315-310

************************************************************

315.

Ol. 116, 2

Praxibúlos

a. u. c. 439

L. Papirius Cursor IV. a Q. Publilius Philo V.

Q. Fabius Maximus Rullianus dict.

Rok 3 Antigona = rok 2 Alexandra IV.

************************************************************

Na jaře se Kassandros opět vydal z Makedonie do Hellady. Aitólové obsadili Thermopyly a tak se dostal na jih jen s velkými obtížemi. V Boiótii rozhodl o obnovení Théb, které vyvrátil Alexandros Veliký roku 335 (srov. předešlý rok). Náklady nesl spolek Boiótů: s pomocí Athéňanů byly vystavěny hradby, další prostředky poskytli Megalopolští, Messéňané a sicilské a italské hellénské státy. Kassandros pokračoval na Peloponnésos, přeplavil se do Epidauru, podrobil si Argos, odtud táhl do Messénie, které se celé zmocnil kromě Ithómy. Pak se vrátil do Epidauru a odtud do Makedonie.

Celou tu dobu byl Alexandros se svým otcem Polyperchontem, který za synem přišel v zimě z Aitólie, v Korinthu. Kassandros zanechal na Isthmu posádku s velitelem Molykkem. Polyperchón byl posledním z těch, kteří si přáli jednotu říše: stále sice byl epimelétem krále, ale toho držel Kassandros, Olympias byla po smrti a východ říše ovládl Antigonos. 

Antigonos na jaře pověřil Aristodéma z Mílétu výsadkem na Peloponnésos a jmenoval ho stratégem pro Evropu (?, srov. níže). Aristodémos s žoldnéřskými oddíly dorazil na Peloponnésos v době, kdy již byl Kassandros zpět v Makedonii. Polyperchón byl nyní Antigonem jmenován stratégem Peloponnésu, nikoli ani celé Hellady: jeho syn Alexandros odplul z Korinthu do Syrie, kde bylo u Tyru uzavřeno spojenectví mezi Antigonem a Polyperchontem.

Kassandros se ve druhé části roku opět objevil na Peloponnésu, když byl v Argu zabit velitel jeho posádky Apollónidés. Prošel s vojskem Thessalií a Boiótií, přes Kenchreai kolem Korinthu prošel do Arkadie, Messénie, zpět do Arkadie, kde jmenoval Dámida z Megalopole epimelétem (rozumí se zřejmě spolku Arkadů?) a přes Nemeu, aniž by došlo na nějakou polní bitvu, se vrátil zpět do Makedonie.

Alexandros, syn Polyperchontův, byl po návratu ze Syrie do Korinthu přemluven Prepeláem, jedním z přátel a velitelů Kassandrových, aby změnil válčící stranu: Alexandros dostal pět set talentů, odpadl od Antigona a vlastního otce a dal se jmenovat Kassandrem jeho stratégem Peloponnésu. Tím se mimo jiné stal protivníkem svého otce v nově vytvořeném říšském úřadu (k situaci na Peloponnésu viz zde níže).

Začátkem roku se vypravil Antigonos ze svého zimoviště v Kilikii do Syrie. V severní Syrii k němu dorazili poslové-diplomaté Kassandra, Ptolemaia a Lýsandra a žádali pro své pány podíly na satrapiích a na finančních prostředcích, které si Antigonos přinesl z horních satrapií (o množství zlata a stříbra viz předešlý rok). Obraz supů kroužících nad kořistí v savaně asi nejlépe znázorňoval situaci. Antigonovým odmítnutím vypukla čtvrtá válka diadochů, válka proti Antigonovi (trvala v letech 315 až 311 a znovu 309 až 301); byla již jen boj „mocných“ o hégemónii v říši Makedonů.

Na straně Antigona zvaného pro jednookost Monofthalmos stáli:

• Démétrios, jeho syn,

• Polyperchón, nyní stratégos na Peloponnésu,

• Alexandros, krátce jeho syn (srov. zde výše),

• Kratésipolis, Alexandrova manželka,

• spolek Nésiótů/Ostrovanů (viz níže) a

• všechny horní satrapie.

Protiantigonovskou koalici tvořili magnáti:

• Ptolemaios,

• Kassandros,

• Lýsimachos,

• Asandros a později Seleukos.

Ve snaze získat co nejvíce spojenců poslal Antigonos na Kypr vyslance Agésiláa. Ale Kypr byl v této době již Ptolemaiovou doménou, držel tu vojsko o třech tisících mužích, viz zde níže, takže se mu podařilo přemluvit ke spojenectví s Monofthalmem pouze krále Púmiathóna/Pygmaliona z Kitia, Praxippa z Lapathu, Stásioika z Maria a krále v Kerýneji, jehož jménem neznáme (Themisón?); o jejich konci viz rok 313. Zcela odmítnut byl Agésiláos na Rhodu, který pravděpodobně od t. r. měl spojeneckou smlouvu s Ptolemaiem, pánem nad Egyptem a Libyí.

Ptolemaios, syn Antigonova bratra Démétria (podle jiné tradice se ale Antigonův synovec jmenoval Polemaios), se vypravil s vojskem do Kappadokie proti Asklépiodórovi, podřízenému veliteli Asandra (podle jiné verse Kassandra?), který zrovna obléhal Amísos. Současně byl na Peloponnésos odeslán Aristodémos, viz výše.

Antigonos sám setrval v Syrii, která byla zcela v jeho rukách. Chystal velkou flotilu a zahájil obléhání Tyru, který zůstal věrný Ptolemaiovi. Seleukos, kterého Ptolemaios pověřil velením svého loďstva (viz předešlý rok) se objevil v blízkosti Tyru, pak ale odeplul směrem k Anatolii. Androníkos z Olynthu, rádce Démétriův, se vrátil před Tyros, sám Antigonos dobyl pevnosti Iopé a Gázu a pak se zase vrátil do severní Syrie.

Na začátku roku vyslali Athéňané svou malou flotilu pod stratégem Thýmocharem proti pirátovi Glauketovi, který ovládal ostrov Kythnos: pirát byl z ostrova vyhnán.

Někdy v první části roku vytvořil Antigonův nauarchos Dioskúridés spolek Ostrovanů/koinon tón Nésiótón, rozumí se ostrovů Kykladských. Federace patřila jednak do výstroje antigonovské politiky, jednak z ní povstala účinná síla proti vzmáhající se piraterii v regionu po smrti Alexandra Velikého. Do spolku Ostrovanů byl zahrnut i Délos, který byl dosud athénský (samostatný zůstal do roku 167). Spolek Ostrovanů byl řadu let pod Antigonovou hégemónií, od roku 308 už byl ptolemaiovský (viz tam).

Někdy v téže době vydal Antigonos ze Syrie královský výnos/prostagma, jímž se vyhlašovala svoboda všem hellénským obcím, což byla diplomatická akce namířená proti Kassandrovi. V Helladě však zůstala bez zvláštní odezvy. Vojskem se dal Antigonos provolat epimelétem Alexandra IV. drženého Kassandrem v Amfipoli a proklamoval pomstu Olympiadiny smrti.

Zároveň propustil bývalé Eumenovy spolubojovníky ze zaniklé strany „královských“: Dokimos, Attalos, Polemón, Antipatros, Filótás a Aristón (velitel Paionů u Alexandra Velikého, syn Audoleontův?) s dalšími. Současně posílili Seleukos a Meneláos, Ptolemaiův bratr, ptolemaiovské posice po téměř celém Kypru (Kition připadlo Ptolemaiovi Sótérovi až roku 313), když na ostrov dorazilo dalších deset tisíc vojáků s flotilou stovky lodí. 

Ve druhé části roku osvobodil Ptolemaios, Antigonův synovec, z obležení Amísos (viz výše) a povolil Asklépiodórovi svobodný odchod. Pak se vypravil do Helléspontu. Mimo jiné uzavřel spojenectví s Dionýsiem z Hérákleie, manželem Amástridy, neteře Dáreia III. (v letech 324 až 322 manželkou Kratérovou), proti bíthýnskému dynastovi Zipoitovi. Ptolemaios se přitom oženil s Dionýsiovou dcerou z prvního manželství.

V Bíthýnii pak přinutil Zipoitu, Bantova syna, zrušit obležení Astaku a Kalchédonu. Nato předal Antigonos Ptolemaiovi do správy satrapii Malou Frygii čili Frygii na Helléspontu: o jejím předešlém satrapovi Arrhabaiovi se (po roce 318) v historii již nemluví (jméno dalšího správce země srov. rok 310).

Z Helléspontu Ptolemaios pokračoval do Iónie a Lýdie. Při Ptolemaiově příchodu se stáhl s loďstvem Seleukos, který se z Kypru (viz výše) obrátil zpět k Anatolii a právě obléhal iónské Erythrai.

Ptolemaios, satrapa Egypta, poslal v druhé polovině roku na Peloponnésos diplomata a vojáka Polykleita, který tu však ničeho nedosáhl. Polykleitos se proto přeplavil do Pamfýlie a odtud táhl s oddíly do Afrodísiady v Kilikii. Zde pak vybojoval vítězné bitvy proti místním antigonovcům Periláovi na souši a Theodotovi na moři. Theodotos brzy poté zemřel. Polykleitos se pak přes Kypros přepravil do Pélúsia.

Na konci roku se na místě zvaném Ekrégma/arab. Wádí mezi vesnicí Rhinokolúra a horou Kasios ve východní pohraniční části Egypta s Palaistínou osobně setkali Ptolemaios s Antigonem. Rozešli se však bez konkrétních dohod a již se nikdy nespatřili (srov. setkání Kassandrovo s Antigonem roku 313).

Na Sicílii zahájil Agathoklés válku Syrákús s Messánskými, kde žilo hodně aristokratických běženců. Na zásah Karthága, odkud dorazila delegace varující před porušováním míru se Syrákúsami, musel Agathoklés ukončit obléhání Messány a odtáhnout; viz rok následující.

V Pitané v Aiolidě se narodil Arkesiláos, první představitel střední Akadémie, po smrti Kratétově v letech 268 až 265 scholarchos Akadémie. Zemřel v roce 241 (podle jiné tradice byl v akmé ve 120. Olympiádě, tj. v letech 300 až 297).

Současně se v Solech v Kilikii narodil literát Arátos (zemřel v roce 239) a v Pleurónu Alexandros zvaný Aitólos, jeden ze zakladatelů alexandrijské elegie (zemřel na dvoře Antigona II. asi po roce 276).

V exilu na Samu, kam před časem odešel z Rhodu, kde provozoval řečnickou školu, zemřel ve věku 75 let athénský promakedonský politik a řečník Aischinés (narozený roku 390, o exilu viz rok 330).

Pokračovaly boje Římanů v Apúlii a v Samniu. V Apúlii ztratili Římané zradou město a pevnost Lucerii, ale vzápětí ji na Samnitech dobyli zpět a obyvatele vyvraždili (srov. rok 319 a následující rok).

V Číně zemřel císař Šen-ťing-wang/Shenjing (vládl od roku 321). Následoval jeho syn Nan-wang, poslední „syn nebes“ v dynastii Čou (vládl do roku 256). Nominálně byl vládcem jedenácti vasalských států, z nichž pouze státy Lu a Wej nebyly proklamovanými královstvími, ale knížectvími (rozumí se Wej Menší, viz rok 209). 

************************************************************

314.

Ol. 116, 3

Níkodóros

a. u. c. 440

M. Poetelius Libo a C. Sulpicius Longus III.

C. Maenius dict. III.

Rok 4 Antigona = rok 3 Alexandra IV.

************************************************************

Na jaře se vypravil Aristodémos Mílétský, Antigonův stratégos pro Peloponnésos (?), spolu s Aitóly proti Kassandrovi a Alexandrovi. Aristodémos pochodoval do Élidy a do Acháje, kde zřejmě rozpustil spolek Achaiů, či spíše jejich symmachii (srov. roky 388 a 280). Z Pater a Aigia se vrátil zpět do Aitólie. V téže době byl v Sikyónu zavražděn jistým Alexiónem a jeho společníky Alexandros (c. 20), syn Polyperchontův. Sikyónští si slibovali, že se domohou nezávislosti na Makedonech. Jeho manželka Kratésipolis (c. 17?), oblíbená mezi mužstvem, neboť prý podporovala nemajetné vojáky, však poslala proti revolucionářům vojáky, byl z toho masakr a třicet přeživších vůdců dala ukřižovat. Stala se tak vládkyní v Sikyónu a okolí (viz rok 307).

Kassandros vytáhl do pole proti Aitólům. Své spojence Akarnány přesídlil a soustředil do větších měst Stratos, Oiniadai, Sauria a Agrinion, odkud vyhnal Aitóly, a na ochranu jim zanechal Lykiska s vojskem.

Z Akarnánie táhl do Illyrie, obsadil Apollónii a porazil Glaukiu, vládce illyrských Taulantiů. Na Kassandrovou stranu se přidal Epidamnos a Kassandros se vrátil do Makedonie. • Hellénská města Apollónie a Epidamnos se zřejmě po smrti Alexandra Velikého dala v ochranu illyrského krále Glaukiy; nyní obdržely makedonskou posádku, která zde byla do roku 313. Současně ale porazili Aitólové Akarnány, dobyli Agrinion a připojili ho opět ke své zemi.

V létě vyslal Antigonos ze Syrie flotilu do Anatolie: jejím velitelem byl Médeios. Následovala kapitulace Tyru, který byl v obležení od minulého roku. Ptolemaiovské posádce byl povolen svobodný odchod. Pak poslal Antigonos další flotilu, tentokrát zpět do Egejského moře, jejímž nauarchem byl opět Dioskúridés, Antigonův synovec (srov. předešlý rok). Po dobytí Tyru se vypravil Antigonos na západ, prošel Anatolií a přezimoval v Kelainách.

Zřejmě v téže době poslal Kassandros do Anatolie Prepeláa jako (proti)stratéga Asie.

Na konci roku porazil Ptolemaios, Antigonův synovec, Eupolema, Asandrova velitele, a Myrmidóna, jiného kassandrovce. Velká část kassandrovců byla v Anatolii pochytána, ale Eupolemos se již příští rok objevil u Kassandra. 

V téže době zemřel Démétrios, Antigonův bratr a Ptolemaiův otec.

Na Sicílii vypukla válka mezi Agathokleem a koalicí Akragantu, Gely a Messány, kde všude žilo hodně syrákúských oligarchů-vyhnanců. V Akragantu se dal sněm přemluvit exulanty k válce a do symmachie s městem se přidaly Gela s Messánou. Poněvadž všichni měli strach z toho, že z domácího stratéga by mohl vzejít nový usurpátor samovlády, poslali s žádostí do Sparty a vrchním velitelem koaličních partnerů se stal Akrotatos, syn spartského krále Kleomena II. Doma byl konfliktní typ, hýřil, nežil podle představ, které se v té době ještě držely v povědomí o prostém spartském životním stylu. Připlul s několika loděmi vystrojenými vlastním nákladem a dvaceti tarentskými, nicméně do žádné války se lakedaimonský princ nehrnul. Akrotatos pozval k hostině v Akragantu vůdce syrákúských oligarchů-exulantů Sósistrata a dal ho z neznámé příčiny zavraždit; asi v něm cítil soka (srov. dále rok 312): exulanti se mu postavili, ztratil přízeň a musel před davem proto uprchnout ze Sicílie domů. Rovněž Tarentští ukončili spojenectví, o konci války viz rok následující.

Zemřel Xenokratés z Chalkédonu. Narodil se kolem roku 396, od roku 339 byl nástupcem Speusippovým v Akadémii. Novým scholarchem Akadémie se stal Polemón z Athén (do roku 270).

Pokračovaly boje Římanů v Samniu, dobyli Soru obléhanou od roku 316; 225 Sořanů bylo v Římě sťato (pak znovu ztracena a dobyta zpět roku 305). Římané zcela vyhubili Ausony či Aurunky (s nimiž byla vedena válka s přestávkami od roku 345, ale první válka proběhla již v letech 503 až 502), vyvrátili jejich města v Latiu Ausonu, Minturny a VesciiDo apúlské Lucerie byla t. r. zavedena římská kolonie (viz předešlý rok).

************************************************************

313.

Ol. 116, 4

Theofrastos II.

a. u. c. 441

L. Papirius Cursor V. a C. Iunius Bubulcus Brutus II.

C. Poetelius Libo Visolus dict.

Rok 5 Antigona = rok 4 Alexandra IV.

************************************************************

Kassandros se opět vypravil proti Aitólům. Jeho bratr Filippos se do Aitólie pustil s vojáky z Akarnánie. V téže době se do Épeiru vrátil z illyrského exilu král Aiakidés (začala jeho druhá, krátká vláda; první byla v letech 322 až 317, viz tam). Proti němu se ihned vypravil Filippos a Aiakida v bitvě s jeho hotovostí porazil. Ten se sice spojil s Aitóly, ale v nové bitvě u Oiniand byl znovu Makedony poražen a tentokrát i zabit. Králem Molossů a všech Épeiróťanů zůstal nadále Neoptolemos II.

Aitólové se vrátili do hor. Pak odpadli od Kassandra Boiótové a město Óreos na Euboji. Boiótové a Aitólové vyslali k Antigonovi, který v této době pobýval v Iónii, s žádostí o pomoc proti Kassandrovi. Antigonos spojenectví s nimi uzavřel a poslal do Hellady svého synovce Ptolemaia jako stratéga Evropy spolu s loďstvem s nauarchem Médeiem. Vojsko dorazilo do Boiótie přes Euboju. To již dospěl Antigonos (viz níže) k Helléspontu, kam směřoval na tažení proti Lýsimachovi. Zde se sešel s Kassandrem, ale ani tento rozhovor nevedl k výsledku a ve válce bylo pokračováno (srov. setkání Antigonovo s Ptolemaiem roku 315). Ve sporu Kassandra a Lýsimacha s Antigonem zůstal nejsilnější stát regionu, Býzantion, neutrální.

Na začátku t. r. uzavřel Antigonos v Anatolii mír s Asandrem, který tehdy působil se svými oddíly v Kárii: Asandros předá své vojáky Antigonovi, hellénská města zůstanou autonomní, Asandros zůstane satrapou Kárie a jeho bratr Agathón pobude u Antigona jako rukojmí. Asandrovi se ale brzy vše v hlavě rozleželo, osvobodil bratra a obrátil se na Ptolemaia, satrapu Egypta, a na Kassandra, královského epimeléta. Antigonos poslal proti Asandrovi flotilu, které velel Médeios a kterou musel odvolat z Euboje, a pozemní vojsko pod Dokimem, kdysi jedním z "královských". Přitom byl „osvobozen“ Mílétos; byly obsazeny Kaunos a Tralleis (které kdysi založili Argívští a později za Seleukovců se jmenovaly Seleukeia na Maiandru); jeho synovec Ptolemaios obsadil Iasos.

Teprve po této bojové činnosti proti Asandrovi se odebral Antigonos k Helléspontu, kde došlo k rozmluvě s Kassandrem (viz výše) a kde též přezimoval.

Kassandros na jaře oblehl Óreos, byl však loďstvem Telesforovým (viz níže) a Médeiovým zahnán. Médeios byl však povolán Antigonem zpět do Asie (srov. výše) a Kassandrovi dorazily posily z Athén. Ptolemaios působil v Boiótii, Kassandros od Órea přešel k Chalkidě na Euboji, kterou dobyl.

Kassandros předal město ke střežení svému bratru Pleistarchovi. Pak se obrátil na pevninu a dobyl či prostě obsadil Órópos. Thébané opět vstoupili do spolku s ním a následovalo příměří se všemi Boióty. Kadmeiá, na níž od obnovení Théb v roce 315 nesídlila žádná cizí vojenská posádka, byla zase obsazena Makedonci.

Na konci roku odešel Kassandros do Makedonie a chystal se na Antigona, který přezimoval na evropské straně Helléspontu. V Boiótii zůstal jako Kassandrův velitel Eupolemos. 

Téhož léta vyhnali Korkýrští ve spojení s Glaukiou z Apollónie a z Epidamnu Kassandrovy makedonské posádky, které tu byly od roku 314.

Antigonos se po zimě 314/3, kterou strávil ve Frygii v Kelainách, po akcích proti Asandrovi na začátku roku (viz výše), vypravil proti Lýsimachovi. V domluvě s Antigonem vyhnali měšťané Kallátidy Lýsimachovu posádku a osvobodili i Istros, Odéssos a další hellénská města na západním pobřeží Pohostinného/Černého moře. Společným úsilím místních států vznikla tzv. thrácká Pentapolis, konfederace Apollónie, Odéssu, Kallátidy, Istru a Mesembrie. „Pětiměstí“ se spojilo proti Lýsimachovi s Thráky a Skythy (zřejmě zadunajskými). Lýsimachos ale rychle znovu obsadil Odéssos a Istros, získal na svou stranu Thráky a pak porazil Skythy. Kallátidu oblehl.

Antigonos vyslal část flotily pod Lykónem do Pontu, část vojska, které měl s sebou, poslal pod Pausaniou do Evropy, kam se také přepravil a usídlil se v Hieron oros/ve Svatém pohoří v Helléspontu (se stejnojmennou odryskou pevností). Král Odrysů Seuthés III. přešel k Antigonovi. Byla to již jeho třetí změna politických partnerů; když opustil makedonské satrapy, sloužil Perdikkovi a Lýsimachovi. Později se vztahy k Lýsimachovi zlepšily a Lýsimachos se dokonce oženil jako se svou čtvrtou manželkou s jeho dcerou Mekris, která mu dala syna Alexandra.

Lýsimachos si v neustálém boji se Seuthem Odryským prorazil cestu Haimem, antigonovský protivník Pausaniás byl obklíčen, zničen a sám padl. Nevíme, zda Kallátis byla Lýsimachem dobyta, pravděpodobně ano. Později, snad až roku 309 (?), odešlo tisíc občanů Kallátidy na Kimmerský Bosporos, kde se usadilo.

Jedna z Antigonových flotil, které velel jeden z jeho synovců Telesforos a kterou poslal na Peloponnésos ještě roku 314 ze Syrie, „osvobozovala“ zdejší města. Pouze Korinthos, kde se držel Polyperchón, a Sikyón, kde se držela Kratésipolis, se nestaly spojenci Antigona.

Na Kypru se vylodil Ptolemaios, satrapa Egypta, a konečně dobyl Kition, které bylo v obležení od roku 315 (viz tam). Jeho král Púmiathón či Pygmalión (vládl od roku 361) byl Makedonem za spolčování se s Antigonem popraven. V důsledku pádu Kitia došlo ke vzniku stoického učení, viz rok následující. Město Marion bylo po dobytí vyvráceno, vládl tu od nezjistitelné doby král Stásioikos II.; obyvatelstvo Maria bylo odvedeno do Pafu, kde usídleni v Novém Pafu/Neá Pafos založeného králem Níkokleem. Následoval pád Lapathu (který kdysi založili Sparťané pod oikistem Praxandrem) a Kerýneie; králové státečků zřejmě zánik svých států nepřežili. Ptolemaios jmenoval vedle svého bratra Meneláa vládce Salamíny Níkokreonta stratégem celého ostrova čili vrchním velitelem všech ozbrojených sil na ostrově. Níkokreón byl u moci do roku 310.

Z Kypru Ptolemaios pokračoval do Syrie a přechodně obsadil její severozápad a Mallos v Kilikii. Démétrios, Antigonův syn, jehož tu otec zanechal jako svého zástupce, byl vojensky slabší. Od obsazení Kýrény v roce 322 a akce na Kypru a v Syrii roku 320 byla tato Ptolemaiova výprava první jeho větší vojenskou akcí. Měl dost času připravit válečné prostředky a příslušné reservy.

Téhož roku došlo v Kýréné k povstání proti ptolemajovské posádce umístěné na akropoli města. Občané ji oblehli, ale Ptolemaios poslal z Egypta vojsko, kterému velel Ágis, a loďstvo, kterému velel Epainétos. Měšťané byli rychle odzbrojeni a Ofellás potvrzen za vicekrále (s titulem prostata?). Zřejmě až po pacifikaci Kýrény putoval Ptolemaios na Kypr. 

Na Sicílii byl uzavřen oboustranně výhodný mír mezi Syrákúsami na jedné straně a Akragantem, Gelou a Messánou s Karthágem na straně druhé po válce, která vypukla minulého roku. Jednání zprostředkoval Agathokleův přítel Hamilkar, srov. rok 317. Doma pak byl obviněn ze spiknutí, že usiloval s Agathokleem o puč v Karthágu, ale zemřel dříve, než nad ním vynesli rozsudek. Agathoklés obnovil spolek Sikeliótů z dob Dionýsia I. Z hellénských států pouze Hérákleia Mínóa, Selínús a Hímerá setrvaly ve spojenectví s Kartháginci. • V případu Hímery není jasné, zda šlo o Thermy/Thermai Hímeraión, viz rok 409 a 407, kde se po vyvrácení města přeživší občané usadili (lokalita ležela na území zaniklého státu), nebo zda město nebylo někdy později v nějaké formě obnoveno, srov. rok 252.

Římané dobyli kampánskou Nolu, zavedli kolonie do Suessy Aurunky a na ostrov Pontii před Latiem a dobyli zpět Fregelly, které krátce předtím ztratili.

************************************************************

312.

Ol. 117, 1

Parmenidés z Mytilény

Polemón

a. u. c. 442

M. Valerius Maximus Corvinus I. a P. Decius Mus I.

C. Sulpicius Longus dict.

Rok 6 Antigona = rok 5 Alexandra IV. = rok 1 seleukovské éry (SE) v pozdějších západních částech říše, zhruba západně od Eufrátu (viz následující rok)

************************************************************

Ptolemaios, Antigonův synovec, přezimoval ve střední Helladě. V zimě dobyl Pleistarchos, Kassandrův bratr, zpět Chalkidu. Ptolemaios zato opět dobyl Órópos a pak celá Euboia znovu připadla antigonovcům.

Na jaře se vypravil Ptolemaios proti Athénám, uzavřel však s Démétriem z Faléru příměří, protože ten právě poslal posly k Antigonovi k Helléspontu. Ptolemaios se obrátil zpět do Boiótie, „osvobodil“ Théby a dobyl Kadmeiu s kassandrovskou posádkou (srov. předcházející rok).

Antigonos jmenoval stratégem Evropy namísto Aristodéma z Mílétu synovce Ptolemaia (srov. rok 315)Telesforos, který s flotilou pobýval ve vodách Peloponnésu, z řevnivosti vůči Ptolemaiovi prodal sobě svěřené lodi, obsadil Élidu, vyplenil Olympii a usadil se v Kylléně. Další zprávy o Telesforovi, jak to s ním dopadlo, neexistují.

V Épeiru byl zvolen na protest proti Kassandrově způsobu vlády králem Alketás II., bratr Aiakidův, jehož kdysi otec Arybbás zapudil (?, vládl do roku 307). Pravděpodobně byl částí Épeirótů i nadále uznáván Neoptolemos II. (srov. roky 317 a 313)Kassandrův vojenský správce Épeiru a Akarnánie Lykiskos vyrazil z Akarnánie proti Alketovi. Alketás II. byl u Eurymen poražen a pak obležen. Z obležení ho osvobodili dva z jeho synů Alexandros (III.) a Teukros. Z Makedonie poslal Kassandros posily pod Deiniou a v nové bitvě byl Alketás se syny opět poražen. Pak se do Épeiru vypravil Kassandros osobně a Alketás II. uznal Kassandra za svého suveréna (srov. rok 317; údajně již jako krále Kassandra!).

Kassandros pokračoval v tažení, obrátil se proti Apollónii, odtud byl odražen, poněvadž Apollónie a Epidamnos byly již od minulého roku opět pod protektorátem Glaukia Taulantského. Od Kassandra se odvrátil i Leukas.

Na jaře se vypravili Ptolemaios se Seleukem z Pélúsia. U Gázy, jejíž pevnost byla od roku 315 v rukách antigonovců, byla svedena veliká bitva, která rozhodla o vzniku dvou velkých hellénistických říší, ptolemaiovské a seleukovské. Ptolemaios se Seleukem jasně zvítězili nad protivníky, jimž velel Antigonův syn Démétrios (c. 25); Antigonos byl v té době stále ještě v západní Anatolii. Z Démétriových rádců bitvu přežili Androníkos z Olynthu a Makedonec Filippos, padli Peithón, syn Agénorův, satrapa Babylónie, předtím Indie, tedy lidé, kteří se účastnili Alexandrovy anabase a byli o generaci starší než jejich král, a jinak neznámý Boiótos, starý přítel Antigonův. O Alexandrově nauarchovi Nearchovi z Kréty zprávy není, srov. rok 318. Sídón se vzdal Ptolemaiovi a z Tyru uprchl velitel jeho posádky/frúrarchos Androníkos Olynthský, neboť ho nemohl udržet: téměř celá Syrie se tak padla do Ptolemaiových rukou.

Po bitvě se Seleukos, materiálně vybavený Ptolemaiem, vydal do Babylónie. Na jeho stranu se hned přidaly Karrhai/starý Charrán a vojenský velitel babylónské satrapie stratégos Polyarchos. Město a garnison Babylón se však k němu nepřidalo a tak začal obléhat babylónský „hrad“ (tj. zřejmě Mardukův chrámový komplex). Proti Seleukovi se vypravil satrapa Médie a antigonovský vrchní velitel všech vojsk v horních satrapiích stratégos Níkánór (viz rok 316; předtím satrapa Kappadokie). Níkánór přešel Tigris, ale Seleukos kdesi v Arbélítidě v noci přepadl jeho tábor a v bitvě mimo jné padl i Euagros či Euagorás, satrapa Persie po Asklépiodórovi (předtím satrapa od roku 316 v Ariáně). Níkánór unikl s částí vojska k Antigonovi, pak se vrátil zpět do Médie. Část horních satrapií (Persis a Súsiána) se nyní přidala na Seleukovu stranu.

V Kýréně se osamostatnil Ofellás z Pelly, který přestal uznávat Ptolemaiovu suverenitu nad městem a regionem (vládl samostatně do roku 309 či 308)

Na Sicílii uspořádal Agathoklés novou výpravu proti Messánským, kteří odmítli přijmout ujednání loňského míru. Jeho stratégos Pásifilos donutil pleněním a zajímáním lidí Messánské poddat se a vyhnat z města syrákúské exulanty-oligarchy. Když pak dorazil s jádrem armády Agathoklés, přinutil je přijmout své vlastní exulanty, kteří do té doby žili v Syrákúsách, dal shromáždit své protivníky z města a z Tauromenia a šest set z nich popravit. Pak se vypravil proti Akragantu, kde ale v přístavu kotvilo šedesát kartháginských lodí, takže plenil pouze akragantský venkov: tím překročil podmínky míru s Púny, neboť vkročil s armádou do jejich epikrateie. Tehdy poslal nový vůdce syrákúských exulovaných oligarchů Deinokratés, kdysi přítel Agathokleův, viz rok 317, do Karthága s žádostí o pomoc. 

Do Athén přišel Foiníčan Zénón z kyperského Kitia (viz osud jeho vlasti loňského roku), obchodník a zakladatel stoické filosofie.

Římané zavedli do Interamny-Succasiny kolonii. Téhož roku byl censorem Ap. Claudius Caecus, cos. roku 307 a 296, autor moralisujících Sentencí a díla o právech, politický řečník ("faber est suae quisque fortunae/každý je strůjcem svého osudu"). Dal vydláždit silnici na Capuu (přes 190 kilometrů) vedoucí od roku c. 190 přes Beneventum a Tarás do Brundisia (via Appia pak o c. 530 kilometrech). Komunikace symbolisovala podrobení střední Itálie Římany. Její úsek přes Pomptinské mokřiny o délce 62 kilometrů byl a dodnes zůstal nepřekonanou nejdelší rovnou silniční stavbou Evropy. Claudius Caecus k tomu postavil první římský kamenný vodovod/aquaeductum známý jako aqua Appia (zemřel po roce 280). • Rod Potitiů vyučil oběťním úkonům na Hérákleově/Herculově oltáři své otroky. Podle jedné verse všech dvanáct rodin rodu z hněvu bohů do roka vymřelo a s nimi i jméno Potitiů (a censor Ap. Claudius, který to schvaloval, byl prý potrestán slepotou, odtud jeho příjmení "caecus").

V Číně úspěšné boje státu Čchin/Qin se státem Čchu/Chu. V Čchin vládl od roku 337 do 311 Chuej-wen/Huiwen, po něm následoval do roku 307 Wu-wang. V Čchu kraloval Chuaj/Huai.

************************************************************

311.

Ol. 117, 2

1 SE

Simonidés

a. u. c. 443

C. Iunius Bubulcus Brutus III. a Q. Aemilius Barbula II.

Rok 7 Antigona = rok 6 Alexandra IV. = rok 1 éry Seleuka (SE v horních provinciích) = rok 1 éry Ptolemaia Sótéra = rok 1 éry bíthýnské Níkaie (srov. k tomu rok 307)

************************************************************

Dne 1. nisannu/3. dubna roku 311 byl v horních satrapiích počítán za začátek seleukovské éry (SE). V Syrii a v Anatolii se začátek SE počítal od října roku 312 (viz předešlý rok), Palmýrští počítali později podle horních satrapií, srov. rok 2+. Datum pravděpodobně souvisí s možnou korunovací Seleuka podle domácího, babylónského ritu. Je též možné, ale nedoložitelné, že téhož roku byla založena Seleukeia na Tigridu. • K možnosti 1 SE = rok 7 Alexandra IV. viz roky 317, resp. 316. Arabští chronografové a astronomové jmenovali východní SE érou Alexandrovou s tím, že 1. rok hidžry/AH (622) byl 933 Alexandrovy éry/AA (311) a 6113. rok od vzniku světa (AM).  

V pátém roce války proti Antigonovi neboli čtvrté války diadochů Ptolemaios, satrapa Egypta, poslal svého stratéga Killa proti Démétriovi do severní Syrie, kde antigonovci přezimovali. Démétrios v noci přepadl ležení ptolemaiovců a chytře se zmocnil celého vojska útočníků. V téže době se vypravil Antigonos ze svého zimoviště v Kelainách přes Tauros k Démétriovi. Ptolemaios se stáhl zpět do Egypta a celá Syrie se stala opět doménou Antigonovou.

Antigonos vyslal svého velitele Athénaia proti nabatajským Arabům, kteří zřejmě drželi při ptolemaiovsko-seleukovské koalici. Athénaios přešel s vojskem z Idúmaie do Petry, kde se prý zmocnil velké kořisti. Nabatajové ale oddíl dohnali a téměř celý ho zničili. Antigonos proto vyslal svého syna Démétria. Petru nedobyl, ale dal se uklidnit dary, které mu Arabové nabídli. Antigonos se smlouvou nesouhlasil, ale vojensky proti Arabům již nic nepodnikl. Hierónyma z Kardie poslal pro asfalt k Mrtvému moři, ale ani tato výprava neměla úspěch. • Tyto boje s nabatajskými Araby byly prvními a na dlouhou dobu jedinými vojenskými konflikty hellénského světa s Araby vůbec. Srov. Alexandrovo tažení a pak až polovinu druhého století. Arabové ovšem táhli v Xerxově vojsku na západ roku 480, kdy se poprvé v historii dostali do Evropy; pak až jako spojenečtí i nepřátelští vojáci římské armády, ale též jako několik římských císařů, a v 7. st. n. l. při nájezdech na (východo)římskou říši, Sicílii a Hispánie, kdy se jim v Evropě říkávalo Saracéni, viz v indexu s. v. a pod Arabové.

Vzápětí poslal Antigonos Démétria a Níkánora do Babylónie proti Seleukovi. Někdy v této době dal Démétrios vyplenit Samareiu, důvody neznáme, zřejmě držela při Ptolemaiovi. Démétrios se vypravil z Damasku proti Babylónu, který již měl Seleukos v rukách (viz předešlý rok). Seleukos s přáteli město opustil a odešel do Súsiány, někteří z nich do Přímoří. V Babylónu zanechal jen posádku jedné z pevností, jíž velel Patroklés.

Démétrios obsadil Babylón a vydal se za Seleukem. V Babylónu zanechal Archeláa, kdysi Perdikkova příznivce, aby pokračoval v obléhání seleukovské posádky (byl zde až do roku 308?). Archeláos vyplenil babylónskou satrapii, viz roky nnásl.

K otevřenému boji mezi Démétriem a Seleukem nedošlo. Seleukos se vrátil do Babylónu a vedl úspěšné boje s démétriovci, jejichž velitel se vrátil do Syrie. Pevnost, jedna z několika v rozlehlém městě, jíž velel démétriovec Dífilos, dobyl Seleukos v měsíci abu/v rozmezí 30. července až 27. srpna t. r. Pak se vypravil do Médie proti Níkánorovi, kterého v jeho satrapii porazil a který v bitvě padl. • Úřad stratéga tón anó/stratéga horních satrapií, nebyl Antigonem (jakožto stratégem celé Asie) obnovován. Existoval od roku 321. Obnovil ho až ve své říši Seleukos I. pro svého syna Antiocha I. v roce 292.

Antigonos, který byl zase zpět ve své oblíbené severní Syrii v oblasti kolem řeky Orontés (budoucí Seleukis), sjednal přes diplomaty v měsíci arachsamna/mezi 26. říjnem a 24. listopadem mír s Kassandrem, Lýsimachem a Ptolemaiem, ovšem bez Seleuka a také Polyperchonta, které zjevně neuznal za hodné, za těchto podmínek:

1. Alexandros IV., tehdy dvanácti- n. patnáctiletý, byl uznán za krále stále ještě jednotně pojímané říše,

2. Kassandros byl uznán za říšského stratéga v Evropě a byla zrušena epimelétie,

3. Antigonos byl potvrzen říšským stratégem v Asii,

4. Lýsimachos obdržel jako vlastní doménu Thrákii, přestala tedy být považována za říšskou satrapii či stratégii,

5. Ptolemaios dostal jako vlastní doménu Egypt s Libyí a Arábií (v obou případech je u Lýsimacha i Ptolemaia použito slovesa kýrieuein/neomezeně vládnout), a

6. všechny hellénské městé státy byly prohlášeny za zcela svobodné, proklamace bez jakýchkoli garancí.

Antigonovský mír znamenal krátkou přestávku ve čtvrté válce diadochů, která trvala od roku 315. Nové boje vypukly roku 309. • Mír z roku 311 je sice posledním dokladem pdohody v rámci jednotné říše Makedonů v čele s jedním králem, zároveň ale potvrdil odtržení dvou velkých částí původní Alexandrovy říše, Thrákie a Egypta.

Zřejmě roku 311, v době, kdy byl na Sicílii Agathoklés zaměstnán v Kentoripách, kde zlikvidovali jeho lidé pokus o noční vpád exulantů vedených Nymfodórem a útočníky pobili (město pak mizí z historie; další údaj o něm praví, že ho obnovil a rozšířil až Augustus), se objevila před ostrovem kartháginská flotila a přepadla z moře Syrákúsy. Akce padesáti lodí se nezdařila, v přístavu potopili Púnové dvě athénské obchodní lodi a posádkám usekli ruce (části flotily, kterou větry zanesly k pobřeží Bruttia, odplatili stejně hrůzně Agathokleovi lidé). 

Syrákúští exulanti pod Deinokratem o síle tří tisíc pěších a dvou tisíc jízdních obsadili se svolením obyvatel Galarii poblíž Kentorip. Agathoklés poslal pět tisíc mužů s veliteli Pásifilem a Démofilem, kteří pod Galarií Deinokrata s jeho muži porazili, Deinokratův kolega ve velení Filónidés padl. Pozemní oddíly Kartháginců opevněných na kopci u mysu Eknomu na západním břehu ústící řeky Hímery odmítly bitvu a Agathoklés se triumfálně vrátil do Syrákús. Byly to úvodní tóny sedmé války helléno-kartháginské o hégemónii nad Sicílií (trvala do roku 306).

¨

Filosof Epikúros opustil Kolofón, kde žil od roku 323/322, a začal vyučovat filosofii, zřejmě ještě nikoli svou vlastní, na Mytiléně, kam se přestěhoval.

Z roku 311/310, ze sedmého roku krále Alexandra IV. podle „západního“ počítání, pochází nejstarší zachovaný řecky psaný papyrus a zároveň i řecký text z Egypta, svatební smlouva mezi dvěma Hellény z Elefantíny. Z téhož roku je "Satrapova stéla" z Búty (nom.: Bútó) s dedikací pozemků v Deltě kobří bohyně Wadžet/Edžo. Pozemky daroval vzdorokrál Chabašaš, srov. roky 486, 484 a 338, zabaveny byly Peršany. Dar učinil jménem mladého Alexandra IV. satrapa Ptolemaios po návratu z tažení do země Irem, pravděpodobně kraje v Núbii (podle jiného výkladu v Marmarice). 

Další boje Římanů v Samniu a po dlouhé době též v Etrurii (do c. 308, srov. rok 351). V Římě stávkovali pištci/tibicines, protože jim censoři zakázali hodovat v Iovově chrámu, jak jim podle starého zvyku přináleželo. Všichni hudebníci odešli do Tiburu a zpět se je podařilo dostat pouze lstí: byli opiti a odvezeni do Říma. Staré právo jim bylo vráceno (pokud byla oběť doprovázena hudbou) a jednou ročně směli po tři dny rozpustile oslavovat po městě (13. červen/quinquatrus minores); je to první známý případ úspěšné stávky hudebníků v evropských dějinách a kompromisu vlády se stávkujícími.

V Číně ve státu Čchin zemřel král Chuej-wen (vládl od roku 337). Následoval Wu-wang (panoval do roku 307). Čchin byl v této době nejsilnějším z čínských států.

************************************************************

310.

Ol. 117, 3

2 SE

Hieromnémón

a. u. c. 444

Q. Fabius Maximus Rullianus II. (též Rullus) a C. Marcius Rutilus Censorinus

Rok 8 Antigona = rok 7 Alexandra IV.

************************************************************

Začátkem roku se vypravil Kassandros z Makedonie s knížetem Paionů Audoleontem, synem Patraovým a otcem Aristónovým, viz dále rok 286, proti Autáriům, které podrobil, srov. rok 335. • Autáriátové či Autáriové, nejsilnější tehdy z Illyrů, ustupovali k jihu před útoky Keltů ze severu Illyrika (viz rok 350, kdy keltská cesta na Balkán začala). Kolovalo však, že Autariové prchali tehdy (nebo již roku 314 po obsazení Apollónie, srov. tam) ze svých sídel, poněvadž se v těch krajích přemnožili žáby a myši. Kassandros s nimni uzavřel mír a dvacet tisíc Illyrů usadil na úpatí hor Orbélos v pohraničním pohoří mezi Makedonií a Thrákií.

Ptolemaios, Antigonův synovec, který byl stále s vojskem v Helladě, přistoupil ke smlouvě mezi Antigonem a Kassandrem z roku 311. Nic bližšího není známo. Pravděpodobně se po většinu roku 311 a snad i 310 v této oblasti vyjednávalo a vládlo příměří.

Od Antigona se odtrhl jeho správce (= satrapa?) Frygie na Helléspontu Foiníx, podle jedné nejisté tradice dokonce jeho syn, a udělal se pro sebe (viz následující rok; jméno předešlého správce země viz rok 315).

Kolem roku 310 se ve Spartě narodil Leónidás II. (zemřel roku 235).

Zřejmě koncem roku nařídil Kassandros Glaukiovi, veliteli pevnosti v Amfipoli (viz rok 316), aby zavraždil Rhóxánu (c. 30 n. 32) s mladým králem Alexandrem. Alexandros IV. (13) byl posledním makedonským králem argejského rodu, který v zemi vládl od začátku osmého století (srov. rok 770; srov. úplné vymření v mužské linii roku 309). Zavražděním krále automaticky zanikly všechny říšské úřady, jako byly stratégie Evropy, Asie a Peloponnésu a v daném okamžiku neměla ani kmenová Makedonie žádného vládce, natož obecně uznávaného; viz několikanásobnou obnovu titulu královského roku 306. Déidameia, dívčí snoubenka Alexandrova, vězněná rovněž v Amfipoli, zavražděna nebyla, viz dále o ní rok 303. 

V Mesopotamii pokračovaly boje Seleuka s Antigonem a bojovalo se pravděpodobně i v Médii. V bojích měl Antigonos převahu a kromě několika opevněných míst byl zřejmě pánem celé oblasti. Seleukos pravděpodobně našel zázemí v Súsiáně. Boje v Babylónii trvaly evidentně do roku 308. Seleukos nebyl vázán antigonovským mírem, viz předešlý rok, do něhož ani nebyl zahrnut, a na východě proto čtvrtá válka diadochů neboli s Antigonem nepřerušeně pokračovala.

V Bosporské říši zemřel archón pantikapajský Pairisadés I. (vládl od roku 349). Mezi jeho syny Satyrem II., který převzal vládu, Eumélem a Prytanem I. vypukla válka (viz rok 309). Eumélos se pustil proti Satyrovi II. spolu s králem Thateů Arifarnem, který odpadl již ke konci vlády Pairisada I. Oba spojenci však byli Satyrem II. poraženi a země Thateů pleněna.

Na Kypru v Salamíně sesadil Meneláos, Ptolemaiův bratr, pro údajnou konspiraci s Antigonem krále Níkokreonta (vládl od roku 332). Níkokreón byl od roku 313 Ptolemaiovým stratégem ostrova. Meneláos se jmenoval panovníkem v Salamíně, kde vládl do roku 306, a Ptolemaiem byl jmenován stratégem celého Kypru.

Na Sicílii se na jaře objevil s velkým vojskem Kartháginec Hamilkar (II.), syn Geskónův: vypukly vojenské operace sedmé války o Sicílii (viz předešlý rok). Vyrazil z Afriky se 130 triérami, ale bouře jich šedesát poslal ke dnu a s nimi dvě stovky zásobovacích lodí. Nicméně po vylodění nahradil ztráty spojeneckými silami sicilskými, takže disponoval čtyřiceti tisíci pěšími vojáky a pěti tisíci jezdci (z toho pouze dva tisíce mužů byli občany Karthága). 

Agathoklés (51) potrestal Gelu za spojenectví s Kartháginci, čtyři tisíce Gelských zavraždil, zabavil státní poklad a majetky obětí, jejichž těla dal naházet do hradního příkopu. Pak se vypravil přímo proti Púnům a obsadil vrch s pevností Falarion na východním břehu Hímery, naproti vrchu Eknomu při ústí řeky drženého Kartháginci. Zde byl však těžce poražen, když rozhodujícím okamžikem byl útok tisícovky baleárských prakovníků, kteří Hellény zavalili kameny: v bitvě jich nechalo život sedm tisíc, nepřátel jen pět set. 

Přes Gelu, kterou se marně pokusil Hamilkar obléhat, uprchl Agathoklés do Syrákús, kde dal hbitě opravovat hradby. Města Kamarína, Leontínoi, Katané, Tauromenion, Messána a Abakai se připojila na stranu Kartháginců. Znamenalo to faktický konec spolku Sikeliótů proklamovaného roku 313. Syrákúsy byly obleženy. Události měly rychlý spád: vše se přihodilo v poledne jednoho červencového dne po východu Síria a vše nasvědčovalo tomu, že s Agathokleovým režimem je konec.

Agathoklés učinil zcela ojedinělé rozhodnutí: 14. srpna prorazil s loďstvem šedesáti plavidel s 14.500 vojáky na palubě kartháginskou blokádu na moři a se svými syny Archagathem a Hérákleidem jako podveliteli se vypravil s flotilou proti Karthágu přímo do Afriky. Využil zmatku při přistávání zásobovacích lodí s obilím v přístavu, čemuž chtěli Púnové zabránit. Zlikvidoval předtím zbývající oposici, vyvlastnil její majetky, jejich otrokům dal svobodu a zařadil je do armády, ženám zabavil šperky a půjčil si od obchodníků. Ještě žádný Evropan se k námořní invasi do severní Afriky neodhodlal a Agathoklés vycházel z toho, že Kartháginci žili po dlouhém míru rozmařile a že jejich armáda nemá zkušenosti s nebezpečím jako syrákúská.

V Syrákúsách zanechal silnou posádku, které velel jeho bratr Antandros spravující stát jako jeho epimelétés, s částí žoldnéřů, jimž velel Erymnón z Aitólie fungující též jako poradce/synedros údajně ne příliš rozhodného bratra. 15. srpna nastalo, to byli Helléni na moři na cestě podél severního pobřeží Sicílie, v regionu úplné zatmění slunce a 21. srpna se Agathoklés vylodil u pohoří a mysu Hermaia v lokalitě Látomiai/"Lomy" u osady Aspis či Klypea/lat. Clupea východně od Karthága (jméno osady je prý odvozeno od podoby hory jako štítu; do osady měl Agathoklés zavést katoikii, což se nezdá pravděpodobné - srov. Aspis, místo ve Velké Syrtě). Africké tažení Agathokleovo trvalo do roku 307, srov. římskou „repliku“ roku 256.

22. srpna dal Agathoklés při obětech Démétře a Koře, Sicilany váženým bohyním, spálit všechny triéry a svou armádu tím zaskočil. V následujících dnech však Syrákúsané obsadili velmi úrodný kraj, dobyli a obsadili z větších měst Tynés, Tunés/dn. Tunis. Jeho spojencem se stal "král" Libyjců Ailymás, který se ale později opět přidal ke Karthágincům. U Tynétu vybudoval Agathoklés opevněné ležení, obsadil při pobřeží Neápoli a oblehl Adrýméty/lat. Hadrumetu.

V Karthágu úřadovali jako súfeti/"soudci", v hellénském pojetí stratégové, Hannón a Bomilkar. Ve velké bitvě s Hellény, v níž měli Púnové se čtyřiceti tisíci pěšáky, tisícovkou jezdců a dvěma tisíci spřeženími velkou převahu, Hannón padl a Bomilkar uprchl. Situace Kartháginců byla skličující a ve městě byly Baalovi-Hammonovi obětovány děti, jak se traduje. Hamilkarovo obléhání Syrákús bylo rovněž neúspěšné. Jednání mezi Antandrem a Erymnem na jedné straně a Kartháginci na straně druhé byla přerušena. Dorazil totiž posel z Afriky přinášející nejprve zprávu o spálení flotily, pak o bratrově vítězství nad Púny, což Hamilkar tutlal. Na výzvu z vlasti musel pak do Karthága odvelet pět tisíc svých mužů a zrušil proto obléhání města ze souši. Jistého Diognéta, který radil na sněmu ke kapitulaci, Antandros zavřel a pravděpodobně s ním všechny, kdo byli jeho názoru. Údajně jich bylo osm tisíc a museli opustit Syrákúsy. 

Kolem roku 310 se narodili učenec a básník Kallimachos z Kýrény (zemřel kolem roku 240), a před rokem 310 Lykofrón z Chalkidy, básník a autor tragédií a spisku o komédiích, který později působil v Alexandrii v bibliothéce a na dvoře Ptolemaia II.; další jeho data neznáme.

Kolem téhož roku zemřel akadémik Hérákleidés z Hérákleie v Pontu, který zastupoval Platóna v Akadémii, když potřetí pobýval na Sicílii (narodil se kolem roku 390).

V letech 310 až 307 žil v Lampsaku Epikúros, kde vyučoval filosofii (srov. roky 311 a 306).

Římané nadále bojovali se Samnity a Etrusky, vypukly nové boje s Umbry. Na severu pod Q. Fabiem Maximem poprvé překročili hornatý kraj zvaný Ciminský les, otevírající přístup do dalších částí Etrurie a Umbrie (srov. rok 396). Před tažením vyslal konsul napřed svého bratra Caesona Fabia znalého etruštiny. Rozvědčík došel hluboko do umberského území a na hranicích s Picenem umluvil ke spojenectví filorománské obyvatele Camerina. Během tažení na sever bylo osvobozeno Sutrium, obléhané od roku 311 Etrusky, samnitskými spojenci. V Římě byl zaveden nový úřad pro bitevní loďstvo/duomviri či duumviri navales. Římské lodi loupily v okolí Pompejí, rabující byli však se ztrátami zahnáni zpět na moře.