemos II.
Aitólové se vrátili do hor. Pak odpadli od Kassandra Boiótové a město Óreos na Euboji, srov. zde níže. Boiótové a Aitólové vyslali k Antigonovi, který v této době pobýval v Iónii, s žádostí o pomoc proti Kassandrovi. Antigonos spojenectví s nimi uzavřel a poslal do Hellady svého synovce Ptolemaia jako stratéga Evropy spolu s loďstvem s nauarchem Médeiem. Vojsko dorazilo na Euboju, zřejmě v pozdním létu, obsadilo Chalkidu, ale posádku do ní Ptolemaios nevložil. Pak se přepravil do Boiótie, viz rok následující.
To již dospěl Antigonos (viz níže) k Helléspontu, kam směřoval na tažení proti Lýsimachovi. Zde se sešel s Kassandrem, ale ani tento rozhovor nevedl k výsledku a ve válce bylo pokračováno, viz až rok 311 (srov. setkání Antigonovo s Ptolemaiem roku 315).
Ve sporu Kassandra a Lýsimacha s Antigonem zůstal nejsilnější stát regionu, Býzantion, neutrální (ovšem brzy na to dedikovali Býzantští v Olympii Antigonovi a Démétriovi sochu, jak ukazuje zachovaný nápis).
Na začátku t. r. uzavřel Antigonos v Anatolii mír s Asandrem, který tehdy působil se svými oddíly stále v Kárii: Asandros předá své vojáky Antigonovi, hellénská města zůstanou autonomní, Asandros zůstane satrapou Kárie a jeho bratr Agathón pobude u Antigona jako rukojmí. Asandrovi se ale brzy vše v hlavě rozleželo, osvobodil bratra a obrátil se opět na Ptolemaia, satrapu Egypta, a na Kassandra, královského epimeléta.
Antigonos poslal proti Asandrovi flotilu, které velel Médeios a kterou musel odvolat z Euboje, a pozemní vojsko pod Dokimem, kdysi jedním z "královských". Přitom byl „osvobozen“ Mílétos; byly obsazeny Kaunos a Tralleis (které kdysi založili Argívští a později za Seleukovců se jmenovaly Seleukeia na Maiandru); jeho synovec Ptolemaios obsadil Iasos.
Teprve po této bojové činnosti proti Asandrovi se odebral Antigonos k Helléspontu, kde došlo k rozmluvě s Kassandrem (viz výše) a kde též přezimoval.
Kassandros na jaře se třiceti loděmi oblehl Óreos, téměř již dosáhl pádu města, byl však Telesforovým peloponnéským loďstvem o dvaceti plavidlech a tisícem vojáků (viz níže) a Médeiovým o jedno stu lodí před přístavem napaden ohněm a velká část Kassandrových plavidel zůstala nebojeschopna. Kassandovi připlula vzápětí na pomoc athénská eskadra (sílu neznáme), jíž velel Thýmocharés, "stratégos epi tón neón tés poleós" (srov. o něm roku 321), a po jejím zásahu mohl Kassandros uniknout na volné moře.
Médeios byl pak povolán Antigonem zpět do Asie (srov. výše), Ptolemaios působil v Boiótii, Kassandros od Órea na Euboji přešel k Chalkidě, kterou dobyl zpět, srov. zde výše.
Kassandros předal město ke střežení svému bratru Pleistarchovi. Pak se obrátil na pevninu a dobyl či prostě obsadil Órópos. Thébané opět vstoupili do spolku s ním a následovalo příměří se všemi Boióty. Kadmeiá, na níž od obnovení Théb v roce 315 nesídlila žádná cizí vojenská posádka, byla zase obsazena Makedonci/kassandrovci.
Na konci roku odešel Kassandros do Makedonie a chystal se na Antigona, který přezimoval na evropské straně Helléspontu. V Boiótii zůstal jako Kassandrův velitel Eupolemos, srov. o něm roku předešlého. Po Kassandrově smrti se uchytil někdy kolem roku 295 v Kárii a Lykii, srov. tam, a udržel se zde jako dynasta (?) do c. 290, kdy se oblast vrátila pod kontrolu Démétria I., srov. rok 285.
Z Mylas je zachována bronzová mincovní ražba s Eupolemovým jménem, z Kárie pocházejí též tři nápisy s jeho jménem, jedním z nich je smlouva s občany Theangel po dobytí jejich města.
Téhož léta vyhnali Korkýrští ve spojení s Glaukiou z Apollónie a z Epidamnu Kassandrovy makedonské posádky, které tu byly od roku 314.
Antigonos se po zimě 314/3, kterou strávil ve Frygii v Kelainách, po akcích proti Asandrovi na začátku roku (viz výše), vypravil proti Lýsimachovi. V domluvě s Antigonem vyhnali měšťané Kallátidy Lýsimachovu posádku a osvobodili i Istros, Odéssos a další hellénská města na západním pobřeží Pohostinného/Černého moře. Společným úsilím místních států vznikla tzv. thrácká Pentapolis, konfederace Apollónie, Odéssu, Kallátidy, Istru a Mesembrie. „Pětiměstí“ se spojilo proti Lýsimachovi s Thráky a Skythy (zřejmě zadunajskými). Lýsimachos ale rychle znovu obsadil Odéssos a Istros, získal na svou stranu Thráky a pak porazil Skythy, Kallátidu oblehl.
Antigonos vyslal část flotily pod Lykónem do Pontu, část vojska, které měl s sebou, poslal pod Pausaniou do Evropy, kam se také přepravil a usídlil se v Hieron oros/ve Svatém pohoří v Helléspontu (se stejnojmennou odryskou pevností). Král Odrysů Seuthés III. přešel k Antigonovi. Byla to již jeho třetí koaliční změna; když opustil makedonské satrapy, sloužil Perdikkovi a Lýsimachovi. Později se vztahy k Lýsimachovi zlepšily a Lýsimachos se dokonce oženil jako se svou čtvrtou manželkou s jeho dcerou Mekris, která mu dala syna Alexandra.
Lýsimachos si v neustálém boji se Seuthem Odryským prorazil cestu Haimem, antigonovský protivník Pausaniás byl obklíčen, zničen a sám padl. Nevíme, zda Kallátis byla Lýsimachem dobyta, pravděpodobně ano. Později, snad až roku 309 (?), odešlo tisíc občanů Kallátidy na Kimmerský Bosporos, kde se usadilo. Dokdy a jak se Seuthés ve své doméně udržel u moci, nevíme, snad do c. 300.
Jedna z Antigonových flotil o padesáti plavidlech, které velel jeden z jeho synovců Telesforos a kterou poslal na Peloponnésos ještě roku 314 ze Syrie, „osvobozovala“ zdejší města. Pouze Korinthos, kde se držel Polyperchón, a Sikyón, kde se držela Kratésipolis, se nestaly spojenci Antigona.
Na Kypru se vylodil Ptolemaios, satrapa Egypta, a konečně dobyl Kition, které bylo v obležení od roku 315 (viz tam). Jeho král Púmjátún či řec. Pygmalión (vládl od roku 361) byl Makedonem za spolčování se s Antigonem popraven. V důsledku pádu Kitia došlo podle všeho ke vzniku stoického učení, viz rok 310. Město Marion bylo dobyto a vyvráceno, vládl tu od nezjistitelné doby král Stásioikos II.; Seleukos, viz o něm roku 315, donutil předtím krále ke spojenectví, ale to zjevně Stásioikos odvolal. Obyvatelstvo Maria bylo odvedeno do Pafu, kde usídleni v Novém Pafu/Neá Pafos založeného králem Níkokleem.
Následoval pád Lapathu (který kdysi založili Sparťané pod oikistem Praxandrem) a Kerýneie; králové státečků zřejmě zánik svých států nepřežili, viz roky 321 a 315. Ptolemaios jmenoval vedle svého bratra Meneláa vládce Salamíny Níkokreonta stratégem celého ostrova čili vrchním velitelem všech ozbrojených sil na ostrově. Níkokreón byl u moci do roku 310.
Z Kypru Ptolemaios pokračoval do Syrie a přechodně obsadil její severozápad a Mallos v Kilikii. Démétrios, Antigonův syn, jehož tu otec zanechal jako svého zástupce, byl vojensky slabší. Od obsazení Kýrény v roce 322 a akce na Kypru a v Syrii roku 320 byla tato Ptolemaiova výprava první jeho větší vojenskou akcí. Měl dost času připravit válečné prostředky a příslušné reservy.
Téhož roku se v Kýréné odhodlali měšťané k povstání proti ptolemajovské posádce umístěné na akropoli. Důvody neznáme: obtížnost okupace, kontrola Ptolemaiova nad libyjskými obchodními cestami z vnitrozemí, které dříve patřily ke zdrojům kýrénajských měst? Kýrénští garnison oblehli, ale Ptolemaios poslal z Egypta vojsko, jemuž velel Ágis, a loďstvo pod nauarchem Epainetem. Měšťané byli rychle odzbrojeni a Ofellás potvrzen za vicekrále (s titulem prostata?). Zřejmě až po pacifikaci Kýrény putoval Ptolemaios na Kypr, viz rok následující.
Na Sicílii byl uzavřen oboustranně výhodný mír mezi Syrákúsami na jedné straně a Akragantem, Gelou a Messánou s Karthágem na straně druhé po válce, která vypukla minulého roku. Jednání zprostředkoval Agathokleův přítel Hamilkar, srov. rok 317. Doma pak byl obviněn ze spiknutí, že usiloval s Agathokleem o puč v Karthágu, ale zemřel dříve, než nad ním vynesli rozsudek.
Agathoklés obnovil spolek Sikeliótů z dob Dionýsia I. Z hellénských států pouze Hérákleia Mínóa, Selínús a Hímerá setrvaly ve spojenectví s Kartháginci. • V případu Hímery není jasné, zda šlo o Thermy/Thermai Hímeraión, viz rok 409 a 407, kde se po vyvrácení města přeživší občané usadili (lokalita ležela na území zaniklého státu), nebo zda město nebylo někdy později v nějaké formě obnoveno, srov. rok 252.
Římané dobyli pod diktátorem C. Poeteliem zpět Fregelly, které krátce předtím ztratili a zmocnili se kampánské Noly (podle jiné verse konsulem C. Iuniem). Zavedli kolonie do Suessy Aurunky a na volský ostrov Pontii před Latiem.