211-210

 

************************************************************

211.

Ol. 142, 2

101 SE

37 AE

(Aischrón) | (Archeláos) 

a. u. c. 543

Cn. Fulvius Centimalus Maximus a P. Sulpicius Galba Maximus I.

************************************************************

V pátém roce první makedonské války, nyní v nových koaličních poměrech, viz rok předešlý, se makedonský král Filippos V. vypravil opět proti Apollónii a Óriku a opět neúspěšně (srov. rok 214). Ničeho nedobyl, ale plenil a odtud se obrátil do Illyrieprošel Pelagonií, kde dobyl Sintii, kterou drželi Illyrové (viz o thrácké populaci v indexu s. v.), a přes Pelagonii táhl do do Dardanie, kde dobyl Sintii, a Lynkéstidy, kde obsadil její hlavní město Lynkos. 

Pokračoval přes Bottiaiu a Thessalii, kde zanechal oddíl se čtyřmi tisíci vojáky pod velením jistého Persea, do ThrákieJako odvetnou akci za předchozí vpády Maidů do Makedonie oblehl a dobyl Forunnu n. Iamforinu, hlavní "město" thráckých Maidů v RhodopechUkázky zbroje Dardanů a Maidů zasvětil v Lindu na Rhodu v chrámu Athénině, jak udává "lindská kronika". 

Ve stejnou dobu, když král opustil Thessalii, vpadli do Akarnánie pod Skopou Aitólové, ale Akarnány opět nezlomili. Filippos se z Maidie na volání tísněných vypravil Akarnánům na pomoc. Aitólové se vyhnuli střetnutí s Makedony dříve než dorazili, stačili se však opevnit v Thermopylách, srov. rok 208. Králova armáda se zastavila v Díu a Filippos t. r. přezimoval v Pelle. Po celou dobu k němu přicházeli vyslanci států ohrožovaných Aitóly z Épeiru, Boiótie, Euboie, Achaiové se sháněli po podpoře proti Spartě, viz rok následující. 

Aitólové se do společných akcí s Římany pustili až asi v únoru 210. Spojili se s M. Valeriem Laevinem, velitelem římských jednotek v Helladě (od roku 214), který přezimoval na Korkýře. Jeho flotila vyplula k Naupáktu a společně s Aitóly pod Skopou někdy před 18. únorem 210 oblehli Antikyru ve Fókidě (roku 208 se opět stala fócko-makedonskou, zničena Římany roku 198). Po několika dnech se město vzdalo, kořist připadla Římanům, město se stalo součástí aitólského koina. 

Nástupcem Laevinovým, který se nejprve po pádu Antikyry dozvěděl, že byl v Římě zvolen konsulem a pak na nějakou dobu ochořel, byl v Římě jmenován procos. P. Sulpicius Galba, viz rok následující. 

V létě se ke spojenectví s Římany aktivně připojil anatolský dynasta, král v Pergamu Attalos I. Sótér, kdežto Prúsiás I. Chólos, král Bíthýnů a Attalův sokse spojil s Filippem V. • Spojenectví s hellénisovanou paflagonskou dynastií Attalovců se rychle stalo základním kamenem římské zahraniční politiky v Helladě a v oblastech dosud pod hégemonií říše Seleukovců. Attalovci pomohli Římanům s eliminací velmocenského vlivu Seleukovců, stejně jako přispěli k likvidaci makedonského státu, aby se nakonec stali hříčkou v rukou „lidu římského“ (viz rok 133).

Na stranu Aitólů se postavili Messéňané a Lakedaimonští: první a poslední dobrovolná společná koalice těchto dvou států v historii, viz k tomu rok 201. Spojenectví s Aitóly potvrdili též Élejští, srov. rok 219, kdy opustili pakt s Achaji, a setrvali po jejich boku i za antiochovské války.

Athény zůstávaly neutrální, srov. rok 224. Z doby někdy po Aischrónovu archonátu pochází stéla s poctou stratéga Démaineta udělenou posádkami v Eleusíně, Panaktu a Fýle za jeho zásluhy o vojáky, také za diplomatické mise k Aitólům i Filippovi. Stratégem byl roku 219, 215 a 211 a je zajímavé, že se mu dostalo zlatého věnce a bronzové sochy na nádvoří eleusínského chrámu, aniž by podnikl jedinou bojovou akci; srov. se stratégií ve stejném rozsahu uvedenou u roku 239.   

Ve Spartě zemřel král Lykúrgos (vládl od roku 219). Jeho syn Pelops byl ještě nezletilý (nominálně pak vládl do roku 207). Jeho poručníkem byl Máchanidás.

Na podzim se stal stratégem spolku Achaiů Euryleón, o jehož činech není nic známo až na to, že odvahou nevynikal/atolmos én. V zimě při diplomatických jednáních Filippa V., Akarnánů a Aitólů ve Spartě vyslanec Akarnánského spolku hájícího i zájmy makedonského krále Lykiskos z Akarnánie, když mluvil o spojenectví Sparty s Makedonci, jako první z Hellénů pronesl panhellénské výroky proti "barbarům“, mluvil o paktu s Římany, s nimiž se ku zhoubě Hellady spojili Aitólové; Římany zotročující Hellény a loupící hellénský majetky srovnal s Peršany (srov. podobný tón u Rhoďana Thrasykrata roku 207)

Mluvil marně (srov. rok 217 a 207). Díky aitólským vyslancům Kleoníkovi a Chlaineovi zůstala Sparta, tradičně protimakedonská, aitólská, tzn. v tomto okamžiku římská (srov. roky 219 a 217).

Antiochos III. zahájil svou anabasi do horních satrapií (trvala do roku 205, resp. 204; viz rok 208). Král se vypravil přes sídelní město horních satrapií Seleukeiu na Tigridu a přes Seleukeiu na Eulaiu, tj. Súsy, do Persie a odtud pak proti Parthům. 

• Byl vysloven názor, že hlavním důvodem expedice na východ/anabasis byla spíše než touha po obnově staré slávy snaha zajistit si větší přísun zlata ze sibiřských zdrojů, které k Seleukovcům přicházelo přes středoasijské oblasti. 

V této době nicméně parthská ani žádná jiná moc neblokovala kontakty Středomoří s indobakterskou oblastí, neboť Parthové ovládali stále ještě pouze země při jižním okraji Kaspiku. Seleukovská zlatá ražba se pro nedostatek vzácného kovu nemohla nikdy rovnat ražbě ptolemájovské (do Egypta přicházel žlutý kov tradičně z Núbie). Totéž platí o stříbrných seleukovských mincích: dokud patřila k říši Anatolie, byla stříbrná ražba kvalitní (srov. rok 188).

Pravděpodobně od tohoto roku byl stejnojmenný syn Antiocha III. Antiochos otcovým spoluvládcem a byl jím až do roku 192 (viz rok 209)

U Parthů zřejmě tohoto nebo předcházejícího roku padl v bitvě zasažen kopím král Arsakés II. Tíridátés (vládl od roku 248). Urostlý a pohledný dynasta dokázal za své vlády zlikvidovat všechny rebelie, ale nevíme o nic nic ani o válce,  v níž zemřel. Nástupcem se stal jeho syn Arsakés III. Artabános I. (vládl do roku 191). O jeho útoku na seleukovskou říši viz rok 209. 

V Egyptě zřejmě tohoto roku přemohl stratégos Polykratés z Argu vzbouřence v Horním Egyptě a ukončil vzpouru, která vypukla již roku 217. O dozvucích povstání viz následující rok.

Král Ptolemaios IV. Filopatór I. se tohoto nebo následujícího roku oženil se svou sestrou Arsinoou III. (srov. rok 217, kdy byla ještě jen sestrou krále). 30. mesore/9. října 210 se pak narodil jejich syn Ptolemaios (V.) Epifanés. Filopatór I. vládl se svou sestrou a synem nominálně společně až do roku 204 jako Theoi Filopatores, tj. Bohové Milující (svého) otce; viz však k tomu rok 209.

Odkudsi z východoafrického pobřeží pochází dedikační nápis z oltáře Aréovi Níkéforovi Euagriovi/"Přinášejícímu vítězství a Dobrého lovu" ve jménu "krále Ptolemaia, královny Arsinoy a syna Ptolemaia, Bohů Milujících otce/Filopatores", přičiněný stratégem pro lov slonů/epi tén thérán tón elefantón ve východní Africe Alexandrem z Oroann n. Oroand, nástupce ve funkci Charimorta, viz k tomu v indexu s. v. sloni a o jeho osudu roku 196. K dedikaci se připojil Apoasis z Etenny, velitel ochranného oddílu se svými vojáky. Z Apollónopole Velké/dn. Edfú pochází obdobná dedikace Bohům Filopatorům (ještě bez syna, tedy před 210), Sarápidovi a Ísidě, kterou přičinil Lichás z Akarnánie, tehdy stratégem řes lov slonů podruhé.  

V Meroé byl Filopatorovým současníkem hellénsky vzdělaný a obeznámený s filosofií kúšský vládce Arqamani/Erqamani, řec. Ergamenés (srov. rok 220). Vládly mezi nimi přátelské vztahy. Mimo jiné dali společně vystavět v Thébaidě chrám. Kúšský Ergamenés měl používat přízviska Filhellén. Přičítá se mu, že zlomil moc kněží z Meroé, kteří omezovali královládu příšerným způsobem: na základě výkladu snů a věšteb měli nad panovníky právo života a smrti. Jednoho dne dal kněží prostě povraždit. Viz dále rok 204. Ergamenés, v pramenech označován za přítele Ptolemaia Filadelfa, bývá rozlišován na Ergamena I., domácím jménem Arkamaniqo, trůnním jménem Chnumibre, a na Ergamena II., Arqamaniho, trůnním jménem Džeretanchamun.

Po syrákúské katastrofě obnovili Kartháginci válku na Sicílii. Jejich veliteli byli Hannón, Epikýdés a další míšenec, Libyfoiníčan Myttonés z Hippakry (lat. Muttines), který velel numidským jezdcům; hlavní jejich základnou byl Akragás. Na řece Hímeře se obě armády setkaly, Myttonés ale zahnal Marcellovy Římany za opevnění jejich ležení. V dalším útoku ho však zadržela vzpoura tří set Numidů, kteří opustili Myttonův tábor a dali se na cestu do Hérákleie Mínójské. 

Za této situace opět ne zcela jasně zachované v historickém podání se Římané do Púnů pustili a rozprášili je. M. Claudius Marcellus po své poslední bitvě na ostrově odešel ze Sicílie do Říma, aby se mohl ucházet o svůj další konsulský úřad. S sebou do Latia na konci léta n. již v zimě jako součást římského triumfu nad Syrákúsami přivedl osmnáct slonů. Nebyl mu však povolen, směl vstoupit do Města jen s ovací a triumf předtím držet v Albánu. triumf nebyl t. r. povolen ani Q. Fulviovi Flakkovi za získání Capuy. 

Po Marcellově odchodu se na Sicílii vylodilo osm tisíc peších púnských vojáků a tři tisíce Numidů, aby posílili Myttona. Přidala se k nim Morgantína a několik menších měst a řádili proti římským spojencům. Praetor M. Cornelius Cethegus si s nimi nedokázal poradit, kromě toho reptali jeho vojáci, potrestaní za to, že přežili Canny. Nesnášel přitom M. Claudia Marcella, důvody neznáme, a spolu s dalšími Marcellovými protivníky organisoval v Římě slyšení Syrákúsanů a Sicilanů obviňujících vojevůdce z nezákonitostí, viz rok následující.   

V Itálii se v osmém roce druhé války púnské obležení Capujští dostali do nejvyšší nouze, i když výpady jízdních oddílů byly do jisté míry účinné. Podařilo se doručit zprávu Hannibalovi stále ještě obléhajícímu tarentský hrad, aby přitáhl na pomoc. Pún nechal u Bruttiů veškerý trén a těžkooděnce a vypravil se do Kampánie s jízdou a vybranými vojáky. Ve vojsku měl k tomu 33 slonů a utábořil se pod Tifátami a obléhající Římané se sami dostali do obležení. 

Z města na ně doléhali Kampánové s púnskou posádkou, které veleli Bostar/Bóstór a Hanno, od Tifat útočil Hannibal. Púnové se třemi slony prorazili až k valu římského ležení, než se Římanům podařilo kombinovaný útok odrazit. V boji byl kopím raněn procos. Ap. Claudius Pulcher velící oddílům bránícím se proti výpadu Capujských. Jeho exkolega Q. Fulvius Flaccus ustupující Púny k Tifatům nepronásledoval. Bitva zjevně neměla vítěze, údajně padlo na púnské straně osm tisíc mužů a tři tisíce Kampánů. Podle jiných zdrojů, a to již ve starověku, šlo spíše o noční potyčku, během níž karthágiští sloni rozdupali části římského ležení a byli zahnáni ohni. 

Hannibal slíbil, že Capuu osvobodí, ale v noci se s vojskem přeplavil na člunech přes Vulturnus se zásobami na deset dnů a vypravil se na sever proti Římu: nechal věrné město na holičkách, třebaže dopisem nejvyššímu z Kampánů t. r. Seppiovi Loesiovi/medix tuticus ujišťoval, že se vrátí. Procos. Q. Fulvius Flaccus s patnácti tisíci vojáky sledoval Púny, kteří nerušeně cestou na Řím loupili v Latiu. Tusculští před nimi zavřeli brány, Hannibal je minul a tábořil asi dvanáct kilometrů před Městem. 

Tehdy dorazil do Říma Q. Fulvius Flaccus, ale Hannibal tábořil již jen 4,5 kilometrů od hradeb na Anienu, v čele dvou tisíc jezdců obhlížel polohu bezprostředně u Města u Collinské brány. 

V Římě panovala hysterie, třebaže nebyl bezbranný: noví konsulové právě dokončili odvody do svých legií a celkově od jara tohoto roku vedli Římané válku se 23 legiemi (s mnohem více spojenci). Když se druhého dne seřadili před Římem obě armády k bitvě, propukla čina s krupobitím, které trvalo až do druhého dne. Kartháginci se opět z neznámých důvodů neodhodlali město dobývat („Hannibal ante portas!“)• Tradiční podání této události je možná omylem historiografů, nebo srov. poznámku k roku 216. 

Hannibal se obrátil opět k jihu, Capuu nechal Capuou a táhl Samniem, Ápúlií a Lúkánií k Bruttiům a byl tak rychlý, div že se nezmocnil náhlým přepadem Rhégia. Na konci léta posílily púnskou flotilu před Tarentem lodi operující dosud kolem Sicílie, aby neprodyšně uzavřely zásobovací cesty k hradu s římskou posádkou. 

Urputnost Římanů před Capuou brala dech. Numidským přeběhlíkům dokonce utínali ruce a posílali je zpět do obleženého města; prý jich bylo sedmdesát. Seppius Loesius, poslední z kampánských mediků tutiků, svolal sněm, který rozhodl o kapitulaci. Vibius Virrius, který doporučoval přidat se k Púnům, viz rok 216, navrhoval vzít si hromadně jed a vyhnout se tak ponížení, které poražené čeká. Nápad se setkal se sympatiemi, ale málo komu z Kampánů se do toho chtělo. Hostinu, kterou uspořádal, s ním sdílelo jen 27 senátorů, a otrávené víno, kterým se častovali, jim vzalo do druhého dne život dříve, než ostatní otevřeli brány. 

Římané po ročním obléhání získali zpět Capuu, věrnou Hannibalovi od roku 216. Obsadil ji legát C. Fulvius Flaccus, zabavil zbraně, zatkl senát, zkofiskoval státní zlato o váze 2070 liber (c. 680 kg), stříbra 31 200 (c. deset tun). Sedmdesát senátorů dal na svou odpovědnost popravit procos. Q. Fulvius Flaccus, jeho prokonsulský kolega Ap. Claudiovi Pulchrovi (srov. 216) krátce po kapitulaci zemřel na zranění z bitvy, viz zde výše.

Římané následujícího roku vyvlastnili naprostou většinu kampánského majetku a Capua stejně jako svaz kampánských měst zanikly jako státní útvar (srov. rok 438). Na tři sta kampánských šlechticů v internaci pomřelo, městští Kampánové byli zotročeni. Město zničeno nebylo, zůstalo zčásti obyvatelné, lidé přišli o mužské otroky, z dobytka o koně, nesměli se ucházet o římské a latinské občanství ani vytvářet jakékoli samosprávné instituce, půda se stala majetkem Říma. O obnovení autonomie města viz rok 59. 

Římským senátem byly osvobozeny a vyznamenány byly dvě Kampánky, které v Capuy po celou dobu zůstaly věrné Římu, obětovaly za zdar jeho zbraní a dávaly jídlo zajatcům: ctihodná matróna/mater familiae Vestia Oppia rodem z Atelly a bývalá prostitutka/meretrix Pacula (n. Faucula) Cluvia.

Válečné události v Kampánii a na celém italském jihu znamenaly pro Řím ztrátu velké obilní základny. Ve Městě bylo nesmírně draho a bylo zaznamenáno, že medimnos/modius obilí (c. 52 litrů) stál v té době patnáct drachem/dénáriů. Zřejmě přes zimu přišli Kartháginci v Bruttiu o Tisiu, kde se jistý významný občan, jehož jméno historie neuchovala, podílel na lupech s velitelem púnského garnisonu. Pak se nějak pohádali, Bruttijec se cítil dotčen, tak Púny zradil a domluvil se s kterýmsi z Římanů na vydání města. Jako zajatce vpašoval do posádkového vězení vojáky a ve vhodný okamžik je vyzbrojil a Púny společně pobili. 

Do Hispánií byl převelen praetor C. Claudius Nero, úspěšný za bojů u Capuy, který se s vojskem šesti tisíc pěších a tří set jízdních vojáků přeplavil z Puteol do Tarrakóny. Posílil své mužstvo veslaři, které ozbrojiln a na Híberu převzal oddíly Ti. Fonteia a L. Marcia; toho nicméně stále držel při svém boku. Před rozhodnou bitvou s Hasdrubalem, Hannibalovým bratrem, který měl ležení v lokalitě Černé kameny/ad Lapides atros u měst Iliturgis a Mentissa, se dal Říman obelstít: Hasdrubal slíbil vyklizení Hispánie a protahoval jednání a sliby o nich, dokud po nocích nevyprázdnil celé své ležení. K bitvě tedy nedošlo a Neronův pobyt v Hispánii vyšel naprázdno; viz ovšem jeho úspěšný rok 207. 

Hasdrubal, Geskónův syn, se někdy v této době pokoušel dostat z Indibilia/Andobala vyzískat nějaké peníze, důvod neznáme. Keltibér to odmítl, tak ho Pún z něčeho křivě obvinil a donutil vydat mu dceru jako rukojmí. Indobilis přesto držel dál při Púnech. 

Kartháginci neustále udržovali své ibérské panství. Hannibalův bratr Magón se zdržoval právě v kraji za Hérákleovými sloupy u Kúneů/Kóniů, lat Cynetů, jeho sourozenec Hasdrubal dobýval jakési město Karpetánů a přezimoval v okolí Sagunta a jeho jmenovec, Geskónův syn, byl s vojskem u ústí Tagu. 

Na podzim střídal C. Claudia Nerona jako nový velitel pro hispánskou římskou armádu P. Cornelius Scipio, syn zde padnuvšího P. Cornelia (viz rok 212). Bylo mu teprve 25 a neměl věk pro žádný z kurulských úřadů, přesto ho centurie volily jednomyslně. Do války odplul na třiceti pentérách vybaven proconsulskými pravomocemi, imperiem nad všemi jednotkami v Hispánii as posilou deseti tisíc vojáků pěších a tisíc jízdních. K ruce v armádních otázkách měl propraetora M. Iunia Silana a nadále si držel L. Marcia. 

Vylodil se v Emporiích a pokračoval do Tarrakóny. Konsulem byl zvolen teprve na rok 205 a to také ještě neměl předepsaných 43 roků (a neměl ani čtyřicet, když byl roku 199 zvolen censorem). Přesto zastával po zbytek hannibalské války desetiletí nejvyšší velitelské pravomoci (211 až 201). 

************************************************************

210.

Ol. 142, 3

102 SE

38 AE

(Sóstratos) | (Aischrón) 

a. u. c. 544

M. Valerius Laevinus II. a M. Claudius Marcellus IV.

Q. Fulvius Flaccus dict. na dobu voleb

************************************************************

V šestém roce první makedonské války Filippos V. dobyl pomocí obléhacích věží Echínos při Málijském zálivu, když předtím odrazil protiútok Aitólů pod velením stratéga Dórimacha s podporou flotily procos. P. Sulpicia Galby. Pak se Římané obrátili k jihu. Někdy po této události, ale asi až roku 208, viz tam, poslal Filippos do Boiótie a Fókidy Polyfantu se silným oddílem, viz rok předešlý, do Chalkidy a na celou Euboiu Menippa s vojáky, svou posádku dopravil na Peparéthos osobně. Všechna ta místa propojil ohňovou signalisací/pyrseia, kterou dával sledovat z magnétské hory Tisaion.

Jako velitel Lakedaimonských dobyl Máchanidás na Achajích Tegeu. Achajskou Dýmu dobyli Římané pod P. Sulpiciem. Město se pak připojilo k Élejským a s nimi a s aitólskou posádkou setrvalo ve federaci zřejmě až do míru roku 205, srov. rok následující.

Římané dobyli na Achajích také ostrov Aigínukterý byl členem spolku od roku 229. P. Sulpicius ostrov předal (podle smlouvy z roku 212, viz) Aitólům a ti ho obratem za třicet talentů prodali králi Attalovi I. (předtím ovšem podle uvedené smlouvy Římané zotročili všechno obyvatelstvo, tj. pro daný okamžik také ostrov vylidnili). V Pergamu pochází dedikační nápis o oběti Athéně z prvních výnosů úrody z Aigíny/basileus Attalos ex Aigínés aparchén Athéná

• V rukách Attalovců ostrov zůstal až do konce jejich říše, od roku 129 patřil k římské provincii; po celou dobu sloužil za základnu jejich mocenské politiky v Helladě.

Na podzim byl Attalos I. zvolen stratégem spolku Aitólů a tím se přímo dostal do války s králem Filippem V. Stratégem spolku Achajů se stal poprvé Kykliadás; někdy mezi lety 210 až 204 byl boiótarchem, nejvyšším úředníkem spolku Boiótů, Lykinos.

Druhého roku tažení do horních satrapií vybral Seleukovec Antiochos III. v Ekbatanách (dnešním íránském Hamadánu) "pokladnici" chrámu bohyně Anaítis a údajně na čtyři tisíce talentů drahých kovů proměnil v mince; dřevěné stěny měly zlaté obložení a střecha byla ze stříbrných tašek. Většinu drahého kovu už tehdy z médského chrámu odnesli Antiochovi makedonští předchůdci. • Anaítis/Anahita je stará íránská bohyně, jejíž kult byl od dob říše Peršanů místně rozšířen rovněž po Anatolii.

V Egyptě byla zavedena měděná mince, protože vznikl nedostatek stříbra, a to snad pro bariéru, kterou vytvořilo povstání v Thébaidě v letech 217 až 211: povstalci zablokovali dovoz stříbra z Núbie a z Púntu/Somálska. Poměr obou mincovních kovů byl stanoven na jedna ku šedesáti.

Král Ptolemaios IV. Filopatór I. poslal do Říma obilí a dary po té, co bylo prodlouženo římsko-egyptské spojenectví (srov. rok 275). Římští vyslanci M. Atilius a M'. Acilius přinesli jako znamení na obnovení přátelských vztahů královskému páru jako dary římské oděvy se slonovinovým křeslem.

Na Sicílii v devátém roce druhé púnské války přešel Myttonés s částí svých Numidů (viz předešlý rok) na římskou stranu a vpustil Římany M. Valeria Laevina do Akragantu, poslední výspy na ostrově v rukách Karthága. Za to se mu dostalo římského občanství, a to přímo v Římě, a jeho Numidům půdy na Sicílii. Kartháginci Hannón a Epikýdés z města unikli a odešli s jádrem svého vojska do Afriky (namísto do Itálie za Hannibalem!). Laevinus dal popravit členy městské rady, všechny ostatní obyvatele prodal do otroctví. 

Římané pak snadno obsadili celý ostrov (původně dostal Sicílii od senátu za provincii M. Claudius Marcellus, kdežto M. Valerius měl válčit s Hannibalem v Itálii, ale dohodli se na výměně, srov. zde níže). Dvacet měst se po pádu Akragantu dostalo do římských rukou zradou, šest jich dobyli a čtyřicet otevřelo brány dobrovolně. V Agathyrně narazil na čtyři tisíce dobrodruhů a lapků, které všeliké osudy zavály do této lokality: Laevinus je všechny, aby měl klid v provincii, přeplavil na území Rhégijských, kteří je pak užívali jako banditů pro nájezdy do nepřátelského Bruttia.

• Tím také skončila vůbec poslední válka Kartháginců o Sicílii. S Římany v tomto konfliktu válčili od roku 218 (poprvé viz I. púnská válka). Války Púnů s Hellény o Sicílii vypukly v roce 483 (viz), a bylo jich celkem devět (poslední skončila roku 275). 

Po skončení bojů byl M. Valerius odvolán do Říma, aby řídil volby, viz o tom zde níže, vojsko předal praetorovi L. Cinciovi Alimentovi, veliteli dvou legií, a admirála/praefecta classis M. Valeria Messallu vypravil s padesáti loděmi do Afriky plenit a vyzvídat. Loupil v okolí Utiky a do Lilybaia se vrátil již dvanáct dnů po vyplutí. Na jaře 209 se Laevinus na Sicílii jako procos. vrátil a zaváděl do c. 206 v rozšířené provincii nové pořádky (srov. rok 227), a to mimo jiné za pomoci Myttonových Numidů, organisoval ničivé námořní výpravy do Afriky, srov. rok 207. Na jaře 209 byly obě legie a třicet pětiveslic převeleno ze Sicílie do Itálie, lodi k Tarentu, vojáci pod procos. M. Claudia Marcella. Na Sicílii pak dorazilo 4344 vojáků z armády procos. Cn. Fulvia Centumala přeživších masakr u Herdonie, viz zde níže. 

L. Cincius Alimentus padl kdysi do kartháginského zajetí v Hispániích, ale souvislosti neznáme, viz rok 218, jako zajatec prodělal s Hannibalem přechod Alp a neznámo kdy a proč byl Púnem propuštěn na svobodu. Po skončení této púnské války sepsal řecky její dějiny, viz dále o něm rok 208.

V Itálii se z pověření Marcellova pokusil dovést D. Quinctius obležené posádce v Tarentu, které stále velel M. Livius, z Rhégia proviant. Jeho flotila o dvaceti lodích před lokalitou Sapriportus před Tarentem narazila na stejně silné loďstvo Tarenťanů, jemuž velel Démokratés. V námořní bitvě se bojovalo z plavidel těsně zakleslých do sebe a trierarchos Níkón se dostal se svou lodí k římské velitelské. Oštěpem zabil velitele Decia Quinctia, přeskočil a s ním další a lodi se zmocnili. Nastal útěk Římanů, některá plavidla byla zničena na širém moři, jiná při přistání byla zajata Metapontskými a Thúrijskými. 

Níkón zvaný Perkos (?, lat. Nico Perco), jeden z těch, kteří otevřeli roku 213 Hannibalovi brány Tarentu, byl se svým nauarchem Démokratem posledním ze západních Hellénů, který se před historií může chlubit, že porazil Římany a dokonce v boji zabil jejich velitele. Ve stejný čas však podnikli Římané pod C. Persiem s 2500 muži výpad z tarentského hradu a div že město nedobyli. 

Ve stejné době Hannibal kuriosní zradou přišel o Salapii (jiný zrádný pokus o dobytí zpět viz 208). Její předáci Dasius, Hannibalův přítel, a prořímský Blattius se hádali o zrušení koalice s Púny. Dasius dokonce protivníka udal, byl z toho soud, kde Blattius otevřeně přemlouval Dasia k odpadnutí. Zjevně nepozorný Hannibal s kumpány nechal oba odejít. Blattius dál hučel do Dasia, až uspěl. Salapijští povstalci v tvrdém boji pobili pět set Numidů, kteří byli v městě posádkou, z nichž uniklo jen padesát. Vzápětí dostali posádku římskou a Římané dobyli jihosamnitská městčka Marmoreae a Meles, kde se dostali k velkých zásobám obilí. 

Krátce na to přišla studená sprcha. Římané pod procos. Cn. Fulviem Centumalem poraženi zničujícím způsobem Hannibalem u ápulské Herdonie, kterou Pún dobyl před dvěma roky právě na tehdejším praetorovi Fulviovi Flakkovi; Centumalus nyní v bitvě padl a s ním jedenáct tribunů, srov. rok 212. Počty padlých zaznamenali staří mezi sedmi a sedmnácti tisíci Římany, srov. o ostatních zde výše. Předáci města zrovna vyjednávali o přeběhnutí k Římanům a Hannibal je dal popravit, město zapálit a obyvatele přestěhoval do Metapontu a Thúrií. 

Potom zahájil M. Claudius Marcellus cunctatorovskou taktiku sledování púnského vojska: opustil Samnium a obě armády se setkaly u lúkánského Numistrónu. Zde bylo bojováno nerozhodně celý den, a to i se zásahem slonů. V noci Hannibal potichu odtáhl do Ápulie, armády stály proti sobě u Venusie, ale polní bitvu odbývaly šarvátkami. 

V Capuy chtěli bratři Blossiové v čele 170 Kampánů podpálit římské proutěné, rákosové a prkenné ubikace při hradbách, byli ale prozrazeni otroky a popraveni: zrádci dostali svobodu a deset tisíc assů do začátků. procos. Q. Fulvius Flaccus zařídil, aby se obyvatelé Acer směli vrátit domů a obnovit své příbytky, Nucerijští museli do Atelly a Atellánští do Calatie, srov. k tomu rok 216 (proč vše tak složitě, nevíme). 

V Hispániích dobyl po dvoudenním útočení zřejmě někdy ke konci roku (kalendářního nebo úředního? pak na jaře 209) P. Cornelius Scipio métropoli púnské Hispánie Nové Karthágo (lat. jen Carthago, řec. Karchédón), též hlavní její zásobovací přístav. Velká část obyvatel byla povražděna včetně psů a dobytka. Masakr skončil, jakmile vydal púnský velitel Magón pevnost.

Do rukou Římanům padlo na deset tisíc zajatců a přes tři sta keltibérských rukojmí, mimo jiné manželka Mandonia, bratra Indibiliova/Andobalova, se svými dcerami. Civilisty pustil domů, řemeslníky zotročil, ale slíbil jim pod dobré práci pro Řím svobodu, až válku vyhraje, urostlé muže dal vsadit na lodi jako veslaře. • P. Scipio se prý choval galantně k zajatkyním a mimo jiné vrátil keltibérskému šlechtickému mladíkovi Allúkiovi/Allucius snoubenku, ačkoli Římana oslnila svou krásou (jméno chronografové nezaznamenali, stačil jim příběh...).  

Zprávu o pádu hispánského Karthága do Říma přivezl s flotilou se zajatci Scipionův důvěrník a praefectus loďstva C. Laelius a cesta z Tarrakónu mu trvala 33 dnů. Kromě toho informoval o nových prořímských spojenectvích a pak se z příkazu senátu se svými loděmi vrátil ke Scipionovi.

Římská kořist činila šest set talentů a k tomu s sebou Scipio z Říma přivezl na vedení války čtyři sta talentů (bylo to více než 26 tun raženého stříbra). Scipio zahájil jednání s králem Numiďanů Syfakem, který ho žádal o pomoc (události lze datovat i do roku následujícího, roku 210 dorazili do Říma královi vyslanci a římští vyslanci pak navštívili jeho i další africké dynasty).

Koncem léta Hamilkar s loďstvem čtyřiceti plavidel poplenil na dvou místech Sardinii a když se objevil praetor P. Manlius Vulso s muži s kořistí odplul do Karthága. Rozsah škod neznáme.

V Římě založili urození Kampánci z vendetty (viz předešlý rok) v noci před Minervininým svátkem quinquatrus (19. až 23. března) na sedmi místech kolem fora požár. Vestin chrám zachránilo třináct otroků, které pak stát vykoupil a propustil na svobodu. Otrok-udavač, sluha Manus v kampánské rodině Calaviů, dostal za informaci svobodu a dvacet tisíc assů k tomu, spiklenci popraveni i se svými otroky, kteří se na akci podíleli. 

Po 15. březnu, kdy nastoupil konsulát M. Claudius Marcellus stále ještě bez přítomnosti svého kolegy M. Valeria Laevina, viz o důvodech roku předešlého, se v Římě objevilo množství Syrákúsanů a dalších Sicilanů, kteří si neúspěšně stěžovali na působení M. Claudia na Sicílii a na nezákonné vyvlastnění pozemků, viz o tomu roku 212. Neměli v senátu šanci stejně jako Capujští a další Kampánové, srov. rok předešlý. 

Vzápětí se ještě před odchodem konsulů do svých provincií řešil staronový problém s financováním války. Po odvodech do pozemní armády zase nebyly peníze na veslaře, srov. rok 214. Prošel návrh M. Valeria Laevina, aby všichni senátoři odevzdali aeráru až na drobné množství veškeré rodinné zlato, stříbro, otcové od rodin si směli ponechat pět tisíc assů. Následoval příkladu dobrovolně stav rytířský a římské flotily zůstaly bojeschopné v plném rozsahu. Dary byly sepsány a později restituovány.

Na podzim se po návratu ze Sicílie Laevinus znovu zapletl do římské politiky, když pro volební účely jmenoval diktátorem M. Valeria Messallu, velitele sicilské flotily. Tribunům lidu se nelíbilo, že Messalla nefunguje na italském území, ale v provincii, a chtěli záležitost projednat na sněmu. Nakrklo to Laevina a v den stanovený na projednávání kausy odešel z Říma a putoval zpět na Sicílii, kde mu později bylo potvrzeno prokonsulské imperium.

Druhý z konsulů M. Claudius Marcellus jmenoval diktátorem pro volby na rok 209 Q. Fulvia Flakka a velitele jízdy P. Licinia Crassa Divita. Ten byl od roku 212 pontifikem maximem a spolu s L. Veturiem Philonem roku 210 censorem. Práci však nevykonali téměř žádnou, neboť L. Veturius v úřadu záhy zemřel a Crassus resignoval a byl krátce diktátorovým magister equitum. Crassus v té době nezastával ještě ani konsulát ani praeturu. L. Veturius stačili s P. Liciniem donutit navrátivšího se M. Livia Salinatora, aby se po svém vyhnanství pro život v Římě a senátu zušlechtil, viz o tom roku 218 a o jeho přínosu státním financím roku 204. 

Následujícího roku census (44. v pořadí) dokončili P. Sempronius Tuditanus a M. Cornelius Cethegus. Pronajali soukromníkům užívání kampánských pozemků nedávno získaných, vyloučili osm senátorů a mezi nimi L. Caecilia Metella, toho, co doporučoval po Cannách odejít z Itálie (viz o něm roku 215), a ze všech mužů-rytířů, jimž na začátku púnské války bylo sedmnáct a dosud nesloužili v poli, udělali neplnoprávné aerárie.  

Kolem roku 210 se narodil Luscius Lanuvius, autor palliát/fabulae palliatae a starší konkurent Terentiův. Jiná jeho životní data neznáme.

V Číně zemřel neočekávaně na výpravě mimo hlavní město Sien-jang/Xianyang 10. září císař Čchin Š’Chuang-ti (49), zakladatel dynastie Čchinů (králem Čchinů jako Čeng-wang od roku 247, "Prvním císařem" od roku 221); o rtuťových souvislostech viz rok 221. Byli s ním mladší syn Chu-chaj (19), kancléř Li S'/Li Si a hlavní správce u dvora eunuch Čao Kao/Zhao Gao. 

Císař nezanechal závěť a starší ze synů Fu-su s respektovaným generálem Meng Tchienem/Meng Tian byli na severu země na stavbě Velké zdi. Čao Kao se s Chu Chajem spikli, zfalšovali císařovy listiny a nařídili Fu-suovi vzít si život: korunní princ poslechl. Generál Meng, úspěšný bojovík s Huny a organisátor obranného valu proti nim, srov. rok 225 a 221, byl zatčen a ve vězení rovněž donucen vzít si život; jeho rodina byla vyvražděna.  

Úmrtí bylo u dvora dva měsíce tutláno, než dorazila výprava domů do Sien-jangu, srov. rok 221. Čchinův mladší syn a nástupce Chu-chaj či Er-š’ („Druhý císař“) vládl do roku 207 a bývá pokládán za posledního vládce této dynastie. Moc u dvora však držel Čao Kao, zhouba čchinovské dynastie. V Číně vzpoury a povstání, viz následující rok.

Ke změně panovníka došlo též u Hunů. Před lety se šan-jü Tchou-man/Touman, viz rok 225, nově oženil a manželka si přála, aby se náčelníkovým nástupcem stal její syn a nikoli designovaný dědic Mo-tun/Modun, psáván též Mao-tun, Mete. Otec se ho tedy pokusil zbavit: jako rukojmí přátelských vztahů ho poslal/exiloval k Tocharům (čín. Jüe-č´), kteří tehdy nejvýchodněji žili v dn. středočínské provincii Kan-su (sídel. m. Lan-čou). 

Tchou-man se t. r. proti Tocharům vypravil, což právě podle všeobecných zvyklostí mělo rukojmí stát život (první hunsko-tocharská válka). Mo-tun však dobrodružně unikl, otce synova odvaha nadchla a se synem se usmířil; dokonce ho postavil do čela speciálně cvičených deseti tisíc jezdců. Rok na to střelil dědic se svými dvořany na lovu otce šípem, dal usmrtit svou nevlastní matku s jejím synem a všechny předáky, kteří se nechtěli nové moci podrobit, když se prohlásil šan-jüem; bylo mu 25 let. Pomstil se Tocharům za to, že ho chtěli zabít (druhá hunská válka s nimi), a brzy disponoval jízdními šiky o třech stech tisících mužích. Viz jeho expansi v indexu s. v. Hunové a dále rok 200. 

Nepřátelství mezi Tochary a Huny už nikdy po Tchou-manově lsti neskončilo. Na rozdíl od Tocharů Hunové soustavně napadali území Číny a loupili. Naopak o Tocharech není zprávy, že by někdy v Číně plenili, zato byli spojenci císařů a dodavateli koní pro čínské armády.