062-060

 

************************************************************

62.

Ol. 179, 3

250 SE

186 AE

Aristaios

a. u. c. 692

D. Iunius Silanus a L. Licinius Murena

************************************************************

Cn. Pompeius Magnus opustil Amísos a směřoval do Efesu. S vojskem se rozloučil grandiosně: rozdělil mezi legionáře z kořisti šestnáct tisíc talentů, každému muži 1500 drachem attických. V Syrii a zřejmě též Kilikii zanechal po dvou legiích. S kilickými roku 51, více než deset let později (!), proti Parthům a domorodcům bojoval konsulár M. Tullius Cicero. Mytilénu prohlásil autonomní svému oblíbenci Theofanovi k vůli, neboť odtamtud pocházel. Mytilénští svému rodáku, spasiteli a dobrodějovi/sótéri kai euergetá, postavili sochu, srov. zde níže. Zbavili se díky němu hrozné pověsti spojenců Mithridátových, na jehož straně tak úporně bojovali, viz rok 79. 

Pompeia zde zaujalo divadlo a dal si překreslit jeho plány a podle nich pak v Římě postavil své, větší. Přes Rhodos, kde se setkal podruhé s Poseidóniem z Apameie Syrské (srov. rok 66), poslechl si sofisty a každému z nich dal po talentu, než odešel do Athén. Zde byl podobně k branži štědrý, státui věnoval talentů padesát. Do Itálie se vrátil až začátkem roku 61.

Ne všichni byli z Pompeiovy přítomnosti šťastni. Řečník asijského stylu a autor pojednání věnovaných politice Aischinés z Mílétu se před imperátorem vyjadřoval příliš svobodně, co řekl, nevíme, až ho představitelé jeho vlasti doživotně exulovali (o jeho osudu není nic známo; není jisté, že událost patří do této doby). 

• Theofanés sepsal dějiny Pompeiových tažení, byl svobodným mužem a svobodu na Pompeiovi vyzískal i pro svou vlast, třebaže stála při Mithridátovi a později za občanské války při Pompeiovi. Sloužil Pompeiovi během jeho cest jako poradce a Říman s ním konsultoval později i strategii války občanské, byl to on, kdo mu doporučil po Farsálu prchnout do Egypta. T. r. mu Pompeius před nastoupenými vojáky udělil římské občanství a jeho nové jméno znělo Cn. Pompeius Theophanes/Gnaios Pompéios Theofanés.

Důvěřoval mu i Caesar a Lesban zemřel v Římě c. 44, kde patřil k intelektuální smetánce. Na Lesbu Theofana zahrnuli božskými poctami. Jeho syna M. Pompeia Theofana poslal Augustus do provincie Asia jako procurátora a jeho potomky dal roku 33 n. l. pro známosti jejich praděda s Pompeiem a za to, že byl zbožněn, zahubit Tiberius.

Třebaže Pompeius byl již mrtev a panovaly zcela jiné poměry, Mytilénští c. 40 dedikovali sochu "imperátorovi, dobroději, zachránci a zakladateli/autokartori, tó euergetákai sótéri kai ktistá", jak zachoval nápis. Zesnulého tehdy Theofana zbožnili s Diovým přívlastkem: Zeus Eleutherios Filopatris Theofanés Sótér Euergetés Ktistés deuteros tás patridos. Podobné přívlastky dostal tehdy též rhétór Potamón, syn Lesbónaktův. 

Předtím, před svým návratem z Hispánií roku 71, už Pompeius dopomohl k občanství rodáku z Gád L. Corneliovi Balbovi ("Maior", Starší), cos. suff. roku 40. Bojoval pod Pompeiem proti Sertoriovi a jako finanční úředník okupační správy, slovy moderními, si dopomohl k velmi velkému majetku. Zřejmě byl rovněž bystrého úsudku a v Římě patřil mezi významné lidi, až se stal tajemníkem Caesarovým, viz rok následující. Přispěl k ustavení prvního triumvirátu a odstraňování neshod mezi jeho aktéry. Viz dále rok 40.

Koncem roku se Pompeius vylodil v Brundisiu a dobrovolně, bez nátlaku z Říma, rozpustil armádu. Tam se hodně lidem ulevilo, neboť se šířily obavy, že s vojáky pochodoval na Město.  

V Kappadokii přenesl s Pompeiovým souhlasem král Ariobarzánés I. Filorhómaios (vládl celkem šestkrát od roku 96) diadéma a vládu na svého syna Ariobarzána II. Filopatora (vládl do roku 52/51); důvody neznáme. Kde se tak stalo, nevíme, ale v Pompeiově přítomnosti, když předsedal vyhlašování nových poměrů v Amísu. Mladý Ariobarzánés si prý tak rozklepal, že mu s hlavy diadéma spadlo, ale Pompeius ho ujistil, že je vše v pořádku a oslovil ho jako krále. Dalších zpráv o Ariobarzánovi I. není.

M. Aemilius Scaurus, proquaestor (pro praetore) zanechaný Pompeiem v Syrii se dvěma legiemi, se vypravil proti Arabům do Petry. Menáž Římanům za těžké nouze v pustině zajišťoval na pokyn Ióanna Hyrkána II. Antipatros Idúmajský. Nepřístupná Petrá byla oblehnuta, okolní majetky zpustošeny, ale ostudu z případného fiaska expedice zachránil opět Antipatros, králův přítel: Aretás III. se na radu svých bývalých židovských spojenců vykoupil summou tří set talentů/c. osm tun stříbra (což pravděpodobně nebyla pokuta n. výpalné, ale úplatek Scaurovi).

Krátce nato král zemřel, když vládl od roku 87. Nástupcem se stal jeho syn Obodás II. (vládl do roku 47). Také on byl Římany uznán spojencem, jako krátce předtím jeho otec. ● O dalších Scaurových činech za jeho úřadování v nové provincii nevíme. Jeho nástupcem roku 61 byl L. Marcius Philippus a po něm roku 59 Cn. Cornelius Lentulus Marcellinus. Oba v praetorské hodnosti a oba bojovali s nabatajskými Araby. Po nich přicházeli konsulárové a prvním z nich byl A. Gabinius, cos. 58, který také válčil s Nabataji, ale hlavně se zapsal do historie dynastické války židovské a do dějů egyptských. 

Alexandros, uprchlý syn zajatého židovského dynasty Aristobúla II. (srov. předešlý rok), začal v Palaistíně shromažďovat proti Ióannovi Hyrkánovi II. vojsko. Zmocnil se postupně řady pevností, mezi nimiž vynikaly Alexandreion, Hyrkania a Machairús, k tomu přijal královský titul Alexandros II.; chronologii událostí neznáme. Vedl guerrillu až do roku 57, viz dále tam. Ióannés s Antipatrem neměli prostředky k tomu, aby se usurpátora zbavili.

V Egyptě ve Filách dochován nápis Kallimacha, královského dvořana, epistratéga a stratéga Indického a Rudého moře, který přišel k paní Ísidě, aby uctil pána-krále (Ptolemaia XII.) boha Nového Dionýsa Filopatora Filadelfa (9. pachónu 19. roku jeho vlády)/hékó pros tén kyrián Ísin kai pepoiéka to proskynéma tú kyriú basileós theú neú Dion<ysi>ú Filopatoros Filadelfú. Kallimachové byli významná rodina za Ptolemaiovců, srov. rok 200, 48 a 41.  

V Itálii v lednu padl v bitvě proti senátním oddílům pod prokonsulem C. Antoniem u Pistorie v Etrúrii centurio C. Manlius a L. Sergius Catilina (viz předešlý rok). Povstalci v původní síle dvou legií upustili od pokusu dostat se do Gallií a otočili proti Antoniovi na Faesuly, neboť se Catilina domníval, že se prokonsul dá porazit ze starého přátelství. Tomu se Antonius vyhnul tím, že ochořel s nohou a velení svěřil zkušenému vojákovi, praetorovi M. Petreiovi. Jeho lidé porazili zbylé catilinovce, převážně sullovské veterány, až po tvrdém boji, na  bojišti zůstalo ležet tři tisíce povstalců, nikdo prý neukázal záda včetně udatně bojujícího vůdce (jsou zdroje, které tvrdí, že padlo šest nebo dokonce deset tisíc mužů). Antonius poslal Catilinovu hlavu do Města a dal se provolat imperátorem (což senátem uznáno nebylo).

M. Petreius měl už za sebou třicetiletou službu a později se postavil na stranu proticaesarovskou. Několikrát poražen a v bezvýchodné situaci po bitvě u Thapsu 6. dubna 46 u Zamy na statku krále Iuby si vzali život vzájemným soubojem: Petreius zabil krále, sám se pak zabil za asistence svých otroků. 

Spojené zbytky catilinovců a spartokovců potloukajících se v okolí Thúrií (viz rok 71) následujícího roku zlikvidoval cestou do své provincie Makedonie jako propraetor s prokonsulskou pravomocí C. Octavius, otec pozdějšího světovládce Augusta (v Makedonii měl zdar ve válce s Bessy, viz následující rok, 72 a 59). Svému stejnojmennému synkovi, viz rok 63, přičinil na znamení vítězství přízvisko Thurinus, Thúrijský (okolnost známa pouze z jednoho zdroje), viz o něm roku 59.

C. Iulius Caesar zastával praeturu a od prvního dne pokračoval ve svém protioptimátském kursu. To když podal návrh na přezkoumání výdajů Q. Lutatia Catula na dodatečné rekonstrukční práce chrámu Iova Capitólského a stavby státního archivu/tabularium. Navrhl převést odpovědnost na někoho jiného, a myslel tím Cn. Pompeia. Blok konservativců však stál při sobě a návrh neprošel. Někdy po této události Q. Lutatius, jeden z vůdců konservativního bloku římské senátorské politiky, zemřel. 

Naopak neprošel pokus zlikvidovat Caesara obviněním ze spolčení s Catilinou, viz rok předešlý. Tvrdil to jednak jistý L. Vettius a též senátor Q. Curius, jemuž senát přiřkl odměnu za to, že jako první konjuraci denuncioval. Caesar se dovolal Ciceronova svědectví, že sám mu udával spiklence. Dosáhl toho, že senát Curiovi peníze nevyplatil, a Vettius skončil ve vězení a s ním quaestor Novius Niger, u něhož Vettius Caesara obvinil (že přijal obvinění na výše postaveného úředníka...).

Podporoval tribuna lidu Q. Caecilia Metella Nepota, který v poslední den jeho úřadu zabránil Ciceronovi předložit zprávu o svém konsulátu, viz rok předešlý. Jejich zákonné návrhy ve prospěch Pompeia označované za velmi revoluční/turbulentissimas leges, o nichž ale nevíme nic, kromě jednoho, aby byl Pompeius jmenován velitelem pro válku s catilinovci, vedly senát k tomu, že oba suspendoval, ale po dvou dnech, když se začali kolem Caesarova domu shromažďovat jeho příznivci, senát je vrátil oba do úřadu. Nicméně Metellus Nepos nevydržel věčné spory s kolegou M. Porcie Catonem a utekl se Pompeiovi naproti, ačkoli měl povinnost zůstávat za úřadu v Římě, a za to byl znovu suspendován.  

Z této doby je aféra P. Clodia Pulchra, který se vplížil v prosinci v noci ze čtvrtého na pátého v ženských šatech s pomocí jedné služky v době svátků Dobré bohyně/Bona Dea do Caesarova domu, kde se toho roku rituály, které zakazovaly mužskou přítomnost, konaly: byl praetorem, úředníkem s imperiem, jak vyžadovala tradice, a k tomu pontifikem maximem. Obřady konaly vestálky v přítomnosti matrón.

Clodius prý miloval Caesarovu ženu Pompeiu, vnučku Sullovu, ale v domě se ztratil a ženami odhalen. Caesar se s Pompejí, dcerou Q. Pompeia Rufa, viz rok 77, neprodleně rozešel, třebaže nevěřil, že by mu byla s Clodiem nevěrna, ale jako pontifex maximus nesměl být ani v řečech, jak před soudem zdůvodňoval. Proti Clodiovi však nesvědčil, třebaže jeho matka Aurelia a sestra Iulia tak učinily. 

Soudní proces na jaře roku 61 Clodius vyhrál poměrem hlasů 31 ku 25. A to mu bylo navíc předhazováno podněcování vzpoury proti Lucullovi u Nisiby roku 68 a sexuální vztah s vlastní sestrou. Žalobcem byl L. Cornelius Lentulus Crus, cos. 49, hájil ho C. Scribonius Curio, cos. 76. Důležitým okamžikem byl svědectví konsulára M. Tullia Cicerona, který vypověděl, že se s Clodiem setkal v den, kdy obžalovaný tvrdil, že pobýval v Interamně, na čemž Clodius stavěl své alibi. Do té doby oba spolupracovali, Clodius stál po Ciceronově boku za catilínské krise, teď ze svědectví povstalo doživotní nepřátelství Clodiovo vůči Ciceronovi. 15. května už Cicero v senátu řečnil proti Clodiovi. 

Censoři toho roku zahrnuli mezi senátory všechny, kteří kdy zastávali úřady, takže jich bylo nadpočet (jiný výklad: včetně těch, kteří při nich nedosáhli předepsaného věku); kolik jich bylo, nevíme, zřejmě více než Sullových čtyři sta, snad šest set (v roce 45 bylo senátorů podle jednoho zdroje devět set). Diváci gladiátorských zápasů dostali tehdy, asi o přestávce, poprvé jídlo jako součást her a podívané/metaxy tú ergú kai áriston heileto; zvyk se udržel hluboko do císařské éry.

O legislativní aktivitě obou konsulů t. r. viz rok 98. Tribunové lidu C. Marius a M. Porcius Cato prosadili zostření pravidla pro udělení triumfu. Platilo, že náleží tomu z vojevůdců, který v jediné bitvě pobije na pět tisíc nepřátel. Tribunové nyní zavedli, že udání falešných počtů v dopisech z bojiště senátu se stává zločinem a jakmile se vrátili velitelé z pole do Říma, museli přísahat quaestorům, že uvedli správná čísla. Že by to nyní nějak ztížilo uznávání triumfu a bylo někomu na obtíž, známo není.

Senát na popud Pompeiův odhlasoval zřízení flotily/classis chránící tyrrhénské a jaderské pobřeží Itálie. Vynaloženo na to byly 4,3 miliony séstertiů a ve stejný čas v provincii Asii najímal propraetor/guvernér L. Valerius Flaccus veslaře pro loďstvo asijské. Co s ním dělal napřesrok jeho nástupce propraetor Q. Tullius Cicero, bratr advokátův, není známo. Přítel obou T. Pomponius Atticus, který již jednou odmítl vlastní praeturu, odmítl nyní s Q. Tulliem odcestovat do Asie jako jeho legát. ● O procesu provinciálů s Flakkem viz rok 59. 

Snad ještě tohoto nebo někdy v následujících letech zemřel A. Licinius Archiás z Antiocheie na Orontu (ročník asi 118), poetický literát, chráněnec L. Licinia Luculla, s nímž cestoval na jeho válečných taženích. Od roku 93 byl občanem italské Hérákleie, žil od roku 102 v Římě v domě bratrů Lucullů a získal si přátelství řady dalších optimátských klanů. Mezi jeho žáky byl též M. Tullius Cicero. Když byl t. r. roku obviněn na základě zákona platného od roku 65, viz tam, že si neprávem přivlastnil římské občanství, Cicero ho obhájil, srov. zachovanou řeč Pro Archia poeta; o asi předcházejícím advokátově vystoupení t. r. v procesu s P. Corneliem Sullou viz rok 66. 

Archiás nemohl dokázat, že se stal občanem Hérákleie, kde v občanské válce shořely státní archivy, neboť zákony z roku 90 a 89, viz tam, spojenecké státy/civitates foederatae získaly římské občanství. Héráklejští však skutečnost potvrdili a pro Cicerona bylo snadné obvinění z podvodu vyvrátit. Soudilo se, že šlo prostřednictvím nastrčeného žalobce o intriku Pompeiovu proti Lucullovi, jehož chráněncem Archiás byl. 

Curator viarum L. Fabricius, jeden ze dvou úředníků pečujících o římské komunikace, vystavěl z břehu na ostrov v Tiberu první římský kamenný most, pons fabricius; dlouhý přes šedesát metrů stojí dodnes (srov. rok 21). Konsulové prosadili zákon o povinném ukládání zákonů do státního archivu, aeraria/lex Iunia Licinia potvrzující zákon z roku 98 o témže předmětu, lex Caecilia Didia, viz tam.

Nad Krétou, vlastně nad piráty, triumfoval po pěti letech v květnu t. r. Q. Caecilius Metellus Creticus, cos. 69, srov. rok 67. Vůdce Kréťanů Panara a Lasthena však v průvodu vést nemohl, ty usurpoval Pompeius pro svůj megatriumf roku následujícího; přízvisko "Krétský" Metellovi zůstalo.

 

************************************************************

61.

Ol. 179, 4

251 SE

187 AE

Theofémos II.

a. u. c. 693

M. Pupius Piso Frugi Calpurnianus a M. Valerius Messala Niger

Rok 1 autonomní éry Gazy

************************************************************

Bastarnové porazili kdesi u města Istru, tj. na dolním Dunaji, římské oddíly pod konsulem roku 63 C. Antoniem Hybridou a Římané byli nuceni se z území pozdější Moesie vrátit do Thrákie, odkud na sever za lupem pronikli. Thrákům dorazili na pomoc Bastarnové a Římané pod C. Antoniem uprchli. Jejich polní znamení byla Bastarny uchována v pevnosti Genucla kdesi na nejdolnějším pravém břehu řeky (viz rok 28). V této době mělo město hellénské Istros spojeneckou smlouvu s Bastarny. Viz dále rok následující a 44.

Bylo to první (východo)germánské vítězství nad Římany, viz pak až rok 9 n. l. 

Následovalo nové protiřímské povstání thráckých Bessů a Denthelebů, které trvalo až do roku 57, srov. válku roku 72 a rok 66. Prokonsulovi C. Antoniovi se proti nim zjevně nedařilo, viz rok následující. Po něm do roku 59 se s nimi úspěšně potýkal propraetor C. Octavius a vojáci ho provolali imperatorem, viz oba předcházející roky.

V Alexandreji se narodil Ptolemaios (XIII.) Filopatór (III.), Kleopatřin bratr,  nezvěstný od roku 47.

V Galliích u města Sequanů Magetobrigy porazili germánští Suébové pod Ariovistem spolu se Sequany znepřátelené Haedu, srov. rok 72. Haeduové vyhledali pomoc u Římanů, ale té se jim nedostalo. Naopak, Ariovistos dosáhl roku 59 díky přímluvě konsula Caesara uznání od senátu za krále a přítele římského lidu (stal se tal prvním germánským spojencem Římanů v historii). Suébové obdrželi třetinu území Sequanů, část prý nejúrodnější, a svým spojencům přerostli přes hlavu. Viz dále rok následující a rok 58.

V téže době Římané pod praetorem C. Pontiniem n. Pomptinem/Pontinem potlačili vítěznou bitvou u Solonia Allobrogy, žijící od roku 121 v provincii (srov. tam). Než k tomu došlo, vypravil se Pomptinův legát Manlius Lentinus proti Valentii, z níž velká část obyvatel prchla a zbývající vyjednávala. Pak ale přepadl Římany ležící před městem dav Keltů a zahnal je od města. Římané poplenili kraj, dokud nepřitáhl Katúgnátos s ozbrojenci od Isary a zle Římany v lesnatém terému tísnil. Byl by zničil celé vojsko, kdyby mu v pronásledování nezabránila prudká bouře.

Když se Lentinovy oddíly vzpamatovaly a Katúgnátos vyklidil kraj, Římané dokončili dobývání Valentie. L. Marius a Ser. Sulpicius Galba překročili se svým mužstvem Rhodanos/dn. Rhône a zaútočili na Solonium. Před městem porazili Allobrogy a zapálili část dřevěného města/oppida, celé ho nedobyli, neboť s posilami dorazi Katúgnátos. V nové bitvě Římané pod Pomptinem zvítězili, města i s nepřáteli se zmocnili, o osudu vůdce povstání Katúgnáta/Catugnata je známo jen to, že smrti v boji a římskému zajetí unikl. Pomptinus držel triumf nad Allobrogy až 2. listopadu 54. 

Správce provincie Gallia Cisalpina propraetor Q. Caecilius Metellus Celer (od konce roku 63, cos. 60) dostal od jistého suébského krále (Ariovista? druhý zdroj hovoří o králi Boiů) darem jakési "Indy", které bouře na cestách za businessem zanesly po Oceánu až do Germánie. O dalším osudu plavců není nic známo, nicméně to je první zmínka o Indech v západní Evropě (srov. složení perských armád na taženích proti Hellénům a viz v indexu s. v. objevy; spekulovalo se v novověku též o tom, že "Indové" byli kdosi z druhé strany Atlantiku). Zda se dostali z Rudého moře do Středozemního kanálem přes Nil, nebo zda obeplouvali Afriku, zůstane ve sféře historiografických fantasií.  

Cn. Pompeius Magnus byl od ledna v okolí Říma (do hradeb Města nesměl, neboť čekal na triumf). Předtím žádal o odklad konsulských voleb, neboť chtěl osobně podpořit M. Pupia Pisona, což senát po ostré oponentuře M. Porcia Catona zamítl. V Římě si též všichni oddychli, že cestou z Brundisia rozpustil vojsko, s nímž se vrátil z Orientu.

Na návrh tribunů lidu roku 63 T. Ampia Balba a T. Labiena, to byl ještě daleko mimo Itálii, směl Pompeius během všech her v Circu nosit zlatý věnec a na divadelních hrách zlatý věnec k toze purpurem lemované; využil toho práva jen jednou. Poněvadž prosazoval konsulskou volbu L. Afrania, Pompeiovi lidé se nežinýrovali a před volbami 27. července rozdávali peníze všem na očích v jeho zahradách; eklatantní případ volební korupce/ambitus zůstal bez právního ohlasu. Cato tehdy odmítl svolit s vdakami jedné ze svých neteří za Pompeia, neboť to pokládal za formu korupce, za pokus připoutat si ho.  

V den svých 45. narozenin a podle fasti triumphales i den následující 29. až 30. září, dva roky po Lucullovi, slavil triumf (svůj třetí a poslední, cf. roky 81 a 71) nad Asií, Pontem, Armenií, Paflagonií, Kappadokií, Kilikií, Syrií, Skythy, Židy, Albánií a nad piráty/Krétou, srov. rok předešlý a rok 67 (v úředním seznamu triumfů byli Ibérové, Héniochové a Achajové pontští zahrnuti zřejmě pod Skythy).

Dal Římanům vědět, že podrobil Romě 22 králů, 12.183 tisíc lidí se mu vzdalo nebo padlo, potopil nebo se zmocnil 846 lodí (srov. jiné podání roku 67), 1538 pevností a měst obsadil, do státní pokladny odevzdal dvacet tisíc talentů ve zlatě; srov. též rok 181. Území říše se po válkách s Mithridátem zdvojnásobilo. Větší bohatství presentoval prý za republiky ve svém třídenním triumfu pouze pokořitel Makedonie L. Aemilius Paullus, viz rok 166.

Pompeius byl prý za vjezdu na Capitolium oblečen do pláště Alexandra Velikého, který měl pocházet z pokladů Mithridáta Eupatora (ten ho měl prý z Kóu z majetku ptolemaiovského?). Po triumfu byl Tigránés Mladší Armenský internován (viz rok 58) a Aristobúlos II. Židovský podle jedné tradice popraven; podle jiné, důvěryhodnější, však byl internován a uprchnout z Říma se mu podařilo roku 55 (srov. tam) a až roku 49 byl otráven (viz tam).

Sullův syn Faustus vypravil na paměť svého otce velkolepé gladiátorské hry a lidu věnoval grátis lázně a olej; o jeho konci na straně Caesarových nepřátel viz rok 46. Faustus zdědil otcův odpor k publikánům a ještě jako chlapec spolužákům vykládal o tom, že by také spustil proskripce. Za to dostal od malého C. Cassia Longina několikrát pěstí/kondylús enetríben autó. Pompeius tehdy chtěl stížnost Faustových opatrovníků ututlat, ale Cassius před ním, když to vyšetřoval, Faustovi řekl: Neopakuj, cos mi řekl, jinak dostaneš znova!"

Faustus ovšem po otci zdědil i obrovský majetek, který brzy prohospodařil. Když se vyvěšovala dražební oznámení, komentoval to Cicero podobně jako Cassius: že se mu takové vyhlášky líbí více než otcovy (sc.: proskripční).  

C. Iulius Caesar nastoupil propraeturu v Zadní Hispánii. Vyčistil zemi od banditů a podrobil Romě zbytek Lúsítánců, čímž se částečně zbavil i svých obrovských dluhů: platili mu spojenci za ochranu a několik měst dal vyloupit, třebaže se nijak neprovinila a nebránila (srov. pacifikaci Lúsítánie roku 138nn., 97 a srov. rok 16 a náklonnost Lúsítánů k Pompeiovi po roce 49)

Vyprovokoval a porazil obyvatele pohoří Herminius (mons) severně od řeky Tagus/Tejo. Pak povolal loďstvo z Gád a plavil se podél Ibérie na sever a zlomil odpor Lúsítánců na severu dnešního Portugalska. Odtud plul do Brigantia v Gallaecii, kde místní Artabrové ještě nikdy neviděli flotilu a vzdali se, to zřejmě až na jaře 60. Vojáci ho provolali imperatorem, o osudu jeho triumfu viz rok následující.

V Gádách obětoval v chrámu foiníckého Héráklea/Melkarta a naříkal nad tím, že je už starší než Alexandros Veliký a ještě přitom nedosáhl žádného velkého činu (39 ku 32; k sebelítosti mohlo dojít již roku 68, srov. tam, kdy mu bylo tolik, jako Velkému Makedonovi ve smrti). Měl pak Caesar sen, že spal s vlastní matkou, což mu šikovní věštci s poukazem na Alexandra vyložili jako velkou moc, které dosáhne. 

Spory o dluhy provinciálů s domorodými obcemi vyřešil tak, že věřitelům byli dlužníci povinováni splácet dvě třetiny ze svých příjmů, třetina zůstávala dlužníkům. Senát požádal, aby zrušil hispánským obcím tributy, které jim uložil před více než deseti roky za války s Q. Sertoriem Q. Caecilius Metellus Pius.

Sám o dluzích hodně věděl. Cestu do provincie mu zprvu blokovali věřitelé, dokud se za něho nezaručil nejbohatší tehdy z Římanů M. Licinius Crassus: Caesarovy dluhy prý činily neuvěřitelných 830 talentů neboli 25 milionů séstertiů (ještě mu nebylo čtyřicet).

Z pramenů nelze vyčíst, že by moment spouštějící jeho pozdní vojenskou karieru byly právě dluhy a velmi lukrativní podnikání s válečnou kořistí a hlavně otroky: o podobný způsob "podnikání" projevovali zájem všichni, a nejenom velikáni, republikánské éry římských dějin.

Cestou přes Alpy do provincie při průchodu jakousi gallskou vsí se ho kdosi z doprovodu ptal, zda se také zde hádají o úřady a vůdcovství jako v Římě. Caesarova řecky zachovaná odpověď: "Raději bych chtěl u těhle být první, než u Římanů druhý!/egó men ebúlomén para tútois einai mallon prótos é para Rhómaiois deuteros!" Pouť do provincie si tehdy krátil sepisováním nedochované knihy O analogii/de analogia

Caesarovy zájmy v Římě za jeho nepřítomnosti nyní i později, když válčil v Galliích, spolehlivě hájil C. Oppius. Kromě toho ho zevrubně informoval o dění ve Městě. Oppius patřil k nejbližším přátelům, s nimiž den před vpádem do Itálie přes Rubico večeřel: spolu s C. Sallustiem Crispem, pozdějším bohatcem a historikem, s A. Hirtiem, epikúrikem, který padl roku 43, kdy byl konsulem, právníkem Ser. Sulpiciem Rufem a s L. Corneliem Balbem, bohatým businessmanem z Gád, který řídil s Oppiem Caesarovy záležitosti v Římě jako jeho tajemník. 

Pravděpodobně to byl on, kdo se zasloužil o zachování Caesarových poznámek z gallských válek; o Oppiovi se mnoho lidí domnívá, že byl jedním z autorů spisků o válkách občanských, alexandrijské a hispánské vydávané za Caesarovy. Jako první z naturalisovaných cizinců se Balbus stal konsulem (roku 40, viz tam). Měl dobré vztahy i k Pompeiovi, viz rok předešlý, a Caesar ho s Oppiem používal jako prostředníky. Oppius i Balbus zůstali v přízni Octavianově a rovněž zůstali důvěrníky i jeho. Kdy oba zemřeli, známo není, pravděpodobně někdy brzy po Aktiu; lze se domnívat, že Oppius s Balbem byli nejlépe informovanými muži konce římské republiky.

Do okruhu nejbližších Caesarových důvěrníků patřil též rytíř C. Matius, přítel i Ciceronův. Byl to podle všeho on, jemuž Caesar poslal dopis se slavným "přišel jsem, viděl a zvítězil", viz rok 47 a srov. rok 403. Po Caesarově smrti patřil k příznivcům Antoniovým, ale brzy se přidal k Octavianovi, který si ho rovněž vážil; nikdy neusiloval o nějaký úřad a žil v ústraní. Sepsal tři nezachované kuchařské knihy, pokud to nebyla práce jeho stejnojmenného syna.

Konsul M. Pupius Piso byl adoptivním synem jistého M. Pupia, muže vysokého již věku (datum adopce neznáme); otce z klanu Calpurniů Pisonů neznáme. Byl žákem peripatétika Stasey z Neápole, s Cn. Pompeiem v Orientu, těžké měl pořízení s Ciceronem.

18. září t. r. dával hry kurulský aedil L. Domitius Ahenobarbus, cos. 54, a Římany tehdy pobavil "stovkou numidských medvědů a stejným počtem afrických lovců/ursos numidicos centum et totidem venatores Aethiopas in circo dedit". Událost na paměť uchoval encyklopedista Plinius, který se sám podivoval nad obratem "numidský", který zapsaly annály, když bylo známo, že v Africe medvědi nežijí. Co ale Římanům L. Domitius, prapraděd principa Nerona, do arény předhodil, zůstane záhadou; obvykle se obrat pokládá za lvy (?). 

V Číně panovalo velké sucho a generál Čao Čchung-kuo/Zhao Chongguo se vypravil s armádou proti Západním Čchiangům do oblasti dnešní provincie Kan-su. Jejich spojenci v revoltě byl příbuzný lid Sien-lian/Xianlian. Postavilo se jich do pole na padesát tisíc, zprvu zvítězili, ale na podzim následujícího roku byli potřeni, přes třicet tisíc se jich vzdalo; během tažení bylo mnoho kmenových předáků Chany popraveno. Čchiangové se bouřili často: nedávno chanskou moc prosazoval roku 67 generál Čang Čchang/Zhang Chang.

     

************************************************************

60.

Ol. 180, 1

Andromachos z Ambrakie

252 SE

188 AE

Héródés

a. u. c. 694

Q. Caecilius Metellus Celer a L. Afranius

************************************************************

V Mantineji se dostalo Nikippě, ženy ze slavného rodu, uznání za zbožnou aktivitu při péči o kult Kory/Persefony a o její procesí koragie. Cenou jí byl privilegovaný podíl na obětinách. Usnesení chrámových kněží na zachované stéle je datováno rokem 85, zřejmě provinční éry, tj. rokem 60. Stéla obsahuje ještě stejné usnesení ve prospěch Faény z Antigoneie z roku 103 provinční éry/42.  

Ještě před rokem 60 začal sjednocovat/dobývat jistý Burebista či řec. Boirebista nebo Byrebista dácké kmeny (o vztahu pojmů dácký a getský srov. např. roky 339 a 200) a až do roku 44 je podmanil své moci. Stejně tak získal silnou dáckou šlechtu tarabosteseů (tj. řec. a lat. piloforoi, pilleati, tzn. „ti, co nosí klobouk“)Burebista se prohlásil králem Dáků. S pomocí velekněze a astronoma Dekainea n. Kenea, který žil nějaký čas v Egyptě a znal hellénský svět, prováděl společenské reformy, inspirované institucemi hellénských obcí na západním Pontu.

Kolem tohoto nebo následujícího roku porazili Dákové kdesi v Pannonii keltské Boje z prostorů dnešních Čech, Moravy a Pannonie tak zničujícím způsobem, že Pannonie byla v daném okamžiku téměř vylidněna: země na západ od Dunaje se dlouho jmenovala deserta Boiorum, Bojská poušť. Východní Bojové žili na území Taurisků a do války šli s jejich králem Kritasirem či Ekritusirem (Bojové nicméně v regionu žili nadále, viz v indexu s. v.). • Následným smíšením illyrsko-keltských rodových skupin, klanů, a příchodem Germánů na začátku století spolu s některými z usazujících se kočovníků z východu vznikli Pannonové.

Dákové, kteří si před svou expansí zajistili mír a spojenectví s Bastarny, brzy obsadili celou severní Thrákii, celé dnešní Rumunsko a části Illyrie a Pannonie (srov. rok 120). Sídelním městem Burebistovým byla Argidava v dnešním Banátu. Tím se dácký dynasta stal nebezpečným sousedem římských provincií Illyricum a Macedonia.

V rozmezí let 60 až 55 se všechna hellénská města západního Pontu čili na černomořském pobřeží od Apollónie (pozdější Sozópolis) po Olbii dostala do područí Dáků. Mírovou smlouvou získal král Burebista Dionýsopolis, a to s pomocí Helléna Akornióna z Dionýsopole; města Olbiá, Mesembriá, Apollóniá, Odessos, Kallátis a Tomis byla dobyta zbraněmi; všechna měla spojenectví s Římany od dob tažení prokonsula M. Terentia Varrona Luculla, bratra Licinia Luculla, z roku 72.

V Thrákii pokračoval ve svých vojenských neúspěších Ciceronův kolega v konsulském úřadu roku 63 C. Antonius Hybrida (srov. předešlý rok). Ke spojencům se choval krutě a proto jako velitel jízdy za Sully v Helladě dostal přezdívku "Kříženec" (s bestií). Stejně si počínal jako správce Makedonie od roku 62 a spojence se sousedy vydráždil vždy loupežemi k válce, kterou ale nedokázal vyhrát. Zahnali ho Dardanové a ještě mu vzali kořist, kterou na jejich území naloupil. Ve válce s Bessy byl zřejmě rovněž neúspěšný. Zda se nějak dostal do boje s Dáky, viz zde výše, známo není.  

Po návratu do Říma byl roku 59 obžalován Caesarovými přáteli L. Caniniem Gallem, Q. Fabiem Maximem, vnukem Allobrogika, a M. Caeliem Rufem z účásti na Catilinově spiknutí (že se nepostavil do čela rozhodující bitvy, viz rok 62) a ze špatné správy provincie. Hájil ho kolega v konsulském úřadu M. Tullius Cicero, který se (asi správně) domníval, že žaloba je dílem Caesarovým a Pompeiovým. C. Antonius však byl odsouzen do vyhnanství na Kefallénii, kde se z dlouhé chvíle snažil přestavět městečko Samé, resp. založit nové. Dílo nedokončil, protože dostal od Caesara povolení k návratu do Říma; roku 44 už zasedal v senátu.

L. Caninius měl zajímavý vztah ke svým soudním kausám. Po výhře nad Hybridou se oženil s jeho dcerou Antonií st. Později byl pohnán před soud ve věci, kterou neznáme, jistým M. Coloniem, z něhož udělal správce svého majetku. Stejnojmenným synem a vnukem Caniniovým byli cos. 37 a cos. 2-. 

Bojové se po porážce od Dáků z větší části vystěhovali na Západ k Helvétiům. Ti se chtěli nově usadit na březích Atlantiku v území Santonů (viz rok 58) severně od řeky Garumny (dnešní Garonne). Třebaže Bojové částečně setrvávali na území dnešních Čech a Bavor (srov. roky 100 a 6 a zřejmě stejnou etymologii obou geografických jmen), do tohoto prostoru začali pronikat Germáni. Později se celá oblast začala nazývat Boiohaemum/Boihaemum (řec. Búiaimos, Bainochaima n. Baimoi?) = Bojenheim, z toho Böheim, Böhmen, Bohemia, tj. země Bojů; srov. s Bajuvária, dnešní Bayern/Bavory. • Poprvé se jméno země objevuje roku 98 n. l. v lat. podobě Boihaemum.

Kolem roku 60 se oženil suébský král Ariovistos se sestrou krále nórických Keltů Vokkióna (lat. Voccio) a získal spojence proti Boiům (o jejím osudu viz rok 58); Vokkión poskytl později Caesarovi do války s Pompeiem vojenskou pomoc a vztahy keltského Nórika s Římem zůstaly výborné, viz rok 16. 

Nato, buď už roku předešlého nebo nyní, vznikla tajná koalice gallských Keltů proti Germánovi Ariovistovi. Vlivné helvetské kníže Orgetoríx, jež usilovalo o královládu nad všemi Kelty/Gally, přemluvilo Helvétie k přestěhování na západ a uchopení moci nad Gallií. Národ se chystal na trek, shromažďoval tažný dobytek a osíval velké plochy, aby bylo jídlo na cestu; přípravy neměly zabrat více než dva roky, třetího by se vyrazilo na západ.

Orgetoríx ukul spiknutí šlechticů s Kastikem ze Sequanů (lat. Casticus), jehož královský otec Katamantaloidés (lat. Catamantaloedes), římský spojenec, tehdy pravděpodobně už nežil, a s Dumnorigem z Haeduů, bratrem vergobreta, na rok druidy vybraného vládnoucího knížete Dívikiáka (lat. Diviciacus), který se vypravil do Říma znovu žádat o pomoc (srov. rok 61). Někdy před 15. březnem došlo totiž na bitvu Helvetiů, kterou Haeduové ztratili. Senát se až tolik angažovat nechtěl, ale správci Transalpinské/Narbonské Gallie nakázal římské spojence v ostatní Gallii dle svých možností ochraňovat. Jako legáty na podporu spřátelených keltských obcí, aby se nestaly helvetijskými spojenci, poslal Q. Caecilia Metella Cretika, cos. 69, C. Cornelia Lentulu Clodiana, cos. 72 a L. Valeria Flakka, praetora 63. 

Začátkem t. r. byly Orgetorígovy plány vyzrazeny, vlastním národem postaven před soud a hrozilo mu upálení. Přišel však s deseti tisícem svých klanových poddaných a s množstvím klientů a dlužníků a k procesu nedošlo. Zatímco Helvétiové sbírali proti spiklenci vojáky, Orgetoríx si vzal život (nebo byl zavražděn).

Jeho lid se přesto plánu na přestěhování držel a roku 58 vyrazil, viz tam. • O existenci "gallského triumvirátu" byly v moderní době vysloveny pochybnosti s předpokladem, že jde o Caesarovu desinformaci zdůrazňující nebezpečí pro římské zájmy a ospravedlňující jeho zásah.

Kolem t. r. zemřel v Numidii král Hiempsal II. (vládl od roku 81). Nástupcem se stal jeho syn Iúba I. (vládl do roku 46). Z této doby je numismaticky doložen další, jinak blíže neznámý numidský n. maurský dynasta Mastanesósos, lat. Mastanesosus alias Sosus, viz o něm roky 105, 81 a 56.

V Římě, kam se v červenci vrátil z Hispánií s již částečně vyléčenými osobními financemi, jak se na správného správce provincie sluší, C. Iulius Caesar; srov. rok předešlý. Chtěl konsulát, ale poněvadž zároveň čekal na triumf, nesměl do Města dělat kampaň za své zvolení; žádal na senátu o výjimku, aby se směl dát zastupovat. Jeho oponent M. Porcius Cato však řečnil celý den, takže na usnesení nedošlo (srov. moderní americké filibustýrství). Takže se Caesar triumfu vzdal a pro konsulát získal podporu v Pompeiovi.

Proti němu pracovali L. Licinius Lucullus s Catonem a konsulem Q. Caeciliem Metellem Celerem a v senátu zvítězili při pokusu Pompeiově uzákonit svá ustanovení v provincii Asia, resp. na Východě, jimiž rušil předchozí Lucullova; viz ovšem již rok následující. Která to byla, nevíme, zřejmě měla něco společného s krocením publikánů. Senát se však rozhodl ponechat v platnosti pro předchozí Lucullova; slabá nálast na Lucullovo ponížení, jemuž se mu před čtyřmi roky dostalo Pompeiem a jeho příznivci, viz rok 66.

Neprošel ani Pompeiův návrh podaný tribunem lidu L. Flaviem na parcelisaci dobyté půdy v Orientu pro veterány a římské kolonisty. Když Q. Metellus Celer nadále oponoval, dal ho tribun odvést do vězení a osobně ho střežil, až to přišlo i Pompeiovi trapné a poslal Flavia pryč.   

V Římě se nakupilo několik mocných osobností s vlastními tábory a agresivními kluby přívrženců, které se však dokázaly vyhnout nové občanské válce. Optimát Pompeius byl symbolem návratu ke staré republice, která obnoví nepodplatitelnost soudů a úřadů a vrátí tribunům moc garantující právnost; slavný svými vojenskými taženími byl oblíbencem většiny senátních aristokratů, v tyto dny též římského davu; že jeho politická praxe byla jiná, byl argument pouze jeho protivníků. Caesar byl idolem postmariovských populárů opírající se o lidové sněmy/comitia tributa. Ač sám aristokrat, jeho vliv byl silný hlavně mimo senát. Optimát Crassus byl životním soupeřem Pompeiovým, nejbohatším Římanem své doby a podržel Caesara před věřiteli.  

V létě byla uzavřena ústní dohoda mezi nejmocnějšími muži ve státě o volebním spojenectví, tzv. první triumvirát. Jeho společníky byli M. Licinius Crassus Dives (55), Cn. Pompeius Magnus (46) a C. Iulius Caesar (40; stejně jako v případě druhého triumvirátu vítězem následující občanské války se stal nejmladší z trojice kontrahentů). Kde k úmluvě došlo a kdy, není známo. • Podobné dohody byly uzavírány tajně již předtím, nyní ale šokovala míra moci oněch tří mužů, kteří pomocí svých prostředníků a majetků dokázali ovládat senát i proletáře, konservativce i mariovské liberály, a nejenom na jedno volební období. Pompéjovec M. Terentius Varro složil k triumvirální události menippskou satiru s názvem Trikarános, lat. Tricipitinus, "Trojhlavý", srov. satiry Filista z Naukrátidy v indexu s. v. dějepisci (1). 

Politickou kariéru v Římě urychloval P. Clodius Pulcher, rodově patricij, jenž následujícího roku přestoupil mezi plebeje; změnil si proto i podobu svého rodového jména z Claudius na lidové Clodius a dal se adoptovat rytířem P. Fonteiem. Konsul t. r. Metellus Celer, Clodiův švagr, viz zde níže, mu přestup neschvaloval a v senátu mu společně s dalšími konservativci bránil. Napřesrok stavovský přestup zařídil konsul Caesar, viz tam.  

O konsulovi roku 60 Afraniovi, příteli M. Petreia, kolovala pověst, že je neschopen cokoli zařídit, zato se vyznal v tanci; to nebylo lichotivé ani trochu, přesto ho podporoval Pompeius a rozdával jeho jménem předvolební peníze.

Jeho kolega Q. Caecilius Metellus Celer se dostal ke konsulátu jako optimát a soupeř Pompeiův, jemuž neodpustil, že se roku 61 hned po návratu do Itálie rozvedl s Mucií Tertií (žili spolu od roku 79; srov. rok 55, kde její třetí manžel), nevlastní sestrou Metella Celera.

Mucia byla matkou Pompeiových synů Gnaea a Sexta a dcery Pompeie, manželky Fausta Cornelia Sully, diktátorova syna; viz roky 40 a 39. V prvním manželství žila Mucia Tertia s C. Mariem mladším, tedy s úhlavním nepřítelem svých dalších mužů. Pompeius se k rozvodu nikdy nevyjádřil až na to, že se v jeho dlouhé nepřítomnosti chovala "svévolně/exybrise para tén apodémián autú". Co to znamenalo, není jasné, ani vysvětlení jednoho starého komentátora, že se tak stalo pro její nestoudnost/crimine impudicitiae

Metellus Celer byl ženat (asi od roku 63) s nezbednou Clodií, sestrou populára P. Clodia Pulchra. Cicero o ní tvrdil, byl to Clodiův úhlavní nepřítel, že byla bratrovou milenkou a odedávna se spekulovalo o tom, že právě ona, žena o deset let starší a jiné společenské kategorie, byla onou vysněnou Lesbií, literární milenkou básníka C. Valeria Catulla.

Clodie ovšem proslula jako žena na svou dobu značně progresivní a když básníka definitivně odmítla, rozloučil se s ní literární výčitkou: "Caelie, naše Lesbie, ona Lesbie, ta Lesbie, kterou kdys Catullus miloval více než sebe a své všechny blízké, teď na křižovatkách a v uličkách obírá/glúbit velkolepé potomky Removy." Kdo byl onou Lesbií, nevíme. Cicero též tvrdil, že Clodia svého manžela otrávila, nebo její bratr, když náhle zemřel začátkem roku 59, aniž nastoupil po svém konsulátu správu provincie Gallia Transalpina (= pozd. Narbonensis).

Do konsulských voleb si Caesar vybral za kolegu zámožného L. Lucceia a umluvil ho, aby podplácen jménem obou dvou. Proticaesarovský blok podporoval M. Calpurnia Bibula, aby korumpoval, kde mohl a jeho straník M. Cato k tomu dokonce vychytrale prohlásil, že úplatky ve státním zájmu nejsou nic špatného/ne Catone quidem abnuente eam largitionem e re publica fieri.

Cato se svými optimáty též prosadili v senátu usnesení, aby se nastávající konsulové, nevíme, zda před nebo po volbách, ve svých provinciích starali jen o hospodářské záležitosti: "o lesy a stezky/silvae callesque". Panovala totiž obava, že by silné vojsko v rukách Caesarových mohlo být nebezpečné. Caesar prosadil, aby jako guvernér/propraetor do Přední Hispánie odešel P. Cornelius Lentulus Spinther, cos. 57, v němž viděl svého muže, z něhož se však za občanské války vyklubal nenapravitelný pompéjovec. 

Na návrch praetora Q. Caecilia Metella Nepota prošel zákon rušící v italských obcích dovozní a vývozní poplatky/portoria. ● V Římě se s lidmi prolomil dřevěný most přes Tiber, zřítila se dřevěná konstrukce divadla chystaného pro jakousi slavnost a zemřelo při tom mnoho lidí a 30. dubna bylo zatmění slunce. Diodóros Sikelios/Sicilský pobýval za 180. olympiády/v letech 60 až 56 v Egyptě (srov. rok 36), odkazuje v dochovaných částech svého díla na stavby, které osobně spatřil, a později uzavřel rokem 60 své historiografické dílo Bibliothéké historiké, kdežto C. Asinius Polio své dějiny občanských válek tímto rokem započal.   

V říši Meroé následoval po Tanid-amanim (vládl od roku asi 80) král Teriteqa (do roku asi 30). Teriteqa získal zpět Dolní Núbii na sever od druhého nilského kataraktu. Jeho syn, princ Akinidad, zde působil někdy ke konci otcovy vlády jako místodržitel.

Kolem t. r. se narodil Dionýsios z Halikarnássu, řečník a historik. Od roku 30 žil v Římě a zemřel roku asi 5. Autor Římských starožitností/Rhómaiké archaiologiá ve dvaceti knihách, dějin dovedených do první púnské války, z nichž první polovina se zachovala, vychvaloval vítězný stát a propojoval jeho minulost s hellénskou, včetně začátků Říma. Psal kromě toho spisy o řečnictví a grammatické. 

Mezi Huny zemřel po dlouhé nemoci, za níž krvácel z úst, šan-jü Sü-lu Čchuang-čchu (od roku 68), když nedostal od chanského dvora odpověď na svou mírovou nabídku. Jeho nástupcem Hunové zvolili Wu-š'-luova/Ušiluova pravnuka Wo-jan Čchu-tiho/Woyan Qudi, rodným jménem Tchučchi-tchang/Tuqitang (vládl pouze dva roky; jím se krátce vrátila na trůn Mao-tunova dynastie). Šan-jüův syn byl zjevně ještě nezletilý a podle nástupnických pravidel měl nastoupit vládu bratr zemřelého; nový chán tedy byl v posici usurpátora. Poslal svého bratra s novou mírovou nabídkou k Číňanům a doma povraždil velkou část předáků, které obvinil z nepřístojností za vlády svého předchůdce. Jeho řádění zastavila vzpoura, viz rok 58.