Kř (8)

Jan Pavel Veliký

Jaká je bilance dlouhého pontifikátu polského papeže? Od ledna nepromluvil, kyne lidem, choroby ho vláčely mezi římskou nemocnicí a Vatikánem sem a tam. Co zůstalo skryto za charismatem člověka, který kázával na obřích shromážděních?
Stal se nejznámějším mužem současnosti, je na obrazovkách domácností všude na planetě. Vystoupení Jana Pavla II. přesáhly slávy rockových hvězd a v globální politice byl k nepřehlédnutí. Milovník fotbalu, divadla a kina, velký propagátor obrody víry, přesto zůstal klerikálním konservativcem.

Jeho nástupce na čele katolické církve převezme dědictví v tradičně přísně centralisované instituci, která za poslední čtvrtstoletí vlády Jana Pavla ztrácela miliony příznivců v Evropě, ale mnohem více získávala v Africe a Latinské Americe. Papežův boj se světským kultem požitkářské pohody a návratu k sexualitě téměř antických rozměrů z něho v očích ekonomicky silných liberálních „seveřanů“ udělal člověka odkudsi z pravěku.

V rukách božích
„Papež se zcela odevzdal do rukou božích,“ uvedl minulý pátek římský generální vikář kardinál Camillo Ruini. Jemu přísluší oznámit světu, že Jan Pavel II. zemřel. Životní cesta Karola Jozefa Wojtyly, jak zní jeho rodné jméno, začala v květnu 1920 ve Wadowici jižně od Krakova. Otec byl pensionovaný voják, matka pocházela z Litvy. Za války osiřel a roku 1942 se rozhodl pro kněžství.

Po válce studoval v Římě a ve svých 38 letech se stal nejmladším polským světícím biskupem, ve 43 v Krakově nejmladším arcibiskupem. Roku 1967 byl papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem a v říjnu 1978 byl zvolen prvním neitalským papežem po 455 letech. Bylo mu padesát osm. Jméno si vzal po svém předchůdci Janu Pavlu I., který zemřel po 33 dnech vlády; jsou jedinými papeži s dvojčlenným jménem.

Životopisci zdůrazňují papežovu oblibu ve sportu, atletické tělo trénoval horskými túrami a lyžováním, pěstoval literární koníčky, napsal několik divadelních her, měl rozsáhlé jazykové vybavení. S lyžemi přestal v sedmdesáti a držel se jiného koníčka, televize. Fenomén žhnoucí obrazovky mu učaroval a po nástupu na svatopetrský trůn televizi proměnil ve svou účinnou zbraň. Byl ostatně prvním z papežů, který úřadoval v mediálním věku (a také prvním, který nosil náramkové hodinky).

Veliký papež
Po vzoru globálních politických megahvězd soustavně využíval elektronických medií. Jeho vysoké „pracovní“ nasazení v popularisaci svých myšlenek po planetě z něho udělalo rekordního papeže-cestovatele. „Cestování s kamerou“ naplnilo papeži zbožné přání všech velkých indoktrinátorů dějin: být ve stejný okamžik všude a ve všem u všech.

Přízvisko Veliký zatím církev přiznala pouze třem papežům, zakladatelům vatikánské mocenské ideologie. Leo (Lev) I. za svého pontifikátu v letech 440-461 přesvědčil o tom, že nástupce Petrův v Římě je více než patriarcha v Konstantinopoli-Cařihradu. Gregorius (Řehoř) I. seskupil v letech 590-604 majetek římských biskupů do jednoho účetnictví a pod jednu územní správu a kromě toho prosadil do křesťanské morálky kuriosní theorii hříchu. Bavorský katolík Theo Waigel, v letech 1989-1998 spolkový ministr financí, hodnoty morálního účetnictví dokázal správně vyzdvihovat. Lucemburskému premierovi Jean-Claudeovi Junckerovi vyjevil, že osobně ve své práci lhát může: "Mám povolení mnichovského kardinála. Řekl mi: 'Nikdo nesmí lhát. Jenom ministr financí podléhá zvláštnímu režimu'."

Posledním z papežů velkých nápadů byl Nicolaus (Mikuláš) I., který v letech 858-867 vymyslel, že papež je přímým zástupcem boha na zemi, a proto vládne úplně všem.

Nic podobně zásadního v církvi Jan Pavel II. neudělal, ale jinak mu „velikost“ u jména sluší. Je zřejmě člověkem, kterého v dějinách za jeho život vidělo nejvíce současníků. Vatikánští kronikáři tvrdívají, že „živě“ vyslechlo kázání ve Vatikánu na osmnáct milionů lidí, celkově po světě 250 milionů. Jednorázovým rekordem bylo vystoupení ve filipínské Manile, kde ho prý roku 1995 spatřily čtyři miliony lidí (později upraveno na pět milionů a když na stejném místě kázal v lednu 2015 František, měl prý posluchačů šest milionů). Na 104 cestách mimo Itálii urazil Jan Pavel 1,25 milionu kilometrů, navštívil 129 států a území. 

Na cestách strávil muž postižený od roku 1992 Parkinsonovou chorobou dva roky a tři měsíce. Pro věřící byl zosobněním ideálních vlastnosti duchovního vůdce. Jeho „papamobil“ se stal ikonou putujícího dobrého muže od země do země a šířícího šeptem evangelium míru. Za délku cest se mu přízviska „Dlouhý“ asi nedostane, stejně jako za konservativnost v otázkách sexuálních „Zatvrzelý“.

Nahlédnutí za opony 
Během svého úřadu se Jan Pavel stal nějakým způsobem aktérem všech velkých událostí doby. Podílel se na pádu komunismu ve východní Evropě. Podporoval oposici v rodném Polsku, sháněl pro ni finance a osobní přítomností dráždil vládce tradičně silně katolické země. Na první z devíti cest byl oficiálně v Polsku rok po nástupu pontifikátu a za své třetí návštěvy roku 1987 se veřejně zastal zakázaných odborů Solidarity.

Vlastní domovinu „říše zla“ však zlomil až Michail Gorbačov, zřejmě nechtěně. Papežova autorita také nijak neoslovila vládce v Pekingu, když po komunistech s buddhistickými a konfuciánsko-taoistickými tradicemi žádal náboženskou toleranci pro monotheistické křesťany. Ani v největší pravoslavné zemi nedostal papež nikdy žádnou šanci: Pravoslavná církev v čele s patriarchou širé Rusi Alexejem II. odmítá vpustit katolickou církev do svého prostoru a nabídky na ukončení tisíciletého nepřátelství považuje za lest, jak posice „třetího Říma“ oslabit.

Naději na sblížení s východní církví vyslovil papež už roku 1989, ale po roce 2000 narazil na ještě těžšího protivníka, než pouze patriarchu: Svou víru v ruskou podobu křesťanství objevil v sobě president Putin...

Ve vztahu k jinověrcům Jan Pavel zavalil dějiny okázalými gesty, které se však zatím nijak neprojevily skutky („není alternativy k Ježíšovi“). Omluvil se řecké pravoslavné církvi za vyplundrování Konstantinopole roku 1204, Židům za příkoří způsobená katolicismem (1998, 2000) a za to, že za nacismu toho proti pronásledování Židů moc křesťané neudělali, indiánům za krvavé šíření víry a Afričanům za účast na zotročování, jako první z papežů vstoupil do synagogy i mešity.

Všechno líbivé, možná „big bang“ zmírnění ostrých rozporů mezi třemi základními monotheistickými náboženstvími. Zatím za předpokladu, že se ostatní přizpůsobí.

Není Amerika jako Amerika
Jan Pavel byl prvním z papežů, který navázal diplomatické styky se Spojenými státy. Až do roku 1984 totiž vatikánské konservativce děsil americký liberalismus a rozjásané obličeje modelů štěstí, zkrátka konsumismus. Nepřekousnutelný také byl duch zámořských náboženských radikálů, baptistů, metodistů a kalvinistů. Za vlády Ronalda Reagana došlo ke změně.

Antikomunistický papež chtěl spojit síly proti společnému nepříteli. Ministr zahraničí Colin Powell loni v dubnu při oslavách dvacátého výročí navázání diplomatických styků s Vatikánem prohlásil, že oba státy jsou globálními velmocemi se stejnými cíli, jimiž jsou šíření svobody, spravedlnosti, náboženské a národnostní snášenlivosti, sociálního a hospodářského rozvoje.

Prvním z papežů, který navštívil Svatou zemi, byl roku 1964 Pavel VI, ale jeho dvanáctihodinová návštěva a setkání s presidentem Zalmanem Šazarem k uznání židovského státu nevedla (byla to zároveň první papežská cesta z Itálie po 150 letech). O rok později druhý vatikánský koncil dokumentem Nostra aetate poprvé zrušil z pohledu katolických křesťanů kolektivní vinu Židů na smrti Ježíšově.

Jan Pavel II. byl roku 1986 první papež, který navštívil synagogu (Řím) a teprve roku 1994 byly formálně navázány diplomatické vztahy s Israelem. 12. března 2000 se papež omluvil Židům za příkoří spáchaná katolíky a koncem měsíce navštívil jako druhý z papežů Svatou zemi. V květnu 2009 byl Benedikt xvi. třetím z nich.

Tak jednoduché to ale 264. nástupce svatého Petra s potomky revolucionářů a protipapežských protestantských sekt, kteří utekli z Evropy po westfálském míru, neměl. Roku 2003 týž Powell přemlouval papeže, aby získal podporu pro irácké tažení. Janu Pavlovi se však zásada preventivního úderu nelíbila a vůbec nezapadala do jeho „dialogu“ s muslimy s omluvami za křižácká tažení.

Byl přesvědčen o tom, že vývoz demokracie do orientu je „záminka velmi urážející islámskou společnost“. Kromě toho se, jak se ukázalo oprávněně, obával o osud mesopotamských křesťanů (viz TÝDEN 34/04).

Jinak ovšem papež a neokonservativci s Georgem Bushem (ale také islamisté) sdílejí stejný názor: svět drží pohromadě jen díky morálním hodnotám danými jejich náboženstvím. Jan Pavel mnohokrát mluvil o evropském liberálním životním stylu jako o „civilisaci smrti“. V záplavě sexu a kultu úspěchu tušil návrat polytheismu na zemi. Nesouhlasil s jakoukoli formou potratů, protože jakoukoli podobu života pokládal za svatou.

Odmítal genetické výzkumy a jakoukoli formu antikoncepce a dokonce gumových ochran v oblastech postižených AIDS. Trest smrti odmítal ve všech případech, stejně tak euthanasii i v naprosto bezvýchodných případech a utrpení. Za jistou formou kontroly porodnosti pokládal sex v manželství, neboť prý může být projevem lásky.

Papežem na svém místě
Zažil tři ideologie, hrůzy nacismu, komunismu a liberalismu. Všechny měly a mají „pifku“ na jeho víru. Papež dokázal mobilisovat do protiútoku. Tam, kde vládne bída, získal podporu poukazováním na zvrhlictví z majetku (třetí svět); v rozvinuté světě odstrašování před konsumismem neuspěl. Soustředil se na získání mládeže a církev za jeho pontifikátu pořádala mamutí srazy, jakoby chtěla konkurovat komunistickým festivalům mládežníků (na Světovém dnu mládeže roku 2000 byly v Římě dva miliony lidí).

Svatořečil Josemaríu Escrivá de Balaguera y Albas (1902-1975), zakladatele záhadné ultrakonservativní sebemrskačské fanatické organisace na šíření katolicismu Opus Dei, Dílo boží, už roku 2002, ale také 482 jiné křesťany a 1338 blahořečil, což je více než všichni papežové před ním dohromady: z jeho předchůdců Pavel VI. dohromady obojího jen 56 a šest dalších papežů před Pavlem jen osmdesát..

Podařilo se mu získat podporu v Evropském parlamentu (EP) v lidoveckém bloku a jeho snaha prostřednictvím poslanců ovlivnit například podobu euroústavy byly projevem zjevného klerikalismu. EP na oplátku odmítl uznat italského konservativce Rokka Buttiglioneho komisařem Evropské komise a také zahrnout do preambule ústavy zmínku o křesťanství jako o společné „hodnotě“.

Západní demokracie jsou podle Jana Pavla II. natolik posedlé svobodou, že ztratily smysl pro dobro a zlo. Negativní část společnosti, „negativní kultura“ západu, se chová, jakoby by bůh ani neexistoval. Všechno, co není podle církevních dogmat, vyhlašoval za proticírkevní tažení, a za ním prý stojí obrovské ekonomické síly, které podporují rozvody, volnou lásku, potraty, euthanasii.

Za západním stylem života se tak může skrývat „nová totalita lstivě převlečená za demokracii.“ V této souvislosti připomínal Hitlerův vzestup k moci, protože mu k ní pomohly demokratické volby a parlamentní demokracie.

Jan Pavel II. byl tedy papežem velmi konservativním, vlastně takovým, jakým být musí, má-li se udržet komplikovaná a nákladná církevní stavba. Všechno, co mu předhazují vnitrocírkevní kritici, jako například, že odporoval zrušení celibátu, že ostře odmítal jakékoli zrovnoprávnění žen v církvi a větší autonomii v rozhodování biskupů, by vedlo zřejmě ke krachu stávajícího modelu.

Nástupce Jana Pavla bude mít na vybranou: buď setrvat na staletími osvědčeném konservativním kursu a využít k udržení posic technologií nového tisíciletí, nebo se pustit do reforem, perestrojky, která pozvolna odstaví Vatikán na vedlejší kolej.

Na mušce
Ještě další mediálně nepříjemné záležitosti lpí na pontifikátu Jana Pavla II. V Evropě se vylidňují kněžské stavy, o zaměstnání či poslání katolického faráře není zájem. Nejmarkantněji se to projevilo v Německu. Ještě roku 1990 bylo podle Hanse Künga (75), jednoho z nejznámějších kritiků Jana Pavla, vysvěceno 366 nových kněží. Roku 2003 pouze 161. Vzpurný theolog je dokonce přesvědčen o tom, že nucený celibát vede k šíření pederastie a homosexuality mezi kněžími.

Ve Spojených státech soudní spory o odškodnění finančně zruinovaly několik katolických diecésí, pobouřily případy prznění v irských a rakouských seminářích. Soustavné lhaní, zamlžování a shovívavost Vatikánu ve velké řadě skandálů odvrátili od církve hodně sympatisantů. Křesťanství však na rozdíl od církví v Evropě nevymírá, což dokládá stále značný zájem o „církevní“ školy a o „civilní“ rozjímání o klášteřích.

Dosud nevyjasněnou záležitostí ze života Jana Pavla II. byl atentát na něho 13. května 1981 na Svatopetrském náměstí. Střelec Mehmet Ali Agca byl téměř úspěšný, ale lékaři papeže z objetí smrti dostali. Kulku, kterou mu vyndali z žaludku, zasvětil své oblíbené Panně Marii v portugalské Fátimě.

Agca byl po devatenácti letech v Itálii omilostněn a teď sedí v Turecku, ale to už za něco jiného. Bývala podezřívána KGB, bulharská tajná služba, Vatikán však své záhady světu neotevírá. Tajemství atentátu, bankovních skandálů, homosexuální úlety vysokých hodnostářů, mnohdy podivná spojení s mafiánskými kruhy zůstanou neobjasněna teď i za jakéhokoli příštího nejvyššího pontifika. 

Box 1: Čekání na nového pontifika
Dokud nezvolíte, nesmíte ven, praví zásada o volbě papeže
Způsob volby římského biskupa je zřejmě jednou z mála pseudodemokratických institucí uvnitř katolické církve. Kdysi v počátcích hnutí volili své představené věřící v přímých volbách. Ale již od třetího století si kněží své nadřízené vybírali sami mezi sebou, viz k tomu rok 236+.  
Papež je volen kolegiem kardinálů na uzavřeném tajném sněmu, konkláve (v klasické latině conclave znamenalo uzavíratelný jídelní nebo spací pokoj, v jiné souvislosti stáj). Volba se tradičně pořádá pod renesančními freskami Sixtinské kaple Michelangelovými, jejichž celková plocha dosahuje rozlohy menšího fotbalového hřiště.

První konkláve se konalo po smrti Innocence III. 18. července 1216 v Perugii a zvolilo camerlenga Cencia Savelliho jako Honoria III. (1216–1227). Znatelně změnil pravidla pro konkláve v roce 1975 papež Pavel VI.: Z hlasování vyloučil kardinály osmdesátileté a starší a učinil opatření proti odposlouchávání Sixtinské kaple. Podle těchto pravidel byl zvolen krátce úřadující papež Jan Pavel I. a přibližně po měsíci i jeho nástupce Jan Pavel II.

Stříbrné kladívko
Také on upravil pravidla pro volbu. Významnou změnou je možnost zvolit papeže prostou nadpoloviční většinou, pokud žádného z kardinálů před tím nepodpoří většina dvoutřetinová (zásadu dvoutřetinové většiny u volby, ještě bez konkláve, zavedl papež Alexander III., na Petrově stolci v letech 1159-1181). Změna umožňuje zkrácení nepohodlí při konkláve.

V současnosti (rok 2005) má právo volit nového papeže 117 kardinálů mladších osmdesáti let ze 184, co jich žije. 67 z nich jmenoval papež Benedek XVI. Obvyklý a také nejvyšší možný počet účastníků konkláve je 120, nejmenší možný počet pro volbu hlavy církve je alespoň osmdesát hodnostářů. Kardinálové-voliči jsou během volby komfortně ubytováni v domě sv. Marty, Domus sanctae Marthae.

Kartdinálové-elektoři jsou z padesáti zemí světa. 61 je z Evropy, z toho šest z Německa, po čtyřech z Francie a Polska, pět ze Španěl a 28 je Italů. Jedenáct kardinálů je ze Spojených států (ze čtrnácti ze Severní Ameriky), devatenáct z Latamu, jeden z Austrálie, po jedenácti z Afriky a Asie, z toho pět z Indie.

Pokud zvolený kardinál pontifikát nepřijme, volba se opakuje. Pozbýt papežskou moc může pouze úmrtím nebo odstoupením. Papeže nemůže nikdo žádným jiným způsobem sesadit.

Zemřel-li papež, kardinál–komoří, camerlengo, který přebírá správu papežského majetku, ověří jeho smrt: Třikrát poklepe čelo zemřelého stříbrným kladívkem a mrtvého papeže osloví jeho rodným jménem, aniž se dočká odpovědi. Zlomí papežův prsten a pečeť. Autorizuje úmrtní list a zprávu o papežově smrti veřejně oznámí. Smutek trvá devět dnů.

V období bezvládí, sede vacante, je kardinál-komoří hlavou církve. Řídí volbu nového papeže, při čemž mu asistují tři kardinálové volení kolegiem, každý za jeden z kardinálských řádů, capita ordinum (kardinálové-biskupové, kardinálové-kněží a kardinálové-diákoni).

Dokud se nezakouří
Kardinálové zapisují jména svých kandidátů na hlasovací lístky, které se s všemi písemnostmi vzniklými při konkláve po vyhlášení výsledků spálí. Pokud z kaple vychází bílý kouř, křesťanský svět ví, že brzy spatří svého představeného. Pokud papež zvolen není, kouř je černý. Zabarvení kouře ovšem není dílem Božím, nýbrž chemikálií spalované s papírem.

Její složení je tajeno. Vatikánští činitelé tvrdí, že se skládá ze sedmi komponentů, znalci tvrdí, že od roku 2005 cartridge s nápisem "fumo bianco" obsahují hlavně potaš, černou barvu že dává příměs uhelného mouru. Dříve se černá vyráběla přidáváním slámy, ale roku 1958 nechtěla hořet a došlo k předčasnému "zvěstování", když kouř byl lidmi pokládán za bílý. První kamna na spalování volebních lístků jsou z roku 1938, druhá s čerpadlem na výrobu kouře z roku 2005.

Kardinálové hlasují jednou v odpoledni prvního dne, každý následující den hlasují dvakrát ráno a jednou odpoledne. Pokud není někdo z nich zvolen při prvních devíti volbách, mohou volbu přerušit a věnovat se modlitbám a diskusím. Takto mohou konkláve přerušit po každé sedmé neúspěšné volbě, i v tom případě je jim však zcela odepřen jakýkoli kontakt s okolním světem včetně mobilních telefonů, novin, televize a dopisů.

Spatřeni mohou být pouze dvakrát denně ze vzdálenosti 350 metrů při svém každodenním přesunu z domu svaté Marty, kde jsou ubytováni, do Sixtinské kaple, a zpět. Jakékoli vyzrazení čehokoli z konkláve je trestáno exkomunikací. Výsledek úspěšné volby kardinálové sdělí světu z hlavního vatikánského balkónu, habémus papam, „máme papeže“.

Jedno z mála opatření, které za měsíc svého pontifikátu učinil Jan Pavel I., bylo zrušení do té doby tradiční korunovace papeže, kterou Jan Pavel II. neobnovil. Poslední dva pontifikové na papežském stolci se „monarchistického symbolismu“ záměrně vzdali. Volební rozhodnutí kardinálů nepodléhá žádné konfirmaci, protože podle katolické představy není nad papeže vyššího zástupce boha na zemi.

Poslední úpravu volebního řádu udělal 26. června 2007 Benedikt XVI.: zjednodušil volbu o nařízení, že 34. kolo rozhoduje jen prostou většinou mezi dvěma nejvolenějšími uchazeči.
-rs, lgtt-

Box 2: Švýcarská garda, armáda Vatikánu
Papežovým jménem bylo vybojováno velké množství válek, ale hlava katolické církve nikdy nedisponovala žádnou velkou armádou.
Prvním stálým žoldnéřským oddílem u bran vatikánských a kolem osobního sídla papeže byl oddíl sto padesáti vojáků ze Švýcar pod velením Kaspara von Silenen z kantonu Uri. Všichni byli svobodní a pochopitelně katolíci. 22. ledna 1506 odpřisáhli věrnost papeži Juliánovi II.

Jejich nástupci se proslavili hrdinným odporem vůči landsknechtům císaře Karla V. během slavného drancování Říma (sacco di Roma) 6. května 1527. Z gardy o 189 mužích 147 padlo při obraně Petrova chrámu, ale zbytku se podařilo dostat medicejského papeže Clementa VIII. do Andělského hradu (Castel San Angelo), pevnosti z přestavěného mausolea císaře Hadriána.

Papež pak jako výraz vděku nadekretoval, že pro všechny budoucí dny budou papežům v gardě sloužit pouze Švýcaři, a pouze neženatí a katoličtí. Později se stalo podmínkou, aby prošli výcvikem ve švýcarské armádě. Vznikla La guardia svizzera pontifica, GSP. Rozhodnutí potvrdil roku 1970 papež Pavel VI. s tím, že GSP je jediným ozbrojeným papežským oddílem: symbolicky získala vojenskou funkci již roku 1929.

Kde je hodně mužských pohromadě, musí být i skandál. Tajuplný a nikdy ne zcela objasněný případ vraždy a sebevraždy se odehrál 4. května 1998. Nedaleko od soukromých místností Jana Pavla II. zastřelil jeden z gardistů svého velitele Aloise Estermanna (43), jeho ženu Gladys (49) a pak sebe. Vrah Cédric Tornay (23) to „měl přitom za pár“, protože mu končila smlouva. Prý v tom byl hašiš... Od června 2002 se i vatikánská garda globalisovala a dostala prvního Neevropana z asi stovky gardistů, Švýcara indického původu. Uniformy jsou stále tradiční a vzešly z návrhů Michelangelových.

(vyšlo se dvěma boxy v časopisu TÝDEN 14/05, psáno den před skonem Jana Pavla II.)


V temných chodbách vatikánských

Procházka neslavnou, ale vyhlášenou minulostí církevního státu

Na pondělí 18. dubna 2005 svolali kardinálové pověření správou církve po dobu vatikánského interregna začátek konkláve, první papežské volby ve 21. století.

Zasedat může tajný volební sněm hodiny nebo dny a po jeho skončení bude katolický svět mít nového zástupce božího na zemi. Od roku 1870 navíc ještě neomylného, jak za Pia IX. rozhodl první vatikánský koncil. Nový muž na Petrově stolci bude však zase jen papežem, hodnostářem spoutaným dogmaty, tradicemi a mocenskými zájmy.

Třebaže „stylově“ padlo tucet jmen vhodných kandidátů (papabili), volbu halí mlčení a zřejmě nemá výrazného favorita. Nic nelze vyčíst ani z údaje, že naprostou většinu z asi 120 kardinálů-voličů mladších osmdesáti let jmenoval za svého dlouhého pontifikátu Jan Pavel II. a pouze tři jsou ještě z dob Pavla VI. (1963-1978).

Ošemetná čísla
V čele církve sedělo hodně podivných lidí. Proletáři, arivisté, šlechtici rodem, analfabeti, ale také vzdělanci. Úřady se často kupovaly, zástupci Ježíše Krista na zemi vraždili. Přesného počtu papežů nelze se dopočíst. Prvním z nich byl prý svatý Petr od roku 33 a měl 264 nástupce. Podle jiných seznamů 263 nebo také 265. Připočteme-li k 265 „oficiálním“ ještě 38 nebo 39 protipapežů, počet nositelů titulu římského biskupa naroste na 303 až 306.

Pro rozsáhlá období církevních dějin není důvěryhodných historických zpráv. Jednak v prvních staletích křesťanství nepatřila církev ke společenskému „mainstreamu“ a když porazila polytheistické nepřátele („pohany“) a vylikvidovala jejich civilisaci, zničila na dlouhá staletí v Evropě i vzdělanost. Za nových etnických a kulturních poměrů v západní Evropě po nástupu křesťanství a vzniku germánských státních útvarů nebylo hodně dlouho místo pro historiografii.

Proto řada nejasností a nepřesností. Nezapomeňme také, že pro hodně lidí jde o „jedinou správnou víru“, o její výklad a tam končí pro sympatizanty legrace. Počítat papeže jako housky na krámě se nesluší a oficiální seznam Stát vatikánského města nevede (viz TÝDEN 14/05). Touha po papežství je však velká ještě dnes. 22. března, několik dnů před Janem Pavlem II. (viz TÝDEN 15/04), zemřel ve svém sídle El Palmar de Troya u Sevilly jeho protipapež, jistý Clemente Domínguez Gómez alias Gregorius XVII. (58).

Měl příznivce na jihu Španěl a ve Spojených státech a podle agenturní zprávy věřil, že ho po smrti Pavla VI. roku 1978 na papeže povýšil bůh. Svatořečil diktátora Franciska Franka a odmítal výsledky druhé vatikánského koncilu ze šedesátých let. Vatikán s polským papežem pokládal za sídlo satana a jeho příznivci věřili, že před apokalypsou je Gregorio, téměř polovinu života po autonehodě osleplý, uchrání tím, že za ně zemře na kříži. Nestalo se; zemřel v posteli. Jeho "palmarská" církev však žije dál. Udržuje vlastní hierarchii s vlastními světci. Mezi ně vedle Kolumba a Franka patří bývalý arcibiskup z Hué Peter Martin Ngô-dinh Thuc, bratr jihovietnamského presidenta Ngô-dinh Diema a Ngô-dinh Nua, předsedy bratrovy vlády. Ngô-dinh Thuc (zemřel 1984) byl členem palmarských katolíků. Našel u nich útočiště, když ve Vatikánu děsil činovníky jeho antikomunismus (sic).  

Gregoriovým nástupcem se stal právník Manuel Alonso Corral s pontifikálním jménem Petrus II. Zemřel roku 2011 (76) a vybrán byl stoupenci bývalý voják Ginés Jesús Hernández y Martínez alias církevně Sergio María, vládnoucí jako Gregorius XVIII.; bylo mu 52. Vydržel v roli protipapežské i obecně katolické jen pět let. Zamiloval se totiž do matky dvou dětí, resignoval a vrátil se mezi římské katolíky (před ním resignoval na papežství pouze jeden klerik: roku 1294 Coelestinus V. Dědicem funkce Sergia Maríe se stal Švýcar Joseph Odermatt alias Eliseo María, jako palmarský protipapež Petrus III.  

Papežka Jana
Netřeba zdůrazňovat, že do počtu papežů nebyl zahrnut, ani mezi vzdoropapeže (byl by třicátý devátý nebo čtyřicátý). Žil v elektronickém věku a jeho existenci ověřit. Jiný příběh nezapočítávaného papeže je z devátého století, výrazně šťavnatější, ale už neověřitelný.

Jana, záhadná papežka, bývá některými prameny zařazována mezi Leona (Lva) IV. (847–855) a jistého Benedikta III. (855–858). Vládla buď několik měsíců, nebo dva roky, sedm měsíců a čtyři dny. Její anglický otec křtil brutálně Sasy, ale brzy osiřela. Pokusila se v převlečení dostat do kláštera ve Fuldě, byla však odhalena a utekla. V převleku cestovala, dostala se až do Athén.

Byla údajně velmi sečtělá a když přišla do Říma, vzbudila pozornost pod jménem Jo(h)annes Anglicus, Jan Anglický. Získala kardinálský klobouk a po smrti Leona IV. byla zvolena papežem Joannem, Janem VIII. (jehož mužská vláda bývá kladena do let 872-882; roku 880 prý připustil slovanskou liturgii, ale neslavně zemřel, viz zde výše). Jana měla přítele, který s ní byl v Řecku, a během jednoho z procesí potratila.

Podle legend zemřela buď při potratu a byla pochována v kostele, kde kázala, nebo ji dav ukamenoval. Vzhledem k tomu, že co do historičnosti, to znamená doložitelnosti v pramenech, na tom není o nic lépe dlouhá řada jiných papežů, zřejmě už nerozklíčujeme, zda je její příběh skutečností, nebo zda šlo o zlomyslnost pravoslavných a jiných protivatikánských falsifikátorů. Nicméně po staletí platil u papežské volby zvyk hmatem ověřit, zda nový šéf je muž, popřípadě zjistit posazením na židli pro konání potřeby, která měla prořízlé sedátko..

Velké podvody a hodně krve
Bývaly papežové nejmocnějšími mezi vládci a hýbávali Evropou. V jedenáctém stoleté před nimi padali na kolena císaři, vyprovokovali západní svět k několika „křížovým“ tažením do orientu, štvali proti jinověrcům a vnitřním odpůrcům. Církev si nikdy nehrála na demokracii, vždy upozorňovala jen na chyby druhých a vlastní nedostatky klérus skrývá. Koneckonců, papežská funkce je dodnes velmi vlivná a v boji o ni nelze vyloučit vůbec nic. Například prvním z papežů, který šel přes mrtvoly, byl Damasus I. (366-384).

Během krátké interní války mezi římskými křesťany zůstalo po jednom dnu v jedné basilice ležet 137 mrtvol. Historik Ammianus Marcellinus v této souvislosti napsal, že biskupové žili z darů matrón, že se projížděli v kočárech a chodili v drahých oděvech a utráceli za hodokvasy. Poznámka hodně nadčasová. Za Damasova úřadování se křesťanství stalo jediným povoleným náboženstvím římské říše (380).

Církev také proslavil jeden megapodvod. Stephanus, Štěpán II. (nebo jinak: III.) řešil otázku ohrožení Langobardy a roku 752 dal vyhotovit „darovací listinu Konstantina Velikého“ datovanou rokem 315, v níž císař věnuje papeži Sylvestru I. „palác, provincie, Řím, Itálii a celý západ říše“, srov. rok 335. Předložil ji analfabetovi Pippinovi III. Krátkému Franskému (Pépin le Bref; vládl 751-768), a ten mu na to skočil: Langobardy porazil, a papežovi roku 756 věnoval zemi v okolí Říma a ve střední Itálii („patrimonium Petri“, Petrovo dědictví, bývalý exarchát ravennský vlastněný Východořímany).

Papežové uznali franské krále za císaře, třebaže v Byzanci seděl právoplatný římský císař s nárokem na celou Itálii. Tímto podvodem byl založen papežský stát, který vydržel až do roku 1870, kdy zanikl v Italském království a zůstal z něho kousek Říma, Vatikán.

Synod s mrtvolou
Vášně měli papežové různé. S lidstvím neměly často nic společného. Korsičan Formosus, „Půvabný“, se ve svých 75 letech stal roku 891 papežem. Stranil spoletským velmožům Guidovi a Lambertovi, ale pak ze strachu před nimi povolal na pomoc německého krále Arnulfa Korutanského, který roku 896 dobyl Řím a získal císařskou korunu. Téhož roku v dubnu Formosus zemřel a po patnáctidenní vládě jistého Bonifatia VI. přišel na Petrův stolec Stephanus (Štěpán) VI.

Vládl sice rok, ale hodně zajímavě. Příznivec spoletských hrabat uspořádal v lednu 897 soud s hnijícím Formosem, kterou dal vynést z kostelní krypty („synod s mrtvolou/synodus horrenda“, viz o něm též pod "křesťanství 3"). Mrtvé tělo sice dostalo obhájce, ale bylo odsouzeno za křivou přísahu a usurpaci trůnu k amputaci dvou prstů pravé ruky a k vhození do Tiberu.

Dávní Římané takto zacházeli s těly největších ničemů (skončil tak například roku 222 mimořádně pošahaný chlapecký syrskoarabský císař zvaný Sardanapallos n. Héliogabalos/Elagabalus). Formosovi příznivci však tělo vylovili a tajně zahrabali. Vypuklo povstání a Štěpán skončil ve vězení, kde byl, podle jiného starého římského zvyku, asi v srpnu 897 uškrcen. Následovala měsíční vláda jistého Romana a po něm dvacetidenní Theodora II., který Štěpánův soud zrušil a Formosus směl být opět pohřben v chrámové kryptě.

Joannes IX. (898-900) s tím souhlasil stejně jako jeho nástupci. Sergius III. (904-911), první z papežů pornokratické éry, byl však „štěpánovec“ a formosovci byli znovu pronásledováni. Sergius dal Formosově mrtvole urazit lebku a zbývající prsty pravé ruky a tělesné ostatky dal podruhé hodit do řeky protékající Věčným městem (tehdy spíše velkou vsí). Opět byly ostatky vyloveny, ale jméno papeže, který Formosa uložil k definitivnímu klidu, není známo.

Zhovadilost římských křesťanů byla zřejmě inspirovaná podobnou událostí z arabských muslimských dějin, o níž museli dobře vědět. Bojovný a uměnímilovný kalífa Hišám ibn Abdamálik (723-743), který vedl války v Indii i Francii, kde byl arabský postup zastaven ve velké bitvě mezi Poitiers a Tours, nechtěl po vzoru svých umajjovských předků sídlit v Damašku, kde prý bylo mnoho chorob. Hlavním městem kalifátu, respektive svým sídelním místem, udělal syrskou Resáfu (ar-Rusáfa; podle assyrské pevnosti Rasappa)/Sergiopoli, kdysi jedno z center křesťanství s kultem mučedníků z roku asi 303 Sergia a Bakcha, římských důstojníků vyznávajících monotheismus.

Když 6. února 743 Hišám zemřel, byl v Resáfě i pochován. Roku 749 během úspěšné abbásovské vzpoury přitáhl první z nové dynastie kalifů Abú al-Abbás ibn Muhammad zvaný as-Saffáh, „Řezník/Prolévač krve“, dal Hišámovu hrobku otevřít. Kalifovo nabalsamované tělo podle tradice syrských křesťanů leželo na pohovce. Abdalláh bil mrtvolu do obličeje svou holí, dal ji vynést ven a zbičovat dvěma sty ranami až se rozpadla. Zbytky dal spálit.

Ztráta monopolu
Renesanční papežové žili většinou rozmařilým životem italských magnátů a církevní stát byl na zenitu moci. Zatímco si hlava římské kurie Leo X. (1513–1521) krátila nudu výběrem mezi nabídkami zlatníků a medailérů, jak to poutavě vylíčil věhlasný výtvarník Benvenuto Cellini, v Německu se ozvala luteránská revoluce (31. října 1517). Roku 1534 se dal anglický král Henry (Jindřich) VIII. prohlásit za hlavu katolíků ve své zemi zjevně jen proto, že ho papež nechtěl rozvést se španělskou princeznou Katharinou Aragonskou. Papežové tak přišli o rozsáhlá území, z nichž jim už nechodily církevní daně.

Lutherova vzpoura našla mezi mocnými v Německu oporu. Učení, že peníze nepatří do Říma, ale domácím vládcům, a že pravý křesťan se proti svému knížeti nebouří, byla sympatičtější než olupování vlastních oveček cizím klérem. Dohoda luteránských knížat s katolickým císařem roku 1555 zavedla územní zásadu, podle níž poddaní (ani zdaleka ještě ne „národ“, natož „občané“) museli sdílet náboženské rituály vrchnosti. Zásada byla potvrzena po třicetileté válce roku 1648 vestfálským mírem.

Luteránství a další formy protestantismu vyostřily ideologickou reakci Říma, protireformaci. Roku 1534 byl v Paříži ultraortodoxním katolíkem Ignaciem Lopezem de Recalde y Loyola založen na ochranu čistoty řád tovaryšstva Ježíšova (schválen 1540 Pavlem III., zrušen na nátlak velmocí roku 1773 Klementem XIV.). Dlouhý tridentský koncil (s přerušeními v letech 1545–1563) schválil stará dogmata a disciplinu duchovních v habsburské říši a potvrdil papežova práva.

Pavel IV. (1555–1559) založil při svatém stolci inkvisici ale jejím vynálezcem byl už Gregorius/Řehoř IX. (1227–1241). Innocenc VIII. (1484–1492) se proslavil bullou o pronásledování čarodějnic (1484). Jinak byl zcela normální: Den před volbou uplatil kardinály a byl prvním z papežů, který veřejně uznal svého syna, tedy také toho, že porušil slib pohlavní zdrženlivosti (synů a dcer prý ale měl dohromady šestnáct).

V 16. a 17. století mělo největší vliv v Itálii a na papežství habsburské Španělsko a Francie. Osvícenství a státní církevní politika vyzdvihovaly autonomii domácích církevních představitelů ve Francii a Německu. Církevní stát, jemuž z Evropy plynulo stále méně daní, neměl síly oponovat ztrátě vlivu na biskupy a doma začal hospodářsky zaostávat: katolické státy jižní Itálie, církevního státu a Španělska se staly na dlouhá staletí synonymem pro ekonomickou zaostalost a náboženskou bigotnost. 

Box 1: Pornokracie
Vláda kurev, takhle hezky říkávají historici v dějinách papežství první polovině desátého století (církevní historiografové upřednostňují označení saeculum obscurum, století temna). Od roku 904, kdy se stal papežem Sergius III., do sesazení Jana XII. roku 963 držely moc nad římskými biskupy patricijky Theodora (I.) a její dcery Marozia a Theodora (II.). Nebyly to poběhlice ve vlastním slova smyslu, ale dámy provdané za mocné šlechtice: vévoda z Tuscula Theophylactus umožňoval manželce Theodoře hry, popřípadě jí to nařizoval. Ženy hýbaly Římem a špičkami církve, protože s nimi spávaly. Jakási předzvěst veliké vlády renesančních Borgiů a Mediciů.

Třikrát provdaná Marozia (Mariuccia), princezna toskánská, byla patnáct let také přítelkyní šlechtice Sergia III. (904-911) a oba byli zřejmě rodiči Jana XI. (931-935), který přišel na Petrův trůn v jednadvaceti. Čtyři další papežové ji měli za předka. Tvrdilo se o ní, že odstranila Jana X. (914-928), jemuž na Petrův trůn pomohla její matka Theodora. Sergius vstoupil do dějin tím, že byl prvním z papežů, který nosil tiáru se třemi korunami. • Prvním případem, že seděl na Petrově trůnu také papežův syn, je ze šestého století. Hormisdas, rodem z Itálie, se stal papežem v letech 514-523 jako vdovec. Jeho syn Silverius vládl v letech 536-537.

Vliv „senátorky, senatrix“ Theodory zdědily její legitimní dcery a hlavně syn Alberich II. Jan XII., její sexem posedlý synovec nebo vnuk, který nastoupil na trůn v šestnácti, měl prý harém, propadl hráčství a pozval do Itálie německého krále Ottu I. (také se však traduje, že spal se svou matkou a sestrami). Nový císař ho však koncem roku 963 pro jeho nezřízený život sesadil a o několik týdnů později papež zemřel v náručí své milenky (buď během milování, nebo podváděným manželem utlučen kladivem - což se nevylučuje; srov. podobné story u Jana VIII.). Němečtí císaři pak hráli v italské politice několik staletí hlavní roli.

Box 2: Počty kolem Janů
Kolem jména Joannes či Johannes, Jan, to není ve Vatikánu jednoduché. Dvacet šest papežů mělo takové jméno, ale „dynasticky“ číslovaných je o tři méně: Jan XXIII., Angelo Giuseppe Roncalli z Bergama, vládl v letech 1958-1963. Češi ale registrují mnohem staršího Jana XXIII: piráta, vojáka, který se v době velkého schismatu (od roku 1378) domohl v Pise papežství (1410-1415). Jeho byznys s odpustky od roku 1412 pobouřil také Prahu a byl to Husův Antikrist.

Pro oba byl osudový kostnický koncil: Hus musel zemřít, Jana v rámci urovnání schismatu sesadili a roku 1419 zemřel jako biskup toskánský. V 19. století byl tento Jan XXIII. vyškrtnut. Také Jan VII. byli dva lidé: papež i protipapež. Zato nikdy neexistoval žádný Jan XX. a Jan XVI. byl v desátém století pouze protipapežem. Kromě Jana XX. nejsou v seznamech římské kurie k mání jména Martina II. a III. (pouze jako omyly za Marina I. a II.). Benediktů bylo sedmnáct, ale jen patnáct číslovaných, Klementů tolikéž, ale jen čtrnáct číslovaných (jedenáctý v pořadí je jediný z papežů, který vzešel z původně albánského rodu usazeného v Itálii; vládl 1700-1721), Gregoriů, Řehořů bylo devatenáct (i s uvedeným Španělem), ale jen šestnáct číslovaných. 

grafika: Římskokatolický svět
Svatý otec ve Vatikánu je duchovním vůdcem více než miliardy katolíků. Římské katolictví je většinovým náboženstvím ve více než padesáti zemích. V poměru k počtu populace získával Vatikán v uplynulých letech nejvíce nových oveček v Africe.
Rozdělení katolíků: Evropa 27,1 %, Latinská Amerika 43,6 %, Oceánie 0,8 %, Afrika 11,4 %, Asie 10,4 %, Severní Amerika 6,7 % (údaje z roku 2000)
Podle údajů Vatikánu je ze zhruba dvou miliard lidí, kteří se pokládají nebo žijí v křesťanských zemích 1,092 miliardy katolíků. Mohamedánů všech vyznání je 1,9 miliardy (viz TÝDEN 50/03).

Nejvíce katolíků žije v Brazílii (149 milionů) a na Filipínách (65 milionů). Nejlidnatější evropskou katolickou zemí je Itálie (56 milionů). Katolická církev má po světě na 405 tisíc kněží všech hodností. Diecésí je 5081, biskupů 4854, kardinálů 183 (z toho do osmdesáti let věku 117; stav z dubna 2005).

Nejkonservativnější křesťané jsou nejsilnější v Africe. Vedle katolíků vynikají prudérností biskupové církve anglikánské, čtvrté největší křesťanské denominace (vznikla oddělením anglické katolické roku 1534 za krále Henryho/Jindřicha VIII. od Vatikánu). Od roku 2007 dokonce na protest proti volbě homosexuála ve Spojených státech biskupem s pomocí amerických bílých kazatelů provádějí „misionářskou“ činnost na Západě (lagoský arcibiskup a nigerijský primas Peter Akinola a virginský reverend Martyn Minns, jehož přátelé měli za Bushe vliv v Bílém domu: min. spravedlnosti Alberto Gonzales a šéf CIA Porter Goss). 
Zdroje: www.catholic-hierarchy.org, World Christian Encyclopedia, Reuters

(článek s oběma boxy a grafikou vyšel v časopisu TÝDEN 16/05)

(pokr.)